Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Polský stranický systém a vyhlídky jeho vývoje po předčasných volbách 2007

Vydáno dne 15. 10. 2007 (8704 přečtení)


Jiří Koubek (1979) je absolventem bakalářského studia na FHS UK, nyní je studentem magisterského studia oboru politologie na Ústavu politologie FF UK. Věnuje se především problematice voleb, stranických systémů a přechodů demokracii.

Posudky:

PhDr. Radek Buben, Ústav politologie FF UK - ZDE

Ing. Mgr. Jan Němec, Katedra politologie FMV VŠE - ZDE

 


Abstract:

The Polish party system has always been a hard puzzle for scholars. Being still not fully consolidated, it seems to find itself in a transitive stage continuously. Although the same six parliamentary parties can be identified since 2001, the relations between them remain unstable and unpredictable. Two different approaches are combined in this study. In Sartorian terms (1.), the issue of the competition dimension(s) in Poland is explored. Special atttention is paid to the multiplicity of left-right meanings in Polish politics. To address this point, it is useful to apply the history-vested Lipset’s and Rokkan’s theory of cleavages (2.), with regard to the cleavage structure and hierarchy in Poland. At the end, several post-election alternatives are outlined. The early 2007 election may bring some positive developements, ranging from the system’s significant simplification (with the dismission of radical populist parties), to the fixation of the nowadays parliamentary Six (with the prospect of overall consolidation of the parties). This need not, however stabilize the party system as such. The alliance patterns within the spectre may tend to be as variable and unpredictable as in 2005–2007. Moreover, even the possible consolidation or defragmentation need not result in depolarization, which is likely to remain a highly desirable goal for the future.

Klíčová slova:

stranický systém, strany, volby, štěpení, rozměr soutěže, pravice, levice, Polsko


Obsah:

1. Úvod

2. Základní shrnutí vývoje koaličních a spojeneckých vazeb v polském stranickém systému

2.1. Do roku 2001: postkomunistický v. postsolidaritní tábor

2.2. Po roce 2001: fázovaný rozpad obou táborů

2.3. Maďarská varianta

3. Polský stranický systém z hlediska Sartoriho teorie

3.1. Polsko, populisté, radikálové, extremisté a antisystémovost

3.2. Polarizovaný multipartismus sui generis?

3.3. Levice a pravice v Polsku: kolik významů?

4. Polský stranický systém z hlediska teorie štěpení (cleavages)

4.1. Zaměstnanci v. zaměstnavatelé (vlastníci): osamocená pravice PO

4.2. Primární v. sekundární ekonomika (Město v. venkov): PSL a Samoobrona

4.3. Církev v. vláda (stát): LPR, PiS a Tadeusz Rydzyk

4.4. Podřízená v. dominantní kultura (Centrum v. periferie): dvě, tři, čtyři Polska?

4.5. Kulturní štěpení

4.6. Štěpení ohledně režimu: LiD

5. Shrnutí pozice PO v systému – otázka středu

6. Rozdělená společnost: tábory, segmenty, subkultury – a šedé zóny

7. Přímá volba prezidenta a její vliv na stranickou politiku

8. Co bude po volbách? Dlouhodobější výhled

9. Závěr – krátkodobý povolební výhled

Seznam použitých polských zkratek

Použitá literatura

Internetové zdroje


Polský stranický systém a vyhlídky jeho vývoje po předčasných volbách 2007

 

1. Úvod

Polský stranický systém je tvrdým oříškem, na kterém se vždy nemilosrdně testovaly všemožné politologické předpovědi a hypotézy. Ironicky řečeno, posledním a dosud jediným uspokojivým tvrzením týkajícím se podoby, vývoje a budoucích vyhlídek tohoto systému bylo hodnocení z počátku 90. let. – polský stranický systém není konsolidován a je v pohybu.

Od té doby se zhroutila optimistická vidina z poloviny 90. let, totiž že by Polsko mohlo směřovat ke stranické koncentraci, ústící v pravolevou bipolaritu, potažmo stabilitu a akceschopnost vlád. Zastánci volebního inženýrství v této souvislosti vkládali nemalé naděje do volební reformy z roku 1993[1]. Nenaplnila se ani pozdější představa trvalejší dominance stabilní a konsolidované postkomunistické levice.

Jestliže tedy existuje nějaká pravidelnost ve vývoji polské stranické politiky, pak snad jen v tom, jak nekompromisně a nesmlouvavě je každý takový „slibně“ se rozvíjející trend vzápětí ukončen něčím neočekávaným. Platí tedy stále zmíněná teze z počátku 90. let? To by byl asi příliš snadný únik od badatelské otázky. Vždyť podle Sartoriho kritérií bychom mohli současné Polsko stěží klasifikovat jako atomizovaný stranický systém. Po posledních dvou volbách (2001, 2005) se v Sejmu setkáváme se stejnou šesticí stran. A není vyloučeno, že po předčasných volbách v říjnu 2007 tak tomu bude i nadále (či s jen marginální obměnou).

Přesto zůstává množství otázek: Bude Polsko bipolární, nebo tripolární? Ustálí se nějaké předvídatelné koaliční (či aspoň spojenecké) vazby, nebo bude vývoj v tomto ohledu nadále tak bouřlivý jako v posledním období? Nastolí se určitá hierarchie v zatím dosti nepřehledné spleti polských štěpení? Pokud ano, bude srovnatelná s nejobecnějšími vzorci evropských stranických systémů (tedy s bipolaritou, která se v posledních letech spíše utužuje než naopak)? Nebo se Polsko stane jednou z mála zemí vyvracejících Sartoriho poznatek, že ve většině západoevropských systémů lze hlavní dynamiku soutěže redukovat do jednoho rozměru (viz níže)?

Jméno velkého klasika, jež v úvodu padlo již dvakrát, ovšem nepředurčuje, že Sartoriho perspektiva bude ta jediná, kterou zamýšlím v této studii uplatnit. Polské reálie totiž přímo volají po aplikaci metodologicky opačného lipsetovského a rokkanovského historicko-sociálního přístupu.

V závěru se pokusím o načrtnutí možných variant povolebního směřování stranického systému. A neriskuji nic horšího, než že tyto predikce skončí po čase – zásahem neúprosné polské reality – v koši, podobně jako prognózy kapacit mnohem slovutnějších, než jsem já.

 

2. Základní shrnutí vývoje koaličních a spojeneckých vazeb v polském stranickém systému[2]

2.1. Do roku 2001: postkomunistický v. postsolidaritní tábor

Vzorce kooperace mezi polskými stranami byly po většinu trvání třetí republiky relativně stabilní – na rozdíl od vzájemných silových poměrů mezi jednotlivými „bloky a uskupeními“ i jejich proměňující se stranické skladby (a vůbec nemluvě o personálním složení samotných stran). Zpětně se zdá, jako by v prvním desetiletí demokracie převažovala mezi všemi polskými štěpeními ta verze pravolevého, vycházející ze „vztahu k minulému režimu“ – či přesněji řečeno z historické pozice aktérů na jedné ze dvou stran (režim/opozice) v období tranzice.

A tak se postkomunistická SLD spojovala výhradně s PSL (navazující ZSL Národní fronty), přestože mezi oběma stranami byly (a jsou) výrazné rozdíly a nemalé pnutí. Na jedné straně vidíme rychle se modernizující sociální demokracii, opírající se především o sekularizovaná města, na druhé populistickou stranu, hájící zájmy venkova a stojící v ekonomických tématech de facto nalevo od svého nominálně levicového dominantního partnera.

Obdobně se na pravici k sobě měli centrističtí liberálové (pod tím či oním názvem: UD, UW apod.) a změť národněkonzervativních stran a straniček (tu roztříštěných, tu relativně sjednocených, málokdy však vnitřně konsolidovaných – ať již jako jednotky, nebo z nich složený kvazicelek pod značkou AWS). Toto pestré seskupení spojovala postsolidaritní minulost a dělily je víceméně všechny ostatní relevantní otázky polské politiky (socioekonomika, preference město–venkov, vztah k tradičním hodnotám, zahraničněpolitické směřování ve vztahu k EU atd.).[3]

Snad i z důvodů výše nastíněné heterogenity obou „bloků“ mělo koaliční soužití jejich protagonistů daleko k bezproblémovosti. Rozpadaly se jak vládní koalice AWS-UW, tak SLD-PSL. Přesto ale takto narýsované hřiště vykazovalo určité pravidelnosti, o což se vlastně opíraly předpovědi zastánců pravolevého bipolarismu a volebního inženýrství z druhé poloviny 90. let. Chatrné a křehké inklinace, oddělující ve výsledku postkomunistický a postsolidaritní tábor, přetrvávaly – než přišel velký třesk před volbami roku 2001.

2.2. Po roce 2001: fázovaný rozpad obou táborů

Za vlády AWS-UW (1997–2001) se kompletně rozpadla a restrukturovala celá pravá (pravostředová) část politického spektra.[4] A nikdy se již neobnovila jako (byť vratký a vnitřně členitý) „pseudocelek“. A je vysoce pravděpodobné, že již neobnoví (alespoň pokud ze schématu polské pravice pracovně nevyloučíme koaličně těžko přijatelnou LPR, případně pokud tak v nadcházejících volbách zcela reálně neučiní polští voliči).

Výše popsaný model alianční spolupráce tak začal platit pouze jednostranně, pro levou část spektra, ačkoli i koalice SLD-PSL se ve volebním období 2001–2005 rozpadla. Postkomunistům ale po volbách 2001 nechybělo mnoho k absolutní většině v Sejmu – a odtud vidina možné dominance jednotné a disciplinované levice v polské stranické politice. Faktem je, že volební zisky postkomunistů od převratu jen kontinuálně stoupaly. Jejich první vítězství v roce 1993 vděčilo za svou přesvědčivost především roztříštěnosti opačného tábora. O čtyři roky později již levice prohrála tváří v tvář spojeným silám pravice – avšak s větším absolutním i procentním ziskem, byť za nižší volební účasti. Volby 2001 se jevily jen jako pokračování vzestupného trendu. Ve skutečnosti však měly pro SLD být spíš trpkým završením. Dosud stabilní levice se po sérii korupčních skandálů zhroutila podobně dramaticky jako před čtyřmi lety pravice. A vzpamatování dosud není na obzoru, přestože dosáhla alespoň křehkého a ne zcela úplného znovusjednocení pod značkou LiD.

Volební rok 2005 však nebyl jen ve znamení „druhého poločasu rozpadu“, postihujícího tentokrát levou část spektra. Během krátkého období kolem voleb došlo k neočekávanému a prudkému obratu, jenž zcela rozbil rýsující se vzorec nového strategického seskupování stranických hráčů. Vyhlídky na avizovanou vládní koalici PO-PiS, která byla již dávno před volbami 2005 brána jako hotová věc, se rozplynuly pod náporem mimořádně eskalované kampaně obou těchto hlavních adeptů na vítězství. Klíčovou roli podle mě sehrál i souběh parlamentních a prezidentských voleb, což ještě bude předmětem samostatného zamyšlení níže.

Na počátku zkráceného volebního období 2005–07 se tak načrtl zbrusu nový půdorys mezistranických vazeb: na jedné straně „venkovské“ spojenectví PiS[5]-Samoobrona[6]-LPR-PSL, na druhé pak „městská opozice“ PO-SLD. Zdůrazňuji, že posledně uvedená strana „venkovské“ čtveřice, jakkoli nyní opoziční, byla součástí „prezidentské aliance“ (totožné s výše uvedeným kvartetem), která doporučením svým voličům nepřímo vynesla do úřadu premiérova bratra. A krátce poté aktivně tolerovala menšinový kabinet PiS. Později, při komplikovaném tvoření Kaczyńského vládní koalice, byla PSL do poslední chvíle ve hře a je v podstatě dílem „náhody“ (rozuměj odporu rivalské rolnické Samoobrony a relativní slabosti PSL v Sejmu), že právě ona ze sestavy vypadla.

V krátkém časovém úseku 2005–2007 však nedošlo jen k jednomu dílčímu posunu (tedy k přestupu PSL z provládního tábora do opozičního). Mnohem významnější zlom představuje rozpad vládnoucího konzervativně-populisticko-nacionálního trojúhelníku, jehož důsledkem jsou blížící se předčasné volby.

Již tak epizodická dvouletka se tak dále vnitřně dělí na tři subetapy, což naznačuje, že se (opět, či neustále?) nacházíme v jakémsi přechodném období. Lze říci, že proces rozpadu, rekonstrukce a hledání, odstartovaný v roce 2001, pokračuje. Strany jako značky sice překvapivě setrvávají – nad obsahem značek a vzájemnými vztahy stran se však vznáší otazníky.

2.3. Maďarská varianta

Pochybnosti navíc panují i ohledně opozičního „městského“ spojenectví liberálů (PO) a levice (LiD). Pokud by se zhmotnilo a upevnilo, nasvědčovalo by to „maďarské variantě“, která by měla ve v mnoha ohledech podobném polském prostředí své opodstatnění. Znamenalo by to posun hlavního dělítka z polarity (post- v. antikomunisté) na následující protiklad: kosmopolitní, proevropští, ve městech zakotvení sociál-liberálové v. národně-katoličtí konzervativci, hájící zájmy venkova.

Byť ze sociologického hlediska působí takto strukturovaný rozpor pro polské prostředí navýsost přesvědčivě, v politické rovině existuje ve srovnávání s Maďarskem více rozdílů než podobností.

  1. Základní polský střet alespoň v této fázi není pravolevý. (Nezkoumáme nyní, co konkrétně tyto nálepky obsahově reprezentují – jde o symbolickou rovinu ideologické identity). Máme tu spíš irský model dvou soupeřících pravicových stran.[7]
  2. V pomyslném bloku s liberály by polští postkomunisté – na rozdíl od maďarských – byli tím slabším partnerem. A je otázka, zda se toto změní (do voleb sotva).
  3. Polští liberálové stojí napravo od svých maďarských kolegů, a to jak ve  srovnání relativním (z hlediska mezistranických vztahů té které země – konkrétně komparací ideologických vzdáleností PO-SLD a MSZP-SZDSZ), tak v absolutním (tedy přímém polsko-maďarském: PO-SZDSZ).
  4. Vzorec MSZP-SZDSZ je dlouhodobě zaběhnutý a jaksi samozřejmý. V Polsku, jak víme, fungoval po většinu trvání třetí republiky zcela jiný model.
  5. PO tudíž velmi váhá, zda se přiklonit k levici a vystavit se tak antikomunistické kampani soupeřů, kteří jsou paradoxně v ekonomických a sociálních otázkách levicovější než PO (a ne-li i než sami postkomunisté). Liberálové se tedy jakoby z nutnosti poohlížejí po straně jim „mentálně“ velmi vzdálené – rolnické a populistické PSL, s níž sdílejí snad jen opoziční roli a spolupůsobení ve skupině EPP Evropského parlamentu.[8]
  6. Maďarská stranická politika jako taková je navzdory ekonomickým a sociálním otřesům dlouhodobě velmi stabilní a konsolidovaná, v čemž se podobá české (rakouské, německé, …). Strany jako instituce jsou pevné. Polská soutěž je naproti tomu silně personalizovaná, strany jsou efemérní a podléhají štěpením. Polsko v tomto ohledu spadá spíše do společného prostoru s Pobaltím a Slovenskem.

