Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy "Vítězslav Novák a symbolismus" (P. Kordík)

Vydáno dne 15. 12. 2007 (3121 přečtení)

KORDÍK, Pavel. Vítězslav Novák a symbolismus : Údolí Nového království, op. 31, 1903, Praha : Etnologický ústav AV ČR, 2007. 144 s. ISBN 978-80-85010-95-4.

Významným vydavatelským počinem Etnologického ústavu AV ČR z oblasti hudebněvědné literatury se v letošním roce stala studie Pavla Kordíka Vítězslav Novák a symbolismus.

Pavel Kordík, absolvent oboru hudební věda na pražské FF UK, je jedním z nejvýznamnějších mladých odborníků na hudbu 20. století. V diplomové práci se zabýval hudbou Witolda Lutoslavského a doktorskou disertaci věnoval písňové tvorbě Vítězslava Nováka. Pracuje v redakci časopisu Hudební věda a přispívá do mezinárodní databáze IAML a RIML, sloužící k evidenci hudebních pramenů a hudební bibliografie.

Kordíkova studie přináší analýzu písňového cyklu skladatele Vítězslava Nováka (1870–1949) pro vyšší hlas a klavír Údolí Nového království na symbolistický text básníka Antonína Sovy (1864–1928). Vítězslav Novák je řazen do tzv. první generace české moderny vedle skladatele Josefa Bohuslava Foerstera, Josefa Suka, Otakara Ostrčila a Leoše Janáčka. Novákův písňový cyklus Údolí Nového království, op. 31, z roku 1903 pak spadá do skladatelova vrcholného tvůrčího období, mezi roky 1900 (Sonáta eroica pro klavír) a 1913 (kantáta Svatební košile, op. 48).

Kordík se rozborem písňového cyklu nesnaží hledat paralely mezi hudbou a slovem, ale chce poukázat na „vzájemnou otevřenou hru obou složek“.[1] Ve snaze oprostit se od stereotypního chápání doprovodného nástroje jako pouhého nositele výplňové hudby má autor dále za cíl prokázat jedinečnost Novákovy skladatelské práce s klavírním doprovodem. Vzhledem k rozdílné povaze i formové výstavbě každé ze čtyř písní cyklu volí také Kordík pokaždé odlišný, pro každou ze čtyř písní příhodný analytický přístup. Kniha je rozdělena do pěti základních částí (úvod a čtyři kapitoly ke každé z písní cyklu), je doplněna resumé (francouzsky), bibliografií a notovou přílohou.

V úvodu nás autor vede od rozboru symbolistické poezie k obecným tendencím vývoje písňové tvorby u evropských a českých skladatelů, stejně jako od vokálních děl 19. století až k dílům Novákových současníků. Klíčovou úlohu mají pasáže, v nichž Kordík nastiňuje charakteristické rysy symbolistické poezie a s odkazem na Paula Valéryho upozorňuje zvláště na pocit vyčerpání prostředků poezie ve srovnání s výrazovými možnostmi hudby. Nespokojuje se však jen se stručnou definicí symbolismu, nahlíží na tento styl z mnoha stran, očima různých literárních teoretiků. S odvoláním na Romana Jakobsona, Emila Staigera a již zmíněného Valéryho se Kordík snaží upozornit na roli zvukového působení slov v symbolistické poezii, v návaznosti na Maurice Merleau-Pontyho interpretuje postavení metafory, přesněji řečeno, její nový obsah, kterého se jí dostává v dílech symbolistů v závislosti na syntetické práci s jazykem atd. Symbolismus v Kordíkově pojetí není jednolitým a celistvým souhrnem pravidel, ani esteticky jasně vyhraněným žánrem, nýbrž vnitřně bohatým a rozrůzněným proudem přístupů, toliko volně sjednocovaných některými společnými rysy. Tuto vnitřní pluralitu Kordík dobře ukazuje na Manifestu symbolismu.

