Dobročinné aktivity Marie Riegrové-Palacké a Marie Pape-Carpantier ve prospěch reformy předškolního vzdělávání v 19. století

Autor: Mgr. Vlaďka Coufalová <clovek.ff.cuni.cz/showpage.php?name=coufalova_medailon>, Téma: STUDIE, Vydáno dne: 25. 10. 2010

Mgr. Vlaďka Coufalová (1982) je absolventkou magisterského oboru historie na Ústavu hospodářských a sociálních dějin. Zabývá se zejména dějinami 19. století, dějinami ženy a vzdělávání. Výtah ze své diplomové práce přednesla v cyklu přednášek Člověk v Čechách v 19. a 20. století.

Posudky:

Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Ústav historických věd, Fakulta filosofická University Pardubice - ZDE

PhDr. Marie Bahenská, Ph.D., Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. - ZDE


Abstract 

This article gives opportunity to introduce and point out to special character of Marie Riegrová-Palacká and Marie Pape-Carpantier. It is focused on their role – participation in modernization of social life in national society in 19th century. Both persons are subsequently introduced, their social role and their approach to the development of modern pre-school and philanthropic education were compared. Marie Riegrová-Palacká was a daughter of František Palacký and she married František Ladislav Rieger. Marie Pape-Carpantier was a very successful educationalist, writer, pre-school general inspector and director of “Normal course” in Paris. The influence of The world exposition in Paris in 1867 is described with special attention. Foreign stays of Marie Riegrová-Palacká in Nice are not omited, particularly the one in winter 1869/1870. The role of František Ladislav Rieger in pre-school education is also mentioned. Both Marie Riegrová-Palacká and Marie Pape-Carpantier were part of emancipating stream present at 19th century in the western Europe. By emancipation here is meant looking for women independence, help to socially weak classes and assume reponsibility for themselves.

Klíčová slova

Marie Riegrová-Palacká, Marie Pape-Carpantier, mateřské školy, opatrovny, dobročinnost


Obsah

Úvod

1. Marie Riegrová-Palacká – v kruhu rodiny, nebo pro zájmy národní?

2. Marie Pape-Carpantier – ředitelka ústavu pro budoucí učitelky

2.1 Z venkova do Paříže

2.2 O metodě

3. Ohlasy pařížské světové výstavy v Praze

4. Kandidátky v pařížském kurzu

5. U Sv. Jakuba

5.1. Historie českých opatroven

5.2. Zahájení činnosti v mateřské škole U Sv. Jakuba

5.3. Školka jako dobročinný podnik

5.4. Rodinné poměry dětí navštěvujících opatrovnu

6. Deníkové zápisky z Nizzy

6.1. Člověk v té Nizze nabývá trochu větší živosti

6.2. Pro společnost sv. Vincenzia

6.3. Po návratu z Nice

Závěr

Bibliografie


Dobročinné aktivity Marie Riegrové-Palacké a Marie Pape-Carpantier ve prospěch reformy předškolního vzdělávání v 19. století

Úvod

Marie Riegrová-Palacká, narozená 18. dubna 1833, byla dcerou Františka Palackého a manželkou Františka Ladislava Riegra. Vstup Marie Riegrové-Palacké do oblasti filantropie je spojen s jejím příchodem do Spolku sv. Ludmily koncem roku 1864. Od podpory chudých vdov a vyučování chudých děvčat pletení a šití přešla Riegrová k myšlence založení prvních jeslí, což se však nezdařilo. Náhradní řešení se mělo realizovat v podobě proměny původních opatroven, postrádajících hlubšího konceptu, v mateřské školy s celodenní kvalifikovanou péčí o dítě, výukou přiměřenou věku dětí a hlavně v českém jazyce. Vzorem se Riegrové staly francouzské opatrovny, reprezentované navenek pedagogickou činností Marie Pape-Carpantier. Tato úspěšná pedagožka, spisovatelka, generální inspektorka francouzských opatroven a ředitelka Ústavu pro učitelky mateřských škol v Paříži se narodila dne 10. září 1815 v departementu Sarthe ve Francii.

Ve svém článku se pokusím představit nejen úsek života a práci Marie Riegrové-Palacké, ale i Marie Pape-Carpantier. Dvou žen žijících ve stejné době na různých místech v Evropě, jež spojil zájem a práce ve prospěch druhých. Zabývala jsem se především obdobím dospívání obou žen, jejich vzděláním, předpoklady pro filantropickou práci a konečně jejich seznámením, ústícím v založení první české mateřské školy U Sv. Jakuba. Podnětem vedoucím k napsání této práce byly nejen práce Mileny Lenderové, Marie Bahenské, Pavly Horské, ale i zahraniční práce z pera Heleny Volet-Jeannert, Colette Cosnier, Catherine Duprat a dalších. Všechny tyto autorky se věnují zejména dějinám žen v 19. století.[1] Samotné založení první české mateřské školy je událostí mnohokrát popsanou, a proto si žádá nové přístupy. Pokusila jsem se vyvarovat prostého popisu faktů notoricky známých ve prospěch snahy o nahlédnutí do záměrů Marie Riegrové-Palacké a Marie Pape-Carpantier v oblasti filantropie, které ovlivnily jejich činnost v práci pro druhé. Pokusila jsem se vysledovat kulturní a pedagogický vliv Marie Pape-Carpantier na české prostředí a přiblížit také inspirace pařížské ředitelky Ústavu pro učitelky mateřských škol. Co bylo hnacím motorem tak rozsáhlé dobročinné péče? V čem se lišila předškolní výchova chudých dětí od výchovy dětí z materiálně zajištěných rodin? Kdo byly tyto chudé děti a jejich rodiny, na které se zaměřilo tolik filantropické práce? Co vedlo přesvědčenou katoličku Marii Riegrovou-Palackou k následování vzoru Marie Pape-Carpantier, která rozhodně nebyla příkladem vzorné hospodyňky? Ke zkoumání nastíněných otázek jsem použila metodu biografie, metodu komparace i genderový pohled. V otázce pramenů a odborné literatury zmíním pouze ty nejpodstatnější. Jedná se především o vlastní pozůstalost Marie Riegrové-Palacké, uchovávanou v Archivu Národního muzea. Deníky, korespondence, koncepty vydaných i nevydaných článků, výroční zprávy školek, vlastní poznámky a především korespondence Marie Riegrové-Palacké jsou prameny, které se stávají klíčem k poznání mnoha oblastí činnosti této ženy. V kapitolách o Marii Pape-Carpantier se opírám o dvě biografická díla, jejichž autorkou je francouzská historička Colette Cosnier[2]. Komparaci filantropických aktivit obou žen mi umožnila především jejich dochovaná korespondence z let 1867 až 1877.[3]

 

1. Marie Riegrová-Palacká – v kruhu rodiny, nebo pro zájmy národní?

Nacházela se Marie Riegrová-Palacká v klasickém postavení ženy v domácnosti, nebo naopak byla odhodlanou zastánkyní ženské otázky? Ani jedno, ani druhé. Matkou byla vychována v odvěké tradici neustálé pracovitosti a péče o domácnost. Otec František Palacký ji vedl k všestrannému vzdělání a lásce k české řeči. Mezi Mariiny učitele patřili Wáclav Wladivoj Tomek, Bedřich Smetana a výuka náboženství byla svěřena stoupenci Bernarda Bolzana Františku Schneiderovi. Svou vážnou, hloubavou povahou měla Marie blíže ke svému otci než ke společenské a veselé Terezii Palacké.

V době, kdy do rodiny začal docházet František Ladislav Rieger po svém návratu z Paříže, bylo Marii právě osmnáct let a její názory na svět utvářela především víra a poznatky Bolzanova učení, tkvícího v pomoci druhým. Rieger se začal se souhlasem Františka a Terezie Palackých o štíhlou dívku s vážnýma hnědýma očima ucházet. Avšak prvního úspěchu u vyvolené dívky dosáhl teprve na podzim roku 1852, kdy Marie odjížděla s matkou na půlroční ozdravný pobyt do francouzské Nizzy (dnes Nice) a slíbila Riegrovi odpovídat na jeho dopisy. Za více než půl roku si vyměnili řadu dopisů, které jsou dokladem jejich vznikajícího milostného vztahu a také později vedly k vydání této unikátní korespondence v samostatné knize.[4] Po návratu z Riviéry na jaře 1853 vítal Rieger Marii jako svou nevěstu. František Ladislav Rieger a Marie Palacká byli oddáni 15. srpna roku 1853 v Praze, v kostele u Panny Marie Sněžné na Novém Městě. Oddal je dlouholetý rodinný přítel a učitel Marie kněz František Schneider. Po svatbě se Riegrovi ubytovali v zadním traktu domu Palackých, který až do své smrti užíval Jan Měchura.[5]

Dobročinným či filantropickým aktivitám se Marie Riegrová-Palacká začala věnovat až po narození svých tří dětí – Marie, Bohuše a Libuše. Při práci pro již v úvodu zmiňovaný Spolek sv. Ludmily se Riegrová seznamovala s otřesným prostředím pražské chudiny. Mezi úkoly Marie Riegrové-Palacké patřilo vyšetřování rodinných poměrů chudých dívek přijímaných do průmyslové školy podpořené právě Spolkem svaté Ludmily. Spory s předsedkyní spolku hraběnkou Kristinou Schönbornovou ohledně konceptu průmyslové školy vedly k vystoupení Riegrové-Palacké z tohoto spolku. Její myšlenky se nejprve ubíraly cestou pomoci dětem právě narozeným a zvýšení jejich šancí na přežití. K těmto otázkám si opatřila vhodnou literaturu a pustila se do studia. Nelze říci přesně, o která díla se jednalo, ale podle výpovědi Věnceslavy Lužické-Srbové[6] šlo o francouzské spisy přivezené z Paříže Riegrem, který se údajně ve Francii sám přesvědčil o užitečnosti podobných zařízení. Mohlo jít například o knihu francouzského právníka a filantropa Jeana-Baptista-Françoise Marbeaua Des crèches ou le moyen de diminuer la misère en augmentant la population[7] – ten založil první jesle roku 1844 v Chaillot. V Praze vznikl už roku 1854 spolek zvaný Zentralverein für Errichtung und Erhaltung von Krippen in Prag, jenž spravoval několikero jeslí, v nichž se však na batolata mluvilo německy. To bylo trnem v oku Marii Riegrové-Palacké, vždy se zasazující o vzdělání v národním jazyce na jakémkoliv stupni dětského vývoje.

