Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu "The Third Wave of Democratization in Latin America. Advances and Setbacks." (F. Hagopian - S. Mainwarring (eds.))

Vydáno dne 01. 01. 2007 (2907 přečtení)

HAGOPIAN, FRANCES – MAINWARING, SCOTT P.(eds.): The Third Wave of Democratization in Latin America. Advances and Setbacks. Cambridge University Press, New York, 2005, 432 s..

Nová publikace o latinskoamerických demokraciích – mající výrazné syntetické ambice, obsahující rozbor mnoha více či méně uznávaných paradigmat a shrnující příspěvky řady myšlenkově a publikačně plodných autorů – musí nutně vzbudit zájem a to nejen v okruhu komparativních latinoamerikanistů. Jednak proto, že v komparatistické obci jsou badatelé, orientující svůj zájem k jihoamerickému subkontinentu, zastoupeni výrazně nadproporčně, jednak proto, že právě tito badatelé měli mimořádný vliv na řadu teoretických debat v rámci politické vědy obecně.

Právě díky tomuto vlivu je dnes demokratizace v Latinské Americe jedním z nejstudovanějších problémů v komparativní politologii. Už od 80. let 20. st. pak tento region, spolu s jižní Evropou, tvoří jakousi laboratoř demokratizačních (tranzitologických) paradigmat, jež byla následně aplikována na ostatní oblasti světa, především na státy bývalého komunistického bloku. Byli to právě latinoamerikanisté (Schmitter, O´Donnell, Di Palma, Stepan, Linz či Munck, ale i Przeworski), kteří formovali onu dnes tak zpochybňovanou tranzitologii a kteří přinesli  koncepty tranzic a konsolidací, demokratur či sjednaných ruptur. Laurence Whitehead pak přímo v jednom manuálu politické vědy neváhal napsat, že bez znalosti španělštiny prostě režimní změny nepochopíme, protože je to právě ona, jež nám dala termíny jako „democradura“ (vlastně tvrdá, byť zároveň neustavená a nepevná demokracie) či „dictablanda“ (měkká, shovívavá diktatura). A vedle Španělska to byly země jako Brazílie či Chile, v nichž byl přechod k demokracii iniciován z lůna autoritářských režimů, proběhl za asistence umírněné opozice, jež vědomě demobilizovala své stoupence, a často zanechal nejen řadu „autoritářských enkláv“, ale i jistou pachuť u těch, kteří mluvili o nové fasádě, sloužící „ustaveným zájmům“. Právě tyto způsoby přechodu k demokracii  pak tranzitologové doporučovali i středovýchodní Evropě a zejména Maďarsko s Polskem jim tehdy udělaly neskutečnou radost, umocněnou faktickou absencí institucionálních pozůstatků bývalé vlády. Demokratizace obou regionů pak byly Samuelem Huntingtonem považovány za jev, mající společné nejenom načasování, ale i stejnou logiku a byly označeny za „třetí vlnu“ demokratizací.

Jak známo, toto tranzitologické paradigma bylo záhy zpochybněno řadou badatelů, zabývajících se středovýchodní Evropou (Bunceová či McFaul), ale i demokratizací obecně (Carothers), přičemž i koncepce jedné vlny je řadou autorů odmítána s tím, že v případě post-komunistického světa šlo vlastně o vlnou čtvrtou. Stejně tak je tomu s řadou závěrů tzv. konsolidologů, zkoumajících vazby mezi kvalitou demokracie a možnými institucionálními uspořádáními jednotlivých režimů. Linzem zahájená kritika prezidentských režimů a preference parlamentarismu sice našla obrovské množství stoupenců (z regionu středovýchodní Evropy jmenujme Jerzyho Wiatra), ale při snaze o aplikaci mimo latinskoamerickou oblast se setkala s kritikou, upozorňující na její regionální omezenost (v případě Asie tak nedávno učinil třeba Francis Fukuyama).

Každá nová práce na téma tranzice by tak měla nějakým způsobem nejenom shrnout stav bádání a potvrdit či vyvrátit předchozího přístupy – což je možné oprávněně očekává především v situaci, kdy se na vzniku práce podílí takové množství výborných a uznávaných autorů, jak tomu bylo v případě recenzované knihy – , ale měla by také reagovat na aktuální debaty. Pro zájemce o jihoamerické teritorium je  pak očekávání ještě zvýšeno politickým vývojem v oblasti, v níž se dnes demokracie nejenom drží, ale poprvé od dob Salvadora Allendeho i pokouší usmířit verbálně ambiciozní levicově reformistické projekty s režimem liberální demokracie. Recenzovanou publikaci tak budeme posuzovat ze dvou hledisek: 1) co nového přináší v teoretické a empirické oblasti pro poznání studovaného regionu; 2) jaká je její hodnota pro budování obecnějších teorií demokratizace a typů politických režimů. Prvnímu i druhému okruhu se  práce věnuje v úvodní kapitole, sepsané Scottem Mainwaringem a Aníbalem Pérez Liňánem, a v závěru Francese Hagopiana. Jednotlivé země jsou pak rozebrány v devíti případových studiích.

