Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu "Machiavelli. Nepochopený muž" (M. White) - "Machiavelli - opět nepochopený muž"

Vydáno dne 01. 10. 2006 (3502 přečtení)

Machiavelli. Nepochopený muž.
Přeložil Gerik Císař. 1. vyd. Praha: BB/art 2006, 294 stran, ISBN 80-7341-667-0

    Podle Benedetta Croceho, a řady dalších, je Machiavelli záhadou, kterou se zřejmě nikdy nepodaří vyřešit. Již letmý pohled na pětisetleté dějiny machiavellského bádání odhalí hloubku rozporů mezi jednotlivými interprety a jí odpovídající hloubku záhady. Podle jedněch interpretů představuje Machiavelli nepříliš originální vrchol jedné tradice politické filozofie, podle dalších je jeho dílo naopak něčím zcela novým, radikálním rozchodem s filozofií anticko-křesťanské tradice. Podle dalších Machiavelli vůbec není filozofem, spíš pouhým empirikem, který se díky svému mdlému rozumu a pochybným morálním kvalitám nestyděl podepsat pod své z praxe vydestilované zločinné zásady. Jiní naopak namítají, že nebyl cynik ale naopak čestný muž, který svým spoluobčanům odvážně odhaloval praktiky tyranů a ukazoval cestu k obecnému blahu a svobodě. Další tvrdí, že všechny dosavadní pohledy na Machiavelliho se mílí, že nemohl být ani cynik ani patriot, ani republikán ani protofašista či protostalinista, protože se jako moderní sociální vědec zdržoval veškerého hodnocení, že pouze analyzoval politické události aniž by k nim zaujímal jakýkoliv hodnotící postoj atd.
    Poslední desetiletí s sebou přinesla opět nový zájem o Machiavelliho dílo. Toto znovuoživení florentského sekretáře je spojeno především s hledáním identity a zdrojů moderního západního politického myšlení. Toto hledání je podmíněno pocitem selhání jistého komplexu idejí, který lze nazvat liberálním individualismem. Řada badatelů upozorňuje, že naše pojetí politického života jakýmsi nedopatřením zapomnělo na tradici renesančního republikanismu, která je jedním z hlavních zdrojů moderní demokracie. Toto zapomenutí nás přišlo draho – zploštění a ochuzení veřejného života, ztráta loajality k demokratickým institucím atd.1 Není však mým záměrem zabývat se zde podrobněji republikánskou výzvou liberalismu. Chci pouze připomenout prominentní pozici Machiavelliho v této diskusi, která je dána tím, že je jeho dílo chápáno jako jeden z vrcholů republikánské tradice. S tímto oživením zájmu souvisí i jakási druhá vlna literatury o Machiavellim, tentokrát ne však v podobě vědeckých pojednání ale ve formě životopisů. Do této druhé vlny jistě patří i kniha Michaela Whitea Machiavelli. Nepochopený muž.2
    Jak ale může životopisec přispět k odhalení záhady jménem Machiavelli? Tam, kde se nepodařilo uspět filozofům, politologům, historikům idejí atd. může životopisec nabídnout novou pozici či přístup z níž by bylo možné uchopit Machiavelliho osobnost jako celek. Životopisec totiž může při svém líčení využít různé přístupy a spojit je v jeden koherentní celek. Jako historik může vzít v potaz historické události a okolnosti ovlivňující (ať již přímo nebo nepřímo) Machiavelliho život, jako historik idejí může stopovat intelektuální proudy formující Machiavelliho myšlení, jako politolog může sledovat Machiavelliho pozici a práci tajemníka Druhého kancléřství, jako filozof může vykládat a hodnotit poslední účely skrývající se v jeho spisech a to vše obohatit o Machiavelliho soukromí, o jeho každodenní radosti a strasti, o vcítění se do něj jako do člověka, o jeho naturel. Přijmeme-li tento pohled, pak nám nezbývá než posoudit nakolik White jako životopisec přispěl k řešení této záhady.
