Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy "Fighter Boys. Saving Britain 1940" (P. Bishop)

Vydáno dne 15. 02. 2008 (3640 přečtení)

BISHOP Patrick. Fighter Boys. Saving Britain 1940, London : HarperPerennial, 2004. 434 s. ISBN 0-00-653204-7.

Jak vypovídá název knihy, její autor se pokusil zmapovat činnost stíhačů RAF (Royal Air Force – královské letectvo) v nejslavnější bitvě novodobých britských dějin. Výstižnější by však bylo konstatování, že autor se pokusil pochopit, co se tenkrát „vůbec stalo“.

Patrick Bishop věděl, že je před ním nelehký úkol. Vždyť po válce, dokonce již v jejím průběhu, vyšla řada prací popisující horké léto a podzim roku 1940 na britském nebi. Některé z těchto prací, se potom skutečně dají označit za „kánon“ literatury popisující bitvu o Británii.[1]  

Otázka, která tak vyvstane před každým čtenářem musí znít: dá se vůbec ještě o této bitvě napsat něco nového? Vždyť samotný průběh bitvy byl popsán doslova po dnech, ba hodinách. Nechybí podrobná analýza ztrát obou bojujících stran, hypotézy o možnostech Němců v uskutečnění invaze na britské ostrovy. Vyšlo mnoho vzpomínkových knih jak spojeneckých, tak německých letců. O bitvě byl natočen velkofilm s hvězdným obsazením, nespočet dokumentů, atd. Odpověď, na námi vyřčenou otázku, však vyznívá v Bishopův prospěch. Ano, i poté, co bylo o této bitvě napsáno tisíce stran, natočeny kilometry filmu, přišel Patrick Bishop s neotřelým a svěžím zpracováním pohledu na bitvu o Británii. 

Autor této práce se narodil v roce 1952 v Kentu a později vystudoval žurnalistku na Oxfordu. Jak sám vzpomíná, jeho dospívání bylo plné živých odkazů na průběh druhé světové války, přesněji bitvu o Británii. V jeho rodišti se stále nacházely stopy po německém bombardování, a dětskou fantazii vzrušovaly komiksové příběhy o hrdinných letcích RAF, kteří dospívajícím chlapcům nahrazovali otcovský vzor hrdiny. Pravda, v průběhu šedesátých let lesk uniformy v očích revoltující mládeže poněkud ztratil svůj náboj, ale jako dospělý muž, si Bishop uvědomil, že se ho stále drží dětské sny poznání oné doby, kdy dvacetiletí mladíci vzlétali na svých strojích uhájit svobodu demokratického světa. 

Bishop mohl přistoupit k sepsání své práce po velmi důkladné průpravě. Díky své bohaté, dvacetileté žurnalistické praxi – korespondent ze severního Irska pro Evening Standard, pro tytéž noviny pracoval jako válečný korespondent v průběhu boje o Falklandy, následovala praxe v Sunday Times, Sundy Telegraph, Daily Telegraph – se jeho zkušenosti zúročily již v pěti knihách, nejen, s vojenskou tématikou. Léty vybroušený literární styl, spisovatelské zkušenosti, to vše se potom skvěle promítlo do jazyka a struktury jeho Fighter Boys.[2]

Bishop se nám nesnaží nalhat, že jeho kniha je založena na deset let trvajícím archivním výzkumu a studiu „tisíce“ knih, jak s oblibou tvrdí někteří historici. Ano, i on pochopitelně provedl archivní výzkum v PRO (Public Record Office v Kew Garden), ale ten nesměřoval k objevu „nových“ faktografických údajů či politického zákulisí. Ne, Bishopovi šlo především o „uchopení“ a „pochopení“ ducha oné doby, se kterým tak úzce souviselo konání oněch mladých mužů, kteří denně nasazovali život ve svých Spitfirech a Hurricanech. Stejným směrem vedl výzkum v soukromé korespondenci, denících a nevydaných memoárech aktérů bitvy. Jak sám uvádí, naprosto fascinujícím pro něho byly rozhovory s přeživšími veterány, jejich příbuznými či dávnými láskami mužů, kteří neměli válečné štěstí a nedožili se konce války. S povděkem děkuje pracovníkům Imperial War Museum, kteří mu zpřístupnili nahrané vzpomínky účastníků bitvy. Pracovníci muzea za více jak dvacet let této činnosti zachránili pro příští generace tisíce cenných svědectví. Díky Franzisku Thomasovi se seznámil s veterány Luftwaffe (německé vojenské letectvo), které, opět díky Thomasovi, který mu překládal do angličtiny, mohl vyzpovídat. Bishop nezapomněl poděkovat autorům základních prací o bitvě, bez kterých, jak sám dodává, by těžko mohl svoji práci napsat.[3] 

