Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy "Hledání nového řádu : přednášky o politice svobody v 21. století" (R. Dahrendorf)

Vydáno dne 15. 12. 2007 (2886 přečtení)

DAHRENDORF, Ralf. Hledání nového řádu : přednášky o politice svobody v 21. století. Praha, Litomyšl : Paseka, 2007. 144 s. ISBN 978-80-7185-719-8.

Dahrendorfova kniha vyšla sice již na jaře tohoto roku, nedávný český překlad knihy Ulricha Becka „Moc a protiváha moci v globálním věku“ – jež byla napsána a v originále vydána zhruba ve stejné době jako kniha Dahrendorfova a hovoří v řádě případů o věcech velmi podobných – dodává Dahrendorfově knize novou aktualitu.

Ralf Dahrendorf (* 1929) je sociologem, politologem, univerzitním pedagogem a publicistou, býval též aktivním politikem na národní i nadnárodní úrovni (poslanec německého parlamentu, vysoký úředník německého ministerstva zahraničních věcí, počátkem 70. let 20. st. evropský komisař). Vyučoval na různých německých univerzitách, od poloviny 70. let 20. st. se ale pohyboval spíše v anglofonních zemích (1974–84 ředitel London School of Economics, 1987–97 ředitel St. Antony's College v Oxfordu, od r. 1988 má Dahrendorf britské občanství a počátkem 90. let 20. st. obdržel šlechtický titul) a do Německa se vrátil až počátkem nového století. K jeho nejvýznamnějším dílům patří „Class and Class Conflict in Industrial Society“ (1959), „Fragmente eines neuen Liberalismus“ (1987), „Modern Social Conflict: An Essay on the Politics of Liberty“ (1988, v r. 2007 vyšlo v druhém, revidovaném vydání) a „Reflections on the Revolutions in Europa“ (1990).

V češtině dosud vyšly Dahrendorfovy práce „Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve Varšavě“ (Praha 1991) a „Friedrich Neumann: příspěvky k pochopení osobnosti a díla“ (Praha 1996), ve slovenštině vyšel „Moderný sociálny konflikt: Esej o politike slobody“ (Bratislava 1991). Vedle toho mohl český čtenář číst Dahrendorfovy články počátkem 90. let 20. st. v Listech a v posledních letech zejména v Ekonomu. Chystá se český překlad „Versuchungen der Unfreiheit. Die Intellektuellen in Zeiten der Prüfung“ (2006) pod názvem „Pokoušení nesvobody. Intelektuálové v čase zkoušek“.

Recenzovaná kniha je souborem přednášek, pronesených na přelomu let 2001 a 2002 v Essenu. Originál „Auf der Suche nach einer neuen Ordnung. Vorlesungen zur Politik der Freiheit im 21. Jahrhundert“ vyšel na jaře r. 2003.

Hlavním tématem – nejinak než v předchozích Dahrendorfových pracích – je svoboda, či přesněji, politika svobody v globalizovaném světě. „Slovem „globalizace“ je tento svět popsán velmi nedostatečně. Nazývám ho především světem rozkolísaným, a runaway world (jak jej popsal Anthony Giddens), světem unikajícím. Bude se mluvit o důsledcích jeho nezakotvenosti a neuspořádanosti, o rekonstrukci lidského života, o nových nerovnostech a konfliktech, o ohrožených a nově vzniklých politických institucích a také o naději v budoucnost. Kompas, který má ukazovat cestu touto ještě nezmapovanou krajinou, je nastaven na svobodu.“ (s. 8) Současný svět je Dahrendorfovi rozkolísaným „světem bez opor“ – ve dvojím slova smyslu: žádnou oporu neposkytuje a zároveň se nikomu nedaří poskytnout oporu jemu –, světem, jenž stojí na nebezpečné hranici, za níž hrozí pád do anomie (zbavení všech pravidel a zábran, Durkheimův pojem, který si Dahrendorf vypůjčil) nebo do autoritářství a nového omezení, do stagnant world (s. 32–35).

Co se politiky svobody v tomto světě týče, Dahrendorf je příznivcem tradiční osvícensko-liberální představy jejího pokroku – v jeho pojetí rozšiřování životních šancí, tedy možností volby (opcí, oprávnění/entitlements) a zároveň reálných podmínek jejich naplnění (existence nabídky/provisions) –, byť si tento pokrok nepředstavuje jako dějinně nutný a jednosměrný proces, nýbrž jako projekt, jako úkol a výzvu k činnosti. Po metodologické stránce se argumentace drží Karla R. Poppera, a to zejména v důrazu na neukončenost vývoje a na vývoj spíše než na situaci (s. 9 a totéž 91, 16, 18–19, 97, 117).