Z hlediska prvního okruhu musíme práci od počátku vytknout nedostatečně vysvětlený resp.obhájený výběr studovaných zemí. Těch je celkem devět a kniha tak pokrývá pouze větší část subkontinentu, nikoli subkontinent celý. Nezpochybnitelné je zahrnutí takových kolosů jako Mexiko, Brazílie a Argentina, tím spíše, že se jim věnují takoví autoři jako Beatriz Magaloni, Kurt Weyland a Steven Levitsky. Nepřekvapí ani zařazení velmi zajímavé Kolumbie, ačkoli její demokratizace byla v Huntingtonově chronologii součástí druhé vlny, podobná je tato drobná výtka v případě Venezuely. Jako „neočekávané demokracie“ jsou inkorporovány Bolívie, El Salvador a Guatemala. Tyto země jsou ještě doplněny o Peru. Ostatní jihoamerické státy ale chybí. Není takovým překvapením, že absentuje Ekvádor a Paraguay, tedy země  k nimž se politologové vždy stavěli poněkud přezíravě a do širších výzkumů je zahrnovali jen zřídka. Obě přitom náleží do bloku nových demokracií z třetí vlny a jejich velmi problematický vývoj v posledních letech by jistě stál za hlubší výzkum. Ale bude to patrně právě nestabilita, resp. to co můžeme označit za „nestrukturované politické jednání“, jež stojí za jejich absencí v případových studiích. V úvodní kapitole a závěru se s nimi však operuje. Překvapivější je ignorování Uruguaye a Chile, zemí jimž se v badatelské obci vždy věnovala solidní pozornost, daná především jejich dobrým komparativním potenciálem v rámci Cono-Suru. K těmto dvěma případům, spolu s Kostarikou, autoři uvádějí, že mají „nejsilnější demokratické dědictví z celé Latinské Ameriky“ a proto jsou vynechány. Vysloveně pak „bije do očí“ vynechání Nikaragui, tedy státu, jehož demokracie se rodila v obzvláště zajímavém kontextu a vlastně nadvakrát (po pádu Somozy a po dohodách mezi sandinisty a umírněnější částí pravice). Je to právě Nikaragua, jež prošla tranzicí od prosovětského, byť velmi liberálního a minimálně formálně demokratického režimu paralelně s procesem ukončení zvnějšku sponzorované občanské války a představuje tak velmi lákavý objekt studia. Její zkušenosti  nejen s privatizací, ale třeba i obnovou mezietnického soužití, by mohly být velmi inspirativní pro řadu badatelů, zpochybňujících užitečnost intra-regionálních komparací.

Právě způsob, jímž země vybírali a na základě čeho rozhodovali, nám autoři v práci prakticky nesdělují, resp.jako důvod uvádějí snahu o „důkladnější analýzu souboru případů, vybraných pro  porozumění pokroků a zadrhávání v demokratizaci“, především těch, kde výsledky demokratizace byly překvapivé (s. 10). Tím se jistě vysvětlí absence dvou zemí z jihu ale určitě ne vynechání  Paraguaye, Ekvádoru či Nikaragui, nemluvě o ignorování jediné karibské demokracie - také pěkně problémové - v Dominkánské republice.

Samotné zpracování případových studií pak vskutku odpovídá velmi vysokým očekáváním.(Patrně ediční problémy způsobily, že řada z nich končí již krátce po roce 2002 a nezahrnuje tak vzestup oné mnohými tolik obávané „levicové vlny“, ani další fázi venezuelského politického konfliktu). Jak již bylo uvedeno, autoři  jednotlivých kapitol byli zvoleni velmi dobře. Trochu škoda však je, že za posledních pár let se snad ve všech podstatných srovnávacích studiích objevují v případě Bolívie hlavně články René Antonia Mayorgy, pouze někdy „alternujícího“ s Eduardo Gamarrou. Mayorga je ve většině svých textů k fungování bolívijské demokracie od 2. pol. 80.let 20. st. do dnešních dnů přinejmenším příliš shovívavý a v jeho podání tak vypadá nedávná radikální změna v zemi minimálně jako určitá forma antidemokratické revoluce. V recenzované studii se však ani on již nemohl vyhnout obrovským problémům bolívijského státu (spíše než konkrétního politického režimu) a v mnoha ohledech přijal kritické výtky, směřované k tamní politické elitě, nyní již zcela odstavené od moci. Přesto, není moc dobré, když je mezinárodní vědecké obci po léta prezentován na jisté téma jen jeden jediný způsob pohledu.

