Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy "Po stopách prvních Přemyslovců. II. Léta krize a obnovy (972 – 1012)" (M. Lutovský)

Vydáno dne 15. 05. 2008 (3589 přečtení)

LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců. II. Léta krize a obnovy (972 –1012 1012). Od Boleslava II. po Jaromíra. Praha : Libri, 2007. 271 s. Ediční řada: Archeologie, geografie, historie a pomocné vědy historické. ISBN 978-80-7277-231-5.

„U velikých hradův a zámkův, u tvrzí historické paměti hodných anebo takových, které pro polohu nebo zbytky své za popsání stály, podán jest popis nehledící k pouhému vyměření délky a výšky zdí neb k jalovým výlevům lyrickým, nýbrž ke skutečné rekonstrukci; neboť jen tímto způsobem se stane ze staré zříceniny nebo starožitného hradu pomník pravdivé a skutečné minulosti, poslední prst starých časů, jenž ukazuje na tabulí minulosti,“ píše August Sedláček ve svém životním díle o hradech, zámcích a tvrzích Království českého. Čtenáře jistě napadne otázka, jakou má tento úryvek souvislost se zde recenzovanou knihou archeologa a historika raných českých dějin Michala Lutovského. Odpověď je nasnadě, jde především o tentýž způsob čtení minulosti na základě reliktů hmotné kultury,  poodhalujících ta zákoutí historie,  která jinak zůstávají písemnými prameny zhusta opomíjena. Vydat se po stopách prvních Přemyslovců znamená v pojetí Lutovského „vnímat české dějiny skrze prostor, nacházet kolem sebe otisky dávno zaniklých státnických a zakladatelských činů.“,[1] takže knihu lze pokládat za zajímavý pandán k čistě historicky zaměřeným syntézám o počátcích přemyslovských Čech.

Jednu důležitou informaci je nutno předeslat hned v úvodu – kdo by očekával od druhého dílu Lutovského Přemyslovců nějaké zásadní závěry podložené precizními a široce založenými argumenty, bude patrně zklamán, a nezbývá mu než sáhnout po některé jiné  práci z pera téhož autora. Kniha vychází vstříc požadavkům širší laické veřejnosti, vyznačuje se srozumitelným podáním a přehledným utříděním zpracované látky (k čemuž by jistě přispěl i rejstřík). Snaha vtěsnat co nejvíce informací na co nejmenší prostor s sebou ovšem mnohdy nese nebezpečí zjednodušení. Vystihnout podstatu věci a zůstat věrný zásadě non multa, sed multum není přitom vůbec jednoduché, zvláště pouští-li se badatel na tenký led  českého středověku,  epochy vyznačující se nápadnou disproporcí mezi skromným množstvím pramenů na straně jedné a bohatou literaturou na straně druhé. Michal Lutovský přistoupil ke svému úkolu zpopularizovat dávnou historii našeho státu z pozice archeologa mapujícího v první řadě osudy nejstarších přemyslovských hradišť. Mnohé další aspekty historického vývoje  proto logicky ponechal stranou anebo pouze ve stručnosti nastínil. Navzdory výrazové úspornosti je potřeba uznat, že se nebezpečí přehnané simplifikace zdárně vyvaroval a že ve své poslední knize podal jasný obraz starších českých dějin, opřený o nejnovější stav poznání.

Pochybnosti vyvolává naopak způsob, jakým Lutovský své dílo uspořádal. Drží se struktury „scénáře“ použité ve své předchozí populární knize o knížeti Boleslavovi I.,[2] takže nejprve uvádí na scénu postavy, tj. Přemyslovce a Přemyslovny 10. a 11. století, posléze přibližuje čtenáři místa spjatá s jejich osudy (hradiště, města, církevní instituce a v neposlední řadě hroby) a nakonec podává stručnou chronologii let 972 – 1012. K tomu ještě připojuje pro lepší orientaci krátké medailónky hlavních aktérů tehdejších událostí a terminologický slovníček. Nabízí se ovšem otázka, zda-li zvolený postup nevyvolá v čtenáři spíše rozpaky. Kombinace popisných pasáží charakterizujících jednotlivé lokality s krátkými obecně historickými úvody vzbuzuje totiž dojem bájného kentaura, spojujícího v jedno vzájemně nesourodé literární žánry, tedy encyklopedii a historické pojednání.

