Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Teorie modernizace podle Ingleharta a Bakera

Vydáno dne 01. 04. 2006 (7866 přečtení)


Jiří Krejčík se narodil v r. 1983. Je studentem magisterského studia oboru hindština-politologie na Ústavu jižní a centrální Asie FF UK a Ústavu politologie FF UK. Věnuje se problematice jižní Asie, v poslední době především otázkám hinduistického nacionalismu.

Doporučil doc. Milan Znoj
Recenzoval doc. Pavel Barša- recenze zde


 OBSAH

1. ÚVOD
1.1 Základní teze modernizační teorie
1.2 Zdroje dat
1.3 Měření
 

2. GLOBÁLNÍ KULTURNÍ MAPA
2.1 Nakolik reálné jsou kulturní zóny?
2.2 Proměny hodnot v čase
2.3. Rozdíly v hodnotách mezi věkovými kohortami
2.4. Trvalost náboženských a duchovních vyznání
 

3. ZÁVĚR

POUŽITÁ LITERATURA

PŘÍLOHA


1.  ÚVOD

Ohledně vývoje společnosti existují dvě zcela odlišné teorie: Teoretikové modernizace od Karla Marxe po Daniela Bella tvrdí, že ekonomický rozvoj přináší pronikavé kulturní změny. Jiní, jako například Max Weber či Samuel Huntington , naopak prohlašují, že kulturní hodnoty mají na společnost trvalý vliv. Poslední desetiletí dvacátého století nebyla modernizační teorii příliš nakloněna. Její nejvlivnější zastánce Karel Marx tvrdil, že rozvinuté společnosti ukazují budoucnost těm méně rozvinutým. Jeho teze sice měly v minulosti velký vliv, ale na začátku 21. století již jen málokdo ještě věří v proletářskou revoluci či centrálně plánované hospodářství. Navíc ačkoli teoretikové modernizace předpovídali úpadek náboženství, nedošlo k němu. Naopak, diskuze o nábožensky citlivých tématech jako potrat či eutanázie je v současné době nesmírně živá a obroda fundamentalistického islámu představuje jednu z hlavních štěpných linií v mezinárodní politice.

Ještě během 20. století byla modernizace vnímána jako výhradně západní proces, který mohou ostatní společnosti následovat pouze tehdy, pokud se vzdají svých tradičních kultur. Ale ve druhé polovině století tyto společnosti v klíčových aspektech modernizace Západ nečekaně překonaly. Jako příklad lze uvést východní Asii, kde byl zaznamenán největší ekonomický růst na světě.

Ačkoli západní ekonomiky už nejsou brány jako jediný možný vzor modernizace, jádro modernizační teorie zůstává stejné. Důsledkem industrializace jsou pronikavé sociální a kulturní změny, od vyšší úrovně vzdělání až po změny genderových rolí, a industrializace je chápána jako hlavní prvek modernizačního procesu, který ovlivňuje většinu prvků dalších.

V této práci budu vycházet především z publikace Modernization, Cultural Change, and the Persistence of Traditional Values od Ronalda Ingleharta a Waynea E. Bakera.[1] Ti vystupují s tezí, že ekonomický rozvoj má systematické a částečně předvídatelné kulturní a politické důsledky. Tyto důsledky sice nejsou žádnými dějinnými zákony, nicméně pravděpodobnost, že industrializovaná společnost dosáhne určitých změn, je vysoká. Tuto tezi zkoumají s použitím dat získaných při výzkumech World Values Survey z let 1981-1998.

 

1.1  ZÁKLADNÍ TEZE MODERNIZAČNÍ TEORIE

    V nedávných letech vznikly na základě výzkumu a teorií o socioekonomickém vývoji dvě protichůdné myšlenkové školy. První z nich zdůrazňuje sbližování hodnot jako výsledek modernizace. Tato škola předpovídá úpadek tradičních hodnot a jejich nahrazení hodnotami „moderními“. Druhá škola naopak hovoří o přetrvávání tradičních hodnot navzdory hospodářským a politickým změnám a předpokládá, že hodnoty jsou na ekonomických podmínkách relativně nezávislé. Proto je podle ní nepravděpodobné, že by někdy v budoucnu došlo k celosvětové shodě a nastolené „moderních“ hodnot. Naopak, tradiční hodnoty budou mít nadále klíčový vliv na kulturní změny, ke kterým v důsledku modernizace dojde.

    Podle hlavního tvrzení teorie modernizace je ekonomický rozvoj spojen se souvislými a do jisté míry předvídatelnými změnami v kultuře a společenském a politickém životě. Důkazy z celosvětového výzkumu nasvědčují, že rozvoj hospodářství vede společnosti zhruba předvídatelným směrem: Industrializace vede k oborové specializaci, rostoucí úrovni vzdělanosti, rostoucím příjmům a nakonec přináší nečekané změny – v genderových rolích, postojích k autoritě a sexuálním normám, pokles porodnosti, širší účast v politice a méně zmanipulovatelný lid. Elity v čele státu a vojska sice mohou těmto změnám odolávat, ale časem se tento odpor stane příliš nákladným a pravděpodobnost změny roste.

    Podle Marxe mají společenské změny pokračovat, dokud neproběhne proletářská revoluce, která bude znamenat konec historie. Kulturní změny však nesledují takovou jednoduchou lineární trasu. V roce 1956 se staly Spojené státy první zemí na světě, která zaměstnává většinu svých obyvatel v sektoru služeb. Během několika dalších desetiletí byly následovány prakticky všemi zeměmi OECD. Daniel Bell[2] pro takové společnosti zavedl termín „postindustriální“. Tyto změny v sociální skladbě znamenaly také změny v postojích lidí – od materialismu, spojeného s průmyslovou revolucí a nejistotou vlastní existence se rozvinuté průmyslové společnosti začaly přiklánět k postmaterialistickým a postmoderním hodnotám. Zatímco industrializace byla spojena se snahou o ekonomický růst za každou cenu, obyvatelé bohatých společností dávají přednost kvalitě života, ochraně životního prostředí a sebevyjádření. Inglehart s Bakerem navrhují tezi, že ekonomický rozvoj nedává vzniknout pouze jedné, nýbrž dvěma hlavním dimenzím rozdílnosti kultur: První je spojena s industrializací a vzestupem pracující třídy, druhá reflektuje změny spojené s blahobytem vyspělé průmyslové společnosti a vzestupem sektoru služeb a vzdělání.

    Život v preindustriální společnosti znamená podle Bella[3] „hru proti přírodě“. Člověk pracuje hrubou fyzickou silou a převážně v zemědělství, rybolovu, lesnictví či těžbě surovin. Pro jeho prožívání světa jsou určující nepředvídatelné zásahy přírodních živlů, které určují rytmus jeho života, a jeho pracovní tempo se mění v závislosti na ročním období a počasí.

    Posun od preindustriální k industriální společnosti přináší značnou změnu v lidských zkušenostech a vidění světa. Člověk přestává být závislý na přírodě a naopak se ji snaží ovládnout, přetvořit a rozšířit tak svoji moc. Industriální společnosti hrají „hru proti vytvořené přírodě“. Technizovanému a racionalizovanému světu vládne stroj a rytmus života je odměřován mechanicky a přesně. Fyzickou sílu nahradila energie a řemeslná práce se pomocí strojů zjednodušuje. Původní řemeslníky nahrazují dvě postavy: inženýr, který koordinuje pracovní proces, a dělník, který je nepostradatelný pro výrobu, ale jen do té doby, než bude nahrazen nějakým dokonalejším strojem. Člověk už nesvádí každodenní boj s přírodou, ale s technickým, mechanickým, racionalizovaným a byrokratickým světem. Přírodní řád byl nahrazen řádem technickým a s tím souvisí úpadek náboženství, vznik materialistických ideologií a sekulárních interpretací dějin.

