Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Orální historie jáchymovských „muklů“

Vydáno dne 15. 06. 2008 (10287 přečtení)

Mgr. Tomáš Bouška (1980) je interním doktorandem Ústavu politologie FF UK. Zabývá se analytickým sběrem pamětí politických vězňů a studiem jejich historicko-politického kontextu ve 20. století u nás a v zahraničí.

Posudky:

Doc. PaedDr. et Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D., Ústav pro soudobé dějiny AV ČR - ZDE

PhDr. Pavel Mücke, Centrum orální historie, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v.v.i. (Praha) - ZDE


Abstract:

This article aims at description of results gathered within the research project called „Persecution of political prisoners – oral histories of Jáchymov convicts“ that took place in 2007. In this project six political prisoners who survived jailing in 1950s in the forced labour camps of the so called Jachymov district (former Czechoslovakia) were interviewed according to the method of oral history. Their stories were recorded in both audio and video format and archived. The text below analyses their interpretations of interrogations, show trials and imprisonment in uranium mines and most importantly offers their stories in the way they told them. A special attention is being put to their age as all the six narrators became political prisoners between 19–25 years of age.

Klíčová slova:

Perzekuce, politický vězeň, procesy v 50. letech, Jáchymov, uran, životní příběh, orální historie.


Obsah:

1.Slovo úvodem

1.1.K politické perzekuci

1.2.Metoda orální historie

2.K samotné realizaci projektu

2.1. Narátoři

2.2.Výsledky projektu

2.3.Analýza vyprávění a rozhovorů

2.3.1. Vyšetřovací metody

2.3.2. „Protistátní činnost“

2.3.3. Rozsudky a výše trestů

2.3.4.Podmínky a zacházení ve vazbě

3. Závěr


Orální historie jáchymovských „muklů“

1. Slovo úvodem

Na následujících řádcích bych rád pojednal o několika životních příbězích jáchymovských „muklů“ zpracovaných metodou orální historie. Jako autor projektu „Perzekuce politických vězňů – orální historie jáchymovských muklů“[1] předesílám, že jsme při jeho realizaci vycházeli z přesvědčení, že každé správně zachycené vyprávění životního příběhu přináší žité svědectví doby, umožňuje jeho bezpečné uchování (archivování) a představuje neobvyklou cestou to, co bychom mohli nazvat „lidský aspekt individuálních dějin“[2]. Tento termín se pokusím doložit na následujících stránkách spolu s přínosy, které v něm spatřuji a kterými, jak věřím, popisovaný projekt disponuje. Jak název naznačuje, projekt by měl přispět do diskuse o možnostech využití metody orální historie pro zmapování období politické perzekuce záhy po převzetí moci KSČ v Československu. Domnívám se, že zamyšlení nad tématem politických vězňů (s novinářsky provokativním titulem „jáchymovští muklové“) je obzvlášť vhodné v době, kdy si připomínáme 60. výročí událostí roku 1948, který zkoumané období i jeho aktéry de facto stvořil. Tato práce by chtěla také upozornit na životní příběhy obětí několika konkrétních politických procesů a vyvolat debatu o jejich edukačním potenciálu.

V úvodu se sluší upřesnit, že hmatatelným výstupem našeho výzkumu je šest vybraných životních příběhů „běžných“ politických vězňů. Spolu s několika spolupracovníky a spolupracovnicemi jsme je zaznamenali v audio- i videonahrávkách, jejichž přepisy jsou přístupné v archivu Filozofické fakulty UK a také v archivu Centra orální historie v Praze. Souslovím „běžný“ politický vězeň máme na mysli řadovou oběť komunistické perzekuce 50. let, která reprezentuje onu armádu osudů „obyčejných“ lidí, kteří „prožívali své životy a vnímali svět jinak, než jak se na něj dívali ‚jejich‘ dějepisci a historikové“.[3] Projekt tak koresponduje se záměrem projektu doktorské práce hlavního řešitele, realizované na ÚPOL FF UK, na který volně navazuje zejména tematickým zacílením (životní příběhy obětí komunistického režimu perzekvovaných na konci 40. a v 50. letech 20. století v bývalém Československu).

Všichni pamětníci, kteří se na projektu podíleli tím, že při natáčení poskytli svoje vzpomínky či předměty přímo spojené s dobou věznění, nastoupili alespoň část výkonu trestu (často však celý) na Jáchymovsku. Tam se jejich životní příběhy setkaly. Záznamy vyprávění i dostupné písemné zdroje naznačují, že všichni narátoři byli zatčeni a vyšetřováni odděleně, z předchozího civilního života se navzájem neznali a sblížila je teprve nucená práce v uranových dolech, respektive pozdější působení po roce 1989. K celému projektu je možné přistupovat jako ke shromažďování „surového materiálu“ pro archivaci a další výzkum. Druhou možnosti, kterou zvolil náš malý tým, je rozpracování těch částí příběhů, které se vztahují k uvěznění na Jáchymovsku.

V této stati se zaměříme na to, jak a za jakých okolností došlo k uvěznění narátorů. Na základě analýzy zachycených vyprávění a rozhovorů ukážeme, v čem byly osudy narátorů ve sledovaném období podobné či odlišné, a pokusíme se přiblížit, jak si to oni sami vysvětlují. Budeme se ptát na interpretace příčin jejich uvěznění a znění soudních verdiktů. Na následujících řádcích nejprve nastíníme průběh výzkumu a jeho realizaci, představíme jednotlivé narátory a shrneme výsledky analytického šetření konkrétních částí jejich vyprávění. V neposlední řadě se pokusíme na základě našich zjištění shrnout, jaké konkrétní cílové skupině z řad veřejnosti by mohl být takto zpracovaný výstup určen primárně. 

1.1. K politické perzekuci

Než se pustíme do popisování realizace projektu, zmiňme se alespoň stručně o termínu „politická perzekuce“, která byla ústředním tématem výzkumné práce. Z latiny převzaté persecutio, onis, f. (pronásledování, stíhání) naznačuje, že se týká o fenomén spojený s výkonem státní moci v 19. a hlavně ve 20. století. V případě československé politické perzekuce v 50. letech mluvíme o represivní činnosti KSČ, která pramenila v atmosféře právní nejistoty poválečného Československa. Po únoru 1948 došlo k prudkému nárůstu počtu vězňů v Československu. „K 15. 5. 1950 již političtí vězňové převažovali nad ostatními skupinami. Z celkového počtu 32 638 vězňů bylo 11 026 politických, 10 621 retribučních, 9 634 kriminálních a 1 357 odsouzených za černý obchod. (…) Oficiální údaj navíc dále uvádí, že v letech 1948–1960 byly v ČSR z politických důvodů popraveny 244 osoby, z toho do konce roku 1953 215 osob.“[4] Historické okolnosti a motivy politických procesů z 50. let zde nebudeme rozebírat do detailů, nicméně připomeňme slova britského profesora historie Tonyho Judta, jehož kniha Postwar. A History of Europe Since 1945 získala řadu ocenění. Judt o raně poválečné sovětské geopolitice píše:

“Není pochyb, že Stalin toužil po atomové bombě – je to jeden z důvodů, proč trval na sovětské kontrole území východního Německa a obzvláště pak Československa, kde byly zásoby uranu; během několika let pracovalo v tamějších dolech na 200 000 Východoevropanů v rámci sovětského atomového programu (dle tajné česko-sovětské dohody z března 1945 měl SSSR právo dolovat a vyvážet uran z jáchymovských nalezišť v západních Čechách).”[5]  

Význam termínu „politická perzekuce“ a jeho typologii z českých autorů asi nejdetailněji rozpracoval doc. PhDr. Karel Kaplan, CSc.[6] Pro politický region střední Evropy v období po II. světové válce jsou charakteristické dvě vývojové etapy. „V první z nich, vymezené přibližně léty 1944–1947, zde existovaly režimy tzv. lidové demokracie s více či méně silnými prvky autoritářského režimu, ve druhé fázi, začínající na přelomu let 1947–1948, to byly totalitní komunistické diktatury, vytvářené podle sovětského modelu.“[7] Konkrétně v Československu jsou obě etapy provázeny nápadnou dominancí Komunistické strany Československa (KSČ), která postupně iniciovala masový teror vůči obyvatelstvu, který měl po roce 1948 podobu politických perzekucí. „Politické perzekuce se staly po uchopení moci součástí oficiální politiky komunistické strany a podmínkou existence jejího mocenského monopolu.“[8]

Nejostřejší podoby politické perzekuce se v Československu odehrály v rozmezí let 1948–1953. Jan Pešek je dělí do tří etap: „První z nich bezprostředně po únoru 1948 měla zajistit a zdůvodnit komunistický převrat, ve druhé, probíhající od podzimu 1948 do sklonku roku 1949, bylo hlavním cílem komunistů monopolně ovládnout všechny oblasti života společnosti a cílem třetí etapy, trvající do jara 1953, byla totální přestavba společnosti podle sovětského modelu, odpovídající v prvé řadě zahraničněpolitickým zájmům Sovětského svazu a přípravám světové války.“[9] Pro toto období naší nedávné historie je charakteristická masová nezákonnost, nedodržování základních lidských práv, demokratických principů. Rozhodnutí stranických orgánů KSČ byla nadřazena zákonům. „Cílené a účelové perzekuce směřovaly proti sociálním vrstvám, politickým a zájmovým skupinám i pouze jinak smýšlejícím občanům a jejich rodinám; v určitém momentě se však obrátily i proti skupinám a jednotlivcům režim ve větší či menší víře podporujícím.“[10]

Po našem soudu je právě toto období politických perzekucí vhodné mapovat s pomocí kvalitativních věd, jako je např. orální historie. Výpovědi očitých, a přesto řadových, svědků těchto událostí nám pomohou vnést nejen více světla do temnoty účelově a tendenčně psaných materiálů Státní bezpečnosti, ale i lidské, tzv. žité stránky věci. Předkládané životní příběhy by toho měly být důkazem. 

1.2. Metoda orální historie

V několika předchozích zmínkách jsme již poukázali na metodu oral history neboli orální historie[11], kterou považujeme nejen za velmi přínosnou pro zmapování prožitků zkoumaného místa, období a historických postav v něm, ale i za jednu z mála možných – ve smyslu aplikovatelných na dobu politické perzekuce 50. let. Cílem tohoto článku není pojednat o metodě samotné. Rádi bychom však zdůraznili, že tento projekt pracoval hlavně s metodou orální historie, která umožňuje nechat zaznít „obraz (lidské) minulosti popsaný vlastními slovy“.[12] V období systémových změn, kterými ČR v nedávné minulosti prošla, se „rozpadající se nebo nově vznikající instituce příliš nestaraly o zabezpečení a archivování dokumentů vzešlých z uvedeného období“.[13] Některé klíčové události vztahující se k podmínkám věznění a osudům vězňů v komunistických pracovních táborech písemné dokumenty vůbec nezachytily.