    Whiteova kniha se skládá ze třinácti kapitol z nichž jedenáct je historických a dvě se pokouší interpretovat Machiavelliho spisy. V oněch jedenácti historických kapitolách White vcelku přesvědčivě líčí jednotlivé historické události ovlivňující Machiavelliho život, kulturní a sociální podmínky Florencie na přelomu 15. a 16. století, i jeho soukromý život a temperament, i když se přitom občas nevyhne absurdním a zjevně nesprávným tvrzením. (Např. když na str. 39 tvrdí, že Machiavelli byl fascinován metafyzikou.) Čtenář se tak postupně seznámí s Machiavelliho rodinnými poměry, jeho vzestupem a pádem jako úředníka republikánské Florencie, s průběhem jeho zahraničních misí, které mu poskytly řadu podnětů při sepisování Vladaře a Rozprav, se strádáním a nevděkem, který prožíval v exilu na svém statku v Percussině, se začátky jeho literární činnosti, i s jeho snahou navrátit se k politické kariéře. Kromě toho, že White líčí Machiavelliho jako loajálního úředníka, vynikajícího politického analytika a skvělého literáta, všímá si jej i jako člověka – jako manžela, otce, přítele ale také jako nenapravitelného sukničkáře, piana, pravidelného návštěvníka bordelů a ironického smíška. Zkrátka Whiteův Machiavelli je člověk, který se stýkal jak s nejvýznamnějšími osobami své doby, s panovníky a papeži, tak s komedianty a prostitutkami, přičemž nepokrytě preferoval ty druhé. Celý tento výklad je velmi čtivý a poměrně poučný, což je jistě způsobeno i Whiteovým obratným vyjadřováním.
    Bohužel, ne stejně dobře se vedlo Whiteovi i v těch kapitolách, v nichž se rozhodl vypořádat se s Machiavelliho politickou teorií. Proti Whiteovu výkladu Machiavelliho politické teorie lze vznést dvě námitky – první je jeho povrchnost a snad i banalita, druhou to, že výklad se nepochopitelně omezuje pouze na Vladaře a vynechává Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, Machiavelliho nejrozsáhlejší teoretické dílo.
    První námitce lze samozřejmě oponovat tím, že White je profesionální životopisec a ne politický teoretik, a proto od něj nelze očekávat stejně fundovaný výklad jako od profesionálního historika politické filozofie. Přesto mám za to, že Whiteův výklad je v tomto poměrně chudý.
    Podle Whitea patří Machiavelli svým důrazem na aktivní občanství a chápáním náboženství jako privátní, nikoli veřejné záležitosti, do tradice občanského humanismu.3 Od ní se však, podle Whitea, odlišuje ve dvou ohledech. Prvním je způsob, jak srovnává antické a soudobé příklady.4 White má jistě pravdu, když tvrdí, že Machiavelli při svém výkladu úmyslně srovnával antické a soudobé příklady, vůbec však nevysvětluje, proč je tato okolnost tak důležitá. Samozřejmou odpovědí by bylo to, že používáním antických a soudobých příkladů chce Machiavelli prokázat neměnnost určitých rysů lidské přirozenosti. U Whitea však nenalezneme vůbec žádné vysvětlení. Druhým důležitým aspektem, jímž se Machiavelliho politická teorie, podle Whitea, odlišuje od občanského humanismu je její forma - to, že Vladař je prvním moderním politologickým dílem, neboť chce popisovat skutečnost tak, jak je, a ne nějaké fikce a fantazie.5 Ani zde se však čtenář nesetká s nějakým vysvětlujícím komentářem. White se nenamáhá objasnit, co se za tímto požadavkem vlastně skrývá. Formuloval takto Machiavelli jako první distinkci mezi fakty a hodnocením? Objevují se zde v Machiavellim první náznaky aplikace metod přírodních věd na společnost, nebo jde Machiavellimu o vědeckou neutralitu? A nebo je naopak Machiavelliho snaha říkat pravdu angažovaným postojem burcujícího revolucionáře?
