Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


Posudek studie Jakuba Charváta Re/konstrukce volebních systémů v procesu postkomunistické demokratické tranzice : obecný rámec pro analýzu III. vlny volebních reforem v Polsku, Maďarsku a Československu, 1989–1990.

PhDr. Jan Bureš, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha; Filozofická fakulta UK


Zpět


Jakub Charvát vrací ve své studii pozornost čtenářů politologických textů do počátku 90. let 20. století, ke kořenům demokratické tranzice. Nečiní tak ovšem dosud stále převažujícím historizujícím přístupem, nýbrž naopak analyzuje proces tvorby volebních zákonů transformujících se zemí postkomunistické střední Evropy s využitím poznatků klasických politologických konceptů a zejména teorií volebních systémů, na něž se dlouhodobě specializuje. Právě v tom je Charvátův text novátorský a v mnohém velmi inspirativní: posouvá studium české a středoevropské transformace od víceméně deskriptivní analýzy historických událostí, více či méně úspěšně zasazovaných do klasických tranzitologických schémat, směrem k více diskurzivnímu přístupu, jež se pokouší analyzovat procesy demokratické transformace za pomocí novějších systémových teorií.

Charvát ve svém textu vychází z teze, podle níž první (zakladatelské) volby znamenaly naprosto klíčovou změnu, jež utvářela hlavní ústavní instituce, v jejichž rukou dále měla ležet realizace všech dalších systémových změn. V tomto smyslu pak debata o výběru nového volebního systému znamenala debatu o podobě celého nově budovaného politického systému. Viděno dnešníma očima, při zpětném pohledu o dvacet let zpátky se ukazuje, že výběr poměrného volebního systému v ČR (se svými důsledky v podobě velmi silného vlivu politických stran na chod státu a do značné míry i ekonomiky) jednoznačně výrazně předurčil podobu českého politického systému. Na druhou stranu sám autor přiznává, že výsledná podoba politického systému není ani zdaleka závislá pouze na výběru volebního systému, ale i na mnoha dalších faktorech, které se ve své studii snaží ukázat.

Skrze analýzu postojů jednotlivých aktérů, vstupujících na počátku 90. let do debat o podobě nového volebního systému, Charvát ukazuje na strategie a záměry těchto aktérů. V tomto smyslu je druhá část Charvátovy studie, zaměřená právě na faktory, jež aktéry tehdejších rozhodnutí vedly k preferenci určitého volebního systému, snad ještě zajímavější než první, obecnější část recenzované studie.

Jakub Charvát mj. vychází z Huntigtonovy klasifikace demokratizačních vln, které vhodně doplňuje o specifické rysy volebních reforem, jež tyto vlny provázely. Český čtenář má tak vlastně poprvé možnost seznámit se s takovouto aplikací poznatků západních teorií volebních systémů. Z hlediska předmětu Charvátovy studie je samozřejmě nejdůležitější Huntingtonem definovaná třetí vlna demokratizace, vztažená právě k období na sklonku 80. let 20. století. Zde autor studie ukazuje, že zvolené volební systémy byly výsledkem (často těžkých) politických kompromisů, vycházejících především z vědomí existujících modelů a alternativ volebních systémů, jež tehdejší politické elity měly k dispozici. Charvát užívá pro proces rozhodování o zvolených volebních systémech pojmu re/konstrukce, který přejímá od Jiřího Kunce, jenž tento termín vztahoval k obdobnému procesu tvorby stranických systémů. Charvát velmi přesvědčivě konstruuje své důvody k tomuto „pojmovému převzetí“, když ukazuje, že (stejně jako u Kuncem vnímaných faktorů určujících podobu nových stranických systémů) také u tvorby volebního systému v zemích SVE na počátku 90. let hrála důležitou roli kombinace faktoru závislosti na předchozí zkušenosti (dřívější demokratické, ale i nedemokratické v podobě volebních pravidel komunistických režimů), tak faktor samotné změny politického systému v roce 1989, jenž vyžadoval potřebu jasného vymezení se (a odmítnutí) proti dosud existujících pravidel nedemokratického režimu.