K vyplnění této mezery přispěly i námi zachycené vzpomínky a vyprávění níže uvedených šesti přímých účastníků těchto událostí a pomohly tak rozšířit paletu autentických vzpomínek „běžných politických vězňů“ na tuto citlivou dobu. Ve všech případech se jednalo o spontánní vyprávění životního příběhu. V návaznosti na jeho obsah proběhlo druhé či třetí sezení formou cíleného tematického interview. Domníváme se, že nahrávky svým obsahem potvrzují, že mluvené životní příběhy jsou jedinečným svědectvím o období 50. let a individuálních prožitcích jejich přímých účastníků. Svou autenticitou to potvrzuje všech šest předkládaných příběhů. Pokusili jsme se v nich dokázat, že orální historie má svůj specifický význam zvláště pro výzkum společností ovládaných totalitními režimy za pomoci masové perzekuce, jakou byly např. československé politické procesy z počátku 50. let.

2. K samotné realizaci projektu

Projekt byl zahájen začátkem roku 2007 oslovením prvních pamětníků a jejich přizváním ke spolupráci na projektu. Zvláště nápomocni byli v tomto ohledu bývalí političtí vězni a dnes činovníci ústředí Konfederace politických vězňů (KPV), jmenovitě PhDr. Jiří Málek a Ing. František Šedivý, oba působící jako místopředsedové KPV. Tito dva pamětníci nejenže ochotně souhlasili s tím, aby se stali prvními narátory projektu, ale navíc přislíbili pomoc s identifikací svých dalších potenciálních kolegů. Dle postupu tzv. efektu sněhové koule (snowball effect)[14] jsme postupně vytypovali na tucet pamětníků, z nichž bylo nakonec vybráno šest osob, se kterými se během léta a podzimu 2007 uskutečnila série natáčení.

Kritéria pro volbu narátorů byla tři: 1) jejich společensko-politická orientace, případně profesní či akademické postavení v raně poválečném období (1945–1948), 2) tzv. „ilegální činnost“, za kterou byli souzeni a 3) jejich rodinný původ, respektive národní či náboženská identita ve sledovaném období. Politické přesvědčení, aktivní působnost v organizované skupině a rodinné zázemí byly prvními vodítky, která jsme při volbě narátorů sledovali. Informace tohoto typu jsme zjišťovali ze životopisných údajů pamětníků, z vyjádření členů KPV a z množství tištěných publikací, jejichž autoři nebo spoluautoři jsou samotní narátoři.[15] Nezákonná činnost, kterou definoval tehdejší režim, je částečně zmapovatelná z archiválií bývalé Státní bezpečnosti, dnes dostupných v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra ČR. Studium těchto materiálů přispělo ke konečnému výběru oslovených. Natáčení tedy předcházelo studium informačních zdrojů, které souvisely s jednotlivými případy či skupinami odsouzených. Implicitním předpokladem k soustředění ucelených nahrávek všech šesti příběhů byl souhlas jejich protagonistů s účastí na projektu a dále také jejich dobrý zdravotní stav, který dovolil časově náročná a vyčerpávající sezení uskutečnit. Ač se tato kritéria mohou zdát automatická, u pamětníků tohoto věku (nejmladšímu bylo v době natáčení 76 let) se rozhodně vždy nejedná o samozřejmost.

Poté, co jsme si narátory pro projekt vytypovali a také získali, navštívili jsme je buď v místě jejich bydliště (ve třech případech) anebo v kancelářích KPV v Praze. Natáčení probíhala vždy odděleně a s každým narátorem jednotlivě. Při prvním sezení byly zaznamenány vzpomínky na dětství, rodinu, průběh války, nástup komunismu, dobu věznění, návrat a integraci do civilního života po propuštění, reflexi pádu komunismu a současnosti v demokratické ČR. První, obecné vyprávění si často vyžádalo přerušení setkání a dotáčení příběhu při druhém sezení, které teprve připravilo „půdu“ pro třetí natáčení formou biografického interview na téma věznění na Jáchymovsku. První dvě setkání probíhala u většiny narátorů zcela plynule a s minimem přerušení; vyprávění byla natáčena pouze zvukově. Teprve třetí setkání, při kterém jsme kladli důraz na individuální historickou interpretaci období věznění na Jáchymovsku, bylo nahráváno také digitální kamerou, a byly tak zachyceny prožitky narátorů během vyprávění i ve vizuální podobě.

Z jednotlivých návštěv u narátorů byly shromážděny audio- a videonahrávky v rozsahu cca 4–6 hod./pamětníka (uchovány na DVD nosičích ve formátu mp3 a avi). Jedná se o digitalizované nahrávky prvního a druhého vyprávění životních příběhů a následnou třetí (video)nahrávku rozhovoru, který upřesňuje vypovězené informace z hlediska záměru projektu.

Po dokončení posledních rozhovorů následovala fáze elektronického zpracování získaného materiálu, ukládání do běžně používaných formátů, a jak již bylo zmíněno, také jeho přepsaní do písemné podoby. Zde je vhodné zmínit, že jsme po konzultaci odborné literatury předložili určitý transkripční mix, který přepisy vyprávění předkládá v různých podobách – od editovaného až po neredigovaný. Redakční úpravy editovaného textu jsou předloženy v podobě, která je čtenářovu oku nejbližší, a týká se gramatické, syntaktické i stylistické stránky vyprávění, které však výpověď „nevylepšuje“ ani nekrátí, nýbrž činí přehlednější. Neredigovaným přepisem rozhovorů jsme se pokusili ukázat přístup maximálního uchování individuálních rysů vyprávění, které podtrhují narátorovu osobnost i osobitost. V obou případech se však přikláníme k názoru, že tento transkripční mix má spíše charakter edukačního nástroje, který je vhodný spíše pro výuku možných transkriptivních metod než pro aplikaci na rozsáhlejší výzkum.

Výzkum byl poměrně náročný z hlediska použité elektroniky, která byla opatřena z prostředků vyměřených grantovým stipendiem. Přenos, uchovávání a archivace zvukových a obrazových nahrávek byly obstarány v původní kvalitě přes předložené DVD nosiče a další paměťová média. Samotnou položku tvořily odborné publikace, výpovědi pamětníků s tzv. „muklovskou tematikou“ a metodologické texty orální historie, které jsou zařazeny do fondu Masarykovy knihovny UK v Praze-Jinonicích.

2.1. Narátoři

Do projektu přispěli svými životními příběhy následující narátoři. Všichni souhlasili s využitím nahrávek pro vědecké či pedagogické účely. Jednalo se o osoby:

1/ Augustin Bubník (bývalý československý hokejový reprezentant, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948 a mistr světa 1949, odsouzen ve věku 22 let ve vojenském procesu Ing. Modrý a spol. na 14 let za špionáž a vlastizradu; amnestován prezidentem republiky v roce 1955)

2/ Zdeněk Kovařík (jako devatenáctiletý student střední průmyslové školy odsouzen v procesu JU1 za demolici výkladní skříně KSČ v akci Petarda na 11 let; trest nastoupil v tzv. „vyhlazovacím“ táboře „L“ a pokračoval v táboře Nikolaj; propuštěn na amnestii prezidenta republiky v roce 1955)

3/ Jozef Kycka (dělník slovenské národnosti a původně civilní zaměstnanec Jáchymovských dolů, odsouzen v individuálním procesu na 18 let těžkého žaláře za neudání agenta francouzské tajné služby – svého přítele z dětství; bylo mu 24 let)

4/ PhDr. Jiří Málek (odsouzen ve věku 22 let v procesu proti národněsocialistické skupině Šedivý a spol. na 11 let, po amnestii v r. 1960 propuštěn a opět uvězněn jako dělník n. p. Konstruktiva na dalších 4,5 roku)

5/ RNDr. Hubert Procházka, CSc. (jako člen skupiny Skautský odboj Beneš odsouzen na 11 let odnětí svobody za špionáž a velezradu ve věku 22 let; odpracoval mj. 3 roky na tzv. „věži smrti“ v jáchymovském táboře „L“)

6/ Ing. František Šedivý (odsouzen jako vedoucí skupiny v procesu Šedivý a spol. za trestný čin velezrady a vyzvědačství na 14 let odnětí svobody; jemu bylo v té době 25 let)

2.2 Výsledky projektu

Jak již bylo řečeno, tento projekt neměl pouze „názorný“ cíl, kterým měla být aplikace metody orální historie na mluvené vzpomínky běžných, řadových politických vězňů v Československu, i když i toto považujeme za přínosný výsledek, podobně jako např. archivaci nahrávek. V záznamech rozhovorů jsme se soustředili na motivy chování, které jednotlivé výpovědi nabízí jako možná vysvětlení osudů politických vězňů. Úryvky z přepisů těchto rozhovorů uvádíme k náhledu níže. Šlo nám o analýzu nahraného materiálu a výklad jeho obsahu. Pokusili jsme se osvětlit jednotlivé dějinné interpretace, které každé vyprávění skrývá, a získat z nich výsledná sdělení. Drželi jsme se přitom základních analytických i interpretačních pravidel metody orální historie: „Cílem analýzy a interpretace rozhovoru je najít a přinést vysvětlení narátorova sdělení, pochopit jeho obsah a smysl, vyložit faktory, které ovlivňovaly a formulovaly narátorovu osobnost.“[16]

Za dílčí výsledek ovšem považujeme i to, za koho se pamětníci ve svém vyprávění vlastně považují a kým se v tom kterém období cítí být. Ono uvažování narátorů, které analýza nahrávek podtrhuje, by mělo pomoci novým generacím (neboli „nepamětníkům“) pochopit dnes již těžko uvěřitelné příběhy, které jsou v kontextu doby svým způsobem jedinečné. Zachycená vyprávění a jejich pečlivé uchování mohou snadno obohatit další studium nedávné historie, ale správně postavená analýza, která vychází právě ze záznamů výpovědí, posouvá hodnotu výzkumu tohoto typu ještě dále. Je přidanou hodnotou k příběhům, které by samy o sobě mohly zaniknout a zůstat zapomenuty.

Za cenná zjištění, a tedy dílčí výsledky projektu považujeme konkrétní vzpomínky a popisná vysvětlení v tematických oblastech, které přímo nesouvisejí se sledovaným obdobím. Při sběru interpretací životních příběhů těchto šesti politických vězňů vyvstaly nové okruhy, hodné snad i nového badatelského záměru. Za nejdůležitější z nich považujeme:

·        Vzpomínky na prožití 2. světové války.

·        Reflexe poválečného vývoje a nástupu komunismu v Československu.

·        Fenomén vězeňské univerzity (setkání s významnými osobnostmi, vojáky, sportovci, kněžími, intelektuály, retribučními vězni i komunisty).

·        Kontakt s rodinou, návštěvy, korespondence a pomoc civilistů.

·        Strategie přežití v době věznění.

·        Tajná výroba dárkových a upomínkových předmětů pro blízké.

·        Popisy pracovního postupu při zpracovávání uranu.

·        Dopady věznění na rodinné příslušníky, zejména manželky a potomky pol. vězňů.

·        Integrace do společnosti po návratu z vězení.

·        Interpretace pádu komunismu a vztah k tzv. chartistům a disidentům.

