Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Politické strany a demokratizace ve Venezuele po roce 1958 (Ustavení a konsolidace paktu z Punto Fijo)

Vydáno dne 01. 01. 2007 (10911 přečtení)


Mgr. Radek Buben se narodil v r. 1979. Je absolventem FF a FSV UK. Nyní je studentem doktorského studia Iberoamerikanistiky na Středisku iberoamerických studií FF UK a asistentem na ÚPOL FF UK. Věnuje se především politickým procesům v Latinské Americe a jižní Evropě a transformacím politických režimů.

Studii doporučil doc. Milan Znoj
Recenzoval prof. Josef Opatrný - posudek zde


Úvod

1. Demokracie, autoritářství a demokratizace v Latinské Americe
1.1 Sociálně-ekonomické a kulturní předpoklady demokracie
1.2 Přechody k demokracii
1.3 Prezidenti, faktické moci a typy demokracie
Závěr

2. Vznik politických stran a venezuelská cesta k demokracii
2.1 Juan Vicente Gómez a restrukturace sociálního a politického prostoru
2.2 Generace 28 a zárodky politických stran
2.3 Postgómezovská tranzice, rozvoj stran a svržení Mediny Angarity
2.4 Demokratické trienio a hegemonie AD
2.5 Diktatura Marcose Pérez Jiméneze a cesta stran ke spolupráci
Závěr

3. Ustavení a konsolidace paktu z Punto Fijo
3.1 Venezuela, ropa a předpoklady demokracie
3.2 Přechod k demokracii a vznik paktu
3.3 Konsolidace demokracie, konflikty uvnitř paktu a cesta k bipartismu.
3.4 Charakter venezuelské demokracie, partitokracie a ropné „prokletí“.
Závěr


Závěr


Úvod

Předkládaná studie je politologickou a historickou analýzou vzniku a zkonsolidování jedné z nejstabilnějších zastupitelských demokracií v Latinské Americe. Práce kombinuje především užití závěrů bádání z oblasti politických dějin a z tzv. tranzitologie, která Venezuele vděčí za hodně ze svých dnes tolik zpochybňovaných paradigmat. Historická část je rozsáhlá záměrně, s ohledem na logicky obecně nízké povědomí českého čtenáře o venezuelském politickém vývoji. Na konkrétním empirickém materiálu měl autor snahu ukázat relevanci teoretických přístupů komparativní politologie.

Venezuela prošla ve 20. století dvěma dlouhotrvajícími a odlišnými typy politických režimů. Gómezova vláda představovala typ zřízení v tehdejší Latinské Americe většinou již překonaný a dokládala velmi specifickou a odlišnou politickou dynamiku, jíž se řídil život v zemi. Od roku 1958 zažila Venezuela dlouhé období politické stability, během níž se vlády odvozovaly od výsledků soutěživých a regulérních voleb, čímž se opět lišila od většiny zemí kontinentu, procházejících procesem „přerušované demokracie“, která byla střídána různými typy autoritářských režimů. I problémy tohoto politického režimu a jeho dekonsolidace (rozpad doposud platných způsobů řešení konfliktů, úpadek starých aktérů a vzestup nových, průnik dosavadních outsiderů do centra systému) činí z Venezuely specifický případ. V době, kdy se v Latinské Americe osmdesátých let země k demokracii spíše vracely, byla krize dosavadního příkladného uspořádání protisměrným vývojem. (Až v nedávné době se konfliktní situace na subkontinentu začaly podobat).

Vyjma krátkého období v dubnu 2002 nezažila Venezuela žádnou formu úspěšného převratu. Navzdory ostré politické polarizaci v devadesátých letech, se dvěma pokusy o vojenský převrat, sesazením prezidenta, rozpadu letitého stranického systému, nárůstu kriminality a každodenního násilí, vykazuje venezuelská veřejná scéna určité konstanty tolerance, institucionální stability a ochoty vyjednávat (byť se stále menšími konkrétními výsledky). Autor se domnívá, že kořeny této politické kultury, lišící se od způsobu řešení podobných situací v Peru, Bolívii či Ekvádoru, lze najít v předchozím dlouhém demokratickém vývoji.[1]

Při studiu demokratického režimu autora od počátku nejvce zaujal fenomén politických stran, ve Venezuele klíčového aktéra v politickém i společenském životě od konce padesátých let do poloviny let osmdesátých. Fakt, že Acción Democrática patřila k nejsilnějším členům Socialistické Internacionály a spolu s indickým Národním kongresem k největším politickým stranám na světě fungujícím v situaci demokratického uspořádání, dovedl autora k snaze vysvětlit tento jev, tak řídký v nestabilním a excesivně dynamickém politickém prostředí Jižní Ameriky.

Vývoj stran je sledován s ohledem na kulminační bod jejich existence, pakt z vily Punto Fijo, podepsaný v roce 1958 třemi hlavními politickými stranami. Pakt měl v politickém a společenském vývoji dominantní vliv až do konce osmdesátých let, kdy se postupně rozpadaly jeho opory (strany, lidová důvěra v ně, depolitizace armády a stabilně rostoucí příjem z ropy). Z toho důvodu jsou v práci užívány termíny puntofijismus, pakt, strany paktu atd.

Práce sleduje vývoj stran a charakter stranické kooperace a kompetice, od jejich založení na konci Gómezovy vlády po sklonek šedesátých let, kdy se, dle našeho názoru, paktu povedlo definitivně porazit jeho stranické (byť logikou svého fungování anti-stranické) oponenty a levicové povstalce, jejichž politické počátky však také byly spojeny s paktem, a ovládnout urbánní centra, jejichž chudinské i středostavovské obyvatelstvo bylo populistickému paktu málo nakloněno.

Základní tezí práce je, že venezuelské strany odmítly personalistické pojetí politiky postavené na konkrétní osobě, jejím charizmatu a politickém projektu a snažily se nastolit fungování široce sociálně i regionálně založených organizací, stabilně fungujících a pronikajících do všech sfér veřejného života, ve snaze vytvořit koherentnější a ekonomicky diverzifikovanější zemi. Jejich úsilí bylo zdánlivě završeno v roce 1968, kdy došlo ke klidnému předání moci, v situaci, v níž by tehdejší vláda mohla celkem bez problémů trvat na svém pokračování.

Text je rozdělen do tří velkých kapitol zakončených vždy parciálním závěrem, shrnujícím hlavní teze oddílu. I z toho důvodu je celkový závěr práce celkem stručný.

 

1 Demokracie, autoritářství a demokratizace v Latinské Americe

Jakékoli uvažování o venezuelské demokracii jako o v podstatě ojedinělém politickém uspořádání v mimoevropském a neanglosaském světě nabude významu především při zasazení do širšího teoretického a (přinejmenším) regionálního kontextu. Byli to teoretici politických režimů, jimž venezuelský případ buď ničil dosavadní předpoklady, nebo je, naopak, stimuloval k novému bádání.

V následujících oddílech načrtneme nejzákladnější a nejvlivnější teoretické modely komparace ustavování politických režimů a polemiky, vedené o nich v badatelské obci, přičemž cílem je ukázat nesamozřejmost vzniku demokratického režimu ve Venezuele. Výstupy z diskuse pak budou v dalších kapitolách aplikovány na konkrétní venezuelskou situaci.rozbila řadu tezí o vtická situace m to teoretici politických režimů, kteří.

 

1.1 Sociálně-ekonomické a kulturní předpoklady demokracie (?)

Výzkum politických režimů se od padesátých let dodnes potýká se základním problémem, jímž je otázka existence či neexistence určitých nutných podmínek, jejichž naplnění, resp. absence, usnadní, či dokonce přímo povedou k ustavení demokratického režimu v konkrétní zemi. Výzkumy se týkaly jak kulturních, tak hospodářských a sociálních předpokladů zvýhodňujících nebo komplikujících a znemožňujících nastolení demokratického uspořádání, a na intenzitě nabraly především v souvislosti s dekolonizačním procesem šedesátých let, který znovu oživil zájem také o latinskoamerické politické problémy.

Teorie demokracie, vázané na normativní díla politické filozofie, měly vždy tendenci spojovat s demokracií nejen kategorii nejlepšího politického zřízení, ale i nutnou existenci tocquevilovského „demokratického ducha“ jako pozitivního faktoru, bez nějž se stabilní režim tohoto typu nepovede vytvořit. Demokratický systém a demokratická společnost jsou v těchto teoriích synonymy. Na přítomnost demokratických tendencí v té které společnosti měly mít zásadní vliv její náboženství, kultura či stupeň dosaženého hospodářského rozvoje. Při aplikaci na Latinskou Ameriku vedly tyto přístupy většinou k tristnímu konstatování, že všechny její charakteristiky působí vysloveně v neprospěch ustavení onoho vzývaného systému a že latinskoamerické národy jsou v podstatě odsouzeny k autoritářským metodám vládnutí.

Kulturní interpretace zdůrazňovaly buď španělský autoritářský individualismus, charakteristický „nerozumnou důvěrou v sebe a ve vlastní moc“ (Francisco García Calderón), silnou monarchistickou tradici, transformovanou v období nezávislosti na potřebu hledání silného vůdce (Richard M. Morse), anebo iberskou antiindividualistickou korporativní tradici, prý neslučitelnou s hodnotami liberální demokracie (Howard J. Wiarda).[2] Mimo pozornost nezůstal ani katolicismus se svým silně hierarchickým uspořádáním. Onen španělský charakter, tak vysmívaný určitou částí severoamerických společenských vědců, často způsobem hraničícím s rasismem, má být vyloženě násilný a příliš afektovaný, nutně vedoucí k radikálním a autoritářským metodám politického boje.[3]

V šedesátých letech vlivná studie Almonda a Verby[4] zdůrazňovala nutnost existence participativní politické kultury, v níž se aktivní občané nejen zapojují do celého politického procesu, od formování vstupů do systému (inputs), přes kritické hodnocení výstupů z něj (outputs) a následnou zpětnou vazbu (feedback), nýbrž je zajímá i charakter celého politického systému. Zbylé dva typy politické kultury – poddanský a parochiální – se vztahují pouze k vstupům a výstupům, a tudíž nevedou k aktivnímu občanu, jehož zajímá i charakter jeho vlády a jenž je tolik vyzdvihován v demokratické politické kultuře. Právě Latinská Amerika (i latinská Evropa) jsou oblastmi, v nichž mají tyto kulturní typy převládat.

Nejsystematičtější a nejdiskutovanější prací o předběžných podmínkách demokracie je studie Seymoura M. Lipseta[5], který svázal demokracii s úrovní modernizace konkrétní společnosti a provázal faktory ekonomického rozvoje s faktory kulturními. Ekonomický rozvoj, zahrnující industrializaci, urbanizaci, vysoké vzdělávací standardy a rostoucí celospolečenské bohatství má být „základní podmínkou udržující demokracii“ a známkou „účinnosti celého systému“. Ideální je takový přechod k demokracii jako novému sociálnímu spořádání, který dokáže skloubit dva přístupy:

1) Příliš neohrozí status a symboly podstatné části konzervativních sil, svázaných s předchozím nedemokratickým obdobím, aniž by to nutně znamenalo, že jim v rukou zůstane reálná moc. Lipset mluví o „kontinuitě původních konzervativních a integrativních institucí během přechodového období, v němž se objevují nové společenské instituce“.

2) Dokáže zvládnout zapojení dosud vyloučených skupin do politiky. Brzké zapojení mas do politiky může vést ke konzervativní protidemokratické reakci, jejich dlouhé držení mimo centra rozhodování zase k revoluci nebo přílišnému očekávání od demokratických institucí, viděných jako všelék veškerých negativních aspektů jejich často bídné sociální situace, a tudíž k nárůstu nesplnitelných očekávání.

Čili, dle Lipseta, pokud „je ohrožen status hlavních konzervativních sil, nebo vstup do systému je negován v klíčovém období, (tak) legitimita systému zůstane zpochybněna“.[6] Postupná demokratizace také umožňuje graduálně vyřešit jednotlivá společenská štěpení (cleavages), jako vztah církve/církví a státu, přístupu nižších vrstev do politiky a boj o rozdělení národního bohatství. Nejhorší je přenášení nedořešených otázek z jedné historické periody do jiné vedoucí ke kumulaci cleavages, jež může být v určitém momentu smrtelná nejen pro jakýkoli politický systém, ale i pro fungování společnosti jako takové. Svůj postoj k problému demokratizace shrnul Lipset následovně:

„Stabilní demokracie vyžaduje relativně umírněné napětí mezi soutěžícími politickými silami. Politická umírněnost je usnadněna kapacitou systému vyřešit klíčová štěpící témata dříve, než se objeví nová. Pokud bylo umožněno, aby rozpory (cleavages) v otázkách náboženství, občanství a kolektivního vyjednávání‘ kumulovaly a vzájemně se posiloval, jako stimulanty stranického nepřátelství, je systém oslaben. Čím více se zdroje štěpení (cleavages) vzájemně posilují a korelují, tím hůře pro politickou toleranci“.[7]

Výše uváděné kulturně-sociální přístupy (vyzdvihávání participace u Almonda a Verby a Lipsetovy teze) nalezly řadu stoupenců a následovníků stejně jako odpůrců. Kromě evidentní inspirace anglosaským světem a jeho institucemi (Lipset hájí dvoustranický systém a uvádí katolické náboženství jako jeden z možných zdrojů antidemokratických postojů) byl autorům vyčítán příliš optimistický názor na pozitivní vztah mezi mírou ukazatelů modernizace či participace a vznikem demokracie. Lipsetova preference postupného přechodu pak sice byla prakticky všeobecně uznána za platnou, ale zároveň neaplikovatelnou na většinu zemí, demokratizujících se v zrychlených poměrech druhé poloviny 20. století.

Tam, kde nebyly zdroje cleavages postupně odstraňovány (tzn. ve většině světa, Latinskou Ameriku nevyjímaje), se vtah ekonomického rozvoje, modernizace a aktivní účasti k demokracii jevil naprosto opačně. Samuel. P. Huntington a Joan M. Nelson[8] kritizovali přístupy liberálně orientovaných autorů jako příliš optimistické. Namísto optimistického „liberálního modelu“ (obr. 1), viděli vztah hospodářského a společenského rozvoje s demokracií a participací mnohem složitěji.

 

Obr. 1 „Příznivá linie“ liberálního modelu podle Huntingtona a Nelsonové[9]

Práce obou autorů přesvědčivě ukázala dilema, před nímž stojí političtí aktéři v rozvojových zemí, a byla založena právě na jejich zkušenostech, nikoli na exaltaci vývoje v malé části západního světa[13]. Studií se přinejmenším podařilo vysvětlit fakt, že často nejméně demokratické režimy se v daných fázích objevují v zemích relativně rozvinutých či fází rozvoje procházejících.

Na skutečnost, že hospodářský a sociální rozvoj spojený s vyšším zapojením občanů do politiky nemusí být pouze cestou k demokracii, ale naopak může vést i k mnohem sofistikovanějším nedemokratickým východiskům, upozornil i Gino Germani.[14] Germani mluví o „cyklech krize participace“, kdy je zvýšení nějakého typu účasti doposud vyloučených společenských segmentů „následováno obdobím,anarchie‘ (…), vysoké politické nestability, na konci,završenému‘ autokratickým režimem, jakéhokoli ražení“. Takový režim má za cíl „demobilizaci“ těch společenských sektorů, jež chtějí buď zachovat získaný prostor pro účast, či dobýt prostory nové. (Nechybí odkaz na Brazílii od roku 1964, Chile po roce 1973, Argentinu za Onganíovy vlády a Uruguay po roce 1972).[15]

Je to právě mobilizace občanů a zrychlený rozvoj, jež vysvětlují, dle Germaniho, rozvoj nedemokracií v Latinské Americe výrazně se lišících od klasických autoritářských a diktátorských forem. Bodem přibližného zlomu je rok 1930 (viz tab. 1).

 

Tab. 1 Vztah modernizace a autoritářských alternativ v Latinské Americe podle Gina Germaniho[16]

Nejvýrazněji byl negativní dopad akcelerovaného hospodářského rozvoje (resp. snahy ho nastartovat) a rostoucí politické participace na demokratické uspořádání v Latinské Americe akcentován v pracích Guillermo A. O’Donella[17]. Podle něj zrychlený ekonomický a společenský pohyb budí v politicky a hospodářsky etablovaných sektorech obavy z ohrožení jejich dosavadní pozice, zvláště dostává-li se rozvoj do konjunkturální krize spojené s růstem inflace a nezaměstnanosti následované útěkem zahraničního kapitálu a nárůstem deficitu v platební bilanci. Zastavit dané procesy a deaktivovat lidový sektor je možné, podle příslušníků těchto skupin, pouze ustavením autoritářského režimu, jenž má za úkol i zabránit opakování obdobného vývoje v budoucnu hlubokou restrukturalizací politiky a ekonomiky. Na scénu přicházejí byrokraticko-autoritářské režimy (O’Donnell však mluví o „státech“), jejichž základní charakteristikou je obsazování vládních míst byrokraty a vojáky, vyloučení lidových sektorů z politiky a jejich kontrola skrze korporativní instituce, restrikce lidových požadavků na větší míru přerozdělování a redukce politických a sociálních požadavků na čistě technické odpolitizované problémy.[18]

Ačkoli kritici správně vytýkali O’Donnellovi buď přílišnou váhu, jíž dává ekonomistní motivaci politického jednání a podceňování autonomie politické sféry[19], nebo implikaci jisté nevyhnutelnosti nastolení těchto režimů v určité fázi ekonomického rozvoje (F. H. Cardoso),[20] pro naše účely je jeho argumentace užitečná. Už O’Donnellem vypracovaná tabulka (tab. 2) reflektující stav v Latinské Americe v první polovině sedmdesátých let ukazuje nesamozřejmost vztahu mezi mírou rozvoje a mírou demokratizace.

 

Tab. 2 Dvojdimenzionální typologie jihoamerických zemí (k roku 1973) podle Guillermo O’Donella[21]

Výrazný pokus určení vazby mezi sociální strukturou a demokracií učinil ve své slavné práci Barrington Moore[23]. Ačkoli je vypracována na základě studia vývoje v Británii, Francii, USA, Rusku a asijských zemí, představuje Moorova kniha, dle našeho názoru, jeden z nejzajímavějších pokusů o explikaci historicko-sociálních podmínek výhodných pro ustavení demokratického režimu, částečně uplatnitelných i na venezuelskou zkušenost.[24] Podstatný je Moorův odkaz na existenci tržních vztahů na venkově, které zlomí absolutní moc pozemkových vlastníků nad jejich poddanými (resp. venkovským proletariátem) a uvolní masy z poddanského sevření. Podstatnou roli hraje buržoazie („Bez buržoazie není demokracie“)[25]. Pokud se však buržoazie spojí s landlordy, vzniká reakčně konzervativní spojenectví bránící onomu dynamickému politickému konfliktu, jehož výsledkem byla ve velkých západních zemí parlamentní demokracie. Vznik demokracie tak podmiňují dva základní jevy: „Oslabení pozemkové aristokracie a vyvarování se aristokraticko-buržoazní koalici proti rolníkům“.[26]

Podmiňování demokracie kulturními, strukturálními, sociálními či ekonomickými předpoklady má samozřejmě mnohem větší záběr i dosah, ale vzhledem k charakteru a rozsahu předkládané práce byly zvoleny pouze ty základní koncepty, jež pomohou pochopit vznik osobité venezuelské demokracie a její originálnost v latinskoamerickém prostoru.

Hledání předpokladů demokratického či nedemokratického uspořádání se setkalo také s řadou principálních odpůrců, kritizujících podceňování politických faktorů a aktérů v celé problematice, především roli autonomní politické akce. Právě na aktéry poprvé výrazně upozornil Dankwart A. Rustow ve své slavné studii publikované poprvé v roce 1970.[27]

Rustow jako jedinou podmínku úspěšné demokratizace určil existenci „národní jednoty“, která však „neimplikuje nic temného o Blut und Boden či každodenních oslavách oddanosti, ani o osobní identitě v psychoanalytickém smyslu nebo o velikém cíli sledovaném všemi občany“. Národní jednota u Rustowa znamená, že „má-li být demokracie, velká většina občanů nemůže pochybovat či se stavět rezervovaně ke své příslušnosti k politické komunitě“. Proto se nikdy plně nedemokratizovala ani habsburská ani osmanská říše, a proto je tak obtížné nastolit demokracii v arabském světě. „Demokracie je systém vlády dočasných většin. Aby se vládci mohli volně měnit, musí přetrvávat hranice a složení občanů musí být kontinuální“.[28] Na základě této jediné předchozí podmínky demokratizace se demokracie formuje jako „dlouhý a nedokončený politický střet“ (v tzv. přípravné fázi) mezi politickými elitami. V druhé, tzv. fázi rozhodnutí, se část doposud soupeřící elity, rozhodne „akceptovat existenci rozdílů v jednotě a ustavit (…) některé klíčové aspekty demokratické procedury“. Soupeřící strany se mohou cítit „vyčerpány dlouhým bojem nebo se obávat občanské války“. Posledním krokem v demokratizaci je fáze uvykací, v níž si část původních odpůrců demokracie jako takové na nový systém zvyká a postupně „racionalizuje svůj závazek k němu“. Politici i občané se učí z úspěšných řešení problémů a získávají v systém důvěru, která je o to větší, pokud „v počátečním období nového režimu mohla na řízení participovat široká paleta politických tendencí, ať už zapojením do různých koalic nebo obdobími ve vládě a opozici“. K režimu se začnou přiklánět i občané skrze „efektivní vazby stranické organizace, jež spojuje politiky v hlavním městě s masovým elektorátem na venkově“.[29]

Rustow tedy nevidí demokracii jako nějaký vědomě a složitě vybojovaný ideál, nýbrž jako prosté zjištění konfliktních stran, že rozumnějším a všeobecně výhodnějším bude nalezení modu vivendi, jenž dá každému určitý podíl na moci, resp. mu zajistí klidnou participaci na společenském životě. Jedinou strukturální překážkou stojící dohodě v cestě je pochybnost o hranicích politické jednotky, v nichž se mají dohoda a následné soužití odehrávat. Permanentní separatismus a hledání jiného teritoriálního rámce pro realizaci politického projektu vedou k setrvalé nedohodě na naprosto základní otázce, a tudíž k hledání naprosté porážky soupeře, bez kompromisů, v souladu s logikou vše beroucího vítěze.

 Z empiričtěji založených výstupů společenskovědního bádání uveďme podobný přístup Myrona Weinera, který při zkoumání různých typů demokracie v rozvojovém světě odmítl ekonomické determinanty politických uspořádání a shrnul možné předpoklady pro demokracii do pěti základních bodů:

1) Demokracie má lepší šanci na ustavení a přežití v bývalých britských koloniích, charakteristických především určitým důrazem na instituce oddělené od různých sociálních cílů, jež skrze ně hodlají konkrétní skupiny realizovat.

2) Po období autoritářské vlády se demokracie snadněji obnoví tam, kde existovala předchozí zkušenost se stranami, volbami a demokratickou vládou a kde se nová elita dokáže domluvit se silovými strukturami.

3) Demokratické instituce samotné pomáhají vytvořit podmínky pro přežití systému. Nejsou tedy zcela závislé na existenci jiných zdrojů podpory pro demokracii, nýbrž možností ustavit politické strany, nezávislý tisk, univerzity atd. samy vnášejí do společnosti ony kýžené demokratické hodnoty, jež dle dřívějšího bádání byly nezbytnou předchozí podmínkou pro jejich vznik.

4) Klíčová je podoba politických stran, jejich fungování a systém. Měly by existovat strany překrývající více společenských cleavages tak, aby se spory nevyhrocovaly vždy pouze podél jedné štěpící osy.

5) „Mezi členy politické elity panuje shoda, že politické spory se odehrávají v rámci určitých procedur. Tato shoda může vycházet z dlouholeté zkušenosti s demokratickým systémem; může být důsledkem období násilí či autoritářské vlády, jež vedou příslušníky elity k ustavení limitů pro jejich vlastní neshody; může být výsledkem formálních konsociačních dohod k překonání ostrých subkulturních cleavages“.

Dle Weinera právě tyto „politické elementy pomáhají vysvětlit, proč některé rozvojové země, tak odlišné ve svém socioekonomickém rozvoji, třídní struktuře, hodnotách růstu, stupni společenské a ekonomické rovnosti, kulturní diverzity či homogenity, a v religiózních a kulturních hodnotách, byly úspěšné při udržení demokratických procesů a institucí“.[30]

Weinerův přístup, spolu s Rustowovým, nás při uvažování o demokracii vrací k jednání politických aktérů, dává politické sféře její autonomii a jistou schopnost strukturovat sociální prostor, tedy nikoli být pouze jeho odvozením a nadstavbou (toto akcentoval i Huntington). Právě výzkum demokratizací v zemích, v nichž tento systém nebyl prosazován postupně v kontextu delšího historického vývoje, dal vzniknout řadě studií, zkoumajících procesy přechodů od nedemokracie k demokracii a zdůrazňujících roli politických aktérů v procesu.

 

1.2 Přechody k demokracii

Badatelský přístup zkoumající demokracii jako především režim nastolený dohodou politických aktérů, který není podmíněn naplněním nějakých předběžných podmínek, ale stojí na autonomní politické akci, ve zkratce nejlépe shrnul Giuseppe Di Palma na výsledcích smyšleného kongresu společenských vědců, jednajících na konci 1. světové války o pravděpodobnosti komunistické revoluce v Rusku, kde by jistě byl vypracován rozsáhlý a velmi kvalifikovaný seznam celé řady strukturálních faktorů, indikujících její naprostou nemožnost. S V. I. Leninem by asi sotva počítali.[31]

Není to ani úroveň blahobytu, co nutně tvoří demokracii (neboť blahobyt se obecně očekává spíše od demokracie)[32], ani nějaké kulturní a historické tradice. Josep M. Colomer odmítl jak ekonomické a kulturně-sociální předpoklady pro vytvoření demokratického režimu, tak existenci hlubších demokratických tradic. Rozhodující je pro něj opět autonomní politická sféra, její instituce a jednání aktérů. Kulturně podobné Holandsko a Německo prošly v meziválečném období (a např. Kostarika s Guatemalou v  období poválečném) naprosto odlišným politickým vývojem právě z důvodu odlišných strategií politického vedení a nastavení klíčových institucí.[33]

Výzkum přechodů k demokracii dal vzniknout specifickému badatelskému směru zvanému, zpočátku posměšně, tranzitologie. Její výsledky jsou, dle našeho soudu, velmi podstatné pro vysvětlení úspěchu venezuelského přechodu k demokracii. Ve zkratce přiblížíme její základní termíny a definice, s nimiž budeme v další části textu pracovat. Přiblížen bude hlavně určitý ideální model přechodu k demokracii, tak jak byl badateli formulován především v osmdesátých letech.

 

Tranzitologie:

- odděluje fázi liberalizace nedemokratického režimu („proces efektivního uplatnění určitých práv, chránících jak jednotlivce, tak sociální skupiny před svévolnými či ilegálními akty, prováděnými státem“ [34]), od fáze demokratizace, jež může (nemusí) uvolnění následovat. Záleží na výsledku konfliktu uvnitř režimu mezi tvrdým jádrem (bunkr) a reformisty (aperturisté, stoupenci perestrojky).

- Demokratizaci dělí na fázi tranzice a konsolidace. Julián Santamaría definoval tranzici jako „proces změny, jímž je jeden existující režim nahrazován druhým“[35]. Chronologicky, „se tranzice kryje s obdobím, v němž starý režim již neexistuje, aniž by se plně ustavil režim nový“. Konsolidace je pak „proces transformace, jehož cílem není nahrazení jednoho režimu druhým, nýbrž rozvoj, potvrzení a usazení nového režimu“. Režim je konsolidován když „dosáhne dostatečné úrovně autonomie, umožňující mu řídit se ve svém fungování logikou, vyplývající z jeho organizačních principů a dynamikou, jíž mu určují politické síly, o něž se opírá“[36]) Novější a známější je definice Juana Linze a Alfreda Stepana, podle níž je demokracie konsolidovaná (a tím pádem tranzice ukončená) v okamžiku, kdy se stává „the only game in town“, tedy v situaci, kdy: 1) „žádný zásadní národní, společenský, ekonomický či institucionální aktér nevěnuje významné prostředky při snaze o dosažení svých cílů vytvořením nedemokratického režimu, návratem k násilí, nebo odtržením od státu…“; 2) „výrazná většina veřejnosti věří, že demokratické procedury a instituce, jsou tím nejvhodnějším způsobem ovládání kolektivního života v jejich společnosti a…podpora antisystémových alternativ je hodně malá…“; 3) „jak vládní tak nevládní síly na celém území státu, jsou podřízeny a uvyknuty způsobu řešení konfliktů v rámci určitých zákonů, procedur a institucí, potvrzených novým demokratickým procesem“.[37]

- Preferuje vyjednaný přechod před revoluční cestou, jež v demokracii vyústí jen zcela výjimečně. Revoluce v sobě obsahuje řadu násilných/nekompromisních postupů, otevírajících řadu nových konfliktních linií nebo umocňujících ty existující. Lidé spojení s novým režimem pak nejsou ochotni přistoupit na žádné liberalizační kroky a umírnění v mocenských centrech jsou buď nahrazeni tvrdým jádrem, nebo je celý režim svržen skupinami, jež ho dosud podporovaly. Nová verze autoritářství bývá represivnější než ta předchozí.

- Přechod je možný prakticky jen od autoritářského režimu, neboť totalitní režim, už z definice samotné, prakticky nemůže vstoupit do vyjednávání s jakoukoli vnitřní opozicí, jíž vůbec nedává právo na existenci. Jakýkoli vnitřní vývoj totalitní moci je velmi nepravděpodobný; totalitní stát se nejprve musí vnitřně transformovat na mírnější a otevřenější (především v ideologické rovině) formu: na post-totalitní autoritářský režim (kategorie Juana Linze)[38].

- Tranzice: začíná krizí autoritářského režimu, vedoucí k určitému otevření politického prostoru (v návaznosti na liberalizaci). Jako východisko z krizové situace vidí umírnění ve vedení režimu vyjednávání s umírněnou částí opozice. Vyjednávání probíhá v situaci oboustranné nejistoty, kdy režim ani opozice neznají svou reálnou sílu.

- Nejistota znemožňuje oběma stranám prosadit do výsledných dohod ustanovení, jež by mohla vést k prosazování jednostranně výhodných kroků. Nikdo neví, zda by po vítězných volbách nebyla použita proti němu. Demokracie se jeví jako vzájemně výhodné východisko. Nikdo v ní absolutně neztratí. Jde vlastně o aplikaci Rawlsova „závoje nevědomosti“, kdy se aktéři řídí strategií „maximálního minima“ a je volena „taková alternativa rozdělování (moci – v našem případě) mezi hlavními skupinami obyvatel, jejíž nejhorší distribuční pozice je nejlepší z nejhorších pozic všech ostatních alternativ“. [39]

- Nedlouhá a bezprecedentní situace přechodu umocňuje roli osobností v politickém procesu. Záleží na jejich fortuně a virtú, neboť tyto se výrazně projeví v situaci určité absence pravidel dané tím, že staré uspořádání už fakticky neplatí a nové se teprve tvoří. I zde je osobnostní pojetí politiky velmi riskantní a mnozí aktéři procesu se pak snaží svou roli v demokratizaci zúročit v následném vývoji, kdy se stávají spíše brzdou pro dobré fungování nového režimu.

- Jednání se omezí na minimální agendu. Hlavním cílem je zajistit demokratické volby. Nejsou otevírána jiná než nezbytně nutná témata. Stranou mají zůstat především jakékoli radikální změny sociálně ekonomického uspořádání, které by povzbudily reakcionáře k protiútoku. Komunisté a revolucionáři v procesu raději obětují své cíle jistotě „buržoazně-demokratického uspořádání“ před nejistotou pokračování autoritářské politiky. Zásadní problém „kulatého stolu“ je nalezení základního způsobu soužití do prvních voleb a limitace moci jejich vítězů ve sférách považovaných poraženou za životně důležité. Proto se opozice snaží demobilizovat své stoupence a vyřadit z jednání nekompromisní. Přílišný nátlak na režim by mohl povzbudit bunkr k akci, která by patrně vedla k nastolení mnohem represivnějšího režimu.

- Nejvyšší je pravděpodobnost uskutečnění této demokratizace transakcí v režimu, který je: 1. v zásadě „dobře ustavený“; 2. nečelí výrazné „hrozbě subverze“; 3. může počítat s „kooperativní opozicí“; 4. má v čele „inovativní vedení“. [40]

- Způsob, kterým je tranzice provedena, má velký vliv na další fungování režimu, jenž z ní vzešel. Z konkrétních příkladů uveďme výrazně zvýšenou roli politických stran ve španělském politickém životě, označovanou analytiky za důsledek jejich hegemonní role v postfrankistickém přechodu. V Kolumbii si pak strany hegemonii přímo dohodly, ve Venezuele zase dominovaly široce pojaté pakty mezi elitami. Sjednaný přechod někdy vede k vzniku nedotknutelných domén, obvykle se týkajících ozbrojených sil a jiných tzv. faktických mocí, jejichž postupné a opatrné odstranění je pak úkolem demokratických vlád. Tam, kde je demokratizace prováděna s použitím represí proti bývalé elitě, nebývá výsledek příliš uspokojivý.

-Konsolidace je završením demokratického procesu. Od nejisté tranzice se liší vysokou mírou jistoty. Výrazně se snižuje role osobností, v tranzici tak důležitá, a narůstá role institucí. Virtú jedince nahrazuje virtú politické strany apod.

-Výsledkem tranzice bývá jen málokdy demokracie („Demokracie není nevyhnutelná a není věčná. Demokracie není nutná: není nezbytným předpokladem pro kapitalismus, ani nevyplývá z nějakého etického imperativu společenské evoluce“). Základní možná vyústění procesu jsou:

1. návrat k autoritářství – nejpravděpodobnější výsledek; návrat k čemusi jako status quo ante, nebo období, kdy se moc drží v podstatě pouze násilím,

2. hybridní režim – „nesplňuje ani minimální procedurální kritéria politické demokracie, ale ani se nevrací k původnímu stavu“. Vhodným názvem takového režimu může být dictablanda (v opozitu k dictadura) či democradura,

3. nekonsolidovaná demokracie – jde o režim „odsouzený k demokracii, aniž by však využil všechny její výhody“. Jsou sice naplněna „minimální procedurální kritéria demokracie (…), ale bez vzájemně akceptovaných pravidel hry, regulujících soutěž politických sil. (…) Aktéři se nedokáží shodnout na základních pravidlech kooperace a kompetice (…). Každá strana považuje sebe samotnou za jedinou kvalifikovanou pro vládu v zemi a dělá vše pro to, aby zůstala trvale u moci“.

