Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Konsociační demokracie v současné perspektivě - Švýcarsko jako případová studie

Vydáno dne 01. 01. 2007 (8818 přečtení)


Jiří Koubek se narodil v r. 1979. Je absolventem bakalářského studie na FHS UK, nyní je studentem magisterského studia oboru politologie na Ústavu politologie FF UK. Věnuje se především problematice voleb, stranických systémů a přechodů k demokracii.

Studii doporučil doc. Milan Znoj
Recenzoval PhDr. Radek Buben - posudek zde


1. Úvod

2 Konsociační demokracie jako partikulární koncept
2.1 Stranický systém a typ štěpení
2.2 Světonázorová štěpení a jejich smíření
2.3 Pilířová politická kultura a její rozklad
2.4 Definiční znaky – srovnání konsociační a konsensuální demokracie
2.5 Shrnutí

3. Švýcarsko a fenomén Blocher
3.1 Specifika švýcarského politického systému
3.2 Kouzelná formule
3.3 Konsensus jako hodnota, stabilita jako hlavní rys
3.4 Proměny v 90. letech, fenomén Blocher
3.5 Změna kouzelné formule
3.6 Hlubší příčiny otřesu švýcarské konsociační demokracie
3.7Konsociační demokracie ve Švýcarsku - síla setrvačnosti

4. Závěr

5. Použitá literatura


1. Úvod

Když Arend Lijphart koncem 60. let přišel s konceptem konsociační demokracie, z pochopitelných historických důvodů se o něm v českém prostředí ve své době nevedla náležitá veřejná politologická debata. Její opožděný nástup se odehrál až v 90. letech. Mezitím však již byly ve hře dva různé koncepty téhož autora: demokracie „konsociační“ a „konsensuální“. Snad i vinou této opožděnosti byly „Lijphartovské“ debaty v ČR od počátku charakterizovány jistým zamlžováním, ne-li přímo splýváním obou pojmů. Mezi autory, kteří dbali důsledně na jejich rozlišení, patří např. Miroslav Novák.[1] Jeho polemika přispěla k přechodnému oživení zájmu o toto téma a týkala se především novější demokracie konsensuální. Stejně jako velká část světové politologické obce tak i Novák v zásadě konsociační demokracii akceptuje a její konsensuální nástupkyni kritizuje a odmítá.

Primárním účelem této studie není pojmenovat a artikulovat rozdíly mezi oběma pojetími, ostatně pro přehledné a stručné srovnání poslouží například výše uvedená Novákova práce. Nevydám se ani cestou srovnávání ve smyslu normativních soudů. Nebudu tedy rekonstruovat debatu o konsensuální demokracii z hlediska předností či vad tohoto modelu vůči jeho protipólu – demokracii většinové či konkurenční.

Těžiště mé analýzy zůstane v oblasti konsociační demokracie, ke konsensuální se vyjádřím jen stručně v závěru. Mým cílem je upozornit na určité problémy, které jsou dle mého mínění v pojetí konsociační demokracie inherentně skryté. Jsou to problémy, kterých si je sám Lijphart vědom, ale neklade na ně zvláštní důraz. Tyto spíše metodologické problémy stojí v debatách doposud poněkud v pozadí. Domnívám se, že je tomu tak proto, že těžiště sporu se vždy převažovalo především do normativní roviny.

Hlavní pozornost věnuji tomu, co sám Lijphart označuje jako příznivé podmínky, či faktory vedoucí k úspěchu konsociačního uspořádání. Podle mého názoru jde o mimořádně silné strukturální předpoklady, které ve skutečnosti v celém konceptu hrají mnohem významnější roli, než jakou jim přiřkl sám autor, nebo jak se obecně soudí.

Docházím k závěru, že konsociační demokracie je zřetelně vázána na jistou konkrétní historickou epochu, případně na jeden konkrétní typ etapy vývoje společnosti a z toho vyplývající politickou kulturu a mentalitu. Tato má teze je evidentně v rozporu s jakoukoli ambicí na univerzální použitelnost tohoto konceptu – ať už jako deskriptivního nebo normativního modelu. Lijphartův posun ke konsensuální demokracii lze interpretovat právě jako snahu o univerzalizaci skomírajícího staršího konceptu.

Vhodným pramenem ke zpracování a zvážení Lijphartovských „příznivých podmínek“, které mají podle mého soudu takřka sílu podmínek nutných, je práce „Consociational Democracy“[2]. V ní je totiž velká pozornost věnována právě této oblasti – souboru předpokladů, podpůrných hypotéz, podmínek, okolností a (ne)příznivých faktorů.

Na teoretické zpracování tématu pak naváži stručnou případovou studií, v níž se zaměřuji na politický systém, který je podle mého názoru a mých znalostí posledním empirickým příkladem, který v zásadě snese teoretická kritéria konsociační demokracie. Tímto systémem je Švýcarsko. V případové studii chci ukázat, jak se v posledních dekádách i v této konservativní a nezvykle stabilní zemi konsociační mechanismy ocitají pod tlakem. Otázku jejich setrvání a přežití nechávám otevřenou. Zdůrazňuji, že se švýcarským příkladem operuji spíše jako s praktickou ilustrací svých teoretických tvrzení – nepokouším se o prognózu.

 

2. Konsociační demokracie jako partikulární koncept

Jak jsem již předeslal, Arend Lijphart ve svém textu Consociational Democracy postuluje některé argumenty ve prospěch konsociační demokracie a vymezuje případy, pro které je vhodná a žádoucí. Především ale artikuluje podmínky, které usnadňují její existenci a dobré fungování.

Lijphartova práce pochází z roku 1969, tedy z doby, kdy byl koncept konsociační demokracie takříkajíc ve stadiu zrodu. S výhodou časového odstupu se pokusím zhodnotit jeho současné vyhlídky – ať již jako teoretického modelu nebo empirického typu. Připomeňme, že autor v době sepsání textu uvádí následující příklady: Belgii, Rakousko (V jiných textech tyto dvě země uvádí jako jakési „oslabeně-konsociační“ typy, jejich zahrnutí je mnohými politology vnímáno jako sporné.[3]), Nizozemí, Libanon a Švýcarsko. V současné době lze beze všech pochyb jako konsociační označit výhradně posledně uvedenou zemi. I na teoretickém poli Lijphart konsociační demokracii jako téma de facto opustil a začal se již před mnoha lety věnovat demokracii konsensuální. Lze tyto skutečnosti vykládat jako nutné důkazy neúspěchu? Uvidíme, že odpověď je složitější.

Již v úvodu jsem nastínil tezi, že konsociační demokracie jako typ pro současnost není, přinejmenším v evropském kontextu, obecně nosná, protože byla velmi úzce vázána na specifický časový a prostorový kontext. Kromě toho se domnívám, že konsociační demokracie, jako teoretický projekt, byla od prvopočátků provázena napětím mezi touto faktickou partikulárností a univerzálně-normativní ambicí.

Co míním partikulárností vymezení? Lijphart vymezuje konsociační demokracii v podstatě jako souběh dvou nezávislých proměnných[4]: segmentované společnosti[5] a kooperativního chování elit. Na první pohled by se takto definovaná výseč nemusela zdát příliš úzká. Ve skutečnosti je ale podmíněna celou řadou dalších předpokladů, z nichž většinu sám Lijphart velmi dobře reflektuje, uvědomuje si a zohledňuje v podobě vyjmenovaných příznivých podmínek pro fungování konsociační demokracie. Ale i za těmito vyslovenými, pojmenovanými a „přiznanými“ podmínkami stojí přinejmenším několik dalších, Lijphartem netematizovaných (či snad automaticky předpokládaných leč podceněných), na které bych chtěl upozornit.

Ale začněme popořadě. Proč mluvím o úzké výseči? Už samotný souběh dvou výše uvedených nezávislých proměnných ji značně zužuje. Kooperativní chování elit je v posledku aktem volby samotných těchto elit. Zajisté, v (latentně) konfliktních společnostech třebas existují vlivné motivační faktory, které je k takovému rozhodnutí mohou vést, ale ne nutně či automaticky. I v Lijphartově pojetí je tato proměnná přiznána jako ryze arbitrární faktor.

V té souvislosti mohu upozornit na jeden nevyslovený, zdánlivě banální, avšak zcela klíčový předpoklad. Aby vůbec mohly být elity v daném heterogenním celku ke konsociační spolupráci efektivně motivovány, musí alespoň mezi nimi převládat shoda o smyslu existence takového celku (čili státu) jakožto politické entity. To dále vyžaduje, aby byla nějakým způsobem srozumitelná jeho identita – zdánlivě elementární předpoklad, ale absence jeho naplnění poukazuje na logickou nutnost (či alespoň krajně vysokou pravděpodobnost) krachu veškerých potenciálních pokusů o konsociační uspořádání v mladých, čistě umělých a nepřirozených postkoloniálních státních celcích (např.) subsaharské Afriky[6].

Půjdu-li v dedukci ještě dále, dodám, že přesvědčení o hodnotě zachování státu jako celku a srozumitelnost jeho identity musí ve skutečnosti převládat i na úrovni ne-elit. Lijphart si přece sám dobře uvědomuje, že pouhý fakt kartelu elit v prostředí znesvářených společenských segmentů bude vyvolávat tlak radikálů a odpor k „paktování s nepřáteli“. Má-li být loajalita zachována a ústupek tolerován, musí být i na úrovni mas zřejmá a oceňovaná protihodnota, která je tímto ústupkem získávána – udržení a stabilita celku.

Partikulárnost Lijphartovy výseče je ale předurčena i povahou druhé proměnné – totiž segmentované společnosti. Domnívám se, že některé faktory, které Lijphart uvádí „jen“ jako příznivé podmínky (okolnosti) pro fungování jeho typu, jsou ve skutečnosti takřka podmínkami nutnými. Lijphart například velmi příznačně ohraničuje dvě krajní polohy míry konfliktu (napětí) ve společnosti: na jedné straně válku a na druhé straně absenci vážného a trvalého rozporu. Jen mezi těmito póly je konsociační uspořádání upotřebitelné. V případě jednoho extrému by bylo neproveditelné, v případě druhého nadbytečné (tudíž neprovedené – z důvodů absence motivace). Samo toto ohraničení sice nikterak fatálně nezmenšuje onu empirickou výseč, každopádně ale substantivně znamená cosi více než jen příznivou podmínku.

Také nároky na strukturu segmentace, ztělesněné požadavkem vzájemné rovnováhy tří či více subkultur ve společnosti, jsou velmi silné. Jsou důkazem Lijphartova realismu - konkrétně toho, že své úvahy opírá o kalkul aktérů, nikoli primárně o jejich sklon k principiálním postojům a o morální závazek ke státnickosti.[7] Československo bylo ukázkovým případem nepříznivě rozložené struktury národnostní segmentace, totiž asymetrické dvoučlenné federace. A nutno dodat, že bipolární symetrie – s potenciálním oboustranným vyčkáváním na těsnou většinu – není o mnoho příznivější.

Z tohoto hlediska by hypoteticky nadějnějším případem bývala mohla být někdejší Jugoslávie. Ta se ovšem na rozdíl od Československa – zásluhou tamních elit - přechýlila přes Lijphartem naznačenou únosnou mez konfliktu. Jistěže i na rozpadu ČSFR měly klíčový podíl elity. Chci jen říci, že předpoklady pro zachování společného státu byly ve srovnání s Jugoslávií z čistě strukturálního hlediska horší.

Struktura však není rozhodující jen ve vztahu k celku. Důležitá je i vnitřní strukturace každého jednotlivého segmentu, čili především povaha vztahů mezi jeho elitami a ne-elitami. Lijphart právem klade důraz na homogenitu a svého druhu „věrnost“. Jestliže by si političtí vůdci dané subkultury nebyli vědomi silné loajality svých příznivců a nemohli by si jí být takřka jisti, stěží by si mohli dovolit přistoupit na nepopulární a kontroverzní pakt s vůdci „těch druhých“.

Vracíme se tedy opět k problému identity, ovšem z druhé stránky. O několik odstavců výše nám šlo o identitu společného celku. Přesněji řečeno celku, který je nějakým způsobem společný přesto, že identita je pociťována spíše odděleně než společně – a navíc nikterak intenzivně. Přesto mluvíme o identitě, jež je v jistém – a obecně srozumitelném - smyslu společná. Tolik pro připomenutí.

