Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Forenzně-sociologická sonda do způsobu a metod vyšetřování StB v 50. letech 20. století

Vydáno dne 15. 06. 2008 (8099 přečtení)

Mgr. Klára Pinerová (1982) je interní doktorandkou Ústavu hospodářských a sociálních dějin UK FF. Zaměřuje se především na výzkum vězeňství v Československu a v Německé demokratické republice v období 50. let 20. století.

Posudky:

Prof. PhDr. Jiří Štaif, CSc., Ústav hospodářských a sociálních dějin UK FF - ZDE

PhDr. Jan Randák, PhD., Ústav českých dějin UK FF - ZDE


Abstract:

The present article proposes an analysis of methods of the investigation applied by National security in 1950s. There are described practices of National security to the compulsion of the confession, psychological and physical violence. Furthermore stress and shock caused by arrest is another part of this article. Important factor is analysis the psychology of the investigated person and the mental consequences of the hearing and the survival mechanism.

Klíčová slova:

vězeňství, metody vyšetřování StB, prizonizace forenzní psychologie, strategie přežití, ideologizace, institucionalizace


Obsah:

1. Úvod

2. Totální instituce

3. Příchod do vězení – „krize v krizi“

4. Metody a způsoby vyšetřování

5. Způsoby vnitřního boje

6. Závěr

Bibliografie


Forenzně-sociologická sonda do způsobu a metod vyšetřování StB v 50. letech 20. století

1. Úvod

Ve vývoji československého vězeňství po druhé světové válce zaznamenáváme hluboké změny způsobené historickými událostmi. Ve vězeňství poválečných let můžeme sledovat odklon od směru humanizace – tedy od dodržování základních lidských práv v místech výkonu vazby a trestu odnětí svobody, k širšímu využívání výchovných metod a prostředků, kdy cílem vězení není trest, ale spíše převýchova a zajištění úspěšného návratu do společnosti. Po únoru 1948 začíná v Československu fáze sovětizace vězeňství – postupuje se podle sovětských vzorů, působí v něm sovětští poradci, kteří korigují další směr vývoje.[1] Ve stručnosti tento posun můžeme charakterizovat táborovým způsobem vězení – využívání vězňů jako dostupné, početné a levné pracovní síly pro plnění hospodářského plánu a centrálně plánované ekonomiky, uplatňování třídního hlediska při diferenciaci vězňů[2] a uplatňování militantních prvků k zajištění kázně vězňů.[3]

Předkládaný příspěvek zkoumá a analyzuje metody a způsoby vedení vyšetřování Státní bezpečnosti. K důkladnému rozboru dané problematiky bylo využito především poznatků z forenzní psychologie, jejíž podstatou je psychologická problematika etických aspektů výslechu a výpovědi, chování a prožívání lidí v situacích regulovaných právem, psychologická charakteristika osobnosti pachatele, svědka a oběti, psychologické aspekty kriminálního chování a motivace trestného činu.[4] 

Příspěvek je členěn do čtyř podkapitol. První kapitola pojednává o vězení jako o totální instituci. Psychické vylíčení stavu jedince, jenž je zatčen, zbaven svobody a volného rozhodování, je centrálním bodem druhé kapitoly. Metody a způsob vyšetřování, jehož součástí bylo jak fyzické, tak i psychické násilí, jsou popsány ve třetí části. Závěrečná pasáž pojednává o vypořádání se s psychickým tlakem a zátěží, která byla na jedince vyvíjena.

2.Totální instituce

Vězení představuje vedle domovů pro mentálně postižené nebo vedle vojenských organizací typ státní instituce, která se objevuje se vznikem moderního státu.[5] Právě od devatenáctého století je možné pozorovat průnik disciplinace a neustálé kontroly nad jedincem, jež souvisí s požadavky moderní společnosti. Vznikají tak nové instituce, ve kterých jsou tyto atributy uplatňovány, mezi něž patří nejen vězení, ale taktéž nemocnice či školy. Právě vězení můžeme zařadit mezi tzv. totální instituce, mající všeobkličující a všezahrnující charakter. Totální instituce ohraničují styk jedinců s okolním světem, jsou zpřetrhána všechna pouta ke svobodnému prostředí, která se nacházejí mimo tuto instituci.

Vězení znamená za každých okolností pro jedince šok, v rámci této instituce se musí vypořádat s okolnostmi, se kterými se v normálním životě nesetkal, některé záležitosti nabývají ve vězení jiných, širších rozměrů a je třeba s nimi zápasit odlišnými způsoby, ale především s omezenými možnostmi. Příchod do vězení bývá pro každého jednotlivce ochromením, jež bylo v době komunismu ještě více zostřováno podmínkami vládnoucími ve věznicích a pracovních táborech. Výslechy byly konány s pomocí psychického a fyzického násilí, kdy bylo důležité nad vyslýchaným získat moc a dovést ho k podepsání doznání, na jehož podkladě jej bylo možno odsoudit k několikaletému trestu odnětí svobody.

3. Příchod do vězení – „krize v krizi“

U obviněného, posléze obžalovaného, se s příchodem do vězení objevuje stres, který je vyvolán „šokem z izolace“.[6] Stojí před obrovskými psychosociálními problémy, vyplývajícími e ztráty svobody, postavení, majetku, důstojnosti, nezávislosti, bezpečnosti osobních a sexuálních vztahů.[7] Člověk na svobodě je převážně aktérem své činnosti, je relativně nezávislý a víceméně jedná a chová se podle toho, jak chce on. Sám sobě vytváří osobní rytmus a pravidelnost v životě. Nachází se v živé sociální interakci, vytváří si a vybírá přátele z širokého spektra lidí. Má možnost výběru prostředí, které se mu zdá příjemné a známé, z jemu nepříjemného prostředí má možnost úniku. Taktéž žije v poměrně široké a provázané časoprostorové dimenzi, jeho život je prostoupen minulostí, přítomností a budoucností, má možnost pracovat a plánovat si v této časoprostorové dimenzi.

Ovšem člověk, který se vyskytl ve vězení a stal se vězněm, zažívá zcela odlišné skutečnosti. Musí se vyrovnat se ztrátou osobní svobody. Už není tím, kdo si sám vytváří svou činnost. Je na něho vyvíjen režimový a další nátlak institucí, v našem případě vězeňským zařízením a vězeňským personálem. Koná spíše to, co je mu dovoleno nebo přikázáno. Jeho životní rytmus je určen jinými. Dostává se do sociální izolace, stýká se s neznámými lidmi, kterým se nedá vyhnout a o které velmi často nestojí.[8] Důležité místo v totálních institucích zaujímá moc, která organizuje prostor a čas. Denní aktivity jsou přesně plánovány a vynucovány systémem formálních nařízení, neboť plánování času patří k osvědčeným postupům sociální moci. Instituce plánuje aktivity jedinců a určuje jejich začátek a konec, fáze a přechody. Instituce má absolutní moc nad časem uvězněného. Jak vězni vnímají vězeňský čas, ilustrují slova Zdeňka Vašíčka, který ve své knize píše: „Ustal čas s mnoha začátky a s mnoha konci. Teď je přesně vyměřen krajními body, zatčením a propuštěním. Mezi nimi se vše jen neustále opakuje. Čeká se na budíček, večerku, jídlo, na neděli, na vše. Každý den se vleče, ale týdny ubíhají, obojí ze stejného důvodu, z jejich uniformity. Čas osvobozený ze stejných událostí, nikoli pravidelně se opakujících, musí být zvládnut. Proto se čas neustále počítá; roky, měsíce, dny, hodiny.“[9]