Shrnuto, nelze než konstatovat, že ani pomyslná polská druhá strana není vlastně „stranou“ – tedy blokem ve smyslu maďarských socialistů a liberálů. A že v pohybu a neklidu se nachází polské stranické spektrum jako celek, nejen jeho donedávna vládněkoaliční část.

 

3. Polský stranický systém z hlediska Sartoriho teorie

Ve světle výše uvedeného by velký klasik politologie patrně škrtl všechny polské otazníky s teoretickou elegancí sobě vlastní: polský systém se zkrátka nachází v přechodném vývojovém stadiu. Pokusy o zařazení do jakýchkoli pevných kategorií jsou tedy ošidné a liché.

Zajímavé je, s jak kontrastujícími hodnoceními a klasifikacemi polského případu se setkáváme v české politologii. J. Mlejnek akcentuje nekonsolidovanost spektra a je ve své interpretaci velmi vyhraněný. „Lze tedy konstatovat, že v tuto chvíli (2004 – pozn. J. K.) v Polsku vlastně neexistuje systém politických stran, země se nachází v situaci politického rozkladu a přeskupování.“ (Mlejnek, 2004, s. 48)

M. Kubát se ve své o rok mladší práci po jistém váhání (s ohledem na působení Samoobrony a LPR) kloní k umírněnému multipartismu (Kubát, 2005, s. 109). Překvapivé je, že Kubát řadí Polsko do tohoto typu pro celé období od roku 1991. Jako krajně sporné to vnímám v případě volebního období 1991–93. Zde si je jistých pochybností vědom i autor (Kubát, 2005, s. 107–108), který ostatně ve své starší bakalářské práci klasifikoval Polsko 1991–93 jako extrémní multipartismus (Kubát, 1997, s. 39–40).

Kladu si otázku, proč Kubát po opuštění své původní teze – namísto formulace jiné, ještě problematičtější – raději nesáhl po Sartoriho třídě, jež se zde přímo nabízí. „Atomizovaný pluralismus (zvýrazněno J. K.) odpovídá situaci, v níž jsou strany „označeními“ pro volné koalice notáblů, které se často mění při každých volbách a mají tendenci se rozkládat od jedněch voleb do druhých.“ (Sartori, 2005, s. 284)

Přesto, že Sartoriho čtvrt století stará slova polskou realitu povětšinou dosti výstižně charakterizují, si myslím, že má smysl se nad polským systémem i pomocí klasikova teoretického aparátu zamýšlet. A to i kdybychom předem tušili, že se s velkou pravděpodobností nedobereme uspokojivého výsledku a že všechny závěry budou jen předběžného charakteru. Po otřesech z let 2000–2001 i 2003–2004 lze v posledním období přece jen sledovat náznaky určité stabilizace. Notáblové sice nadále plynule proudí mezi jednotlivými stranami sem a tam, strany samotné se však pozoruhodně drží – prozatím.

Pro jakékoli úvahy v Sartoriho intencích jsou naprosto stěžejní tři otázky, z nichž první dvě se logicky navzájem podmiňují:

Jak budeme rozumět konceptu antisystémové strany? Co je to v polském kontextu „systém“, kdo jej v současné době hájí a kdo ohrožuje?

Odvozeně od toho: Do jakého typu multipartismu Polsko zařadíme?

Co dokážeme říci o dimenzích soutěže v Polsku? Kolikarozměrná je stranická politika u našich sousedů?

3.1. Polsko, populisté, radikálové, extremisté a antisystémovost

Zdá se, jako by se Polsko v období 1989–2007 vyvíjelo proti všem intuitivním předpokladům: od prosystémového konsenzu k vyhroceným sporům o samotnou povahu a podobu novodobého polského státu.

Takto provokativní tezi je samozřejmě třeba mírně korigovat. Bylo by totiž zavádějící idealizovat období tranzice a bezprostředně následující první roky konsolidace režimu, přestože sjednaný přechod polského typu lze řadit spíše mezi „úspěšné příběhy“.[9]

Vypadá to, že relativně největší a nejširší shoda o systému panovala v druhé polovině 90. let, zvláště poté, co prezident Kwaśniewski záhy po nástupu do úřadu zažehnal riziko pokračování polarizace, která se začala prohlubovat v souvislosti s vnímáním „návratu“ postkomunistů k moci v roce 1993, a zejména pak s prezidentskými volbami o dva roky později, jež po tvrdé osobní kampani trend posunu doleva svým výsledkem symbolicky stvrdily.

Abychom nezabíhali do detailů (a zvláště do složitých peripetií let 2000–2001), navrhuji pracovně rozdělit zkoumané období na dvě fáze: před a po přelomových volbách 2001. Pro první etapu si dovolím konstatovat, že se v rámci polského systému nevyskytovaly strany, které by byly v Sartoriho smyslu jak antisystémové, tak relevantní (pravidla relevance – viz Sartori, 2005, s. 125–130). Hovořil bych spíše o stranách populistických či radikálních (PSL, ROP – navíc s otazníky ohledně relevance).

To tvrdím navzdory skutečnosti, že Sartoriho kritéria antisystémovosti jsou dosti volná. Koncept v jeho pojetí neznamená, že daná strana stojí vně systému, neřkuli, že vede, chystá se vést nebo nabádá k ozbrojenému či jinak dramatickému odporu proti režimu. Je zjevné, že Sartori má na mysli spíše jakousi „mentální“ antisystémovost, spočívající, dle jeho slov, v „podkopávání legitimity režimu“. (Sartori, 2005, s. 136–138)

Volby 2001 znamenají v tomto smyslu skutečný obrat ve vývoji. Do Sejmu náhle vstupují strany silně radikální (Samoobrona) až extremistické (LPR). Pro jejich antisystémovost hovoří celá řada argumentů.[10] Nejpřesvědčivější důkaz však lze obstarat jaksi „oklikou“ – totiž že prokážeme antisystémovost i u strany nepoměrně méně radikální, než je zmíněná dvojice. Mám na mysli samotného budoucího (2005) vítěze voleb – PiS.

Volební „vlajkovou lodí“ tohoto subjektu bylo, je a zůstává (vedle až nacionalizujícího pojetí obrany národních zájmů a protikorupční rétoriky, hraničící s voláním po příslovečné „pevné ruce“) založení IV. polské republiky na nových, pevných morálních základech. Konkrétní náplní má být důsledné prosazování tradičních hodnot (tedy v posledku zrušení stávající hodnotové neutrality moderního sekularizovaného státu) a důsledná dekomunizace, která se svým zvažovaným rozsahem zcela vymyká evropskému kontextu a která jde cíleně proti „duchu kulatého stolu“. Odpor proti stávajícímu systému je v podání PiS zcela explicitní. LPR i Samoobrona jdou v tomto směru ještě mnohem dále (viz pozn. 10 výše).

To, že realita po nástupu trojice k moci vypadá navzdory snahám a záměrům přece jen poněkud jinak, ještě pranic nemění na tom, že explicitní „mentální“ averze PiS vůči systému trvá a vytyčený ideální cíl nového morálního Polska zůstává. Jen se kvůli nepříznivým podmínkám odsouvá do budoucna, byť leccos ze čtvrté republiky bylo již realizováno.

Je těžké ubránit se paralelám s gaullismem.[11] A ze Sartoriho pasáží týkajících se Francie plyne jasný závěr (parafrázuji): Gaullisté přestali být antisystémovými tím, že přeměnili systém.[12] Bratrům Kaczyńským se prozatím taková přeměna Polska nepodařila.

3.2. Polarizovaný multipartismus sui generis?

Shledáním existence bezpochyby relevantních antisystémových stran (a dokonce jejich převahou v parlamentu a společným vládnutím) však nepokládám zařazení Polska mezi polarizované pluralismy za vyřešené a uzavřené – přesto, že tomu nasvědčuje jak Sartoriho kritérium počtu, tak „kontrolní“ (a v posledku rozhodující) kritérium ideologické vzdálenosti mezi stranami. Např. distance SLD–LPR je totiž vskutku děsivá a plně snese konfrontaci třeba s meziválečným Rakouskem.

Zbývá ověřit, zda navrhovaný typ skutečně vykazuje předpokládanou mechaniku. Jedním z důležitých rysů u polarizovaných typů je fyzicky obsazený střed. Připomeňme, že dle Sartoriho předpokladu elasticity stranického spektra je teprve v tomto „široce roztaženém“ systému pro středovou stranu místo. A protože představuje v prostředí plném nevraživosti a protikladů jakýsi „pól bezpečí“, bývá její podpora značná a celkem stabilní. (Sartori, 2005, s. 356–359) Centristé zůstávají trvalým základem všech vládních koalic, jež jsou obměňovány jen periferně. Zpravidla široké vlády čelí oboustranné opozici (zprava i zleva). Vše pak zvyšuje tendenci k nerealistickým a nezodpovědným slibům.[13]

Takovouto dynamiku v Polsku nevidíme, Kubátova ostražitost vůči aplikaci našeho typu je tedy zcela namístě. Přesto se neblahá Sartoriho předpověď pro polarizované multipartismy zvláštním způsobem vyplňuje – v podobě chronické nestability celého stranického systému a jeho vnitřních vazeb. K jeho rozkladu a permanentní rekonstrukci tak vlastně dochází, aniž by se stihly naplnit Sartoriho podmínky (tedy domnělá dlouhodobě sebezničující povaha takového vládnutí, které je trvale odsouzeno do středu), a za okolností, které ani velký klasik nepředpokládal (antisystémové subjekty v součtu získaly parlamentní většinu, vládní moc, a přesto nezměnily systém, aby se mohly stát systémovými).

Zůstává však klíčová otázka. Proč se v Polsku nevyplnil Sartoriho předpoklad fyzického obsazení středu, zvláště když k ideologickému „roztažení“ spektra nedošlo ze dne na den a adept na centristickou pozici (v podobě liberálů) zde existoval a existuje?

Otázku lze postavit i jinak: Může onen adept tuto roli sehrát do budoucna? Nebo ji snad již zvláštním způsobem (byť odchýleným od Sartoriho pravidel) hraje?

3.3. Levice a pravice v Polsku: kolik významů?

Klíč k výše postaveným komplexním otázkám je třeba hledat v zodpovězení jedné triviální: „střed čeho?“

Připomeňme elementární Sartoriho tezi, že počet existujících štěpení ve společnosti ještě nemusí nic vypovídat o počtu rozměrů soutěže. Stranická soutěž očima Sartoriho obnáší vstup do společného prostoru a ucházení se o tytéž voliče. Alespoň to platí pro dynamickou, tzv. expanzivní soutěž (cílenou na získávání masy nerozhodnutých voličů). Méně významná je zpravidla tzv. obranná soutěž, která probíhá v segmentovaných společnostech a jejímž cílem je pouze stávající voliče neztratit.[14]

Ve své klasické práci Sartori přináší empirické argumenty, na nichž se snaží doložit, že v drtivé většině zkoumaných západoevropských zemí (s výjimkou jazykově rozdělené Belgie) existuje jeden převládající rozměr dynamické soutěže, označovaný běžně jako pravolevý. Ostatní (např. náboženské) jsou „stlačeny“. Platnost tohoto tvrzení přesvědčivě dokazuje i pro dobové segmentované společnosti (Sartori, 2005, s. 381–388).

Sartoriho čtvrtstoletí stará pozorování lze dnes jen potvrdit a rozvést na příkladu stále se bipolarizující západní Evropy. Představme si, čistě pracovně a bez nároku na teoretickou preciznost, několik obecných politických tematických okruhů (generujících potenciální či reálná štěpení):

  • ekonomicko-sociální (např. podél kontinua znázorňujícího vztah k welfare state: posílení-obrana-reforma-omezení/zpřísnění-destrukce)
  • kulturní (např. dichotomicky: tradiční hodnoty v. sekulární hodnoty)
  • vnitřní politika (otevřenost, multikulturalismus v. národní identita, bezpečnost, omezení imigrace)
  • zahraniční politika (prohloubení evropské integrace v. lpění na národní identitě, národním státu)
  • životní prostředí

Na první pohled si domyslíme, jak se jednotlivé póly „shlukují“ do skupin označitelných jako pravice a levice, a to čím dál zřetelněji a podobněji napříč celou Evropou (pochopitelně s výjimkami). Jinými slovy, výrazně dominuje jediné štěpení, ostatní se s ním zpravidla shodují, resp. jsou na ně redukovatelná. Výsledkem je jednorozměrná soutěž – se srozumitelným konceptem středu (jako bodu či prostoru na kontinuu).

Polsko se tomuto vzorci vymyká. Nebudu zde předjímat obsahovou náplň jednotlivých štěpení, či dokonce stranické konstelace na jednotlivých pólech. To bude předmětem zkoumání v lipsetovsko/rokkanovské kapitole. Na tomto místě nám půjde o hierarchii (vzájemné poměry a relevanci) jednotlivých štěpení a dopady na rozměr/y soutěže.

Ekonomické štěpení tu zdaleka nepřevažuje tak zřetelně jako jinde. „Životní prostředí“ je ještě výrazněji potlačeno (prakticky nepřítomno). Ostatní tři jsou víceméně slučitelné do obecnějšího kulturního štěpení (generují velmi podobné protiklady stran). Kulturní a ekonomické štěpení však nejsou jediné, které takřka rovnou silou (ale s jinými dopady) pravolevě strukturují polský stranický život. Citelně se sem promítá i třetí dimenze – totiž již zmíněná otázka post/antikomunismu.

Nacházíme tedy přinejmenším tři navzájem si plnohodnotně „konkurující“ významy pravice a levice, jež se sice v realitě různě prolínají, leč ve svých ideálně-typických formách plodí vždy poněkud jiné kombinace stran – a tím i odlišné středy. Ve všech třech dimenzích navíc probíhá skutečná, expanzivní soutěž v Sartoriho smyslu (Sartori, 2005, s. 384), přičemž, opakuji, žádný rozměr nelze jednoznačně a trvale uchopit jako dominantní. Kulturní střet o náboženské a tradiční hodnoty není reziduální či odumírající větví soutěže, jako je tomu od 60. let ve většině zbytku Evropy. Naopak, v souvislosti se střetem o čtvrtou republiku se jedná o živé téma, které zanechává nejen přesvědčené stoupence a odpůrce na obou krajních pólech, ale i nerozhodnuté uprostřed, o něž strany reálně mezi sebou vedou boj.

Celá struktura je navíc komplikována polaritou město–venkov, která znesnadňuje zařazení hned dvou „rolnických“ stran do pravolevého schématu. Obě soupeří především mezi sebou (odtud jejich nesmiřitelná rivalita). Toto polské specifikum[15] můžeme tedy pokládat za svého druhu semiautonomní sféru soutěže.

Vracíme se k otázce. Co to je vlastně v těchto podmínkách střed? Kde hledat střed? Lze ho vůbec za takových okolností hledat? Nyní je především třeba zopakovat varující tvrzení, jímž byla tato kapitola uvozena: polský stranický systém jako celek je v pohybu, zažívá přechodné období. Připomínám, že až do roku 2001 polská stranická politika „dávala smysl“. Určovala ji převážně polarita „vztah k režimu“, přestože šla jak proti štěpení ekonomickému, tak proti kulturnímu.