Otázka vzniku ryze českých jeslí, navrhovaných Marií Riegrovou-Palackou, nebyla tehdy v Praze nijak akcentována. K jejich vytvoření došlo o mnoho let později zřízením Fondu pro podporu chudých novorozenců a jejich matek a otevřením prvních pražských českých jeslí v březnu 1884.

V roce 1866 se město Praha rozhodlo zřídit opatrovnu[8] v klášteře U Sv. Jakuba. Rozpočet a plán předložený městské radě 2. září 1867 počítal se zřízením opatrovny podle vzoru dětských Fröblových „zahrádek“. Marii Riegrové-Palacké, která už ženskou průmyslovou školu i koncept českých jeslí tvořila podle francouzského vzoru, se i francouzská předškolní výchova zdála k napodobení vhodnější než třeba opatrovny německé či anglické. Tato skutečnost je nejčastěji vysvětlována častými pobyty Marie Riegrové-Palacké v Nice, perfektním zvládnutím francouzštiny a návštěvou francouzské světové výstavy v roce 1867 spolu se svým manželem Františkem Ladislavem Riegrem a otcem Františkem Palackým. Pro přijetí francouzského výchovného systému je však zapotřebí hledat i další pohnutky. Ve stejné době se i politika Františka Ladislava Riegra klonila k Francii s očekáváním pomoci, nebo alespoň zastání ve věci národní.

Marie Riegrová-Palacká však nečerpala pouze z francouzských filantropických a pedagogických podnětů. Musela brát v potaz i stávající situaci v českých zemích, kterou představovaly opatrovny s tradicí výchovy Jana Vlastimila Svobody[9], velice se blížící francouzskému vzoru. Jan Svoboda je autorem díla Školka, určeného především učitelům opatroven. Toto překvapivě moderní pojednání představuje pomocí srozumitelných příkladů návod výuky a přístupu k dětem v opatrovnách. Přesto však stále prosazoval na místa řídících opatroven muže, zatímco ženám přisoudil místa pouhých pomocnic. Riegrové šlo o pravý opak.

Pak tu byly zmiňovány německé Fröblovy zahrádky. Jejich odmítnutí Riegrovou bývá někdy jednostranně vysvětlováno právě jejich němectvím. Pravda byla taková, že metoda sama měla vynikající myšlenku, přizpůsobujíc výuku v opatrovnách věku dítěte na úkor dosavadního školského způsobu[10]. Fröblova metoda velice oslovila Marii Pape-Carpantier. Ani Riegrové nebyly dětské zahrádky zcela proti mysli, pomineme-li, že by se nikdy nesmířila s jejich německým vyučovacím jazykem. Riegrová v nich viděla především nástroj poněmčování českých dětí. Svým zaměřením na bohatší měšťanstvo se však nehodily jako dobročinné zařízení, vyžadovaly nákladnější vybavení a děti zde trávily maximálně čtyři hodiny denně.

První česká mateřská škola, vznikla z podnětu městské rady s konceptem navrženým Marií Riegrovou-Palackou v roce 1869 u Sv. Jakuba. Byla určena dětem z nejchudších rodin a zároveň jejich matkám. Chudým rodinám školky přinesly úlevu, když na celý den převzaly odpovědnost za výchovu a stravu jejich dětí. Matkám dětí tak bylo umožněno podílet se na skromném rodinném výdělku. Matky, jež své děti posílaly do první české mateřské školy, patřily nesporně k nejchudším rodinám Starého Města, žily v nevyhovujícím prostředí všudypřítomné špíny, nedbalosti, potýkaly se s permanentním nedostatkem a nezřídka i násilím a alkoholismem ze strany manželů. A protože poměry chudých dětí se opět vyšetřovaly, přičemž tento úkol mnohdy připadl na Marii Riegrovou-Palackou, v mateřské školy se opravdu octli jen ti nejpotřebnější a nejubožejší.

 

2. Marie Pape-Carpantier – ředitelka ústavu pro budoucí učitelky

Uvědomíme-li si, z jakého prostředí vyšla Marie Riegrová-Palacká, tedy z rodiny stojící na špici české společnosti a žijící bez obav z materiálního nedostatku, o to více vyniká v roce 1815 nadmíru nejistá budoucnost Marie Carpantier, narozené ovdovělé matce, ženě důstojníka, ve městě La Flèche v provincii Anjou departementu Sarthe. V 11 letech dala Marii Carpantier její matka do učení, kde konala nejrůznější ruční práce až do svých 19 let. Jak sama vzpomínala, nezbýval čas na učení ani čtení knih, neboť šila, látala a žehlila až dvanáct hodin denně. V jedné ze svých prvních básní vyjádřila hluboký dětský žal z nedostatku mateřské lásky a přemíry namáhavé práce. Přibližně od roku 1830 se Marie Carpantier začala věnovat poezii. Sama Carpantier ke své básnické tvorbě uvedla: „Dovedla jsem o věcech mluviti tak, že ti, kdo mě znali, pokládali mě za osobu vzdělanou. Neměla jsem ani nejmenšího přání za takovou se vydávati. Když jsem přečetla Voltairovu epickou báseň ‚Henriadu‘, psala jsem i verše, ale schovávala je obezřetně z bázně, abych se nezdála býti výstřední.“[11] Básnická tvorba Marie Carpantier se stala tvrdým oříškem pro všechny pozdější autory zabývající se jejím životem. Kde se mohla mladá dívka s pouhými základy čtení a psaní seznámit s poezií a stát se všemi v La Flèche obdivovanou „Múzou.“ Veškeré dostupné práce o Marii Carpantier se shodují, že musela mít učitele, který jí poskytl hlubší vzdělání v oblasti literatury i dalších předmětů. Tato věc zřejmě zůstane v jejím životě nevyřešenou záhadou a s velkou pravděpodobností role neznámého učitele podnítila řadu přehnaných úsudků o jejím spojení s fourieristy[12] a svobodnými zednáři.

Když bylo Marii Carpantier 19 let, zažádala její matka o udělení úřadu ředitelky salle d’asilu[13], který měl být ve městě La Flèche zřízen literární a filantropickou společností. Počátky předškolní výchovy ve Francii jsou spojeny se jménem protestantského kněze Frédérica Oberlina a později Jeana-Denyse Cochina. V roce 1837 již ve Francii existovalo 800 mateřských škol a staraly se o přibližně 23 000 dětí[14]. Nařízením z 22. prosince téhož roku přešly školky pod správu ministerstva vyučování. Přesto netrvalo dlouho a francouzské školky se staly předmětem kritiky. Byla jim vytýkána nedostatečná hygiena i nekvalitní výuka, zapříčiněná především velkým počtem dětí ve školkách – na jednu školku připadalo 250–400 dětí. Děti měly v přeplněných místnostech jen omezenou možnost pohybu, stejně jako možnost jakékoli tvořivosti. Vzniku salle d’asile ve Flèche předcházel Guizotův zákon z 28. června 1833, který inicioval vznik elementárních škol v každém z francouzských měst. Zároveň ministr vyučování doporučoval zakládat co nejvyšší počet salle d’asile, přičemž tato aktivita byla ponechána na úsudku jednotlivých městských rad. Skutečnost byla taková, že ministr zakládání salle d’asile jako sociální pomoci chudým vřele doporučoval, prefekt nařídil jejich zřízení, ale tato doporučení a nařízení nedoprovázela žádná finanční pomoc. Zřízení salle d’asile tak záviselo na ochotě městské rady uvolnit k tomu potřebné prostředky, a ještě více na financích filantropických společností.

Městská rada 20. prosince 1834 odsouhlasila zvolení Marie Carpantier spolu s její matkou. V době, kdy Marie Carpantier nastupovala do zpočátku neznámého území vyučování dětí patřících k nejchudším ve městě, měly opatrovny opravdu ryze charitativní účel. Nesmíme si však představovat, přestože se o roli pěstounky mluví jako o nové pracovní pozici vyhrazené ženám (což ale například v té době ještě neplatilo pro rakouské země), že se jedná o práci prestižní nebo uznávanou. Výše platů pěstounek záležela pouze na ochotě té které městské rady, a pokud pěstounky převyšovaly počet mužů v tomto povolání, rozpočet městské rady příliš neutrpěl, neboť ženám byla vyplácena značně nižší mzda než mužům, samozřejmě za stejnou práci. Pokud řídil opatrovnu muž, byla mu vyplácena mzda kolem 1200 franků, zatímco žena se měla spokojit s 600 franky[15]. Povolání pěstounky tehdy nevyžadovalo žádnou zkoušku ani osvědčení. V naprosté většině francouzských departementů převyšoval počet žen-pěstounek počet mužů-učitelů. V upřednostňování pěstounek před učiteli se zdůrazňoval především mateřský cit vůči malým dětem, vlastní pouze ženám.

Marie Carpantier musela být po celé čtyři roky, kdy působila v místní opatrovně, připravena přijímat děti každé ráno, a to od 7 hodin v zimě, v létě od 9 hodin. Kontrolovala, zda jsou děti učesané, umyté, v čistém oděvu a zda si přinesly oběd. Opatrovna byla otevřena každý den s výjimkou hlavních církevních svátků, jako byly Velikonoce, Vánoce a další. Neděle rozhodně nebyla dnem odpočinku. Byla vyhrazena k návštěvám nemocných dětí a rozhovorům s rodiči. Pěstounce náležel i úkol vybírání dobrovolných darů pro salle d’asile. Zcela na pěstounčiných bedrech ležela výuka, která se skládala ze základů náboženství, psaní, počítání, ručních prací a hodiny zpěvu. Byla to vyčerpávající práce, neponechávající příliš času na osobní záležitosti. I tak si obyvatelé La Flèche Marii Carpantier nespojovali pouze s pěstounstvím v opatrovně. Stala se známou i díky své básnické sbírce Préludes. Do čtyřletého období v La Flèche spadá také seznámení s budoucím manželem Leonem Papem.

 

2.1. Z venkova do Paříže

Roku 1846 vydala Marie Pape-Carpantier na základě osobních zkušeností práce s malými dětmi v opatrovnách odborný spis Rady řídícím pěstounkám v opatrovnáchConseils sur la direction des salles d’asile, jenž se stal základní příručkou i českým učitelkám v první mateřské škole. Vydání Conseils v roce 1846 zaznamenalo nebývalý úspěch v kruzích pedagogické literatury. V čem tkvěl úspěch pouhých 180 stran a 13 kapitol Rad řídícím pěstounkám, které vyšly v roce 1884 i česky? Rady řídícím pěstounkám jsou především určeny jako pomoc při práci v salle d’asile, kam docházeli ti nejchudší z nejchudších. Děti poznamenané těžkým životem, bídou, nezájmem ze strany rodičů, děti hrubé, nevychované nebo příliš ustrašené. Dvě věci jsou při takové práci nepostradatelné. Individuální přístup k dítěti a nepřeberné zásoby lásky věnované každému z dětí. Marie Carpantier, později známa právě díky „metodě“, naopak varuje před vychovateli řídícími se pouhou metodou a uvažujícími v teoretických pojmech.