To, že si Vítězslav Novák ke zhudebnění zvolil právě symbolistický text Antonína Sovy, hodnotí Kordík jako netradiční ve srovnání s volbou textů v předešlých písňových cyklech (jedná se o básnické předlohy Jaroslava Vrchlického, Josefa Václava Sládka, Adolfa Heyduka) a podstatné je právě upřesnění, že jde o skladatelův nový vztah k textu. Tato tendence je ovšem u Nováka pochopitelná. Pokud se generace českých literárních modernistů snažila vstřebávat moderní evropské trendy v práci s jazykem, stejnou aktivitu vyvíjeli i hudební skladatelé, pro něž byly, stejně jako dříve, určující nové vlivy v poezii a jiných literárních předlohách.

Základem Kordíkovy analýzy každé věty písňového cyklu jsou dvě části; v první z nich se autor zaměřuje na podrobný rozbor struktury textu dané básně/písně, přičemž vyvozené závěry pak slouží jako prostředek k hudební analýze v části druhé. Nutno přitom říci, že Kordíkův přístup k jazykové složce Novákova díla skýtá kvality literárněvědné práce a v míře v naší hudební vědě dosud zřídka vídané se opírá o řadu literárněteoretických prací (zejména o spisy Romana Jakobsona O překladu veršů, K popisu Máchova verše aj.). Kordík provádí nejprve sémantický rozbor veršů, hledá básnické figury, jejich význam a postupné obsahové transformace slov v následujících strofách. Příkladem může být báseň Hlasy z údolí (v písňovém cyklu označená jako Prolog):

Hlasy z údolí[2]

Po horách Bolestí šlo srdce. Oněmělo,

jak větrů bouřlivých naň zavál sníh…

A nebe hvězdnaté ve stromech potemnělo,

vál vítr, vál a vzkřísil zvony v údolích.

Noc chmurná zpívala zázračné písně tajů,

tak smutné, vzbouřené, jak touhy jsou…

Neznámí dosud ptáci příštích rájů

jakoby dole pěli pod horou…

To z hloubí srdce rány silně bily,

nemožno, nemožno se dočekat.

Až bude svítat, srdce sestoupí-li

na svoje rány květů natrhat?

Kordík zde vede čtenáře přes jednotlivá dvojverší, přes rozdílné metaforické oblasti a poukazuje na dvě klíčová slova (srdce, zvon), která ve spojení s jinými větnými členy a také v závislosti na jejich samotném postavení ve verši získávají pokaždé jiný význam. Ona klíčová slova postupně procházejí významovou rovinou „živoucí“ a „znějící“. V další části zkoumání struktury textu pak Kordík přechází k rytmickému rozboru verše, zabývá se postavením přízvuku v jednotlivých strofách, zvukovým působením slabik atd.

Jak již bylo řečeno, závěry, které autor vyvodí z části věnované rozboru textu, jsou použity při analýze hudby. Vychází-li Kordík z rytmiky a přízvuků ve verši a z proměnlivého obsahu slov, sleduje posléze, nakolik se tyto tendence projeví v klavírním doprovodu. Zůstaneme-li u příkladu básně Hlasy z údolí, tak např. ostinátní rytmická figura půlové noty s tečkou a osminové noty v klavírním doprovodu v introdukci věty má symbolizovat tep srdce apod.

V analýze harmonických vztahů a výstavby melodické linie si Kordík všímá vzájemného propojování melodických frází s jednotlivými frázemi básně a pokračuje popisem formového uspořádání věty v závislosti na rozvržení textu. Jasně je to zřetelné např. v pravidelně členěné básni Skonejšení, využívající sdruženého verše (aa´, bb´, cc´, dd´, ee´, ff´). Autor v dané hudební větě nachází jasně profilované tři díly (každému dílu náleží dvě dvojverší). Provázanost hudební formy s textem je pak sledována i v doprovodné basové linii v krajních dílech, která se váže na jednotlivé strofy. Kordík se ovšem zaměřuje i na harmonické vztahy a zjišťuje, nakolik se tyto dají vysvětlit na základě básně. Melodicko-harmonická zvukomalba má podle Kordíka líčit snovou krajinu (ukázka prvního verše básně Skonejšení):

A to byl Pastýř dobrý! Světlou tmou

jenž beránky mi vehnal v jizbu mou!

