Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu „La République et sa diversité. Immigration, intégration, discrimination“ (P. Weil)

Vydáno dne 01. 04. 2006 (3146 přečtení)


Vilém Novotný se narodil v r. 1979. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Věnuje se především studiu veřejných politik a veřejné správy, problematice imigrační politiky, komparativním přístupům v politické vědě a metodologii společenských věd obecně.


WEIL, Patrick: La République et sa diversité. Immigration, intégration, discrimination, Paris: Éditions du Seuil et La République des Idées, duben 2005, 114 stran, ISBN 2-02-069377-1

    Hořící auta ve francouzských městech se už asi staly symbolem toho, jak bolestně a problematicky se vyrovná Francie se svou  etnickou, náboženskou a teritoriální diverzitou, která je výsledkem jejího poválečného vývoje. Je pozoruhodným paradoxem, že země, která se často pyšní tím, že je kolébkou lidských práv, nedokázal dosud tato práva řádně převést v praxi. Patrick Weil se ve své knize, nebo lépe řečeno eseji, pokouší popsat příčiny tohoto stavu a navrhnout jeho nápravu. Esej vznikal na objednávku mezinárodního frankofonního think-tanku stojícím za revuí „La Vie des Idées“ již na konci roku 2004 jako osobitá reflexe aktuálního tématu vycházející z přednášek přednesených v cyklu „Grand Angle“. Zvolené téma diverzity zahrnující imigraci, integraci a diskriminace je ve francouzské společnosti téměř nadčasové a  disponuje pozoruhodným dlouhodobým mobilizační potenciálem (s. 7). Připomeňme si, že v době jeho vzniku dozníval tzv. šátková aféra, která se týkala nošení náboženských symbolů ve veřejných školách. Na konci roku 2005 to byly rozsáhlé nepokoje na francouzských předměstích předměstích a dnes se Francie potýká s jejich důsledky v podobě návrhu reformy zaměstnávání mladých.

    Kdo je ale Patrick Weil? Weil je jedním z nedůležitějších francouzských odborníků na problematiku imigrace a integrace, který působí jako profesor (directeur de recherches) na pařížské Sorbonně (Paris I) v Centru sociálních dějin 20. století (Centre d‛histoire sociale du XXe siècle). Jeho důležitost a zajímavost pro vědecký a politický diskurz je mimo to dána také jeho  politickou angažovaností, která zatím dosáhla vrcholu za Jospinovy vlády, kdy působil jako poradce premiéra pro otázky imigrace a integrace. Přihlédneme-li pro k této autorově politické angažovanosti, ne nepochopitelné českému akademickému prostředí, a výše uvedené „objednávce“, pak je možné Weilův esej zařadit do oblasti tzv. politických fór, která rozpracovávají hlavní myšlenky do konkrétních praktických návodů, které se později střetávají v různých politický arénách.

    Jak je to ale s konkrétním Weilovým přístupem k této problematice? Červenou nití Weilovy argumentace je tvrzení, že za neúspěšným potýkáním se Francie s její vlastní diverzitou stojí odklon od republikánských ideálů a principů, především principu rovnosti (viz. např. s. 11). Weil detailněji rozebírá na třech tématech (imigrace, integrace, diskriminace) příčiny odklonu od původních republikánských ideálů, poukazuje na vzniklé problémy a navrhuje podrobnější řešení, která mají vésti k nápravě, tj. k nové aplikaci republikánského principu rovnosti.

 

Imigrace: od kontroly k regulaci

    Weil přistupuje k problematice francouzské imigrační politiky velmi kriticky. Ve své argumentaci vychází z názoru, že politika, která se snažila, především po roce 1974, kontrolovat imigrační toky prostřednictvím systému kvót, chronicky selhávala v dosahování svého cíle, tj. kontroly a omezení imigrace. Jejím výsledkem bylo naopak zmatení francouzských občanů a jejich příklon k extremistickému populismu Národní fronty a některých pravicových politiků odmítajícím nadále vnímat Francii jako imigrační zemi. Důvodem byl nevyřešený rozpor mezi rétorikou omezování a zastavování imigrace a prakticky nepřerušeným pokračováním legálního přistěhovalectví (s. 19).

    Toto selhání na národní úrovni vede Weila ke skepsi ohledně jednotné evropské imigrační politiky, která se dnes zdá důležitým faktorem pro zachování politiky kvót. Weil se domnívá, že evropská politika má příliš omezený prostor tím, že jednotlivé imigrační politiky členských států se od sebe příliš liší. Tuto odlišnost lze vyjádřit faktory jako geografická poloha, demografická situace, rozdílná situace členských států s ohledem na migrační cyklus, politické tradice, techniky a reglementace týkající se administrace imigrace, ideologické orientace vlád (pravice - levice). Harmonizace na evropské úrovni může uspět jedině v oblastech, které mají společný mezinárodní právní základ, jako např. azylová politika v Ženevské konvenci (s. 24-26).