Čas podle pamětníků ve vězení utíká zcela jiným způsobem než v civilním životě. Dny jsou neuvěřitelně dlouhé, ale roky ubíhají velmi rychle.[10] Tento fenomén by se dal nazvat jinými slovy jako čas v kruhu – neustále se opakující a jednotvárný. Občas dojde k malému vybočení, kdy je stereotyp rozmanitými okolnosti změněn, například útěky nebo hladovkami, v lepším případě návštěvami nebo dopisem. Jinak ale život vězně probíhá v kruhu s neustále se opakujícími činnostmi. Sami vězni do tohoto procesu vstupují tím, že tyto činnosti poslušně vykonávají.[11] Vězni taktéž úplně jiným způsobem prožívají budoucí, minulý a přítomný čas. Žijí jen přítomností, ovšem základním pilířem života vězně je jeho minulost. Neustále se obrací do své minulosti, vzpomíná na své dětství a na to, co zažil. Minulost často působí jako období klidu a rovnováhy, dává jedinci sílu potýkat se s nepříznivými skutečnostmi v přítomnosti. Budoucnost však zaujímá jiné místo. Té se většinou jednotlivec bojí, protože nemůže svobodně plánovat, co bude zítra nebo co pozítří. Popisujeme zde zkušenosti osob s dlouhými tresty, kdy nebylo možné si plánovat budoucnost na období několika let.[12]

Instituce rovněž organizuje prostor, protože vězni se již nemohou pohybovat podle svého rozhodnutí. Tím, že vězeňská moc organizuje prostorový řád, řídí i sociální jednání a vztahy. Přirozený prostor je přeměněn na sociální donucovací prostor, který ukazuje okruhy sociální kontroly.[13] Vězni se naproti tomu musí tomuto rozdělení přizpůsobit a adaptovat se na ně. Vězení, ale i pracovní tábory byly rozčleněny na různé zóny – na zóny dohledu a viditelnosti. Jedinec měl stanout pod kontrolou a mít pocit, že je neustále pod dohledem. Tato organizace přinášela další psychické problémy pro zatčeného, protože ve vězení najednou neplatily podmínky fungující v klasické společnosti.

V oboru penologie rozpoznáváme proces prizonizace, což je proces přizpůsobování se vězeňskému prostředí, intelektuální, psychologická a hodnotová přeměna svobodného člověka ve vězně. Pojem prizonizace můžeme rozdělit na dva další termíny – instituonalizace a ideologizace. Instituonalizace je pojem, který označuje přizpůsobení se organizaci a normám vězeňského života, které jsou dány předpisy. Ideologizace značí přizpůsobení vězně normám, hodnotám a postojům vězeňské subkultury, jinými slovy je to tlak vězňů do role „dobrého spoluvězně“. Tyto normy jsou velmi často v protikladu s normami vytvořenými institucí. Mezi časté normy vězeňské subkultury patří například schvalování porušování morálky nebo trestání „bonzáků“. Ideologizace velmi často vytváří větší tlak než instituonalizace, plynoucí právě z velkého tlaku spoluvězňů.[14] Proces instituonalizace a ideologizace je důležitý především v dalším životě vězně – tedy po odsouzení a začlenění do vězeňské subkultury. Podívejme se ovšem blíže na období, kdy byl jedinec zatčen a vyslýchán, vymezme situaci zatčeného a nastiňme vyšetřovací metody – jak tyto metody měly působit a jaký vliv na vyšetřovaného v konečném důsledku měly. Je nutno připomenout, že každý člověk, který se ocitne ve vězení, musí projít procesem prizonizace. Dopad tohoto procesu na každého jedince je však individuální. Důležitým okamžikem pro každého jednotlivce je zatčení, umístění do vyšetřovací vazby a průběh výslechu. Každý zatčený by měl vědět, za jaký zločin byl zatčen. To se ovšem obviněným za protistátní činnost stávalo jen málokdy. Důvod obžaloby a zatčení slyšeli většinou až u soudu. Ze zprávy ministerstva vnitra z ledna 1963 o porušování zákonů při vyšetřování v letech 1949–1954 se můžeme dočíst, že „...většina osob byla zatýkána bez náležitých podkladů, někdy jen na základě odůvodněného podezření z trestné činnosti nebo pouhého předpokladu, že bude vědět a že bude vypovídat o trestné činnosti na jiné osoby[15]

4. Metody a způsoby vyšetřování

Ve vězení se zatčení setkávali s psychickým a fyzickým týráním. Používání násilí se nepřímo doporučovalo na poradách a také na školeních vyšetřovatelů. Stávalo se dokonce hodnoticím kritériem jejich práce. Vyšetřovatelé, kteří nedosahovali potřebných výsledků a nepoužívali násilí nebo je nepoužívali s dostatečnou razancí, byli považováni za neschopné a měkké.[16] Fyzické násilí spočívalo především v odpírání jídla, pití, spánku, tělesné potřeby, lékařské potřeby, vyšetřovaní byli ponecháváni nepřiměřeně dlouhou dobu v samovazbě, v chladném, nevětraném prostředí bez jakýchkoliv dalších osobních potřeb, bez přikrývek a teplého oblečení.

Dále byli různými způsoby mučeni, od forem bití přes používání jiných, drastičtějších metod, jako například svazování, zavěšování, údery na citlivé části těla, až po používání elektrického proudu a inscenované popravy.[17] Ovšem mnohdy účinnější byly metody psychického násilí, kdy byla příslušníky StB ponižována důstojnost vyslýchaných. Vyšetřovatelé se velmi často nacházeli na nižší inteligenční úrovni než sami vyšetřovanci. Byla záměrně narušována orientace vězně v časoprostoru, dotyčnému bylo skryto, v jaké denní době se nachází, což bylo způsobováno pomocí dlouhých nočních výslechů. Zatčení taktéž nevěděli, kde se nacházejí, velmi často jim byly při převozu do jiné věznice nebo z cely na místo vyšetřování zavazovány oči.[18] Jak již bylo dříve naznačeno, byl přerušen kontakt dotyčného s jeho vlastní rodinou, sama rodina mnohdy ani netušila, kde se jejich syn, otec, strýc nachází a uvězněný neměl možnost příbuzné informovat. Na druhou stranu vězněným bylo zatajováno, co se děje s jejich vlastní rodinou. To velmi těžce nesly především ženy, pro něž je kontakt s rodinou daleko důležitější než pro jejich mužské protějšky.[19]

Systém vyšetřování zahrnoval několik druhů výslechů: normální, dlouhodobé a noční, nepřetržité, ostré, udržovací, na životopis, konfrontace.[20] Fyzické násilí se však neomezovalo jenom na dobu a místnost vyšetřování, ale pokračovalo i ve věznici. Na uvězněného působila navíc ta složka, že se cítil nevinný. V tomto smyslu bychom měli rozlišovat vězně, kteří byli zatčeni za protistátní činnost, kterou s přesvědčením vykonávali. Tito lidé vstupovali do různých protistátních akci s vědomím, že mohou být zatčeni. Často však neočekávali tak kruté podmínky během výslechu a průběhu věznění. Nečekali taktéž, že budou odsouzeni k několikaletému trestu odnětí svobody. Hana Truncová vypráví: „A já jsem tušila, když mě zatkli, že to bude trvat delší dobu, že by to trvalo takovou dobu, to jsem tedy nevěděla, jako optimistka...“[21] V tomto směru byli někteří, jak sami přiznávají, neuvěřitelně naivní. Ovšem na druhou stranu byly zatýkány i osoby, které žádnou protistátní činnost nevyvíjely, někdy o tom navíc ani neuvažovaly. Byly jen oběťmi různých čistek, ať už například s politiky různých stran, s inteligencí nebo s kulaky atd. Tito lidé nevěděli, za co byli zatčeni, a často se u nich začaly projevovat známky beznaděje.

