Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu „Ztráta ctnosti“ (A. McIntyre)

Vydáno dne 01. 04. 2006 (5639 přečtení)


Mgr. Ondřej Štěch se narodil roku 1981. Je absolventem a v současné době doktorandem Katedry sociologie FF UK. Věnuje se sociologické teorii a v disertaci zpracovává sociologické teorie hodnot.


Alasdair McIntyre, Ztráta ctnosti, Praha, Oikoymenh 2004, 332 stran

    Ztráta ctnosti je významným dílem v soudobé (orig. vyšel v roce 1981) morální a sociální filosofii, které však šíří své koncepce přináší pozoruhodné podněty i pro společenské vědy. Je kritickou diagnózou základů západních liberálních společností a prezentuje jinou možnost založení morálky, než tyto společnosti.

    Východiskem knihy je „zneklidňující hypotéza“ o stavu morálního chápání v současném světě. Místo koherentních pojmových soustav jsou k dispozici pouze jednotlivé výroky a dílčí názory, které mají různý původ a vycházejí z rozmanitých souvislostí. Příčinou není úpadek morálky v povrchním smyslu, nýbrž hlubší rozpad smysluplného morálního jazyka, do kterého by bylo možno tyto jednotlivé fragmenty zasadit a rozvíjet je racionálně. Práce se soustředí jednak na kritiku příčin dnešního stavu a na pozadí této kritiky na rekonstrukci pojmového rámce, který umožní rozumnou morální diskusi.

    Byla by nedorozuměním domněnka, že dostačujícím rámcem takového úkolu je současná diskuse v rámci akademické morální filosofie. Jazyk morálky je těsně provázán s celkem myšlení o společnosti, a vždy předpokládá nějakou sociologii. Do úvahy také vstupuje historie společnosti, jejíž morální povahu se snažíme pochopit.

    MacIntyre provádí nejprve rozbor nejvýznačnějších aspektů moderní individualistické morálky a jejích nejvyhraněnějších představitelů. V morální filosofii se zabývá emotivismem, jehož ústřední teze označuje každý morální výrok jako pouhou věrohodnou masku individuální preference. Všechny výroky typu „má být“ či „je správné“ lze dekódovat a odhalit za nimi něčí vůli. V kontinentální filosofii je paralelou emotivismu především koncepce morálky, kterou lze najít u Nietzscheho. Oba tyto směry se chápou jako obecně platné popisy povahy morálního výroku. MacIntyre jim oponuje a argumentuje, že jsou pouze odrazem stavu morálního jazyka po jeho rozpadu v novověku, především v osvícenství.

    Obdobou emotivismu na poli sociální analýzy je teorie organizace Maxe Webera. Specifičtěji racionalita, kterou organizace ztělesňuje, a typ byrokrata, který vytváří. Jádrem byrokratické racionality je schopnost maximálně efektivně promýšlet prostředky, a právě jen prostředky. Byrokrat jako odpovídající typ role se stará o hladké dosahování cílů, které samy o sobě jsou ovšem mimo jeho obzor, nezhodnotitelné a tedy libovolné. Typem podobným byrokratovi je terapeut. Ani ten se nestará o cíle, nýbrž pečuje pouze o kvalitní přizpůsobení individuální psychiky nárokům okolí, o odstranění vnitřních tlaků a nesouladu. Ani jeden není schopen z pozice své role účasti na morální debatě.

    Sociologií těchto typů je podle autora Goffmanovo pojetí společenských interakcí jako rolí, mezi nimiž proplouvá nezávislé Já. Jedinou podstatnou dimenzí role je její dobré zvládnutí, a jakýkoli morální obsah je pouze nahodilý. Výsledkem je segmentace života na v podstatě nesouvislá představení, a s tím vyprázdnění Já od společenských závazků. Ani jedna z těchto tří koncepcí není slučitelná s pojetím ctností, o jehož rozpracování MacIntyre usiluje.