    Přechod k postindustriální společnosti představuje další změnu, avšak jiným směrem. Lidé stále více žijí nejen mimo přírodu, ale i mimo průmyslová zařízení a setkávají se prakticky již pouze jeden s druhým. Postindustriální společnost je tak „hrou mezi lidmi navzájem“. Každodenní život je založen na službách a namísto produkce materiálních statků se vyvíjí stále větší úsilí na práci s informacemi. Určujícími rysy této vědomostní společnosti jsou odborná znalost a vyšší vzdělání. Toto vzdělání a zkušenosti napomáhají lidem v samostatném rozhodování a ve společnosti tak roste důraz na sebevyjádření. V průmyslově vyspělých společnostech navíc dochází k velkému hospodářskému růstu a vzniku sociálního státu, takže stále vyšší procento populace považuje svou existenci za zajištěnou. Jejich hodnotové priority se posouvají od ekonomického a fyzického zabezpečení k důrazu na osobní blahobyt a kvalitu života. S příchodem postindustriální společnosti se tedy původně lineární trasa kulturních změn posouvá novým směrem.

    Různé společnosti se vyvíjejí různě a pohybují se po odlišných trajektoriích, a to i v případě, že jsou vystaveny stejným ekonomickým podmínkám. Částečně je to způsobeno specifickými faktory, jako je kulturní dědictví dané společnosti. Max Weber[4] tvrdil, že tradiční náboženské hodnoty mají trvalý vliv na společenské instituce. V návaznosti na to přišel Huntington[5] se svou tezí, že svět se dělí na osm hlavních civilizací. Tyto civilizace, které představují nejširší kulturní entitu a nejobecnější rovinu, s níž se jedinec ztotožňuje, se zformovaly především na základě náboženských tradic a rozdíly mezi nimi přetrvaly po staletí navzdory modernizaci. Patří mezi ně západní křesťanská, ortodoxní, islámská, čínská (konfuciánská), japonská, hinduistická (indická), africká a latinskoamerická civilizace. Podle Huntingtona si všechny tyto civilizace podrží svůj jazyk a náboženství i nadále. Huntington neuznává argument, že chce-li se daná společnost modernizovat, musí se pozápadnit. Naopak s rostoucí modernizací klesá míra pozápadnění a dochází k obrození domácí kultury. V delším časovém horizontu pak modernizace přispívá ke změně mocenské rovnováhy a přichází tak čas „střetu civilizací“.

    Už mnoho badatelů z nejrůznějších vědeckých disciplín si všimlo, že kulturní zvláštnosti se v dané společnosti často drží velice dlouho a pomáhají formovat její politické a ekonomické prostředí. Například Putnam[6] ukazuje, že v Itálii fungují demokratické instituce nejlépe v těch regionech, kde byla občanská společnost rozvinutá už v 19. století či dokonce ještě dříve. Hamilton[7] tvrdí, že civilizační faktory nadále ovlivňují uspořádání jednotlivých společností, přestože kapitalismus se už stal téměř univerzálním způsobem života. S rozvojem globální ekonomiky nedochází k uniformizaci a westernizaci celosvětové kultury. Civilizační různorodost spíše pokračuje i nadále díky novému objevování a používání nezápadních civilizačních vzorců. Dojem, že se svět vyvíjí směrem k uniformitě, je proto z velké části jen iluzí. Například restaurace McDonald´s jsou již nyní rozšířeny prakticky po celém světě a zdánlivě jsou všechny identické. Avšak stravování v japonské restauraci se liší od stravování v restauraci americké. Globalizace v komunikaci je neoddiskutovatelná. Ale právě proto, že je tak zjevná, máme sklon její důsledky přeceňovat. To, že stále více mladých lidí po celém světě nosí džíny a poslouchá americkou pop-music, je zřejmé na první pohled. Už méně je ale vidět, že hodnoty této zdánlivě unifikované mládeže se společnost od společnosti liší.

 

1.2  ZDROJE DAT

    Inglehartova a Bakerova práce z největší části vychází z World Values Surveys (WVS) – největšího výzkumu postojů, hodnot a víry na světě. Ten proběhl už celkem ve čtyřech vlnách (pátá začala letos v červenci), z nichž byly pro práci použity první tři z let 1981-1982, 1990-1991 a 1995-1998. Tyto tři vlny výzkumu pokryly 65 států na všech obydlených kontinentech a více než 75% světové populace. Hrubý domácí produkt na hlavu se ve zkoumaných zemích pohyboval od 300 do více než 30 000 dolarů a jejich politické systémy od stabilních demokracií až po autoritativní státy. U 50 zemí byla použita data z poslední vlny, v 15 případech pak z roku 1990. V každé zemi odpovídalo průměrně 1400 respondentů.

 

1.3  MĚŘENÍ

    Podle Inglehartovy a Bakerovy teze je ekonomický rozvoj spojen se všeobecným syndromem zvláštních hodnotových orientací. Existuje tedy takový syndrom? Inglehart s Bakerem analyzovali nashromážděná data z let 1990-1991 ze 43 společností a našli velké a souvislé rozdíly napříč kulturami. Jednotlivé společnosti se od sebe liší ve dvou dimenzích: První z nich je polarizace mezi tradičními a sekulárně-racionálními postoji vůči autoritě, druhou hodnoty spojené s přežitím versus hodnoty spojené se sebevyjádřením. V těchto dvou dimenzích se bohaté společnosti systematicky odlišují od chudých, a to nezávisle na politických či náboženských systémech.

    Termínu „tradiční“ užívají Inglehart a Baker ve specifickém smyslu. Ačkoli škála tradic je v různých společnostech různá, průměrné předindustriální společnosti mají navzájem něco společného. Všechny takové společnosti, z nichž jsou k dispozici data, vykazují relativně nízkou toleranci potratu, rozvodu a homosexuality, dále zdůrazňují mužskou dominanci v ekonomickém a politickém životě, podrobení se rodičovské autoritě, důležitost rodinného života. Jsou relativně autoritářské a většinou kladou silný důraz na náboženství. Rozvinutá industriální společnost má spíše opačné charakteristiky.

    Měření hodnot navazuje na dřívější výzkumy sestavením tabulky porovnatelných měřítek kulturních rozdílů, které se daly použít u všech tří vln WVS – takto bylo určeno 10 základních otázek, které rozlišují zmíněné dvě dimenze (viz přílohu – tabulka 1). Tyto otázky jsou navzájem úzce propojeny.

    K těmto deseti otázkám pak bylo přidáno dalších 24 (tabulka 2), které jsou úzce spojeny s tradiční/sekulárně-racionální dimenzí. Reflektují kontrast mezi společnostmi, kde je náboženství velmi důležité a společnostmi, kde na náboženství takový důraz přikládán není, ale úcta k autoritě boha, vlasti a rodiny jsou navzájem blízce propojeny. V tradiční společnosti je důležitá velká rodina, vysoká porodnost, národní hrdost, respekt k autoritě, ale k národní autoritě je zde postoj pasivní - občané málokdy diskutují o politice. Členové tradičních společností jsou také proti rozvodu, potratu, eutanázii či sebevraždě a dávají přednost společenské konformitě před individualistickými pokusy.

