Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Fikční svět Maria Bellatina - současná mexická próza

Vydáno dne 15. 06. 2008 (3361 přečtení)

Mgr. Andrea Alon (1977) je doktorandkou na Ústavu románských studií FF UK, obor románské literatury. Věnuje se studiu současné mexické prózy.

Posudky:

Doc. PhDr. Hedvika Vydrová, Ústav románských studií FF UK - ZDE

PhDr. Anežka Charvátová, Ústav románských studií FF UK - ZDE


Abstract:

Mario Bellatin es una de las voces más originales y radicales de la narrativa mexicana contemporánea. El artículo comienza con un breve panorama de la narrativa mexicana actual tratando de situar la obra de Bellatin en el contexto de las letras mexicanas desde los años noventa cuando fueron publicadas las primeras novelas de dicho autor. A continuación se concentra en el análisis de la obra misma del escritor, apoyándose principalmente en la teoría literaria de los mundos posibles descrita por Lubomír Doležel. La autora del presente artículo trata de analizar varios rasgos específicos que reaparecen de manera regular en la obra de Bellatin y así contribuyen a crear un mundo narrativo original que el lector reencuentra en cada una de las obras. Este mundo bellatinesco unifica varios libros del autor y hace que sus novelas, relatos y cuentos parezcan capítulos de una sola obra. El artículo se dedica también a otros aspectos que forman parte de la poética del autor: el compromiso cuestionable y el carácter interdisciplinario de su literatura.

Klíčová slova:

Mario Bellatin, současná mexická próza, fikční svět, fikční encyklopedie, angažovanost


Obsah:

Úvod

1. Mario Bellatin a směřování současné mexické prózy

2. Mario Bellatin, autor jednoho díla

3. Fikční svět Maria Bellatina

3.1. Intensionální strukturace Bellatinova světa

3.2. Mezery a čtenářova rekonstrukce

3.3. Fikční svět jako literární systém

3.4. Narativní modality

3.5. Bellatinova fikční encyklopedie

3.5.1. Japonské romány

3.5.2. Falešná pojmenování a záměrná nepojmenování

4. Falešná angažovanost

5. Literatura jako interdisciplinární umění

Závěr. Fragmentární svět samoty


Fikční svět Maria Bellatina. Současná mexická próza

Úvod

Sergio Pitol, jedna z nejvýraznějších osobností mexického kulturního a intelektuálního života, spisovatel a držitel ceny Premio Cervantes za rok 2005, ikona dnešní generace mexických spisovatelů, řekl po vydání Bellatinova Salónu krásy: S Mariem Bellatinem mezi námi se román opět stává vysokým žánrem. Podobný výrok z úst člověka tak sečtělého je nesporně velikým uznáním i povzbuzením. Pitolova a Bellatinova tvorba si jsou na první pohled dosti vzdáleny. Barokně hustý, popisný a detailně propracovaný Pitolův styl zcela kontrastuje s jazykovým minimalismem a strohostí Maria Bellatina. Přesto tyto dva autory mnohé spojuje. Vzájemná propojenost mezi jednotlivými díly, výrazná osobitost, kterou se jejich tvorba stává těžko zařaditelnou do kontextu mexické prózy, a konečně i jakési tajemství, které v jejich dílech dřímá. Ptají-li se jich na vlivy a zdroje, z kterých čerpají, oba vyzdvihují a na první místo řadí umění kinematografie. Pro oba je literatura životní potřebou. Nejen svou erudicí a jemnou ironií navazují na Jorge Luise Borgese, jehož hlas se ve tvorbě obou autorů jasně ozývá. Spřízněnost spisovatelů, které dělí jedna generace, potvrzuje i skutečnost, že Pitol a Bellatin jsou přátelé a vzájemní obdivovatelé. Když Pitol mluví o obnově a nové cestě mexické prózy, říká, Bellatin je nejradikálnější.

1. Mario Bellatin a směřování současné mexické prózy

Mario Bellatin (1960) je dnes neodmyslitelnou postavou současné hispanoamerické prózy. Svou prvotinu, román Solné ženy (Mujeres de sal), publikoval v roce 1986. První úspěšné romány spadají do 90. let minulého století, což ho řadí k nové generaci mexických spisovatelů, jejichž tvorba se zviditelňuje právě v tomto období. Jde vesměs o autory narozené v šedesátých letech, tedy v období boomu, které pro hispanoamerickou literaturu představuje zásadní mezník. Tato nová generace se právě vůči období boomu často vymezuje.

Největší pozornost vzbudila ke konci minulého století skupina pěti spisovatelů v čele s Jorge Volpim, která se v polovině devadesátých let příznačně definovala jako generace Crack a v roce 1996 vydala manifest. V hispanoamerickém literárním kontextu je jakýmsi protějškem chilské skupiny McOndo vedené spisovateli Albertem Fuguetem a Sergiem Gómezem, ačkoli program obou skupin se i přes určité podobnosti liší. Spisovatelé hnutí Crack přicházejí především s odmítnutím laciné podoby magického realismu, která často charakterizuje spíše romány období známého jako postboom. Dále se stavějí proti veškerým klišé tradičně spojovaným s hispanoamerickou literární tradicí, a proto tvorbu spisovatelů hnutí Crack charakterizuje důrazný odklon od stěžejních mexických témat, jako jsou národní historie a definování národní identity, předkolumbovské kultury, mytologie, vrstvení kultur. Dějiště se tak nejednou přesouvá do Evropy, autoři čerpají z nedávné evropské historie a mezi postavami najdeme jen málo Mexičanů. Tvorba Maria Bellatina s touto generací sice na první pohled může souznít v samotném odklonu od mexických témat, avšak tento odklon se děje zcela zásadně jiným způsobem, a proto nelze Bellatinovu tvorbu s Crackem nikterak spojovat. O Bellatinově inspiraci japonskou, arabskou či židovskou kulturou pojednáme v následujících kapitolách. Dodejme, že generace Crack není první, kdo se vyhýbá mexickým tématům. Postupné opouštění národní problematiky ojediněle zaznamenáváme už u spisovatelů předchozí generace (např. Sergio Pitol, Salvador Elizondo, José Emilio Pacheco, Juan García Ponce). Pro spisovatele Cracku je však tento odklon radikální a programový.

