Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


Posudek článku Miloše O. Kosiny Francisco Largo Caballero: „španělský Lenin“?

doc. Mgr. Jiří Chalupa, Dr.

Katedra romanistiky FF UP Olomouc


Zpět


Článek kolegy Kosiny představuje, analyzuje a hodnotí značně kontroverzní postavu španělského socialistického předáka Franciska Larga Caballera a jeho pozoruhodnou životní i politickou dráhu. Kosinův text je zajímavý, odborně fundovaný, opřený o kvalitní a aktuální literaturu, v níž neschází prakticky žádný z nejvýznamnějších španělských a anglosaských historiků věnujících se období španělské druhé republiky a občanské války. Kolega Kosina se vyjadřuje jasně a srozumitelně, jeho jazykový projev (až na pár formálních drobností, o kterých se zmíním později) je čtivý a kvalitní. Na zdroje odkazuje často a korektně, své hypotézy formuluje dostatečně exaktně, jeho závěry jsou přesvědčivé. Z vědeckého ani metodologického hlediska mu nelze nic podstatného vytknout. Pro jakéhokoliv zájemce o moderní španělské dějiny, zejména pro období 30. let, může Kosinův text sloužit jako jeden z kvalitních odrazových můstků. Proto jeho text plně doporučuji k publikaci.

Jenom několik drobných věcných a formálních poznámek. Nejprve ty věcné:

V pasáži na s. 2 o Largově rozhodnutí spolupracovat (či kolaborovat?) s diktátorem Primo de Riverou autor poněkud cudně zamlčuje, že důležitou roli při onom rozhodování sehrála nenávist a strach, kterou španělští socialisté pociťovali ke konkurenčnímu anarchistickému hnutí. To bylo mimořádně silné, mimořádně antisystémové, a Largo anarchistům navíc nedokázal odpustit, že jej vlákali do krvavé a tragické generální stávky v roce 1917, která značně zdiskreditovala zakladatelem PSOE Pablem Iglesiasem desítky let budovanou image socialistů jako sice revoluční, leč konstruktivní, racionální a nehysterické organizace. Možnost stát se, pod křídly diktatury, monopolistickou levicovou silou, i za cenu

problematických morálních a etických kompromisů, byla jistě pro Larga mocným lákadlem.

Nevím, zda si autor údaje o tragické bilanci stávek (s. 3) v roce 1933 ověřoval ještě někde jinde, či zda plně důvěřuje Píu Moovi. Pokud platí to druhé, je to poněkud zvláštní, vzhledem k tomu, jak tohoto prazvláštního (jakkoliv zajímavě provokujícího) historika zhodnotil na samotném začátku svého textu. Faktem je, že o informacích, které Pío Moa svým početným čtenářům nabízí, by se leckdy dalo s úspěchem pochybovat.

Pokud autor nazývá Rudý říjen 1934 „první bitvou občanské války“ (s. 6), bylo by zřejmě vhodné připomenout, že poprvé proti republice se zbraní v ruce (necháme-li stranou pravidelné násilné eskapády anarchistů) vystoupil už v srpnu 1932 generál Sanjurjo a jeho spiklenečtí kolegové.

Je možná pravda, že mezi Largovou revoluční rétorikou a obvykle spíše umírněnou akcí (s. 6) existoval jistý protiklad, na druhé straně se Largo v r. 1934 už podruhé (po stávce z r. 1917) zapletl do násilné a výrazně protidemokratické (a tudíž antirepublikánské) vzpoury, která skončila vcelku nesmyslným krveproléváním. Jenom stěží lze být současně umírněný a zároveň se zbraní v ruce likvidovat demokratickou republiku.

Na s. 8 autor píše „Largo Caballero, ačkoliv rétorikou revolucionář, se ve skutečnosti revoluce obával“. Je pozoruhodné, nakolik se lídři druhé španělské republiky nechávali unášet razancí své stále radikálnější rétoriky, často až někam, kam vlastně zřejmě vůbec nechtěli dospět. To je všechny však – a Larga-Lenina z Madridu v první řadě – nezbavuje zodpovědnosti za rozpoutání vskutku infernální atmosféry v zemi, nejprve ve verbální, později i ve zcela reálné rovině.

Nejsem si jistý, zda skutečným důvodem politického pádu Larga Caballera v roce 1937 bylo jeho renomé „starého bouřliváka“, jak naznačuje autor na s. 12. Je pravděpodobnější, že Largo, možná naivní a nedostatečně inteligentní/protřelý a vzdělaný, zato však přece jenom v rámci možností čestný, rozumný a relativně svobodomyslný jedinec, nejspíše vadil komunistům, kteří už od jara 1937 naplno a brutálně likvidovali levicovou konkurenci v podobě anarchistů i trockistů v Aragonu i v Katalánsku a, poslušni stalinských direktiv, stále více zavlékali Španělsko do osidel totalitního stylu, který měl ze Španělska učinit stejný koncentrák, jaký už Stalin vybudoval v SSSR.

A nyní ty formální:

Procenta coby substantivum se od čísla samotného oddělují pauzou, čili nikoliv 10%, nýbrž 10 % (s. 3 další). Na s. 3 příčestí zní správně „stoupl“, nikoliv „stoupnul“. V češtině se v číslech tisíce neoddělují od stovek tečkou, takže nikoliv 5.000, ale 5 000 (obdobně na několika místech textu). Na s. 4 česky asi spíše „kortesech“ než „Cortesech“. Na s. 6 překlep „na silních (silnicích) a železnicích“.

Přes tyto drobné výhrady a zpřesňující poznámky nic neměním na svém úvodním hodnocení a text kolegy Kosiny plně doporučuji k publikaci.

Jiří Chalupa

Olomouc, 20. dubna 2011


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.