O úroveň níže se naopak setkáváme s velmi silnou a velmi partikulární identitou uvnitř každé jednotlivé komunity. Není těžké domyslet, jak křehká musí být rovnováha, aby se tyto dvě identity nedostaly do neřešitelného rozporu. Toto dilema v zásadě odpovídá oběma krajním polohám konfliktu. Převládne-li subkulturní identita absolutně, spěje celek nezvratně k rozpadu či konfliktu. Zesílí-li příliš ta celostátní, míra konfliktu v dané společnosti klesne pod hladinu, která by vyžadovala (a umožňovala) konsociační uspořádání.

 

2.1. Stranický systém a typ štěpení

Zkombinujeme-li kritéria týkající se struktury a převedeme-li je do pojmů Sartoriho teorie stranických systémů[8], dostáváme k následujícímu požadavku: umírněný a zhruba symetrický multipartismus. Umírněný proto, že ideologická vzdálenost mezi stranami nesmí být natolik velká, aby znemožňovala konsociační spolupráci, a proto, že zde nepředpokládáme působení tzv. antisystémové strany.[9] Zhruba symetrický musí být proto, že má-li jeden z aktérů v systému trvalou převahu, motivace k většinovému řešení a inklinace k většinové logice zřejmě převáží. Z téhož důvodu je třeba mluvit o multipartismu. Jsou-li totiž strany jen dvě, je jednostranická většina až na výjimečné případy daností a prostor pro konsociační pakt se rapidně zužuje.

Je třeba dodat, že takový systém musí být kromě toho solidně strukturovaný, tzn. strany musí být nejen zřetelnými manifestacemi jednotlivých segmentů, ale musí v nich panovat značná vnitřní disciplína. Ostatně proč Lijphart nezařadil mezi konsociační demokracie tehdejší Itálii (1. republiku) a Francii (čtvrtou a ranou pátou republiku)? Obě země přece bezpochyby byly společnostmi svého druhu segmentovanými.[10] Italské strany byly navíc – na rozdíl od „stále se přelévajících“ francouzských – jasnými mluvčími jednotlivých politických subkultur, tedy alespoň ty hlavní. Kombinace jejich vysokého počtu a vysoké míry personalismu a frakcionářství však činila režim italské první republiky velmi nestabilním.

Konsociační demokracie implikuje přece jen dlouhodobější řešení, které jako takové nárokuje jisté náklady na vzájemnou důvěru, jež Itálie pravděpodobně nemohla unést. Pro úplnost, alternativními či doplňujícími důvody, proč Itálie nebyla přiřazena ke konsociačním demokraciím, může být výrazná převaha jedné strany a trvalé vyloučení druhé nejsilnější. Dominance křesťanských demokratů však nebyla taková, aby konsociační uspořádání sama o sobě vylučovala. Naopak, jejich sklon k dohodě s ostatními byl patrný.

Sluší dodat, že v jiných evropských zemích, které by sice kritérium strukturovaného stranického systému bez potíží ustály (SRN, Británie, Skandinávie), chyběl onen alespoň dvojrozměrný konflikt. Například agrárníci v severských zemích představují sice historicky významné, ale v 50. a 60. letech již jen málo intensivní štěpení. Tyto země se tedy nevyznačovaly segmentovanými společnostmi a mnohé z nich byly politicky bipolární, případně alespoň vykazovaly evidentní bipolární tendence.

Až dosud nepadla zmínka o tom, jaké konkrétní mohou existovat štěpící linie a jimi narýsované typy segmentů. I to je však důležité. Je známo, že Lijphart rozeznává následující druhy štěpení: sociálně-ekonomické, náboženské, etnicko-kulturní, vesnicko-městské, podpora režimu, zahraniční politika a materialisticko-postmaterialistické[11]. Ve vztahu ke konsociační demokracii s nimi zachází dosti obecně, což je zajisté v souladu s ambicí na univerzální použitelnost konsociace pro řešení nejrůznějších typů konfliktů.

Podle mého mínění je ale zavádějící, jsou-li např. štěpení sociálně-ekonomického typu (majetková, příjmová, třídní, apod.) kladena funkčně na roveň ostatním. Jsou totiž přítomna v každé moderní společnosti a v těch kulturně homogenních jsou buď jediná relevantní nebo výrazně dominantní. My ovšem hledáme rozlišovací faktor pro tzv. segmentované společnosti. Měli bychom se proto snažit určit hierarchii mezi štěpeními.

Rozdělme tedy zbylé myslitelné typy štěpení pracovně – bez nároku na zevrubnou, vyčerpávající a novátorskou klasifikaci - do dvou velkých skupin či shluků, přičemž oba budou kulturní povahy. Jeden bude obsahovat štěpení nábožensko-hodnotově-světonázorová, druhý pak jazykově-etnicko-nacionální.[12] Při zkoumání empirických příkladů, které uvádí sám Lijphart, shledáme, že co do významnosti mezi nimi není rovnost, ba naopak. Všechny příklady nás odkazují na naprostou převahu štěpení prvního typu: katolicko/sekulární Belgie a Rakousko, katolicko/protestantsko/sekulární Nizozemsko a Švýcarsko a šíitsko/sunnitsko/křesťanský Libanon. Jak uvádí Sartori, podle Jamese A. Dunna konsociační politika nejlépe funguje, pokud je hierarchie štěpení následující: 1. náboženská, 2. ekonomická, 3. jazyková.[13]

Z hlediska druhého, jazykově-etnického štěpení jsou tři země z naší čtveřice takřka homogenní – nebo přinejmenším byly v době, kdy o nich Lijphart v souvislosti s konsociačním typem psal. Námitka by mohla být vznesena jen ohledně mnohojazyčnosti Švýcarska a Belgie. V prvně jmenované zemi však jazykové štěpení je – a vždy bylo - politicky takřka irelevantní (mimochodem snad i díky geografické oddělenosti těchto segmentů, což by podporovalo Lijphartovu tezi, že oddělenost snižuje riziko přímého konfliktu[14]). A to na rozdíl od náboženského, které bylo příčinou občanské války a následné dlouhé tradice komplexních politických kompromisů, které vyústily až v mechanismus tzv. „kouzelné formule“.

V případě Belgie lze tvrdit, že tato země splňovala parametry konsociační demokracie s jistými výhradami právě a pouze do té doby, než jazykové štěpení téměř převážilo nad ostatními. Proč změna relevance štěpení nabourala již tak spornou belgickou konsociační demokracii? Z logiky Lijphartových podmínek přinejmenším proto, že struktura segmentace se postupně změnila z relativně příznivé (či alespoň únosné) asymetrické tripartitní (socialisticko-katolicko-liberální, s nepříznivým náznakem socialisticko-katolické bipolarity) na nepříznivou mírně asymetrickou bipolární (vlámsko-valonskou).[15] Snahu zahrnout do nového rozvrhu zanedbatelnou německou menšinu lze chápat jako podvědomou reflexi zjevného faktu, že duálně stavěné federace či quasifederace jsou nadmíru zranitelné. Belgický fenomén lze ale interpretovat i s poukazem na identitu, tedy v intencích jedné mé výše uvedené doplňující podmínky. Rostoucí akcent na subkulturní totožnost sice nevedl přímo k rozpadu státu (podle jedné, spíše zlomyslné interpretace jen díky smíšenému Bruselu), natož pak ke konfliktu, ale přinejmenším k výraznému oslabení celostátní identity, potažmo k relativizaci povědomí o smyslu společné koexistence.

Stojí za povšimnutí, že Belgie se rozhodla řešit změněnou situaci pomocí federalismu, byť zcela unikátního. Není také bez zajímavosti, že řada dalších demokracií, v nichž převažuje politicky relevantní štěpení jazykově-etnicko-národnostního typu, úspěšně čelí napětí a riziku potenciálního konfliktu díky uspořádání federálnímu a nikoliv konsociačnímu. Jako by druh štěpení, které je hlubší (protože se bytostněji dotýká samotné státně-politické identity), vyžadovalo přeci jen formálnější, rigidnější a tradicí prověřenější institucionální nárys, než jakým je neotřelý leč poněkud vágní konsociační typ.

Jako by platila námitka stoupence federalismu D. Horowitze, že národnostní konflikt je pro konsociaci příliš hluboký a že konsociace se jej ujímá teprve tehdy, když už je do značné míry vyřešen (nebo alespoň otupen).[16] Velmi volně vzato, Horowitzova výhrada Lijpharta nepopírá a není s ním v rozporu. Ona Horowitzova „zmírněnost“ konfliktu by mohla být v souladu s Lijphartovou „optimální“ střední polohou mezi válkou (rozpadem státu) a absencí relevantního rozporu.

Přísně vzato, nesoulad mezi oběma mysliteli spočívá v opačné časové i logické posloupnosti příčin a následků. Týká se toho, zda konsociační uspořádání konflikt skutečně zmírňuje, nebo zda pouze vstupuje (třebas i pozitivně) do již zmírněného, případně zmírňujícího se konfliktu. Ponechme tuto otázku otevřenou.[17]

Tak jako tak stojíme před zjištěním, že konsociace se trvale neprosadila v zemích, které se vyznačují dominantním štěpením jazykově-etnického typu. A to v žádné, ani otupené či umírněné – čili z hlediska Horowitze pro konsociaci únosné - fázi konfliktu. Toto je však argument empirický – stále nikoliv průkazně logický. Ostatně v celé své úvaze se pohybuji na pomezí mezi silou podmínky nutné (tedy významem ekvivalentní Lijphartovým proměnným) a doplňující/podpůrné. Definitivní příklon k jednomu pólu by vyžadoval hlubší pojednání. Cílem této úvahy je pouze upozornit na některé nevyřčené (či nedostatečně silně vyřčené) předpoklady pro úspěšné fungování konsociační demokracie.

 

2.2. Světonázorová štěpení a jejich smíření

Zbývá vysvětlit, proč máme etnicko-jazykové štěpení považovat za a priori a inherentně hlubší a vážnější než nábožensko-filozofické (světonázorové).[18] V evropském prostoru přece předcházela jednomu století válek vedených ve jménu Národa celá staletí válek vedených ve jménu Boha. I dnes se zabíjí pod záminkou víry – v prostoru Západu sporadicky, mimo něj nezřídka.

Omezím-li se na evropský kontext, jedno z možných zdůvodnění je následující. V našem prostředí si idea politické státnosti – ať již sebevíce odlišně chápaná než dnes – našla svůj modus koexistence s ideou náboženské morálnosti již v hluboké minulosti. Stalo se tak po dlouhých peripetiích a tento modus se stále proměňuje. Přesto jsou oba koncepty již dlouhodobě a stabilně slučitelné a dokonce navzájem autonomní.[19] Již proto, že idea moderního národa je historicky nepoměrně mladší, ba přímo čerstvá, setrvává mezi státností a národností – pokud se, jako v případě západního politického národa nepřekrývají – mnohem větší tenze.

Relevantním protiargumentem je, že roli náboženství v moderní době funkčně zcela plnohodnotně převzaly sekulární ideologie, kvůli nimž se vedly a vedou války mimořádně surové a ničivé. Ostatně existuje představa, že zejména tzv. „extrémní“ ideologie jsou spíše novodobým systémem víry, a spadají tudíž do kategorie štěpení nábožensko-světonázorových, spíše než aby byly „jen“ vyhraněným projevem štěpení sociálně-ekonomického.[20]

Přijmeme-li tento pohled, osvětlí se, proč právě záhy po nejničivější ideologické válce (a nejničivější válce vůbec) a ve víru jiné („studené“) ideologické války se alespoň v oné šťastnější části Evropy podařilo nalézt dostatek motivace pro to, aby ideologie - ať již moderní sekulární nebo tradiční náboženské - poněkud ustoupily společnému zájmu na přežití a stabilitě státního celku. Přispěl k tomu sebezáchovný imperativ vyplývající z bezprostřední zkušenosti s destruktivností ideologických konfliktů. Tomuto imperativu zhruba odpovídá „příznivá podmínka“, kterou Lijphart označuje jako pocit vnějšího ohrožení.