4. Konsolidovaná demokracie – vyznačuje se „vzájemně akceptovanými pravidly a ctěnými institucemi fair play, tolerancí a soutěží mezi hlavními aktéry. Takové režimy dokáží „zahrnout nejistotu do svého normálního fungování“.[41]

Portugalský politolog a politik José Manuel Duraõ Barroso[42] viděl demokratizaci jako proces, v jehož rámci se na jednu straně zvětšuje počet politických proměnných (v souvislosti s otevíráním dosud uzavřeného prostoru) a rostou nové možné sociální požadavky vznášené směrem k systému, a na stranu druhou jako proces, v němž systém musí postupně tuto variaci omezovat, aby se dokázal stabilizovat a konsolidovat. Nebezpečné je, pokud je část sociálních požadavků, vzniklých v určitém specifickém a krátkém momentu, zahrnuta do konstitutivního uspořádání systému. Odpor vůči těmto požadavkům ze strany jiných sociálních skupin je pak – nutně − odporem proti režimu jako takovému.

Na základě studia přechodů k demokracii v Latinské Americe vypracovala Terry Lynn Karlová[43] přehlednou typologii forem přechodu k demokracii (tab. 3) a schéma konkrétních tranzic na subkontinentu (tab. 4)

Tab. 3 Formy přechodů k demokracii

V souladu s předchozími výzkumy Karlová konstatovala, že v Latinské Americe je nejlepší cestou k demokracii ta, v níž si „tradiční vládci zachovají kontrolu vlády − i když čelí tlaku zezdola – a úspěšně používají strategií kompromisu, vnucení či kombinace obou, aby si udrželi alespoň část moci“. K úspěchu vede především, když „relativně silná elita přijme strategie kompromisu…“.[44] Pro úspěšné završení přechodu k demokracii a vznik konsolidované demokracie je také potřebná opětná depersonalizace politiky, respektive snížení role zakladatelských osobností a neformálních pravidel osobního styku tak důležitých v období tranzice. Úspěšná demokracie musí stát na institucích a existenci očekávatelných způsobů jednání a rozhodování. Proto Fernando Henrique Cardoso, vybavený zkušenostmi z akademického světa i praktické politiky, k roli politiků poznamenal: „Patrně nejlepší užití politické prozíravosti ze strany státníků v takových momentech je umožnit jejich národům být méně závislými na nich samých a více záviset na institucích“.[45]

 

1.3 Prezidenti, faktické moci a typy demokracie

Demokracií je v této práci míněn režim založený nikoli na hlubokém přesvědčení lidí o mravní nadřazenosti uspořádání, respektujícího takové hodnoty jako pluralita či respekt k názorům ostatních, nýbrž na institucích a určitém způsobu vládnutí. Myron Weiner definoval jako demokratickou takovou rozvojovou zemi, v níž:

1) vláda je volena v soutěživých volbách, za účasti opozičních politických stran; 2) politické strany, včetně opozičních, mají právo usilovat o vládní místa otevřeně, mají přístup do médií, právo shromažďování, svobodu slova a jsou chráněny proti svévolným vládním zásahům; 3) vláda poražená ve volbách odchází, ale její reprezentanti nejsou následně pronásledováni, pokud se nedopustili porušení zákona; 4.) zvolení vládci nejsou figurky, vykonávají svou funkci a aplikují své politiky, přičemž se odpovídají voličům, nikoli armádám, monarchům, byrokratům či oligarchii.[46]

Latinská Amerika má s formálními proklamacemi demokratických vlád zkušenosti od samého vyhlášení nezávislosti. Od stejné doby se však jejím vývojem prolíná permanentní pozastavování onoho vysněného uspořádání, ve formě pronunciamientos, výjimečných stavů, procesů „rekonstrukce“ atd. I proto se hledal jiný, latinskoamerický smysl slova demokracie, odlišný od evropského. Velký venezuelský sociolog, Laureano Vallenilla Lanz, viděl začátkem 20. století latinskoamerickou demokracii jako uspořádání naprosto odlišné od evropského. V Evropě musí demokracie bojovat proti zbytkům feudalismu, jenž se ji staví do cesty, musí proplout mezi strukturami starého režimu a lidovými aspiracemi. V Americe si „demokracie rovnostářská a nivelizující vynucuje potřebu silných vlád (schopných nastolit disciplínu a respekt k autoritě, vycházející z lidu samého), zvýšení svobody (…), udržení pořádku a zbrzdění caudillistických ambicí“.[47] Vallenilla Lanz a jiní požadovali silné vlády, odpovídající realitě hispánské Ameriky, a nikoli importovaným teoriím nefungujícím, dle nich, ani na starém kontinentu. Latinská Amerika potřebuje postupný přechod od mechanické solidarity založené na podřízenosti caudillům k organické solidaritě, vytvořené moderními pokrokovými silami, což dokáže nejlépe zajistit silný diktátor, jenž spojí silnou vládu s lidovou podporou.[48]

Režimy Latinské Ameriky, pokud se vůbec demokracii blížily, odpovídaly Finerově typům fasádových demokracií a quasidemokracií.[49] Do konfliktu se dostávaly zájmy chudých mas, často naprosto vyloučených ze sociálního života, resp. žijících v jiném světě než vyšší třídy a bohaté oligarchie.[50] Jakákoli volební akce opírající se o převahu hlasů nutně narážela na faktické moci (poderes fácticos) nebo mocenské faktory s právem/silou veta. Ty mohou mít charakter pevně ustavených institucí (církev, ozbrojené složky, ambasáda USA), nebo volných zájmových sdružení, fungujících jako nátlakové skupiny (organizace velkých pozemkových vlastníků či podnikatelů, zahraniční kapitál).[51]

Zatímco církev ve 20. století postupně svůj vliv ztrácela, nehledě na hluboké politické diferenciace, k nimž v ní docházelo především v souvislosti se vzestupem teologie osvobození a příklonem části kněží k marxismu, ostatní faktické moci zůstávaly přítomny a volení zástupci, pokud se takoví vyskytli, s nimi museli počítat. Kromě amerických velvyslanců šlo především o finančně mocné sektory a armádu, jež ve 20. století nezasahovala do politiky pouze prostřednictvím ambiciózních jedinců ve svých řadách (nejvyšší hodnostní stupeň v armádní kariéře je funkce prezidenta, zněl starý vtip) či pro dočasnou držbu moci, ale intervenovala s přímým cílem držet moc jako jediná konsolidovaná instituce. Ať už se vojenské intervence vysvětlovaly jako vstup jediného moderního elementu do politiky v zaostalých společnostech, přičemž cílem je dosáhnout rychlé pokud možno bezbolestné modernizace, nebo jako zásah, chránící status quo a brzdící lidové naděje[52], jejich důraz se ve 20. století zvyšoval. Klasik studia vojensko-civilních vztahů, S. E. Finer, určil pět možných důvodů vojenské intervence: 1) snahu o obranu národních zájmů, ať už v roli moderátora politické situace nebo přímého nositele konkrétního politického projektu; 2) třídní zájem; 3) partikulární zájem (regionální, etnický, komunitní); 4) korporativní sebezájem; 5) osobní zájem vůdce puče.[53]

Jako držitel či spoludržitel moci, může armáda rozjet tři základní typy vládních aktivit: 1) programatickou – „armáda přebírá moc s cílem realizovat pozitivní program“; 2) přechodnou – ta je v podstatě negativní a může mít buď podobu represivní („Politické a politice blízké organizace jsou potlačeny, buď restrikcí, či zákazem, a vojenské vedení vládne na základě empirické báze, bez snahy provést fundamentální změnu společnosti“), nebo transakční („armád drží moc, nebo to alespoň tvrdí, z důvodů přípravy nové ústavy či politického uspořádání); 3.) čistě personální – „vojenská junta či vůdce přebírají moc kvůli osobním ambicím“, byť intervenci halí do tezí o všeobecných společenských zájmech.[54]

Vyjednat stav vzájemného respektu s vojáky je tedy klíčové pro přežití jakkoli demokracie v Latinské Americe. Pro její stabilitu je stejně důležité najít kompromis mezi lidovými nadějemi spojujícími demokracii s obecným hospodářským vzestupem, z něhož budou mít užitek i chudí, a etablovanými zájmy ekonomických elit vázaných velmi úzce na vnější podnikatelské a politické aktéry, což bylo komplikované především paranoidní situací studené války a nevelkou intelektuální kapacitou tvůrců severoamerické politiky vůči jižní části kontinentu.

Právě východiskem z této situace sevření mezi široce rozšířenou chudobou a obrovskou reálnou mocí v rukou byznysu a armády se zabýval Kurt Weyland studující především politické strategie, aplikované od osmdesátých let výše, v nově demokratizovaných zemích Jižní Ameriky. Dilema spočívá v tom, zda se mají politici opírat primárně o hlasy závislé na počtu, což by zvýhodňovalo zájmy velkého množství chudých, nebo zda mají více respektovat speciální váhy mocných organizovaných skupin. Výsledkem jsou čtyři možné strategie a politické modely v Latinské Americe (tab. 5).

Tab. 5. Politické modely v Latinské Americe podle Kurta Weylanda[55]

Liberalismus a populismus počítají občany jako jednotlivce a rozhoduje pro ně početní většina. Liší se mírou autonomie, již přiznávají politickému vedení. V liberalismu získává politický vůdce primárně hlasy od občanů, a tak se dostává k moci. V populismu je důležitá naopak mobilizace mas, prováděná lídrem a doprovázená budováním klientelistických vazeb s následovníky, jimiž jsou obcházeny ustavené zprostředkující instituce.

Koncentrace a basismo uznávají existenci zvláštních a respektu hodných zájmů, s nimiž je nutno vyjednávat v důsledku jejich velké váhy v tom kterém odvětví. Zatímco basismo se blíží modelu klasických evropských socialistických stran založených na zapojování nižších tříd do rozhodovacích procesů a masových organizacích, koncentrace se více blíží poválečnému evropskému korporativismu postavenému na vyjednávání mezi odbory a silnou podnikatelskou třídou (která je však mnohem silnější a sobečtější než její evropský protějšek).[56] Basismo i koncentrace vyžadují existenci organizovaných a zakořeněných politických stran, jev v personalizované a fluktuující latinskoamerické politice velmi řídký.

Institucionální uspořádání latinskoamerických států je po celých 200 let jejich nezávislé existence úzce svázáno s fungováním prezidentských režimů, dávajících držiteli této funkce výrazné pravomoci, nemluvě o neformálních možnostech, jak si pravomoci zvýšit, častém vyhlašování výjimečných stavů či prostém ignorování ústavních limitů. Jiným problémem byla hojná vítězství mobilizujících populistů, volených v přímých volbách, kteří však nedokázali realizovat svůj politický program, neboť postrádajíce silné stabilní politické hnutí museli spolupracovat s konzervativním a oligarchií kontrolovaným, nebo naprosto fragmentovaným parlamentem bez stabilních stran.

Jihoamerické politické strany jsou obvykle „těžce klientelistické, v kontrastu k masovým politickým stranám v Evropě (především sociálně a křesťanskodemokratickým), jež převládají jen v málo latinskoamerických zemích…“.[57] Za paralelní existence „politiky s personalizací politického vedení a apelu populistických a charizmatických vůdců“,[58]se slabost politických stran a jejich nestabilita stává zdrojem výrazných politických turbulencí. Soužití prezidentského režimu s fragmentovanými stranickými systémy je v posledních pracích různě diskutováno jako jeden z největších strukturálních problémů latinskoamerické politiky.[59] Nejvýrazněji kritizoval prezidencialismus Juan J. Linz, který mu adresoval dvě hlavní výtky:

1) Přímo zvolený prezident může vyhrát s relativně nízkým počtem hlasů, ale získává výraznou exekutivní moc. Svou legitimitu dovozuje právě od faktu přímé volby, která mu dodává výraznou symbolickou sílu. Ale členové legislativních sborů odvozují svou legitimitu od téhož zdroje, totiž od přímé lidové volby, což nabude na významu v okamžiku, kdy se dostanou s exekutivou do konfliktu, v němž se obě strany odvolávají na své „větší právo“. Linz se ptá, „kdo si může silněji nárokovat, že mluví v zájmu lidu: prezident, nebo legislativní většina, jež odporuje jeho politikám?“ V období zvýšené politické polarizace, související se sociálními a ekonomickými krizemi tak častými v Latinské Americe, je prezidencialismus zjevně dalším destabilizačním faktorem.[60]

2) V prezidentském systému je prezident volen na předem dané období. Jakákoli zásadní změna v politickém či sociálním životě vyžadující jeho nahrazení tak není proveditelná jinak než krajními ústavními prostředky, nějakou spornou extralegální formou a v krajním případě i násilím. I poté je však na řadě zvolený viceprezident a problém tak v zásadě zůstává, nehledě na fakt, že viceprezidenti nejsou obvykle vybíráni s výhledem, že někdy budou skutečně vládnout. Rigidní termín se nebezpečně doplňuje s logikou systému založenou na pravidle „vítěz bere všechno“, takže „vítězi a poražení jsou ostře určeni na celé funkční období prezidenta“ a všechny volby jsou velmi polarizované.[61]

Kritiky vznesené vůči Linzovým argumentům vycházející mj. z venezuelské situace (i kostarické a uruguayské), s jejími kohezními a disciplinovanými stranami, jež brání přílišné fragmentaci a konfliktu legitimit, trpěly jedním nedostatkem: byly napsány před rokem 1993.[62] Ten ukázal slabost venezuelského politického uspořádání, jež byla mj. důsledkem oslabení klíčového pilíře tamního systému: politických stran.

 

Závěr

 Odmítnutím kulturních, sociálních a ekonomických předpokladů demokracie samozřejmě nijak nepopíráme vliv, který mají například vzdělanostní struktura populace, míra společenského blahobytu nebo tolerance ve společnosti na kvalitu demokratického uspořádání. Domníváme se však, že tyto jevy jsou často spíše důsledkem úspěšné demokratické vlády než jejím předpokladem. Demokracie je v našem pojetí spíše výsledek rozhodnutí politických aktérů, následované po zjištění, že buď ani jeden z nich není schopen absolutně naplnit své požadavky, nebo režim umožňující klidné soužití a neprodukující absolutní poražené je nakonec přece jen výhodnější než konflikt. Důležité je, aby ustavený systém mohl fungovat i po odchodu jeho tvůrců tedy, aby byl institucionalizován a projektován pro co nejširší spektrum politických sil, nikoli pouze pro ty, jež v konkrétní chvíli přechodu k demokracii ovládají hlavní část politického prostoru.

V Latinské Americe se řada jevů, v Evropě identifikovaných s předpoklady demokracie, ukázala jako faktory vedoucí k nedemokratickým východiskům (urbanizace, růst vzdělanosti, aktivizace, sociální mobilizace atd.). Došlo k tomu v zemích, v nichž nebyl nalezen způsob vyvažování odlišných zájmů, v situaci hlubokých sociálně-ekonomických rozdílů. V takových situacích byla velmi pravděpodobná intervence faktických mocí, především armády mající represivnější a propracovanější podobu právě tam, kde bylo dosaženo vyššího stupně rozvoje.

Pro stabilitu demokracie v zemích Latinské Ameriky je také důležité institucionální uspořádání, v němž se politický konflikt odehrává. Kombinace prezidencialismu a nestabilního stranického uspořádání, za situace silných ekonomických výkyvů vedoucích k rychle se střídajícím fázím růstu a krize a vyžadujícím pružnou politickou reakci, je faktorem ještě umocňujícím společenskou nestabilitu a vedoucím k dalšímu kolu sociálních erupcí.

Nutnost vyvážit zájmy politicky a ekonomicky akomodovaných elit a vyloučených chudších sektorů, vyžaduje smířlivou politiku, která dá každé skupině přinejmenším pocit, že se podílí na společenském a ekonomickém životě. Jinak zemi hrozí buď sociální revoluce, logicky násilná a pro elity životně nebezpečná, nebo střídání řady forem pretoriánské a tutelární politiky s občasnými vzestupy populistických vůdců.

 

2 Vznik politických stran a venezuelská cesta k demokracii

Politické strany ve Venezuele, klíčový hráč v politice druhé poloviny 20. století, byly v předchozím historickém vývoji země prakticky nepřítomné a jejich vznik, struktura a síla, jsou nejpřekvapivějšími jevy ve venezuelském politickém životě. V oddílech této kapitoly bude nejprve stručně charakterizován Gómezův režim a odpor k personalistické diktatuře, jenž po sobě vládce zanechal. Postgómezistický vývoj, v němž se zformovaly zárodky moderních politických stran, stejně jako první masová demokracie v zemi a následná diktatura, budou popsány a interpretovány vždy z hlediska dopadu na jev politického stranictví a vztahy mezi jednotlivými stranami. Ostatní problémy těchto období jsou vzhledem k zaměření a rozsahu práce buď vědomě ignorovány, nebo jenom nastíněny.

 

2.1 Juan Vicente Gómez a restrukturace sociálního a politického prostoru

Venezuelské politické dějiny představují pro badatele zabývající se latinskoamerickým vývojem podstatný problém. Málokterá země Jižní Ameriky prošla v 19. století tak bouřlivé a přitom nikam nevedoucí politické konvulze a žádná nezažila ve 20. století vývoj tak málo svázaný se stoletím předchozím. John V. Lombardi, v jedné z nejpromyšlenějších studií o venezuelských dějinách, výstižně napsal: „Venezuela ve svém politickém i ekonomickém rozvoji vykazuje tak specifickou diskontinuitu, že je možné vykládat historii poslední generace země, aniž by se muselo zmínit politické jednání, rozvoj stran či ekonomických aktivit na sklonku 19. a počátkem 20. století“.[63] 19. století toho ani příliš zanechat nemohlo. Germán Carrera Damás, vycházející z tezí lorda Actona a jeho účasti „univerzální historii“, musel konstatovat, že místo přispění obecnému vývoji se Venezuela do tohoto vývoje jen stěží a velmi pracně zapojovala.[64]

Země, stojící na vývozu zemědělských produktů, měla na začátku 20. století přes dva miliony obyvatel, z nichž 85 % žilo na venkově. (Sčítání lidu v roce 1920 dospělo k číslu 2.411.952).[65] Ve dvacátých letech činila průměrná míra dožití pouhých čtyřicet let.[66] Národní vědomí bylo extrémně nízké, což nejlépe ukázala minimální reakce na dvě vnější ohrožení (britské zábory východních částí země a blokáda pobřeží evropskými mocnostmi jako způsob vymáhání dluhů), a možná jediným nástrojem národní integrace byl kult Simóna Bolívara[67]

Situace se začala výrazně měnit s nástupem vládců z východního andského státu Táchira, reprezentovaných nejprve Cipriano Castrem (1899−1908), a především Juanem Vicente Gómezem (1908−1935). Za vlády těchto andinos či tachirenses, prodloužené vlastně až do roku 1945, byly položeny základy zásadní proměny země. Ani Castro ani Gómez sice neměli žádný vědomý a vyhlášený politický a ekonomický program směřující k modernizaci státu, ale přesto, především za Gómeze, došlo k zásadnímu rozchodu s politickou a sociální situací typickou pro většinu 19. století.

Ačkoli původem ze zemědělského regionu, jehož solidní prosperita byla postavena na exportu kávy, byl to právě Gómez, za nějž bylo prakticky zlikvidováno venezuelské zemědělství. Gómezova vláda začala masově udělovat ropné koncese zahraničním společnostem, přičemž nepreferovala pouze Brity, ale pustila do průmyslu i společnosti ze Spojených států, jejichž reprezentanti jí za to byli náležitě vděčni. Postupný nárůst ropných exportů pak vedl k rurálnímu exodu a přesunu obyvatel do měst, výraznému posílení národní měny (bolívaru), činícímu další exporty vlastně nekonkurenceschopnými a naopak stimulujícímu importy, jež zase ničily jakoukoli naději na podporu domácí produkce. Z rurální země se postupně stala země s výraznou městskou, respektive předměstskou, populací živořící v chudinských barrios.

V politické oblasti byl Gómez, dle svých odpůrců, brutálním tyranem, v mnoha ohledech vystřiženým z magicko-realistických románů.[68] Ačkoli vládl zemi dlouhých 27 let (byť v roce 1914 se nechal zastoupit Victorinem Márquezem Bustillo a v letech 1929–1931 Juanem Baptistou Pérezem), zůstává vlastně velkou záhadou jak on samotný, tak jeho režim. Carrera Damás tyto pochyby shrnul následovně: „Jeho přítomnost jako vůdce byla tak všeobjímající a trvala tak dlouho, že zůstala něčím neznámým a skoro cizím ve venezuelském společenském vědomí. Začal být viděn jako nepřijatelný vetřelec, jako kontradikce ve smyslu našeho národního obrazu, který zahrnuje hodnoty, jež jeho osobnost i skutky negovaly“.[69] Obraz krutého diktátora byl mnohdy účelově stavěn do striktní opozice k dalšímu vývoji což, slovy Fernando Coronilla, „skrylo (…) míru, jíž současný stát stojí na struktuře, vybudované během Gómezova režimu“.[70]

Za jeho vlády skončil v zemi caudillismus, byly potlačeny regionální vzpoury, vzniklo profesionální a relativně moderně strukturované vojsko a stát vlastně poprvé získal do svých rukou legitimní monopol násilí. Doposud dominantnímu Caracasu, jehož obyvatelé se vždy dívali na andinos spatra, dokázal Gómez ukázat, že vládnout se sice dá jenom s jeho pomocí, ale ne výhradně pro něj. Elitu nepřijímal v prezidentském paláci, nýbrž na svém ranči v Maracay.[71] Jakoukoli disidenci trestal, a to velmi brutálně, byl zkorumpovaný a totéž umožňoval svým stoupencům.[72] Nikdy nevytvořil žádnou podpůrnou politickou organizaci ani se nepokusil svůj režim institucionalizovat a vždy dodržoval zdání ústavního prezidenta s kořeny v liberální straně. Takový typ politického režimu svádí k užití Linzova typu sultánského režimu (ten je definován jako „určitý typ tyranské, svévolné vlády, vykonávané jedincem a jeho klienty, za pomoci pretoriánské gardy, bez jakýchkoli forem organizované participace na moci institucionálních struktur, s malou snahou o jakýkoli druh legitimizace a s úsilím o spíše soukromé než kolektivní cíle“ [73] ).

Gómezovou osobní „ideologií“ bylo stručné: Mír, práce a pokrok! 19. června 1922, při příležitosti „uvedení do funkce“ prezidenta pro období 1922−1929 Gómez slavnostně prohlásil: „Dnes jako včera je můj vládní program všem znám. Ze striktního plnění jeho motta vyplynuly čestnost v administrativě, pořádek a pokrok, a na nich se zakládá současná prosperita a budoucí velikost vlasti.“ [74] O sedm let později řekl kongresu: „Pánové, řídit zemi je jako řídit haciendu. Já jsem byl dobrý,hacendado‘, protože jsem věděl, jak dohlížet na své správce a předáky. Mé oči byly otevřené…“.[75]

Pro další výklad však znovu musíme podtrhnout některé podstatné aspekty Gómezovy vlády. Jednak je to centralizace venezuelského státu, s jeho stále vyšší závislostí na ropných exportech a dovozu čím dál většího množství i těch nejzákladnějších produktů, spojená s výraznou dynamizací společnosti přesouvající se z venkova do měst. Tato dynamika definitivně zbaví moci latifundisty a posílí moc státního aparátu, byť i ta zůstane ještě dlouho spíše teoretická. Dojde ale k naplnění Mooreovy podmínky neexistence výrazně závislých vztahů na venkově a absenci reakční koalice bránící jakékoli demokratizaci. „Pozemková aristokracie byla zdecimována v občanských válkách 19. století: vlastnictví a pozice závisely zásadně na politické moci, nikoli naopak“ (Daniel Levine).[76]

Likvidace dosavadních politických sil a neetablování žádných nových (snad kromě armády jako moderního tělesa), uvolnila prostor pro vznik opravdu moderních stran, nesvázaných s konflikty 19. století (jako třeba blancos a colorados v Uruguay, nebo konzervativci a liberálové v Kolumbii), ani s ustavenými faktickými mocemi, jež se opíraly přímo o diktátora a peníze od zahraničních těžebních společností, aniž by si pro kanalizaci těchto výhod vytvořily vlastní zprostředkující instituce soupeřící s mobilizujícími a populistickými outsidery.

 

2.2 Generace 28 a zárodky politických stran

Opozice vůči Gómezovi se nemohla opírat o strukturu historických politických stran ani o jiné výrazněji strukturované zájmy. Počáteční akce řady navzájem izolovaných skupin tak byly vedeny logikou typickou pro 19. století, tedy preferencí násilné cesty a uchopením moci bez účasti indiferentního obyvatelstva (Gallegos psal o „vojácích“, kteří se čas od času rozhodnou „obrátit omeletu“[77]) a jakéhokoli koherentnějšího programu. Už v roce 1914 povstali nezávisle na sobě generálové Emilio Arévalo Cedeňo (jeho „armáda“ byla celých osm měsíců pronásledována výraznou přesilou, až se stáhla do Kolumbie, což nemohlo Arévalo Cedeňa zastavit; o svržení Gómeze se pokusil ještě sedmkrát), José Rafael Gabaldón a na východě vedl guerrillu Horacio Ducharme (ten byl chycen a zabit). Z řady dalších povstání, většinou detekovaných tajnou policií v samém zárodku, uveďme útok z kolumbijského území, vedený v roce 1918 generálem Juanem Pablo Peňalozou, jehož účastníci byli velmi brutálně mučeni diktátorovým bratrancem Eustoquio Gómezem. Tvrdost režimu, namířená proti povstalcům, velmi kontrastovala s jeho tolerancí vůči řadě projevů čistého banditismu, z nichž nejdelší bylo vládou ignorované řádění Tomáse Funese na jihu země, v amazonské oblasti, trvající dlouhých sedm let (1913−1920).[78] Roky 1919–1921 byly ve znamení povstání řady starých „generálů“, ale jejich účastníci končili brutálně mučeni v nechvalně známých vězeních La Rotunda (v Caracasu), Castillo Libertador (v Puberto Cabellu) či Castillo de San Carlos (v Maracaibu). Mezinárodní tlak proti diktátorovi, vedený především mexickou vládou a racionální uvažování ministra vnitra v letech 1923−1927 Francisco Baptisty Galinda vedly k občasným fázím umírněnosti režimu a amnestiím a v roce 1927 bylo dokonce zrušeno nenáviděné vězení v La Rotundě.[79] Ale represe trvala nadále a nevyhýbala se ani bývalým diktátorovo stoupencům.

Všechna výše zvedená povstání a opoziční akce, nemluvě o bezpočtu jiných, měla společné to, že volila násilnou cestu odstranění diktátora, bez vypracované vize budoucnosti či kontaktu s jinými potenciálně relevantními společenskými aktéry. Šlo o aktivity vycházející z iniciativy jednotlivce či malé skupiny osob tvořících sice personální protiváhu Gómezovi ( a možná i programovou), ale vycházejících ze stejného personalistického pojetí politiky, typického pro režim, jenž Gómez reprezentoval. Svým vojenským charakterem se navíc sotva lišily od caudillistických akcí, v nichž poslušnost a loajalita k vůdci je hlavní devizou účastníků. Výsledkem svržení Gómeze by byla jiná personalistická vláda, jež by vlastně odpovídala tezím intelektuálních propagátorů vlády silného muže.

Venezuela v té době neoplývala žádnou početnější intelektuální elitou, jež by si mohla dovolit žít z jiných než státních zdrojů, a tudíž, ze závislosti na diktátorovi. Ale v studentském hnutí se po celá dvacátá léta objevovaly disidentské skupiny odmítající nejen diktátora jako takového, nýbrž i dosavadní venezuelský produkční a společenský systém.

Velký vliv na formování této vzdělané elity mělo také dění v ostatním světě. První světová válka byla i ve Venezuele považována za boj mezi demokracií a autokracií a ruská revoluce ukázala, že otřást se dá jakýmkoli režimem a že změna je možná. Nepovšimnut nezůstal ani vznik a fungování Kuomintangu. Velmi důležité byly ale především události kontinentální: mexická revoluce a založení peruánské APRA.

Víctor Raúl Haya de la Torre ve svém politickém konceptu zdůrazňoval nutnost polyklasistické politické strany, bojující proti imperialismu a feudalismu, dvěma zlům, dusícím kontinent, jenž žije v situaci symbiózy feudalismu s kapitalismem a stává se tak „žijícím muzeem“. V podání Haya de la Torre, „první konsekvencí rostoucího dominia severoamerického imperialismu v našich zemích je konsekvence politická: problém národní svobody“.[80] Je nutno vytvořit silný stát, jenž bude s kapitálem spolupracovat a mírnit negativní důsledky jeho působení, stát založený na alianci střední třídy s rolníky a dělníky a souznění třech klasických mocí s mocí čtvrtou: korporativní. Jeho myšlení představovalo, dle výkladu Torcuata S. Di Tella, „autochtonní ideologii, do níž časem zahrne elementy fabianismu a některé lekce – ač ne sympatie – z nacistické zkušenosti s masami, manipulovanými charizmatickými vůdci“.[81] Podobně uvažoval i vlivný mexický politik Vicente Lombardo Toledano. A byly to apristické teze, jež ovlivnily zakladatele venezuelské Acción Democática (a také kostarické Partido de Liberación Nacional, chilských socialistů či část argentinské Unión Cívica Radical). dvacátá léta přinesla i celokontinentálně sledovaný boj Augusto Césara Sandina proti nikaragujské vládě podporované severoamerickými interventy. Sandino byl ovlivněn jak ideologií mexické PRI, tak aprismem, a o svém boji zpočátku prohlásil, že je „založen na kooperaci všech společenských tříd, bez ideologických nálepek“.[82] Právě u Sandina působili Venezuelci Gustavo Machado a Carlos Aponte, významní účastníci politických procesů ve své vlasti.

Tyto vlivné názory samozřejmě kolidovaly s marxistickým pojetím a jak Haya de la Torre, tak i Sandino byli tehdejšími reprezentanty Kominterny (pokud si tato vůbec na Latinskou Ameriku udělala čas) odmítáni jako maloburžoazní oportunisté či dobrodruzi s caudillistickými rysy. Venezuelská politická scéna však nebyla až do období druhé poloviny třicátých let ani zdaleka tak polarizovaná a její protagonisté nebyli ani schopni (ani ochotni) příliš zdůrazňovat zásadní doktrinální rozdíly mezi uvedenými směry a byli připraveni spolupracovat v široké zastřešující organizaci.

První náznaky politického vystoupení vzdělané střední třídy ve Venezuele se objevily v roce 1919, kdy protestovali studenti v souvislosti s pochodem vedeným kapitánem Luisem Rafaelem Pimentelem. Mezi účastníky byli i Gustavo Machado a Salvador de la Plaza. Právě Machado se stal v Mexiku v roce 1926 spoluzakladatelem Partido Revolucionario Venezolano, vlastně první z politických stran, z nichž budou postupně vznikat moderní strany, ačkoli PRD měla především fungovat jako platforma pro vyjednávání s mexickou vládou při snaze získat prostředky pro chystané vylodění v zemi.

Při studentských protestech dvacátých let pak byla několikrát zavřena caracaská Universidad Central. Když v roce 1921 vypukla stávka zaměstnanců caracaského tramvajového podniku, vlastněného britským kapitálem, vyšli do ulic na podporu dělnických požadavků studenti, včetně synů významných příslušníků bohaté buržoazie.[83] Velké vystoupení studentů přišlo v únoru 1928, klíčovém datu pro moderní politický vývoj Venezuely, jež dalo vzniknout Generaci 1928, z níž vzejde většina podstatných tvůrců, aktivistů i odpůrců raného puntofijismu.

 V roce 1927, v době určitého tání, kdy se z vězení stávaly sklady materiálu, byla znovu založena Federación de Estudiantes de Venezuela (FEV), vládou předtím dvakrát rozpuštěná, v jejímž vedení se angažovali např. Jacinto Fombona Pachano, Raúl Leoni, Isaac Pardo. Mezi členy figurovali i Rómulo Betancourt, Pío Tamayo, Jóvito Villalba, Guillermo Prince Lara, Miguel Otero Silva či Joaquín Gabaldón Márquez. Právě FEV se v lednu 1928 rozhodla, že ve dnech 6.−12. února se bude konat „studentský týden“ (Semana del Estudiante) v připomínce na hrdinství studentů ve válce za nezávislost, při němž se měly vybrat peníze na novou studentskou ubytovnu. Akce se rychle změnila v první velké politické vystoupení velké politické generace a zvrhla se v násilné střety.[84]

Již 6. února ráno pronesl v Panteon Nacional výborný řečník Jóvito Villalba výrazně protigómezovský projev. Ten byl následován v průběhu dalších dní básněmi Pío Tamaya a Jacinta Fombony Pachana v Teatro Municipal, projevem Gabaldóna Márqueze na Plaza de la Pastora a Betancourtovo vystoupením v Cine Rivolí. Guvernér federálního distriktu si nejprve povolal Raúla Leoniho, prezidenta FEV, k podání vysvětlení, ale záhy režim přikročil k mnohem tvrdší odvetě a Betancourt, Tamayo, Villalba a Prince Lara byli zatčeni. Ostatní studenti nejprve zvažovali vyslat protestní delegaci do Maracay přímo za Gómezem, ale návrh nebyl realizován a solidarita se zatčenými vyjádřilo 210 studentů, kteří se přihlásili na policejní stanici jako další odpůrci režimu. Solidarita se studentským hnutím se objevovala i v jiných částech země a vystrašený režim zvyklý na povstání či invaze, ale ne na pokojnou formu protestu, se v březnu rozhodl zatčené propustit (ve vězení zůstal pouze Pío Tamayo, označený za komunistu).[85] V prohlášení k latinskoamerické univerzitní mládeži studenti protestovali proti diktatuře „podporované deseti tisíci bajonety a vším zlatem Wall Streetu“, která „povýšila napadání v normu a zločin v systém“.[86]

Studenti, na jednu stranu zklamaní z nulového výsledku své akce a na druhou stranu povzbuzení mírou společenské mobilizace, jíž dokázala jejich akce vyvolat, se rozhodli v boji proti režimu pokračovat, tentokrát však ozbrojenou metodou. 7. dubna neúspěšně zaútočili na caracaské kasárny San Carlos. Řada z nich byla díky energické reakci režimu, řízené mj. Lópezem Contrerasem, zatčena (např. Villalba), jiní utekli ze země. Betancourt se v převlečení za dělníka dostal na Curaçao. V roce 1929 došlo k neúspěšné invazi protigómezovských sil v oblasti státu Sucre a na konci roku skupina vedená Gustavo Machadem a generálem Rafaelem Urbinou fakticky ovládla Curaçao, zajala guvernéra a šéfa policie a na lodi Maracaibo provedla invazi u Cora, které načas ovládla. Týž rok se o invazi do Venezuely pokusila i skupina exulantů, pobývajících v Dominikánské republice, mezi nimiž tehdy pobýval i Betancourt, ale jejich loď Gisela nabírala vodu natolik, že se museli vrátit (pro Betancourta to bylo naposledy, kdy se účastnil ozbrojené akce). V prosinci 1930 vládní jednotky ještě rozstřílely jednu protestní manifestaci a o rok později proběhl další pokus o invazi, tentokrát i za účasti mexických dobrovolníků.