Pokud byl jedinec umístěn do samovazby, byla tato skutečnost ještě více prohlubována. Pokud se nacházel v cele s více vězni, měl výhodu psychické podpory spoluvězňů, kteří tvořili první psychologickou pomoc dotyčnému. Pokud se na cele vytvořila skupina lidí, která byla sama sobě oporou, mohlo to pomoci jedinci v dalším boji s prokurátory.

Často byli vyslýchaným nasazováni do cel různí udavači, kteří z nich měli vymámit různé informace, jež by mohly být použity při dalším výslechu. Bylo důležité, aby vězni měli pocit, že jsou neustále pod kontrolou vězeňské stráže. Z přednášky o věznicích StB z roku 1950 se můžeme dočíst, že: „...věznice musí být taková, aby sama o sobě připravovala vězně pro další výslechy. Toho docilujeme především tím, že ve věznici vládne přísný, ale přesný řád, který je úzkostlivě dodržován všemi pracovníky, kteří přijdou do styku s věznicí. Tím se také dociluje účinnost věznice, která potom působí mnohem tísnivěji na vězně, což jde často tak daleko, že vězňům je milejší doba strávená u výslechu než ve věznici samotné.[22]

Velmi často bylo využíváno také psychického nátlaku. K tomu patřilo vyhrožování perzekucí rodinných příslušníků, příbuzných a známých. Na vyšetřované působil zejména strach z toho, že budou zatčeny jejich manželky, rodiče či děti.[23] Vyšetřovanci se neustále potýkali s ponižováním lidské důstojnosti. Lidé, kteří byli ve svém civilním životě zvyklí na určitý životní standard, nesli tyto skutečnosti nelibě. Nyní nad nimi stáli lidé, kteří byli inteligenčně na nižší úrovni a kteří vládli pouze fyzickou silou a cítili se být silnými, protože za nimi stála instituce a komunistický režim. Neštítili se použít jakékoliv prostředky, jak ponížit lidskou důstojnost. V knize Svědek Husákova procesu vypovídá se můžeme například dočíst: „Ráno se mi stalo něco úděsného. Otevřela se dvířka a do chlívku vlezl strážný voják s putnou. S putnou hoven. Nařizoval mi, abych se umyl. Odmítl jsem a ukazoval, že voda v putně není čistá. Strážný mi však přikazoval: mýt se! Znovu jsem nechtěl. Až mě chytil za krk, strčil mi do té putny hlavu a začal mě v ní máchat …nikde (v žádné věznici, kterou L. Holdoš prošel – K. P.) nezneucťovali jako tady, u nás.“[24]

Snad ještě víc působilo toto ponižování na ženy, které jsou v přístupech chování citlivější. I v dalším životě ve vězení se cítily ženy více traumatizovány okolnostmi života ve vězení. „Účelem (vyšetřování – K. P.) je vypěstovat v člověku nenávist k sobě samému. Žena se musí stydět za své ženství, aby se stala bezpohlavní ohavou.“[25] Tímto způsobem popisuje svůj pohled na dobu vyšetřování Dagmar Šimková. Genderová otázka a ponižování ženské identity při výslechu je jedním z důležitých hledisek analýzy metod vyšetřování. Pokoření ženy a ženského studu je někdy daleko snazší nežli ponižování důstojnosti mužů.[26] Jedním z ukázkových příkladů ponížení je nahota[27] nebo různé sexuální narážky. Ženy jsou daleko více ohroženy sexualizovaným násilím.[28]

Samozřejmě že na psychiku vyšetřovaného působil i ten fakt, že od zatčení byl považován za velkého zločince a podle toho se k němu vyšetřovatelé také chovali. Používali velmi urážlivých pojmenování, přičemž takové „tituly“ jako lump a svině patřily k těm nejmírnějším. Jenomže často se urážky neomezovaly jenom na slovní zásobu vyšetřujícího. Staly se i případy, kdy byl účastník druhého odboje obléknut do uniformy nacistické armády a v ní ho vyslýchali.[29] Formou psychického nátlaku bylo také nabízení rozličných výhod vyšetřovanému v případě, že podepíše „doznání“. Byly dávány buď sliby, že dostane mírnější trest, nebo právě podepsání „doznání“ mohlo být příslibem konce fyzického násilí na vyšetřovaném. Taktéž mohl získat různé výhody, jako například povolení častější korespondence, balíčků, lepší stravy nebo knihy.[30]

Důležitým faktorem vězeňského života byla neustálá tíseň a pocit nejistoty. Jak bylo již dříve podotknuto, vyšetřovanci velmi často nevěděli, za co byli zatčeni, a neznali svůj další osud. Vyšetřovatelé tento pocit ještě dále podporovali, neboť pomáhal „dobrým“ výsledkům při výslechu. Vyšetřovatelé napomáhali pocitu opuštěnosti, kdy se dotyčný ocitl v pozici bez rodiny, přátel a nejbližších a bez jakékoliv zprávy o jejich životě. Aby byl tento pocit ještě více zesílen, byli dáváni na samotky, kde neexistovala žádná možnost navázání přátelského kontaktu a společenského života. Výrazným prvkem, který se však vyskytuje i v současném vězení, je prvek jednotvárnosti. V tomto období se však tento element více zdůrazňoval a všechny prvky se přísně dodržovaly – budíček, snídaně, oběd, večeře, stále stejný denní rytmus.