V demokraciích, které Lijphart později popsal jako konsociační, k tomuto posunu došlo formou zvláštního „zapouzdření“ kdysi agresivních ideologií a jejich mentálního uzavření do sebe sama. Domnívám se, že příznivé předpoklady pro takové zapouzdření si v sobě velké moderní ideologie paradoxně nesly ve vínku již při svém zrodu. Přinejmenším od dob nástupu masové strany jakožto typu se tento nový subjekt obrací na předem definovaný výsek společnosti. Domnívám se, že to platí i pro tzv. strany všenárodní (jako opak zájmových), které se vědomě obracejí na takovou skupinu jednotlivců, jejichž identita (vše)národní převažuje nad identitou dělnickou, katolickou, městskou, apod

Klasickým projevem jakési ideologicko-existenciální syntézy u masových stran byly meziválečné politické tábory (Lager) ve středoevropském prostředí a pilíře (zuillen) v zemích Beneluxu – tzn. stranicky spřízněné a ideově uzavřené sítě médií, spolků, družstev, tělovýchovných, mládežnických, ženských organizací, nemocnic, apod. Fakt, že mluvím o existenciálním prvku, má vědomě odkazovat ke quasi náboženské poloze tohoto jevu. Jak známo, do příslušné politické subkultury se totiž člověk doslova narodil a jeho celoživotní příslušnost se víceméně předpokládala.

Nezbytnou součástí – a odvrácenou stránkou - této mentální introverze však byl vnější boj o moc, který nabýval o to více vnější podoby, oč viditelněji v něm participovali nositelé radikálních myšlenkových proudů. Krajním ztělesněním této vnějškovosti byly pouliční šarvátky mezi radikální levicí a pravicí v meziválečném Rakousku, Německu či jinde. Druhá světová válka byla oprávněně chápána jako strašlivé vyústění tohoto ideologického fanatismu.[21]

Právě v tomto bodě se můžeme vrátit ke konsociační demokracii a Lijphartovým proměnným. První proměnná - segmentované společnosti - byla historickou daností přinejmenším od dob průmyslové a národní revoluce (v duchu Rokkanova pojetí[22]). Pilíře a tábory, jako specifická forma strukturace těchto společností, již byly předpřipraveny nejméně od doby výrazného rozšiřování volebního práva a zrodu organizovaných masových stran. A druhá Lijphartova proměnná – kooperativní chování elit - už „pouze“ mohla vnést do těchto forem nový politický styl a taktiku, a to díky příznivým dobovým okolnostem (např. Lijphartem uvedenému vnějšímu ohrožení, jehož volně chápanou součástí mohla být i děsivá válečná zkušenost). Oním novým stylem mám na mysli celkovou dohodu - všeobecný mocenský pat, rezignaci všech zmíněných ideologií na jednostrannou dominanci.

Znovu upozorňuji na význam oné „formy“, kterou jsem v předchozím odstavci záměrně umístil mezi obě Lijphartovy proměnné a mimo množinu jeho příznivých podmínek/okolností. Podle mě jde o předpoklad vyšší kvality, ale opakuji - rozhodnutí, zda jde o třetí nezávislou proměnnou (čili nezbytnou podmínku), by si vyžadovalo hlubší zamyšlení a studium. Můžeme se spokojit se závěrem, že segmentace a pilířování k sobě patří a že konsociační demokracie se víceméně snoubí s epochou (a historickým typem) masové strany ve Weberově smyslu.

 

2.3. Pilířová politická kultura a její rozklad

V  souvislosti se vztahem mezi segmentací, fenoménem masové strany a politickými pilíři se naposled vrátím k Belgii a doplním, že paralelním procesem, který – vedle jazykového uvědomování – od 60. let podrýval jakkoli spornou belgickou konsociaci, byl postupný rozpad pilířů, uvolňování stranicko-společenských vazeb a rozkolísání politicko-subkulturních, tedy především konfesijních identit. Tentýž proces přivedl v téže době k zániku konsociační demokracii v sousedním Nizozemsku. Štěpení se zamlžila a rozmělnila a postupně se začala přeskupovat novým způsobem, byť jiným než v Belgii, kde byla k disposici silná a bezprostřední jazyková alternativa. Zdá se, že nová témata, která se začala objevovat a nově strukturovat nizozemskou politickou veřejnost (vztah k životnímu prostředí a tzv. postmateriálním hodnotám, k evropské integraci, k imigraci, k lidským právům a rovnoprávnosti žen či minorit), nejsou slučitelná se starými formami. Politické spektrum se zřetelně bipolarizovalo.

Ve Švýcarsku, nejkonzervativnější z uvedených zemí, se s tímto fenoménem setkáváme právě nyní – s náběhem přinejmenším od 90. let, což bude podrobněji rozvedeno níže. Společným jmenovatelem ve všech čtyřech zemích (včetně Rakouska) je fatální oslabování relevance náboženských štěpení. Někdejší katolické či protestantské strany přejaly roli oné „pravicovější“ ze dvojice catch-all parties – podobně jako již mnohem dříve německá CDU. V Nizozemku se dokonce tyto strany pod tlakem ubývající voličské základny sloučily „napříč“ konfesemi. Vyrovnaly tím svůj voličský potenciál tváří v tvář modernizující se a pragmatické levici. Politická scéna se tak na jednu stranu bipolarizuje, současně se na této pravo-levé ose mírně zvětšuje ideologická vzdálenost.[23] Nebýt této polarizace, mohlo by se zdát, že se na evropském kontinentě usazuje politicko-kulturně homogenní britský model.

Co se Rakouska týče, kloním se spíše k názoru těch teoretiků, kteří tvrdí, že tato země není vhodným příkladem konsociační demokracie, jelikož mezi lety 1966-1983 zde vládly jednobarevné kabinety. A ani její dlouholetá „velká“ koalice funkčně neodpovídá Lijphartovu požadavku nadbytečné nebo všezahrnující vládní koalice, nýbrž představuje svého druhu minimální vítěznou koalici za předpokladu vyloučení kontroverzní FPÖ.[24] Tento spor samozřejmě z praktického hlediska ztrácí na významu od toho momentu, kdy Rakousko praxi velké koalice opustilo a vpustilo FPÖ do hry. Na akademické a teoretické rovině však zůstává, jakožto spor interpretační.

Připusťme, že Rakousko ani v 50. a první polovině 60. let nesplňovalo zcela perfektně nároky a měřítka konsociační demokracie (po roce 1966 ještě méně). Zdá se tedy, že důvodem jeho zahrnutí do této skupiny bylo především to, že s ostatní trojicí velmi silně sdílelo právě ony politicko-kulturní předpoklady. Vyznačovalo se jasnou politickou a sociální segmentací, výraznou strukturací společnosti do politických Lagerů, masovým stranictvím, nebývalou politizací a zestraničtěním veřejné sféry (na základě dohody konsociačního charakteru), poměrným volebním systémem a aplikací principu proporcionality v mnoha oblastech, apod. Na rozdíl od ostatních tří zemí však zde byl vedle prvku segmentace přítomen element polarizace - v podobě FPÖ, která byla vnímána jako, ne-li antisystémová, tak alespoň vysoce problematická, a v důsledku byla dlouhodobě vyloučena.

Tentýž jev jsme ve vztahu ke komunistické straně konstatovali v sousední Itálii. Oním klíčovým a definičním rozdílem mezi oběma zeměmi (z hlediska ne/zahrnutí do konsociační skupiny) však, jak se zdá, zůstává vysoká disciplina, stabilita a strukturovanost rakouského stranického systému. V tomto ohledu vykazuje Rakousko značnou setrvalost. Eroze onoho prostředí, které obecně tak dobře živí konsociační typ, zde probíhá pomaleji než v zemích Beneluxu. Přesto je i zde tendence k odpilířování patrná. S nadsázkou bychom mohli říci, že výše popsanou změnu politické kultury a mentality vyznačuje ve většině zemí nástup Zelených, případně jiných víceméně generačních stran (nejvýznamnější a jedna z mála přetrvavších je nizozemská D66). Tyto „nové“ subjekty se opírají o stále větší množství nezakotvených a přelétajících voličů.

Zvláštní je, že tento jev byl především příznačný pro politicky heterogenní evropské systémy (plural societies s vícerozměrným konfliktem). V homogenních zemích byl nástup těchto nových stran buď opožděn (Skandinávie), nebo se nekonal vůbec a fluktuující voliči byli a nadále jsou vstřebáváni tradičními stranami (Velká Británie). Pro homogenní země (s výjimkou Velké Británie) je naopak charakteristický časnější nástup stran pohybujících se na okrajích politického spektra (Pokrokové strany v Norsku a Dánsku, švédská Levicová strana, Dánská lidová strana, apod.)

 

2.4. Definiční znaky – srovnání konsociační a konsensuální demokracie

Jiným, a poněkud „mechaničtějším“ způsobem, jak identifikovat partikulárnost konsociační demokracie, je konfrontovat ji přímo s univerzální ambicí demokracie konsensuální a porovnat jejich základní definiční znaky. V případě konsociační demokracie jsou pouze čtyři a týkají se poměrně specificky vytyčených oblastí. Jsou to: široká koalice s účastí všech relevantních segmentů, proporční alokace zdrojů a podílů v exekutivě (sem patří i poměrný volební systém), menšinové veto a kulturní autonomie menšin.

 

U novější konsensuální demokracie Lijphart konstruuje deset dichotomických rozdílů.[25] Pět se týká exekutivně-stranické dimenze:

- jednostranické vládní kabinety, versus široké vícestranické vládní koalice

- převaha výkonné moci nad zákonodárnou, versus rovnováha obou mocí

- bipartismus, versus multipartismus

- majoritní a disproporční volební systémy, versus systémy poměrného zastoupení

- pluralistické zájmové skupiny s volnou a otevřenou soutěží, versus koordinované a korporativistické systémy zájmových skupin zaměřené na kompromisy a dohadování.

 

Zbývajících pět rozdílů se vztahuje k federálně-unitární dimenzi:

- unitární a centralizovaná vláda, versus federální a decentralizovaná vláda

unikameralismus, versus dokonalý bikameralismus (odlišně utvořené komory se stejnými pravomocemi)

- pružné ústavy změnitelné nadpoloviční většinou, versus rigidní ústavy změnitelné jen mimořádnými většinami

- poslední slovo parlamentu při rozhodnutí o ústavnosti přijímaných zákonů, versus revize ústavnosti nejvyšším nebo ústavním soudem

- centrální banky závislé na výkonné moci, versus centrální banky nezávislé na výkonné moci.

 

Na první pohled je zjevné, že deset dichotomií si klade za cíl tematicky pokrýt veškeré aspekty politického systému. Do vzniklého analytického rámce tedy lze zařadit kterýkoli empirický případ, splňuje-li měřítka demokracie. Sám Lijphart tvrdí, že oba typy demokracie jsou si blízké „v tom smyslu, že jsou obě ne-majoritními nebo dokonce anti-majoritními formami vlády“.[26] Rozdíl a vztah mezi nimi popisuje tak, že „konsociační demokracie je intensivní formou konsensuální demokracie“. [27]  Je zajímavé, jak Lijphart k takovému zpětnému (pře)hodnocení staršího konceptu prismatem novějšího dochází. Obě sady definičních kritérií jsou totiž navzájem dosti heterogenní a především metodologické přístupy jsou odlišné. Konsensuální demokracie je pojata mnohem více jako ideální pólový typ.

 

2.5. Shrnutí

Docházíme tedy k závěru, že Lijphartův koncept, který si kladl nárok být obecným nástrojem řešení konfliktů (byť za jistých předpokladů), byl ve skutečnosti velmi úzce vázán na ryze partikulární časový i kulturní kontext – na pilířově/táborovou politickou kulturu masových disciplinovaných stran v části západní Evropy po dobu cca dvou desetiletí po druhé světové válce.

Příčinou jeho empirického ústupu se stalo zhroucení politických pilířů a rozpuštění táborů, ale i tyto jevy měly své hlubší historické, kulturní a sociologické příčiny – pokračující sekularizaci, kulturně-generační obměnu 60. let, liberalizaci životního stylu, rozvolnění klasických moderních identit.

Mohutný nástup televize a internetu a zrychlená globalizace tento proces jen urychlily. V éře, v níž mimořádně platným normativem je flexibilita, mobilita a svoboda ve smyslu negativní volnosti od závazků, se vidina jedince „zrozeného“ do politické subkultury jeví jako kastovní přežitek.