    Další argumentem proti politice kvót jsou nenaplněná očekávání ohledně přilákání kvalifikované imigrace. Weil poukazuje na absurdnost současné francouzské situace, kdy, na jedné straně, je vláda schopna potichu otevřít brány kvalifikované migraci pouhým ministerským nařízením (s. 43-44), ale kdy, na druhé straně, není schopna udržet ve Francii vystudované zahraniční studenty. Ty odrazuje problematickým poskytování povolení pobytu, což jde celkově proti logice celé akce, protože tak přichází nejen o kvalifikovanou pracovní sílu, ale i o kontakt na mateřskou zemi studenta (s. 45).

    Základem, na kterém Weil staví svůj návrh reformy imigrační politiky, je myšlenka „rekonfigurace“ role státu a jeho vztahu k (i)migraci, tj. přechod od tradiční představy kontroly (rigidního a nepřizpůsobivého systému kvót) k (pružné) regulaci imigračních toků. (I)migrace bude pro stát 21. století jedním z nejdůležitějších bodů jeho agendy a tento stát se bude muset, aby obstál, daleko více soustředit na lepší koordinaci administrace imigrace. Mimo to bude muset také lépe reagovat na přání migrující populace, řídit zpětné migrační toky z dlouhodobého hlediska a v perspektivě vzájemného rozvoje mezi hostitelskou a původní zemí a také  přizpůsobit řízení práv a statusu svých státních příslušníků v zahraniční a cizinců a svém území (s. 46). Prvním konkrétním krokem k této „rekonfiguraci“ je zavedení permanentních cestovních víz bez omezení mezi Francií a zemí původu (s. 45), což by mělo zabránit nežádoucímu „odlivu mozků“ z Francie a mateřských zemí.

 

Paradox integrace po francouzsku

    Jestliže je Francie považována za první oficiální přistěhovaleckou zemi v Evropě, pak lze to samé jen velmi těžko zopakovat o francouzské integrační politice. Tento paradox, který pravidelně osvětlují plameny zapálených aut, vede k otázce, proč nastaly problémy s integrací mimoevropských přistěhovalců, když se evropští přistěhovalci za horších podmínek (školství, spolčování, sociální zabezpečení) integrovali daleko lépe (s. 48). Weil považuje za hlavní důvody dva vzájemně propojené problémy, kterými je dlouhodobá nezaměstnanost a neschopnost Francie přizpůsobit se nové rozmanitosti francouzské společnosti. Slabé výkony hospodářství ovlivňují nejen míru nezaměstnanosti, ale podvazují i akceschopnost vlády v řešení nedostatečné bytové situace přistěhovalců, kteří uvízli z valné části v sociálně deprivovaných čtvrtích. Nezaměstnanost a koncentrace na „špatné adrese“ vytváří začarovaný kruh, z kterého je v dnešní Francii jen velmi těžké vystoupit, protože kvalita bydlení je přímo spojena s kvalitou škol, což dále podmiňuje možnost sociálního vzestupu prostřednictvím vzdělání (s. 50).

    To však není jediný problém integrace přistěhovalců. Ke zmíněné koncentraci na „špatné adrese“ se podle Weila přidávají i další dva faktory, které jsou důležitými stavebními kameny identifikace neevropských přistěhovalců. Prvním je problém akceptace „dvojího občanství“ přistěhovalců způsobený rozpadem francouzského koloniálního panství. Politicky vyostřená rétorika části politického spektra, především Národní fronty od 80. let, jenž odmítá uznat etnickou rozmanitost původu francouzských občanů. To odporuje nejen republikánskému principu rovnosti všech původů ve státním občanství, ale také vede, zejména u druhé a třetí generace přistěhovalců, k narušení jejich identifikačního pouta s Francií a odmítání být pouhými formálními Francouzi (Français de papier).