Faktograficky i teoreticky velmi zajímavou a pro českého čtenáře neméně přínosnou částí Charvátovy studie je (bohužel možná až příliš stručný) exkurz do historie voleb realizovaných komunistickými režimy. Zde autor ukazuje, jaký model byl většině volebních systémů těchto režimů společný (většinový volební systém, založený na jednomandátových obvodech a požadující absolutní většinu hlasů pro získání mandátu v každém obvodě). Zároveň si však Jakub Charvát všímá mnohých pokusů v jednotlivých komunistických zemích rozšířit výběr voličů legislativním zakotvením možnosti (či někde dokonce povinnosti) výběru z více než jednoho kandidáta v každém volebním obvodě.

Specifickým jevem v některých zemích SVE byla jednání u tzv. kulatých stolů jako základní rámec pro dohody o politických změnách. Charvát ve své studii ukazuje, že tato jednání se často právě v otázce jednání o nových volebních zákonech rozhodně nedala označit za jednání rovného s rovným, když při nich buď převažoval vliv dosavadních držitelů moci, anebo protikomunistické opozice. Charvát si pak dále všímá, jaký vliv měla tato mocenská nerovnováha na podobu zvoleného volebního systému.

Jakub Charvát se ve své studii snaží obsáhle vysvětlit důvody, které většinu politických elit zemí SVE na počátku transformace vedly k preferenci volebního systému poměrného zastoupení. Ukazuje přitom, že právě v této historické situaci neplatila obecná představa, že cílem preferovaného volebního systému je vždy maximalizace volebního zisku navrhovatele, ale spíše šlo o snahu dosáhnout co největší míry reprezentativnosti voličů v nových demokratických parlamentech. To ovšem nebylo důsledkem nějaké altruistické představy nových politických elit, ale právě naopak jejich čistě racionální úvahy, jež byla ovlivněna několika specifickými faktory, jež Charvát obšírně popisuje: 1. proces „marketizace“ (nové politické elity předpokládaly, že ruku v ruce s demokratizací politických a ústavních systémů půjde o neméně náročný proces ekonomických reforem, jež s sebou ponesou mnohé pro obyvatelstvo náročné změny, za jejichž důsledky nechtěly být činěny zodpovědnými pouze prodemokratické elity); 2. pozice jednotlivých aktérů v procesu vyjednávání změn; 3. nejistota všech aktérů ohledně výsledků prvních voleb a ohledně síly, počtu a volební podpory jednotlivých subjektů (na podobu utvářejícího se stranického systému mají zakladatelské volby ten zásadní vliv, že poprvé rozdělí politické subjekty na parlamentní a mimoparlamentní); 4. nedostatek sdílených informací.

I vzhledem k výše uvedeným faktorům dále Charvát pro svou argumentaci zajímavě využívá filozofický konstrukt tzv. závoje nevědění z pera J. Rawlse, který Charvátovi v přeneseném významu slouží jako vysvětlení snahy těchto „slepých“ hráčů nastavit pravidla hry (volební systém) tak, aby byl skutečně co nejvíce férový a spravedlivý ke všem, neb nikdo neví, jakou má v neukotveném, chaotickém a teprve se rodícím systému pozici. Takovým řešením, které navíc slibovalo minimalizaci ztrát všech aktérů, se jevil být právě poměrný volební systém.

Ve třetí části své studie představuje Charvát klasifikaci tří modelových situací, jež v zemích SVE v roce 1989 charakterizovaly postavení jednotlivých aktérů v procesu vyjednávání o politických změnách. 1. V zemích, kde byla opozice velmi slabá, rozhodl o volebním systému dosavadní držitel moci (komunisté, který – v zájmu petrifikace svého postavení – prosadil většinový volební systém. 2. Tam, kde měli na jednání o podobě nového politického systému velký vliv představitelé dosavadní opozice, se prosadil poměrný volební systém. 3. V těch zemích, kde byly síly dosavadních držitelů moci a opozice dlouho vyrovnané, bylo jako kompromisní řešení přikročeno k zavedení smíšeného volebního systému.