Všechny precizně zpracované case-studies ústí v jeden závěr: Latinská Amerika je demokratičtější než by se mohlo očekávat. Mainwaring s Pérez-Liňánem přímo konstatují, že v situaci ekonomických a sociálních krizí „je pozoruhodné, jak odolné byly kompetitivní režimy tváří v tvář těmto problémům...“(s. 59) Právě toto zjištění, navazující na kritiky ekonomistních a modernizačních determinací demokracie, je jedním ze zásadních závěrů práce. Latinská Amerika ukazuje od roku 1978, jímž autoři vymezili počátek její „třetí vlny“, překvapivou míru politické stability, kontrastující s dřívější chronickou nestabilitou. Tento úspěch je vysvětlen jednak změnami v zahraniční politice USA, jež vyjma protichávezovského puče již nedává s nestabilitou regionu najevo spokojenost, jednak určitou inter-regionální difůzí demokratických postojů a způsobů politického jednání. Nedemokratická pravice se zdiskreditovala všude – ve vojenské „mise“ již nikde nevěří. Levice pak opustila svůj radikální revoluční diskurz – paradoxně vyjma Venezuely, země s výraznou demokratickou tradicí. Je to tedy „snížená polarizace“, jež znovu udělala z demokracie „možnou hru“  a učinila „jednodušším zvládání konfliktů v rámci demokratických hranic“ (s. 43-44). V 90. letech byla politika „méně polemická a vyhrožující“ (s. 46). Pokud se demokracie někde dostala do závažných problémů, tak tato situace přesto nevyústila v autoritářský režim, ale vedla k „ustavení“ semi-demokracie, tedy určitého hybridního režimu. Nestabilita tak nabyla nových forem, charakteristických čtyřmi jevy: 1) křehkostí (někdy kolapsem) řady zvolených vád; 2) neochotou či neschopností vojáků přebrat moc a to i v situaci, kdy mohou prezidenta sesadit; 3) lidovými protesty, jako hlavní silou, vedoucí k pádům vlád; 4) rostoucí rolí parlamentů, jako institucionálních arén pro tvorbu krátkodobých řešení politických krizí.

Širší závěr, který ze studia latinskoamerického regionu plyne pro studium jiných oblastí a pro teoretické uvažování o demokraciích, je především odmítnutí vazby mezi mírou modernizace a ekonomickým růstem na jedné straně a pravděpodobností vzniku demokracie na straně druhé. Tyto teze, známé především v podání S. M. Lipseta, Latinská Amerika vyvrátila již dříve. V letech 1946–1977 byly v oblasti k pádu náchylnější demokratické vlády právě ve vyspělejších a modernějších ekonomikách. Ani vývoj po roce 1978 Lipsetovy teze nepotvrdil, když „některé chudší země (Dominikánská republika v roce 1978, Ekvádor v roce 1979 a Peru v 1980) začaly přechod k demokracii, zatímco většina bohatších zemí (mj. Argentina, Brazílie, Chile a Mexiko) byly pod autoritářskou vládou“ (s. 57).  Proto „strukturální proměnné, jako příjem na hlavu, podíl pracovníků v průmyslu a úspěšnost režimu, nejsou důležitými faktory pro vysvětlení zvýšeného trvání soutěživých režimů či rostoucí nestability autoritářských vlád...“ (s. 57). Klíčovým pro úspěch demokracie je chování politických aktérů a stupeň tolerance či naopak polarizace, jež do společnosti vnášejí. I chudá země, se špatnou vládou, tak nemusí čelit ostré antidemokratické výzvě, stejně jako solidně rostoucí a „moderně“ strukturovaná ekonomika, se střední třídou a organizovaným dělnictvem, může snadno skončit pod autoritářskou vládou.

Bohužel, autoři se v komparaci striktně drželi pouze latinskoamerické oblasti a vůbec nereagovali na zajímavé diskuze s odborníky na jiná teritoria, jež mnohdy sami vedli v 90. letech 20.st. Stejně tak trochu zaráží jejich příliš snadné označování nekonsolidovaných demokracií jako semi-demokracií, bez pokusu najít bližší definici tohoto pojmu, nemluvě o rezignaci na propracovanější typologii těchto režimů. Zde by opět mohli reagovat na bádání o jiných režimech, v tranzitologickém žargonu označovaných za hybridy. (I zde bychom mohli autorům vytknout fakt, že trochu ignorují Linzovu definici „situace“, tedy politického uspořádání, jež nedosáhlo pevné režimní podoby a je vystaveno neustálému hledání institucionální formy, jež by byla považována za konečnou). Úplně pak zaráží absence nového zhodnocení prezidentského režimu v úvodní kapitole, ačkoli to byl právě Scott Mainwaring, který se do debat o něm dříve hodně zapojoval.

Čtenář, nemající výraznější zájem o španělsky a portugalsky mluvící Ameriku, bude knihou patrně poněkud zklamán, stejně jako ti, kteří se zabývají obecnou teorií politických režimů. Je sice možné, že striktní teoretické omezení na Latinskou Ameriku je reakcí na určitý „badatelský imperialismus“, jenž byl na poli demokratizačních studií latinoamerikanistům vyčítán, ale tento svého druhu mýtus by uvedení autoři nejlépe vyvrátili snahou o širší srovnávací záběr s novými demokraciemi a semi-demokraciemi v jiných částech světa. Naopak, regionální specialisté a zájemci mohou knihu v zásadě jenom chválit a snad i tiše závidět. Ačkoli, ta chybějící Nikaragua...


Celá recenze | Autor: PhDr. Radek Buben | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.