Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Sociální demokracie na Slovensku po roce 1989

Vydáno dne 01. 01. 2006 (6479 přečtení)

Pavel Hynčica   


Pavel Hynčica se narodil v r. 1976. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK a studentem magisterského studia oboru etnologie-slovakistika na FF UK. Věnuje se zejména problematice politického dění na Slovensku, disertaci hodlá věnovat otázce formováni a vývoje ideových táborů ve stranických systémech ČR a SR po roce 1989.

Školitelem předkládané práce byl doc. Jiří Kunc - posudek zde.
Recenzoval doc. Milan Znoj - recenze zde.


  Úvod

    Formování slovenského stranického systému po roce 1989 představuje velmi složitý proces, v mnoha aspektech specifický a odlišný od dalších států střední a východní Evropy. Politické strany v podmínkách proměnlivosti a nestability obtížně hledají svou programovou identitu. Hlavním tématem této studie bude analýza vývoje sociální demokracie na Slovensku v 90. letech 20. století.

    Vzhledem ke složitému procesu utváření postkomunistických stranických systémů je třeba se zabývat i samotným vymezením sociální demokracie. V zásadě můžeme použít tři hlediska - pravo-levé dělení (strany levicové a levého středu), ideologie (socialismus, sociální demokracie) a konfliktní linie (sociální demokracie jako produkt socioekonomické konfliktní linie). Situace ve formujících se postkomunistických stranických systémech (a tím spíš v případě Slovenska) je však poněkud složitější.

    Na Slovensku byla již v době 1. československé republiky složitější struktura konfliktních linií (1). Podobná situace se projevovala i po roce 1989, přičemž linie pravo-levá (socio-ekonomická) nebyla dominantní (2). Proto je i vymezení sociální demokracie jako produktu této linie poněkud obtížnější a závisí na vzájemné korelaci jednotlivých konfliktních linií. Vztah sociální demokracie vůči subjektům ne-sociálně demokratickým se tak může vyznačovat různými stupni ideové diferenciace a z toho vyplývající konkurence nebo spolupráce. Např. v období 1. československé republiky byla v jednoznačném protikladu duchovně-kulturní orientace socialistického proudu a proudu nacionálně-klerikálního (HSĽS), na druhé straně v sociální oblasti právě HSĽS suplovala sociálně demokratický důraz na sociální politiku.     

    V našem případě také musíme uvažovat o sociálně demokratické politice v podmínkách společenské a ekonomické transformace. Politické strany této ideové orientace se tak vedle obecnějších rysů daných hodnotami Socialistické internacionály vyznačují také programovými aspekty vyplývajícími z faktu přechodu slovenské společnosti z jednoho politického a ekonomického systému do druhého. Sociálně demokratické strany zpravidla prosazovaly pomalejší tempo ekonomické reformy, kladly důraz na její sociální únosnost, v politické oblasti pak zastávaly například umírněné postoje k problematice vyrovnání se s komunistickou minulostí. 

    Z hlediska rozboru konkrétních typů politických formací je třeba vycházet ze složitého formování postkomunistických stranických systémů, ze struktury konfliktních linií i z vědomí nejednoznačného vymezení jednotlivých ideových směrů. Přechody mezi různými politickými a ideovými proudy jsou zpravidla prostupné, takže vznikají smíšené mutace jako eurokomunismus, sociální liberalismus apod. V kontextu formování a vývoje postkomunistických stranických soustav (zejména ve státech střední Evropy) můžeme sociálně demokratické politické subjekty  po roce 1989 rozdělit do tří kategorií (hledisko ideové i organizační):

    1) sociálně demokratické strany v užším slova smyslu, zpravidla tzv. historické formace navazující na svou činnost násilně přerušenou nástupem mocenského monopolu komunistické strany v roce 1948
    2) postkomunistické formace, „sociáldemokratizace“ bývalých vládnoucích komunistických stran
    3) strany středu, ideově nevyhraněné, formace se sociálně demokratickými křídly (3). 

    Tento model můžeme použít i v případě Slovenska.

 

Historické determinanty formování sociální demokracie v SR

    Na etablování sociálně demokraticky a socialisticky orientovaných politických stran po znovunastolení politického pluralismu po listopadu 1989 měl značný vliv význam sociálně demokratických stran v minulosti.

    V tomto případě je pro Slovensko charakteristická slabší historická tradice sociálně demokratické politiky ve srovnání s českými zeměmi. Slovensko bylo více konzervativní, katolické a sociálně demokratické strany byly slabé a postavené na úzké politické základně (např. Strana práce po roce 1945). Ve srovnání s českými zeměmi postrádalo Slovensko během období komunismu organizace typu exilové ČSSD. Slabší byla i základna reformních komunistů z roku 1968. Socialistický proud disentu se formoval kolem Alexandra Dubčeka, se kterým spolupracovali další "osmašedesátníci", např. Ivan Laluha, Hvezdoň Kočtúch, Ján Uher, Vladimír Krajči. Reformní komunisté založili na konci 80. let klub Obroda.

    Na formování sociální demokracie se podílely také již zmíněné platformy a proudy vzešlé z vládnoucí komunistické strany snažící se o rozchod s totalitní minulostí a ideologií. I v tomto případě mají historicky dané předpoklady významný vliv na vývoj po roce 1989.

    Slovensko vykazovalo ve srovnání s českými zeměmi jisté rozdíly. Je obecně přijímaným názorem, že období po roce 1970 bylo na Slovensku vnímáno jinak. To bylo zapříčiněno slabší normalizací, která nepřinesla tak velké morální ztráty jako v České socialistické republice. Z KSS bylo vyloučeno asi 53 000 členů, což v poměru k celkovému počtu členů strany (4) i počtu obyvatel je výrazně nižší hodnota ve srovnání s počtem vyloučených členů v českých zemích. Při analýze vztahů mezi komunisty a sociálními demokraty je třeba vycházet z celkové situace na Slovensku. Intenzita napětí ve společnosti mezi strůjci a odpůrci režimu byla výrazně nižší. V českých zemích byli přední vědci či vysokoškolští učitelé degradováni na místa manuálních pracovníků, na Slovensku byli však umístěni do muzeí, knihoven, na místa, kde měli alespoň minimální šanci pracovat v souladu se svou kvalifikací (5). Proto existovaly na Slovensku lepší předpoklady pro reformu vládnoucí komunistické strany.

    Síla tradice sociální demokracie, reformní potenciál komunistické strany,  a také intenzita  antikomunismu - to jsou historicky daná východiska, která značně poznamenala formování a vývoj sociální demokracie po roce 1989 na Slovensku.

 

Počátky sociálně demokratické strany. Fenomén Dubček

    Na Slovensku byla na počátku roku 1990 ustavena Sociálně demokratická strana na Slovensku (SSS). Její konstituování bylo determinováno již zmíněnými slabšími tradicemi a tím, že v době komunismu neexistovala relevantní sociálně demokratická skupina (kromě reformně komunistické Obrody) v opozičním a disidentském prostředí.

    Na počátku roku 1990 byla SSS poměrně antikomunisticky laděná. V té době byl předsedou strany Ivan Paulička. Zejména předúnoroví členové, kteří v době ustavení strany tvořili hlavní složku členské základny, se projevovali silně antikomunisticky. Na druhé straně však jiní představitelé zaujímali k problematice dědictví komunismu mnohem méně intenzivní postoje. Tuto tendenci reprezentoval například pozdější předseda SDSS Boris Zala. Ten měl již v roce 1989  představu o širokém konsensu demokratických sil včetně opozice v KSS a reformních komunistů z roku 1968 (6).

    Problematiku antikomunismu v SSS je třeba posuzovat v kontextu se Stranou demokratického socialismu (SDS), která vznikla v únoru 1990 paralelně se vznikem SSS. Jádrem SDS byli reformní komunisté z roku 1968. Její členská základna se také do značné míry překrývala s okruhem lidí z Klubu Leninské jiskry. Ten sdružoval předlistopadové reformně orientované členy KSS i levicové nestraníky. SDS ve své orientaci pokrývala ideový prostor obrodného socialismu, hlásila se k demokratickému socialismu na principech pluralitního politického systému, reformní ekonomiky, uplatnění všech forem vlastnictví a univerzálního výkladu lidských práv (7).

    SDS chtěla sjednotit sociálně demokraticky a socialisticky orientované skupiny na Slovensku do jednoho hnutí. Na jedné straně se vymezovala vůči nereformní podobě KSS (8 ). Pokud jde o vztah mezi SSS a SDS, v první fázi byla spolupráce poměrně problematická. Hlavním faktorem míry kooperace byl především poměr mezi antikomunistickým křídlem a ostatními členy v SSS. Antikomunisté byli ke spolupráci rezervovaní s poukazem na to, že SDS je tvořena bývalými komunisty. Na druhé straně existovaly silné předpoklady pro spolupráci SDS a Zalova křídla SSS, zejména pokud šlo o programové otázky a myšlenku širší spolupráce demokratické levice bez ohledu na komunistickou minulost jejích představitelů.

    V SSS byla přítomna ještě další konfliktní linie, a to v rovině postojů k česko-slovenským státoprávním vztahům. S tím souvisely i názory na organizační formu spolupráce mezi českou a slovenskou sociální demokracií. Rozdíly v postojích k této problematice bylo možné pozorovat např. ve dvou vystoupeních slovenských sociálních demokratů na břevnovském sjezdu ČSSD v roce 1990. Jozef Ličko vystoupil jednoznačně na podporu společného československého státu a organizačně jednotné sociální demokracie na území celého Československa (9). Naproti tomu Ivan Paulička více upozornil na některé odlišnosti ve vývoji českých zemí a Slovenska. Přikláněl se ke spolupráci české a slovenské sociální demokracie, která bude založena na symetrickém modelu, federálním uspořádání a na spolupráci dvou rovnoprávných republikových stran, delegujících vymezené pravomoci své federální reprezentaci (10).

    Obě konfliktní linie v SSS se částečně překrývaly. Více antikomunistické křídlo vystupovalo jasně profederálně (až s unitaristickými tendencemi). Sociálně demokratická politika v podání tohoto křídla SSS ve značné míře navazovala na politickou tradici Strany práce z let 1946-1948. Druhé křídlo více přizpůsobovalo svou programovou orientaci hlavním trendům ve slovenské politice - slabší intenzita antikomunismu a tendence k posílení suverenity Slovenska. Také SDS měla v těchto otázkách blíže k postojům Zalova křídla.