Od této chvíle se protigómezovská fronta začal organizovat v politických stranách, jež byly zárodky budoucích stran paktu (AD, Copei, URD) a opozice proti němu (hlavně PCV). Generační charakter politického vystoupení studentů v roce 1928 a jejich následná preference budování stranických formací a pokojné cesty demokratizace, odlišují Generaci 28, skupinu tak klíčovou pro venezuelský politický vývoj, od všech předchozích protigómezovských vystoupení. Její reprezentanti četli vlivný Ortegův Úkol naší doby a své politické angažování viděli především v depersonalizaci politiky, charakteristické jak pro režim, tak pro jeho dřívější odpůrce. Manuel Caballero viděl jejich význam ve vědomé snaze „rozbít začarovaný kruh, do nějž uzavřel zemi tradiční spor mezi gómezisty a antigómezisty: pro osvobození od tyrana nebyl nutný antityran, jenž se po získání moci stane tyranem. Pro jehož svržení je nutný antityran, který…“. Generace 28 se vymezila vůči „egománii tyranů a antityranů“ chtěla politiku založenou nikoli na formulce „já“, ale na „my“.[87]

Pro politické talenty této generace se stala masová disciplinovaná strana a stranická politika základní osou realizace jakékoli společenské změny. Ovlivněni jak prismem a aprismem, tak evropskými socialisty a zčásti i sovětskými komunisty, začali budovat tyto instituce nezbytné pro fungování jakékoli občanské společnosti. Nejvýraznější a nejúspěšnější reprezentant tohoto stylu politického uvažování i jeho realizaci v praxi, Rómulo Betancourt, mluvil o „velké demokratické straně, v níž by byli sjednoceni kolem konkrétního programu a podřízeni stranické disciplíně- nejosvícenější skupiny ze všech kreativních a produkujících společenských tříd, nikoli jediné: dělnické“.[88]

Zpočátku nebyl v Generaci 28 výraznější politický rozpor a její předáci se klonili k specifické latinskoamerické verzi komunismu vyvíjejícímu se tehdy bez velkého reálného zájmu SSSR, řešícímu vlastní vnitřní problémy. Venezuelská komunistická strana (Partido Comunista de Venezuela – PCV) byla založena celkem bez povšimnutí v roce 1931 skupinou studentů, ale její rozvoj nastal až v dalším průběhu třicátých let. Exulanti v kolumbijské Barranquille, mezi nimiž figurovali i Betancourt a Leoni, zformovali Asociación Revolucionaria de Izquierda (Sdružení revoluční levice – ARDI), jejímž programovým vystoupením byl tzv. Plan Baranquilla, protiimperialisticky orientovaný dokument podobný apristické teorii, s určitými marxistickými prvky. Konkrétními požadavky byly mj. potrestání lidí, odpovědných za zločiny diktatury a zabavení korupcí získaného majetku. Obě dvě skupiny, ARDI i PCV se tehdy příliš nelišily a obě navrhovaly jako konečný cíl socialismus. Ostatně, během svého pobytu v Kostarice se Rómulo Betancourt stal významným členem tamní komunistické strany. Ale jak konstatoval Maza Zavala, hnutí vedená Betancourtem odmítala jakékoli marxistické interpretace venezuelské situace a jejich konečným cílem byla politická demokracie, se silně populistickými tendencemi.[89] Betancourt se už ve 30. letech od komunistů stále více odkláněl, jak sám říkal, z důvodů svého „nesmlouvavého venezuelanství“ a vyčítal jim závislost na Moskvě, „jež je mění v pouhý byrokratický přídavek sovětského státu“.[90] Betancourtův program spočíval v založení masové strany slučující všechny sociální skupiny, v duchu Haya de la Torreho, nikoli v jejich zostřujícím se konfliktu.

 

2.3 Postgómezovská tranzice, rozvoj stran a svržení Mediny Angarity

Plně se rozvinout a strukturovat mohly politické strany až po s nadějí očekávané smrti Juana Vicente Gómeze, k níž došlo snad 17. prosince 1935, na výročí úmrtí Simóna Bolívara.[91] Lidé vyšli nadšeně do ulic a začali se mstít na části diktátorových stoupenců; Gómezův bratranec Eustoquio byl zavražděn. Postgómezovská elita už za diktátorova života preferovala nástup umírněného generála Lópeze Contrerase, ministra obrany, do funkce prezidenta, v nakonec splněném očekávání opuštění nejbrutálnějších metod sultánského diktátora, za současného udržení pořádku a zabránění „komunistickým rebeliím“. López měl podporu především v armádě, tehdy celkem konsolidované politické síle, jejíž důstojnický sbor byl již vychováván nejen v domácí vojenské akademii, nýbrž i zahraničních institutech. Krátce před Gómezovou smrtí López odmítl, s odkazem na svůj legalistický koncept politiky, tak odlišný od poměrů typických pro gómezismus, možnost převzetí moci silou, dříve než tak učiní potenciální konkurenti.[92]

López také dokázal v prvních okamžicích vzbudit naděje u dosavadní opozice, když nezasáhl proti demolicím majetku osob viditelně svázaných s diktátorem, stejně jako u umírněné části režimu, pro niž reprezentoval jednoho z šedesáti vojáků, s nimiž Cipriano Castro kdysi nastolil tachirenskou nadvládu. Nedokázal však tento potenciál příliš využít. Dodržoval sice striktně legalistickou fasádu své vlády, dovolil návrat emigrantů do země a jejich politické sdružování (vyjma komunistů), ale sám si nezaložil žádnou politickou stranu, jež by byla vehiklem jeho politického projektu. Na jeho podporu sice fungovaly tzv. Agrupaciones Cívicas Bolivarianas (Bolívarovská občanská sdružení), ale ta se moderní politické straně podobala jen vzdáleně a spíše měla budit dojem existence nějaké vazby mezi politickými projekty obou mužů.

David Eugene Blank[93] rozdělil politické skupiny v postgómezovské Venezuele do dvou velkých táborů. Za Lópezem a jeho vládou stál tzv. modernizační establishment, vládnoucí až do roku 1945, mezi jehož představitele můžeme vedle Lópeze a jeho nástupce Mediny Angarity zařadit i spisovatele Arturo Uslara Pietriho, diplomata D. Escalanteho, spisovatele Miguela Otero Silvu či historika Parra Péreze. Tito lidé chtěli realizovat určitou venezuelskou obdobu německé sonderweg, založenou na spojení sociálních reforem, restrukturaci státního aparátu a omezené lidové participaci. Při užití kategorií způsobů rozvoje, vypracovaných Alainem Tourainem, můžeme lopezovsko-medínovskou Venezuelu zařadit mezi státní způsob rozvoje, založený na bismarckovsko-kemalistické cestě, v níž stát „hraje roli osvíceného despoty“, který se však současně musí opírat o určitou masovou mobilizaci.[94]

López tak nejprve uvolnil prostor pro opoziční aktivity, vypracoval vůbec první zákony upravující pracovní vztahy v zemi, zřídil Banco Central de Venezuela, zvětšil počet ministerstev, zakládal rozvojové agentury, vypracoval modernější reglementaci těžby ropy, vytvořil kontrolní orgány (Contraloría General de la República) a provedl řadu jiných kroků, jejichž důsledkem byla expanze venezuelského státu.[95] Ale nízká mobilizace, jež tuto aktivitu doprovázela, vládě znemožnila politicky tyto kroky zužitkovat a lépe tak čelit opozici. Země získala v roce 1936 novou ústavu, jíž byl prezidentský mandát snížen ze sedmi na pět let (což López nemusel vztahovat na sebe, ale přesto tak učinil), ale zůstala zachována volba prezidenta kongresem, což se v následujících letech stalo hlavní záminkou sporů s opozicí.

Proti této vládní elitě stála skupina Blankem označovaná jako středo-stavovská kontra-elita, jejíž nejvýraznější složkou byli členové Generace 28 a jimi založené politické strany, kterým vláda zpočátku umožnila legální fungování. Vedle ARDI a ilegální PCV, byla hlavní oporou Generace 28 FEV, vedená Jóvito Villalbou. V jejím rámci se zpočátku střetávaly levicově liberální, apristicko-populistické tendence, reprezentované Villalbou či Betancourtem, s komunisty a později i s pravicově orientovanou skupinou vedenou Rafaelem Calderou. Posledně jmenovaný reprezentoval katolicko-konzervativní proud, ovlivněný jak španělským falangismem, tak italským fašismem či salazarismem (přes všechny obrovské rozdíly, jež mezi zmíněnými směry můžeme najít), který byl základem pozdější křesťansko-sociální strany COPEI. Už v květnu 1936 Caldera z FEV vystoupil a založil vlastní Unión Nacional de Estudiantes (Národní svaz studentů – UNE).

Opozice se organizovala v různých politických stranách, z nichž nejpodstatnější byla v roce 1936 založená Organización Venezolana (Venezuelská organizace – ORVE), vycházející z ARDI, Plánu Barranquilla a konceptů Betancourta a Leoniho. Část komunistů fungovala pod názvem Partido Republicano Progresista (Pokroková republikánská strana – PRP), v níž se angažovali marxisté jako Gustavo Machado či Rodolfo Quintero. Řada jiných stran a sdružení fungujících v první postgómezovské fázi nedosahovala významu těchto politických skupin a záhy se s nimi sloučila v širší zastřešující organizaci, Partido Democrático Nacional, jejímž jádrem byly ORVE a PRP, ačkoli komunisté z organizace záhy vystoupili, pod tlakem Betancourta a jeho lidí, a vyvíjeli činnost již pod názvem PCV, za vedení Juana Bautisty Fuenmayora a bratrů Machadových.[96]

Pro další vývoj venezuelského stranického systému se ukázala podstatnou absence konzervativní či liberální strany, napojené na lópezistický establishment. Ačkoli pokusy o oživení historických liberálů existovaly, míra zlomu, jíž v ekonomickém a sociálně-politickém vývoji představovala dlouhá diktatura, činila pokusy o navázání na politické skupiny 19. století naprosto bezpředmětnou. Strany tak měly v podstatě pouze levicový charakter a pravice se opírala o stát a jeho struktury, což jí znemožňovalo vstoupit s levicí do volební soutěže, kterou by musela nutně prohrát. Hegemonii levice dokládá i prohlášení samotného Lópeze ze srpna 1936: „Má vláda bude rozhodně levicová, většina země je tak orientována a je logické, že vláda, jež chce mít oporu ve veřejném mínění, sleduje většinový hlas“.[97]

López měl zpočátku snahu se s opozicí dohodnout a i její představitelé vládu respektovali, byť, slovy Betancourta, „s kapesníkem na nose“.[98] Vládní „protikomunistická opatření“, vydaná především ve snaze uklidnit ortodoxní gómezisty, vedla už v 5. ledna 1936 ke spontánním lidovým protestům, při nichž vládní jednotky zastřelily některé manifestanty. Následný protest, vedený Villalbou, donutil vládu opatření odvolat a sesadit důstojníky, odpovědné za masakr. V únoru pak López vyhlásil svůj Únorový program, vlastně jediný jeho pokus provést z vlády výraznější modernizaci země se zapojením podstatných částí vyloučených sektorů. Ale spor s opozicí o pokračování gómezistického kongresu[99], od jehož volby se odvozovala legalita celého politického uspořádání, vedl k dalším konfliktům, stávkám a konečnému rozchodu mezi oběma skupinami. Už v březnu 1937 bylo 47 „komunistů“, včetně Villalby, vyhoštěno ze země. Betancourt se dva roky pohyboval v ilegalitě, až byl v říjnu 1939 poslán do exilu v Chile. Na konci Lópezovy vlády byla činnost opozice znovu povolena a byla to volba generálova nástupce, která vedla ke vzniku sjednocené opoziční strany, v níž se sjednotily demokraticko-populistické proudy, mající svůj počátek ve vystoupení Generace 28 a aktivitách ORVE a PDN. Lópezův kandidát, ministr války generál Isaías Medina Angarita, čelil v dubnu 1941 protikandidátovi, světoznámému spisovateli Rómulo Gallegosovi. Ačkoli Gallegosova kandidatura byla pouhým formálním aktem, což ukázal i výsledek volby (120 hlasů pro Medinu, 13 pro Gallegose), kampaň, vyvolaná v celé zemi na jeho podporu, vedla k novému sjednocení a formulaci opozičních požadavků. 13. září 1941 byla ustavena Acción Democrática (Demokratická akce – AD), s Gallegosem jako prezidentem a Betancourtem ve funkci generálního tajemníka. Gallegos na zakládajícím kongresu AD definoval stranické úsilí jako snahu o postupný pokrok, bez „křečovitých skoků revolučních procesů“ a zdůraznil, že v jejím vedení jsou „lidé pořádku“.[100]

Nová strana začala ihned zakládat své pobočky ve venkovských oblastech země a byli to především rolníci, kteří tvořili její hlavní oporu. V odborech AD sváděla těžké boje s PCV, pro níž byla odborová práce jedinou možností legální činnosti. Ale politický prostor se restrukturoval nejen vznikem AD, jež byla  pokračováním dřívějších demokraticko-populistických tendencí.

Medina se od Lópeze lišil v přístupu k získávání lidové podpory pro svou vládu. Jednak zavedl volby na obecní i státní úrovni, a jednak si založil vlastní stranu, propagující jeho vládu a kanalizující provládní podporu (nejprve se jmenovala Partidarios de la Política del Gobierno, později Partido Democrático Nacional – Národní demokratická strana), vedenou Arturo Uslarem Pietrim. Medina také prohluboval sociální reformy, zaujal mnohem sebevědomější postoj k zahraničním ropným společnostem a získal do rozpočtu mnohem více ropných peněz, chystal pozemkovou reformu a výhledově i plnou demokratizaci systému, završenou přímou volbou prezidenta. Pokud by jeho program uspěl, došlo by k naplnění Lipsetova postupného odstraňování společenských rozporů a snad i ke klidné a graduální demokratizaci. Významný levicový historik Federico Brito Figueroa definoval kroky Medinovy vlády jako „politiku demokratických reforem, kapitalistického charakteru, bez populistické demagogie, objektivně orientované k ekonomické emancipaci semikoloniální země“.[101] Pro svůj program měl Medina podporu i u komunistů, fungujících pod hlavičkou legální Unión Popular Venezolana (Venezuelská lidová fronta – UPV) a zajišťujících vládě celkem klidné a kooperativní odbory. Dodnes sporné a diskutované je pak Medinovo rozhodnutí, jímž po sporech mezi adecos a komunisty na 2. kongresu pracujících, zakázal komunisty ovládané odbory a umožnil tak AD získat kontrolu venezuelského dělnického hnutí, do té doby omezenou na rurální proletariát.[102]

Medina čelil dvěma hlavním vyzyvatelům. Na jedné straně to byli staří gómezisté a stoupenci Lópeze Contrerase, silní v kongresu, jenž stále rozhodoval o volbě prezidenta, na straně druhé dynamická AD. Lópezovo stažení z politiky se stále více ukazovalo jako taktický tah, jenž měl celkem oblíbenému prezidentovi umožnit vrátit se znovu do úřadu.[103] Velmi populární Medina však tuto chystanou akci ohrožoval. Obdobnou obavu měla i AD, která si uvědomovala, že populární Medina může svými kroky upevnit moc své skupiny a naprosto ji děsil chystaný projekt agrární reformy, který kongres nakonec schválil 11. října 1945. Jeho realizace by vládě dala podporu ve venkovských oblastech, tehdy ještě celkem populačně silných, o něž usilovala i AD s vlastním programem agrární reformy. Podporou od komunistů a spoluprací s nimi, doprovázenou pozemkovou reformou a brzděním politických ambicí střední třídy se Medinova vláda blížila k Huntingtonově autokratickému modelu.

Hlavní spor mezi vládou a opozicí se však týkal otázky způsobu volby hlavy státu. Medina se držel platné ústavní formule, založené na výběru prezidenta zvoleným kongresem a přímou volbu prezidenta hodlal zavést až v následném prezidentském klání, nejspíš v roce 1949. AD, vědoma si organizační síly medinistů, jež by navíc vzrostla po implementaci agrární reformy, chtěla zavedení přímé prezidentské volby pro hlasování chystané na rok 1946.

Tyto obavy přivedly vůdce AD, především Betancourta, Leoniho a Barriose, k rozehrání dvojí hry. Na jedné straně vyjednávali s Medinou o podpoře vládního kandidáta, jímž měl být Diogénes Escalante a paralelně navázala kontakty na skupinu mladých důstojníků sdružených v Unión Patriótica Militar (UPM) chystajících převrat.

Členové UPM byli již zcela profesionálními vojáky, se zkušenostmi v zahraničí a s velkým očekáváním profesního a sociálního vzestupu, kterému bránila zkostnatělá struktura armády, vedené stále táchirskou klikou. Tito důstojníci (mezi nimiž vynikal major Marcos Pérez Jiménez) se formálně hlásili k demokracii, ale v jejich myšlení už byly patrné náznaky pozdější ideologie národní bezpečnosti, tak neblahé pro celý subkontinent. Ačkoli soudobé historické bádání akcentuje spíše jejich rozvíjející se korporátní sebezájem než vypracovanější ideologii, orientovanou na realizaci konkrétního pozitivního programu (dle Finerovy klasifikace), není možné ignorovat vojenskou inspiraci Perónem či Odríou. V jednom z programových dokumentů UPM byl užit termín „posvátná mise“ a za cíle hnutí byly označeny: „vláda, založená na svobodné a všeobecné volbě všech venezuelských občanů; ústavní reforma, reprezentující národní vůli a vytvoření opravdu profesionální armády“.[104] Vojáci si nebyli jisti, zda vládu nesvrhnout sami, čistě armádní akcí a až poté přizvat do vlády civilní zástupce (přístup Pérez Jiméneze) nebo, zda od počátku zapojit AD (návrh poručíka Horacia Lópeze Condeho), což bylo nakonec odsouhlaseno.

Jednání s vojáky se odehrávala bez vědomí prezidenta a viceprezidenta AD, Gallegose a Andrése Eloy Blanca. Spojením s vojáky a násilnou akcí by totiž Gallegos negoval velkou část svého uměleckého, ale i politického díla. Puč proti výrazně reformistické vládě, organizovaný ve spojení se středními důstojníky, by Gallegos vždy musel hodnotit jako akt barbarství, proti němuž v celém svém díle vystupoval a nemohl by ho pokládat za onu spořádanou cestu, o které mluvil na zakládajícím kongresu strany. Gonzalo Barrios, zapojený do vyjednávání s UPM, ujišťoval, že Gallegos se negociací neúčastnil. „My, kteří jsme přijali tuto odpovědnost, jsme věděli, že on by nikdy nezaštítil nevyhnutelné násilí a když mě krátce před akcí pověřili trochu ho informovat a navrhnout mu odjezd do zahraničí, aby nebyl namočen v tom, co bylo nevyhnutelné, řekl mi přísně, že toto dobrodružství neschvaluje, ale ze země se nevzdálí, neboť je připraven nést možná rizika, ačkoli je nevyvolal“ (Gonzalo Barrios).[105]

Barriosova vzpomínka i pozdější exkulpace řady členů AD ukazují nakolik si byli vědomi problematičnosti svého rozhodnutí zapojit se do vojenského převratu se skupinou, jež o pár let později svrhla i jejich vládu. Paralelně s UPM přitom AD stále jednala s vládou ve snaze rozdělit medinistické řady prosazením relativně samostatného Escalanteho do paláce Miraflores. Ale náhlé onemocnění kandidáta a nový Medinův návrh, počítající s kandidaturou Angela Biagginiho, daly AD záminku k opuštění jednání s medinisty a návratu k argumentaci, odmítající jakékoli nepřímé volby hlavy státu. Události pak byly akcelerovány vládním návrhem pozemkové reformy a zatčením majora Pérez Jiméneze, o jehož konspiraci vláda věděla.

18. října 1945 vzbouřenci obsadili vojenskou akademii a palác Miraflores, kde zadrželi většinu ministrů. Na Medinově straně stála především caracaská policie a narychlo vyzbrojené komunistické milice, domnívající se zpočátku, že puč přichází zprava, od skupiny kolem Lópeze Conterase. Část z nich však bojovala za Medinu i poté, co se k akci přihlásila AD. Medina, příliš slušný člověk pro danou situaci, odmítl plán četníků zaútočit na akademii, jejímž šéfem byl dlouhých sedmnáct let, neboť nechtěl být odpovědný za smrt mladých kadetů. Rebelové naopak neváhali 19. října provést několik náletů na kasárna San Carlos, bráněná provládními silami. Když se k útoku na policii přidali i Caracasané, z principu nenávidící tuto instituci, odmítl prezident nadále bojovat (puč si vyžádal asi 2500 obětí) a vzdal se. Týž den byla ustavena Betancourtem vedená Junta Revolucionaria de Gobierno, jejímiž členy byli adecos Leoni, Barrios a Luis Beltrán Prieto Figueroa, vojáci Carlos Delgado Chalbaud a Mario Vargas a nezávislý Edmundo Flores. Významný venezuelský politický analytik Gastón Carvalló v rozboru „mýtu 18. října“ a zásadních dopadů této akce na další vývoj v zemi konstatoval: „18. říjen svrhne ústavní vládu, přinese jednu diktatura a vyvolá demokracii, zprostředkovanou v sociálním paktu, nastaveném shora, v němž lidové sektory jsou komparsisty, bez žádných výhod, vyjma těch, pocházejících s velmi nespravedlivého rozdělení ropného bohatství“.[106]

 

2.4 Demokratické trienio a hegemonie AD

Svržení Mediny, označované jeho účastníky jako „Říjnová revoluce“, otevřelo cestu nejen ke zrychlené demokratizaci, ale také k naprostému odstavení postgómezovského modernizačního establishmentu a jeho postupné graduální cesty sociálních a politických reforem, bez výraznější mobilizace shora. Betancourtova Junta se od počátku chovala velmi nesmiřitelně a lidem spojeným s bývalou vládou zabavovala majetky a stavěla je před soudy. Medina s Lópezem byli vyhnáni do exilu.

Politický režim období vlády AD, trvající až do dalšího puče v listopadu 1948, byl venezuelským politologem Juanem Carlosem Reyem příznačně definován jako „mobilizační populistický systém“[107]. Zatímco před svržením Mediny činil venezuelský elektorát pouhých 5 % obyvatel, zavedením všeobecného volebního práva bez ohledu na pohlaví či gramotnost narostl na 36 %.[108] AD, početně nejsilnější a nejorganizovanější strana (v roce 1941 měla zhruba 80 tisíc členů, v roce 1948 již skoro 500 tisíc[109]), plně dominovala politické scéně a ve všech volbách konaných v tzv. trieniu (podle tří let, kdy systém trval) získala přes 70 % hlasů (viz tabulka č. 6).

 

Tab. 6 Volební výsledky v demokratickém trieniu[110]

Tato volební hegemonie, umocněná čistkou ve státních institucích a obsazováním míst ve státních institucí na základě stranické příslušnosti, vedla k širokému odporu k AD u jiných politických skupin vzešlých z Generace 28 a studentského hnutí třicátých let. Trienio a jeho polarizovaná politická situace, přinesly vznik dalších dvou významných politických stran.

Bývalí stoupenci politiky generála Mediny, jimž bylo po převratu zakázáno fungovat pod starým názvem PDN, se zorganizovali do Unión Republicana Democrática (Demokratický republikánský svaz – URD). Do čela nové opoziční strany se později postavil výborný řečník a jedna z nejvýraznějších postav Generace 28, velmi ambiciózní Jóvito Villalba. Strana se tak sice stala syntézou idejí a přístupu bývalého modernizačního establishmentu a středostavovské kontra-elity, ale zapojením silné osobnosti, realizující v jejím rámci spíše svůj osobní politický projekt a neochotné akceptovat jakoukoli konkurenci, se sama odsoudila k nízkým volebním výsledkům a nejisté politické budoucnosti. Výraznější úspěchy měla URD hlavně v Caracasu, pro AD vždy nejistém, a byla to její aktivita, jež snížila zisky vládní strany v hlavním městě z 73 % při říjnových volbách 1946 (do Národního ústavodárného shromáždění) na 60 % v prosinci 1947 (při volbách do kongresu). Na celostátní úrovni byl propad AD podstatně nižší.[111]

Katolické proudy, sdružené kolem Rafaela Caldery, se 13. ledna 1946 ustavily v Comité para Organización Política y Elecciones Independientes (Výbor pro politickou organizaci a nezávislé volby - COPEI). Strana se hlásila k „Říjnové revoluci“, ale spolu se zhoršováním vztahů mezi vládou a církví v důsledku snah AD sekularizovat školství, se COPEI dostávala do stále výraznější opozice vůči vládě, kterou AD označovala za opozici vůči celému demokratickému režimu. Hlavní volební oporou COPEI byly tradičnější a katoličtější andské regiony, nezasažené tolik agitací AD a populačně i ekonomicky stabilnější.[112]

PCV byla po celé trienio rozdělena na dvě frakce. Skupinu kolem bratrů Machadových a odborářských funkcionářů Miquileny a Quintera tvořili bývalí odpůrci úzké spolupráce s vládou fungující od počátku roku 1945 pod názvem Partido Comunista Unitario. Druhá frakce, vedená Juanem Bautistou Fuenmayorem a fungující od roku 1944 otevřeně jako PCV, spolupracovala dříve otevřeně s Medinou[113] a byla ochotná vyjádřit podporu i „pokrokovým aktům“ Betancourtovy vlády. Ve volbách do Národního ústavodárného shromáždění sice obě frakce prezentovayvodárného shromádžděbrného shromádžděbí sice obě frakce vystuuintera tvořili bývalí odpůric načovala, v kurzu _______ly sjednocenu kandidátní listinu a Fuenmayor s Gustavo Machadem získali poslanecká křesla, ale ani tzv. Kongres jednoty v listopadu 1946 nevedl k odstranění sporů. Velká část odpůrců vstoupila do PCV, od té doby označované za „rudé komunisty“. Miquilena, Quintero a jejich frakce, zvaná „černí komunisté“, fungovali pod názvem Partido Revolucionario Proletario.[114] Hlavní oporu měly komunistické tendence především v ropných státech Zulia a Anzoátegui.[115]

Ani jedna z opozičních stran však nedokázala čelit silné AD, mající v rukou vládu a spolupracující s armádou. Pro adecos byla podstatná především kontrola jimi založené rolnické odborové organizace Federación Campesina Venezolana (Venezuelská rolnická federace – FCV), vedené členem strany Ramónem Quijadou. V roce 1947 AD ovládla i nově založenou zastřešující Confederación de Trabajadores de Venezuela (CTV). Tato kontrola odborů dala straně velkou moc, ale zároveň budila obavy u jejích odpůrců, spatřujících v rolnické základně AD, posílené vládou projektovanou agrární reformou (která však nedosáhla hloubky návrhu prezentovaného Medinou), nebezpečí „mexikanizace“ venezuelské politiky a postupnou proměnu strany v jakousi PRI.

AD ani po volbách do Národního ústavodárného shromáždění v říjnu 1946 nepřibrala k vládě zástupce jiných politických stran, nehledě na fakt, že její lokální vůdci užívali pro získání rolnických hlasů často nečistých praktik nebo čistého alkoholu. Vůdci AD si nárokovali zásluhu na ustavení demokracie a všechny své odpůrce okamžitě stavěli do pozice gómezistických nedemokratů. Jakákoli veřejná stavba, jakákoli sociální reforma či vládní akt byly neoddělitelně spojeny se symbolikou AD, která sama sebe prezentovala jako první opravdu nezkorumpovanou a svobody respektující vládu v dějinách země, ačkoli neváhala pozatýkat spoustu svých odpůrců. Demokracie byla spojována s politickým projektem jediné strany a kompromis byl považován za zradu. Ale Betancourt v rozhovoru kolumbijskými novináři v únoru 1947 prohlásil: „Řekli jsme, že lidu vrátíme ukradenou suverenitu. Způsob, jímž jsme splnili tento historický slib, představuje nejlepší příspěvek Říjnové revoluce důstojnosti republiky“.[116]

Vláda sice prohloubila sociální a ekonomické reformy a postavila se tvrději k zahraničním ropným společnostem, ale v zásadě sledovala kurz Medinovy vlády a k radikálnějším krokům nesáhla, protože ani nemohla. Struktura venezuelské ekonomiky tehdy nedávala jinou možnost, než korigovat daný směr, ale jakékoli zásadnější odchylky od něj by vyžadovaly mnohem hlubší a patrně násilnější zásah do struktury hospodářství a společnosti, nerealizovatelný v situaci stále vyšší závislosti na exportu ropy a importu spotřebního zboží. Hlavní politické spory v trieniu se tak týkaly především čistě politických otázek, od obsazování funkcí, přes povyšování důstojníků, po využívání státních zdrojů pro stranickou propagandu. Vláda AD byla stále silně zatížena způsobem, jímž se dostala k moci, tedy popřením svého základního kréda. První venezuelská demokracie nebyla výsledkem žádné shody, jíž dosáhnou soupeřící politické skupiny, které se časem naučí koexistovat, nýbrž produktem převratu a následných čistek a exilů. Sektářství AD vadilo nejen těm politikům, kteří v důsledku její hegemonie neměli přístup k funkcím, nýbrž stále více i jejím bývalým vojenským stoupencům.

Problém demokratického uspořádání byl ve spojení režimu a jeho institucí nikoli se způsobem politické hry a ústavním uspořádáním, umožňujícím realizovat co nejširší paletu možných politických projektů, nýbrž s jednou konkrétní stranickou silou a jejím programem. Při užití Schmitterovy typologie možných východisek z demokratizačních procesů, odpovídá venezuelské trienio nekonsolidované demokracii.

První přímé volby prezidenta ve venezuelských dějinách v prosinci 1947 vyhrál s přehledem Rómulo Gallegos, který tak v čele vlády nahradil Rómulo Betancourta, postavu stále více nenáviděnou, především v armádě. Po 18. říjnu 1945 musely vlády čelit nejméně osmnácti pokusům o násilný převrat.[117] V posledním novoročním projevu ve funkci prezidenta vládní Junty sice Betancourt ještě musel pochválit ozbrojené síly, jež garantovaly „pacifistické směřování našeho lidu, dohlížejíce se zbraní v ruce na nevyzrálé pleticháře a posedlé apoštoly občanské války“, [118] ale konspirativní hnutí se šířilo.

Armádní spojenci AD z roku 1945 byli zapojeni do spiknutí proti téže straně z řady důvodů. Kromě obav z její hegemonie se v armádě projevovala výraznější tendence hrát v politice větší roli. Armáda posílila za 2. světové války, kdy získala řadu moderních zbraní, v souvislosti s angažováním země na straně Spojenců a také Betancourtova vláda, vděčná UPM za své nastolení, zvyšovala vojenské platy. Později vojáci ospravedlňovali svržení Gallegose i obavou z milic, jež měla AD chystat (což dokládali zbraněmi, údajně nalezenými v jejích sídlech[119]) a jimiž prý chtěla nahradit ozbrojené složky či omezit jejich moc.[120] Akci proti AD neodmítaly ani ostatní politické síly (především URD, COPEI a PCV) a vadit nemohla ani jiné faktické moci, ambasádě USA a ropným společnostem, které však v puči nebyly nijak přímo zapojeny.

Gallegos se spoléhal na ministra obrany, Carlose Delgado Chalbauda a nedbal varování, že v čele konspirace stojí právě jeho důvěrník. 24. listopadu 1948 si ministra pozval do svého domu, zvaného Marisela (dle hlavní ženské hrdinky slavné Doni Bárbary) a ujištěn Delgadovo slibem loajality dal ministrovi rozkaz zatknout údajné vůdce komplotu, Pérez Jiméneze a Luise Felipeho Lloveru Páeze. Místo toho se záhy po telefonu dověděl, že zatčena byla celá vláda kromě Delgado Chalbauda. Krátce po tomto šoku navštívil prezidenta velitel vojenské akademie, podplukovník Castro Gómez, oznámil mu pád jeho vlády a vyzval ho, ať si vybere zemi, do níž chce odjet. Betancourt se ukryl na kolumbijské ambasádě a spěšně odjel do zahraničí.

AD nekladla prakticky žádný odpor (navzdory obviňování s paramilitárních sklonů), a tak její radikálnější člen, Domingo Alberto Rangel, mohl oprávněně konstatovat, že puč proti vládě byl „telefonním převratem“, který nebyl „složitější než vojenská přehlídka“.[121]

Nově ustavená tříčlenná vojenská juntaidenta velitel Vojsrezidenta velitel Vojsa celá vláda kromě Delgado Chalbauda. v čele zovatelné plány._____________, s Delgado Chalbaudem v čele a Pérez Jiménezem a Lloverou Páezem jako členy, vydala 7. prosince 1948 dekret, jímž byla AD zakázána. Ve zdůvodnění byla strana mj. obviněna ze snahy „vytvořit stát ve státě“, čímž prý činila „nemožným obnovení politické rovnováhy (…) a bránila svobodné a rovné soutěži demokratických institucí“. Cílem „provizorní vlády“ bylo „obnovit institucionální normalitu v zemi a eliminovat neregulérnosti, pramenící z politického nadržování, falšování legitimní funkce stran v rámci demokratického režimu a neoprávněného stranického využívání vládních funkcí“.[122]

Akce vojáků byla v rámci Finerovy klasifikace směsí snahy o obranu národních zájmů, ohrožovaných sektářskou vládou jedné strany a korporativního sebezájmu, v důsledku obav ze zvyšování vlivu AD v armádě a strachu z existence možných paralelních ozbrojených struktur. Vládní činnost měla být pouze přechodnou, s represivním potlačením jedné strany a transakční funkcí provedení úpravy v politické konfiguraci země. Až další vývoj režimu výrazně změnil toto původní schéma. Pučisté zpočátku akci interpretovali jako zásah proti AD a nikoli demokratickému uspořádání. Podobně jako v říjnu 1945 byla právě demokracie legitimizací vojenské akce. 27. listopadu prohlásil Delgado Chalbaud pro tisk: „Junta Militar chce jasně doložit, že toto hnutí se žádným způsobem nesnaží o nastolení vojenské diktatury, ani otevřené, ani skryté. (…) Moc nebyla přebrána s cílem zničit demokratické principy, nýbrž je efektivně naplnit a připravit volby, jichž se zúčastní všichni občané za rovných podmínek“.[123]

Junta nezakázala ani PCV, jejíž frakce „rudých komunistů“ dost dlouho váhala, zda se připojit k opozičním aktivitám, realizovaným hlavním konkurentem, a když tak učinila, byla exilovým vedením AD odmítána. Stranický deník Tribuna Popular dlouho nerušeně vycházel. „Černí komunisté“ s vládou opatrně spolupracovali (především Rodolfo Quintero) a zajišťovali Delgadově Juntě loajální odbory, jež byly legální až do konce roku 1954. [124] Strana byla formálně zakázána v roce 1950 a řada jejích neodborářských členů zahynula při velmi tvrdých politických represích.

