Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu "Humanitní vědy dnes a zítra" (D. Krámský, ed.)

Vydáno dne 15. 10. 2007 (3159 přečtení)

KRÁMSKÝ, David (ed.). Humanitní vědy dnes a zítra. Liberec : Bor, 2007. 368 s. Res humanae. Vydáno ve spolupráci s Katedrou filosofie Pedagogické fakulty Technické univerzity Liberec. ISBN 978-80-86807-06-5.

Sborník z konference „Humanitní vědy dnes a jejich budoucnost“ konané v září 2006 na Technické universitě v Liberci. Kniha je rozdělena do sedmi oddílů, věnovaných člověku v některé z oblastí, jež obvykle tematizují a strukturují humanitní vědy (filosofie, historie, psychologie, pedagogiky, sociologie, estetiky a kulturní historie, religiozity). Obsahuje celkem 36 textů od řady autorů z různých domácích vědeckých institucí. Máme-li věřit pozvánce na konferenci, někteří z účastníků svůj text do sborníku nedodali, někteří pro změnu nepřednášeli, účastnili se jen diskuse, ale jejich příspěvek tam přesto je.

V rozsahu recenze není přirozeně možné rozebírat jednotlivé konferenční příspěvky – nemluvě již o tom, že by taková snaha svědčila o poněkud zbytnělém sebevědomí recenzenta –, seznam autorů a jejich příspěvků proto připojím pouze na závěr a v recenzi samé se zaměřím na některé obecnější otázky.

Začněme otázkou autorů. V případě takto rozsáhlého konferenčního sborníku je samozřejmě velmi obtížné najít takovou společnou charakteristiku autorů, která by byla nejen pravdivá, ale nebyla svou obecností zároveň banální. Mimo skutečnost, že autory jsou téměř výhradně humanitní vědci a že všichni jsou přesvědčeni o smysluplnosti humanitních věd, toho obecně nelze říci mnoho. Toliko snad na okraj, že pokud autoři vůbec ve svých příspěvcích s termínem humanitní vědy pracují, pak používají téměř výhradně označení „humanitní vědy“, pouze v jediném příspěvku – text Jiřího Peška o vztahu sociálních věd a evropské identity – jsem narazil ve vymezení předmětu na označení „sociální vědy“. (Já sám bych dal přednost tvaru humanitní / sociální vědy, neboť mám za to, že pro tematizování problému je třeba udržet oba termíny pospolu, pro potřeby recenze – mimo jiné s ohledem na to, že užití termínu „humanitní“ namísto „sociální“ vědy není zcela nahodilé a projevuje se či může se v něm projevovat již určitý přístup k problému – však budu v recenzi používat pouze termín „humanitní vědy“.)

Další otázky vyvolává již samotné vymezení předmětu zájmu, a to hned ve dvou rovinách. Jednak, zda se konference konala a sborník byl vydán především k uctění památky prof. Jaroslavy Peškové a pojítkem měla být právě ona či její přístup – jak naznačuje úvodní slovo editora (s. 9) a jak možno odvodit z četnosti odkazů na práce či přístup prof. Peškové v jednotlivých příspěvcích –, nebo zda pojítkem měly být skutečně humanitní vědy. Přestože jsou obě oblasti propojeny, odpověď na otázku „V čem je inspirativní dílo prof. Peškové?“ se nemusí a v mnoha případech nebude krýt s odpovědí na otázku po smyslu a charakteru humanitních věd jako celku. První otázka totiž může svádět a po mém soudu v tomto případě také svádí k jednostranné orientaci na filosofii jako obor, eventuálně na filosofii jako přístup ve smyslu „filozofie provádějící“, jak říká již editor v úvodu (s. 10) a jak se za to zasazuje řada autorů jednotlivých příspěvků (např. Jana Šturzová, Anna Hogenová nebo Jiří Růžička a Oldřich Čálek). Formální členění nemožno absolutizovat, základní orientaci nám však poskytne a stvrzuje výše zmíněné – texty v oddílu „Člověk ve světě filozofie“ tvoří mezi třetinou a polovinou celkového počtu textů, nemluvě již o tom, že filosofie je úběžníkem rozvažování i v řadě textů, zahrnutých do jiných oddílů. Krátce řečeno, předmětem zájmu není ani tak teorie či filosofie humanitních věd obecně, jako spíše smysl a úkoly filosofie jako disciplíny.