    Kořeny stavu společnosti, který je vyjádřen těmito teoriemi, sahají k pokusu nalézt v jedinci dostatečný základ morálky. Podniknutí tohoto pokusu bylo nezbytné po rozpadu sdíleného porozumění morálce postaveném v jádru na Aristotelově etice. V interpretaci, kterou podává MacIntyre zde ovšem došlo k zásadnímu neúspěchu při zdůvodnění. Odmítnutí Aristotela znamenalo odmítnutí telosu člověka, k jehož dosažení mají sloužit ctnosti a pravidla života. Nové schéma počítalo pouze s pravidly, která měla plynout z přirozenosti člověka. Ani pokus zakotvit je v morálních pocitech a vášních (zejména Hume), ani v rozumu (Kant) se neukázal být uspokojivým řešením. S pomocí kritérií vytvořených těmito filosofy je možné vytvořit poměrně libovolně různé sady morálních výroků a pravidel, obsahující různé antagonismy a povrchnosti. Vrcholem tohoto vývoje a zároveň rezignací je Kierkegaardova filosofie radikální volby. Etický život si jedinec musí zvolit, a před touto volbou není žádný důvod ani argument.

    Souběžně s  filosofií rozebírá MacIntyre také problémy v založení společenské vědy. Jejich příčinu vidí ve snaze vsunout do věd o člověku pojem „faktu“, jak se etabloval v přírodních vědách. Takový fakt je především neutrální, což ruší veškeré odkazy na úmysly a názory jednajícího. Odtud snaha mnoha společenských vědců vysvětlit jednání jeho rozložením na základní jednotky, které existují ještě před záměry. Druhým podstatným rysem vědění založeného na „faktech“ je možnost poznávané rovněž ovládat a předvídat. Takové vědění má za cíl zobecnění ve tvaru zákona, které pro přesně vymezenou množinu jevů poskytuje exaktní vysvětlení i předpověď chování. Proti tomuto konceptu společenské vědy vznáší MacIntyre zásadní námitku, kterou staví na skutečnosti, že žádné takové zobecnění ve společenských vědách ještě nevzniklo, a dokládá jí několika argumenty, podle kterých ani vzniknout nemůže. Ukazuje existenci systematické nepředvídatelnosti obsažené v lidském jednání. Ovšem tím nechce upírat společenské vědě nárok na smysluplnou existenci – ve společnosti je mnoho jevů, které nejsou nahodilé, a existuje mnoho užitečných zobecnění, které je popisují. Žádné ale nemá povahu výlučného zákona, všechny mají své protipříklady. Zásadní implikací předložené kritiky je destrukce nároku manažera (ve smyslu výše uvedeného typu) na expertní, vědecké a hodnotově nezatížené spravování společnosti. Tento nárok je jen maskou něčí vůle, něčích zájmů, které jsou, jako vždy v moderní době, chronicky zbavené morálního zdůvodnění.

    Z této argumentace vycházejí jako konzistentní pouze dva typy morálky. Buď Nietzscheho, která nezastřeně prohlašuje individuální vůli jako jediný zdroj morálních pravidel, nebo aristotelská, postavená na ctnostech. MacIntyre ve svém výkladu argumentuje pro druhou z uvedených. Rozsáhle probírá dějiny ctností a jejich proměn zejména ve starém Řecku a ve středověké západní Evropě, a na tomto historickém pozadí vykresluje základní pojmy, s jejichž pomocí lze chápat ctnosti adekvátně v souvislostech konkrétních společenství. Jsou to praxe, narativní jednota lidského života a tradice. Chápe je ovšem do jisté míry odlišně od běžného obsahu.

