Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ROZHOVORY

Rozhovor s doc. PhDr. Milanem Znojem, CSc., ředitelem Ústavu politologie FF UK

Vydáno dne 01. 11. 2005 (3655 přečtení)

Milan Znoj se narodil v r. 1952. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory politická ekonomie, sociologie a filosofie. Pracoval postupně v Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd (1977-1985), na Katedře filosofie FF UK (1985-1993) a ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR (1993-2000). Od r. 2000 je ředitelem Ústavu politologie FF UK. Habilitoval se v r. 1993 v oboru dějin filosofie. Je členem výboru České politologické společnosti a členem předsednictva Jednoty filosofické. Je ženatý, má dvě dcery.

K jeho oblíbeným knihám patří „Kronika Pickwickova klubu“ Charlese Dickense, „Žert“ Milana Kundery a „Mirákl“ Josefa Škvoreckého. Dává přednost kvalitním americkým filmům před „kontintálními existenciálními dumkami“.


1. Vedoucím Ústavu politologie Filosofické fakulty University Karlovy jste pátým rokem. V čem se během Vašeho funkčního období Ústav politologie změnil? Tedy, pokud se změnil...

Čas je, jak známo, relativní veličina, a kupodivu to platí i o času ve funkcích, to je vodopád událostí, alespoň já mám takový pocit. Jsem ředitelem od roku 2000, ale co bylo před tím, mi připadá vzdálené věky. Psychicky vzato se mi zdá, že trochu přesluhuji. Ústav se změnil docela radikálně, avšak ne vždy to bylo mým přičiněním: Z tehdejších učitelů zůstali už jenom dva, a studijní plány se změnily ještě více.

 

2. Změny, o nichž mluvíte, byly Vaším záměrem, nebo jsou spíše projevem přirozené generační výměny?

Ústav byl v chaotickém stavu a bylo třeba, aby se vyprofiloval. Jisté záměry jsem samozřejmě měl, ale jako hegelovec jsem věděl, že to stejně dopadne jinak, než bych mohl naplánovat. Když jsme přicházel, tak se šuškalo, že chci z pracoviště udělat filozofickou pobočku, ale já se obrátil na Ústav pro soudobé dějiny AV ČR s nabídkou spolupráce. Věci mají svou logiku a já se snažil sledovat logiku multidisciplinární politické vědy.

 

3. Do funkce vedoucího Ústavu jste byl vybrán i pro příští dva roky. S jakými záměry další funkční období nastupujete?

Rád bych ještě dokončil přechod na bakalářské studium a navazující studium magisterské, které by mělo mít modulovou strukturu a poskytovalo prostor pro rozmanitější profilaci studia.

 

4. Hovoříte o profilaci. Usilujete o nějaké specifické tématické vyprofilování Ústavu jako celku, nebo jste spíše pro jeho všeobecné zaměření?

Musíme dokázat obojí. Poskytujeme výuku v oboru politologie, takže musíme zajistit náležitou znalost této vědní disciplíny, ale zvláště v navazujícím magisterském studiu je příležitost k větší profilaci. Myslím, že se náš ústav zřetelně zaměřuje na studium teoretických otázek rozvoje demokracie v Česku, a to i v mezinárodních souvislostech se silným metodologickým vlivem historických přístupů.

 

5. Má tento „silný metodologický vliv historických přístupů“ své opodstatnění i do budoucna? Není to jen pozůstatek předchozího vývoje Ústavu – vznikajícího počátkem 90. let 20. st. na „zelené louce“ a personálně zajišťovaného odborníky z jiných oborů – a neměl by se časem spíše vytrácet?

Silný neznamená hlavní, ani určující. Ale je to důležité metodologické hledisko, zvláště když chcete porozumět tomu, co obnáší budování demokracie po pádu diktatury. Takový výzkum je pro nás směrodatný a nedovedu si představit, že bychom se mohli dobrat nějakých smysluplných vysvětlení bez politické teorie, sociologie nebo historie.

 

6. Ústav politologie FF UK ovšem není jediným politologickým pracovištěm University Karlovy. V jakém vztahu je Ústav politologie k Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK? V čem se tato pracoviště liší?

Vztahy jsou kolegiální, ba přátelské. Specializace je zřejmá a soudím, že je stále viditelnější. Pro nás jsou, jak jsem již řekl, příznačné obory jako politická teorie a historické metodologické přístupy, pro IPS politická geografie a spojení s řadou příbuzných společenskovědních pracovišť.