·        Otázka postavení politických vězňů v demokratické ČR.

·        Přístup narátorů k založení Ústavu pro studium totalitních režimů.

Každé ze zmíněných témat by si zasloužilo důkladné rozpracování a širší průzkum mezi dalšími žijícími pamětníky, kterých se tyto okruhy „živé paměti“ bezprostředně týkají. Na tomto místě pouze uveďme, že tyto okruhy se pokusí blíže zohlednit doktorská práce hlavního řešitele a soustřeďme se na jeden vybraný aspekt, na který chceme v této stati od počátku poukázat primárně.

Je jím mladý věk narátorů v době zatčení a vyšetřování. Všech šest životních příběhů totiž naznačuje, že jejich aktéři byli zatčeni a souzeni ve velmi mladém věku, konkrétně od 19 do 25 let. V kontextu výše trestů, které jim rozsudky vyměřily, se mládí narátorů zdá být méně zohledňovaným pohledem na problematiku politických vězňů. Dostupné statistiky přitom dokládají, že to byla právě věková skupina v rozmezí 20–30 let, která představovala nejpočetnější část vězeňské populace (27 %). Vězni do 20 let představovali ve sledovaném období 6 % a druhá nejpočetnější skupina (ve věku 40–50 let) tvořila 25 % vězňů.[17]  Máme za to, že prožitky „mladých“ politických vězňů umožňují zdůraznit právě onu „lidskou tvář“ jejich příběhů. Dovolují nám ještě lépe nahlédnout lidský rozměr související historické události a připoutat tak naši pozornost. Nejlépe jsou však pochopitelné pro generaci mladých Čechů, např. studentů, kteří se sami nachází v podobném věku jako hlavní protagonisté projektu. Právě jim by měl být směrován tento projekt, respektive jeho poselství ve formě zaznamenaných příběhů. Máme za to, že orálněhistorický výzkum tohoto charakteru dovede upoutat pozornost mladých lidí (nejen v ČR, ale i v zahraničí), kteří o podobná témata naší nedávné minulosti nejeví větší zájem. Často proto, že o pojednávaných událostech prostě nevědí. Výše zmíněná analýza tohoto konkrétního aspektu, aspektu mladého věku politických vězňů, je tedy hlavním výsledkem projektu, o kterém by tato stať chtěla informovat.

2.3. Analýza vyprávění a rozhovorů

Hlavní postavy tohoto projektu, šestičlenná skupina náhodně vybraných „muklů“, které spojuje mladý věk v době zatčení, někdejší postup československých vyšetřovatelů nepovažují za překvapivý. Jejich osobní náhledy na politickou perzekuci zakladatelského období komunistického režimu v Československu přináší perspektivu zúčastněných, očitých svědků. Jak se vůbec ke svému příběhu staví dnes a jak interpretují to, jak s nimi někdejší vyšetřovatelé, soudci a obhájci nakládali? Co se jim dnes vybavuje v souvislosti s vyšetřovacími metodami Státní bezpečnosti nebo politickými procesy, jichž byly obětí? V čem měla spočívat ona „protistátní činnost“, která se jim stala osudnou? Zakládala se obžaloba na reálném podkladě, nebo šlo o zcela vykonstruovaná obvinění? Byla výše udělených trestů vnímána jako neměnná situace, nebo přežívala určitá naděje na zmírnění či zrušení výkonu trestu? A konečně, jak působily podmínky v pracovních táborech? Jak vypadal každodenní život mladého politického vězně v 50. letech na Jáchymovsku? Možná, že právě následující vyprávění, hledající odpověď na tyto otázky, budou v kontextu aktuální debaty na téma vyrovnání se s dědictvím komunismu tou pravou potravou pro diskusi.  

2.3.1. Vyšetřovací metody

Životopisné rozhovory sice ukazují, že vyšetřovaným se zacházení během vyšetřovací vazby ani později při výkonu trestu nezdálo „běžné“, ale všichni se (dnes) nezávisle na sobě shodují, že jejich případy vlastně byly na tehdejší dobu běžnou věcí. Ať už k tomu přispěla výměna zkušeností s ostatními politicky pronásledovanými ve vazbě, časový odstup, postupně zveřejňovaná fakta o komunistické perzekuci nebo častá artikulace vzpomínek, narátoři dnes popisují násilné vyšetřovací metody až s mrazivým klidem v hlase. A. Bubník na vyšetřování v pověstném „domečku“[18] vzpomíná takto:

„Já pamatuji, že jsem se jednou dostal dokonce do Perglovy kanceláře, a když jsem viděl na jeho stole a na stěnách ty jeho všelijaké nástroje, které tam visely… jednou mi dali takový železný pásek kolem hlavy a ten utahovali, že člověk myslel, že mu rozdrtí hlavu. Svázali vám ruce, takže jste se nemohl nijak bránit, a dělali si z vás, co chtěli. Já jsem opravdu za tu dobu, co jsem tam byl, ztratil třicet kilo váhy. Já jsem tam přišel s váhou kolem osmdesáti kilo, a když jsem odcházel, tak jsem měl sotva padesát. Takže ten hlad, ale hlavně ten psychický tlak… stále mě chtěli usvědčit, že já jsem byl tím největším iniciátorem a zrádcem, že jsem dokonce já přemlouval hráče k emigraci.“[19]

Všech šest dotazovaných bylo podle svých slov vyšetřováno a souzeno na různých místech republiky v období mezi rokem 1950–1952. Nedá se tedy říci, že s nimi bylo hrubě zacházeno vinou praktik jednoho specifického „pracoviště“. Jeden z pamětníků popsal např. vyšetřovací metody v Klatovech: 

„Asi takhle: jestli člověk koupí nějakou tu facku nebo kopanec, tak to celkem jde. Když na vás ale začnou psychicky a začnou vás vydírat, že když nebudete mluvit, že zavřou manželku nebo rodiče nebo tak, tak to už je potom takový horší, třeba tam jste si nesměl –, já sem čtrnáct dní musel chodit, to si nesmíte sednout, ani se zastavit, už kopali do dveří. Za dveře jsem neudělal krok bez zavázání očí, furt se zavázanýma očima vás vodili, dokonce i vyšetřování probíhalo některý se zavázanýma očima, zřejmě tam byl někdo známej, koho bych byl znal, nebo tak, a to ani nevíte, od koho a kdy jakou koupíte.“[20]

Jiný pocit popsal nejmladší z narátorů, který zažil vyšetřovací metody v Hradci Králové ve věku 19 let:

„Já jsem byl na cele kousek od té vyšetřovací kanceláře. To bylo asi deset metrů, takže jsem slyšel výslechy, které se tam konaly. V noci to bylo brečení anebo nějaké bití, to jsem slyšel, to nebylo nic příjemného, když najednou v jednu hodinu slyšíte ukrutný řev. Jednak řvali oni a pak řval ten postižený, který naříkal, jak ho tam tloukli. Pak mě tam přivedli a říkali: ‚Ty jsi nám neřekl všechno.‘ Já jsem říkal, že jsem řekl všechno. Tak se prý otoč ke zdi, dřepnout, natáhnout ruce. Dali mi pravítko na ruce a já jsem se podíval pod sebe a tam jsem viděl zaschlou krev. Tak si říkám: ‚Tak, kamaráde, tady už přestává legrace, tady už jde opravdu do tuhého.‘ To jsem opakoval asi třikrát. Občas mě praštili přes ruce tím dřevěným pravítkem se zesílenou linkou. Ale nic víc ze mne nedostali (…)“[21]

Celkem čtyři pamětníci ve svém vyprávění zmínili násilné vyšetřovací metody, zejména bití, mučení hladem a nedostatkem spánku, odpírání základní hygieny a psychický nátlak spojený s vyhrožováním a vydíráním. Tyto metody byly v československé vyšetřovací vazbě pro politické odpůrce, ať už skutečné, nebo domnělé, běžné. Narátoři se shodují, že se nejednalo o náhodné zacházení, ale o cílenou perzekuci domnělých politických odpůrců režimu, které bylo třeba demonstrativně zastavit bez ohledu na jejich věk či skutečné množství prokázané ilegální činnosti. To koresponduje se stávajícím zjištěním sociologů československého vězeňského systému: „Osoby ve vyšetřovací vazbě v letech 1945–1955 byly zejména vyšetřovateli StB týrány nejen fyzicky, ale i psychicky. Fyzické násilí spočívalo především v odpírání jídla, pití, odpočinku, spánku, tělesné potřeby, léčebné péče, ponechání v chladném nebo přetopeném a nevětraném prostoru, oslňování silným reflektorem v průběhu výslechu a používání nejrůznějších způsobů mučení od svazování, zavěšování, úderů na citlivé části těla, potápění do nádrže s vodou až po užívání elektrického proudu a inscenované popravy.“[22]

Téměř celý tento výčet splňuje zacházení s J. Kyckou ve vyšetřovací vazbě, na kterou nerad vzpomíná. Uveřejňujeme zde celou jednu část autentického rozhovoru, kde „T“ značí tazatele a „N“ narátora:

„T: Jaká tam byla hygiena nebo strava?

N: Strava byla strašně bídná. Když jste takhle na samotce, tak počítáte všecko. Aby člověk nezblbnul, tak si vymyslíte vždycky nějaké zaměstnání. Třeba jsem si opakoval básničky nebo různé věci. Třeba jsem počítal suky v podlaze, v prknech, pak jsem se zkoušel, jestli jsem si zapamatoval, kolik suků je v pátém prkně od zdi. Já jsem úplně nemyslel na to, co oni se ptali, abych si zachoval zdravou mysl.  

Hygiena… tam nebyl hřeben, tam jste neměl kartáček na zuby. Na smetání podlahy byl takový mop hadrový, ale vypadalo to jako smeták na klacku. Hadr asi třicet krát třicet cm, na vytírání podlahy. Do toho jste se musel umýt, poutírat a teprve pak se vytírala podlaha. Na snídaně byly tak dvě deci takového černého kafe, takového nechutného. A krajíček chleba. Ovšem ten krajíček chleba byl na celý den. V poledne, v takovém smaltovaném hrníčku, jak jsem říkal, že jsem všecko počítal, tak jsem počítal, kolik lžic polívky tam bylo. Někdy jich bylo devatenáct, někdy devatenáct a půl lžičky polívky. To bylo všecko, to byl celý oběd. Pak k večeři zase bylo to černý kafe. My jsme tomu říkali nafta. A chleba už nebyl, protože ten člověk snědl hned. Bylo to asi dvanáct a půl deka chleba. Já vím, že když mě zatýkali, tak jsem měl dvaadevadesát kilo, protože jsem byl zrovna asi dva dny předtím na preventivní prohlídce. Tam nás vážil doktor, tak vím, že jsem měl devadesát dva kilo. A pak mě asi za dva měsíce nebo za dva a půl vážili v Klatovech a měl jsem jednašedesát. Šlo to rychle dolů.  

