Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu "Feministická filosofie. Výsledky, problémy, perspektivy"(H. Nagel-Docekal)

Vydáno dne 01. 07. 2007 (3469 přečtení)

Nagl-Docekal, Herta. Feministická filozofie. Výsledky, problémy, perspektivy. Přeložila Hana Havelková. 1. vyd. Praha: Slon, 2007, 316 stran. ISBN 978-80-86429-68-7

V nakladatelství Slon vyšla nedávno kniha profesorky filozofie na Vídeňské univerzitě Herty Nagl-Docekal Feministická filozofie. Výsledky, problémy, perspektivy. Vydání této knihy představuje zcela ojedinělý počin na českém knižním trhu, neboť se jedná o první publikaci v češtině, která si klade za cíl přiblížit feministickou filozofii jako celek. Kniha je o to zajímavější, že její autorka pouze nerekapituluje jednotlivé klíčové diskuse ve feministické filozofii, ale snaží se nabídnout i svá vlastní stanoviska. Ústředními pro argumentaci knihy jsou dvě otázky, které si autorka klade. První se táže po povaze, smyslu a ospravedlnění feministické filozofie. Druhá se týká aktuálnosti a vyčerpanosti feministického myšlení v tzv. postfeministické éře.

Feministická filozofie a výzva postfeminismu

Vraťme se k první z položených otázek, kterou lze jednoduše zformulovat jako: Co je feministická filozofie? Existuje vůbec něco takového jako feministická filozofie? Popřípadě, má feministická filozofie vůbec nárok na existenci? Tato otázka získává na naléhavosti, uvědomíme-li si, že feministická filozofie je v Česku dosud zcela (nebo téměř zcela) přehlížena jak katedrami filozofie (např. na ÚFaR FF UK nebyl tomuto tématu, pokud vím, dosud věnován jediný seminář), tak i hlavními nakladatelstvími, která vydávají filozofickou literaturu. Lze tedy shrnout, že existuje-li feministická filozofie, pak se zdá, že živoří na pokraji zájmu širší filozofické veřejnosti. Důvody pro tento nezájem mohou samozřejmě být různé. Podle Nagl-Docekal jedním z těchto důvodů může být obava z ideologizace filozofie, která je navíc posílena pocitem, že feministické teoretičky a teoretici si vybrali téma a způsob filozofování, který není filozofie hoden. Obava z ideologizace filozofie a snaha zabránit jí jsou samozřejmě legitimní. Otázkou však zůstává, zdali odmítnutí feminismu jako nevhodného k filozofování samo není ideologizací filozofie.

Druhá námitka se zdá být závažnější. Je totiž možné namítnout, že feministická filozofie nepřináší žádný nový metodologický přístup, a tudíž ani žádné nové poznatky. Feministická filozofie na rozdíl od takových směrů jako fenomenologie nebo analytická filozofie nepředstavuje svébytnou metodologii, ale to ještě neznamená, že nepřináší žádné nové a důležité poznatky. Zdrojem tohoto nedorozumění je zřejmě představa, že feministická filozofie je jakousi ženskou filozofií – tj. filozofií dělanou ženami pro ženy, zaměřující se na ženy filozofky. Kdyby tomu tak bylo, projekt feministické filozofie by ztratil mnoho ze své razance. Feministická filozofie ale naštěstí není definována ani pokusy o ideologizaci filozofie, ani metodologickým přístupem, ani osobami, které se jí věnují. Feministická filozofie je definována především svým tématem. Jaké však je ono téma? Co znamená dělat filozofii z feministického stanoviska? Nagl-Docekal dává jednoduchou a výstižnou odpověď. Feministickou filozofii lze charakterizovat jako „filozofování z pozice zájmu o osvobození ženy“. (str. 27)

Tématem a východiskem feministické filozofie není tedy nic jiného než fenomén diskriminace žen. Filozofovat jako feminista znamená zkoumat, jak se tradice filozofického myšlení podílela na vytváření a legitimizování představ o hierarchii pohlaví. Síla feministické kritiky nespočívá pouze v tom, že polemizuje s předsudky a pozicemi, které jsou vůči ženám otevřeně nepřátelské, ale také v tom, že odkrývá androcentrismus přítomný v řadě pojmů a způsobech myšlení, který je vlivný právě pro svůj neexplicitní charakter.

