Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Politický islám v Alžírsku

Vydáno dne 15. 12. 2007 (3336 přečtení)


Zdeněk Beránek (1978) je doktorandem na Ústavu Blízkého východu a Afriky UK FF. Věnuje se soudobým dějinám arabských zemí.

Posudky:

JUDr. et PhDr. Robert Kopecký, Ph.D., Ministerstvo zahraničních věcí ČR - ZDE
Mgr. Cyril Bumbálek, Ústav Blízkého východu a Afriky UK FF - ZDE


Abstract:

The present article analyzes the evolution of Islamism in Algeria. It focuses on the origins of Islamism in the post-colonial Algerian society which had been predominantly secular oriented. The gradual process of the Islamist movement’s shift from the rather non-political demands concerning language or educational issues towards the interfering in the political field is also explored. The article further examines an establishment of the Islamic political parties after the adoption of democratic constitution in 1989. It concludes that these parties turned out to be unable to impose their authority against the secular elites and the army. The latter succeeded to limit the margin of manoeuvre of the Islamic movements, that could only choose between a desperate armed struggle and an inefficient legal opposition.

 

Klíčová slova:

Alžírsko, soudobé dějiny, islám, islamismus, politické strany, džihád.


Obsah:

Úvod

Historický úvod

Návrat k hodnotám

Socialismus a kazatelé

Boj proti nepravostem

Nad okrajem ohnivé propasti

Obrození a mírová společnost

Na cestě džihádu

V ministerských křeslech


Politický islám v Alžírsku

Úvod

Islám byl v novodobém Alžírsku vždy součástí politiky. Byl nezanedbatelnou součástí národního hnutí v době koloniální nadvlády a po získání nezávislosti byla kontrola nad náboženskou sférou důležitým atributem moci. Dokázala to mimo jiné schopnost nezávislých kazatelů využít nespokojenosti alžírských obyvatel, jež vycházela spíše z ekonomických a sociálních problémů. Kazateli později založená islamistická strana FIS (Islámská fronta spásy) se tak na začátku 90. let stala nejvážnější hrozbou pro režim od dob nezávislosti.

Po neblahé zkušenosti střetu mezi armádou a islamistickými gerilami se režim snaží náboženskou sféru kontrolovat důsledněji. Prostředkem této kontroly se staly mimo jiné umírněné islamistické strany vzešlé z podobného prostředí jako Islámská fronta spásy.

Historický úvod

Stát s názvem Alžírská lidová a demokratická republika existuje ve svých současných hranicích od roku 1962. Aktivisté národně osvobozeneckého hnutí sdružení ve Frontě národního osvobození (Front de Libération Nationale, FLN) tehdy dosáhli vojenského, a zejména politického vítězství nad Francouzi, kteří zemi kontrolovali a kolonizovali od roku 1830.

V době, kdy Francouzi začali realizovat své expanzivní plány na území dnešního Alžírska, byl dominantním náboženstvím v oblasti islám. Ten do regionu Maghrebu pronikl na přelomu 7. a 8. století spolu s arabskými armádami. V prvních desetiletích 16. století pak získali kontrolu nad dnešním Alžírskem osmanští Turci a učinili z něj jednu ze svých provincií, v jejímž čele stanul vládce s titulem dej, formálně podřízený Istanbulu. Kromě vývozu zemědělských plodin se za vlády dejů stalo důležitým zdrojem příjmů i pirátství, což ovšem způsobovalo časté spory s křesťanskými státy na severní straně Středomoří. Pirátstvím mimo jiné argumentovala i Francie, když 16. května 1830 vyslala z přístavu Toulon flotilu s vojenským kontingentem směrem k Alžíru. Tato akce vedla k získání kontroly nad Alžírskem a k přílivu statisíců evropských kolonistů.

Kolonisté postupně získali do svého vlastnictví většinu úrodné půdy v severních litorálních oblastech. Kromě půdy, kterou dříve obhospodařoval přímo dej, se ovšem jednalo i o pozemky patřící náboženským bratrstvům. Byla to ovšem právě bratrstva, která ve svých školách zajišťovala základní vzdělání pro muslimské děti. Úpadek tradičního vzdělání a rozsáhlé změny ve vlastnictví půdy byly prvními negativními důsledky francouzské kolonizace.

Ze strany příslušníků mystických náboženských bratrstev vzešel i první pokus o vzpouru. Takřka bezprostředně po francouzském vpádu se mladý příslušník bratrstva al-Qádiríja cAbd al-Qádir postavil do čela armády, jež byla s přestávkami schopna odolávat Francouzům až do roku 1847[1]. cAbd al-Qádir, který dožil v Damašku, kde působil jako ochránce maronitských křesťanů. Během svého odboje formuloval několik důležitých stanovisek týkajících se nutnosti muslimských obyvatel vést džihád proti nevěřícím. Každý muslim, který se ocitl na území ovládaném koloniální mocností, měl emigrovat na území pod muslimskou vládou, odkud by pak měl být proti ní veden džihád[2]. I přesto, že na stranu alžírského camíra se postavili někteří egyptští učenci, doma jeho výzvy neměly očekávaný ohlas, což v důsledku vedlo ke konečnému vítězství Francouzů. cAmír cAbd al-Qádir se v Alžírsku dodnes těší statutu národního hrdiny.

Po porážce cAbd al-Qádirových vojsk se kromě ojedinělých a izolovaných vzpour neobjevil žádný výraznější pokus postavit se francouzské nadvládě. Velká část příslušníků náboženských bratrstev a místních elit dokázala naopak nalézt s Francouzi oboustranně výhodný modus vivendi[3]. Zárodky národního hnutí se tak objevily spíše v prostředí měst, kde bylo možné získat evropské vzdělání.

Národnostní hnutí, které se začalo výrazněji projevovat na začátku 20. století, můžeme zjednodušeně rozdělit na tři proudy[4]. Kromě arabsko-islámsky orientovaného hnutí náboženských učenců (culamá´[5]), o kterém budeme hovořit níže, získali význam ještě umírnění nacionalisté vedení později Ferhatem Abbásem a radikální hnutí vedené Hádžem Masálím[6]. Zatímco posledně jmenovaní se již v meziválečném období vyslovili pro nezávislost Alžírska, umírnění nacionalisté usilovali o spravedlivější reprezentaci v zastupitelských orgánech v Alžírsku i v metropolitní Francii. Paříž a ještě více evropská populace v Alžírsku však nebyly schopny těmto umírněným požadavkům vyhovět. Rozhodující pozici tak začali získávat radikálové, kteří nakonec 1. listopadu 1954 zahájili pod hlavičkou FLN (Front de liberation national – Fronta národního osvobození) válku za samostatnost. Tu dovedli k úspěšnému konci, když se 3. července 1962 FLN stala jedinou legální stranou v právě vzniklé Alžírské lidově demokratické republice.

Návrat k hodnotám

Pro alžírskou společnost během francouzské nadvlády (1830–1962) a boje za samostatnost představoval islám jedinečnou možnost vymezení se vůči dominantní kultuře kolonizátorů. Známá definice alžírského národa z pera šajcha Ahmada Ibn Bádise[7] byla v meziválečném období přejata i ostatními složkami národního hnutí a samotná Asociace alžírských culamá´, kterou Ibn Bádis vedl, se během války za nezávislost (1954–1962) stala součástí Fronty národního osvobození.

Asociace alžírských culamá´ byla již v meziválečném období nejvýznamnější organizací, která v Alžírsku získávala pro myšlenku národního hnutí široké masy městského i venkovského obyvatelstva, přičemž její osvětové aktivity měly v zásadě dva cíle. Prvním bylo obrození alžírského národa a jeho ukotvení v arabsko-islámském kulturním prostoru a druhým boj proti lidovým formám islámu (náboženská bratrstva, marabutismus) v duchu egyptského reformismu. Náboženská bratrstva, proti kterým v tomto smyslu culamá´ bojovali, se totiž od konce 19. století stala důležitou oporou koloniální správy[8] a souběh boje za národní obrození se snahou o reformu alžírského islámu tedy měl i ryze praktické opodstatnění.

cUlamá´ výrazně ovlivnili výslednou podobu nacionalistické ideologie FLN, která tak byla kompromisem mezi jejich arabsko-islámským učením a mezi učením sekulárně levicovým, ke kterému se hlásila velká část nacionalistů původem ze strany MTLD (Mouvement pour le triomphe des libertés démocratiques – Hnutí za vítězství demokratických svobod). Po získání nezávislosti v roce 1962 zůstala FLN jedinou povolenou stranou v Alžírsku a culamá´ tak mohli politické dění ovlivňovat pouze jako její členové, protože jejich organizace jako samostatný subjekt nebyla obnovena. Jejich vliv povážlivě klesal, což se projevilo již v počátečních letech nezávislosti.

