Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Mezi rasovou, sociální a genderovou diskriminací

Vydáno dne 01. 01. 2006 (4035 přečtení)

Poznámky ke každodennosti mladých žen dělnických profesí emigrujících do USA koncem 19. a na počátku 20. století

PhDr. Stanislav Holubec


Každá společnost mívá obvykle své poražené a své vítěze, jedince, kteří mají svou sociální existenci zajištěnu a jedince kteří musí vést stálý boj o každodenní přežití. Ve svém článku se zabývám těmi, do jejichž marginálního postavení ve společnosti se promítla celá řada nepříznivých faktorů. Jedná se o mladé ženy – imigrantky pracujících v dělnických profesích, které přišly do spojených států na konci 19. a počátkem 20. století. Mou hlavní tezí je, že nacházet se v podobném postavení znamenalo v tehdejší americké společnosti kombinaci hned několika znevýhodnění. V první části studie popisuji podmínky jejich každodennosti, přičemž zdůrazňuji, že přes mnohé podobnosti, i v rámci takto definované sociální skupiny existovaly velké rozdíly z hlediska jejího vnímání většinovou společností, především podle prestiže jednotlivých národností a ras imigrantů. Ve druhé části popisuji různé formy diskriminace, kterou nositelky zmíněných charakteristik zažívaly: genderovou, třídní, věkovou, rasovou a národnostní. Snažím se ukázat, že i přes ztížené postavení si tyto ženy vybudovaly řadu strategií, jak zlepšit svou pozici. Ve třetí části svého článku se snažím nastínit jakousi typologii těchto strategií. Materiál o který se ve své studii opírám jsou paměti a osobní vzpomínky těchto žen a soudobá produkce americké historiografie sociálních dějin.

 

Imigrace na přelomu století

Asi největší vlnou v dějinách lidských migrací z hlediska absolutního počtu stěhujících se obyvatel je emigrace z Evropy do Spojených států během 19. století. Historici rozlišují tři vlny této emigrace. První začíná ve čtyřicátých letech 19. století a končí v okolo roku 1890. Účastní se jí především Němci a Irové (70% všech imigrantů). Jedná se přibližně o patnáct miliónů nově příchozích do USA. Druhá vlna začíná v devadesátých letech 19. století, kulminuje okolo roku 1910 a končí zaváděním antiimigračních zákonů ve dvacátých letech (např. Johnson-Reid Act 1924). V této nejmohutnější vlně přišlo do USA asi 18 miliónů účastníků, převážně z jižní a východní Evropy. Z Itálie to byly 4 milióny, z Rakouska-Uherska 3,5 mil., z Ruska 3 milióny. Na západní pobřeží USA přicházeli v této době především imigranti z Asie. Poslední vlna začíná po roce 1965 a trvá do dneška. Převažují v ní příchozí z latinské Ameriky, Karibiku, Asie a Afriky. V tohoto článku se zabývám životy emigrantek přišlých do USA právě v e druhé - největší vlně imigrace v letech 1890 – 1920.

Emigranti museli začínat obvykle na samém dně americké společnosti v manuálních a nekvalifikovaných pracovních místech. Svým každoročním přílivem obohacovali americkou dělnickou třídu, která byla vytvořena během 19. století jako výsledek Industrializace spojených států. Industrializace sebou přinesla celou řadu dalších společenských změn. Byla to urbanizace, neboť továrny byly koncentrovány ve velkých městech, byly to vlny imigrace, neboť americký trh potřeboval nové pracovní síly, bylo to často absolutní zhoršení životních podmínek nově utvořeného dělnictva, které pracovalo v továrnách v často velmi špatných podmínkách oproti zemědělskému prostředí. Dělnické příbytky poskytovaly často menší pohodlí nežli venkovské chalupy, rostlo zatížení z hlediska počtu odpracovaných hodin a v nezdravém životním prostředí se šířily masové choroby. Oslabená sociální kontrola v sídlech s hustou koncentrací obyvatel vedla k rozmachu sociálně patologických jevů jako je prostitutce nebo alkoholizmus.

V těchto samo o sobě obtížných podmínkách byly ženy ohroženy výrazně více než muži. Byly snáze vystavené násilí a pohlavnímu zneužívání, často nesly především ony celou tíži ekonomických těžkostí rodiny. V porovnání s muži se dostávaly k méně informacím a vzdělání. A konečně byly zranitelnější z hlediska vlastního zdraví, neboť musely rodit v často zcela nevhodných podmínkách své potomky.

 

Obraz Ameriky v očích imigrantek

Existovaly v zásadě dvě strategie imigrantů, jak se uchytit v USA: Buď přijela celá rodina najednou nebo nejprve přijel muž, případně se svými práceschopnými dětmi a posléze, když vydělali dostatek peněz, poslali i pro manželku s malými dětmi. To někdy ovšem trvalo i několik let. Nejstarší generace rodiny (prarodiče) prakticky vždy zůstávala v původní zemi. Některé mladé ženy, které ještě neměly rodinu, se jely do Ameriky vdát. Často ovšem za muže, kteří jim byli již v dětství vybráni na základě rodinných dohod a často ho před tím nikdy nespatřily. Mnohé ženy se pravděpodobně bály více setkání s novým manželem než s novou kulturou, jak vzpomíná Rosa Cassetari[1].

Obraz USA v očích Evropy v 19. století se výrazně lišil od obrazu USA na konci století dvacátého. V devatenáctém století byly USA pro mnohé z emigrantů sekulární a pokrokovou zemí s velkou sociální rovností. Především vzpomínky Italky Rosy Cassetari popisující období okolo roku 1884 přinášejí tento „progresivní“ obraz USA: „Amerika! Země kde každý najde práci. Kde jsou mzdy tak vysoké, že nikdo není hladový. Kde si jsou všichni lidé rovni a kde i chudí mohou vlastnit půdu,“ (Cassetari, 1993: 113) píše autorka. Neexistence sociálních přehrad udivovala imigranty již od počátku. Cassetari vzpomíná, jak byla překvapena, když je v New Yorku oslovil bohatě vyhlížející muž s hůlkou a v klobouku a hovořil s nimi jako rovný s rovnými. „Koukali jsme jako při zjevení. Takto vysoce postavený muž a třese si rukou s námi chudými“ (tamtéž, 117)[2]. Neexistence sociálních přehrad překvapovala imigranty i ve vlacích. V Americe té doby neexistoval striktní systém tříd cestujících, který platil v Evropě. „Tito američtí lidé byli pěkně oblečeni, ženy měly klobouky a všechno, ale cestovali ve stejné třídě jako my – všichni rovní a svobodní spolu“ (tamtéž, 118). Jinde píše: „V Americe, se chudí lidé mohou ptát kohokoli na cokoli co potřebují vědět“ (tamtéž, 127). Podobným překvapením byl pro imigranty z jižní Evropy nedostatek religiozity v USA: „Tady v Americe mají na náměstí místo kostela soud a vězení.“ (120)