Další výraznou postavou na poli současné mexické prózy je Xavier Velasco (1964), jehož vynesl na literární výsluní román Ďábel strážný (Diablo guardián, 2003), za který obdržel prestižní španělskou cenu Premio Alfaguara. Tento rozsáhlý novodobý pikareskní román, jehož antihrdinkou je patnáctiletá Violeta, zpracovává vedle jiných téma mládeže, střední třídy, mexického komplexu méněcennosti, pohraničí, drog a prostituce, odkazuje se na rockovou hudbu a pop kulturu, používá rytmus rapu, mluvený jazyk mládeže a „spanglish“. V jistém smyslu tak navazuje na proud literatury, který se v šedesátých letech utvářel v Mexiku ve stínu velkých spisovatelů boomu a který známá mexická spisovatelka a literární kritička Margo Glantz sporně pojmenovala Literatura de la Onda. Označení Onda, spojované s mexickou obdobou hnutí hippies, vyvolalo značné rozhořčení ze strany spisovatelů, které Margo Glantz takto označila. Pojmenování bylo vnímáno jako pejorativní a literatura s touto nálepkou jako nízká. José Agustín, který bývá považován za hlavního představitele literární Ondy, s Margo Glantz dodnes polemizuje a s její terminologií, kterou považuje za mylnou, se ani dnes neztotožňuje. Je však nezpochybnitelné, že literatura, kterou do Mexika nově uvedla tato generace (José Agustín, Gustavo Sainz, Parménides García Saldaña), ať už ji nazveme jakkoli, výrazně ovlivnila pozdější literární vývoj v Mexiku a stala se klíčovou nejen pro současnou mexickou prózu (Juan Villoro, Xavier Velasco), ale i kinematografii.

V celkovém kontextu současné mexické prózy některá výše zmíněná témata Velascova románu (pohraničí, drogy) dílo přibližují k jinak poněkud odlišnému proudu, který bývá označován jako pohraniční literatura (literatura fronteriza). Soustřeďuje se na území mexicko-americké hranice a témata související s touto oblastí: ilegalita, obchod s drogami, násilí a podobně. Jako příklad můžeme uvést jméno Luise Humberta Crosthwaita (Tijuana, 1962) a jeho dílo s výmluvným názvem Návod k překročení hranic (Instrucciones para cruzar la frontera, 2002). Pohraniční literatura se zčásti překrývá s tzv. severní literaturou (literatura del norte), označení, které se používá spíše pro jev určité decentralizace a které zahrnuje tvorbu spisovatelů pocházejících z oblastí severní části Mexika. Autoři ze severu nutně nepojednávají o tématech pohraniční literatury, jejich tvorba je různorodá a jediným pojítkem mezi nimi často zůstává jen místo původu. Mezi čelní autory ze severu patří například Eduardo Antonio Parra, Elmer Mendoza, Daniel Sada či David Toscana.

Dalším, neopominutelným rysem současné románové tvorby je stále stoupající počet žen spisovatelek a častější zastoupení témat spojených s postavením ženy v mexické společnosti (literatura femenina). Tato tendence má rovněž své kořeny již v šedesátých letech, kdy vyšla klíčová díla tří velkých Mexičanek: Eleny Garro, Rosario Castellanos a Eleny Poniatowské.

Znovuzrození a jisté obnovení zažívá též historický román (v Mexiku tradičně spojován s románem mexické revoluce), který mívá výrazné dokumentární rysy, často čerpá z mexické historie 19. století a nezřídka nabývá podoby národní alegorie. Počátek této nové linie historického románu lze vidět v knize Zprávy z císařství (Noticias del Imperio, 1987) Fernanda del Pasa, spisovatele, jehož předchozí romány z šedesátých let byly experimentální povahy v souladu s kánonem hispanoamerického boomu. Oblibu a kvalitu historického románu dokládá i skutečnost, že nedávnou anketu publikovanou v mexickém literárním časopisu Nexos (číslo 355, duben 2007) o nejlepší mexický román za posledních třicet let, v níž hlasovalo 60 spisovatelů a literárních kritiků převážně mexického původu, vyhrály právě Zprávy z císařství. V současné době patří mezi významné autory historických románů například Enrique Serna, Rosa Beltrán, Cristina Rivera Garza.

Na závěr našeho stručného přehledu, který není ani zdaleka vyčerpávající, zmíníme ještě tvorbu, v níž hraje výraznou roli násilí, sex, perverze, předměstí a marginalita. O podobné próze se někdy v mexických literárních kruzích mluví jako o špinavém realismu (realismo sucio) a za předního představitele je považován spisovatel a esejista Guillermo Fadanelli, který je zároveň vydavatelem kontrakulturního časopisu Moho. Všechny zmíněné směry jsou samozřejmě velmi obecné a vzájemně se překrývají a prolínají, mnozí autoři pěstují literaturu různorodou a mnozí se k žádné z vyjmenovaných tendencí nijak nepřibližují. Už jsme naznačili, že podobné směřování, jaké zažívá mexická próza, lze pozorovat i v jiných tvůrčích disciplínách, snad nejvýrazněji v současné mexické kinematografii či hudbě.

2. Mario Bellatin, autor jednoho díla

Mario Bellatin se narodil v mexickém hlavním městě v roce 1960, mládí však prožil v peruánské Limě, kde také vydal svých prvních pět románů, což vysvětluje, proč se o Bellatinovi někdy píše jako o spisovateli mexicko-peruánském. Do Mexika se vrátil v polovině devadesátých let, předtím strávil několik let na Kubě, kde studoval.

Po své nepříliš významné prvotině Solné ženy (Mujeres de sal, 1986) na sebe upozornil následujícími třemi romány, které v roce 1994 souborně vyšly pod názvem Tři romány (Tres novelas). Všechny tyto tři romány, Skleníkový efekt (Efecto invernadero, 1992), Věčný kánon (Canon perpetuo, 1993), Salón krásy (Salón de belleza, 1994) jsou už dokonalou ukázkou Bellatinovy poetiky a vytvoření fikčního světa ve smyslu, v jakém se bude rozvíjet v jeho další próze. Po návratu do Mexika vydává romány Čínská dáma (Damas chinas, 1995), Slepý básník (Poeta ciego, 1998), Zahrada paní Murakami (El jardín de la señora Murakami, 2000), Květy (Flores, 2000), domnělý překlad románu neexistujícího slavného japonského autora Shiki Nagaoka: fiktivní nos (Shiki Nagaoka: una nariz de ficción, 2001), Škola lidské bolesti v Sečuánu (La escuela del dolor humano de Sechuán, 2001), Mutant Jákob (Jácobo el mutante, 2002), Psí hrdinové (Perros héroes, 2003). Mezi nedávné Bellatinovy práce patří Lekce pro mrtvého zajíce (Lecciones para una liebre muerta, 2005), Přenosná underwoodka, model 1915 (Underwood portátil. Modelo 1915, 2005), Denní směna opice a pacienta (La jornada de la mona y el paciente, 2006), prózy fragmentárního charakteru s prvky metafikce a se skutečnými i vymyšlenými autobiografickými rysy, které jsou vlastně jakousi kompilací momentů z autorových předchozích děl, komentářů a polemik s kritikou. Zatím poslední román Maria Bellatina byl vydán španělským nakladatelstvím Anagrama a nese název Velké sklo (El gran vidrio, 2007).