Text první alžírské ústavy z roku 1963 byl vyjádřením kompromisu mezi dvěma hlavními ideologickými proudy. Islám spolu s arabštinou byly sice označeny jako „účinné nástroje odporu proti úsilí o odcizení (dépersonnalisation) Alžířanů ze strany koloniálního režimu[9] a jako „základní zdroj duchovní síly Alžírska“. Na druhou stranu ale ústava zdůrazňovala, že alžírská společnost „má být budována v souladu s principy socialismu“ a že jedním ze základních cílů je „budování socialistické demokracie a ukončení vykořisťování člověka člověkem.“ Ve výčtu deseti základních cílů pak chyběl jakýkoliv odkaz na islám či arabizaci a navíc bylo zdůrazněno, že je třeba bojovat „proti jakékoliv diskriminaci na základě rasy či náboženství.“

Příklon k sekularizmu byl ovšem zřejmý ve více oblastech. Levicoví studenti ovládli kampusy univerzit, které se mimo jiné vedle četných nočních podniků staly výspou „západního“ způsobu zábavy. Navíc sám první prezident Ahmed Ben Bella, který na jednu stranu odmítal čistě sekulární stát, se ve svých projevech stále více obdivoval sekulárně levicovým vůdcům třetího světa. Mnozí bývalí členové asociace culamá´ se znepokojením sledovali, že samostatný alžírský stát zjevně není schopen splnit jejich očekávání ohledně ochrany islámských a morálních kulturních hodnot. Pod vedením Hášimího Tídžáního tak skupina univerzitních pedagogů a kazatelů založila asociaci al-Qijam al-islámíja (Islámské hodnoty), která měla apelovat na představitele režimu, aby zamezili zpronevěření se samotné arabsko-islámské podstatě alžírského národa.

Požadavky členů al-Qijamu nebyly zaměřeny proti režimu, naopak přímo v jeho řadách měli mnoho příznivců[10]. Fundamentalistické požadavky těchto nástupců culamá´ dokonce stát v některých případech splnil. Na návrh al-Qijamu například roku 1964 zavedl náboženské vyučování na veřejných školách. Dlouhodobě však nemohl nezávislou sílu, byť nebyla prvoplánově politická, tolerovat. Právě islám, byť dočasně zastíněn levicovými idejemi a zdánlivě odsunut na druhou kolej, byl totiž pro alžírský režim zdrojem legitimity, nástrojem propagandy a de facto jedinou ideologií, která dokázala spojovat sociálně nejednotnou alžírskou společnost s propastnými rozdíly mezi městem a venkovem[11]. Kontrola nad náboženskou sférou tak byla důležitým atributem moci. Šéf al-Qijamu byl zbaven funkce rektora alžírské univerzity a v roce 1966 byla asociace zakázána poté, co její členové protestovali proti popravě Sajjida Qutba v Egyptě. Právě přihlášení se ke Qutbovi naznačovalo, že aktivistům al-Qijamu nejsou, i přes jejich fundamentalistické nepolitické požadavky[12], neznámé ani myšlenky islamistů hlásající boj proti režimu. Samotný Hášimí Tídžání, plynně francouzsky hovořící absolvent sociálních věd na univerzitě v Bordeaux, v rozhovoru pro časopis Confluent prohlásil, že kromě al-Afgháního a Abduha ho výrazně ovlivnilo i učení průkopníků politického islámu Šakíba Arslana, Hasana al-Banná, Sajjida Qutba a také Abú-l-Aclá-l-Mawdúdího[13].

Socialismus a kazatelé

Fundamendalističtí kazatelé působili v Alžírsku po rozpuštění al-Qijamu jako více či méně navzájem nezávislí jednotlivci, přičemž se zaměřovali v zásadě na „reislamizaci zdola“, jak nazývá soubor kazatelských a sociálních aktivit, které mají vést k „plížívé reislamizaci mravů a způsobu života“, francouzský orientalista Gilles Kepel[14]. Ta zpočátku nevzbuzovala příliš velkou pozornost úřadů. Při zpětném pohledu je však možné pozorovat postupnou radikalizaci některých fundamentalistů a vznik latentní hrozby otevřeného vystoupení proti režimu. Někteří kazatelé se totiž odvážili vplout do výsostných vod politické rozpravy a při občasných příležitostech dokonce přímo napadnout režim. V 70. a 80. letech navíc stále více a mimo kontrolu starší generace kazatelů pronikaly do Alžírska publikace a zvukové nahrávky, prostřednictvím kterých měli mladší Alžířané možnost seznámit s myšlenkami radikálních ideologů Muslimského bratrstva[15].

Až do 80. let tedy byla hlavní aktivitou fundamentalistů kazatelská činnost. Pro naznačení základní typologie alžírských kazatelů představíme dvě emblematické figury. Jedním z nejvýraznějších kazatelů sledované doby byl bezesporu Málik Bennabí, který bývá považován za zakladatele originálního islámského myšlenkového proudu nazývaného al-džazá´ira (alžířanství), jenž se vymezoval proti názorům radikálních Muslimských bratrů. Málik Bennabí pocházel z dříve zámožné rodiny z oblasti Constantine[16], zchudlé po příchodu Francouzů na začátku 19. století. Po studiích a dlouholetém pobytu ve Francii, kde měl čilé styky s křesťanskými intelektuály a kde se mimo jiné seznámil i s Mahátmou Gándhím, odešel přednášet do Egypta. Krátce byl členem Muslimského bratrstva, ale v roce 1954 z této organizace vystoupil, považuje ji za „politický nástroj zbavený svého civilizačního poslání, které by mělo být jeho hlavním cílem[17]. Bennabí skutečně politický islám odmítal. Podle něj mělo náboženství spíše „posilovat kolektivní morálku a civilizační elán tak, aby muslimský národ již nemohl být vystaven zvůli kolonizátorů z materialistického Západu[18]. Bennabí, který byl především pedagogem, svými umírněnými myšlenkami výrazně ovlivnil řadu alžírských kazatelů. Po jeho smrti roku 1973 již ale bylo stále více dopřáváno sluchu spíše radikálnějším názorům.

Dalším významným kazatelem byl cAbdallatíf Sultání, který získal čistě arabské náboženské vzdělání na tuniské univerzitě az-Zajtúna. Před válkou za nezávislost působil v Asociaci alžírských culamá´ a v 60. letech v asociaci al-Qijam. Šajch Sultání za své kariéry několikrát velmi ostře napadl alžírský režim. Ještě během působení v al-Qijamu se ohradil proti zapojení žen do politického života, odezvu ale měl zejména jeho protest proti Agrární revoluci[19]. Sultání dokonce prohlásil modlitbu, která byla provedena na půdě zestátněné v jejím rámci, za neplatnou. Své myšlenky shrnul ve známém díle Al-mazdakíja hija asl al-ištirákíja[20], ve kterém mimo jiné obvinil režim ze zrady původních ideálů boje za nezávislost a z importu neislámských principů. Zde je patrný posun od Bennabího, který socialismus ani Agrární revoluci takto přímočaře neodsuzoval a termíny socialismus a islám nestavěl do protikladu[21]. Sultáního moralizující kázání měla značnou odezvu mezi radikální mladou populací chudých předměstí a jeho pohřbu roku 1984 se zúčastnilo na 20 tisíc osob. I přes své výpady vůči režimu, které mu vynesly několikanásobný pobyt za mřížemi, odmítal Sultání přímé propojení islámu s politikou. Byl vysloveně proti zakládání politických stran či jiných organizací, přičemž preferoval reislamizaci zdola prostřednictvím kázání (ad-dacwa)[22].

Nonkonformní kazatelé jako cAbdellatif Sultání oslovovali své posluchače buď ve velkých mešitách alžírských měst, stále častěji ale také v „soukromých“, tedy státem nekontrolovaných mešitách, budovaných bez povolení na rychle rostoucích alžírských předměstích. Zde tyto mešity plnily i důležitou sociální funkci, byly často jediným společenským prostorem pro teprve nedávno urbanizované obyvatele venkova, žijící často v otřesných hmotných poměrech.

Dalším místem intenzivního působení alžírských fundamentalistů byly univerzitní kampusy. Zde se fundamentalisté již od začátku 60. let slovně střetávali s levicovými studenty. Tyto spory se ale během 70. let postupně radikalizovaly a v průběhu schůzí či manifestací přerůstaly ve rvačky. Spolu s formou se měnil i obsah sporů. Zatímco nejdříve se jednalo o spor ryze ideologický, později se přidával i spor jazykový. Přibývalo totiž arabskojazyčných studentů – zejména v humanitních vědách. Ti se obtížně uplatňovali na trhu práce, což přičítali prozápadní orientaci režimu projevující se nedodržením slibů arabizace, a frankofonní studenty technických oborů pak považovali za režimní chráněnce. Dělící linie fundamentalista – levičák se stále dokonaleji kryla s linií arabofonní – frankofonní, což ještě v 60. letech neplatilo[23].