Tradiční vzorce chování se projevovaly i ve zdánlivých maličkostech. Příchozí dívky se např. dověděly, že v Americe může muž líbat dívku, aniž by byla jeho ženou, pouze stačí, když se jedná vážnou známost, zatímco v Itálii byly jakékoli předmanželské intimity zakázány. Taktéž evropská móda byla natolik v očích Američanů natolik konzervativní, že nastávající manžel přikázal své nově příchozí nevěstě, aby s ním šla nejprve koupit si nějaké americké šaty, dřív než ji přivede domů.

Existují také četné doklady o vyšší životní úrovni ve spojených státech ve srovnání s Evropou konce 19. století. Např. Cassetari nechtěli doma v Itálii věřit, že „chudí lidé jedí v Americe maso každý den“ (tamtéž, 129). Vzpomíná také, že nebyla po návratu do Itálie spokojená s kyselým černým chlebem a že se na ní její matka zlobila, že se naučila v Americe příliš plýtvat olejem na svícení do lampy. (tamtéž, 131) Také prý budilo nevoli, že se naučila v Americe hrát si se svými dětmi, které to mohlo podle mínění italských starousedlíků jedině zkazit. Když jí její matka navrhla, že si raději nechá jejího syna na výchovu u sebe doma v Itálii, byla autorka pamětí již natolik odvážná, že tento návrh odmítla, i když: „Před tím, než jsem odjela do Ameriky, měla bych strach říci ne.“ (tamtéž, 131)

 

Formy genderového útlaku

Existuje mnoho dokladů hrubého zacházení mužů s jejich ženami v tehdejším emigrantském světě. Toto zacházení je výsledkem tradičního rozdělení moci v rodinách, kde muž je pokládán za hlavu rodiny, která má ve své kompetenci také donucovací a trestající prostředky a žena se nachází v podřízené roli. Jestliže v původních rodinách agrárního světa panovala dělba práce, kdy muž obstarával venkovní fyzicky náročné práce a žena se starala především o domácnost, nastupující industrializace zjednodušila a ulehčila manuální práci a umožnila tak ženám nastoupit do továren. Tradiční role ženy jako výlučné pečovatelky o domácnost ovšem dosud nevymizela a tak byla nucena vykonávat obojí, čím došlo k výraznému zhoršení jejího postavení. Můžeme se domnívat, že v rané fázi industrializace pracovala žena v továrně i domácnosti mezi 14 – 17 hodinami tedy na samé hranici fyzického zhroucení, zatímco muž pouze mezi 12 – 14 hodinami. V případě dcery pracující v továrně, která dosud žila se svými rodiči, byl počet odpracovaných hodin nižší, ovšem máme řadu dokladů, že byl vyšší než u jejich bratrů, od kterých se nevyžadovala přílišná pomoc v domácnosti. V dobových pramenech nacházíme dostatek povzdechů žen nad množstvím jejich práce. 

 

 

Oh life is a toil and life is trouble

and beauty will fade and riches will flee

and pleasures they divindle and prices will double

and nothing is what it could wish to be

there´s to much worriment goes to a bonet

there´s too much ironing goes to a shirt

there is nothing that pays for the time wasted on it

there´s nothing that lasts but trouble and dirt

(Kleinberg, 210)

 

Ó život je dřina a život jsou těžkosti

a krása se ztratí a bohatství uteče

a potěšení zmizí a ceny se zdvojnásobí

a nic není jak bychom si přáli aby to bylo

je mnoho starostí na vaši hlavu

je tolik žehlení košile

a nikdo vám nezaplatí za čas který tím ztratíte

a nic netrvá jen těžkosti a špína

Jestliže muž nabyl přesvědčení, že žena nejedná podle své vlastní role, často bránil daný řád i násilím proti ní. Obecně lze říci, že emigrantky jsou více ohrozitelné násilím ze strany svých manželů a dalších mužů, nežli ženy narozené v majoritní kultuře, neboť jim chybějí sociální kontakty pomocí kterých by mohly nalézt zastání proti mužským násilníkům, přestože většina států unie měla po roce 1870 zákon zakazující bití žen (Gordon, 1988: 255).

I kdyby se podařilo stížnostem bitých manželek a dcer překročit jazykovou a rasovou bariéru dělící je od státních institucí, odsouzením otce by rodina často přišla o důležitý zdroj příjmů. Konečně vlastní normy a hodnoty získané v domácí kultuře často bránily uvědomit si špatnost počínání manžela. Cassetari vzpomíná, že když ležela na lůžku vysílená po porodu a manžel se vrátil z práce, jeho první myšlenkou bylo, že nemá nic připravené k jídlu. Když ho požádala o hrnek vody, začal jí nadávat, že má vstát a přinést si jej sama. (tamtéž, 123) Když se dostavili i další muži, kteří u nich doma obvykle hrávali karty, nikdo z nich se neměl k tomu, aby ženě v přítomnosti jejího manžela pomohl. Teprve po chvíli jeden z nich vyřešil tuto zapeklitou situaci tak, že došel pro vlastní sestřenici, která se o rodičku postarala. Podle Cassetari rozčiloval otce dokonce pláč novorozence. Je ovšem pravděpodobné, že otec se cítil především okradený o výlučné právo na ženinu péči, která pojednou začala dělit svou pozornost mezi něj a novorozence.

Existují i další doklady necitlivého přístupu k těhotným ženám. Cassetari vzpomíná, že dostala porodní bolesti, když zrovna uklízela v jedné zámožnější domácnosti. Paní domácí, jí prý nechtěla propustit, dokud svou práci nedokončí. Když se po jednom týdnu vrátila do této domácnosti i s dítětem,  paní, která byla rovněž čerstvou matkou, jí řekla: „Ještě je dobře že mám holčičku, než abych měla chlapce jako ty. Vždyť vypadá jako opice!“ (tamtéž, 142) Cassetari byla donucena dvakrát rodit v osamění (poslala pryč své děti, manžel byl v obou případech v práci) a vzpomíná, že se ani nedovolala o pomoc jiných lidí. Jedna sousedka, na kterou volala jí prý odvětila, že nemá čas. Poté se jí prý omlouvala, neboť nevěděla, že je nemocná. Porodní asistentka, která se dostavila až ráno po porodu, prý prohlásila „Tady je taková zima, že jsem myslela, že vás naleznu mrtvou.“ (tamtéž, 141) Když dítě po několika měsících zemřelo, Cassetari podle vlastních slov litovala že ztratila „takové krásné dítě“ (tamtéž, 143). Tento výrok nám ukazuje, jak byly tehdejší dělnické ženy zvyklé na úmrtí novorozenců, takže jejich pocit bolesti se mohl lišit podle toho, nakolik jim dítě připadalo „krásné“.