    Praxí rozumí takovou komplexní společensky zavedenou činnost, která obsahuje jistá dobra a s nimi také vnitřní měřítka zdatnosti při dosahování těchto dober. Přijetím těchto interních kritérií se člověk jako účastník praxe sám rozvíjí, a rovněž může přispět k rozvoji samotného chápání dobra této praxe. Příkladem praxe je třeba šach. K účasti na této hře musí šachista přijmout vnitřní kritéria hraní, aby se mohly rozvíjet jeho specifické zdatnosti a aby mohl participovat na dobrech, která jsou v této praxi obsažena, v tomto případě potěšení z brilantního útoku nebo nápadité obrany. Při výjimečných kvalitách může hráč sám přinést do šachu inovaci a tak obohatit i její ostatní účastníky, aniž by tím opustil sféru této praxe. Předpokladem dosahování dober praxe jsou ctnosti. Nejsou jenom souhrnem technických dovedností, spíše zakládají dlouhodobou kooperativní povahu praxe, a zároveň jí vždy přesahují.

    Prostorem, do kterého přesahují, je celek lidského života. Chápat lidský život jako celek je dnes ovšem nesamozřejmé. Důvody jsou dva – prvním je segmentace lidského života na více oddělených částí, které spolu nesouvisejí. Vydělení stáří i dětství, rozdělení práce a volného času jsou hlavní dělící linie, které institucionálně znesnadňují chápání lidského života jako jednoty. Ve filosofii koncepce Já separovaného od rolí, které hraje a od příběhu, který žije, vzniklo zázemí života chápaného jako náhodný sled epizod. Přesto však má smysl hovořit o životě jako jednotném, a formou této jednoty je příběh. V pozadí našeho myšlení je tendence vykládat jednání jako srozumitelné, a takovým se stává teprve tehdy, když je zasazeno do souvislostí příběhu. Podle MacIntyrea neexistuje základní jednání, které by bylo prosto kontextů, vždy stejné. Srozumitelná jednání vytvářející příběh zakládají dlouhodobě identitu jedince, která je teleologické povahy. Zde vstupují do pojmu příběhu ctnosti, bez nichž není možné sledovat cíl lidského života. Usměrňují jednání a dávají mu smysl hledání dobra.

    V rámci výkladu tradice objasňuje MacIntyre také frekventovaný pojem dobra. Tradice je pozadím morálního jednání každého jednotlivce. Svým narozením do určitého společenství a výchovou v něm přijímá každý nějaké morální vědomí a zároveň představu o dobru. Morální vývoj chápe MacIntyre jako hledání dobra, které by se dalo nazvat autentické. Vychází ze zděděné tradice, ale překračuje jí a prohlubuje. Zároveň toto individuální hledání může tradici obohacovat, pokud se stane hlubším pochopením jejích dober. Současný morální jazyk ale klade velký důraz na autonomní rozhodnutí jedince v otázce, jaká dobra chce sledovat, a tento druh kontextu pouští ze zřetele. Tím se vrací k problému nastíněnému na začátku, že v tomto pojetí nejsou k dispozici racionální kritéria volby mezi jednotlivými soustavami morálních pravidel.

    MacIntyre Ztrátou ctnosti vstoupil výrazně do tzv. debaty mezi komunitarismem a egalitárním liberalismem, která probíhala v 80. letech minulého století. Jeho kritika však sahá hlouběji, k samotnému založení morální povahy společnosti po osvícenství. Oč je však jeho kritika důslednější a méně milosrdná, o to víc se vnucuje otázka východiska. Vyloučíme-li existenci pozitivních aspektů současného stavu, nezbývá, než konstruovat radikální alternativu (nechceme-li rezignovaně zhynout). Formy současné společnosti, především práce odtržená od domácnosti, znemožňují chápat životy většiny lidí jako účast na nějaké praxi a tradici. Šanci nabízejí malá lokální společenství, budovaná ve vědomé distanci od převládajících forem, které již nejsou dlouhodobě životaschopné.

    MacIntyreovo pojetí je netypické absencí snahy konstruktivní kritikou reformovat stávající řád, v kontrastu k většině současných prací na tomto poli. Některé body v pojetí pospolitosti a jedince a jejich vzájemného vztahu nejsou plně vyjasněny, i přesto ale zůstává Ztráta ctnosti inspirativním podnětem k přemýšlení a k sebepochopení některých alternativních společenství.


Celá recenze | Autor: Mgr. Ondřej Štech | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.