K Bellatinově popularitě přispěl mimo jiné rok 2000, ve kterém byl jeho román Salón krásy nominován na prestižní francouzskou cenu Médicis za nejlepší zahraniční román publikovaný ve Francii. O rok později pak ve své rodné zemi získal rovněž významnou cenu Premio Xavier Villaurrutia za román Květy. Jeho dílo bylo zatím přeloženo do angličtiny, němčiny, francouzštiny, italštiny a portugalštiny a je už dnes předmětem studia na amerických univerzitách a ve Španělsku. Mimo jiné založil Dynamickou dílnu pro spisovatele (Taller Dinámico de Escritores).

Dílo Maria Bellatina tvoří v současnosti necelé dvě desítky próz. Každá z nich se vyznačuje vlastní originalitou, přesto je autorův rukopis nezaměnitelný. Stačí přečíst jednu z jeho knih a čtenář snadno rozpozná Bellatinovo autorství u dalších, k čemuž přispívá i skutečnost, že jedním z rysů Bellatinovy tvorby je vzájemná propojenost jeho děl. Bellatin bývá považován za autora jediného díla, jehož pomyslnými kapitolami jsou jednotlivé romány či povídky. I on sám své dílo tak vidí, o čemž svědčí i nedávno vydaná publikace nazvaná Průhledný pták (Pájaro transparente, Mansalva, 2006). Tímto argentinským vydáním měl Bellatin v úmyslu vytvořit nové dílo na základě svých předchozích. K tomuto účelu použil tří ze svých předchozích próz, románu Věčný kánon a povídek Černá kulička (Bola negra) a Pohled průhledného ptáka (La mirada del pájaro transaparente), původně napsanou pro antologii povídek současných mexických autorů Nějaké lepší město (Una ciudad mejor que ésta) uspořádanou Davidem Miklosem a vydanou v roce 1999 nakladatelstvím Tusquets. Z titulů vytvořil názvy kapitol a přidal čtvrtou, závěrečnou kapitolu, aby, jak říká, tento čin odůvodnil a dokázal, že vše je součástí téhož psaní. Závěrečnou kapitolou je ve skutečnosti sebekritická přednáška, kterou autor přednesl ve španělském El Escorialu a ve které se snažil rozebrat své dílo na pozadí nálepky podivného spisovatele. Kapitola je příznačně pojmenována Je zvláštní být zvláštním spisovatelem (Lo raro es ser un escritor raro). I zde můžeme znovu vzpomenout na Sergia Pitola, který nejednou vložil jako kapitolu románu některou z předchozích povídek. Jednotícím prvkem spisovatelovy tvorby je mimo jiné Bellatinův vypravěčský styl, jenž spolu s návratnými motivy vytváří specifický narativní fikční svět, který je v rámci jistých variací a nuancí jeden a týž v celé autorově tvorbě. V roce 2005 vydala mexická pobočka španělského nakladatelství Alfaguara Bellatinovo souhrnné dílo (Obra reunida), které obsahuje 13 autorových próz.

3. Fikční svět Maria Bellatina

3.1. Intensionální strukturace Bellatinova světa

Mario Bellatin je od prvních stránek nápadný svou úsporností vyjadřování, která může někdy působit až toporně a prostoduše. Tento koncizní autor si vystačí s minimem jazykových prostředků, vyhýbá se dlouhým souvětím, užívá jen nezbytná adjektiva, v jeho tvorbě se téměř neobjevují dialogy či úvahy. Jde o holé, krátké a nezaujaté komentování skutečností, událostí a dojmů. Román může někdy působit takřka jako stručné převyprávění. Některé romány mají fragmentární charakter, jiné si uchovávají relativní celistvost. Bellatinův způsob vyprávění má ještě jeden podstatný a nezaměnitelný rys, kterým se autorovi daří vytvářet maximální napětí a držet čtenáře v přitažlivém neklidu. Je jím autorův dokonalý odstup, chladná nezaujatost, lhostejná odtažitost, falešná nevinnost, které charakterizují Bellatinovo psaní. V jeho knihách se téměř nesetkáváme s emocemi, a pokud ano, nepůsobí důvěryhodně. Svět Bellatinových knih, přestože je drsný, syrový až morbidní a surový, je světem bez soucitu, pláče, lásky, vášně, nadšení, útrap či rozhořčení. Chybí v něm sebemenší emotivní náboj a tato emoční neutralita je pro čtenáře velmi zarážející. Autorův vypravěčský styl plně odráží spisovatelův záměr: dostat čtenáře do tápající pozice, sebrat mu jeho předsudky a jistoty, a otevřít mu tak cestu do fikčního světa.  

3.2. Mezery a čtenářova rekonstrukce

Bellatinův minimalismus plní svou funkci; romány jsou utkány nejen z toho, co je řečeno, ale zásadní měrou také z toho, co je zamlčeno. Bellatin úmyslně pojímá psaní jako hru, kterou rozehrává se čtenářem. Předkládá mu text, ve kterém je mnoho nedořečeného a naznačeného. Znejistěnému čtenáři nepomáhá, spíše ho mate, svádí na špatnou cestu a někdy se mu i vysmívá. Bellatin je kritiky často označován za spisovatele ticha, který ponechává čtenáři svobodu dotvořit si román sám. Jeho tvorba tak částečně odráží Iserovu recepčně-estetickou koncepci, teorii o mezeře a implikovaném vnímateli, představu interaktivního čtení a subjektivního zaplňování mezer. Čtenář se stává spoluautorem díla, mezery čekají na jeho doplnění. Mnohdy je nemožné rozlišit, zda autor čtenáře navádí na určitou cestu cílové interpretace, či ji z ní záměrně svádí. Sám autor tvrdí, že neexistuje jediná, pravdivá interpretace jeho děl. V rukou každého nového čtenáře vzniká nové dílo. Autor napíše a čtenář dotvoří. Kolik čtenářů, tolik verzí jedné knihy. A každé další přečtení vede k novému porozumění. Zdá se, že Bellatinova tvorba má hermeneutický aspekt. Podle Isera však čtenář zaplňuje mezery na základě svých znalostí, které vycházejí z jeho zkušenosti se světem úplným, aktuálním. Doležel zde vidí slabinu recepčně-estetické koncepce. Mimesis, odvržená moderními a postmoderními tvůrci světů, se mstí tím, že řídí čtenářovu rekonstrukci.[1] Jak si dále ukážeme, v případě Bellatinova díla mimetická rekonstrukce selhává, čímž Iserovu teorii o mezeře přesahuje. O této otázce pojednáme v kapitole o fikční encyklopedii.