Stranická preference se stává předmětem volby a nikoli identity. Příklonnost ke stranám se oslabuje, je krátkodobá, nestálá a těkavá. Politické ne-elity jsou vůči svým vůdcům nepoměrně náročnější. Současně jsou ale informačně stále závislejší na reklamně-mediálních obrazech těchto vůdců – obrazech, na které mají čím dál tím menší vliv.

Celková personalizace politiky se nesnáší dobře s mentalitou konsociační demokracie, která vyžaduje naopak institucionalisaci a svého druhu odosobnění. Důležité jsou v ní ideje, hodnoty a abstraktní symboly, spíše než konkrétní jedinci se svými proměnlivými osobními ambicemi. Italské vnitrostranické frakcionářství[28] se ke konsociační demokracií hodí stejně tak pramálo jako postmoderní amerikanizovaný mediálně-personalizovaný typ politiky. Možná není náhodou, že Sartoriho rodná země přešla z jednoho typu personalismu do druhého právě tak hladce a snadno. To by ale bylo na samostatnou úvahu.

Není cílem završit tuto první část silným závěrem ve vztahu k historickému ne/úspěchu konsociační demokracie. Fakta existují jen v interpretacích a z nich si lze vždy vybrat. Jsou to vskutku anonymní sociologicko-kulturní procesy, které přivodily zánik konsociační demokracie? Nebo je to naopak historický úspěch konsociační demokracie – byť na úzké a v podstatě předem vymezené empirické škále případů – který umožnil překonat hluboké konflikty v několika evropských zemích a tím i urychlit ony rozvolňovací procesy?

Lijphartovo původní pojetí konsociační demokracie bylo poněkud defenzivní – tak trochu jako záchranné řešení pro obtížné případy. Sám autor si byl vždy vědom normativní síly britského modelu, jak poněkud hořce připouští v „Consociational Democracy“.[29] Kouzlo zabudované do jeho konceptu ale spočívá v tom, že i opuštění konsociačního typu v té které zemi, může být z logiky věci věrohodně interpretováno jako vítězství: mimořádné (čili konsociační) prostředky pomohly zvládnout mimořádnou situaci a návrat k normálu je otevřen. Rušivým momentem je fakt, že konsociační typ se ve větší míře neprosadil v žádné z demokratizačních vln 20. století: dekolonizační, jihoevropsko-latinskoamerické ani postkomunistické. To by ale jen dále dokládalo mou tezi o vysoké míře jeho partikulárnosti a dobově-kulturní podmíněnosti.

Skutečnost, že Lijphart konsociační typ opustil, a začal namísto toho rozvíjet tzv. model konsensuální, svědčí o přetrvávající univerzálně-normativní ambici jeho modelu. A to i za cenu hluboké metodologické proměny a – nutno uznat – jistého konceptuálního rozmělnění. Projekt konsensuální demokracie se jeví jako – ne právě bez výhrad přijímaná – přímá výzva obecně obdivovanému britskému modelu. Konstrukcí deseti dichotomií, pokrývajících tematicky (v protikladu s úzkou konsociační výsečí) široké pole reality (viz. výše), Británii odtrhl od jejího pomyslného amerického protějšku a teoreticky tak zrušil jejich domnělou anglosaskou příbuznost. Tento pokus, jak metodologicky izolovat britský většinový model demokracie a v konfrontaci s kontinentálním konsensuálním modelem (při neutralizaci amerického případu kdesi napůl cesty) jej prokázat jako obecně hůře fungující, se v politologické veřejnosti nesetkal s většinově příznivým ohlasem. To by však bylo téma na další analýzu.

 

3. Švýcarsko a fenomén Blocher

3.1. Specifika švýcarského politického systému

Úvodem této empirické části studie se sluší podotknout, že jsem si vědom existence určitých úskalí, která jsou spojena s vytyčením Švýcarska jako modelového příkladu. Tato alpská země je totiž teoretiky oprávněně považována za politický systém sui generis, který se do značné míry vzpírá jakékoli kategorizaci. Tak například z hlediska typologie parlamentních a presidentských (případně polopresidentských) režimů bývá Švýcarsko vydělováno zcela mimo tyto běžné třídy a definováno jako tzv. direktoriální systém.[30]

Exekutiva na federální úrovni se sestává ze sedmičlenné kolektivní hlavy státu, v rámci níž platí princip roční rotace předsednictví, stvrzovaný formální volbou. Tento orgán, Spolková rada (Bundesrat), není zaštítěn parlamentní důvěrou v klasickém slova smyslu. Jeho členové jsou voleni jednotlivě oběma komorami parlamentu. Po celé čtyřleté volební období však fakticky nemohou být odvoláni. Stejně tak vláda (Spolková rada) nemůže rozpustit parlament. V systému je tak zabudována oddělenost mocí, která se poněkud blíží rysům režimu presidentského.

Velmi specifický je i švýcarský model federalismu, který patří mezi ty nejvíce decentralizované na světě. Kantony se těší mimořádné autonomii a mají významné pravomoci i např. v obranné politice celého státu. Vedle Spojených států se navíc jedná o jediný mně známý příklad autenticky zdola vzniklého soustátí, které se posléze přeměnilo ve federaci. Příznačné je, že Švýcarsko si s ohledem na tradici dodnes drží ve svém oficiálním názvu termín konfederace. Pro naše účely je podstatné, jak se vysoce decentralizovaný švýcarský model promítá do ostatních subsystémů. Pro ten ústavně-politický je příznačná spíše slabá a zastřešující role centrální vlády. Pro stranický systém zase platí totéž, co známe – opět – z amerického prostředí. Hlavní strany jsou jen velmi volnými konfederacemi jednotlivých kantonálních stranických organizací.

Obecně známým fenoménem je švýcarská nakloněnost prvkům přímé demokracie. V této souvislosti se dokonce hovoří o polopřímé demokracii, v níž se častá referenda a lidové iniciativy snoubí s parlamentními či quasi parlamentními institucemi. Jestliže se tak velká část politické agendy řeší právě tímto přímým způsobem (zejména na místní a kantonální úrovni), logickým důsledkem je, že intenzita politického soupeření na ústřední vládně-parlamentní půdě úměrně tomu ztrácí na síle a výbušnosti.[31]

Nyní stojíme před úkolem posoudit, zda takový mimořádný souběh různých specifik a výjimek nediskvalifikuje Švýcarsko jakožto relevantní a poslední přeživší empirický typ konsociační demokracie. Tato otázka je čistě metodologická a je možné ji jinými slovy vyjádřit i obecněji. Není švýcarský systém natolik svébytný a ojedinělý, že na něm lze prokazovat jen stěží platnost čehokoli modelového?

Přiznávám, že se nechci pouštět do zvažování této důležité otázky v celé její hloubce, protože by nás zavedla jinam. Její palčivost se pokusím, připouštím, poněkud obejít argumentací, že výše uvedené prvky, které činí švýcarský systém naprosto výjimečným, neodporují v zásadě duchu konsociační demokracie. Ba spíše naopak.

Tato dílčí a minimalistická odpověď implikuje, že to mohly být právě tyto prvky (mimo jiného), které umožnily ojedinělé přežití konsociační politiky ve Švýcarsku - navzdory postupné erozi příznivých podmínek. Svou úvahu ovšem nechci zavést tak daleko, abych tvrdil, že koncept konsociační demokracie byl od počátku mířen především na tento unikátní politický systém. Jak známo, Lijphart měl při formulaci svého díla na mysli v první řadě Nizozemsko.

Jak konkrétně naplňují výše uvedené prvky ducha konsociační demokracie? Díky značné vnitřní homogenitě jednotlivých kantonů a jejich vysokým pravomocím je především usnadněna podmínka kulturní autonomie jednotlivých segmentů. Centrální politika se pak skutečně stává zastřešujícím místem kartelu elit.

V této souvislosti nemohu opominout důležitou otázku, jejíž zodpovězení odkazuje na důležitou historickou úlohu kantonů. Jak je možné, že jazykový konflikt se ve Švýcarsku nikdy nestal tím dominantním? Jedním důvodem je geografická oddělenost švýcarských jazykových skupin a jejich plná kulturní autonomie, realizovaná právě v kantonech. Druhým je silná náboženská dimenze politického sporu, který formoval samotné počátky moderní švýcarské státnosti. Zejména pak skutečnost, že náboženské a jazykové štěpení se nekrylo. Francouzské i německé kantony jsou jak katolické, tak protestantské. (Podrobněji k tomuto sporu viz. oddíl níže.)

Co se týče referend a lidových iniciativ, musím upozornit na jejich blokační funkci. Prvky přímé demokracie jsou výslovně koncipovány jako možnost menšinového (kantonálního) veta vůči aktům parlamentní většiny.[32] I tento typický a dlouholetý švýcarský mechanismus – minoritní veto – má v Lijphartově teorii svou významnou roli.

 

3.2. Kouzelná formule

Zcela zvláštní a výsadní místo vyděluji pro poslední z mého výčtu švýcarských specifik, kterým je tzv. kouzelná formule (Zauberformel).[33] Jestliže u výše uvedených výjimečných rysů jsme konstatovali, že se mohou s ideou konsociační demokracie dobře snášet a vhodně ji doplňovat, pak kouzelná formule je jejím naprosto ústředním elementem. Jedná se o nejmarkantnější příklad kartelu elit - a konsociační prvek par excellence.

Kouzelná formule je matematicky vyjádřená konstantní proporce pro rozdělení sedmi vládních postů mezi hlavní strany, a to v poměru 2:2:2:1. Těmito hlavními stranami jsou liberální FDP (Freisinnig-Demokratische Partei der Schweiz), katolicko-konservativní CVP (Christlich Demokratische Volkspartei), sociálně demokratická SP (Sozialdemokratische Partei der Schweiz) a pravicově-patriotická, původně agrární SVP (Schweizerische Volkspartei).[34]

Dbá se též o zachování jistého poměru mezi francouzsky a německy hovořícími členy vlády. Kromě toho musejí být vždy alespoň jedním ministrem zastoupeny hlavní švýcarské kantony. Zejména v posledních desetiletích se také klade důraz na účast žen.[35] Vidíme hned několikanásobně kombinovaný princip proporcionality.

I když je kouzelná formule ve své „klasické“ podobě známa od roku 1959 (po roce 2003 se zdánlivě drobnou obměnou), mnohdy se zapomíná, že její historická tradice je mnohem hlubší. V roce 1959 byli do tohoto uspořádání pouze trvale kooptováni sociální demokraté. Že se tomu stalo až tak pozdě, je dalším důkazem švýcarského konservativismu. Před oním rokem fungovala volnější obdoba kouzelné formule mezi tzv. občanskými stranami.

Zdroje myšlení, z něhož se tato zvláštní formule vyvinula, ale ve skutečnosti sahají mnohem hlouběji – až k samotným kořenům moderní švýcarské státnosti a k ústavě z roku 1848. Již tehdy se zrodilo jedno z nejstarších švýcarských politických štěpení, které v obměnách a v oslabené formě přežilo dodnes. Tenkrát neslo podobu napětí mezi protestantsko-liberálním, reformisticko-centralistickým universalismem a katolicko-tradicionalistickým kantonálním partikularismem.[36]

První proud ztělesňovala liberálně-sekulární FDP, jejímž podhoubím byla původně spíše protestantská, postupně se sekularizující města (zejména pětice největších: Zürich, Basel, Ženeva, Bern, Lausanne). Na opačném pólu stála CVP, jejíž oporou byly – a dodnes jsou – katolické venkovské kantony centrálního a jižního Švýcarska. I proto, že se mezi nimi nacházejí všechny zakladatelské kantony konfederace z roku 1291 (Uri, Schwyz, Unterwalden), mohli se partikularisté legitimovat prastarými tradicemi a nárokem na autenticky švýcarské hodnoty. Modernistický liberální proud po krátké občanské válce zvítězil a v roce 1848 Švýcarsko de facto vzniklo ve své moderní podobě (tedy jako federální stát). Protivníci centralizace ovšem v ozbrojeném konfliktu prokázali, že jsou dostatečně silní, aby dokázali efektivně vzdorovat. Z potřeby překlenutí hlubokých rozporů byl již do základů mladého státu vbudován velký kompromis, bez nějž by nebyla možná stabilizace a který zhruba v principu odpovídá všeobecnému mocenskému patu mezi nesmiřitelnými ideologiemi.