    SSS i SDS byly na slovenské politické scéně výrazně marginálními stranami bez významnějšího vlivu. SDS však měla ve srovnání s SSS lepší pozici vzhledem k tomu, že se v ní sešli výraznější osobnosti a představitelé polistopadové politické elity - Alexander Dubček, Vladimír Mečiar, Ján Sekaj, Jozef Moravčík, Ladislav Kováč, Ladislav Košťa, Ján Uher. Naproti tomu SSS byla reprezentována vesměs neznámými lidmi. Představitelé SDS se však rozhodli ve volbách 1990 angažovat v barvách VPN, a tím přispěli k marginalizaci a ztrátě vlivu SDS. Také SSS byla ve volbách neúspěšná (tab.1). 

    V SSS postupně docházelo k ústupu antikomunistických a tradicionalistických sil a naopak k posilování křídla, které prosazovalo spolupráci s dalšími skupinami orientovanými na demokratický socialismus (od března 1990 byl již předsedou strany Boris Zala). S těmito trendy přímo úměrně sílily tendence ke splynutí SSS s SDS, která byla navíc oslabená kandidaturou velké části osobností na kandidátce VPN. V září 1990 došlo k integraci obou subjektů. Sloučená strana (po integraci užívá zkratku SDSS) se stala skladebně pestřejší, díky posunům ve složení členské základny (posílení bývalých komunistů na úkor antikomunistů) byla její politika byla oslabená o prvky antikomunismu.

    Vrcholem rozšiřování základny a vlivu SDSS byl příchod Alexandra Dubčeka před volbami 1992. Dubček patřil po listopadu 1989 k politické elitě souborného hnutí VPN (11). Již od počátku jeho polistopadové politické kariéry však bylo možné předpokládat jeho socialistickou orientaci, která vyplývala především z jeho komunistické minulosti a silných vazeb na ideály let 1968 a 1969.

    Po rozpadu OF a VPN se Dubček ocitl ve stejném politickém táboru, jako další reformní komunisté z roku 1968, členové Obrody, sociální demokraté, demokratičtí socialisté nebo reformní členové KSČ a KSS.

    Vzhledem k dominanci pravo-levé (a tedy antikomunistické) konfliktní linie se na české politické scéně v letech 1990-1992 dostal Dubček do ostrých sporů s utvářející se liberálně konzervativní částí politické scény (ODS, ODA), která v souladu se svou antikomunistickou rétorikou označovala Dubčeka jako představitele komunistické minulosti (12).

    Naproti tomu na Slovensku byla Dubčekova pozice poněkud odlišná. I když svými politickými názory (levicová orientace, podpora společného česko-slovenského státu) zdaleka nesjednocoval slovenskou politickou elitu a společnost, její drtivá většina měla k Dubčekovi  pozitivní vztah. Slovenští politici chápali Dubčeka jako výraznou osobnost, která se snažila o pozitivní změny v komunistickém systému. Vyzdvihována byla jeho snaha o nekonfliktní řešení problémů a známost ve světě.

    K Dubčekovi se samozřejmě hlásili představitelé sociálně demokratických a levicových stran. Ale i národně orientovaní politici považovali Dubčeka za "velkého Slováka", který zviditelnil Slovensko v jeho novodobé historii (13). Po vzniku samostatné Slovenské republiky měl Dubček reálnou šanci stát se jejím prezidentem, a to i s podporou nesocialistických stran, např. KDH (14).

    Tyto jevy ještě více zesílily po Dubčekově smrti v roce 1992, kdy pozitivní hodnocení Dubčeka a zdůrazňování pozitivních stránek jeho politického působení se stalo takřka samozřejmým celospolečenským konsensem. Průzkumy hodnocení historického přínosu osobností slovenské a československé politiky (Dubček, TGM, Hlinka, Havel, Tiso, Husák) z let 1991 a 1993 ukazují na jednoznačně nejpříznivější hodnocení Dubčeka (15).

    Výše uvedené faktory je třeba brát jako východisko k posouzení možnosti, do jaké míry by právě Dubčekova osobnost v čele SDSS přispěla k vzestupu a zvýšení vlivu této strany ve slovenské politice. Před volbami 1992 existovaly tři varianty Dubčekovy kandidatury - HZDS, SDĽ a SDSS. Zatímco v případě prvních dvou stran by jeho vstup zřejmě výrazněji neovlivnil jejich postavení na politické scéně, ukazuje se, že Dubčekovo členství v SDSS představuje dominantní faktor úspěchu této strany.

    SDSS, která nedisponovala výraznějšími osobnostmi, najednou získala jednoho ze tří nejvyšších čs. ústavních činitelů s výrazným osobnostním potenciálem. Z toho vycházeli i členové SDSS ve svých úvahách, kam umístit Dubčeka ve stranické hierarchii. Pro Dubčekův postup ve straně bylo typické, že zatímco "obyčejný" nový člen strany by zřejmě musel postoupit od místní úrovně a přesvědčit ostatní členy o svých kvalitách, Dubček se krátce po svém vstupu do SDSS stal přímo jejím předsedou a volebním lídrem. Volební kampaň před volbami 1992 byla především postavena na propagaci Dubčekovy osobnosti (16).

    V období předsednictví Alexandra Dubčeka došlo ve straně k utlumení všech vnitřních rozporů. Síla SDSS se projevila mj. zrušením již připravené předvolební dohody s SDĽ a vírou v úspěch samostatné strany ve volbách. Nakonec se SDSS dostala do jedné z komor FS - do Sněmovny národů, kde byl na čele kandidátky Dubček (tab.2). Po Dubčekově smrti SDSS již nikdy takového postavení a významu nedosáhla.       

    Pokud shrneme problematiku slovenské sociálně demokratické strany v letech 1989–1992, je zřejmé, že jejím výrazným nedostatkem byla skutečnost, že příliš navazovala na „dérerovskou“ sociální demokracii z období před rokem 1948 a s tím související programové principy (antikomunismus, čechoslovakismus). Taková strana nenašla v podmínkách slovenské politiky svou odezvu. Sociálně demokratická strana mohla dosáhnout většího vlivu zřejmě jen v případě, kdyby se více přizpůsobila trendům ve slovenské politice (důraz na „lidovou“ politiku, reflexe národně emancipačního procesu na Slovensku) a zároveň měla již od samého počátku na čele výrazné a známé osobnosti (především Dubčeka) (17) (18).

   

Transformace KSS. Vznik SDĽ

    KSS se v souladu s historicky danými předpoklady začala výrazněji vyrovnávat se svou komunistickou minulostí a transformovat se na socialistický či sociálně demokratický subjekt. Na prešovském sjezdu v říjnu 1990 delegáti vyhlásili KSS za samostatnou stranu s působností ve Slovenské republice. Přijali nový název KSS-Strana demokratické levice (KSS-SDĽ).

    Schválené sjezdové dokumenty odrážely snahu po překonání předcházejících marxisticko-leninských východisek. Formování základních programových tezí bylo založeno především na historickém selhání komunismu stalinského typu. KSS-SDĽ se snažila transformovat v moderní levicovou stranu založenou na demokratické identitě, myšlenkách humanity, rovnosti, sociální spravedlnosti a solidaritě. Strana se hlásila k trendům rozvoje lidské civilizace a syntéze hodnot demokratických proudů v evropské a světové levici. KSS-SDĽ podporovala společenské procesy započaté listopadem 1989, především rozvoj právního státu, pluralitní demokracie a přechod od administrativně direktivního řízení ekonomiky k sociálně efektivnímu tržnímu hospodářství (19).

    Strana svou demokratickou socialistickou orientaci projevila na prešovském sjezdu na jedné straně snahami o vyrovnání se s totalitní minulostí. Tato rovina je především politická a určují ji např. dvě sjezdové rezoluce - o politické rehabilitaci lidí postižených stranickými čistkami po roce 1968 a o zodpovědnosti vysokých stranických funkcionářů KSČ a KSS za prohloubení krize ve společnosti před rokem 1989. Na druhé straně se tato identita opírá o levicové programové teze - solidarita, rovnost, důraz na hodnotu práce, alternativa ke kapitalismu (20).

    Předsedou KSS-SDĽ byl od prešovského sjezdu zastánce proreformní politiky Peter Weiss. Politiku strany stále více určovali mladší, minulostí nezatížení lidé, kteří nebyli spjati s mocenským aparátem komunistického systému - Pavol Kanis, Dušan Dorotin, Ľubomír Fogaš, Alžbeta Borzová, Milan Ftáčnik atd.. 

    V lednu 1991 strana vypustila první část svého názvu od té doby působí pod hlavičkou SDĽ. Na trenčínském sjezdu (1991) se SDĽ začala jasně profilovat jako nekomunistická strana sociálně demokratické orientace, která se hlásí k zásadám Socialistické internacionály. Strana ve svých programových dokumentech nezpochybňovala polistopadový reformní vývoj a koncepci tržního hospodářství, pouze nesouhlasila s daným scénářem ekonomické reformy. Podporovala koncepci sociálně tržní ekonomiky, rozvoj lidských práv nebo myšlenky sociální spravedlnosti a rovnosti v podmínkách demokratického politického systému (21) Weiss již nehovořil o obrodě bývalé komunistické strany, ale o budování strany nové na základě programu, který nevyzdvihuje postuláty marxismu-leninismu, ale prosazuje rozvoj pluralitní demokracie (22).

    Celkově je možné posuzovat stav SDĽ na konci roku 1991 (tj. v době konání 1. sjezdu strany pod názvem SDĽ v Trenčíně) za určité vyvrcholení dvouletého reformního procesu. Stále více se projevovaly tendence ke spolupráci SDĽ s domácími i zahraničními demokratickými levicovými stranami, především na půdě Socialistické internacionály. Na Slovensku si SDĽ postupně utvářela koaliční potenciál ke stranám založeným na nekomunistickém základě.

    SDĽ byla po odchodu komunisticky orientovaných členů (KSS 91, Svaz komunistů Slovenska) zkonsolidovanou stranou bez vážnějších vnitřních rozporů a s poměrně silnou pozicí na slovenské politické scéně (tab.1, 2). Hlavním faktorem konsolidace byla poměrně jednolitá členská základna (strana byla složena z bývalých členů KSS), která navíc po listopadu 1989 prošla ideovým i kvantitativním vývojem. Po roce 1989 lidé komunistickou stranu hromadně opouštěli (23). Odešli především členové, kteří stranu využívali více na pragmatické cíle na úkor ideových hodnot. U nich byl větší předpoklad, že se v utvářejícím se politickém systému budou orientovat i na nesocialistické politické strany (24). Čím více však lidé ideově méně zakotvení v levicové části politického spektra stranu opouštěli, tím spíše zůstali v KSS pouze lidé se socialistickou orientací. Odchodem ideově nevyhraněných nebo nesocialisticky orientovaných členů na straně jedné a komunisticky orientovaných členů na straně druhé se vytvořil silný předpoklad pro vnitřní stranickou konsolidaci.