3.3. Fikční svět jako literární systém

Již jsme naznačili, že jednotlivé prózy Maria Bellatina se odehrávají ve stejném fikčním světě, a tvoří tak koherentní celek. Sám spisovatel k tomu říká:

To, co píši, je poslušno literárnímu systému, který jsem si vymyslel a postupem času zdokonaloval. Vytvoření takového systému mi velmi pomáhá, neboť mi dává pocit, že knihy postupně spoluvytvářejí jakýsi organický celek, že příběhy, které vyprávím, ustupují do pozadí a to, co vyniká, je literatura. 

A dodává:

Moje práce vypadá takto: Položím si několik otázek, a ve chvíli, kdy se text rozvíjí, se snažím vytvářet soběstačný vlastní svět, který bude mít své vlastní zákony, který vyvolá své vlastní otázky, odpovědi, způsoby vidění světa, to vše v rámci svého vlastního kruhu. Chci, aby realita zůstala venku, aby se nekonfrontovala s textem realita, nýbrž samotný text, který vytváří mechanismy sloužící k jeho dešifrování.[2]

3.4. Narativní modality

Bellatinův narativní fikční svět je svět přirozený, který se v nemalém měřítku podobá světu aktuálnímu, z něhož hojně čerpá. Jde o svět paralelní, analogický, který si i přes svou absurdnost a hermetičnost uchovává řád, koherentnost a logiku. Pokusme se nyní popsat fikční svět Bellatinovy prózy na základě modálních systémů tak, jak je definuje Lubomír Doležel.

Z aletického hlediska jde o svět přirozený, neboť jde o svět fyzikálně možný, kde se neděje ani neexistuje nic, co by bylo v rozporu s přírodními zákony světa aktuálního. Avšak jeden ze zcela zásadních rysů Bellatinova fikčního světa se definuje na úrovni aletického vybavení postav. Většina osob obývající Bellatinův svět trpí nějakou aletickou ztrátou. Doležel mluví o aletických cizincích, tj. fikčních osobách, kteří se odchylují v nějakém základním rysu od standardu světa. Můžeme také mluvit o postavách fragmentárních, neúplných či marginálních. V Bellatinových prózách vždy vystupují ve větší či menší míře lidé nemocní a zdravotně postižení. A pokud jejich újma není z oblasti zdravotní, definuje se na úrovni společenského standardu, často se kombinuje obojí: např. homosexuál s chybějící nohou. Po boku travestitů, homosexuálů a narkomanů v něm defilují lidé trpící závažnou nemocí či nejrůznějším fyzickým postižením (sám Bellatin se stal obětí léku thalidomid podávaného v 60. letech těhotným ženám a narodil se bez jedné ruky, kterou mu dnes nahrazuje ortopedická protéza). Ve fikčním světě Bellatina se aletická ztráta stává standardem, nemoc či fyzické postižení se stává normou, pravidlem a nikoli výjimkou, a tak je tento svět i představen čtenáři, neutrálně a bez soucitu.

Deontická omezení určují fikční svět především na úrovni norem a konvencí. Deontická struktura fikčního světa se mění zavedením nových norem a pozměněním a zrušením norem existujících.[3] Bellatinův svět zdánlivě respektuje normy a konvence aktuálního světa, v pozadí je však patrná ironie. Toto ironické nahlížení konvencí především z oblasti rodinných vztahů či náboženství občas způsobí určité posuny. Například v povídce Černá kulička náboženské zvyky přikazují, že rodiče dospělého entomologa Enda Hiroshiho musí žít nesezdáni a odděleně, dokud staré služebné nevypadnou všechny zuby. Do té doby se mohou setkat pouze v přítomnosti jejich syna.

Axiologická struktura světa vychází z hodnotového žebříčku. Bellatinův svět se zdá být světem bez zjevné valorizace, hodnoty i nehodnoty jsou v něm podobně jako emoce redukovány na minimum. Už bylo řečeno, že Bellatinův svět funguje bez lásky, soucitu, přátelství. Vše, co je popisováno, je prezentováno neutrálně, s odtažitou lhostejností. A pokud je nějaká hodnota či emoce nastíněna, způsob, jakým je čtenáři představena, ji činí nevěrohodnou. Tak ani činnost protagonisty v Salónu krásy, který přijímá nevyléčitelně nemocné pod střechu svého kadeřnického salónu a pečuje o ně až do jejich skonání, nelze s určitostí vnímat jako dobrotivost. Čtenář nenabývá pocitu, že by tak hlavní představitel činil z morální povinnosti, či ze soucitu. Próza je silně estetizovaná, přes veškerou péči se hlavní hrdina ve svých myšlenkách více zaobírá postupným odumíráním rybiček, uvadlostí všudypřítomných akvárií a zašlou slávou bývalého salónu, než devastujícím koncem svých pacientů.

Z epistemického pohledu se v Bellatinových prózách vždy vine jakási tajemná nit, která však zůstává neuchopitelná a čtenáře ponechává jeho dohadům a domněnkám. V nejednom případě bývá nositelkou tajemství například záhadná postava služebné (Chráněnkyně ve Skleníkovém efektu, Etsuko v Zahradě paní Murakami, Charifa v Pohledu průhledného ptáka a do jisté míry i Shikibu v Černé kuličce, trenér-ošetřovatel v Psích hrdinech a mladý sluha v Shiki Nagaoka: fiktivní nos). Zdá se, že postava služky u Bellatina má svou předchůdkyni např. v enigmatické Madame z Pitolových Květinových slavností (Juegos florales, 1982). Klíčem k objasnění se zdá být též nepřítomný text, o kterém se mluví, jeho obsah však zůstává skrytý (Zahrada paní Murakami, Shiki Nagaoka: fiktivní nos, Slepý básník, Škola lidské bolesti v Sečuánu, Psí hrdinové), jindy v textu opakovaně figuruje nenápadná zmínka o jistých sochách (Skleníkový efekt), tají se zásadní funkce igelitových tašek v životě jedné rodiny (Psí hrdinové), nebo se naráží na zakázanou a nebezpečnou hru tří bílých kamenů proti třem černým kamenům (Zahrada paní Murakami). V předchozí kapitole jsme již naznačili, že Mario Bellatin staví svůj fikční svět na dvojznačnosti, záměrné nedořečenosti, scestí, domněnkách, falešných stopách, matení a hře. Přes mnohé výpůjčky ze světa aktuálního je zdánlivě průhledný až prostoduchý Bellatinův svět nejednoznačný a enigmatický.

