Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu "Iluze liberální spravedlnosti" (G. A. Cohen)

Vydáno dne 01. 01. 2007 (4034 přečtení)

COHEN, Gerald Allan: Iluze liberální spravedlnosti. Praha, Filosofia 2006. Přel. M. Brabec, L. Laubeová, J. Loudín, H. Ondráčková, M. Pokorný a J. Rovenský.

    Na podzim roku 2006 vydalo nakladatelství Filosofia (nakl. Filosofického ústavu AV ČR) s podporou Centra globálních studií výbor textů Geralda Allana Cohena, nazvaný Iluze liberální spravedlnosti. G. A. Cohen ( 1941) je profesorem na oxfordské univerzitě, patří mezi nejvýznamnější současné sociální a politické teoretiky a řadí se spolu s Johnem Roemerem, Jonem Elsterem, Adamem Przeworskim, Philippem van Parijsem a Erikem Olinem Wrightem ke klíčovým představitelům analytického marxismu. Cohenova kniha Karl Marx's Theory of History: A Defence (1978) je dokonce označována za samotný počátek tohoto směru, o kterém se dnes stále častěji mluví jako o analytickém socialismu, neboť jeho představitelé a představitelky se v současné době vedle Marxe stále více zaměřují i na jiné socialistické autorky a autory.

G. A. Cohen a analytický socialismus

    Jak již název napovídá, analytický marxismus vychází ze dvou hlavních zdrojů: jednak Marxova díla a jednak analytické filosofie. Z Marxových děl přebírá základní koncepty a témata, zatímco od analytické filosofie přejímá jasnou a logickou argumentaci, s jejíž pomocí zpřesňuje některé klasické koncepty a jejich obhajobu (např. teorii třídní struktury společnosti, teorii vykořisťování, náhled na roli státu za kapitalismu), zatímco jiné pojmy jsou ve světle analytického dovozování zamítány (např. pracovní teorie hodnoty, klesající míra zisku). Analytický marxismus rovněž odmítá dialektiku jakožto specifickou marxistickou metodu, která by měla odlišovat marxismus od ostatních sociálních věd a místo toho naopak přebírá metody z moderní ekonomie a sociálních věd. Nejvýraznějším rozdílem mezi analytickým socialismem a klasickým marxismem je náhled na úlohu normativní teorie. Vzhledem k tomu, že tradiční marxistická představa o roli a postavení proletariátu nebyla naplněna totiž analytičtí socialisté a socialistky odmítají Marxovo přesvědčení o historické nutnosti vzniku spravedlivé společnosti a přijímají stanovisko (které sdílejí i ostatní směry politické filosofie), že prvním krokem k ustavení spravedlivé společnosti (ať už je uspořádána podle jakýchkoliv principů spravedlnosti) je přesvědčit lidi o správnosti daných principů spravedlnosti a tím je motivovat k jejich prosazování. Na základě tohoto postřehu pak tedy analytičtí socialisté a socialistky usilují o co nejpřesvědčivější vysvětlení a dokázání vlastních normativních principů. A právě k čelným normativním teoretikům analytického socialismu patří G. A. Cohen.
    Cohenovo dílo se dá rozdělit do dvou období, přičemž Cohenův vývoj svým způsobem odráží vývoj celého analytického socialismu. V prvním období (70. a 80. léta 20. století) se věnoval analytické rekonstrukci některých prvků Marxovy teorie. Konkrétně šlo o obhajobu a rekonstrukci Marxovy teorie dějin (Karl Marx's Theory of History: A Defence, 1978), přičemž však odmítal Marxovo podceňování kulturních fenoménů a jeho pracovní teorii hodnoty. V těchto souvislostech Cohen také analyzoval a reformuloval koncept vykořisťování, které pro něj představuje klíčovou společenskou nespravedlnost. Ve svém druhém období (od konce 80. let 20. století dodnes) Cohen kriticky analyzuje nejvýznamnější současné normativní politické teorie a na základě této kritiky postupně vytváří vlastní normativní teorii analytického socialismu. Jedná se zejména o vyrovnání se s pravicovým libertarianismem, resp. s Nozickovou teorií a s jeho pojetím sebevlastnictví (Self-Ownership, Freedom, and Equality, 1995), a o rozbor a kritiku egalitárního liberalismu, resp. Rawlsovy teorie spravedlnosti (If You're an Egalitarian, How Come You're so Rich?, 2000).