    Ještě k závažnějším nedorozuměním dochází díky tomu, že White zcela opomněl Rozpravy. Zřejmě díky tomu mylně vydává diktaturu nového knížete ve Vladaři za Machiavelliho ideální formu vlády. To jej vede k tomu, že si neuvědomuje, že Machiavelli preferuje svobodné republiky se smíšenými ústavami (pouze ty mohou zajistit největší stabilitu, schopnost expandovat, svobodu a uspokojení soukromých zájmů každého jedince), což jej nakonec vede k podcenění demokratického charakteru Machiavelliho myšlení. Podle Whitea v „Machiavelliho představě ideální vlády lid spolupracuje s vladařem“6, ale to nesvědčí o Machiavelliho demokratičnosti, neboť „hlavní rozdíl mezi Machiavelliho představou ideálního státu a moderní západní demokracií spočívá v míře účasti veřejnosti na vládě.“7 To je však zásadní nedorozumění. Je sice pravda, že Machiavelli nikdy neuvažoval o všeobecném hlasovacím právu, které náleží do myšlenkového světa liberalismu, ale soudobým liberálním demokraciím by namítal, že nejsou schopné docenit význam aktivního občanství, a že jej naopak, aby zajistily nerušenou vládu elit, jak je to vyjádřeno třeba u Schumpetera, cíleně podkopávají. Machiavelli jednoznačně podporuje aktivní zapojení lidu do politického zápasu, výrazně vyšší stupeň participace než v liberální demokracii, protože lid je lepším strážcem svobody, jelikož netouží dominovat, chce jen zabránit tomu, aby mu bylo dominováno.8
    Machiavelliho preference zápasu lidu o to, aby nebyl dominován, ospravedlňuje řadu institucionálních prostředků v římské ústavě (veřejné žaloby, tribuny lidu atd.), které zajišťovaly vysokou participaci jako nástroj kontroly elit. Machiavelli se tak odlišuje od republikánů tím, že sice prosazuje přímou manifestaci vlády lidu, ale ne jako nástroj mravního sebeuvědomování určité pospolitosti, ani jako pouhou reprezentaci, jak by ji pojímali liberálové, ale jako efektivní nástroj kontroly elit. Právě důraz na lidovou kontrolu elit a na živoucí, antagonistickou veřejnou sféru odlišuje Machiavelliho od většiny republikánských a občansko-humanistických teoretiků, a přibližuje jej k radikální demokracii. Této Machiavelliho tváře si však White, bohužel, vůbec nevšiml.



1 Pro tento oživený republikánský zájem o Machiavelliho srovnej Pocock, J.G.A. Machiavellian moment: Florentine Political Thought and the Atlantic Republican Tradition. 1.vyd. Princeton: Princeton University Press, 1975.; Skinner, Q. Liberty before liberalism. 1.vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1998.; Týž. The foundations of modern political thought. Volume one: The Renaissance. 1.vyd. Cambgidge: Cambridge University Press, 1978, Viroli, M. Republicanism. 1.vyd. New York: Hill and Wang, 2002.
2 Kromě dnes již klasických životopisů Ridolfiho a Villariho srovnej k této druhé vlně Da Grazia, S. Machiavelli in Hell, 1.vyd. Princeton: Princeton University Press, 1989 a Viroli, M. Niccolo’s Smile, 1. vyd. New York :Farrar, Straus and Giroux, 2000.
3 White, M. Machiavelli. Nepochopený muž. str. 199.
4 Tamtéž.
5 Tamtéž. str. 200 -1.
6 Tamtéž. str. 259.
7 Tamtéž. str. 260.
8 srov. Machiavelli, N. Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, I. 5.

Celá recenze | Autor: Mgr. Jan Bíba | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.