I v tomto období nacházíme v prostředí italských imigrantů větší obavu z možnosti, že by novorozeně zemřelo nepokřtěné, nežli z jeho vlastní smrti. (tamtéž, 123) Cassetrai dokládá naprostou neznalost italských prvorodiček o věcech týkající se sexuality a porodnictví, dokonce prý až do svatby nevěděla, jak děti přicházejí na svět. „Ve staré vlasti se nepředpokládá, že by neprovdaná žena měla znát takové věci“ (tamtéž, 124).

Někdy se žena dostávala do konfliktu mezi rolí věrné manželky a pobožné matky. Cassetari vzpomíná, že např. svému manželovi tolerovala pravidelnou nevěru a nezájem o vlastní rodinu, a odhodlala se k útěku od něj až ve chvíli, kdy si chtěl pronajmout nevěstinec, neboť shledala bezbožným nechat sebe a své děti podporovat z prostituce. (tamtéž, 134) Podobný konflikt v roli poté zažíval její budoucí manžel, rovněž italský emigrant, který chtěl být na jednu stranu milujícím otcem a manželem a na druhou stanu dobrým křesťanem. Právě oficiálně stále trvající manželství Rosy mu bylo překážkou společného života. Dokonce ji prý i po desetiletém manželství pod vlivem kázání italského kněze proti manželské nevěře na několik měsíců opustil. Teprve když mu jiný italský kněz řekl, že nechávat ženu samotnou s dětmi je taktéž hříchem, ulehčeně se vrátil domů. Později řekl manželce, že ji opustil jen proto, že nechtěl jít do pekla (tamtéž, 137

 

Domácí násilí

Podle Lindy Gordon existovaly čtyři typy rodinného násilí: Sexuální násilí působené manželem. 2. sexuální násilí působené otcem. 3. fyzické násilí proti ženě 4. fyzické násilí proti dětem. Během procesu modernizace společnost začala odmítat každou z těchto forem násilí. Tradičně odmítané bylo sexuální zneužívání dětí, odmítáno začalo být i sexuální a fyzické násilí páchané na ženě a nakonec také fyzické násilí páchané na dětech, které bylo ve svých mírnějších formách odmítnuto až koncem 20. století. Většina historiků se domnívá, že v dělnickém prostředí byl výskyt všech forem násilí častější. Někteří vidí jako důvod kompenzaci podřízené role dělníka v továrně pomocí uplatňování moci ve formě fyzického násilí vůči vlastní rodině. Bowles a Gintis tvrdí, že používání fyzického násilí proti dětem v proletářských rodinách je velmi vhodné pro kapitalisty, neboť děti jsou tak učeny své budoucí podřízené roli (Bowles, Gintis, 1976). Linda Gordon označuje jako příčinu násilí vědomí malých možností ochrany v dělnických rodinách proti vnějšímu prostředí (rodiče v práci, absence policejní ochrany) a zároveň existence dětem velmi nebezpečného okolí v dělnických čtvrtích měly za následek vytvoření zesílených trestajících mechanizmů v rodině. Jestliže děti dělnického prostředí čelily každodenně větším nebezpečím než děti např. ze středních vrstev, musely být od rodiny vybaveny větší „schopností přežít“ (Gordon, 1988: 179).

Nejčastěji se dopouštěl násilí vůči dětem otec, ale ani případy násilných matek nebyly zřídkavé. Chlapci byli v dětském věku častěji trestáni než dívky[3]. Často se vyskytovala jakási genderová dělba práce při trestání dětí. Zatímco otec vykonával fyzické tresty chlapců, matka trestala dívky. Sociální reformátoři odmítali pouze příliš násilné formy fyzických trestů, používání fyzických trestů v „rozumné míře“ bylo akceptováno. Čas od času byly vytvářeny neformální koalice dětí a matek proti trestajícím otcům, většinou v případech, že se otec dopouštěl násilí jak proti dětem, tak proti matkám. Koalice byly utvářeny někdy v podobě tiché solidarity matky s dětmi, jindy v podobě otevřeného zastání se.

Podle Lindy Gordon začíná násilí proti dívkám převažovat nad násilím proti chlapcům od dvanáctého roku věku. Je to způsobeno především strachem otce z těhotenství dcery a skutečností, že chlapci zesílili a mohli se proti fyzické agresi účinněji bránit. Ačkoli nacházíme v literatuře řadu případů dětí týraných svými pěstouny, podle Lindy Gordon není možné najít ve statistikách vyšší míry násilí v pěstounských rodinách než v biologických (Gordon, 1988: 200).

Dívky byly také na rozdíl od chlapců v daleko častějším nebezpečí incestu. Protože nemáme příliš mnoho dokladů o incestu z dělnického prostředí, můžeme se domnívat, že se tyto případy jen zřídka dostávaly k soudu. V případě sexuálního zneužívání se dívky z tohoto prostředí nacházely ve velmi obtížné situaci: na jedné straně očekávala společnost a jejich rodina, že si zachovají svou poctivost až do manželství, na druhé straně bylo od nich také očekáváno podřízení vlastním otcům. Docházelo tak ke konfliktu v roli „slušná dívka“ a „poslušná dcera“. Dělnické rodiny by byly navíc po zavření otce do vězení velmi ohroženy chudobou. Mezi imigranty byla možnost oznámit incest úřadům ještě ztíženější, neboť jim chyběly kontakty na státní úřady, postrádali jazykové schopnosti, aby dokázali popsat svou situaci a byli ve strachu z případné deportace. U rodin imigrantů byly případy incestu obtížněji zjistitelné i samotnou policií, neboť ta obtížněji prinikala do tohoto prostředí (Gordon, 1988: 233).