Pokud bychom měli stanovit metodologický rámec Bishopovy práce, museli bychom konstatovat, že se v ní prolíná mnoho směrů a „škol“. Už názvy jednotlivých kapitol napovídají o tom, že autor opustil záměr podrobně popsat tak zvané „velké“, nebo-li politické dějiny. Jistě, nemohl vypustit veškeré datumy či politické události, jež ovlivnily průběh bitvy a jeho aktérů. Ale tato „oficiální“ historie mu „pouze“ slouží za osu, okolo které se odvíjejí barvité příběhy jeho protagonistů. Historická antropologie se tak zde prolíná nejen s dějinami každodennosti, ale i dnes poněkud zprofanovanými dějinami mentalit. Nechybí skvělé mikrohistorické sondy do vnitřního světa mladých stíhačů, ke kterým se autor inspiroval klasickými válečnými díly britské literatury,[4] ani zmiňované události „velkých dějin.“  

Před čtenářem se tak rozvíjejí každodenní dramata vzdušných bojů, laskavý, ale mnohdy cynický humor letců v místních „pubech“, naděje i zklamání v nové lásce, únava z tvrdých bojů, nadšení a hrdost z dalšího vítězství nad „huny“, ale i častý pocit bezmocnosti, když se kamarád v hořícím Spitfiru řítil k zemi. Bishop dokázal vtáhnout čtenáře do bitvy staré více jak 67 let, a to navíc takovým způsobem, že se čtenáři nesnaží vnutit kategorické závěry, ale spíše nechává za sebe „mluvit“ prameny, deníky, memoáry, ale i veterány bojů. Mozaika, která takto vznikla je velice působivá.  

Již rozdělení knihy na jednotlivé, jakoby samostatné kapitoly, příběhy, které v závěru vytvoří „logický“ celek, se mi zdá vynikajícím přístupem, který posunuje tzv. vojenskou historii novým směrem. Někdy jsme skutečně právem „unaveni“ ze všech těch přísně „vědeckých“ pracích, plných „nezbytných“ datumů (alespoň tři na jednom řádku), politických událostí a „objektivních“ závěrů. Pozitivistická metoda zahlcení čtenáře, mnohdy marginálními fakty, možná nadchne „nestrannou“ historickou obec, ale zdaleka méně již samotného čtenáře. Z některých knih české, potažmo slovenské historiografie, které se věnují událostem druhé světové války, jako by se potom vytráceli konkrétní lidé. Před čtenářem vystupují vojevůdci, politikové – elita, nechybí sice cenné faktografické údaje, bez kterých je nemožný vlastní posun v bádání, popisy gigantických bitev, ale to vše působí na čtenáře jaksi anonymně, nezúčastněně. Tomu všemu se naštěstí dokázal Bishop úspěšně vyhnout. Čtenář se tak nemusí obávat, že si koupí další z řady publikací, ve kterých letec vzlétne, vystřelí a přistane, aby druhý den opět vzlétl, vystřelil a přistál. Ne, Bishop nám „naservíroval“ pořádnou dávku emocí nejen ze vzdušných bojů, ale i mistrných sociologických postřehů ze „země“. Musíme se uvědomit, že stíhací pilot strávil v této době ve vzduchu pár hodin (okolo tří), a „zbytek“ se věnoval činnosti diametrálně odlišné od jeho „válečnické.“ 