Někteří z vězněných prošli v minulosti taktéž jinými věznicemi. Nezřídka se i stalo, že člověk, který se šťastně navrátil z koncentračního tábora, se ocitl znovu ve vězení, ale nyní v komunistickém. Ovšem na čem se všichni pamětníci souzení a vyšetřovaní jak nacistickými vyšetřovateli, tak komunistickými referenty shodují, je okolnost, že i když byli vyslýcháni například gestapem, nebylo to tak zlé, jako když byli vyšetřováni vlastními lidmi. Lidé, kteří přestáli vyšetřování gestapa, neobstáli při vyšetřování komunistickými funkcionáři. Ladislav Holdoš tuto skutečnost shrnuje: „Fašistický mučitel chtěl z tebe vyrvat pravdu, ten náš lež.“[31]

Mezi psychologické formy násilí lze také počítat psychologickou manipulaci vyslýchaného, hlavně pokud se týče výslechu komunistů obviněných z protistátního spiknutí. Ti byli velmi často přesvědčováni, že v zájmu strany je, aby se ke zločinům přiznali, a jen strana ví, co je nejlepší. „V říjnu padesát jedna jsem začal znovu ‚doznávat‘. Strana to chce, tak se přizpůsobím. Mimochodem jednou byl u výslechu Doubek, šéf vyšetřovatelů, škrtil mě a řval, že přiznám ještě věci, o nichž se mi ani nezdá…Doubek tehdy řekl: ‚Jste na jedné straně řeky, strana je na druhé, a jestli chcete straně pomoct, pak musíte mít odvahu skočit do tý studený vody a přeplavat na druhý břeh, přiznat své viny, jako je přiznávají jiní. A vše bude v pořádku.[32]

K zhoubným důsledkům psychického a fyzického násilí je ještě třeba nutno přiřadit i účinky sociální deprivace, které byly vyvolané tím, že se zatčená osoba ocitla v sociálním vakuu. Většinou se jednalo o osoby, které byly ve svém osobním životě velmi aktivní, pohybovaly se v širokém spektru sociálních pozic a rolí, jež po zatčení byly redukovány na pouhou roli dobrého a poslušného vězně. Jedinou formou komunikace byl „rozhovor“ se svým referentem StB nebo většinou neverbální kontakty s příslušníky StB ze strážní jednotky.[33]

Významnou roli při vyšetřování měli také sovětští poradci, kteří byli často hlavními tvůrci a režiséry politických procesů. Ve vyšetřovatelích StB našli ochotné pomocníky, kteří jim bezmezně důvěřovali a konali všechno, co jim bylo přikázáno, tedy dostat z vyšetřovaného doznání, potřebné k výstavbě procesu. Sám hlavní vyšetřovatel StB pplk. Bohumil Doubek ve své výpovědi v roce 1957 uvedl: „ Já jsem nikdy nic ve vyšetřování neudělal bez rozkazu nebo pokynu poradců, ani jsem nemohl. A proto jsem si myslel, že nemohu nic zkazit a vůbec mne nemohlo napadnout, že bych za to mohl být brán k odpovědnosti.“[34] Funkce sovětského poradce měla někdy i funkci zcela odlišnou – upevnit vyšetřovatele v jejich dalším postupu, pokud se u nich projevily známky nedůvěry k politickým procesům a k formě výslechu.[35] Vyšetřovatelům pak bylo řečeno, že sovětští poradci mají informace, které oni nemají, a možná právě z tohoto důvodu se jim zdá postup nesprávný.[36] Dále se zasazovali o nové metody, které pak vyšetřovatelé dále používali.

Proč byly využívány různé prostředky fyzického násilí a psychického nátlaku, vypověděl Bohumil Doubek takto: „Protože jsme neměli k vyšetřování téměř žádných usvědčujících materiálů, bylo nám, mně, Karlu Košťálovi[37] i jiným, všemi poradci zdůrazňováno, že rafinovaný nepřítel a zkušený špion nezanechává po sobě nebo po své činnosti usvědčující materiály a že je třeba ho k doznání přinutit. Protože však takoví lidé jsou neobyčejně zatvrzelí, je třeba nedat jim čas k tomu, aby se mohli k výslechům připravit. Poradci bylo zdůrazňováno, že je nutno vyšetřovance nervově vyčerpat a přesvědčit je o tom, že již nemají žádnou naději na záchranu a jen doznání jim může zajistit alespoň nepatrné výhody.[38]

Všechny tyto faktory měly jen jeden cíl. Zničit morálku obžalovaného, podlomit jeho důstojnost a přinutit ho k doznání. K doznání, které bylo velmi důležité pro vyšetřovatele, neboť na jeho základě byl pak postaven celý proces. Bylo nutné, z jejich hlediska, přinutit obžalovaného vypovídat. Nebylo důležité, zda to, co říká, je pravda, či lež. Důležitější bylo, že to vyhovuje směru vyšetřování. Bylo těžké vydržet tento způsob zacházení. Někteří samozřejmě vydrželi déle, ale v konečném důsledku většina neměla tolik nadlidských sil, aby přestála tyto útrapy. Každý vyšetřovaný prošel svou cestou. Někteří odolávali dlouho, jiní se pokusili o sebevraždu, což zajisté bylo vyšetřujícími bráno za negativní prvek, protože to nevrhalo dobré světlo na jejich práci, a proto se snažili těmto situacím všemožně zabránit a obžalovaný měl z tohoto důvodu podléhat důslednější kontrole. Někteří si uvědomili bezbrannost svého odporu, pochopili svou bezmocnost a postupně přistupovali na požadavky vyšetřovatele.

Pro rozhodující většinu znamenalo sice doznání a psychický zlom důležitý předěl ve vyšetřování, přesto však neznamenalo okamžitou rezignaci. Skončilo, nebo se alespoň podstatně zmírnilo, fyzické násilí a psychologický nátlak. Ovšem na druhou stranu někdy toto doznání mohlo znamenat nástup dalších útrap, neboť dozorci pak začali požadovat doznání nové.[39] Většina však přece žila v přesvědčení, že vše změní soud, na kterém řeknou pravdu. Opět se mnoho pamětníků shoduje v tom, že tenkrát žili ještě v takovém stavu naivity, který je ale velmi rychle přešel.[40] U většiny soudů byl již znám výsledek a soud už znamenal jenom frašku, která dodávala zdání legitimity.

5. Způsoby vnitřního boje

Metody Státní bezpečnosti při vyslýchání byly již popsány v předcházející kapitole. Důležitou otázkou však zůstává dopad takového způsobu výslechu na psychiku vyslýchaného a taktéž podoba boje proti tlaku, který byl na něho vyvíjen. Obviněný se musel s faktory průběhu výslechu vyrovnat a určitým způsobem se proti nim postavit tváří v tvář, aby za prvé nepodlehl a nevypovídal podle vůle referenta (což bylo v mnoha případech nemožné) a za druhé aby se z výslechu, případně pobytu ve vězení, vrátil jako psychicky nezlomená osoba, která je pak dále schopna žít v občanské společnosti. Bylo nutné se na nově vzniklou situaci adaptovat, což se u každého jedince projevovalo jinou formou, neboť každý měl jiné jak své životní zkušenosti, tak i psychické predispozice boje proti psychickému nátlaku a násilí. Rozpoznáváme dvě základní formy adaptace. První formou je adaptace pasivní, tedy schopnost přizpůsobit se. Druhou formou je adaptace aktivní, tedy schopnost přizpůsobit si.[41] Podíváme-li se na toto rozdělení blíže, je nutné si vymezit pobyt ve vězení na dvě období. V prvním období, tedy v období před odsouzením, ve kterém byli obžalovaní napadáni různými způsoby za účelem doznání, nebylo dáno příliš na výběr, aby si mohli cokoliv přizpůsobit. Mohli proti svému stavu bojovat jen svými psychickými schopnostmi a psychickou odolností, aby nátlak na svou osobu takzvaně ustáli. V druhém období po odsouzení se dotyční dostávají do zcela jiné situace. Pozdější období je charakterizováno vznikem vězeňské subkultury – vězeň se stává členem odlišných sociálních skupin, ve kterých má možnost sociální interakce[42]. Následkem toho se mu naskýtá příležitost podmínky ve vězení částečně sobě přizpůsobit, k čemuž mu jsou nápomocni jeho spoluvězni. Tímto způsobem vzniká vězeňská subkultura, jež stojí v opozici proti vězeňskému personálu a tvoří oporu svým členům (ideologizace). V takovém případě se jeví pobyt ve vězení „snesitelnějším“, poněvadž jedinec má alespoň částečnou možnost „vytvářet“ podmínky pro svou osobu a vězeňský život.