Zdá se, že častější byly případy zneužívání dcer jejími nevlastními otci. Podle Lindy Gordon, byla důvodem incestu někdy nemoc nebo smrt matky. V některých případech zneužívali otcové jen jednu dceru (většinou nejstarší) v některých byly zneužívány všechny. Gorodn hovoří o případu, kdy otec vydíral dceru, že jestliže nebude svolná k sexu, bude muset všechny peníze utratit za prostitutky a rodina bude potom mít hlad (Gordon, 1993: 200).

Gordon rozlišuje tři strategie proti domácímu násilí: 1. útěk z domova (v některých případech matka s dětmi, v jiných pouze děti nebo matka). 2. Požádání veřejných orgánů o pomoc (policie, sociální pracovníci, církev především v případech pohlavního zneužívání, které se bylo oznamováno při zpovědi). 3. Aktivní fyzická obrana. Podle Gordonové jsou zaznamenány tři typy žen používajících násilí proti svým manželům. A. prostá sebeobrana. B. sebeobrana se zbraní v ruce (často v případě slabých a velmi stresovaných žen, tyto případy končily nejčastěji smrtí manžela). C. třetím a nejméně častým případem byla žena jako primární agresor. Gordon přináší doklady o ženách bijí své muže, aby je donutili vydělat více peněz nebo vykonávat různé domácí práce (Gordon, 1988: 274 – 275).

 

Formy sociálního útlaku

Do konce devatenáctého století byla v USA běžná dětská práce. Např. v Pittsburghu pracovalo v roce 1880 15%  chlapců ve věku 10 – 14 let a 72% ve věku 15 – 19. (Kleinberg, 1989: 179). Mezi dívkami byl tento podíl menší: 3% dívek z dělnických rodin chodilo do zaměstnání ve věku 10 – 14 let, 20% ve věku 15 – 19 a nejvíce dívek chodilo do zaměstnání ve věku 20 – 24 let – 32%. Od té doby se jejich počet opět snižoval, neboť často zůstávaly po narození dětí doma (Kleinberg, 1989: 187). Přesto je zřetelný trend narůstání podílu žen na pracujících. V roce 1890 byl podíl žen na pracujících 18% a do roku 1920 vzestoupil na 24% (Odem, 1995: 14). V některých průmyslových odvětvích ale podíl žen dokonce převažoval (např. textilní průmysl), zatímco v jiných je nacházíme poměrně zřídka (těžký průmysl, těžba).

Vyšší pracovní tempo v USA, které překvapovalo řadu emigrantů, kteří vykonávali v Evropě nedělnické profese. Jedna židovská dívka původem z Ruska se ptala: „Otče, žije takhle každý v Americe? Jít brzy do práce, přijít pozdě domů, najíst se a jít spát? Budeme to taky muset dělat? Vždycky?“ (Gallup, 1993: 160).

Rose Gallup vzpomíná, jak byla překvapena, když muži v krejčovské dílně, kde pracovala, skončili svou práci přesně v sedm večer, zatímco dívky musely pracovat déle. Taktéž ráno musely dívky neorganizované v odborech nastupovat dříve do práce než muži, přestávka existovala pouze pro odborově organizované muže, zatímco dívky musely pracovat. Přitom je zajímavé, že dívek se nikdo z přítomných mužů nezastal. Teprve, když vypravěčce poradil její otec, ať také vstoupí do odborů, učinila tak a mohla začít pracovat kratší dobu a využívat práva na přestávku.

Když se muži rozhodli stávkovat, byly to často jejich ženy, na které nejhůře dopadla tato tíživá situace. Muži se s nimi jen zřídka radili, zda začít stávkovat, přestože následky tohoto rozhodnutí dopadaly na celou rodinu. Došlo-li k otevřené konfrontaci s mocí, patřily ženy k častým obětem policejního násilí. Ženský oděv jim činil obtížným útěk před střelbou policie, tělesná konstituce (včetně častého těhotenství) je činila zranitelnějšími při bití, časté jsou případy jejich zastřelení při snaze chránit vlastní děti. V nechvalně proslulém Ludlowském masakru v roce 1914, jak se nazývá rozstřílení tábora stávkujících horníků v Coloradu národní gardou nalezlo například smrt 13 žen a dětí (Zinn 2001, 54).

 

Sexuální obtěžování a násilí

Nerovné genderové vztahy existovaly také v továrnách: Téměř výhradně byli předáky a mistry muži, zatímco pro ženy byly vyhrazeny pozice řadových zaměstnanců. Nacházíme mnoho dokladů o sexuálním obtěžování a násilí z jejich strany. Žena, která chtěla mít nejrůznější privilegia byla často nucena k pohlavnímu styku s mistry. Také sexuální vztahy mezi dělníky s podobným postavením nebyly zřídkavé. Ve svých jinak obtížných životech hledali mnozí v sexuálním životě určitý druh zábavy a rozptýlení. Sociální reformátoři kritizovali často skutečnost, že v mnohých továrnách je tak horko a dusno, že muži i ženy jsou nuceni pracovat nedostatečně oblečení. Pracující také často přespávali na podlaze továren, neboť jejich domovy byly tak vzdáleny, že se nevyplácelo chodit každý den domů. Přespávání obou pohlaví ve společném prostoru bylo důvodem kritiky sociálních reformátorů.

Tovární inspektoři dostávali mnoho dopisů se stížnostmi na amorální prostředí na pracovištích. Například v lednu 1919 obdržela Správa železnic Spojených států anonymní dopis stěžující si na chování žen pracujících na stavbě železnic: „není nic příjemného tu pracovat od té doby, co zde provádějí (dělnice pozn. SH) tyto ošklivé věci. Nemyslí na nic jiného, než jak se milovat s muži. … provádějí své zvrhlosti skoro před očima nadřízených. K tomu užívají odstavených vagónů. Muži a ženy spolu provádějí takové věci, že pro ně není nic příliš špatné, aby to nedělali…. Je hrozné, jakým způsobem se chovají. A muži jim za to dávají peníze. A šéfové nezasáhnou, neboť se toho také účastní“ (Davison, 2004:1). I dívky pracující jako služky v domácnostech střední třídy bývaly obětmi sexuálního obtěžování a násilí, v některých případech otcem rodiny, v jiných jeho synem. V literatuře jsou zmiňovány případy otce nabízejícího synovi sex se služebnou, aby získal nějaké zkušenosti potřebné pro manželství.

Jestliže dívka otěhotněla, obvykle ztratila své zaměstnání a často byla navíc zavržena svou vlastní rodinou. Sebevraždy mladých těhotných žen jsou nejsmutnějšími kapitolami dějin amerického dělnictva.