Spis Marie Carpantier měl nečekaný úspěch. Francouzský tisk oslavoval ji a její dílko s neobvyklou jednotou. Conseils byly doporučovány všem matkám malých dětí. V této době založil ministr Salvandy již dlouho diskutovanou Normální školu pro budoucí učitelky v salle d’asile. Mezi budoucími učitelkami bylo mnoho těch, které zasvětily život Bohu, ale převažoval počet laických učitelek. Ve stejném čase obdržela Marie Carpantier dopis od paní Julie Mallet,[16] jenž jí popouzel k odjezdu do Paříže, kde se měla ujmout řízení Ústavu pro učitelky mateřských škol. Dne 20. srpna 1847 zaslal ministr Salvandy všem prefektům oběžník oznamující otevření školy, zatím v provizorní budově č. 12 v ulici Neuve-Saint-Paule. Až v lednu 1851 se škola přesunula do nových prostor ve Voršilské ulici 10, kam také přijely dvě české učitelky, vyslané do kurzu zásluhou navázání kontaktů Marie Riegrové-Palacké a Marie Pape-Carpantier. K paní Pape-Carpantier též docházel na návštěvy František Ladislav Rieger. Marie Pape-Carpantier, jež se za Leona Papa provdala až v roce 1849, působila jako ředitelka Ústavu pro učitelky mateřských škol až do roku 1874.

 

2.2. O metodě

V roce 1849 vyšly paní Pape-Carpantier dva články věnující se „názorné metodě“, kterou dotvořila v dalším svém spisu Praktické vyučování ve školách mateřských. Názorná metoda se stala úhelným kamenem pedagogického působení mezi chudými dětmi. Přitom nešlo o nijak novou myšlenku. Obliba názorné metody spíše spočívala v praktickém uskutečňování věcí teoreticky popsaných už Janem Amosem Komenským. Je obvyklé, že se malé dítě nespočetněkrát za den zeptá záludným slůvkem „proč?“. Při použití názorné metody to není dítě, kdo se ptá „proč?“, nýbrž učitel či učitelka. Klade dítěti otázky, na něž ono pomaličku, vlastními myšlenkovými pochody hledá odpověď. Takový styl vyučování má daleko k neurčité odpovědi dospělých na dětské „proč?“, neboť sám provokuje otázky další.

Našly se samozřejmě i hlasy odmítající dětské vzdělávání do šesti let. K tomu Marie Pape-Carpantier dodává: „Žití a učení jsou totožné věci, protože žít znamená vidět a slyšet, objevovat nové věci a to nelze bez přirovnání, představování si a vzpomínání, krátce řečeno bez učení.“[17]

 

3. Ohlasy pařížské světové výstavy v Praze

Světová výstava 1867 neboli Exposition universelle byla čtvrtou v řadě tolik oblíbených světových výstav v 19. století. Velká mezinárodní výstava průmyslu a kultury se konala od 1. dubna do října roku 1867 v Paříži. Pozadu nechtěl zůstat ani tehdejší francouzský ministr veřejného vyučování Victor Duruy, zamýšlející předvést v samostatné expozici dosavadní poznatky z oblasti vzdělávání. Nové vyučovací metody, knihy, učebnice, školní pomůcky, vybavení škol a učeben, školní knihovny, originální práce žáků a mnoho dalšího. Jakkoliv skromné mělo být toto téma v rámci světové výstavy, přece mělo poskytnout všem zájemcům jedinečnou příležitost poznat a porovnat rozdílné systémy vzdělávání v zemích participujících na Světové výstavě roku 1867. Světová výstava v Paříži se dotkla obou žen, jak Marie Pape-Carpantier, tak Marie Riegrové-Palacké , ale obou v poněkud odlišném pohledu. Paní Pape-Carpantier přinesla Exposition universelle slávu a obdiv všech kolegů i samotného ministra svými precizně připravenými konferencemi k tématu názorné metody a nakonec vyústila i v předání prestižní ceny Halphen[18] francouzskou Akademií věd. Marie Riegrová-Palacká si z Paříže přivezla úctyhodné množství materiálu z oblasti francouzského školství a dobročinnosti, což jí posloužilo nejen k seznámení českého publika s těmito aktivitami v podobě mnoha článků ve Světozoru, ale také přineslo své ovoce při přetvoření konceptu dosavadních opatroven ve školy mateřské s českým vyučovacím jazykem a metodami paní Pape-Carpantier. Přestože Paříž žijící svou Exposition universelle přímo nahrávala setkání obou žen, jejich dráhy se zde minuly. Marie Riegrová-Palacká Paříž navštívila na jaře, zatímco aktivity paní Pape-Carpantier a její konference se odehrály až v srpnu a září 1867, kdy Marie Riegrová-Palacká už pobývala na Riegrem zakoupeném statku v Malči.

Marie Riegrová-Palacká kontaktovala paní Pape-Carpantier poprvé na podzim roku 1867. V té době Riegrová-Palacká znala rozhodnutí městské rady založit novou opatrovnu U Sv. Jakuba a veškeré své snažení podřídila několika úkolům. Nejprve s pomocí Františka Ladislava Riegra přesvědčila městskou radu o prospěšnosti nového konceptu opatrovny dle francouzského vzoru. Daleko těžším úkolem bylo přesvědčit nejen celou městskou radu, ale také svého muže o nutnosti zavedení ženských pěstounek – neboli prvních učitelek. Pravděpodobně ještě v říjnu 1867 napsala Riegrová-Palacká paní Pape-Carpantier dopis, v němž popisovala situaci nově vznikající opatrovny v Praze a žádala o informace ve věci vyslání dvou českých kandidátek – budoucích učitelek do kurzu přímo k paní Pape. Co ji tolik zaujalo na světové výstavě při zhlédnutí expozice dobročinnosti a předškolní výchovy ve Francii? Jak si v porovnání s francouzskými ústavy stály pražské opatrovny?

K nelibosti Marie Riegrové-Palacké se české opatrovny svým uzpůsobením blížily spíše školám a nepřinášely potřebnou úlevu pro rodiče, neboť přebíraly péči o děti jen na několik málo hodin denně. A co víc, nabízely dětem jen minimální prostor. Většinu doby v opatrovně děti strávily namačkány jedno vedle druhého v lavicích. V pařížských opatrovnách byly učebny dostatečně prostorné, nechyběly ani hodiny tělocviku. Riegrovou-Palackou nadchly vymoženosti v podobě mramorových umývadel, kde si děti myly ruce po obědě a vlastně, kdykoli bylo potřeba. Riegrová-Palacká také ocenila do tříd nainstalované ventilátory vhánějící do prostoru učebny tolik potřebný čerstvý vzduch. Podávání teplé polévky v poledne též figurovalo mezi podstatnými nároky na novou českou školku U Sv. Jakuba.

Městská rada vypsala na místa kandidátek veřejný konkurz. Byl zvolen zvláštní komitét, který měl vybrat dvě nejzpůsobilejší dívky pro pařížský kurz. Komise se skládala z městských radních Aloise Weita a Josefa Wenziga, z obecního staršího Františka Tesaře, Václava Nyklese, ředitele Vyšší dívčí školy Viléma Gablera a samozřejmě nechyběl František Ladislav Rieger. Na kandidátky se kladly poměrně vysoké nároky: měly prokázat všeobecné vzdělání, vhodnou povahu, znalost zpěvu a tělocviku, dále se předpokládala zkušenost s vyučováním dětí, věk mezi dvaceti a třiceti lety, pevné zdraví a znalost českého i francouzského jazyka. Městská rada doporučila, aby komise hleděla spíše na „přirozené vlohy a přirozený dar uměti zacházeti s dětmi laskavě, šetrně a něžně než na písemná svědectví, kteráž kandidátky předloží“.[19]

Ze šestnácti uchazeček byly vybrány Barbora Ledvinková a Marie Müllerová. Barbora Ledvinková[20] zahájila školní docházku v Amerlingově Budči, později navštěvovala soukromý dívčí ústav Svatavy Amerlingové. V roce 1857 dokončila dvouroční učitelský kurz[21] a o rok později složila zkoušky z ručních prací a francouzštiny. Deset let působila jako soukromá učitelka v ústavu slečny Štěpánkové a v rodině obchodníka Rolla. Marie Müllerová, přítelkyně Barbory, byla též absolventkou dvouletého učitelského kurzu na německé škole.

 

4. Kandidátky v pařížském kurzu

Dne 14. února 1868 se obě kandidátky vydaly přes Mnichov a Štrasburk, jejichž pamětihodnostem věnovaly vždy jeden den, do Paříže do Ústavu pro učitelky mateřských škol. Po příjezdu na pařížské nádraží je odvezl omnibus do domu číslo 10 ve Voršilské ulici, kde jim domovník přidělil pokoj. Od svého příjezdu do Paříže obě dívky pravidelně a podrobně informovaly Marii Riegrovou-Palackou o dění v kurzu i o svých osobních zážitcích z francouzské metropole.