    Dimenze sebezáchovy/sebevyjádření (viz tabulku 3) je v postindustriálních společnostech s vysokou mírou bezpečnosti spojena se syndromem důvěry, tolerance, blahobytu, politického aktivismu a seberealizace. Naproti tomu společnosti s nízkou životní úrovní, žijící v nejistotě, upřednostňují ekonomické a fyzické bezpečí před ostatními cíli, cítí se ohroženi cizinci, etnickou odlišností a kulturními změnami. To se projevuje mimo jiné intolerancí k homosexuálům a trváním na tradičních genderových rolích. Právě tento postoj odlišuje západní civilizaci od islámské. Inglehart a Norris[8] dokonce tvrdí, že v tomto rozdílu spočívá skutečný huntingtonovský střet civilizací. Huntington tvrdí, že islámská kultura je neslučitelná se západní liberální demokracií. Pozdější World Values Survey z let 1995-2001 však ukázaly, že obyvatelé muslimských zemí považují demokracii za nejlepší formu vlády stejně jako obyvatelé zemí západních. Značně se však liší v přístupu k rovnosti pohlaví, rozvodům, potratům a zejména k homosexuálům. Střet východu a západu tedy nespočívá v přístupu k politice, ale v různé míře lpění na tradičních hodnotách a společenských rolích.

    Posun k postmaterialistickým hodnotám sebevyjádření byl zaznamenán u rozvinutých společností, jejichž poslední generace již vyrůstaly v podmínkách, kdy bylo zaručeno přežití a svoboda. Tyto hodnoty se u mladších generací projevují stále silněji například v podobě ochrany životního prostředí, ženských hnutí či rostoucích požadavků na politickou participaci. Za posledních 25 let se tyto hodnoty rozšířily prakticky do všech průmyslově vyspělých zemí.

    Naproti tomu společnosti zdůrazňující hodnoty sebezáchovy vykazují relativně nízkou životní úroveň, malou důvěru ostatním lidem, malou toleranci k menšinám, zdůrazňují materialistické hodnoty a věří ve vědecký a technický pokrok. Není-li ve společnosti zajištěno přežití, kulturní rozdíly vypadají jako hrozba a cizinci jako ti, kdo by mohl připravit členy dané společnosti o živobytí. Lidé pak tíhnou k tradičním genderovým rolím a zdůrazňují absolutní pravidla a zaběhnuté normy ve snaze zajistit v nejistém světě předvídatelnost. A naopak, při jistotě přežití se etnická a kulturní rozdílnost stává stále více přijatelnou a od určitého bodu i ceněnou a vyhledávanou jako zajímavá a inspirující.

 

2.  GLOBÁLNÍ KULTURNÍ MAPA

    Obrázek 1 (viz přílohu) zobrazuje 65 společností zanesených do grafu na základě tabulky 1. Svislá osa znázorňuje polarizaci mezi tradičními a sekulárně-racionálními autoritami spojenou s procesem industrializace. Vodorovná osa představuje polarizaci mezi hodnotami přežití a hodnotami seberealizace, která je spojená se vznikem postindustriální společnosti. Hranice kolem skupin států jsou nakresleny podle Huntingtonových kulturních zón.

    Dimenze tradičních a sekulárně-racionálních hodnot do značné míry souvisí s náboženstvím – společnosti, které kladou velký důraz na náboženství, mají rovněž negativní postoje k potratům, vysokou úroveň národní hrdosti či větší respekt k autoritě a umísťují se tedy v grafu hodně nízko. Dimenze přežití a seberealizace reflektuje především rozdíl mezi materialistickými hodnotami (například udržování pořádku a boj proti inflaci) a hodnotami postmaterialistickými (jako jsou svoboda, osobní blahobyt, vzájemná důvěra, politická aktivita a tolerance k menšinám – velmi citlivým ukazatelem celkové tolerance je zejména tolerance k homosexuálům).

    Na obrázku je zajímavé, že skupiny států odpovídající Huntingtonově teorii se sice utvoří, ale země ze zcela odlišných kulturních zón k sobě často mají velice blízko. Zdá se tedy, že ještě větší vliv než kultura a náboženství má hospodářská vyspělost dané společnosti. Hodnotové systémy bohatých zemí se totiž systematicky liší od systémů zemí chudých: Obrázek 2 (viz přílohu) zaznamenává ekonomické zóny, do nichž patří zkoumaných 65 společností, přičemž používá data z prvního grafu. Země s nízkým příjmem se zde umisťují v levém dolním kvadrantu, země s vysokým příjmem v pravém horním. Všech 19 zemí s ročním HDP na hlavu vyšším než 15 000 $ zaznamenává relativně vysoké hodnoty v obou dimenzích. Tato ekonomická zóna okupuje pravý horní roh grafu a patří do ní země hned z pěti kulturních zón. Naopak společnosti s příjmem nižším než 2 000 $ se řadí do levého spodního rohu a patří sem země ze čtyř kulturních zón. Zdá se tedy, že ekonomický rozvoj posouvá společnosti stejným směrem bez ohledu na jejich kulturní dědictví. Nicméně kulturní zóny zůstávají zřetelné i dvě století po začátku průmyslové revoluce.

    Obrázek 1 můžeme rozdělit i jiným způsobem: podle toho, v kterém ze tří sektorů je zaměstnána většina obyvatel dané země. Společnosti s většinou pracovní síly v zemědělství se pak umisťují v levém dolním rohu, společnosti s velkým podílem zaměstnaných v průmyslu v levém horním rohu a země, kde většina obyvatelstva pracuje ve službách, patří do pravého horního rohu. To všechno potvrzuje, že vývoj společnosti probíhá ve dvou směrech: Přechod od zemědělské k průmyslové společnosti znamená posun nahoru k větší sekularizaci a racionalizaci. Přesto však hraje roli i kulturní dědictví – konfuciánské země mají relativně sekulární hodnoty, přestože většina jejich obyvatel pracuje v zemědělství. Podobně exkomunistické země se umisťují hodně vysoko, navzdory různým stupňům industrializace. Naopak obyvatelé zemí katolických vyznávají hodnoty tradičnější. Posun po vodorovné ose přežití-sebevyjádření souvisí se vzestupem sektoru služeb a vznikem postindustriální společnosti. Nicméně prakticky všechny historicky protestantské společnosti se umisťují v grafu více vpravo než společnosti historicky katolické, bez ohledu na procento obyvatel zaměstnaných v třetím sektoru.

    Kultura a hodnotový systém dané společnosti však nereflektuje pouze náboženství, nýbrž celé její historické dědictví. Jako příklad můžeme uvést komunismus, který pozměnil hodnotové systémy všech zemí bývalého východního bloku. I když je tedy Východní Německo Západnímu kulturně velmi blízké, jeho hodnotový systém je odlišný. Podobně Ázerbajdžán má blíže k ostatním postkomunistickým zemím než k zemím muslimským. Dalším příkladem může být vliv kolonialismu, který společně s masivní imigrací pomohl zformovat zónu anglicky mluvících zemí. Přestože jsou od sebe Austrálie, Velká Británie a Kanada vzdáleny přes půl zeměkoule, kulturně k sobě mají velice blízko. Podobě to platí i v Jižní Americe – Itálie, Španělsko, Uruguay a Argentina jsou sice od sebe odděleny Atlantským oceánem a v naší kulturní mapě hranicí mezi katolickou Evropou a Latinskou Amerikou, ale vzájemně jsou si velice blízké, protože tyto jihoamerické země byly z velké části osídleny právě italskými a španělskými osadníky.

    Obrázek 1 také naznačuje, že Spojené státy nejsou prototypem modernizace, který by měly ostatní země následovat, ačkoli se to dříve předpokládalo. Ve skutečnosti jsou USA spíše deviantním případem s daleko tradičnějším hodnotovým systémem než ostatní vyspělé společnosti. Na ose tradičních a sekulárně-racionálních hodnot se umístily daleko níže než ostatní bohaté společnosti a jejich úroveň religiozity a národní pýchy je srovnatelná s rozvojovými zeměmi. A dokonce i v druhé dimenzi zaznamenaly některé společnosti vyšší hodnoty než Spojené státy.