Zatímco prostřednictvím předměstských mešit byly pro myšlenku reislamizace získávány široké vrstvy chudých městských obyvatel, na univerzitách postupně docházelo k vzájemnému přiblížení nekonformních kazatelů s radikalizujícími se arabskojazyčnými studenty. V roce 1982 tak srážky těchto studentů s levičáky a posléze i s policií vedly kazatele cAbdallatífa Sultáního a jeho souputníka Ahmada Sahnúna k sepsání petice adresované alžírské vládě. Dalším spoluautorem byl dosud neznámý profesor pedagogiky, bývalý člen vládnoucí strany FLN a asociace al-Qijam cAbbásí Madaní. Ten se v 80. letech stal jednou z dominantních postav alžírského fundamentalismu, který se začal stále více přibližovat sféře politiky. Vedle něj se do popředí dostávali například Mahfúz Nahnáh či cAlí Binhádž, přičemž první byl stoupenec učení umírněných Muslimských bratrů, zatímco druhý byl radikál stále více se přiklánějící k přímé konfrontaci s režimem.

Petice z 12. listopadu 1982 neobsahovala přímý útok proti stávajícímu režimu, ale žádala jeho reformu v souladu s hodnotami islámu obsaženými v původních požadavcích alžírských nacionalistů, a tím pádem i definitivní završení procesu dekolonizace[24]. Autoři petice se dožadovali hlavně prosazení zákazu nemorálních praktik v oblasti státní správy, vzdělání i v ekonomické sféře, spravedlivější přerozdělování příjmů z ropy a zemního plynu a „dosažení spravedlnosti mezi lidmi pomocí aplikace šarícy.“ Ze současného špatného morálního stavu společnosti byli viněni agenti kolonialismu, kteří jsou nepřátelští vůči islámu. „Tyto vrstvy se cítí být ohroženy reislamizací, takže vedou proti ní v domácích i světových médiích rozsáhlou kampaň.“ Napravení těchto chyb by bylo podle autorů možné pouze v případě, že by režim „kráčel po cestě práva, která byla vytyčena sunnou a svatou knihou.“[25] Autoři petice navíc předložili i zcela konkrétní požadavky: propuštění osob zadržených kvůli obraně své cti a svého náboženství a znovuotevření všech uzavřených mešit. Reakce režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Všichni tři autoři petice byli, byť na relativně krátkou dobu, uvězněni. Zatímco se ale režim snažil zlomit odpor kazatelů, kteří se poprvé odvážili otevřeně předložit mu své požadavky, zbývalo již jen několik týdnů, než bude muset čelit mnohem vážnějšímu nebezpečí.

Boj proti nepravostem

Reislamizační aktivity přinášely v Alžírsku zpočátku relativně malé výsledky. Ty přišly až v souvislosti se zhoršující se ekonomickou situací a spolu s ní se snižující důvěryhodností alžírského režimu. Složitá existenční situace mnoha Alžířanů souvisela také s populační explozí a nekontrolovatelnou urbanizací. Původní záměr alžírského režimu nastartovat pomocí masivních investic do infrastruktury a těžkého průmyslu hospodářský růst se začal jevit jako neúspěšný. Budovatelské plány byly zcela závislé na příjmech z prodeje ropy a zemního plynu. Ceny těchto komodit se však v 80. letech prudce propadly, což mělo za následek prudké zhoršení ekonomické situace země. Centralizovaná ekonomika nebyla schopná zajistit dostatečné zásobování potravinami, léčivy a spotřebním zbožím. Tyto problémy se navíc vyskytly v době velmi rychlé urbanizace a populační exploze.

Zatímco v roce 1971 měla země necelých 14 miliónů obyvatel, v roce 1985 to bylo již téměř 22 miliónů. V době získání nezávislosti roku 1962 žilo ve městech 30% populace, v roce 1988 pak 50%. Vinu na tom mělo mimo jiné i nevýkonné zemědělství, které mladým lidem nenabízelo příliš dobrou perspektivu. Centrálně řízená ekonomika nestačila na překotnou urbanizaci reagovat a v rozrůstajících se městech se kriticky nedostávalo bytů i pracovních míst[26].

Nízká životní úroveň velké části Alžířanů ostře kontrastovala s okázalým bohatstvím zkorumpované a převážně frankofonní režimní elity, která obývala stejné rezidenční čtvrti jako zámožní Evropané v dobách kolonialismu. Útoky fundamentalistů na zkaženou morálku vládců země, kteří se zpronevěřili odkazu 1. listopadu 1954[27], tak nacházely stále širší odezvu. Na straně sekulární opozice fundamentalistům konkurovala především ilegální marxistická strana PAGS (Parti de l’Avant-Garde socialiste – Strana socialistické avantgardy), jež měla silné pozice v odborových organizacích.

Většina kazatelů až do demokratizačních reforem roku 1989 organizovanou politickou činnost odmítala. Ozbrojené vystoupení skupiny Mustafá Bújcálího ale ukazuje, že i bez jejich vědomé snahy vykrystalizovaly první zárodky politického islamismu, navíc ve velmi radikální podobě. Mustafá Bújcálí (nar. 1940) pocházel z kabylské berberské rodiny a jako voják se zúčastnil války za nezávislost. Nespokojen s poválečným vývojem se dokonce připojil k partyzánským skupinám FFS[28]. Inklinoval ale spíše ke kritice režimu z pozic fundamentalistů a roku 1979 se sám stal kazatelem v „soukromé“ mešitě al-cÁšúr na předměstí Alžíru. Odmítal Sultáního koncepci ad-dacwy i relativně umírněný postoj Mahfúze Nahnáha. Jeho kázání, inspirovaná zejména Sajjidem Qutbem a hlásající cestu ozbrojeného džihádu, se stala velmi populární mezi obyvateli mnoha alžírských předměstí[29].

Spolu se svými posluchači a spolukazateli založil Bújcálí Skupinu boje za zákaz nepravostí, přičemž podobné skupiny vznikaly ve stejné době nezávisle na sobě na více místech země. Jejich činnost byla zaměřena zejména proti pití a prodeji alkoholu. Když byl roku 1982 při srážkách s policií zabit Mustafúv bratr Muchtár, rozhodla se skupina přejít do ilegality a zahájit pod novým jménem Alžírské ozbrojené hnutí boj za nastolení islámského státu. Podařilo se dokonce navázat spojení s radikálními skupinkami i v jiných částech Alžírska, takže Bújcálímu, který byl jmenován emírem hnutí, se podařilo shromáždit přes 130 ozbrojenců, kteří operovali především v okolí hlavního města[30]. Plány skupiny byly skutečně velkolepé (vyhození do povětří některých pětihvězdičkových hotelů, únosy politiků) a přesto, že se je nepodařilo uskutečnit, dokázali její členové vzdorovat bezpečnostním složkám až do roku 1987, kdy byl Bújcálí zabit.

Ozbrojený džihád proti vlastnímu režimu byl v Alžírsku novým fenoménem, který zřejmě zaskočil nejen samotný režim, ale i fundamentalistické kazatele. Ti byli nuceni zaujmout k tomuto jevu stanovisko. Vysloveně odsoudil cestu ozbrojeného boje cAbbásí Madaní a akci nepodpořil ani Mahfúz Nahnáh. Naproti tomu se za Bújcálího postavil stále populárnější mladý kazatel cAlí Binhádž a překvapivě i cAbdallatíf Sultání. Stejně se vyjádřil i další příslušník mladší generace Hášimí Sahnúní, který v té době v alžírské čtvrti Belcourt začínal organizovat odjezdy dobrovolníků do války v Afghánistánu. Tito „Afghánci“ se vraceli do Alžírska jako přesvědčení příznivci ozbrojeného džihádu. Vedle kazet a knih, které se prodávaly na ilegálních burzách v „soukromých“ mešitách, zprostředkovávali kontakt se soudobými radikálně islamistickými myšlenkami z jiných částí muslimského světa zájemcům, kteří se v té době rekrutovali takřka ze všech sociálních skupin – od mladých nezaměstnaných obyvatel předměstí přes arabskojazyčné právníky a učitele, frankofonní inženýry až po tradiční městskou buržoazii[31]. Centrem „Afghánců“ se stala mešita Kábul v Belcourtu, z jejíhož minbaru se ozývaly stále radikálnější výzvy k boji proti režimu[32]. Odklon od reislamizace zdola k otevřené konfrontaci byl zřejmý.

Alžírský režim, v jehož čele od roku 1979 stál prezident Šadlí Bendžedíd, si začal rostoucí riziko uvědomovat. Proti islamistické i slábnoucí levicové opozici se snažil bojovat zlepšením životních podmínek obyvatel. Odpor levicových konzervativců uvnitř FLN a rapidní pokles příjmů z prodeje ropy a zemního plynu v důsledku propadu cen roku 1986 ale značně omezil Bendžedídův manévrovací prostor při zavádění liberalizačních opatření. Hrozbu radikálních islamistů se pak snažil odrazit pomocí částečných ústupků fundamentalistickým požadavkům. V roce 1984 byl přijat velmi konzervativní zákon o rodině[33] poté, co byla o rok dříve v Constantine otevřena Ibn Bádisova univerzita islámských věd, kde se rektorem stal egyptský učenec Muhammad Ghazzálí. Jako ústupek arabskojazyčným studentům práv prosadil Bendžedíd arabizaci soudnictví. Prezident rovněž kalkuloval s tím, že modus vivendi a eventuální následná kooptace některých fundamentalistů povede k posílení jeho pozice vůči levici jak v režimních strukturách, tak mimo ně. Veškeré snahy však nemohly zabránit tomu, že situace v Alžírsku začínala být kritická. Demonstrace a útoky na symboly režimu, které často neměli s islámem ani agitací radikálních kazatelů žádnou souvislost, byly stále častější.