3.5. Bellatinova fikční encyklopedie

3.5.1. Japonské romány

Každá fikční encyklopedie se více či méně odchyluje od encyklopedie světa aktuálního. (…) Odkrývání implicitního významu ve fikčních textech řídí nesmírně rozmanité fikční encyklopedie. Aby čtenář mohl rekonstruovat a interpretovat fikční svět, musí přeorientovat svůj kognitivní postoj ve shodě s encyklopedií tohoto světa. Jinými slovy, znalost fikční encyklopedie je nezbytně nutná k tomu, aby čtenář pochopil fikční svět. Encyklopedie aktuálního světa může být do určité míry užitečná, ale nikdy není dostatečná. V případě mnoha fikčních světů nás svádí na nesprávnou cestu, neposkytuje pochopení, ale zkreslené čtení. Čtenáři musí být neustále připraveni modifikovat, doplňovat nebo dokonce úplně vyřadit encyklopedii aktuálního světa.[4]

Mario Bellatin si pohrává se čtenářem především na úrovni implicitnosti a presupozic, které si čtenář vytváří na základě svých znalostí o aktuálním světě. Dokonalým příkladem jsou jeho japonské romány, mezi něž patří Zahrada paní Murakami, Shiki Nagaoka: fiktivní nos a povídka Černá kulička. Vlastní jména v názvech prvních dvou románů jasně odkazují čtenáře, jenž zapojí znalosti o aktuálním světě, k Japonsku. V jeho myšlence ho při další četbě utvrzují i jména jednotlivých postav (Izu Murakami, Shikibu, Etsuko, Matsuei Kenzó, Takagashi, Endo Hiroshi…), rituály a klišé, které si tradičně spojujeme s japonskou kulturou a na které je kladen v textu důraz: čajové ceremonie, kimona, futóny, sushi, sumo, masáže shiatsu, japonské zahrady. I kulturní a historické reálie zdánlivě odkazují k Japonsku. Čtenář se cítí dezorientován, když se dočte:

Curiosamente, la obra de Shiki Nagaoka es desconocida para un buen número de los países de Oriente. Sin embargo, de un tiempo a esta parte la comunidad intelectual de Japón principalmente ha mostrado sumo interés en los libros de nuestro autor.[5]

En esa época el padre del señor Murakami aún mantenía relaciones con el Japón.[6]

Země, ve které se romány odehrávají, nemá referenci v aktuálním světě. Je výtvorem autorova fikčního světa. Autor si pohrává se čtenářem, který se zpočátku snaží najít spojení mezi fikčním a skutečným světem, než pochopí, že se musí osvobodit od pout aktuálního světa. Zahrada paní Murakami, jejíž úplný titul zní El jardín de la señora Murakami Oto no-Murakami monogatari je čtenáři předložena jako překlad pořízený Mariem Bellatinem. Podobně Shiki Nagaoka: fiktivní nos je autobiografie nikdy neexistujícího „japonského“ autora, která je navíc v závěru knihy doplněna bibliografií a věrohodně působící fotografickou dokumentací z jeho života a díla. Text Zahrady paní Murakami Bellatin komentuje poznámkami pod čarou, jakoby šlo opravdu o překlad, a na konci ještě přidává závěrečné poznámky. Pozornější čtenář kroutící zpočátku hlavou nad sérií zjednodušených klišé (o Japonsku a japonské společnosti) po chvíli rozpozná spisovatelovu ironii a zábavnou hravost. Zpočátku možná s rozpaky nevěřícně pročítá vysvětlivku, kde je mu složitě objasněno, co je to kimono, brzy se však stane součástí Bellatinova narativního světa a s pobaveným úsměvem se mezi vysvětlivkami japonských slov a reálií poučí, co je formika. Čtenář, který si na pomoc vezme encyklopedii, se dozví, že jednotlivá období vlád japonských dynastií, jak je autor pod čarou uvádí, vůbec neodpovídají historickým skutečnostem. Po podrobném pátrání zjistí, že kraj Ochún, odkud pochází otec Izu a který se dle tvrzení v poznámce pod čarou nachází v samotném středu země, nenajdeme na nejpodrobnější japonské mapě a že ve skutečnosti je Ochún jméno jedné kubánské bohyně s africkým původem. Když čtenář odhalí, že se román neodehrává v Japonsku a že jeho případná znalost či neznalost japonských reálií není klíčem k románu, rychle pochopí, že vztahování textu k aktuálnímu světu nepřispívá k jeho porozumění a že pod tímto zdánlivě japonským příběhem se skrývají další vrstvy. Ve fiktivní autobiografii neexistujícího spisovatele Shiki Nagaoky se dozvídáme, že výrazně ovlivnil mexického spisovatele Juana Rulfa a Peruánce José Maríu Arguedase a že všichni tři viděli v umění fotografie alternativu k psanému slovu. Rovněž se dočítáme, že v závěru života napsal Shiki Nagaoka knihu, která se pro mnohé stala fundamentální a která však bohužel neexistuje v žádném známém jazyce. Toto dílo Shiki Nagaoky, jehož titul je rovněž nepřeložitelný a je znám pouze v podobě symbolu, představuje klíč k dílu „japonského“ spisovatele. Podle slov sestry autora jde o esej pojednávající o vztahu mezi psaním a tělesnými defekty. Nemožnost překladu díla však nebrání jeho šíření, bylo několikrát vydáno doma i v zahraničí. V rodné zemi autora existuje na Poloostrovní univerzitě i katedra věnující se výhradně spisovatelově tvorbě, v Paříži existuje vědecká literární skupina tzv. nagaokistů, která se pravidelně setkává v Latinské čtvrti. V souvislosti s fikčním světem Bellatinových japonských románů se vraťme ještě jednou k Lubomíru Doleželovi:

Tvůrci fikce praktikují radikálně neesenciální sémantiku, přisvojili si svobodu měnit i ty nejtypičtější a nejznámější vlastnosti a životní běh skutečných (historických) postav, když je včleňují do fikčního světa. (…) Fikční texty jsou mimo pravdivostní hodnocení: jejich věty nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. (…) Zatímco pro zobrazující texty je oblast reference dána, fikční texty získávají svou referenční oblast tím, že vytvářejí fikční svět.[7]

3.5.2. Falešné pojmenování a záměrné nepojmenování

Bellatin se snaží situovat své prózy mimo čas a prostor. Činí tak většinou dvojím způsobem. Na jedné straně otázku časoprostorovosti téměř opomíjí (např. Čínská dáma), na druhé straně, a to je případ častější, vyvrací časová a prostorová zakotvení využíváním velice konkrétních referencí z aktuálního světa, které však vzájemně nelogicky promíchává, čímž se vytváří svébytný narativní svět vzdálený světu aktuálnímu (viz Bellatinovy japonské romány). Například pokud jde o vlastní jména postav, pohybuje se Bellatin mezi dvěma extrémy. Buď volí jména záměrně zcela příznaková (typicky japonská, arabská, čínská, německá, židovská apod.), nebo postavy vlastní jméno nemají a jsou pojmenovány podle své profese, postavení, rodinného či společenského statutu (Matka, Milenec, Přítelkyně, Chráněnkyně, Pianistka, nepohyblivý muž, podzimní milenec, spisovatel, Básník, předsedkyně, dítě, stařena).

