Ekonomické myšlení v Japonsku (J. Sýkora)

Autor: Mgr. David Labus, PhD. <clovek.ff.cuni.cz/showpage.php?name=labus_medailon>, Téma: RECENZE, Vydáno dne: 15. 08. 2010

Nová stránka 2

Sýkora, Jan: Ekonomické myšlení v Japonsku, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010, 198 stran, řada Fontes, ISBN 978-80-7308-309-0

Japonsko, které dokázalo jako první a dlouho jako jediná nezápadní země úspěšně převzít moderní západní civilizační prvky, mezi nimi i kapitalistický model tvorby bohatství, poutá v tomto smyslu již dlouhá desetiletí pozornost širokého okruhu badatelů, nejen historiků. Historie japonské společnosti tak tradičně představuje vhodný příklad pro zkoumání vazeb mezi politickými, hospodářskými a společenskými jevy – považovanými zpravidla za „obecné“ – na jedné straně, a jejich kulturním, hodnotovým či náboženským prostředím a zázemím na straně druhé. Svým způsobem umožňuje zdravě zpochybnit či ověřit stereotypní úvahy a důkladněji odhalovat souvislosti historického vývoje, např. mezi rostoucí životní úrovní a společensko-politickou soudržností, vztahem mezi kapitalismem a zastupitelskou formou demokracie a podobně.

Takováto srovnání se však obvykle situují do doby moderní či poválečné, kdy je již japonská společnost běžně charakterizovaná jako industriální, kapitalistická či moderní národní a srovnání se takříkajíc přímo nabízí. Jan Sýkora oproti tomu svoji studii zasadil do období Tokugawa (vymezovaného roky 1603–1868), stále obecně považovaného – i díky své známé izolaci – za svébytné, v mnohém feudální a vpravdě „před-moderní“. Geografické a informační izolovanosti tedy záměrně využívá, aby byla jeho obecně pojatá argumentace a závěry průkaznější. Na straně 11 v této souvislosti uvádí, že „studium tohoto období v širším kontextu umožňuje nahlédnout do podstaty jedné ze základních otázek dějin ekonomického myšlení, totiž do jaké míry jsou ekonomické teorie podmíněny metafyzickými a filozofickými tradicemi a do jaké míry jsou ovlivněny ekonomickým prostředím“.

Takto pojatá komparace klade na jazykovou a odbornou výbavu badatelovu značné nároky. Japanolog sice zpravidla vládne jazykem, jeho odborná metodická průprava však mívá mezery, a naopak – pro politology, ekonomy apod. je často nepřekonatelnou překážkou značně komplikovaný jazyk prvotních historických pramenů, mimochodem značně odlišný i od současné japonštiny. S nejlepší průpravou v tomto smyslu se proto zpravidla setkáváme u amerických badatelů, kteří mají možnost kombinovat snadno dostupné studijní pobyty v Japonsku s vynikající metodickou průpravou ze svých domácích univerzit. Autor však tento požadavek náročné interdisciplinarity díky svému ekonomickému i japanologickému vzdělání i jazykové erudici výborně splňuje, a slibně zní i poznámka v úvodu, že tímto titulem čtenáři předkládá plod svého patnáctiletého badatelského úsilí.

Japonsko je z hlediska hospodářských dějin atraktivní buď svou rychlou a úspěšnou modernizací v závěru 19. století, nebo poválečným tzv. „hospodářským zázrakem“. Jsou to ale mnohokrát přeoraná, navíc ideologicky značně zatížená pole (o jejich interpretaci soupeří levicoví a konzervativní intelektuálové). Předmoderní doba představuje sama o sobě mnohem zajímavější látku, a to nejen svojí relativní nezpracovaností, ale i tím, že umožňuje prokázat metodologickou tvořivost a originalitu. Těží z toho i čtenář, protože autor ho nezatěžuje často krkolomným a nezáživným vymezováním vlastního postoje vůči ostatním badatelům, a může věnovat větší prostor vlastnímu tvůrčímu přístupu. 

Obecnější rámec, v němž se chce pohybovat, definuje jako „otázku, zda lze i v předmoderním Japonsku najít racionálně uvažující a jednající ekonomický subjekt, který je … předpokladem vzniku … moderní ekonomické společnosti“ (s. 11). I Sýkora samozřejmě hledá v období Tokugawa spojitost s moderní dobou, ale nikoli onou často zjednodušující projekcí, kdy historici hledají v dobách historicky předcházejících „první vlaštovky“ dob následujících, nýbrž mnohem šířeji založeným kritériem odhalování a využívání obecných ekonomických zákonitostí. 

Vlastním tématem monografie se stává fundované přiblížení úvah, hodnot a sebereflexe obchodní vrstvy, ukázané na průřezu významnějších i méně známých postav. Vzhledem k intelektuální dobové situaci, kdy spolu nesoupeřily vyhraněně odlišné teorie či proudy, ale spíš jemnější rozdíly v důrazech na jednotlivé aspekty v rámci všeobecně přijímaného konfucianismu, je to navýsost logický přístup. Obchodníci byli sice navenek odsunuti na dno společenského žebříčku a (na rozdíl od svých evropských protějšků) zbaveni jakéhokoli politického vlivu, ale přitom nepozorovaně přebírali kontrolu nad klíčovými mechanismy i institucemi naturální ekonomiky. Vláda do jejich transakcí a vlastní činnosti běžně nijak nezasahovala, a bylo tedy jen na nich, jak budou vnímat prohlubující se rozpor mezi podřadným politickým a rozhodujícím hospodářským postavením. Jejich snaha o postupnou emancipaci – nejprve mířená do vlastních řad, posléze opatrně i vně – je přirozeně nosné i zajímavé téma. 

