Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy "Evropa ve válce 1939–1945. Žádné jednoduché vítězství" (N. Davies)

Vydáno dne 15. 05. 2008 (3006 přečtení)

DAVIES, Norman. Evropa ve válce 1939–1945. Žádné jednoduché vítězství. Praha : Nakladatelství BB/art, 2007. Přeložila Petruška Šustrová. 542 stran. ISBN 978-80-7381-203-4.

Kniha Normana Daviese Evropa ve válce je další z rozsáhlé řady anglosaské válečné literatury, vycházející na našem trhu v českém překladu Petrušky Šustrové. Překlad a úprava knihy jsou věci, kterým se nedá nic vytknout, což je určitě pozitivním momentem publikace.

Na přebalu knihy je text propagován slovy: „Autor v této knize vrhá svůj obvyklý neotřelý pohled na příběh druhé světové války, o němž si všichni myslíme, že ho známe, a poskytuje nové nečekané odpovědi na řadu otázek…“ Tato slova jsou dále rozvíjena na vnitřním přebalu a sám N. Davies se v textu vícekrát zmiňuje o novém pohledu na události a boření starých mýtů. Podařilo se to ale autorovi skutečně, či zůstal jen na půli cesty? Rozbor jednotlivých kapitol nám ukáže spíše druhou variantu.

V úvodu N. Davies popisuje zkreslenou atmosféru oslav 60. výročí konce války roku 2005, malou znalost historických skutečností, ubohost mediálních publicistů, „kteří v roce 2000 stále píšou to, co se psalo v roce 1950,“ a vyzdvihuje skupinu historiků, kteří v posledním desetiletí přinesli nové poznatky. Zde je pravděpodobně hlavní příčina nedostatků publikace, táhnoucí se v ní jak červená nit. Davies totiž zná jen anglosaské historiky, kteří přinesli nové pohledy, a ještě ne všechny, historiky z německojazyčných zemí i odjinud zcela pomíjí. K této otázce se vrátím ještě později u příslušné Daviesovy kapitoly o válečné literatuře.

Úvodem kapitoly s názvem Výklad: pět faktorů Davies správně poznamenává, že každý národ, který se účastnil války, má svou verzi událostí. Já bych dodal, že nejen národ, ale i každá stranická skupina. To brání celkovému pohledu a vytváří se spousta mýtů a legend. To, že historici přicházejí s odlišnými výklady, je nevyhnutelné, nikdy nikdo nezíská všeobecný souhlas. Dále Davies správně ukazuje na dlouhodobě pomýlený přístup západních historiků, kteří zlehčovali až zamlčovali sovětské zločiny (nejznámější příklad Katyň), soustřeďovali se čím dál více jen na holocaust, zcela volně obviňovali nacisty ze všeho zla a vytvořili „spojenecké pojetí dějin“, které vyváželi do světa, zvláště po roce 1989. N. Davies na druhé straně i zde zmiňuje svou myšlenkovou konstrukci, která se táhne celým textem, a to vyzdvihování významu sovětských válečných úspěchů a umenšování západních.

Podle Daviese existuje pět faktorů, které se musí při zkoumání války brát do úvahy. V zeměpisném popisuje geografické rozšíření války a upozorňuje na nesprávné užívání termínů „Anglie“ a „Rusko“. Ve vojenském faktoru předkládá různé tabulky vojenského potenciálu a kapacit bojujících stran, jejich výpovědní hodnota není stoprocentní. V podkapitole Válka ve vzduchu správně zmiňuje masový teror vůči civilistům, který svým bombardováním praktikovalo hlavně angloamerické letectvo v čele s A. Harisem. V podkapitole Zbrojní výroba poznamenává, že roku 1939 nebyl na válku nikdo připraven a Hitler chtěl maximálně lokální konflikt. Dále zmiňuje obrovský rozhodující potenciál USA, včetně jeho dodávek do SSSR, ale tyto dodávky nepovažuje za rozhodující k sovětskému přežití a vítězství. Vyzdvihuje jistě důležitý význam Ultry. Jiná podkapitola Partyzáni je ale plná nepřesností a zavádějících tvrzení. V závěru kapitoly Davies poznamenává, že mocností, která měla z války největší prospěch, byly USA, staly se světovým vůdcem. Faktor ideologický není uchopen právě nejšťastněji. Davies popisuje objektivně stalinskou, sovětskou hrůzovládu i vznik fašismu. Má ale názor, že spolu v Evropě soupeřily jen tři velké ideologické tábory – komunismus, fašismus/nacismus a liberalismus. Jako mnozí zapomíná na velký blok konzervativně-křesťanský, který sice někde kooperoval s fašismem, ale to nemůže smazat jeho svébytnost.Kapitola o faktoru politické souvislosti nepřináší téměř nic nového a Davies zde setrvává víceméně na starých klišé, snad s výjimkou oprávněné kritiky slabého jednání Západu vůči Moskvě ohledem Polska a celé východní Evropy. Následující popis faktoru morální situace je ale zajímavý a přínosný. Davies zdůrazňuje nepřípustnost politiky dvojího metru. Vítězné mocnosti zamlčely veškeré své ohavnosti a jejich občané se zvykli na myšlenku, že jejich válečná minulost je neposkvrněná. Vše bylo svaleno na poražené. Stalin a celý sovětský systém byl vnímán naprosto zjednodušeně a falešně. Davies správně uvádí: „Antifašistická koalice nesla … odpovědnost za nepřirozenou smrt v neméně obrovském rozsahu než fašistický nepřítel.“ Znovu připomíná sovětský zrůdný Gulag a západní bombardovací teror. Z tohoto ohledu byl norimberský proces podle slov A.J. Taylora „morbidní fraška“. Závěr je jasný, válka nebyla žádným bojem dobra se zlem, nikdo nemá monopol na ctnost ani na nemorálnost.