V samotném prologu, výstižně nazvaném U Bílého Jelena (což byla jedna z oblíbených hospůdek letců), Bishop ukazuje, kdo to byli oni Fighter Boys, kteří v roce 1940 zachránili Británii. Bishop cituje jednoho amerického novináře, který s údivem shledal: „neuvěřitelným, že tito hluční mladíci jsou ve skutečnosti vojáci první linie, dokonce v největším zápalu bitvy.“[5]  Bylo tomu skutečně tak. Tito bouřliví „kluci“, popíjející pivo onoho 15. srpna 1940 a kouřící cigarety se svým rozepnutým vrchním knoflíkem své uniformy (to, aby svět věděl, že jsou stíhači), byli již od rozbřesku na nohou, aby mohli vzlétnout proti masám německých bombardérů a stíhačů. Někteří z nich byli toho dne i třikrát v akci. Jak Bishop uvádí, na bedrech těchto dvacetiletých „kluků“ závisel osud Británie. 

V první kapitole, příznačně nazvané Sportovci a řezníci, nás Bishop vtáhne do vnitřního světa stíhače, leteckých bitev, které jsou vše možné, jen ne romantické. V létě roku 1940 bylo umění vzdušného boje pouze dvacet šest let staré, ale letouny se kterými měli nyní letci bojovat, se diametrálně lišily od dvouplošníků Velké války. Spitfiry a Hurricany si to „hasily“ téměř 600 kilometrovou rychlostí za hodinu, ve střemhlavém letu ještě mnohem více. Totéž platilo o německých Messerschmittech. Bishop ukazuje, jaký vliv měly na piloty Spitfirů a Hurricanů příběhy stíhačů z Velké války. Často romantické představy rytířských bojů, mnohdy umocněné meziválečnou brakovou, ale dodnes nesmrtelnou literaturou typu Biggles (kapitána Jamesa Biggleswortha stvořil v roce 1932 letecký veterán Velké války W. E. Johns), však vzaly za své, když se mladý stíhač ocitl v soustředěné palbě Messerschmittu. 

Mnoho britských letců bralo, nebo se alespoň zpočátku snažilo brát válku „sportovně“. Na rozdíl od československých nebo polských letců necítili zpočátku k  Němcům tak zuřivou, nepřekonatelnou nenávist. To se však radikálně změnilo v průběhu tvrdých vzdušných bitev. Nejeden britský stíhač pak skutečně nenáviděl Němce, kteří mu „poletovali“ nad jeho rodnou zemí.[6] Na druhou stranu, nikdy nezmizel adrenalinový pocit ze vzdušného boje. Bylo v tom cosi magického až zvířecího, když se jeden letec pokoušel dostat toho druhého. Uspokojení z „lovu“ bylo vlastní i stíhačům Velké války: „Když sestřelím Angličana, má lovecká vášeň je uspokojena na čtvrt hodiny“,[7] zapsal si do deníku Manfred von Richthofen, největší německé stíhací eso. Podobně to cítilo i mnoho leteckých es druhé světové války. Například František Peřina se vyjádřil v tom smyslu, že souboj byl svým způsobem lov nepřítele. Přesto, pro většinu stíhačů, byl kořistí letoun, nikoliv nepřítel v něm. Palba směřovala do letounu, zda přitom zahynul i pilot bylo sekundární. Na druhou stranu, nechyběli stíhači, kterým se, při strašlivém konci nepřítele, sevřelo srdce. A věřme, že to nebyli zdaleka „měccí“ romantikové.[8] V průběhu bitvy o Británii si tito mladí mužové až příliš často a velmi zřetelně uvědomovali, že mohou prakticky kdykoliv a navíc velmi krutým způsobem odejít z tohoto světa.[9]

V dalších kapitole se Bishop věnuje rozboru výstavby poválečného královského letectva (Stíhači versus Bombardéři), přičemž ukazuje, že stíhací letectvo bylo dlouho zanedbávanou popelkou RAF. Tato skutečnost se pozvolna měnila až koncem 30. let 20. století. 