    Weil se ale především věnuje druhému, dříve ne tolik zmiňovanému, problému, kterým je nedostatečné se přizpůsobení principu laickosti nové náboženské rozmanitosti Francie, která je domovem největší budhistické, muslimské a židovské komunitu v EU (s. 72). Weil přistupuje k tomuto tématu prostřednictvím již zmíněné „šátkové aféry“. Weilovy návrhy na reformu vychází ze závěrů nezávislé komise pro studium aplikace principu laickosti ve francouzské republice jmenované presidentem Chiracem 3.7. 2003, jejímž byl sám členem. Hlavní osou nápravy má být striktní aplikaci principu laickosti a rovnosti na všechna náboženská vyznání zastoupená ve Francii. To spočívá, na jedné straně, v poskytování stejné podpory všem náboženských vyznáním (např. povolování míst pro vykonávání kultu, úprava jídelníčku ve veřejných stravovacích zařízení, zavedení výběrových svátečních dní podle náboženského vyznání - Vánoce, Kipur, Aid apod. (s. 73-74)). Na druhé straně ale musí francouzský stát striktně ochraňovat práva jedince před nátlakem náboženských skupin.

 

Diskriminace: plán pro rovnost

    Posledním tématem Weilova eseje je problematika diskriminace. K tomuto problému přistupuje Weil z republikánských pozic, které se opírají princip rovnosti zakotvený v prvním článku Ústavy páté republiky, tj. rovnosti všech francouzských občanů před zákonem bez ohledu na původ, rasu nebo náboženské vyznání (s. 77). Weil vidí problém diskriminace v současné Francii v tom, že se tento princip nedaří přes různé přijaté politiky a uzákonění naplňovat. Je tak otázkou, jaké jiné politiky přijmout. Jako zajímavá inspirace se jeví americká politika pozitivní diskriminace (affiramtive action). Její přímé přebírání ale Weil odmítá s tím, že americké řešení je zúženo na rasovou bázi, což neodpovídá francouzské republikánské tradici. Inkluzivní rozměr francouzské republikánské tradice podtrhuje Weil tím, že k etnické, rasové a náboženské dimenzi diskriminace přidává ještě rozměr teritoriální. Diskriminace se tak nedotýká jen přistěhovalců a jejich dětí, ale i francouzských Francouzů z francouzských periférií a zámoří. Kopírování rasově založené politiky pozitivní diskriminace by podle něj přineslo místo kýženého sjednocení všech postižených skupin v boji proti sociální diskriminaci pouze jejich rozštěpení(s. 88).

    Weil na základě stručné analýzy vymezuje tři nejproblematičtější okruhy (školství, resp. přístup k určitému druhu vysokých škol, veřejnou správu a soukromé podniky), ve kterých by se měla přijmout konkrétní opatření. V oblasti školství navrhuje zavést po vzoru Kalifornie, Texasu a Floridy systém, který by garantoval nejlepším studentům ze všech francouzských gymnázií přístup do přípravných, nebo prvních ročníků francouzských „grandes écoles“ a institutů politických studií (IEP). Součástí navrhovaného balíku opatření je také revize přijímacích zkoušek, ve kterých by se měly eliminovat předměty, ve kterých dominují studenti z elitních středních škol, jako např. všeobecný kulturní přehled (culture générale), nebo znalost živých jazyků. Dále by se měly udržet disciplinární hranice mezi univerzitami, na jedné straně, a obchodními školami a IEP, na druhé straně, a to především ve výuce práva, tj. mělo by se další zabránit koncentraci prestižních oborů na elitních školách a tím i prohlubování rozdílu mezi (pařížskou) elitou a periférií. Francouzský stát by také měl masivně investovat do univerzit a obnovit systém stipendií pro děti ze sociálně slabých rodin na bázi kontraktu studia za pozdější pedagogickou činnost na středních školách (s. 96-97).

    V oblasti veřejné správy by měl stát zajistit odbourání výhod vyplývajících z lepšího sociální a geografického postavení některých uchazečů tím, že bude hradit účastníkům konkurzů náklady na cestovné a ubytování (s. 98-99). V oblasti soukromého sektoru jsou navrhována opatření zaměřena na odstranění sociální a rasové  diskriminace, tj. zákazem bezplatných stáží, anonymizací životopisů a užší spolupráci pří přípravě na zaměstnání mezi podniky, vysokými školami a gymnázii (s. 99-100).

    Všechna výše navrhovaná opatření, které Weil nazývá „politikou rovnosti“, spočívají v navrácení se k republikánského ideálu rovnosti a jeho účinnému uskutečnění. Weil odůvodňuje své návrhy tím, že mají umožnit Francii, aby lépe respektovala svou novou diverzitu a aby se vyhnula bolestným obdobím třídění a rasové diskriminace. Mají také napomoci tomu, aby nedošlo k výbuchu akumulované frustrace z přímé a nepřímé diskriminace v každodenním životě. To však podle Weila není vše. Francie musí vytvářet nové pouto se svými „novými“ občany. K tomu bezprostředně patří uznání náboženské vyznání jako strukturujícího pólu identity a dvojího občanství jako výrazu kulturní diverzity. Dalším důležitým krokem je zařazení témat jako imigrace, kolonizace a otroctví, které se týkají percepce dějin ostatních, do dějin Francie. Právě tím se podle něj podaří vytvářet pouto mezi budoucími občany k rozdílné minulosti a paměti, tak jako posilovat identifikaci s francouzskou republikou a jejími ideály (s. 104-109).