 

2.1  NAKOLIK REÁLNÉ JSOU KULTURNÍ ZÓNY?

     Hranice mezi jednotlivými společnosti na obrázku 1 jsou nakresleny podle Huntingtonových kulturních zón a jsou tedy čistě subjektivní – mohli bychom je nakreslit i úplně jinak, protože tyto společnosti byly v minulosti ovlivněny řadou různých faktorů, nejen náboženstvím. Postkomunistická zóna může tedy zahrnovat společnosti z protestantské, katolické, konfuciánské a ortodoxní zóny a přesto zůstane kompaktní. Podobně můžeme k Huntingtonově latinskoamerické zóně přidat Španělsko a Portugalsko a vytvořit tak hispánskou zónu, nebo spojit katolickou Evropu s Latinskou Amerikou a přidat Filipíny a Irsko, čímž nám vznikne zóna římskokatolická. Všechny tyto zóny by byly jak konceptuálně, tak empiricky obhajitelné (obrázek 3 – viz přílohu).

    V grafu rovněž vzniklo několik případů, kdy jsou si společnosti s naprosto odlišným kulturním dědictvím relativně nejbližší – nejvíce asi překvapí těsné sousedství Východního Německa a Japonska. Obě země jsou nicméně velmi sekularizované, relativně bohaté a mají vysoké procento zaměstnanců v průmyslu, ačkoli byly zformovány různými kulturními tradicemi. Navíc se v této části grafu zřejmě Inglehart s Bakerem dopustili chyby – sám Huntington totiž vyčlenil pro Japonsko samostatnou kulturní zónu. Pokud bychom tedy Japonsko zakroužkovali zvlášť, utvořily by konfuciánské země ještě kompaktnější skupinu a navíc by se nám naskytla možnost vytáhnout Českou republiku z pobaltského regionu a spojit ji se zeměmi historicky katolickými. Navzdory několika podobným anomáliím však země se společným kulturním dědictvím skutečně tvoří souvislé skupiny.

    Podle modernizační teorie se společnost vyvíjí předvídatelným směrem, pokud se rozvíjí její ekonomika. Získaná data tuto teorii potvrzují – hospodářský rozvoj skutečně vede k rozsáhlým kulturním změnám. Nicméně i přesto lze nalézt jasný důkaz pro to, že kulturní zóny stále existují. Ukáže se nám to například tehdy, pokud srovnáme hodnoty ročního HDP na hlavu a strukturu pracovní síly. Skupina exkomunistických zemí vykazuje podobně vysoké hodnoty sekularizace. Sekularizační účinky komunismu mají na hodnoty společnosti větší vliv než procento zaměstnanců v průmyslu nebo hrubý domácí produkt, který se v jednotlivých zemích značně liší. Podobně je tomu u protestantských zemí: Všechny sice dosahují vysokého HDP, nicméně obyvatelé anglicky mluvících zemí daleko více vyznávají tradiční hodnoty.

    Pokud spojíme skupiny z obrázku 1 do větších kulturních zón pouze na základě náboženství získáme ještě lepší důkaz. Na obrázku 3 (viz přílohu) můžeme například jasně vidět, že východoevropské země tvoří mezi historicky katolickými společnostmi specifickou podskupinu a přechod mezi západoevropskou katolickou zónou a zónou pravoslavnou. Do katolické zóny přibyla Latinská Amerika, Irsko a Filipíny a dále vznikla sloučením protestantských a anglicky mluvících zemí zóna protestantská. Přestože země uvnitř těchto zón jsou geograficky, historicky i hospodářsky dost odlišné, díky podobnému historicko-náboženskému vlivu vyznává jejich obyvatelstvo podobné hodnoty. Všechny zóny tak zůstávají i po tomto sloučení koherentní.

    Aby dokázali soudržnost těchto velkých skupin, Inglehart a Baker zkoumali souvislost mezi náboženstvím dané země, jejím ročním HDP na hlavu a mezilidskou důvěrou. Podle Colemana, Putnama či Fukuyamy je totiž právě mezilidská důvěra důležitá pro vytvoření sociálních struktur, na nichž závisí demokracie. Obrázek 4 (viz přílohu) pak ukazuje, že kupříkladu obyvatelé historicky protestantských zemí celkově věří ostatním lidem více než obyvatelé zemí katolických. Přestože i mezilidská důvěra je částečně závislá na výši HDP, i bohaté katolické země se umisťují hůře než stejně bohaté země protestantské. Podobně země ovlivněné konfucianismem vykazují daleko vyšší procento důvěry než katolické země se stejným příjmem. Znovu lze vystopovat i vliv komunismu: Z protestantských společností vykazují nejmenší důvěru právě ty, které komunismus zažily. Z 19 zemí, kde více než 35 procent obyvatel důvěřuje většině ostatních lidí, je 14 protestantských, tři ovlivněné konfucianismem, jedna převážně hinduistická (Indie) a jediné Irsko je zemí historicky katolickou. Naopak z deseti zemí s nejnižší důvěrou je osm historicky katolických a žádná protestantská.

    Uvnitř nábožensky smíšených společností však katolíci věří ostatním lidem skoro stejně jako protestanti. Rozhodující je tedy sdílená historická zkušenost národů a nikoli jednotlivců. Podle Putnama[9] vedou horizontální a místně kontrolované organizace k mezilidské důvěře, zatímco vláda velkých, hierarchických a centralizovaných byrokracií důvěru narušuje. Z historického hlediska je právě katolická církev prototypem takové centrálně kontrolované organizace, zatímco protestantské církve byly vždy relativně decentralizované a otevřenější lokální kontrole. Tento kontrast mezi místní kontrolou a vzdálenou hierarchií měl dlouhodobé účinky na mezilidskou důvěru. Tyto rozdíly zjevně nereflektují současný vliv dotyčných církví: katolická se za poslední dobu značně změnila a v mnoha zemích (zvláště protestantských) navštěvuje kostel pravidelně jen malá menšina obyvatel. Většina lidí má dnes jen malý nebo žádný kontakt s církví, ale vliv na společenský život, který dříve katolická a protestantská církev zformovaly, trvá dodnes.

    Data na individuální úrovni poskytují ještě další rozhledy, co se týče dnešních přenosů náboženských tradic. Jsou zde dvě hlavní možnosti: Buďto současné náboženské instituce svým následovníkům v dané společnosti zřetelně vštěpují své hodnoty, nebo dané náboženské tradice historicky zformovaly národní kulturu společností, ale dnes je jejich vliv přenášen hlavně celostátními institucemi obyvatelstvu jako celku – dokonce i těm, kteří mají jen malý nebo vůbec žádný kontakt s náboženskými institucemi. Obrázek 4 naznačuje, že empirický důkaz podporuje druhou interpretaci. Ačkoli různé společnosti mají rozdílné hodnoty, rozdíly mezi katolíky, protestanty či muslimy v jednotlivých společnostech jsou relativně malé. Například v Německu se základní hodnoty katolíků podobají hodnotám protestantů více než hodnotám katolíků z jiných zemí. To platí i v USA, Švýcarsku, Nizozemí a dalších smíšených společnostech. Katolíci jsou vždy o něco více tradicionalističtí než jejich protestantští krajané, ale do katolické zóny přesto nespadají. Trochu překvapivě to platí i u hinduistů a muslimů v Indii a u křesťanů a muslimů v Nigérii – základní hodnoty nigerijských muslimů jsou bližší jejich křesťanským krajanům než například indickým muslimům. U otázek, které se týkaly přímo muslimské či křesťanské identity, to samozřejmě neplatí. U zkoumaných rozměrů základních hodnot jsou však mezinárodní rozdíly větší než uvnitř jednotlivých společností.