Nad okrajem ohnivé propasti[34]

 Na podzim roku 1988 vedla narůstající nespokojenost Alžířanů k explozi. Mnohdy násilné demonstrace, které byly od poloviny 80. let již běžnou záležitostí, přerostly 5. října 1988 ve skutečné lidové bouře. Za organizátora byla považována marxistická PAGS, ovšem na improvizovaných řečništích se začali v následujících dnech objevovat také mnozí islamističtí kazatelé. Zejména cAlí Binhádž se projevil jako talentovaný řečník, a to nejen v mešitě, ale i během pouličních demonstrací. Režim reagoval na jednu stranu brutální represí, která stála život několik stovek demonstrantů, na druhou stranu se ale snažil s demonstranty vyjednávat. Jako jediní zástupci demonstrantů byli k jednání s prezidentem přizváni cAlí Binhádž, Ahmad Sahnún a Mahfúz Nahnáh, kteří skutečně nakonec dokázali přispět k uklidnění situace. Prezident Bendžedíd v důsledku říjnových událostí slíbil provést rozsáhlé politické reformy a nechal sestavovat text nové ústavy.

Alžírští fundamentalisté vstupovali do nové epochy vyznačené novou ústavou z února 1989[35] výrazně posíleni. Zrovna tak byli ovšem velmi nejednotní v názorech na svou vlastní úlohu v nové situaci. Tato nejednotnost byla dobře patrná v procesu ustanovování strany FIS (Front Islamic du Salut, Al-džabha al-islámíja lil-inqádz, Islámská fronta spásy), který začal již v prvních měsících roku 1989 a byl potvrzením přechodu k politickému islámu. Mohlo tak být využito dlouholetého úsilí reislamizace zdola a všeobecné nespokojenosti většiny alžírské populace[36].

Lze jen těžko s určitostí prohlásit, kdo přesně byl hlavním iniciátorem vzniku strany FIS. Podle průzkumu provedeného mezi hlavními aktéry[37] se zřejmě myšlenka na založení strany začala rodit až po zveřejnění předpokládaného textu nové ústavy. Je tedy zjevné, že vznik strany byl spíše reakcí na vzniklou příležitost, přičemž měl zajistit snazší provádění dosavadní činnosti. Vlastní politické požadavky a cíle, stejně tak jako rozhodnutí kandidovat v místních či parlamentních volbách byly přijímány až postupem času. Ústředními postavami založení FIS byli cAlí Binhádž, cAbbásí Madaní a Hášimí Sahnúní, ale připojila se větší část aktivistů více generací a názorových směrů. Vlastní podoba a cíle celé akce krystalizovaly postupně. Pro některé měla být „strana“ jen sdružením kazatelů, které mělo dohlížet nad jednotností obsahu kázání. Z pozdějších projevů některých mladších kazatelů (cAlí Binhádž) naproti tomu vyplynulo, že účast na „demokratickém experimentu“ byla jen taktickým manévrem na cestě ke zničení režimu. Pozdější osudy jiných zase ukazují, že členství ve FIS bylo jen cestou k zapojení se do struktur stávajícího režimu. Týkalo se to paradoxně některých bývalých členů Bújcálího skupiny (Faqíh, Qúší), zatímco dřívější odpůrce ozbrojeného povstání cAbbásí Madaní své postoje v rámci FIS postupně z taktických důvodů radikalizoval.

V důsledku této nejednotnosti byla celá existence strany od vyhlášení v mešitě as-Sunna v Alžíru v březnu 1989 až do zákazu v březnu 1992 nekončícím sledem konfliktů a kompromisů. Tím pádem i programová a jiná prohlášení učiněná ve jménu celé strany byla většinou velmi vágní. Takto vzniklý program však svými jednoduchými populistickými požadavky zajistil straně širokou podporu a masivní úspěch v místních i parlamentních volbách.

První programový dokument FIS byl zveřejněn v časopise Tribune d‘Octobre v lednu 1990[38]. Požadovala se v něm v první řadě reforma ústavních institucí a orgánů místní samosprávy v souladu s šarícou, která měla být i základním pramenem přijímaných zákonů. Dokument však neopomíjel ani další témata. Na poli ekonomiky požadoval boj proti státním monopolům a reformu distribučního systému, zahraničního obchodu a hospodářské politiky celkově. Nemělo se však zapomínat ani na boj proti prodeji alkoholu, lichvě či plýtvání. Na myšlenky cAbdallatífa Sultáního dokument navázal svým odsouzením zemědělské politiky, přičemž se zasazoval za podporu soukromých sedláků, jež by měla vést k soběstačnosti ve výrobě potravin. Dokument se všeobecně stavěl na stranu soukromého podnikání proti státním socialistickým monopolům.

Pozornost byla věnována i rodině, jež by měla být podporována ze strany státu jak duchovně, tak materiálně. Tak mělo být zajištěno zejména právo na práci pro otce živitele rodin, aby mimo jiné nebyli nuceni hledat řešení v dlouhodobém pracovním pobytu v zahraničí. Mělo být dbáno i o náboženské přesvědčení alžírských žen, které jsou zodpovědné za výchovu dětí. Právě výchova a vzdělání měly být podle programu FIS hlavními nástroji společenské reformy, která by měla zajistit „vývoj národa směrem k cílům vytyčeným islámskou šarícou“.

Program kritiky často napadaný pro svou nekonkrétnost byl kompromisem mezi jednotlivými frakcemi, které v rámci FIS koexistovaly. Zjednodušeně je možné hovořit o dvou tendencích. Jedna, která bývá někdy nazývána jako salafistická[39], byla reprezentována mladými kazateli jako cAlí Binhádž, Hášimí Sahnúní či Sajjid Machlúfí. Ti tvořili zpočátku největší jednotný blok v centrálním orgánu strany (poradní sbor – madžlis aš-šúrá), přičemž představovali asi jednu třetinu zakládajících členů[40]. I během svého působení v čele legální politické strany kandidující ve volbách pak nejznámější mluvčí salafistů cAlí Binhádž obhajoval ozbrojený džihád proti režimu a odmítal princip demokracie jako škodlivý západní import, přičemž se opíral o argumentaci Sajjida Qutba: „není jiný řád než islám a veškerý jiný řád je formou džáhilíje[41]. Binhádž a další radikálové nicméně byli ochotni přizpůsobit se dočasně demokratickým pravidlům na rozdíl od některých jiných islamistů, kteří odmítli do FIS vůbec vstoupit a po celou dobu demokratického experimentu považovali ozbrojený džihád za jedinou možnou cestu boje proti režimu. Velkou část těchto radikálů tvořili alžírští „Afghánci“.

Druhý směr v rámci FIS, který byl reprezentován oficiálním mluvčím strany cAbbásí Madaním, bývá někdy označován jako legalistický, přičemž převážná většina jeho přívrženců se hlásila k džazá´iře, tedy učení, jehož základy položil kazatel Málik Bennabí. Od kazatelů generace Sultáního se legalisté odlišovali svými politickými ambicemi, zatímco od radikálů Binhádžova ražení se lišili v názoru na použité metody. Příslušníci tohoto proudu nikdy neodmítali cestu k moci legální cestou. I politická moc sama pro ně byla v souladu s Bennabím jen součástí dlouhodobého reislamizačního úsilí. Slovy cAbbásí Madaního: „Kazatel, který zanedbává politické či ekonomické otázky, je odsouzen k neúspěchu.“[42]

Legalistům se podařilo získat v rámci FIS převahu nad salafisty v létě 1991, kdy byli po islamisty organizované generální stávce zatčeni Madaní i Binhádž. Do vedení strany se dostal stoupenec Madaního cAbdalqádir Hašání spolu s vůdcem džazá´iry Muhammadem Sajjidem. Někteří radikální salafisté stranu opustili a zvolili cestu ozbrojeného džihádu (např. Machlúfí), zatímco jiní se snažili manévrovat ve spojení s režimem, kterým byli nakonec i přes své původně radikální postoje kooptováni (např. Sajjid Qúší – pozdější ministr práce a odborného vzdělávání). Na podzim 1991, kdy byly sestavované kandidátky pro parlamentní volby plánované na prosinec a leden, byli již na těchto listinách legalisté v jasné převaze.