 

Formy rasové a národnostní diskriminace

Ačkoli byly Spojené státy nazývány „tavícím kotlíkem“, téměř vůči každé národnosti přicházející do země existovala řada předsudků od většinové společnosti. Pravděpodobně největší akceptaci ze strany majoritní společnosti se těšili imigranti ze západní Evropy. Nižší pozici zaujímali jiho- a východoevropané. Pro ně byla vytvořena hanlivá přezdívka Pigs (tj. prasata – Poles, Italien, Greek and Slavs), v protiklad k pojmu Wasps (vosy, neboli White Anglosaxon Protestant označující americkou elitu) (Šatava, 1989: 11). Italka Cassetari nám ale nepopisuje žádné formy diskriminace, s níž by se setkala v USA kvůli své národnosti. Horší bylo postavení židů, Gallup popisuje pogrom proti židům v New Yorku v den presidentských voleb 1892 (Gallup, 1993: 163 – 165). Pravděpodobně nejhorší pozici měli ale asiaté bez ohledu na zemi původu.

Pro jejich případ mám přináší nejvíce zážitků vzpomínky Korejky Mary Paik: „Již po příjezdu z Koreje obklopila její rodinu v přístavu skupina bělochů a „smáli se nám a plivali na nás. Jeden muž strhl matce sukni a nazývali nás jmény, jimž jsme nerozuměli... Zeptala jsem se otce, proč jsme přijeli do země, kde nás nechtějí. Odpověděl, že si to zasluhujeme, neboť stejně hrozili Korejci prvním americkým misionářům (jednalo se o křesťanskou rodinu pozn. SH). Děti po nich házeli kameny a nazývali je ,bílými ďábly´.“ (Paik, 1993: 177) Rasový útlak zažila Paik i po svém nástupu do americké školy: „Když jsme vstoupili na školní pozemek, obklopilo nás několik dívek, postavily se kolem nás do kruhu a začaly zpívat a tancovat. Pak mi každá z nich dala facku....Otočila jsem se, běžela celou cestu domů a ukryla se v naší boudě. Když to slyšel otec, smál se. Řekl mi že se není čeho bát, že když žijeme v Americe, kde je vše odlišné od Koreje, musíme se naučit vycházet s každým. ... Později jsem se dozvěděla, co znamenala ta písnička, kterou dívky zpívaly: ,Čing čong Číňan, na zdi sedí, jde kolem běloch, utne mu hlavu´.“ (tamtéž, 180 – 181) Na jiném místě popisuje svůj první zážitek z kina, kde byla ukazována groteska, jak pistolníci střílejí nějakému Číňanovi pod nohy a on musí tancovat. Nakonec ho zastřelí (tamtéž, 194).

V prostředí Kalifornie před rokem 1917 měli Asiaté zakázaný vstup např. do kostela, do restaurací, do kadeřnictví, do parků, do bělošského kostela apod. Paik popisuje na řadě míst své strategie, jak se jí dařilo tyto zákazy přemáhat. Její nástup na střední školu byl ve své době velmi odvážným činem, prý byla jedinou asijskou žákyní. Její rodiče jí dovolili studovat, ačkoli její bratr, který byl též nadaný, musel zůstat doma a začít pracovat, aby podpořil rodinu. Paik ovšem nemohla od rodičů očekávat jakoukoli finanční pomoc. Otec se s ní prý dokonce vsadil, že se po několika týdnech vrátí ze střední školy domů. Aby překonala materiální těžkosti, získala místo služky za byt a stravu. Později si díky své píli získala uznání a úspěšně střední školu ukončila. Přestože s ní na počátku nikdo nechtěl mluvit, nakonec se spřátelila i s jednou žákyní.

Jiným příkladem překonávání tabu bylo, když ji její spolužačka pozvala, aby s ní šla na nedělní mši do kostela. Přestože ji její otec varoval, rozhodla se, že se společně se svými sourozenci pokusí toto tabu zlomit. Před vchodem do kostela, ji však zastavil místní kazatel pravil: „Nechci špinavý japončíky ve svým kostele!“ Odpověděla jsem mu: „Byl by to pro vás rozdíl, kdybych vám řekla, že nejsme Japonci ale Korejci?“ Řekl „Jakej by to měl bejt k čertu rozdíl, vypadáte všichni stejně!“ Tvrdě se na nás podíval: „Táhněte k čertu!“ (tamtéž, 200). Paik si ovšem stěžovala své spolužačce, která ji do kostela pozvala a jejíž otec byl soudcem. Po jeho rozhovoru s kazatelem Korejci již nikdy neměli zakázán vstup do kostela. Podle slov Paik „objevili, že jsme také lidské bytosti. (tamtéž, 201). Podobně, když ji pozvala kamarádka k sobě domů, měla si Paik podle rady svého otce vyžádat nejprve svolení od kamarádčiny matky. Ta jí prý vztekle odpověděla: „Neodvažuj se do mého domu, nechci aby mi po domě chodili špinaví japončíci“ (tamtéž, 201). Její učitel historie na high school zase mluvil na hodinách o „smradlavých Číňanech a špinavých Japoncích“ (tamtéž, 201). Podle vlastních slov, mu po hodině sdělila, že pokud s tím nepřestane, poví ostatním, že chodí do vykřičené čtvrti, kde ona bydlí (tamtéž, 202). Jiná učitelka ji prý zase dávala horší známky než ostatním.

 

Nedostatek informací a vzdělání

Tradiční společnost ovládaná muži necítila potřebu umožňovat ženám zisk příliš velkého množství informací. Tento kulturní vzorec přetrvával i na počátcích modernizace. Mezi ženami byl vyšší stupeň negramotnosti, kratší školní docházka, jíž se zúčastňoval menší podíl dívek než chlapců. Do zlomu století se ale v americké společnosti podíl dívek a chlapců na školní docházce na nejnižších stupních škol v zásadě vyrovnal. V Pittsburgu v roce 1880 chodilo do školy 66% chlapců a 59% dívek ve věku 5 – 9 let. I v kategorii 10 – 14 let chlapci převažovali. Největší genderové rozdíly bylo možno spatřit v rodinách černých dělníků, zatímco nejmenší byly mezi v Americe narozenými bělochy (Kleinberg, 1989: 127). Nepodařilo se mi zjistit data o negramotnosti mezi americkými dělníky, ale můžeme předpokládat, že byla vyšší mezi ženami, na což ne vždy musela mít vliv americká společnost, neboť své vzdělání či nevzdělání si imigranti přinášeli ze svých domovských zemí.