Navzdory komplikovanosti vývoje po roce 2001 se lepšího a uspokojivějšího prostorového vymezení polské politiky nechceme vzdát. K tomu nám však již v této fázi lépe napomůže lipsetovská a rokkanovská perspektiva, vedoucí k poněkud obsažnějšímu a konkrétnějšímu zamyšlení nad polskými štěpeními.

 

4. Polský stranický systém z hlediska teorie štěpení (cleavages)

Polsko spadá k těm jedinečným případům, v nichž se stále ještě dají – při troše pružnosti – hledat a nalézat všechna čtyři klasická štěpení. (Lipset a Rokkan, 1967, s. 1–64) Jejich forma i obsah pochopitelně prošly a procházejí proměnami. Navíc je třeba mít na mysli prolínání a vzájemné ovlivňování jednotlivých dimenzí. Přesto mohou s jistými úpravami posloužit jako cenný teoretický základ pro naši analýzu.[16] Zvolené pořadí neodpovídá pojetí autorů (historicky první byla národní revoluce), ale je adaptováno účelům našeho výkladu.

4.1. Zaměstnanci v. zaměstnavatelé (vlastníci): osamocená pravice PO

Zobecníme-li toto třídní štěpení a adaptujeme-li je na měnící se realitu světa a povahu ekonomického střetu, pak je můžeme reformulovat např. takto – ekonomický liberalismus v. etatismus (paternalismus). Tím se vracíme k tomu, co jsme v souvislosti s Polskem označovali jako ekonomický rozměr pravolevého střetu. Víme již, že v Polsku nedominuje natolik jako ve většině Evropy. Dokonce bych argumentoval ještě silněji, že se toto štěpení nalézá ve stínu jiných (Kubát 2005, s. 94).

Dokladem této skutečnosti je, že podél linie ekonomického sporu neexistuje v Polsku politicky symetrický protiklad typu konzervativci–labouristé, CDU–SPD, ÖVP–SPÖ, SDKÚ–Smer, ODS–ČSSD apod. Jinými slovy, PO stojí de facto izolována proti zbytku relevantního spektra. Jde o jediného deklarovaného a zcela jednoznačného zastánce ekonomického liberalismu.[17] Svým profilem je to podobný subjekt jako ODS či SDKÚ. Zakotvení nachází hlavně ve městech, prosperujících regionech, mezi podnikateli, studenty, vysokoškoláky a mladšími obyvateli obecně.

SLD (resp. LiD) a PiS ekonomický liberalismus programově odmítají, jsou čas od času (zejména jako opoziční subjekty) připraveny tvrdě proti němu vytáhnout do boje, ale zároveň mají v jiných momentech (ne překvapivě v těch vládních) ochotu i potenciál fakticky liberální ekonomickou politiku vykonávat.

Zbývající dvojice, tedy Samoobrona a LPR (v menší míře i PSL), jsou strany otevřeně a programově antiliberální. Ani případná participace na vládnutí ostrost jejich hran nikterak neobrušuje. Neváhají aplikovat v tomto směru vskutku nesmiřitelnou a radikální rétoriku, živenou tu prvky utopicko-komunistickými (Samoobrona), tu antisemitsko-klerofašistickými (LPR) a tu stavovsko-korporativistickými (PSL). Všechny tři jsou řazeny na socioekonomickou levici i v Kubátově práci (2005, s. 96).

Je však třeba pečlivě rozlišovat, že u LPR je antiliberalismus motivován spíše kulturně (viz níže) než ekonomicky.[18] U PiS se však již přinejmenším snoubí oba rozměry (viz velmi účinné útoky na projekt rovné daně před volbami 2005) a v případě Samoobrony vždy jasně dominoval prvek ekonomický.

Podstatné je, že navzdory odlišným motivacím dokázala tato čtveřice (později trojice) stran v letech 2005–2006 nalézt účinnou a dočasně i funkční společnou platformu pro politickou ventilaci antiliberalismu, přičemž jeho prvky ekonomické i kulturní se ocitly takřka v harmonické syntéze.

Sotva bychom mohli věrohodně aspirovat na historický rokkanovský přístup, kdybychom se neohlédli po kořenech jednoho zajímavého fenoménu – totiž ekonomické „levicovosti“ polské konzervativní „pravice“. Počátky je třeba hledat již v Solidaritě. Novodobá polská antikomunistická pravice zkrátka vyrostla z odborového hnutí. Značná část odporu proti režimu na přelomu 70. a 80. let byla nesena hmotnými a sociálními požadavky dělnictva a masovost této opozice byla dána i katastrofální ekonomickou situací země. Po roce 1990 se roztříštěná postsolidaritní pravice vlastně nikdy neshodla na radikální ekonomické reformě. Přesvědčený liberál L. Balcerowicz, který ji provedl, rozhodně není klasickým reprezentantem hlavního proudu polské pravice. Před nástupem k moci v roce 1997 (příznačně opět pod označením Solidarita) i o osm let později (pod značkou PiS) konzervativci útočili na své soupeře zleva (tedy co se ekonomiky týče).

Otázka, zda stojí ekonomicky více vlevo LiD, nebo PiS, není vůbec snadno zodpověditelná. Bezprostředně intuitivní předpoklad by nabádal, že ta z nich, která má slovo „levice“ v názvu. Sofistikovanější předpoklad by nabádal, že to bude ta z nich, která je právě v opozici. Realita je však taková, že opoziční LiD, vedená exprezidentem Kwaśniewským, před volbami nastavila natolik liberální tvář (s úmyslem odčerpat stoupence PO), že si vysloužila tvrdou kritiku vlastní mládežnické organizace.[19] PiS z pozice vládní strany vede kampaň pod heslem „Dbáme o Polsko. Dbáme o Poláky“, přičemž konotace onoho „dbání“ v kontextu celé kampaně strany vyznívá zřetelně státně-paternalisticky.[20]

Kubát (2005, s. 96–98) řadí PiS kamsi mezi PO na jedné straně a shluk SLD, SdPL a PSL na druhé, ba dokonce o něco blíže liberálům. To není ve fatálním rozporu s mou tezí o pravicové osamělosti PO, pokud si plně uvědomíme dynamický rozměr politiky. Kubátova práce se váže k období, kdy „mladý“ PiS byl Platformě skutečně velmi blízko a budoucí spolupráce obou stran se brala za samozřejmou.

Dle Foltýna ultralevicová LPR (viz pozn. 18 výše), která vskutku ještě před dvěma lety vedla zdrcující antiliberální kampaň proti PO, nyní deklaruje povolební otevřenost jak vůči PiS, tak vůči PO (!) – pochopitelně ve jménu zabránění návratu postkomunistů k moci.[21]

Různé další posuny, ať již trvalejšího rázu, či jen strategické a pragmaticky motivované, lze na „nehotovém“ a neklidném spektru očekávat i do budoucna.

4.2. Primární v. sekundární ekonomika (Město v. venkov): PSL a Samoobrona

Toto klasické štěpení prošlo během dějin naprostým obratem. Původně to byla ona „venkovská“ strana pozemkové aristokracie, která byla tou mocnější a bohatší. Polsko tento historický obrat ztělesňuje vpravdě dokonale. Patří totiž v rámci Evropy k zemím s nejhlubším kontrastem mezi zaostalým venkovem a městy. Jedním důvodem je dlouhodobé zanedbávání infrastruktury. Příčinu lze ale hledat i v enormně vysokém podílu zemědělských pracovníků na celkové zaměstnanosti, což jinými slovy znamená nízkou efektivitu zemědělství. Aniž bych byl v této věci odborníkem, odvážím se spekulovat, do jaké míry by to mohla být daň za neprovedení masivní kolektivizace za minulého režimu (což vedlo ke kombinaci a koexistenci nevýkonného socialistického hospodářství s roztříštěným podfinancovaným agrárním sektorem).

Politickým odrazem tohoto štěpení je působení dvou výrazně venkovských stran: PSL a Samoobrony, které soupeří o voliče jednak mezi sebou, ale také s PiS a LPR. Relativně mnohem slabší odpor na venkově klade levice a liberálové.[22]

Aby nedošlo k mýlce, mezi oběma „rolnickými“ stranami panují velké rozdíly. Společné mají to, že se dlouhodobě a usilovně snaží vystoupit ze svého venkovského „krunýře“ a překonat handicap omezeného záběru.

Lépe se to vedlo Samoobroně, jež se od počátku profilovala jako protestní strana, zaměřující se vedle rolníků i na nezaměstnané, důchodce a manuálně pracující. Radikálně populistickou rétorikou kombinovanou s demonstračními akcemi až výtržnického rázu se jí dařilo stabilně dosahovat podpory kolem 10 % voličů. Sociální populismus se navíc pojí s nacionalismem, germanofobií a s postupně slábnoucím odporem k Evropské unii. Strana výrazně kritizuje některé formy spojenectví Polska s USA (např. podíl na iráckém tažení), což by samo o sobě nebylo překvapivé. Vše je ale navíc doplněno určitou vstřícností směrem na východ, což v Polsku není zvykem do té míry, pokud se k tomuto východu řadí i Rusko.[23]

Fenomén Samoobrony by byl nemyslitelný bez osoby jejího předáka – A. Leppera. Politická dráha bouřliváka, který postupem času slevil z nesmiřitelnosti a propracoval se až k ministerskému křeslu, je bezesporu zajímavá. Otázkou však je, do jaké míry bude i nadále imponovat klasickému voliči Samoobrony.

PSL sdílí se svým venkovským rivalem populismus, ale na rozdíl od radikalismu až extremismu Samoobrony se jedná o spíše „defenzivní“ populismus s konzervativními prvky. V posledních letech se PSL pokouší o úkrok doprava – k jakési středové konzervativní straně. Symbolizuje to i její působení v rámci Evropské lidové strany.[24]

Svou „rolnickost“ a „venkovskost“ se PSL snaží překonat a přesáhnout obecným důrazem na decentralizaci a obranu samosprávy. V této souvislosti lidovci varovali před tendencemi k nedemokratickým postupům ze strany PiS a jejích bývalých koaličních partnerů a odmítli do vlády vstoupit. Jejich opoziční role se však nezdá být zcela srozumitelná a vyprofilovaná. PSL se ve výzkumech veřejného mínění dlouhodobě ocitá pod hranicí pro vstup do Sejmu (avšak bývá podhodnocena – viz pozn. 8 výše). O mnoho lépe na tom ale v poslední době není ani Samoobrona. Její „čitelnost“ pro změnu utrpěla v důsledku vládního angažmá někdejších nesmiřitelných buřičů.

Jestliže u sledované dvojice můžeme vysledovat snahu o překonání nálepky rolnické strany, pak PiS jde svým způsobem opačným směrem. Konzervativci vnímají slabost obou soupeřů, cítí na venkově potenciální vakuum a cíleně se ho snaží zaplnit. Je však třeba zdůraznit, že PiS dosud ve volbách dosahovala mírně lepších výsledků ve městech než na venkově. Rozdíl je ovšem zanedbatelný. Totéž, s opačným znaménkem, platí o LPR, která je jen nepatrně silnější na venkově.

V souvislosti s participací Polska na společné evropské zemědělské politice, s investicemi do infrastruktury díky členství v Unii a s růstem životní úrovně na venkově lze očekávat, že význam tohoto štěpení bude postupně klesat. Jeho ekonomicko-sociální aspekt se bude zmírňovat, zatímco kulturní bude možno subsumovat pod štěpení týkající se vztahu k hodnotám (které označuji níže jako „kulturní“). Tento proces vidíme již nyní a prohlubující se krize identity i důvěry obou rolnických stran je toho projevem.

Klasickým problémem týkajícím se této dvojice stran je jejich pravolevé zařazení. U Samoobrony by na první pohled nemělo být pochyb, že splňuje předpoklady „silně populistické a radikální levice s jistými občasnými komunistickými rysy“ (Kubát, 2005, s. 104). Napovídá tomu její indiferentní až kladný vztah k historii „lidového“ Polska. Strana nyní před volbami nabízí místa na kandidátkách bývalým předákům SLD (např. expremiérovi Millerovi). Zdůrazňuje však pojem tzv. patriotické levice. Na levicovost se A. Lepper odvolával i před prezidentskými volbami 2005, když ve snaze oslovit voliče SLD (která tehdy nepostavila svého kandidáta) argumentoval, že je jediným vážným levicovým uchazečem o funkci hlavy státu. Navzdory těmto skutečnostem se čas od času objevují hlasy označující Samoobronu jako „ultrapravicovou“ s ohledem na vypjatý nacionalismus.

PSL není o mnoho snadnějším případem. Existuje napětí mezi jejími kořeny (personálně vycházela – podobně jako SLD – „zevnitř“ režimu[25]) a levicově populistickou minulostí na jedné straně a současným směřováním do rodiny konzervativních pravicově středových stran (podloženým navíc silným zázemím v konzervativním jihovýchodním Polsku) na straně druhé.

4.3. Církev v. vláda (stát): LPR, PiS a Tadeusz Rydzyk

I toto štěpení si pro naše účely zaslouží jisté zobecnění. V modifikované formě bychom mohli hovořit o sporu tradičních a moderních hodnot. Střet se nevede v dimenzi „církev“ v. „stát“, nýbrž uvnitř politické (stranické) obce, uvnitř široké společnosti, jakož i uvnitř církve samotné. Část katolického kléru rozhodně politizací hodnotových a náboženských otázek není nadšena. Jiné jeho kruhy naopak neprodleně vystoupí na obranu tradicionalistických „výdobytků“ vybojovaných pravicovou vládou, kdykoli se zdají sebeméně ohroženy.

Ještě obecnější – ale politicky relevantnější – rovina tohoto střetu je reprezentována tažením PiS za novou IV. republikou, stojící na morálních základech, očištěnou od korupce, od vlivu bývalých komunistů apod.

Podobnosti s francouzským gaullismem jsou nepřehlédnutelné. V čele hnutí sice nestojí jeden „silný muž“, ale hned dva, kteří jsou však od sebe k nerozeznání. Jeden z nich získává prezidentský mandát přímo od lidu. Odvolává se na národ a snaží se hájit jeho velikost i autenticitu v nepřejícím prostředí integrující se Evropy. Strany a stranictví jsou v podstatě podezřelé, proto se jmenují všelijak jinak než „strana“. Hnutí volá k obraně tradičních hodnot – kromě národa (vlasti) především rodiny. V sociálně-ekonomické oblasti je ústředním pilířem solidarita. Liberalismus je nedůvěryhodný. Stávající řád je zkažený a je třeba jej nahradit – ničím menším než novou ústavou a novou republikou.

Extrémní formu hodnotového střetu ztělesňuje LPR, která kombinuje ultrakatolické postoje s xenofobií a antisemitismem (spoluorganizace výstavy v Evropském parlamentu, srovnávající nepřímo potraty s holokaustem) a jejíž mládežničtí aktivisté neváhají v rámci boje za mravní očistu sáhnout i k násilným prostředkům (útoky na tzv. pochody rovnosti v polských městech). V současnosti LPR od někdejšího radikalismu poněkud ustupuje a svou energii věnuje zejména sporům s PiS o podíl na pozitivních zásluhách společné vlády (prorodinná politika, školství apod.). Znovu upozorňuji na náhlou deklarovanou vstřícnost LPR vůči PO (v otázce povolební kooperace – viz výše). Zároveň dodávám, že patrně běží o pouhý taktický manévr, směrovaný jednak k vedení PiS, jednak ke konzervativnějším stoupencům PO.

