Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu „Dějiny islámského světa ve 20. století“ (R. Schulze)

Vydáno dne 01. 05. 2007 (2722 přečtení)

SCHULZE, Reinhard. Dějiny islámského světa ve 20. století . Z německého originálu přeložil Vladimír Petkovič. 1. vyd. Brno : Atlantis, 2007. 447 s. Původní vydání: Geschichte der islamischen Welt im 20. Jahrhundert, München, 2002. ISBN 978-80-7108-284-2.

Monografií zabývajících se moderními a soudobými dějinami Blízkého východu je v češtině k dispozici relativně málo. Rozhodně neúměrně málo k tomu, jaký význam tento region hraje během posledních desetiletí a jak souběžně roste zájem o jeho studium. Tuto situaci lze demonstrovat i na příkladu Nakladatelství Lidové noviny, které ve své řadě „Dějiny států“ věnovalo i dějinám bývalé NDR přes čtyři stovky stránek; zájemci o Blízký východ si však museli vystačit s publikací menší, a to při nepoměrně větším časovém i geografickém rozsahu.

V nedávné době se pak dočkal reedice poměrně obsáhlý Svět islámu, jeho kultura a dějiny českého orientalisty Felixe Tauera, který ovšem vzhledem k roku původního vydání nepokrývá důležité období posledních desetiletí. Totéž platí o jinak dobré práci Eduarda Gombára Moderní dějiny Blízkého východu vydané v 90. letech či o Arabském východu (1945–1958) slovenského arabisty Karola R. Sorbyho.

Je tedy nutné ocenit počin brněnského nakladatelství Atlantis, které se rozhodlo vydat historickou práci německého arabisty a islamologa Reinharda Schulzeho. Jeho Dějiny islámského světa ve 20. století vyšly poprvé již v roce 1994, českému čtenáři se však dostává do rukou překlad doplněného vydání z roku 2002. Profesor, působící na univerzitě ve švýcarském Bernu, se ve své práci věnuje celému islámskému světu, který sám vymezuje jako „země, oblasti a společnosti, v nichž žijí většinou muslimové a které jsou spolu spjaté historicky daným vztahem k rozvoji islámské kultury od 7. století“. Při takto pojatém rozsahu ovšem nelze očekávat, že kniha bude plnit roli vyčerpávající příručky či učebnice.

Dějiny islámského světa jsou mnohem spíše interpretací dějin vymezeného prostoru, přičemž jednotlivé dílčí kapitoly lze pokládat za případové studie, které – vzájemně komparovány – podrobují zkoušce tezi vyřčenou samotným autorem. Pokud pak celý text prostudujeme, zjistíme, že v Schulzeho pojetí hýbe dějinami islámského světa zejména vzájemný vnitřní zápas několika hlavních elementů: proudu měšťansko-nacionalistického, jehož diskurz užívá evropského jazyka; proudu islámsko-nacionalistického, jehož představitelé se snaží o vyjadřování pomocí jazyka islámského, a nakonec zvláště v první polovině století silný živel konzervativně-agrární.

Zápas o hegemonii v budoucích národních státech v meziválečném období vedl později ve většině případů k vítězství „evropských“ nacionalistů. V některých zemích byl tento boj o moc obzvlášť komplikovaný, což si můžeme ukázat na příkladu Schulzova výkladu o vývoji v Egyptě. Přestože byla tato země kolébkou reformního islámského proudu Salafía, nepodařilo se „islamistům“ nad „evropany“ zvítězit ani po velké hospodářské krizi, která přinesla všeobecný rozmach islámských hnutí. V Egyptě do této doby spadá vznik dodnes mimořádně vlivného Muslimského bratrstva. Již těsně po první světové válce si sekulární nacionalisté (jak bývají někdy evropsky se vyjadřující nacionalisté označováni) dokázali za pomoci britské správy podrobit třetí element – venkovany, kteří se tehdy neúspěšně pokusili o povstání. Zápas „evropanů“ a „islamistů“ byl pak na dlouhou dobu rozhodnut po nástupu Gamála cabd an-Násira, který svůj program formuloval zcela v intencích evropskými ideologiemi vymezeného diskurzu.

Podobným výsledkem skončil zápas o podobu nezávislého státu v Alžírsku. Zde byl národní program poprvé formulován právě představiteli islamistické Salafíe, zatímco většina muslimské elity trvala dlouhou dobu v souladu s republikánskými ideály na požadavcích pouhé rovnoprávnosti s Francouzi. Nakonec však byl islamistický diskurz zatlačen do pozadí, přičemž samotný islám sloužil spíše jen k vyjádření etnicity (podobně tomu podle Schulzeho bylo i v Pákistánu). Alžírsko bylo po získání nezávislosti roku 1962 vyhlášeno lidově demokratickou republikou a islámské hodnoty byly zcela zastíněny požadavky na budování sociálně spravedlivé společnosti – vyjádřeno ovšem v rámci západní terminologie. Zcela jednoznačně se západními ideologiemi inspirovaní republikáni stali vítězem v Turecku. Sekularizační Atatürkovy reformy zde byly usnadněny tím, že jejich autoři byli zároveň jakožto vysocí vojenští důstojníci držiteli skutečné moci v zemi.

