Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


Posudek článku Martina Štefka Proces přestavby a proměny nedemokratického režimu v ČSSR

PhDr. Jan Bureš, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha


Zpět


Studie Martina Štefka představuje přehlednou a v mnohém podnětnou analýzu vnitrostranického vývoje uvnitř KSČ v letech 1986-1988 ve vztahu k politice sovětské přestavby. Autor v této své studii výborně zúročil především výsledky svého dosavadního archivního výzkumu, zejména v dosud málo probádaných archivních fondech ÚV KSČ ze sledovaného období, a dále také bohaté znalosti západní sovětologické teorie, jakož i dalších západních autorů, jež můžeme pro zjednodušení shodně označit za kritiky původně dominantních teorií totalitarismu a metodologie tzv. sovětologického výzkumu. 

V první části své studie připomíná Štefek pro čtenáře ve stručnosti vývoj studia i metodologie tzv. sovětologie, na nějž navazuje přehled kritiků klasických teoretiků totalitarismu (Štefek odkazuje zejm. na Gordona Skillinga). Neméně zajímavou částí této teoretické kapitoly je i zdůraznění a vysvětlení přínosu behaviorální teorie pro postupné opuštění klasických konceptů totalitarismu, a tím i zacílení výzkumu komunismu a dění v zemích sovětského bloku i k jiným tématům, než byl pouze teror či ideologie). V této situaci můžeme jen smutně konstatovat, jak moc bychom i v současném výzkumu moderních čs. dějin v období let 1948-1989 potřeboval nějaké české Skillingy, neboť tento výzkum je stále až příliš jednostranně orientován pouze na témata související s terorem 50. let či fungováním represivního aparátu, zatímco nám stále velmi chybí výzkum daleko širšího záběru faktorů, jež skutečně daleko přesněji charakterizovaly povahu režimu ve sledovaném období, a jež by jej popsaly a zhodnotily v rovině ekonomické, sociální, kulturní, politické, ústavní a specificky i v rovině vývoje a fungování mocenského systému uvnitř KSČ. Kolega Štefek právě ve své studii ukazuje, jak už v podstatě od konce 50. let někteří autoři (Skilling) poukazovali na nutnost odpoutat se od úzce profilovaného záběru výzkumu tzv. sovětologie, a jak byl tento požadavek mj. potvrzován i samotnou praxí sovětského systému, jež kolega Štefek velmi dobře ukazuje na reformách chruščovovského období, jež přinesly jisté uvolnění poměrů v Sovětském svazu, a tedy učinily např. méně významným i represivní aparát systému. Autor recenzované studie zde mj. prokazuje znalost mnoha v českém prostředí spíše neznámých politologických konceptů, jež vznikaly v reakci na různé reformní pokusy v SSSR a dalších zemích sovětského bloku, a schopnost je ve své analýze dobře aplikovat. Za příklad takového vhodně použitého teoretického konceptu považuji právě model tzv. inkrementalismu, kde Štefek argumentačně velmi správně ukazuje, že i uvnitř komunistických režimů fungovaly určité limity, jež neumožňovaly neomezený výkon moci, a to i přesto, že tzv. sovětologie naopak předpokládala, že režimy, založené na totalitní a ideologické povaze jsou kdykoli schopny provádět jakkoli radikální politiku. Je-li tento stav omezené moci v komunistických režimech pozorovat již počátkem 60. let, o to více byl trvalou součástí těchto systémů v letech osmdesátých, a troufám si tvrdit, že gorbačovovské reformy jej spíše posílily.