Tradicionalistický tábor je neoddělitelně spjat s postavou mediálního magnáta katolického duchovního T. Rydzyka, jehož impérium formuje mínění milionů posluchačů (Radio Maryja), čtenářů (Nasz Dziennik) i diváků (TV Trwam) – především starších věkových skupin se základním vzděláním žijících na venkově. Rydzykova média, v nichž se čas od času dává průchod antisemitským projevům, mají lví podíl na dvojitém (parlamentně-prezidentském) triumfu PiS v roce 2005. A tuto stranu budou podporovat i tentokrát, výměnou za umístění spřízněných osob na kandidátky.[26]

Přirozeně blízko k tradicionalistické linii má PSL. Teoreticky (programově) vzdálenější je již Samoobrona (o jejích levicových rysech viz oddíl výše), přesto se na prosazování konzervativní politiky spolu s PiS a LPR aktivně podílela a nepůsobilo jí to žádné hluboké vnitřní dilema. Lepperova strana měla dokonce v období 2005–07 několikrát nakročeno k velmi úzké spolupráci s LPR.

Opačný pól reprezentuje SLD (resp. LiD). Je to jediný nekompromisní a explicitní obhájce moderních hodnot a sekulárního státu. Postkomunistická levice se na této pozici vědomě a záměrně profiluje. Nečiní jí žádný problém jednoznačně se v tomto ohledu vymezit a (spolu)organizovat např. pochody homosexuálů za rovná práva apod.

Postoj PO v hodnotových otázkách je již poněkud odlišný a složitější. Je prototypem strany, která si nepřeje přílišnou polarizaci tohoto rozporu, aby se ona sama nemusela zcela jednoznačně a nezvratně přidávat na jednu stranu. Nominálně stojí kdesi uprostřed a s ohledem na svou konkurenceschopnost vůči PiS si důsledně drží image konzervativně-liberální strany. Uvnitř PO navíc působí konzervativněji smýšlející skupina, jež této strategii dodává autenticitu. Reálná pozice PO ale podle mě zcela středová není. Kdyby totiž mělo dojít na skutečně tvrdý střet tradicionalismu s modernismem (a Polsko k tomu nemá daleko), PO víceméně nebude mít jinou volbu než hájit zájmy svých převážně mladých, městských a sekularizovaných voličů. Pravdou však zůstává, že PO nemá sebemenší důvod o takový konflikt stát a mohla by se ho právem obávat. Levice nikoliv.

Ani v tomto případě nemůžeme opominout historický rozměr zkoumaného tématu. Nedocenitelnou úlohu sehrálo účinkování „polského papeže“ v Římě. Je známou skutečností, že Karol Wojtyła důsledně držel konzervativní linii katolicismu. Ve své vlasti se již za svého života stal jakýmsi národním hrdinou. Byl zde oprávněně vnímán jako světově nejznámější a nejvlivnější Polák své doby (a patrně všech dob). Již z tohoto titulu jej uctívali a uctívají i lidé, kteří osobně jinak nemají k víře nikterak zvlášť blízko. Jan Pavel II. je v Polsku nezpochybňovanou autoritou, z jejíhož odkazu se snaží vybírat si, co je třeba, prakticky kdokoli. I strana, jež se rozhodně nedefinuje jako křesťanská, tedy rolnická Samoobrona, se na své úvodní webové stránce prezentuje fotografií Jana Pavla II. a A. Leppera. Třeba dodat, že obrázek slouží spíš jako kulisa pro zaštítění ekonomické doktríny Samoobrony, byť slova pod ním uvedená vskutku patří papežovi: „Nelze přijmout tvrzení, že po pádu komunismu je jedinou alternativou kapitalismus.[27]

4.4. Podřízená v. dominantní kultura (Centrum v. periferie): dvě, tři, čtyři Polska?[28]

I s posledním štěpením budeme pracovat poněkud volněji. Od Rokkana se ale neodchýlíme tolik, jak by se na první dojem mohlo zdát. Protiklad centrum–periferie má původ v procesu národní revoluce. Konkrétně je jejím teritoriálním projevem (na rozdíl od jejího funkčního projevu církev–stát). Jak se však toto vše má vztahovat k jedné z etnicky i nábožensky nejhomogennějších zemí Evropy?

Polsko sice nespadá do oné „ideální“ šablony, v níž jedno centrum je ohniskem národního uvědomování, zatímco etnika na periferii se odchylují a vymezují (viz Rokkanovo onehdy „periferní“ Norsko ve vztahu k vysoké dánské kultuře). Ale to naši úvahu nikterak neruší, ba „naopak“. Polská – a obecně středoevropská – situace byla nezměrně složitější. A námi zkoumaná země spadá mezi ty případy, v nichž se národní hnutí realizovalo napříč hranicemi, tváří v tvář různým centrům. Mělo tak na různých místech (obývaných daným etnikem) různou dynamiku. Polský případ náleží mezi ty nejkomplikovanější, a pokud je mi známo, nemá v Evropě obdoby. Dalo by se vlastně bez nadsázky hovořit nikoli o štěpení centrum v. periferie, nýbrž periferie v. periferie v. periferie (samozřejmě převedeno do reality pozdějšího samostatného polského státu).

Má teze je taková, že důsledky trojího dělení dosud nebyly plně překonány a vstřebány. Ostatně ani poválečné posunutí celého Polska pod Stalinovou taktovkou směrem na západ zdaleka není zacelenu jizvou. Otázka polských Sudet je nepochybně složitější a palčivější, než jak ji známe např. z českého prostředí. Přinejmenším proto, že příslušná území byla součástí polského státu naposledy v hlubokém středověku. Komu je znám fenomén poválečných „zlatokopů“ v československém pohraničí, dovede si jistě živě představit, jak tento jev musel vypadat u našich severních sousedů – na územích, jež byla vnímána jako kompletně cizí.

Provokativní podtitulek v názvu oddílu není mou invencí, vypůjčil jsem si ho od T. Zahradníčka, který ve Středoevropských novinách (někdejší společná měsíční příloha Lidových novin, Gazety wyborczej, Magyar hírlap a SME) komentoval výsledky polských prezidentských voleb.[29] Autor se sice ve svém textu také dotkl regionálního rozměru polské politiky, „počet Polsek“ v jeho článku se však týká především počtu tehdejších relevantních prezidentských kandidátů a politických táborů, které ztělesňovali.

Pro naše účely nebudu protiklad centrum–periferie chápat jako štěpení v pravém slova smyslu, jež by generovalo soupeřící strany, ideologie, hodnoty a doktríny, nýbrž jako dokreslující kulturní dimenzi. Je to jakési „pole mentality“, teritoriálně definované podhoubí polské politiky, které ostatní štěpení dobarvuje. Zřetelně se promítá do volební geografie. Zjednodušeně řečeno, liberálové jsou silní v pruském záboru, konzervativci v rakouském, agrární strany v ruském a levice v Sudetách.

4.5. Kulturní štěpení

Jak již pouhý název napovídá, v tuto chvíli vlastně opouštíme Lipseta a Rokkana. Takto označené štěpení se v jejich teorii a terminologii vskutku nevyskytuje. Je mým návrhem pro syntetizující kategorii, která by shrnula štěpení, označená výše jako „tradiční v. moderní hodnoty“ a „centrum v. periferie“ (s tím, že by mohla zůstat otevřená i případně ustupujícímu štěpení město–venkov).

Záměrem tohoto kroku je redukovat „rokkanovskou“ čtveřici na asymetrickou trojici, která přece jen lépe postihuje a vysvětluje polskou stranickou realitu: jedno štěpení obecně ekonomického typu, druhé, ještě silnější, hodnotově-světonázorové (obecněji kulturní) a slabší doplňkové (ustupující) štěpení město–venkov. Tuto trojici pak doplním variací na štěpení, se kterým pracuje např. Lijphart: podpora režimu. Obloukem se tak vrátíme k mnohoznačnému významu polarity pravice–levice v Polsku.[30]

Nejprve ale pár slov pro vysvětlení a obhájení mého syntetizujícího teoretického kroku. Sotva vyvolám kontroverzi, budu-li tvrdit, že klasické „stát–církev“ má primárně nábožensko-světonázorový (řekněme hodnotový) rozměr, zatímco „centrum–periferie“ jazykově-nacionální rozměr (řekněme dimenzi identity). Připomeňme, že oboje se vztahuje k procesu národní revoluce.

Není těžké prokázat, že v Polsku byly v tomto procesu obě dimenze zřetelně provázány. Ovšem způsobem vlastně opačným, než ve své teorii obecně modelují Lipset a Rokkan. Národní revoluci lze chápat jako proces identifikace státu a národa.[31] Autoři si správně všímají, že tento proces plodí tenze na periferiích těch států, jejichž politické hranice se výrazně neshodují s jazykově-etnickými a jejichž vítězná centrální vysoká kultura je ve výrazném rozporu s kulturami periferními.[32] Oba klasikové dále reflektují, že dalším významným politickým hráčem, který se – z jiných důvodů – v některých zemích nacionalizaci zpěčuje, je anacionální (či supranacionální) katolická církev. Oněmi důvody jsou zejména konkurující ambice na formování oficiální světonázorové doktríny. Stát si stále směleji nárokuje svůj monopol (skrze kontrolu vzdělání) na daném území, církev se však snaží podržet si svůj autonomní vliv.[33]

Polsko je případem, v jehož rámci byla katolická víra mocným a vděčně akceptovaným spojencem národního hnutí. Netřeba znovu připomínat, jakým mimořádným historickým okolnostem tento jev vděčí za svou existenci. Shodou okolností právě ty dvě záborové velmoci, jež byly vnímány jako nejvíce utlačitelské a nejnebezpečnější, reprezentovaly jinověrce.[34]

Abych odvrátil podezření z teoretické nedbalosti – klasikové hovoří o církvi, já (zcela vědomě) o víře. Neboli netvrdím, že Polsko představuje protipříklad odporující Rokkanově a Lipsetově teorii[35], ale jen to, že katolicismus obecně zde nesehrával kontranacionální úlohu, nýbrž právě opačnou. Konflikt stát–církev vlastně vypukl až opožděně, dlouho po završení národní revoluce – v době, kdy se Polsko stalo periferií jistého globálního bloku. Součinnost národní ideje s katolickou vírou se tak v opozici vůči sovětskému režimu opětovně utvrdila.

Vedle této historicko-politické spojitosti mezi nacionalismem a katolicismem existuje podle mě ještě jedna, kulturně-mentální, která vyplývá přímo z nitra samotné povahy jak polské víry, tak nacionalismu. Obé vykazuje nepřehlédnutelný sklon k mesianismu, typickému pro národy, které se (1) historicky cítí být výspami svých civilizací (např. Rusové jako „křesťanství vůči islámu, event. Západu“, Poláci a Litevci jako „katolicismus vůči ruské ortodoxii“ apod.) a (2) mohou se obracet ke svým dějinám jakožto slavné minulosti (relativně) velkých, mocných říší (opět např. výše uvedená trojice).

Přeneseme-li se zpět na empiričtější rovinu, není obtížné hledat na polské stranické scéně konkrétní důkazy ideové nacionálně-katolické aliance. Nejlapidárněji je lze shrnout do tří písmen: LPR. Aby však nevznikla mýlka, rozhodně neplatí, že katolická církev jako celek (či její většina) je politizována po způsobu této extrémní tradicionalisticko-nacionalistické platformy, ale ani její podstatně mírnější varianty (PiS). Netvrdím ani to, že významná část polské populace, z níž se ke katolicismu hlásí přes 90 %, jsou z toho titulu přesvědčení konzervativci a zároveň vypjatí nacionalisté. Tvrdím jen, že vyhraněné polohy národovectví i katolického konservativismu mají – z výše popsaných důvodů – tendenci koincidovat a že se této politické agendě dostává značného prostoru. Patrně většího, než by odpovídalo reálné sociologické síle v polské populaci. Důvody této nadreprezentace jsou zjevné: mediální podpora Rydzykova „impéria“, vyšší volební disciplína nejstarší generace, účinné a cílené „exkurzy“ protagonistů nacionálního konservativismu směrem k sociálnímu populismu (které jsou usnadněné reminiscencí na reálné historické spojenectví mezi odborovým hnutím a církví) atd.

Abychom zcela konkrétně shrnuli funkci kulturního štěpení, zopakujme, že na obou krajních pólech se nacházejí LPR resp. LiD (příp. členové této koalice: SLD, UP, SdPL, Demokraté). Nesporně blíže národně-konzervativnímu pólu se nalézá PiS. Složitější je zařazení obou venkovských stran, které se v minulosti chovaly spíše pragmaticky a v současnosti procházejí krizí. PO je svým zázemím stranou jasně modernistickou. Od jednoznačnějšího prakticko-politického zhmotnění tohoto modernismu ji odrazují taktické ohledy (soupeření s PiS o početný voličský segment na pomezí) a přetrvávající snaha o distanci od postkomunistů. Posledně zmíněný faktor nás vede k úvaze o čtvrtém relevantním polském štěpení.

4.6. Štěpení ohledně režimu: LiD

Nejprve je třeba důkladně vysvětlit, v jakém smyslu je vůbec opodstatněné tvrdit, že výše uvedené štěpení „generuje“ právě LiD, a objasnit, proč jsou postkomunisté v titulku vyděleni jako jediný produkt tohoto štěpení. Pokud by toto nebylo zcela ozřejmeno, mohlo by být takové tvrzení vůči polským postkomunistům značně nespravedlivé. Je to totiž aktér, který se naopak snaží toto štěpení překonat.

Vykročení „bývalých komunistů“ do postsolidaritního tábora se odehrálo v roce 2000, kdy SLD uzavřel předvolební koalici s levým křídlem Solidarity – tehdy mimoparlamentní Unií práce (UP).

Něco podobného se opakovalo před nedávnem, kdy se v rámci procesu levicové reintegrace postkomunisté rozhodli nejen zacelit své relativně čerstvé rozštěpení na SLD a SdPL, ale přizvat do hry i marginální stranu pod názvem Demokraté.pl. Jde o přímou pokračovatelku bývalé Unie svobody (UW), kterou v 2001 opustilo pravé křídlo (budoucí PO) a do níž naopak přišli lidé z okruhu SLD (expremiér Belka, několikanásobný exministr Hausner apod.).[36]

Jak tedy vyřešíme zdánlivý rozpor, kde plodem jistého štěpení má být právě ta strana, která se nejvíce ze všech snaží dané štěpení přestoupit a zrušit? Proč a v jakém smyslu jsou postkomunisté výsledkem štěpení ohledně režimu? Odpověď je prostá. Jsou tak ostatními vnímáni – a to i po sedmnácti letech, během nichž prošli přerodem v běžnou sociálnědemokratickou stranu. Přesto jsou stále chápáni jako cosi cizího, ba takřka nečistého. Tento stav je důsledkem antikomunistické politické agendy některých stran, ale také živými vzpomínkami na vlnu korupčních skandálů z let 2001–2005. Více než kdy jindy se dnes v Polsku klade rovnítko exkomunista = korupčník a pátrá po tom, zda ta či ona významná osobnost veřejného života nebyla agentem komunistických tajných služeb.[37]

V této souvislosti si nelze nevšimnout jednoho paradoxu. Již byla řeč o tom, že v období před rokem 2001 jsme mohli identifikovat štěpení „postsolidarita“ v. „postkomunismus“ jako ten faktor, který nejvýrazněji strukturoval stranický systém i jeho vnitřní koaliční vazby a který významně předurčoval hlavní rozměr soutěže.