Vymezení pojmu feministické filozofie umožňuje Nagl-Docekal odpovědět na výzvu postfeminismu, na tvrzení, že pro naši přítomnost již feminismus není aktuální, protože žijeme již v jakési postfeministické éře. Toto tvrzení lze pochopit dvěma způsoby. Ten první říká, že feminismus je překonaná odchylka, protože ženy již dosáhly rozumných cílů, že byly vytvořeny takové podmínky, které ženám umožňují vcelku bezproblémově realizovat hodnotné životy. Nagl-Docekal tento pohled odmítá, protože se pokouší estetizovat tradiční pohlavní role s cílem odvrátit pohled od diskriminace. Kromě tohoto konzervativního postfeminismu existuje ale ještě další postfeminismus, který nechce být odmítnutím feminismu, ale spíše jeho překonáním. Tento nový postfeminismus se nechce zříci problematiky diskriminace mezi pohlavími, ale chce ji pojednat jinak. Domnívá se, že tradiční feminismus nepředstavuje aktuální východisko, a chce se s ním proto rozejít – např. tím, že vypracuje nový, sofistikovanější pojmový aparát atd. Tento vnitřní vývoj feministických teorií je bezpochyby nutný a správný, ale spojovat jej s předponou post- a s určitou érou naznačuje, že problém diskriminace sice nebyl vyřešen, ale přestal být zajímavý. Jak v případě konzervativního, tak nového postfeminismu podle Nagl-Docekal hrozí, že z důvodu módy a marketingu filozofických teorií opustíme téma diskriminace.

Výsledky, problémy, perspektivy

Jak je zřejmé z předcházejícího, uspokojivě odpovědět na obě otázky (Co je feministická filozofie? a Je feminismus stále aktuální?) lze pouze tak, že ukážeme jak přínos, který feministická filozofie představuje pro filozofii jako celek, tak aktuálnost problému – tj. přetrvávající diskriminaci na základě příslušnosti k ženskému pohlaví a zároveň způsob, jak tuto diskriminaci překonat. Jinými slovy, feministická filozofie je ospravedlněna jak svým problémem (diskriminací), svými výsledky (poznatky, které přináší), tak perspektivami (řešeními, která nabízí). Nabídnout toto vše v přehledné formě je, jak napovídá podtitul, jedním z hlavních cílů této knihy. Nagl-Docekal proto ve čtyřech kapitolách nabízí vhled do hlavních filozofických oblastí (filozofická antropologie, estetika, epistemologie, etika a politická filozofie) z feministického stanoviska.

V první kapitole se Nagl-Docekal věnuje antropologii pohlaví. Orientace feministické filozofie na pojmy muž a žena je ospravedlněna jednak tím, že stále představují hlavní formu sociální organizace, jednak tím, že to, jak porozumíme těmto pojmům, předurčuje konečnou podobu feministických teorií. Východiskem feministické kritiky je pro Nagl-Docekal odmítnutí představy přirozeného řádu pohlaví. Nagl-Docekal na základě kantovské morální filozofie odmítá biologické založení rozdílných pohlavních rolí spolu s normativními nároky, které by z něj vyplývaly. Má-li totiž nějaký řád působit nebo mít platnost jako norma, pak musí nutně předpokládat, že je možné tento řád porušit. Jinými slovy, byly-li by naše role zcela determinovány naším pohlavím (biologickou daností), nemělo by smysl o nich mluvit jako o normách, protože norma má význam pouze v kontextu svobody. Norma může být normou pouze tehdy, chápeme-li se jako svobodné bytosti, tj. jako takové bytosti, které se mohou rozhodnout normu odmítnout, nebo dodržet. Svoboda je smysluplná pouze tehdy, vycházíme-li z toho, že k danostem lze přistupovat různým způsobem. Na druhou stranu, Nagl-Docekal odmítá feministické teorie inspirované Foucaultem, které tvrdí, že vzhledem k tomu, že naše pochopení biologických daností jsou natolik ovlivněna historicky, kulturně atd., je samotné rozlišování mezi pohlavími nesmyslné. Uznání faktu, že každé pojetí biologické danosti je kulturně, historicky atd. podmíněno, je pro Nagl-Docekal důležitým poznatkem pro feministickou teorii, ale nelze z něj vyvodit závěr o jejich neexistenci.