Český výběr

    Svazek Iluze liberální spravedlnosti českému publiku přináší Cohenovy současné texty. Celý svazek otevírá studie editora výboru Marka Hrubce Cohenova cesta k analytickému socialismu, kde autor představuje Cohenovův filosofický vývoj a širší kontext tematiky, kterou se autor v současnosti nejvíce zabývá.  Vlastní Cohenovy statě pak začínají dvěma příspěvky, v nichž autor čtenářky a čtenáře seznamuje s klíčovými motivy normativní teorie analytického socialismu. Cohen zde osvětluje jednak osobní i teoretické důvody, které jej vedou k oddanosti ideálům rovnosti, solidarity a svobody, jednak ukazuje žádoucnost společnosti založené na ideálech rovnosti a pospolitosti a řeší otázku uskutečnitelnosti socialistického ideálu. Následuje překlad tří za sebou jdoucích kapitol z již zmiňované knihy If You're an Egalitarian, How Come You're so Rich?, v nichž Cohen nejprve rozebírá důvody, proč analytický socialismus narozdíl od klasického marxismu potřebuje normativní teorii; dále se věnuje roli, kterou při obhajobách nerovnosti hraje přesvědčení o nevyhnutelné lidské sobeckosti; na což navazuje kritikou Rawlsovy teorie spravedlnosti za to, že z oblasti aplikace principů spravedlnosti vyjímá lidské jednání a omezuje tuto oblast jen na základní strukturu, kterou sám Rawls navíc definuje dvojznačně a tedy nejasně. Poslední část českého výběru tvoří přednáška Svoboda a peníze, kde Cohen vyvrací pravicový argument, který však přijímají i někteří levicově zaměření autoři (např. I. Berlin, J. Rawls), totiž argument, že nedostatek peněz s sebou nenese nedostatek svobody.

Proč socialismus

    První stať (Pražská preambule k příspěvku: „Proč ne socialismus“) je Cohenovým úvodem připraveným speciálně při příležitosti pražské přednášky jeho příspěvku Je možné dosáhnout rovnosti a pospolitosti?, který tvoří druhou kapitolu českého výboru. Cohen zde vysvětluje jednak důvody, proč byl jako západní (kanadský) intelektuál - vychovaný v levicovém a dělnickém prostředí - přesvědčen, že tzv. lidové demokracie skutečně „představují společnosti oddané sociální spravedlnosti a naplněné lidskostí“ (s. 38), a posléze uvádí příčiny, proč toto přesvědčení začal na počátku šedesátých let ztrácet a nakonec jej definitivně zavrhnul 21. srpna 1968. Hlavním důvodem, proč většina levicově smýšlejících lidí na Západě odmítala vidět nebo ospravedlňovala některá zjevná negativa evropských komunistických režimů, byla podle Cohena skutečnost, že tyto informace se k nim dostávaly prostřednictvím západních médií, o nichž se ale s jistou vědělo, že lžou o některých jevech odehrávajících se v kapitalismu (stávky, chudoba apod.), a lidé tedy nemohli vědět, že média nemají zapotřebí „lhát o skutečně existujícím socialismu, aby ho vylíčil a v oněch temných barvách“. (s. 44)
    Ovšem skutečnost, že jeden pokus o ustavení socialismu selhal není pro Cohena důvodem pro odmítnutí socialistických ideálů rovnosti a pospolitosti, ale je naopak motivem „proč to musíme zkoušet jinak“ (s. 44), neboť faktická neúspěšnost jednoho pokusu o prosazení ideálu nevypovídá nic o normativní platnosti daného ideálu.
    Mimo jiné touto otázkou – tedy je-li ideál socialismu vůbec žádoucí – se Cohen zabývá v navazujícím textu, v přednášce, kterou při pražském vystoupení v roce 2002 nazval Je možné dosáhnout rovnosti a pospolitosti?, ale kterou jinak prezentuje pod názvem Proč ne socialismus?.  Kapitolu začíná myšlenkovým experimentem výletu pod stan a ukazuje, že na takovémto výletě většina lidí přirozeně jedná podle zásad rovnosti a pospolitosti, neboť organizovat jej podle zásad tržní směny by bylo nejen směšné, ale i neefektivní. Ukazuje tedy, že socialistické ideály rovnosti a pospolitosti, kde důležité místo zaujímají kolektivní vlastnictví a vzájemná netržní reciprocita, jsou za určitých okolností přijatelné a žádoucí pro velké množství lidí. Žádoucnost ideálu socialismu ovšem rozebírá v tomto článku jen okrajově a přednostně se zde věnuje praktické otázce, totiž zda je zmíněný ideál uskutečnitelný.
 Klíčový problém spojený s uskutečnitelností socialistického ideálu spočívá podle Cohena v oblasti organizačních technologií, neboli v otázce, jak zajistit fungování společnosti (a nikoli jen malé skupinky stanujících) na základě nesobectví. Jak k organizaci společnosti využít sobectví víme a také toho v tržních společnostech využíváme. Jak podobně využít nesobectví zatím není jasné, nicméně pozitivní indicií je v této souvislosti existence oblastí, které i v tržní společnosti fungují na netržních podnětech, jako např. zdravotnictví, školství apod. To neznamená, že by zde lidé pracovali zadarmo či by byli nějak morálně nadřazení pracujícím v jiných odvětvích, ale znamená to, že jejich „práce vychází z potřeb lidí: signály trhu pro rozhodování, které nemoci léčit ... nejsou ani podstatné, ani funkční.“ (s. 56) V této situaci nejistoty jak docílit fungování socialismu Cohen doporučuje jako možný způsob přiblížení se ideálům socialistické spravedlnosti tržní socialismus, který by využíval trhu jako mechanismu určování co a jak vyrábět, čímž by byla zajištěna efektivita systému, ale nevyužíval by jej k rozdělování odměn, čímž by byla zajištěna spravedlnost a bylo by odstraněno vykořisťování. Ovšem Cohen zdůrazňuje, že tržní socialismus plně neodpovídá socialistickým normám distributivní spravedlnosti (např. nerovnost neodstraňuje, ale jen snižuje), takže není cílem sám o sobě, ale zůstává druhým nejlepším řešením.