K zásadnímu oslabení sekulárních ideologií v islámském světě došlo v 70. letech. Důvodem byla zejména neschopnost vládnoucích režimů zajistit obyvatelstvu očekávanou životní úroveň. Špatně placení zaměstnanci vlastně žili na hranici dvou světů, kde byli plně informováni o životní úrovni ekonomických elit, která ovšem kontrastovala s jejich vlastní každodenností. Za této situace plnil islamismus roli ideologie, která nabízela komplexní řešení ekonomických i politických problémů. K největšímu úspěchu došlo v roce 1979, kde byla zkrachovalá šáhova íránská monarchie nahrazena islámskou republikou. Jinde byli islamisté méně úspěšní a i samotný příklad Íránu zanedlouho ukázal limity islamistických ideologií.

V poslední kapitole pak mluví autor o „postislamismu“. Tento pojem, jejž rovněž používá například francouzský orientalista Olivier Roy, označuje současnou fázi islamistických hnutí. Islamistická ideologie neuspěla v boji o národní stát (ani výjimečný případ Íránu nelze vnímat jako úspěch islamistické ideologie za situace, kdy se režim sám obrací, podobně jako šáh, ke starým perským mýtům). V současném (post)islamismu můžeme vnímat dvě tendence. Jednak někteří islamisté nově formulovali požadavky demokracie a lidských práv (Náhnáh v Alžírsku, Chatámí v Íránu); mnohem více se ale do povědomí světové veřejnosti dostala tendence druhá. Tedy islamismus jako mobilizační nástroj boje a prostředek ochrany vlastní kultury před globalizací.

Bojový islamistický džihádismus, jakoby v souladu s postmoderní dobou, rezignoval na jakoukoliv ideologii. Namísto toho se uchyluje ke zjednodušeným symbolům a mýtům. Ani tak často skloňovaná šaríca již není konkrétním návodem k uspořádání společnosti v islámském státě, ale je spíše symbolem či etickou zásadou. Takový islámský program se ovšem hodí spíše jen pro opoziční hnutí, a není vhodný k mobilizaci mas.

Ve jménu tohoto pojetí islamismu byly provedeny útoky na New York a Washington, které však nezaznamenaly mezi muslimskou veřejností přílišnou podporu. Tato poslední fáze islamismu se podle Schulzeho v lecčems navrací k venkovským hodnotám. Mnohem spíše než západní či vlastní islamistické ideologie jsou současným džihádistům bližší pravidla pospolitostí afghánských Paštunů či kavkazských Čečenců. Toto tvrzení platí zejména o „guerillových“ džihádistech cAbdulláhovi cAzzámovi, učiteli Usámy bin (ibn) Ládina, či o Ibn al-Chattábovi, který se účastnil bojů v Čečensku. Za podobné situace se nedá předpokládat, že by se mohl islamismus stát významnou silou aspirující na ovládnutí moderních národních států.

Monografie Reinharda Schulzeho je tedy velmi pozoruhodnou interpretací dějin islámu ve 20. století. Kromě uvedených tezí, jež se týkají jednotlivých etap vývoje muslimské ummy, pak autor v samotném úvodu práce formuluje jeden velmi důležitý pohled. Tvrdí, že i pro muslimský svět platí univerzální čas – Weltzeit –, a tedy platí, že i jeho dějiny se odehrávají v rámci světově platných periodizací. Odmítá tak názor těch, kteří tvrdí, že islámský svět se nyní nachází ve „svém středověku“ nebo, jednoduše řečeno, zaostává o nějakých 500 let za Západem. Podle Schulzeho není dost dobře možné, aby se nějakému regionu vyhnuly důsledky technického pokroku či aby jím nerezonovaly události takového významu jako obě světové války.

Co může některým čtenářům vadit, je přílišná snaha o syntézu na úkor analytického přístupu k jednotlivým základním problémům. Čtenář, který by v knize hledal spíše velké množství faktografických údajů, bude leckdy zklamán. Na druhou stranu si může být jist, že předkládaný pohled je výsledkem mnohaleté práce historika, který dokáže těžit ze své znalosti orientálních jazyků i terénních pobytů, jemuž ovšem nechybí akademický odstup. Opírá se jak o dlouholetou práci s primárními prameny, tak o studium odborné literatury.

Pro plastičtější představu je možné vzít si na závěr na pomoc slova z úvodu Miloše Mendela, který české vydání redigoval. Ten řadí Schulzeho práci kamsi mezi „oduševnělou esejistiku s efektivními příměry, v níž si tak libují mnohé francouzské studie“ (zřejmě narážka na poslední v češtině vydanou práci G. Keppela; pozn. Z. B.) a „strohý, invence prostý neopozitivizmus, na který přísahají někteří středoevropští obecní historikové“.


Celá recenze | Autor: PhDr. Zdeněk Beránek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.