V kurzu bylo celkem čtyřicet kandidátek, z nich dvacet tři bydlelo společně s Marií a Barborou v internátu, ostatní měly zajištěné své bydlení ve městě. Nejstarší kandidátce bylo čtyřicet let a nejmladší devatenáct. Dívky do kurzu přicházely nejen z rozličných francouzských departementů, ale též ze Švýcarska, Korsiky, a jedna dokonce z řeckých Athén. Vyučovací předměty zahrnovaly náboženství, přírodopis, zeměpis, kreslení, matematiku, pedagogiku, kosmografii, zpěv a fonomimiku.[22] Vyučovalo se samozřejmě ve francouzštině a dívky musely do nejmenších podrobností znát zeměpis Francie. Výuka probíhala každý den s výjimkou neděle a teorii vždy střídala praxe v přidělené školce. Dívky tak měly každý den čtyři hodiny výuky odborných předmětů a čtyři hodiny praxe v opatrovně. Den byl přesně rozdělen podle hodin a dívky v internátu měly i přísně, na půl desátou večer, stanovenou večerku. Volno bylo jen ve čtvrtek odpoledne a v neděli. Volné dny Marie s Barborou často trávily s dcerami paní Pape-Carpantier. Vyšly si do pařížské botanické zahrady nebo na místní trhy, kde se marně pokoušely zjistit tajemství pěstování žampionů: „Nedověděly jsme se skoro ničeho, je to prý tajemství těch lidí, kteří je pěstují.“[23]

Po několika měsících v Paříži dolehla na Barboru Ledvinkovou a Marii Müllerovou nečekaná starost. Městská rada poslala do školy peníze jen do 18. června 1868, což znamenalo, že by dívky nemohly ukončit kurz závěrečnými zkouškami, a celá námaha by tak přišla nazmar. Barboru Ledvinkovou tato záležitost velmi zaskočila a psala Marii Riegrové-Palacké: „...ujišťujeme Vás, kdybychom měly prostředků, že bychom vzdor městské radě tu zůstaly, která lakotí tam, kde by se měla štědřejší okázat, a uděluje, kde toho ani někdy zapotřebí není.“[24] Z těchto slov zaznívá oprávněné rozhořčení nad liknavostí úřadů a neochotou podpořit ve větší míře vzdělanost žen.

Obavy z předčasného opuštění kurzu se naštěstí nevyplnily. Obě dívky informovaly v polovině července 1868 Marii Riegrovou-Palackou o zdárném zakončení kurzu a vykonání zkoušek. Závěrečné zkoušky se konaly na pařížské radnici a české kandidátky patřily mezi nejlepší. Marie Müllerová k tomu podotýká, že ze 46 kandidátek u zkoušky propadlo 18 Francouzek. Absolventky kurzu dostaly diplom s potvrzením samotné pařížské Sorbonny.

Barbora Ledvinková i Marie Müllerová ještě před odjezdem z Paříže navštívily v posledních čtyřech dnech několik doporučených opatroven. Odjezd z Paříže byl stanoven a podle instrukcí pražské městské rady se měly dívky ještě poučit v německých opatrovnách ve Frankfurtu nad Mohanem, Berlíně a Drážďanech. Barbora s Marií se jen těžko loučily s Paříží, Marií Pape-Carpantier a dalšími přáteli, ale očekávala je „jejich milá Praha“ a samozřejmě především otevření první české mateřské školy.

Cesta do Prahy i s návštěvami německých opatroven trvala sedmnáct dní a 16. srpna psala již Marie Müllerová Riegrové-Palacké ze svého pražského bytu v Růžové ulici.

 

5. U Sv. Jakuba

5.1. Historie českých opatroven

První opatrovna v rakouské říši, „angyalkert“, „zahrada andělíčků“, vznikla zásluhou Theresy hraběnky Brunschwick-Korompeové v roce 1828 v uherském Budíně. Uvedená hraběnka se zasloužila rovněž o vznik prvního dětského útulku ve Vídni. Podle dekretu studijní dvorské komise z února 1832 a následného guberniálního nařízení z 30. dubna téhož roku podléhaly tyto útulky biskupské konzistoři, nesměly přijímat děti starší pěti let a mohly být financovány pouze z dobročinných příspěvků.

V českých zemích vznikala zařízení pro předškolní výchovu o něco později než v ostatních státech. Oficiální základ jim dal pokyn nejvyššího českého purkrabího Karla Chotka ze 16. května 1835, kterým vyzval krajské hejtmany a konzistoře k „založení humanitních ústavů, tak řečených opatroven dítek“.[25] Pojmenování opatrovny, z německého Bewahranstalt, ústav k opatrování, se vžilo. Některé opatrovny vznikly dokonce ještě dříve. Byla to například opatrovna v Praze na Hrádku na Novém Městě, zřízená roku 1832 a vedená učitelem a pedagogem Janem Vlastimilem Svobodou. Mimo opatrovny Na Hrádku byla v Praze ještě opatrovna na Hradčanech, v Brně (německá) a v Plzni (zde vznikla z podnětu purkmistra Martina Kopeckého a vlasteneckého profesora Josefa Vojtěcha Sedláčka). Opatrovnou Na Hrádku se inspirovala i pražská židovská obec, která se roku 1835 zasloužila o otevření zařízení pro židovské děti.

Zřejmě jen málokdo z učitelů se inspiroval Svobodovým dílem, neboť výchova v opatrovnách téměř kopírovala vyučování v elementárních školách, dokonce včetně pololetních zkoušek.[26]

Až Marie Riegrová-Palacká zvládla propojit systém Svobodův se vzorem francouzským a ustavit ho v první české mateřské škole U Sv. Jakuba. Svatojakubská školka téměř kopírovala fungování francouzských opatroven i se zvoleným komitétem dam. Do první mateřské školy v Čechách byly přijímány děti z velice podobného prostředí městské chudiny, jako tomu bylo v La Flèche, Paříži a dalších městech ve Francii. Není tedy úplně pravdivý názor přisuzující vznik předškolních zařízení pro děti nástupu průmyslové revoluce. Počáteční zájem skutečně patřil nejchudším dětem, ať vyšly z prostředí dělnického, nebo, což bylo zpočátku častější, nejubožejší městské i venkovské chudiny. Francouzské školky měly tu výhodu oproti českým, že nemusely složitě bojovat o výchovu v národním duchu a ženská role v řízení opatroven byla ve Francii také dána téměř a priori. Jak se nově zřízená školka U Sv. Jakuba vypořádala se všemi úkoly na ni kladenými?

 

5.2. Zahájení činnosti v mateřské škole U Sv. Jakuba

První česká mateřská škola podle francouzského vzoru byla slavnostně otevřena 1. ledna 1869 v místnostech kláštera U Sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Dne 19. ledna ji vysvětil kardinál Bedřich ze Schwarzenbergu. Inspirace Komenským v názvu „škola mateřská“[27] je zřejmá, ale byl to s velkou pravděpodobností první ústav v Čechách, který tento název používal. Městská rada poskytla finanční zajištění pro úpravu prostor školky, zejména se tak stalo díky starostovi doktoru Klaudymu, který také sestavil první komitét dam. Správu a dozor nad mateřskou školou vykonávala pražská obec a v čele komitétu dam, později přejmenovaného na výbor paní pro městské školy a opatrovny, stála Marie Riegrová-Palacká.[28]

Mateřská škola byla zřízena jako „ústav k tělesnému i mravnímu vychování dítek dvou až pětiletých obojího pohlaví. Zvláště těch, jichž rodičové za příčinou výživy mimo dům pracují aneb mezi dnem dítky své sami opatrovati a vychovávati nemohou.“[29] Výuka probíhala v češtině a k aktivitám dětí ve školce patřily ruční práce, hry, náboženství, kreslení, zpěv, tělocvik, různá cvičení a starší děti se učily i základům čtení, psaní a počítání. Učení nikdy nemělo trvat déle než patnáct minut a mělo se střídat s tělocvikem, hrami a zpěvem. Opatrování a výuku měly na starost pěstounky. V každém oddělení byla jedna pěstounka[30], které podle potřeby podléhala placená pomocnice. Pěstounky a pomocnice přijímala městská rada. Služebné práce vykonávaly najaté služebné,[31] které přijímal komitét dam. K přijímání pěstounek vytvořila městská rada komisi, v níž zasedal vrchní ředitel, řídící pěstounka, jedna dáma komitétu, učitel městských škol a farář. Přijímacího řízení na místo pěstounky se mohla zúčastnit jen dívka starší osmnácti let.

Komitét dam tedy mohl činit návrhy ve věcech opatrovny, zvolil si užší výbor tří členek, které tvořily vychovatelský sbor takzvané „matky školky“. Komitét vybíral dary od dobrodinců, podporoval chudé dívky, které se chtěly stát opatrovnicemi, přijímal a propouštěl služky.

Děti se do školky přijímaly vždy na sv. Václava a sv. Josefa. Dítě však mohlo být samozřejmě přijato i mimo toto určení po domluvě s rodiči. Děti musely být v době vstupu do školky zdravé a „pěstounka má napomenout rodiče, aby přiváděli děti umyté, učesané a v čistém oděvu, třeba zašitém.“[32] Vzhledem k finanční tísni mateřské školy se polévka v poledne podávala jen těm nejchudším dětem, ostatní měly v povinné výbavě mimo tabulku s pisátkem i košík na potravu, plechový hrnek a alespoň chléb nebo jinou přiměřenou stravu, aby měly co k svačině.

Školka U Sv. Jakuba byla otevřena denně od sv. Václava do sv. Josefa od sedmi hodin ráno do půl šesté večer. Zavřeno měla jen v neděli a ve svátky. Děti bylo zakázáno fyzicky trestat. Pokud zlobily, trestem mělo být deset minut stání u stolku nebo návrat ze zahrady, kterou měly děti u Sv. Jakuba k dispozici.

 

5.3. Školka jako dobročinný podnik

V lednu 1869 přijala svatojakubská školka 154 dětí do dvou oddělení. Zájem rodičů o školku neustále rostl a už v dubnu musely být přijaty dvě pomocné učitelky a počet dětí se zvýšil na 313. V dubnu psala Marie Riegrová-Palacká: „Denně aneb nejméně ob den chodím do opatrovny.“[33]

Do svatojakubské školky chodily nejen děti ze Starého a Nového Města, ale též děti z Josefské a Vojtěšské čtvrti, od Sv. Petra, z Františku i z Rejdiště. Městská rada stanovila pro zámožnější rodiče měsíčně poplatek 20 krejcarů, ale příliv chudých dětí byl tak velký, že už ve třetím roce trvání školky celoroční školné odvedené městské radě výrazně kleslo.

Školka se nezavírala ani o prázdninách, které byly stanoveny na srpen a září, ale starala se pouze o děti osvobozené od školního poplatku, jejichž počet kolísal kolem dvou set. Počet dětí výrazně klesal jen v zimě při velkých mrazech a kvůli nemocím.

Při otevření školky využívalo stravy 30 dětí, na konci roku jich už bylo 106. V následujících letech školku navštěvovalo průměrně 290–300 dětí, z toho kolem 100 dětí a více dostávalo v poledne polévku z masa nebo kaši a odpoledne chléb. Dámy z komitétu si mezi sebe rozdělily dny v týdnu tak, aby každý den dohlížela jedna z nich na vaření a podělování dětí. Při výběru strávníků se bral ohled na chudobu rodiny a vzdálenost bytu od školky. Byla přijata zásada, že se nemá udílet strava bez předchozího osobního vyšetření poměrů, které převzala právě Marie Riegrová-Palacká.