Proč socialismus potřebuje normativní teorii

    Ve třetím článku (Rovnost: Od faktu k normě) Cohen rozebírá důvody, proč analytický socialismus potřebuje normativní teorii. Klíčovým důvodem je rozpad tradiční marxistické představy o historicky nevyhnutelném vzniku spravedlivé společnosti, představy, jež spočívala za prvé na určité koncepci proletariátu a za druhé na přesvědčení o nevyčerpatelnosti přírodních zdrojů.
    Marxisté se o proletariátu domnívali, že (1) tvoří většinu společnosti a zároveň (2) vytváří bohatství společnosti a zároveň (3) je vykořisťován a zároveň (4) trpí největší nouzí.  Na základě této kumulace vlastností neměl proletariát v revoluci co ztratit a bylo tedy jasné, že bude aktérem společenské transformace, která je v jeho zájmu a tudíž nevyhnutelně přijde. Toto přesvědčení činilo normativní teorii zbytečnou, neboť byla-li spravedlivá společnost jistou budoucností, bylo zbytečné vytvářet teorie dokazující její žádoucnost. Ovšem tato představa o proletariátu neodpovídala realitě ani v době svého vzniku a už vůbec neodpovídá skutečnosti po sociálních proměnách, kterými prošla společnost ve 20. století. V současnosti rozhodně neexistuje žádná společenská skupina, která by splňovala uvedená čtyři kritéria a tudíž by měla životní zájem a aktivní potenciál uskutečnit socialistickou transformaci. Proto dnes socialisté a socialistky musí formulovat vlastní normativní teorii, která bude dokazovat, proč jsou socialistické ideály spravedlnosti žádoucí. A samotné ideály je  nezbytné zpřesnit, například je zapotřebí odmítnout marxistické ztotožnění těch, kteří prodávají svou pracovní sílu, s těmi, kteří trpí nouzí (nouzí trpí např. i nezaměstnaní či ženy pracující v domácnosti), s čímž souvisí nutnost na pojmové rovině rozlišovat mezi vykořisťováním a nouzí. Obecně tedy před analytickými socialisty vyvstává potřeba adekvátnější formulace toho, v čem spočívá nespravedlnost a jak se projevuje.
    Přesvědčení o nevyčerpatelnosti přírodních zdrojů nám dovoluje počítat s možností všeobecného nadbytku, jehož dosažení je jen otázkou technologického pokroku, a můžeme stejně jako Marx počítat s tímto nadbytkem jako s nutnou podmínku budoucí rovnosti a blahobytu. Dnes ale díky ekologické krizi víme, že všeobecný nadbytek je v předvídatelné budoucnosti nemožný, a proto socialistky a socialisté do své teorie musí začlenit distributivní spravedlnost, kterou Marx mohl s poukazem na materiální nadbytek odmítnout.