Legalisté ostatně převládali i mezi zastupiteli vzešlými z místních voleb v červnu 1990. FIS tehdy získala šokujících 54% hlasů a ovládla zastupitelstva v 856 obcích a 32 wilájetech (ze 48). Islamistická zastupitelstva byla bojkotována ze strany vlády, která jim zadržovala finanční prostředky. I přesto se v mnoha problematických oblastech podařilo islamistům vymýtit korupci či zločinnost, přičemž zavádění šarícatských norem nebylo vždy prioritou[43]. Islamističtí zastupitelé byly v mnoha případech terčem výpadů saláfistické frakce FIS, která upozorňovala na jejich „kompromisní“ přístup, který pro ni byl důkazem nemožnosti prosazování islámské morálky v rámci „neislámského systému“.

Obrození a mírová společnost

K projektu strany FIS se postavila negativně celá řada islámských aktivistů. Kromě radikálních příznivců ozbrojeného džihádu to byli i ti, kteří FIS kritizovali z umírněných pozic. Například příslušník starší generace kazatelů Ahmad Sahnún odmítl politickou aktivitu a v roce 1989 ve svých 85 letech založil Ligu pro islámské kázání (Rábita ad-dacawa l-islámíja). Ta sdružovala většinu významných kazatelů, včetně členů FIS. Postoj Sahnúna vůči této straně byl nejednoznačný. Odmítal ji již z principu a veřejně ji obviňoval z totalitářských tendencí. I přesto ovšem stranu podpořil v klíčovém okamžiku, kdy nedlouho před místními volbami vyzval Alžířany, aby odevzdali svůj hlas právě FIS.

Nezávisle na FIS navíc vznikly dva další politické islamisticky orientované subjekty. První z nich navázal na činnost lokálního sdružení fundamentalistických studentů ve východoalžírském městě Constantine s názvem Islámské sdružení (Al-džamáca l-islámíja). V jeho čele stál mladý aktivista cAbdalláh Džáballáh, který sám sebe označoval za nezávislého muslimského bratra. Zakladatelé FIS se ho pokoušeli získat pro společný projekt, ale Džáballáh zejména z osobních důvodů účast odmítal. V prosinci 1990 pak oficiálně založil politickou stranu an-Nahda (Obrození). Později pokračovala v činnosti pod názvem al-Isláh - Reforma), jejímž úkolem mělo být šíření islámské kultury, vzdělávání týkající se praktikování islámu a podpora muslimské rodiny. Těchto cílů mělo být dosaženo jak osvětou, tak politickou činností. Džáballáh byl zastánce pluralizmu, přičemž tvrdil, že „dějiny muslimské ummy ukazují, že státy založené na názorové pluralitě prosperovaly, zatímco totalitní společenství byla odsouzena k zániku.[44]

V tomto smyslu Džáballáh obhajoval existenci své strany jako alternativu vůči FIS. Před legislativními volbami v prosinci 1991 pak největší islamistické straně dokonce navrhoval koalici. Ve stejnou dobu ovšem vůdce an-Nahdy vyjednával s fundamentalistickou frakcí dosud vládnoucí FLN, což bylo na jednu stranu škodlivé pro její obraz v očích veřejnosti, na druhou stranu to zřejmě přispělo ke zvýšení jejích šancí na legální přežití i během násilností v 90. letech.

Další islamistickou politickou stranou bylo Hnutí za mírovou společnost (Al-haraka lil-mudžtamaca s-silm, známá též pod akronymem Hamas). To navázalo na činnost hnutí Vedení a Reforma (al-Iršád wa l-isláh), v jehož čele stál známý kazatel Mahfúz Nahnáh. Tento neúnavný agitátor strávil v 70. letech 5 let ve vězení poté, co na protest proti socialistické orientaci režimu poškodil část elektrického vedení. Tuto cestu „individuálního odboje“ ale posléze opustil, a stal se přívržencem „pozitivní opozice“[45]. Nahnáh byl nejznámějším alžírským příznivcem učení umírněných Muslimských bratrů, nicméně se snažil vypracovat vlastní model uspořádání alžírské společnosti. Obhajoval přitom slučitelnost pluralitní demokracie a islámu, což ho vedlo k vypracování modelu takzvané „Šúrokracie“[46].

Vlastní Nahnáhovy politické požadavky byly velmi podobné Džáballáhovým a ostatně i výše citovanému programu FIS. Vedle volání po návratu k tradičním islámským hodnotám a morálce myslel Nahnáh i na zefektivnění ekonomického systému a budování sociálně spravedlivé společnosti. Zvláštní místo pak patřilo postavení žen v islámské společnosti. Nahnáh tvrdil, že „jakákoliv nerovnost mezi mužem a ženou je ve zřejmém rozporu s islámským právem.“[47]

Nahnáh zároveň nepopíral, že by konečným cílem jeho politických aktivit mělo být ustanovení islámského státu. Ten by však neměl být v rozporu se systémem více politických stran a i cesta k němu měla vést přes volební urny.[48] O to se Nahnáh a jeho spolustraníci pokusili stejně jako strana an-Nahda během legislativních voleb v prosinci 1991. Obě menší islamistické strany nezískaly příliš velké množství hlasů (an-Nahda 2,2% a Hamas 5,35%), byly nicméně z velké části zodpovědné za ztrátu téměř 1 miliónu hlasů, kterou utrpěla FIS oproti místním volbám v červnu 1990.

FIS ale i tak v 1. kole parlamentních voleb dosáhla skvělého výsledku[49], přičemž bylo jisté, že po druhém kole voleb, které bylo plánováno na leden, by měla v alžírském parlamentu pohodlnou většinu. FIS přitom získala zhruba stejně dobré výsledky jak ve velkých aglomeracích, tak ve venkovských oblastech. Jejími voliči byli nejen obyvatelé předměstí, ale i mnoho příslušníků střední třídy. Sklízela tak plody mnohaleté kazatelské a sociální činnosti, která zasahovala jak chudá předměstí, tak univerzitní kampusy. FIS byla chápána jako nositelka změny a nikoliv jako hrozba nové totality. Podoba islámského státu, jehož ustavení mělo být konečným cílem, nebyla přesně definována, a i zkušenost z islamisty ovládaných obcí a čtvrtí ukazovala, že se jedná o mlhavý termín. FIS dobrému výsledku u všech sociálních skupin alžírské společnosti vděčila za svůj dvojí charakter sociálního hnutí a moderní politické strany[50].

Na cestě džihádu

Reakce režimu na vítězství FIS v parlamentních volbách byla rychlá. Po několika týdnech nejistoty, kdy část Alžířanů demonstrovala za zrušení výsledku voleb a další část (zdaleka ne jenom islamisté) naopak za jejich respektování, provedla skupina vysokých důstojníků v čele s Chálidem Nazzárem a Lcarbim Bilchajrem vojenský převrat. Prezident Šadlí Bendžedíd byl donucen abdikovat a jeho ústavní pravomoci převzal armádou kontrolovaný Vysoký státní výbor. Ten oznámil přerušení volebního procesu a ve stejnou dobu začalo i hromadné zatýkání členů strany FIS. Ti, kteří zatčení unikli, odešli do emigrace, či žili dále v Alžírsku v ilegalitě.

Pro další směřování politického islámu měla tato událost zásadní vliv. Rozštěpila totiž křehké spojenectví mezi umírněnými legalisty a radikály, přičemž jedni byli z politického života buď zcela eliminováni či zneškodněni prostřednictvím kooptace, zatímco druzí rozmnožili řady těch, kteří již předtím hlásali ozbrojený džihád na stezce Boží. Ti ve skutečnosti zahájili ozbrojený boj již před volbami roku 1991, ale teprve krach volební strategie FIS dodal jejich úsilí legitimitu, a hlavně výrazně posílil jejich řady.

Při zahájení ozbrojeného boje proti režimu ve druhé polovině roku 1991 hráli klíčovou úlohu alžírští „Afghánci“, přičemž nejznámějším z nich byl Mansúrí Miliání. První významnou operací ozbrojenců byl útok na hraniční přechod el-Guemmar v oblasti města el-Oued na Sahaře provedený v listopadu 1991. Posléze se začaly formovat další skupiny. V březnu založili radikálové dříve volně přidružení k FIS Hnutí za islámský stát (Al-haraka lid-dawla l-islámíja). Vedl je cAbdalqádir Šibútí, bývalý blízký spolupracovník Mustafá Bújcálího, který vedl ozbrojené povstání již v 80. letech[51].

Důležité z hlediska dalšího vývoje bylo ustavení Islámské ozbrojené skupiny (Al-džamáca al-islámíja al-musallaha, známější spíše jako GIA, Groupe Islamique Armé). Toto sdružení na sobě často dosti nezávisle operujících skupin založil cAbdalhaq Lcajáda, třicetiletý klempíř z alžírského předměstí Baraki. Členové GIA se rekrutovali v drtivé většině z řad obyvatel anonymních předměstí a nečlenů FIS, kteří měli většinou velmi špatné nebo žádné vzdělání. Těžiště aktivit GIA bylo právě ve velkých aglomeracích, nicméně v následujících letech dokázala úspěšně pronikat i na venkov[52]. Rozdíl oproti jiným ozbrojeným skupinám spočíval v tom, že zatímco pro ně byl násilný džihád pouze prostředkem k dosažení politických požadavků, GIA ho povýšila de facto na samotný cíl své činnosti[53]. Postupně také rozšiřovala seznam svých potenciálních cílů, který v době vrcholu jejích aktivit v letech 1997–1998 mohl v extrémních případech zahrnovat jakékoliv nečleny GIA.