Evokace jiných kultur je narativní pastí, jejímž cílem není zakotvit vyprávění v konkrétním kontextu, ale naopak z něho vyprávěné vytrhnout a vzdálit čtenáře známým referencím, a přiblížit ho tak esenci fikčního světa. Proto jsou mnohé kontexty, jak kulturní, tak zeměpisné, ve velké míře nevěrohodné, ponořené do podivné atmosféry, která je vytrhává z reálného prostředí a umísťuje je do ne-místa typického pro fikci.[8]

I reálné postavy vyskytující se v Bellatinově díle (Juan Rulfo, José María Arguedas, Tanizaki Junichiro, Joseph Roth) se stávají součástí fikce. Bellatin ve svých dílech umně využívá falešných referencí a ironické intertextuality, které umocňují hravý charakter jeho díla. Významná je i intertextualita v samotném rámci Bellatinova díla, která však opět nevede k porozumění. Například v jedné kapitole knihy Květy postava spisovatele (el escritor) vypráví v mešitě šejkovi svůj mystický sen:

Než byl spisovatelův sen u konce, objevil se černý pták, který přeletěl nad vyděšenými věřícími. Pták přistál na spisovatelově rameni a zašeptal něco, co nemohl nikdo slyšet. Poté přeletěl na rameno šejka, odkud ho obvinil, že svým věrným nevyprávěl příběh o pohledu průhledného ptáka. Podle tohoto příběhu, napsaného Mariem Bellatinem, v jisté chvíli nebyl onen pták ptákem, ale dítětem, jež bydlelo v malém bytě v Káhiře a jež bylo vystrašené zakázanými náboženskými rituály, které provozovali jeho rodiče.[9]

Čtenář, který zná Bellatinovu povídku Pohled průhledného ptáka, je po přečtení této ukázky zmatený. Pohled průhledného ptáka je enigmatická povídka, která zanechává v mysli tápajícího čtenáře mnoho nevyjasněných otázek. Výše uvedená poznámka v knize Květy snad otevírá novou možnost interpretace povídky, která se tak nicméně spíše komplikuje, než objasňuje.

Vraťme se znovu ke vztahu aktuálního a fikčního světa a k otázce referenčnosti v díle Maria Bellatina. Někdy autor uvádí veškeré podrobnosti a klišé směřující ke zcela konkrétnímu pojmenování jevu či situace současného světa, ale konečnému ztotožnění se bedlivě vyhýbá, a tak udržuje čtenáře v napjatém očekávání a nejistotě. Po dobu celé knihy čtenář marně čeká, že dojde k potvrzení jeho domněnky. Jako příklad uveďme román Salón krásy. Protagonistou a zároveň vypravěčem románu je bezejmenný homosexuální kadeřník a travestita, který se svými dvěma přáteli v minulosti úspěšně provozoval salón krásy a vedl bouřlivý noční život. Román se odehrává v uzavřeném prostoru čtyř stěn bývalého salónu proměněného v Umírárnu (Moridero), o okolním či předchozím životě se čtenář dozvídá formou útržkovitých vzpomínek. Kadeřníkova zpověď začíná ve chvíli, kdy už jsou někdejší zlaté časy salónu minulostí. Salón už nějakou dobu funguje jako Umírárna, jakási konečná pro nevyléčitelně nemocné v posledním stadiu nemoci. Popisované příznaky choroby i další okolnosti jednoznačně napovídají, že se jedná o nemoc AIDS, jméno nemoci však zůstává po celou dobu nevyřčené. Román tak nabývá podoby alegorie. Lze ho možná číst jako apokalyptickou vizi světa promítnutou do prostředí salónu krásy, který se postupně mění v jakousi středověkou leprosérii. Či v dekadentním duchu jako apokalypsu krásy na pozadí bývalé slávy postupně zahnívajícího salónu krásy. V duchu modernismu jsou pak zrcadlem onoho úpadku a blížícího se konce obrovská, všudypřítomná akvária s exotickými rybkami, jejichž původně čirá, tyrkysově zbarvená voda se postupně kalí, a kdysi blyštící se, pestrobarevné rybky se požírají a napadeny plísní jedna po druhé umírají. Hlavní hrdina pak paralelně pohřbívá ryby i své hosty, kteří sem přišli umřít, přičemž věnuje nápadně více pozornosti rybkám, než lidem. Akvária se postupně vyprazdňují, až nakonec zbývá jediné. Poslední akvárium, poslední vzpomínka na bývalou krásu. Vypravěč pomalu přivyká skutečnosti, že přichází i jeho vlastní konec, a tím i konec celé Umírárny. Co dál? Nechat umřít poslední hosty a nevpustit už žádné další? Ukončit činnost Umírárny a zapomenout, že vůbec někdy existovala? Uzavřít se do své samoty, vrátit prostoru původní ornamentální podobu, a připravit si tak dekor pro své umírání se jeví jako jediná možná cesta. Sám uprostřed krásy.

Yo solo, muriéndome en medio del decorado. (…) Entonces me encontrarán: muerto, pero rodeado del pasado esplendor.[10]

Jedině takový způsob smrti připadá hlavnímu hrdinovi přijatelný a důstojný. Krása je opakem utrpení, opakem rezignace, jediná zbraň, kterou lze důstojně čelit nevyhnutelné konečné porážce. Sám autor se ke vzniku a smyslu tohoto románu vrací v některých ze závěrečných fragmentů knihy Lekce pro mrtvého zajíce (Lecciones para una liebre muerta, 2005), kde mimo jiné píše:

El libro salón de belleza quizá tenga su sentido final en el interés del escritor en responderse ciertas preguntas sobre las posibles relaciones entre belleza y muerte.[11]

Jde o román, ve kterém estetická funkce hraje zásadní roli. Je jedno, zda si čtenář pod nejmenovanou nevyléčitelnou chorobou představí středověkou lepru, mor, či jejich dnešní obdobu, nemoc AIDS. Zdá se, že román je jednou velkou básnickou metaforou. Metaforou končícího života, metaforou zániku.