Další strana do systému vstoupila v roce 1929. Od toho roku je totiž trvale součástí vlády Strana rolníků, živnostníků a občanů (Bauern-, Gewerbe- und Bürgerpartei, BGB), předchůdkyně dnešní SVP. Její kořeny jsou ale starší. Již v letech 1917, resp. 1918 (v kantonech Zürich a Bern) se od liberální a „příliš městské“ FDP odštěpili mladší a na venkovské prostředí orientovaní politikové. Jejich nové – prozatím jen volně propojené – strany se staly nositelkami jakéhosi konzervativně-liberálního agrarismu a své opory nacházely především v německo-jazyčných protestantských kantonech. Jako strana vznikla BGB v roce 1936 a od počátku se zřetelně vymezila proti sílícímu socialistickému hnutí, v němž vnímala jako nebezpečné zejména jeho antimilitaristické a internacionalistické tendence.

Od poslední čtvrtiny 19. století ve Švýcarsku působilo dělnické hnutí ztělesněné sociální demokracií (1888). Ta však byla zahrnuta do široké vládní konstelace, jak připomínám, až roku 1959, čímž se tato stala na dlouhou dobu bezmála všezahrnující. Opomíjela jen velmi slabou komunistickou stranu (Stranu práce – PdA) a později Zelené, kteří se od 90. let ve stranickém systému etablovali (viz. níže: tabulka č. 1).

 

3.3. Konsensus jako hodnota, stabilita jako hlavní rys

Kouzelná formule je institucionalizovaným (v smyslu zavedeným), ale přesto ryze neformálním politickým prvkem, který je ovšem ve Švýcarsku podepřen vyloženě konsensuální politickou kulturou. Tato tradice politiky je v zemi také nazývána Konkordanz.[37] V praxi to znamená, že složení Spolkové rady bylo vždy předmětem apriorní dohody, což takřka vylučovalo konkurenční hlasování. Leda že by strana na „svůj“ post navrhla k výběru dva své kandidáty. Také životnost jednotlivých ministrů je velmi dlouhá (minimálně deset let, mnohdy i výrazně více). Zvykem je, že ministr z vlády odchází, teprve když se k tomu sám rozhodne a nekandiduje na další období. K obměnám dochází nanejvýš po jednotlivcích a jako celek nebyla Spolková rada změněna od roku 1848. Stabilita a kontinuita exekutivy je tedy výjimečná.

Možná nejzajímavější – a pro naši analýzu nejrelevantnější – na tomto všem je, jak je výše popsaný systém (s bezpochyby omezenou soutěživostí) ve společnosti přijímán. Důvodem jistě je, že politická konkurence se zčásti kompenzuje prostřednictvím referend a v politice na kantonální a místní úrovni. I tam je ovšem schéma všeobjímajících koalic pevně zakořeněno. Navíc při namátkové četbě švýcarských tištěných médií zřetelně vyplyne, jak silně a pozitivně vnímanou hodnotou tato tradice je. Stanoviska politiků i komentáře novinářů a odborníků se velmi často odvolávají a odkazují na principy jako konsensus, kompromis, shoda a soulad (Konkordanz). A i když politici na vrcholní úrovni musejí oznámit hluboký nesoulad (jako se tomu stalo v roce 2003 – viz. níže), bude každý z nich svou pozici hájit a vysvětlovat s ohledem na hodnoty konsensu.

Ani tato normativní podloženost kouzelné formule by ale ještě sama o sobě nevysvětlovala nebývalou stabilitu na úrovni stranického systému. Především mám na mysli neměnnost a věrnost, s jakou poválečné volební výsledky až do 90. let kopírovaly číselné poměry mezi stranami zakotvené v kouzelné formuli. Nejlépe to dokládají následující dvě tabulky.

 

Tabulka č. 1: výsledky voleb – Národní rada (procenta hlasů)

 

1947

1951

1955

1959

1963

1967

1971

1975

1979

1983

1987

1991

1995

1999

2003

SP %

26,2

26,0

27,0

26,4

26,6

23,5

22,9

24,6

24,4

22,8

18,4

18,5

21,8

22,5

23,4

FDP %

23,0

24,0

23,3

23,7

24,0

23,2

21,7

22,2

24,1

23,3

22,9

21,0

20,2

19,9

17,3

CVP %

21,2

22,5

23,2

23,3

23,4

22,1

20,5

20,6

21,5

20,2

19,7

18,3

16,8

15,8

14,4

SVP %

12,1

12,6

12,1

11,6

11,4

11,0

11,1

9,9

11,6

11,1

11,0

11,9

14,9

22,5

26,6

GPS %

 

 

 

 

 

 

 

 0,1

0,6

1,9

4,9

6,1

5,0

5,0

7,4

PLS %

3,2

2,6

2,2

2,3

2,2

2,3

2,2

2,4

2,8

2,8

2,7

3,0

2,7

2,3

2,2

PdA %

5,1

2,7

2,6

2,7

2,2

2,9

2,6

2,4

2,1

0,9

0,8

0,8

2,7

1,0

0,7

 

Tabulka č. 2: výsledky voleb – Rada kantonů (počet mandátů)

 

1975

1979

1983

1987

1991

1995

1999

2003

CVP

17

18

18

19

16

16

15

15

FDP

15

11

14

14

18

17

18

14

SP

5

9

6

5

3

5

6

9

SVP

5

5

5

4

4

5

7

8

Ost.

2

3

3

4

5

3

0

0

Celk.

44

46

46

46

46

46

46

46

Poznámky k tabulkám

1. Procenta hlasů u Národní rady ukazuji proto, že mi jde o rozložení podpory stran ve společnosti – tedy o politiku „na vstupu“ a nikoliv „na výstupu“. Jinak plně uznávám Sartoriho námitku, že volební výsledky je třeba měřit na mandáty a ne na hlasy.

2. Do Národní rady se volí poměrným systémem (volné kandidátní listiny, každý kanton-volební obvod, různá velikost) a do Rady kantonů většinovým (každý kanton volí dva zástupce, šest tzv. „půlkantonů“ po jednom).

3. Ohledně názvu druhé komory (Ständerat) není ustálena česká terminologie. Kromě označení „Rada kantonů“ se užívá i „Federální rada“, „Rada států“, či „Rada stavů“.

4. GPS = Zelení, PLS = Liberální strana Švýcarska (převážně frankofonní), PdA = Strana práce (komunisté)

 Zdroj: www.parlament.ch

 

Vidíme, že mezivolební změny u hlavních stran až do 90. let nepřesáhly hodnotu tří procentních bodů. Zisky tří největších stran se (v duchu modelu 2+2+2+1) pohybovaly nad 20% a rozpětí mezi touto trojicí ani v jedněch volbách do 90. let nepřesáhlo pět procentních bodů. Pozoruhodné je, že při tak malých rozdílech bylo mezi těmito třemi stranami velmi stabilní pořadí. Výsledky čtvrté strany oscilovaly kolem desetiprocentní hranice, a to jen s minimálními výkyvy až do 90. let.

Snad ještě větší stabilitu vykazoval indikátor, který tabulky pochopitelně nepostihují, a sice struktura volební geografie. Její základní vzorce byly předurčeny tím, že Švýcarsko bylo z hlediska hlavního štěpícího kritéria (čili konfesijního) vnitřně rozděleno do poměrně homogenních sub-regionů, které v zásadě odpovídaly kantonům či shlukům kantonů.[38] Nutno dodat, že i zásadní volební proměny 90. let, které jsou z tabulky patrné a o nichž ještě bude řeč, se s výjimkou SVP odehrály velmi pozvolna, postupně a rozloženě v čase. Zajímavá je horní komora, která si vůči těmto proměnám zachovala značnou resistenci a která tak z vůle voličů působí jako určitá konservativní brzda a protiváha. Ve výsledku tak opět shledáváme, že Švýcarsko vykazuje v celosvětovém měřítku dlouhodobě jeden z nejstabilnějších politických i stranických systémů.

 

3.4. Proměny v 90. letech, fenomén Blocher

Věnoval jsem poměrně velký prostor popisu historického, institucionálního a mentálního podhoubí švýcarského konsociačního uspořádání. Bez toho by totiž plně nemohla vyniknout významnost a novost trendů, které toto uspořádání přinejmenším od 90. let podkopávají.

Z tabulky č. 1 jasně plyne, že SVP v krátkém čase pokrývajícím troje volby (1991-1999) zdvojnásobila svou podporu a ještě dále posílila v dosud posledních volbách, v roce 2003. Ostatní strany postupně, leč úměrně tomu, ztratily. Přesněji řečeno, jedná se o strany středové – liberály a katolíky.

Sociální demokraté oproti tomu na začátku 90. let zastavili pokles a kopírovali, byť ne tak strmě, vzestup SVP. Jelikož SVP se v době svého nárůstu profilovala zřetelně pravicově, logickým důsledkem všech těchto trendů je bipolarisace dosud přísně multipolárního systému. Švýcarská politika, která kdysi bývala důsledně multidimenzionální, skutečně v poslední době stále ve větší míře zažívá klasické pravolevé střety. Konfliktními tématy jsou zejména přistěhovalectví (přísnost SVP vs. multikulturalismus SP), sociální stát (a jeho reforma) a zahraniční politika (vztah k evropské integraci, neutralita, ale i válka proti terorismu).

Voliči, kteří stále více opouštějí svou katolickou či protestantskou identitu[39] (čímž úměrně tomu ztrácí na svém diferenciačním významu i identita sekulární), se stále více uchylují k obecně srozumitelným pólům politického spektra. Pólům, které základní politické otázky z povahy věci strukturují dichotomicky, i když na evropské poměry nikterak vyhraněně.

Než přistoupím k fenoménu Blocher, jakožto hlavnímu faktoru vzestupu SVP, musím a priori odmítnout tendence hodnotit SVP jako stranu extrémní či dokonce antisystémovou. Srovnávání strany jako celku s Národní frontou či Vlámským blokem je zcela nesmyslné. Připomeňme, že SVP vznikla jako umírněná agrární strana, a v domovském kantonu Bern a v některých dalších si tuto svou tvář uchovala dodnes. Fenomén Blocher se týká především kantonu Zürich (nezapomínejme na decentralizovanou strukturu švýcarských stran).

Přinejmenším zavádějící jsou však i Blocherovi často adresovaná slova o „švýcarském Haiderovi“. Nechci a nemohu zabíhat do celoevropské komparace a „měření“ intenzity radikality jednotlivých kontroverzních politických subjektů. Domnívám se ale, že ve srovnání s korutanským hejtmanem je Blocher politikem mnohem více zasazeným do establishmentu své země. Důkazem je, že na rozdíl od Haidera byl do vládní koalice osobně přijat. To mi nebrání uznat, že populistické tóny, které oba používají, mají ve vztahu k cizincům, přistěhovalcům a Evropské unii leccos společného.

Christoph Blocher je kontroverzní politik, který jakožto úspěšný velkopodnikatel a jeden z nejzámožnějších občanů Švýcarska dokázal na svou stranu získat část vysokých finančních kruhů v Zürichu. Tyto kruhy dosud volily liberály (FDP) a Blocher je přesvědčil prvky ekonomicky neoliberální rétoriky. Současně však oslovil nespokojené voliče z nižších vrstev, jejichž patriotickému cítění dovedl účinně rezonovat nacionálně-populistickým vystupováním s lehce xenofóbními tóny. Kritika rostoucí imigrace našla odezvu i proto, že v některých oblastech dosahuje podíl imigrantů až 40%. Paradoxní přitom je, že sám Blocher ve svých chemických továrnách zahraniční levnou pracovní sílu hojně zaměstnával. Vhodným doplňkem patriotické proticizinecké rétoriky se stalo důsledné odmítání jakékoli, třebas i nepřímé švýcarské participace na evropském integračním projektu. To vše je doprovázeno apelem na tradiční švýcarskou neutralitu, která je v zemi nadále klíčovou hodnotou a jedním ze základů moderní švýcarské identity vůbec.[40]

Blocher s tímto politickým programem značně posílil SVP v dynamickém kantonu Zürich, kde prudký nárůst prosperity s sebou samozřejmě přinesl i vedlejší průvodní jevy, na nichž SVP dokázala účinně profitovat. Blocherův příklad ale z Zürichu vyzařoval i do okolních kantonů (Aargau, Schaffhausen, Zug, atd.). Výsledkem byla značná konsolidace struktury volební geografie SVP. Tato původně německá venkovská protestantská strana vstoupila v první fázi na půdu německy hovořících katolických kantonů, které s Zürichem bezprostředně sousedí a jejichž přetrvávající uzavřená partikularistická mentalita byla pro Blocherovu rétoriku dobrým referenčním objektem. V další fázi pronikla i do kantonů, na jejichž území dříve vůbec nepůsobila – tedy zejména do frankofonních. Stala se tak plnohodnotnou celostátní stranou, čemuž začaly napovídat i volební výsledky. V roce 1999 předstihla obě centristické strany a dotáhla se na sociální demokraty. O čtyři roky později překonala i je a ve volbách zvítězila (viz. tabulka č. 1 výše).