Lepší to bylo v Nitře, i když tam byli grobiáni taky, ale tam aspoň člověk dostal najíst. A spalo se v pozoru. Kavalec se svalil doprostřed podlahy pod lampu. Člověk lehnul na záda, asi takhle po pás přikrýt dekou a ruce na deku, vedle sebe. Tomu říkali spát v pozoru, aby si člověk nepodřezal žíly, nebo tak. Žárovka svítila pořád.

 T: Vy jste tam utrpěl nějaké trvalé následky během toho vyšetřování?

N: Tak mimo ztráty zubů ani ne. 

T: Co to znamená, ztráty zubů?

N: No, nějaký zub mi tam vypadl. 

T: Jak se to stalo?

N: Jak se to stalo? To udělala ženská. To bylo jednou, tam přišla k tomu mému referentovi nějaká žena. Dala si potvrdit nějaké papíry. Já jsem seděl, takhle ruce vzadu spoutaný za židlí, za opěradlem, a jak procházela za mnou, tak najednou jsem dostal takovou ránu, že jsem letěl i s tou židlí na zem a měl jsem plnou hubu zubů. Čtyři jsem měl přeražený a čtyři se viklaly. Ale usadily se. Stejně jsem o ně potom přišel. To byla rána… a čím mě uhodila, nevím. Jestli loktem… Zkrátka koupil jsem ránu a byl jsem na zemi. 

T: Vy jste tam měl jednu nepříjemnou zkušenost s elektrickým proudem, je to tak?

N: Jo, tak to jo. To taky přišli za mnou. To víte, když jste se tam nemyl tři měsíce a utíral jen takovým hadříkem, učesat jste se nemohl. Vlasy jsem měl dost dlouhý, to bylo všecko polepený, tak přišli, jestli se nechci vykoupat. Tak jsem šel. Tam mi uvázali ručník na hlavu a teď mě vedl do té koupelny. To vám byla tak krásná vana, voda čisťounká, teplá. Já už jsem se těšil, tak jsem se svlékl, vlezl jsem do ní a najednou to začalo se mnou cvičit. Já to snad neumím popsat. Mrkal jsem, huba mi lítala, teď ruce, nohy… vypadl jsem z té vany ven, ale to byla v každém kloubu taková rána. To dělala elektrika připojená na tu vanu. Tak už jsem byl nadlouho vykoupán. Pak mně bachař zavázal oči. On se řehtal, koukal takovým okýnkem, to bylo vidět, jak se šklebí. Zavázal mi oči a takhle mi dal ruku na zeď a poslal mě a zařval na druhou stranu chodby: ‚Já ti ho posílám.‘ Na tom konci chodby byl asi druhý. Jenže jsem do něčeho narazil. To byl strašný rachot, já myslel, že spadla věznice. Tak jsem si to strhl z očí a v tu ránu byli u mě. To vám byly umyvadla, takové ty lavory tam byly naštosované, a já jak jsem šel, tak jsem je asi porazil. To byl strašný randál. To byly takové ty cínové, ještě z Rakouska-Uherska, a ony se takhle hrozně hlasitě točí dokola. Teď jsem dostal ránu do nohy, upadl jsem a zase jsem dostal ránu po hlavě. Bavili se, no. 

T: Tohle všechno probíhalo ve vazební věznici v Klatovech?

N: Ano, ve vyšetřovačce.“[23]

Nikoli nepodobné vzpomínky uvedl H. Procházka v souvislosti s vyšetřováním na stanici StB v Bartolomějské ulici v Praze a později ve vyšetřovací vazbě v Pardubicích:

            „T: Kdy vás tedy zatkli, pamatujete si to datum přesně?

N: Čtvrtého ledna padesát dva. 

T: Padesát dva. A jak to probíhalo?

N: Oni mě před Vánoci vyslýchali v Bartolomějské celou noc. Ráno mě pustili, no tak jsem nezaváhal a ani jsem nejel domů, jel jsem rovnou do toho Heřmanova Městce zlikvidovat vysílačku. Protože kdyby se mi to nepovedlo, tak to asi špatně dopadlo i pro celou rodinu, protože to bylo v rodinném baráku. To se mi povedlo zlikvidovat, no a toho čtvrtého ledna mě zase sebrali na Karláku.  

T: V Praze, zase?

N: V Praze, když jsem šel z ústavu. 

T: Kam vás odvezli z toho Karláku?

N: Do Bartolomějské. Tam mě nechali čtyři dni, po výslechu, samozřejmě. Já jsem byl v takovém stavu, že by mě asi těžko mohli někam převážet, a tak mě potom převáželi do Pardubic. Celou tu skupinu vyšetřovali v Pardubicích na Státní bezpečnosti. 

T: Co s vámi v té Bartolomějské dělali, jestli se Vám o tom chce mluvit?

N: No strašným způsobem mě zrychtovali, stálo mě to tři zuby a jedno ucho. Do dneška takřka neslyším na levé ucho.

(…)

T: Po těch čtyřech dnech v té Bartolomějské vás tedy vezli do Pardubic. Co tam se dělo?

N: No tam už byly normální výslechy. Tam jsem byl tři měsíce na samotce, ta byla také otřesná. To bylo nejméně tak velké jak tohle, mělo to čtyři malá okénka, ani jedno netěsnilo a bylo to v lednu. Topilo se tam jednu hodinu denně. Slovy, písmem, jednu hodinu denně. Katastrofa. 

T: Jaká tam byla strava?

N: Dvě tři brambory na dně ešusu bez čehokoliv, my jsme říkali jednou s kmínem, jednou bez kmínu. Ani se solí to nebylo, a k tomu trochu nějaké vodnaté polévky a ráno melta.“[24]

Ne vždy ale k použití násilí při vyšetřování došlo. Jeden z narátorů připomíná: 

„(…) Jinou situaci tam sehráli s jedním mým přítelem, kterému neřekli vůbec nic, a on řekl, že nebude vypovídat. Oni to akceptovali, že nebude vypovídat, a dokonce se to takto dostalo k soudu, že nebude vypovídat, že bude usvědčován. To byla zajímavá komedie, protože zpravidla každého mlátili tak dlouho, až se přiznal, co udělal, anebo co neudělal. Ono to bylo možná z toho důvodu, že to bylo téhož roku před 17. listopadem a oni chtěli z toho udělat jako studentskou – my, až na dva lidi, jsme byli všichni vysokoškoláci –, takže oni z toho chtěli udělat, jaký jsou grandi vůči těm vysokoškolákům a studentům před tím 17. listopadem, jak postupovali Němci, a jak tady ty reakční studenti, co všechno dělaj, to bylo rozmáznuto, právě napojení na zahraničí a zahraniční agenty atd. Když nechce pán vypovídat, nemusí. Samozřejmě dostal asi o tři roky víc než já.“[25]

Co také dobře vysvětluje, proč vyšetřovaní „přijímali“ politickou perzekuci s dnes nepochopitelným sebesmířením, je celková poválečná atmosféra v republice. Zdá se, že někteří jedinci i v mladém věku dobře tušili, co je čeká:

„(…) Tak člověk měl nějaké informace o tom, jak vyšetřovali esesáci, to jsme věděli, a že tihleti (komunističtí vyšetřovatelé) nejsou ani lepší, ani horší, to jsme taky věděli, tak mě to osobně nijak zvlášť nepřekvapilo.“[26]

2.3.2. „Protistátní činnost“

Podle zaznamenaných rozhovorů a vyprávění šlo o plošné zacházení s řadovými odpůrci režimu bez ohledu na jejich stáří, místo zadržení nebo zastávanou profesi. To odpovídá charakteru československé politické perzekuce, kterou popisuje v tzv. zakladatelském období režimu Karel Kaplan.[27] Nejmladším ze skupiny zkoumaných pamětníků byl v době zatčení citovaný Zdeněk Procházka (19 let), nejstarším pak František Šedivý (25 let). Jediný ze šestice, Augustin Bubník (zatčen ve věku 21 let), byl součástí známého pražského monstrprocesu s československými hokejisty pod názvem Ing. Modrý a spol.[28]. Bubník byl také jako jediný z narátorů tohoto projektu souzen „vojenským soudem jako voják základní služby Armádní tělovýchovné jednoty“[29]. A. Bubník vysvětluje:

„V březnu 1950 mi bylo 21 a půl roku. Já jsem vlastně na vojnu ještě vůbec neměl jít. Šel jsem jako ‚záklaďák‘, protože šel na vojnu Vovka Kobranov, což byl můj největší kamarád, se kterým jsme hráli už dva roky předtím za národní mužstvo. Tak ten mě přemluvil, že jsem se nechal nalít na vojnu o rok dřív, i když jsem ještě nemusel. Chtěl jsem být na vojně, abychom oba hráli za Armádní tělovýchovný klub.“[30]

Ostatní zkoumané oběti politického násilí byly souzeny civilními soudy v méně známých procesech, ovšem v různých městech tehdejšího Československa. Jednalo o proces se skauty (Z. Kovařík a H. Procházka), s národněsocialistickou mládeží (J. Málek a F. Šedivý) a o individuální proces s J. Kyckou. Nutno podotknout, že Z. Kovařík, H. Procházka, J. Málek a F. Šedivý podle svých slov opravdu protistátní, nebo spíše protikomunistickou, činnost vědomě vykonávali. F. Šedivý ji formuloval následovně:

„(…) teď ještě v tom byl ten moment, že to byli většinou národní socialisté, že tedy ta národněsocialistická mládež byla nejpočetnější na vysokých školách i na těch středních školách, takže to nebylo nic zvláštního, no a tak se udržovaly tyhle okruhy, tak jsem je udržoval já taky. A mezitím, jak říkám, byla ta příprava, nejenom studijní příprava, ale i na to, co by se dělalo, kam by se šlo, prostě taková příprava na ozbrojený konflikt. My jsme neměli nikdy žádné zbraně, my jsme nikdo nebyli žádní vojáci, ale byla to prostě příprava na situaci, kdyby k tomu dni X došlo, abychom věděli, co máme dělat, což teda byla část, která byla vlastně tou hlavní konspirací proti komunismu.“[31]

Podobně charakterizuje svou politickou činnost J. Málek, kterému se přitom podařilo popsat a shrnout i onu atmosféru doby, ve které se dobrovolně rozhodl zapojit do protirežimních aktivit:

„Naše činnost, za kterou jsme byli uvězněni, tak řečená protistátní činnost, byla fakticky pokračováním činnosti národněsocialistické mládeže. Na této bázi jsme se dále scházeli i po únoru 1948 a chtěli jsme proti nastupujícímu režimu něco udělat. Vyskytla se možnost, tak jak nám říkali naši kolegové, navázat se na zahraničí, na zahraniční zpravodajskou službu, a poskytovat informace s tím, že ty informace budou použity, jakmile vypukne obecně očekávaná třetí světová válka, které my bychom se potom také zúčastnili.“[32]

Nezávisle na tom se k národním socialistům hlásil i H. Procházka:

„T: Jak jste se k té Národní socialistické straně dostal? Bylo to Vaše rozhodnutí?