Zbytky kádrů Islámské fronty spásy se mezitím snažily zachovat alespoň část vlivu a udržet politickou kontrolu nad ozbrojeným povstáním. Již na podzim 1992 byl bývalý člen FIS Qásim Tadžúrí jmenován zodpovědným za spojení s ozbrojenými skupinami cAbdalqádira Šibútího. Tyto skupiny se skutečně do jisté míry hlásily k politice strany FIS a svůj boj zdůvodňovaly přerušením volebního procesu po vojenském převratu. I tento boj byl veden podle jistých pravidel – napadány měly být převážně jen vojenské cíle.

Skupiny věrné FIS se v roce 1994 sjednotily v Islámskou armádu spásy (Al-džajš al-islámí lil-inqádz, AIS – Armée Islamique du Salut). Způsob boje AIS se ostatně velmi podobal taktice nacionalistů během války za nezávislost vedené proti francouzským kolonialistům. Právě k nim byla ostatně v dokumentech AIS přirovnávána alžírská vláda. Akční potenciál AIS se ale neustále snižoval a jednoznačně dominantní skupinou se stala výše zmíněná GIA.

Ta operovala ve známém prostředí městských předměstí, kde se její bojovníci snadno ukrývali. V letech 1993–1994 se jí dokonce dařilo kontrolovat celé městské čtvrti, kde byly vyhlašovány „svobodné zóny“. Bylo tomu tak zejména v okolí hlavního města, kde se armáda existenci těchto „městských států“ ani nesnažila zabránit, protože v nich viděla dobrý prostředek autodiskreditace islamistů. GIA se skutečně stále více radikalizovala a rozšiřovala seznamy osob určených k likvidaci. V jejím čele se postupně vystřídali emírové Šaríf Qusmí, Džamál Zajtúní a cAntar Zubarí. Jejich cílem se stali cizinci, alžírští intelektuálové, umělci a v první řadě novináři. Podle dochovaných textů se však bojovníci neměli zastavit ani před vražděním svých příbuzných. Některá komuniké GIA obhajovala i zabíjení žen a dětí[54].

FIS, jejíž vojenské křídlo bylo v defenzivě, se snažila bojovat alespoň na diplomatické frontě. Její exilový vůdce Rabáh Kabír se v lednu 1995 sešel v římském centru Sant´ Egidio s představiteli FLN a alžírských opozičních stran FFS, PT (trockisté) a an-Nahda. Společně přijali platformu, která by zajišťovala FIS legální existenci v obnovené alžírské pluralitní demokracii. Projekt však byl odsouzen k nezdaru, neboť alžírská generalita jej ignorovala. Svolila však k vyjednávání s vůdci AIS. Ti na podzim roku 1997 souhlasili s příměřím, které zajistilo alespoň omezenou amnestii pro některé bojovníky a bývalé vůdce strany. O rok později byla vojensky poražena i GIA, která se oslabila vnitřními čistkami, boji se zbytky AIS a díky stupňujícímu se násilí[55] přišla i o podporu obyvatelstva.

V boji pak pokračovala pouze frakce GIA nazvaná Salafistická skupina pro kázání a boj (Al-džamáca as-salafíja lid-dacawa wa l-qitál, Groupe Salafiste pour la Prédication et le Combat, GSPC), kterou v roce 1998 založil Hasan Hattáb. Důvodem byl nesouhlas s vražděním civilistů ze strany GIA. Další motivací byla rovněž podpora myšlenek globálního džihádu Usámy Bin Ládina a Ajmána az-Zawáhirího. Organizace sdružila několik stovek bojovníků, kteří odmítli nabídku amnestie alžírského režimu.

Kromě ozbrojených střetů na území Alžírska pronikala i na území dalších saharských států a v roce 2003 stála za únosem evropských turistů. Globální tendence postupně začaly převažovat nad výhradním bojem proti domácímu vojenskému režimu. V lednu 2007 pak bylo spojenectví s globálními džihádisty zpečetěno přejmenováním organizace na al-Qácidu islámského Maghribu (Organization d'al-Qaida au Maghreb islamique, Tanzím al-Qácida fí Maghrib al-islámí). Nová organizace spáchala 11. dubna 2007 přímo v centru Alžíru útoky, které si vyžádaly desítky mrtvých. Okázalý styl těchto útoků, výběr data útoku na jedenáctý den v měsíci i fakt, že byli použiti sebevražední atentátníci ukazuje na jednoznačnou inspiraci Bin Ládinovou organizací.

V ministerských křeslech

 Po porážce FIS na diplomatickém i vojenském poli v druhé polovině 90. let přišli legalisté FIS o veškerý svůj politický vliv. Pouze někteří z nich vstoupili jako jednotlivci do zbylých dvou legálních islamistických stran, které však neznamenají pro alžírský režim žádnou podstatnou hrozbu. Naopak se staly ve větší či menší míře jeho součástí, a ani pro voliče tak nepředstavují příliš smysluplnou alternativu.

Zapojení islamistů do alžírského režimu začalo, pokud nepočítáme působení FIS v komunální politice, již krátce po vojenském puči v lednu 1992[56]. Tehdy byl ministrem pro náboženské záležitosti jmenován Sásí Lamúrí, který byl členem asociace Iršád wa isláh přidružené ke straně Hamas Mahfúze Nahnáha. Kromě toho byli členové Hamasu jmenováni do dočasného poradního sboru CNT (Conseil national du transition, Přechodná státní rada), který suploval roli parlamentu.

Snaha alžírského režimu začlenit alespoň část islamistů do svých struktur byla pochopitelná. Jednak se tak podařilo docílit zdání funkční pluralitní demokracie, jejíž dveře nejsou uzavřené pro řádný politický směr, a jednak dostal stát pod kontrolu politickou sílu, která dokázala neutralizovat elektorát FIS. Je na druhou stranu pravda, že Hamas svou účastí ve vládě mnoho nezískal. Roku 1996 zasedli ve vládě dva členové Hamasu, přičemž o významu jejich rezortů si málokdo dělal iluze (Ministerstvo malých a středních firem a úřad státního tajemníka pro rybolov). Rekordní počet celkem sedmi ministerstev obsadil Hamas o rok později, ovšem i tentokrát se jednalo o bezvýznamná ministerstva. Vysoký počet rezortů byl jednak reakcí na zisk strany ve volbách (14%) a jednak byl manévrem souvisejícím s uzavřením míru s AIS. Režim potřeboval eliminovat hrozbu radikalizace islamistických voličů v době, kdy část bojovníků skládala zbraně, zatímco další část byla více než předtím odhodlána pokračovat v boji[57].

Politický vliv Hamasu s účastí ve vládě příliš nestoupl. Podíl na zásadních rozhodnutích byl velmi malý a počet beztak bezvýznamných ministerstev spravovaných Hamasem kolísal podle potřeb režimu. V tomto trendu, který začal za prezidenta Liamina Zerouala, pokračuje i prezident cAbdalaziz Bouteflika. Zakladatel strany Mahfúz Nahnáh si byl nevýhodnosti své spolupráce samozřejmě vědom. Obhajoval však svou koncepci účasti (al-mušáraka) jako jedinou smysluplnou snahu o prosazení cílů hnutí[58].

Účast Hamasu ve vládě však jednoznačně vedla k oslabení jeho pozice v očích voličů. Zatímco v prezidentských volbách roku 1995 získal Nahnáh 25% hlasů (vítězný kandidát Zeroual 61%), v parlamentních volbách o dva roky později volilo Hamas 14% voličů a v roce 2002 necelých 9%. Snižující se volební zisk lze z jisté části přičíst volebním manipulacím ze strany úřadů, i tak je ale zřejmé, že Hamas byl zcela jiným typem strany než FIS, která na rozdíl od něj disponovala po léta budovanou sociální sítí, pomocí které dokázala oslovit široké vrstvy obyvatel.

Jinou strategii než Hamas zvolila druhá islamistická politická strana al-Isláh. Její předseda cAbdalláh Džáballáh předpokládal, že bývalé voliče FIS osloví spíše, pokud zůstane jednoznačně v opozici[59]. Strana al-Isláh odmítala účast ve vládě a v parlamentu se její poslanci zavázali, že nebudou hlasovat pro žádný zákon, který by „nebyl v souladu s islámem a šarícou a nepřispíval k rozvoji spravedlnosti a sociálních jistot“. Je pravda, že její volební zisky se od začátku 90. let postupně zvyšovaly a v roce 2002 dokonce strana v parlamentních volbách získala 11% hlasů, tedy o 2% více než konkurenční Hamas. O dva roky později ale u příležitosti prezidentských voleb získal cAbdalláh Džáballáh pouhých 5% hlasů. Ani obě islamistické strany dohromady tak neshromáždí všechny hlasy potenciálních voličů islamistických stran, tedy těch, kteří v roce 1991 volili FIS.