I ostatní konkurenti AD se k puči hlásili a schvalovali argumenty vojenské kliky. COPEI v prohlášení z 2. prosince 1948 připomněla, že po celé tři roky upozorňovala AD na, „ničivé důsledky, k nimž nutně povede sektářská politika, vedená exkluzivitou a ambicí jedné skupiny, řízená lehkovážnou vůlí, která udělala ze zvůle vládní systém“. Křesťanští sociálové vyčetli AD mj. „organizaci neregulérních milicí a rozsáhlou distribuci zbraní stranickým skvadrám, s viditelným cílem vyvrátit veškerá ústavní pouta a nahradit pro státní ozbrojené složky pro státní účely“. Betancourt a jeho lidé byli oprávněně viněni ze zesměšňování opozice a vyhrožování, že bez nich se ve Venezuele nedá vládnout. V poslední části dokumentu COPEI prohlásila: „Chyby, uskutečněné během tří let sektářstvím svrženého režimu, musí sloužit jako nezapomenutelný případ ve venezuelském vědomí. COPEI, která byla nejsoustavnějším kritikem těchto chyb, se nebude podílet na jejich opakování. Vlasti se otevírá nová možnost dobít si své místo“.[125]

Vedení URD, v zajímavém analytickém dokumentu vydaném 22. prosince 1948 (podepsaném Jóvitem Villalbou, generálním tajemníkem strany), spojilo listopadový převrat s událostmi října 1945, jimiž byla ukončena ústavní vláda a nastolen režim, který „rozdělil zemi na dva nesmiřitelné tábory“ a držel se u moci „systematickým falšováním, nátlakem a rozsáhlými podvody“. Proto armáda „jednající jako sjednocená síla“ svrhla vládu AD, která se nechala odstranit nejméně čestným způsobem v dějinách země, bez jediného odporu. URD, stejně jako v roce 1945, neoslavuje puč, ale také nehodlá do armády „proniknout a ničit její jednotu a institucionální charakter“. Hnutí z 24. listopadu by nemělo „znovu rozdělit zemi na vítěze a poražené“, veškeré akce „inspirované pomstou a vztekem musí být odsouzeny“.

Velkou část věnovali vůdci URD (a patrně především Villalba) nutnosti dalšího fungování politických stran v zemi: „Instituce stran je esenciální v demokratickém režimu. Dějiny lidstva neznají případ jediné země, v níž by demokracie mohla fungovat za absence politicky organizovaných společenských sil. Tytéž dějiny nám ukazují, že tam, kde byly strany potlačeny, došlo k úpadku svobody a vážnému kolapsu ekonomického a společenského pokroku. Národy, jež jsou dnes v čele světa, jsou ty, v nichž jsou motorem politického života strany. Už před neúspěchem vedení Acción Democrática byla Venezuela více než století svědkem a obětí systému, charakterizovaného absencí stran. (…) A z velké části jsme proto zůstali tak pozadu. (…) Pokud budou civilní síly eliminovány, což požadují, jak se zdá, někteří v Junta Militar, tak se ozbrojené síly automaticky změní v politickou frakci. To, co se snažilo provést sektářské vedení Acción Democrática, průnikem do kasáren z ulice, by se splnilo v opačném gardu, převedením vojenského násilí, jako jediné rozhodující síly v životě Venezuely, z kasáren do ulic“.[126]

Vyřazení vlády AD ze hry tak bylo ostatními politickými stranami považováno za nezbytnou podmínku obnovení demokracie v zemi a nastolení vojenské vlády, označující sebe samotnou za dočasnou nutnost, interpretovali copeyanos a urredistas jako vyřazení destabilizačního a sektářského faktoru z politické hry. Je otázkou, jak se mohli tak inteligentní lidé jako Caldera a Villalba domnívat, že demokracie v zemi může fungovat za paralelního vyřazení nejsilnější politické skupiny, ať už si o jejích vládních metodách a krocích mysleli cokoli. Ostatně, vzpomínky členů tehdejšího establishmentu karikující oba politiky jako žadatele o jakákoli vládní místa se sice nemusí úplně zakládat na pravdě, ale jistou vypovídací hodnotu mají. Vojáci by nikdy nedovolili konání svobodných voleb za účasti nenáviděné AD, jelikož ta by je nutně musela vyhrát. Jakákoli soutěž bez AD by zase Venezuelu přiblížila postperonistické Argentině, v níž zákonem určená eliminace peronistů vedla k „politickému patu“, v němž měla každá politická skupina „dost síly pouze pro vetování projektů, vytvořených jinými…“.[127]

Rekonfigurace politických sil v rámci vojenského triumvirátu, který se svoláním voleb a obnovením ústavnosti v zemi nijak nepospíchal, však rychle změnila situaci a postoj COPEI, URD a drtivé části PCV („rudí komunisté“ byli proti vojenské vládě záhy po jejím ustavení) nejen k diktátorské vládě, ale i k spolupráci se stále silnou ilegální AD.

 

2.5 Diktatura Marcose Pérez Jiméneze a cesta stran ke spolupráci

Původní naděje, že vojáci brzy svolají opravdu svobodné volby a předají moc jejich vítězi, se ukázala lichou především po likvidaci nejumírněnějšího člena triumvirátu, podplukovníka Carlose Delgado Chalbauda[128], uneseného 13. listopadu 1950 za bílého dne, odvezeného mimo Caracas a zavražděného. Ze zločinu sice byl obviněn starý generál Rafael Urbina (účastník obsazení Cuaraçaa a vylodění v Coru),[129]ale za skutečného organizátora akce bývá považován člen „tvrdého jádra“ junty Marcos Pérez Jiménez, stoupenec vojenské vlády a výrazného oslabení existujících stran.[130] Delgada měl nejprve nahradit významný lékař a úspěšný bojovník proti malárii Arnoldo Gabaldón, ale ten ještě než byl jmenován naprosto, hloupě vyzradil svůj vládní program, plán voleb a představy o konkrétních jmenování do funkcí (!), čímž se ze hry velmi rychle vyřadil. Nakonec funkci převzal člen Generace 28 Germán Suárez Flamerich, ale skutečnou moc měl v rukou již Pérez Jiménez.

Junta stále chystala volby, pro něž byl v dubnu 1951 schválen volební zákon, dávající volební právo a současně povinnost všem občanům nad 21 let, kteří měli zvolit ústavodárné shromáždění, z nějž by vzešla dočasná vláda, chystající nový ústavní dokument. Pro vládního kandidáta, Péreze Jiméneze byla dokonce založena politická strana: Frente Electoral Independiente (Nezávislá volební fronta – FEI). Kampaň byla povolena od května 1952 a volby byly stanoveny na listopad, přičemž účast v nich byla zakázána AD a PCV. URD i Copei naopak v zásadě věřily, že vláda by se v případě volební porážky, o níž nepochybovaly, podřídila voličskému rozhodnutí. O svém vítězství však byli přesvědčeni i vojáci, kteří před volbami bohatě využívali stále rostoucích státních prostředků k financování své kampaně a jimi otevíraných veřejných staveb. Pérez Jiménez ostatně prohlásil: „Víte, vlády v Latinské Americe nikdy neprohrají volby.“[131]

Vláda na jedné straně povolila činnost politických stran, ale na straně druhé zesílila represi proti ilegálním strukturám AD a komunistů (resp. jejich nekolaborující části). Deset dní před ustavením Consejo Electoral Supremo (Nejvyšší volební rada), za účasti zástupců COPEI i URD, byl zatčen bývalý generální tajemník AD, Alberto Carnevali, který tajně pronikl do země. V červenci se mu sice povedlo uprchnout, ale v lednu 1953 byl zatčen znovu a v květnu téhož roku ve vězení zemřel. Nedlouho před listopadovými volbami byl v Caracasu zabit významný adeco Leonardo Ruiz Pineda. Předvolební proto situace stavěla AD do velmi složité situace. Otázkou bylo, zda má strana v situaci boje proti stále brutálnější faktické diktatuře i nadále udržovat paralelní boj proti svým bývalým odpůrcům z doby trienia, vyzvat své početné stoupence k absenci a tím zhoršit nadějné výsledky především URD, nebo aktivní podporou legální opozice donutit režim kapitulovat či zavést otevřenou diktaturu. Původní rozhodnutí, jímž strana vyzvala své stoupence k ignorování voleb, bylo nakonec domácí složkou strany změněno na podporu pro Jóvito Villalbu a URD, která se v padesátých letech poměrně přiblížila politickým pozicím AD. Spolupráci celé opozice navrhla i PCV.

K volbám 30. listopadu 1952 se zaregistrovalo 2 116 136 Venezuelců a výsledky voleb byly pro sebevědomou vládu šokem. Odhady dávaly URD celých 54 %, COPEI 15 % a vládní FEI pouhých 25 %, přičemž ve dvou obvodech nezískala ani jeden hlas.[132] Výsledky byly již 1. prosince oznámeny v tisku, zatímco zaskočení ministři a důvěrníci Péreze Jiméneze intenzivně jednali o možné reakci na nečekanou situaci. Již v noci 30. listopadu Alberto Carnevali radil vůdcům URD, ať okamžitě povolají své stoupence do ulic a nedají tak vládě čas na ráznou protiakci, ale ti se k podobné akci neodhodlali.[133] Mezitím se do kanceláře Péreze Jiméneze dostavilo na třicet až čtyřicet důstojníků a vyzvalo ho nejen k neuznání volebních výsledků, ale i k přímému převzetí moci a odstranění rozděleného vedení. Ihned bylo zakázáno další zveřejňování výsledků hlasování a byla získána se podpora od velvyslance USA, bez níž by se podvod nemohl realizovat ani zdaleka tak snadno, jak se nakonec stalo.[134] Na 2. prosince, výročí převratu Ludvíka Napoleona, což neuniklo pozornosti, bylo nachystáno prohlášení plukovníka Marcose Péreze Jiméneze prezidentem. V telegramu zaslanému vůdcům URD, Villalbovi a Ignacio Luis Arcayovi Pérez Jiménez obvinil stranu ze spolupráce s AD a PCV, jejichž „volební triumf“ vážně poškodil „prestiž a pokrok národa“.[135] Plukovník tak vlastně explicitně uznal volební porážku. Když se krátce poté nechal prohlásit prezidentem, vyšly již nové „volební výsledky“, oznamující vítězství FEI s 578 000 hlasy, následované URD s 463 708 a COPEI se 138 003 hlasy.[136] Navzdory všemu se 15. prosince vůdci URD, včetně Villalby, účastnili setkání u ministra vnitra Vallenilly Lanze (syna slavného sociologa), s nímž jednali o situaci v zemi. Na konci schůzky se naivní skupinka nechala zatknout, odvézt na letiště v Maiquetíi, naložit do letadla a deportovat do Panamy.[137] Jóvito Villalba poprvé a naposledy zvítězil v prezidentských volbách a nechal se armádou ponížit mnohem víc než jím tak kritizovaní adecos.

Nastolení otevřené diktatury Marcose Péreze Jiméneze, jedné z nejbrutálnějších v celé Latinské Americe té doby, ukončilo jednu etapu vývoje venezuelského stranického systému, který poprvé od postgómezovského období přestal existovat − a navíc, jeho reprezentanti byli podrobeni čím dál většímu teroru. Tato zkušenost dala Betancourtovi, Villalbovi a Calderovi (který však zůstal v zemi i nadále) velký impuls při snaze zmírnit mezistranické rozdíly a postavit vzájemné vztahy více na vzájemné kooperaci než konfliktu, do něhož vtahují armádu jako arbitra stranických sporů. Část členů COPEI se sice v lednu 1953 účastnila práce Ústavodárného shromáždění, ale byli za to ze strany ihned vyloučeni.[138] Léta 1952–1958 pak byla pro stranu, která se jako jediná i formálně hlásila k pravici, obdobím, kdy „zcela ztratila jakoukoli pravicovou vazbu“ a stala se „vlivnou lidovou silou“ (José Rodolfo Cárdenas).[139]

Pérez Jiménezova vláda zásadním způsobem změnila úlohu armády v politice. Vojáci se do určité míry stali nositeli konkrétního politického projektu, byť velmi povrchně definovaného a pouze ad hoc realizovaného, což dodalo jejich vládě určitý programatický charakter, dle Finerovy typologie.[140] Zároveň byl výrazný i osobní zájem Péreze Jiméneze a jeho kliky, což režim blížilo Linzově definici sultánského režimu.[141] Tomu by se režim blížil obrovskou korupcí a zvýhodňováním limitované skupiny osob, spojenými s řadou extralegálních aktů represe. Režim si nevybudoval žádné podpůrné instituce, a byl tak řadě ohledů spíše určitou autoritářskou situací, s charakteristikami pouhé závorky v politickém vývoji než hluboce a trvale působícím jevem ve venezuelském politickém životě, a to navzdory existenci vlastní ústavy, vypracované v roce 1953.

Vláda zpočátku nevadila ani venezuelské buržoazii, ani ropným společnostem, jimž oběma zajistila sociální klid a stabilitu, oběma skupinami tak ceněnou. Protikomunistická rétorika režimu, tak kontrastující s reálnou slabostí místní komunistické strany, natolik vyhovovala paranoikům v USA, že diktátor, před jehož koncentračními tábory v deltě Orinoka bledla obdobná zařízení ve většině zemí světa, obdržel od prezidenta Eisenhowera Order of Merit, za aktivity před nástupu do funkce i po něm (!).V únoru 1955 otiskl Time Pérez Jiménezův názor na politiku jeho zemi, který silně připomínal úvahy severoamerických „plánovačů“: „Dělám vše proto, abych dal Venezuelcům vládu, jež se pro ně nejlépe hodí. Lidé ji mohou nazývat diktátorský režim, ale má země ještě není připravena na demokracii, která přináší ohrožení svobody. Jsme stále v našich dětských letech a potřebujeme ohlávky, (…) musíme mít vůdce, jenž ukáže cestu, aniž by byl rušen nutností získat si demagogickou popularitu“.[142] Americký ministr financí George Humpreys diktátora chválil jako „hluboce vlasteneckého“ vládce, který z Venezuely udělal „příklad toho, co lze dokázat, když je soukromé podnikání podporováno klimatem ekonomické svobody“.[143] Přítel dobrých amerických přátel (Somozy, Trujilla, Franka) se patrně naivně domníval, že mu za jeho služby bude v USA někdo vděčen. O pár let později poznal i on, že se mýlil.

Režim si získal určitou popularitu chudých caracaských obyvatel programy zlepšujícími životní úroveň v chudinských čtvrtích (barrios, ranchos), jimž postavil mezi chatrčemi chodníky a toleroval nejen nepovolené stavby (jev v Latinské Americe běžný, ale přímo nutný), nýbrž i nepovolené zavádění elektřiny. Hospodářská elita těžila především z velkého stavebního boomu vyvolaného megalomanií diktatury, která dala zemi nejdelší lanovku na světě (v andské Méridě), zrekonstruovala Caracas, postavila největší důstojnický klub na světě či luxusní hotel na Monte Ávila. Zakázky byly zadávány podle odhadnutelného systému a spokojenost dlouho vládla na obou stranách. Rostly i zisky z ropy, mj.v důsledku korejské války, a v letech 1951–1956 se příjmy státního rozpočtu zdvojnásobily. V roce 1956 se vláda dohodla se zástupci zahraničních ropných společností, kterým po těžkých jednáních udělila nové koncese na těžbu, čímž prolomila ustanovení Gallegosovy vlády z roku 1948, které jakékoli další koncese zmrazilo.

Režim tedy nevisel v naprostém sociálním vakuu a jeho legitimita se neopírala pouze o brutální represi. Tento svého druhu konsenzus však nestál na pevných základech žádné institucionalizované struktury ani hlubší víry v osobu diktátora. Šlo o náhodnou konfiguraci společných zájmů, umožňujících zainteresovaným stranám provést to, co Federico Brito Figueroa nazval delikventní akumulací kapitálu.[144] V okamžiku, kdy se ekonomická situace režimu zhoršila a vláda nebyla schopna platit za nasmlouvaná a provedená díla, ztratili venezuelští i zahraniční podnikatelé větší zájem držet represivní diktaturu u moci. Podobně na tom byly důležité sektory ozbrojených složek, odmítající se přímo podílet na represi, jíž přenechávali nenáviděné Seguridad Nacional (SN). Opět si stěžovali mladší důstojníci, narážející na přílišný vliv Pérez Jiménezových stoupenců v armádě a tím i na omezenou možnost dosáhnout kariérního postupu. Kvůli represi se od režimu odvracela i církev, jejíž představitelé sice byli v ostrém konfliktu s vládou AD, ale v okamžiku, kdy se zdálo, že politické strany, a tudíž i COPEI, jsou připraveny k dohodě, začal se klérus proti diktatuře otevřeně vymezovat.

V této situaci řešil Pérez Jiménez problém vypršení svého mandátu počátkem roku 1958. Původní rozhodnutí svolat nové prezidentské volby, v nichž by očekávaným protikandidátem byl Rafael Caldera, poslední opoziční vůdce, který žil celkem nerušeně v zemi,[145] bylo na poslední chvíli změněno ve prospěch referenda. V něm byli občané dotázáni, zda souhlasí s programy veřejných prací, jež byly chloubou režimu, a s tím, aby současný držitel funkce prezidenta setrval na svém místě i v dalším volebním období. O tom, nakolik bylo referendum míněno vážně, svědčí i fakt, že vláda lidem nenabídla naprosto žádnou alternativu.[146] Účastnit se směli všichni obyvatelé starší osmnácti let a poprvé také stejně staří cizinci žijící v zemi alespoň dva roky.[147] Režim si vše pojistil: státní zaměstnanci nebo pracovníci společností s vládou obchodujících, měli den po referendu ukazovat volební lístek s nápisem „No“.[148] Konečné výsledky plebiscitu však byly definitivní rozbuškou již tak napjaté situace. Z údajně 2 924 985 účastnících se voličů, jich odevzdalo platné hlasy 2 738 972, z nichž bylo pro vládu 2 374 790 a proti pouze 364 182.[149]

Opozice v zemi, vycházející ze starých stran, byla od 11. června 1957 sjednocena v Junta Patriótica (Vlastenecký výbor-JP), v níž se spojili nejen členové AD, URD a COPEI, ale i PCV. PJ vznikla z iniciativy člena URD Fabricio Ojedy a komunisty Guillerma Garcíi Ponce. Do vedení se později zapojili i Moisés Gamero z AD a Enrique Aristiguieta Gramcko z COPEI. Právě účast komunistů v projektu vedla k velkým sporům v rámci AD, vedeným především podle linie domov versus exil. Zatímco mladí studenti z AD neváhali zapojit do jednotné fronty i komunisty, Betancourt a Leoni byli kategoricky proti, především z obav, jaké reakce by tato aliance mohla vzbudit u liberálních kruhů v USA, na jejichž podporu tolik spoléhali, a u domácích podnikatelů, s nimiž udržovali intenzivní kontakt. Betancourt v roce 1957 odmítal, že by se na sjednocené frontě podílela „malá komunistická strana, jejíž taktika i strategie jsou čistě její a jež nesdílí většinové politicky organizované názorové proudy“. Naopak, s URD a COPEI, „už udržujeme srdečné vztahy, vyjadřujeme si vzájemnou úctu, bez ohledu na přirozené rozdíly v doktríně a programu (…)“.[150] Méně radikální byli v odporu k PCV domácí vůdci AD, svázaní se zakladatelskou generací, Ruiz Pineda a Carnevali, oba dva oběti režimu. Ruiz Pineda kritizoval především Betancourtův návrh vyjádřit solidaritu se Spojenými státy v korejské válce.[151] Významný exilový adeco, Gonzalo Barrios, v týdeníku strany Venezuela Democrática již v září 1955 napsal, že AD odmítá „směšovat antiimperialismus s prosovětismem či antiamerikanismem“. „Ukazujeme negativní roli komunistických stran v latinskoamerických revolučních procesech, ale stejně i zavrženíhodné zapojení agentů amerických firem v korupci, jež obklopuje autokracie“.[152]

Domácí opozice zareagovala na očekávané výsledky plebiscitu výzvami k akci. Ale byla to nespokojenost v armádě, která předešla mladé opozičníky. Už 31. prosince 1958 SN zatkla řadu důstojníků chystajících ozbrojené vystoupení proti režimu, čímž urychlila akci naplánovanou příslušníky leteckých sil, vedených plukovníkem Jesúsem María Castro Leónem, kteří narychlo, bez dostatečného oznámení a zajištění lidové podpory, provedli 1. ledna 1958 ze základny Maracay několik náletů na vládní budovy a vojenská zařízení v Caracasu, jehož obyvatelstvo ani nevědělo, kdo za bombardováním stojí. Tanky postupující z Los Teques na Caracas byly zablokovány na dálnici. Akce skončila fiaskem a její účastníci byli pozatýkáni.[153] Již 9. ledna čelil Pérez pokusu o palácový převrat, který dokázal potlačit, a ve snaze získat si co nejširší podporu propustil z vlády nenáviděného ideologa režimu Vallenillu Lanze mladšího a šéfa SN Pedro Estradu, čímž se hodně oslabil před dalším kolem konfrontace. Po Caracasu již obíhaly oběžníky JP a začal dvoutýdenní sled povstání, nepokojů a pouličních střetů, jež v té době snesly srovnání snad jen s maďarskými událostmi, ale s ohledem na fakt, že se nedaly nijak využít v propagandě studené války a byly namířeny proti antikomunistovi, vyznamenanému americkou vládou,  jim nebyla věnována ani zdaleka taková pozornost.

Od 13. ledna se vedení boje chopili civilisté a JP. Středostavovské a profesionální asociace vydávaly jeden manifest proti diktatuře za druhým (od Colegio de Ingenieros de Venezuela či Gremio Médico del Distrito Federal po Asociación Venezolana de Periodistas)[154] a zbylým stoupencům diktatury už bylo jasné, že za nimi nestojí prakticky nikdo. 21. ledna vyzvala JP k časově neomezené generální stávce, jíž se policie snažila na řadě míst potlačit. O den později se k povstalcům přidali i námořníci a vojáci a 23. ledna ve tři hodiny ráno Pérez Jiménez odletěl do Dominikánské republiky, když se proti němu obrátili i velmi loajální plukovníci Roberto Casanova a Romero Villate, kteří měli velkou zásluhu na potlačení silvestrovského povstání, ale nechali se přesvědčit opozičně naladěným viceadmirálem Wolfgangem Larrazábalem, dosud také spíše konformistickým, že jim zajistí místa v chystané Juntě. Rodina diktátora opustila zemi tak rychle, že na letišti zanechala kufr s dvěma miliony dolarů v hotovosti.[155] Novou vládu vytvořil právě Larrazábal, který z ní ihned musel odvolat, pod nátlakem JP, oba dva plukovníky.

 Diktatura tak padla v důsledku lidového povstání a nikoli graduální – snad i volební – cesty, již tolik preferoval Betancourt[156]. Režim nebyl žádného sjednaného přechodu schopen. Nejen jeho sultanistické tendence, u nichž zkušenost ukazuje, že z podobných typů režimů jsou vyjednaná východiska vždy obtížná (z Latinské Ameriky uveďme Somozu či Trujilla), ale i nedostatečná institucionalizovanost mu bránily provést jakékoli postupné kroky, vedoucí k vzájemně výhodnému sjednanému předání moci (viz podmínky sjednaného přechodu vypracované Mainwaringem a Sharem). Ve Venezuele však hlavní problém nepředstavovala personalistická vláda jednoho vojáka a jeho kliky, nýbrž hluboká ruptura mezi jednotlivými politickými stranami a skupinami, které své konflikty řešily povoláním armády jako arbitra politických patů.

Právě východisko z této situace se hledalo nejpozději od roku 1953. Zatímco události ve Venezuele nabývaly na dynamice, v New Yorku se v prosinci 1957 sešli Rómulo Betancourt, Jóvito Villalba a Rafael Caldera, za účasti zástupců podnikatelů[157] (Eugenio Mendoza a Mario Diez z venezuelské pobočky First National City Bank)a bez zástupců PCV, aby uzavřeli první dohodu o politické spolupráci v demokratické Venezuele. Tímto Paktem z New Yorku byl položen základ mnohem zásadnějšího Paktu z Punto Fijo.

 

Závěr

Období po Gómezově smrti bylo vyplněno dvěma základními politickými střety. První probíhal mezi postgómezovskou elitou, opírající se o stát a jeho rostoucí bohatství, neschopné či neochotné založit si funkční stranický vehikl a mladou středostavovskou skupinou, zvanou Generace 28, z níž se postupně zrodí vědomí nutnosti stranické organizace. Na konci prvního střetu došlo, v důsledku nástupu generála Mediny a založení silné populistické a antikomunistické AD, k výrazné diferenciaci v rámci Generace 28. Poté, kdy se netrpěliví členové AD spojili se středními důstojníky do násilné akce proti vládě, sledujíce však podstatně odlišné cíle než uniformovaná skupina, nastala bipolární politická situace, v níž se všechny relevantní politické síly vymezovaly vůči vládě AD. Ta si polarizovala situaci od samého počátku, především pronásledováním lidí spojených s minulou vládou. Acción Democrática pak byla z více důvodů příliš silná na to, aby objektivně musela vyjednávat s opozicí, ale příliš demokratická na to, aby zavedla svou verzi mexického režimu.

Centralizace finančních prostředků v institucích venezuelského státu, daná monokulturní strukturou venezuelské ekonomiky, doplněná hegemonií Caracasu v politickém životě země (obnovené po letech nadvlády andského klanu), činila kontrolu státu klíčovým faktorem při realizaci jakéhokoli ambicióznějšího politického, ale i soukromého životního projektu (skrze klientelistické vazby). Obava, že kontrolou snadno získaných peněz a jejich redistribucí si AD opírající se o venkov zajistí dlouhodobou kontrolu vlády, vedla zbylé dvě strany, slabou, personalisticky orientovanou URD a konzervativní COPEI, s pravicově autoritářskými tendencemi, k akceptování výsledků ozbrojené akce, která ukončila demokratické trienio.

Až další vývoj vojenské vlády dovedl obě strany do striktně opozičního tábora (byť URD více než COPEI) a k formě určité spolupráce s AD, vrcholící v období diktatury Paktem z New Yorku. Šlo o ono dlouhé vyčerpání bojem identifikované Rustowem jako časté zahájení demokratizačního procesu, jež přivedlo donedávna nesmiřitelné protivníky k jednou stolu.

 

3 Ustavení a konsolidace paktu z Punto Fijo

Pakt z Punto Fijo podepsaný po pádu Pérez Jiménezovy diktatury jako dohoda mezi třemi politickými stranami, měl mnohem širší politický dopad a jeho vliv zemi trval i poté, co byly konkrétní ustanovení paktu naplněny. Implicitně se na něm podílely i jiné struktury než politické strany, byť i v nich byly strany silně zastoupeny. Některé charakteristiky Venezuely usnadňovaly implementaci dohody a její reálné naplnění, jiné naopak. Tato kapitola se bude opět koncentrovat především na politické strany a boj účastníků paktu, populistických polyklasistických stran, se stranami reprezentujícími výrazné osobnosti, snažící se personalistickým apelem získat, resp. znovuzískat moc. Kapitola tvoří jádro práce a končí vymezením let 1968–1970 jako období, v němž byla završena konsolidace venezuelské demokracie (která od počátku osmdesátých let opět vešla do fáze dekonsolidace).

 

3.1 Venezuela, ropa a předpoklady demokracie

Již bylo zdůrazněno, že celkem nerušené fungování demokracie ve Venezuele, spojené s existencí silné partitokracie, bylo v Latinské Americe v zásadě ojedinělým jevem. Venezuela měla díky struktuře své společnosti a historickému vývoji určité výhody, jež politikům usnadnily ustavení režimu, postaveného na volné stranické kompetici. Absencí silné vrstvy velkých pozemkových vlastníků, na jejichž aktivitě by závisela celá ekonomika státu, se země přiblížila naplnění Mooreova předpokladu o neexistenci reakční koalice, namířené proti nižším vrstvám. Ani církev, v řadě případů přinejmenším retardér demokratizačních procesů, nebyla v zemi příliš silná, čímž s ještě výrazněji snižovala možnost ustavení ortodoxně konzervativní strany (na rozdíl od Kolumbie nebo Chile). Nedemokratická pravice tak v zemi neměla přirozenou společenskou oporu. Spolu s existencí výrazné prostorové mobility v zemi, napomáhal tento fakt vzniku široce sociálně definovaných politických stran, s populistickým a nikoli monoklasistickým apelem.

Venezuela je také charakteristická absencí výrazných etnických cleavages. Obyvatelstvo je ze 70 % tvořeno míšenci a naprosto dominantním jazykem je španělština. Podél etnických hranic se tak netvořily hranice mezi politickými skupinami a zemi nehrozila permanentní nadvláda kreolské elity (čímž nikterak nezastíráme existenci rasových předsudků ve společnosti), ale na rozdíl od středoamerických zemí se silnou vykořisťovanou indiánskou populací se Venezuela mohla obejít bez oligarchické vlády, jež by nutně musela používat pro prosazení svých zájmů (opět vázaných především se zemědělskými exporty a semifeudálními vztahy na venkově, bránícími efektivní demokratizaci) nátlakových metod. Faktická neexistence indiánských jazyků usnadňovala vznik celkem homogenní společnosti, v níž neexistoval zásadní spor o hranice komunity a tudíž o identitu. Ostatně ani venezuelská identita nebyla příliš silná, což opět dávalo politikům demokratického období šanci snáze ji formovat, bez nutnosti čelit řadě historických a nacionalistických předsudků.

Venezuela také nevykazuje existenci žádného hlubokého regionálního štěpení. Úpadek zemědělství jenom urychlil koncentraci obyvatel v pobřežním pásu. Ostré regionální konflikty a spory oblastních elit tak ve Venezuele 20. století, na rozdíl od Argentiny (Buenos Aires versus vnitrozemí) či Brazílie (jednotlivá města, sever versus jih), neměla místo. Jediné zřetelné regionální dělítko představoval konflikt mezi andskou klikou a caracaskou elitou, ale ani ten nezaložil hlubší a přetrvávající štěpení, byť andská zóna zůstává v mnoha ohledech specifická.[158]

Velmi nízká míra společenské organizovanosti, slabost státu a jeho struktur i absence vlivných korporací v období 19. století i za Gómezovy vlády, tehdy známka hluboké zaostalosti a neexistence občanské společnosti, usnadnily demokratizaci země. Moderní venezuelský stát, občanská společnost a politické strany tak vyrůstaly paralelně a ve vzájemné závislosti. Strany, zpočátku budované jako vehikl politické účasti na rozhodování, jíž bránila striktně protidemokratická Gómezova vláda, se vymezením vůči této vládě stávaly nutně prodemokratickými, s programem demokratizovat i celý stát, jehož slabé struktury a mechanismy měly dobudovávat právě ony.

Venezuela tak ukázala, že hlavním problémem pro vybudování pluralitního politického uspořádání je nedostatek shody mezi relevantními politickými skupinami. Ve vzájemném konfliktu politických aktérů byla podstatná jejich snaha ovládnout neustále bohatnoucí stát, jehož příjmy pocházely z exportů ropy, respektive od zahraničních ropných společností. Ropa je pro venezuelský ekonomický a sociální vývoj naprosto klíčová. Arturo Uslar Pietri v jednom ze svých slavných esejů napsal: „Ropa je fundamentální a prvotní fakt venezuelského osudu. Pro dnešní Venezuelu představuje nejvážnější z národních problémů, jež země ve svých dějinách poznala. Je jako Minotaurus ze starých bájí, ve svém labyrintu, zuřivý a ohrožující. Životní úkol pro současnou Venezuelu nemůže být jiný než produktivní boj s ropným Minotaurem. Vše ostatní ztrácí význam. Zda je republika centralistická či federální. Jestli voliči volí bílou (barva AD) nebo jinou barvu. Zda jsou budovány vodovody (…). Jestli dělníci vydělají 5 nebo 15 bolívarů (…). Všechny tyto otázky postrádají smysl. (…).“ Neboť vše je „podmíněno, determinováno, vytvořeno ropou“.[159]

Ropa zároveň omezuje prostor politiků pro rozhodování, neboť země je jednak mnohem více závislá na vnějším prostředí (a to jak na pohybech cen suroviny, tak na vnějším tlaku od silnějších států) a jednak „závislost na ropných zdrojích vede k odlišnému typu institucionálního nastavení, k petro-státu, který podporuje politickou distribuci renty“. (Terry Lynn Karlová)[160]

Bez kontroly státních institucí a pokladny je tak jakákoli úspěšná politika skoro nemožná, neboť obrovskou moc státní byrokracie nebo ropných společností (ať soukromých či státních), nelze snadno substituovat z parlamentu. Pokud opozice není připuštěna k podílu na rozhodování, tak má tendenci nahradit aktuální státní moc, nejpravděpodobněji silou. Takový vývoj však v žádném případě nevyústí v demokracii. Výsledkem je pak buď ovládnutí státu jednou skupinou (různě strukturovanou a vymezenou), typický pro arabské státy, cyklus převratů a střídání různých typů vlád (Nigérie), nebo situace občanské války (Angola, s vědomím řady jiných okolností vedoucích ke konfliktu). Naprosto radikálním východiskem z celého dilematu může být jedině pokus o omezení či odstranění závislosti země na monokultuře, vyžadující však také násilnou cestu, v zásadě revoluční, těžko realizovatelnou vzhledem k odporu akomodovaných skupin a mezinárodního prostředí, stojícího především o stabilitu ropných zemí a ne jejich vnitřní konflikty.