Překvapivě ale právě v této době, kdy bylo naše štěpení z funkčního hlediska dominantní, dosahovala polarizace tohoto sporu nižších hodnot, než je tomu nyní. Co míníme oním dodatkem „z funkčního hlediska“? Strany se sice tehdy seskupovaly do aliancí převážně podle svých kořenů (bývalí disidenti v. bývalí komunisté); ale v podstatě setrvávalo u pouhého seskupování. Samotné téma minulosti v politickém soupeření nehrálo tak silnou roli jako v poslední době a antagonismus celkově nebyl tak ostrý.

Jednoznačnou zásluhu na změně ovzduší má nástup dvou nových stran po roce 2001 – LPR a PiS. Obě vystoupily s kritikou kulatého stolu a neváhaly označovat politickou transformaci Polska jako nečistý úklad – podvodný komplot komunistů a „bezzásadových“ liberálů. Tyto dvě strany přestaly vnímat téma minulosti jako „pouhou“ otázku kořenů a začaly je promítat do toho, co jsme označili jako kulturní štěpení. Jinými slovy, levicovost (ve smyslu komunistické minulosti) čím dál více splývala s korupcí a domnělou mravní dekadencí soudobého Polska.

Nabízí se otázka, zda tedy skutečně kulturní a „režimní“ štěpení není identické, zda se nejedná jen o dva různé projevy téhož sporu. Vždyť „lidové“ Polsko bylo svého druhu modernizační a sekularizační diktaturou. Taková hypotéza by dávala smysl v souvislosti s tím, co bylo výše označeno jako „maďarská varianta“. V polském kontextu se mi ale jeví jako příliš redukcionistická – a neúměrně přezíravá k vlivné a významné (sociálně)liberální části polského disentu. Stejně tak nedokáže uspokojivým způsobem vysvětlit pozici a roli dnešní PO.

 

5. Shrnutí pozice PO v systému – otázka středu

Hypotézu o totožnosti kulturního a režimního štěpení by snad bylo možné držet za jediného předpokladu – pokud bychom se snažili směrovat PO v obou otázkách (tedy kulturní i režimní) co nejvíce do středu. V souvislosti s kulturním štěpením jsem již naznačil, že mi takový pohled na roli liberálů není zcela blízký (viz kapitola „Církev v. stát“ výše).

Obdobně bych argumentoval i v případě štěpení týkajícího se režimu. Ani tentokrát si PO nepřeje další stupňování polarizace a prohlubování zákopů – již proto, že je pro ni výhodné zachovat si koaliční vazby otevřené jak směrem k postkomunistům, tak ke konzervativcům. V neposlední řadě liberálové o eskalaci nestojí z toho prostého důvodu, že jsou nuceni udržet si současně vůči oběma uvedeným soupeřům konkurenceschopnost.

Hovořil bych tedy o umírněnosti (stejně tak v kulturním štěpení), z čehož ovšem ještě automaticky neplyne středovost. Nepřekročitelným faktem totiž zůstává, že PO si je vědoma svých solidaritních kořenů a odpor proti minulému režimu má pro ni stále velkou symbolickou hodnotu. Nelze také pominout, že prvních pět let své existence se vymezovala primárně proti postkomunistické levici, a to velmi tvrdě. Přestože SLD (LiD) již několik let není pro PO tím hlavním rivalem a přestože je výhled budoucí koaliční spolupráce obou stran celkem reálný, liberálové se stále dosti úzkostlivě snaží udržovat si od postkomunistů jistou distanci. Nepochybně je tomu tak i proto, že se sami nechtějí stát objektem antikomunistické kampaně. Nelze však bagatelizovat ani ryze vnitřní důvody – a skutečně pociťované zábrany u významného proudu ve straně.

Shrnu-li výše uvedené, ani v otázce režimu není PO klasickým středem. Stojí zřetelně v pravé polovině spektra, což ovšem vůbec nevylučuje, že z této své pozice učiní citlivý krok k pragmatické koaliční spolupráci s postkomunisty, bude-li to pro ni výhodné. Jistě však musí počítat s tím (a dokáže dobře předvídat), jakým útokům za to bude vystavena.

Daleko „středovější“ je v otázce režimu pozice obou venkovských stran. Delikátní je obzvláště postavení Samoobrony. K „lidovému“ Polsku (jakož i obecně ke komunistickým ideálům) chová jistou přízeň. Dokonce se čas od času účelově zaštiťuje levicovostí. Na druhou stranu se však podílela na vládě, která proti „bývalým komunistům“ rozpoutala velkou kampaň. O PSL, jejích kořenech, posunech a nevyjasněné identitě již bylo napsáno dost.[38]

Vraťme se tedy k PO. Nezbývá nám než připustit, že v obou štěpeních (tedy kulturním i režimním) má různé partnery. V prvním případě stojí v jednom táboře spolu s postkomunisty, ve druhém bok po boku s konzervativci. Na první pohled je patrné, že toto není právě idylická středová pozice, z níž by se (byť za cenu dlouhodobých ztrát) dalo kontrolovat centristické vládnutí (dle Sartoriho pojetí polarizovaného multipartismu), ale spíš vážné dilema, které nemá daleko k politické schizofrenii.

Vše je navíc komplikováno faktem, že ve zbývajících svou štěpeních stojí PO jednoznačně na okrajích, ne-li v izolaci. Z hlediska ekonomicko-sociálního štěpení je osamoceně liberální stranou, a co se rozporu město–venkov týče, jedná se o nejvýrazněji „městskou“ relevantní stranu v Polsku.

Definitivní závěr o pozici PO v systému podle mě v současné době, vyznačující se neuspořádaností a přechodností, není možné zodpovědně učinit. Vše se bude odvozovat od toho, jaké štěpení a jaký/é rozměr/y soutěže v Polsku dlouhodobě převáží.

 

6. Rozdělená společnost: tábory, segmenty, subkultury – a šedé zóny

Ještě než přistoupím k závěrečné, praktičtější části této práce, tedy k analýze variant budoucího vývoje, cítím povinnost vyrovnat jeden teoreticko-terminologický dluh. Až dosud jsem ve své studii příliš volně, neproblematicky a samozřejmě zacházel s pojmy jako politické tábory, segmenty apod.

V jakém smyslu je tedy Polsko rozdělenou společností? Jaké jsou základní jednotky tohoto rozdělení? A jak se heterogenita na společenské úrovni promítá do stranického systému? Rozdělím argumentaci do tří kroků, přičemž každý odpovídá jiné rovině.

  1. V nejobecnějším smyslu asi není sporu, že Polsko je plural society v Lijphartově smyslu. Je zde přítomno hned několik štěpení, z nichž žádné není tak jednoznačně dominantní jako v politicky homogenních zemích typu Velké Británie nebo Švédska. Kromě toho se systém vyznačuje značnou polarizací, a to nejen z hlediska mezistranických vztahů. Neobstojí tedy představa, že ideologické napětí uvnitř polské společnosti je jen uměle vyvoláno a že reálné animozity panují pouze v hlavách politiků.
  2. Jestliže jsme se shodli na faktu vnitřní rozštěpenosti, pak ale jednotlivé skupiny zdaleka nejsou natolik přehledné a jasně ohraničené jako v klasických evropských segmentovaných společnostech. Připomeňme, že je to dáno také vysokou volební neúčastí a existencí skupin voličů na pomezí. Má tedy vůbec smysl hovořit o segmentech? Domnívám se, že ano – přinejmenším ve volnějším smyslu. Důkazem je relativní stabilita vzorců volební geografie v čase. Základní čtyři skupiny (segmenty) skutečně jsou navzájem odlišitelné, byť nepokrývají celou společnost (či alespoň její drtivou většinu). Opatrnější bych ale již byl při používání sousloví „segmentovaná společnost“, které implikuje celek složený takřka výhradně ze segmentů, mezi nimiž existují jasné hranice. Lapidárně řečeno: segmenty ano, subkultury nikoliv.[39] Druhým termínem lze označit jen vyhraněnou katolickou subkulturu (se svými médii) a pevná jádra postkomunistů a lidovců (PSL), navazujících na tradici masových stran.
  3. Zcela jiná otázka je, zda politické strany v Polsku jsou zřetelnými manifestacemi svých segmentů – neboli zda je Polsko strukturovaným stranickým systémem. Již víme, že vznikání a zanikání, štěpení a slučování jsou tu bezmála na denním pořádku. Příznačná je personalizace politiky. Lapidárně řečeno, strany se mění – politici zůstávají. Pakliže pojmy segment či subkultura patřily spíš k rovině občanské společnosti, pak pro zúženou sféru politických stran jsou k dispozici spíše klasické termíny politický pilíř a tábor.[40] Prvně uvedený pojem musíme vyloučit ze hry, protože slabá institucionalizace a mělká organizační provázanost stran s občanskou společností v Polsku mu přímo odporuje. Volnější pojem tábor, kterého jsem užil pod přívlastky „postsolidaritní“ a „postkomunistický“, se již své aplikaci tolik nepříčí.[41] Můžeme tedy hovořit o levicově postkomunistickém, pravicově liberálním, národně konzervativním a (neo)agrárním táboře.[42] Musíme však mít vždy na paměti, že jednotliví političtí kapitáni i jejich stranická plavidla budou mezi těmito tábory střídavě proplouvat s lehkostí pro Polsko příznačnou.

Se zvláštním důrazem je třeba upozornit na existenci jakýchsi „šedých zón“ – rozsáhlých voličských skupin, jež se nacházejí mezi jednotlivými segmenty. Právě značná prostupnost a přelévání mezi segmenty jsou hlavním zdrojem dynamické soutěže. Kdyby totiž byly stranické preference drtivé většiny Poláků záležitostí apriorní ideové a politické identity, pak by v systému převažovala Sartoriho „obranná“ soutěž, která je tak typická pro klasické segmentované společnosti.

Zřejmě největší přechodná pásma se nalézají na obou „bocích“ PO. O jedno liberálové soupeří s PiS a tvoří je převážně městští konzervativně-liberální voliči, jimž je sice možná bližší PO, ale pro něž by PiS byla bezpečnější volbou z hlediska zásadnějšího vymezení se vůči postkomunistům.

S ohledem na plynulý přechod mezi PO a PiS nutno zdůraznit, že tu vždy nebyla tak hluboká propast, jako se jeví nyní. Např. v roce 2001 byly oba subjekty schopny společného postupu v senátních volbách (ve čtveřici s AWS a UW). Ještě v roce 2005 se všeobecně očekávalo, že po volbách společně vytvoří vládní koalici. Ale i dnes obě strany disponují křídly, která dokážou relativně snadno překlenout vzájemné kontroverze. Kouřovou clonu v podobě verbálních proklamací nepřátelství nelze přeceňovat, zejména pak v kontextu předvolební kampaně. PiS svým chováním naznačuje, že dokáže svou antisystémovost střídavě odkládat, nebo naopak akcentovat, podle toho, jak je právě třeba.

Druhá významná skupina je předmětem boje mezi PO a postkomunisty, přičemž v současné době má navrch PO, která přebrala část levicového elektorátu. Dokladem toho je jakýsi posun PO na volební mapě směrem na západ – do spíše levicových polských Sudet (mezi volbami 2001 a 2005). Osobně se domnívám, že možnost návratu převážně městských voličů k levici je zcela otevřena. Zdá se, že jednou z klíčových otázek je pro ně udržení sekulárního charakteru státu a obrana moderních hodnot. PO je nyní větší hrází proti IV. republice než LiD. Pokud by se ale neprokázalo, že je zároveň hrází pevnější, obyvatelé polského západu a severozápadu by se mohli opět začít přiklánět k levici.

Třetí velký váhající segment se nachází na polském venkově. Je otevřen národním konzervativcům i neoagrárníkům. Lepší výchozí pozici má nyní zřejmě PiS. To se však může zvrátit, jestliže venkovské strany (či alespoň jedna z nich) překonají současnou krizi a budou moci opět bez servítků kritizovat soupeře z parlamentní opozice.

Nelze opominout ani menší, leč přesto skutečný radikálně levicový segment na pomezí LiD a Samoobrony. Jeho přítomnost by se mohla stát obzvláště viditelnou, pokud by se markantně zvýšil význam ekonomického a sociálního štěpení – zejména za okolností hospodářské stagnace, či dokonce poklesu.

Vidíme, že jediné sféry, v nichž soutěž neprobíhá a kde jsou hranice ostré, leží mezi postkomunisty a národními konzervativci, resp. mezi agrárníky a liberály. V prvním případě je představitelné pouze s krajním nasazením fantazie, že by mohlo dojít ke změně. Národní konzervativci a postkomunisté se k sobě mají asi tak jako oheň a voda. V tom druhém je vyhlídka na posun reálnější. Pokud by PSL přežila a pokud by se ideově nadále pohybovala směrem k PO, lze si představit, že obě strany začnou soutěžit o tentýž prostor.

Všechna čtyři přechodná pásma můžeme pro účel lepší ilustrace i personifikovat. Strany jsou si totiž existence šedých zón dobře vědomy. A v boji o ně navzájem využívají typických slabostí – frakčních tenzí a personalizace. Výsledkem je fenomén vzájemného „přetahování“ o významné politiky, o nichž je známo, že jsou v napětí s hlavní politickou linií své strany.

PiS se čile snaží přivést na svou stranu upozaděného muže PO Jana Rokitu, který ztělesňuje konzervativnější křídlo PO a jemuž se příčí jakýkoli náznak budoucí dohody s levicí. Jeho manželka byla krátce před volbami shodou okolností jmenována poradkyní prezidenta pro práva žen a záhy poté se objevila na druhém místě varšavské kandidátky PiS, hned za premiérem Kaczyńským.[43] Sám Rokita se v reakci na krok své ženy uchýlil do ústraní vysoké politiky, tedy přinejmenším do voleb. Cennou trofejí je získání M. Płażyńského, jednoho ze tří otců zakladatelů PO, na čelo gdaňské kandidátky PiS. Druhý zakladatel, A. Olechowski, podporuje ve volbách LiD a symbolizuje naopak průnik mezi liberály a levicí.

PO na oplátku usiluje o alespoň vnějškovou přízeň jednoho z nejpopulárnějších politiků a bývalého premiéra PiS K. Marcinkiewicze. Ten se netají rozpory se současným vedením konzervativců. Z premiérského křesla odešel na protest proti účasti Samoobrony ve vládě. Prozatím se liberálům podařilo získat maršálka Senátu B. Borusewicze, jenž byl doposud spojován spíš se stranou Kaczyńského[44], a bývalého ministra obrany PiS R. Sikorského.