    Relevantní postavení bylo dáno na jedné straně schopností a flexibilností strany etablovat se v nových podmínkách rozvoje pluralitní demokracie. Včasná reflexe minulosti a polistopadového vývoje vytvořila předpoklad na to, aby SDĽ oslovila voliče, kteří jednoznačně odmítali předchozí režim. Tato skutečnost byla usnadněna i slabším významem pravo-levé (antikomunistické) konfliktní linie v utvářející se slovenské politice. Také časté lavírování (např. ve státoprávních otázkách) umožňovalo straně přizpůsobovat svou pozici některým trendům ve slovenské politice.

    Na druhé straně SDĽ hojně využívala výhody dané minulostí KSS. Strana oslovovala i tu část voličské základny, která se s novým režimem buď neztotožnila, nebo začala včas projevovat nespokojenost s novými podmínkami, zejména pokud šlo o ekonomicko-sociální problémy (25). Výhodou SDĽ byla přetrvávající členská základna a síť stranických aparátů. Strana tak disponovala rozsáhlým personálním potenciálem, jehož součástí bylo i silné odborné a intelektuální zázemí. SDĽ si postupně vybudovala image strany, která disponuje značným množstvím schopných odborníků.

 

Sociální demokracie a HZDS

    Jeden z nástupnických subjektů VPN - Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) - se stal dlouhodobě voličsky nejpopulárnější na slovenské politické scéně. Od počátku své existence se HZDS vyznačovalo širokospektrálním ideovým profilem. Samo se deklarovalo jako široké hnutí středu. HZDS zdůrazňovalo ve své politice některé sociální demokracii blízké principy v transformačním období - sociální otázky, odpor ke "Klausově koncepci" ekonomické reformy, důraz na rozvojové impulsy proti restriktivní politice, odpor k antikomunismu a odmítání lustrací (26). Mnozí činitelé HZDS ve svých vyjádřeních naznačovali sociálně demokratické akcenty. Např. místopředseda Rudolf Filkus opakovaně charakterizoval HZDS jako hnutí levého středu (27). Také Vladimír Mečiar měl určitý vztah k sociální demokracii. V roce 1990 se angažoval ve Straně demokratického socialismu, ve svých prohlášeních připouštěl existenci sociálně reformního proudu uvnitř hnutí (28). Ale HZDS jako celek za klasickou sociální demokracii nepovažoval (29).

    Zejména v souvislosti s přítomností reformních komunistů z roku 1968 se neustále hovořilo o sociálně demokratickém křídle HZDS. Po integraci s klubem Obroda se v hnutí ocitly osobnosti s ideovými a osobními vazbami na Alexandra Dubčeka. Z těch významnějších to byli především Ivan Laluha a Hvezdoň Kočtúch, bývalí představitelé Obrody, v letech 1990-1992 poslanci FS. Dubček měl bezkonfliktní vztahy s HZDS, mj. zaslal pozdravný dopis jeho ustavujícímu sněmu. V programové oblasti zejména oceňoval sociální program, na druhé straně byl mezi Dubčekem a HZDS rozpor v pohledu na státoprávní uspořádání (30). Samo HZDS bylo výraznou Dubčekovou oporou. Jeho představitelé se ho dokonce snažili získat na svou kandidátku do voleb 1992 (31).

    Mezi HZDS a SDSS probíhala některá jednání, na kterých se hovořilo o ideových a programových otázkách, rozebírala se možnost společné zahraničně politické činnosti a spolupráce odborných komisí. Představitelé SDSS dlouhodobě vycházeli z existence sociálně demokratického křídla v HZDS. Zvláště s jeho představiteli chtěli sociální demokraté co nejtěsněji spolupracovat (32).   

    V souvislosti s rozborem problematiky vztahu HZDS k sociální demokracii je třeba se zmínit o Nezávislém sdružení ekonomů Slovenska (NEZES). V čele tohoto hnutí stál Hvezdoň Kočtúch. Jeho představitelé měli silné vazby na HZDS. NEZES byl od počátku 90. let jednoznačným odpůrcem "Klausovy koncepce" ekonomické transformace. Její kritika byla vedena z levicových pozic, i NEZES podporoval koncepci sociálně a ekologicky orientované tržní ekonomiky (33). Zásadní rozdíl mezi programem NEZES a převažujícími názory v českých i slovenských sociálně demokratických formacích (ČSSD, SDSS, SDĽ) spočíval v již zmíněném pohledu na státoprávní uspořádání. NEZES se po boku dalších národně orientovaných společenských organizací na Slovensku (Matice slovenská, Kongres slovenské inteligence) angažoval ve prospěch myšlenky svrchovanosti Slovenska. NEZES je vhodným příkladem překrývání národní a socioekonomické konfliktní linie na Slovensku počátkem 90. let. Byli to právě představitelé NEZES, kteří zdůrazňovali potřebu uplatňování slovenských specifik v koncepci ekonomické reformy. Proti federálnímu modelu transformace stavěli koncepci specificky slovenskou (34).      

 

 Postavení a vývoj SDĽ po roce 1992

    SDĽ se po roce 1992 stala stabilní a zkonsolidovanou politickou formací s vlastní politickou a programovou agendou. Ve straně docházelo k utvrzování sociálně demokratické orientace. SDĽ prohlubovala kooperaci s SDSS, se kterou krátce po volbách 1992 podepsala dohodu o hlubší spolupráci (35). Tato dohoda navazovala na nerealizovanou předvolební koalici. Spolupráce s SDSS byla dlouhodobá a vyústila ve společnou kandidátku pro volby v roce 1994 pod názvem Společná volba (36). Na žilinském sjezdu v květnu 1993 strana potvrdila své úsilí stát se moderní stranou sociálně demokratického typu. 

    V SDĽ se po roce 1992 neprojevovaly významnější vnitřní spory. Tato skutečnost byla dána mj. poměrně homogenní členskou základnou. Strana byla stále složena v drtivé většině z bývalých předlistopadových členů KSS, přestože podle některých údajů do ní vstoupilo asi 2000 nových členů a už ji netvořili lidé ze starých kádrů, převažovala střední generace lidí ve věku kolem 40 let (37).

    Na žilinském sjezdu se v nepatrné míře začínaly objevovat rozpory v rovině takticko-strategických postupů. Projevilo se to například v otázce postoje k NATO a možného referenda ke členství Slovenska v této organizaci. Někteří delegáti přijali s rozpaky postoj Pavla Kanise, který se jednoznačně vyslovil pro členství Slovenska v NATO, a obávali se reakce voličů.

    Na popradském sjezdu v roce 1995 strana potvrdila svůj zájem stát se členem Socialistické internacionály. Ve srovnáním s obdobím let 1993-1994 narůstaly v SDĽ rozpory v rovině elita-masy a v rovině vnímání levicové identity. Strana se musela vyrovnat s parlamentní a posléze i vládní pozicí Sdružení dělníků Slovenska (ZRS), a také s ne příliš velkým úspěchem Společné volby ve volbách 1994 (tab.3). Z členské základny se začaly ozývat hlasy poukazující na příliš intelektuální charakter politiky vedení SDĽ, která je nedostatečně spjata s nižšími společenskými vrstvami a která nedostatečně reflektuje situaci v regionech. V rovině problému levicové identity se SDĽ snažila o potvrzení své profilace jako svébytné strany a o programové vymezení vůči nesocialistickým subjektům (zejména KDH). V souvislosti s některými problémy v tomto období narůstala ve straně i personální konkurence (protikandidát Ľubomír Fogaš na funkci předsedy na popradském sjezdu), která má stoupající tendenci až k nitranskému sjezdu v dubnu 1996 (38). Sporadické rozpory spíše reflexivního charakteru však neměly dlouhodobější ráz a nedocházelo k formování vnitrostranických křídel.

    Nahrazení Petra Weisse Jozefem Migašem ve funkci předsedy strany znamená dovršení trendů postupného vyrovnávání se s mírou intelektuálního rozměru v politice SDĽ a pootočení priorit stranické politiky směrem k akcentům na regionální a sociální problematiku.

    Zejména v letech 1996-1998 se dominantním faktorem slovenské politiky stává spor mezi příznivci a odpůrci politiky vládní koalice a zejména předsedy HZDS Vladimíra Mečiara. SDĽ nebyla přímým aktérem těchto rozporů, respektive není jí možné situovat na jeden z pólů konfliktní linie mečiarismus - antimečiarismus. Na jedné straně stála v opozici vůči vládní koalici na čele s HZDS, na druhé straně si udržovala odstup od utvářející se antimečiarovské koalice převážně nesocialistických stran. Sama SDĽ se často deklarovala jako strana provádějící samostatnou opoziční levicovou politiku (39).

    V mezinárodním kontextu byla utvrzena sociálně demokratická identita SDĽ tím, že byla v roce 1996 přijata za plnoprávného člena Socialistické internacionály. Tímto aktem vyvrcholil dlouhodobý trend postupné akceptace strany demokratickými a nekomunistickými politickými subjekty. V konkrétní činnosti se SDĽ odkláněla od spolupráce s KSČM směrem ke spolupráci se sociálně demokratickými stranami - zvýšená intenzita vztahů mezi ČSSD a SDĽ, účast na 3. kongresu Strany evropských socialistů v Malmö nebo na sociálně demokratickém fóru v Tatrách (setkání sociálních demokratů z ČR, SR, Maďarska, Polska a Slovinska) v roce 1997.

    SDĽ měla v letech 1992-1998 dlouhodobě stabilní postavení na politické scéně. Volební preference se pohybovaly v pásmu 10 - 15%, což dokládají i volební výsledky (tab.2, 3, 4).

    Strana v podstatě završila svůj transformační proces. Na jeho výsledek reagovali mnozí její představitelé i vnější pozorovatelé různě (40). Tato problematika se odráží i v dalších fázích vývoje SDĽ.

    Vzhledem ke své stabilitě na straně jedné a rozporům uvnitř dalších sociálně demokratických stran se SDĽ postupně stává dominantní stranou sociálně demokratické orientace v SR. 

 

 Problematika vnitřního vývoje v SDSS po roce 1992

    Po smrti A. Dubčeka začala SDSS ztrácet preference a vliv. Strana začala procházet několika fázemi vnitřních rozporů, a to v rovině strategické (hledání silnějších partnerů, především HZDS a SDĽ) a ideové. Kontroverzním tématem byla především tzv. národní otázka. V SDSS se vyskytovaly různé postoje k myšlence svrchovanosti Slovenské republiky a následnému akceptování této skutečnosti. Tento rozpor byl zvýrazněn ještě tím, že značnou část členské základny SDSS tvořili příslušníci české menšiny na Slovensku. Konfliktní linie, která byla relevantní v celé slovenské politice, tak procházela napříč členskou základnou SDSS.