Také zisk informací mimo školu byl ženám ztížen. Četba novin se pokládala za mužskou záležitost, totéž účast na politických shromážděních a částečně i spolkovém životě. „Slušným“ ženám byla zapovídána také návštěva barů a hospod, které bývaly nejčastějším centrem sdělování novinek.

Díky kombinaci těchto dvou faktorů žila celá řada žen v zajetí nejrůznějších předsudků a pověr, často nábožensko- magického charakteru. Cassetari se podle vlastních slov zbavila mnohých z nich až v USA. Např. při své pozdější návštěvě Itálie vyprávěla, že plamínky bludiček nejsou duše mrtvých ale hořící zemní plyn. Nebo že je pověrou víra uřknutí zlým pohledem zvaným „malochio“. Podobným předsudkem, kterého se zbavily italské ženy až v Americe bylo tradiční zabalování novorozenců do svinovaček (Cassetari, 1993: 142)[4].

Cassetari ve svých pamětech zdůrazňuje, jak díky životu v Americe, zmoudřela, stala se více nezávislou a sebevědomou. Když byla po několika letech na návštěvě ve svém rodišti v severní Itálii, zjistila, že si může těžko znovu zvykat na v Itálii stále panující sociální bariéry. Popisuje scénu, kdy šla do banky vyzvednout peníze a společně s dalšími ženami čekala ve frontě na obsloužení. Když bylo čekání příliš dlouhé, rozhodla se posadit do jednoho z křesel, které byly ve foyé banky. Podle místních zvyků byla ovšem tato křesla vyhrazena jen pro bohaté. Když se jí pokusil jeden za zaměstnanců banky z křesla vykázat, ona to odmítla se slovy: „Tato křesla patří bance, že? A všichni lidé, kteří mají své peníze v bance mají právo je využívat.“ Úředník opáčil: „vy si myslíte, že jste chytrá, protože přicházíte s Ameriky!“ „Ano“, řekla jsem mu, „v Americe chudí lidé zmoudří. Už nejsme tak hloupí jako dříve“ (tamtéž, 130). Zajímavé je, že ovšem podobně podstatný prvek útlaku – genderový – autorce zcela unikl. Dlouhé čekání žen bylo totiž způsobeno zažitým zvykem, že příchozí muži mají v bance automaticky přednost.

Zdá se že tedy můžeme konstatovat, že i přes panující sociální a genderové bariéry panující v přístupu k informacím byly Spojené státy přelomu 19. a 20. století jednou z nejprogresivnějších zemí a pobyt v nich umožňoval relativně svobodnější život mnoha dělnických ženám, než tomu tak byla ve většině jiných zemí.

 

Strategie žen proti represi

Bylo by ošidné, pohlížet na mladé imigrantské ženy – dělnice pouze jako na objekty pouze tvarované vnějšími tlaky společnosti. Většina pamětí nám naopak předkládá důkazy o značné aktivitě žen při prosazování jejich zájmů. V následující části se pokouším nastínit typologie strategií pomocí kterých tyto ženy pokoušely prosadit navzdory výše popsaným těžkostem.

 

Práce v továrně

Dělnické zaměstnání pomohlo mnoha dívkám osvobodit se od nejvíce svazující instituce – vlastní rodiny. Ačkoli i při tovární práci podléhal člověk jistým pravidlům, tato byla ohraničena relativně kratším časovým úsekem a kromě vyžadování plnit zadané pracovní úkoly zde absentovala všudypřítomná kontrola rodiny bdící nad dodržováním dalších pravidel a norem.

Každá dělnická rodina stála tedy před určitým dilematem: Mají poslat svou dceru pracovat do továrny a zvýšit tak vlastní materiální status, ale zase na druhou stranu riskovat, že se díky tomu dostane z přímé kontroly rodiny. Kathy Peiss uvádí, že i přesto se snažili mnozí rodiče  zachovávat svou kontrolu nad pracujícími dívkami, bylo od nich např. vyžadováno, aby přispívaly do rodinného rozpočtu více než pracující chlapci (Peiss, 1986: 68), stále vykonávaly domácí práce či nesměly opouštět obydlí rodičů, kdy se ji zachtělo. Tyto snahy byly ovšem většinou odsouzeny k nezdaru: Z vydělaných peněz si dívky vždy nechaly něco pro vlastní zábavu a každodenní cesta z domu do práce a nazpátek poskytovala dost příležitostí k nezávislým aktivitám (kino, divadlo, taneční zábava). Jestliže došlo ke konfliktu mezi rodiči a dívkou, ta si mohla – pokud měla zaměstnání – dokonce zvolit možnost žít mimo svou rodinu. Vyhoštění z rodiny nemělo v anonymním městě pro dívku se stálým příjmem tak hrozivý dopad jako v tradičním venkovském prostředí. 

 

Vzdělání

Pro emigranty platilo, že aby se stali normálními členy společnosti, bylo nutné dosáhnout schopnosti hovořit plynně anglicky. V tomto úkolu bylo mnoho dětí úspěšnějších než jejich rodiče. V mnoha případech pak děti sloužili jako komunikační mosty mezi rodiči a většinovou společností. Totéž někdy platilo o manželkách. Cassetari hovořila anglicky dříve než její manžel a Galupová dříve než její rodiče. Nacházíme mnohé důkazy, že ženy – imigrantky se integrují do společnosti snadněji než jejich mužské protějšky. Je to samozřejmě způsobeno odlišnými genderovými rolemi. Integrovat se znamená procházet fází, kdy je jedinec prosebníkem v mnoha případech odkázaným na pomoc či zvláštní jednání druhých, a tato role lépe odpovídá roli tehdejších žen. Pro muže bylo více akceptovatelné, být sice sociálně izolovaným ale stále hrdým člověkem majícím respekt ve své rodině, případně vlastní komunitě. Proto máme mnoho případů, kdy muž nezačal po celý svůj život v nové vlasti hovořit anglicky, zatímco jeho manželka a děti ano. Integrovat se do společnosti znamená přijmout také novou identitu. I tento krok je snazší pro ženu, neboť přijala novou identitu již svazkem manželským a především ona se po celý život přizpůsobovala požadavkům manžela. Dalším vysvětlením možná je, že muž se nacházel méně často v situaci, kdy by se mu hodila znalost domácího jazyka. Jeho povolání mělo manuální charakter, často navíc pracoval společně se svými druhy stejné národnosti. Žena měla pravděpodobně více příležitostí přijít v kontakt s většinovou společností, potřebovala nakupovat jídlo a předměty každodenní spotřeby, přicházela do kontaktů s úřady (např. škola do které chodily její děti). To vše ji patrně nutilo více začít mluvit místním jazykem.

