Recenze na knihu "The Welfare State Reader" (Ch. Pierson, F. G. Castles, eds.)

PIERSON, Christopher, CASTLES, Francis Geoffrey (eds.). The Welfare State Reader. Second edition. Cambridge (UK), Malden (USA) : Polity Press, 2006. xi, 492 s. ISBN 0-7456-3556-3 (brož).

Reader, neboli čítanka textů k aktuálnímu a často diskutovanému tématu welfare state. (Výraz welfare state, převáděný do češtiny obvykle jako sociální stát či stát sociálních služeb, nechávám záměrně v originále.) Kniha plní úlohu úvodu do problému a poskytuje zároveň přehled o současném stavu debaty ve světovém měřítku. Jedná se o druhé vydání (podzim 2006), srovnáním s prvním vydáním (2000) je pak možno také dokumentovat a tematizovat proměnu výše zmíněných debat.

Editory čítanky jsou Ch. Pierson a F. G. Castles, světově uznávaní odborníci, jejichž vlastní texty již můžeme zahrnout do kategorie klasických. Nakladatelství Polity Press, založené v r. 1984, patří k nejprestižnějším anglosaským nakladatelstvím v oblasti humanitních a sociálních věd. Orientuje se především na oblast sociologie a politologie, nabízí ale rovněž ediční řady filosofie, historie, antropologie, literární teorie, psychologie, kulturologie či gender studies.

Čítanka je rozdělena do tří větších oddílů – základní přístupy, hlavní problémy současné debaty a výhled do budoucna. Obsahuje 32 textů, dokumentujících vývoj teorie welfare state v druhé polovině 20. a na počátku 21. st., výjimkou je pouze úvodní text, jehož autorem je Thomas Paine. Až na nepočetné výjimky (Ch. Murray, A. Giddens) nejsou vybrané texty v češtině dostupné.

V prvním oddílu najdeme jednak klasické texty, jež uvažování o welfare state zakládají (T. H. Marshall, R. Titmuss, A. Briggs), jednak texty, jež reprezentují trojí základní perspektivu nazírání problému – perspektivu levicovou (W. Korpi, C. Offe, J. O´Connor, text Komise pro sociální spravedlnost), pravicovou (F. von Hayek, Ch. Murray, L. M. Mead) a feministickou (M. MacIntosh, C. Paterman; genderová problematika se však promítá i do textů dalších dvou oddílů). Zvolené texty se přitom pokoušejí postihnout i různorodost přístupů v rámci jednotlivých perspektiv. Např. v rámci levicové perspektivy najdeme jak marxistický přístup C. Offeho, tak přístup Komise pro sociální spravedlnost (Commission on Social Justice), vycházející ze sociálně liberálního prostředí britských labouristů a liberálních demokratů. V rámci pravicové perspektivy zase vedle sebe stojí přístupy liberální či (pro odlišení od jiných větví liberální tradice) neoliberální, zosobněné F. von Hayekem a přístupy neokonzervativní, zastoupené Ch. Murrayem. Ze známých přístupů či formulací – často citovaných, leč málokdy skutečně vyčtených z původních pramenů – můžeme v tomto oddílu najít např. Marshallovu třístupňovou koncepci práv, Titmussovo rozdělení welfare state na univerzální a reziduální, Murrayovu pochybnost o účinnosti a spravedlnosti programů boje proti chudobě v USA a rozdělení chudoby na čistou a latentní či Offeho slavnou větu, že kapitalismus nemůže existovat ani bez welfare state, ani s ním.

Druhý oddíl je rozdělen podle problémových okruhů. Nalezneme zde téma konceptualizace welfare state a typologii jeho režimů (G. Esping-Andersen, W. Arts, J. Gelissen), téma globalizace (C. Hay, F. Scharpf, F. G. Castles), téma evropeizace (W. Korpi, P. Teague, D. Chalmers a M. Lodge), téma demografických změn (D. Coleman, J. H. Schulz, R. Jackson, P. Macdonald) a téma welfare state jako politického problému (P. Pierson, B. Palier). Ze známých přístupů či formulací jmenujme alespoň klasickou Esping-Andersenovou typologii režimů welfare state, která si stále udržuje svůj paradigmatický vliv, dále kapitolu z knihy editora této čítanky Castlese, který řadí populární tezi o vývoji sociálních výdajů v posledních dvou desetiletích jako „závodu ke dnu“ spíše do kategorie „mýtů krize“ než „reality krize“ či text P. Piersona, který se zaměřuje na obecnější politické příčiny selhání plánů na radikální omezení welfare state.

Ve třetím oddílu jsou soustředěny texty velmi různorodé, orientované však především k výhledům do budoucna a k možnostem přeměny dosavadní podoby welfare state do podoby novější, lépe reagující na nové výzvy a nové kategorie rizik (A. Giddens, G. Bonoli, G. Esping-Andersen, R. Lister, P. van Parijs). Určitou výjimku představuje text N. Ellisona, věnovaný spíše metodologickým otázkám. Z politicky vlivných přístupů zde stojí nepochybně za zmínku část Giddensovi Třetí cesta, věnovaná tématu „positive welfare“ a také van Parijsova koncepce univerzálního přijmu („basic income“).