    Jeden z představitelů české menšiny - Jaroslav Volf - se po smrti A. Dubčeka stal předsedou strany. Volf byl kritický ke krokům, které prováděly vítězné politické reprezentace po volbách 1992, zdůrazňoval ekonomické a sociální dopady vzniku samostatného slovenského státu a již od voleb 1992 zastával jasně opoziční postoje vůči stranám, které nejvíce prosazovaly slovenskou svrchovanost - HZDS, SNS (41). V souladu se svou názorovou linií preferoval užší spolupráci s SDĽ před HZDS. Také se snažil o intenzivnější spolupráci s odbory.

    Druhou tendenci ve straně ztělesňoval Boris Zala. Hájil zájmy těch členů, kteří více zdůrazňovali myšlenku slovenské suverenity a národní rozměr v sociálně demokratické politice. Sám Zala měl svými názory blízko k obhajobě samostatného Slovenska (42). Zastánci Zalovy linie byli rezervovanější ke spolupráci k SDĽ, neodmítali tak jednoznačně HZDS.

    V názorových sporech mezi oběma liniemi se využívala i národnostní otázka. Např. B. Zala poukazoval na vedení SDSS, ve kterém z devíti členů bylo 7 Čechů a 1 Bulhar (43).

    Bratislavský sjezd strany v listopadu 1993 byl prvním katalyzátorem těchto konfliktů. Volfova linie se ukázala jako silnější a Boris Zala jako poražený kandidát na předsedu odmítl funkci místopředsedy v novém vedení.

    Vnitřní rozpory (národní otázka, vztah k HZDS a SDĽ) měly zesilující tendence. Poprvé se vyostřily před volbami 1994. Část členů (zejména na severním Slovensku) založila Stranu sociální demokracie (SSD) na čele s Alenou Kuniakovou. Tato strana se profilovala jako sociálně demokratická na národním principu. Politiku Volfova vedení SDSS považovala SSD za protislovenskou (44). Strana se orientovala na těsnější spolupráci s HZDS, její politická činnost však nebyla nijak výrazná. Nakonec se v roce 1998 s Mečiarovým hnutím integrovala.   

    Ve volbách 1994 kandidovala také Reálná sociálně demokratická strana Slováků (RSDSS), která stála na ještě vyhraněnějších nacionálních pozicích než SSD.

    Rozpory v SDSS pokračovaly i po volbách 1994, kdy se do nich promítá i neúspěch Společné volby (tab.3). V červnu 1995 poukázal člen Politického grémia SDSS a historik Jaroslav Sikora na to, že vedení strany se nevyrovnalo se vznikem samostatné Slovenské republiky, nerozvíjí členskou základnu a svou politikou přispívá k marginalizaci strany (45). Nespokojení členové založili frakci Obroda sociální demokracie. Představovali ji např. Boris Zala, Ľubomír Kohút, Ivan Laluha (který mezitím přešel z HZDS do SDSS) nebo Vladimír Krajči. Rozpory mezi frakcí a oficiální linií strany se vedly v rovině zápasu o národní charakter SDSS (46). V této souvislosti představitelé frakce zastávali vstřícnější postoje k HZDS s poukazem na to, že jeho členská a voličská základna zabírá velkou část sociálně demokratického ideového prostoru (47).

    V méně intenzivní podobě probíhal mezi frakcí a vedením spor o chápání levicové politiky - oslovování dělníků, vyrovnání se se Sdružením dělníků Slovenska, vztah k nesocialistickým stranám DU a KDH (48).

    Rozpory v SDSS je třeba posuzovat i v kontextu narůstající dominance zápasu o politiku Vladimíra Mečiara ve slovenské politice. Volfovo vedení obhajovalo oficiální linii strany tím, že vládní koalice HZDS - SNS - ZRS vládla problematickými prostředky a zápas antimečiarovské opozice s vládou chápalo jako boj za demokracii (49). SDSS v této souvislosti nesouhlasila se samostatnou politikou SDĽ a od konce roku 1996 začala více spolupracovat se stranami Modré koalice (50). Nakonec se stala členem Slovenské demokratické koalice (SDK) (51).

    V letech 1996 a 1997 pokračovaly rozpory z předcházejících let. Frakci Obroda sociální demokracie vedení rozpustilo. V březnu 1997 vystoupili z SDSS členové okresní organizace v Bánovci nad Bebravou a spolu s některými bývalými členy v Trenčínském kraji založili Sociálně demokratickou unii Slovenska (SDUS). Na její politice se podíleli i bývalí členové "obrodní" frakce (52).

    Orientace Volfova vedení SDSS na spolupráci se stranami SDK před volbami 1998 vyvolala nesouhlas části členů a obohatila strukturu vnitřních rozporů ve straně. Na stupavském sjezdu (1997) navrhla Marcela Gbúrová uzavření unie mezi SDĽ a SDSS s následným sloučením obou stran. Poté, co neuspěla se svým návrhem, ze strany vystoupila. Nesouhlas se vstupem do SDK vyjádřili i členové okresních organizací SDSS v Banské Bystrici a v Čadci.   

    Na bázi nekomunistické sociální demokracie se utvořilo několik marginálních uskupení, vzniklých v lůně SDSS - SSD, RSDSS, SDUS a samotná SDSS. Všechny tyto subjekty měly výrazný problém s hledáním své identity, vyznačovaly se absencí nosných myšlenek a politické aktivity a mizivou podporou veřejnosti (tab.3). Pouze SDSS si uchovala jisté postavení na politické scéně. Vhodné začlenění do koalic pře volbami (Společná volba, SDK) zajistilo straně vliv a několik poslaneckých křesel.   

 

Sociální demokracie v kontextu politiky HZDS

    I po roce 1993 byla v HZDS celá řada politiků - potenciálních socialistů nebo sociálních demokratů. Byli to především lidé s (reformně) komunistickou minulostí (Jozef Moravčík, Milan Čič, bývalí členové Obrody a SDS), lidé z odborů (Roman Kováč), nebo představitelé deklarující svou sociálně demokratickou orientaci.

    V letech 1993 a 1994 proběhlo v HZDS několik diferenciačních procesů. Z členů HZDS nespokojených s politikou předsedy Vladimíra Mečiara vznikla nejprve Aliance demokratů (AD) a následně Demokratická unie (DU), která se však profilovala jako strana liberální, přestože se v ní ocitli právě potenciální sociální demokraté. Představitelem sociálně demokratické orientace v HZDS zůstával Ivan Laluha. Ten se na IV. sněmu v Prešově v roce 1994 otevřeně vyslovil pro orientaci HZDS na sociální demokracii (53).

    Dominantním konfliktem mezi členy (zejména v poslaneckém klubu SNR) HZDS a DU byl spor o politiku Vladimíra Mečiara. Tomuto sporu ustoupila do pozadí programová profilace jednotlivých elementů v hnutí. DU byla do určité míry stejně širokospektrální formací jako HZDS. S diferenciačními procesy v letech 1993 a 1994 tedy nedocházelo k přímému odchodu sociálně demokratického křídla z HZDS. V roce 1994 sice odešel Ivan Laluha do SDSS, ale do HZDS přešli mnozí lidé právě ze sociálně demokratických stran - Ivan Hudec z SDĽ, SSD Aleny Kuniakové. V tomto kontextu je zajímavá i skutečnost, že Rolnická strana Slovenska (RSS) - strana bývalých členů JZD a koaliční partner SDSS ve volbách 1992 - šla v roce 1994 do voleb v koalici s HZDS a nakonec se s hnutím úplně sloučila.

    V polovině 90. let však docházelo k tomu, že sociálně demokratická část ztrácela v hnutí svou identitu a postupně se přestala politicky projevovat, a to přímo úměrně s tím, jak na slovenské politické scéně kulminoval dominantní spor o politiku Vladimíra Mečiara. Tato skutečnost přispívala (na rozdíl od let 1993 a 1994) k upevnění jednoty HZDS a ústupu vnitřních programových diferencí.

    Teprve v souvislosti s diskusemi o přeměně širokospektrálního hnutí na stranu s konkrétní ideovou orientací (léta 1997-1999) se opět začaly vyskytovat úvahy o HZDS jako sociálně demokratické straně.     

    Důležitým aspektem vztahu HZDS k sociální demokracii je hodnotová struktura voličské základny. Podle průzkumu agentury FOCUS z října 1993 40% příznivců HZDS preferovalo socialistickou formu ekonomiky a dalších 50% sociálně tržní. 20% příznivců se přihlásilo k levici (54). I další průzkumy ukazovaly na to, že velká část voličské základny HZDS vyznávala názory blízké sociální demokracii.

 

Slovenská levice v podmínkách nezkonsolidovaného stranického systému

    Vzhledem k neustálenému slovenskému stranickému systému existovalo vedle HZDS několik dalších subjektů, které můžeme zařadit do "sociálně demokratického okolí". Spolupráce SDSS v SDK zejména s Demokratickou unií (DU) mohla posílit sociálně liberální tendence v tomto politickém subjektu (55).

    Na počátku roku 1998 vznikla Strana občanského porozumění (SOP). Její ideová orientace nebyla do voleb 1998 příliš jasná. Zpočátku se snažila o smíření konfliktů ve společnosti. Později se projevovala především podporou politických ambicí svého předsedy Rudolfa Schustera. Představitelé strany hovořili o středolevé orientaci, akcentech na sociální otázky a nevylučovali možnost přihlášení se k Socialistické internacionále (56). V programu se mj. pojednává o tom, že SOP je zastáncem sociálně tržního hospodářství, což je jistě ne náhodou shodné s programy sociálně demokratických stran (57).

    Zřetelným zlomem ve formování a vývoji slovenské sociální demokracie se stal rok 1998. Dosud dominantní subjekt sociálně demokratické orientace - SDĽ - se dostal do hluboké krize. Příčiny této skutečnosti se odvíjejí od povolebního uspořádání politické scény. Dominance konfliktní linie mečiarismus - antimečiarismus se po volbách 1998 projevila utvořením široké vládní koalice SDK - SDĽ - SMK - SOP. V jedné vládě se tak ocitli zástupci subjektů s diametrálně odlišnou ideovou orientací, což přispívalo k znesnadnění práce vlády a vytváření konfliktů mezi jednotlivými politickými subjekty i vnitřních rozporů v těchto stranách.

    Jedním z projevů rozporů ve vládní koalici byl odchod významného politika SDĽ Roberta Fica z této strany. Vyjádřil tak svou nespokojenost s činností vlády Mikuláše Dzurindy. Následně založil novou politickou stranu SMER. Tato skutečnost měla vliv na další postavení sociálně demokratických subjektů. Z výzkumů volebních preferencí vyplývá, že nová strana SMER odčerpala značnou část dosavadních voličů SDĽ. Ihned po svém vzniku získal SMER podle volebních preferencí na svou stranu více než 10% voličů, zatímco preference SDĽ poklesly téměř k hranici 5% (58).