K dosažení vzestupu ovšem nestačilo pouze zvládnout angličtinu a základy vzdělání. V této době byly vyšší stupně vzdělání otevřené především bílým mužům pocházejícím z místní kultury. Přesto je možné najít i případy dívek z dělnických rodin, které dosáhly  středoškolského vzdělání. Na příkladu Pittsburghu roku 1880 vidíme, že ve věku 15 – 19 let navštěvovalo 13% dívek z rodin nekvalifikovaných dělníků a 23% z rodin kvalifikovaných nějaký druh školy (Kleinberg, 1989: 127). Doklady o účasti dělnických dívek na vysokoškolském studiu pro sledované období ovšem chybí.

Některé ženy využily středoškolského vzdělání, aby získaly místo učitelky základní školy nebo školky. Některé se staly zdravotními sestrami. Ve zkoumaných pamětech nacházíme velký důraz žen na získání vlastního vzdělání, to je třeba připsat ale faktu, že paměti byly psány specifickým typem žen a v žádném případě nelze takovýto postoj zobecnit pro většinu ostatních. Jak v případě Marry Paik tak Rose Gollup se jednalo o dívky pocházející z rodin s pozitivním vztahem ke vzdělání. Např. Marry Paik byla dcerou korejského kněze, který byl okolnostmi přinucen emigrovat do USA.

 

Kolektivní strategie

Méně akcentovaná byla kolektivní strategie dívek pomocí odborů nebo hnutí sufražetek. Ženy tradičně izolované v rodinách neměly zkušenostmi s aplikací kolektivních strategií. Na druhé straně se muži vedené odbory zdráhaly přijímat ženské členstvo z důvodu mnoha genderových předsudků a spolky sufražetek, rekrutující své členky převážně ze středních vrstev, zase váhaly přijímat dělnice z důvodu předsudků stavovských. Dělnice byly často viděny ženskými spolky jako předmět jejich dobrodiní a pasivní příjemce pomoci bez vlastní tvořivé iniciativy. Ačkoli nalézáme mezi stávkujícími těchto časů i řadu žen, mužské vedení stávek mělo zřídka smysl pro vznesení ryze „ženských“ požadavků.

 

Sexuální kapitál

Jestliže měly ženy jen malou šanci na kariérní postup v továrně, na dosažení vyššího vzdělání a nebyly příliš zvyklé používat kolektivní strategii, sahala velká část žen k využití vlastní fyzické krásy, což nazývám společně s Pirrem Bourdieu sexuálním nebo též symbolickým kapitálem (Lane, 200: 163). Existují dva způsoby jeho užití: první je legální a společensky akceptovaný a spočívá především v získání stabilního a perspektivního partnera a druhý je nelegální, společností odsuzovaný a jeho použití je stigmatizováno.

První legitimní využití sexuálního kapitálu přinášelo jeho nositelkám především tyto výhody: a. vzestup materiální životní úrovně v podobě darů a peněz od jejich partnerů. b. zábava ve formě návštěvy tančíren, divadel, zábavních parků se svými partnery c. osvobození od vlastní represivní rodiny, když dívka začala žít se svým partnerem. d. osvobození od nudné a těžké práce v továrně díky manželství a mateřství.

Dívky – dělnice si často stěžovaly na to, jaké mají jejich kolegové předsudky proti manželství s „fabričkami“, které jsou podle nich nezdravé a utahané. Dělníci si prý raději brali nově příchozí imigrantky ze staré vlasti, případně si i posílali pro konkrétní děvčata již dříve vybrané za jejich budoucí nevěsty (případ Rosy Cassetari). Rosse Galup cituje jedu dělnici varující druhé před přílišným optimizmem: „Myslíte, že se vdáte? Jen ne tak rychle! Muž který pracuje v továrně si nechce vzít pobledlou dívku s kruhy pod očima, která už léta pracuje čtrnáct hodin denně. Snadno pozná, že jsi nechala svou sílu v továrně a že vzít si tě by znamenalo řadu těžkostí, placení za doktora. Víš co nejčastěji udělá? Pošle si do Ruska pro dívku, kterou kdysi znal a která nikdy nepracovala v továrně“ (Gollup, 1993: 170).

Nelegitimní způsoby užívaní sexuálního kapitálu obsahovaly nejčastěji tyto strategie: A. částečně akceptované bylo nalezení práce jako číšnice nebo tanečnice v baru. I když rodiny se často zříkaly dcer s podobným zaměstnáním, neboť v něm viděly „měkčí“ variantu prostituce (práci v noci ve společnosti mužů), z hlediska úřadů se nejednalo o nic ilegálního.

B. nalezení milence, který zaručoval dívce určitý blahobyt nebo privilegia na pracovišti, ovšem vztah bylo třeba tajit kvůli jeho rodinným poměrům. Nebezpečí plynoucí z této strategie spočívalo v dívčině těhotenství. Pakli že se tak stalo byl pár vystaven před těžká dilemata, podstupovat ilegální potrat, rozvést se a pojmout milenku za manželku a nebo ji opustit a odsoudit ji ke stigmatizovanému postavení svobodné matky.

C. chození, noční život a sdílení jedné domácnosti s přítelem ve velmi mladém věku (před 19 narozeninami). To se stávalo často předmětem akcí státních orgánů, neboť většina států unie zavedla okolo zlomu století zákony zakazující pohlavní styky do 16 – 18 roku. Dívky odcházeli v ranném věku za svými partnery především k emočně chladných a často neúplných rodinách. Mary Odem popisuje příklady mnoha dívek žijících ve věku 15 – 16 let se svými milenci. Rodiče se proti tomu stavěli ze dvou důvodů: Prvním byla ztráta finanční podpory, kterou pracující dívka poskytovala rodině a druhým bylo nebezpečí, že toto jednání vykreslí rodinu v očích sousedů jako nemorální. Rodiče a státní instituce vytvořily zvláštní koalici proti tomuto jednání. Policie zatýkala mladé milence často podle informací podaných rodiči dívek.