N: To bylo vyloženě moje rozhodnutí, protože jinak u nás celá rodina byla více či méně velmi křesťansky založená, a já jsem se tam dostal, protože jsem to považoval za nejvíce pravicovou stranu, která tehdy vůbec existovala.“[33]

Z. Kovařík se aktivně účastnil „protikomunistického odboje“. Jeho součástí byla akce naplánovaná na předvečer 1. máje 1949 v Hradci Králové. Později ve vyšetřovací vazbě následovalo jeho přiznání. Obojí popsal takto:

„(…) To byl výklad, respektive propagační krám, tehdejší komunistické strany. Bylo to na stávající Karlově třídě, celkem dost frekventovaná ulice. Tam jsme o půlnoci před prvním májem dali nálož, která vyrazila okno a vyrazila tabule a destruovala ty plakáty, které tam visely. Jinak se vůbec nic nestalo. To byla nejtěžší naše činnost, to byla, jak to estébáci nazvali, akce Petarda. S tím si rok a půl lámali hlavu, kdo to byl, kdo to udělal, než to právě tenhle dobrák na nás řekl.

(…)

Stalo se to, že já jsem si ty protokoly přečetl a zjistil jsem, že tam je můj komplic, Ctirad Andrýs, můj komplic Lubka Škaloud. Tak jsem si říkal: ‚To je fajn, tak jsme v tom jenom tři.‘ Oni tam prakticky vypsali ty věci, které už zatlouct nešly. Tak jsem říkal, že s tím souhlasím. Tak jsem to podepsal a tím to skončilo. Pak se jim to nezdálo a volali mě asi za čtrnáct dní. To se už konaly výslechy přímo ve věznici.“[34]

A. Bubník a J. Kycka se naopak k žádné protistátní činnosti dle svého vyprávění při vyšetřování nedoznali, neboť žádnou vědomě nevykonávali. A. Bubník ke svému „nepřiznání“ říká:

„No tak určitě se přiznal Hajný, ten dokonce dostal při vynášení rozsudku jenom rok, za to, že se přiznal (…) Přiznal se určitě Jirka, co všechno dělal, co převážel. Španinger se neměl k čemu přiznat, protože v celém tom případě byl zcela náhodně, ten tam s námi nebyl, v tom Švýcarsku, kde se hlasovalo, zda tam zůstaneme. Stock také poprvé měl letět za národní mužstvo a podle těch spisů, který jsem pak četl, vlastně řekl takový věci, který ani říkat nemusel, takže ze Stocka vlastně dostali úplně všechno, co oni chtěli. Ale určitě se nepřiznal ani Vovka Kobranov, ani já.“[35]

J. Kycka na dotaz, zda se k něčemu během vyšetřování přiznal, odpověděl následovně:

„Ne. Já jsem se neměl k čemu přiznat. Probíhal soud. Samo sebou, obhájce mě obhajoval krásně. Oslovil slavný senát, státní senát, a řekl, že ví, že jsem mu byl přidělen ex offo, z moci úřední, aby senát nebral jeho obhajobu jako sympatii se mnou, ale jako úřední povinnost, a že aby senát byl vůči mně přísný, ale nanejvýš spravedlivý, s ohledem na můj věk. To bylo všecko. Pak ten prokurátor do mě řezal, ten ze mne dělal špatného člověka, ožralu, nezodpovědného člověka, no takový, jak to bývá. Že jsem byl narušen už v mládí, protože jsem byl vychováván v klášteře.

(…)

Pak četli rozsudek. Soud nabyl přesvědčení, že jsem mohl z titulu své funkce prozradit věci nanejvýš důležité pro obranu vlasti. Nikoli že jsem prozradil, ale nabyli přesvědčení, že jsem mohl prozradit.

(…)

No a tak mně dali osmnáct let a deset let ztrátu občanských práv a zabavení veškerého majetku.“[36]

A konečně H. Procházka ilegální činnost vědomě vykonával, nicméně se k ní u soudu nepřiznal, neboť nebyla odhalena. Kromě tisku a distribuce letáků údajně navázal i spolupráci s agenty zpravodajské služby armády Spojených států. Vypráví:

„N: V té době už došlo k omezení svobodných informací ze strany tehdejších médií, takže jsme měli zájem na tom, abychom informovali lidi o věcech pravdivě. Ať už se to týkalo mezinárodních událostí, nebo domácích událostí. 

T: Takže to byly vlastně zprávy.

N: To byly naše zprávy, v podstatě. 

T: V jakém nákladu jste tiskli?

N: Asi tak sto až dvě stě výtisků. Tehdy samozřejmě byly úplně jiné podmínky na rozmnožování, to byl použitelný jedině cyklostyl v té době, takže se to muselo psát na blány, tímto způsobem rozmnožovat, tak to nebylo zdaleka jednoduché, ten větší počet výtisků nějak dát dohromady. A protože se to dělalo ve východních Čechách, tak centrum bylo v Heřmanově Městci, tam většina lidí z té skupiny nějakým způsobem patřila.

(…)

My jsme v průběhu doby kromě vydávání tiskovin navázali kontakty se dvěma agenty – Eliášem a Marcálem – a jim jsme dodávali nějaké špionážní informace, které se týkaly především pardubického letiště. To je odjaktěživa vojenské letiště, tak o to tam byl eminentní zájem, a další, co jsme uznali za vhodné. 

T: Oni měli také svoji vysílačku někde?

N: Oni měli svého radistu i svou vysílačku, jenomže zaprvé chtěli mít rezervu a zadruhé, ona občas nefungovala. Měli s tím potíže. 

T: Co to bylo za agenty?

N: CIC.

(…)

N: Celý můj protokol za půlroční vyšetřovací vazbu měl dvě a půl stránky (…) já jsem na sebe nic neřekl, a co se dalo zatlouct, jsem samozřejmě zatloukl. Věděli na mě jen to, co se dozvěděli od ostatních, a to, k čemu mě usvědčili, ale to bylo všecko. (…) no tak u mě konkrétně je nejvíc zajímala samozřejmě vysílačka a nějaké rádiové spojení. Já jsem byl jako amatér vysílač do devětačtyřicátého roku, měl jsem svou vysílačku teda oficiálně, v devětačtyřicátém roce mně jí sebrali, nebo sebrali mně teda licenci, no tak jsem samozřejmě teda oficiální vysílačku musel zrušit, což jsem udělal, ale měl jsem postavenou další, kterou jsem měl doma v krbovém komíně. Tam se netopilo a to naštěstí nenašli. Po tom prvním výslechu jsem okamžitě jel z Prahy do Městce a tuto jsem zlikvidoval, protože jinak bych uvedl v potíže celou rodinu…“[37]

Navázání spolupráce s pracovníky CIC H. Procházka ještě lépe osvětlil ve starším vyprávění takto:

„N: Začali jsme samozřejmě vydáváním letáků a časopisů, no a postupně jsme navázali kontakt se dvěma agenty Eliášem a Marcálem. Ti byli od CIC, přímo tedy napojení, on ten Milan Eliáš měl strýčka v americké armádě. Takže měl přímý kontakt a tam já jsem fungoval jako radista a v podstatě ještě jsem pomáhal zase vzhledem k našim lidoveckým vztahům rodinným, protože nejstarší sestra maminky byla zástupkyní velebné matky u Školských sester. A ty tedy začátkem války se odstěhovaly do Říma, s vedením toho řádu, tak potom jsem pomáhal různým mnišským řádům ve vzájemném kontaktu, takže jsem objížděl, Želivem počínaje, občas ty kláštery, když něco potřebovaly. To naštěstí všechno na mě neprasklo, akorát ty časopisy.“[38]

Zatímco skupina F. Šedivého (spolu s J. Málkem) byla souzena v Praze (podobně jako A. Bubník), J. Kycka byl souzen v Chebu, Z. Kovařík v Hradci Králové a H. Procházka v Heřmanově Městci. Všechny mladíky tehdy soudil jiný prokurátor a soud zasedal v jiném složení; pouze F. Šedivého soudil stejný státní soud v Praze jako J. Málka (díky stejnému procesu), i když oba se do té doby neznali a seznámila je až soudní vazba ve věznici na Pankráci. V případě soudu se skupinou „Skautský oddíl Beneš“ H. Procházka vzpomněl kuriózní zkušenosti, která opět podtrhuje charakteristický aspekt „malých dějin“, který ve „velké“ historii zaniká:

„T: A jak ten třídenní soud vypadal, co to obnášelo?

N: No tak oni požadovali, aby člověk papouškoval to, co měl napsané v těch protokolech. Mně to samozřejmě nedalo, tak jsem si dovolil se začít hádat s panem předsedou soudu o komunistické ideologii a největší legrace byla, že oni to, blbci, vysílali městským rozhlasem. Tak to prý dost dlouho vysílali, než jim to došlo.“[39]

2.3.3. Rozsudky a výše trestů

Ústně sdělované myšlenky „muklů“ naznačují, že to byla společensko-politická orientace a společenské postavení tehdy mladých narátorů v raně poválečné společnosti, co strana v jejich „ilegální činnosti“ hledala. Podle jejich dnešních názorů to nebylo nutně spojené s tím, odkud pocházeli nebo jakého vyznání či původu byly jejich rodiny. Mladý věk v jejich případě posloužil k rozvinutí teorie o vnitřním nepříteli. Ať už mezi mládežnickými organizacemi, nebo mezi jednotlivci.

Narátoři si svá uvěznění vykládají tak, že šlo o propagandistické zastrašování za pomoci příkladů protistátních, destruktivních a špionážních aktivit, které StB demonstrativně postihovala i mezi mladými skupinami občanů. Z. Kovařík k tomu vypráví:

„V březnu padesát jedna jsme stáli před soudem. Byl to monstrproces, veřejný proces, kam sezvali ze všech škol hradeckých a ze všech závodů mladé zástupce, mladé lidi. V té hradecké soudní síni nás soudili jako odstrašující případ, proto nás nesoudili takhle pomalu za to, co jsme udělali, ale za to, že jsme dělali skautskou činnost. Přestože už byl skauting zakázaný, tak jsme dělali skautskou činnost dál. Tohle nám pochopitelně přiřknuli, protože nám hned dávali velezradu, k tomu špionáž a já nevím, těch paragrafů bylo asi šest, takových těch závažných.“[40]  

Ve vyprávění H. Procházky nalezneme téměř totožnou myšlenku:

„Byl to odstrašující monstrproces. Tam nic moc jiného nebylo, v té oblasti (v Heřmanově Městci). Takže se jim to takhle hodilo, proto to taky bylo na tři dny, ten soudní proces.“[41]

Z dnešního pohledu se zdá, že k jejich mladému věku se nepřihlíželo s úmyslem odlehčit jejich rozsudek, ale naopak na věk poukázat jako na jistou přitěžující okolnost. Úryvky připomínají, že k věku narátorů se přihlíželo jakoby účelově. Příběhy Jozefa Kycky i Augustina Bubníka navíc indikují, že v ČSR byli lidé odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody i přesto, že se ani nezapojili do boje proti nastolení politiky KSČ v zemi. Ani jeden si nebyl vědom toho, že by nějaký přečin vykonal. Narátoři nejčastěji interpretují své uvěznění tím, že v raně poválečném období odmítali (byť někteří jen pasivně) politiku KSČ a někteří sympatizovali s Československou stranou národně socialistickou (ČSNS), nebo byli dokonce jejími aktivními členy. F. Šedivý ke svému procesu s národněsocialistickou mládeží: 

„Ten výslech probíhal tak, že oni hlavně zdůrazňovali, že jsme národní socialisti. To jsem nepopíral, že prostě jsme tu ideu národněsocialistickou podporovali. Také sokolskou; pak byli zase jiní, třeba skauti, no a já jsem mu tam vysloveně říkal, jaké to mělo přednosti, co ten Sokol znamenal pro národ a co ta ideologie, té Národní socialistické strany. On na to argumentoval, proč ne, proč je nepřijatelná.“[42] 

ČSNS představovala v rámci Národní fronty spolu s Československou stranou lidovou nejvýraznější opozici KSČ. To by podporovalo hypotézu vyslovenou narátory, že represivní politika státního aparátu se přirozeně zaměřovala na potenciální odpůrce režimu. Ovšem toto vše se, zdá se, dělo bez ohledu na věk politických obětí režimu a v případě odmítnutí spolupráce (pokud byla vůbec nabídnuta) následovalo jejich okamžité uvěznění, bez ohledu na míru prokázání nezákonné činnosti.