    Shrneme-li stručně Weilův esej, pak můžeme tvrdit, že se jedná o brilantní ukázku francouzského intelektuálního výstupu, který jasně a přehledně strukturuje argumenty okolo své základní myšlenky, tj. že ideály francouzské republiky a především ideál rovnosti jsou klíčem, který otevírá dveře k řešení aktuálních francouzských problémů vyplývajících z diverzifikace francouzské společnosti. Zejména je nutné si uvědomit silný politický rozměr eseje, protože, jak již bylo dříve řečeno, problematika imigrace, integrace a diskriminace představuje silný mobilizační faktor ve francouzském politickém diskurzu. To vyplývá z klíčového postavení těchto témat v koncepci francouzského občanství a národního uvědomění (srov. např. BRUBAKER, Rogers: Citizenship and Nationhood in France and Germany, Cambridge: Harvard Univ. Press 1992). V této perspektivě se Weil, jako pro socialistický a republikánsky orientovaný příslušník francouzské elity, snaží obhájit a oživit tradiční francouzské republikánské hodnoty proti pokusům o jejich redefinici ze strany pravicových a populistických politiků à la Sarkozy a Le Pen.

    Z celkového pohledu je textu velmi těžké něco vytknout. Absence seznamu použité literatury není při tomto druhu textu, který se soustředí originalitu myšlenek a jejich logické pospojování, žádným závažným prohřeškem. Tu si může čtenář velmi dobře dohledat v poznámkovém aparátu. Přesto by bylo zajímavé mít tento souhrnný seznam, protože ten přece jen trochu přehledněji napoví o původu a horizontu vyjádřených myšlenek a „solidnosti“ výstavby použitých argumentů.

    Z hlediska argumentace je zajímavé, že Weil používá velmi často statistické údaje jako pádné argumenty, ale příliš se nezamýšlí nad jejich kompatibilitou a vypovídací hodnotou, což je u takových ožehavých a těžko postihnutelných témat jako imigrace, integrace a diskriminace na pováženou. Takovýto přístup je bohužel ve společenských a sociálních vědách dosti častým jevem. To je poněkud paradoxní vzhledem k tomu, jak rozšířený je skeptický názor humanitních a sociálních vědců na statistiku jako na  prostředek, kterým je možné vytvořit požadované údaje téměř kdykoli. Domnívám se, že by se tomuto paradoxu, který proti sobě staví až posvátnou úctu k „tvrdým“ datům a poněkud přezíravé vnímání tvorby těchto dat, mělo věnovat daleko více pozornosti, tj. humanitní a sociální vědci by měli jít za pouhé přejímání finálních údajů a měli by se trochu více zajímat o jejich vznik.

    Pozoruhodným momentem eseje je také to, že se Weilovi téměř podařilo vyhnout se dnes tak oblíbenému pojmu multikulturalismus. To vyniká zejména v části týkající se diskriminace, kde je hlavním referenčním rámcem USA. To je možné vysvětlit poněkud ambivalentním vnímáním USA ve Francii. Na jedné straně je tradice francouzské sebestřednosti velmi kritická k „první velmoci“, ale na druhé straně, je zřejmé, že USA jsou hlavním, a bohužel často jediným referenčním rámcem. Z politického zaměření textu je však  zřejmé, že Weil, pokud se pokouší nalézt řešení francouzských problémů pro Francii, jenž by vycházelo z tradice francouzských republikánských hodnot, tak ani příliš dobře nemůže multikulturalismus do své koncepce přijmout.

    Z pohledu České republiky je možné se nechat inspirovat Weilovým textem minimálně ve dvou oblastech. První je styl, kterým je esej napsán. Preciznost, jasnost a detailnost vytvořené intelektuální konstrukce si rozhodně zaslouží nemalou pozornost. Druhou oblastí je praktický rozměr, protože témata, která Wiel rozebírá, bude muset Česká republika dříve nebo později  řešit. Je proto aktuální otázkou, jestli se nám podaří najít vhodnou inspiraci a vyhnout se bolestivým problémům spojeným s přicházející diverzitou české společnosti.


Celá recenze | Autor: PhDr. Vilém Novotný | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.