Důležitým prvkem dílčí stabilizace rozkolísaného světa je pro Dahrendorfa budování tzv. ligatur, nových záchytných bodů, hlubokých vazeb, „které drží společnost pohromadě“. Právě ligatury dávají opcím smysl, resp. umožňují mezi nimi volit. V liberální společnosti by to však neměly být absolutní/totální ligatury (jinými slovy, např. náboženství ligaturou být může, ale jen v určité podobě). Z výkladu ovšem není zcela jasné, chápe-li autor ligaturami samotná přesvědčení – jejichž výklad se blíží asi nejvíce představě občanského náboženství nebo (v užším slova smyslu) ústavnímu patriotismu –, či instituce, jež tato přesvědčení odrážejí (např. občanská společnost, zákony apod.) (s. 40–49).

Dahrendorf se jednoznačně pohybuje v pravicové linii liberální tradice, jeho ideálem je „přerozdělující tržní liberalismus“ či „tržní liberalismus se základním vybavením“ (s. 26–27). Apeluje na stálost sociálního světa („…potřebujeme posilovat smysl pro stálost našeho jednání. (…) Ne vše, co je staré, si jen proto zaslouží dlouhého trvání. Na druhé straně je slepé zavrhování starého stejně nesprávné.“ (s. 92–93)), není však konzervativcem, který by hájil prostý status quo. Není ani klasickým pravicovým neoliberálem a z Fridricha von Hayeka – kterého jinak vyzdvihuje jako jeden ze svých vzorů – si vybírá jen některé přístupy. Dahrendorf souhlasí s přerozdělováním (s. 26–27), je si vědom provázanosti svobody a bezpečí (security) v širším slova smyslu, včetně zabezpečení sociálního (s. 91) a jeho přístup k otázce legitimizace nerovnosti má možná blíže k levicovému než k pravicovému liberalismu („Hranice nerovnosti slučitelné se svobodou leží teprve tam, kde ti, kdo jsou zvýhodněni, by chtěli upřít právo účasti pro ty, kdo jsou poškozeni, anebo je vůbec vyloučit z práva podílet se na sociálním, ekonomickém a politickém procesu. Proti obojímu pomůže pouze jediné – garantovaná základní vybavenost pro všechny. K tomu patří základní práva pro všechny občany, ale také základní úroveň životních podmínek, snad i garantovaný základní příjem, v každém případě ale určité veřejné služby, které jsou přístupné všem. (s. 26)).

Lze-li výše popsaný přístup shrnout do jediné věty, pak by to nejspíš bylo konstatování, že Dahrendorf vyjadřuje určitou podobu liberální obavy i určitou podobu liberální naděje.

Recenzovanou knihu je ale možné číst nejen jako liberální pohled na současný svět obecně, ale i jako liberální polemiku s některými alternativními přístupy. Především se sociálnědemokratickým projektem „Třetí cesty“, některými rysy New Labour a do značné míry též s Anthonym Giddensem. Jmenovat lze např. neurčitost „Třetí cesty“ (s. 26), téma meritokracie/společnosti vzdělání (s. 58–59), úlohu práce a její vazbu na svobodu (s. 65–66), situační vázanost politických rozhodnutí a populismus v širším slova smyslu (s. 100–102) či vytváření kosmopolitní identity (s. 118). To je na první pohled trochu paradoxní, uvážíme-li, že „Třetí cesta“ je chápána (v pozitivním slova smyslu) jako projev sociálního liberalismu nebo (v negativním slova smyslu) jako sociálnědemokratický ústupek pravicovému neoliberalismu, v každém případě však jako liberální proud v rámci sociálnědemokratického myšlení…