Prosté hranice, Prostá přitažlivost, Prosté vazby, název další, skvostně napsané kapitoly. Obrovský rozmach RAF umožnil tisícům mladíků realizovat své sny, které by jinak, díky svému společenskému postavení, nemohli nikdy uskutečnit. Přesto i v této době platilo přísné pravidlo, že důstojníkem se mohl stát pouze „skutečný“ džentlmen. Jinými slovy, slušně zaopatřený a vzdělaný mladý muž pocházející z „high society.“ 

V dalších, neméně poutavých kapitolách, nás Bishop připravuje na „hlavní dějství“ (kapitoly: Osudný krok, Nejistá zima, Bitva o Francii, Dunkerque, Čekání na, Před bouří). Tedy na samotný průběh bitvy o Británii, kterému předcházelo radikální přezbrojení stíhacího parku RAF, první válečné lety britských stíhacích a bombardovacích letců, a s nimi spojené první, skutečné válečné zkušenosti, ale zejména krutá a rychlá porážka Francie. Stíhači RAF si nevedli v bitvě o Francii špatně, ale nedokázali například zabránit německému bombardování Dunkerque, odkud byl evakuován britský expediční sbor (v průběhu června 1940 pak došlo k mnoha případům, kdy byli britští letci v hospodách a barech atakováni rozlícenými pěšáky). 

Veteránům z bitvy o Francii často „lezli“ na nervy „zelenáči“ v peruti, kteří měli nahradit ztráty, a jejichž první otázka zpravidla zněla: „Jaké to tam bylo?“ Ostřílení mladíci měli na rozdíl od svých nezkušených, mnohdy stejně starých kolegů, dobrou představu, co je bude čekat v bitvě o Británii. Churchill nebyl skutečně daleko od pravdy, když britskému národu sliboval pouze slzy, pot a krev. Události bitvy o Británii tomu odpovídaly.

Samotný průběh bitvy rozdělil Bishop do netradičných kapitol: Bitva o Kanál, Hunové, Krb a Dům, Vyčerpání, Bratrství, Den, který byl rok. Tyto kapitoly potom opětovně dokázal naplnit fascinujícím a tak krutým pohledem stíhače z jeho kabiny. Zejména poslední dvě uvedené kapitoly dokáží čtenáře skutečně „chytit“ za srdce. Pocit vyčerpanosti stíhačů na počátku září 1940, kdy byli Němci tak blízko ovládnutí vzdušného prostoru nad jihovýchodní Anglií, kteří přesto opětovně vzlétali proti „mračnům“ německých letadel, pocit úlevy, když Němci 7. září změnili svoji strategii, a místo na letiště začali útočit na Londýn, vítězné 15. září,  to vše Bishop popisuje způsobem, který vás nenechá chladným.  

Kapitoly: Podzimní západ slunce, Rhubarby a Cirkusy (označení pro britské ofenzivní operace), tvoří rámcový konec bitvy o Británii, kdy RAF přešlo začátkem roku 1941 (první Cirkus se uskutečnil 10. ledna) do denní ofenzívy, která skončila až totální porážkou nacistického Německa v květnu 1945. 