Jinou věcí při srovnávání všech šesti příběhů je délka vyměřených trestů. Ačkoli se zdají na první pohled neúměrně vysoké, narátoři se na ně dívají zcela opačně – díky následujícím zkušenostem z táborů nucené práce, kde se setkávali i s mnohem většími tresty odnětí svobody a hlubší politickou perzekucí obecně, nepovažují své rozsudky za mimořádně přísné. J. Málek vzpomíná na proces, který interpretuje jako „studentský“:

„Proces byl třídenní, hned druhý den jsme šli na společnou celu, nebylo žádné čekání na nabytí právní moci rozsudku, my jsme byli rádi, že jsme dostali velice málo. To jsme přičítali tomu, že za dva za tři dny byl proces se Slánským, takže jsme se domnívali, že chtěli udělat monstrproces, abych tak řekl, naruby, to znamená dát nám velice nízké tresty, aby se režim ukázal, jak je jako shovívavý k těm studentům, my jsme byli většinou vysokoškoláci, že dává, že to byla hrozná činnost protistátní, ale ve skutečnosti se dá říct, že je dává do kriminálu na relativně krátkou dobu. My jsme byli většinou vysokoškoláci. Nejvyšší trest byl čtrnáct let. Já jsem dostal těch jedenáct a další tresty pak byly už jen pět, a dokonce velmi malé, krátké tresty, takže vím, že jeden kolega čekal patnáct let a šel od soudu rovnou domů, protože dostal šest měsíců. Byl to takový, abych řekl, proces naruby, protože tam bylo takové bohaté osazenstvo, kde se chtěli předvést, jaký mají přístup k těm studentům. Takhle jsem si to vysvětloval. Nevím proč.

(…)

Jak už jsem říkal, to bylo za velezradu. Nedávno jsem objevil materiál, bylo to v Národním archivu, ano, tady, kde jsem si dal předložit materiály, poněvadž jsme v mnohaletém styku tam, tak to nebyl problém, to tam získat, a tam jsem zjistil, že když nás obžaloval prokurátor, tak už tenkrát byl přesvědčen, nebo věděl, že ta činnost byla vyprovokovaná. A přesto nás obžaloval z velezrady a vyzvědačství, ale svým nadřízeným orgánům říkal, že z těch jednadvaceti a z těchto trestných činů obžaloval pouze pět těch hlavních a ty ostatní, že všem nám dá velice nízké tresty, což v mém případě bylo nízkých pouhých 11 let. Ty ostatní že žaluje z nějakého spolčení proti republice, kde byly tresty i do pěti let, i jen měsíce.“[43]

Podobně reagoval J. Kycka na otázku, zda bylo v jeho případě možné odvolat se proti rozsudku:

„Mně navrhovali trest smrti. Měl jsem i na konci obžaloby napsáno: ‚Trest absolutní.‘ Takže, abych Vám řekl pravdu, člověk byl rád, že dostal jenom těch osmnáct let.“[44]

Z. Kovařík v rozhovoru shrnuje výši trestů v případě své skupiny a vysvětluje, jak se k trestu stavěl on:

„N: Oni nás nazvali JU1.

 T: JU1?

N: Nevím proč; JU, jako že to měla být junácká skupina, a jednička.

T: Kolik vás tam bylo, v té skupině?

N: Devět nás tam bylo. Devět. Největší trest dostal právě Lubka Škaloud. Ten dostal čtrnáct let, ten Zbyněk Škaloud dostal dvanáct let. Já sem dostal třetí největší trest, jedenáct roků. Za mnou byl Ctirad Andrýs, to jsou všechno ti, kteří už zemřeli: Ctirad Andrýs deset roků, Radek Brož devět let, Bohouš Marků sedm roků, Pašta sedm roků, Havránek čtyři roky a Květa Pilmanová, které v den soudu bylo osmnáct roků, tak ta dostala rok. Osmnáctiletá dívčina dostala rok.  

T: Kdo z těch lidí dnes, v tom roce 2007, kdo je ještě naživu?

N: Inženýr Radek Brož, ten žije tady někde v Praze, Bohouš Marků a já. Jinak všichni ostatní, a Květa Pilmanová, ale ta je nemocná, takže na té se to taky podepsalo, takže z těch devíti už jsme jenom čtyři žijící – a to jsme byli všechno mladí lidé.

(…)

To byla naše všeobecná víra, že to neodsedíme. Že se něco stane, že to, co my jsme načali, že to svět takhle nenechá. Zvlášť po popravě dr. Horákové nebo generála Píky. Tak jsme nevěřili tomu, že toto může být trvalá záležitost, že to bude trvat těch skoro 40 roků, jak to dlouho trvalo. To nás drželo všechny při takový síle a vědomí, že ven bychom se měli dostat dříve. To, že jsme si to neodseděli, se nakonec ukázalo, že podstatná část si ten trest neodseděla. Že potom byli nějakým způsobem podmíněně propuštěni, i když tam byli třeba těch 10 nebo 14 roků. Ale ty doživotní tresty nebo těch 20 nebo 15 roků, to je pár jedinců, co si tohle odseděli.“[45]

Velmi podobně vzpomíná A. Bubník, který měl původně navržen také trest absolutní a od soudu nakonec odešel „jen“ se čtrnácti lety odnětí svobody, z nichž za jáchymovským a příbramským ostnatým drátem strávil pět let života:

„A když jsme čekali na vynesení rozsudku, stáli jsme tam všichni a čekali, a slyšeli jsme řeč toho předsedy, kdy jsme byli zproštěni trestu smrti, ale dostali jsme: inženýr Modrý 15 let, já 14 let, Konopásek 12 let, Roziňák 10 let, pak další tresty byly, 6 let dostal, myslím, Jirka, 3 roky dostal Červený, 2 roky dostal Macelis, Hajný dostal rok a Španinger dostal tři čtvrtě roku. No a ten hospodský Ujčík dostal tři roky.

(…)

Najednou jsme koukali, na tom nádvoří, když jsme vjeli do té věznice, že jsme vlastně na Borech. A to uvítání, když jsme šli po těch chodbách na to hlavní kulaté náměstíčko a do těch chodeb, myslím, že to bylo ‚béčko‘, tak tam začal veliký cirkus. Tam na nás začali řvát bachaři, dávali nám pěkná jména. Někteří vězni si dokonce dělali legraci, a dokonce i ten Zlatko Červený si dělal strašnou legraci a pořád jsme byli veselí, pořád jsme tomu nemohli uvěřit. Tak jsme dostali pendrekem a seřadili nás.“[46]

Ani H. Procházka nechtěl věřit, že udělené tresty myslí komunistický režim vážně.

            „T: Co vám proběhlo hlavou, když jste slyšel rozsudek u soudu?

N: Tak to jsme nebrali vážně, samozřejmě, v té době. To jsme ještě byli hloupí. 

T: Ani po té vyšetřovací vazbě jste nevěřil, že to bude tak perné, že opravdu vám těch jedenáct let ‚přišijí‘?

N: To určitě.“[47]       

2.3.4. Podmínky a zacházení ve vazbě

Další samostatnou kapitolou z hlediska přístupu k mladým politickým vězňům by mohlo být zacházení při výkonu trestu, tedy ve vazbě na Jáchymovsku. Nepřekvapí, že i zde docházelo k masové nezákonnosti. Ať už vezmeme v potaz prostředí, ve kterém nechránění a neškolení vězni denně pracovali, nebo ubytování, stravu či hygienu, kterými byly jejich tresty doslova podtrhovány. Z. Kovařík popisuje podmínky v pověstném táboře „L“, kde se zpracovávala aktivní ruda z celého Československa:

„To byla takzvaná úpravna rud OTK. To bylo pracoviště, které bylo v Horním Žďáru, v obci Vykmanov. Vedle byl jeden starý tábor, takzvané céčko, a my jsme byli na tom novém táboře, to bylo elko. Říkalo se mu likvidační, což bylo celkem dost výstižné pojmenování. Když jsem tam přišel v padesátém prvním roce v březnu, tak tam stál jeden barák, respektive dva baráky, jeden barák byl ubytovací a druhý barák pod tím byl společný, kde byla kuchyň, kantýna, ošetřovna a lékař a podobně, takové to hospodářské vybavení, které bylo nutné u každého tábora. Zajímavé tam bylo to, že tam nebyly sprchy. Vůbec. My pokud jsme si nevyjednali nějaké umytí na tom pracovišti, které bylo vedle, tak jsme se prakticky neměli kde osprchovat a přesto zaplať pánbů, že tam byli tak uvědomělí muklové, že tam nebyli žádné kožní nebo nějaké jiné choroby. Přes ty podmínky, které tam byly, tak jsme nějak tu hygienu dodržovali a udržovali jsme se tak, abychom byli čistí, abychom to celé přežili.“[48]

Na úpravnu uranové rudy byl přidělen i H. Procházka, který popsal pracovní podmínky na granulační „věži smrti“, kde se mlel smolinec nejen z Jáchymova na frakce o několika velikostech:

„N: Strašně prachu. Tam nebylo vůbec vidět, zvlášť když to bylo, a ono to většinou bylo, suché, protože než se nastřádalo těch padesát tun na jednu partii, nebo minimálně třicet, tak ono to tam schlo, samozřejmě. A jak se to vysypalo do toho boxu, tak se to dost osušilo, pokud to už nebylo suché přivezeno ze šachty. To záleželo na počasí, samozřejmě, na podzim to bylo spíš mokřejší, ale tam to dosychalo. 

T: Co jste měl na sobě, když jste tam takhle pracoval, v čem jste pracoval?