Po úvodní teoretické části Štefkovy studie následuje samotné jádro jeho zájmu – analýza vlivu sovětské přestavby na fungování čs. režimu v druhé polovině 80. let. Hlavní předností Štefkovy metody je důkladné studium archivních pramenů z fondu ÚVKSČ. Předkládaná studie je na nich založena téměř výhradně. Je však dobré upozornit, že v této oblasti kolegu Štefka čeká ještě mnoho práce: i předkládaná studie na mnoha místech ukazuje, že jednotlivé problémy jsou spíše naznačeny, než detailně rozebrány, a proto bych rozhodně doporučoval v budoucnu ještě více podrobně analyzovat záměry, stanoviska či strategie jednotlivých hlavních aktérů tehdejšího vedení (tedy členů předsednictva ÚVKSČ), jež je možno z archivních materiálů vyčíst. Je samozřejmě třeba přiznat, že je to práce velmi obtížná, neboť často – jak kolega Štefek správně ukazuje, nešlo o ucelené strategie či koncepce, které by bylo možno sledovat, jako spíše o impulsy, které do čs. společnosti přicházely zvenčí, zejm. ze SSSR. Přesto se kolegovi Štefkovi úspěšně daří bořit některé historické mýty, či falešné domněnky, a například velmi zajímavě ukazuje, že vrcholní představitelé KSČ si velmi dobře uvědomovali hloubku problémů, v nichž se jejich režim nacházel, a zejména i to, že se do určité míry pokoušeli vpracovat vlastní model reforem. Autor podrobně ukazuje hlavní momenty ze stranického vývoje KSSS i KSČ v letech 1987-1988, které považuje za zcela zásadní pro reformní proces jak v Československu, tak v SSSR. Detailně seznamuje čtenáře s přípravami, průběhem i s důsledky klíčových stranických sjezdů a konferencí, jakož i s obsahem hlavních zde projednávaných koncepčních materiálů a projevů hlavních řečníků. Klíčové jsou dle mého názoru Štefkovy analýzy reakcí čs. vedoucích představitelů na změny, ohlašované a zahajované v SSSR. Štefek velmi dobře ukazuje také klíčovou roli médií ve „vtahování“ zejména čs. veřejnosti do perestrojkově-reformního procesu, zejména v podobě publikování všech klíčových sovětských koncepčních materiál ů a reformních návrh v Rudém právu. Štefek také velmi zajímavě ukazuje naopak rozdíly ve výsledcích jednotlivých stranických sjezdů – zatímco gorbačovovský XXVII. sjezd KSSS v únoru 1986 obměnil výrazně složení politbyra a dalších nejvyšších stranických orgánů, ihned na to následující XVII. sjezd KSČ představoval spíše kádrovou kontinuitu. Nicméně Martin Štefek prokazuje velký smysl a cit pro historickou realitu, když poukazuje na to, že ani tento rozdíl ještě neprokazoval nic o poměru čs. vedení ke Gorbačovově reformní politice.  

Štefek dále podrobně ukazuje hlavní reformní záměry, jež v průběhu let 1987-1988 vzešly z čs. stranického vedení. Jednalo se především o text Zásad pro postupné přebudování hospodářského mechanismu z prosince 1986, ale i dalších dokumentů, jako byly materiály úkolující vedení KSČ přípravou reforem i v politické oblasti, návrh zákona o státním podniku, nové ústavy, práce a struktury Národní fronty, apod. Štefek celkem podrobně popisuje debaty na předsednictvu ÚVKSČ k jednotlivým projednávaným dokumentům, a seznamuje čtenáře s postoji a hlavně s argumenty jednotlivých členů předsednictva. Vzniká tak celkem plastický obraz poměrů, panujících v druhé polovině 80. let v nejvyšších stranických mocenských patrech. Zároveň Štefek na jednotlivých personálních změnách, které byly v letech 187-1988 učiněny ať již na postu generálního tajemníka strany, ve složení předsednictva ÚV či v nejvyšších ústavních orgánech (federální, republikové vlády), ukazuje postupné oslabování pozic reformistů či příznivců perestrojky, a posilování role konzervativců, jež nehodlali připustit především jakoukoli změnu interpretace událostí roku 1968 a dokumentu Poučení z krizového vývoje. V závěru svého textu pak autor prezentuje hlavní posuny, ke kterým v čs. stranickém vedení ve sledovaném období došlo, a to jak po stránce programové (co bylo prosazeno, co nikoliv), tak po stránce personální. Štefkův text představuje mimořádně zajímavou sondu do vnitřních poměrů v čs. komunistickém vedení v daném období. Snad jen lze zalitovat toho, že kolega Štefek skončil svůj výklad v roce 1988, a nepokračoval až do konce režimu v listopadu 1989. je to však vysvětlitelné a pochopitelné tím, že právě v roce 1989 nabývá vývoj tak dynamických kontur, a vstupuje do něj celá řada dalších a nových aktérů, že by zahrnutí tohoto období do Štefkova článku výrazně rozšířilo rozsah tohoto textu. Lze tedy jen doufat a přát, si, aby se tato Štefkova studie časem dočkala také „druhého dílu“.

Text tedy velmi doporučuji k publikování. Z hlediska stylistického bych jen doporučil ještě celý text projít a opravit některé drobné stylistické chyby a překlepy, a zároveň bych doporučil doplnit přiložené tabulky přesnějšími popisky, co které sloupce znamenají. 

V Praze, dne 9. 5. 2012                                                             


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.