    Protestantské či katolické společnosti vykazují dnes rozdílné hodnoty hlavně kvůli historickému vlivu svých církví spíše než kvůli jejich vlivu současnému. Proto jsou Německo, Švýcarsko a Nizozemí klasifikovány jako protestantské země – historicky je zformoval protestantismus, ačkoli dnes již mohou mít (jako důsledek imigrace a nižší porodnosti a vyšší sekularizaci protestantů) více obyvatel katolických.

    Tato zjištění pak nabízí tezi, že jakmile se uvnitř společnosti ustanoví mezikulturní rozdíly spojené s náboženstvím, stanou se součástí národní kultury. Navzdory globalizaci zůstává národ klíčovou jednotkou sdílených zkušeností a jeho výchovné a kulturní instituce formují hodnoty skoro všech členů společnosti. Při trvalosti rozdílných hodnotových systémů se pak lze domnívat, že kultura se vyvíjí různými cestami. Protestantské náboženské instituce daly vzniknout protestantské etice, relativně vysoké mezilidské důvěře a relativně vyskoému stupni společenského pluralismu. Vše z toho mohlo napomoci k ekonomickému rozvoji v protestantských zemích dříve než jinde na světě. Dále skutečnost, že protestantské země byly a jsou relativně prosperující, je mohlo zřetelně zformovat. Ačkoli zažily rychlé společenské a kulturní změny, historicky protestantské a katolické (a konfuciánské, islámské, ortodoxní či jiné) společnosti zůstávají do značné míry rozdílné. Detailnější zpětné analýzy, které zkoumají strukturu pracovní síly a zároveň testují vliv různých kulturních zón, poskytují další důkazy pro závěr, že hodnotový systém společnosti je sice systematicky ovlivněn ekonomickým vývojem, nicméně kulturní dědictví má rovněž silný a trvalý vliv na současné hodnoty.

 

2.2  PROMĚNY HODNOT V ČASE

    Jak již bylo řečeno, kulturní rozdíly mezi národy souvisí jak s úrovní ekonomického rozvoje společnosti, tak jejího kulturního dědictví. Co má však větší vliv? Jak rychle dokáže hospodářský a politický vývoj měnit lidské hodnoty?

    Data alespoň ze dvou výzkumů jsou k dispozici u 38 zemí (viz přílohu – obrázek 6). Z nich se většina posunula nahoru nebo doprava, tedy směrem k sekularizaci a sebevyjádření. Existují samozřejmě i výjimky: Například Rusko a Bělorusko se mezi lety 1990 a 1996 propadly dolů a doleva. To má příčinu v pádu Sovětského svazu, po kterém začali obyvatelé jeho nástupnických států klást větší důraz na hodnoty přežití a někteří i na tradici. Po pádu komunismu klesá v Rusku i obecná spokojenost se životem jako takovým. Tyto změny nejsou náhodné. Podle Inglehartovy a Bakerovy teze ekonomický rozvoj podporuje hodnoty sekularizace a sebevyjádření, zatímco hospodářský kolaps vede směrem opačným. Proto většinu zemí se zpětným vývojem tvoří právě země postkomunistické. Mezi nimi ovšem nalezneme značné rozdíly. Země bývalého SSSR postižené ekonomickým kolapsem (Rusko, Bělorusko, Litva, Lotyšsko, Estonsko) se všechny posunuly směrem k hodnotám spojeným s přežitím a jen dvě z nich k sekularizaci. Naopak země, kterým se podařil úspěšný přechod k tržní ekonomice (Čína, Maďarsko, Polsko, Slovinsko), zažily růst HDP a posun v tabulce směrem doprava a nahoru. Pád komunismu byl však pouze jedna dějinná událost a není důvod pochybovat o tom, že v dlouhodobějším časovém horizontu zažijí podobný vývoj i země z první skupiny.

    Všech dvacet vyspělých zemí zvýšilo v období mezi výzkumy své hodnoty související se sebevyjádřením. V souvislosti s tím se nabízí otázka, jestli se neposouvají nahoru na úkor zemí rozvojových. Zdá se však, že ne. U osmi rozvojových zemí a zemí s nízkým příjmem (Chile, Mexiko, Indie, Jihoafrická republika, Nigérie, Brazílie, Turecko, Argentina) vznikají dva rozdílné proudy: Je zde velmi malá sekularizace (pouze Chile a Mexiko se posouvají k sekulárním hodnotám), na druhou stranu však obyvatelé většiny zemí začínají vyznávat hodnoty spojené se sebevyjádřením (výjimkou jsou pouze Nigérie a JAR).

    Různé posuny jednotlivých zemí také naznačují, že kulturní změny nesouvisí primárně pouze s příchodem globální komunikační sítě. Západní atributy jako film, televize, internet, hudba či Coca-Cola se do postkomunistických zemí dostaly velice brzy. Přesto zde došlo k posunu opačným směrem než na Západě. Důležitější zřejmě je, zda lidé žijí v takovém socioekonomickém prostředí, kde se cítí bezpečně. To nebyl případ Ruska či Běloruska a proto také zaznamenaly posun směrem k silným tradičním hodnotám. Vzrůstající bezpečí podněcuje posun k sekularizaci, toleranci, důvěře, osobnímu blahobytu a postmaterialistickým názorům. To je zřejmě důvod, proč se ve většině rozvojových zemí prosazují hodnoty spojené se sebevyjádřením, i když jinak jejich obyvatelstvo zůstává tradicionalistické.

 

2.3 ROZDÍLY V HODNOTÁCH MEZI VĚKOVÝMI KOHORTAMI

    Ačkoli v hodnotách získaných při výzkumech mezi lety 1981 až 1998 lze nalézt systematické posuny, sedmnáctiletý časový výsek je z perspektivy modernizace stále příliš krátký. Analýza rozdílů v hodnotách mezi jednotlivými generacemi by mohla poskytnout obraz hodnotových proměn v mnohem delším časovém období.

    Podle mnoha výzkumů se základní hodnotový systém jednotlivce upevňuje dříve, než dosáhne dospělosti. Podle Schumana a Scottové[10] jsou jedinci kulturně ovlivněni už v relativně mladém věku. Jakmile dosáhnou dospělosti (za hranici dospělosti považují zhruba 25 let), možnost jejich dalšího ovlivnění prudce klesá. Generace mají svou "kolektivní paměť", kterou získají během dospívání a kterou si pak udrží po celý život.

    Největší rozdíly v hodnotách mladých a starých lidí by měly být ve společnostech, kde během dvacátého století vzrostla úroveň existenciálního zabezpečení  - přežití bylo čím dál tím jistější a stále větší podíl mladých ho začalo považovat za samozřejmé. Hodnoty mladších generací se tak posouvají směrem k sekularismu a sebevyjádření. Jako nejlepší ukazatel existenciálního zabezpečení během formujících let jednotlivce se jeví průměrná délka života v dané zemi od let 1900-1910 (dětství nejstarších respondentů) do dneška. Na začátku 20. století byla průměrná délka života ve všech zemích relativně nízká. Ve společnostech, které dosáhly hospodářského růstu a pokroku v medicíně, se však značně zvýšila. Dokonce i ve Spojených státech byla v roce 1900 průměrná délka života 48 let, zatímco dnes je to 76 let. Všechny společnosti, které dnes mají vysokou průměrnou délku života, zažily od roku 1900 značný nárůst existenciálního zabezpečení. Kvůli tomuto celkovému nárůstu jsou také ve společnostech s nejvyšší střední délkou života největší rozdíly mezi hodnotami jednotlivých generací.