V druhé rovině se můžeme ptát, zda zaměření konference, a ještě výrazněji pak zaměření a koncepce sborníku nebyly především pragmatickou volbou, snahou nalézt takové téma, či přesněji, takové pojmenování, do něž by bylo možno zahrnout co nejširší spektrum účastníků / autorů. Není totiž jasné, zda předmětem zájmu byly humanitních vědy jako takové, příp. teorie jednotlivých věd, které bývají do okruhu humanitních věd obvykle řazeny, nebo spíše konkrétní výsledky konkrétních disciplín. Název vzbuzuje velké naděje – posílené ještě editorovým tvrzením, že vedle motivů osobních / osobnostních, spojených s prof. Peškovou, hrál roli také „nárok pečovat o humanitní vědy ve smyslu neustálého a kritického tázání se po předpokladech a základech, ze kterých vzešly a z nichž konceptualizují svá odborná témata“ (s. 9) či anotací na přebalu, podle níž byli zúčastnění odborníci osloveni „otázkou po budoucnosti a smyslu humanitních věd“. Vzhledem k vyjádřeným ambicím je obsah poněkud zavádějící. Některé příspěvky jsou jistě zajímavé samy o sobě, ale pro konferenci a sborník k jinému tématu. Protože čím přispívají k teorii humanitních věd např. text Viléma Herolda o středověkých komentářích k Aristotelově „Politice“, text Ilony Gillnerové o edukační interakci dětí a dospělých, text Jiřího Musila věnovaný výsledkům komparativního výzkumu ideje Evropy či text Břetislava Daňka o fenoménu svědomí? Jsou dobrým svědectvím o konkrétním bádání v jednom z oboru, ale o „předpokladech a základech“ existence a přístupu humanitních věd obecně se v nich nedozvíme nic nebo jen velmi málo.

Samozřejmě, k tématu vymezení a teorie humanitních věd lze přistoupit rovněž tak, že každý přispěje do diskuse čímkoli, co se podle něj daného tématu nějak týká a výše zmíněné „předpoklady a základy“ vyvstanou jaksi mimoděk, jako vedlejší produkt specializovaného či praktického zájmu. To je volba zcela legitimní – již proto, že podporuje otevřenost myšlení a charakter vědy jako diskuse. Ve většině případu to však bývá spíše z nouze ctnost než výsledek promyšleného záměru a nemohu se zbavit pocitu, že je tomu tak i v tomto případě… Neměl by však vzniknout dojem, že vědomá reflexe teorie humanitních věd obecně ve sborníku zcela chybí, že „Humanitní vědy dnes a zítra“ jsou pouze a jenom obrazem právě vylíčeného přístupu. To jistě ne. Nalezneme zde texty, které se problému věnují (např. text Davida Krámského, Naděždy Pelclové nebo Jiřího Fialy), ale vzhledem k rozsahu sborníku jich není mnoho. Krátce, přestože většina otištěných textů je – to zdůrazňuji – sama o sobě zajímavá, přínosná a v některých případech velmi podnětná, není podle mě tím, čím měla dle zadání být…anebo bylo zadání pořadatelů konference opravdu velmi vágní.

Sborník také mimoděk odkazuje ke dvěma důležitým trendům současného akademického života. Jedním z nich, trendem obecně evropským, je snaha rozšířit nabídku vzdělávání dle společenské poptávky. Nejviditelnějším projevem tohoto trendu byla akreditace humanitních programů na řadě tradičně technicky či přírodovědně orientovaných vysokých škol. Z německého prostředí, které je nám ve struktuře univerzitního světa jedním z nejbližších, jmenuji namátkou Drážďany, Lipsko, Chemnitz nebo Hannover, z českého prostředí sem můžeme zařadit vedle Technické univerzity v Liberci také Univerzitu Pardubice či Západočeskou univerzitu v Plzni. Druhým trendem, trendem domácím či v širším slova smyslu středo- a východoevropským, je vznik a postupná profilace regionálních univerzit, které konkurují tradičním „historickým“ univerzitám. V našem prostředí jde v prvé řadě o „krajské“ univerzity v Českých Budějovicích, Plzni, Ústí n. Labem, Liberci, Pardubicích, Hradci Králové, Opavě, Ostravě nebo ve Zlíně.

Technická universita v Liberci – pod tímto názvem od r. 1995, pokračovatelka někdejší Vysoké školy strojní, později Vysoké školy strojní a textilní – však do vývoje našich humanitních věd zatím příliš hlasitě nepromluvila. Snad proto, že její humanitněvědná složka, Pedagogická fakulta, se orientuje především na vzdělávání učitelů a méně již na vědeckou činnost v užším slova smyslu, snad proto, že až do přelomu 20. a 21. st. neexistovalo na Pedagogické fakultě TUL doktorské studium a neučitelský obor z oblasti humanitních věd je zde otevřen teprve od stávajícího školního roku 2007/2008.