Další z možných výtek vůči autorovi míří na malou tématickou sevřenost, v knize otevřeně přiznávanou: „Kniha pojednává o velmi různorodých historických objektech s odlišným odrazem v minulosti i přítomnosti. Z tohoto hlediska je každému z nich věnována různá pozornost, také přístup k jednotlivým místům není jednotný“.[3] Konkrétně to znamená, že Lutovský vedle lokalit domácích uvádí výběrově i zahraniční (Quedlinburg, Řezno, Poznaň, Míšeň, Magdeburg), z nichž ovšem některé významné opomíjí (např. římský klášter sv. Bonifáce a Alexia, kde strávil část svého života sv. Vojtěch, Mohuč, kde měl Kristián-Strachkvas přijmout biskupské insignie, nebo Krakov, kde byl podle Kosmovy relace zajat Boleslav III.). Naopak v případě Peruce zařazuje do výběru místo, které má s prvními Přemyslovci vztah velmi volný, založený navíc na literární fabulaci Václava Hájka z Libočan. Obecně se nicméně v knize vyskytují objekty tvořící skutečné, netoliko domnělé kulisy přemyslovského panování v Čechách.

Výklad o jednotlivých archeologických památkách se podřizuje rovněž časovému vymezení II. svazku přemyslovské trilogie, což jsou léta 972 až 1012. Tady by bylo po mém soudu namístě uvést důvod, proč se autor rozhodl právě pro tyto historické mezníky a jestli jsou právě ony relevantní u díla zaměřeného primárně na oblast hmotné kultury, nikoliv politických dějin.

Při podrobnějším zkoumání obsahu padne pohled nejdříve na úvodní kapitolu Rodokmen čtvrté a páté generace Přemyslovců, kterou lze však beztrestně přeskočit, poněvadž na ploše ne více než třech stran seznamuje čtenáře telegraficky s nejvýznačnějšími postavami rodu od Boleslava I. po Břetislava I. Stručný přemyslovský itinerář, který následuje, podává jen o málo obsáhlejší přehled míst svázaných s přemyslovskou epochou, a to jak místa zmiňovaných prameny, tak i takových, o nichž písemné doklady mlčí.

První obsáhlejší kapitola nese název Cesta k biskupství a pojednává o snahách prvních Boleslavů přeměnit Prahu na církevní metropoli. Zde se na s. 23 bohužel autor dopustil zřejmě ze snahy o stručnost drobného lapsu, když přiřkl přemyslovským knížatům péči o zřízení moravského biskupství. V případě Moravy se totiž jedná spíše o rekonstrukci církevní organizace přetrvávající patrně z doby velkomoravské (jako o sídle biskupa se uvažuje např. o Velehradu, k němuž se naopak kriticky staví D. Třeštík jako k „vynalézání tradice“ za pomoci mnohem mladších pramenných svědectví). Tento závěr  potvrzuje hned několik významných indicií: zmínka o jakémsi biskupu moravském v listině mohučského arcibiskupa Willigise,[4] noticka kronikáře Kosmy o moravském   předchůdci biskupa Šebíře jménem Vracen a pozdní kompilace Granum Cathalogi episcoporum Olomoucensium, zachycující starší tradici o moravském biskupství. Na rozdíl od Čech tedy v moravských poměrech přemyslovská dynastie pouze navázala na dílo Mojmírovců.

Po minimalistickém historickém exkurzu o významu církve pro raněstředověký český stát nalezneme v této kapitole popis ottonské falce v Quedlinburgu, kam přijel Boleslav II. roku 973 s největší pravděpodobností dojednat založení pražského biskupství a obnovení biskupství moravského a kam se v budoucnu ještě několikrát vrátil. Pro zájemce o historii, který se vydá po stopách Přemyslovců s Lutovského knihou v ruce, by jistě nebylo bez zajímavosti několika slovy vzpomenout zdejší prázdnou hrobku Jindřicha I. Ptáčníka, jež svého času platila za jeden z nosných symbolů nacistického Německa.

Výklad pokračuje zastávkou v bavorském Řezně, a to zejména proto, že podle Lutovského ve zdech tamního kláštera sv. Jimrama nalezl útočiště mnich Kristián-Strachkvas, tvůrce proslulé svatováclavské legendy Vita et passio s. Venceslai et s. Ludmile ave eius. Řečená postava by si ale bezesporu zasloužila mnohem více místa, než jí bylo v Lutovského knize dopřáno. Pochybnosti se vznáší nejen nad jménem autora legendy (Kristián nebo anonymní „křesťan pouze podle jména“), ale i nad jeho ztotožněním se Strachkvasem, synem Boleslava I. vyslaným podle Kosmova podání do Řezna na studia. Naznačená úvaha se opírá o jednu variantu vojtěšské legendy Vita altera Brunona z Querfurtu, kde se v kap. 15 zmiňuje Kristián s přídomkem „Zrah Kwas“[5] jako mnich a muž výmluvný, účastnící se poselstva za sv. Vojtěchem do Říma. Jde nicméně o dosti vratkou spojnici, a tak se s větší dávkou jistoty lze domnívat pouze tolik, že autor tzv. Kristiánovy legendy byl benediktinským mnichem na Břevnově a důvěrníkem biskupa Vojtěcha (J. Nechutová), nic více.