Dalším podobným příkladem je román Věčný kánon, který v mnohém odkazuje k totalitní Kubě. Hlavní představitelkou je Naše Žena (Nuestra Mujer), román je situován do horkého města na mořském pobřeží, ve městě je cítit všudypřítomná neviditelná moc, domácnosti kontroluje policie, voda a potraviny jsou přísně rozdělovány, syn Naší Ženy před lety záhadně zmizel se svým otcem. Na samotném začátku knihy neznámý telefon vyzve protagonistku, aby se dostavila do Domu (la Casa), kde si před časem objednala poslech svého dětského hlasu. Sama samozřejmě o podobné objednávce nic netuší, přesto na schůzku dorazí a už se z místa nikdy nedostane. Náznaky tedy působí dosti explicitně, přesto se téměř nesetkáme s konkrétním referentem, který by jednoznačně odkazoval ke Castrově Kubě. Je tu snad jediná konkrétní narážka, když je zmíněno jméno kubánského spisovatele José Lezamy Limy, jehož fotografie stojí spolu s dalšími (Thomase Manna a Marylin Monroe) na jakémsi oltáři, který si Naše Žena vytvořila na počest osob a situací, které ovlivnily její život. Figurují zde i fotografie Beatles, rodiny a miniaturní křišťálová lokomotiva patřící malému synovi. Na stole leží kniha Nesnadné lásky od Itala Calvina. Vzhledem k tomu, že se jméno Lezamy Limy vyskytuje vedle jiných jmen z různých zemí, nejsme si jisti, že lze vnímat tuto zmínku jednoznačně příznakově. Nahodilá ale určitě není. Představuje jeden z obvyklých Bellatinových postupů čeření a umocňování čtenářovy nejistoty. Pro Kubu ale svědčí i skutečnost, že Mario Bellatin v předchozích letech v této zemi pobýval. Tím se dostáváme k často diskutované otázce angažovanosti Bellatinových děl.

4. Falešná angažovanost

Mnozí čtenáři i někteří literární kritici vidí Bellatinovo dílo jako kritický, alegorický obraz naší společnosti odkazující k problémům moderního světa. Pokud se přikloníme k této interpretaci, Salón krásy promlouvá o devastující nemoci AIDS a zániku lidstva (tuto možnou interpretaci jsme naznačili v předchozí kapitole), Věčný kánon kritizuje totalitní systémy, Květy pak vyjadřují nedůvěru ve vědecký pokrok, který se může obrátit proti člověku, a zároveň kritizují chování společnosti k nemocným a zdravotně postiženým lidem, Psí hrdinové předkládají pesimistickou vizi budoucnosti Latinské Ameriky, Pohled průhledného ptáka může vyznít jako varování před náboženským fanatismem na straně jedné a modloslužebnictvím na straně druhé. Ve většině Bellatinových próz pak pozorujeme degradaci společenských vztahů, v první řadě rodinných (Skleníkový efekt, Salón krásy, Čínská dáma, Psí hrdinové, Zahrada paní Murakami, Květy…). My se však přikláníme k jiné interpretaci Bellatinových děl, jež vidí spisovatelovu angažovanost jako záměrně falešnou. Bellatin odmítá přítomnost jakékoli kritiky, sociální obžaloby či poselství ve svých románech. A nejinak je tomu i v Salónu krásy. Třebaže je román napsán v 1. osobě, je vyprávěn s nevinnou objektivitou, kdy vypravěč ke své výpovědi nezaujímá žádný postoj. V románu by mnozí mohli vidět obžalobu katolické církve, zdravotnictví, neziskových organizací, charitativních spolků, rodinné instituce. Mario Bellatin to však rezolutně odmítá. Autorův postoj je stejný jako postoj jeho vypravěče, totiž odměřený a nezaujatý. Místo tu nemá kritika, ani morální poučování. Citujme samotného autora v rozhovoru pro francouzský literární časopis Le Matricule des Anges:

Já žádný postoj nezaujímám. Někteří například viděli (v Salónu krásy) kritiku nemocnic. Mě ale nezajímá, co se děje v nemocnicích. Já se snažím nemít žádné předsudky o příběhu, který se chystám napsat. Mně záleží na textu.[12]

Citujme ještě fragment 236 z Bellatinovy knihy Lekce pro mrtvého zajíce, který zpochybňuje jednoznačnost interpretace Salónu krásy:

Algunas personas creyeron descubrir la presencia de una enfermedad en particular mientras leían salón de belleza. Otras encontraron similitudes con los morideros que en la edad media servían como último lugar para todo género de apestados. Algunos más hallaron una serie de metáforas o puentes entre los peces y los personajes enfermos.[13]

Ani Diana Palaversich, autorka rozsáhlé předmluvy k Bellatinovu souhrnnému dílu, nevidí v Bellatinovi angažovaného autora (engagé) v Sartrově smyslu. Mimo jiné říká:

... čtenáře přivyklé četbě avantgardních textů a postmoderní fikce zajímají spíše než explicitní či implicitní poselství této prózy její metafikční aspekty, způsob, jakým text komentuje a ozřejmuje proces psaní, a zdůrazňuje tak, že se jedná o invenci reality, a ne o její objektivní reprodukci. (…) Bellatinův skutečný závazek není politický, nýbrž estetický.[14]

Bellatinova literatura je vystavena na textu, jeho autonomii a autogenerativním charakteru celé jeho prózy. V příběhu vidí jen nástroj či záminku.

... nejméně mě zajímá příběh jako takový, zajímá mě pouze jako záminka k tomu, aby byl text soběstačný.[15]

5. Literatura jako interdisciplinární umění

Mario Bellatin nemá pocit, že do svého fikčního světa zásadním způsobem exportoval něco ze své čtenářské zkušenosti. Daleko hlubší a přímější přínos vidí z oblasti jiných odvětví umění, především kinematografie, fotografie, výtvarných umění (tituly dvou nedávných próz odkazují k dílům Josepha Beuyse a Marcela Duchampa) či divadelní inscenace (Škola lidské bolesti v Sečuánu). Například fotografická dokumentace tvoří nedělitelnou součást některých jeho knih (Shiki Nagaoka: fiktivní nos, Psí hrdinové, Mutant Jákob). O samotných knihách říká:

... z knih jiných spisovatelů mě nejvíce zajímá to, co známe pod pojmem „atmosféry“, a možnosti, díky kterým jsou díla soběstačná, bez referentů odkazujících k jiným instancím reality.[16]

I když Bellatin popírá zásadní vliv literatury jiných autorů na jeho tvorbu, spřízněnost s některými spisovateli (Beckett, Borges, Kafka, Robbe-Grillet, Roth) je silně patrná.

Bellatinovy knihy obsahují nejednu metaliterární poznámku, jež do jisté míry zřejmě tlumočí ideje samotného autora. Nejvíce metaliterárních odboček najdeme ve falešné biografii Shiki Nagaoka: fiktivní nos nebo v knize Věčný kánon.

V rámci Bellatinova zájmu o propojení literatury s jinými druhy umění je na místě zmínit, že v roce 2003 Bellatin uskutečnil v Paříži performanci nazvanou Dvojníci spisovatelů (Dobles de escritores), která má podobný myšlenkový původ jako jeho falešná autobiografie neexistujícího autora Shiki Nagaoky. Dvojníci čtyř významných mexických spisovatelů (Sergio Pitol, Margo Glantz, Salvador Elizondo a José Agustín) se po dobu půl roku setkávali se svými protějšky, aby pak mohli vystoupit pod jejich jmény a identitou na kongresu organizovaném v Paříži.