Demokracie je tak v takovém státě ustavitelná patrně pouze cestou co nejširší dohody, dávající všem relevantním sociálním skupinám určitý podíl na zisku redistribuovanému určitý podíl na zisku z státem. Ve Venezuele byly dominantním společenským hráčem politické strany, ovládající i jiné instituce občanské společnosti. Pakt tak měl povahu víceméně explicitní mezistranické dohody

 

3.2 Přechod k demokracii a vznik paktu

V postpérezjimenistické Venezule byli roce 1958 čtyři hlavní političtí hráči (armáda, členové vnitřní opozice proti diktatuře z JP a komunisté, ekonomická elita, bývalá exilová stranická vedení). Nejméně konsolidovaným aktérem byla armáda, neschopná vypracovat koherentní hierarchicky ustavený (od nejvyšších po nejnižší důstojníky respektovaný) politický program. I armádou procházely rozpory existující v tehdejší společnosti a vojáci nebyli natolik sjednoceni jako jejich kolegové v Brazílii či Argentině, intervenující o pár let později s programem hlubokých restrukturací politického a sociálně-ekonomického prostoru. Levice byla silná především mezi námořnictvem, ignorovaným za Pérez Jiménezovy vlády (ale během padesátých let navyšujícím kapacity). Jejím reprezentantem byl kontraadmirál Wolfgang Larrazábal, prezident vládního výboru. Pravice se koncentrovala kolem plukovníka Jesúse Maríi Castro Leóna, ministra obrany v Larrazábalově vládě, chronického spiklence, obávajícího se především obnovení demokracie, jíž si oprávněně spojoval s návratem Betancourta do důležitých funkcí. V červenci 1958 se Castro León pokusil svrhnout Larrazábala, ale puč selhal, mj. kvůli silnému lidovému hnutí podporujícímu prozatímní vládu.[161] Castro León požadoval především odklad voleb o celé tři roky, patrně v naději, že zatím dojde k oslabení silné AD. Obava z návratu AD k moci držela část armády v pohotovosti, čehož si byl Betancourt dobře vědom a snažil se vojáky uklidňovat, že návrat k polarizaci trienia nehrozí a že AD nehodlá stavět ani stranické milice, ani dohlížet vyzbrojování lidových milic v bolívijském stylu.[162]

Poněkud zklamáni nástupem Larrazábala byli členové Junta Patriótica, požadující radikální řešení ekonomické krize, do níž se země na konci diktatury dostala, a zapojení dosud vyloučených sektorů do politiky. JP se opírala především o stále rostoucí caracaskou chudinu, důsledek akcelerovaného agrárního exodu a hodlala soudně postihnout osoby, jež za bývalého režimu nelegálně zbohatly nebo se přímo podílely na represích. Požadavky JP tedy šly mnohem dále, než byla akomodovaná elita ochotna připustit, a představovaly ony zesílené nároky na politický systém, otevírající se v procesu demokratizace (Durao Barroso). Spoluprací s komunisty se tato skupina dostávala do větších konfliktů s vedením mateřských politických stran, který otevřeně propukl v první polovině šedesátých let.

Za diktatury nebývale narostl vliv domácí venezuelské podnikatelské třídy, reprezentované především Eugenio Mendozou. Ustaveným reprezentantem venezuelských zaměstnavatelů byla Federación Venezolana de Cámaras y Asociaciones de Comercio y Producción (Venezuelská federace obchodních a výrobních komor a sdružení – FEDECAMARAS), založená již v roce 1944. Podnikatelská skupina navázala kontakt s Betancourtem a Villalbou už v roce 1957 a Mendoza se podílel i na podepsání newyorského paktu, čímž se otevřeně odvrátil od diktatury, za níž tolik jeho kolegů zbohatlo. Mendoza a spol. si uvědomovali, jaká rizika by jim hrozila od nastolení radikálnějšího režimu, a proto se snažili co nejlépe vycházet jak s dříve nenáviděnou AD, tak i s Larrazábalem, do jehož Junty Mendoza vstoupil. Základním požadavkem domácího byznysu byl podíl na vládním hospodářském plánování, s cílem rozjet program industrializace a substituce importů, praktikovaný jihoamerickými vládami již od světové hospodářské krize.

Vedení tří hlavních politických stran, AD (Rómulo Betancourt), COPEI (Rafael Caldera), URD (Jóvito Villalba), čelilo několika klíčovým problémům. Po vzájemném usmíření se jejich aktivity musely napřít na znovuovládnutí vlastních politických stran, což platilo především v případě AD a URD. Nutnost obnovit leninskou disciplínu považovanou za základ fungujících stran a zbavit vlivu hrdiny ledna 1958, byla komplikována nejistotou o reálném rozložení sil v zemi. Larrazábal byl velmi populární u rostoucího caracaského obyvatelstva a disponoval státními zdroji. Venkovské oblasti, základna moci AD, byly stále méně obydlené a mládnoucí populace již nebyla s Generací 28 tak svázána. V jednom však měli vůdci AD, COPEI a částečně i URD jasno: Venezuela potřebuje politické strany, nikoli personalistickou politiku, reprezentovanou Larrazábalem. V minulosti strany selhaly při pokusu ustavit stabilní stranický systém, ale v roce 1958 byly rozhodnuty nepřipustit opakování vývoje z let 1945−1948.

V předvečer prezidentských voleb svolaných na prosinec 1958 se vůdcové nekomunistických stran sešli v Calderově vile Punto Fijo, v níž podepsali klíčový dokument venezuelského politického vývoje ve 20. století, tzv. Pakt z Punto Fijo. AD, COPEI, URD se v dokumentu shodly, že je nutné, aby se „přirozené rozdíly mezi stranami (…) kanalizovaly v rámci vazeb, postavených na soužití (zvýraznil R.B.), které je dnes – víc než jindy – nutné rozšiřovat a garantovat“. Fungování vzájemných vztahů se rozhodli postavit na dvou základních předpokladech:

1) „Jistotě, že volební proces a z něj vzešlé veřejné moci budou odpovídat demokratickým způsobům a opravdové svobodě volby.“ 2) „Garanci, že volební proces nejen odvrátí rozbití jednotné fronty, nýbrž ji posílí skrze prodloužení politického příměří, depersonalizaci debaty, vykořenění mezistranického násilí a definici norem, jež usnadní sestavení vlády a rozhodovacích orgánů tak, aby tyto zahrnuly rovnoprávně všechny sektory venezuelské společnosti, zainteresované na stabilitě republiky jako systému lidové vlády.“

Paktem byla sjednána i budoucí „vláda národní jednoty“, v níž budou zastoupeny všechny signatářské strany, neboť „osud venezuelské demokracie a stabilita našeho právního státu nutí proměnit obranou lidovou jednotu v jednotnou vládu, alespoň do té doby, dokud budou přetrvávat faktory, ohrožující republikánské úsilí, zahájené 23. ledna“. Díky jednotné vládě bude odvrácena „systémové opozice, jež by oslabila demokratické hnutí“.[163]

Součástí zlomové dohody byl i odkaz na minimální vládní program, jehož realizace a diskuse se také měla udržet v rámci „limitů tolerance a vzájemného respektu, vyžadovanému vyššími zájmy lidové jednoty a politického smíru“.[164]

Minimální vládní program z 6. prosince 1958 pak byl snahou usmířit pakt s ostatními ustavenými zájmy, především s armádou, církví, podnikateli a odbory (podnikatelsko-odborářská dohoda, Avimiento Obrero-Patronal, byla podepsána již 24.dubna 1958).

Spolu s ústavou z roku 1961 a konkordátem z března 1964 je Pakt z Punto Fija oprávněně považován za základní dokument venezuelského sjednaného přechodu k demokracii. Od jiných sjednaných tranzicí se však venezuelská zkušenost liší faktem, že vyjednávání neprobíhala mezi zástupci režimu a opozicí, neboť Pérez Jiménez vládl silně personalisticky a nezanechal po sobě žádné ustavené struktury, jež by po jeho odjezdu mohly provést nějakou formu postupného uvolnění. Co zůstalo byl vliv vojáků a zájmy byznysmenů, jež režim po určitou dobu uspokojoval. Tyto nesměly být v přechodu k demokracii ohroženy, pokud se země neměla vrátit do období bipolární politické konfrontace z trienia.

Podstatné pro další fungování venezuelské politiky bylo vyloučení zástupců PCV z dohod, s odkazem na jejich vazby na vnější mocnost. Zde hrál roli nejen Calderův a Betancourtův odpor ke komunismu, jehož byla AD vlastně největším konkurentem, ale i nátlak USA, jež se k venezuelské demokratizaci stavěly celkem neutrálně, uklidněné předchozím působením Betancourta a Villalby v americkém exilu i faktem, že Larrazábal byl po tři roky námořním atašé ve Washingtonu. Američané tak nijak nepodporovali pokusy pravice o převrat (viz tabulka) a dali Venezuele šanci ustavit vlastní formu reprezentativního režimu. Za Kennedyho vlády pak venezuelskou stabilitu přímo exaltovaně vychvalovali.

Shoda na základních pravidlech venezuelské politické hry však neznamenala, že by strany postavily jednoho kandidáta, který by kompromis reprezentoval navenek. V sousední Kolumbii se konzervativci a liberálové v exilu (do něhož je poslala vláda Rojase Pinilly), shodli na ústavním dodatku, založeném na principech paridad (parita) a alternación (alternace), vedoucí k rovnoměrnému sdílení moci a pravidelné rotaci ve funkci prezidenta republiky. V Kolumbii byly také „všechny oficiální ospravedlnění založeny na nutnosti naučit obě strany, že způsoby kompromisu, vyjednávání a tlumení stranických vášní, byly požadavky opravdu demokratického systému“.[165] Ale Pakt z Punto Fijo tak daleko nešel, mj. i z důvodů existence tří signatářů, z nichž AD a URD vycházely z podobných ideových pozic. Ale především, ambice Betancourta, Caldery i Villalby, spojené s velkou důvěrou v možnosti volebního vítězství, podobnou dohodu vylučovaly. Navíc, „uspořádaný charakter venezuelské polity byl otevřenější právě pro takovou úroveň politického sporu a stranické soutěže, jíž kolumbijská Frente Nacional zakazovala“.[166]

Strany paktu však měly velkého protivníka ve Wolfgangu Larrazábalovi. Kontraadmirál byl politicky talentovanou osobou, která si získávala rostoucí oblibu i u členů JP, jimž zpočátku vadil zjevný oportunismus, s nímž se nakonec obrátil proti Pérez Jiménezovi. Larrazábal se stal důležitou osobou venezuelského přechodu, ale jeho zásadní osobní chybou – a patrně štěstím pro venezuelskou demokracii – bylo, že nevyužil své pozice šéfa vlády pro založení vlastní politické strany, která by se stala vehiklem populistické politiky, jíž jeho vláda, byť s omezenými zdroji, prováděla. Tuto chybu si kontraadmirál uvědomil až v šedesátých letech.

Larrazábal si získal caracaské masy svým Nouzovým plánem, založeným především na veřejných stavbách, jimiž se vláda pokoušela oživit ekonomickou aktivitu a zvýšit zaměstnanost. Plán stál 400 milionů bolívarů a vládě zajistil výraznou popularitu v barrios.[167] 130 tisícům obyvatelů caracaských domů, postavených pro chudší lidi za diktatury, vláda odpustila nájemné, jež měly platit pouze, „pokud si to budou moci dovolit“.[168] Vláda také podporovala kubánské revolucionáře, jimž zaslala zbraně. Pravici pak uklidňoval Larrazábalův chápavý postoj k pučistickým tendencím v armádě. Po červencovém pokusu byl Castro León sice donucen k rezignaci, ale jiný trest ho nečekal. Až po zářijovém povstání vyvinuly politické strany na Juntu tlak a ta oznámila, že účastníci jakýchkoli budoucích konspirací budou přísně potrestáni vězením a degradací.[169] Larrazábal, vědom si výhod, jež mu dávala kontrola vlády, projevil zájem o prezidentskou kandidaturu, ale zpočátku ji podmiňoval podporou od všech větších politických stran. Když ji nedostal, stal se prezidentským kandidátem URD, jejíž zakladatel Jóvito Villalba výjimečně ustoupil od svých ambicí a rozhodl se čelit silné AD postavením silnějšího kandidáta. Výraznou podporu získal admirál i u komunistů. COPEI kandidovala Rafaela Calderu, jehož stále levicovější postoje mu zajistily podporu dvou menších levicových stran. AD kandidovala Rómulo Betancourta, v té době nejkontroverznější osobu na politické scéně. Jako jeden z kandidátů na funkci prezidenta se Larrazábal vzdal 14. listopadu funkce předsedy Junty, v níž ho nahradil Edgar Sanabria.

Volby, konané 7. prosince 1958, byly prvními opravdu soutěživými volbami ve venezuelské historii. Na rozdíl od roku 1947, kdy Gallegosova kandidatura za AD neměla reálnou konkurenci, v roce 1958 musel Betancourt svést těžký boj s Larrazábalem.

Pro volby se zaregistrovalo 2 913 801 voličů (z odhadovaných 3 335 460 lidí, kteří ze sedmimilionové populace směli volit), z nichž nakonec volilo 2 684 949, přičemž absence u činila 20,49 %.[170] Výsledky (tab. 7) přinesly vítězství Rómulo Betancourtovi, který se v únoru 1959 ujal funkce prezidenta. I ve volbách do kongresu vyhrála Acción Democrática (tab. 8)

Tab. 7 Výsledek prezidentských voleb v roce 1958[171]

Tab. 8 Výsledek kongresových voleb v roce 1958

Výsledky ukázaly sílu AD ve venkovských oblastech a menších městech. URD (hlavně Larrazábal) uspěla především v Caracasu a jiných větších městech (tab. 9). Ovládla i caracaskou radnici v paralelních městských volbách. COPEI si vedla dobře jenom v andských státech Táchira a Mérida, svých tradičních volebních baštách.

Tab. 9 Výsledek voleb v roce 1958 podle typu volebního obvodu[172]

Volby v roce 1958 byly posledním úspěchem URD. Zatímco v roce 1952 Villalbova strana vyhrála jako faktický reprezentant odporu proti vojenské diktatuře a určitý reprezentant stranictví jako takového, v roce 1958 se podporou Larrazábala, za nímž stáli i komunisté, přiblížila personalistickému pojetí politiky a určitému antistranickému apelu. V dalších volbách se již ukázala síla COPEI, zatím stále příliš úzce definované a stigmatizované napojením na konzervativní síly. Naprosto očekávatelný byl špatný výsledek komunistů, kteří nikdy nedokázali výrazněji oslovit venezuelský elektorát, jehož levicové části dominovala AD a v roce 1958 i URD s Larrazábalem.

Venezuela v této situaci měla štěstí díkz své centralistické tradici, neboť s ohledem na fakt, že caracaské voličstvo tvořilo 17 % celkového venezuelského elektorátu, mohla zopakovat osud tolika jihoamerických zemí, s permanentním konfliktem mezi populistickými personalistickými vítězi ve velkých městech a zbytkem země ovládaným stranami či konzervativnějšími skupinami. Centralizace státu, spojená s existencí disciplinovaných stran, doplněná o i nadále charakteristický rys venezuelských voličů, kteří v zásadě odevzdávali hlasy stejné straně v prezidentské i kongresové volbě, tomuto nebezpečí zabránila.

 

3.3 Konsolidace demokracie, konflikty uvnitř paktu a cesta k bipartismu.

Vítězstvím Rómulo Betancourta a nástupem předem dohodnuté koaliční vlády se však situace v zemi nijak neuklidnila. Venezuela se demokratizovala v situaci ekonomické krize, permanentního nárůstu populace, rurálního exodu, rostoucí závislosti na vnějším ekonomickém prostředí a pokusů o vnější destabilizaci. Žádný ideální model tedy nesplňovala. Průběh venezuelské tranzice a konsolidace tak ukazuje důležitost role politických aktérů, vztahů mezi nimi a také strategie, jež bude volena.

Až do února 1961 neměla země demokraticky vypracovanou ústavu. Pravidla hry tak definovala především mezistranická dohoda a širší sociální pakt, na němž se podílely i FEDECAMARAS a stranami kontrolované odbory CTV (Confederación de Trabajadores de Venezuela). Při užití Weylandových modelů typů latinskoamerické politiky se tak Venezuela postupně přibližovala modelu koncentrace, stojícímu na respektování specifických zájmů a politice hierarchicky vedené odshora dolů.

Formování tohoto režimu však bylo velmi složité. Betancourt musel nejprve přesvědčit armádu, že jí od jeho vlády nehrozí žádné nebezpečí a že její zájmy budou respektovány. To, že má mezi vojáky řadu nepřátel, prezident věděl. Když mu straníci radili, ať provede mezi důstojnickým sborem rychlou a masivní čistku, Betancourt namítl: „To bych byl vyměněn já.“[173]

Velitel námořních sil v roce 1960 Carlos Larrazábal vzpomínal na schůzku nejvyššího vojenského velení konanou ihned po oznámení výsledků voleb, na níž vrchní velitelé jednotlivých složek hodnotili míru podpory, již má prezident u té které zbraně. Larrazábal zalhal, že u námořnictva je to 40 %, přičemž ve skutečnosti byla tak 20%. U ostatních složek byla ještě nižší.[174] Betancourtova vláda čelila třem větším pravicovým pokusům o puč a nebýt vypuknutí guerillového boje a městského terorismu, bylo by jich patrně více. Manuel Caballero popsal Betancourtův postoj k vojákům a způsob, jímž s nimi komunikoval: „…v jeho mluvě se nikdy neobjevil obrat, který by mohl být interpretován jako vzdálení se od uniformovaných lidí a už vůbec ne jako pohrdání. Tak se o něj nestarala ,vojenská kancelář‘, ale,má vojenská kancelář‘ (…) Betancourt se tehdy rozhodl ukázat, že civilní režim se může o vojáky starat lépe, než činily diktatury.“[175] Investice do armády se zvyšovaly, stejně jako sociální postavení důstojníků. Armádu se tak v průběhu šedesátých let povedlo podřídit politickému vedení, byť za cenu tolerování řady korupčních praktik a dalších neregulérních aktivit. Shodu s ozbrojenými silami nenarušilo ani stíhání Péreze Jiméneze, vydaného Kennedyho vládou v roce 1963 při naprosto bezprecedentním rozhodnutí učiněném americkou administrativou. Diktátor byl souzen za finanční machinace až do roku 1968, kdy mu byl trest prominut za léta strávená ve „vazbě“, a mohl tak odjet do exilu ve Španělsku. I na procesu proti bývalému prezidentovi je vidět změna politického stylu, uplatňovaného staronovou vládou AD. Po svržení Mediny začaly procesy proti lidem spojeným s jeho a Lópezovo vládou, přičemž oběma exprezidentům, na poměry země velmi slušným politikům, byl zabaven majetek. (V rámci usmíření byl López v šedesátých letech jmenován doživotním senátorem). Nyní sloužil exdiktátor jako obětní beránek.

Postupné eliminaci armády jako destabilizačního faktoru napomohlo i vnější vměšování do venezuelských záležitostí, které ve vojácích budilo větší pocit sounáležitosti s vládou. Vedle Kuby, podporující guerillový boj, se proti Betancourtově vládě angažovala především Trujillova Dominikánská republika. 20. června 1960 se Trujillovi agenti pokusili o atentát na prezidenta. Tato akce, vedená proti americkému spojenci, patrně urychlila konec dominikánského diktátora.

Betancourt se snažil především o kompromis s ustavenými mocemi, jež jeho stranu již jednou násilně sesadily. Nalevo od AD, dle jeho koncepce, již nemohla být žádná jiná demokratická strana. Poučen chybami z trienia užíval prakticky v každém svém projevu formulky odmítající demagogii a chválil svou graduální nerevoluční cestu. Vědom si podmíněnosti podpory, jíž se mu dostávalo od podnikatelů a armády, nedělal nic, čím by je dráždil. Tutéž politiku aplikoval směrem ke Spojeným státům, v jejichž vládě našel cenného spojence.

Ale nepříjemné problémy pro pakt přicházely zevnitř. Především AD byla od sklonku padesátých let hluboce rozdělenou stranou. Vedle stranické levice, složené z mladých bojovníků proti diktatuře, která se v dubnu 1960 osamostatnila jako revoluční hnutí MIR, byla AD rozdělena především na tzv. starou gardu a frakci ARS. „Stará garda“ byla tvořena muži, kteří pocházeli buď z Generace 28, nebo se podíleli na zakládání strany ve třicátých a čtyřicátých letech. Vedle Betancourta do ní náleželi předseda kongresu Raúl Leoni, vůdce parlamentní frakce AD Gonzalo Barrios, Luis Beltrán Prieto (pozdější odpadlík) a ekonomický expert strany Carlos D’Ascoli. Proti této skupině stála neformální frakce, posměšně nazývaná Skupina ARS (dle jedné PR agentury, jejíž heslo bylo: „Nechte nás myslet pro vás“), vedená senátorem Raúlem Ramosem Giménezem. Vedení strany bylo kritizováno za příliš pomalé tempo, s nímž byly prováděny jednotlivé reformy. Situace se postupně zhoršovala a v prosinci 1961 došlo k naprosto paradoxní situaci, když na jednání výkonného výboru AD Ramos Giménezovi stoupenci vyloučili Leoniho, Barriose a Beltrána Prieta ze strany, což vyloučení samozřejmě odmítli. V lednu 1962 se sešly dva „autentické“ kongresy AD, přičemž na „betancourtovském“ byl do čela AD zvolen Leoni, s Jesúsem Paz Galaragou jako generálním tajemníkem, zatímco frakce ARS si zvolila za předsedu Ramose Giméneze.[176]

Pro vliv AD v zemi bylo špatné, že s rebely se nespojila pouze velká část mládežnické frakce AD, ale také vlivný předseda zemědělských odborů (Federación Campesina de Venezuela – FCV) Ramón Quijada, čímž byla ohrožena hegemonie AD na venkově, umocňovaná prováděnou agrární reformou. V této situaci však záhy zafungovaly mechanismy paktu a mezistranické solidarity a na 2. kongresu FCV konaném v roce 1962 se zástupci AD a COPEI dohodli na sesazení Quijady a dosazení loajálního Armanda Gonzáleze, za použití vládních peněz.[177] Tím rolnictvo zůstalo i nadále pevnou základnou AD, navzdory zpochybňovaným úspěchům agrární reformy, a rolníci byli i nadále sváženi do rozbouřeného Caracasu jako protiváha protivládních manifestantů.

Odpadlíci od AD nejprve fungovali pod názvem AD-ARS, později AD v opozici, ale navzdory počátečnímu úspěchu se jim nikdy nepovedlo stranu výrazně ohrozit a ve volbách v roce 1963 získali pouhá 2 % hlasů (oslabila je i další Quijadova dezerce, když se známý odborový vůdce a „levičák“ přidal k pravicovému Uslarovi Pietrimu).[178] Za revoltou je často spatřován především osobní zájem Ramose Giméneze, který si chtěl zajistit stranickou nominaci pro další prezidentské volby. Přesto, v mezidobí se ARS stala skrze své poslance, spolu s URD, velkou překážkou při schvalování vládních návrhů.

COPEI se v šedesátých letech postupně vypracovávala do pozice druhé nejdůležitější politické strany vytlačujíce z této pozice personalistickou URD. Ačkoli slabá v dělnickém hnutí, napojením na AD dostala strana vždy důležité posty v CTV. Toto posilování strany je nutno dát do celkových souvislostí vývoje latinskoamerického katolicismu, levicově orientovaného a i změn v církvi, k nimž došlo v šedesátých letech. COPEI měla i svou Juventud Revolucionaria Copeyana (Revoluční mládež COPEI), v níž se hodně angažoval Luís Herrera Campíns, značně inspirovaný chilskou křesťanskou levicí a Radomiro Tomicem.[179]

URD se od paktu stále více vzdalovala úměrně s tím, jak se snižoval její reálný vliv na dění v zemi. Strana měla problém nejen se svým ambiciózním předsedou, který z ní učinil vehikl svých osobních politických zájmů, ale i s politickou orientací, blízkou silné AD. Villalba se od projektu AD vzdálil a ve čtyřicátých letech byl senátorem za medinistickou PDV. Na sklonku padesátých let byla URD na určitém rozcestí a vliv v ní získala exkomunistická frakce, složená z bývalých „černých komunistů“, jejichž člen Luis Miquilena se stal tajemníkem stranické organizace. Ani URD se nevyhnulo generační štěpení a její člen Fabrizio Ojeda se stal jedním z nejvýraznějších vůdců guerillového boje, za což zaplatil životem. V Betancourtově vládě měla strana sice čtyři ministry, přesto dávala často najevo nesouhlas s vládní politikou, především s Betancourtovým rozhodnutím zastavit Larrazábalův Nouzový plán, hodně ceněný především caracaským obyvatelstvem, na které se právě URD tolik spoléhala. Vrcholem však byl střet o vládní politiku ke Kubě. Už v srpnu 1960 ministr zahraničních věcí Ignacio Luis Arcaya odmítl podepsat protikubánskou deklaraci OAS, připravenou na summitu v San José. Betancourt ho okamžitě sesadil a nahradil velvyslancem ve Spojených státech, Marcosem Falcónem Briceňem. Po návratu do Caracasu byl Arcaya vítán jako hrdina a Jóvito Villalba prohlásil, že deklarace OAS je „prásknutím Monroevy doktríny a obsahuje elementy mccarthyismu“.[180] Z vlády se však strana stáhla až v listopadu 1960 a začala proti ní tvrdě vystupovat v jednom bloku s PCV a MIR, byť se sama definovala jako loajální opozice v rámci paktu. Její tisk však vládu tvrdě napadal a občas chválil i násilné levicové akce proti ní. Přitom v srpnu 1962 polooficiální stranický deník La Hora chválil i pravicově orientovaného Castro Leóna jako patriota, pronásledovaného despotickým režimem.[181] Tato politická schizofrenie byla ukázkou problematické ubikace strany mezi marxistickou levicí, s níž spolupracovala a liberální pravicí, k níž se tak rád hlásil Villalba. Radikální levice byla ze strany postupně vyloučena, a tak se URD od roku 1964 zase hlásila k paktu a vrátila se do Leoniho vlády, aniž by však z této pozice dokázala více vytěžit.

Pakt však čelil také opozici zvnějšku, koncentrované především v ad hoc zakládaných osobnostně založených hnutích, která v šedesátých letech dokázala v každých volbách získat nezanedbatelné počty hlasů. Tyto tzv. „volební fenomény“ se opíraly především o caracaské obyvatelstvo, odmítající AD i COPEI a byly narychlo sestavenými koalicemi různých protichůdných zájmů, bez stabilní organizační struktury a bez přístupu k vládním penězům. Od stran paktu se lišily nízkým vlivem v odborech, profesních asociacích a zájmových sdruženích. Navíc, jejich ambiciózní vůdci se nedokázali prakticky nikdy dohodnout na vzájemně výhodné spolupráci.

Pro pakt byly klíčovou zkouškou síly volby v prosinci 1963.

V situaci neustálých nepokojů v hlavním městě, teroristických aktivit a volání PCV a MIR po absenci, se pakt musel utkat se silnými vyzyvateli. Dle již platné ústavy (schválené v roce 1961) byla nemožná okamžitá reelekce prezidenta. AD a COPEI původně zvažovaly postavení společného kandidáta, ale nominaci AD vyhrál pro COPEI nepřijatelný Raúl Leoni, čímž tato možnost padla. Zvnějšku byla vláda vyzvána Wolfgangem Larrazábalem, který pro svou kandidaturu využil o rok dříve založenou Fuerza Democrática Popular (Lidová demokratická síla − FDP).[182]Ale skutečným volebním fenoménem roku 1963 se stal Arturo Uslar Pietri, kandidující za IPFN (Independientes para el Frente Nacional), z níž se po volbách stala Frente Nacional Democrático (Národní demokratická fronta − FND). FND byla určitým mluvčím části ekonomické a společenské elity, vystrašené úpadkem Betancourtovy popularity a obávající se úspěchu radikální levice. Jádrem FND byla Uslarova malá strana, jejímž členem byl i syn generála Mediny, čímž chtěl Uslar ukázat svou vazbu na tehdejší politický projekt a distanc od situace vytvořené pučem v roce 1945. Fronta disponovala solidními finančními prostředky, díky nimž mohla vyvážit sílu vládních stran a její kandidát vystupoval často v televizi. Ramón Quijada pak sliboval Uslarovi statisíce rolnických hlasů, čímž by se strana vyvázala ze své přílišné vazby na nestálý městský elektorát.

Kandidatura dvou silných osobností, vymezujících se vůči paktu, s oživením vzpomínek na jiný politický styl (medinismus, provizorní vláda a její sociální politika), pakt paradoxně posílila. Situaci outsiderům komplikoval i fakt, že na prezidenta se tentokrát rozhodl opět kandidovat také Villalba. Pokusy Ramose Giméneze přesvědčit Larrazábala a Villalbu, aby se vzdali své kandidatury ve prospěch Uslara, neuspěly a tak se voleb rozhodl zúčastnit i on sám (nakonec dostal zanedbatelných 66 880 hlasů)[183]

Výsledky prezidentských a parlamentních voleb nakonec znamenaly pro pakt velký úspěch, když obě vládní strany získaly dohromady přes 50 % hlasů. Ani vysoké volební zisky pro URD není možné považovat za anti-puntofijistické. Propad outsiderů, navzdory jejich masivní kampani, postavené na kritice stran a stranictví, institucí údajně neschopných řešit problémy, ukázal spíše na problém personalistického pojetí politiky a osobnostně založených politických apelů.

Obyvatelé barrios, „tvůrci“ volebních fenoménů v roce 1958 a 1968, nebyli intelektuálem Uslarem příliš osloveni. Larrazábal mezitím trochu upadl v zapomnění (nechal se poslat jako velvyslanec do Chile, při jedné z mnoha eliminací paktu nepohodlných osob). Uslar sice v Caracasu vyhrál se 42 %, ale v porovnání s Larrazábalem v roce 1958 byl mnohem více závislý na urbánní střední třídě. Larrazábal pak byl v metropolitním Caracasu druhý, patrně s podporou části stoupenců zakázané PCV.

Zcela selhala strategie tehdy ilegální levice, vyzývající k bojkotu voleb. Celková absence u voleb činila 26,45 %, přičemž aktivní absence (za tu je považováno procento voličů, kteří se k volbám zaregistrovali, ale nakonec se nedostavili) byla pouhých 9,15 % voličů, tedy ani ne o 2 % více než v prvních volbách.[184] Bílých hlasů a neplatných hlasů bylo odevzdáno 197 708, tedy 6,46 %, sice o dost více než v roce 1958 (104 732 a 3,90 %), ale skoro stejně jako roce 1968, kdy už levice kandidovala (kvůli vzrůstu počtu obyvatel činil absolutní počet 229 739, tvořících 5,87 %).[185] Do řad PCV a MIR zanesl tento fakt paniku, neboť se ukázalo, že země se k zastupitelské demokracii spíše přiklání, než se od ní odklání.

 

Tab. 10 Výsledky prezidentských voleb v roce 1963[186]

Tab. 11 Výsledky kongresových voleb v roce 1963

Vítězstvím paktu však nemíníme pouze úspěch vlády AD a COPEI. Vyhrál celkový konsociační styl politiky postavený na dohodě hlavních politických stran o způsobu vzájemné komunikace, spolupráci zaměstnavatelů a stranické kontrole odborů. (Spolupráce s byznysem zaznamenala v roce 1963 určitý krizový moment, když jeho část podpořila Uslara). Pro každou z vládních stran pak znamenaly volby v roce 1963 něco jiného. AD opět zvítězila, udržela si pozici nejsilnější venezuelské politické strany, eliminovala z parlamentní politiky své radikálně levicové křídlo (MIR) a oslabila dopad rozchodu se skupinou ARS. Ale Leoniho vítězství ani zdaleka nedosahovalo 50 %, jimž se blížil Betancourt, a fakt, že skoro 70 % voličů hlasovalo proti vládnímu kandidátovi, znamenal v prezidentském systému podstatný problém.[187] Leoni neměl ani příliš silnou podporu u betancourtovského křídla, které se stavělo proti jeho nominaci prosazené především levicovějším odborářským křídlem strany. Na rozdíl od Betancourta, prosazujícího spolupráci s COPEI, přesně v duchu neformálně reformulovaných pravidel paktu, radikálnější Leoni preferoval spíše koalici s Villalbou (jehož URD se krátce předtím zbavila marxistických elementů) a Uslarem, čímž prolomil staré štěpení z roku 1945, k velké nevoli části strany.[188] Místo vlády paktu mělo jít o vládu „široké báze“. Jinak ale i Leoni udržel politiku aliancí a rozdíly mezi jeho a Betancourtovým přístupem byly spíše taktické než obsahové. Betancourtovi stoupenci také stáli za ním, když se ve straně znovu objevila další vlna levicové kritiky, chtějící vrátit AD zpět k původnímu programu, soustředěná kolem generálního tajemníka strany, Jesúse Angela Paze Galarragy.[189]

COPEI se ve volbách stala druhou nejsilnější stranou, když z této pozice definitivně vytlačila URD. Calderova strana sice dostala navíc pouhých 5 %, ale v celku stranického systému posílila úměrně tomu, co ostatní strany ztratily. COPEI sice zůstávala velmi slabou v centrálních regionech země (v Caracasu získala v prezidentské volbě pouze 11 % hlasů, tedy polovinu celostátního výsledku), ale v andských státech si stále udržovala silnou pozici (v roce 1963 50,6 %), silnější než AD v zemědělských zónách.[190] Caldera, zatím nepříliš úspěšný politik, kandidující do funkce prezidenta již počtvrté, se po volbách rozhodl korigovat dosavadní strategii úzké spolupráce s AD a zvolil strategii tzv. akční autonomie, počítající s fungováním v určité opozici, ale stále respektující základy paktu. V knize Qué es la Autonomía de Acción, vysvětlil Caldera svou strategii takto: „Nepřejdeme do opozice, a už vůbec ne do opozice nerozumné nebo pokřikující. Jsme ochotni hovořit o parlamentní dohodě. Jsme ochotni nabídnout nezištně prezidentovi naši oporu, podporu a  spolupráci v záležitostech velké důležitosti pro zemi (…). Jsme odhodláni si uchovat naši plnou autonomii a odpovědnost schválit to, co bude zemi vyhovovat, a postavit se proti tomu, co věříme, že je v rozporu“.[191]

Leoniho vláda se tak do roku 1966 opírala o hlasy FND a URD, což jí, spolu se vstřícnými nabídkami guerille (ovšem za paralelního zvýšení aktivit pravicových paramilitárů a případů mučení na policii) dodalo určitý rekonciliační charakter. Pakt fungoval nadále, ale s blížícími se volbami chystanými na rok 1968 se politická situace ve Venezuele nebývale zkomplikovala a polarizace opět převážila nad tak vychvalovanou kooperací. Spor vyvolal v roce 1966 vládní návrh na daňovou reformu, jež by vedla k větší progresi ve zdanění příjmů, na který tlačilo především levicové křídlo AD, vedené Pazem Galarragou, předsedou strany Luisem Beltránem Prieto Figueroou a odborářskými vůdci.[192] Návrh ukončil politickou konstelaci ustavenou Leonim. FEDECAMARAS a zahraniční ropné společnosti rozjely proti vládě obrovskou tiskovou a televizní kampaň, jejíž cena byla odhadována na půl milionu dolarů. Ukázalo se chybou, že vláda se rozhodla zvýšit zdanění domácích a zahraničních firem v jeden okamžik.[193] Uslar hájil zájmy místních podnikatelů, čehož využili Leoni a prezident CTV José González Navarro (AD), kteří napravili svou původní chybu a separátně se dohodli se zahraničními společnostmi, jež se zavázaly zaplatit státu 700 milionů bolívarů, zvýšit produkci a zapojit se do některých aktivit veřejného sektoru, za což vláda stáhla svůj původní návrh.[194] FND ji poté opustila. Kongres nakonec schválil velmi umírněnou verzi vládního návrhu a všeobecná konfrontace byla ukončena.