 

3.5. Změna kouzelné formule

Ve světle tohoto vývoje již nebylo možné držet dosavadní numerický poměr uvnitř vládní koalice. Ač optickým výsledkem bouřlivého dění po volbách v roce 2003 bylo pouze přechýlení jediného vládního křesla od CVP k SVP (při nutnosti zachování stávajícího poměru 2:2:2:1), ve švýcarských poměrech tato zdánlivě detailní úprava znamenala skutečné politické zemětřesení, a to ze tří důvodů.

1) Důležitá je symbolická rovina problému. Jako druhý zástupce SVP nastoupil do vlády právě Blocher, což byla zejména pro levici osoba naprosto nepřijatelná. Až dosud se totiž cíleně profiloval jako de facto oposiční politik, byť v rámci koaliční strany. V očích ostatních stran tím narušoval konsensuální a konkordantní tradici švýcarské politiky. A pro levici tak navíc činil nepřijatelnými prostředky, (údajně) hraničícími s xenofobií. Vládní křeslo bylo těmito stranami vnímáno jako paradoxní „odměna“ za tuto činnost. Dodávám, že obzvláště nesmiřitelní k Blocherovi byli multikulturně orientovaní Zelení, kteří jakožto konsolidovaná součást stranického spektra taktéž aspirují na své vlastní prolomení kouzelné formule. Symbolickým, leč ve Švýcarsku citlivým aspektem (viz. výše pozn. 30) je skutečnost, že Blocher „vytlačil“ z funkce ženu a že v konečném součtu počet ministryň ve Spolkové radě klesl.

2) Mnohem závažnější důsledky pro dlouhodobě neměnný systém měla jiná skutečnost. O personálním složení vlády se v prosinci 2003 poprvé nerozhodovalo na základě předchozí konsensuální dohody všech čtyř stran, nýbrž – v případě Blocherem nárokovaného ministerského postu – klasickým konkurenčním majoritním hlasováním.[41] V parlamentě se utvořily dva bloky: SVP, FDP + malé pravicové strany vs. SP, CVP, Zelení + malé levicové strany (hlasovali pro dosavadní ministryni za CVP). Netřeba dodávat, že to samo o sobě představovalo nebývalý posun a citelnou ránu švýcarské Konkordanz. Mezi stranami přitom od podzimních voleb do prosincového parlamentního hlasování probíhala intensivní vyjednávání a nelze tvrdit, že by mezi účastníky a priori chyběla vůle k dohodě. Přesto jí nebylo dosaženo.

3) V důsledku vyhrocené situace se prosadil dosud nebývalý a švýcarské tradici cizí trend: krystalizace stranického systému v duchu bipolární pravo-levé struktury. FDP, motivována snad úlevou, že není ohroženo právě její vládní křeslo (ač i ona patřila mezi poražené a od CVP ji dělilo několik procentních bodů), se totiž přimkla blíže k SVP a Blochera podpořila.[42] SP teoreticky uznávala nárok SVP, ale neochvějně odmítala osobu Blochera, z čehož zase nehodlala ustoupit SVP. Ve výsledku se tak sociální demokraté postavili na stranu CVP a spolu se Zelenými dokonce v náznaku rozehráli variantu levostředé vládní koalice. Je evidentní, že to by znamenalo nejen konec kouzelné formule, ale i závažný otřes pro celou švýcarskou politickou kulturu, která se o ideu širokého konsensu po desítky let opírá. Neméně bezprecedentní bylo, když se uvnitř zklamané CVP nakrátko objevily hlasy mluvící o odchodu do oposice. Tímto krokem ostatně vyhrožovala ihned po volbách i SVP – pokud Blocher nebude ostatními stranami akceptován. Ani s časovým odstupem nelze jednoznačně a definitivně říci, že pravolevá polarizace je přechodným jevem související výhradně se „spory o Blochera“. To ukáže až další vývoj

Uzavřeme-li toto shrnutí, pak je nutno konstatovat, že švýcarské politické zvyklosti, které charakterizují tuto zemi jako poslední žijící konsociační demokracii, byly vystaveny jednomu z dosud největších otřesů – přinejmenším v historii 20. století. Velké a smrtelně nebezpečné vnější krize (např. světové války) totiž naopak přispěly, v souladu s Lijphatovými premisami, spíše k upevnění kooperačních a konkordantních mechanismů.

 

3.6. Hlubší příčiny otřesu švýcarské konsociační demokracie

Z dosavadního výkladu by se mohlo jevit, že interpretuji proměny švýcarského systému především z titulu působení osoby jednoho politika a z ojedinělé vládní krize. Můj pohled je však jiný. Blocher podle mého názoru jen dokázal rozpoznat a zachytit dlouhodobější a hlubší strukturální procesy, které umně politicky zužitkoval.

Nyní je třeba obrátit se k těmto trendům a procesům a zasadit je do obecnějšího teoretického kontextu, který byl rozpracován v první části této mé studie. Jinými slovy, půjde nám o to, jak konkrétně tlak na švýcarskou konsociační demokracii souvisí s měnícími se sociálně-kulturními podmínkami. Čili s okolnostmi, které Lijphart tematizuje spíše jako podpůrné hypotézy pro svůj koncept, kdežto kterým já, jak připomínám, přisuzuji hlubší význam a sílu takřka podmínek nutných.

Mnoho z tohoto úkolu již bylo splněno, půjde spíše o přehledné shrnutí. Zopakujme si tedy Lijphartovské „příznivé okolnosti“ pro fungování konsociační demokracie a zasaďme je do měnících se švýcarských reálií. Základním východiskem zůstávají dvě Lijphartovy proměnné: kooperativní chování elit (1.) a struktura společnosti (2.).

 

1) Elity samotné musí být ochotné kooperovat a musí jevit sklon k jisté elementární umírněnosti. Posilujícím faktorem může v této věci být pocit vnějšího ohrožení, což jsem v odkazu na světové války reflektoval o několik odstavců výše. Dodávám, že nemenší stmelující účinek měla i válka studená – přinejmenším po první část jejího trvání.

Dohody elit nebývají populární. Proto Lijphart požaduje alespoň základní stupeň loajality k nastolenému (dle Lijhartových slov kartelovému) uspořádání, a to i ze strany ne-elit. Realisticky připouští, že toho zpravidla nemusí být dosaženo od samého začátku. Jestliže se však systém ustálí, konsoliduje a ukáže jako funkční, postupem času může být jeho konsensuální charakter začít být vnímán i na „spodních patrech“ segmentů jako positivní hodnota sama o sobě. Netřeba dodávat, že rozhodující roli zde sehrává časový faktor.

Blocher sice formálně nikdy nezpochybnil konkordantní a vysoce kooperativní tradici švýcarské politiky, jeho faktické vystupování se tomuto modelu v určitých směrech vymyká. Před vstupem do vlády působil jako vysloveně oposiční element (vůči vládě), byť uvnitř jedné z koaličních stran. I v období „před Blocherem“ se v zemi sporadicky objevovaly politické proudy a subjekty s podobnou rétorikou a stylem (mnohdy i radikálnější, např. Švýcarští demokraté), až dosud však vždy zůstávaly důsledně na okraji.

Co se týče momentu vnějšího ohrožení, ten během studené války postupně slábl. V 90. letech s rozpadem sovětského bloku zmizel docela. Souběžně ale s narůstající imigrací začal narůstat zcela odlišný pocit „vnějšího nebezpečí“. Zatímco hrozba nacistické agrese či třetí světové války švýcarskou společnost doopravdy stmelovala tlakem zvenčí, toto pseudo-vnější nebezpečí se z principu věci ve švýcarské společnosti rychle internalizuje a stává se velkým zdrojem vnitropolitických kontroverzí – zejména mezi levicí a SVP. Jako takové tedy nepřispívá k uchování kultury konsensu.

 

2) Na úrovni ne-elit, tedy mezi jednotlivými segmenty, je předpokládána co nejmenší míra interakce a komunikace. Ideálem je situace, kdy jednotlivé skupiny či komunity budou od sebe co nejvíce odděleny, tudíž jasně teritoriálně definovány.

Je-li tomu tak, důsledkem je jejich vnitřní homogenita, která je základním předpokladem pro funkční vztah masa-elita v rámci každého segmentu. Vnitřní soudržnost v každém segmentu a loajalita k vůdcům je dále elementární predispozicí pro uzavření kartelu elit na centrální úrovni.

Kantony sice nadále plní svou roli teritoriálně-definičních jednotek. Díky změnám ve struktuře švýcarské společnosti ale přestávají být homogenními základnami jednotlivých segmentů. V době internetu a masových médií se stává iluzí i představa navzájem oddělených subkultur. Přesněji řečeno, tento můj závěr se týká domácích, původně švýcarských politických subkultur (tedy jazykových, sociálních a zejména konfesijních). Nemusí se nutně týkat nových subkultur přistěhovaleckých, které skutečně mohou žít v oddělených komunitách. Ty by se ovšem stěží mohly do budoucna stát novými prvky nějaké revidované konsociační dohody. Tato úvaha je navíc bezpředmětná, protože Švýcarsko z pochopitelných důvodů volí vůči přistěhovalcům politiku integrace.

Obecně příznivým faktorem je silová rovnováha mezi jednotlivými segmenty. Připomínám, že optimem je relativně malé množství přibližně stejně velkých menšin, což Švýcarsko alespoň v rovině stranického systému takřka dokonale splňovalo do 90. let. Od té doby nastal zřetelný posun k dvoupólovosti, který souvisí s ústupem náboženských štěpení a prosazováním nových politických témat: přistěhovalectví, evropská integrace a budoucnost sociálního státu.

Konsociační typ má lepší šanci na uplatnění v relativně malých zemích, kde lze předpokládat nižší počet segmentů i jejich menší velikost, jakož i celkově větší vzájemnou důvěru a nižší náklady na vládnutí. Švýcarsko sice nadále zůstává malou zemí. Míra integrace s okolním světem a zapojení do mezinárodních organizací však roste. Nezbývá než připustit, že samotný proces globalizace toto poslední Lijphartovo kritérium povážlivě relativizuje.

Shrneme-li posuny, které nastaly v oblasti dvou proměnných, můžeme konstatovat, že k nepříznivým změnám (z hlediska konsociační demokracie) došlo v obou z nich. Jak ale znovu připomínám, jedním z nejklíčovějších momentů je oslabení náboženského štěpení. Obrázky č. 1 a 2 ilustrují, k jak významnému posunu došlo v tomto ohledu za pouhých deset let. Ve Švýcarsku se s jistým zpožděním odehrává totéž, co v méně konservativních zemích započalo již v 60. letech.

 

Obr. č. 1: konfese 1990                                                 Obr. č. 2: konfese 2000

Vysvětlivky:

Mapky znázorňují převažující náboženské vyznání (podle obcí). Červená barva znamená převahu protestantů, modrá katolíků. Tmavší odstín vyjadřuje procentní podíl nad 80%, světlejší odstín nad 70%. Žlutá barva vyznačuje obce „bez převahy“ (keine Dominanz) tedy podíl menší než 70%. Je příznačné, v jak silném významu Švýcaři v této souvislosti chápou slovo „převaha“. Je to dalším a jasným důkazem vžité tradice výrazně homogenních a geograficky oddělených subregionů.

