Článok je časťou rozsiahlejšieho výskumného projektu venovaného česko-slovenským kultúrnym vzťahom po rozdelení spoločného štátu v roku 1993. Venuje sa slovenskému prozaikovi, dramatikovi a režisérovi Viliamovi Klimáčkovi (1958), zakladateľovi bratislavského divadla GUnaGU. České divadlo, predovšetkým Voskovec a Werich a Semafor, vplývalo na V. Klimáčka v časoch jeho umeleckých začiatkov rozhodujúcim spôsobom, ale podobný význam preňho mali aj domáce, slovenské nekonvenčné divadelné aktivity na sklonku osemdesiatych rokov 20. storočia. Autor sa pokúša ukázať rozdiely a podobnosti medzi súčasnou kritickou reflexiou divadelných hier V. Klimáčka v Česku a na Slovensku. Viliam Klimáček je dnes najznámejším predstaviteľom slovenskej drámy v Českej republike a jeho hry už uviedli viaceré české divadlá.

Granadská válka (1482–1492) znamenala definitivní konec panství muslimů na Pyrenejském poloostrově. Většina historiků či arabistů se zabývá průběhem vojenských operací a dobýváním jednotlivých částí emirátu. Opomíjí však vnitřní situaci nasrovského emirátu nebo jí dává pouze okrajový význam. Vnitřní situace je však dle názoru autora článku jedním z nejdůležitějších faktorů, které napomohly rychlému pádu emirátu. Zkoumá zde vystupování posledního emíra Muhammada XII. (Boabdila) a snaží se dokázat, že ne vojenské akce, ale využití muslimských rozbrojů mělo klíčový význam pro celý průběh války. Ústřední postavou je mladý emír, který zcela ve vleku jedné z frakcí granadské vládnoucí elity přistoupil na politiku Fernanda Aragonského a vazalskými smlouvami zcela znemožnil aktivní obranu emirátu. Článek se tak snaží vyvrátit romantický obraz mladého emíra, který vytvořila historiografie 19. století, a dokázat, že on nebyl obětí války a pádu Granady, ale spoluviníkem.

Poznámky ke každodennosti mladých žen dělnických profesí emigrujících do USA koncem 19. a na počátku 20. století.