N: V tom, v čem jsme normálně fungovali a chodili. My jsme měli jednak takzvanou halinu, což byla taková lepší pytlovina, ty muklovské šaty, kabát, kalhoty. Poté jedny dlouhé spodky a jednu košili a tím to končilo. A čepičku, a kromě toho na léto jsme měli ještě plátěné kalhoty a plátěnou kazajku, takový kabátek plátěný k tomu. To bylo všechno, víc jsme neměli. 

My jsme neměli žádné pracovní oděvy, jelikož oni ti dobytkové totiž usuzovali, že všechna tahle povrchová pracoviště nejsou aktivní. Oni vůbec popírali, že to je aktivní i v dole, i v hlubině.

(…)

Někdy asi v pětapadesátém roce, nebo ve čtyřiapadesátém roce nám přivezli nějaké takové masky, ale to bylo, já nevím, pro děti snad. V tom se prostě opravdu nedalo dýchat. No tak když bylo moc prachu, tak jsme měli onuce. Tak jsme si ji namočili, tu onuci, a ovázali jsme si ji jako kapesník přes nos, přes obličej, přes pusu teda. Ale to bylo všechno, jinak veškerá péče naprosto žádná, naprosto žádná.“[49]

J. Málek vypráví, jak probíhalo jeho seznámení s vězeňským stejnokrojem po příjezdu na Jáchymovsko. Dále vykresluje ubytovací podmínky a stravování v táboře Nikolaj. Jeho ústní svědectví se vztahuje k éře, kdy tento pracovní tábor nebyl nepodobný nacistickým pracovním táborům, koncentrujícím nuceně nasazené. Nejvíce společných jmenovatelů měl ve stejné době se sovětskými pracovními tábory na Sibiři:

„Dostali jsme společnou celu na Pankráci, což bylo otřesné, poněvadž tam jsme byli namačkáni sice jenom jednu noc, ale vždycky dva na jeden starý slamník. Naprostá většina tam mezi námi byly kriminální živly. Druhý den jsme nasedli do několika autobusů. Odjeli jsme na ústřední tábor do Jáchymova, kde jsme byli převlečeni do takových různých starých hadrů, ještě snad po Němcích. Ty hadry sestávaly z toho, že to byly kožené boty, takové ty pracovní, do nich se dávaly onuce, což byla pro nás naprostá novinka, čili veliký hadr, který se musel umět uvázat. Prádlo bylo nesmírně, nechci říct jemné, ale prostě lehké, obecně takové bavlněné, jestli to říkám správně, ale nesmírně tenké prádlo. To byly spodky, košile, na to byla vesta bez rukávů a bez podšívky a krátké sako a samozřejmě kalhoty, z látky, které se říkalo halina. Bylo to obnošené. Na záda jsme dostali tři pruhy. Někteří tam měli taková kola, ale pak zjistili, že je jednodušší mávnout tou štětkou, takže tam měli červené nebo i žluté tři pruhy, přes celá záda dolů, takže ten člověk byl nápadný, nikde se nemohl pohybovat v normálním prostředí. A na hlavu jakoby vojenskou čepici – lodičku.

(…)

Řekl jsem, že jsem tam přišel v listopadu 1952. Od 1. ledna 1953 se tam nějak změnil ten stravovací režim, asi se víc kradlo, a začal tam být vyloženě hlad. A ten hlad byl takový, že jsme prostě nemohli pracovat. A z toho mám dvě takové vzpomínky. Jednou se šlo ze závodu na Nikolaj, na tábor, to je asi 800m koridor, s oplocením z ostnatého drátu, kudy se chodilo, a vím, že jednou nás tam několik, asi dvanáct, nebo kolik lidí, prostě padlo slabostí, protože jsme neměli chleba. Den předtím byla jenom nějaká polívka a ono bylo horko, dusno a oni prostě padli a nemohli jsme odejít. Následek byl ten, že se zlepšila strava, protože když to viděli ti Rusové, ti inženýři, tak si vyjeli na velitelství závodu. Ne z nějakých humanitárních důvodů, ale z toho důvodu, že prostě potřebovali pracovní síly, které byly schopné pracovat, a ne ty, kteří jim tam padají hlady.

(…)

Nikolaj měl tenkrát čtyři baráky, čili to znamenalo, že tam bylo počítáno necelých osm set lidí. Ovšem tenkrát byl přecpaný, takže první dny jsme neměli vlastní postel. Museli jsme spát na místě někoho, kdo byl na noční směně.

(…)

Na táboře byl neustále nedostatek topení. Představte si dřevěné baráky, které také neseděly přímo na půdě, ale byly na kůlech. Ze začátku byly ty kůly mezi podlahou a zeminou obité prkny, aby tam nefoukalo. Jenže pak se stalo, že tam někteří kluci z jednoho baráku udělali podkop a prokopali se až do oplocení, takže oni teď vytrhali ty prkna, aby bylo vidět, že tam nikdo není. Takže my jsme byli v baráku, dřevěném, kde byla podlaha, sice, myslím, byla dvojitá, ale místy bylo vidět zem, respektive v zimě sníh. Takže to byla taková zima, že si pamatuji, jak jednou ukáplo někomu na podzim kafe, které se tam nosilo na světnici v takových nádobách, ve kbelících, že do jara to neroztálo, protože na té podlaze bylo stále pod nulou.“[50]

Ať už šlo o osobní hygienu, odění nebo stravu, na mladé vězně zejména začátkem 50. let působily kontraproduktivně. Cíle, s jakými tyto vymoženosti a opatření moderní společnost zaváděla původně, tedy ochranu a prodloužení lidského zdraví, se podle vypovězených životních příběhů nedařilo v Jáchymově naplňovat. Aspekty brutálního zacházení, navíc v prostředí vysoce ionizujícího záření z přírodního uranu[51], narátoři interpretují se zjevnou nechutí a utrpením. S těmito podmínkami jsou nutně spojeny i zdravotní následky, které H. Procházka shrnul s poukazem na vlekoucí se úřední pochybení hluboko po pádu totality takto:

„T: Kromě tří vyražených zubů a jednoho ohluchlého ucha jste si ještě odnesl nemoc z ozáření?

N: Tak svým způsobem ano. 

T: A jak konkrétně se u Vás ta nemoc projevila?

N: U mě se projevila zaprvé na kůži, kvůli alfa záření, které tam bylo nejkritičtější, z radonu. Protože se pracovalo na nevětraných pracovištích, větrání začalo až začátkem šedesátých let, solidní, i když třeba už v polovině padesátých let ředitelství Jáchymovských dolů vydalo předpisy na větrání, ale na to nikdo nespěchal, aby se to realizovalo, takže trvalo dalších pět sedm deset let, nežli se to začalo trochu zlepšovat. Zlepšovat se to začalo až zhruba v polovině šedesátých let, protože všechno bylo závislé na větrání na šachtách. A co se týká úpraven, tak kritické úpravny, ty granulační, kde se mlelo a byla spousta radioaktivního prachu, to končilo v druhé polovině padesátých let, padesát šest padesát sedm, protože se začala dělat chemická úprava zrudnělého materiálu, loužení a tak dále. Takže to jsou neopakovatelné věci, a když to někdo vyšetřoval po dvaceti letech, tak měl minimální šanci ty změny odhalit, našel jenom nějaké trvalé změny – a ty už se zase začaly přičítat věku a těžké práci a já nevím čemu všemu, jenom ne tomu, v čem byla ta podstata. Jáchymovské doly jako takové, nebo jejich Závodní ústav národního zdraví, ten začal vyšetřování až v devětapadesátém roce, a to na popud nás, kteří jsme to začali dělat od sedmapadesátého roku ve vězeňské nemocnici. 

T: Konkrétní následek u Vás se projevil jak?

N: Rakovinou kůže a, dá se říci, destrukcí kloubů. Já jsem se zmenšil o patnáct centimetrů do současné velikosti a mám protézu kyčle. Na druhou kyčel mám jít pravděpodobně během půl roku. Mám deformovanou páteř. Mně se vlastně vstřebaly všechny plotýnky a čtvrtý lumbální obratel mám vylezlý směrem do břicha, takže já se nemůžu ani moc hýbat, aby mně náhodou nevyskočil a abych si nemusel sednout na vozík.[52] 

Mám rakovinu kůže, kterou mi nechtějí uznat, protože mi patnáct těch nádorků vyoperovali, jenomže ztratili evidenci. V archivu se to údajně nedá zjistit, ale našli, že z těch patnácti všechny nebyly určitě aktivní. To se nedá předem poznat, to se musí analyzovat histologicky. Tak objevili tři, které byly neaktivní, a na základě toho mi napsali, že nebyly prokázány žádné maligní změny, a takže hotovo.(…)

Jinak pochopitelně potíže s plícemi mám taky, ale ne maligní, i když nakonec mi napsali, že jsem byl ozářený desetkrát víc, než se vůbec ‚požaduje‘ pro rakovinu plic. To si připadáte jak u blbejch, opravdu.“[53]

A. Bubník zdůrazňuje, že nelidské podmínky nebyly jen v pracovních táborech nebo v hlubině. Vazební věznice v Praze na Pankráci podle jeho slov skýtala pohled, který se měl jen těžko slučovat s dobou a místem, ve kterých se hrůzy odehrávaly:

„Hrozný byl pohled, když jste tam viděl takzvané ‚řetězáře‘. ‚Řetězáři‘, to byli lidé, kteří se pokusili o útěk. Nebo tam chodili takzvaní ‚provazáři‘. ‚Provazáři‘, to byli zase lidé, kteří čekali na popravu. A když ti moji spoluvězni, už se nepamatuji na jejich jména, počítali, oni věděli, kolik jich je. A když najednou tam jeden chyběl, tak říkali: ‚Aha, tak toho už buď někam odvezli a pověsili, anebo ho odsoudili.‘ Ale tihleti ‚provazáři‘, to byli vysloveně lidé, kteří byli dole až úplně v podzemí v kobkách, kde čekali na popravy. A ti ‚řetězáři‘, to byli zase lidé, kteří utekli z nějakého tábora nebo odjinud, a ti opravdu měli na nohách takové železné objímky a od nich řetězy a byli přikováni ke stěně. To opravdu existovalo. I v té cele se ten vězeň nemohl pohybovat. On jenom seděl na takové stoličce a nemohl nic víc dělat. Když chtěl jít na ‚stranu‘, tak tam měl nějaký škopíček, do kterého to udělal, a když chodili na procházce, tak si drželi za tělem ty řetězy, protože ty objímky měly takové výčnělky, tak oni museli chodit takhle s nohama od sebe, jinak by zakopli a upadli. Můžu Vám říci, že to byl strašný pohled. Pro mě jako pro dvacetiletého kluka, že něco takového vůbec existuje.“[54]      

Nicméně i on zažil hrubé zacházení v jáchymovských táborech, navíc jako osoba obecně známá a po jeho soudu cíleně perzekvovaná o něco více než ostatní, méně známí vězni. A. Bubník ve svém vyprávění popsal také reflexi jednoho z nejkrvavějších útěků, který vešel do dějin československých táborů jako „útěk z dvanáctky“, tj. ze slavkovského tábora 12.[55]