Druhá kapitola se zabývá feministickou estetikou. Rozboru a kritice jsou podrobeny jak Freudova teze o nedostatečné kulturní vyspělosti žen, tak podceňování umění a jeho forem, které je spojováno se ženami (např. užité umění). Tento rozbor ukazuje, že tradiční pojetí umění, génia, tvorby atd. jsou androcentrická, že art is gendered.

Třetí kapitola je věnována otázkám spojeným s feministickou epistemologií. Východiskem feministické kritiky epistemologie je spojení pojmu rozumu s mužskostí. Důležitým aspektem této identifikace rozumu s mužskostí a objektivitou a iracionality s ženskostí a citovostí je to, že má normativní konotace. Uznání toho, že rozum (stejně jako umění) je genderově vychýlený, by nás podle Nagl-Docekal ale nemělo vést k vytváření a ospravedlňování čistě ženské formy poznání, které by zcela odmítlo vědu a racionalitu jako mužské formy poznání. Místo toho navrhuje rekonceptualizovat hlavní pojmy vědeckého provozu (jako je např. pojem objektivity) s ohledem na jejich neexplicitní androcentrismus tak, aby mohly být uchopeny a problematizovány v nich skryté normativní aspekty.

Tématem poslední kapitoly je morální, právní a politická filozofie. Nagl-Docekal se v ní snaží podat odpověď na tři otázky. První se ptá po morálním založení nebo zdůvodnění, na jehož základě lze odsoudit diskriminaci založenou na příslušnosti k pohlaví. Jinými slovy: Na jakou etiku se mají odvolávat feminističtí teoretici. Druhá otázka směřuje na vymezení osob, které jsou postiženy diskriminací, kdo představuje feministické „My“. A třetí hledá nástroj, který by umožnil politickým jednáním diskriminaci napravit nebo odstranit. Tak jako v předcházejících kapitolách Nagl-Docekal odmítala specificky ženské formy poznání nebo ženskou estetiku, i zde je jejím záměrem – spíše než dosavadní etické a politické teorie odmítnout jako mužské – poukázat na jejich skrytý androcentrismus, a tak je revidovat. Východiskem pro feministickou politiku proto podle Nagl-Docekal nemůže být nic jiného než univerzalistická morálka. Stejně jako v kapitole o antropologii pohlaví se jí vhodným východiskem jeví kantovská etika. Nagl-Docekal se snaží ukázat, že kategorický imperativ umožňuje tematizovat diskriminaci jako situaci, v níž nejsou všichni ti, jichž se dotýká nějaké jednání, rozhodnutí nebo opatření, respektováni jako kompetentní svobodné a morální bytosti.

Univerzalistická morálka také umožňuje definovat skupinu osob, která je postižena diskriminací na základě příslušnosti k pohlaví, tedy vymezit feministické „My“. Je totiž zřejmé, že ne všechny ženy jsou diskriminovány stejným způsobem (ne všechny musí aktuálně prožívat stejné formy diskriminace; diskriminace na základě pohlaví může být spojena a prohloubena diskriminací na základě rasy, národnosti, třídy atd.), a některé ženy dokonce ani diskriminaci, kterou zakoušejí, nemusí považovat za diskriminaci, nýbrž za normu. Proto není možné, aby feministické „My“ spočívalo v esenci ženství – musí spočívat ve sdílení útlaku a diskriminace. Nespravedlnost diskriminace na základě příslušnosti k pohlaví je však problém, který se netýká pouze postižených, ale všech morálních osob. Feministické cíle proto „nesmějí být chápány jako pouze ženská záležitost. V tomto smyslu je nutné pojmout feministické „My“ šíře, než se to obvykle děje, dokonce je třeba přesáhnout i okruh všech žen, jichž se diskriminace dotýká.“ (str. 272)