Cesta k biskupství končí příznačně v Praze, a to biskupským domem na Hradčanech, zachovaným ve zdech Starého proboštství na III. hradním nádvoří v podobě, jakou mu vtiskla románská kamenná přestavba z doby před rokem 1060.

Druhá kratší kapitola Za knížecími dcerami zavede čtenáře na dvůr Měška I. do Poznaně, kde po boku polského krále vládla jistý čas dcera Boleslava I. Doubrava, a poté zpět na důvěrně známá místa Pražského hradu, kde vyrostl z iniciativy knížete Boleslava a pod vedením jiné jeho dcery, abatyše Mlady, klášter benediktinek u kostela sv. Jiří.

Do kapitoly Počátky hradské správy zařadil autor popis raněstředověkých hradišť významných, jako jsou Starý Plzenec, Prácheň, Netolice, Doudleby, i méně známých Bozně (Šance u Březnice a Hrochův Hrádek) a Kozárovic. Z pohledu historika si přitom pozornost zaslouží jednak Starý Plzenec, který se stal podle kronikáře Thietmara z Merseburku roku 976 svědkem porážky bavorských oddílů táhnoucích do Čech na pomoc císaři Otovi II.,  jednak  jihočeské Doudleby, uchovávající podle všeho památku na etnicky odlišný slovanský kmen, který do Čech zavítal někdy v 8. století a v průběhu století následujícího splynul s domácím prostředím.[6]

In margine zde pojednávané problematiky hradské organizace je třeba ještě s lítostí poznamenat, že se kniha ani v náznaku nedotkla současné diskuze o charakteru raněstředověkého českého státu a o  postavení jeho mocenské elity, v níž klíčovou pozici zaujali hradští správci. Zde je třeba odkázat přinejmenším na obsáhlý článek D. Třeštíka a  J. Žemličky[7] nebo na podnětnou studii L. Jana[8]. Reprezentují dva odlišné pohledy na českou společnost 11. až 13. století, z nichž první zdůrazňuje diskontinuitu, druhý pak kontinuitu historického vývoje.

Čas politických změn je kapitolou věnovanou dvěma vojenským výpadům Boleslava II., z nichž jeden mířil do saské Míšně, zatímco druhý – doložený mincovním nálezem, a tudíž pouze hypotetický – se odehrál na místě velkomoravského hradiště v Brně- – Líšni, odkud měl český kníže v reakci na polský zábor severní Moravy podniknout pokus o ovládnutí jižního cípu země.

Kapitola Správci a příbuzní přivádí na scénu mocný rod Slavníkovců a hradiště s ním spjatá, ať už historicky (Malín, Libice nad Cidlinou), nebo jen tradičně (případ Čáslavi, v jejímž názvu by se mělo odrážet jméno jednoho ze Slavníkových synů). Shodně s postřehy, s nimiž vystoupil před nedávnem D. Třeštík, spatřuje  v příslušnících Slavníkova rodu nikoliv konkurenty Přemyslovců, podlehnuvší centralizačnímu tlaku pražských knížat, ale naopak jejich spojence (možná pokrevně spřízněné s vládnoucí dynastií), kteří kontrolovali obchodní trasu směrem na Krakov a padli za oběť krevní mstě zosnované nějakým jiným magnátským rodem, pravděpodobně Vršovci.

Církevní tématika se dostává opět ke slovu v kapitole První kláštery, kde se popisují z pohledu archeologa počátky monastického života benediktinů usazených v Praze na Břevnově a v Ostrově u Davle. Právě Břevnov je při tom zajímavým dokladem historické paměti, neboť první ucelenou zprávu o jeho počátcích spojených s osobností sv. Vojtěcha nacházíme až po několika staletích existence konventu v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína.

Jiný zajímavý doklad historické memoriae skýtá kapitola Příhody z Lovu, kde vedle loveckého dvora na Velízi, němého svědka údajné potupy knížete Jaromíra zajatého zrádnými Vršovci, vystupuje legendární lokalita Peruc, kam umístil Václav Hájek z Libočan scénu setkání knížete Oldřicha s Boženou, budoucí matkou „českého Achilla“ Břetislava I.: „Druhého pak dne kníže, povolav k sobě vladyk znamenitějších, rozkázal jim jeti do vsi tu, kdež jest stála děvečka perúci. ... A že se zalíbila knížeti perúc, té vsi dali jméno Perúc.“[9]. Ačkoliv o poznání spolehlivější Kosmas mluví v této souvislosti pouze obecně o „selské vsi“ (villa rusticana), zapůsobila lokální tradice tak mocně, že v Peruci dodnes nalezneme Oldřichův dub a pseudogotickou Boženinu studánku.