Sobectví, jednání a principy spravedlnosti

    V kapitolách Spravedlnost, podněty a sobectví a Kde je třeba jednat. V oblasti distributivní spravedlnosti se Cohen věnuje otázkám sobectví a motivace ve vztahu k distributivní spravedlnosti.
    Cohen nejprve připomíná, jak často je při faktuálních obhajobách ekonomické nerovnosti - tj. při tvrzení, že nerovnost je sice nespravedlivá, ale bohužel nevyhnutelná - využíván argument o lidském sobectví. Obvykle se přitom odkazuje buďto na přirozenost a nepřekonatelnost lidské sobeckosti, anebo se argumentuje, že pokud jsou lidé sobečtí (ať už svou přirozeností či jinak), tak sebespravedlivější pravidla fungování společnosti nezaručí rovnost. Cohen první argument odmítá, neboť je přesvědčen, že strukturu motivace určujícím způsobem formují sociální struktury, avšak s druhým tvrzením souhlasí. S toho dovozuje, že aby společnost byla skutečně spravedlivá, nestačí spravedlivá pravidla, ale musí existovat i étos, který bude lidi motivovat ke spravedlivému jednání.
    Z této pozice pak Cohen kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti, konkrétně rozsah oblasti, na kterou Rawls aplikuje princip diference. Cohen uvádí, že proti samotném principu diference  (tj. principu, že sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby byly k největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných jedinců.), nic nemá, naopak s ním souhlasí. Souhlasí rovněž s Rawlsovým tvrzením, že společnost lze považovat za spravedlivou jedině tehdy, když se její členové dobrovolně řídí principy spravedlnosti.
    Zde však Cohenův souhlas s Rawlsem končí. Rawls totiž na jiných místech svých textů uvádí, že dobrovolná akceptace principů spravedlnosti znamená, že lidé respektují institucionální pravidla a to, zda se principy spravedlnosti řídí i ve svém každodenním jednání, už není záležitost teorie (spravedlivé) společnosti, ale otázka morálky. Cohen s tímto nesouhlasí a na příkladu vysokého odměňování talentovaných lidí ukazuje, proč by Rawls měl do teorie spravedlivé společnosti zahrnout i praxi každodenního lidského jednání. Dokud Rawls totiž jednání lidí nepovažuje za záležitost teorie spravedlnosti, může princip diference používat k ospravedlnění nerovnosti ve společnosti. Cohen však právě na příkladu odměňování talentovaných dokazuje, že Rawls by nemohl používat princip diference pro ospravedlňování nerovnosti,  pokud by všichni členové a členky princip diference skutečně akceptovali.
    Rawls je přesvědčen, že talentovaní lidé by bez nároku na vyšší odměny, nepodávali stejný výkon, jaký podávají při existenci těchto odměn. Proč by tak tomu ale mělo být? Jednou možností je, že talentovaní princip diference neakceptují. Ovšem za této situace by se ani podle Rawlse nejednalo o spravedlivou společnost, ale pouze o spravedlivou vládu. Pokud ale talentovaní princip diference berou za svůj, proč potřebují vyšší odměny? Proč by neměli podávat stejný výkon i při egalitárnějším rozvrhu odměn? Vždyť přijali-li princip diference za svůj, pak jsou pro ně nerovnosti ospravedlnitelné tehdy a jen tehdy když ve výsledku vedou k většímu užitku těch nejhůře postavených. A jak speciálně vysoké odměňování talentovaných přispěje k lepšímu postavení těch nejhůře postavených? Podle Cohena nijak. Pokud tedy talentovaní skutečně akceptují princip diference, pak je jejich vyšší odměňování zbytečné. Cohena tedy prostřednictvím kritiky Rawlse potvrzuje své předchozí stanovisko, totiž, že společnost, kde dochází ke spravedlivé distribuci výhod a břemen, nevyžaduje jen právně donucovací pravidla, ale vyžaduje rovněž étos spravedlnosti, který formuje individuální volby.
    Zastánci Rawlsovy teorie ovšem proti Cohenovu závěru mohou namítat, že Cohen Rawlse dezinterpretoval, protože principy spravedlnosti se mají aplikovat pouze na to, co Rawls označuje jako základní strukturu, tj. na instituce a právně donucovací pravidla. Proti této námitce se Cohen brání tím, že poukazuje na některé prvky Rawlsovy teorie, které hovoří proti aplikaci principů spravedlnosti pouze na základní strukturu. Nicméně Cohen uznává, že Rawls může tyto prvky ze své teorie vypustit a pak je tvrzení o základní struktuře pravdivé. Toto vypuštění však podle Cohena pro udržení argumentu o základní struktuře nestačí, protože Rawlsův hlavní problém spočívá v tom, že nejasně, resp. dvojím způsobem vymezuje samotný rozsah základní struktury. Někdy tvrdí, že do základní struktury patří jen právně donucovací instituce, ovšem na jiných uvádí, že tam spadají i konvence a zvyky a takové právně nedonucovací struktury jako třeba rodina. Cohen pak prostřednictvím podrobného rozboru a komparace obou vymezení dochází k závěru, že Rawls, ač tvrdí opak, nemůže z oblasti, na kterou se mají vztahovat principy spravedlnosti, vyjímat lidské jednání, protože jeho vliv a význam pro spravedlivé uspořádání společnosti je stejně „pronikavý a přítomný od počátku“ jako účiny institucionálních pravidel.
    Pokud zařadíme do teorie spravedlnosti i lidské jednání, otevírá se před námi problematika odpovědnosti a viny jednotlivých aktérů za vlastní nespravedlivé jednání a za existenci nespravedlivých struktur. Tyto otázky Cohen otevírá v jedné ze závěrečných částí kapitoly Kde je třeba jednat. V oblasti distributivní spravedlnosti.