V posledních volbách v květnu 2007 se dále ukázaly limity legálních islamistických stran. Tradičně opoziční strana cAbdalláha Džáballáha byla před volbami vystavena tlaku úřadů. Ministerstvo vnitra donutilo šéfa strany vzdát se z formálních důvodů vedení. Následující rozpad strany pak vedl k tomu, že strana al-Isláh ztratila oproti minulým volbám 40 křesel[60]. Část voličů pak volila Hamas, který ovšem tradičně podporuje prezidenta Butefliku.

Co se týče bývalých vůdců strany FIS, ti se většinou po dlouholetém vězení stáhli z veřejného života. Někteří představitelé žijí v emigraci, přičemž pokračují ve sporadické kritice režimu a udržují styky s legálně působícími islamisty v Alžírsku. Formální šéf exilové organizace FIS Rabáh Kabír občas navštěvuje Alžírsko a poskytuje rozhovory tamním médiím. Před parlamentními volbami v roce 2007 se spekulovalo o jeho návratu do politiky, tyto předpoklady se ovšem nenaplnily.

Během 90. let došlo k výraznému oslabení islamistické politické síly. Nezdá se pravděpodobné, že by se mohla opakovat situace z let 1989–1991, kdy se v jedné politické straně spojili jak legalisté, kteří měli vůli a schopnost prosadit cestu k podílu na moci prostřednictvím systematické politické činnosti, a radikálové, kteří měli důvěru revolučně naladěné nespokojené veřejnosti. Rovněž se nezdá pravděpodobné, že by se režim dopustil stejné chyby jako v 70. a 80. letech, kdy byl velkou částí fundamentalistů napadán jako zrádce islámských hodnot. Již tehdy bylo zřejmé, vláda v souladu s náboženstvím je v alžírské společnosti pro udržení legitimity režimu podmínkou[61].

V dnešní době toto pravidlo neplatí o nic méně. Požadavky návratu k islámským hodnotám ale dnes nevznášejí nezávislí kazatelé, ale umírněné islamistické strany začleněné do struktur režimu a fundamentalistické křídlo strany FLN reprezentované předsedou vlády cAbdalazízem Belkhademem. Nevýhoda tohoto uspořádání může spočívat v tom, že islamistické elity nemají, tak jako tomu do velké míry bylo za dob FIS, kontakt s radikálními skupinami. Ty dnes navíc mnohem spíše než místním islamistům naslouchají vůdcům globálního džihádu.

Stát se v současné době alespoň snaží zabránit vzniku nové výbušné situace zvýšením výkonnosti ekonomiky a rozsáhlým budováním infrastruktury a bytového fondu. V tom mu pomáhá strmý nárůst cen ropy a zemního plynu, které jsou hlavním a de facto jediným alžírským vývozním artiklem. Dnešní Alžírsko je tak na tom se svými obrovskými devizovými rezervami po ekonomické stránce nesrovnatelně lépe než na konci 80. let, kdy se propadalo do úvěrové pasti a sociální krize.

 

Použitá literatura:

BONNER, Michael; REIF, Megan; TESSLER, Mark (ed.). Islam, Democracy and the State in Algeria. Oxford : Routledge, 2005. ISBN 0-415-34829-3.

BONNEY, Richard. Jihad from Qur'ān to bin Laden. London : Palgrave Macmillan, 2004. ISBN 0-230-50702-6.

BURGAT, Francois. L’islamisme au Magreb. La voix du Sud. Paris : La Découverte, 1988. ISBN 978-2-228-88914-8.

AL-AHNAF, Mustafa ; BOTIVEAU, Bernard ; FREGOSI, Franck. L’Algérie par ses islamistes, Paris : Karthala, 1991. ISBN 2-86537-318-5.

Étienne, Bruno. Algérie, cultures et révolution. Paris : Le Seuil, 1977. ISBN 2-02004-535-4.

HAMLADJI, Noura. Co-optation, Repression and Autoritarian Regime´s Surfoval. The case of the Islamist MSP-Hamas in Algeria. SPS Working Papers [online]. 2002, no. 07 [cit. 2007-12-11]. Dostupný z WWW: <http://hdl.handle.net/1814/327>.

Kepel, Gilles. Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-7108-120-5.

Labat, Séverine. Les islamistes algériens. Entre les urnes et le maquis. Paris : Le Seuil, 1995. ISBN 2-02-021717-1.

Lavenue, Jean-Jacques. Algérie. La démocratie interdite. Paris : L´Harmattan, 1993. ISBN : 2-7384-1791-4.

Martinez, Luis. The Algerian Civil War. 1990-1998. London : Hurst & Company, 2000. ISBN 978-0-231-11996-2.

Merah, Ahmed. L’affaire Bouiali. Telle que vecu par Ahmed Merah. Comment le pouvoir totalitaire conduit à la révolte. Alger : Imprimerie El-Oumma, 1998.

Rouadjia, Ahmed. Les frères et la mosquée. Enquête sur le mouvement islamiste en Algérie. Paris : Karthala, 1990. ISBN 2-86537-263-4.

Stora, Benjamin. Algérie. Histoire contemporaine 1830-1988. Alger : Casbah Editions, 2004. ISBN 9961-64-461-1.

Stora, Benjamin. La guerre invisible, Algérie, années 90. Paris : Presses de Sciences Po, 2001. ISBN 2-7246-0847-X.

Volpi, Frédéric. Islam and Democracy. The failure of dialogue in Algeria. London : Pluto Press, 2003. ISBN 0-7453-1976-9.

Werenfels, Isabelle. Managing instability in Algeria, Elites and political change since 1995. London : Routledge, 2007. ISBN 978-0-415-40344-3.


[1] O povstání cAbd al-Qádira například Mendel Miloš, Hidžra, Praha 2006, s. 197–212

[2] Džihádu cAbd al-Qádira se věnuje například Bonney Richard, Jihad from Qur'ān to bin Laden, London 2004, s. 182

[3] Súfická náboženská bratrstva byla po získání nezávislosti roku 1962 zcela vyloučena z politického života pro svou rozsáhlou kolaboraci s francouzskou koloniální správou. Werenfels Isabelle, Managing instability in Algeria, Elites and political change since 1995, London 2007, s. 146

[4] Blíže o genezi a fungování alžírského národního hnutí například Ageron Ch.-R.: Histoire de l’Algérie contemporaine. Tome 2, De l’insurrection de 1871 au déclenchement de la guerre de libération (1954). Paris 1979, s. 279–467 nebo Ruedy John: Modern Algeria. The origins and developement of a nation. Indianapolis 1992, s. 114–156

[5] Plurál arabského výrazu cálim – učenec. Přepis arabských výrazů a alžírských vlastních jmen představuje specifický problém kvůli přetrvávajícímu vlivu francouzštiny. U většiny vlastních jmen, včetně jmen organizací, kde se na Západě vžila spíše francouzská forma, není arabský překlad uváděn. U sporných případů byla vybrána francouzská či arabská forma podle toho, co bylo považováno za srozumitelnější. Vzhledem k tomu, že u čtenářů se většinou nepředpokládá znalost arabštiny, byl zvolen zjednodušený přepis arabských slov, přičemž není vyznačována hamza uprostřed slova ani emfatické hlásky.

[6] Hádž Masálí , zakladatel strany s původním názvem ENA (Étoile Nord-Africaine, Severoafrická hvězda) byl výrazně ovlivněn marxismem – byl dokonce členem Komunistické strany Francie. Velký vliv na něj ovšem měl i drúzský intelektuál Šakíb Arslán, propagátor panislamismu.

[7] „Islám je mé náboženství, arabština je můj jazyk, Alžírsko je má vlast.“

[8] Étienne Bruno, Algérie, cultures et révolution. Paris 1977, s. 126

[9] Celý text alžírské ústavy z roku 1963 je dostupný na Algeria Watch, online: http://www.algeria-watch.org/farticle/docu/constitution1963.htm, 1. 8. 2006

[10] Labat Séverine, Les islamistes algériens. Entre les urnes et le maquis. Paris 1995, s. 64

[11] Étienne Bruno, cit. dílo Paris 1977, s. 120

[12] Fundamentalistou se rozumí aktivista reislamizace, který nevyvíjí tak jako islamista vysloveně politickou činnost. Podle Burgat François, L’islamisme au Magreb. La voix du Sud. Paris 1988, s. 28–33; tuto klasifikaci přejímá i Kropáček Luboš, Islámský fundamentalismus, Praha 1996, s. 31–32

[13] Citováno v Burgat François, L’islamisme..., s. 150

[14] Kepel Gilles, Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Praha 1996, s. 21

[15] Rouadjia Ahmed, Les frères et la mosquée. Enquête sur le mouvement islamiste en Algérie, Paris 1990, s. 178

[16] Dnešní oficiální název města v arabštině Qusantína.