Zdroj: Bundesamt für Statistik, federální sčítání lidu 1990, resp. 2000

 

Jestliže struktura štěpení ztrácí svou vícerozměrovost a plasticitu, hranice mezi segmenty se rozostřují, a dochází k polarizaci podle osy pravice-levice, zákonitě by se počet segmentů měl snížit. Tato analýza je však přesná pouze za předpokladu, nerodí-li se na místě oněch tradičních zbrusu nová štěpení, s nimiž Lijphart pro svůj koncept konsociační demokracie původně nepočítal a ani nemohl. Tato nová štěpení by teoreticky mohla obnovit původní multidimenzionalitu politického střetu.

Ve Švýcarsku se objevila (přinejmenším) dvě a obě se svým způsobem týkají kardinálních otázek samotné státnosti, identity a symboliky, nejdůležitějších pociťovaných státních hodnot. Díky sporům o imigraci je otevřena otázka vnitřního a bezpečnostního uspořádání státu. Toto téma je navýsost vážné, protože že má přesah k otázkám jako např. kriminalita, jež byla po dlouhá desetiletí pod Alpami jevem zcela marginálním, a potenciálně i terorismus. Jednou z hlavních politických kauz léta 2005 byla ve Švýcarsku zakázka na dodávku švýcarských policejních štítů pro iráckou policii. Tato otázka opětovně rozvířila emocionálně zatížené téma neutrality.

Stejné hodnoty se dotýká i vztah k evropské integraci, který navíc souvisí se sensitivním tématem státní suverenity. Debata o imigraci, integraci i míře zapojení švýcarské zahraniční politiky do světového dění vzbuzuje velké kontroverze a má ze své povahy nutně bipolární strukturu. Nová témata, ať už mají sílu a povahu trvalých štěpení či nikoliv, tedy každopádně nepřispívají k mnohorozměrovosti politické soutěže a mají tendenci překrývat se (a tudíž se navzájem posilovat) s klasickým pravolevým dělením.

Jedna z mála věcí, která se poněkud vymyká z dosavadního výčtu faktorů nepříznivě měnících okolnosti pro další fungování konsociační demokracie ve Švýcarsku, je fakt, že ve vztahu k evropské integraci se tento typ bipolarity se nekryje s pravolevou bipolaritou pramenící z oslabování náboženských štěpení. V tomto sporu totiž SVP stojí osamocena tváří v tvář všem ostatním relevantním stranám (včetně nevládních Zelených). O to větší se však Blocherovi otevírá prostor pro získávání „antievropsky“ smýšlejících voličů, vezmeme-li v potaz, že švýcarská společnost je v tomto ohledu rozpolcená prakticky rovným dílem.

Shrneme-li výše uvedené argumenty, lze říci, že rostoucí zátěž na konsociační uspořádání ve Švýcarsku spočívá v proměně povahy i struktury štěpení ve společnosti i v posunu chování části elit a jejich vůle ke konsociační kooperaci. Staré štěpící linie oslabují a zanikají, čímž hranice mezi segmenty ztrácejí na zřetelnosti. Vyostřují se naopak nové rozpory, dělící společnost bipolárně, obsahující silný emocionální náboj a směřující k otázkám kardinálního významu.

 

3.7. Konsociační demokracie ve Švýcarsku - síla setrvačnosti

Existují tedy vůbec faktory působící ve prospěch zachování konsociačního typu? A pokud ano, tak které? Vše nasvědčuje tomu, že hlavní devízou je pro švýcarskou konsociaci časový a historický faktor. Významné prvky konceptu, který Lijphart vypracoval v 60. letech 20. století, zapouštěly v reáliích švýcarského systému své kořeny již o více než sto let dříve. Ale i striktně vzato a přísně v intencích Lijphartových kritérií – konsociační mechanismy fungují ve Švýcarsku velmi dlouho (tedy od roku 1959) a jsou zde spolehlivě institucionalizovány. Pro srovnání stačí pohlédnout přes hranice, do jiné alpské země (též ve své době považované za konsociační), abychom shledali, že v Rakousku onen kartel – velká koalice hlavních stran – nikdy nebyl populárním řešením, natož pozitivně vnímanou hodnotou. Zkrátka, kultura konsensu se tam neprosadila tak silně.

Ve své studii jsem vůbec Švýcarsko mnohokrát počastoval přívlastkem konservativní. I zde se nabízí srovnání s Rakouskem, jelikož konservativní jsou obě země – jen každá jiným způsobem. V Rakousku se zachovalo masivnější stranictví a mnohé prvky „proporcionalistické“ partotikracie. Ve Švýcarsku zase přežily význačné rysy pilířového systému. Uchovaly se mládežnické i ženské „pobočky“ stran, které se dokonce formálně těší statutu samostatných subjektů. Strany jsou navíc solidně prorostlé do občanské společnosti skrze spřízněné profesní a občanské organizace.

I zde je sice pilířová mentalita na ústupu. Mizí však mnohem pomaleji než v jiných zemích a zůstává pro konsociační demokracii významným konservačním elementem. Spojitost mezi stranami a spolky je významně držena při životě praxí častých referend a lidových iniciativ. Pro stranické subjekty je užitečné a efektivní udržovat si jakési převodové páky pro lepší kontakt s nejširší veřejností.

Vraťme se též k fenoménu Blocher. S jistou měrou nadsázky lze tvrdit, že největší zbraní proti „blocherismu“ se stává Blocher sám. Konkrétně Blocher sevřený v limitující roli vysoké exekutivní funkce, z níž musí voličům (i těm mnoha „protestním“, kteří ho vynesli vzhůru) skládat účty a ve které musí respektovat širokou škálu pravidel - formálních norem i nepsaných zvyklostí. Blocher si nemůže dovolit a ani nechce jít čelem proti samé povaze Konkordanz. Na to je švýcarský politický systém přespříliš robustní, a Švýcarsko samo je tomuto nepsanému souboru pravidel nadále loajální.

Jak známo, konservativní země se zpravidla proměňují postupně a plynule a mnohdy volí „zlatou střední cestu“. Takový scénář se nabízí i pro současné „Švýcarsko na rozcestí“. Obecně řečeno, potýká-li se konservativní společnost s napětím, které lze zjednodušeně vystihnout jakožto střet „establishment vs. vyzyvatel[43], bývá sice vyzyvatel kooptován, ale i establishment musí učinit krok směrem k němu. A vskutku. I ve Švýcarsku ostatní aktéři přejímají Blocherova témata, čímž ztrácejí monopol na politický „agenda-setting“. I oni se adaptují a nově definují. V této interakci se rodí nová poloha politického soupeření, která ovšem rychle vykazuje tendence ke své konservaci.

Ilustrujme to konkrétním a aktuálním příkladem. Navzdory fenomenálnímu nástupu v 90. letech a po přelomu tisíciletí utrpěl Blocher v posledních letech dvě porážky ve svém tradičním politickém tématu – evropské integraci. V obou případech se jednalo se o klíčová referenda, v nichž voliči hlasovali proti převažujícímu stanovisku SVP.[44] V červnu 2005 většinou 55% schválili smlouvu s EU o volném pohybu osob (faktické přistoupení Švýcarska k Schengenskému systému) a v září toho roku odhlasovali aplikaci téhož principu (byť s přechodnými obdobími) na nové členské země rozšířené EU.[45]

Velmi delikátní přitom byla posice samotného Blochera. Z logiky a povahy švýcarského politického systému vyplývá, že je absolutně nemyslitelné, aby se člen vlády, která kolektivně odhlasovala určité doporučení (v tomto případě kladné stanovisko ke Schengenu), otevřeně postavil a veřejně vystupoval proti. Toho si byl Blocher dobře vědom a nemohl si dovolit porušit tuto železnou a nepřekročitelnou zákonitost politické kultury své země. Jeho vlastní strana, přesněji řečeno její „Blocherovské křídlo“, ovšem současně vedla kampaň proti.

Aby vše nebylo tak jednoduché, druhý ministr za SVP vystupoval jako absolutně přesvědčený zastánce přistoupení k Schengenu. Blocher se tak ocitl doslova mezi dvěma ohni a jistě pro něj nebylo snadné, jak se k tomuto dilematu postavit. Za vše mluví, jakým způsobem odpověděl novináři tázajícímu se před referendem na stanovisko k Schengenu. Prohlásil, že „bychom to měli zvážit“. Média, jejichž většina byla a je naladěna spíše proti kontroverznímu politikovi, na jeho nezáviděníhodnou pozici s patřičnou ironií upozornila.

Za zmínku stojí také to, že v mnohem spornějším referendu v září 2005, týkajícím se „citlivých“ postkomunistických zemí, Švýcaři hlasovali „ano“ s přesvědčivějším procentním rozdílem než o půl roku dříve. Spoután vysokou exekutivní funkcí Blocher ztratil významnou politickou zbraň. Jako člen vlády již nemůže sbírat body na vyostřené protievropské rétorice. Přinejmenším ne tehdy, pokud by se dostal do otevřeného střetu se stanoviskem vlády a porušil nepsané zákony švýcarské konsensuální politiky.

 

4. Závěr

Zbývá vrátit se naposled k Lijphartovým proměnným – kooperativnímu chování elit a struktuře společnosti – a upřesnit jedno zjištění. Tvrdil jsem, že ve Švýcarsku došlo od 90. let k nepříznivému posunu (z hlediska konsociační demokracie) v obou proměnných. To ovšem neznamená, že v obou stejnou měrou. Proměny ve struktuře společnosti, jejích politických štěpení a pilířové mentality jsou patrně nezvratné a ve svých důsledcích dalekosáhlé.

Kooperativní chování elit je ale ve Švýcarsku natolik zakotveno, že uneslo i zátěž v podobě Blocherovy výzvy. V momentě, kdy byl svérázný politik plně vtažen do systému, vžil se do své nové státotvorné a státnické role. Z opačného pohledu by šlo říci, že nová role si politika doslova „přizpůsobila“ – a spoutala mu v mnohém ruce.

Zásadní důvod, proč ve Švýcarsku přetrvala a přetrvává konsociační uspořádání, tedy tkví v proměnné, nazvané jako kooperativní chování elit. Tento (v podstatě) časový faktor je natolik silný, že vyrovnává a dokonce převažuje protiběžné vlivy vyplývající z měnící se druhé proměnné – alespoň prozatím.

Jak se tento závěr vztahuje k tezi, formulované v první, teoretické části? Připomínám, že podle této teze se konsociační demokracie úzce váže ke konkrétní historické etapě a k jejím dobovým okolnostem. Příklad Švýcarska jako by na první pohled tuto tezi vyvracel. Konsociační demokracie zde funguje i poté, co došlo na tomto poli k významným změnám. Musíme si však uvědomit, že základy k jejím mechanismům byly položeny již před epochou, kterou charakterizuji jako pro konsociaci příznačnou a příhodnou – tedy před nástupem masové strany, vznikem pilířů, moderních ideologií, atd. Ve světle těchto skutečností lze tedy Švýcarsko vydělit jako jedinečný případ sui generis, kde se určitá politická tradice vžila natolik silně, že je pravděpodobně schopna přežít i zánik sobě příznivých dobových okolností.

Jestliže jsem tedy v první části formuloval „pravidlo“, jemuž se Švýcarsko vymyká (vázanost konsociační demokracie na partikulární podmínky), pak v této druhé části jsem se pokusil identifikovat příčiny, proč se tomuto pravidlu vymyká. Tak jako v Itálii vhodné strukturální podmínky (pilířová kultura, segmentace) k nastolení konsociační demokracie nikdy nevedly (kvůli jinému modu chování politických elit), ve Švýcarsku se kooperační chování à la konsociační demokracie ustálilo již dříve, než bylo vhodnými strukturálními podmínkami podepřeno. Tím vlastně jinými slovy říkám jen tolik, že se jedná o dvě skutečně navzájem nezávislé proměnné. A není to v žádném rozporu s mým tvrzením, že jedinečný souběh obou těchto proměnných, vedoucí ke konsociační demokracii, je věcí již minulé historické epochy. Švýcarsko se nejeví jako výjimka dostatečně silná, aby zásadně ovlivnila jinak neúprosnou dnešní bilanci existence konsociačních demokracií v praxi.
 