    SMER se od svého založení deklaroval jako strana, která se snažila prosadit některé nové nestandardní postupy a metody práce (symbolizuje to již název). Především odmítla levo-pravé dělení jako nevěcné a překonané. Oproti tomu kladla důraz na řešení konkrétních věcných problémů, které nejsou ani levicové, ani pravicové. Odmítla se proto jednoznačně ideologicky deklarovat (59). Zároveň se prezentovala jako třetí "neutrální" síla v kontextu dominantní konfliktní linie mečiarismus - antimečiarismus. Postupně si SMER vytvořil pozici druhé voličsky nejsilnější politické strany (60).

    Vznik SMERu představoval jeden z faktorů krize, ve které se ocitla SDĽ. Druhou příčinou této krize bylo složité působení strany ve vládní koalici. SDĽ na rozdíl od SMERu neměla protestní potenciál. Další skutečností bylo, že v chování SDĽ do určité míry přetrvávaly některé aspekty samostatného opozičního působení SDĽ v letech 1994-1998. SDĽ si po roce 1998 snažila udržovat politický odstup od nesocialistické části vládní koalice. Ta však měla  zřetelnou převahu i s ohledem na ekonomické a mediální krytí (61).

    Přímo úměrně s poklesem preferencí a složitým politickým postavením narůstaly ve straně vnitřní rozpory. Vytvářela se dvě křídla. Lidé kolem předsedy Jozefa Migaše se snažili více prosazovat samostatnou politiku v rámci vládní koalice, přičemž nevylučovali ani významnější kooperaci s opozicí na čele s HZDS. V souladu s odstupem od zbytku vládní koalice se snažili zdůrazňovat sociální problémy řadových občanů. Druhé křídlo kolem Petra Weisse usilovalo o těsnější součinnost s nesocialistickou částí koalice, včetně podpory nepopulárních ekonomických opatření. Více poukazovalo na problémy klientelismu nebo nedokončeného procesu transformace a modernizace strany (62).

    Současně narůstala kritika SDĽ ze strany řady intelektuálů a osobností levicové orientace, kteří přestávali vidět SDĽ jako nosného pilíře slovenské levice a naopak poukazovali na nedostatky v politice strany a v metodách a stylu práce ve vnitrostranickém životě. SDĽ je podle těchto názorů příliš zatížena klientelismem, formalismem v rozhodovacích mechanismech, nedostatkem nových myšlenek a neaktuálním programem (63) (62).

    Vnitřní rozpory v SDĽ je třeba vnímat především v kontextu složitě se utvářejícího slovenského stranického systému, který po roce 1998 procházel značnými procesy rozkladu. Bylo to dáno skutečností, že vládní koalici spojovala negativně motivovaná idea v podobě odporu k vládě Vladimíra Mečiara v letech 1994-1998, což se dost často ukázalo jako nedostatečné programové zázemí pro efektivní vládnutí. Přímo úměrně s řešením konkrétních politických problémů se postupně projevila krize programové identity většiny vládních stran. V tomto kontextu je značně zjednodušené interpretovat rozpory v SDĽ jako spor "moderních sociálních demokratů" a "konzervativních neokomunistů" (64).

    Vnitřní problémy se po roce 1998 nevyhnuly ani potenciální středolevé formaci SOP. Dominantním politickým cílem SOP bylo prosazení Rudolfa Schustera jako kandidáta vládní koalice na úřad prezidenta republiky a jeho následné zvolení. Po uskutečnění těchto kroků Schuster vystoupil z SOP. Tím strana ztratila svou nejvýraznější osobnost. Následně se SOP vedená místopředsedou vlády pro zahraniční politiku Pavlem Hamžíkem rozhodovala mezi sociálně demokratickou a liberální politickou orientací (65). První orientace zřetelně převažovala (rozhovory s SDSS o integraci ve druhé polovině roku 2000), nebyla však ve straně přijímána jednoznačně, takže i v SOP narůstaly vnitřní rozpory. Strana přišla o většinu své voličské základny z roku 1998, ztratila perspektivu na další politické působení a postupně zanikla.

    Ve všech sociálně demokratických formacích (SDĽ, SOP, SDSS) se po roce 1998 dlouhodobě prohlubovaly vnitřní rozpory a přímo úměrně s tím klesala jejich voličská podpora. Poslední průzkumy před volbami 2002 předpovídaly, že se s největší pravděpodobností žádná ze sociálně demokratických stran nedostane do parlamentu. Tato skutečnost byla ještě zvýrazněna ústupem sociálně demokratických tendencí v HZDS (viz dále).

          

Transformace HZDS na lidovou stranu

    Parlamentní volby v roce 1998 znovu potvrdily vítězství HZDS, které získalo 27% hlasů (tab.4). Přesto však hnutí přestalo být vládní stranou a přešlo do opozice. V této době kulminoval na slovenské politické scéně dominantní spor mečiarismus - antimečiarismus, který přispěl k tomu, že se po volbách 1998 utvořila široká vládní koalice protimečiarovských sil z dosavadní opozice.

    Na jedné straně nedošlo k podstatnější změně v širokospektrální středové orientaci hnutí, na druhé straně sílily tendence přeměnit hnutí na politickou stranu. S tím pak souvisejí snahy o konkrétnější programovou a mezinárodní sebedefinici. V této diskusi se samozřejmě projevili i zastánci sociálně demokratické tendence. Po volbách 1998 se pro sociálně demokratickou orientaci vyslovila například Oľga Keltošová.

    V letech 1998 a 1999 postupně vykrystalizovaly v hnutí dvě alternativy programové profilace HZDS - lidová strana pravého středu s orientací na Evropskou demokratickou unii (EDU) a sociálně demokratická strana orientovaná na Socialistickou internacionálu. I samotný Vladimír Mečiar začal připouštět diskusi o transformaci HZDS na politickou stranu.    

    Poměr sil mezi oběma tendencemi byl v letech 1998-2000 velmi nejasný a informace protichůdné. Po VIII. Republikovém sněmu v dubnu 1999 v Dubnici nad Váhom prohlásil nově zvolený místopředseda Vojtech Tkáč, že 70% členů hnutí preferuje sociální demokracii a uznává odkaz Alexandra Dubčeka (66).

    Postupně však převážila opačná orientace. Na tzv. transformačním sněmu v březnu 2000 v Trnavě se HZDS oficiálně přihlásilo k hodnotám lidových a nekolektivistických stran a projevilo zájem o členství v EDU (67). Vladimír Mečiar již označil HZDS za stranu středopravicovou a mj. uvedl jako ideového partnera v ČR Klausovu ODS (68). Mnozí představitelé HZDS včetně Mečiara v této souvislosti začali hovořit o spolupráci se slovenskými pravicovými nesocialistickými stranami (KDH, SMK, SDKU) (69).   

    Z hlediska oficiálně deklarované ideové linie tak HZDS přestalo tvořit pilíř formování slovenské sociální demokracie. Na druhé straně však jistá míra souvislosti mezi HZDS a sociální demokracií přetrvávala. Sociálně demokratickou orientaci HZDS preferovala před trnavským sněmem asi pětina členské základny (70). Velká část voličů dlouhodobě inklinuje k levici. Je třeba také zmínit spolupráci hnutí s levicovými nebo středolevicovými subjekty (např. ve volbách do VÚC v prosinci 2001 nebo součinnost se stranou SMER v rámci opozice v současné době).

    Souvislost mezi sociální demokracii a HZDS byla a je dlouhodobým jevem. Uvědomovali si to i představitelé sociálně demokratických stran (zejména ti, co více akcentovali tzv. národní otázku), kteří opakovaně prohlašovali, že mnozí představitelé HZDS jsou levicově smýšlející stoupenci Alexandra Dubčeka, zpravidla postiženi v době normalizace, které však oslovil Vladimír Mečiar programem svrchovanosti Slovenska (71). A právě tato skutečnost ukazuje, jaký vliv měla na složitý proces formování slovenské sociální demokracie vícerovinná struktura konfliktních linií, která přispívala ke zvýraznění rozporů v sociálně demokratickém hnutí.    

 

Dílčí komparativní studie - SDĽ - SDSS

    Pokud pomineme nevyprofilovanou část slovenského stranického systému, můžeme za strany se sociálně demokratickou orientací na Slovensku v 90. letech považovat především dvě – SDĽ vzniklou transformací komunistické strany a na nekomunistickém základě ustavenou SDSS. Stojí za to zabývat se v této studii i tím, jak se vyvíjel vztah mezi oběma subjekty a porovnat tyto strany vzájemně.

    Ke sbližování SDĽ a SDSS docházelo přímo úměrně s transformací KSS. SDĽ viděla v SDSS svého přirozeného partnera sociálně demokratické orientace. SDSS ocenila transformaci, kterou prošla SDĽ na rozdíl od KSČM, KSS 91 a Svazu komunistů Slovenska (72). Vrcholem spolupráce bylo uzavření předvolební koalice (73).

    Sbližování obou stran však bylo postupné a rozpory byly dány odlišnou historickou identitou. Ještě v usnesení I. sjezdu SDSS se uvádí, že strana protestuje proti přejmenování KSS, což neodpovídá skutečnosti (74). Také v prohlášení představitelů SDSS přítomných na XXV. sjezdu ČSSD v roce 1991 se uvádí, že strana neuvažuje o uzavření politického paktu s SDĽ, protože je nástupnickou organizací KSS (75).

    Ke sbližování obou stran docházelo po trenčínském sjezdu SDĽ, spolupráce se prohlubovala především od roku 1992. I v dalších prohlášeních ale zdůrazňovali představitelé SDSS nutnost důsledného dokončení transformačního procesu v SDĽ. Zejména v letech 1991 a 1992 se ojediněle ozývali antikomunisticky orientovaní členové SDSS, kteří zcela odmítali SDĽ jako komunistickou nebo postkomunistickou stranu (76). Nakonec i zrušení připravované předvolební koalice Alexandrem Dubčekem bylo motivováno problémy s komunistickou minulostí (77). Přesto byla podpora spolupráci s SDĽ  rozhodně převažující. Oficiálně jí podpořila i Rada starších (78).  

    SDĽ interpretovala rozdíly v rovině pragmatismus v. tradicionalismus, SDĽ přizpůsobuje svůj program konkrétním situacím, zatímco SDSS přejímá vzory ze zahraničí a ze Socialistické internacionály (79).

    Po roce 1992 antikomunismus v SDSS takřka vymizel a diskuse o vztazích mezi SDĽ a SDSS měly více takticko-strategickou povahu. Spolupráci s SDĽ s tendencemi k možnému splynutí obou stran prosazovali zástupci Volfova křídla. Naproti tomu Boris Zala preferoval nejprve posílení samostatné SDSS a následnou kooperaci dvou silných subjektů (80).