Jak se to vlní, stříbří na sta hlav,

je tichá noc a tiché vrby, tichý splav…[3]

Harmonickou zvukomalbu má pak vytvářet „řetězení septakordů, nónových akordů a akordické zahuštění“.[4] Pro upřesnění, jedná se v podstatě o postupy, které zavádí generace impresionistických skladatelů (také Novákův cyklus je často interpretován jako skladba s vlivy impresionismu), jde o spojování akordů s přidanými terciemi často v paralelních postupech bez ohledu na tonální příbuznost, tedy jen s ohledem na zvukovou barvu.

Zmíněné postupy analýzy hudby a textu jsou dobrým příkladem celé Kordíkovy práce. Veškerá svá tvrzení autor dokládá na konkrétních příkladech, vztahy obou složek jsou tak zkoumány a nalézány skutečně jen v hudbě a textu a jejich prokazatelných či alespoň teoreticky zdůvodněných vazbách. Ani v náznaku zde nenalezneme tradiční pokus líčit skladbu na základě autorova subjektivního citového vnímání. Takový výklad by totiž k této Novákově skladbě sotva přinesl nějaká nová či podstatná zjištění. Kordík sám to vědomě reflektuje, když polemizuje se starším Novákovým životopiscem Vladimírem Léblem. Lébl k tomuto Novákovu písňovému cyklu říká: „Údolí Nového Království (…) patří k vrcholu moderní české písně, dodnes snad nepřekonanému.[5] Ale v čem má Novákovo dílo oněch kvalit dosahovat, v čem možno vidět jeho nepřekonatelnost, to už Lébl neříká, a tím jeho vyjádření v podstatě pozbývá výpovědní hodnoty. Naproti tomu Kordík neponechává žádné ze svých tvrzení bez důkazů, jakkoli se samozřejmě můžeme přít, zda tyto důkazy jeho tvrzení skutečně dokládají, či zda by je nebylo možno interpretovat odlišně.

Důležité je dále zmínit analýzu Jeleny Holečkové (jedná se o studii ze sborníku prací HAMU Z písňové tvorby Vítězslava Nováka). Jakkoli se jí Kordík v jistém smyslu inspiroval a označuje ji v podstatě za jediný přiměřený výklad daného písňového cyklu, ve své analýze si až do konce rozhodně udržuje vlastní výkladovou linii. Rozbor Novákova díla od Jeleny Holečkové mu neslouží jako návod, využívá jen jejích podnětných postřehů nebo se spíše snaží ukázat jinou možnost náhledu na dílo, srovnává autorčiny závěry se svými a nenásilným způsobem s Holečkovou polemizuje a v jistých ohledech upozorňuje na neúplnost a prostou opisnost její analytické metody.

Přínos studie Pavla Kordíka je zřetelný. Jde o zkoumání nových vztahů uvnitř kompozice, které spočívá především ve velkém důrazu na rozbor textu. S jistotou můžeme říci, že je to práce, která se Novákovým písňovým cyklem zabývá s dosud největší důkladností a vyznačuje se rovnováhou v preciznosti odborného výkladu básnické předlohy i hudby. A dokazuje, že současná hudební věda je – alespoň v některých svých projevech – opravdu interdisciplinární, jak v práci s poznatky jiných věd, tak v inspiraci jejich metodologií.


[1] Pavel Kordík: Vítězslav Novák a symbolismus. Údolí Nového království, op. 31, 1903, Praha 2007, str. 6.

[2] Tamtéž, str. 24.

[3] Tamtéž, str. 52.

[4] Tamtéž, str. 61.

[5] Vladimír Lébl: Vítězslav Novák. Život a dílo, Praha 1964, str. 103.


Celá recenze | Autor: Anežka Holečková | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.