5. Použitá literatura

Barša, Pavel: Západ a islamismus. Střet civilizací nebo dialog kultur?, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2001
Horowitz, Donald: Constitutional Design: Proposals versus Processes, In The Architecture of Democracy: Constitutional Design, Oxford 2002 (kapitola The Contest of Ideas)
Kunc, Jiří: Stranické systémy v re/konstrukci, SLON, Praha, 2000
Lijphart, Arend: Consotional Democracy, World Politics, 21, no. 2, 1969
Lijphart, Arend: Democracy in Plural Societies. A Comparative Exploration, New Haven, Yale University Press, 1977
Lijphart, Arend: Democratic Political Systems, Types, Cases, Causes and Consequences, In Journal of Theoretical Politics 1, 1989
Lijphart, Arend: Patterns of Democracy: Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries, Yale University Press, London, New Haven, 1999
Lijphart, Arend: The Pros and Cons – But Mainly Pros – of Consensus Democracy, In Acta Politica 36, 2001
Novák, Miroslav: Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země, Masarykova universita, Brno, 2001
Novák, Miroslav: Systémy politických stran, SLON, Praha, 1997
Rokkan, Stein, Lipset, Martin S.: Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspectives, 1967
Říchová, Blanka: Úvod do současné politologie, Portál, Praha, 2002
Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2005


[1] Novák, Miroslav: Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země, Masarykova universita, Brno, 2001

[2] Lijphart, Arend: Consotional Democracy, World Politics, 21, no. 2 (1969)

[3] Spornost se týká především požadavku širokých všezahrnujících vládních koalic. Je nanejvýš pochybné, zda Rakousko a Belgie tuto podmínku splňovaly. Kterákoli dvoučlenná koalice v třístranickém belgickém formátu přece může také být interpretována jako minimální vítězná. To platí i pro tzv. koalici „velkou“ – tedy takovou, která zahrnuje nadbytečné množství mandátů. V tom případě je třeba zvážit, zda má taková koalice vskutku konsociační smysl, či zda naopak není jen projevem momentální či trvalejší strategické blízkosti spolupracujících stran. Přehled belgických vládních koalic 1946-74 jasně ukazuje, že požadavek všezahrnujících koalic ve většině případů nebyl naplněn.

[4] Nejzřetelněji je toto pojetí formulováno v práci z roku 1968 (viz. Lijphart, Arend: “Typologies of Democratic Systems”, In “Comparative Political Studies 1 (1)”)

[5] Lijphart používá obecnější pojem „fragmented“ (…system, culture, atd.) V jiných pracích užívá termínu „plural societies“. Obojí znamená přítomnost více než jednoho výrazně převažujícího štěpení ve společnosti. Já v této studii volím pojem „segmentovaný“, který dle mého mínění lépe vystihuje zřetelnou oddělenost a stabilitu jednotlivých „fragmentů“.

[6] Nemluvě o tom, že v takových státech je funkčnost jakéhokoli demokratického zřízení problematická. Avšak o proveditelnosti uspořádání tak komplexního, jakým je konsociační demokracie, to platí o to více.

[7] Lijphart bývá kritizován z přílišného idealismu. Myslím si ale, že realistický prvek je v jeho myšlení výrazně přítomen. O mnohém vypovídá např. to, že užívá ve zcela neutrálním smyslu pojem „kartel elit“ („Consociational democracy means government by elite cartel designed tu turn…“, viz. Consociational Democracy, str. 208).

[8] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2005

[9] Jestliže konsociační projekt předpokládá zahrnutí všech relevantních proudů, je těžko myslitelný v zemích, kde některou – antisystémovou - stranu nelze zahrnout. Z tohoto důvodu je podle mého sporný příklad Rakouska, kde se s FPÖ po určitá období nakládalo takřka jako s antisystémovou stranou.

[10] Kunc ve své práci „Stranické systémy v re/konstrukci“ (SLON, Praha, 2000) vykresluje řadu analogií mezi Itálií a Belgií. O italské společnosti píše takto: „…byť se pro Itálii nikdy nevžilo označení podobné belgickému „pilířování“, popisy obou politických kultur jsou v mnoha ohledech zaměnitelné“. (str. 93)

[11] Převzato z Novák, Miroslav: Systémy politických stran, SLON, Praha, 1997

[12] Do první skupiny by patřilo Lijphartovo štěpení etnicko-kulturní. Do druhé pak nejen náboženské, ale i „podpora režimu“, případně materialisticko-postmaterialistické. Toto štěpení se však historicky zjevně nemohlo týkat „zlaté éry“ konsociační demokracie. Ba co víc – pozdější nástup tohoto štěpení znamenal její postupný konec přinejmenším v Nizozemsku. Co se týče „zahraniční politiky“, je otázkou, zda by splnila kritéria štěpení v silném rokkanovském smyslu – tedy jako něčeho trvalého, hlubokého a historicky vzniklého. Pokud v některých konkrétních empirických případech ano, řadil bych toto štěpení rovněž do „světonázorové“ skupiny. „Město-venkov“ může mít svůj rozměr sociálně-ekonomický i kulturně-hodnotově-světonázorový.

[13] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2005, str. 432

[14] Lijphart se v této sporné a normativně citlivé tezi opírá např. o D. Eastona (A Systems Analysis of Political Life, New York 1965) a S. Verbu (Some Dilemmas in Comparative Research, World Politics, October 1967)

[15] Podotýkám, že mluvím o struktuře vzhledem k hierarchii, nikoliv počtu štěpení. Původní, konfesijní štěpení pochopitelně nezmizela, jen zeslábla.

[16] Logicky vzato se samozřejmě federalismus a konsociační demokracie nevylučují. Důkazem je Švýcarsko, kde funguje obojí. Rozdíl je v tom, který z konceptů je Lijphartem, resp. Horowitzem považován za klíčový pro řešení konfliktů ve společnosti. Horowitzovy argumenty ve prospěch federalismu – viz. „Constitutional Design: Proposals versus Processes“, In „The Architecture of Democracy: Constitutional Design“, Oxford 2002 (kapitola The Contest of Ideas)

[17] Lijphart později téma federalismu ve svých úvahách zohlednil a zahrnul je do konceptu konsensuální demokracie, jakožto jedno z deseti určujících dichotomií (viz. Lijprart, Arend: Patterns of Democracy, New Haven: Yale University Press, 1999).

[18] Podotýkám, že následující úvahou se už dostávám za rámec Lijphartových textů. Považuji ji ale za velmi důležitou pro objasnění našeho problému.

[19] P. Barša uvádí autonomii různých sfér – politické, ekonomické a nábožensko-morální – jako jeden z důležitých definičních prvků v sebepojetí moderního demokratického Západu. (viz. Barša, Pavel: Západ a islamismus. Střet civilizací nebo dialog kultur?, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2001)

[20] Možná je samozřejmě obojí interpretace. Např. přítomnost strany hlásící se ke komunistické ideologii lze chápat buď jako důsledek vyostřeného sociálně-ekonomického pravolevého štěpení, nebo jako znak svébytného a celostního systému víry.

[21] Na poněkud jiné tezi staví H. Arendtová svůj koncept totalitarismu. Rozvíjí především představu vykořeněnosti moderního člověka. Mé pojetí naopak implikuje, že moderní člověk byl do svých politických subkultur (segmentů) velmi silně zakořeněn.

[22] Podle Rokkana a Lipseta, průkopníků teorie štěpení, stojí právě tyto dvě revoluce u zrodu klasických čtyř štěpení: centrum/periferie, stát/církev, město/venkov a třídní štěpení (viz. „Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspectives, 1967)

[23] Hnacími motory této polarizace jsou na jedné straně levicový odpor proti redukci státu blahobytu a na druhé straně opozice radikální, nacionální a populistické pravice proti evropské integraci a přistěhovalectví. Jmenujme alespoň hlavní příklady ze zemí Beneluxu: nizozemská Socialistische partij, strana Pima Fortuyna, belgický Vlaams belang, apod.

[24] Toto je i Novákova interpretace. Pochybnosti v případě Rakouska jsou ještě vážnější než u Belgie (viz. výše poznámka 3). V principu jde ale o otazník stejného druhu – týká se „širokosti“ vládních koalic.

[25] Lijphart, Arend, Patterns of Democracy: Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries, Yale University Press, London, New Haven, 1999

[26] Lijphart, Arend, Democratic Political Systems, Types, Cases, Causes and Consequences, In Journal of Theoretical Politics, str. 39

[27] Lijphart, Arend, The Pros and Cons – But Mainly Pros – of Consensus Democracy, In Acta Politica 36, str. 131

[28] Pro analýzu tohoto jevu viz. G. Sartori: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2005, str. 99-105

[29] „This attests to the strength of the British system as a normative model even in fragmented political systems, where the model is inappropriate…“ (Consociational Democracy, In World politics, 21, no. 2, str. 212)

[30] Říchová, Blanka: Úvod do současné politologie, Portál, Praha, 2002, str. 59

[31] Zajímavé je, že poslanecký mandát ani není koncipován „na plný úvazek“ – předpokládá se i výkon jiné profese.

[32] Referendum může být vyvoláno také společnou iniciativou osmi kantonů.

[33] Setkáme se i s označením „magická formule“.

[34] Švýcarské strany mají i své francouzské a italské názvy, které jsou na celostátní úrovni (alespoň jako zkratky) důsledně používány. Tyto názvy přitom nemusejí být ve všech jazycích ekvivalentní. FDP si například ve francouzštině drží svůj tradiční název Radikálně-demokratická strana (Parti radical-démocratique Suisse, PRD). SVP se v italštině i francouzštině nazývá – v souladu se svou agrární tradicí – Demokratická unie středu (UDC)

[35] Tendence z posledních let k důslednému respektování rovných politických práv a příležitostí žen je také projevem „černého svědomí“ Švýcarska, které bylo jednou z posledních zemí, která ženám udělila volební právo. V médiích se například důsledně užívá označení Švýcaři a Švýcarky, občané a občanky, apod.

[36] Něco obdobného v té době můžeme pozorovat i v řadě jiných evropských zemí. V tehdejším Rakousku to bylo napětí mezi osvícenským centralismem a zemským patriotismem historické šlechty. Na rozdíl od našich poměrů se však toto napětí nikdy nestalo sporem jazykovým.

[37] Odtud pochází Lembruchova konkordantní demokracie (Konkordanzdemokratie).

[38] Například kanton Appenzell byl rozdělen na „půlkantony“ na bázi konfesijního štěpení. Nejmladší švýcarský kanton, frankofonní Jura vznikl odtržením od Bernu. Nikoliv ovšem, jak se mylně soudí, z jazykových, nýbrž z náboženských důvodů.

[39] Viz. níže – obr. č. 1 a 2

[40] Do OSN Švýcarsko vstoupilo až v roce 2002 a i tento krok vyvolal v zemi nemalé rozpory.

[41] Obě komory parlamentu tvoří jedno volební těleso. Ministři jsou voleni jednotlivě a postupně v pořadí podle resortů, ke zvolení je nutná nadpoloviční většina přítomných poslanců. Blocher byl zvolen až ve třetím kole, ostatní kandidáti jako obvykle drtivou většinou hned v prvním.

[42] Spíše kuriózní dobovou okolností byla rychlá fůze FDP s trpasličí frankofonní Liberální stranou Švýcarska (PLS), provedená za účelem posílení o její čtyři poslance, udržení volebního výsledku nad 20% (v dodatečném povolebním součtu) a zvýšení svého odstupu od nejslabší vládní CVP.

[43] Toto se ostatně netýká jen konservativních společností. Jiří Kunc píše o italském fenoménu, známém jako transformismus. Viz. „Stranické systémy v re/konstrukci“, SLON, Praha, 2000, str. 84-88

[44] Opět je ale nutno připomenout nezávislost kantonálních stran – SVP v kantonech Bern, Graubünden, Thurgau a Vaud (Waadt) doporučila hlasovat pro.

[45] Zajímavé je, že ta část SVP, která oba kroky odmítala, se v tomto směru vlastně postavila proti své původní koncepci, která spočívala v odmítání přistoupení k EU a v podpoře uzavírání ad hoc bilaterálních smluv s touto organizací. Zdůvodněním ze strany SVP samozřejmě bylo, že tato konkrétní smlouva je pro zemi nevýhodná.


Celá studie | Autor: Jiří Koubek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.