Leitmotivem kapitoly Po králově boku je přemyslovská dynastická krize přelomu 10. a 11. století, která přinutila nejednoho člena vládnoucího rodu k úniku za hranice. Proto se hned na prvním místě objevuje německý Magdeburg, kdysi působiště sv. Václava, nyní útočiště vypuzeného knížete Jaromíra. Další tři popisované lokality – -  Chlumec, Žatec a Vyšehrad –- pak poskytly zmíněnému knížeti zázemí při znovudobývání země na Polácích roku 1004. Následuje pevné hradiště Dřevíč, které proniklo do obecného povědomí Kosmovy doby jako centrum odporu proti polské nadvládě (ač šlo pravděpodobně o záměnu s Žatcem), a výčet uzavírá Kouřim, jíž numismatické bádání připisuje na základě rozboru mincí významnou úlohu při hospodářské obnově země, započaté zřejmě již za vlády Jaromírovy.

Název poslední stručné kapitolky Přemyslovské hroby nevyvolává žádné pochybnosti o tom, čeho se bude týkat. Největší prostor se tu věnuje hrobce Boleslava II., lokalizované s největší pravděpodobností do hlavní osy kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Unikátní údaj přináší ovšem Kosmas k místu posledního odpočinku jiného člena vládnoucí dynastie -– kněžny Emmy. Kronikáři se totiž podařilo podržet v paměti znění epitafu na jejím náhrobku, což je ojedinělý doklad tohoto literárního žánru u nás (P. Charvát hledá hrob Emmy v Mělníku, zatímco další badatelé v bazilice sv. Jiří, popř. jinde).

Tam, kde skončila pozemská pouť Přemyslovců, končí symbolicky i tento stručný přehled po knize Michala Lutovského, ke kterému je snad ještě dobré dodat pár poznámek formálního rázu. Druhý svazek přemyslovského cyklu z nakladatelství Libri vzbuzuje dojem profesionálně odvedené práce. Obsahuje bohatý obrazový a dokumentační materiál v podobě nesčetných fotek, obrázků, plánů, map, skic a kresebných rekonstrukcí, které vhodně doplňuje čtivě napsaný text, přehledně členěný a utříděný do kapitol, resp. subkapitol. Zajímavým nápadem je také umístění pramenných citací do šedých rámečků.

Na samý závěr nezbývá než konstatovat, že s knihou Po stopách prvních Přemyslovců dostává čtenář do ruky přehlednou příručku, jež se svým pojetím obrací jak na historiky, kteří chtějí získat lepší přehled o místech, kam situovali svá vyprávění dávní kronikáři a letopisci, tak především do řad laické veřejnosti, zajímající se o dějiny své země, do které archeologické památky doby přemyslovské neodmyslitelně patří.


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] LUTOVSKÝ, Michal: Po stopách prvních Přemyslovců. II. Léta krize a obnovy (972–1012). Od Boleslava II. po Jaromíra, Praha, Libri 2007, s. 7–8.

[2] TÝŽ, Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I., Praha, Set Out 1998.

[3] TÝŽ, Po stopách, s. 8.

[4] FRIEDRICH, Gustavus (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae. Tomus 1; Inde ab a. 805, usque ad a. 1107, Pragae, Sumptibus comitiorum Regni Bohemiae 19041907, č. 34, s. 40–41.

[5] Fontes rerum Bohemicarum I., Praha, Museum království Českého 1873, s. 280, pozn. 22.

[6] Srv. k tomuto nedávno vyšlou knihu CHARVÁT, Petr: Zrod českého státu 568–1055, Praha, Vyšehrad 2007, s. 100–103 a s. 129–133.

[7] TŘEŠTÍK, Dušan – ŽEMLIČKA, Josef: O modelech vývoje přemyslovského státu, in: Český časopis historický, roč. 105, č. 1, 2007, s. 122–164.

[8] JAN, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci, Brno, Matice Moravská 2006, zvl. s. 248–256.

[9] HÁJEK Z LIBOČAN, Václav: Kronika česká. Výbor historického čtení, Praha, Odeon 1981, s. 286.


Celá recenze | Autor: PhDr. Jakub Razim | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.