PIERSON, Christopher, CASTLES, Francis Geoffrey (eds.).
The Welfare State Reader. Second edition. Cambridge (UK), Malden (USA) :
Polity Press, 2006. xi, 492 s. ISBN 0-7456-3556-3 (brož).
Reader, neboli čítanka textů k aktuálnímu a často
diskutovanému tématu welfare state. (Výraz welfare state, převáděný do češtiny
obvykle jako sociální stát či stát sociálních služeb, nechávám záměrně
v originále.) Kniha plní úlohu úvodu do problému a poskytuje zároveň přehled o
současném stavu debaty ve světovém měřítku. Jedná se o druhé vydání (podzim
2006), srovnáním s prvním vydáním (2000) je pak možno také dokumentovat a
tematizovat proměnu výše zmíněných debat.
Editory čítanky jsou Ch. Pierson a F. G. Castles, světově
uznávaní odborníci, jejichž vlastní texty již můžeme zahrnout do kategorie
klasických. Nakladatelství Polity Press, založené v r. 1984, patří
k nejprestižnějším anglosaským nakladatelstvím v oblasti humanitních a
sociálních věd. Orientuje se především na oblast sociologie a politologie,
nabízí ale rovněž ediční řady filosofie, historie, antropologie, literární
teorie, psychologie, kulturologie či gender studies.
Čítanka je rozdělena do tří větších oddílů – základní
přístupy, hlavní problémy současné debaty a výhled do budoucna. Obsahuje 32
textů, dokumentujících vývoj teorie welfare state v druhé polovině 20. a na
počátku 21. st., výjimkou je pouze úvodní text, jehož autorem je Thomas Paine.
Až na nepočetné výjimky (Ch. Murray, A. Giddens) nejsou vybrané texty v češtině
dostupné.
V prvním oddílu najdeme jednak klasické texty, jež
uvažování o welfare state zakládají (T. H. Marshall, R. Titmuss, A. Briggs),
jednak texty, jež reprezentují trojí základní perspektivu nazírání problému –
perspektivu levicovou (W. Korpi, C. Offe, J. O´Connor, text Komise pro sociální
spravedlnost), pravicovou (F. von Hayek, Ch. Murray, L. M. Mead) a feministickou
(M. MacIntosh, C. Paterman; genderová problematika se však promítá i do textů
dalších dvou oddílů). Zvolené texty se přitom pokoušejí postihnout i různorodost
přístupů v rámci jednotlivých perspektiv. Např. v rámci levicové perspektivy
najdeme jak marxistický přístup C. Offeho, tak přístup Komise pro sociální
spravedlnost (Commission on Social Justice), vycházející ze sociálně
liberálního prostředí britských labouristů a liberálních demokratů. V rámci
pravicové perspektivy zase vedle sebe stojí přístupy liberální či (pro odlišení
od jiných větví liberální tradice) neoliberální, zosobněné F. von Hayekem a
přístupy neokonzervativní, zastoupené Ch. Murrayem. Ze známých přístupů či
formulací – často citovaných, leč málokdy skutečně vyčtených z původních pramenů
– můžeme v tomto oddílu najít např. Marshallovu třístupňovou koncepci práv,
Titmussovo rozdělení welfare state na univerzální a reziduální, Murrayovu
pochybnost o účinnosti a spravedlnosti programů boje proti chudobě v USA a
rozdělení chudoby na čistou a latentní či Offeho slavnou větu, že kapitalismus
nemůže existovat ani bez welfare state, ani s ním.
Druhý oddíl je rozdělen podle problémových okruhů.
Nalezneme zde téma konceptualizace welfare state a typologii jeho režimů (G.
Esping-Andersen, W. Arts, J. Gelissen), téma globalizace (C. Hay, F. Scharpf, F.
G. Castles), téma evropeizace (W. Korpi, P. Teague, D. Chalmers a M. Lodge),
téma demografických změn (D. Coleman, J. H. Schulz, R. Jackson, P. Macdonald) a
téma welfare state jako politického problému (P. Pierson, B. Palier). Ze známých
přístupů či formulací jmenujme alespoň klasickou Esping-Andersenovou typologii režimů welfare
state, která si stále udržuje svůj paradigmatický vliv, dále kapitolu z knihy
editora této čítanky Castlese, který řadí populární tezi o vývoji sociálních
výdajů v posledních dvou desetiletích jako „závodu ke dnu“ spíše do kategorie
„mýtů krize“ než „reality krize“ či text P. Piersona, který se zaměřuje na
obecnější politické příčiny selhání plánů na radikální omezení welfare state.
Ve třetím oddílu jsou soustředěny texty velmi různorodé,
orientované však především k výhledům do budoucna a k možnostem přeměny
dosavadní podoby welfare state do podoby novější, lépe reagující na nové výzvy a
nové kategorie rizik (A. Giddens, G. Bonoli, G. Esping-Andersen, R. Lister, P.
van Parijs). Určitou výjimku představuje text N. Ellisona, věnovaný spíše
metodologickým otázkám. Z politicky vlivných přístupů zde stojí nepochybně za
zmínku část Giddensovi Třetí cesta, věnovaná tématu „positive welfare“ a také
van Parijsova koncepce univerzálního přijmu („basic income“).