[17] Labat Séverine, Les islamistes..., s. 77. Pro životopisné údaje alžírských islamistů viz též Chuerfi Achour, La classe politique algérienne de 1900 à nos jours. Dictionaire biographique, Alger 2001

[18] Labat Séverine, cit. dílo, s. 77

[19] Pozemková reforma provedená roku 1971 na popud prezidenta Huárího Búmidijana (francouzský přepis – Houari Boumedien), která spočívala v převedení půdy soukromých vlastníků pod kontrolu státem ovládaných družstev.

[20] Mazdakizmus je zdrojem socialismu – odkaz na perskou sektu z 5. stol. n. l.

[21] Zoubir, Yahia H., Algerian Islamists conception of democracy. In: Arab Studies Quaterly, Summer 1996, s. 69

[22] Rouadjia Ahmed, cit. dílo, s. 159

[23] Burgat François, L’islamisme..., s. 155

[24] Text celého dokumentu otištěn v edici dokumentů k dějinám politického islamizmu v Alžírsku z let 1982–1991: Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., L’Algérie par ses islamistes, Paris 1991, s. 45–48

[25] Tyto a podobné četné odkazy na korán, sunnu či šarícu jako zdroje správného uspořádání společnosti vedly např. Françoise Burgata k tvrzení, že petice z listopadu 1982 byla de facto voláním po ustavení islámského státu v Alžírsku. Burgat François, L’islamisme..., s. 162

[26] Nezaměstnanost dosahovala až 30%, přičemž se týkala zejména lidí pod 25 let. V roce 1982 Alžírsko potřebovalo vybudovat 1 milión bytů, aby se dostalo alespoň na již dost špatnou úroveň roku 1973. Stora Benjamin, Algérie. Histoire contemporaine 1830–1988, Alger 2004, s. 312

[27] Den vyhlášení války za nezávislost ze strany tehdy vzniklé Fronty národního osvobození. Ta se, jak je ostatně patrné ještě z ústavy roku 1963, živě hlásila k islámu, což později někteří fundamentalisté zpětně vykládali jako příslib budování islámského státu.

[28] Front des Forces Socialistes – fronta socialistických sil, ilegální politická strana s ozbrojenou frakcí založena roku 1963 Ajt Ahmadem, jedním z bývalých vůdců FLN. Byla silně levicově a sekulárně orientovaná. Její ozbrojené jednotky byly rychle eliminovány a Ajt Ahmad odešel do exilu ve Švýcarsku.

[29] Merah, Ahmed, L’affaire Bouiali. Telle que vecu par Ahmed Merah. Comment le pouvoir totalitaire conduit à la révolte, Alger 1998, s. 67

[30] Stora Benjamin, cit. dílo, s. 311

[31] Historik Muhammad Harbi uvádí, že jen mezi zatčenými členy Bújcálího skupiny figurovalo 49 dělníků, 29 zemědělských dělníků, 12 učitelů, 7 úředníků, 4 technici, 1 inženýr, 22 obchodníků, 5 řemeslníků, 8 studentů, 9 zaměstnanců státních podniků, 13 nezaměstnaných a 3 příslušníci svobodných povolání. Citováno v Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., L’Algérie ..., s. 28

[32] Labat Séverine, cit. dílo, s. 140

[33] Zákon zachovával mnohoženství i institut poručníka pro dospělé ženy. Vyvolal odpor alžírských ženských organizací i účastnic války za nezávislost. Celý text zákona o rodině je dostupný na Algeria Watch, online: http://www.algeria-watch.org/farticle/docu/codefamille.htm, 1. 8. 2006

[34] „A byli jste nad okrajem ohnivé propasti a On vás před ní spasil.“ (al-cImrán:103) Verš na znaku strany FIS

[35] Únorová ústava byla nesporným krokem směrem k politickému i názorovému pluralizmu. Byly povoleny nové politické strany a nezávislý tisk. Vůdčí úloha FLN v nové ústavě nebyla zakotvena, stejně tak jako podíl armády na vedení společnosti. I když prezidentské pravomoci zůstaly velmi rozsáhlé, vláda včetně předsedy byla nově odpovědna parlamentu.

[36] Kepel Gilles, Boží pomsta..., s. 45. Luis Martinez nazývá tento jev „islamizací obecné nespokojenosti“, Martinez Luis, The Algerian Civil War. 1990–1998, London 2000, s. 49

[37] Aït Aoudia Myriam, La naissance du Front islamique du salut : une politisation conflictuelle (1988 – 1989). In: Critique international no 30 – janvier-mars 2006

[38] Otištěno v Lavenue Jean-Jacques, Algérie. La démocratie interdite, Paris 1993, s. 70. Část programových dokumentů FIS je přetištěna rovněž v Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo

[39] Od termínu as-salaf as-sálih (ctihodní předkové), který začal používat na přelomu století v Egyptě Rašíd Ridá. Kromě snahy o napodobení každodenní praxe ctihodných předků usilovali mnohdy „salafisté“ v pozdější době i o změnu režimu násilnou cestou.

[40] Aït Aoudia Myriam, cit. dílo, s. 138

[41] Džáhilíja – stav nevědomosti před příchodem islámu, Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo, s. 93

[42] Labat Séverine, cit. dílo, s. 107

[43] Martinez Luis, cit. dílo, s 30

[44] Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo, s. 56

[45] Lavenue Jean-Jacques, Algérie. La démocratie interdite, Paris 1993, s. 73

[46] Spojení slov demokracie a šúrá (rada). Nahnáh se odvolává na verš koránské súry aš-Šúrá 42:38: „A ti, kteří záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují.“ Viz Nahnah Mahfoud, L’Algérie de tous les espoirs, Alger 1996, s. 163–174

[47] Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo, s. 116

[48] Lavenue Jean-Jacques, cit. dílo, str. 72

[49] Volby byly dvoukolové, přičemž v každém ze 430 volebních okrsků bylo možné získat jedno poslanecké křeslo. Mohlo být získáno již v kole prvním při zisku nad 50% hlasů v daném volebním okrsku, nebo ve druhém, kde se rozhodovalo mezi dvěma vítězi prvního kola. FIS získala již v prvním kole 188 mandátů (41,7% platných hlasů), sekulární opoziční FFS 25 (6,5%) a vládní FLN 16 (20,6%). Volební účast dosáhla 62% oprávněných voličů.

[50] Labat Séverine, cit. dílo, s. 184. Vicky Randall označuje FIS z tohoto důvodu za typický příklad masově-fundamentalistické strany (podobně jako třeba JDP v Turecku), pro svůj nadtřídní charakter může být považována za stranu typu „catch-all“ Randall, Burnell, Politics in the developing world, Oxford 2005, s. 21. Pevné zakotvení FIS jako sociálního hnutí na alžírských předměstích analyzuje Luis Martinez. Viz např.: Martinez Luis, Les causes de l’islamisme en Algérie, CERI, online: http://www.ceri-sciences-po.org/archive/january/artlm2.pdf , 1. 8. 2006

[51] Blíže k počátkům existence ozbrojených islamistických skupin v 90. letech například Hafez Mohammed M., Armed Islamist Movements and Political Violence in Algeria. In: The Middle East Journal, Autumn 2001. Vol. 54 nebo Labat Séverine, Le FIS à l’épreuve de la lutte armée. In: Leveau Rémy (ed.): L’Algérie dans la guerre, Paris 1995

[52] Martinez Luis, The Algerian..., s. 82

[53] Kepel Gilles, Le GIA à travers ses publications. In: Pouvoirs 86, 1998, s. 73

[54] Tamtéž, s. 79

[55] Cílem se stali zejména obyvatelé venkova v okolí Alžíru, kteří byli vražděni skutečně v masovém měřítku. V září 1997 bylo například vyvražděno sto padesát obyvatel předměstí Beni-Messous, o pár týdnů později pak pobili útočníci GIA přes čtyři sta obyvatel městečka Benthala.

[56] Hamladji Noura, Co-optation, Repression and Autoritarian Regime´s Survival. The case of the Islamist MSP-Hamas in Algeria. In: EUI Working Paper SPS No. 2002/7, s. 3

[57] Tamtéž, s. 9

[58] Nahnah Mahfoud, cit. dílo, s. 76

[59] Tazaghart Atman, Quelles perspectives pour les partis islamistes moderés?, CERI, online: http://www.ceri-sciences-po.org/archive/march03/artat.pdf , 1. 8. 2006

[60] Výsledky alžírských parlamentních voleb na http://www.legislatives2007.dz/fr/SyntheseNationale_FR.pdf, 12. 11. 2007

[61] Étienne Bruno, Cit. dílo, s. 142-143


Celá studie | Autor: PhDr. Zdeněk Beránek | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.