Krok drží i Samoobrona, která se obrací zejména na významné politiky z okruhu SLD – dle vlastní terminologie na tzv. patriotickou levici. Kandidaturu akceptoval expremiér L. Miller, pro něhož nezbylo místo na exponovaných kandidátkách LiD. Miller prozatím nehodlá do Samoobrony přímo vstoupit, naopak zakládá vlastní levicovou formaci. Jiný bývalý premiér SLD J. Oleksy Lepperovu nabídku nepřijal, ale hodlá se Samoobronou spolupracovat a rovněž ohlásil úmysl vést vlastní stranu (přičemž nevylučuje spolupráci s Millerem).

Jako by se znovu a znovu vracela Sartoriho slova o atomizovaném systému a notáblech (viz kapitola o Sartoriho teorii stranických systémů výše). Skutečným testem však teprve bude, zda LiD odchody silných individualit ustojí a zda polští voliči vůbec případným novým subjektům dopřejí úspěch.

Celá řada parlamentních přestupů se odehrála již dříve, během zkráceného volebního období. Snad nejvíce jimi byla poznamenána Samoobrona. Za zmínku však stojí i rošáda mezi PiS a LPR – odchod poslanců spjatých s Radiem Maryja do PiS (po přechodné existenci v samostatném klubu) a uchýlení se bývalého maršálka Sejmu M. Jurka (s celou svou nově založenou stranou) do předvolební koalice s LPR.

Jestliže se dotýkáme personálního rozměru politiky v Polsku, pak ovšem není možné nevěnovat pozornost jinému faktoru, který v tomto směru velmi významně působí.

 

7. Přímá volba prezidenta a její vliv na stranickou politiku

Úvodem předesílám, že ponechám stranou otázku poloprezidentského režimu v Polsku, což by bylo téma na samostatnou studii.[45] Má úvaha se ponese jiným směrem. Jsou-li prezidenti (třeba i sebevíce slabí) voleni přímo, pak pouhý fakt všelidové volby může mít zásadní konsekvence pro podobu i dynamiku stranického systému. Polsko je podle mého mínění přesně tento případ. Ovšem s dodatkem, že slabost prezidenta zde nepřipadá v úvahu, což však pro naše účely není až tak podstatné. Klíčové je, že volba hlavy státu je všemi aktéry vnímána jako prestižní hra s vysokými sázkami a plně se svým symbolickým významem vyrovná parlamentním volbám.

Krátký exkurz do historie by měl snadno prokázat platnost mé teze, že prezidentské volby významně formují vývoj stranického systému.

Volby 1995 předznamenaly budoucí stranickou bipolarizaci, když přinesly vyrovnaný a velmi vypjatý osobní střet někdejšího hrdiny disentu a předáka Solidarity L. Wałęsy a flexibilního exkomunisty mladé generace A. Kwaśniewského. Bylo to zároveň utkání celoživotního bojovníka, který si během výkonu úřadu stačil znepřátelit prakticky kohokoli, s profesionálem, jenž se snažil vystupovat smířlivě a konsenzuálně. Především sled dvou porážek (parlamentní 1993 a prezidentské 1995) přiměl rozdrobenou pravici ke sjednocení a vytvaroval alespoň načas stranickou politiku do dvou zřetelných bloků.

Jestliže v polovině 90. let bylo soupeření o nejvyšší úřad předzvěstí bipolarity, volby 2000 se naopak staly anticipací jejího rozkladu – a především zániku křehké jednoty na pravici. Vládní konzervativce, traumatizované jednoznačným Kwaśniewského triumfem, popudil relativní úspěch liberála a pozdějšího spoluzakladatele PO A. Olechowského, zvláště když tento bývalý diplomat „lidového“ Polska a spolupracovník tajných služeb těsně porazil oficiálního kandidáta AWS Krzaklewského. Snad právě Olechowského kariéra za minulého režimu zavdala podnět k úvahám o tajemné propojenosti liberálů s (post)komunisty – tedy k teoriím, na nichž např. budoucí PiS do značné míry založila svou politickou agendu. Skutečnost, že prezidentské volby 2000 a porážka vládní koalice výrazně uspíšily dezintegraci celé pravice, je mimo pochyby. Jiná relevantní otázka zní, zda se i pozdější drtivé vítězství levice v parlamentních volbách 2001 tak trochu nevezlo na vlně Kwaśniewského triumfu.

Prezidentské volby v roce 2005 probíhaly prakticky v souběhu s parlamentními (s cca dvoutýdenní prodlevou před prvním kolem) a také nejvýrazněji ze všech poznamenaly dynamiku vývoje stranického systému. Lze se domnívat, že načasování volebního kalendáře fakticky znemožnilo onu „předem hotovou“ vládní koalici PO-PiS a že vazbu mezi těmito dvěma stranami přinejmenším na dva roky zablokovalo. Je vskutku obtížné vést proti někomu nesmiřitelnou předvolební kampaň a současně s ním vyjednávat o sestavení společné vlády. V ostré antiliberální rétorice bratry Kaczyńské navíc takřka jednohlasně povzbuzovala trojice populistických stran, které správně vycítily šanci na odsunutí PO do ústraní a vykročení z vlastní politické izolace. Druhé kolo voleb citelně zvýšilo jejich politickou cenu. Přestože se později konzervativcům ukázalo, že takoví partneři nebývají požehnáním, neblahé důsledky trvají doposud.

Kapitolou samou pro sebe je fenomén „prezidentských stran“ (případně ad hoc stran zakládaných kandidáty před prezidentskými volbami či po nich), který známe i z jiných zemí s přímou volbou hlavy státu (Slovensko, Litva). Tradici zahájil již L. Wałęsa se svým BBWR.[46] Podobně neúspěšným pokusem bylo ultrapravicové ROP Jana Olszewského po volbách 1995.[47] Obě strany v letech 1993 resp. 1997 pronikly do Sejmu jen těsně. Ale vlastně i zrod PO v roce 2001 byl do značné míry motivován Olechowského relativním zdarem v prezidentských volbách 2000.

Významným precedentem, který může vnést do personalizované polské politiky zcela novou dynamiku, je nynější konání bývalého prezidenta Kwaśniewského. Všeobecně respektovaná postava, jež dokázala vykonávat nejvyšší úřad nekonfliktně, s trvalou popularitou a víceméně nadstranicky a která by si mohla činit oprávněné ambice na „kariérní postup směrem nahoru“ do mezinárodních struktur, místo toho naopak „sestupuje o patro níže“ a vrhá se v čele LiD s plnou energií do lítých bojů aktivní stranické politiky. Pokusí se jej v budoucnu následovat např. i Lech Wałęsa, jenž současné dění komentuje s rostoucí intenzitou a znepokojením?

Jsou tu i jiné varovné vyhlídky. Předčasné volby 2007 mají za důsledek celkový posun volebního kalendáře, a sice směrem k potenciálním kolizím a souběhům. Nejbližší budoucí souběh se totiž přiblížil již na rok 2015 (namísto 2025). Plná napětí však bude již volební dvouletka 2010–2011. I když se po nynějších volbách podaří sestavit solidní vládní koalici – a ať už bude svým složením jakákoli – je pravděpodobné, že vidina blížících se prezidentských voleb vyvolá politické otřesy a nutkání jednotlivých aktérů rozvázat si před hrou o nejvyšší úřad ruce. Neblahé scénáře jsou dva: (1) chaotické a nevraživosti plné období „nevládnutí“ v celé druhé polovině funkčního období Sejmu, nebo (2) další předčasné rozpuštění parlamentu a spojení obojích voleb v roce 2010 (s vyhlídkami na další pnutí pro „dvojvolby“ 2014–15 atd.).

Obecný normativní závěr je následující: Přítomnost více než jedněch hlavních voleb v politickém systému se jeví jako silně zatěžující. Zdvojnásobuje čas, který je z funkčního období vlády ukrajován pro fáze předvolební horečky, a generuje silné tlaky na celý stranický systém. Jistým východiskem by mohlo být nastolení řádu a předvídatelnosti v podobě sjednocení volebního kalendáře po francouzském způsobu.

Neméně závažnou konsekvencí přímé prezidentské volby pro polskou realitu je prohloubení již tak destruktivního vlivu personalizace politiky a politického mesianismu (hlava státu vnímána mnohými takřka jako moudrý monarcha). Navzdory tomu, co bylo výše zmíněno v souvislosti s poloprezidentskými režimy, je třeba dodat, že obecně systémy s přímou volbou mají potenciál pružnosti a mohou vykazovat tendence k pohybu v obou směrech. Pro Polsko konkrétně to znamená, že nehledě na ústavní zakotvení z roku 1997 nemusí být ústup od poloprezidentské praxe nezvratný. Vše závisí na konkrétních osobách vykonávajících funkci prezidenta – na jejich ambicích, schopnostech, reálné politické síle a – v neposlední řadě – odhodlanosti využít již tak zřetelnou poptávku po silném národním sjednotiteli a vůdci-spasiteli, jenž politiku jednou pro vždy zachrání před zhoubným vlivem rozhádaných stran.

S tím přímo souvisí otázka tzv. kohabitace. Kwaśniewského spolužití s opačnými (pravicovými) parlamentními majoritami bylo celkem bezproblémové. U jeho předchůdce tomu bylo úplně jinak. Otázka je, jak by se v tomto ohledu choval L. Kaczyński (pokud by po volbách PiS odešla do opozice). Navzdory oslabení dvoutřetinového prezidentského veta (ústavou z roku 1997) může hlava státu i s oním třípětinovým komplikovat vládám život.

 

8. Co bude po volbách? Dlouhodobější výhled

Přestože nám v této části půjde o vyhlídky stranického systému v delším čase, shrňme nejprve předvolební situaci. Vládní PiS ve své kampani profituje z mimořádně příznivého ekonomického vývoje země. Nastavuje tak voličům mnohem vlídnější a optimističtější tvář než v minulosti. Současně si ale konzervativci zajistili podporu Rydzykových médií (Radio Maryja), takže se nemusejí obávat odlivu těch, kteří slyšeli spíš na moralistické hřímání a nesmiřitelnou rétoriku. Jejich přízeň si PiS zajišťuje i nepolevujícím verbálním odporem proti postkomunistické levici. Zajištěná záda však PiS má nejen vůči LPR, která bývala dříve Rydzykovým favoritem, ale i vůči rolnickým stranám. Polský zemědělský sektor se zdá být – snad poprvé v novodobé historii – relativně spokojen, což se pro vládu může stát vítaným volebním bonusem.

Hlavní soupeř, PO, se snaží nacházet slabá místa a jako jedno z nejpalčivějších prezentuje obrovský, ekonomicky motivovaný odliv Poláků do zahraničí po vstupu země do EU. Zčásti jde ale o vyloženě pragmatickou, ne-li dokonce existenčně motivovanou, kampaň liberálů, protože na západ vycestovali zejména mladí, liberálně smýšlející voliči, jejichž hlasy mohou Platformě chybět. I proto je D. Tusk nucen vyjíždět na předvolební mítinky až do Irska a zoufale apelovat, aby tam pobývající Poláci svého občanského práva využili. Liberálové se též vcelku předvídatelným způsobem vymezují vůči PiS a LiD po ekonomicko-ideologické linii, když se snaží smazat rozdíly mezi oběma hlavními soupeři a označují je za reprezentanty socialismu.[48]

Levice se podle všeho opírá především o bývalou hlavu státu na svém čele. Taktika to však může být obousečná. Jednak už Kwaśniewski mnoho ze své popularity ztratil, navíc jeho příchod (a snaha prosadit své stoupence na kandidátky) vyvolaly uvnitř levice opětovné personální pnutí (viz Miller a Samoobrona). Zcela evidentní je snaha LiD prezentovat se jako hlavní soupeř PiS, přičemž cílem je zatlačit PO do pozadí. Konzervativci tuto chytrou strategii s povděkem kvitují.[49] Nebýt nepřekonatelné systémově-ideologické propasti mezi PiS a LiD, mohli bychom jejich „společnou výpravu“ na voliče PO a nerozhodnuté chápat jako klasický příklad dostředivé soutěže.

Zbylé tři parlamentní strany zápasí o holou existenci. Samoobrona se snaží přiživit se na zásluhách o vzestup polského agrárního sektoru a svým vnějškovým obratem doleva usiluje vyplnit prostor po kdysi suverénních postkomunistech. Taktika to není nesmyslná, zvlášť když Kwaśniewski tlačí LiD blíže k liberálnímu středu. Lidovcům nezbývá než spoléhat na skalní voličstvo a disciplinovanou členskou základnu a doufat, že rolníci přece jen sáhnou po opoziční volbě. LPR je zrcadlovým opakem Samoobrony – uzavřela předvolební trojkoalici, která jen podtrhuje její pozici na krajním pravém konci spektra. Své voliče tím ale paradoxně může spíše zmást, protože jeden ze spojenců, UPR, je v ekonomických otázkách doslova ultraliberálním subjektem, s nímž by se onehdy prosociální LPR ještě před nedávnem shodla snad jen na odporu k EU a euru. Třetím partnerem jsou odštěpenci od PiS kolem bývalého maršálka Sejmu M. Jurka. Zdá se, že ostré útoky zprava proti PiS jsou to hlavní, co koalice LPR (s pozměněným názvem Liga pravice republiky) pod heslem „Silná rodina, bezpečná škola, nízké daně“ nabízí. Typické je, že neméně razantně se vymezuje i vůči Samoobroně, bývalému spojenci, s nímž před časem zamýšlela uzavřít předvolební koalici. Podobnými slovy, kterými PiS obviňuje liberály z plánované „kolaborace“ s postkomunisty, Liga kritizuje Leppera za umístění bývalých politiků SLD (Millera) na kandidátky Samoobrony.[50] Vůči PO se naopak LPR snaží o smířlivější tón (nebo alespoň účelově vyvolává tento dojem – viz výše).

Podle některých výzkumů veřejného mínění se výsledky nebudou příliš lišit od voleb 2005, což by samo o sobě bylo v polském případě velmi překvapivé. Za jistých okolností se však dá očekávat zjednodušení systému v podobě snížení počtu parlamentních stran – v krajním případě z šesti až na polovinu. Podle Sartoriho pojetí elasticity spektra[51] by to mohlo vést ke snížení polarizace – o to více, že adepty na odchod z parlamentních lavic jsou právě strany radikální, extremistické a populistické. Domnívám se však, že k tomuto efektu v Polsku vůbec nemusí dojít. Konzervativci z PiS mohou převzít agendu vyřazené LPR (nekompromisní hlásání tradičních hodnot) i Samoobrony (zejména ocitnou-li se sami v opozici proti „městské vládě“ PO-LiD). Antikomunistická bojovnost může být ještě vystupňována a používána jako kompenzační zbraň proti PO. Není vyloučeno, že LiD na vyostřenou hru přistoupí a zahájí protiofenzivu (také s výhledem na „zatlačení“ PO).

V parlamentní konstelaci PiS-PO-LiD by se liberálové jednoznačně stali středem – už kvůli uzavřenosti vazby LiD-PiS. Záleželo by čistě na jejich jednotě, zručnosti a asertivitě, zda by dovedli ze své pozice vytěžit politické výhody (bonus umírněnosti, pól bezpečí), nebo zda by byli naopak čím dál více tísněni soupeři na pravo- i levoboku. Podstatným momentem by bylo, jestli by PO dokázala nastolovat vlastní témata, nebo zda by se stala jen součástí hry, vedené vyhraněnějšími soupeři.