Jedná se o druhé vydání, na místě je tedy také srovnání
s vydáním prvním. A zde je třeba říci, že je-li v jiných případech druhé vydání
pouze příležitostí k opravě tiskových chyb a napsání nové předmluvy, druhé
vydání této čítanky se od vydání prvního liší velmi významně. První oddíl zůstal
sice beze změn, texty v druhém a třetím oddílu se ale obměnily téměř úplně. Ze
17 textů, které byly v těchto oddílech obsaženy v prvním vydání, najdeme jich
v druhém vydání jenom 5 (G. Esping-Andersen, P. Pierson, A. Giddens, F. Scharpf,
P. van Parijs) a kromě nich se s jiným textem opakuje ještě jeden autor (P.
Teague). Ostatek je nový. A není to podle editorů samoúčelné: „Není to
aktualizace pro aktualizaci. Je to proto, že problémy se vyvíjejí a vědecké
perspektivy mění.“ (s. 2)
Čítanka je doplněna jmenným a věcným rejstříkem,
bibliografií textů, ediční poznámkou k oběma vydáním a velmi stručnými úvody ke
všem třem oddílům.
Samozřejmě, čítanky jsou vždy v jistém smyslu ošidné, neboť
vybírají jen některé texty a z těchto textů jen některé pasáže. Někdy jsou texty
vyjmuty z článků, ale někdy jsou to kapitoly či části kapitol knihy. Můžeme
proto vést spory o tom, je-li vybraná pasáž pro daný text charakteristická,
není-li bez kontextu zavádějící či není-li jiná část textu ještě důležitější.
Předmětem sporu se může stát i sama volba textu či autora, zejména je-li
vynechán autor jiný. Bylo by totiž jistě možno nalézt další autory, kteří
k tématu podnětným způsobem přispěli a přesto nejsou v čítance zahrnuti: E.
Huber, J. D. Stephens, S. Leibfried, T. Iversen, T. Fitzpatrick, P.
Taylor-Gooby, S. Kuhnle, P. Rossenvallon, N. Gilbert, H. Kitschelt, samotný Ch.
Pierson a další. Bylo by se také možno ptát, proč nebyl třeba místo klasického
Esping-Andersenova textu z The Three Worlds of Welfare Capitalism použit některý
z textů novějších, v nichž autor nejen vysvětluje vlastní model, ale zároveň se
vyrovnává s návrhy na jeho úpravu. Proč byl v Murrayově případě použit jeho
článek k tématu čisté a latentní chudoby a nikoli třeba některá z kapitol jeho
zásadní práce Losing Ground, kde vedle výše zmíněného řeší také otázky
změny paradigmatu sociální politiky nebo kde provádí tzv. myšlenkové
experimenty, na nichž lze možná nejlépe dokumentovat jeho neokonzervativní
přístup k welfare state. Nebo proč je relativně málo prostoru věnováno
postmoderní perspektivě uvažování o welfare state, tedy autorům jako Ch.
Mouffeová, K. Mann nebo J. Clarke...
Nicméně, žádná čítanka nikdy nebude a nemůže být zcela
vyčerpávající. Téma welfare state je mimořádně rozsáhlé a sestavit
reprezentativní výbor z textů k tomuto tématu je podobně obtížné, jako kdyby
chtěl někdo sestavit takový výbor k tématu demokracie nebo tématu moci. A každá
čítanka bude také vždy určitým způsobem reprezentovat perspektivy a přesvědčení
editorů, a to jak filosofické a metodologické, tak politické. V tomto případě
jsou editoři představiteli hlavního proudu uvažování o welfare state, který se
tradičně pojí s levicově liberální, příp. levicovou orientací sociálně
demokratického typu. Ostatně, jedním z dvou základních metodologických přístupů,
který editoři při vytváření čítanky použili, je přesvědčení, že debaty o welfare
state – ať již teoretické či praktické – jsou debatami v podstatě politickými,
či politicky relevantními. Druhým kritériem pak byla snaha „překonat
nacionalistické zápecnictví, které často analýzy welfare state charakterizuje.
Vznik moderního welfare state je mezinárodním jevem, který na sebe bere mnohé
formy a který představuje výzvy, jež jsou různými vědci v různých zemích různé
nahlíženy.“ (s. 2)
Domnívám se, že výběr textů v této čítance je opravdu
reprezentativní a spolu s prvním vydáním může toto druhé vydání posloužit
zejména studentům či obecně akademikům mnohem lépe, než jakákoli z českých
prací. Ať již jako úvod do problémů welfare state obecně, ať již jako úvod do
současné debaty. Nejde jen o zlaté pravidlo „ad fontes“ nebo vedlejší pozitivní
důsledek, kterým (pro studenty) je osvojení si práce s odborným cizojazyčným
textem. Důvod je zásadnější, obsahový. V české politologii a společenských vědách obecně totiž prvotní zájem o welfare
state, spojený s první polovinou 90. let 20. st. – způsobený dílem společensko
politickou situací (transformace a „zakladatelské“ období nového státu), dílem
„okouzlením“ z nových badatelských možností – v průběhu druhé poloviny 90. let
postupně opadnul a badatelé soustředili svou pozornost na dílčí a zpravidla
výrazně praktické problémy. Všechny teoretické práce, jakož i učebnice a texty
syntetického charakteru (M. Večeřa, M. Potůček, L. Musil, L. Křížkovský, specifické postavení má Z.
Konopásek) tak vlastně vycházejí ze situace přelomu 80. a 90. let 20. st.,
přičemž novější pokusy o prostředkování zahraniční debaty (J. Keller, M. Smutek,
do jisté míry M. Potůček) jsou poněkud torzovité. Ani v odborném tisku není
tématu welfare state věnována v posledním desetiletí téměř žádná pozornost a
diskuse se odehrávají téměř výhradně v rovině publicistiky, na stránkách deníků
a kulturně politických časopisů. A snad právě proto bych tuto čítanku doporučil
nejen studentům či akademikům, ale – zcela upřímně, jsa prost
akademické přezíravosti – též novinářům, politikům a publicistům obecně, kteří
na toto téma dnes a denně hovoří či píší a nechtějí přitom setrvat v rovině
povrchních soudů a bezobsažných frází…