Stejně jako počet strávníků stoupal i počet dětí, kterým bylo poskytnuto ošacení. Roku 1870 ošatil komitét dam celkem 246 dětí. O šité oblečení se staraly bezplatně ženy z komitétu, někdy pomohly i dívky z Vyšší dívčí školy. Sama Marie Riegrová-Palacká ostatně neodkládala pletení ani na procházce, což bylo jedinou příčinou neshod mezi ní a Františkem Ladislavem Riegrem. Marie Červinková k tomu dodává: „Ve šťastném manželství bývaly jediné mrzutosti kvůli stroji a punčoše, když muž hrozil, že jí nitě potrhá, aby dále pracovati nemohla.“[34] Děti dostávaly na zimu punčochy, obuv, kalhoty a teplý kabát. Náklady na oblečení stále klesaly, protože naprostou většinu šatů ušily dámy z komitétu. Od roku 1869 do roku 1890 bylo poskytnuto oblečení více než šesti stům dětí.

Každoročně také městská rada s pomocí komitétu dam pořádala „slavnost vánočního stromku“, při které děti bývaly podělovány vánočkami, jablky, ořechy, perníkem a obrázky svatých. Ve výroční zprávě z roku 1870 se připomíná, že továrník Urbánek daroval k tomuto účelu malé homole cukru a slavnosti se zúčastnil i arcibiskup Bedřich Schwarzenberg. Mimo slavnosti vánočního stromku, pořádané obvykle 23. prosince, se ve školce konala 5. prosince mikulášská slavnost a ke konci května potom letní slavnost v zahradě, kdy děti opět dostávaly oděv, hračky a pečivo.

Výdaje školky neustále rostly, neboť se téměř výhradně soustředila na chudé děti a těch stále přibývalo. Na dobročinný charakter školky poukazuje zvláště to, že se chudým dětem dávalo přednost před dětmi, jejichž rodiče mohli platit školné.

 

5.4. Rodinné poměry dětí navštěvujících opatrovnu

Rodinné poměry strávníků za rok 1871 byly takové, že 4 děti byly úplní sirotci, dále šlo o 5 nemanželských dětí, 18 dětí vdov, 2 děti vdovců, 20 dětí z rodin, které mají od 5 do 8 dětí a 27 dětí z rodin, které mají 3 až 4 děti.[35] Mnohé rodiny se nacházely v naprosté chudobě a z reakcí rodičů, popisovaných učitelkami, je zřejmé, jak moc oceňovali možnost stravování dětí ve školce.

Vyšetřování poměrů dětí v rodinách bylo hlavní prací Marie Riegrové-Palacké. Šlo o práci, s níž měla řadu zkušeností již ze Spolku sv. Ludmily. V prvních letech prováděla šetření u všech hlásících se strávníků sama. Když se však rozšířil počet opatroven, přijal část tohoto úkolu Václav Nykles, který převzal Nové Město, Podskalí a Vyšehrad. Riegrová-Palacká si vzala na starost ostatní části města – Malou Stranu a Hradčany, Josefov, Staré Město se svatopetrskou čtvrtí, Holešovice, Bubny a Maniny. Největší chudoba byla právě na Starém Městě, v Josefově a na Hradčanech. Riegrová-Palacká vykonala každý rok mnoho set návštěv u chudých rodin. Stala se skutečným znalcem dělnických a chudinských poměrů v Praze. Záznamy o jednotlivých rodinách si zapisovala do zvláštních deníků, které jsou dnes součástí její pozůstalosti. Tyto zápisky jsou jedinečným pohledem do chudých pražských rodin v druhé polovině 19. století. Mnoho rodin navštěvovala už v druhé generaci, věděla, čím se v dané čtvrti obyvatelé živí, jak působí roční období na výdělek v různých zaměstnáních. Pozorovala následky hospodářské krize po roce 1873 a ve výročních zprávách opatroven, které v naprosté většině sestavovala sama, připomínala bídu nezaměstnaných, dělníků, nádeníků, řemeslníků a jejich rodin.

Děti, které měly nárok na stravu ve školce, pocházely převážně z prostředí nádeníků, dělníků, krejčích, vlásenkářů, mlynářských pomocníků, hospodských muzikantů a mnoha podobných. Matky dětí byly často vdovy, kterým pomáhala buď jejich sestra nebo babička. Ženy si přivydělávaly především šitím, mytím podlah, praním prádla a celou řadou dalších fyzicky náročných pomocných zaměstnání. V rodinách, kde nechyběl otec ani matka a Riegrové-Palacké se zdálo, že by na tom rodina nemusela být tak špatně, hrál často roli alkohol, nevzdělanost a hrubost prostředí, do kterého se tito lidé narodili.

V dubnu 1871 byl do svatojakubské školky přijat Kristián Dvořák. Narodil se jako nemanželské dítě v listopadu roku 1866. Jeho matka se provdala za drvoštěpa, „surového muže“, který žil předtím 25 let s první ženou a své nové manželce její dítě neustále předhazoval. „Ona je nosička dříví – pomáhá mu při práci a zná také dobrou vyřídilku.“[36] Riegrová-Palacká si zapsala, že muž při jejím příchodu ztropil takový výstup, „že z vedlejších pokojů se lidé sběhli. Pro milou domácí svornost bude dobře, když dítě u nás dostane ten oběd.“[37]

V květnu 1871 byl přijat Josef Mícha, narozený v červenci 1866. Jeho matka, vdova, trpěla vodnatelností a ležela v nemocnici. Míchová měla tři děti, z toho starší dvě se o sebe musely postarat samy a malého Josefa opatrovala její sestra. Josefův desetiletý bratr byl již v učení a třináctiletá dcera pracovala v Libni. Sestra Míchové Anna Eliášová byla též vdova a živila se jako pradlena. Riegrová-Palacká si o Anně Eliášové napsala: „Zdá se nadmíru chudobna a živí se posluhováním, protož potřebuje podpory.“[38]

V červnu 1871 byl přijat Jan Cypra, narozený v srpnu 1866. O jeho otci si Riegrová-Palacká poznamenala kromě jiného, že se rád opíjel. „Teď dělá zedníka, ona (jeho manželka) co nádenice pracuje též u zedníků, je to lepší – může na něj spíše dávat pozor.“[39] Stávalo se často, že manželé pracovali na stejném místě, a Riegrová-Palacká v tom viděla šanci, jak mohla žena zabránit muži, aby vydělané peníze ihned propil.

Chudoba se musela vepsat nejen do tváří matek, ale i do jejich chování. O ženě krejčovského tovaryše si Riegrová-Palacká napsala: „Žena jeho 42 let stará, vypadá o mnoho starší, je velmi sedřená a má vzezření bídné.“[40] V souvislosti s jinou ženou si vedla poznámku: „O matce se povídá, že je velmi hubatá, zlá ženská. Dítě zpustlé, ‚neznaboh. V takových poměrech bude snad dobře – když dítě nebude mnoho doma.“[41]

Pokud se dítě dostalo alespoň na část dne z neutěšených rodinných poměrů, kde nedostatek, špína a zanedbanost byly vším, s čím děti přišly do kontaktu, změna byla po několika týdnech viditelná. Velkým problémem, který trápil Riegrovou i učitelky, bylo propuštění dítěte ze školky. Mnohokrát se stávalo, že rodiče své děti po vychození školky neposílali do školy. Děti buď musely začít pracovat nebo končily na ulici. Marie Riegrová-Palacká si při návštěvě jedné rodiny všimla dívky, která dříve do školky chodila: „Holčička Františka, co bývala u nás dlouho a vystoupila, spadá se dítě náramně – bývala dosti zdravého pohledu, teď jako souchotinářské – lítost se na ni podívat.“[42]

Marie Riegrová-Palacká chodila do dělnických bytů s nejnižší formou bydlení, k jejichž základnímu vybavení patřila jen plotna nebo kamínka, koš či kufr na šatstvo a postel, na níž se spávalo po dvou a v případě nutnosti i ve více lidech. V tmavých, vlhkých bytech se často tísnilo i více rodin, z nichž každá měla jen svůj kout. V Platnéřské ulici, která byla častým cílovým místem Riegrové-Palacké, bydlelo v 60. letech 19. století v bytě krejčovského dělníka až deset osob. Byly tam tři postele, stůl, šatník a několik maličkostí. Na jedné posteli spával majitel bytu se ženou, vedle nich na zemi dvě dcery. Podnájemníci měli k dispozici zbývající dvě postele, umístěné za sebou podél protilehlé zdi. Jednu z nich používala rodina prvního podnájemníka – dělníka. Spal na ní se ženou a s dcerou, zatímco jeho syn ležel na židlích přistavených k posteli.[43]

Pokud v rodině pracovala i žena, nemohla věnovat potřebnou péči ani nejmenším dětem, natož dětem předškolního věku, jimž často připadl úkol postarat se o mladší sourozence. Děti byly mnohdy ponechány samy sobě i více hodin denně. K výchově dětí tak mohla významným dílem přispět škola i školka. Mateřská škola poskytovala dítěti nepochybně více informací o světě, než mohlo získat v rodině. Těm nejchudším pomáhala ve vývoji také výživnou stravou.

Mateřskou školu však navštěvovalo zpočátku jen málo dětí, zhruba 5 až 10 % všech dětí předškolního věku určité oblasti.[44] Jak už bylo řečeno, byly to děti zaměstnaných matek, z neúplných rodin a jen málokdy z rodin, kde matka byla v domácnosti. Žena, která dala dítě do mateřské školy bez příčiny, byla zpravidla okolím nepříznivě posuzována jako špatná matka a dítě se litovalo. Tyto předsudky se odbourávaly jen pomalu.

Je těžko říci, jak vnímaly školku samy děti. Obzvláště od chudých dětí, které na rozdíl od významnějších osobností nezanechaly v dospělosti žádné paměti, je nemožné dohledat vzpomínky či reakce na mateřskou školu.

Mateřská škola v první řadě plnila funkci filantropickou, sociální, snažila se o náplň vlasteneckou, ale kolik dětí se tehdy do školky těšilo, kolik si jich školku oblíbilo nebo kdo každé ráno plakal, že do školky nechce, to se asi nedozvíme. Můžeme však říci, že dětem, které byly doma vystaveny fyzickému a psychickému tlaku, se školka mohla stát místem, kde mohly na několik hodin zapomenout na ústrky a ponořit se do hry či vyprávění učitelek. Příznivě jistě působila i změna prostředí. Děti se z tmavých bytů na velkou část dne dostaly do světlých, vzdušných prostor školky, která mívala k dispozici i zahradu.