Konflikt se přeměnil ve vnitřní krizi AD, již třetí za posledních šest let a v konečném důsledku nejhlubší. Leoni a umírněný Gonzalo Barrios se v zájmu udržení kompromisu rozhodli odvolat stranického tajemníka Paze Galarragu, jehož nástupcem se stal právě Barrios, Leoniho spojenec a Betancourtův favorit. Leoni se tak definitivně přiklonil zpět na stranu Betancourtova křídla (sám exprezident dodržel tradici a žil mimo zemi ve Švýcarsku, byť dobrovolně). Rozdělení nabylo vrcholu při nominaci kandidáta pro prezidentské volby v roce 1968. Leoni a betancourtovci preferovali Barriose, v čemž měli podporu i u generálního tajemníka CTV Augusto Malavé Villalby. Naproti tomu bývalý generální tajemník strany, stále vlivný Paz Galarraga a prezident CTV González Navarro byli pro Prieto Figuerou, člena pučistické vlády z roku 1945. Pazova skupina navrhla rozhodnout konflikt stranickými primárkami, jež by proběhly ve dvou kolech. První 24. září 1967 mělo umožnit všem členům strany zvolit na bázi municipalit delegáty obvodního konventu, ti by volili sekční konventy, jež by 15. října zvolily 400 z 517 delegátů národního konventu doplněných o zasloužilé členy, vybrané stranickým vedením. Na místní úrovni byly kontrolou voličů pověřeny tři členné komise rozhodující o tom, kdo smí či nesmí volit, přičemž členové těchto komisí nesměli kandidovat do delegátských funkcí.

První kolo primárek bylo i na poměry země nesmírně chaotické a jeho vítězem byl zjevně Prieto Figueroa. Za ním stáli kandidáti za šestnáct sekčních konventů, na straně Barriose jich bylo jen osm.[195] V sekčních distriktech ve státě Cumaná však nebyli zjevní Prietovi stoupenci vůbec zahrnuti do seznamu voličů a odpůrci Barriose argumentovali tím, že kontrolní komise byly pod jeho vlivem. V AD tak vypukl hluboký institucionální konflikt. a ve státě Cumankoncce odloženy za šestnáct sekčních konventů, na straně Barriose jen v 8.a AD.tk pověřeny 3 členné komise, rozhoduNa konci října 1967 byla strana oficiálně rozdělena a v prosinci Prieto s Pazem založili Movimiento Electoral del Pueblo (Lidové volební hnutí – MEP). Štěpení dovedlo Betancourta k návratu do země, po čtyřech letech strávených v Bernu, a dosazení Carlose Andrése Péreze, jeho oblíbence, do čela AD.

Rozhodnutí stoupenců Barriose znamenalo stranický převrat a prosazení mnohem méně populárního kandidáta, s nižší šancí na vítězství. Vedla je k tomu logika paktu. Barrios byl mnohem přijatelnější nejen pro COPEI (logicky se obávající silnějšího Prieta), ale i pro další neformální účastníky paktu, především FEDECAMARAS, církev a vlastně i zahraniční ropné společnosti. Kromě toho, v dopise Prietovi, si Betancourt stěžoval na „frakcionářskou mašinérii Paze Galarragy“, jíž nazval „ neoarsista“ (s odkazem na frakci ARS). [196] Určitá část AD –údajně i Betancourt − upozorňovali i na Prietovu černou pleť, ve venezuelské společnosti sice obvyklou, ale nikoli ve vrcholné politice.[197] Do voleb v roce 1968 tak šly dvě silně znepřátelené frakce AD, čehož její soupeři neváhali využít. Vedle COPEI, jíž se jako jediné historické straně hluboká štěpení vyhýbala, se formovala jak nová opozice proti AD, s paktem souhlasící, tak nové protipaktové skupiny.

První skupinu představoval MEP, tvořený dosavadními insidery. Pro volby v roce 1968 byl jasným kandidátem MEP Prieto. Strana neměla za krátký čas svého trvání možnost pevněji se ustavit, především ve venkovských oblastech a zůstávala na města orientovaným hnutím, se solidním zázemím v odborech. Jejími členy byli vůdci odborových federací v petrochemii, hutnictví i školství, ale především, prezident CTV González Navarro. K MEP se přidala i část bývalých adecos, kteří stranu opustili počátkem šedesátých let a urredistas, oprávněně nevidících ve Villalbově formaci již žádnou perspektivu. Tito lidé založili v roce 1966 Partido Revolucionario de Integración Nacional (Revoluční strana národní integrace – PRIN), v níž se angažoval Domingo Alberto Rángel (AD opustil spolu s miristy v roce 1960) a bývalý vůdce frakce ARS Ramos Giménez. Rozdíly uvnitř těchto skupin a mezi nimi se staly základem oslabování MEP v dalších letech. Jejich podílem na Prietově kampani získal MEP i částečný charakter protestního hnutí, navzdory účasti řady členů „staré gardy“ AD v jeho vedení.

Do první skupiny patří částečně i koalice vytvořená kolem kandidatury nezávislého Miguela Burelli Rivase, kandidujícího s podporou bývalých vládních FND a URD (ta znovu vystoupila z vlády krátce před volbami, v květnu 1968), ale i protestní FDP. V zásadě neznámý Burelli doufal v přetrvávající popularitu Uslara, Larrazábala a Villalby. Obavy z dalšího vítězství AD šly u této skupiny tak daleko, že ještě před rozpadem Leoniho strany, Villalba veřejně varoval, že „kontinuismus je předsálím převratu“, a to v roli šéfa vládní strany.[198]

Ale venezuelské volební fenomény se objevovaly vždy v jedněch volbách a byly koncentrovány především na caracasko strany, Villalba veřejně varoval, že žé obyvatelstvo. V roce 1968 se jedním z nich nestal ani Burelli, ani Prieto (spojený výrazně s minulostí AD), ale k překvapení všech Marcos Pérez Jiménez a jeho Cruzada Cívica Nacionalista (Občanské nacionalistické tažení – CCN). CCN byla výrazně heterogenní skupinou, od semifašistických a peronistických směrů, po stoupence tvrdé vojenské vlády. Nepostavila žádného kandidáta na prezidenta napohie objevovaly vždy v jedněch a kandidovala pouze do kongresu. Pro volby se zaregistrovala i PCV pod názvem Unión para avanzar (Svaz pro postup vpřed – UPA), když se předtím veřejně zřekla stále kontraproduktivnějšího a neúspěšnějšího guerillového boje (městský terorismus byl již prakticky poražen). Kandidatura obou stran ukázala míru Leoniho tolerance, tak odlišnou od Betancourtovy nekompromisnosti při jednání s radikální levicí i pravicí.

 

Tab. 12 Výsledky prezidentských voleb v roce 1968[199]

Tab. 13 Výsledky kongresových voleb v roce 1968

Výsledky voleb (tab. 12 a 13) byly zlomové v několika ohledech. Poprvé ve venezuelských dějinách zvítězila opoziční strana a poprvé nevyhrála AD, byť s rozdílem pouhých 31 294 hlasů. Tento fakt znamenal nejen velkou osobní satisfakci pro věčného čekatele na prezidentskou funkci Rafaela Calderu, ale i pro ty, kteří se opět obávali „mexikanizace“ venezuelské politiky, z níž by jediným východiskem byla patrně její „argentinizace“. Zlomový byl i fakt, že Leoni uznal tak těsnou porážku vládního kandidáta, zvláště, když AD vyhrála parlamentní volby. Tento rozdíl mezi výsledkem parlamentních a prezidentských voleb mohl za určité politické konstelace vést k nepříjemné situaci politického patu, před níž varoval Juan Linz a jiní kritici jihoamerického prezidencialismu. Pro Calderu bylo nepříjemné zjištění, že jeho vítězství bylo umožněno i hlasy stoupenců Pérez Jiménezovy CCN, zvláště poté, co i křesťanskodemokratická kampaň, řízená odborníky ze západoněmecké CDU/CSU, měla, dle jejích kritiků, určité fašisoidní rysy (především uniformy křesťanskosociálních aktivistek budily tento dojem, mírněný snad jen délkou jejich sukní). CCN, jež neměla vlastního prezidentského kandidáta sice nedala žádné doporučení koho volit za hlavu státu, ale preference jejích voličů byly snadno zjistitelné. COPEI získala v legislativních volbách v Caracasu 15,5 % hlasů, v prezidentských však 25 %.[200]

Caldera tak neměl ani většinu v kongresu, ani výraznou podporu v prezidentských volbách. I Leoni dostal v roce 1963 více hlasů. Dokonce i ve své andské baště se COPEI v porovnání s rokem 1963 propadla. Její vítězství tak bylo hlavně důsledkem rozpadu AD.

AD sice poprvé prohrála demokratické volby v zemi, ale s ohledem na vysokou míru vnitrostranického konfliktu, jenž volbám předcházel, byla vlastně vítězem. Odpadlická frakce sice dostala dost hlasů v prezidentské volbě, ale v kongresu zůstala AD zdaleka nejsilnější. Pro Barriose, ač poraženého, bylo velkou satisfakcí, že obdržel více hlasů než Leoni v roce 1963. V parlamentních volbách v Caracasu AD navíc dostala 16,7 % hlasů, tedy nejvíce od roku 1958. Vyloučení Pazovy frakce ze strany tak ani zdaleka nevedlo k volební katastrofě a Betancourtova a Leoniho sázka na pakt v zásadě vyšla. MEP nedokázal získat rurální oblasti.

Komunisté a Uslar byli skutečnými poraženými voleb. PCV se nejen zkompromitovala podporou ozbrojeného boje, k němuž se navíc přidala pozdě a nejednoznačně, ale dostala se i do složité situace při sporu s Kubou a po sovětské invazi do Československa. Spousta hlasů, jež by v jiné situaci obdržela ona, nakonec skončila u CCN. Ta získala v Caracasu 27 % hlasů a jenom soudní rozhodnutí zabránilo bývalému diktátorovi převzít senátorské křeslo, což vedlo jeho stoupence k organizování hlasitých a násilných protestů. O oblibě Péreze Jiméneze svědčí i fakt, že v následujících letech se jeho jménem bude zaštitovat řada heterogenních politických skupin hlásících se k jeho „odkazu“.

Volby v roce 1968 tak byly paradoxně současně výrazně rizikovými pro demokracii v zemi a další vývoj politických institucí, tak volbami, jimiž se ukončila fáze konsolidace venezuelské demokracie. Riziko spočívalo především v menšinové vládě, která musela ovládat zemi s ústavou projektovanou pro volby produkující jasné většiny. Caldera tak dostal velké prezidentské pravomoci, povinnosti a vlastně i lidová očekávání, ale zároveň postrádal jasnou parlamentní většinu. Jeho menšinová vláda čelila až do roku 1970 velmi zuřivé opozici AD, která načas opustila usmiřovací politiku a musela uzavírat ad hoc pakty s menšími parlamentními stranami. COPEI se tudíž opírala v parlamentu o MEP a FDP.

Stejné jevy však mluví i ve prospěch konsolidace. Poprvé nastoupila k moci opozice, ale opozice dodržující určitá pravidla a participující na širokém paktu zahrnujícím všechny relevantní skupiny, ale od roku 1964 stojící mimo exekutivu. Calderova vláda byla v mnoha ohledech vládou usmíření. Poprvé od roku 1945 (vyjma krátké Larrazábalovy vlády) zemi nevedl politik zapojený do traumatizujících událostí z října 1945, které sice již Venezuelcům z roku 1968 nic neříkaly, ale mezi jejich politickou elitou stále rezonovaly. Nový prezident, v souladu s vývojem ostatních křesťanských demokratů na kontinentě, především v Chile, jímž se COPEI hodně inspirovala, opustil protilevicovou politiku a legalizoval PCV. V březnu 1973 byl legalizován i MIR. Bývalým partyzánům byla udělena amnestie a nenáviděná tajná policie zapojená do některých extralegálních aktů, nelišících se svým charakterem činnosti eskader smrti, změnila své jméno z Digepol (Dirección General de Policía) na Disip (Dirrección General de Policía y Prevención del Estado ).

Na jaře 1970 pak došlo k obnovení dohody s AD, která byla původně projektována jako širší pakt, jenž by zahrnul i jiné strany, ale neomylný politický antiinstinkt Jóvito Villalby vedl toho politika k odmítnutí navržené dohody a formování Frente Nacionalista Popular (Lidová nacionalistická fronta), inspirované Allendeho UP. V roce 1970 se také ukázala síla paktu v odborech, v nichž MEP na chvíli převzal roli AD. Na 6. kongresu CTV se spojeným adecos a copeyanos povedlo vytlačit z vedení organizace prezidenta José Gonzáleze Navarra a nahradit ho členem AD Francisco Olivem. Za tuto pomoc AD stáhla svého generálního tajemníka konfederace Malavé Villalbu a umožnila do ní nástup členovi COPEI Rafaelu Leonovi, ačkoli MEP byl v odborech druhou nejsilnější silou.[201]

Trend k systému dvou hlavních stran se ve volbách posílil a ve volebních kláních od roku 1963 do roku 1988 obdržely AD a COPEI dohromady vždy přes 80 % hlasů.[202] V roce 1973 si obě polepšily v problematickém Caracasu. AD v něm obdržela 37,9 % hlasů, tedy více než dvojnásobně než v roce 1968 a COPEI 30,4 %.[203]

 

3.4 Charakter venezuelské demokracie, partitokracie a ropné „prokletí“.

Venezuelská demokracie, zkonsolidovaná definitivně na konci šedesátých let, po neúspěchu ozbrojeného boje vedeného proti ní radikální levicí a po eliminaci pravicových nedemokratických faktorů, instalujících v téže době v Latinské Americe autoritářsko-byrokratické režimy, byla v Latinské Americe ojedinělým jevem. Pouze Kostarika dokázala udržet demokratické uspořádání po delší dobu a za absence výraznějších násilných turbulencí. Kolumbie, jejíž přechod k demokracii bývá s Venezuelou srovnáván jako případ sjednaného přechodu, sice dokázala udržet určitou formu politické plurality, ale jenom za cenu dlouhodobého vyloučení reálné kompetice a obrovského společenského násilí, v němž stát nekontroloval velké části svého území.

Ve Venezuele nebyla demokracie výsledkem postupného a klidného přechodu, doprovázeného ekonomickým a sociálním pokrokem. Tento projekt byl někdy identifikován s generálem Medinou, ale jeho vláda byla obětí rozporu mezi reálnými možnostmi státu, nízkou ochotou vládní elity otevřít rozhodovací prostor pro rostoucí zpolitizovanou kontraelitu a netrpělivostí opozice. Konsolidovaná venezuelská demokracie je tak výsledkem politického paktu mezi stranickými elitami, jež si po období ostrého konfliktu uvědomily, v souladu s Rustowovými předpoklady, výhody spolupráce a v šedesátých letech, ve fázi konsolidace režimu, se jim učily navyknout.

Základem této demokracie byl Pakt z Punto Fijo, který byl nejen „pokusem o vytvoření pravidel hry v novém politickém systému“, ale také „novým způsobem tutelární státní regulace, v níž stranické organizace byly definovány jako hlavní kanály agregace, artikulace a sociokulturního zájmu, stejně jako privilegovaní agenti a zprostředkovatelé mezi státem a společností“.[204] Slavné je označení venezuelského politologa Juana Carlose Reye, který puntofijistickou demokracii označil za „populistický systém národní konciliace“, tvořený „aliancí či koalicí heterogenních tříd a sociálních skupin, jejichž hlavním cílem je legitimizace nového uspořádání (…) skrze uznání rozdílu zájmů (…) a vytvoření systému kompromisů, usmiřování a transakcí mezi všemi těmito heterogenními zájmy“.[205] Daniel H. Levine a Brian F. Crips určili pět základních charakteristik systému: 1) pakty a koalice; 2) konsenzus mezi elitami; 3) programová limitace; 4) povzbuzování participace, jež je však zároveň kontrolovaná a kanalizovaná; 5) vyloučení revoluční levice. „Klíčové politické síly se vysloveně dohodly nesouhlasit, odložit obtížné a potenciálně výbušné záležitosti stranou a koncentrovat se na lépe zvladatelné oblasti, kde mohla být nalezena omezená ´technická‘ řešení“.[206]

K paktu kritičtější pojetí představil Gastón Carvalló. Podle něj Pakt z Punto Fijo ustavil „politický systém, v němž reprezentanti velkého kapitálu a faktických mocí, ponechávajíce si poslední slovo, delegovali formální řízení státu a byrokracie na bipartismus a jeho odborářský přídavek, výměnou za úkol zmírňovat lidové nepokoje a požadavky“.[207]

Pakt tak byl postaven na logice Weylandovy koncentrace (na rozdíl od trienia, blížícího se basismu), kdy jsou respektovány speciální zájmy, jež by v striktně liberální politické konkurenci neměly šanci. Konkrétní fungování paktu vyžadovalo základní shodu nejen mezi politickými skupinami, reprezentovanými politickými stranami, ale i základními sociálními zájmy kanalizovanými stranickými organizacemi, zaměstnavatelskými svazy a odbory (především v odborech měly strany výrazný vliv).

Miriam Kornblithová vymezila tři základní předpoklady, umožňující systému přežít a fungovat: 1) relativní hojnost příjmů z ropy (rentistický model); 2) relativně nízkou poptávku společenských skupin a sektorů po ziscích, daná buď apatií (depolitizace), nebo důvěrou v nutné zlepšení (společenská očekávání); 3) kapacitu stran a společenských organizací agregovat a reprezentovat tyto požadavky, uznávanou voličstvem. Systém mohl dočasně vydržet nenaplnění jednoho z těchto předpokladů, ale trvalejší kumulace problémů v každém z nich by vedla k jeho krizi.[208]

Všechny uvedené charakteristiky puntofijismu určily jako základ všeho ve venezuelské demokracii politické strany. Jejich centralita v sociálním životě země byla od konce šedesátých let nezpochybnitelná. S ohledem na absenci regionálních, náboženských či výrazných etnických štěpení, a s ohledem na formálně multiklasistický charakter venezuelských politických stran, je možné konstatovat, že v jisté fázi politického vývoje bylo jediným opravdovým štěpením dělení mezi straníky a nestraníky (především od sklonku šedesátých let, tedy období konsolidace puntofijismu, do poloviny let osmdesátých).[209]

Členové dvou hlavních stran tyto instituce vždy hájili nejen jako hlavní nástroj politické účasti v demokracii, ale i jako ukázku stupně politického vývoje té které společnosti. Gonzalo Barrios v době krize AD v listopadu 1967 považované některými odpůrci stranictví za krizi stranictví jako takového, napsal: „Stranám přísluší ukázat, že nezávislost v politice není synonymem morální čistoty a výše charakteru. (…) Když se stranická aktivita bere jako práce specialistů, politika má tendenci se profesionalizovat, ke škodě jejího vysokého společenského obsahu. Tento fenomén, který byl v jiných zemích výsledkem zklamání mas a cynismu jejich vůdců, je ve Venezuele, naštěstí, známkou zaostalosti. Jsme na postupu k demokracii, nikoli na ústupu od ní. Zkrátka, aniž bychom tím popírali, že instituce politické strany potřebuje ve Venezuele zlepšení, můžeme rozumně tvrdit, že jejich krize je z těch, které doprovázejí růst a předcházejí dospělosti.“[210]

Enrique Pérez Olivares, jeden z představitelů COPEI, napsal o rok později: „Strana je jednou ze základních politických struktur. Pokud se politická strana nerozhodne reflektovat potřeby země, nýbrž dělat demagogii, říkat hlouposti, uvažovat o léčkách pro volební výhry, nebo pouze vynakládat mnoho peněz na propagandu, pak tato politická struktura nefunguje. A když tato politická struktura nefunguje, stojíme znovu před ukázkou politické zaostalosti.“[211]

Strany měly i určitý respekt ve společnosti, resp.dokázaly se stát jejími hegemonními mluvčími a zahrnuly nebo vytlačily jakékoli jiné adepty o tuto roli. V roce 1973 bylo už 26 % Venezuelců členy nějaké politické strany, což vedle Rakouska (kde jejich počet dosáhl 28 %) bylo nejvíce na světě.[212] I volební účasti byly ohromující: v letech 1958−1973 dosáhly více než 90 % (v letech 1978−1988 mezi 80−90 %), a ačkoli ve Venezuele bylo zavedeno povinné volební právo, vzhledem k nízké vymahatelnosti této povinnosti v zemi, jež si ani nebyla jista přesným počtem legálně pobývajících obyvatel, jde o velký úspěch stranických organizací. Volba byla usnadněna i existencí barevně odlišných lístků, umožňujících negramotnému voliči lepší orientaci (třeba AD měla lístky bílé, COPEI zelené).

Venezuela tak byla příkladnou ukázkou dobře fungující partitokracie. Strany byly kontrolovány „silnými a relativně autonomními vůdci“ a byly „sociálně heterogenní“ („Žádná strana a apelem či ideologií pro jednu třídu neuspěla“).[213] Tím se naplnil Weinerův předpoklad pro úspěšné fungování demokracie v rozvojovém světě, dle něhož by se strany neměly strukturovat podél jediné štěpící osy. Pokus komunistů o dělnickou stranu selhal především kvůli větší politické obratnosti AD[214], reálné slabosti venezuelského proletariátu, závislosti zaměstnanců na státě, ale i naprosté neprozíravosti jejich vůdců, neschopných oslovit voliče. Silná vedení dokázala eliminovat disidenty a udržela si pevnou kontrolu nad sestavováním volebních kandidátek, jež byly uzavřené, bez možnosti preferenčních hlasů. Z toho důvodu se strany neštěpily v parlamentu, poslanci byli velmi disciplinovaní a legislativní sbory byly neautonomní a neaktivní, ponechávaje hlavní legislativní aktivitu na vládě.[215]

Paktu napomohlo i nastavení institucí a jejich kompetencí v ústavě z roku 1961[216], za současné existence poměrného volebního systému a jediného volebního dne pro všechny volené instituce. Ústava sice Venezuelu definovala jako federální stát (čl. 2), ale státy byly obecně velmi slabé a jejich guvernéři byli jmenováni a odvoláváni prezidentem republiky (čl. 190), což zabránilo hlubším konfliktům mezi centrem a regiony. Ústřední vláda dokázala snadno implementovat svou politiku na celém státním území. Navíc, obecná absence regionalismu v zemi zabránila vzniku regionálně založených stran, takže i v legislativních shromážděních jednotlivých států působily tytéž strany, které soupeřily o moc v centru.

Stabilitu zajišťoval i volební systém. V případě prezidentských voleb stačilo vítězství v prvním kole s prostou většinou. Toto uspořádání je odpůrci prezidencialismu považováno, v situaci multipartismu, za nebezpečné (prezidentovi stačí k získání velkých pravomocí fakticky výrazná menšina hlasů, např. za situace velké absence voličů, nebo při těsných a rovnoměrných výsledcích) a potenciálně vedoucí k politickému patu (v parlamentu je více stran, blokujících prezidentovu politiku; stačí malá dezerce z vládního tábora a země je neovladatelná). Ale venezuelská zkušenost s disciplinovanými stranami ukázala už v období konsolidace demokracie, že při existenci celostátních disciplinovaných stran je tento pat odvratitelný. Bipartismus sedmdesátých a osmdesátých let pak tyto obavy zcela vyvrátil, byť šlo spíše o výjimku z pravidla a o další z venezuelských specifik. (Jinak se však situace vyvíjela později, za druhé vlády Carlose Andrése Péreze, kdy se proti prezidentovi postavila i vlastní strana). Volby na ostatních úrovních se řídily poměrným volebním systémem, s D’Hondtovo volebním dělitelem, zvýhodňujícím silnější strany, ale přitom zachovávajícím reprezentaci okrajových seskupení.[217]

Všechny volby probíhaly v jeden den (prezidentské, kongresové, státních legislativ a municipální), přičemž voliči vhazovali do obálek dva typy volebních lístků, tzv. velký hlas pro volbu prezidenta a malý hlas pro ostatní tělesa. To usnadňovalo vítězné straně kontrolu celé země. I voliči malých stran tak mohli volit své kandidáty do kongresu, ale do funkce prezidenta volili silného kandidáta, jímž býval po zmizení volebních fenoménů někdo z AD či COPEI.

Paktu se též podařilo pacifikovat ozbrojené síly, jež se v průběhu boje proti městskému terorismu a guerille přiklonily k civilní vládě a dle některých analytiků i k demokratickým principům. Díky silným stranám a odborům, schopným řešit své konflikty shodou, bez nutnosti hledat podporu u armády jako arbitra, si ozbrojené složky nemohly nárokovat roli jediné konsolidované síly v zemi, jak tomu bylo v jiných zemích subkontinentu.

Sociální a ekonomickou bázi paktu představovala redistribuce zisků z těžby ropy. Ta měla pro Venezuelu jak pozitivní, tak negativní dopady. Ropa vedla ke koncentraci rozhodování a limitaci politických alternativ. Spory tak nemohly být z principu příliš silné, neboť škála možných řešení byla úzká. Snadno získané peníze umožnily vládám investovat do řady sociálních programů, zároveň však vedly k totální závislosti hospodářství na exportu jediné suroviny a likvidaci ostatních ekonomických aktivit.

Nafta je osou, podél níž se venezuelské hospodářství točí po celé 20. století. Její těžba znamenala naprostý konec exportně orientované zemědělské ekonomiky, postavené na kakau a kávě a v menší míře na hovězím dobytku.[218] Celková úroveň rozvoje byla před zahájením její těžby a exportním boomem, a to i na jihoamerické poměry, velmi nízká. V roce 1936 byla průměrná míra dožití pouhých 45 let. Rurální populace činila 76 %. Vládní příjmy dosahovaly v roce 1936 1,5 miliardy bolívarů. Ropa tyto údaje dramaticky změnila. Míra dožití je dnes vyšší než 70 let. Venezuela se rychle stala výrazně urbánní společností. Venkov se, zejména za Pérez Jiménezova režimu, vylidňoval neuvěřitelným tempem. Státní příjmy narostly poprvé výrazně po smrti Gómeze, kdy byl diktátorův obrovský majetek zabaven státem. Ve zlatém roce 1976 už činily 100 miliard bolívarů, přičemž bolívar platil za jednu z nejsilnějších měn na světě.[219]

Už Indiáni usídlení na březích jezera Maracaibo užívali asfalt, nazývaný meneéekonkurenceschopný. statě xtrémní t na ropě venezuelské výrazná kritika tohoto stavu, učiněná ministrem Torrese, vede k _____, při stavbu kanoí. Po příchodu Španělů do „malých Benátek“ začal vlastně první export nafty v dějinách lidstva, když pokladník z Nueva Cádiz (na ostrově Cubagua) zaslal v roce 1539 Karlu V. ukázku oné neznámé hmoty. Nicméně první koncesi na těžbu ropy získal americký obchodník Ferrando až 24. srpna 1865 . Počet různě udělovaných koncesí rostl, především za vlády Cipriana Castra, který preferoval hlavně firmy z Velké Británie, ale nedával jim je přímo, nýbrž prostřednictvím svých politických spojenců. Až po odstranění Castra a nástupu Gómeze se k venezuelské ropě dostali Američané. V roce 1909 jim byla vládou udělena první koncese. Obě velmoci, Velká Británie a USA, resp. jejich těžební společnosti (Royal Dutch Shell a Standard Oil), se v roce 1928 dohodly a venezuelský trh si rozdělily.[220]

Opravdová těžba začala v roce 1914, kdy bylo exportováno 250 barelů denně. Ve dvacátých a třicátých letech se exploatace opravdu rozjela a z ropných polích se stala cizí enkláva na venezuelském území, jejíž fungování je vlastně mimo dosah domácích úřadů. Způsob vykořisťování tamních dělníků nesl výrazně feudální rysy a jediná výrazná kritika tohoto stavu, učiněná ministrem Torresem, vedla k nucené ministrově demisi. V roce 1921 činil vývoz 5 tisíc barelů denně, o deset let později již 321 tisíc. V roce 1951 narostl již na 1,7 milionu a v roce 1961 na 3 miliony.[221]

Mezitím likvidovala sílící závislost na ropě venezuelské zemědělství. Export ropy vedl k extrémnímu posílení bolívaru, jenž činil agrární export v podstatě nekonkurenceschopným. Vylidňování venkova a rostoucí počet importovaných potravin (včetně vajec či rajčat) umocňovaly koncentraci obyvatel v karibském pobřežním pásu, nejlépe absorbujícím dovážené výrobky. Situace postupně narostla do v podstatě degenerativního stadia, kdy vývoz jedné suroviny vedl k posílení měny a zisky z exportu sloužily ke krytí dovozu i těch nejzákladnějších výrobků. Gómez s touto situací nehodlal nic dělat a kritika ropné politiky, resp. absence jakékoli koncepce v této oblasti, se stala jednou z hlavních zbraní rodící se opozice.

Až vlády Lópeze Contrerase a Mediny Angarity začaly vědomě využívat petrodolary pro cílené rozvojové programy. López donutil koncesionáře k řadě ústupků, mezi něž patřila například možnost volně využívat silnice kolem ropných táborů, zatím exkluzivně užívaných pouze jimi. Na ropných polích muselo pracovat minimálně 75 % Venezuelců a byly striktně limitovány celní úlevy, nyní omezené pouze na investiční kapitál. Medina pak omezil platnost udělených koncesí na čtyřicet let a zvýšil vládní podíl na ziscích.[222]

Revoluční junta se jako první ve venezuelských dějinách pokusila o provedení cílené ekonomické modernizace. Založení rozvojových bank a fondů mělo za cíl nejen lépe alokovat snadno získané peníze, nýbrž také položit základy budoucí industrializace, vedoucí k diverzifikaci ekonomiky a snížení závislosti na ropné monokultuře. Zisky se začaly dělit v poměru 1:1. Pérez Jiménezův režim tyto procesy zbrzdil a reorientoval především do stavebnictví a k rozvoji hutnictví. Rozvoj zažily také vedlejší ropné produkty: syntetický kaučuk či plasty.

Historický výzkum vždy spekuloval o postoji ropných společností k politickým režimům v zemi. Jak se zdá, svržení vlády Rómulo Gallegose neiniciovaly, nemluvě o pádu Péreze Jiméneze, a vyčkávaly na programy nových vlád, které s nimi prostě musely spolupracovat. Navíc, Venezuela přestávala být bezbrannou zemí, vydanou napospas všehoschopným byznysmenům. Její státní aparát se stal kvalitnějším a intelektuální potenciál univerzit se zvětšil, což zlepšovalo vyjednávací kapacitu doposud slabého státu, jehož elita pracovala spíše pro zahraniční firmy. Expanze venezuelského státu byla konstantním jevem. Zatímco v roce 1935 měla země jenom osm ministerstev, v roce 1951 už třináct a v období vrcholu hypertrofie etatismu zasedalo ve vládě už sedmnáct ministrů.[223]

Demokratizace po roce 1958 vlastně nijak nezměnila dosavadní vztah vlády k ropným společnostem. Betancourt sice mluvil o znárodnění jako o konečném cíli své politiky, ale poučen zkušeností z let 1945–1948 si dával velký pozor na ostrou konfrontaci s relevantními sektory ve společnosti. Pamatoval si i reakci prezidenta Creole Petroleum Corporation Harolda Haighta poté, kdy přechodná vláda Edgara Sanabrii dekretem zvýšila v prosinci 1958 daňové zatížení držitelů koncesí nad dosavadních 50 %. Haight tehdy vládě vzkázal: „Je nanejvýš pochybné, že by se zvýšením daní získala vláda větší příjmy z ropných dan, než ten, který by dostávala v rámci padesát-padesát. Čas to ukáže. Ale čas obvykle rozhodne pozdě.“[224]

Tyto a jiné skryté výhružky znovu ukazovaly existenci určitých limitů, vnucených venezuelské vládě jednak závislostí na jediném zdroji národního bohatství a také podporou, jíž konsorcia dostávaly od vlivných kruhů v americké administrativě. Betancourtem zaštítěný projekt využívání ropných peněz měl za cíl:

1) Státem podporovat rozvoj domácího průmyslu, který by zmenšil závislost země na vnějších zdrojích, a především, pomohl by zajistit jiné zdroje peněz a výrobků.

2) Agrární reformou oživit venkov, zemědělskou produkci a odlehčit přelidněným městům.

3) Podporovat rozvoj hutnictví a metalurgie, s využitím obrovského energetického potenciálu Orinoca.

 

V dubnu 1961 na veřejném mítinku prezident prohlásil: „Lidé, kteří si v druhé polovině 20. století svítili svíčkou ze spermatu a kerosenovou lampou, pijící vodu ze studně, beze škol, bez půdy, nemohli necítit, že venkov pro ně není matkou, ale macechou a opouštěli ho.“ [225] Konkrétní ropnou politiku vlád AD určoval J. P. Pérez Alfonzo, který vypracoval tzv. Pentágono de Acción. Dle něj:

1) Venezuela musí na ropných ziscích dosáhnout „rozumný podíl“. K roku 1968 se zemi povedlo dosáhnout již 65% podílu na výdělcích z ropy.