    Projevy antikomunismu se po roce 1993 vyskytovaly v postojích národně orientovaných skupin sociální demokracie (SSD, RSDSS), které preferovaly spolupráci s HZDS (81).  

    Vztahy mezi SDĽ a SDSS po roce 1993 byly již téměř bezkonfliktní, pokud šlo o problematiku dokončení transformace SDĽ na straně jedné a projevy antikomunismu v SDSS na straně druhé.

    Na druhé straně existovaly rozdíly ve strategických úvahách v podmínkách konkrétní situace na slovenské politické scéně. V SDSS se permanentně střídaly dvě tendence, pokud šlo o spolupráci s politickými partnery - na jedné straně koalice s SDĽ, na druhé straně koalice s menšími (Hnutí zemědělců, Rolnická strana Slovenska) nebo většími (Demokratická unie) levicovými a středovými subjekty bez SDĽ (82). První model se uplatnil ve volbách 1994 (Společná volba), druhý ve volbách 1998 (SDK).

    Vznik Společné volby v roce 1994 je možné považovat za určité vyvrcholení procesu programového sbližování obou stran. SDĽ a SDSS společně prosazovaly myšlenky sociální spravedlnosti, solidarity, demokracie, dodržování lidských práv či ekologické aspekty politiky (83).    

    Uplatnění druhého modelu v roce 1998 bylo dáno odlišnými postoji SDĽ a SDSS v kontextu dominantní konfliktní linie mečiarismus - antimečiarismus. Zatímco SDĽ prosazovala samostatnou opoziční levicovou politiku, SDSS od roku 1996 stále více spolupracovala se stranami Modré koalice.

    Zásadní rozdíly mezi SDĽ a SDSS spočívaly ve voličské síle a relevanci na politické scéně. Tato skutečnost byla dána historickou kontinuitou. SDĽ úspěšně přijala novou sociálně demokratickou identitu, se kterou se etablovala ve slovenské politice. Na druhé straně hojně využívala své postkomunistické dispozice a s ní související mobilizační potenciál. Vedení SDĽ prokázalo takticko-strategickou schopnost orientovat se v podmínkách formujícího se stranického systému a vytvářet si vazby ke slovenským voličům. Na rozdíl od SDSS disponovala SDĽ fungující sítí stranických organizací a členskou základnou (84).

    Výrazným faktorem potvrzujícím úspěšnost SDĽ na úkor SDSS je osobnostní potenciál. SDĽ disponovala řadou známých osobností etablovaných i v mediálním povědomí. Vedle toho měla dlouhá léta pověst strany se značným odborným a intelektuálním zázemím.

    Konečně byla SDĽ do roku 1998 zkonsolidovanou formací bez vnitřních rozporů, zatímco SDSS stranou, ve které se permanentně prohlubovaly vnitřní rozpory.

    Postupně tak SDĽ nejen legitimizovala, ale i monopolizovala sociálně demokratickou identitu na Slovensku. Jediným krátkým obdobím "relativního úspěchu" SDSS bylo předsednictví Alexandra Dubčeka v roce 1992.    

    Po roce 1998 však dostává problematika postavení SDĽ a SDSS poněkud jinou podobu vzhledem k vnitřním rozporům a existenčním problémům SDĽ a rozkolísanosti celého stranického systému.

 

Dlouhodobé trendy

    Základní trendy ve vývoji slovenské sociální demokracie v 90. letech můžeme shrnout zhruba takto. Nekomunistická SDSS byla determinována skutečností, že se nemohla opřít o bohaté historické tradice, ustavila se na úzké personální základně a prováděla politiku, která nemohla oslovit širší okruh voličů.

    Naproti tomu slovenská komunistická strana využila svůj reformní potenciál a postupně se přetransformovala do podoby strany se sociálně demokratickou programovou identitou (SDĽ). Vzhledem k nižší intenzitě antikomunismu na Slovensku se SDĽ nepotýkala s problematikou působení v politické izolaci a mohla bez problémů oslovovat nekomunistický elektorát.

    Na celkový vývoj sociální demokracie tak přímo úměrně působily dva faktory - slabší tradice nekomunistické sociální demokracie a reformní potenciál v KSS. Tato skutečnost se projevila tím, že se sociální demokracie na Slovensku vytvořila především na bázi transformované komunistické strany.

    S povahou tradic souvisí i otázka, k jakým odkazům v minulosti se slovenská sociální demokracie hlásí. Například česká ČSSD vyzdvihuje především sociálně demokratickou politiku v české novodobé historii - boj za všeobecné a rovné hlasovací právo, podíl na tvorbě politiky v 1. čs. republice, druhý odboj, ČSSD v exilu po roce 1948 (85). Také sociální demokracie na Slovensku se hlásí ke své historii, její kontinuita však není v tomto směru tak jednoznačná, vzhledem k odlišnému vývoji i složitějšímu formování po roce 1989 (odkaz slovenské versus československé sociální demokracie, postoj SDĽ ke sloučení KSČ a sociální demokracie po roce 1948 a další otázky). Všechny slovenské sociálně demokratické proudy spojuje a charakterizuje především to, že se silně hlásí k Alexandru Dubčekovi (86).      

    Struktura vnitřních rozporů ve slovenské sociální demokracii je dána skutečností, že se na Slovensku etablovala postkomunistická SDĽ na úkor nekomunistické SDSS. V SDĽ se tak zákonitě neprojevila antikomunistická konfliktní linie (jako např. v české ČSSD) vzhledem k poměrně homogennímu složení její členské základny. V SDSS byla struktura konfliktních linií podobná jako v ČSSD (míra antikomunismu a tradicionalismu, spory o strategické směřování), vzhledem k marginální pozici této strany je však tato kapitola téměř bezvýznamná. 

    Významnější je skutečnost, že napříč sociální demokracií procházely některé hlavní konfliktní linie slovenské politiky. Slovenská sociální demokracie (myšleno v širším slova smyslu) neměla v letech 1990-1992 jednotný a jednoznačný postoj k otázce státoprávního uspořádání. Spektrum názorů sahalo od jednoznačné podpory společného státu (někteří členové SDSS) přes převažující lavírování (SDĽ) až k podpoře suverenity Slovenska (sociálně demokratické křídlo HZDS, část členů SDSS).

    V polovině 90. let převažoval v sociální demokracii opoziční postoj k politice Vladimíra Mečiara a HZDS (i díky značnému vlivu Socialistické internacionály), nedá se však říci, že jednoznačně. SDĽ projevovala zdrženlivost k politice "vyhraněného antimečiarismu", SDSS se potýkala s vnitřními rozpory, které značně souvisely i s politikou HZDS a samo HZDS vykazovalo vždy určité sociálně demokratické tendence.

    Jak již bylo řečeno, složitá struktura konfliktních linií měla nepochybně značný vliv i na vnitřní rozpory uvnitř sociálně demokratického proudu. Formování sociální demokracie bylo značně determinováno celkovým charakterem slovenské politiky (87).       

    Po desetiletích vlády jedné politické strany se první fáze utváření stranických systémů ve státech střední a východní Evropy vyznačovala vznikem velkého množství politických stran, hnutí, koalic apod. V dalších fázích tohoto formování docházelo i k tendencím integračním, ke snaze o slučování programově blízkých subjektů do větších celků.

    Na Slovensku se dominantním subjektem sociálně demokratické orientace v průběhu 90. let stala SDĽ. Míra její dominance však nikdy nebyla tak absolutní, jako v případě ČSSD v České republice. Ve srovnání s ní neměla SDĽ nikdy tak výrazný integrační potenciál. Zatímco představitelé ČSSD otevřeně prosazovali myšlenku jednotné strany, integrace slovenské levice měla vždy maximálně podobu koalice (Společná volba). SDĽ do svých řad neabsorbovala všechny složky slovenské demokratické levice. Vzhledem ke složitému formování stranického systému a slabšímu významu pravo-levé konfliktní linie zůstává na Slovensku dlouhodobě silně obsazen politický střed. Integrace tak byla znesnadněna i obtížnou profilací sociálně demokratického politického směru.

    Značnou politickou nestabilitou a četnými proměnami na politické scéně bylo limitováno    relevantní a stabilní postavení SDĽ z poloviny 90. let, což se ukázalo v posledních pěti letech (viz další kap.).

    Na Slovensku nedošlo v průběhu 90. let k integraci sociálně demokratické stranické scény. Z dlouhodobého hlediska se nedají zachytit ani integrační, ani dezintegrační trendy. Z hlediska stranického uspořádání dlouhodobě přetrvávalo rozptýlení sociální demokracie ve více politických stranách.        

 

Slovenská levice v současnosti, perspektivy dalšího vývoje

    Nyní je vhodné doplnit obraz zkoumané problematiky stručnou analýzou současného stavu. V této souvislosti také zůstává otevřená otázka budoucích možností vývoje sociálně demokratického hnutí na Slovensku.

    Hlavní představitelka sociálně demokratické politiky 90. let SDĽ procházela od roku 1998  vážnou vnitrostranickou krizí, která měla několik fází. V té první docházelo k prohlubování vnitřních rozporů mezi dvěma již zmíněnými křídly. Následně došlo k rozštěpení strany, kdy část členů kolem Petra Weisse a Brigity Schmögnerové založila novou stranu – Sociálně demokratickou alternativu (SDA). To přispělo k ještě většímu oslabení levice. Následoval  neúspěch sociálně demokratických stran ve volbách 2002 (viz tab.5) a další sestup do politické bezvýznamnosti daný ztrátou politického vlivu, mediálním nezájmem apod.

    Problematika vývoje slovenské sociální demokracie po volbách 2002 by však už představovala kapitolu na zcela samostatnou studii. V současné době jsme totiž svědky výrazné proměny celé slovenské politiky, včetně struktury konfliktních linií. Postupně začíná nabývat na významu pravo-levé dělení na úkor konfliktů 90. let. Po volbách 2002 byla vytvořena vláda z pravicových liberálních a konzervativních stran, která v současnosti provádí velmi radikální reformy v ekonomické a sociální oblasti, které mají značné sociální dopady. Tato skutečnost zákonitě vytváří voličskou poptávku po alternativě k této politice. Celkem logicky se touto alternativou stává strana zdůrazňující sociální otázky. S tím souvisí i zřetelnější profilace sociální demokracie, která se formuje především na bázi v současné době opozičního SMERu. „Sociáldemokratizace“ tohoto původně ideologicky nevyhraněného subjektu je procesem dlouhodobým. Na sněmu v prosinci 2001 se strana přihlásila k tzv. třetí cestě a odkazu T. Blaira a G. Schrödera (88). Poté následovaly další kroky a prohlášení       potvrzující tyto trendy (např. úsilí o vstup do Socialistické internacionály) a v současné době již zástupci SMERu zcela otevřeně hovoří o své straně jako o sociální demokracii (89). Od druhé poloviny roku 2004 začal SMER také vést rozhovory s představiteli SDĽ, SDA a SDSS, které vyvrcholily integrací sociálně demokratických sil na Slovensku do jednoho politického subjektu SMER – sociální demokracie (SMER – SD).