 

6. Deníkové zápisky z Nizzy (Nice)

Byly to právě pobyty na Riviéře, které Marii Riegrovou natrvalo spojily s francouzským prostředím – a jimi jsou též vysvětlovány její osobní sympatie vůči francouzským podnětům, i když jsem v předchozích kapitolách ukázala, že za inspirací francouzským vzdělávacím systémem stojí hlubší pohnutky. Rodina Palackých se poprvé k návštěvě slunného pobřeží Středozemního moře rozhodla v roce 1844, kvůli vážným zdravotním potížím Palackého chotě Terezie. Tehdy Palacký ještě uvedl svůj odjezd jako cestu do Itálie. Nizza (později Nice) patřila až do roku 1859 k Sardinsko-piemontskému království s hlavním městem Turínem. Marie Riegrová-Palacká se však už jako desetiletá učila v Nice francouzsky, a ne italsky. Většina chudých obyvatel Savojska měla v roce 1859 zjevný materiální zájem, aby se stali součástí bohatého státu a město přijalo trikoloru. Že připojením k Francii Nice jenom získalo, pozoroval Palacký už na podzim roku 1869. Jestliže první cesta do Nice trvala diligencemi a veturiny i se zastávkami plných dvaatřicet dnů, cesta Riegrové-Palacké s dětmi a otcem zahájená začátkem listopadu 1869 šťastně skončila po neuvěřitelných třech dnech.

V roce 1869 dosáhla Marie Riegrová-Palacká vytouženého cíle v podobě české mateřské školy, ženských pěstounek i rozsáhlých kontaktů na francouzské prostředí. V době po otevření první mateřské školy U Sv. Jakuba se však u Marie Riegrové-Palacké znovu a ve větší míře ohlásily zdravotní problémy, jimiž trpěla po celý život. Své potíže jmenovala nejčastěji jako nervové bolesti, křeče celého těla a bolesti páteře. Navíc její povaha obsahovala stopy téměř chorobné melancholie, projevující se stavy trudomyslnosti, přecitlivělosti a lítostivosti. Těmto obtížím se snažila předcházet neustálou prací, jež ovšem na druhou stranu těžce doléhala na její fyzické zdraví. Právě během zimy na přelomu let 1868 a 1869 si několikrát postěžovala i paní Pape-Carpantier, že jí zdravotní potíže znemožňují jakoukoliv četbu či duševní práci. Podle své dcery měla matka na obtížné stonání vlastní metodu, která se ukazuje velice moudrou a platnou dodnes. Důležité bylo nepoddávat se chorobě příliš ve vlastních myšlenkách, a pokud nebylo možno jinak, ordinovala si klid a čekala, až si „příroda sama pomůže“. I v tomto případě by si jistě dobře rozuměla s paní Pape-Carpantier, jíž se rovněž nejrůznější zdravotní potíže nevyhnuly, a proto sama Riegrové-Palacké doporučila vyzkoušet osvědčenou homeopatii.

Počátkem léta 1869 psala Riegrová-Palacká svému otci z pobytu v Malči: „Mé zdraví pomalu se spravuje, jen to mne trápí, že musím tak zaháleti, a zvláště duševně, že nesmím se nijak zaměstnávati, ani přemýšleti, ani ženskou prací namáhati, a to sice z té příčiny, aby mé zdraví na rodině nevymáhalo žádných obětí a žádné starosti v zimě budoucí.“[45] Riegrová-Palacká se obávala, že to bude jenom příčina jejího zdraví, co vyžene celou rodinu na předlouhý zimní pobyt do Nice ve Francii. Když však zdravotní potíže v podobě závratí dolehly i na Františka Palackého, bylo o zimním pobytu 1869 až 1870 v Nice rozhodnuto.

Skutečný deník Marie Riegrové-Palacké z pobytu na přelomu let 1869/1870 v Nice neexistuje. Marie však svědomitě každý den psala dopisy manželovi, čímž se stává, že její zápisky jsou možná obsáhlejší, než by byl nepravidelně vedený deník zaznamenávající jen nejpodstatnější události a zhlédnutí památek. V dopisech manželovi je Riegrová-Palacká mnohem otevřenější, neboť ho neinformuje pouze o svých aktivitách, ale i počínání dětí Márinky, Bohuše a Libušky a taktéž svého otce Františka Palackého.

První dopis Marie Riegrové-Palacké manželovi z Nice pochází z 5. listopadu 1869. Jednu noc strávili ve vlaku zasněženou alpskou krajinou při silném mrazu, ale druhou pak v hostinci v Miláně a ještě před odjezdem stihli zhlédnout milánský dóm. Následovala noční cesta parníkem z Janova, která Marii přivodila mořskou nemoc, přestože na cestování lodí byla z předchozích cest uvyklá, a také Palackého závratím houpání lodi příliš neprospělo. Bylo zvykem po příjezdu dvě noci strávit v hotelu Des Etranger nebo Chauvain a poté se rodina stěhovala do samostatného pronajatého bytu. Ve výbavě bytu nesmělo chybět fortepiano.

Riegrová-Palacká, přestože si přijela do Nice odpočinout od vyčerpávající duševní práce a pražských událostí, nemohla zůstat v nečinnosti. Obě starší děti Márinku a Bohuše zapsala do nově zřízené francouzské školy a sama se chystala k návštěvám veřejných přednášek. Z dopisů zaslaných Riegrovou-Palackou manželovi vyplývá, že zde měla tři základní aktivity vyplňující všední dny. Nejprve to byla práce s dětmi, jimž věnovala většinu času. Pomáhala jim s úkoly, francouzštinou, ještě malou Libuši učila sama a ležela na ní i veškerá péče o rodinu, neboť Palacký většinu času trávil procházkami po okolí, četbou novin nebo setkáváním s přáteli. Nejen, že své děti zapsala do školy, ale i sama se po celý pobyt v Nice aktivně vzdělávala v rámci veřejných kurzů při Société des lettres, sciences & arts. V té době už byla známá svými dobročinnými počiny v Praze, a proto se na ni obrátila rodina Milonových, zvláště paní Milonová, jež ji uvedla do spolku Association des dames de la charité de Saint-Vincent de Paul, kde Riegrová dostala na starost několik chudých, k nimž měla docházet a vyšetřovat jejich poměry. I když to byla práce, od které si přijela odpočinout, bylo nemožné francouzským známým v Nice odmítnout svou účast. Navíc pravidelně navštěvovala zdejší opatrovnu.

 

6.1. „Člověk v té Nizze nabývá trochu větší živosti“

Již krátce po příjezdu do Nice se Marie Riegrová-Palacká přičinlivě zapojila do místního veřejného života. Přímořské klima Côte d’Azur a odlišný styl života na jihu Francie měly blahodárný vliv na věčně uspěchanou, úzkostlivou Marii Riegrovou-Palackou. Každé ráno zahajovala pohledem na venkovní teploměr. Zmínku o počasí nevynechala snad v žádném z dopisů Riegrovi. Následovala mše v kostele a poté dopoledne strávené v cours publique – veřejném kurzu. Kurzy v rámci vyššího dívčího vzdělání organizovala Učená společnost věd a umění pro Přímořské Alpy. Společnost sídlila v Nice v ulici Gioffredo č. 27 a ve školním roce 1869 až 1870 zahájila výuku dnem 22. října a druhý semestr končil 30. dubna. Uvedená data výborně korespondovala s pobytem Marie Riegrové-Palacké, jejích dětí a Františka Palackého. Nevíme, zda z vlastního osobního zájmu, či na radu Riegra nebo Palackého se Marie hned po příjezdu do kurzu zapsala a navštěvovala během celého pobytu pravidelně nejrůznější přednášky, na něž brávala i svou dceru Márinku.

Půlroční pobyt ve Francii byl však pro Riegrovou-Palackou výjimečný tím, že jí ponechával velké množství času pro sebe. Vzdálená od znepokojivých politických událostí, trápících ji v Čechách, se proměnila z „šedivé paní“, jak ji nazývala chudina, v ženu dbající na francouzskou módu a vychutnávající plnými doušky podněty francouzského vzdělávání i dobročinnosti. O čem dosud četla v knihách a co zaznamenala nedávno při světové výstavě v Paříži, se jí stalo každodenní realitou a Riegrová-Palacká se uměla ve francouzském prostředí pohybovat stejně dobře jako v Čechách.

Hluboký zájem a pochopení věnovala Riegrová-Palacká všem svým dětem. Někdy se jmenovala „starou mámou“ a stěžovala si na neustálé urovnávání dětských sporů mezi rozmarnou Libuší a Bohušem. Pobytem v Nice umožnila dětem ojedinělý zážitek z poznání života jiné země, řeči a kultury. Přihlášením dětí do francouzských škol je učila samostatnosti i zodpovědnosti v plnění úkolů v cizí řeči.

Riegrová-Palacká také mnohokrát litovala nepřítomnosti manžela, především když se jednalo o veřejné akce, o nichž věděla, že by je Rieger rád sám navštívil. „Včera jsem tak živě a neustále na tebe vzpomínala. Kdybys tu byl býval – jaké potěšení bys měl. Poslyš! V pondělí přibíjel sloužící na vrata Hôtelu de l’univers ke dveřím oznámení, že 16. února ve dvě hodiny bude cours publique o arboriculture a horticulture. Šla jsem tam s Marií. Jaké bylo naše zděšení, když jsme viděly, že jsme my dvě samojediné ženské.“[46]

I když většinu času Riegrové-Palacké zabíral cours publique a práce s dětmi, nebyla to její jediná činnost v Nice. Už před jejím příjezdem musely místní společností kolovat jisté představy o Marii Riegrové-Palacké jako horlivé zastánkyni chudých a dětí. Toho se rozhodli využít představitelé spolku sv. Vincenzia.

 

6.2. Pro společnost sv. Vincenzia

Mezi osobami v Nice, které se stýkaly s rodinou Riegrových, panovalo přesvědčení, že pokud se cítí natolik zaměstnána péčí o děti, může se na dobročinných aktivitách podílet finančně. Byl to obrovský omyl a Riegrová-Palacká si nezřídka stěžovala manželovi, že jen stěží může vyjít s jím určenými penězi, což bylo 200 franků na měsíc. Za leden však vydala 210 franků. Tedy použila 10 franků z únorového rozpočtu. Přitom ještě z ledna dlužila za vyprané prádlo 14 franků. Do dvou set franků se muselo vejít školné pro Márinku 35 franků a za vzdělání Bohuše a Libušky 22 franků. Na školní potřeby dala 16 franků a 5 za správku bot. Na jídlo jí tedy zbývalo 100 franků na měsíc, s čímž nemohla vyjít živíc sebe, tři děti, otce a hospodyni. Svízelná finanční situace, z níž jí pomáhal výpůjčkou i Palacký, nedovolovala Marii platit dětem například divadelní představení nebo nákup vhodnější garderoby. Vzdělání bylo přednější než hedvábné šaty, oblíbené místními dámami.