Jedná se o druhé vydání, na místě je tedy také srovnání s vydáním prvním. A zde je třeba říci, že je-li v jiných případech druhé vydání pouze příležitostí k opravě tiskových chyb a napsání nové předmluvy, druhé vydání této čítanky se od vydání prvního liší velmi významně. První oddíl zůstal sice beze změn, texty v druhém a třetím oddílu se ale obměnily téměř úplně. Ze 17 textů, které byly v těchto oddílech obsaženy v prvním vydání, najdeme jich v druhém vydání jenom 5 (G. Esping-Andersen, P. Pierson, A. Giddens, F. Scharpf, P. van Parijs) a kromě nich se s jiným textem opakuje ještě jeden autor (P. Teague). Ostatek je nový. A není to podle editorů samoúčelné: „Není to aktualizace pro aktualizaci. Je to proto, že problémy se vyvíjejí a vědecké perspektivy mění.“ (s. 2)

Čítanka je doplněna jmenným a věcným rejstříkem, bibliografií textů, ediční poznámkou k oběma vydáním a velmi stručnými úvody ke všem třem oddílům.

Samozřejmě, čítanky jsou vždy v jistém smyslu ošidné, neboť vybírají jen některé texty a z těchto textů jen některé pasáže. Někdy jsou texty vyjmuty z článků, ale někdy jsou to kapitoly či části kapitol knihy. Můžeme proto vést spory o tom, je-li vybraná pasáž pro daný text charakteristická, není-li bez kontextu zavádějící či není-li jiná část textu ještě důležitější. Předmětem sporu se může stát i sama volba textu či autora, zejména je-li vynechán autor jiný. Bylo by totiž jistě možno nalézt další autory, kteří k tématu podnětným způsobem přispěli a přesto nejsou v čítance zahrnuti: E. Huber, J. D. Stephens, S. Leibfried, T. Iversen, T. Fitzpatrick, P. Taylor-Gooby, S. Kuhnle, P. Rossenvallon, N. Gilbert, H. Kitschelt, samotný Ch. Pierson a další. Bylo by se také možno ptát, proč nebyl třeba místo klasického Esping-Andersenova textu z The Three Worlds of Welfare Capitalism použit některý z textů novějších, v nichž autor nejen vysvětluje vlastní model, ale zároveň se vyrovnává s návrhy na jeho úpravu. Proč byl v Murrayově případě použit jeho článek k tématu čisté a latentní chudoby a nikoli třeba některá z kapitol jeho zásadní práce Losing Ground, kde vedle výše zmíněného řeší také otázky změny paradigmatu sociální politiky nebo kde provádí tzv. myšlenkové experimenty, na nichž lze možná nejlépe dokumentovat jeho neokonzervativní přístup k welfare state. Nebo proč je relativně málo prostoru věnováno postmoderní perspektivě uvažování o welfare state, tedy autorům jako Ch. Mouffeová, K. Mann nebo J. Clarke...

Nicméně, žádná čítanka nikdy nebude a nemůže být zcela vyčerpávající. Téma welfare state je mimořádně rozsáhlé a sestavit reprezentativní výbor z textů k tomuto tématu je podobně obtížné, jako kdyby chtěl někdo sestavit takový výbor k tématu demokracie nebo tématu moci. A každá čítanka bude také vždy určitým způsobem reprezentovat perspektivy a přesvědčení editorů, a to jak filosofické a metodologické, tak politické. V tomto případě jsou editoři představiteli hlavního proudu uvažování o welfare state, který se tradičně pojí s levicově liberální, příp. levicovou orientací sociálně demokratického typu. Ostatně, jedním z dvou základních metodologických přístupů, který editoři při vytváření čítanky použili, je přesvědčení, že debaty o welfare state – ať již teoretické či praktické – jsou debatami v podstatě politickými, či politicky relevantními. Druhým kritériem pak byla snaha „překonat nacionalistické zápecnictví, které často analýzy welfare state charakterizuje. Vznik moderního welfare state je mezinárodním jevem, který na sebe bere mnohé formy a který představuje výzvy, jež jsou různými vědci v různých zemích různé nahlíženy.“ (s. 2)

Domnívám se, že výběr textů v této čítance je opravdu reprezentativní a spolu s prvním vydáním může toto druhé vydání posloužit zejména studentům či obecně akademikům mnohem lépe, než jakákoli z českých prací. Ať již jako úvod do problémů welfare state obecně, ať již jako úvod do současné debaty. Nejde jen o zlaté pravidlo „ad fontes“ nebo vedlejší pozitivní důsledek, kterým (pro studenty) je osvojení si práce s odborným cizojazyčným textem. Důvod je zásadnější, obsahový. V české politologii a společenských vědách obecně totiž prvotní zájem o welfare state, spojený s první polovinou 90. let 20. st. – způsobený dílem společensko politickou situací (transformace a „zakladatelské“ období nového státu), dílem „okouzlením“ z nových badatelských možností – v průběhu druhé poloviny 90. let postupně opadnul a badatelé soustředili svou pozornost na dílčí a zpravidla výrazně praktické problémy. Všechny teoretické práce, jakož i učebnice a texty syntetického charakteru (M. Večeřa, M. Potůček, L. Musil, L. Křížkovský, specifické postavení má Z. Konopásek) tak vlastně vycházejí ze situace přelomu 80. a 90. let 20. st., přičemž novější pokusy o prostředkování zahraniční debaty (J. Keller, M. Smutek, do jisté míry M. Potůček) jsou poněkud torzovité. Ani v odborném tisku není tématu welfare state věnována v posledním desetiletí téměř žádná pozornost a diskuse se odehrávají téměř výhradně v rovině publicistiky, na stránkách deníků a kulturně politických časopisů. A snad právě proto bych tuto čítanku doporučil nejen studentům či akademikům, ale – zcela upřímně, jsa prost akademické přezíravosti – též novinářům, politikům a publicistům obecně, kteří na toto téma dnes a denně hovoří či píší a nechtějí přitom setrvat v rovině povrchních soudů a bezobsažných frází…