Chování mladých dívek také děsilo sociální reformátory pocházející ze středních vrstev neboť se obávali, že podobné vzory chování se rozšíří i do tohoto prostředí a naruší řád americké společnosti. Aby byly tyto tendence potlačeny, společnost vytvořila tři instituce: A. posunula povolený věk prvního pohlavního styku z 10 – 12 let na 16 – 18 (podle jednotlivých států unie) v letech 1885 – 1920 (Odem, 1995: 14 – 15). B. vytvořila systém zákonů stíhající muže, kteří sváděli mladé dívky. Trestem bylo často pětileté vězení, v některých případech se ale pohybovaly i přes 50 let! C. vytvoření systému nápravných zařízení pro tyto dívky.

D. čtvrtou nelegitimní strategií byla prostituce. Zvolit tuto strategii znamenalo ve většině případů odloučit se od vlastní rodiny a zaujmout jedno z nejopovrhovanějších míst ve společnosti. Na druhé straně byly prostitutky placeny lépe než většina zaměstnání v továrnách. Prostituce byla často volbou dívek bez rodiny nebo s rodinou žijící daleko od nich. Můžeme ale také najít případy rodin, kde bylo rozhodnutí dívky vydat se touto cestou podporováno a dívky byly k němu někdy dokonce nuceny. Počet prostitutek byl okolo přelomu století velmi vysoký. Podle J.S. Kleinberga bylo v Pittsburghu „okolo 12 procent neprovdaných v USA narozených bílých žen- dělnic označeno za příležitostné lehké dívky a tři procenta za profesionální prostitutky“ (Kleinberg, 1987: 166). Většina prostitutek vykonávala toto povolání do věku 30 let a poté se vracely k práci v továrně. Pouze některé z nich si dokázaly našetřit tolik, aby si mohly založit vlastní podnikání (bar, nevěstinec, krámek nebo krejčovství). Není třeba zdůrazňovat, že tato strategie obsahovala mnohá nebezpečí: Pohlavní choroby, kruté zacházení pasáky nebo dokonce i vražda.

 

Závěr

Závěrem lze říci, že imigrantky do spojených států na konci 19. a počátku 20. století byly pravděpodobně nejníže na celém společenském žebříčku tehdejší Ameriky. Nedostatečná znalost jazyka, odlišná barva pleti, nedostatek kvalifikace a sociálních kontaktů je nutil vykonávat nejpodřadnější – dělnická zaměstnání. Tradiční hodnoty přinášené obvykle ze starých vlastí posilovaly jejich podřízené a služebné postavení v rodině. Odlišná barva pleti, odlišný zjev, nedokonalá znalost či špatná výslovnost angličtiny z nich činily předmět rasového útlaku.

Existovaly různé strategie, jak se těchto handicapů zbavit. Paměti dokládají, že pouze nestačilo poctivě pracovat. Vykonávané povolání bylo příliš špatně placené, než aby zabezpečilo sociální vzestup rodiny. Poctivá práce působí v pamětech emigrantek spíše jako samozřejmost a východisko k dalším aktivitám. Autorky především kladou důraz na zvládnutí zdejšího jazyka (často platil model, že se jej naučili dokonale až děti imigrantů, zatímco rodiče setrvali při své mateřštině), vzdělání (např. Cassetari popisuje večerní kurzy které navštěvovala, Paik popisuje své úsilí studovat jako jediná Asiatka na High school), přijetí hodnot místní společnosti, včetně způsobu odívání, výchovy dětí, přípravy pokrmů apod. Méně často nalézáme akcentování kolektivních strategií, např. vstupování do odborů (Gollup), zakládání imigrantských podpůrných spolků nebo participace na amerických religiózních aktivitách (Paik).

Je otázkou, nakolik byly tyto snahy úspěšné. Paměti které máme k dispozici jsou v drtivé většině dílem těch, které se dokázali úspěšně integrovat do americké společnosti a zaujmout vyšší sociální postavení. Je pravděpodobné, že v tisíci dalších bezejmenných případech se tato snaha nepodařila, či byl její úspěch omezený nebo jej dosáhly až příští generace imigrantských rodin. O neúspěších však většinou paměti mlčí. 

 

Prameny a literatura

Bowles Samuel, Gintis Herbert, Schooling in Capitalist America, Educational Reform and the Contradictions of Economic Life. Routledge, Kegan Paul, London, 1976 .
Cassetrai Rosa, From Northern Italy to Chicago, 1884 – 1926 in Emigrant Voices, New Lives in America 1773 – 1986 ed. by Thomas Dublin, University of Ilinois Press, 1993.
Davison Janet F., The Goosing of Wiolent Nye and Other Tales: White women and Sexual Respectability on the Pennsylvania Railroad, Labor history, 1/2000.
Gollup Rose, From Russia to Lower east Side in the 1890s in Emigrant Voices, New Lives in America 1773 – 1986 ed. by Thomas Dublin, University of Ilinois Press, 1993.
Gordon Linda,  Heroes of Their Own Lives: the Politics and History of Family Violence, New York,  Viking,  1988.
Grant Julia, A real boy and Not a Sissy: Gender, Childhood, and Masculinity, 1890 – 1940,  Jurnal of Social History, summer 2004.
Holek Václav, Paměnti rkp.
Kleinberg, S. J.  The Shadow of the Mills: Working-class Families in Pittsburgh, 1870-1907   Pittsburgh, University of Pittsburgh Press,  c1989.
Lane Jeremy F., Pierre Bourdieu, A critical introduction, Pluto press, 2000.
Odem Mary E., Deliquent daughters, University of Northern California Press, 1995.
Paik Mary, The Childhood of Mary Paik, 1905 – 1917 in Emigrant Voices, New Lives in America 1773 – 1986 ed. by Thomas Dublin, University of Ilinois Press, 1993.
Šatava Leoš, Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989.
Zinn Howard, The Colorado Coal Strike 1913 - 1914, , in: The Three Strikes, Beacon Press, Boston 2001.


[1] : „Madono, modlila jsem se. Tento muž je můj manžel. A já musím dělat to co chce, abych neurazila Pána a tebe.“ (Cassetari, 1993: 119)
[2] Zároveň ale její paměti ukazují, že mizely především sociální a nikoli genderové nerovnosti. Onen rovnostářský Američan, si totiž podal ruku a hovořil pouze s jiným mužem ze skupiny italských emigrantů.
[3] Julia Grant zdůrazňuje při trestání chlapců ještě další faktor: Strach dělnické třídy, aby se z chlapců nestaly zženštilí jedinci (sissy) (Grant, 2004: 12).
[4] Na to si stěžuje také v českém prostředí i Václav Holek (Paměti).

Celý článek | Autor: PhDr. Stanislav Holubec | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.