 

Závěr

    Základem formování slovenské sociální demokracie po roce 1989 byla především  postkomunistická formace (SDĽ) a sociálně demokratické proudy v ideově nevyhraněných politických subjektech (zejména HZDS). SDSS se na politické scéně výrazněji neprosadila. Sociálně demokratické politické spektrum se vyznačovalo rozptýleností, nízkým integračním potenciálem jednotlivých politických stran a nejednoznačnou profilací danou složitější strukturou konfliktních linií. Formování sociální demokracie bylo výrazně ovlivňováno celkovým vývojem slovenské politiky, která se vyznačovala zvýšenou mírou polarizace, nestabilitou a značnými proměnami. To také zapříčinilo krizi sociálně demokratických subjektů v letech 1998–2002, kdy vyvstalo mnoho otazníků nad jejich dalším vývojem. Teprve v poslední době dochází v kontextu současných (výše zmíněných) trendů ve slovenské politice ke zřetelnější profilaci sociální demokracie.

 

Poznámky

 (1) Např. spor mezi stoupenci centralismu (čechoslovakismu) a autonomismu, s tím
související spor náboženský, též význam konfliktní linie město – venkov (agrárníci)
(2) Na počátku 90. let byla na Slovensku dominantní konfliktní linie etnická a centrum-
periferie s ohledem na postavení Slovenska v čs. federaci. V polovině 90. let byl
dominantním rozporem vztah k politice Vladimíra Mečiara a HZDS
(3) Více in Hynčica P.: Komparace formování a vývoje sociální demokracie v ČR a SR
(diplomová práce), rok zpracování 2002, s. 6-9
(4) Lipták Ľ. a kol.: Politické strany na Slovensku 1860-1989, Bratislava 1992, s. 291
(5) Kováč D.: Dějiny Slovenska, Praha 1999, s. 300
(6) Zala B.: Cesty k demokracii, Bratislava 1993, s. 8-12
(7) Čo je a čo chce Strana demokratického socialismu, s. 1-4 a Pravda 1. 12. 1989
(8) Cibula I.: Návrat k socialistickému ideálu, Pravda 13. 12. 1989
(9) Protokol XXIV. obnovovacího sjezdu ČSSD, s. 51
(10) Protokol XXIV. obnovovacího sjezdu ČSSD, s. 150
(11) A. Dubček - kandidát VPN do SN FS v Západoslovenském kraji
(12) České liberálně konzervativní strany (zejména ODS) se v letech 1991 a 1992 několikrát
snažily o odvolání A. Dubčeka z funkce předsedy FS
(13) Např. předseda SNS Jozef Prokeš se v televizním dokumentu Dobrý člověk-medailón k
70. narozeninám A. Dubčeka vyjádřil, že je hrdý na to, že v čele obrodného procesu v
roce 1968 stál Slovák
(14) Prohlášení předsedy KDH Jána Čarnogurského na tiskové konferenci, Lidové noviny 23.
8. 1992, s. 3
(15) Průzkumy FOCUS, in Bútora M. a kol.: Slovensko rok po, Praha 1994, kap. Hľadanie
historickej identity, s. 18
(16) Na 2. sjezdu v Bratislavě se pozměnil název strany na Sociálně demokratická strana
Slovenska
(17) Více o těchto problémech např. osobní rozhovor s Ivanem Laluhou
(18) Také např. v Maďarsku se po roce 1989 ustavila sociálně demokratická strana na úzké
základně, která zdůrazňovala tradicionalismus a autenticitu sociální demokracie.
Postupně však sociálně demokratickou politiku převzala Maďarská socialistická strana
(MSZP), vzniklá transformací bývalé komunistické strany
(19) Dokumenty zjazdu KSS-SDĽ, Bratislava 1990, Deklarácia KSS, s. 35-41
(20) Tamtéž
(21) Dokumenty 1. zjazdu SDĽ, Bratislava 1992
(22) Weiss P. in Národná obroda 10. 2. 1991, in Kubín L. a kol.: Dva roky politickej slobody,
Bratislava 1992, s. 60
(23) V období 1989-1990 se počet členů KSS snížil z 451 445 na 194 396, Dokumenty zjazdu
   KSS-SDĽ, Bratislava 1990, s. 19. V dalším období se stav členské základny dále
snižoval a v SDĽ se zaregistrovalo asi 10% původní členské základny KSS
(24) Např. předlistopadový funkcionář KSČ a po listopadu 1989 předseda vlády ČSFR
Marián Čalfa se v letech 1991 a 1992 angažoval v liberálně konzervativní ODU-VPN
(25) V roce 1993 asi 70% voličů SDĽ zastávalo názor, že komunistický režim byl lepší než
systém po roce 1989, srov. HZDS asi 40%, KDH necelých 20%, průzkum FOCUS z
     října 1993, in Bútora M. a kol.: Slovensko rok po, Praha 1994
(26) Program HZDS a častá mediální prohlášení
(27) Filkus R.: Nejsem nacionalista, Český deník 5. 8. 1992, s. 1 a Hosť redakcie: Rudolf
Filkus, Národná obroda 2. 12. 1991, s. 8
(28) Mečiar V.: Naozaj - fuška, Smena 11. 6. 1991, s. 3
(29) Mečiar V.: Kalkulácie s občanmi, Lidové noviny 27. 6. 1992, s. 7
(30) Maxa H.: A. Dubček Člověk v politice 1989-1992, Bratislava 1998, s. 185, 186
(31) O kandidatuře se hovořilo např. na neformálním setkání A. Dubčeka s představiteli
HZDS při příležitosti Dubčekových 70. narozenin v listopadu 1991, c. d. Maxa H.:…. , s.
184
(32) Informačný list VV SDSS, nedat., s. 3, 4 a Materiály - osobné poznámky B. Zaly 7. 6.
1991
(33) Kočtúch H.: V Klausově reformě nelze pokračovat, Lidové noviny 14. 7. 1992, s. 6
(34) Tamtéž
(35) Umírněný P. Weiss, Lidové noviny 26. 8. 1992, s. 3
(36) Společná volba - předvolební koalice SDĽ, SDSS, HP a Strany zelených na Slovensku
(SZS)
(37) Weiss P: Hrozí nám dialóg hluchých, Národná obroda 15. 11. 1993, s. 9
(38) Petra Weisse vystřídal v čele strany Jozef Migaš
(39) Fico R. in SME 11. 10. 1995, s. 2 nebo SDĽ nevylučuje ani spoluprácu s HZDS,
Národná obroda 29. 11. 1997, s. 2
(40) Mnozí představitelé SDĽ odešli ze strany poté, co měli pocit, že její transformace je
dokončena. "Odchádzam, pretože strana je štandartnou politickou silou": Rothmayerová
G.: Puto smutných ľudí, Slovo 22/2000, s. 13
(41) Např. kritika jednání ODS - HZDS o dělení státu, Lidové noviny 18. 7. 1992, s. 3
(42) Osobní rozhovor s Borisem Zalou
(43) Extra plus č. 22/2000, s. 8, 9
(44) Z diskusných vystúpení na V. Republikovom sneme HZDS, Slovenská republika 27. 3.
1995, s. II (príloha HZDS)
(45) Sikora J.: Quo vadis, sociálna demokracia na Slovensku, Smena 12. 6. 1995, s. 3
(46) Kohút Ľ.: Pokus volfovcov zlikvidovať myšlienkové prúdy nevyšiel, Slovenská
republika 19. 2. 1996, s. 2
(47) Tamtéž
(48) Tamtéž
(59) www.sdss.sk/proti_frak.htm, www.sdss.sk/demokrac.htm, Volf J.: Chceme brániť
ľavicové hodnoty, Slovo 42/99, s. 4, 5
(50) Modrá koalice vznikla koncem října 1996 - smlouva o spolupráci KDH, DU a DS
(51) SDK - koalice KDH, DU, DS, SDSS a SZS, vznik v červenci 1997, do voleb šla jako
volební strana
(52) Zakládajícího sněmu SDUS se zúčastnil např. představitel frakce Obroda sociální
demokracie Ivan Laluha
(53) Osobní rozhovor s Ivanem Laluhou
(54) Bútora M. a kol.: Slovensko rok po, Praha 1994, s. 33, 37
(55) Smlouva mezi DU a SDSS byla podepsána v únoru 1997 a týkala se především
spolupráce v parlamentu. Předseda DU Eduard Kukan označil SDSS za jednoho z
nejbližších partnerů, Slovensko 97, Bratislava 1998, s. 80
(56) Bútora M. a kol.: Slovensko 98/99, Bratislava 1999, s. 94
(57) Program SOP (návrh), s. 2
(58) Výzkumy volebních preferencí
(59) www.strana-smer.sk/program/
(60) Viz pozn. 58
(61) Nesocialistickou část vládní koalice podporovalo vlivné ekonomické sdružení MESA 10
a většina deníků (SME, Národná obroda, Práca)
(62) O vnitřních diskusích a situaci v SDĽ in Slovo, roč. 2000, 2001
(63) Chmelár E., Štefunko I.: Manifest Generácie 2000, Slovo 22/2000, s. 14, 15
(64) K této interpretaci se přikláněli především novináři (např. z deníku SME) pod vlivem
subjektivního politického přesvědčení
(65) Hamžík P.: Ak štandart, tak pre všetkých, Slovo 43/99, s. 5
(66) Národná obroda 19. 4. 1999, s. 2
(67) Politická deklarácia HZDS, www.hzds.sk/dokumenty/deklaracia
(68) Hospodářské noviny 20. 3. 2000, s. 13
(69) Např. vystoupení Vladimíra Mečiara na Univerzitě Matěje Béla v Banské Bystrici v
dubnu 2001
(70) Krajačičová D.: Staré bolačky vyliečiť čo najskor, Slovenská republika 15. 2. 2000, s. 5 (71) Krumpolec J.: Podcenili sme národný princíp, Slovo 9/99, s. 4, 5
(72) Umírněný P. Weiss, Lidové noviny 26. 8. 1992, s. 3, Hochman J.: Naděje umírá
poslední, Praha 1993, s. 279
(73) Obsah spolupráce a programová témata in Návrh dohody o spolupráci SDĽ a SDSS ad.
(74) Uznesenie I. zjazdu SDSS, konaného 27. - 28. 10. 1990 v Bratislave, s. 2
(75) Vyhlásenie predstaviťelov SDSS prítomných na XXV. zjazde ČSSD, Protokol XXV.
sjezdu ČSSD, s. 143
(76) Horňák B.: Volby 1992 očami sociálnych demokratov, Pohronie (nezávislý týždenník
okresu Levice), nedat.
(77) Maxa H.: Alexander Dubček Člověk v politice 1989-1992, Bratislava 1998, s. 190
(78) Postoj Rady starších SDSS ku koaličným rokovaniam, s. 3, Zápisnica zo schodze Rady
  starších SDSS zo dňa 20. 2. 1992, s. 1, 2. Rada starších byla v SDSS neformálním
sdružením slovenských sociálních demokratů z doby před rokem 1948.
(79) Weiss P.: Nie sme komunisti, Lidové noviny 22. 5. 1992, s. 27
(80) Osobní rozhovor s Borisem Zalou a Zala B.: Sociálna demokracia a vznik SR (politicko-
programové tézy)
(81) viz pozn. 53
(82) Programové tézy SDSS, Bratislava 1993, s. 4
(83) Nádej Slovenska (malý volebný program) Spoľočná volba, s. 2
(84) SDĽ měla v první polovině 90. let asi 47 000 členů, v pozdějších letech již uváděla 20
000, www.sdl.sk, SDSS kolem 2000 členů, Volf J.: Súčasná situácia SDSS a jej ďalšie
perspektívy, Bratislava 12. 6. 1992, s. 1
(85) Volební program ČSSD „Lidskost proti sobectví“, s. 1
(86) Např. projev předsedy SDĽ Pavla Koncoše na sjezdu SDĽ v listopadu 2001, www.sdl.sk,
Z hamžíkovcov bude SOP-Nový stred, Národná obroda 2. 4. 2001, s. 2, Fico R. in SME
7. 8. 2001, s. 3 a další
(87) Např. mnozí sociální demokraté si uvědomovali dominanci národní a menší význam
socioekonomické konfliktní linie na Slovensku a hovořili o myšlence smíření národního
a občanského rozměru slovenské politiky, např. Laluha I.: Vyvarujme sa trucpodnikov,
Národná obroda 25. 10. 1993, s. 9 nebo Zala B.: Sociálna demokracia a vznik SR
(politicko-programové tézy)
(88) Tretia cesta - programový dokument na rokovanie II. snemu 16. 12. 2001, www.strana-
smer.sk/program/dokumenty/tretia_cesta.html
(89) Více např. in Fico R.: Mohu se každému podívat do očí, Haló noviny 4. 12. 2003, s. 1 a
11, též in www.smer.sk
 