V kapitole druhé, Boje: Vojenské akce v Evropě 1939–1945, nepřináší popis jednotlivých fází vojenských operací příliš nového. U Polska v září 1939 je několik správných poznámek o pokrytectví Západu a hanebné roli Moskvy. U dalších kapitol stojí za zmínku nepřesnosti v sovětském pohlcování Pobaltí, u námořních bojů v Atlantiku, u léta 1940 Davies setrvává na glorifikaci Churchillovy postavy, zmiňuje ovšem rostoucí význam Rooseveltův. U války ve Středomoří a na Balkáně je Davies povrchní. Co je velmi závažné, u sovětsko-německé války 1941 nemá Davies vůbec znalosti o sovětských přípravách na útočnou válku, i když jsou dostatečně známy na základě mnoha publikací (viz níže). V dalším popisu událostí opakuje autor své již zmíněné teze, mj. nadhodnocuje sovětské válečné úspěchy a znovu kritizuje Harisovo bombardování. Za rozhodující bitvu považuje Davies Kursk, což je diskutabilní.

Následující část s názvem Politika: před válkou, za války a po válce začíná kritikou uspořádání po první světové válce a úvahami o druhé válce jako navazujícím konfliktu. Při obligatorním popisu vývoje dvacátých a třicátých let Davies dobře ukazuje, že SSSR byl první totalitní stát a předčil Německo v budování nástrojů vnitřní represe a zahraniční války. Ale západní pozorovatelé na něj neupozorňovali, byl daleko, možná byli též ohloupeni sovětskou propagandou. Proti Hitlerovi ale psali od začátku. S menšími nepřesnostmi popisuje Davies léta 1939–1939, velice dobře ukazuje na sovětskou roli v otázce Polska, války či míru v létě 1939 a na osudový význam Paktu z 23. 8. 1939, který sovětská propaganda léta zamlčovala. Ukazuje i na nesprávné chování Západu v té době. To, jak se Londýn a Paříž zachovaly k Polsku po sovětském vpádu a později, označuje Davies výstižně za „propastnou ničemnost“. Udržení se Británie v létě 1940 a dále si Londýn vykoupil dlouhodobou závislostí na USA, což Davies nijak nezamlčuje. V sovětsko-německých vztazích ale opět projevuje Davies svou neznalost, když vůbec nezmiňuje sovětské přípravy na válku. Kvalitní popis je věnován Velké koalici a jejím konferencím, Davies dobře ukazuje, jak se západní mínění dostalo do vleku sovětské propagandy, zcela zamlčující sovětskou realitu. Popis skutečné sovětské reality podává Davies kvalitně, až na pochybné tvrzení, že Němci obsadili jen 5 % sovětského území. Dále autor dobře ukazuje i dvě problematické země na obou stranách. U Osy Itálii, její rozklad po roce 1943, u Spojenců Polsko, na kterém po odhalení Katyně na jaře 1943 spáchaly západní státy konečnou zradu. Davies popisuje i pasivitu Západu v Jaltě a sovětské uchvácení středovýchodní Evropy a končí chmurným obrazem Evropy v létě roku 1945, završeným schválením vyhánění obyvatelstva v Postupimi. Založení OSN, Marshallův plán a další události nijak nezabránily sovětskému panství na rozsáhlých územích ani úpadku vlivu evropského Západu ve světě.

Davies si dále všímá v kapitole Vojáci: od odvodu po vojenský hrob organizace a života bojujících armád. Možná i pro omezený prostor zda autor nemohl přinést nic zásadně nového. Ke kritice chování sovětské armády vůči svým zajatcům mohl přidat i kritiku chování vojáků Rudé armády při postupu do Evropy.