V době konání výslechu byl vytvářen takový nátlak, že velmi často docházelo k rozdvojení osobnosti. „Ale na co nezapomenu a co je nejhroznější a co ze mě nikdy nevyjde – že jsou z vás najednou dva lidé… Já číslo jedna, jaký jsem vždycky byl, a já číslo dvě, který tomu prvnímu říká: ‚Ty jsi zločinec, ty jsi provedl to a to…‘ A on se brání. A vedou dialog, ti dva ve mně, je to úplné rozestoupení osobnosti, a jeden druhého neustále pokořuje: ‚Vždyť ty nemluvíš pravdu! Vždyť to není pravda!‘ A ten druhý říká: ‚Jo, je to pravda, já jsem to podepsal, já jsem to[43] Jak už bylo v předcházející kapitole napsáno, vyšetřovatelům šlo především o pokoření lidské důstojnosti a zničení lidské psychiky, aby byl potom dotyčný ochoten spolupracovat a podepisovat protokoly vyhovující tehdejšímu směru vyšetřování. Vyšetřovaní měli mít pocit rozpolcenosti a sami sebe se ptát: „Kdo jsi? Jsi ještě trochu normální, nebo už jsi trochu blázen? Do jaké míry už jsi blázen?“[44] Nezřídka se stávalo, že lidé pod tlakem okolností, které na ně působily ve věznici a pří výsleších, tento tlak neunesli a jejich psychická odolnost se zhroutila.[45]

Aby tento tlak vyslýchaní vydrželi, používali různé psychologické postupy, které se samozřejmě od osoby k osobě různily, avšak některé se vyskytovaly častěji. Vyšetřovanci velmi často utíkali ke svým vzpomínkám na mládí a dětství, kdy bylo všechno bezproblémové. Snažili si vybavit nejrůznější, mnohdy už zapomenuté vzpomínky na své rodiče, na rodný kraj nebo na své přátele. Útěk do minulosti byl velmi často prostředkem, jak zvládat stres ve vězení. Důležité bylo utéct z depresivního prostředí, jakým samozřejmě vězení bylo.[46]

Za únik z vězeňského prostředí se dá považovat rovněž modlitba a rozhovor s Bohem. Mnozí přicházeli do vězení jako věřící a jejich víra právě v tomto prostředí nabyla na síle a na významu. Bůh byl pro ně osobou, které se mohli s čímkoli svěřit. U některých však víra nabírá v tomto období podoby fatalismu ­– víra, že to, co se děje, je vůle Boží a jen Bůh ví, co je dobré. Pak už nezbývá nic jiného než se jenom svěřit do jeho rukou a počkat, co přijde.[47] Otázka Boha velmi jasně vysvítá ze vzpomínkových prací kněží, kteří berou toto období za zkoušku své víry, kterou musí projít, a proto musí ve své víře vytrvat. Mnoho lidí však přišlo do vězení jako nevěřící, často jako zapřisáhlí ateisté a právě ve vězení nastává zvrat v jejich pohledu na tuto tematiku. Ladislav Holdoš, který po roce 1948 zastával funkci „povereníka pre veci církevné“, byl členem ÚV KSS a generálním tajemníkem slovenské Národní fronty, své pocity shrnuje těmito slovy: „Pod dojmem toho strašného, děsivého, co se v tomto prostředí se mnou dělo, jsem se snažil uniknout do jiného světa. Vracel jsem se ve vzpomínkách ke své mamince, která byla zbožná protestantka, vracel jsem se do svého domova, do svého dětství a mládí. A v té souvislosti ve mně zazněla slova otčenáše… Balzám modlitby se stal každodenností. Zvykl jsem si modlit denně. Po ranním budíčku jsem vstal a umyl se a chodil až do raportu po cele a v duchu se modlil.“[48] Reálnost vězení byla tak děsivá, že není divu, že docházelo k velkým zvratům v životě člověka. Obrácení jedince na víru k těmto zvratům samozřejmě patří. Nicméně docházelo i k situacím přesně opačným, myslím tím ztrátu víry, což se samozřejmě občas stávalo, neboť někteří si nedokázali vysvětlit důvody svého zatčení, případně způsoby zacházení se svou osobou. Důsledky nabývaly různého charakteru – od zatvrzelosti, zatrpklosti, smíření se se svým osudem po psychické podlomení jedince, který následně začal s vyšetřovateli spolupracovat.

Tyto dva postupy zvládání stresu a deprese ve vězení patřily k nejčastějším metodám. Důležité bylo se nepodvolit a pořád se nějakým způsobem zaměstnávat. Mezi politickými vězni se vyskytovali velmi často lidé, kteří byli ve svém osobním životě velmi činní a špatně snášeli samotu, nicnedělání a netečnost. Proto si vymýšleli, tedy pokud to šlo a pokud měli ještě sílu, různé způsoby, jak tuto netečnost zvládat. Mezi ně patřila například matematika – zaměstnávali svůj mozek nejrůznějšími matematickými příklady, čímž vlastně také utíkali do jiného světa.[49] Nicméně nesmíme zapomínat ani na fakt, že pro vězně sloužil i čas strávený na samotce k tomu, aby si náležitě promysleli svůj stav, co řekli při výslechu a jak postupovat dále, aby neohrozili další lidi, své přátele, nejbližší atd.[50]

Jistý rozdíl existoval pro vyšetřované, kteří se ocitli na společné cele. Naštěstí ne všichni mohli být při vyšetřovací vazbě odděleni do samotek, a proto se někteří jedinci nacházeli z nedostatku místa na celách s větším počtem osob. Tito lidé mohli leckdy být sobě navzájem podporou. Dagmar Šimková nás informuje o atmosféře, která se vytvořila ve vyšetřovací vazbě, o tom, jak si ženy navzájem pomáhaly, těmito slovy: „Stále jsme si něco vyprávěly. Staré filmy a romány, přeříkávaly jsme si básničky, zkoušely se z násobilky, učily se francouzská slovíčka od Emilky, vysvětlovaly jsme si kuchařské recepty a vyprávěly ze svých životů všechno, co se vypravovat dá.[51] Byl to, jinými slovy řečeno, způsob, jak přestat myslet na vyšetřování a na výslechy. Bylo nutné nepoddávat se trudnomyslnosti a zkusit začít alespoň trochu „normální“ život, navázat sociální vztahy, utvořit si sociální síť, která pak pro vězně znamenala v dalším pobytu za mřížemi velké plus.