2) Země musí produkovat kvalitnější a lépe prodejnou ropu a nikoli žít z extenzivní produkce jako dosud. Při ministerstvu těžby byla zřízena Comisión de la Conservación y el Comercio de los Hidrocarburos (Komise pro zachování a obchod s hydrokarburáty). Jejím cílem bylo, aby produkce nerostla rychleji než o 4 % ročně a ropa obsahovala co nejmenší množství síry. V roce 1970 začaly fungovat odsiřovací zařízení s kapacitou 282 tisíc barelů denně, která později narostla na 324 tisíc barelů.

3) Schopnost země stát se vlastníkem a zpracovatelem vlastní suroviny musí být posílena založením státní ropné společnosti, v níž by se postupně trénovali a vzdělávali domácí experti. V roce 1960 tak byla založena Corporación Venezolana del Petróleo (CVP), s vlastní rafinerií. CVP postupně zvětšovala svůj podíl na trhu a k roku 1975 produkovala 47 tisíc barelů, z nichž 36 tisíc bylo exportováno. Ze 70 % kryla domácí poptávku po benzínu. 93 % zisků společnosti šlo do státní pokladny.

4) Nebudou udělovány žádné nové koncese. Toto rozhodnutí souviselo i s poklesem počtu zaměstnanců v daném odvětví, klesajícím díky mechanizaci a postupném vyčerpávání nalezišť. Na konci padesátých let bylo v průmyslu zaměstnáno 44 tisíc lidí, v roce 1965 necelých 32 tisíc a v roce 1968 už jen 27 tisíc. V roce 1975 se počet snížil na 25 tisíc, z nichž 98 % bylo Venezuelců. Režim koncesí byl nahrazen tzv. Contratos de Servicio, jež mj. zavazovaly velké ropné firmy vyjednávat o svých strategiích s CVP.

5) Venezuela se aktivně účastnila založení OPEC 4. září 1960.[226]

Ropná politika vlád AD a COPEI byla v období konsolidace paktu hodnocena různě. Kritici z levice útočili na obě strany „buržoazního paktu“ za ústupky mezinárodním firmám a neuskutečnění autentického znárodnění, a také kvůli stále zjevnějšímu neúspěchu snahy diverzifikovat ekonomiku. Znárodnění bylo cílem všech politických sil v zemi, což Venezuele umožnilo vyhnout se ostré vnitropolitické konfrontaci a boji o kontrolu jediného zdroje bohatství. Přesto nechyběly skeptické hlasy. Kritik puntofijismu, napojený na venezuelské podnikatele a zahraniční společnosti, Arturo Uslar Pietri, prohlásil 19. července 1971 v Senátu: „Mám dojem, že chystáme nesmírně důležitý krok a že tak činíme bez velké přípravy, zvážení jeho dopadů a přípravy na ně, bez vědomí, jak jim čelit. Toto vzešlo z klimatu plného entuziasmu (…).“ [227] Ale znárodnění venezuelského ropného průmyslu, realizované nakonec v roce 1975 v době zlatých časů puntofijismu, cíleně depolitizované, proběhlo klidně a konsenzuálně. Jediný spor se vedl o článek 5 znárodňovacího zákona, umožňujícího firmě nejen uzavírat s jinými společnostmi dohody o provedení konkrétního úkolu, ale také zakládat smíšené společnosti se soukromým sektorem, což kritici vlády považovali za pokračování předchozího stavu. Pro zmíněný článek pak hlasovala skoro jenom vládní AD.

Sám tvůrce moderní venezuelské ropné politiky, Juan Pablo Pérez, řekl americké badatelce Karlové v období ropného boomu sedmdesátých let: „Za deset let, za dvacet, uvidíte. Ropa nám přinese ruiny.“[228]

 

Závěr

Venezuelský přechod k demokracii byl až do vývoje postfrankistického Španělska považován za ukázkový příklad sjednaného přechodu k demokracii, v němž se politické elitě povedlo shodnout se na základních pravidlech vzájemného soužití a zapojením odborů (CTV) a ekonomické elity (FEDECAMARAS). Přechod i budování dalších demokratických institucí sice probíhal v situaci určité jistoty o tom, že v zemi zůstává převládající politickou stranou AD (volby proběhly velmi rychle po podepsání paktu a Ústavu chystal kongres s převahou AD), ale Betancourt nevyužil tuto převahu k násilnému protlačování ustanovení, jež by mohly AD nadále zvýhodňovat (např. posílení proporčního zastoupení agrárních obvodů nad městskými) a umožnil reálný podíl na moci ostatním stranám paktu. I ostatní politické síly mohly být skrze poměrný volební systém do politické hry symbolicky zapojeny.

Smířil se i s prosazením Leoniho za kandidáta strany, ač osobně byl proti. Leoni pak neváhal zapojit do paktu dočasně i část volebních fenoménů, čímž rozšířil jeho základnu v období oslabení guerillového a městského ozbrojeného a vnitřních rozporů mezi jeho účastníky. Ukázal tím, že nejde o tuhý mocenský oligopol. Ustavené instituce i duch paktu pak dočasně přežily své přímé tvůrce a jejich stažení z politiky. [229] Všem relevantním skupinám byl umožněn určitý přístup k symbolickým a částečně i reálným zdrojům politického rozhodování. Faktické moci našly se zvolenými politiky modus vivendi, díky čemuž se Venezuela vyhnula vojenským intervencím v politice, ačkoli ekonomická struktura země by byla ideální pro aplikaci výrazně technokratického řízení, nepodobného Huntingtonově technokratickému modelu.

 

Závěr

Politické strany se ve Venezuele staly hlavním aktérem demokratizačního procesu (podobně jako v sousední Kolumbii a později ve Španělsku, a na rozdíl třeba od Portugalska) a hegemonní roli v politice neztratily ani v následných letech. Striktní stranickou organizací, silným vedením a celonárodním působením dokázaly eliminovat své konkurenty. Shodou na základních pravidlech hry a jejich dodržováním, respektem k zájmům ustavených elit, snahou o zlepšení situace vyloučených tříd a umírněně mobilizačním apelem k nim, dokázaly vyřadit ze hry armádu a antistranické politické alternativy. Situaci jim usnadňovala existence celkem koherentní a mobilní společnosti, bez silných tradicionalisticky orientovaných skupin a absence výrazného vnějšího vměšování.

Řada výhod tohoto uspořádání a jeho klíčových pilířů (stranické organizace, vysoká volební účast, rostoucí renta z ropy), bývá kritiky systému považována za jeho nevýhody. I dle současných analytiků měl v sobě pakt už od počátku zabudovány prvky, jež nakonec vedly k jeho konci (hegemonizace veřejného prostoru stranami, vyloučení občanské společnosti, demagogické utrácení peněz). Ve sledovaném období (1958−1968) se však díky nim povedlo překonat politickou nestabilitu, vyhnout se brutálním vojenským vládám a eliminovat ke zbytečným obětem vedoucí guerillovou válku. Toto se nepodařilo většině zemí na subkontinentu, a to ani těm, jež by dle optimistických teorií o postupném ekonomickém, kulturním a sociálním rozvoji měly dosáhnout vlastně identického uspořádání, jímž byl pakt z Punto Fijo. Dokončení konsolidace sjednané venezuelské demokracie v roce 1968 (a dalších dvacet let jejího fungování), byly velkými úspěchy politických stran v zemi. Dědictví paktu a jeho pozitivní prvky jsou ve Venezuele, v současné době velmi polarizované, patrné dodnes.

Základní použitá literatura

Knihy

Alexander, R. J.: Communism in Latin America. Rutgers University Press, New Brunswick, New Jersey, 1957.
Alexander, R. J.: The Venezuelan Democratic Revolution. A Profile of the Regime of Rómulo Betancourt. Rutgers University Press, New Brunswick, New Jersey, 1964.
Almond, G. A.−Verba, S.: The Civic Culture. Princeton University Press, Princeton, 1963.
Barrios, G.: La imperfecta democracia. Centauro, Caracas, 1981.
Battaglini, O.: Legitimación del poder y lucha política en Venezuela: 1936−1941. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1993.
Blank, D. E.: Politics in Venezuela. Little Brown and Copany, Boston, 1973.
Blank, D. E.: Venezuela. Politics in a Petroleum Republic. Praeger, New York, 1984.
Brito Figueroa, F.: Historia Económica y Social de Venezuela. Tomo II. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1981.
Caballero, M.: La gestación de Hugo Chávez. 40 aňos de luces y sombras en la democracia venezolana. Catarata, Madrid, 2000.
Carrasquero Aumaitre, J. V.: Venezuela: ¿Democracia en Crisis? Europa-América Latina, Análisis e Informaciones, Diciembre, 2002.
Carrera Damás, G.: Historia contemporánea de Venezuela. Bases metodológicas. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996.
Carvalló, G.: Clase dominante y democracia representativa en Venezuela. Fondo Editorial Tropykos, Centro de Studios del Desarrollo. Universidad Central de Venezuela, 1995.
Colomer, J. M.: La transición a la democracia: el modelo espaňol. Anagrama, Barcelona, 1998.
Combellas Lares, R.: Copei. Ideología y Liderazgo. Ariel, Caracas, 1985.
Coronill, F.: The Magical State. Nature, Money, and Modernity in Venezuela. The University of Chicago Press, Chicago and London, 1997.
Cupolo, M.: Petróleo y política en México y Venezuela. Equinoccio, Caracas, 1996.
Di Palma, G.: To Craft Democracies. An Essay on Democratic Transtitions. University of California Press, Berkeley, L.A., Oxford, 1990.
Diamond, L.−Linz, J. J.−Lipset, S. M.: Democracy in Developing Countries. Volume Four. Latin America. Lynne Reinner Publisher, Boulder Colorado, 1989.
Finer, S. E.: Comparative Government. Penguin Books, Harmondsworth, 1970.
Germani, G.: Autoritarismo, fascismo e classi sociali. Il Mulino, Bologna, 1975.
Hellinger, D. C.: Venezuela. Tarnished Democracy. Westview Press, Boulder, San Francisco, Oxford, 1991.
Huntington, S.P.–Nelson, J. M.: No Easy Choice. Political Participation in Developing Countries. Harvard University Press, Cambridge, Mass., London, 1976.
Izard, M.: Tierra Firme. Historia de Venezuela y Colombia. Alianza, Madrid, 1987.
Karl, L. T.: The Paradox of Plenty. Oil Booms and Petro-States. University of California Press, Berkeley, Los Angeles, London, 1997.
Lieuwen, E.: Petroleum in Venezuela. University of California Press, Berkeley, Los Angeles, 1954.
Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. Lynne Riener, Boulder, Colorado, London, 2001.
Linz, J. J.–Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America and Post-Communist Europe. The John Hopkins University Press, Baltimore, 1996.
Lombardi, J. V.: Venezuela. La búsqueda del orden. El sueňo del progreso. Crítica, Barcelona, 1985.
Malavé Mata, H.: Petroleo y desarrollo económico de Venezuela. Pensamiento vivo, Caracas, 1962.
Malavé Mata, H.: Formación histórica del antidesarrollo de Venezuela. Casa de Las Américas, Habana, 1974
Medrano, J. M.: Juan Vicente Gómez. Historia 16, Madrid, 1987.
Moleiro, M.: El MIR de Venezuela. Guairas, Instituto del Libor, Havana, 1967.
Moore, B. (Jr.): Social Origins of Dictatorship and Democracy. Lord and Peasant in the Making of the Modern World. Penguin Books, New York, 1977.
Morón, G.: A History of Venezuela. Allen and Unwin, London, 1964.
Nohlen, D.: Sistemas electorales y partidos políticos. Universidad Nacional Autónoma de México, México, 1994,
O’Donnel, G.: Modernización y autoritarismo. Paidos, Buenos Aires, 1973.
O’Donnell, G.−Schmitter, P. C.−Whitehead, L. (eds.): Transitions from Authoritarian Rule: Prospects for Democracy,vol. IV, Tentative Conclusions about Uncertain Democracies. The John Hopkins University Press, Baltimore, London, 1986
Ordosgoiti, N.: Gallegos, el poder y el exilio. Editorial Domingo Fuentes, Caracas, 1984
Peňa Aguilar, J.: Autoritarismo y democracia en Chile. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996.
Salcedo Bastardo, J. L.: Historia Fundamental de Venezuela. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1982.
Secretos de la dictadura, 1948−1958. Conversaciones de Régulo Fermín Bermúndez con Gonzalo Ramírez Cubillán. Editorial Greco, Caracas, 1996.
Schlesinger, A.: A Thousand Days. André Deutsch, London, 1965.
Schoultz, L.: Beneath the United States. A History of U.S.PolicyToward Latin America. Harvard University Press, Cambridge, Mass., 1999.
Stambouli, A.: Crisis Política. Venezuela, 1945−1958. Ateneo, Caracas, 1980.
Taylor. P. B. (Jr).: The Venezuelan Golpe de Estado of 1958: The Fall of Marcos Pérez Jiménez. Institute for Comparative Study of Political Systems. Washington, 1968.
Touraine, A.: América Latina. Política y sociedad. Espasa Calpe, Madrid, 1989.
Un hombre llamado Rómulo Betancourt. Apreciaciones críticas sobre su vida y su obra. Catalá, Centauro, Caracas, 1975.
Vallenilla Lanz, L.: Cesarismo democrático y otros textos. Biblioteca Ayacucho, Caracas, 1991.
Valsalice, L.: Guerriglia e Politica. L´esempio del Venezuela (1962−1969). Valmartina Editore, Firenze, 1973.
Články v časopisech a sbornících. Internetové studie
Aguilar, S.: La inmigración italiana y el plebiscito de 1957. In: 1ras .Jornadas de Investigación Histórica. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1991.
Alvarez, A. E.: La crisis de hegemonía de los partidos políticos venezolanos. In: In: Alvarez, A. E. (ed.): El sistema político venezolano. Crisis y transformaciones. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996.
Ameringer, Ch. D.: The Foreing Policy of Venezuelan Demcoracy. In: Martz, J. D.−Myers, D. J. (eds.): Venezuela. The Democratic Experience. Praeger, New York, 1977.
Bigler, G. E.: The Armed Forces and Patterns of Civil-Military Relations. In: Martz, J. D.−Myers, D. J. (eds.): Venezuela. The Democratic Experience. Praeger, New York, 1977.
Blanksten, G. J.: Political Groups in Latin America. In: Eckstein, H.−Apter, D. E. (eds.): Comparative Politics. A Reader. The Free Press of Glencoe, Macmillan, New York, London, 1963.
Brito Figueroa, F.: La aristocracia del dinero en Venezuela (1945−1985). In: Týž: 30 Ensayos de comprensión histórica. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1997.
Caballero, M.: Rómulo Betancourt y los partidos políticos. In: Velásquez, R. J. (ed.): Repaso de la historia de Venezuela. Fundación V. Centenario, Caracas, 1998.
Cardoso, F. H.: Scholarship and Statemenship. In: Journal of Democracy, Vol. 16, Numb.2, April 2005.
Carrera Damás, G.: Juan Vicente Gómez. An Essay in Historical Comprehension. In: Devoto, F. J.−Di Tella, T. S. (eds.): Political Culture, Social Movements and Democratic Transitions in South America in the XXth Century. Feltrinelli. Milano, 1997.
Castro Leiva, L.: El historicismo político bolivariano. In: Revista de Estudios Políticos, Núm. 42, Noviembre−Diciembre, 1984.
Consalvi, S. A.: 1945 y la segunda mitad del siglo. In: Velásquez, R. J. (ed.): Repaso de la historia de Venezuela. Fundación V. Centenario, Caracas, 1998.
Di Tella, T. S.: Political and Social Ideas in Twentieh Century South America. In: Devoto, F. J.−Di Tella, T. S. (eds.): Devoto, F. J.−Di Tella, T. S. (eds.): Political Culture, Social Movements and Democratic Transitions in South America in the XXth Century. Feltrinelli. Milano, 1997.
Durao Barroso, J. M.: El proceso de democratización: Una tentativa de interpretación a partir de una perspectiva sistémica. In: Revista de Estudios Políticos, Núms. 60−61, Abril–Septiembre, 1988.
Ewell, J.: Venezuela since 1930. In: Bethell, L. (ed.): The Cambridge History of Latin America. Vol. VIII. Latin America since 1930. Spanish South America. Cambridge University Press, Cambridge, New York, Melbourne, 1991.
Fagan, S. I.: Unionism and Democracy. In: Martz, J. D.−Myers, D. J. (eds.): Venezuela. The Democratic Experience. Praeger, New York, 1977.
Gamus, R.: Elementos para el estudio de la política exterior de la dictadura y la democracia. Pérez Jiménez y Rómulo Betancourt. In: 1ras.Jornadas de Investigación Histórica. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1991.
Karl, L. T.: Dilemas de democratización en América Latina. In: Cotler, J. (ed.): Estrategias para el desarrollo de la democracia: en Perú y América Latina. Instituto de Estudios Peruanos, Lima, 1990.
Kornblith, M.: Crisis y transformaciones del sistema político venezolano. Nuevas y viejas reglas de juego. In: In: Alvarez, A. E. (ed.): El sistema político venezolano. Crisis y transformaciones. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996.
Kornblith, M.−Levine, D. H.: Venezuela: The Life and Times of the Party Systém. The Helen Kellog Institute for International Studies, University of Notre Dame, Working Paper 197, June 1993. (http://www.ndu.edu/~kellogg/WSP/197.pdf)
Kunc, J.: Model Venezuela: Revoluce, „dekonsolidace demokracie, anebo antipolitická politika? In: Politologická revue, č. 2, prosinec 1999.
Levine, D.: Venezuela. In: Weiner, M.–Ozbudun, E.: Competitive Elections in Developing Countries. American Enterprise Institute, Duke University Press, 1987.
Levine, D. H.−Crisp, B.F.: Venezuela. The Character, Crisis, and Possible Future of Democracy. In: World Affairs, Winter 1999, Vol. 161.
Lipset, S. M.: Some Social Requisites of Democracy. In: Macridis, R. C. −Brown, B. E. (eds.): Comparative jdiskutovanější práce o předběžných podmínkách demokracie je studie S. M. Lipsetah vědců, často až s rasisistickým ní režimu zPolitics. Notes and Readings. Dorsey Press, Homewood, 1964.
Linz, J. J.: The Period of Presidentialism. In: Lijphart, A. (ed.): Parlamentarian versus Presidentialist Government. Oxford University Press, Oxford, 1992.
Mainwaring, S.–Share, D.: Transition through Transaction: Democratization in Brazil and Spain. In: Selcher, W.: Political Liberalization in Brazil. Boulder, Colorado, Westview Press, 1986.
Mainwaring, S.–Shugart, M.: Juan Linz, Presidentialism, and Democracy: A Critical Appraisal. The Helen Kellogg Institute for International Studies, University of Notre Dame, Working Paper 200, July 1993.
Mariňez Navarro, F.: Reformas estructurales, pactos y cambios políticos: el caso de Venezuela. Referát na IX Congreso Internacional del CLAD sobre la Reforma del Estado y de la Administración Pública, Madrid, 2.−5. 5. 2004.
Martz, J. D.: Party Elites and Leadership in Columbia and Venezuela. In: Journal of Latin American Studies, Vol. 24, 1992.
Maza Zavala, D. F.: Historia de Medio Siglo en Venezuela. In: González Casanova, P (ed.).:América Latina: Historia de Medio Siglo. Vol. 1. América del Sur. Siglo Veintiuno, México, 1979.
Mieres, F.: Los efectos de la explotación petrolera sobre la agricultura en Venezuela. In: Malavé Mata, H.: Petroleo y desarrollo económico de Venezuela. Pensamiento Vivo, Caracas, 1962.
Molina Vega, J.–Pérez Baralt, C.: Los procesos electorales y la evolución del sistema de partidos en Venezuela. In:Alvarez, A. E. (ed.):El sistema político venezolano. Crisis y transformaciones. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996.
Olivieri, M.: Orígenes y evolución de la presencia militar en América Latina. In: Revista de Estudios Políticos. No. 42, Noviembre–Diciembre, 1984.
Polanco Alcántara, T.: La década post gomecista. López Contreras y Medina Angarita. In: Velásquez, R. J. (ed.): Repaso de la historia de Venezuela. Fundación V. Centenario, Caracas, 1998.
Rey, J. C.: El sistema político venezolano y los problemas de su política exterior. In: La agenda de la política exterior de Venezuela. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1983.
Rodríguez, F.: Política, militares y democracia en Venezuela. In: Alvarez, A. E. (ed.): El sistema político venezolano. Crisis y transformaciones. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996.
Rustow, D.: Transitions to democracy: Towards a dynamic model. Původně v Comparative politics, Vol. 2, No. 3, April, 1970.
Safford, F.: The Problem of Political Order in Early Republican Spanish America. In: Journal of Latin American Studies, Vol. 24, February 1992.
Santamaría, J.: Transición controlada y dificultades de consolidación: el ejemplo espaňol. In: Týž (ed.): Transición a la democracia en el sur de Europa y América Latina. Centro de Investigaciones sociológicas, Madrid, 1982.
Schmitter, P. C.: The Democratization of Portugal in Its Comparative Perspective. In: Rosas, F. (ed.): Portugal e a Transicao para Democracia. Colibri, Lisboa, 1999.
Singh, K.: Oil Politics in Venezuela during the Lopez Contreras Administration (1936−1941). In: Journal of Latin American Studies, Vol. 21, No. 1, Feb. 1989.
Tugwell, F.: Petroleum Policy and the Political Process. In: Martz, J.−Myers, D. J. (eds.): Venezuela. The Democratic Experience. Praeger, New York, 1977.
Valenzuela, A.: The Crisis of Presidentialism in Latin America. (http://www.georgetown.edu/sfs/programs/clas/profs/av/linzfest.htm )
Velásquez,R. J.: 1952: El golpe militar del 2 de diciembre. (http://www.ultimasnoticias.com.ve/ediciones/20003/03/23/p33n1.htm)
Weiner, M.: Empirical Democratic Theory. In: In: Weiner, M.–Ozbudun, E.: Competitive Elections in Developing Countries. American Enterprise Institute, Duke University Press, 1987.
Weyland, K.: Latin America´s Four Political Models. In: Journal of Democracy, Vol. 6, No. 4, October, 1995.