V prvním případě by se liberálové mohli profilovat jako hlavní a jediní spolehliví obhájci tolerantní a svobodomyslné III. republiky proti hrozícímu „státnímu moralismu“ IV. republiky. LiD by jimi byla prezentována jako příliš slabá, zkorumpovaná a minulostí diskvalifikovaná strana, na rozdíl od níž je PO garantem moderního a výkonného hospodářství. Za těchto okolností by liberálové mohli dlouhodobě udržet pozici jedné ze dvou hlavních stran a těžit z příslušných výhod. Představovali by nejen samostatný pól, ale především jeden z (dvou) pólů hlavních.

V opačném případě by se mohli rostoucím způsobem dostávat do vleku duelu PiS a LiD – nesmiřitelných soupeřů, kteří se navzájem potřebují. Konzervativci a postkomunisté by vzhledem k naprosté inkompatibilitě nesoutěžili přímo o své voliče – bitevním polem by se (vedle nerozhodných) stala právě PO. Náznaky vidíme zřetelně: již nyní premiér Kaczyński prohlašuje, že „pouze PiS je zárukou proti návratu postkomunistů do vlády“ (což je vzkaz pro voliče PO).[52]

LiD by mohla kontrovat: PO je nespolehlivá, spojí se s PiS a „zradí“ třetí republiku (eventuálně se v lepším případě rozštěpí). Ostatně prohlubování vnitřního pnutí, vedoucí třeba až k rozpadu PO, by v takové situaci vůbec nebylo nemyslitelným scénářem. I kdyby strana tlaky ustála, docházelo by k postupnému vyrovnávání sil mezi ní a levicí. Výsledný symetrický tripartismus by podle mého mínění byl jen přestupní stanicí k obnově bipolarity, ale tentokrát již ve složení konzervativci-levice. PO by nebyla samostatným pólem, ale pouhým bodem (prostorem) na kontinuu mezi PiS a LiD. Její středová pozice by mohla být nečitelná a nesrozumitelná.

Připusťme však jedno: i kdyby se PiS a LiD, mezi nimiž vlastně není dramatického rozporu v sociálněekonomických otázkách, do budoucna dařilo určovat obsah soutěže (antikomunismus plus střet o hodnoty) a tlačit PO do středové pozice, nemuselo by pro liberály být vše ztraceno. Museli by ovšem přesvědčit veřejnost, že právě oni jsou domovem zdravého rozumu, hlasateli národního smíření, umírněnosti, tolerance apod. To by však nemuselo být tak snadné, jak by všechny tyto kladně chápané atributy nasvědčovaly.

Cesta k úspěchu (a přežití) PO je tedy dvojí: 1. být zřetelným a profilovaným samostatným pólem stranického systému (patrně s důrazem na ekonomická témata), nebo 2. přijmout hru antagonizovaných soupeřů, odolávat jejich soustřednému tlaku a pokusit se přesvědčit o žádoucnosti „zlaté střední cesty“. První alternativa, tedy ekonomicko-liberální sebe-vymezení, však má úskalí. PO si již jednou (2005) vyzkoušela, co obnáší jít proti proudu a proti polskému tichému pravolevému solidárně-sociálnímu konsenzu. Sázka na rovnou daň se tehdy liberálům vymstila.

Ať tak, či tak, první varianta by vedla k potenciálně vícerozměrné soutěži. Druhá by znamenala potvrzení jednorozměrné, pravolevé soutěže (ale v kulturně-režimním smyslu).

Ani levice by v trojstranické variantě nebyla nezranitelná. Pokud by PO suverénně zaujala a držela pozici dominantního soupeře PiS a pokud by se LiD stala trvalým (a de facto „nevyhnutelným“) partnerem liberálů, mohla by být vnímána jako pouhý přívěsek, ztrácející pomalu, ale jistě raison d’être. Navíc jako jediná z eventuálních tří pólů spektra je nyní pouhou koalicí. Kompaktnost, která bývala cennou výhodou levice, dnes zdobí spíše její soupeře (třebaže stále jen v mezích polských zvyklostí).

V relativně nejjednodušší pozici se nachází PiS. Opírá se o disciplinované voličstvo (zejména starší generace), kterému národně konzervativní ideologický mix (spolu s antikomunismem a autoritářskými tendencemi) konvenuje. Strana má své pevné místo na scéně, z nějž sotva může být vytlačena. Neboli, bipolarita PO-LiD (s upozaděnými konzervativci) je málo pravděpodobná. Byla by nejspíše produktem nějakých absolutně mimořádných okolností, protože všechny klasické zátěže dosud PiS ustála: vnitřní štěpení, účast v nepopulární vládě apod. Jediný vnější faktor v rámci stranického systému, který by mohl PiS dlouhodobě ohrožovat, je případné další účinkování některé z venkovských stran v parlamentní politice (především v kombinaci PiS jako vládní strana, „rolníci“ jako opozice).

 

9. Závěr – krátkodobý povolební výhled

Bylo by pošetilé pokoušet se prognózovat výsledky a složení budoucí vlády. Ať už ji bude sestavovat kdokoli, pole možností bude zásadně determinováno vědomím třípětinového prezidentského veta, jež může reálné fungování vlády znesnadňovat. To platí především pro případné spojenectví liberálů a levice.

Ze všech myslitelných povolebních variant je nejpravděpodobnější ta, že nás polský vývoj opět něčím zaskočí. Obzvláště kuriózním a pro Polsko netypickým překvapením by bylo, kdyby se do Sejmu nejenže již potřetí dostala tatáž šestice stran, ale dokonce s velmi podobnými výsledky jako v roce 2005. Výzkumy z konce září tuto možnost zcela nevylučují. Jak znovu opakuji, preference největších adeptů na odchod ze Sejmu bývají ve výzkumech pravidelně podceněny. Dva hlavní volební soupeři, PO a PiS, jsou titíž jako před dvěma lety – a navíc si udržují vyrovnané šance, což samo o sobě je v systému plném zvratů a mezivolebních výkyvů netypické.

Pokud by takový scénář skutečně nastal (případně v malé obměně – např. s vyřazením jen jedné stávající parlamentní strany), potvrdilo by se, že všechny parlamentní strany, které byly v uplynulém období vystaveny vnitrostranickému pnutí a štěpení, tuto zátěž ustály. Již nyní je totiž vysoce pravděpodobné, že žádná z odštěpeneckých formací samostatně uspět nedokáže.[53] Lze z tohoto vyvozovat dalekosáhlejší závěry? Znamenalo by to, že systém se konsoliduje, nebo naopak že dva roky prosperity jsou zkrátka na radikální změnu voličských nálad příliš krátkou dobou? To rozhodne teprve čas.

Každopádně z krátkodobého hlediska (s výhledem k volbám) stojíme před paletou možností, z nichž každá jiným způsobem vypadá pro budoucnost polské stranické politiky mírně nadějně. Pohybují se od radikálního zjednodušení systému (spojeného s odchodem „nestandardních“ stran) až po upevnění stávající stranické sestavy (s vidinou celkové konsolidace a institucionální stabilizace).

Může se opatrný optimismus v rovině jednotek bez obav přelít i do roviny systému? Patrně nikoliv. Totéž (či velmi podobné) stranické složení Sejmu – dokonce ani při obdobných silových poměrech mezi jednotlivými aktéry – totiž ještě nemusí přinášet touž logiku spojeneckých vztahů. Vzorce mezistranických spojenectví mohou klidně být stejně nepředvídatelné a dramaticky proměnlivé jako v právě končícím intermezzu 2005–2007.

Dále je třeba připomenout, že ani konsolidace, ani defragmentace nemusí přinést žádoucí depolarizaci. Zasypávání hlubokých politických zákopů a ideologických propastí tedy nejspíše zůstane kýženým a vysněným cílem i do budoucna.

 

Seznam použitých polských zkratek:

AWS – Volební akce Solidarita

LiD – Levice a demokraté

LPR – Liga polských rodin (strana), Liga pravice republiky (předvolební koalice 2007)

PiS – Právo a spravedlnost

PO – Občanská platforma

PSL – Polská lidová strana

ROP – Hnutí za obnovu Polska

SdPL – Polská sociální demokracie

SLD – Spojenectví demokratické levice

UD – Demokratická unie

UP – Unie práce

UPR – Unie reálné politiky

UW – Unie svobody

ZSL – Sjednocená lidová strana

 

Použitá literatura:

FOLTÝN, Tomáš. 2006. Parlamentní volby 2006 v kontextu parlamentních voleb okolních zemí. In ČALOUD, Dalibor, FOLTÝN, Tomáš, HAVLÍK, Vlastimil, MATUŠKOVÁ, Anna (ed.). Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. 1. vyd., s. 171–187.

FIALA Petr. 1995. Katolicismus a politika: O politické dimenzi katolicismu v postmoderní době. 1. vyd. ISBN 80-85959-011

GELLNER, Arnošt. 1993. Národy a nacionalismus. 1. vyd. ISBN 80-900892-9-1

KUBÁT, Michal. 2000. Politika v Polsku po roce 1989: Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence. 1. vyd. ISBN 80-246-0133-8

KUBÁT, Michal. 2005. Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky (1989–2005). 1. vyd. ISBN 80-86429-46-6

KUNC, Jiří. 2000. Stranické systémy v re/konstrukci. 1. vyd. ISBN 80-85850-82-6

MALÍŘ Jiří, MAREK Pavel, et al. 2005. Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. 1. vyd. ISBN 80-7239-179-8

MLEJNEK, Josef. 2004. Polsko. In CABADA, Ladislav, DVOŘÁKOVÁ Vladimíra et al. (ed.), Komparace politických systémů III. 2. vyd., s. 17–59.

NOVÁK, Miroslav. 1997. Systémy politických stran. 1. vyd. ISBN 80-85850-22-2

LINZ, Juan, STEPAN, Alfred. 1996. Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. 1. vyd. ISBN 0-8018-5158-0

LIPSET, Seymour Martin, ROKKAN, Stein 1967. Cleavage Structure, Party Systems and Voter Alignments: An Introduction. In LIPSET, Seymour Martin, ROKKAN, Stein (ed.), Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. 1. vyd., s. 1–64.

ŘÍCHOVÁ, Blanka. 2002. Úvod do současné politologie. 1. vyd. ISBN 80-7178-628-4

SARTORI, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. 1. vyd. ISBN 80-7325-062-4

ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 1995. Dvě, tři, čtyři Polska. Lidové noviny. 6. 12. 1995.

Internetové zdroje:

http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Mlodzi_gniewni_z_SLD,id,292459.htm (ze dne 29 .9. 2007)

http://www.pis.org.pl/multimedia.php (ze dne 29. 9. 2007)

http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,LPR_otwarte_zarowno_na_sojusz_z_PiS_jak_i_PO,id,294609.htm (ze dne 29. 9. 2007)

http://www.samoobrona.org.pl/pages/00.Start/ (ze dne 29. 9. 2007)

http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Nelly_Rokita_za_aborcja,id,293878.htm (ze dne 29. 9. 2007)

http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Tusk:_Kaczynski_i_Kwasniewski_funduja_nam_socjalizm,id,294399.htm (ze dne 29. 9. 2007)

http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Giertych:_Lepper_oszalal,id,293573.htm (ze dne 29. 9. 2007)

http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Premier:_Inicjatywa_w_sprawie_PO-PiS_nalezy_do_partii_Tuska,id,293259.htm (ze dne 29. 9. 2007)


[1] Např. Kubát (2000, s. 112) tvrdí, že rozhodující vliv na stranickou koncentraci a systémovou konsolidaci v období 1993–2001 měla volební reforma z roku 1993, posilující majoritní prvky proporčního systému. Tentýž autor ve své pozdější práci (Kubát, 2005, s. 124–126) do značné míry přičítá následné zpomalení tohoto trendu volební reformě z roku 2001, která naopak zvýraznila proporční prvky. Rozhodně nezpochybňuji vliv volebních pravidel na podobu stranického sytému. V rámci komplexní multikauzality bych však přesto kladl větší důraz na faktory, které jsou spíše politicko-kulturního charakteru – např. vysoký stupeň personalizace politiky a jeho dopady v konkrétních historických souvislostech. Stojí třeba za povšimnutí, jakým způsobem parlamentní volby 1997 a 2001 odrážely (ne-li kopírovaly) základní trendy předchozích voleb prezidentských (1995, resp. 2000). Podrobněji viz kapitola o vlivu přímé volby prezidenta na stranický systém.

[2] Nebudu se věnovat charakteristice jednotlivých politických stran. Pro účely této studie ji budu pokládat za známou a odkazuji na Kubátův přehled (2005, s. 100–107), případně ještě stručnější Mlejnkovo shrnutí (2004, s. 47–51).

[3] Liberálové (UW) se odchýlili od svých solidaritních „příbuzných“ a přidali k levici (včetně PSL) např. v klíčové otázce nové ústavy 1997 (omezení prezidentských pravomocí). Jde o asi nejvýraznější výjimku z pravidla dvou bloků v období 1993–2001.

[4] S plnou vážností však kladu otazník nad slovo „rozpad“. Znovu upozorňuji, že v případě AWS se rozložil jen jakýsi křehký kvazicelek. Ale i postkomunistická levice pod hlavičkou SLD byla do roku 1999 pouhou mnohočlennou koalicí, byť velmi stabilní. I v jejím rámci existovaly různé proudy a tendence (Kwaśniewského středově liberální, Millerova levicová atd.). Rozpory se naplno projevily po roce 2003, v okamžiku náhlé vnitřní krize.

[5] PiS sice dosahuje o něco lepších výsledků ve městech, ale předmětem našeho zájmu je nyní historický moment, který byl plně ve znamení prezidentských voleb, v nichž si kandidát PiS díky uvedeným spojencům vedl lépe na venkově.

[6] Důvod, proč v celé studii používám polský název, je prostý. Přestože v české verzi obecně zdomácněl překlad „Sebeobrana“, našel jsem alternativu, která se mi konotačně jeví jako přinejmenším konkurenceschopná. Kubát (2000, s. 75) překládá název „Samoobrona Leppera“ jako „Lepperova Domobrana“. Dále již tentýž autor používá „sebeobrana“ (Kubát, 2000, s. 90, Kubát, 2005).

[7] Jde nám tu jen o ilustrativní, volné srovnání, které se týká výhradně dvou hlavních pólů stranického soupeření – a ani tak nebere na zřetel důležité rozdíly (trvalá převaha FF v irském systému až do 70. let apod.).

[8] Jinou věcí je, že s blížícími se volbami 2007 se perspektiva smysluplné spolupráce s potenciálně mimoparlamentní PSL stává čím dál tím vzdálenější. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že lidovci – stejně jako LPR – bývají ve výzkumech pravidelně podhodnoceni a skutečný volební výsledek může překvapit.

[9] Více o polské tranzici a konsolidaci viz Linz a Stepan (1996, s. 254–292). Zvlášť upozorňuji na zpracování problematiky polského Senátu, což je otázka, která se našeho tématu sice bytostně týká, leč kterou jsem nucen ponechat stranou, jelikož by vydala na samostatnou studii.