    Do výzkumu bylo zahrnuto celkem sedm věkových kohort po deseti letech narozených mezi lety 1907 a 1976. Pro zjednodušení a kvůli čitelnosti grafů je celkem 61 společností rozděleno do čtyř kategorií:

1) Vyspělé průmyslové společnosti, jejichž roční HDP na hlavu v roce 1992 přesahovalo 10 000 dolarů a během 20. století zaznamenaly ekonomický růst – jejich HDP od roku 1950 narostlo až sedmkrát.

2) Postkomunistické společnosti, jejichž HDP od 50. let vzrostlo až třináctkrát, ale za poslední roky prodělalo jejich hospodářství velké změny, což se často projevilo i ekonomickou recesí.

3) Rozvojové země, které zahrnují všechny společnosti bez komunistické minulosti s ročním HDP 5 000 – 10 000 $, tedy zhruba pětinásobkem hodnoty z 50. let.

4) Země s nízkými příjmy, kam patří všechny země s HDP nižším než 5 000 dolarů. Tato skupina zaznamenala nejnižší dlouhodobý nárůst HDP, které bylo v roce 1992 jen dvakrát vyšší než v roce 1950.

    Obrázek 7 znázorňuje hodnoty těchto sedmi kohort v dimenzi tradičních a sekulárně-racionálních hodnot. Je zde jasně vidět, že ve vyspělých a postkomunistických společnostech jsou mladí zřetelně méně tradicionalističtí než staří. Avšak v rozvojových společnostech je tento nárůst sekulárnosti a racionality o poznání menší a v zemích s nízkými příjmy zůstávají hodnoty mladých a starých zhruba stejně tradiční. Tyto rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými zeměmi potvrzuje i pozdější výzkum Ingleharta a Norrise[11]. V postojích vůči ženám jsou sice staří lidé ve všech zemích světa celkově tradicionalističtější. Staří lidé v muslimských zemích jsou také tradicionalističtější než staří lidé v zemích západních. Jenomže mezi mladými jsou rozdíly mezi západním a islámským světem daleko větší – mladí lidé na Západě přiznávají ženám mnohem větší práva než jejich muslimští vrstevníci. Tato skutečnost rovněž přispívá k již zmiňovanému „střetu civilizací“.

    Změny ekonomických podmínek sice na proměny hodnot společnosti mají značný vliv, ale zdaleka nejsou jediným důležitým faktorem. Starší skupiny obyvatelstva, které vyrostly v komunistických společnostech, totiž vyznávají sekulárnější hodnoty než jejich vrstevníci v kterékoli jiném typu společnosti. Období, kdy se formovala jejich osobnost, bylo ve znamení prudkého ekonomického růstu, kdy se zdálo, že komunistické hospodářství nahradí kapitalistické. Navíc byli vystaveni protináboženským kampaním, které na nich určitě zanechaly nějaký vliv. Mladší věkové kohorty uvnitř postkomunistických společností (například tzv. Husákovy děti v bývalém Československu) však již vyrůstaly v období ekonomické stagnace, kdy rovněž klesal zápal obyvatelstva i vládnoucích vrstev pro komunistickou ideologii a rozdíly mezi generacemi se zmenšily. Naopak starší věkové skupiny uvnitř vyspělých průmyslových společností jsou výrazně tradicionalističtější než jejich vrstevníci v postkomunistických společnostech, ale díky prudšímu nárůstu sekularity jsou jejich mladší kohorty sekulárnější než mladší skupiny ve společnostech postkomunistických. Průběh křivek v grafu rovněž potvrzuje, že k proměnám hodnot dochází v souvislosti se zvýšením průměrné délky života – posun od tradičních hodnot k sekulárním a z toho plynoucí mezigenerační rozdíly zaznamenávají pouze ty kategorie společností, v nichž se rovněž během 20. století zvýšila střední délka života.

    Na obrázku 8 jsou společnosti rovněž rozděleny do čtyř typů a graf tentokrát znázorňuje hodnoty sedmi věkových kohort v dimenzi sebezáchovy a sebevyjádření. Největší rozdíly mezi generacemi jsou opět ve vyspělých průmyslových společnostech a ve společnostech postkomunistických. V rozvojových společnostech a společnostech s nízkými příjmy je průběh křivky znovu méně strmý. Avšak tentokrát se v grafu nejníže umisťují postkomunistické společnosti, jejichž členové preferují sebezáchovu před sebevyjádřením. To může být způsobeno několika faktory: Pád komunismu znamenal konec stávajícího řádu a přinesl s sebou zmatky. Nástupnické státy SSSR navíc prošly ekonomickým kolapsem. Následkem toho se pro mnohé život stal nejistým a nepředvídatelným a dokonce v těchto zemích klesla průměrná délka života. V postkomunistických společnostech se tedy projevují hned dvě tendence: Během posledních šedesáti let vzrostla bezpečnost života. Mladší generace proto kladou zřetelně větší důraz na sebevyjádření a nárůst křivky je tak zhruba stejný jako u nejvyspělejších společností. Zároveň však graf reflektuje aktuální skutečnost, kdy v nejisté době všichni obyvatelé postkomunistických zemí raději preferují hodnoty spojené se sebezáchovou, a to dokonce ještě více než obyvatelé zemí s nízkými příjmy.

    Vzhledem k tomu, že získaná data pokrývají jen krátký časový úsek (u více než poloviny zkoumaných společností jsou k dispozici pouze údaje z let 1990 a 1995), není možné příliš rozlišit krátkodobé změny od dlouhodobých. V dřívějších výzkumech byli z tehdejších komunistických zemí dotazováni pouze obyvatelé Maďarska a ruské oblasti Tambov v roce 1981. Ti tehdy měli zřetelně větší pocit blahobytu než v novějších výzkumech, nicméně i tehdy vykazovali nižší hodnoty než obyvatelé vyspělých průmyslových společností. Po pádu komunistického režimu však jejich úroveň osobního blahobytu klesla až pod hodnoty nízkopříjmových společností. Pocit osobního blahobytu je klíčovou složkou této hodnotové dimenze, a proto se dá předpokládat, že důraz na hodnoty sebezáchovy v postkomunistických zemích je skutečně důsledkem pádu komunistického režimu a následného ekonomického kolapsu v letech 1989-1991. Rozhodně to však není důvodem jediným, protože už v roce 1981 vykazovaly tehdejší komunistické země nižší úroveň hodnot sebevyjádření než země s mnohem nižším ročním HDP. Proto Inglehart s Bakerem předpokládají, že druhou příčinou jejich důrazu na sebezáchovu je skutečnost, že jejich obyvatelstvo dlouho žilo v totalitních či autoritářských režimech.

    Ve společnostech s nízkými příjmy nejsou mezi hodnotami jednotlivých generací téměř žádné rozdíly, protože během posledních desetiletí velká většina jejich členů i nadále kladla hlavní důraz na sebezáchovu. Společnosti s tradičnějšími hodnotami také mají vyšší porodnost než společnosti sekulární, což umožňuje, aby zůstaly tradiční hodnoty i navzdory modernizaci stále široce rozšířené. Většina průmyslově vyspělých zemí má v současnosti porodnost nižší než úmrtnost. Naopak v nízkopříjmových společnostech je porodnost vysoká, částečně i v důsledku působení tradičních hodnot. Navíc ženy v těchto zemích rodí děti velice brzy, čímž se rozdíl mezi generacemi ještě zkracuje. Rozdíly v porodnosti mezi průmyslovými a rozvojovými společnostmi jsou tak velké, že můžeme pozorovat dva zdánlivě protichůdné trendy: Většina společností se industrializuje a industrializace přináší sekulárnější pohled na svět. Na druhou stranu však stále větší podíl světové populace vyznává tradiční hodnoty. V roce 1970 žilo 73 procent světové populace v rozvojových zemích a 27 procent v zemích rozvinutých. V roce 1996 však už byl tento poměr 80:20 a předpokládá se, že v roce 2020 bude v rozvinutých zemích žít pouze 16 procent světové populace. Obyvatelé většiny rozvinutých zemí se posunuli směrem k moderním hodnotám, ale v těchto zemích žije stále menší podíl světové populace.