Je-li diskriminace univerzální problém, pak její odstranění vyžaduje politiku, která se bude řídit univerzalistickými principy. Nejlepším východiskem pro feministickou politiku se tak Nagl-Docekal jeví současný deontologický liberalismus, který podle ní nejlépe umožňuje dovršit emancipační projekt osvícenství. Nagl-Docekal se proto v poslední části čtvrté kapitoly pokouší rehabilitovat klíčové pojmy současného liberálního diskurzu, jako jsou dichotomie soukromého a veřejného, individualismus, společenská smlouva atd. Tyto pojmy se dostaly pod oprávněnou kritiku z feministických pozic proto, že často implicitně legitimizovaly patriarchální dominanci. Nagl-Docekal se však snaží hájit egalitářský liberalismus jako vhodnou emancipační strategii tím, že se pokouší ukázat, že androcentrismus těchto pojmů je spíše nahodilý a že je v rozporu se samotnou myšlenkou rovné morální důstojnosti, která představuje jádro liberálních teorií.

Na závěr bych rád připojil dvě kritické poznámky. První se týká argumentace Nagl-Docekal. Myslím, že musíme ocenit záměr Nagl-Docekal v jedné knize přístupně představit šířku feministické filozofie. Na druhé straně, tento záměr má i svá úskalí. Jedním z nich je i to, že argumentace místy působí poněkud překotně. Během četby jsem se opakovaně nemohl zbavit dojmu, že některé argumenty by si zasloužily hlubšího vysvětlení. Není například zřejmé, proč se Nagl-Docekal domnívá, že „předpoklad dvou morálek, jimž má být přiznána stejná platnost, ruší pojem morálky jako takový“. (str. 263) Tento argument je jistě důležitý a oprávněný, když jim Nagl-Docekal kritizuje snahu vedle mužské morálky, zaměřené na ctnost, postavit ženskou morálku, která vychází z etiky péče nebo jiné etiky diference, pokud tyto druhé etiky k posledku estetizují tradiční pohlavní role, a nepřispívají tak k emancipaci žen. Domnívám se, že si ale můžeme představit řadu etik, které nabídnou ne jednu, ale řadu feministicky spravedlivých odpovědí, a že je takováto pluralita etik výhodná i z pragmatického hlediska při formování a ospravedlňování feministických požadavků.

Druhá námitka se týká překladu. Domnívám se, že překladatelka Hana Havelková, která jinak odvedla velmi dobrou práci, přijala jedno kontroverzní rozhodnutí. Rozhodla se stejně jako Nagl-Docekal v německém originále poměrně extenzivně citovat z anglických originálů. Rozhodnutí ponechat i v českém překladu poměrně rozsáhlé citace v anglickém jazyce může samozřejmě být ospravedlňováno snahou o autenticitu, o přiblížení mezinárodního (tedy anglického) feministického diskurzu českému čtenáři, nebo jenom tím, že některé pasáže by nebylo možné beze ztráty přeložit do češtiny. Obzvláště poslední z těchto argumentů je závažný a má svoje opodstatnění. Nepochybně existuje řada pojmů a tvrzení, které buď nelze elegantně přeložit nebo by překladem ztratily na razanci, protože jsou třeba založené na slovní hříčce (viz malestream). Ale u některých citací jsem žádný takovýto důvod, proč je nepřekládat, nenašel. Celá věc se ještě komplikuje tím, že citace, které jsou z jiných jazyků (němčina, francouzština) jsou bez výjimky přeloženy. Máme se snad domnívat, že francouzské a německé texty na rozdíl od anglických podobnou ztrátu při překladu neutrpí?

I přes tyto dvě výtky mám za to, že kniha Feministická filozofie Herty Nagl-Docekal je ojedinělá a velmi zdařilá a její četbu nelze než doporučit.


Celá recenze | Autor: Mgr. Jan Bíba | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.