Závěr: Fragmentární svět samoty

Fikční svět je vždy neúplný. V případě Maria Bellatina je zcela fragmentární, a to na všech úrovních. Fragmentární je jazyk i text, jednotlivé příběhy, často pouze načrtnuté, fragmentární jsou postavy, neboť jsou většinou fyzicky nedokonalé a chybí jim lidský rozměr, fragmentární jsou jejich vztahy, rodinné, milostné, jejich víra. Hledáme-li téma, které by mohlo být pojítkem mezi jednotlivými díly a jakousi všudypřítomnou konstantou a které se snad skrývá pod hrou, chladným odstupem a silnou estetizací Bellatinových děl, nabízí se téma bolestné samoty a prázdnoty.

 

Bibliografie

BELLATIN, Mario. 2005. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005.

BELLATIN, Mario. 2005. Lecciones para una liebre muerta. Madrid: Anagrama, 2005.

BOSCH, Lolita. 2007. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera. Revista de literatura. Julio-agosto 2007, núm. 284/5, s. 88–94.

Complació a Sergio Pitol el homenaje que le rindieron la UDLA y la BUAP. Dostupné z: http://www.udlap.mx/noticias/boletin/boletin.aspx?id=368

DOLEŽEL, Lubomír. 2003. Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003.

Encuesta Nexos. Las mejores novelas mexicanas de los últimos 30 años. Nexos, abril 2007, nro. 352, p. 23–27.

FOŘT, Bohumil. 2007. Fikční světy a Pražská škola. In Svět literatury, 2007, č. 36, s. 84–95.

GLANTZ, Margo. 1971. Onda y escritura. Jóvenes de 20 a 33. Coyoacán, 1971. Dostupné z: http://www.cervantesvirtual.com/servlet/SirveObras/02437175000794506300080/index.htm

GUICHARD, Thierry. 2002. Le Mexique en quête d’une nouvelle voie. Le Matricule des Anges. Décembre 2001 - fěvrier 2002, nro. 376, s. 36–39.

ISER, Wolfgang. 2001. Apelová struktura textů. In SEDMIDUBSKÝ, Miloš; ČERVENKA, Miroslav; VÍZDALOVÁ, Hana (ed.). Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Brno, Host, 2001, s. 39–63.

PALAVERSICH, Diana. 2005. Prólogo. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 11–23.

RIEBOVÁ, Markéta. 2006. Rituál fugy. Host, 2006, č. 07, s. 58–63.

ZÚÑIGA PAVLOV, Jorge. 2008. La narrativa global latinoamericana entre los dos milenios. Diplomová práce. Praha: FF UK, 2008.

 


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica. Fikční a možné světy. Praha : Karolinum, 2003, s. 173.

[2] BOSCH, Lolita. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera. Revista de literatura. Julio-agosto 2007, núm. 284/5, s. 88. „Lo que escribo obedece a un sistema literario que me he inventado y he ido perfeccionando con el tiempo. Creerlo me sirve mucho porque me da la sensación de que los libros van formando un todo orgánico, que las historias que cuento pasan a segundo plano y lo que resalta es la literatura. ... Mi trabajo es ése: quiero plantearme una serie de preguntas, y al momento de discurrir el texto crear un universo propio que tenga sus propias leyes, que plantee sus propios interrogantes, respuestas, formas de ver la vida, todo dentro de un circuito propio. Que la realidad esté afuera, que no tenga ser la realidad la que coteje el texto, sino que sea el propio texto el que cree los mecanismos para poder ser decodificado.“

[3] DOLEŽEL, L., c. d., 128.

[4] DOLEŽEL, L., c. d., 178, 181.

[5] BELLATIN, Mario. Shiki Nagaoka: una nariz de ficción. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 233. Je zvláštní, že dílo Shiki Nagaoky je ve většině orientálních zemí neznámé. Avšak od jisté doby projevuje zejména japonská intelektuální komunita nanejvýš zájem o knihy našeho autora.

[6] BELLATIN, Mario. El jardín de la señora Murakami. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 172. V té době ještě otec pana Murakamiho udržoval styky s Japonskem.

[7] DOLEŽEL, L., c. d., 31–39.

[8] PALAVERSICH, Diana. Prólogo. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 14–15.

[9] BELLATIN, Mario. Flores. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 391.

[10] BELLATIN, Mario. Salón de belleza. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 51, 52. Jen já sám umírající uprostřed dekorace. (…) A tak mě najdou: mrtvého, ale obklopeného dřívější nádherou.

[11] BELLATIN, Mario. Lecciones para una liebre muerta. Madrid: Anagrama, 2005, s. 132. Konečný smysl knihy salón krásy tkví nejspíš ve spisovatelově zájmu zodpovědět si jisté otázky týkající se možných vztahů mezi krásou a smrtí.

[12] GUICHARD, Thierry. Le Mexique en quête d‘une nouvelle voie. Le Matricule des Anges. Décembre  2001 – février 2002, nro. 376, s. 38. „Je ne prends pas parti. Par exemple certains ont vu une critique des hôpitaux : ça ne m’intéresse pas ce qui se passe dans les hôpitaux. J’essaie de ne pas avoir de préjugés sur l’histoire que je vais écrire. C’est le texte qui m’importe.

[13] BELLATIN, Mario. Lecciones para una liebre muerta. Madrid: Anagrama, 2005, s. 131. Někteří lidé se domnívali, že v salónu krásy objevili přítomnost nějaké konkrétní nemoci. Jiní našli podobnost mezi umírárnami, které ve středověku sloužily jako poslední stanice pro všechny, kdo se nakazili morem. Další objevili celou řadu metafor či paralel mezi rybami a nemocnými.

[14] PALAVERSICH, Diana. Prólogo. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 14. „...lectores, acostumbrados a la lectura de los textos vanguardistas o de la ficción posmoderna, se ven menos interesados en los mensajes explícitos o implícitos de esta narrativa que en sus aspectos metafictivos: la manera en la cual el texto comenta y obvia el proceso de la escritura , subrayando que se trata de la invención de la realidad y no de su  reproducción objetiva. ... el compromiso verdadero de Bellatin no es polítco, sino estético.“

[15] BOSCH, Lolita. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera. Revista de literatura. Julio-agosto 2007, núm.  284/5, s. 90. „...lo que menos me interesa es la historia como tal, sino sólo como pretexto para que el texto pueda sostenerse."

[16] BOSCH, Lolita. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera. Revista de literatura. Julio-agosto 2007, núm. 284/5, s. 89. „...de los libros de los otros lo que más me interesa son lo que suele conocerse como “las atmósferas“, y las posibilidades que tienen las obras de sostenerse por sí mismas, sin referentes que conlleven a otras instancias de la realidad.“ 


Celý článek | Autor: Mgr. Andrea Alon | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.