[10] Opačný názor zastává Kubát, který se kloní k označení „strany protestu“, a proto hodnotí Polsko i po roce 2001 jako umírněný multipartismus (Kubát, 2005, s. 109). Jenže Sartori zcela explicitně řadí mezi antisystémové také strany protestu, splňují-li předpoklad podkopávání legitimity režimu (což po roce 2001 činila jak LPR s radikální kritikou kulatého stolu, tak Samoobrona se zpochybňováním sociálně-ekonomického řádu země). Sartori jen podotýká, že strany protestu jsou ve své antisystémovosti „méně odolné“ než strany ideologické (Sartori, 2005, s. 137). S Kubátem je však třeba souhlasit v jednom ohledu. Případná interpretace Polska po roce 2001 jako polarizovaného multipartismu je rozporuplná a problematická, viz kapitola níže.

[11] Více o gaullistických rysech PiS viz kapitola o štěpení církev v. stát.

[12] Sartoriho slovy řečeno: „…přechod od čtvrté k páté republice má za následek proměnu gaullistů od protirežimního postavení k tomu, že se stali novým režimem.“ (Sartori, 2005, s. 177) Mimochodem vidíme, že Sartori ani v kontextu demokratického státu nespojuje nutně antisystémovost s proti- nebo nedemokratičností. Detailnější výklad pozice gaullistů za čtvrté republiky viz Sartori, 2005, s. 165–169.

[13] Toto je jen velmi letmé shrnutí některých z osmi znaků polarizovaného systému – podrobněji viz Sartori, 2005, s. 135–146.

[14] Více o vztahu dimenze stranické identifikace a dimenze soutěže – Sartori, 2005, s. 338–348. Doplním jeden vlastní příklad z našeho regionu a z doby, kterou klasikova práce z pochopitelných příčin nepokrývá: nesmiřitelní rivalové, slovenské SMK a SNS, spolu v pravém smyslu nesoutěží, ačkoli jsou předními aktéry jednoho a téhož štěpení. Jistě, navzájem se ve své soutěžní strategii „potřebují“, argumentují jedna druhou jako hrozbou, ale faktem zůstává, že SMK fakticky nesoutěží s nikým, zatímco SNS především s HZDS, Smerem a KDH.

[15] Je-li v evropských zemích politický (neo)agrarismus přítomen (např. severské státy), pak je v rámci daného spektra zastoupen vždy jen jedním subjektem.

[16] Zajímavé je srovnávat původní Lipsetovy/Rokkanovy názvy štěpení s označeními, která se vyskytují v přehledové české literatuře (srov. např. Říchová, 2002, Novák, 1997). Z kulturního štěpení se často vytrácí rozměr podřízenosti a nadvlády – a výsledné neutralizované „centrum–periferie“ pak dokonce nabývá primárně ekonomický význam (Říchová, 2002, s. 109).

[17] Můžeme namítnout, že Polsko v tomto není žádným unikátem, protože ani v jiných zemích není „hlavní pravice“ (kterou nyní pracovně postavíme po bok polského PiS) nikterak výrazně (programově a explicitně) ekonomicky liberální (CDU, OVP). Potud ano. Platí však, že v praxi uvedené dvě strany vedou se sociálními demokraty (socialisty) o ekonomická a sociální témata reálný spor, byť se nutně nejedná o střet polarizovaný. Navíc tento spor znamená současně dominantní rozměr soutěže a voliči v daných zemích tomu dobře rozumí. Jde nám tedy o protiklad funkční (z hlediska systému), nikoliv ideologický (s ohledem na izolovaně nahlížené a srovnávané strany). Takto viděno se Polsko skutečně vymyká.

[18] Ligu polských rodin řadí mezi strany krajně levicové (po bok Samoobrony) např. Tomáš Foltýn (2006, s. 187). Je to sporné hodnocení, které podle mého mínění v komplexu pravolevého rozměru v Polsku neúměrně nadhodnocuje jednu, sociálně-ekonomickou rovinu. LPR se primárně profiluje podél jiných os konfliktu, jež ji řadí spíš mezi konzervativní, populistickou pravici (Kubát, 2005, s. 97–98), nebo zkrátka na pravici (Mlejnek, 2004, s. 49–50). Foltýn navíc v téže větě kvalifikuje PiS jako stranu pravicovou, což vypovídá buď o směšování interpretačních kritérií (to, co činí PiS pravicovou stranou, je její sociální konservativismus, tedy rys evidentně ignorovaný u LPR), nebo o přehlížení „levicových“ prvků v sociálně-ekonomické sebeprezentaci PiS (prvků, které autor naopak podtrhuje u LPR).

[20] Doporučuji zhlédnutí stejnojmenných volebních spotů na http://www.pis.org.pl/multimedia.php.

[22] Kubát (2005, s. 97) označuje PSL i Samoobronu jako strany neoagrární orientace, Mlejnek je řadí do skupiny nazvané jednoduše jako agrární strany, mimo kategorie levice a pravice (2004, s. 50–51).

[23] Zdůrazňování bratrských vztahů s Ukrajinci a Bělorusy (národem, nikoli režimem) je v Polsku naopak obecným politickým bontonem.

[24] Symbolika je to však příznačná. Šestičlenný klub PSL se totiž v EP rozštěpil vedví. Trojice poslanců se pod historickou značkou PSL Piast připojila ke kolegům z PiS a vstoupila do euroskeptické skupiny Unie pro Evropu národů.

[25] Avšak změnou názvu ze ZSL na PSL se v roce 1990 symbolicky přihlásila ke kontinuitě s vlivnou antikomunistickou Mikołajczykovou stranou, která se během poválečných let stala obětí komunistické represe a byla v roce 1949 satelizována na ZSL.

[26] Tito lidé dříve působili v LPR (poslankyně A. E. Sobecka). Přechýlení Rydzykovy přízně směrem k PiS se Lize může stát osudným.

[27] (překlad J. K., viz http://www.samoobrona.org.pl/pages/00.Start/ 29. 9. 2007)

[28] Podtitulek za dvojtečkou je převzat (viz v textu níže).

[29] Viz Zahradníček Tomáš. Dvě, tři, čtyři Polska. Lidové noviny. 6. 12. 1995

[30] Dlužím vysvětlení, proč se z mých úvah jakoby vytratilo samostatné štěpení „zahraniční politika“. Domnívám se, že v polském případě plně nesplňuje nároky skutečného štěpení. Postrádá rokkanovskou historickou hloubku, i jistou elementární trvalost. Chápal bych ji spíš jako pouhé téma, které se střídavě promítá do různých ad hoc problémů: přistoupení k EU, „evropská ústava“, polská role ve válce v Iráku, raketová základna atd.

Typicky je to vidět na otázce vztahu k EU, jež by se, takto zobecněna, asi nejvíce ze všech zahraničněpolitických témat blížila čemusi jako plnohodnotnému štěpení. V Polsku pozorujeme tentýž efekt jako např. i v ČR. Dochází k postupné evropeizaci stran (i těch původně vlažných, nebo dokonce odmítavých) pod dojmem stále nápadnějších benefitů členství. Nejzřetelnější je to u Samoobrony, kterou ještě Kubát (2005, s. 96) řadí na osu „proti EU“. Takové hodnocení by z dnešního hlediska zřejmě neobstálo. Posledním osamoceným bojovníkem proti EU zůstává LPR se svými marginálními koaličními partnery, ačkoli i její voliči podle Kubátem citovaného výzkumu z února 2005 většinově souhlasili s členstvím (Kubát, 2005, s. 160).

[31] Gellnerova definice zní takto: „Nacionalismus je původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné.“ (Gellner, 1993, s. 12)

[32] Adjektivum „výrazný“ má odrážet fakt, jímž se zabývá Gellner. Zejména ve střední a východní Evropě byla běžná existence různých přechodných dialektů a jazykově-etnických forem, které se s postupující centrální kulturou do napětí dostat nemusely, protože pro ně jakožto pro vesnické předmoderní komunity nebyla otázka etnicity nikterak podstatná. (Gellner, 1993, s. 19–29) Ostatně i samotnou novou vysokou kulturu nacionalismus vytváří a konstruuje.

[33] Také Gellner srovnává kulturotvornou roli církve a státu. Jelikož mu však jde o modelovou komparaci (v níž umísťuje roli církve do předmoderních komunit a roli státu do moderních), a nikoli o analýzu konfliktu v momentech přesahu a konkurujících nároků, je jeho pojetí spíše substituční. „V klasickém případu severozápadní Evropy lze říci, že proces měl dvě fáze: reformace univerzalizovala duchovenstvo a sjednotila lidový jazyk a liturgii, a osvícenství zesvětštilo nyní univerzální duchovenstvo a nyní národní jazykové slovní spojení, které už nebylo vázáno na nějakou doktrínu nebo třídu.“ (Gellner, 1993, s. 90)

[34] Pro úplnost, popisovaná katolicko-nacionální ideová aliance není v regionu výjimkou. Lze ji hledat, alespoň kam mé znalosti sahají, také u Slováků, Chorvatů a Litevců.

[35] Autoři pracují s variantou, v níž se nově vznikající národní stát od počátků opíral o katolickou církev. V takových zemích ale zpravidla záhy vznikala významná antiklerikální opozice (zdroj štěpení církev–stát). V Polsku se nikdy vskutku silné hnutí podobného typu, vycházející z domácích motivů a vnitřních zdrojů, nezrodilo.

[36] Zanedbatelná procentní síla Demokratů byla vyvažována velkým symbolickým a intelektuálním vlivem – jsou s nimi spjaty velké postavy polského disentu a vlivní intelektuálové: B. Geremek, T. Mazowiecki aj.

[37] Evropský poslanec B. Geremek odmítl splnit povinnost uloženou novým lustračním zákonem a veřejně prohlásit, že nikdy nespolupracoval s tajnými službami. Sporným zákonem se v květnu 2007 zabýval ústavní soud a rozsáhlé části normy zrušil.

[38] Na kontinuu týkajícím se minulého režimu řadí Kubát Samoobronu i PSL poblíž pomyslného středu – těsně na polovinu „dekomunizace ano“. PO se nachází na téže straně osy – ale blíž PiS a LPR než rolnickým stranám. (Kubát, 2005, s. 97)

[39] O existenci politických subkultur (plně srovnatelné s belgickým pilířováním) a partitokracie píše J. Kunc, a to v souvislosti se zemí, která nemůže být pokládána za segmentovanou konsociační demokracii jen proto, že její elity byly silně polarizované. Jedná se pochopitelně o italskou první republiku. (Kunc, 2000, s. 93–97)

[40] Ačkoli významové konotace pojmů „pilíř“ a „tábor“ někdy splývají, např. Petr Fiala v práci Katolicismus a politika s odkazem na rakouského historika Steiningera upozorňuje na důležité významové nuance (viz Fiala, 1995, s. 171–175). Pilíř implikuje mnohem integrovanější a pevnější organizační strukturu.

[41] S pojmem tábor pracuji obdobně jako historik Malíř při pojednání vývoje českého stranického systému. Označuje jím spíše široké politické obce než konsolidovaná a stabilní seskupení. Vždyť i jeho výklad se týká tranzitivní časové fáze, která je charakterizována nestabilitou, prostupností a bouřlivými proměnami – konkrétně vzniku moderního českého stranictví v 90. letech 19. století (Malíř, 2005, s. 31–45).

[42] Jsem si samozřejmě vědom přesahů a komplikovaného prolínání mezi tábory, zejména u postsolidaritních stran: křesťansko-demokratické proudy v rámci (spíše) liberálních stran, konzervativně-liberální křídla stran národně katolických atd. Jinak se ale toto schéma nápadně podobá Wasilewského dělení polských stran do čtyř orientací: liberálně-demokratické, křesťansko-národní, sociálně-demokratické a populistické. Převzato z Kubát, 2000, s. 114.

[43] Rokitova žena se nechala slyšet, že bude v řadách PiS usilovat o povolební koalici PO-PiS. Její pozice však možná bude znesnadněna rodící se aférou. Objevila se nahrávka z její přednášky na varšavské univerzitě obsahující výrok o lepším postavení polských žen za minulého režimu s ohledem na potratovou legislativu (viz http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Nelly_Rokita_za_aborcja,id,293878.htm 29. 9. 2007). PiS se záhy poté dostala pod palbu kritiky LPR.

[44] Byl sice zvolen s podporou obou stran (PO, PiS), ale v prezidentských volbách 2005 vyjádřil podporu L. Kaczyńskému. Deklarovanou příčinou pro příklon k PO je odpor k posilování vlivu Rydzyka a jeho příznivců v PiS i v polské politice.

Ne náhodou se setkáváme se jmény hned dvou senátorů – Borusewicze a Płażyńského. Druhá komora, která zůstává mimo hlavní pozornost této studie, je hlavním mostem mezi PO a PiS – především jako dozvuk spolupráce obou stran v senátních volbách 2001.

[45] Od doby platnosti nové ústavy (1997) převažuje – dle mého mínění oprávněně – argument, že Polsko nesplňuje podmínky poloprezidentského režimu, přinejmenším ne v Sartoriho silném smyslu. Kubát hodnotí Polsko v období 1991–1997 jako poloprezidentský režim, po roce 1997 jako parlamentní. (Kubát, 2005, s. 43–45). Mlejnek nabízí pro období po roce 1997 termíny jako oslabený poloprezidencialismus, parlamentární poloprezidencialismus, čtvrtprezidencialismus. Upozorňuje na dynamičnost a neustálenost systému: „…tak jako mívá poloprezidentský systém…svoji spíše parlamentní…a spíše prezidentskou fázi, může mít polský parlamentní systém za jistých okolností své poloprezidentské fáze.“ (Mlejnek, 2004, s. 43–44)

[46] Zkratka, za níž se skrývá Bezpartijní blok na podporu reforem, je současně evidentní reminiscencí na meziválečnou politickou organizaci, jež podporovala politiku J. Piłsudského.

[47] Olszewski se před volbami 2007 neúspěšně pokusil zaregistrovat se jako kandidát do Senátu za PiS – další příklad dlouhé životnosti polských politiků volně se pohybujících napříč historií i stranami.

[49] Kaczyński se rozhodl podstoupit riziko přímé konfrontace s lepším řečníkem a přistoupil na exkluzivní televizní debatu s Kwaśniewským.

[51] Klasik předpokládá, že pravolevá délka spektra není a priori pevně dána, ale závisí na počtu stran, které se v tomto spektru podél jediné ideologické linie pohybují (čili netýká se stran, jež jsou produktem segmentace namísto polarizace), a je těmito stranami roztahována. Podrobněji viz Sartori, 2005, s. 348–350.

[52] viz http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Premier:_Inicjatywa_w_sprawie_PO-PiS_nalezy_do_partii_Tuska,id,293259.htm 29. 9. 2007. Kaczyński si sice přeje povolební spojenectví PO-PiS, ale dodává, že takový scénář je možný jen při výhře PiS. Vítězná PO by se totiž podle něj raději spojila s postkomunisty, což by vedlo k údajně nejhorší variantě pro Polsko.

[53] Nemluvím zde o situaci, kdy jdou odštěpenci do voleb v koalici s jiným subjektem (LPR a M. Jurek), ani o běžných stranických přestupech.


Celá studie | Autor: Jiří Koubek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.