[1] Např. při studiu politické kultury v zemi v devadesátých letech, konstatovali José Vicente Carrasquero a Friedrich Welch, že jak u stoupenců prezidenta Cháveze, tak jeho odpůrců, je demokracie hodnocena vysoko. Prezidentovi stoupenci projevují reprezentativní demokracii a respektu k odpůrcům větší úctu než on sám. Carrasquero, J. V.−Welsch, F.: Opinión pública y cultura política en Venezuela: la consolidación del ´chavecismo´. In: Welsch, F. −Turner, F. C.  (eds.): Opinión pública y elecciones en América. IPSA, Universidad Simón Bolívar, Caracas, 2000, s. 173−192. Rozpad starých populistických a široce sociálně založených stran vedl k výraznější profilaci na škále levice pravice, ale i tak zůstala deklarovaná tolerance mezi jednotlivými proudy, paradoxně narušovaná spíše jejich vůdci.
[2] Uvedené teze přehledně shrnuje Safford, F.: The Problem of Political Order in Early Republican Spanish America. In: Journal of Latin American Studies, Vol. 24, February 1992, s. 83−97.
[3] Na úroveň parodie dovedl tuto interpretaci Stokes, W. S. : Violence as a Power Factor in Latin American Politics. In: Martz, J. (ed.): The Dynamics of Change in Latin American Politics. Prentice Hall, Engelwood Cliffs, New Jersey, 1965, s. 140−149. Stokes nenavázal násilí na sociální struktury kontinentu, nýbrž na „hispánskou kulturu“ (s. 140).
[4] Almond, G. A. −Verba, S. : The Civic Culture. Princeton University Press, Princeton, 1963.
[5] Lipset, S. M.: Some Social Requisites of Democracy. In: Macridis, R. C. −Brown, B. E. (eds.): Comparative jdiskutovanější práce o předběžných podmínkách demokracie je studie S. M. Lipsetah vědců, často až s rasisistickým ní režimu zPolitics. Notes and Readings. Dorsey Press, Homewood, 1964, s. 510−529. Původně vyšlo v 1959.
[6] Tamtéž, s. 516−519.
[7] Tamtéž, s. 523−524.
[8] Huntington, S. P.–Nelson, J. M.: No Easy Choice. Political Participation in Developing Countries. Harvard University Press, Cambridge, Mass., London, 1976.
[9] Tamtéž, s. 19
[10] Tamtéž, s. 19−20.
[11] Tamtéž, s. 24.
[12] Tamtéž, s. 25.
[13] Dle obou autorů, z latinskoamerických států např. Kolumbie po pádu Rojase Pinilly tendovala k populistickému modelu včetně jeho krvavého vyústění. Peru se na sklonku šedesátých let posunulo od buržoazního k autokratickému modelu. Brazílie zažila na přelomu padesátých a šedesátých let krizi populistického modelu, s následnou participativní implozí za vojenské vlády, aplikující technokratický model. Chile přešlo za Pinochetovy diktatury od populistického uspořádání k technokratickému. (s. 25−26).
[14] Germani, G.: Autoritarismo, fascismo e classi sociali. Il Mulino, Bologna, 1975.
[15] Tamtéž, s. 62.
[16] Tamtéž, s. 63.
[17] O’Donnel, G.: Modernización y autoritarismo. Paidos, Buenos Aires, 1973. Týž: Reflexiones sobre las Tendencias de Cambio del Estado Burocrático-Autoritario. In: Revista Mexicana de Sociología, Vol. XXXIX, 1977, s. 9−59.
[18] O´Donnell, G.: Reflexiones sobre…, s. 9−59.
[19] Peňa Aguilar, J.: Autoritarismo y democracia en Chile. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996, s. 48−49.
[20] Cardoso, F. H.: Sobre la caracterización de los Régimenes Autoritarios en América Latina. In: Collier, D. (ed.): El Nuevo Autoritarismo en América Latina. F. C. E, México, 1985, s. 104−168.
[21] O’Donnell, G.: Autoritarismo y modernización…, s. 126.
[22] Situace v Uruguayi a Chile se záhy změnila směrem k byrokraticko-autoritářskému režimu.
[23] Moore, B. Jr.: Social Origins of Dictatorship and Democracy. Lord and Peasant in the Making of the Modern World. Penguin Books, New York, 1977.
[24] Moore váže historický vznik demokracie na velké revoluce, jež násilím odstranily překážky, stojící v cestě parlamentarismu. Nutný je však předchozí náběh k tržním vztahům na venkově a určitému osvobození rolníka, jinak revoluce nabere radikální rolnický charakter, jenž zničí i majetné třídy.
[25] Moore, B. Jr.: op. cit., s. 418.
[26] Tamtéž, s. 431.
[27] Rustow, D.: Transitions to democracy: Towards a dynamic model. Původně v Comparative politics, Vol. 2, No.3, April, 1970. Přetištěno v Anderson, L. (ed.): Transitions to Democracy. Columbia University Press, New York, 1999. Autor pracoval s elektronickou verzí knihy (http://www.ciaonet.org/bookfrm.html).
[28] Rustow, D.: op. cit.
[29] Tamtéž.
[30] Weiner, M.: Empirical Democratic Theory. In: Weiner, M.–Ozbudun, E.: Competitive Elections in Developing Countries. American Enterprise Institute, Duke University Press, 1987, s. 31−32.
[31] Di Palma, G.: To Craft Democracies. An Essay on Democratic Transtitions. University of California Press, Berkeley, L.A., Oxford, 1990, s. 4.
[32] Joseph T. Siegle, Michael M. Weinstein a Morton M. Halperin, v nedávno vydané studii, tvrdí, že právě blahobyt vzniká z demokracie, nikoli naopak. Země, které se drží teze „nejprve rozvoj“, zůstávají chudé a zajaté v „cyklu chudoby, konfliktu a oprese“. (Why Democracies Excel. In: Foreing Affairs, September−October, 2004, Vol. 83, Num.5, s. 57−71). Na bohatém empirickém materiálu pak ukazují vyšší růstové hodnoty demokracií v třetím světě, v porovnání s jejich diktátorskými protějšky či předchůdci. Nízkopříjmové demokracie rostly od roku 1960 stejným tempem jako nízkopříjmové autokracie, ovšem při vyjmutí východoasijských zemí byl růst demokracií o 50 % vyšší. Demokracie mají lepší úroveň vzdělání, méně nepřekročitelných společenských bariér, období ekonomických stagnací a krizí u nich bylo o 50 % nižší.
[33] Colomer, J. M.: La transición a la democracia: el modelo espaňol. Anagrama, Barcelona, 1998, s. 10-13
[34] O´Donnell, G. −Schmitter, P. C. −Whitehead, L. (eds.): Transitions from Authoritarian Rule: Prospects for Democracy,vol. IV, Tentative Conclusions about Uncertain Democracies. The John Hopkins University Press, Baltimore, London, 1986, s. 7.
[35] Santamaría, J.: Transición controlada y dificultades de consolidación: el ejemplo espaňol. In: Týž  (ed.): Transición a la democracia en el sur de Europa y América Latina. Centro de Investigaciones sociológicas, Madrid, 1982, s. 372-373.
[36] Santamaría, J.: op .cit., s. 372−373
[37] Linz, J. J.–Stepan, A.:Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America and Post-Communist Europe. The John Hopkins University Press, Baltimore, 1996, s. 5−6.
[38] Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. Lynne Rienner Publishers, Boulder, London, 2001.  
[39] Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Victoria Publishing, Praha. 1995. Uvedené shrnutí Rawlse provedl Barša, P.: Teorie spravedlnosti Johna Rawlse. In: Politologický časopis s. 342−343.  
[40] Mainwaring, S. –Share, D.: Transition through Transaction: Democratization in Brazil and Spain. In: Selcher, W.: Political Liberalization in Brazil. Boulder, Colorado, Westview Press, 1986  
[41] Schmitter, P. C.: The Democratization of Portugal in Its Comparative Perspective. In: Rosas, F.  (ed.): Portugal e a Transicao para Democracia. Colibri, Lisboa, 1999, s. 341−343.
[42] Duraõ Barroso, J. M.: El proceso de democratización: Una tentativa de interpretación a partir de una perspectiva sistémica. In: Revista de Estudios Políticos, Núms. 60−61, Abril–Septiembre, 1988, s. 29−58
[43] Karl, L. T.: Dilemas de democratización en América Latina. In: Cotler, J.  (ed.): Estrategias para el desarrollo de la democracia: en Perú y América Latina. Instituto de Estudios Peruanos, Lima, 1990, s. 231−233.
[44] Karl, L. T.: op. cit., s. 232−233.
[45] Cardoso, F. H.: Scholarship and Statemenship. In: Journal of Democracy, April 2005, Vol. 16, Nu.2, s. 12.
[46] Weiner, M.: op. cit., s. 4−5.
[47] Vallenilla Lanz, L.: Las Constituciones de papel y las Constituciones orgánicas. In: Týž: Cesarismo democrático y otros textos. Biblioteca Ayacucho, Caracas, 1991, s. 187.
[48] Di Tella, T. S. : Political and Social Ideas in Twentieh Century South America. In: Devoto, F. J.−Di Tella, T. S.  (eds.): Political Culture, Social Movements and Democratic Transitions in South America in the XXth Century. Feltrinelli, Milano, 1997, s. 16−17.
[49] Fasádovou demokracii Finer definuje jako systém, v němž jsou liberálně demokratické instituce, procesy a záruky zákonem formálně ustaveny, ale v praxi jsou manipulovány vládní mocí a porušovány historickou oligarchií. Historicky je systém spojen se sociálním statutem a ekonomickou převahou tradičních tříd, jimž slouží občanské svobody a lidové hlasování k udržení jejich vlastní moci. Režimu zajišťují moc bossové či kasikové shromažďující hlasy pro vládní kandidáty. Tomuto systému odpovídala v Evropě Velká Británie v 18. století, Francie do 3. republiky či Itálie do volební reformy v roce 1911. V Latinské Americe byly klasickou ukázkou tohoto uspořádání Mexiko v letech 1857−1911, Nikaragua prvního Somozy či Brazílie od vzniku republiky do nástupu Vargase. Quasidemokracie je modernějším způsobem politické manipulace maskované liberálně demokratickými frázemi. Slouží nikoli klasické oligarchii, ale oligrachii nového typu, jež získává hlasy a podporu populismem a agitací, nikoli na základě tradičních vazeb. Klasickou ukázkou takového režimu byla Ghana za Nkrumaha a Mexiko ve „zlatém období“ PRI. Finer, S. E.: Comparative Government. Penguin Books, Harmondsworth, 1970, s. 441−531.
[50] Je otázkou, nakolik můžeme v Latinské Americe mluvit spíše o „duálních společnostech“ nebo stavu „vnitřní kolonizace“. Stavenhagen, R.: Seven Fallacies About Latin America.In: Petras, J. −Zeitlin, M.  (eds.): Latin America. Reform or Revolution? . Fawcett Publications, New York, 1968, s. 14−18.
[51] Klasické rozlišení provedl Blanksten, G. J.: Political Groups in Latin America. In: Eckstein, H. −Apter, D. E.  (eds.): Comparative Politics. A Reader. The Free Press of Glencoe, Macmillan, New York, London, 1963, s. 670−683.
[52] Olivieri, M.: Orígenes y evolución de la presencia militar en América Latina. In: Revista de Estudios Políticos. No.42, Noviembre–Diciembre, 1984, s. 163−166.
[53] Finer, S. E.: op. cit., s. 544−545.
[54] Tamtéž, s. 548−550.
[55] Weyland, K.: Latin America´s Four Political Models. In: Journal of Democracy, Vol. 6, No.4, October 1995, s. 129.
[56] Tamtéž, s. 129−130.
[57] Diamond, L.–Linz, J. J.: Introduction. In: Diamond, L.−Linz, J. J.−Lipset, S. M.: Democracy in Developing Countries. Volume Four. Latin America. Lynne Reinner Publisher, Boulder Colorado, 1989, s. 21.
[58] Tamtéž, s .25.
[59] Prezidencialismus vlastně funguje na základě předpokladu, „že občané budou samozřejmě rozdělovat své hlasy mezi dva velké bloky, z nichž každý se bude snažit získat většinu pro svého kandidáta“. Pokud vláda není úspěšná, bude jistě v nových volbách nahrazena. Tento „většinový předpoklad může platit v pár zemích s širokým společenským konsenzem“, ale tam, kde je „politika spíše záležitostí znásobených a občas vysoce antagonistických opcí“ se prezidencialismus stává „systémem dvojí menšiny“, v němž „prezident má podporu prosté většiny elektorátu, zatímco čelí legislativě, v níž prezidentská strana postrádá absolutní většinu“. Valenzuela, A.: The Crisis of Presidentialism in Latin America. (cit. dle elektronické verze http://www.georgetown.edu/sfs/programs/clas/profs/av/linzfest.htm).  
[60] Linz, J. J.: The Period of Presidentialism. In: Lijphart, A.  (ed.): Parlamentarian versus Presidentialist Government. Oxford University Press, Oxford, 1992, s. 119−120. 
[61] Tamtéž, s. 121−124.
[62] Mainwaring, S. –Shugart, M.: Juan Linz, Presidentialism, and Democracy: A Critical Appraisal. The Helen Kellogg Institute for International Studies, University of Notre Dame, Working Paper 200, July 1993.
[63] Lombardi, J. V.: Venezuela. La búsqueda del orden . El sueňo del progreso. Crítica, Barcelona, 1985, s. 222.
[64] Carrera Damás, G.: Historia contemporánea de Venezuela. Bases metodológicas. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996, s. 169.
[65] Brito Figueroa, F.: Historia Económica y Social de Venezuela. Tomo II. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1981, s .401.
[66] Maza Zavala, D. F.: Historia de Medio Siglo en Venezuela. In: González Casanova, P.  (ed.).:América Latina: Historia de Medio Siglo. Vol. 1. América del Sur. Siglo Veintiuno, México, 1979, s. 491.
[67] K Bolívarově odkazu se hlásily naprosto všechny politické režimy ve 20. století a Germán Carrera Damás výborně ukázal, jak se „z lidového kultu, stal kult pro lid“ . Kultem je míněna „složitá historicko-ideologická formace, jež dovolila projektovat hodnoty odvozené z postavy Hrdiny do všech aspektů národního života“. (El culto a Bolívar. Grijalbo, Caracas, 1989, s. 21). Náboženský charakter uvažování o Bolívarovi podtrhuje i Luis Castro Leiva, když vyjmenovává čtyři nejčastější ukázky tohoto kultu: 1.) „Milovat vlast znamená milovat Osvoboditele.“ 2.) „Bolívar vytvořil Venezuelu, kdo tvoří vlast, oživuje Bolívala.“ 3.) „Vlast je permanentní dílo, toto dílo spočívá v realizaci a uplatnění Bolívarova myšlení.“ 4.) „Svoboda byla Bolívarovým snem, je naším imperativem.“ (El historicismo político bolivariano. In: Revista de Estudios Políticos, Núm.42, Noviembre−Diciembre, 1984, s. 71).
[68] George Pendle, v syntéze latinskoamerických dějin, ve své době velmi čtené, píše o svobodném Gómezovi jako o otci více než sta dětí, jimiž prý obsazoval důležité funkce ve státě, což je sice nesmysl, ale rozhodně typický pro uvažování o této osobnosti. (Pendle, G.: A History of Latin America. Penguin Books, 1971, s. 165−166).
[69] Carrera Damás, G.: Juan Vicente Gómez. An Essay in Historical Comprehension. In: Devoto, F. J.−Di Tella, T. S.  (eds.): Political Culture, Social Movements and Democratic Transitions in South America in the XXth Century. Feltrinelli. Milano, 1997, s. 245.
[70] Coronill, F.: The Magical State. Nature, Money, and Modernity in Venezuela. The University of Chicago Press, Chicago and London, 1997, s. 69
[71] Medrano, J. M.: Juan Vicente Gómez. Historia 16, Madrid, 1987, 92−93.
[72] Po smrti se jeho majetek odhadoval na 40 milionů dolarů. Maza Zavala, D. F.: op .cit., s. 493.
[73] Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. Lynne Riener, Boulder,,,, Colorado, 2001, s. 53−54.
[74] Cit. dle Medrano, J. M.: op. cit., s. 116.
[75] Cit. dle Coronill, F.: op. cit., s. 85.
[76] Levine, D.: Conflict and Political Change in Venezuela. Princeton University Press, Princeton, 1973, s. 85.
[77]Gallegos, R.: Cantaclaro. Práce, Praha, s. 145.
[78] Medrano, J. M.: op .cit., s. 92.
[79] Tamtéž, s. 133.
[80] Cit. dle Cotler, J.: Perú: Estado oligárquico y reformismo militar. In: González Casanova, P  (ed.): op. cit., s. 381
[81] Di Tella, T. S. : Political and Social Ideas in Twentieh Century South America. In: Devoto, F.J.−Di Tella, T. S.  (eds.): op. cit., s. 17.
[82] Cit. dle Bulmer-Thomas, V.: Nicaragua since 1930. In: Bethell, L.: The Cambridge History of Latin America.Vol. VII. Latin America since 1930: Mexico, Central America and the Caribbean. Cambridge University Press, Cambridge, s. 328.
[83] Maza Zavala, D. F.: op. cit., s. 484.
[84] Gabaldón Marquéz, J.: La semana del estudiante y sus proyecciones. In: Un hombre llamado Rómulo Betancourt. Apreciaciones críticas sobre su vida y su obra. Catalá, Centauro, Caracas, 1975, s. 23−26. Roa, R.: Rómulo Betancourt, El Combatiente. In: Ibid, s. 125−138.
[85] Gabaldón Márquez, J.: op. cit., s. 25.
[86] Mensaje de los estudiantes venezolanos en el exilio a las juventudes universitarias de América. In: Un hombre llamado Rómulo Betancourt. Apreciaciones críticas sobre su vida y su obra. Catalá, Centauro, Caracas, 1975, s. 27−28.
[87] Caballero, M.: Rómulo Betancourt y los partidos políticos. In: Velásquez, R. J.  (ed.): Repaso de la historia de Venezuela. Fundación V. Centenario, Caracas, 1998, s. 470.
[88] Peraza, L.: Declaraciones al retornar de Chile. In: Un hombre llamado Rómulo Betancourt. Apreciaciones críticas sobre su vida y su obra. Catalá, Centauro, Caracas, 1975, s. 62.
[89] Maza Zavala, D. F.: op. cit., s. 496.
[90] Peraza, L.: op. cit., s. 62.
[91] Řada autorů se domnívá, že Gómez zemřel buď po půlnoci 18.prosince či již 16., a zpráva o úmrtí byla zfalšována, aby kolidovala s úmrtím „Osvoboditele“.
[92] Medrano, J. M.: op. cit., s. 144.
[93] Blank, D.E. : Politics in Venezuela. Little Brown and Copany, Boston, 1973, s. 16.
[94] Touraine, A.: América Latina. Política y sociedad. Espasa Calpe, Madrid, 1989, s. 48.
[95] Polanco Alcántara, T.: La década post gomecista. López Contreras y Medina Angarita. In: Velásquez, R. J. (ed.): op. cit.,,,, s. 441.
[96] Alexander, R. J.: Communism in Latin America. . Rutgers University Press, New Brunswick, New Jersey, 1957, s. 255–256.  
[97] Cit. dle Battaglini, O.: Legitimacion del poder y lucha política en Venezuela: 1936-1941. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1993, s. 77.
[98]Consalvi, S. A.: 1945 y la segunda mitad del siglo. In: Velásquez, R .J.  (ed.): op. cit., s. 450.
[99] López Contreras se nechal 19.dubna 1936 Kongresem zvolit na celé nové funkční období (do té doby vlastně dokončoval Gómezův „mandát“). Kongres byl zvláště nenáviděnou institucí a lidé volající po volbě Ústavodárného shromáždění neváhali vyzývat Lópeze, ať raději vládne otevřeně jako diktátor, než aby se opíral o tuto instituci. Mladý spisovatel Enrique Bernardo Núňez preferoval „diktaturu spíše než kontinuitu současného kongresu“. Antonio Arraíz se ptal: „Mohla by se považovat za diktaturu vláda, jež rozpustí kongres a slíbí vyhlášení voleb příští rok?“. Cit. dle Consalvi, S. A.: op. cit.,,,,s. 450.
[100] Gallegos, R.: Discurso en el acto de instalación de Acción Democrática. (http://www.analitica.com/bitblioteca/rgallegos/ad1.asp)
[101] Brito Figueroa, F.: La aristocracia del dinero en Venezuela (1945-1985). In: Týž: 30 Ensayos de comprensión histórica. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1997, s. 152.
[102] Na kongresu AD navrhla komunistům rozdělení funkcí v poměru 1:1, na což však komunisté, mající v odborech většinu, odmítali přistoupit. AD pak kongres zcela opustila, čímž vládě umožnila označit zbylé delegáty za „komunisty“ a jejich organizace zakázat. Alexander, R. J.: op. cit., s. 257-258.
[103] López měl silnou pozici především u starších a vysokých důstojníků, svázaných s Gómezem, obávajících se vzestupu mladých a vzdělaných konkurentů, produktu profesionalizace armády, uskutečněné, paradoxně, právě Gómezem.
[104] Cit. dle Coronill, F.: op. cit., s. 128–129.
[105] Barrios, G.: Gallegos político. In: Týž: La imperfecta democracia. Centauro, Caracas, 1981, s. 168.
[106] Carvalló, G.: El mito del 18 de octubre. In: Týž: Clase dominante y democracia representativa enVenezuela. Fondo Editorial Tropykos, Centro de Studios del Desarrollo. Universidad Central de Venezuela,1995, s. 88.
[107] Cit. dle Molina Vega, J.–Pérez Baralt, C.: Los procesos electorales y la evolución del sistema de partidos en Venezuela. In: Alvarez, A.E. (ed.): El sistema político venezolano: Cisis y Transformaciones. Universodad Central de Venezuela, Caracas, 1996, s. 202.
[108] Levine, D.–Crisp, B. F.: Venezuela: The Character, Cisis, and Possible Future of Democracy. In: World Affairs, Winter, 1999, Vol. 161, s. 135.
[109] Ewell, J.: Venezuela since 1930. In: Bethell, L.  (ed.): The Cambridge History of Latin America. Vol. VIII. Latin America since 1930. Spanish South America. Cambridge University Press, Cambridge, New York, Melbourne, 1991, s. 743 ork, Melbourne, 19 ss, Camabridge, ca, v roce zováním státních institucí na kladě stranické příslušnosti, byla umocněnutí zap
[110] Sestaveno podle Molina Vega. J.–Pérez Baralt, C.: Los procesos electorales y la evolución del sistema de partidos en Venezuela. In: Alvarez, A. E.  (ed.): El sistema político venezolano: Crisis y Transformaciones. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996, s. 204.
[111] Blank, D. E.: op. cit., s. 135.
[112] Combellas Lares, R.: Copei. Ideología y Liderazgo. Ariel, Caracas, 1985, s. 58–61.
[113] 16. října 1945, dva dny před převratem, svolali komunisté mítink, na němž vedle obrazů Marxe, Lenina, Stalina, Bolívara a Zamory, figurovala i fotka generála Isaíase Mediny Angarity (!). Maza Zavala, D.F.: op. cit., s. 511.
[114] Alexander, R. J.: op. cit., s. 260–263.
[115] Blank, D. E.: op. cit., s. 137.
[116] Posada, J.: Entrevista en el Palacio de Miraflores. In: Un hombre llamado Rómulo Betancourt. Apreciaciones críticas sobre su vida y su obra. Catalá, Centauro, Caracas, 1975, s. 92.
[117] Coronill, F.: op. cit., s. 139.
[118] Betancourt, R.: Mensaje especial. Dirigido a la Nación con motivo del Aňo Nuevo en nombre de la Junta Revolucionaria de Gobierno por su presidente. Imprenta Nacional, Caracas, 1948, s. 5.
[119] Po převratu byly zbraně opravdu v některých budovách AD nalezeny, ale většinou se jednalo o „kořist“ z října 1945. Část strany, vědomá si nebezpečí převratu se chystala klást ozbrojený odpor, ale šlo spíše o nerealizovatelné plány.
[120] Zpětně pak reprezentanti Pérez Jiménezova režimu upozorňovali na situaci v Kostarice, kde Betancourtův spojenec a přítel Figueres, jehož Partido Liberación Nacional se podobala AD, zrušil armádu.
[121] Cit. dle Coronill, F.: op. cit., s. 142.
[122] Decreto Nº 9 [del 7 de diciembre de 1948] por el cual se disuelve en toda la república el partido «Acción Democrática», se clausuran sus locales y se suprimen sus órganos y medios de publicidad y propaganda. (http://www.analitica.com/bitblioteca/ad/suspension.asp).  
[123] Cit. dle Stambouli, A.: Crisis Política. Venezuela, 1945-1958. Ateneo, Caracas, 1980, s. 89.
[124] Alexander, R. J.: op. cit., s. 265–269.
[125] Comunicado del Comité Nacional del Partido Copei ante el golpe del 24 de Noviembre de 1948 (2-12-1948). In: Stambouli, A.: op. cit., s. 240–245.
[126] Comunicado del Directorio Nacional del Partido Unión Republicana Democrática ante el Golpe del 24 de Noviembre de 1948 (22-12-1948). Stambouli, A.: op. cit., s. 246–254.
[127] Di Tella, T.S. : Stalemate or Coexistence in Argentina. In: Petras, J.–Zeitlin. M.: Latin America. Reform or Revolution?. Fawcett Premier, Fawcett Publications, New York, 1968, s. 249–250.
[128] Delgado Chalbaud,,,, na armádní poměry velmi vzdělaný člověk, který studoval techniku ve Francii, byl dlouho stoupencem Rómulo Gallegose. I po akci z 24. listopadu se s ním pokoušel navázat kontakt a po Napoleónu Ordosgoitim (bývalém prezidentově tajemníkovi) mu poslal vysvětlující a patrně i omluvný dopis do kostarického exilu. Gallegos ho roztrhal a označil podplukovníka za jidáše. Poté mu po Ordosgoitim poslal jako dárek nůž „černý jako jeho svědomí“ a pro manželku bílý šátek („bílý jako barva AD“). Ordosgoiti, N.: Gallegos, el poder y el exilio. Editorial Domingo Fuentes, Caracas, 1984, s. 116–117.
[129] Urbina se po akci schoval na nikaragujském velvyslanectví, ale byl předán policii a krátce poté zavražděn ve vězení. Alexander, R. J.: The Venezuelan Democratic Revolution. A Profile of the Regime of Rómulo Betancourt. Rutgers University Press, New Brunswick, New Jersey, 1964, s. 40.
[130] Pérez Jiménez tato obvinění vždy popíral. Před svou smrtí v Madridu 10. října 2001, řekl v rozhovoru pro týdeník Tal Cual z dubna 1998, že mu Urbina poslal z ambasády lístek, kde uvedl: „To, co jsem udělal, jsem udělal pro Vás.“ Pérez Jiménez mu prý opověděl: „Jaký carajo (raději nepřekládáno) Vás pověřil vraždou Delgada a jen náhodným zraněním Carlose Bacalao Lary?“. V roce 1998 Pérez Jiménez trval na své nevinně („Mé přání bylo, aby Delgado pokračoval v čele vlády jako prezident a já v čele armády.(…) Mně jednou přičtou i smrt maršála Sucreho…“). Cit. z elektr. verze (http://www.talcualdigital.com/ediciones/20001/10/10/p26s. 1htm). Ani poslední velitel pérezjiménzistické tajné policie, Rómulo Fermín Bermúndez, v knižním rozhovoru nevěří tezi o zapojení svého nadřízeného do vraždy a dokládá to i vzpomínkou na podobný názor Llovery Páeze, který s Pérezem nemíval dobré vztahy. Pérez Jiménez se mohl Delgada zbavit už mnohem dříve, přičemž to byl v podstatě on, kdo ho do funkce prosadil, navzdory pochybám podstatné části ozbrojených složek, pro něž byl prezident příliš umírněný a aristokratický. Secretos de la dictadura, 1948-1958. Conversaciones de Régulo Fermín Bermúndez con Gonzalo Ramírez Cubillán. Editorial Greco, Caracas, 1996, s. 38–44.
[131] Taylor. P. B. Jr.: The Venezuelan Golpe de Estado of 1958: The Fall of Marcos Pérez Jiménez. Institute for Comparative Study of Political Systems. Washington, 1968, s. 45.
[132] Salcedo Bastardo, J. L.: Historia Fundamental de Venezuela. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1982, s. 483.
[133] Alexander, R. J.: The Venezuelan…, s. 42.
[134] Coronill, F.: op. cit., s. 156–157.
[135] Telegrama del Ministro de la Defensa, Marcos Pérez Jiménez a Jóvito Villalba, en relación a los resultados electorales (2-12-1952). In: Stambouli, A.: op. cit., s. 282.
[136] Coronill, F.: op. cit., s. 158.
[137] Velásquez, R. J.: 1952: El golpe militar del 2 de diciembre. (http://www.ultimasnoticias. com.ve/ediciones/20003/03/23/p33n1.htm)
[138] Combellas Lares, R.: op. cit., s. 60.
[139] Cit. dle Combellas Lares, R.: op. cit., s. 60.
[140] Šlo o takzvaný Nuevo Ideal Nacional, vágně definovanou snahu ovládnout především fyzické prostředí země, stále minimálně využívané i obyvatelné. V deníku El Heraldo byla tato politika 8. září 1954 vysvětlena pod pseudonymem píšícím ministrem vnitra Laureano Vallenillou Lanzem, v článku Bajo el signo del „Bull dozer“. „Pokud něco charakterizuje současný politický režim Venezuely, je to traktor (…). Traktor je nejlepší spolupracovník vlády, nejušlechtilejší vykonavatel vysokého a ctihodného záměru transformovat fyzické prostředí (…). Traktor, tento symbol vlasti a vlády, ničí spoustu věcí. Včetně politických klubů, zvaných politické strany a jejich vůdců (…). Současná vláda země se domnívá, že většina našich současných problémů bude vyřešena inženýrsky. Bydlení, voda, komunikace, to jsou problémy, určené pro analýzu a odstranění technicky. Nový národní ideál zakládá svou mystiku na racionálně orientované práci. Pokládá základ technokracie, jejíž filozofie připomíná St.Simona a Stuarta Chase“. Cit. dle Stambouli, A.: op. cit., s. 94–95.
[141] Sám Juan Linz Pérez Jiménezovu Venezuelu mezi sultánské režimy řadí, byť uznává, že „v té době venezuelská společnost již dosáhla úrovně komplexity, která nakonec učinila tuto vládu nemožnou, navzdory některým populistickým komponentům“. Linz, J. J.: op. cit., s. 154.
[142] Cit. dle Taylor, P. B. Jr.: op. cit., s. 3.
[143] Cit. dle Hellinger, D.C.: Venezuela. Tarnished Democracy. Westview Press, Boulder, San Francisco, Oxford, 1991, s. 96.
[144] Brito Figueroa, F.: op. cit., s. 154.
[145] COPEI byla i na sklonku diktatury legální. Caldera však odmítl režimu slíbit, že nepřijme podporu od zakázaných stran a byl zatčen. Tím si režim ještě více znepřátelil církevní i ekonomickou elitu, pro níž Caldera stále představoval symbol konzervativního odporu proti AD.
[146] Alexander, R. J.: The Venezuelan…,s. 49.
[147] Počet cizinců v zemi po konci 2. světové války rychle rostl. Zatímco v roce 1941 činil jejich poměr na celkové populaci Venezuely pouze 1.3 %, v roce 1961 to už bylo 7 %. (Ewell, J.: op. cit., s. 749). Právě imigranti byli po pádu režimu viněni ze spolupráce s diktaturou a útoky na ně a jejich majetek měly velký ohlas i v Evropě, především Itálii, z níž řada z nich pocházela. Wolfgang Larrazábal pak musel uklidňovat situaci. V rozhovoru pro italský časopis Tempo prohlásil: „Je zjevné, že vláda Marcose Péreze Jiméneze povolala cizince k volbám s čistě reklamním záměrem.(…) Tato událost je však již minulostí a vyčítat si eventuální viny slouží jenom zpomalení sjednocení zájmů a sil, jež je nepostradatelní pro obnovení života v naší zemi“.Cit. dle Aguilar, S.: La inmigración italiana y el plebiscito de 1957. In: 1ras. Jornadas de Investigación Histórica. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1991, s. 415.  
[148] Alexander, R. J.: op. cit., s. 49.
[149] Stambouli, A.: op. cit., s. 100.
[150] Osorio, L. E.: Rómulo Betancourt: Historia de un político popular. In: Un hombre llamado Rómulo Betancourt. Apreciaciones críticas sobre su vida y su obra. Catalá, Centauro, Caracas, 1975, s. 169–171.
[151] Stambouli, A.: op. cit., s. 150.
[152] Barrios, G.: La doctrina de Accion Democrática. In: Týž: op. cit., s. 142–143.
[153] Detailní popis lednových událostí v roce 1958 podává Taylor, P.B.: op. cit., s. 51–56.
[154] Prohlášení vydána v příloze ke Stambouli, A.: op. cit., s. 326–336.
[155] Coronill, F.: op. cit., s. 211–212.
[156] V přednášce na Stanfordu řekl v roce 1957 s výhledem na možné prezidentské volby v zemi: „Řekli jsme, že nerozpoutáváme revoluce a za vhodné pro Venezuelu považujeme to, co se stalo v Peru: rozhodnutí voličů“. Cit. dle Osorio, L. E.: op. cit., s. 169.
[157] Ti už tehdy preferovali odchod diktátora. Za vystoupení proti němu požadovali „garanci sociálního smíru, využití státních zdrojů v zájmu soukromého sektoru, protekcionismus v průmyslovém sektoru a (…) přímou participaci svých lidí v exekutivním stroji“(Carvalló, G. –Ríos de Hernández, J.: Dominación burguesa y democracia representativa en Venezuela. Apuntes para evaluación de su funcionamiento. In: Carvalló, G.: Clase dominante y democracia representativa enVenezuela. Fondo Editorial Tropykos, Centro de Studios del Desarrollo. Universidad Central de Venezuela, s. 45.
[158] Obecně je více konzervativní, s větším vlivem katolické církve, výraznější hierarchizací společnosti, s užíváním vykání i v běžném styku; právě to z ní činilo region, představující silné zázemí pro katolickou COPEI.
[159] Uslar Pietri, A.: Venezuela en Petróleo. Caracas, 1948. Cit. dle Karl, L. T.: The Paradox of Plenty. Oil Booms and Petro-States. University of California Press, Berkeley, Los Angeles, London, 1997, s. 73.
[160] Tamtéž, s. 16.
[161] Puče 22. července se účastnili vojáci sedmi z osmi větších kasáren v okolí hlavního městě, ale námořní a letecké síly zůstaly loajální Larrazábalovi. Podobně tomu bylo i u dalšího pokusu v září 1958. Alexander, R. J.: The Venezuelan Democratic Revolution. A Profile of the Regime of Rómulo Betancourt. Rutgers University Press, New Brunswick, New Jersey, 1964, s. 52.
[162] Caballero, M.: La gestación de Hugo Chávez. 40 aňos de luces y sombras en la democracia venezolana. Catarata, Madrid, 2000, s. 27. Rodríguez, F.: Política, militares y democracia en Venezuela. In: Alvarez, A. E. (ed.): El sistema político venezolano. Crisis y transformaciones. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1996, s. 159−160.
[163] Pacto de Punto Fijo. Cit. dle elektr.verze (http://www.analitica.com/bitblioteca/venezuela/punto_fijo.asp).
[164] Tamtéž.
[165] Martz, J. D.: Party Elites and Leadership in Columbia and Venezuela. In: Journal of Latin American Studies, Vol. 24, 1992, s. 93.
[166] Martz, J.D.: op. cit., s. 96.
[167] Hellinger, D. C.: Venezuela. Tarnished Democracy. Westview Press, Boulder, San Francisco, Oxford, 1991, 97−98.
[168] Alexander, R. J.: op. cit., s. 60.
[169] Bigler, G. E.: The Armed Forces and Patterns of Civil-Military Relations. In: Martz, J.D.−Myers, D. J. (eds.): Venezuela. The Democratic Experience. Praeger, New York, 1977, s. 121.
[170] Blank, D. E.: Politics in Venezuela. Little, Brown and Company, Boston, 1973, s. 91.
[171] Sestaveno na základě Levine, D.: Venezuela. In: Weiner, M.–Ozbudun, E.: Competitive Elections in Developing Countries. American Enterprise Institute, Duke University Press, 1987, s. 252−253. Salcedo Bastardo, J. L.: Historia Fundamental de Venezuela. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1982, s. 486.
[172] Hellinger, D.: op. cit., s. 95
[173]Rodríguez, F.: op. cit., s. 161.
[174] Tamtéž, s. 163.
[175] Caballero, M.: op. cit., s. 28.
[176] Alexander, R.: op. cit., s. 80−83.
[177] Blank, D. E.: op. cit., s. 228−229.
[178] Alexander, R. J.: op. cit., s. 83
[179] Ewell, J.: Venezuela since 1930. In: Bethell, L. (ed.): The Cambridge History of Latin America. Vol. VIII. Latin America since 1930. Spanish South America. Cambridge University Press, Cambridge, New York, Melbourne, 1991, s. 766.
[180] Ameringer, Ch.D.: The Foreing Policy of Venezuelan Demcoracy. In: Martz, J. D.−Myers, D. J.  (eds.): op. cit., s. 339.
[181] Alexander, R. J.: op. cit., s. 101.
[182] FDP založil Jorge Dáger, původně člen AD, poté MIR.
[183] Salcedo Bastardo, J. L.: op. cit., s. 487.
[184] Odhadovaný počet potenciálních voličů byl v roce 1963 4 072 292 z 8 200 000 obyvatel. Zaregistrovalo se jich 3 367 787. Blank, D. E.: op. cit., s. 91.
[185] V Kolumbii, za systému Národní fronty, činila absence ve volbách v roce 1964 celých 60 %, v Mexiku týž rok nepřišlo „volit“ 33 %, i v konsolidované Chile činila absence 13 %. Tamtéž, s. 92.
[186] Sestaveno na základě Levine, D.: op. cit., s. 252−253. Salcedo Bastardo, J. L.: op. cit., s. 487.
[187] Na tento problém upozornil Kunc, J.: Model Venezuela: Revoluce, „dekonsolidace demokracie, anebo antipolitická politika? In: Politologická revue, č. 2, prosinec 1999, s. 102−103.
[188] V roce prosinci 1967 o tom Betancourt napsal Prieto Figueroovi: „Dnes se nemůže říci, zda by COPEI doprovázela prezidenta Leoniho tak dlouho, jako doprovázela mě, ale může se říci, že její chování v letech 1959-1964 bylo nenapadnutelné. Že je stranou loajální k přijatým kompromisům, bez lidí se sklony k nelegálnímu obohacování, která se – navzdory svému katolickému členstvu - nesnažila, aby má vláda akceptovala rozkazy a tlaky církve.“ Uslarovi Betancourt nezapomněl vytknout odpor proti AD, daný jeho „gómezisticko-medinistickými kořeny“. Correspondencia cruzada en el contexto de la crisis que llevó a la tercera división de Acción Democrática. Rómulo Betancourt y Luis Beltrán Prieto Figueroa (http://www.analitica.com/bitblioteca/rbetancourt/betancourt_prieto.asp)
[189] Blank, D. E.: Venezuela. Politics in a Petroleum Republic. Praeger, New York, 1984, s. 63.
[190] Levine, D.: op. cit., s. 266−267.
[191] Cit. tamtéž, s. 103−104.
[192] Venezuelské daně byly jedny z nejnižších na světě. Průměrná daň z příjmu fyzických osob činila 2,2 %, z příjmu průměrně velké společnosti 16,3 %. Ewell, J.: op. cit., s. 764.
[193] Tugwell, F.: Petroleum Policy and the Political Process. In: Martz, J.−Myers, D. J.  (eds.): op. cit., s. 244. Gil, J. A.: Entrepreneurs and Regime Consolidation. In: Tamtéž, s. 148.
[194] Cupolo, M.: Petróleo y política en México y Venezuela. Equinoccio, Caracas, 1996, s. 88.
[195] Blank, D. E.: Politics in…, s. 160−161. Carvalló, G.–López Maya, M.: AD y sus procesos de nominación presidencial. Las coyunturas 1966-1968 y 1985-1986. In: Carvalló, G.: Clase dominante y democracia representativa enVenezuela. Fondo Editorial Tropykos, Centro de Studios del Desarrollo. Universidad Central de Venezuela, 1995, s. 119−121.
[196] Correspondencia cruzada en el contexto de la crisis que llevó a la tercera división de Acción Democrática. Rómulo Betancourt y Luis Beltrán Prieto Figueroa (http://www.analitica.com/bitblioteca/rbetancourt/betancourt_prieto.asp)  
[197] Blank, D. E.: Venezuela. Politics…, s. 161
[198] Barrios, G.: Sobre unas declaraciones. In: Týž: La imperfecta democracia. Centauro, Caracas, 1981, s. 7.
[199] Sestaveno na základě Levine, D.: op. cit., s. 252−253. Salcedo Bastardo, J. L.: op. cit., s. 487.
[200] Blank, D. E.: Politics in…, s. 167.
[201] AD měla na kongresu 36 % dlegátů, MEP 31 %, zatímco COPEI pouze 18 %. Do roku 1973 byla CTV vlastně kompletně v rukou AD, která část vlivu buď přenechávala COPEI, nebo ho alespoň proti Calderově vládě příliš nevyužívala. Fagan, S. I.: Unionism and Democracy. In: Martz, J. D.−Myers, D. J.: op. cit., s. 180−181.
[202] Molina Vega, J.–Pérez Baralt, C.: Los procesos electorales y la evolución del sistema de partidos en Venezuela. In: Alvarez, A. E.  (ed.): op. cit., s. 216.
[203] Levine, D.: op. cit., s. 266.
[204] Mariňez Navarro, F.: Reformas estructurales, pactos y cambios políticos: el caso de Venezuela. Referát na IX Congreso Internacional del CLAD sobre la Reforma del Estado y de la Administración Pública, Madrid, 2.−5. 5. 2004.
[205] Rey, J.C.: El sistema político venezolano y los problemas de su política exterior. In: La agenda de la política exterior de Venezuela. Universidad Central de Venezuela, Caracas, 1983, s. 62.
[206] Levine, D. H.−Crisp, B. F.: Venezuela. The Character, Crisis, and Possible Future of Democracy. In: World Affairs, Winter 1999, Vol. 161, s. 135.
[207] Carvalló, G.: La Cisis ¿Fisura o Fractura? In: Týž: Clase dominante y democracia representativa en Venezuela. Fondo Editorial Tropykos, Centro de Studios del Desarrollo. Universidad Central de Venezuela, 1995, s. 142.
[208] Kornblith, M.: Crisis y transformaciones del sistema político venezolano. Nuevas y viejas reglas de juego. In: Alvarez, A. E. (ed.): op. cit., s. 4−5.
[209] Alvarez, A. E.: La crisis de hegemonía de los partidos políticos venezolanos. In: Týž  (ed.): op. cit., s. 132.
[210] Barrios, G.: La crisis de los partidos. In: Týž: op. cit., Centauro, Caracas, 1981, s. 13.
[211] Cit. dle Alvarez, A. E.: op. cit., s. 134−135.
[212] Molina Vega, J.–Pérez Baralt, C.: op. cit., s. 223.
[213] Kornblith, M.−Levine, D.H.: Venezuela: The Life and Times of the Party Systém. The Helen Kellog Institute for International Studies, University of Notre Dame, Working Paper 197, June 1993, s. 8. (http://www.ndu.edu/~kellogg/WSP/197.pdf).
[214] Teodoro Petkoff o napsal, že „zatímco Acción Democrática se ve Venezuele ve 40.letech pokoušela interpretovat národ a jeho problény, komunisté věnovali většinu svého úsilí oslavám stachanovců v Irkutsku“. Cit. dle Kornblith, M.–Levine, D. H.: op. cit., s. 15.
[215] Tento trend je však patrný ve více zemích a klasické oddělení zákonodárné a výkonné moci ztratilo hodně na významu.
[216]Constitución de la República de Venezuela. 16 de enero 1961. (http://www.analitica.com/bitblioteca/congreso_venezuela/constitucion1961.asp)
[217] Nohlen, D.: Sistemas electorales y partidos políticos. Universidad Nacional Autónoma de México, México, 1994, s. 281−282.
[218] Mieres, F.: Los efectos de la explotación petrolera sobre la agricultura en Venezuela. In: Malavé Mata, H.: Petroleo y desarrollo económico de Venezuela. Pensamiento vivo, Caracas, 1962, s. 343−368.
[219] Izard, M.: Tierra Firme. Historia de Venezuela y Colombia. Alianza, Madrid, 1987, s. 206−209.
[220] Lieuwen, E.: Petroleum in Venezuela. University of California Press, Berkeley, Los Angeles, 1954, s. 1−55.
[221] Salcedo Bastardo, J. L.: op. cit., s. 502−504.
[222] Singh, K.: Oil Politics in Venezuela during the Lopez Contreras Administration (1936-1941). In: Journal of Latin American Studies, Vol. 21, No. 1, Feb. 1989, s. 89−104. Lieuwen, E.: op. cit., s. 72−89.
[223] Salcedo-Bastardo, J. L.: op. cit., s. 489−490.
[224] Cit. dle Malavé Mata, H.: Formación histórica del antidesarrollo de Venezuela. Casa de Las Américas, Habana, 1974, s. 241.
[225] Betancourt, R.: La Revolución Democrática en Venezuela, 1959-1964. Documentos del Gobierno Presidido por Rómulo Betancourt. Vol. II. 1959-1961. Imprenta Nacional, Caracas, 1968, s. 21−22.
[226] Salcedo Bastardo, J. L.: op. cit., s. 510−512.
[227] Cit. dle Malavé Mata, H.: Formación…, s. 262−263.
[228] Karl, L. T.: op. cit., s. XV.
[229] Otazník nad touto tezí se však vznáší při pohledu na následné dění, především v osmdesátých letech (v této práci nezahrnuté). Tehdejší politici AD a COPEI sice mezi signatáře paktu nepatřili, vyjma Rafaela Caldery, ale v politice působili už v šedesátých letech (Carlos Andrés Pérez jako ministr vnitra). Tehdy ještě fungující pakt by tak mohl být považován stále prakticky za nástroj v rukou svých tvůrců, nikoli trvalejší nastavení fungování politického režimu. Jakmile začalo na venezuelské politické scéně docházet k opravdovému generačnímu střídání, doprovázenému reformou v osmdesátých letech (oddělené obecní volby a regionální volby, přímé volby guvernérů, preferenční hlasy na kandidátních listinách), objevily se nové politické alternativy. Vrcholem byl odchod Rafaela Caldery z COPEI a jím vedená de facto antistranická alternativa.


Celá studie | Autor: PhDr. Radek Buben | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.