Chudoba a svoboda

    V poslední části (Svoboda a peníze) sborníku Cohen dokazuje tezi, že nedostatek peněz s sebou nese nedostatek svobody. Jak říká v úvodu, je do jisté míry směšné dokazovat něco tak evidentního, ale bohužel opačný názor je sdílen mnoha intelektuály i širokou veřejností. Autor postupuje pečlivou analytickou argumentací, kdy krok za krokem vyvrací jednotlivé premisy tvrzení, že chudoba nepřináší nedostatek svobody, přičemž jeho základní argumentační linie se dá shrnout následovně. Cohen v článku svobodu definuje jako absenci vnějších zásahů. V naší společnosti platí, že pokusíme-li se získat něco bez peněz, staneme se obětí vnějších zásahů (to zda jsou tyty zásahy legální je zcela jiná problematika). Jestliže tedy nevykonávám některé činnosti či nemám jisté věci kvůli svému nedostatku peněz, není tomu tak na základě mého svobodného rozhodnutí, ale na základě vnějších zásahů (či jejich hrozby). Tedy nedostatek peněz s sebou nese nedostatek svobody.

Závěrem

    Výbor Cohenových textů lze jednoznačně doporučit všem zájemcům a zájemkyním o současné sociálněteoretické a politickofilosofické myšlení. Jedná se o editorsky a překladatelsky zdařilý počin, který do českého prostředí uvádí významného soudobého filosofa, jehož práce jsou inspirací pro kritické přemýšlení o současnosti. Ovšem tato publikace také zaplňuje mezeru v českém odborném prostředí, kde zastoupení alternativního socialistického myšlení chybělo před listopadem 1989 a de facto chybí stále. Díky Cohenově kritice Rawlse by navíc tento sborník měl upoutat pozornost všech, kteří se chtějí vyrovnat s nejvýznamnějším proudem současné politické filosofie, tj. s egalitárním liberalismem.


Celá recenze | Autor: Mgr. Zuzana Kubišová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.