 

2.4 TRVALOST NÁBOŽENSKÝCH A DUCHOVNÍCH VYZNÁNÍ

    Když se společnost mění z agrární na průmyslovou a její členové začínají považovat sebezáchovu za zajištěnou, tradiční náboženské víry upadají. Nicméně i na počátku 21. století zůstávají mezi jednotlivými náboženstvími značné rozdíly. Jak je možné, že náboženství mizí tak pomalu?

    Je pro to několik důvodů. Například navzdory tomu, že rostoucí existenciální zabezpečení přispívá k decentralizaci náboženských institucí, i nadále dochází ke konverzím. V postkomunistických společnostech také dochází k jistému paradoxu: Industrializace v komunistickém stylu kladla extrémní důraz na sekularizaci, ale pád komunistického režimu s sebou přinesl nejistotu a následný návrat k náboženským vírám. V roce 1990, kdy v Rusku ještě stále vládla rozkládající se komunistická strana, označilo samo sebe jako věřící 56 procent Rusů. V roce 1995, kdy už sovětský politický, hospodářský a sociální systém neexistoval, označilo se za věřící již 64 procent obyvatel Ruska. Toto číslo sice není o tolik vyšší než předchozí údaj, ale je mnohem vyšší než průměrná hodnota religiozity v průmyslových společnostech. Podobnou obrodu náboženství zaznamenalo i Bělorusko a pobaltské státy. Sedmdesát let komunistického režimu náboženské tradice nezničilo a jeho pád umožnil další rozvoj náboženství.

    Ze získaných dat vyplývají dva rozdílné trendy: Na jedné straně pokles účasti na bohoslužbách ve vyspělých průmyslových společnostech a na druhé straně přetrvávání náboženských vyznání a vzestup duchovna. Z dvaceti vyspělých společností jich šestnáct vykazuje klesající počet návštěv na bohoslužbách a jen u dvou se návštěvnost zvýšila (tabulka 4 – viz přílohu). Přestože Spojené Státy jsou výjimečně odolné vůči sekularizaci, podle dat se návštěvnost kostelů snižuje i v této zemi. Mezi postkomunistickými zeměmi je však trend opačný – v pěti ze sedmi společností se účast na bohoslužbách zvýšila. Z rozvojových zemí se zhruba u poloviny návštěvnost zvýšila a u druhé poloviny zase snížila.

    Odklon od tradičních náboženských hodnot sice charakterizuje industrializaci, ale už nikoli postindustriální fázi. Potřeba bezpečí není jediným důvodem, který činí náboženství přitažlivým. Lidé vždy řešili duchovní a existenciální otázky a potřeba odpovědí na ně se neztrácí ani v postindustriální společnosti. Tradiční církve jsou sice dnes pro lidi v postindustriálních společnostech málo atraktivní, ale jejich místo rychle zaplňují nová hnutí jako například New Age. Oddanost zažitým náboženským institucím sice klesá, ale duchovní otázky nikoli. Lidé v postmaterialistických společnostech jsou méně vázáni na tradiční organizované formy náboženství než ve společnostech materialistických, avšak je pravděpodobnější, že budou více času trávit přemýšlením nad smyslem života. A podle dat získaných z World Values Survey se skutečně zájem o otázky týkající se smyslu života ve vyspělých zemích za poslední léta zvýšil.

    Subjektivní důležitost náboženství se ve vyspělých demokratických zemích změnila jen málo. Ve World Values Survey například figuruje otázka „Jak důležitý je ve vašem životě bůh?“ která je velmi dobrým ukazatelem religiozity. Procento lidí, kteří označili na desetibodové škále desítku, tedy nejvyšší důležitost, kleslo v rozvinutých průmyslových demokraciích jen nepatrně (tabulka 5 – viz přílohu). Přestože jasná většina těchto společností vykazuje klesající účast na bohoslužbách, pouze polovina z nich klade stále menší důraz na důležitost boha (a tento pokles je navíc jen zhruba jednoprocentní). Ve zbytku světa se náboženské cítění drží ještě pevněji. Ve všech šesti postkomunistických společnostech důležitost boha stoupla a podobně i v rozvojových a nízkopříjmových společnostech: Důležitost boha se v pěti z osmi zemí zvýšila; v Nigérii se sice snížila, ale přesto zůstává na extrémně vysoké úrovni.

    Osobní důležitost boha se sice lehce snížila ve vyspělých průmyslových společnostech, ale celkově se ve světě zvýšila. Navíc i ve vyspělých společnostech se stále více rozšiřují otázky ohledně duchovních záležitostí. Respondenti World Values Survey byli dotázáni: „Jak často, pokud vůbec, přemýšlíte o významu a smyslu života?“ Možnosti byly čtyři: „často“, „někdy“, zřídka“ a „nikdy“. Procento lidí, kteří uvedli, že o smyslu života přemýšlejí často, se zvýšilo v 26 z 37 zkoumaných společností, a tento nárůst byl největší právě ve dvaceti vyspělých společnostech – zájem o duchovní otázky stoupl v šestnácti z nich (tabulka 6 – viz přílohu). Možná upadá význam tradičních hierarchických církví, ale vzestup postindustriální společnosti ještě nutně neznamená zmenšující se zájem o náboženství. Podle výzkumu vede spíše k zájmu o duchovní otázky vymezené šířeji.

 

3.  ZÁVĚR

    World Values Surveys nám ukazují jak masivní kulturní změny, tak trvání kulturních hodnot. Ekonomický vývoj je spojen s pronikavými a částečně předvídatelnými kulturními změnami. Industrializace podporuje posun od tradičních hodnot k sekulárním, zatímco vzestup postindustriální společnosti přináší posun k větší důvěře, toleranci, blahobytu a postmateriálním hodnotám. Ekonomický kolaps vede společnost opačným směrem. Bude-li ekonomický rozvoj pokračovat, dá se očekávat další úpadek náboženských institucí. Vliv tradičních hodnotových systémů ale zřejmě nezmizí, neboť systémy víry vykazují zajímavou odolnost a pružnost. Empirický důkaz ze 65 společností napovídá, že hodnoty se mohou změnit a mění, ale také že nadále reflektují kulturní dědictví společnosti.

    Teoretikové modernizace mají částečně pravdu. Vzestup industriální společnosti je spojen s kulturními změnami směrem od tradičních hodnotových systémů a vzestup postindustriální společnosti je spojen s posunem od absolutních norem a hodnot směrem k syndromu racionalismu, tolerance a důvěry. Ale zdá se, že hodnoty závisí na různých cestách: Historie různých náboženských tradic dává vzniknout kulturním zónám s rozdílnými hodnotovými systémy, které přetrvávají. Ekonomický rozvoj sice tlačí všechny společnosti týmž směrem, ale spíše než po sbíhavých trajektoriích se pohybují po trajektoriích rovnoběžných, které byly zformovány jejich kulturním dědictvím. Lze tedy pochybovat, že modernizace v dohledné době vytvoří homogenní světovou kulturu.