Někteří však bohužel tlak nevydrželi a snažili se uniknout zcela jinými způsoby. Mezi ně patřilo například polykání různých předmětů – lžic, sponek, drátů atd., aby se tak dostali do vězeňské nemocnice, což by byl alespoň na chvíli odpočinek od vězeňského pekla. Někteří tento tlak nevydrželi psychicky a vraceli se pak z vězení jako psychické ruiny. Jak již bylo výše konstatováno, ve vězení docházelo velmi často také k sebevraždám. Ze strany vězněného šlo o totální selhání psychiky, kdy už nevěděl, jak má dále postupovat. Tlak byl příliš silný na to, aby ho mohl sám zvládnout. Jediným východiskem, jak tuto situaci ukončit, pro něj bylo ukončit svůj život.[52]

Pro každého vězněného byl způsob boje se vzniklou situací individuální. Velmi často byl dotyčný donucen podepsat lži o své protistátní činnosti. Jen málokdo byl tak nepoddajný, aby vytrval. To vyžadovalo opravdu silnou osobnost. Pokud však člověk tyto útrapy přestál a vytrval, dostal se po odsouzení do úplně jiné situace, kdy se musel potýkat se zcela jinými problémy. Tam však už velmi často nebyl sám, ale měl po ruce společníky, kteří mu pomáhali nově vzniklé problémové okolnosti řešit. 

6. Závěr

Podmínky a způsob vyšetřování komunistických referentů se nijak zvlášť nelišil od způsobů výslechu nacistických vyšetřovatelů. Jak bylo poukázáno, bylo využíváno fyzického a psychického násilí za účelem vzniku a podepsání doznání, které tvořilo základní část a kostru následujícího soudního řízení. StB znala výhodu šoku zatčeného z uvěznění a tohoto momentu se snažila využít. „Máme zde výhodu psychologického přelomu vězně, který ještě včera byl na svobodě, stýkal se s přáteli, bavil se, četl, prostě byl sám svým pánem a jednal, jak chtěl, a dnes byl všeho toho, co souvisí se svobodným životem, zbaven a stal se vězněm. Jeho duševní stav je velmi těžký. Byl vytržen ze svého prostředí, posazen do vězení, které je pro něj mnohdy zcela novým zážitkem, a on se s tím nechce smířit. Není, až na některé výjimky, dobré nechat vězně ve vězení delší dobu bez výslechu. Musíme využít jeho rozháraného duševního stavu, a pokud to podle povahy případu jde, ukázat mu ihned bezperspektivnost jeho postavení. Připravovat ho na to, že tento stav, ve kterém se náhle ocitl, není jen přechodný, ale že bude trvat ještě dlouhou dobu, než bude moci vězení opustit.“[53]

Vyšetřovaný se musel se všemi momenty, které způsobuje uvěznění samo, ale které byly zostřeny podobou vedení výslechu, vypořádat. Musel překlenout šok a stres, způsobené ztrátou svobody a dalších atributů svobodného života. Zároveň se vyšetřovatelé snažili rozmanitými metodami, mezi nimiž nechybělo využití psychického a fyzického násilí, přinutit jedince vypovídat. Mezi postupy se nacházelo odpírání spánku, fyzické vyčerpání jedince z hladu, dlouhodobé držení na samovazbách, zastrašování, zneucťování, využívání slabých stránek a v neposlední řadě i fyzické napadání. Důležitou roli při výslechu hráli sovětští poradci jako legitimační prvek. Jednotlivci v návaznosti museli najít způsoby, jak se nepoddat, neprozradit informace a nepodepsat doznání. Mezi nimi se nacházel návrat k bezstarostnému dětství, modlení se k Bohu, zaměstnávání se různými způsoby nebo i promýšlení dalšího způsobu vypovídání. V příspěvku byly popsány i sebevražedné a sebepoškozovací pokusy. Forenzní výzkumy a využití jejich závěrů v bádání o této problematice napomáhá k lepšímu porozumění tehdejšího dění a k přiblížení se myšlení a mentalitě zatčených.

Nelze na závěr opomenout skutečnost, že tyto zkušenosti a vzpomínky zanechávaly v jedincích nepříjemné místo v pamětech, které bohužel ani v období po propuštění nebyly řešeny a spíše byly ukládány hluboko v nevědomí a později způsobovaly mnohé psychické a psychosomatické obtíže.[54] Sami vězni často přiznávají, že jim činilo obtíže se se svými zážitky svěřovat svým blízkým, rodičům, ale i svým dětem.[55] Tyto vzpomínky měly být ukryty na dlouhou dobu v paměti a již se nikdy znovu nevynořit. Až po roce 1989 se začíná o tematice politických procesů, vyšetřovacích způsobů a uvěznění za politické přesvědčení hovořit, což je nutno chápat i jako jeden z psychických způsobů vypořádání se se svou minulostí.

Bibliografie

Prameny

Národní archív Praha (NA)

-         fond Ministerstvo vnitra – tajné 1938–1954 (MV-T)

-         fond Ministerstvo vnitra – dodatky (MV-D)

-         fond Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV)

-         fond Branné bezpečnostní oddělení Ústředního výboru KSČ (BBÚV KSČ)

Literatura

AMESBERGEROVÁ, Helga – AUEROVÁ, Kathrin – HALBMAYROVÁ, Brigitte. Sexualizované násilí. Ženské zkušenosti z nacistických koncentračních táborů. Praha : BB Art, 2004.

BARTOŠEK, Karel – HOLDOŠ, Ladislav. Svědek Husákova procesu vypovídá : rozhovory Karla Bartoška s Ladislavem Holdošem o zážitcích z věznic a táborů pěti zemí, o komunistech bez moci a u moci, o Slovensku a o jiném. Praha : Naše vojsko, 1991.

BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe! Životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. Praha : Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2006.

FISCHER, Slavomil. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem : Univerzita J. Purkyně v Ústí nad Labem, 2006.

FOUCAULT, Michel. Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha : Dauphin, 2000.

FUČÍK, Bedřich – BARTOŠEK, Karel. Zpovídání: pražské rozhovory 1978–1982. Toronto : Sixty-Eight Publishers, 1989.

HÁLA, Jaroslav. Teorie a praxe vězeňství I.: prevence mimořádných událostí ve výkonu vazby. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1996.

HAVLÍČKOVÁ, Helena. Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v letech 1948–1989. Olomouc : Votobia, 2002.

HERETIK, Anton. Základy forenznej psychológie. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1993.

JANÁK, Dušan. Organizace a řízení československého vězeňství 1945–1955. In Vězeňství ve střední Evropě v letech 1945–1955. Praha : Vězeňská služba ČR, 2001.

JIRÁSEK, Miroslav. Z deníku vlastizrádce. Praha : Panorama, 1990.

KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno : Barrister & Principal, 2001.

KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost. Brno : Doplněk, 1999.

KÝR, Aleš. Zacházení s vězni na území ČSR v letech 1945–1955. In Vězeňství ve střední Evropě v letech 1945–1955. Praha : Vězeňská služba ČR, 2001.

MAŘÁDEK, Vladimír. „Krize v krizi“ a její výskyt ve vězeňském prostředí. České vězeňství. Č. 1, 1995, s. 8–15.

MÜLLER, Klaus-Dieter. Die Vergangenheit läst uns nicht los. Haftbedingungen politischer Gefangenen in der SBZ/ DDR und deren gesundheitliche Folgen. Berlin : Berlin Verl., 1998.

OLIVA, Otmar: Bytem v hrůze. Na Velehradě : Ottobre 12, 2002.