Kapitola Civilisté: život a smrt za války ukazuje druhou světovou válku jako konflikt, který přinesl nezměrné utrpení obrovskému množství civilistů, zcela v nepoměru k předcházejícím konfliktům. S tím se dá jistě souhlasit. Evropa samozřejmě nebyla jednolitý celek, a tak zatímco obyvatelé neutrálních zemí žili relativně slušně, přes některá území se fronta, měnící se režimy a různé formy útlaku převalily několikrát. Davies správně nepoužívá slovo osvobození, ale hlavně pro sovětský příchod „druhá okupace“. Za to je nutné ho velmi vyzdvihnout, neboť slovo „osvobození“ pro rok 1945 stále nebezpečně osciluje v myslích mnoha lidí i u nás. Davies také upozorňuje na fenomén občanské války, který zuřil na mnoha místech Evropy. Velmi správně ukazuje na fakt zapomínání na mnoho obětí války, stále se zveřejňuje jen holocaust, i když by se týkal až 6 milionů lidí, dalších nevinných civilistů je až čtyřikrát více. Historikovou povinností je pamatovat na všechny!

Vytknout se Daviesovi dá z této kapitoly opět část o partyzánech, která je velmi povrchní, nezmiňuje jejich nelegálnost a místní krutost. K bojům na Balkáně neprojevil Davies příliš znalostí, zkratkovitě zmínil chování části vojáků Rudé armády vůči civilistům při postupu do Evropy. Naopak systémy koncentračních táborů a útlaku popisuje objektivně pro všechny strany. V podkapitole Znásilnění ukazuje Davies hrůznost tohoto fenoménu, na prvním místě bez pochyb stojí strašlivé činy části vojáků Rudé armády, podobně jako v případě vylupování obsazených území. Davies končí další hroznou podkapitolou Přesídlování a etnické čistky, která přesahuje konec války.

U rozsáhlé podkapitoly Různé skupiny v době války na 53 stranách  na sebe Davies vzal příliš velký úkol. Popis osudů různých sociálních a profesních skupin obyvatelstva musel při tak velkém záběru zůstat povrchní a neurovnaný.

V kapitole šesté Zobrazení, válka v obrazech, literatuře a historiografii Davies úvodem konstatuje známá fakta o léta zavřených archívech, rocích zkreslování skutečnosti, totalitním potlačení svobody bádání v SSSR a jeho satelitech a mlžení souvislostí na Západě. Nestranný výklad chybí i 16 let po pádu SSSR. Davies v dalších podkapitolách celkem slušně popisuje vývoj ve filmu, fotografii, výtvarném umění, literatuře, až dospívá k historiografii. Zde opět konstatuje, že dějiny píší vítězové a legitimizují se klamnými výklady událostí. Svůj výklad si vytvořili západní i sovětští publicisté (nazval bych jej jako „pravdu Západu“ a „pravdu Východu“). Davies po popisu některých oficiálních historických děl přistupuje k tzv. rozporným. Zmiňuje zde A. J. P. Taylora a jeho Příčiny druhé světové války (1963), který odmítl teze o časových plánech agrese A. Hitlera. Další rozpory vyvstaly kolem otázky evropské občanské války na základě prací E. Nolteho. Nolte též ukázal fašismus jako možnou obrannou reakci na komunismus. Sovětské zločiny byly demaskovány v Černé knize komunismu (1997). Davies ukazuje dále na příklad historiků, kteří odhalovali sovětskou zločinnou politiku, jako Anna Applebaum, A. Beevor, S. Sebag-Montefiore.

Tím však Davies končí, a v tom je pravděpodobně jeho největší nedostatek, kvůli kterému nemohl postoupit dál ve svém poznání. Totiž neznalost dalších autorů, zabývajících se novými pohledy na válku (někdy nazývaných revizionistickými). Davies bohužel pomíjí dalšího britského historika D. Irvinga, který přes jeho politické odsouzení v Rakousku není přece úplně odepsán z historického výzkumu, Davies pomíjí ruského exulanta V. Suvorova, Davies pomíjí celou plejádu německých a rakouských historiků jako W. Maser, E. Topitsch, H. Magenheimer, S. Scheil, J. Hoffmann, F. Seidler a další, Davies pomíjí Američana A. de Zayase, Poláka B. Musiala. A to je jen základní výčet. Se znalostí jen části těchto autorů a jejich děl by Davies určitě došel k jiným závěrům hlavně se svém Úvodu a Kapitole druhé.

Co říci závěrem? Přes velice pozitivní momenty v díle N. Daviese je kvůli výše uvedenému nutno konstatovat, že autor zůstal na půl cesty k proklamovanému novému obrazu druhé světové války. Zůstal tam, kam došli i mnozí jiní anglosaští autoři. Davies velmi dobře vystihl a ukázal rysy zločinnosti všech stran účastnících se konfliktu. V tom pokročil bezesporu kupředu. Ale příliš daleko se nedostal v nových pohledech na politiku a válečnou strategii. Je otázkou, proč česká nakladatelství stále chrlí na trh nové a nové práce anglosaských autorů (z nichž Daviesova je jistě ta zdařilejší). Proč při proklamované cestě za novým poznáním raději nesáhnou po autorech výše zmíněných? S výjimkou Irvinga a Suvorova jsou pro české čtenáře neznámí a jistě by přinesli lepší záběry nových pohledů.


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.



Celá recenze | Autor: Mgr. Petr Kubík | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.