Krátce po jejím příjezdu se jí ujala paní Milonová a zavedla ji mezi ostatní pracovníky dobročinného spolku sv. Vincenzia, připravujícího právě v té době loterii, u které se opět očekávalo, že na ni přispěje. Association des dames de la charité de Saint-Vincent de Paul – Charitativní společnost paní sv. Vincenzia byla v Nice ustavena k podpoře chudých a nemocných. Bohulibé cíle společnosti spočívaly v horlivém navštěvování nemocných chudých, v jejich podpoře duchovní i materiální.

V rozličných každodenních starostech s úkoly dětí, návštěvami veřejného kurzu a podílu ve spolku sv. Vincenzia Riegrová-Palacká nezapomínala ani na teprve nedávno otevřenou mateřskou školu U Sv. Jakuba. Pravidelně dostávala zprávy od slečny Ledvinkové a na dálku instruovala i nebohého Riegra, jak a komu půjčila svou knihu od paní Pape-Carpantier, kterou měl Rieger vymoci zpět.

Riegrová-Palacká se s dětmi a Františkem Palackým vrátila z osvěžujícího pobytu na Riviéře 25. dubna 1870 ráno, po čtyřdenním putování dostavníkem přes francouzsko-italskou hranici a po železnici přes města Janov, Milán, Veronu, Innsbruck a Mnichov. Jedna životní etapa Marie Riegrové-Palacké se uzavřela a počínala novou s načerpanými podněty z francouzského prostředí, doplněnými vlastním bystrým úsudkem o potřebách pražské dobročinnosti, vrcholící v péči o chudé a neprovdané matky, podpoře dívčího vzdělávání v rámci spolupráce s Vyšší dívčí školou a otevření českých jeslí pro nejmenší děti.

 

6.3 Po návratu z Nice

„Jak bych bývala šťastna, uviděti Vás zde (v Paříži) při návratu. Vy jste z těch vzácných lidí, kteří chápou dobro obecné pro ně samé a bez zájmu osobního.“ Napsala paní Pape-Carpantier Riegrové v roce 1870, když se Riegrová-Palacká s rodinou vracela z půlročního pobytu v Nice. Bohužel ani tentokrát se Riegrové-Palacké nepodařilo setkat se s paní Pape-Carpantier v Paříži. Pobyt v Nice přinesl před cestou nemocné a slabé Marii Riegrové-Palacké opravdové probuzení z pražského spánku, nové intelektuální podněty, načerpané ve veřejném kurzu, a to vše v těsné blízkosti pulzujícího Středozemního moře, jež jí nikdy nepřestalo fascinovat. Návrat do Prahy znamenal konec poklidného života na jihu, kde se nikdy příliš nespěchalo; na druhou stranu ji čekal milovaný manžel a samozřejmě povinnosti v dobročinných spolcích, doplněné od jara do podzimu starostí o hospodářství na malečském velkostatku. Nice znamenalo vykročení z tradiční role, neboť i při zachování péče o domácnost, děti a stárnoucího otce se na šest měsíců stala hlavou rodiny. Řídila rozpočet, nakupovala, vedla domácnost, přitom se pravidelně vzdělávala, organizovala svůj volný čas, dostalo se i na dosud opomíjenou módu. Bylo to volné nadechnutí před další vyčerpávající prací.

Marie Riegrová-Palacká se přes úzké kontakty a vazbu na francouzské prostředí nikdy s Marií Pape-Carpantier osobně nesetkala. František Ladislav Rieger je jediným kromě dvou českých učitelek, kdo mohl doložit, jaká byla paní Pape-Carpantier ve skutečnosti, v osobním kontaktu. Například v dopise z 8. března 1869, v němž složil hlubokou poklonu inteligenci paní Pape-Carpantier, aby si vzápětí zavtipkoval o jejím vzhledu. „Zajel jsem do Rue des Ursulines, kdež jsem musil antichambrovat (čekat v předsíni) dosti dlouho, až mi bylo řečeno napřed, že domácí dáma nemůže se mnou mluviti leč dvě slova; Zatím brzy přišla, rozhovořila se a byla by snad zůstala i déle, kdybych sám neodkvapil. Pozvala mne na zítřek opět k sobě. Je vidět, že je jasná hlava. Má energii a rozum, máť ale taky slušné knírky.“[47]

 

Závěr

V tomto článku jsem se pokusila na konkrétních životních osudech Marie Riegrové-Palacké a Marie Pape-Carpantier ukázat jejich nezastupitelnou roli v dobročinné práci, a to na příkladu vzniku první české mateřské školy roku 1867 v Praze, kopírující do jisté míry francouzská předškolní zařízení a jejich metody. Práce přinesla několik nových zásadních výsledků blíže seznamujících s osobnostmi obou žen, jež se v zájmu o mateřské školy výtečně doplňovaly, přestože je dělil mnohaletý věkový rozdíl a naprosto odlišné prostředí, v němž vyrůstaly. Marie Riegrová-Palacká byla sečtělou, jazykově nadanou ženou, jež své vzdělání neustále doplňovala četbou zahraniční literatury, dokázala se samostatně rozhodovat a nebála se zcela převzít péči o rodinu během dlouhého zimního pobytu v Nice. Přitom se ztotožnila s názory a pedagogickými metodami velice nadané paní Pape-Carpantier, ve své době podezřelé ze spolčování se svobodnými zednáři. Tyto dvě ženy přitom nedostaly možnost osobně se setkat. Nejblíže tomu měly při Světové výstavě v Paříži roku 1867, kde paní Pape-Carpantier excelovala při přednesu svých přednášek seznamujících publikum s podstatou názorné metody, již potom přejala prostřednictvím dvou učitelských kandidátek vyslaných do Paříže i česká mateřská škola v Praze. Po zkušenosti se světovou výstavou vyšlo Riegrové ve Světozoru několik článků věnujících se francouzské filantropii. Zároveň měla pro svou osobní potřebu mnoho nasbíraného materiálu o dění ve filantropii v řadě evropských zemích. Dívčí průmyslová škola, systém předškolní výchovy i jesle jsou dokladem jejích studií napříč především pařížskými dobročinnými spolky. Třebaže se Marie Riegrová-Palacká vždy snažila působit v ústraní, její mnohaletá práce za odstranění nejhorších projevů chudoby, řada preventivních opatření a zaměření na nejvíce postižené bídou, tedy děti a svobodné matky, je těžko přehlédnutelná. Nebyl to pouze vliv Bolzanova učení, jak se někteří domnívali, nutící Riegrovou-Palackou k neustálé práci. Byl to i vliv Marie Pape-Carpantier a celého francouzského systému dobročinnosti, jenž svou novostí a idejemi vybízel k následování.

Marie Riegrová-Palacká i Marie Pape-Carpantier patřily do mohutného, především v západní Evropě šířeného emancipačního proudu celého lidského společenství. Pro obě ženy znamenala emancipace především hledání nezávislosti žen, k níž patřila pomoc sociálně ohroženým skupinám společnosti, ale i možnost rozhodovat o sobě a převzít odpovědnost za sebe sama.

 

Bibliografie

Prameny archivní

Archiv Národního muzea (dále ANM)

Fond Marie Riegrová-Palacká

Fond František Ladislav-Rieger

 

Biografický materiál

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Biografický materiál, Deníky Marie Palacké (Riegrové), kart. č. 1.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Biografický materiál, Deník z cesty do Nizzy z listopadu 1869 – leden 1870, kart. č. 1, inv. č. 9.

 

Korespondence

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Korespondence osobní, Pape-Carpentier Marie – Marii Riegrové roz. Palacké 1867–1884 (13 kusů), kart. č. 6, inv. č. 268.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Korespondence osobní, Koncepty vlastní, Riegrová Marie roz. Palacká – Marii Pape-Carpentierové, kart. č. 8, inv. č. 405.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Korespondence osobní, Ledvinková Budislava 1868–1877, kart. č. 5, inv. č. 232.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Korespondence osobní, Müllerová Marie 1868–1870, kart. č. 6, inv. č. 249.

 

Veřejná činnost

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Veřejná činnost, Mateřské školy a Komitét dam, Materiály týkající se provozu mateřských škol a činnosti Komitétu dam, kart. č. 13, inv. č. 549.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Veřejná činnost, Mateřské školy a Komitét dam, Materiály týkající se provozu mateřských škol a činnosti Komitétu dam, Pozvánky na Mikulášské nadílky, kart. č. 13, inv. č. 548.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Veřejná činnost, Mateřské školy a Komitét dam, Materiály týkající se provozu mateřských škol a činnosti Komitétu dam, Zprávy o dětech z rodin, které vyžadují podporu b. d., kart. č. 13, inv. č. 539.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Veřejná činnost, Mateřské školy a Komitét dam, Jednotlivé školky, Předpisy týkající se městské opatrovny U Sv. Jakuba b. d., kart. č. 13, inv. č. 531.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Veřejná činnost, Mateřské školy a Komitét dam, Korespondence, Personální záležitosti 1868–1891, kart. č. 13, inv. č. 513.

ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Veřejná činnost, Mateřské školy a Komitét dam, Výroční zprávy mateřských škol, kart. č. 14, inv. č. 559.

 

ANM, Fond F. L. Rieger, Korespondence rodinná přijatá, Marie Riegrová Františku Ladislavu Riegrovi 1867–1875 (172 kusů), kart. č. 3.

ANM, Fond F. L. Rieger, Korespondence rodinná odeslaná, František Ladislav Rieger Marii Riegrové 1867–1875, kart. č. 4.

 

Prameny tištěné

Červinková-Riegrová, Marie. Marie Riegrová, rodem Palacká, její život a skutky. Praha 1892.

Lauermannová-Mikschová, Anna. Lidé minulých dob. Kniha lidských a básnických osudů. Praha 1941.

Ledvinková, Barbora. Nástin vývoje opatroven, školek a mateřských škol. Praha 1887.

Lužická-Srbová, Věnceslava. Z mých pamětí. Mladá Boleslav 1928.