S ohledem k výše zmíněnému lze tedy potom o sborníku říci, že představuje zajímavý průřez prací vědeckých pracovníků Katedry filosofie Pedagogické fakulty TUL – z 15 vyučujících této katedry je jich ve sborníku zastoupeno 11, hlavním editorem sborníku byl vedoucí této katedry – a v jistém smyslu snad poskytuje (?) též představu o celkovém zaměření onoho nově vytvořeného bakalářského oboru, nazvaného Filozofie humanitních věd. (Není bez zajímavosti, že Katedra filozofie je zastoupena mimořádnou měrou, z ostatních kateder Pedagogické fakulty TUL však nenalezneme ve sborníku téměř nikoho…)

Závěrem je možno shrnout, že sborník „Humanitní vědy dnes a zítra“ lze přes veškeré pochybnosti uvítat. Posloužit může ve třech oblastech. Jednak jako volné shrnutí řady příspěvků z různých humanitních věd, určené zájemcům o některé konkrétní problémy z oboru filosofie, psychologie, pedagogiky, estetiky, kulturní historie, historie / historiografie, psychologie a religionistiky. Dále jako obraz rozvíjejícího se vědeckého života regionálních univerzit a v jistém smyslu také jako doklad o propojenosti domácích humanitních věd a o síle osobnosti prof. Peškové. A konečně jako inspirace k úvahám nad smyslem, povahou, specifiky a budoucností humanitních věd. V této poslední oblasti, v níž by byla taková konference a sborník vůbec nejpřínosnější, sice „Humanitní vědy dnes a zítra“ poněkud zaostaly za možnostmi, jež téma nabízelo, ale k zamyšlení nesporně inspirují. Přinejmenším k zamyšlení, jak vlastně o teorii a filosofii humanitních věd psát…

Seznam autorů a názvů jejich příspěvků (v pořadí, v jakém jsou ve sborníku otištěny): David Krámský (Humanitní vědy a nárok nové reflexe), Radim Palouš (Skutečnost v podání vědeckém a „humanitním“), Erazim Kohák (O smyslu či ne-smyslu novodobého humanismu), Jan Zouhar (Filosofie jako cesta k předpokladům), Pavel Baran (Sami sobě na stopě), Jana Šturzová (O významu filosofie pro výchovu), Naděžda Pelclová (Proměny humanitní vzdělanosti a humanismu), Jan Sokol (Trojí zodpovědnost univerzity), Ladislav Tondl (Vztah člověka a technických děl), Jiří Fiala (Exaktnost a kontext), Zdeněk Pinc (Mluva a etika jako inscenace), Anna Hogenová („Nenechat se otrávit!“), Ivan Landa (Dějiny a vědomí. Příspěvek k Hegelově filosofii dějin), Milan Sobotka (Správné jednání a poznání u Kanta), Jiří Pešek (Sociální vědy a evropská společnost na počátku 21. století), Dagmar Čapková (Ke Komenského pojetí vztahu humanitního a scientistního vzdělání), Vilém Herold (Karel IV. A Aristotelův spis Politika. Několik poznámek), Jiří Šípek (Vědomí, smysl, umění…otevřené fenomény doby), Lenka Krámská (Je psychologie skutečně vědou humanitní?), Ilona Gillnerová (Edukační interakce dospělých a dětí), Jiří Růžička a Oldřich Čálek (Profesorka Pešková a její filosofická mise v pomáhajících profesích), Zdeněk Helus (Socializace, personalizace a individualizace. Pohled na uskutečňování a sebeuskutečňování člověka), Jaroslav Koťa (Problémy s vědním profilem pedagogiky), Stanislav Štech (Psychologie ve výchově – konfrontace mentalit?), Alena Vališová (Sebeovládání. Vybrané filosofické a pedagogické kontexty), Miroslav Petrusek (Sociologie mezi minulostí a budoucností: tradice a perspektivy), Ivan Mucha (Teorie jednání a systémové teorie), Jiří Musil (Idea Evropy v pěti zemích – závěry komparace), Bohumil Nuska (Symbolonika jako syntagma humanitních věd), Milan Exner (K problému remytologizace ve vědě a společnosti), Oldřich J. Ševčík (Poznámka ke vztahu technologií a umění na přelomu XX. a XXI. století), Jiří Slavík (Mozek, myšlení, umění), Luďka Hrabáková (Humanitní rozměr vzdělávání v kulturně pluralitní společnosti), Miloš Raban (Smysl humanitních věd), Michal Podzimek (Cesty hledání evidence), Břetislav Daněk (Fenomén svědomí).


Celá recenze | Autor: PhDr. Martin Polášek, PhD. | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.