Pokud bych měl s něčím vyslovit nespokojenost, pak s tím, že jsem jako obyvatel středoevropského prostoru marně čekal v Bishopově knize podstatnější odkazy na činnost československých a polských stíhačů v bitvě o Británii. Přitom jak polští, tak čeští stíhači hráli v průběhu bitvy nezanedbatelnou roli. Polská 303. stíhací peruť se stala neúspěšnější jednotkou v bitvě, a český stíhač, seržant Josef František, hrdinnou bitvy, když dokázal v průběhu pouhých osmadvaceti dnů sestřelit 17 německých letounů jistě a jeden pravděpodobně (stal se tak třetím nejúspěšnějším spojeneckým stíhačem bitvy). O 310. československé stíhací peruti, pak je v knize pouze dvakrát, velmi stručně zmiňováno. Poprvé v souvislosti poručíkem Jaroslavem Štěrbáčkem, který hned první den po příchodu k peruti, 31. srpna 1940, padl v boji (krutost bitvy pak Bishop demonstroval ještě v souvislosti s nadporučíkem Arthurem Rose – Pricem, který stejně, jako Štěrbáček, padl pár hodin po příchodu ke své jednotce).[10] A podruhé v souvislosti s kapitánem Jefferiesem, který byl určen jako velitel letky B u 310. perutě.[11] Na straně 241 a 242 Bishop potom uvádí počet (nejen) polských a československých stíhačů, jenž se zúčastnili bitvy (145 polských a 89 československých stíhačů).[12] Na straně 242 pak cituje jednoho z velitelů britské perutě, kteří se o Češích, Polácích a Francouzích vyjádřil v tom smyslu, že dohromady s britskými stíhači a piloty Commonwealthu tvoří neporazitelný tým. Poněkud štědřejší byl Bishop k polské 303. peruti, kterou vzpomíná na čtyřech místech své knihy. Dále se poněkud podrobněji zmiňuje o strašlivé nenávisti polských stíhačů vůči německým letcům, která někdy vyústila v zabíjení Němců na padácích.[13] Na zmínku o Josefu Františkovi jsem však čekal marně.  

V epilogu pak Bishop ukazuje, že dnes s oné Churchillovy „hrstky“ žije pár jedinců.[14] Stíhači – Fighter Boys – se již v průběhu, a zejména po vítězství v bitvě o Británii stali legendou a miláčky svého národa.[15] Jejich osud ostře kontrastuje s poúnorovým osudem československých letců, kteří v průběhu druhé světové války sloužili v RAF…


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] Baker, E. R. C., The Fighter Aces of the RAF 1939-1945, William Kimber, London 1962; Bickers, R. T., The Battle of Britain. The greatest Battle in history of air warfare, Guild Publishing, London-New York-Sydney-Toronto 1990; Collier, B., The Defence of the United Kingdom, HMSO, London 1957; Collier, R., Eagle Day, The Battle of Britain August 6 – September 15 1940, E. P. Dutton, New York 1966; Cooksley, P.G., The Battle of Britain, Ian Allan, Shepperton 1990; Deighton, L., Battle of Britain, Cape 1980 (česky: Deighton, L., Stíhač. Bitva o Británii, jak to skutečně bylo, Práce, Praha 1993); Deere, A., Nine Lives, Hodder&Stoughton, 1959 (česky: Deere, A., Devět životů, Naše vojsko, Praha 2002). Dowding, H. T. C., The Battle of Britain, Air Ministry, London 1941; Foreman, J., Battle of Britain: The forgotten months November and December 1940, Air Research, New Malden 1988; Foreman, J., Air War 1941: The Turning Point, The day by day account of air operations over northwest Europe, Part One: From the Battle of Britain to the Blitz, Air Research Publications, Walton on Thames 1993; Foreman, Air War 1941: The Turning Point, The day by day account of air operations over northwest Europe, Part Two, From the Blitz to the Non-Stop Offensive, Air Research Publications, Walton on Thames 1994; Hillary, R., The Last Enemy, Pimlico, London 1997; Mason, F., K., Battle over Britain, McWhirter Twins, London 1969; Ramsey, W. G. (ed.), The Battle of Britain Then and Now, After the Battle Magazine, London 1980; Ramsey, W. G. (ed.), Blitz: Then & Now, Vol. 1: September 1939 to September 1940, Vol. 2: September 1940 to May 1941, After the Battle Magazine, London 1987, 1988; Richey, P., Fighter Pilot: A personál record, Jane´s Publishing Co., London 1980; Wright, R., Dowding and the Battle of Britain, Macdonald, London 1969; Wynn, K., Men of the Battle of Britain, Gliddon Books, Norwich 1989.

[2] Bishop, P., Witherose J., The Winter War: Falklands Conflict, Quarter Books 1982; Bishop, P., Eamonn, M., The Provisional I.R.A., Corgi Adult, New Ed edition 1988; Bishop., P., Famous Victory: Gulf War, Sinclair-Stevenson., London 1992;  Bishop, P., Keneally, T., The Irish Empire, Boxtree, London 2000. Bishop, P., Preston, N., Local Government, Public Enterprise and Ethics (Law, Ethics and Public Affairs), Federation Press, Ananndale  2000. 