 

7. V čem vlastně vidíte smysl politologie? Má politologie jako samostatná věda „právo na život“? Vědecký charakter politologie zpochybňovali např. někteří historikové na Filosofické fakultě ještě před několika málo lety...

Politologie má svůj raison d´etre tam, kde existuje touha získat racionálně zdůvodněné poznatky o politice. Pokud si budete myslet, že politika je idiocie a vymývání mozků, tak ji budete považovat za pavědu. I když, popravdě řečeno, i vymývání mozků se dá vědecky zkoumat.

 

8. Čím je tedy politologie specifická?

To je na vědecké pojednání. V zásadě jsem přesvědčen, že politologie svým názvem klame. Nemá ani výlučný předmět, ani výlučnou metodu. Není to disciplína jako sociologie, nebo psychologie. Je z povahy věci metodologicky pluralitní. Jenom si klade specifické otázky o politickém jednání, jaké má efekty, pravidla, normy a co mu dává smysl. Přitom každé takové vysvětlení náležitě specifikuje, co se pod politickým jednáním rozumí. Specifičnost mu nelze upřít, ať už ji spatřujeme v moci, společném dobru, nebo kolektivním rozhodování.

 

9. Klíčovou hodnotu politologie je tedy interdisciplinarita?

Politologie nemůže nebýt interdisciplinární. Vidím v tom její přednost. Každá metoda totiž nabízí svébytné a zajímavé odpovědi. Vazba na ostatní společenské vědy je pro politologii otázkou života a smrti.

 

10. Lze nějak postihnout společenský přínos politologie? Je politologie „užitou vědou“?

Užitný přínos politologie je stejný jako přínos každého jiného poznání. Když rozumíme světu kolem nás, tak bychom měli být schopni se v něm lépe zorientovat a správně jednat.

 

11. Většina laické veřejnosti si pod pojmem „politologie“ vybaví – pokud si vůbec něco vybaví – jakousi neurčitou „přípravku pro politiky“...

Kdo očekává přípravku pro politiky, toho politologie zklame. Je to věda a vědec je intelektuál, kterému se pořád něco nezdá. Politik je naproti tomu člověk, který lidi přesvědčuje o něčem, co chtějí slyšet. To je také umění, ale tradičně se mu říkalo rétorika. Toto rozlišení bych držel, ale nikoli v platónském smyslu. Platónská idea filozofa krále mi byla vždy podezřelá. Ale rádcové to už je lepší role pro intelektuály. Otázkou ovšem je, komu budete radit. Vždy máte v zásadě na vybranou dvě možnosti: buďto těm, co vládnou, nebo těm, co jsou ovládáni.

 

12. Jak se díváte na současný stav politologie v ČR?

Myslím, že se nacházíme ve zlomovém období. Dosud jsme v politologii zacelovali mezery ve vzdělání. Po revoluci 1989 vznikal nový politický systém, rodily se politické strany, proto komparace politických systémů, studium politických stran bylo v centru pozornosti. Myslím, že nyní by nás mohlo více zajímat, co jsme to vlastně za politický režim vytvořili, jak funguje tato demokracie. A nejen doma. Jak se demokracie šíří po světě, tyto otázky jsou mezinárodní. Nevím, jestli se dá říci, že se demokracie šíří vítězně, není zase tolik důvodů k oslavám vítězství.

 

13. Věnujme se nyní Vaší vlastní vědecké práci. Vysokoškolského vzdělání jste dosáhl v oboru filosofie, v tomto oboru jste získal rovněž další vědecké hodnosti (CsC, doc.) a vaše publikační činnost ukazuje, že filosofie stojí ve středu Vašeho odborného zájmu. Nemohu se proto nezeptat, jaké místo má mít podle Vás politická filosofie v rámci politologie? Setkal jsem se s názorem, že politická filosofie není dosti vědecká a měla by být z politologie postupně vytlačena, stejně jako s názorem, že by politická filosofie měla být páteří politologie, že by měla dodávat politologickému bádání jednotící perspektivu...

Politická filozofie má dvě nezanedbatelné přednosti při zkoumání politiky. Klade si základní otázky metodologické povahy a připomíná nám, že zkoumání politiky se neobejde bez normativních otázek, např. funguje naše demokracie dobře? V tomto ohledu není politická filozofie ani vrcholem, ani spodkem zkoumání politiky, nelze ji ovšem pominout.