Památník vydaný na oslavu čtyřicetiletého trvání stavu učitelek škol mateřských 1869–1909, Praha 1909.

Pape-Carpantier, Marie. Praktické vyučování ve školách mateřských a prvých třídách obecné školy. Praha 1877.

Pape-Carpentier, Marie. Rady řídícím pěstounkám. Praha 1877.

STLOUKAL, Karel (ed.). Milostné dopisy Frant. Lad. Riegra a Marie Palacké. Praha 1932.

SVOBODA, Jan. Školka čili prvopočáteční, praktické, názorné všestranné vyučování malých dítek k věcnému vybroušení rozumu a ušlechtilosti srdce s navedením ke čtení, počítání a rýsování pro učitele, pěstouny a rodiče od Jana Svobody, učitele první a vzorné školky pro malé dítky v Praze na Hrádku. Praha 1839.

 

Odborná literatura

COSNIER, Colette. Marie Pape-Carpantier de l’école maternelle à l’école des filles. Editions L’harmattan 1993.

COSNIER, Colette. Marie Pape-Carpantier. Fondatrice de l’école maternelle. Fayard 2003.

BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha 2005.

BAHENSKÁ, Marie. Spolupráce nebo rivalita. Vztahy mezi ženskými spolky a jejich představitelkami ve 40.–70. letech 19. století. In: Milan Vojáček (ed.). Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století, Sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23.–24. listopadu 2006 Národním archivem ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy, Praha 2007, s. 29–49.

BRABENCOVÁ, Jana. Marie Riegrová-Palacká a české vyšší dívčí vzdělávání. In: Studie k sociálním dějinám, (eds.) Machačová J. a Matějček J., Kutná Hora–Opava, Praha 1999, s. 61–65.

KOŘALKA, Jiří. František Palacký. Praha 1998.

LENDEROVÁ, Milena, RÝDL, Karel. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého věku. Praha a Litomyšl 2006.

ORY, Pascal. Les expositions universelles à Paris. Éditions Ramsay 1982.

PAVLÍKOVÁ, Marie. Bolzanovství v rodině Palackého a Riegrově. In: Strahovská knihovna, Sborník Památníku národního písemnictví 11, 1978.

RADOŇOVÁ-ŠÁRECKÁ, Maryša. Ozářené krby. Vlastenecké rodiny české. Praha 1945.

Robek, Antonín a kol. Stará dělnická Praha, Život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha 1981.

Sak, Robert. Rieger. Příběh Čecha devatenáctého věku. Semily 1993.

Volet-Jeanneret, Helena. La femme bourgeoise 1860–1895 à Prague. De la philanthropie à l’émancipation. Genève 1988.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261104/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.


[1] BADINTER Elizabeth, L’amour en plus. Histoire de l’amour maternel (XVIIe – XXe siècle), Paris 1980, DUPRAT Catherine, Usage et pratiques de la philanthropie. Pauvreté, action sociale et lien social, à Paris, au cours du premiér XIX siècle II, Paris 1996, HORSKÁ Pavla, Naše prababičky feministky. Praha 1999, Horská, Pavla, Sladká Francie. Praha 1996, LENDEROVÁ Milena, K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha 1999, LNĚNIČKOVÁ Jitka, České země v době předbřeznové 1792–1848. Praha 1999, NEUDÖRFLOVÁ Marie, České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci, Praha 1999, ŠIMŮNKOVÁ Alena, Statut, odpovědnost a láska: vztahy mezi mužem a ženou v české měšťanské společnosti v polovině 19. století. In: ČČH 95, 1, 1997, s. 55–107.

[2] COSNIER Colette, Marie Pape-Carpantier de l’école maternelle à l’école des filles, Editions L’harmattan 1993 a TÁŽ, Marie Pape-Carpantier. Fondatrice de l’école maternelle, Fayard 2003.

[3] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Korespondence osobní, Pape-Carpentier Marie – Marii Riegrové roz. Palacké 1867–1884 (13 kusů), kart. č. 6, inv. č. 268 a ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Korespondence osobní, Koncepty vlastní, Riegrová Marie roz. Palacká – Marii Pape-Carpentierové , kart. č. 8, inv. č. 405.

[4] Milostné dopisy Frant. Lad. Riegra a Marie Palacké, ed. Karel Stloukal, Praha 1932.

[5] Jan Měchura se zpočátku zdál překážkou vztahu Marie Palacké a Františka Ladislava Riegra, protože v Riegrovi viděl „bouřliváka a nepoddajného ducha“. Měchura zemřel na jaře roku 1852.

[6] LUŽICKÁ SRBOVÁ Věnceslava, Z mých pamětí, Mladá Boleslav 1928

[7] Jesle, neboli prostředky ke snížení bídy rostoucí populace.

[8] Prameny a literatura 19. století paralelně uvádí pro předškolní zařízení názvy „opatrovna“, „školka“, „zahrádka“ i „asyl“.

[9] Jan Vlastimil Svoboda (1803–1844). Učitel a vychovatel, který při svých cestách po Rakousku a Německu poznal různé typy předškolních zařízení pro děti od 3 do 6 let. V roce 1832 získal zkušenosti v jedné vídeňské školce, která se zaměřovala na výuku budoucích vychovatelů. Po svém návratu zakoupil dům číslo 432 v ulici Na Hrádku, kde vytvořil mateřskou školu. Svobodův spis „Školka“ byl přeložen do polštiny, dánštiny a ruštiny.

[10] Školský způsob výuky v opatrovnách byl definitivně vyloučen až ministerským výnosem z 22. června 1872 číslo 4771. Uvedenému výnosu předcházel „Hasnerův zákon“, který ústavy poskytující předškolní péči zahrnul do školní zákonné normy, aniž je prohlásil za povinné.

[11] Barbora Ledvinková, Nástin vývoje opatroven, školek a mateřských škol, Praha 1887, s. 25.

[12] Charles Fourier (1772 - 1837), Francouz, jeden z hlavních představitelů utopického socialismu.

[13] Salle d´asile  má podobný význam jakoopatrovna (pro předškolní děti).

[14] Tato čísla uvádí Helena Volet-Jeanneret ve své knize La femme bourgeoise à Prague. V kapitole věnované vzniku školek ve Francii odkazuje na dílo Antoina Prosta „Histoire de l’enseignement en France 1800–1967“, s. 123.

[15]COSNIER C., Marie Pape-Carpantier. Fondatrice,Fayard 2003.

[16] Julie Malletová byla tetou francouzského ministra vyučování Salvandyho a jednou z nejhorlivějších členek pařížského komitétu dam pro opatrovny.

[17] COSNIER C., Marie Pape-Carpantier de l´école maternelle à  l´école des filles, s. 102.

[18] Achille Edond Halphen (1825–1856), zastupující soudce ve Versailles a sekretář izraelitské konzistoře v Paříži. V červnu roku 1856 odkázal Akademii věd roční rentu 500 franků, aby byla vyplácena každý rok nebo dva či každé tři roky v podobě ocenění autorovi za zásluhy v oblasti elementárního školství.

[19] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Personální záležitosti, kart. č. 13, inv. č. 513.

[20] Barbora Ledvinková (1840–1922). Po návratu z pařížského kurzu jí bylo svěřeno řízení první české mateřské školy U Sv. Jakuba. Od roku 1874 vyučovala v českém kurzu „Ku vzdělání pěstounek mateřských škol“, který byl zřízen při C. k. státním ústavu ku vzdělávání učitelek v Praze. Je autorkou spisu pojednávajícího o historii opatroven a školek.

[21] Kurz absolvovala na německé normální škole pro dívky, neboť podobná česká škola ještě neexistovala.

[22] Fonomimika – pracuje s piktogramy.

[23] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, korespondence osobní, kart. č. 6, inv. č. 249 (dopisy od Marie Müllerové).

[24] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, korespondence osobní, kart. č. 5, inv. č. 232 (dopisy od Barbory Ledvinkové).

[25] LENDEROVÁ Milena - RÝDL Karel, Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého věku. Praha a Litomyšl 2006, s. 162.

[26]TAMTÉŽ.

[27] I nadále se používalo také označení opatrovna.

[28] Mezi první členky dále patřily: J. Bělohradská, Marie Cífková, Anna Engelmayerová, Františka Hulešová, Albertina Janoušková, Kilchesová, Karolina Klaudyová, Žofie Krejčová, sleč. Boh. Machačková (Vávrová), Karolína Neumannová, Louisa Olivová, Harriete Půhonná, Marie Riegrová, Ant. Šimková, baronka Rosa ze Šwarcenfeldu, Anna Tallovicová, Anna Urbánková.

[29] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Předpisy týkající se městské opatrovny U Sv. Jakuba, kart. č.13, inv. č. 531.

[30] Pěstounka byla definována jako: světská ženská osoba stavu svobodného. Chtěla-li se některá pěstounka provdat, musela to nejdříve oznámit městské radě, která rozhodla, zda může zůstat ve školce.

[31] Plat služebných činil 15 zlatých měsíčně. Pomocnice dostávala 250 zlatých ročně.

[32] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Předpisy týkající se městské opatrovny U Sv. Jakuba, kart. č. 13, inv. č. 531.

[33] ČERVINKOVÁ – RIEGROVÁ, Marie, Marie Riegrová, rodem Palacká, její život a skutky. Praha 1892, s. 85.

[34] TAMTÉŽ, s. 185.

[35] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Veřejná činnost, Mateřské školy a Komitét dam, Výroční zprávy mateřských škol, kart. č. 14, inv. č. 559.

[36] ANM, Fond Marie Riegrová-Palacká, Opatrovny, inv. č. 539.

[37] TAMTÉŽ.

[38] TAMTÉŽ.

[39] TAMTÉŽ.

[40] TAMTÉŽ.

[41] TAMTÉŽ.

[42] TAMTÉŽ.

[43] ROBEK Antonín a kol., Stará dělnická Praha, Život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha, 1981, s. 172, 173.

[44] TAMTÉŽ, s. 138.

[45] ČERVINKOVÁ - RIEGROVÁ, Marie, Marie Riegrová, Praha 1892, s. 161.

[46] ANM, Fond F. L. Rieger, Korespondence rodinná přijatá, Marie Riegrová Františku Ladislavu Riegrovi 1867–1875 (172 kusů), kart. č. 3, Nice 16. 2. 1870.

[47] ANM, Fond F. L. Rieger, Korespondence rodinná odeslaná, František Ladislav Rieger Marii Riegrové 1867–1875, kart. č. 3.