Tabulky – výsledky voleb (sledované politické strany)

Tab.1 SNR 1990

Veřejnost proti násilí   (VPN)                                     29,4%
Komunistická strana Slovenska  (KSS)                      13,4%
Sociální demokracie (SD)                                             1,8%

Tab.2 SNR 1992

Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS)                37,3%

Strana demokratické levice (SDĽ)                             14,7%

Sociálně demokratická strana Slovenska (SDSS)        4%

                                                                     6,1 % (SN FS) 

Komunistická strana Slovenska (KSS)                      0,8%

Tab.3 NR SR 1994

Hnutí za demokratické Slovensko-Rolnická strana Slovenska (HZDS-RSS)                                             35%

Společná volba (SDĽ, SDSS, HP, SZS)                     10,4%

Demokratická unie (DU)                                               8,6%

Sdružení dělníků Slovenska (ZRS)                               7,3%

Komunistická strana Slovenska (KSS)                         2,7%

Sociální demokracie (SSD)                                           0,2%

Reálná sociálně demokratická strana Slováků (RSDSS)         

                                                                                       0,1%

Tab.4 NR SR 1998

Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS)                27%

Slovenská demokratická koalice (SDK)                     26,3%

Strana demokratické levice (SDĽ)                              14,7%

Strana občanského porozumění (SOP)                         8%

Komunistická strana Slovenska (KSS)                         2,8%

Sdružení dělníků Slovenska (ZRS)                               1,3%

Tab.5 NR SR 2002

SMER                                                                         13,4%

Sociálně demokratická alternativa (SDA)                    1,8%         

Strana demokratické levice (SDĽ)                               1,4%

Zdroj: Slovenský statistický úrad

 

Použité zkratky politických stran

AD – Aliance demokratů
ČSSD – Česká strana sociálně demokratická
DS – Demokratická strana
DU – Demokratická unie
HSĽS – Hlinkova slovenská lidová strana
HZDS – Hnutí za demokratické Slovensko
HP – Hnutie poľnohospodárov
KDH – Křesťansko-demokratické hnutí
KSČ – Komunistická strana Československa
KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy
KSS – Komunistická strana Slovenska
KSS 91 – Komunistická strana Slovenska 91
MSZP – Maďarská socialistická strana
ODA – Občanská demokratická aliance
ODS – Občanská demokratická strana
OF – Občanské fórum
RSDSS – Reálná sociálně demokratická strana Slováků
RSS – Rolnická strana Slovenska
SDA – Sociálně demokratická alternativa
SDK – Slovenská demokratická koalice
SDĽ – Strana demokratické levice
SDSS (SSS) – Sociálně demokratická strana Slovenska
SDUS – Sociálně demokratická unie Slovenska
SMR-SD – SMER-sociální demokracie
SMK – Strana maďarské koalice
SOP – Strana občanského porozumění
SSD – Strana sociální demokracie
SDS – Strana demokratického socialismu
SZS – Strana zelených na Slovensku
VPN – Veřejnost proti násilí
ZRS – Združenie robotníkov Slovenska

 

Prameny

Cigánek F.: Kronika demokratického parlamentu, Praha 1992
Čo je a čo chce Strana demokratického socialismu
Dokumenty 1. zjazdu SDĽ (Trenčín 14. - 15. 12. 1991), Bratislava 1992
Dokumenty zjazdu KSS-SDĽ (Prešov 20. - 21. 10. 1990), Bratislava 1990
FAN SDSS 5/91
Hochman J. (ed.): Naděje umírá poslední - Vlastní životopis Alexandra Dubčeka, Praha 1993
Informačný list VV SDSS
Materiály - osobné poznámky B. Zaly 1991
Nádej Slovenska (malý volebný program) Spoľočná volba
Návrh dohody o spolupráci SDĽ a SDSS
Nová realita - volebné noviny SDSS
Politický program SDĽ - schválené 4. zjazdom SDĽ
Postoj Rady starších SDSS ku koaličným rokovaniam
Program HZDS (1991)
Program SOP (návrh)
Programové tézy SDSS, Bratislava 1993
SDSS - Obroda sociálnej demokracie - Program sociálno demokratické Slovensko (návrh pre
4. zjazd) 10/1995
Sociálni demokrati k žilinskému zjazdu SDĽ
Stanovisko VV SDSS zo dňa 10. 3. 1992, Bratislava 1992
Uznesenie I. zjazdu SDSS, konaného 27. - 28. 10. 1990 v Bratislave
Volf J.: Súčasná situácia SDSS a jej ďalšie perspektívy, Bratislava 12. 6. 1992
Zala B.: Cesty k demokracii, Bratislava 1993
Zala B.: Sociálna demokracia a vznik SR (politicko-programové tézy)
Zápisnica zo schodze Rady starších SDSS z 20. 2. 1992
Zmluva o predvolebnej, volebnej a povolebnej spolupráci SDSS, HP a RSS, Bratislava 1992
Žiak M.: Slovensko medzi napredovaním a úpadkom, Bratislava 1998
Žiak M.: Slovensko od komunismu kam?, Bratislava 1996

 

Noviny, časopisy

Budování státu (roč. 1992 - 1996)
Český deník (roč. 1992 - 1994)
Extra plus (roč. 2000)
Haló noviny (roč. 2003)
Hospodářské noviny (roč. 1995 - 2002)
Informačný list, vydáva MV SDSS Bratislava (roč. 1992, 1993)
Lidové noviny (roč. 1990 - 2002)
Listy (roč. 1990 - 1998)
Mladá fronta Dnes (roč. 1992 - 2002)
Národná obroda (roč. 1990 - 2002)
Nové slovo, Slovo (roč. 1990 - 1992, 1999 - 2001)
Pohronie (nezávislý týždenník okresu Levice) (roč. 1992)
Politologický časopis (roč. 1997 - 1999)
Práca (roč. 1990 - 2002)
Práce (roč. 1990 - 1995)
Pravda (roč. 1989 - 2002)
Právo lidu (roč. 1992)
Prostor (roč. 1992)
Rudé právo, Právo (roč. 1989 - 2002)
Sľobodný piatok (roč. 1991, 1992)
Slovenská republika (roč. 1994 - 2000)
SME (roč. 1994 - 2002)
Smena (roč. 1991 - 1993)
Spravodajca SDSS - vnútrostranícky tlačový orgán P ÚR SDSS (roč. 1994)
Svobodné slovo (roč. 1990 - 1992)
Telegraf (roč. 1992)
Trend (roč. 1994 - 1998)

 

Internetové zdroje

http://www.hzds.sk
http://www.sdl.sk
http://www.sdss.sk
http://www.smer.sk
http://www.socialistinternational.org
http://www.sop.sk
http://www.statistics.sk
 
 

Literatura

Bútora M. a kol.: Kto? Prečo? Ako? - Slovenské volby 1998, Bratislava 1999
Bútora M. a kol.: Slovensko 97, Bratislava 1998
Bútora M. a kol.: Slovensko 98/99, Bratislava 1999
Bútora M. a kol.: Slovensko rok po - Cesty a križovatky nového štátu očami jeho obyvateľov,
Praha 1994
Hynčica P.: Komparace formování a vývoje sociální demokracie v ČR a SR po roce 1989
(diplomová práce), rok zpracování 2002
Kováč D.: Dějiny Slovenska, Praha 1999
Krno S.: Politické strany krajín východnej Európy, Nitra 1999
Kubín Ľ. a kol.: Dva roky politickej sľobody, Bratislava 1992
Laluha I.: Alexander Dubček - politik a jeho doba, Bratislava 2000
Lipták Ľ. a kol.: Politické strany na Slovensku 1860-1989, Bratislava 1992
Maxa H.: Alexander Dubček Člověk v politice 1989-1992, Bratislava 1998
Sikora S. a kol.: Kapitoly z dejín sociálnej demokracie na Slovensku, Bratislava 1996
Strmiska M. a kol.: Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Brno 1999
Votava V.: Herbář politických stran, Praha 1992
Vrba D.: Slovenská sociálna demokracia (stručná faktografia), Bratislava 1991


Celá studie | Autor: Mgr. Pavel Hynčica | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.