Domnívám se, že ačkoli je tato konstrukce zajímavá a obecně zřejmě skutečně odpovídá dobové realitě, přeci jen vykazuje jisté slabiny. Vycházím zde zejména z analýzy situace v Československu, které Charvát správně řadí do druhé skupiny. Nicméně myslím, že situace ve vztahu k otázce poměrného volebního systému byla složitější. Není totiž pravda, že opozice (Občanské fórum a VPN) komunistům a dalším stranám starého režimu vlastně vnutila zavedení poměrného volebního systému proti jejich vůli. Sami představitelé OF, kteří jeho zavedení prosazovali (např. Z. Jičínský), poukazovali na to, že tento systém je velmi přijatelný i pro strany starého režimu, neboť v situaci logicky očekávané volební prohry jim zaručoval alespoň nějaké parlamentní zastoupení, zatímco u většinového volebního systému by tato jistota nemohla být zaručena. Představitelé OF navíc (i když, pravda, až po dojednání a schválení volebního zákona) opakovaně přiznávali, že pro OF by vlastně byl výhodnější většinový volební systém, který by jejich očekávaně – výzkumy veřejného mínění již v březnu 1990 signalizovaly volební vítězství OF – silnou pozici ještě posílil. Prosazovalo-li OF poměrný volební systém, pak nikoli mocensky silovým řešením, namířeným proti svým konkurentům, ale spíš v logice svého dosavadního postupu, jenž (z mnoha důvodů, zejm. z obavy z rozdělení společnosti či nejistoty svého mocenského postavení) byl založen spíše na snaze o silný společenský konsenzus a kompromis s dosavadními držiteli moci (není možno také opomenout, že volební zákon, prosazený sice opozicí, musel být schválen komunisty stále ovládaným čs. federálním parlamentem). Jakub Charvát sám v další části svého textu, v níž poukazuje na hlavní argumenty OF pro zavedení tohoto systému, tuto tezi odkazem na nejistotu spíše potvrzuje. Nicméně konstatuje-li J. Charvát, že „odkaz na prvorepublikovou zkušenost byl pouze jedním z doprovodných podpůrných argumentů pro přesvědčení odpůrců poměrné volební techniky“, pak je nutno na pravou míru uvést, že naopak pro některé odpůrce poměrného volebního systému (zejm. pro Václava Havla) byl poukaz na vzor či ideál První republiky ještě dalším „červeným hadrem“ či přilitím oleje do ohně, protože oni právě v návratu k prvorepublikové politické praxi spatřovali nebezpečí návratu „partajního státu“, který byl v jejich očích až nadmíru silně (vč. ekonomiky) ovládán politickými stranami.

V závěrečné části své studie se Jakub Charvát pokouší o úvahu nad možnostmi systému jednoho přenosného hlasu, který navrhuje jako alternativní řešení tehdy zvažovaných situací. Poukazem na schopnost tohoto systému kombinovat na jedné straně preferenci silných osobností, a na druhé straně stranickou volbu, jež podporuje tvorbu stranického systému, se snaží ukázat, že takovýto model mohl být kompromisním řešením. Nicméně sám podle mého názoru ukazuje, že tento systém je natolik složitý, že se téměř v žádné zemi transformující se SVE neuchytil.

Recenzovaná studie Jakuba Charváta představuje metodologicky i faktograficky velmi přínosný text, který – jak autor i recenzent doufá – podnítí další odborníky k otevření diskuse nad širšími souvislostmi budování (nejen) české demokracie po roce 1989. Proto tento text hodnotím jako vysoce kvalitní a vřele jej doporučuji k publikování.  

V Praze, dne 5. 6. 2011


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.