PALKOSKOVÁ-WIESENBERGEROVÁ, Albína. Nebyl to jen sen. Praha : LUXPRESS, 1991.

SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru. Koncentrační tábor. Praha : Argo, 2006.

StB o sobě: výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Připravil Karel Kaplan. Praha : Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002.

ŠIMÍČEK, František. Kovárna duší. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 1999.

ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha : Monika Vadasová Elšíková, 2003.

TOMEK, Prokop. Dvě studie o československém vězeňství 1948–1989: vývoj systému agenturní činnosti ve vězeňských zařízeních československého komunistického režimu 1948–1989: budování a vývoj věznic. Stav období 1948–1952. Praha : ÚDV, 2000.

VAŠÍČEK, Zdeněk. Přijetí podmínek: vybrané statě z let 1982–1996. Praha : TORST, 1996.

Použité rozhovory – vlastní archiv

Břetislav Jeník – 27. 5. 2006

Hana Truncová – 14. 7. 2005, 9. 4. 2006


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1]JANÁK, Dušan. Organizace a řízení československého vězeňství 1945–1955. In Vězeňství ve střední Evropě v letech 1945–1955. Praha : Vězeňská služba ČR, 2001, s. 3–4.

[2]Z usnesení ÚV KSČ z únoru 1951 se můžeme dočíst: „Represivní charakter trestu musí ostřeji vyniknout v boji proti buržoazii, kulakům a nepřátelům uvnitř dělnické třídy i agentům ve straně. Pseudohumanistické tendence, zvláště ve výkonu trestu, je třeba rázně odmítnout… ve vině i trestu bude ostře diferencováno mezi buržoazií a pracujícími.“ Z téhož dokumentu vyplývá, že pro výkon trestu odnětí svobody je důležitý „třídní profil, dosavadní způsob života, zaměstnání a pracovní morálka, politická uvědomělost a intenzita jeho činnosti“. NA v Praze, fond BBÚV KSČ 05/11, kart. 140 A, Úkoly vyplývající z úseku výkonu justice ministerstva spravedlnosti z usnesení ÚV KSČ z únoru 1951.

[3] Blíže v KÝR, Aleš. Zacházení s vězni na území ČSR v letech 1945–1955. In Vězeňství ve střední Evropě v letech 1945–1955. Praha : Vězeňská služba ČR, 2001

[4]Více k forenzní psychologii v NETÍK, Karel – NETÍKOVÁ, Daria. Vybrané kapitoly z forenzní psychologie. Praha : Karolinum, 1991, ČÍRTKOVÁ, Ludmila – ČERVÍNKA, František. Forenzní psychologie. Praha : Support, 1994.

[5] O vzniku moderního státu, prosazování se disciplíny a neustálé kontrole a dohledu nad jedincem se ve svých dílech zabývá Michel Foucault, především v knize Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha : Dauphin, 2000.

[6]Zavalila mě vlna absolutní beznaděje, když se člověk stane docela nemohoucím, kdy není možné se na něco zeptat a dostat odpověď. Bylo s námi jednáno jako s neživými věcmi, které nemají nárok na cokoliv se ptát, co se bude dít v příštích hodinách, natož dnech. Člověk, který ještě před několika hodinami byl pánem veškerého svého konání, svého času a rozhodování, nemůže pochopit tento svůj nový stav bezmoci, snad horší fázi, než skýtá otroctví.“ PALKOSKOVÁ-WIESENBERGEROVÁ, Albína. Nebyl to jen sen. Praha : LUXPRESS, 1991, s. 11.

[7] HÁLA, Jaroslav. Teorie a praxe vězeňství I.: prevence mimořádných událostí ve výkonu vazby. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1996, s. 31.

[8] MAŘÁDEK, Vladimír. „Krize v krizi“ a její výskyt ve vězeňském prostředí. České vězeňství. Č. 1, 1995, s. 8.

[9] VAŠÍČEK, Zdeněk. Přijetí podmínek: vybrané statě z let 1982–1996. Praha : TORST, 1996, s. 46. Vybraný úryvek dokumentuje období osmdesátých let, ovšem podle mého názoru je i přesto dokumentací vnímání času vězněm. Srovnej: „Zdálo se, že malý časový úsek, asi jeden den – naplněný každou hodinu šikanou -, trval nekonečně; avšak delší časový úsek, asi týden, každodenně stejný, utekl až podivně rychle. A moji kamarádi mi dávali za pravdu, když jsem říkal: v táboře trvá den déle než týden!“ SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru. Koncentrační tábor. Praha : Argo, 2006, s. 84. Úryvek dokumentuje pocity průběhu času vězně v koncentračním táboře nacistického Německa. Až s překvapivou podobností vězni v koncentračních táborech pociťovali stejné dojmy trvání času jako vězni v komunistických vězeních.

[10] Rozhovor s Břetislavem Jeníkem, provedený 27. května 2006.

[11] OLIVA, Otmar: Bytem v hrůze. Na Velehradě : Ottobre 12, 2002, s. 95.

[12] Tamtéž, s. 97. Srovnej MAŘÁDEK, Vladimír. „Krize v krizi“, c. d.

[13] Srovnej SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru. Koncentrační tábor. Praha : Argo, 2006, s. 59 ann.

[14] HERETIK, Anton. Základy forenznej psychológie. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1993, s. 194.

[15] KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno : Barrister & Principal, 2001, s. 183.

[16] KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost. Brno : Doplněk, 1999, s. 142.

[17] Ze záznamu z šetření stížnosti Dr. Horňanského na poměry v krajské věznici Uherské Hradiště se můžeme například dočíst: „Udává (Jiří Maláš – K. P.), že při výslechu byl inzultován pěstmi do hlavy, takže krvácel hlavně z nosu. Byl položen obličejem dolů, bit pravděpodobně gumovými obušky, hlavně v krajině hrudní, bederní, zadnice a v průběhu nohou… Zvláště byl tlučen na obou chodidlech, kde vznikaly puchýřovité hematomy. Byl prý nucen dělat dřepy a při pádech byl kopán… Dále bylo použito při vyšetřování elektrického proudu, a to tak, že mu byly vloženy do bot elektrody… Po výslechu byl položen na železné lůžko a každá ruka byla připoutána zvlášť americkými pouty ve vztažené poloze k železné tyči hlavy postele…“ NA Praha, fond KSČ – ÚV – 100/1, sv. 70, a. j. 544, Záznam z šetření stížnosti Dr. Horňanského na poměry v krajské věznici Uherské Hradiště na způsob zacházení a výslechu s vyšetřovanci.

[18] TOMEK, Prokop. Dvě studie o československém vězeňství 1948–1989: vývoj systému agenturní činnosti ve vězeňských zařízeních československého komunistického režimu 1948-1989: budování a vývoj věznic. Stav období 1948–1952. Praha : ÚDV, 2000, s. 73.

[19]  Srovnej KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty..., c. d., s. 26.

[20] KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost, c. d., s. 143.

[21] Rozhovor s Hanou Truncovou ze dnů 14. 7. 2005, 9. 4. 2006, srovnej rozhovor Břetislav Jeník, 27. 5. 2006.