 

14. Když se politologie neobejde bez normativních otázek, je tedy vědou normativní?

Politická věda není normativní vědou více, ani méně, než každá jiná společenská věda. Jak už jsem řekl, je to věda multidisciplinární a politická filozofie v ní má své místo, zvláště když se jedná o normativní otázky, jako je spravedlnost, anebo takové generelní pojmy, jako je svoboda, demokracie, násilí, blahobyt atd. Ta tam je doba, kdy byly normativní otázky z vědy vylučovány jako nevědecké. K omezenému pozitivismu se nyní hlásí už jen několik šedivých myší.

 

15. Vy sám se netajíte tím, že Vám je osobně blízký sociální liberalismus či liberalismus amerického střihu. Před prázdninami se Ústav politologie podílel na organizaci mezinárodního workshopu pod názvem „Appropriations, Misapropriations and Adaptations of Liberalism Twentieth-Century Europe“. Co Vás při něm na různých způsobech nazírání liberalismu zaujalo nejvíce?

Z Oxfordu přijel prof. Michael Freeden, který se zabývá dějinami moderních ideologií v podobném duchu jako takový Quentin Skinner z Cambridge. Ale na rozdíl od cambridžské školy, která se zaměřuje na republikanismus a hledá v něm alternativu k liberalismu, tak v Oxfordu se zřejmě zajímají o sociální liberalismus, resp. o New Liberalism, jak to v Británii nazývají. Zdá se, že v Británii je to tradice živější než u nás.

 

16. Jaké jsou vlastně hlavní problémové okruhy dnešní diskuse o liberalismu? Jsou to stále témata, vytýčená tzv. sporem liberalismu a komunitarismu?

Spor je relevantní pořád, ale není dobré z něj udělat katalog teoretických otázek, které byste hodlal postupně řešit a poté vyškrtnout ze seznamu. Navíc tento spor má svou hodně teoretickou polohu, jako když Sandel kritizuje Rawlse za abstraktní pojetí morální osoby. Fascinující spíše je, že tyto teoretické spory mají své implikace i v docela konkrétních politických argumentech, např. zda mají mít přistěhovalci nějaká politická práva, když platí daně. Anebo kde se bere nárůst kriminality mládeže. Současné západní demokracie se z dobrých důvodů označují jako společnosti liberální. Liberalismus svého druhu žijeme ostatně i my. Asi se shodneme, že tyto společnosti mají řadu problémů a potíží, jež je třeba vysvětlit a možná i změnit. Např. je děsivé, když se v Polsku demokratických voleb zúčastní sotva 40% voličů. Čím to je? Může za to nějak liberalismus? Když už katalog, tak katalog praktických problémů liberálních společností. Udělejte si jej a zjistíte, že téměř ke každému takovému problému najdete komunitaristickou interpretaci. Komunitarismus je poměrně neurčitá obchodní značka pro argumentace, které při kritice liberálního individualismu poukazují na hodnotu pospolitosti.

 

17. Filosofické vzdělání nezapřete ani v jiné oblasti. Dlouhodobě se věnujete se osobnosti německého filosofa G. W. F. Hegela. V čem vidíte jeho aktuálnost? Čím může dnes politickou teorii obohatit?

Mohl bych poukázat na Hegela jako na nějakého protokomunitaristického myslitele, ale já bych to vzal z opačného konce. Výzkumy současných společenských věd, nejen politologie, jsou nyní převážně určovány angloamerickým diskurzem a v něm má velkou váhu teorie racionální volby, což je v podstatě ekonomická teorie lidského jednání. I v tomto ohledu je Hegel pozoruhodným myslitelem, neboť je na jedné straně jasným antipodem tohoto ekonomického myšlení, když na první místo klade takové pojmy jako je mravnost, neřkuli duch nějaké pospolitosti. Přitom ovšem není nějakým konzervativním tradicionalistou. Ekonomickou racionalitu a individuální soutěž považuje za základ moderní společnosti, a tak by měl možné i jisté pochopení pro teorii racionální volby, určitě by se jí ale pokoušel nějak „umravnit.“ Hegela bych tedy určitě nedával k ledu. Nepochybně ožívá v současných diskusích o komunitarismu. Pro všechny, kdo se v úvahách o společnosti a politice nevzdávají holismu, je neopominutelným myslitelem. Jeho filozofii ovšem nelze resuscitovat, nicméně může inspirovat, když projde liberální očistnou kůrou.


Celý rozhovor | Autor: PhDr. Martin Polášek, PhD. | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout rozhovor Zobrazit nebo stáhnout rozhovor v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.