[3] U nás v tomto směru pracuje občanské sdružení Post Bellum, které od roku 1998 nahrává vzpomínky československých veteránů z druhé světové války, potažmo jejich manželek. Blíže http://www.hrdinove.cz

[4] Za všechny uveďme alespoň The Last Enemy od Richarda Hillaryho, Nine Lives od Alana Deerea (česky: Deere. A., Devět životů, Naše vojsko, Praha 2002), Fighter Pilot od Paula Richeyeho, skvělou sondu do světa stíhače Velké války od Cecila Lewise, Sagittarius Rising, London 1936 (česky: Lewis, C., Ve znamení střelce, Point blank, Praha 1999), First Light od Geoffreye Welluma, Penguin Books, London 2002 (česky: Wellum, G., První světlo, BETA, Praha 2004).  

[5] Cit. P. Bishop, c.d., s. 1.

[6] G. Wellum, c.d., na s. 143 přímo uvádí: „Spolu s děsem teď navíc cítím zlobu. Jakým právem se tenhle Němčour prolétá ve svém usmrkaném éru nad naší Anglií a pokouší se mě zabít? Kdo ho pozval? Jen proto, že je dost velký idiot, aby věřil tomu svému führerovi a jeho sračkám o panské rase panující nad světem, jen proto létá za svůj mizerný vaterland a snaží se nasadit do naší země typický teutonský teror. Taková hnusná arogance! No, každopádně mě nesestřelíš, ty černě ohákovanej debile.“

[7] Cit. P. Bishop, c.d., s. 21.

[8] Blíže S. Fejfar, Deník stíhače, Kruh, Hradec Králové 1970, s. 89-90: „Při prvním útoku vidíš, jak z Do-17 vyskočil zadní střelec, otvírá padák, ale příliš brzo, šňůry se zapletly do kormidel a nyní, oh, pohled na malou postavičku zmítající se asi deset metrů za letounem ve spleti šňůr a výška 7000 metrů. Letoun opouští zbylá posádka a tento neřízen, prováděje takřka akrobacii s přítěží na kormidlech, se svou obětí padá k zemi. Mraky přikryly výsledek tohoto pádu. Pohled, na který se nezapomíná. A zase jedna matka ztratila syna.“ Jenom podotýkám, že kapitán Fejfar v průběhu války sestřelil šest letounů jistě, dva pravděpodobně a jeden poškodil. Osudným se mu stal 17. květen 1942, kdy padl ve vzdušném boji s německým esem kapitánem Prillerem.   

[9] Pro většinu letců byla zdaleka nejstrašlivější představa uhořet v kabině letounu. Blíže The Last Enemy od Hillaryho, ve které autor popisuje svůj hrůzný zážitek sestřelení v plamenech do moře, a následující měsíce trvající bolestivou rekonvalescenci.

[10] Blíže P. Bishop, c.d., s. 288.

[11] Tamtéž, s. 342.

[12] Celkem se do bitvy o Británii (měřeno podle britské periodizace) zapojilo 145 polských, 89 československých, 88 kanadských, 73 novozélandských, 26 belgických, 21 australských, 21 jihoafrických, 13 francouzských, 8 irských, 7 amerických letců, 1 izraelský (přesněji palestinský) a 2 letci z Rhodesie. Celkem tedy 494 letců!

[13] Tamtéž, s. 334, 364, 369 a 387.

[14] Churchill na adresu spojeneckých stíhačů doslova uvedl: „Nikdy nebylo tak mnoho lidí zavázáno za tak mnoho takové hrstce.“

[15] Na jaře roku 2007 Bishopovi vyšla zatím jeho poslední kniha s velmi podobným námětem, který je však zařazen do prostředí bombardovacích letců – Bishop, P., Bomber Boys: Fighting Back 1940-1945, HarperPress,   London 2007.

 


Celá recenze | Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, PhD. | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.