    Inglehart a Baker nabízejí pro modernizační teorii několik úprav.

    1) Modernizace neprobíhá po lineární trase. Vzestup sektoru služeb a přechod ke společnosti, kde rozhodují vědomosti, jsou spojeny s jinými kulturními změnami než těmi, které charakterizují industrializaci. Dlouhodobější hospodářský kolaps naopak může výsledky modernizace obrátit a vyústit v návrat tradičních hodnot, jak se podle všeho děje v některých zemích bývalého SSSR.

    2) Sekularistická teze je příliš zjednodušená. Podle výzkumu se vztahuje hlavně k industriální fázi – posun od agrární společnosti k industriální byl završen před časem v nejpokročilejších industriálních společnostech. Tento posun byl spojen hlavně s úpadkem role církve, který vedl Marxe a další k tvrzení, že všechny víry postupně vymřou. Posun od zemědělské k průmyslové městské společnosti redukuje důležitost organizovaných náboženství, ale to je vyvažováno rostoucím zájmem o smysl a účel života. Náboženské víry přetrvávají a duchovní otázky se šíří i ve vyspělých průmyslových společnostech.

    3) Kulturní změny jsou zřejmě závislé na předchozích modelech (path-depending). Ekonomický vývoj přináší pronikavé kulturní změny, ale náboženská tradice, jíž byla daná společnost historicky ovlivněna, zanechává kulturní dědictví s dlouhodobými důsledky, které ovlivňují její další vývoj. I když v Evropě dnes navštěvuje kostely jen málo lidí, historicky protestantské společnosti si zřetelně uchovávají své hodnoty a postoje. To samé platí i pro historicky katolické, muslimské či konfuciánské společnosti.

    4) Je zavádějící vidět kulturní změny jako amerikanizaci. Vyspělé společnosti se nevyvíjejí stejně jako Spojené státy. Ve skutečnosti jsou totiž USA jakýmsi deviantním případem, jak už tvrdilo více pozorovatelů amerického života. Jejich obyvatelstvo vyznává daleko tradičnější hodnoty než ostatní stejně prosperující společnosti. Pokud by nějaká společnost měla představovat vzor kulturních změn, byly by to zřejmě skandinávské země.

    5) Modernizace je pravděpodobnostní, nikoli určující faktor. Ekonomický vývoj spíše transformuje danou společnost předvídatelným směrem, ale tato cesta není nevyhnutelná. Je zde zahrnuto mnoho dalších faktorů, takže jakákoli předpověď musí být podmíněna historickým a kulturním kontextem společnosti.

    Navzdory tomu všemu ústřední předpověď modernizační teorie nachází širokou podporu: Ekonomický vývoj je spojen s hlavními změnami v převažujících hodnotách a názorech – pohled na svět se u bohatých a chudých společností zřetelně liší. To sice nutně nevyvolává kulturní konvergenci, ale předjímá celkový směr kulturních změn a dokonce vybízí k myšlenkám na stupeň vývoje, kdy k takovým změnám pravděpodobně dojde.


POUŽITÁ LITERATURA

BELL, Daniel: Kulturní rozpory kapitalismu. SLON, Praha 1999.
BELL, Daniel: The Coming of Post-Industrial Society. A Venture in Social Forecasting. Basic Books, New York 1993.
HAMILTON, Gary G.: Civilizations and Organization of Economics. In: The Handbook of Economic Sociology. Edited by Neil J. Smelser and Richard Swedberg. Princeton University Press, Princeton 1994. Str. 183-205.
INGLEHART, Ronald, Wayne E. BAKER: Modernization, Cultural Change, and the Persistence of Traditional Values. American Sociological Review, vol. 65 (February 2000). Str. 19-51.
Internetová verze: http://wvs.isr.umich.edu/papers/19-51_in.pdf
INGLEHART, Ronald, Pippa NORRIS: The True Clash of Civilizations. Foreign Policy, vol. 135 (March-April 2003).
Internetová verze: http://wvs.isr.umich.edu/papers/FornPol2.pdf
HUNTINGTON, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Rybka Publishers, Praha 2001.
PUTNAM, Robert: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton University Press, Princeton 1993.
SCHUMAN, Howard, Jacqueline SCOTT: Generations and Collective Memories. American Sociological Review, vol. 54 (June 1989). Str. 359-381.
WEBER, Max: Protestantská etika a duch kapitalismu. In: Metodologie, sociologie a politika. Oikoymenh, Praha 1998. Str. 185-245.
Internetové stránky World Values Surveys: http://www.worldvaluessurvey.org


[1] INGLEHART, Ronald, Wayne E. BAKER: Modernization, Cultural Change, and the Persistence of Traditional Values. American Sociological Review, vol. 65 (February 2000). Str. 19-51.
[2] BELL, Daniel: The Coming of Post-Industrial Society. A Venture in Social Forecasting. Basic Books, New York 1973.
[3] BELL, Daniel: Kulturní rozpory kapi
talismu. SLON, Praha 1999. Str. 153-155.
[4] WEBER, Max: Protestantská etika a duch kapitalismu. In: Metodologie, sociologie a politika. Oikoymenh, Praha 1998. Str. 185-245.
[5] HUNTINGTON, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Rybka Publishers, Praha 2001.
[6] PUTNAM, Robert: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton University Press, Princeton 1993.
[7] HAMILTON, Gary G.: Civilizations and Organization of Economics. In: The Handbook of Economic Sociology. Edited by Neil J. Smelser and Richard Swedberg. Princeton University Press, Princeton 1994. Str. 183-205.
[8] INGLEHART, Ronald, Pippa NORRIS: The True Clash of Civilizations. Foreign Policy, vol. 135 (March-April 2003).
[9] Putnam, Robert: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton University Press, Princeton NJ 1993.
[10] SCHUMAN, Howard, Jacqueline SCOTT. Generations and Collective Memories. American Sociological Review, vol. 54 (June 1989). Str. 359-381.
[11] INGLEHART, Ronald, Pippa NORRIS: The True Clash of Civilizations. Foreign Policy, vol. 135 (March-April 2003).

PŘÍLOHA

Tabulka 1 – položky charakterizující dvě dimenze rozdílů napříč kulturami

 

Tabulka 2 – další položky spojené s dimenzí tradičních a sekulárně-racionálních hodnot

 

Tabulka 3 – další položky spojené s dimenzí hodnot spojených s přežitím a sebevyjádřením

 

Obrázek 1 – graf sestavený na základě tabulky 1

 

Obrázek 2 – ekonomické zóny, do nichž patří společnosti znázorněné v předešlém grafu

 

Obrázek 3 – kulturní zóny z obrázku 1 spojené na základě náboženství

 

Obrázek 4 – vztah ročního HDP na hlavu a mezilidské důvěry

 


Obrázek 5 – rozdíly mezi náboženskými skupinami uvnitř nábožensky smíšených společností

 


Obrázek 6 – posuny hodnot jednotlivých společností v období mezi dvěma měřeními

 

Obrázek 7 – hodnoty sedmi věkových kohort v tradiční a sekulárně-racionální dimenzi

 

Obrázek 8 – hodnoty sedmi věkových kohort v  dimenzi sebezáchovy a seberealizace

 

Tabulka 4 – procento lidí v dané zemi, kteří navštěvují bohoslužbu alespoň jednou za měsíc

 

Tabulka 5 – procento lidí, kteří přiřazují důležitosti boha ve svém životě desítku na desetibodové škále

 

Tabulka 6 – procento lidí, kteří uvádějí, že „často“ přemýšlejí nad významem a smyslem života


Celá studie | Autor: Jiří Krejčík | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.