[22] TOMEK, Prokop. Dvě studie o československém vězeňství..., c. d., s. 72. Srovnej KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel. Komunistický režim..., c. d., s. 190.

[23] KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost, c. d., s. 146.

[24] BARTOŠEK, Karel – HOLDOŠ, Ladislav. Svědek Husákova procesu vypovídá : rozhovory Karla Bartoška s Ladislavem Holdošem o zážitcích z věznic a táborů pěti zemí, o komunistech bez moci a u moci, o Slovensku a o jiném. Praha : Naše vojsko, 1991, s. 48.

[25] ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha : Monika Vadasová Elšíková, 2003, s. 23.

[26]Musela jsem se vysvléci do naha, a bez slamníku a přikrývek jsem byla držena po dobu dalších deseti dnů... Po mém dání do temnice zjistila jsem silné krvácení, a toto jsem hlásila Peškovi (vyšetřovatel – K. P.), tak ženě, která prováděla střežení. Při tom jsem podotkla, že mám obavy z potratu. Žádala jsem lékařské ošetření, a to jak na Peškovi, tak na zmíněné ženě, ale Pešek odpověděl, že je jednodušší, když taková bestie chcípne sama, než aby se jí muselo věšet.“ NA, fond SSNV – neuspořádáno, vězeňský osobní spis Vlasty Charvátové. Výpověď ze dne 6. 7. 1956.

[27] Při příchodu do vazby se musely ženy svléknout do naha. Bohužel ne vždy byly přebírány dozorkyní. Dalším příkladem využívání ženského studu je popis příhody Dagmar Šimkové, kdy ženy běhaly ve vězení do koupelny po chodbě nahé kolem dozorců. In: ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha : ORBIS, 1991, s. 25–26. Více taktéž in HAVLÍČKOVÁ, Helena. Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v letech 1948–1989. Olomouc : Votobia, 2002, s. 214.

[28] O sexualizovaném násilí více in AMESBERGEROVÁ, Helga – AUEROVÁ, Kathrin – HALBMAYROVÁ, Brigitte. Sexualizované násilí. Ženské zkušenosti z nacistických koncentračních táborů. Praha : BB Art, 2004.

[29] KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost, c. d., s. 147.

[30] Tamtéž.

[31] FUČÍK, Bedřich – BARTOŠEK, Karel. Zpovídání pražské rozhovory 1978–1982. Toronto : Sixty-Eight Publishers, 1989, s. 166.

[32] HOLDOŠ, Ladislav – BARTOŠEK, Karel. Svědek Husákova procesu vypovídá, c. d., s. 55.

[33] Srovnej KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty..., c. d., s. 27 an.

[34] StB o sobě: výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Připravil Karel Kaplan. Praha : Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 251 an.

[35] „Pamatuji se na jeden rozhovor s příslušníkem lidových milicí Brůhou, který mně krátce po svém nástupu do bezpečnosti řekl: ,Víš, kdyby tu nebyli poradci, tak bych tomu ničemu nevěřil a myslel, že je to lumpárna. Ale takhle je to jiné. Oni přece vědí, co mají dělat.‘“ Tamtéž, s. 61 an.

[36] Tamtéž, s. 254.

[37] Vyšetřovatel StB a náměstek ministra vnitra.

[38] KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost, c. d., s. 239.

[39] Tamtéž, s. 150.

[40] Rozhovor s Hanou Truncovou ze dnů 14. 7. 2005, 9. 4. 2006: To ten vězeň, když už něco, když už chtěl mít od nich pokoj, tak prostě to napsal, podepsal. A řek si, já se ozvu u soudu, jo? Já jsem si představila, že budu tam přísahat nad nějakým křížem, to už dávno vodklidili všechny kříže, já jsem na tohleto byla strašně naivní vězeň.

[41] MAŘÁDEK, Vladimír. „Krize v krizi“ a její výskyt ve vězeňském prostředí, c. d., s. 8–15.

[42] Samozřejmě pokud se nachází ve vězení, kde je mu to umožněno.

[43] FUČÍK, Bedřich – BARTOŠEK, Karel. Zpovídání, c. d., s. 41.

[44] HOLDOŠ, Ladislav – BARTOŠEK, Karel. Svědek Husákova procesu vypovídá, c. d., s. 69.

[45] I v současných penologických studiích se můžeme dočíst, že zkušenost z uvěznění bývá na různých škálách, které srovnávají zátěžové situace, zpravidla umisťována hned za takovou událost, jako je úmrtí člena rodiny. Vyšetřovací vazba představuje rizikovou a silně zátěžovou situaci. Je samozřejmě nasnadě poté srovnat zátěž současných delikventů s tehdejšími osobami zatčenými pro politické přečiny a je poté důležité zdůraznit, že podmínky vyslýchání byly naprosto odlišné od současných. Zátěž na vyšetřované musela tak zcela určitě představovat daleko vyšší stupeň. In FISCHER, Slavomil. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem : Univerzita J. Purkyně v Ústí nad Labem, 2006, s. 50 an.

[46] Rozhovor s Hanou Truncovou ze dne 14. 7. 2005, 9. 4. 2006.

[47] ŠIMÍČEK, František. Kovárna duší. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 1999 – passim.

[48] HOLDOŠ, Ladislav – BARTOŠEK, Karel. Svědek Husákova procesu vypovídá, c. d., s. 71–72.

[49] JIRÁSEK, Miroslav. Z deníku vlastizrádce. Praha : Panorama, 1990, s. 18 an.

[50] Rozhovor s Hanou Truncovou ze dne 14. 7. 2005, 9. 4. 2006.

[51] ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky, c. d., s. 23.

[52] Jedná se o reakce na negativní psychosociální jevy a na způsoby zacházení s vězni ze strany dozorčího personálu. Touto reakcí je agresivita vyvolaná proti své vlastní osobě – sebepoškozování, suicidální jednání nebo soustavné odmítání potravy (hladovka). Kromě agrese vůči vlastní osobě jsou zaznamenány případy agresivity vůči personálu nebo vůči spoluvězňům ve formě šikany. Co se tohoto způsobu vyrovnávání s nastalou krizí týče, musí být přiznáno, že v pamětech a vzpomínkách se o této formě nikdo nevyjadřuje. To však neznamená, že by neexistovala, spíše se domnívám, že se jedná o záměrnou katarzi. FISCHER, Slavomil. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem : Univerzita J. Purkyně v Ústí nad Labem, 2006, s. 60–62.

[53] BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe! Životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. Praha : Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2006, s. 22.

[54] Posttraumatická zátěžová porucha byla v roce 1980 jako oficiální diagnostická kategorie zavedena americkými psychiatry. V té době to byla již zcela známá psychická nemoc, která byly popsána na následcích politického pronásledování obětí nacionalistického socialismu. Více informací o posttraumatické zátěžové situaci in DENIS, Doris. Posttraumatische Störungen nach politischer Inhaftierung in der DDR, In MÜLLER, Klaus-Dieter. Die Vergangenheit läst uns nicht los. Haftbedingungen politischer Gefangenen in der SBZ/ DDR und deren gesundheitliche Folgen. Berlin : Berlin Verl., 1998.

[55] Podle mnohých rozhovorů s bývalými politickými vězni.

 


Celý článek | Autor: Mgr. Klára Pinerová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.