Metodologicky důkladně pojatý je nejen úvod, ale zejména následující kapitola Teoretická východiska ke studiu dějin ekonomického myšlení v Japonsku. Jan Sýkora zde přesvědčivě dokládá svůj nesporný rozhled a fundovanost bohatostí, rozmanitostí a záběrem studijní západní i japonské literatury. Vlastní téma je pojednáno ve třech v zásadě chronologicky řazených a více méně samostatných esejích, které však (díky pokračujícím změnám v tokugawské společnosti samotné) přirozeně gradují s tím, jak obchodníci vidí svou společenskou roli stále sebevědoměji. Vzhledem k obecnému a do určité míry i komparativnímu charakteru tématu autor věnuje v prvním z esejů „Tokugawská společnost: Politický, ekonomický a intelektuální rámec“ velký prostor popisu společensko-politických poměrů a struktury a podává i chronologicky členěný stručný nástin konfuciánského myšlení. O vlastním ekonomickém myšlení se v této kapitole sice příliš nedočteme, na druhou stranu syntetičnost a přitom lehkost a čtivost tohoto „rámce“ čtenář, který zná obdobné a mnohem hůře srozumitelné pasáže z dostupné anglické literatury, jistě velmi ocení.

První z chronologicky řazených esejů pojednává období růstu, tedy 17. století. Zde autor po úvodním nástinu představuje hlavní myslitele – Kumazawu Banzana, Ogjú Soraie a Araie Hakusekiho – a jejich koncepce i praktické kroky. Do hloubky jde zejména při extrapolování názorů obou posledně zmíněných současníků a komentuje je a interpretuje pomocí současných pojmů, termínů a kategorií, a udržuje tak nastavenou obecnou rovinu výkladu. 

Střední tokugawské období, kterého se týká následující esej, přináší první systematičtější pokusy o sebedefinování obchodníků. Jako červená nit tuto kapitolu prostupuje kodex či étos čónindó („cesta obchodníků“) jakožto obdoba známého bušidó, a pomyslnými mluvčími emancipujících se obchodníků se stávají filozof Išida Baigan a jeho škola Šingaku, Mijake Sekian, Nakai Čikuzan a Jamagata Bantó. Ústředním tématem je zejména myšlenka morálnosti zisku a tvorby cen.

Poslední esej otevírá učenec Kaiho Seirjó, který se již odvažuje i samotným samurajům doporučit, aby se zapojili do ziskově orientovaných činností (s. 135), pokud má celý tokugawský systém i nadále fungovat. Při uvedení pojmu kokueki („národní prospěch“) se v 2. oddíle linie výkladu na chvíli zdá poněkud narušená „odskokem“ do ideologických sporů v 20. století, jakkoli je pojem sám pro pochopení vývoje klíčový. Poté jsou na scénu uvedeni Honda Tošiaki a Sató Nobuhiro a plejádu učenců uzavírá Jokoi Šónan. V závěru se autor vrací k otázkám, nastoleným v úvodu, a dotýká se přitom také nekonečného evergreenu – jak bylo Japonsko vlastně připraveno na přijetí západních modelů v 2. polovině 19. století. Jeho odpověď je ale velmi výstižná, čitelná a inspirativní. Dílo uzavírá bohatá a přehledně členěná bibliografie, rejstřík (nejen jmenný) a resumé v angličtině a japonštině.

Vzhledem k tomu, že autor pracoval s prameny psanými v jiném grafemickém systému než latince, je velmi podstatná i otázka formální podoby díla. Má-li být takovéto dílo cenné i pro odbornou veřejnost, je třeba vždy vyřešit otázku použití cizorodého grafemického systému (japonštiny), protože uvádění odborných pojmů ve znacích je pro jejich identifikaci (pro japanologa) zpravidla nezbytné. Závazný úzus pro tuto potřebu zatím neexistuje, Jan Sýkora řeší problém systematicky a řekl bych pružně (nemá smysl pouštět se do větších podrobností, znaky používá někdy mimo závorky, někdy v závorkách, v každém případě ale systematicky a logicky). V ojedinělých případech mi použití znaků přijde zbytečné, protože prakticky nezvyšuje informační hodnotu daného pojmu (bitva u Sekigahary, s. 29), který patří do kategorie všeobecně známých faktů, ale narazil jsem na takové případy naprosto ojediněle.

Mnohde přichází se zajímavými návrhy překladů četných děl nebo termínů (některé se dokonce ani v anglické literatuře běžně nepřekládají, knížata fudai překládá jako „rodová“ knížata, s. 34), což osobně považuji za cenný příspěvek do českého japanologického pojmosloví. Vítám rovněž praktický formát celé nové řady Fontes jakož i uměřenou a velmi přehlednou typografickou úpravu (kombinaci patkového a bezpatkového řezu písma).

Jan Sýkora nepředkládá autoritativní ucelenou monumentální syntézu, k čemuž by mohl svádět název díla, nabízí místo toho velmi inspirativní čtení. Soudím, že kdokoli, kdo zná ducha anglicky psané dostupné literatury na podobné téma, ocení nejen to, že se českému čtenáři konečně dostává do ruky originálně česky i myšlenkově psané dílo, ale i eleganci a jemnocit, s jakými se autor dokáže pohybovat v relativně málo přehledné krajině tokugawského konfuciánského myšlení bez výrazných tematických či personálních dominant a hranic.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261101/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.