Nicméně, sama skutečnost, že je tomuto tématu v Dahrendorfově práci věnována pozornost, nijak překvapivá není. Dahrendorf pochází ze sociálnědemokratické rodiny, v některých obdobích byl přímo členem SPD a vlivným teoretikem liberální FDP byl v jejím sociálněliberálním období, tedy v období více či méně úzké spolupráce FDP s SPD v 60. a 70. letech 20. st. A právě na sociální demokracii se také Dahrendorf obracel v 80. letech 20. st., když hovořil o 2. polovině 20. st. jako o sociálnědemokratickém věku, v němž sociální demokracie dosáhla v některých směrech všech cílů, jež si vytyčila, ba tyto cíle daleko překonala a kdy je potřeba, aby se začala znovu orientovat na jednu z hodnot trochu pozapomenutých – na svobodu. V této souvislosti i v recenzované knize říká: „Od té doby, co mistři public relations ve Francouzské revoluci spojili volnost, rovnost a bratrství, je stále znovu vzývána jejich slučitelnost. Přiznávám, že mě tato harmonizující vize nepřesvědčuje. Liberálové, socialisté a komunitariáni nejsou prostě totéž, dokonce ani ve znamení milostivé neurčitosti „třetí cesty“. Svoboda a rovnost označují především dvě různé perspektivy pohledu na sociální poměry. Kdo chce především rovnost, často cestou zapomíná na svobodu.“ (s. 26)

Pochybnosti má však Dahrendorf i o některých přístupech jiného proudu soudobého levicového myšlení, o přístupech Ulricha Becka. Dahrendorf jmenuje představu kosmopolitismu/světové občanské společnosti (s. 65, 118, 120) a společenskou úlohu práce (s. 68–69), snad sem lze zařadit také nejistotu, zda Beckův obraz rizikové společnosti je především nebezpečím, nebo šancí (s. 32). Ve svém celku je však Beckův pohled Dahrendorfovi přece jen bližší, neboť se mu jeví o něco realističtějším než přístup Giddensův.

Polemiku s Giddensem i Beckem lze do určité míry shrnout na společného jmenovatele, kterým je souhlas s obrazem současného globalizovaného světa, který Giddens i Beck vykreslují, ale značná skepse ohledně pozitivních možností, jež tento svět nabízí, nebo jinak řečeno, větší důraz na rizika než na možnosti. Kniha však rozhodně není ani snahou globalizaci zastavit či zvrátit, ani bezradnou rezignací na další vývoj. V předmluvě Dahrendorf jasně říká, že „následující analýza není přese všechno halena do chmur, nýbrž naopak se živí nadějí“ (s. 9), a vybízí ke spojení realismu a činorodosti, jež se má v praktické rovině projevovat spíše tradičním liberálním důrazem na právo než snahou o vytvoření mechanismů kosmopolitní demokracie („Liberální řád spočívá na dvou pilířích – na demokracii a právním řádu. To druhé lze přinejmenším i mezinárodně rozvíjet.“ (s. 110), „Světové demokracie se nedočkáme, v žádném případě v přísném slova smyslu. Světové panství práva je naprosto myslitelné. (…) Jednat se světoobčanským záměrem, avšak neomezovat se na něj.“ (s. 127)).

Na závěr ještě krátká poznámka k Dahrendorfově stylu: Srovnání může poskytnout styl Ulricha Becka, na jehož knihu jsem v úvodu upozornil. Je-li totiž Beck poněkud mnohomluvný a jeho styl místy až zbytečně košatý, Dahrendorf je naopak často až příliš stručný, určitý problém jen naznačí a přejde k dalšímu, aniž by jasně vyložil svou představu řešení. Text proto někdy připomíná spíše prostý výčet témat s občasnými poznámkami a nesmiřitelnější kritik, než jsem já, by možná místy hovořil o frázovitosti. Nelze však zapomínat, že kniha je toliko přetiskem přednášek, nikoli soustavnou prací, jakou je třeba výše zmíněná práce Beckova, a kdo má zájem o Dahrendorfovu argumentaci v úplnosti, může se obrátit třeba do druhého, revidovaného vydání „Modern Social Conflict: An Essay on the Politics of Liberty“.

Dahrendorf je stále jedním z nejvýraznějších liberálních teoretiků Evropy, a jakkoli jeho kniha „Hledání nového řádu“ nepřináší v kontextu jeho díla nic zásadně nového a nechává řadu otazníků, stojí jistě za přečtení a srovnání s přístupy jiných současných autorů, jejichž díla jsou již v českém překladu rovněž dostupná, především s Ulrichem Beckem a Anthonym Giddensem.


Celá recenze | Autor: PhDr. Martin Polášek, PhD. | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.