„Nejhorší z těch táborů pro mě byl Nikolaj. Samozřejmě, pak jsem prošel spousty dalších táborů, Ležnice, Svatopluk, Dvanáctku, Barboru a já nevím, zkrátka to nejhorší bylo, že jsem měl na tom obleku nejenom dvě čáry tady na těch kalhotách, ale já jsem tam měl takový znak – a to hlídači na těch budkách a hlídači, co tam chodili, věděli, že jsem byl označen jako přísně nebezpečný střežený vězeň, protože já ať jsem se kdekoliv objevil a šel jsem někde, tak v ten okamžik přišel ke mně druhý vězeň, třetí, čtvrtý, pátý vězeň a teď jsme spolu kecali, protože oni byli strašně rádi, že mě poznali, a v tu chvíli už ten táborák anebo ti hlídači to vzali jako provokaci, že se tam něco srocuje, a kdoví, jestli se nepřipravujeme k útěku. Takže já jsem bohužel jakékoliv svátky, ať už to byly Vánoce, Velikonoce, květen nebo jakýkoliv svátek, byl v díře, zkrátka v korekci. Na táboře byla korekce, a já když jsem vyfáral zkrátka ze šichty, tak jsem ani nebyl na světnici, abych se převlíkl, a frk – a už jsem byl dán zase do díry a pustili mě až po svátcích, takže já jsem bohužel celou tu dobu takhle trpěl. No, bohužel, nebo bohudík. Jednou jsem se taky dostal na táboře 12 do takový party, která se nejenom pokusila o útěk, ten útěk provedla, ale mě na tu směnu nevzali, protože jsem tam byl jenom pár dní a oni tam už měli tu svoji partu, který se pokusili o ten útěk. Tam to bylo hrozný. Když oni je pochytali, postříleli, některý zastřelili, ty byli mrtví, některý byli prostřílený, ale žili, oni je přivezli a položili jako kusy hadrů a celý ten tábor musel pochodovat kolem nich a běda, kdyby někdo smeknul čepici nebo něco udělal – v ten okamžik dostal pendrekem a zbili ho jako koně.“[56]

Dalším příkladem nelehkého přežívání v pracovních táborech jsou vzpomínky na msty a nenávist velitelů nebo řadových bachařů. Své pobyty v tzv. korekcích takto vysvětluje Z. Kovařík, kterého pronásledoval dokonce jeho někdejší vrstevník ze Skauta, táborový strážce Josef Kulek:

„Ale zřejmě se mně trošku mstil, protože já jsem se dostal už v tom padesátém prvním roce do korekce. Nevím proč, o Vánocích nás sedmačtyřicet lidí z toho elka sebrali a dali nás do korekce. Já jsem byl mezi těmi dvanácti, kteří byli v korekci na elku, a zbývající odvedli na vedlejší tábor, na to céčko. Tam jsem byl zhruba od dvacátého prosince a byli jsme tam až do dvanáctého ledna. Proč, zač, jsem se dodneška nedozvěděl. Korekce, to byla místnost, respektive dřevěná bouda, která měla dvě takové králíkárny. Zhruba metr třicet široké, asi dva a půl metru dlouhé a metr sedmdesát pět vysoké. Já jsem měl metr sedmdesát sedm, tak už jsem musel být přikrčený. Tam nás nacpali šest a dali nám na noc dvě deky. Jednu deku jsme si dali pod sebe a pak jsme spali hlava nohy, hlava nohy, hlava nohy. Takhle jsme tam byli v šesti až do toho dvanáctého ledna. Ráno nám dali akorát jeden ešus nějaké melty, každému krajíček chleba, opravdu malý krajíček chleba. V poledne jsme dostali polévku, řídkou, zase s krajíčkem chleba, k večeři zase nějakou tu řídkou polévku s krajíčkem chleba, to bylo všechno. Umýt jsme se nemohli, na záchod tam byl žanek, takže ty potřeby jsme dělali do toho žanku. Ten žanek se na noc musel pověsit na dveře, protože bychom si tam nemohli jinak ani lehnout; horší bylo, když potom tam v noci třeba přilítl bachař, a jak to otevíral, tak z toho žanku to stříkalo. Nebylo to nic příjemného. Těžko se to vysvětluje. Věřím tomu, že tomu většina lidí nebude moc věřit, že si řekne: ‚Ten člověk si vymýšlí.‘ Ale bohužel, byla to skutečně pravda.

(…)

S těmi ostatními jsem to ještě potom poznal tak, že když mě potom přeložili, tak jsem byl ještě jednou v korekci na tom elku. To jsem dostal třicet dní korekce a pak jsem byl na Nikolaji; když mě převezli na Nikolaj, tak najednou jsem přišel z práce a: ‚Kovařík na bránu,‘ tak jsem přišel na bránu: ‚Protože jste se dopustil kázeňského přestupku, máte týden korekce.‘ Za co? Neřekli, jaký kázeňský přestupek. To jsem se nedozvěděl, a tak jsem potom pátral, co se zase stalo, a zjistil jsem, když mě přišli navštívit ti známí moji, co mě znali, tak ti říkali: ‚Byl tady Koženej Pepek.‘ Tomu Josefovi Kulkovi jsme říkali Koženej Pepek. Já jsem se potom dozvěděl, že když přišla odpolední směna na šachtu Eduard, říkali: ‚Byl tam Koženej Pepek.‘ Tak já jsem věděl, že už půjdu do korekce, takže se mně stalo asi třikrát nebo čtyřikrát, že jsem na Nikolaji byl absolutně bezdůvodně dán do korekce. 

T: Potkal jste ho někdy v civilu potom ještě, toho člověka?

N: Potkal jsem ho v civilu, asi rok poté, co jsem se vrátil, tak se mnou chtěl mluvit. Tak jsem říkal, my se spolu nemáme o čem bavit, absolutně nemáme o čem se spolu bavit. Pak jsem se s ním potkal asi v sedmdesátém osmém, nebo sedmdesátém devátém roce. Byl jsem zaměstnán v cukrovarech a v předkampaňovém provozu v závodě v Českém Meziříčí. Připravoval jsem tam nějaké věci na kampaň, protože jsem tam dělal jako projektant a konstruktér elektrikáře a dávali jsme tam do provozu nová zařízení, a najednou tam koukám, že tam pode mnou, pod tou vápenkou, to bylo asi pětadvacet metrů, říkám: ‚Toho chlapa znám.‘ A on to byl pan Kulek. Za týden nato už mně volali estébáci, a co prý dělám a jak dělám a jestli se chovám slušně, a tak dále. Takže on si nedal pokoj ani do poslední chvíle svého života.“[57]

Smutně pikantní je fakt, že případ J. Málka neskončil amnestií v roce 1960, a tedy definitivním propuštěním. Komunistický režim pronásledoval Málka poměrně výjimečným způsobem i později v 60. letech, po jeho návratu do civilu.[58] Jeho příběh v této době již přímo nesouvisí s Jáchymovskem a sledovanými prožitky politické perzekuce v 50. letech, nicméně pro představu uvedeme ještě jeden úryvek z jeho vyprávění, který životní příběh studenta a aktivního národního socialisty „reakčního zaměření“ barvitě dokresluje: 

„Během toho mého vězení jsem v poslední době pracoval na povrchovém komandu, kde jsem se zaškolil, jsem dělal zedníka, omítkáře, u firmy Konstruktiva. Tady v Praze jsem věděl, že nemůžu nic dobrého dělat, tak jsem začal každý týden dojíždět na Slavkovsko, zpátky na tu Konstruktivu, ovšem jako civilní zaměstnanec, a pracoval jsem tam. Byli tam ještě někteří vězni, kriminální. Ne ti, které bych osobně znal, ale na pracovišti tam byli zaměstnaní. Tam jsem byl až do začátku, do prvních dní ledna 1961, kdy jsem nastoupil na vojnu. Z počátku to vypadalo tak, že na té vojně budeme jenom šest týdnů, nebo kolik, protože nám už bylo přes třicet let tenkrát, jenže oni přišli, moudré hlavy, na to, že jsme byli odvedeni ve svých osmnácti nebo devatenácti letech, a zjistilo se tedy, že tam máme sloužit ještě dva roky normálně. Tak jsem sloužil dva roky, ale ty jsem nedosloužil, protože mě opět sebrali a strčili mě jako recidivistu do Leopoldova.

(…)

Sebrali mě za vyzrazení služebního tajemství a ještě rozvracení republiky. Rozvracení republiky sestávalo z toho, že jsme se scházeli jako bývalí maturanti, normální parta studentů, celá maturantská třída, a tam se občas řekl politický vtip, to bylo samozřejmé, a občas se řeklo něco proti režimu. Pochopitelně, že jsme tam nedělali žádnou činnost, to byly, z hlediska soudu, verbální delikty. No a to ohrožení služebního tajemství bylo, že za mnou přijel kolega a já jsem mu řekl, že tam pracuju a že tam stavíme nějakou rampu a tak dále. Míněno rampa na nádraží, samozřejmě. Vyšetřováno to bylo jako odpalovací rampa, která tam však nikdy žádná nebyla. No ale dostal jsem za to 18 měsíců, což mi nevadilo. Jenže já jsem měl dosedět ještě tři roky, které mi byly podmíněně odpuštěny v tom roce 1960. Čili já jsem šel do Leopoldova s tím, že jsem měl, jak se říká, na krku čtyři a půl roku.“[59]

Dlužno dodat, že J. Málek byl podle vyšetřovacího spisu vzat do vazby 20. 3. 1962 (deset let po prvním uvěznění) a propuštěn na svobodu počátkem roku 1965 za účelem obnovy řízení. Do vězení už se nevrátil.  

3. Závěr

Jakkoli jsou životní příběhy šesti vybraných mužů odlišné a jejich profesní či studijní zaměření a působiště před zatčením vzdálená, zdá se, že je nápadně spojuje jejich mladý věk, vnímání průběhu vyšetřování a konečně také jáchymovské útrapy.

Cílem projektu, o kterém zde informujeme, nebylo generalizovat režimní politiku a vysledovat nějaké univerzální tendence perzekuce politických vězňů. Šlo nám o prvotní zachycení myšlenek a prožitků šesti pamětníků, kteří absolvovali – ze zcela rozličných důvodů – nejméně pět let politického žaláře ve formě nucené hornické práce v československých uranových dolech, zejména na Jáchymovsku. Zajímali nás jejich interpretace politické perzekuce, kterou sami zažili. Poznatky z tohoto projektu, které publikujeme v této stati, neměly ambici postihnout všechny typy uplatňovaného politického útlaku v Československu, nýbrž na konkrétních příkladech ukázat, jak k nim samotné oběti přistupují, jak o nich komunikují a jak o nich smýšlí. Po zanalyzování všech nahrávek jsme došli k názoru, že nikdo z nich ani implicitně nepřipisuje zacházení se svou osobou svému původu, náboženskému přesvědčení nebo státní příslušnosti. Opět ani toto neznamená, že se tak nemohlo dít v případě jiných vězňů, ba naopak.

Z hlediska sledovaného aspektu, kterým jsme pro účely této práce zvolili mladý věk narátorů v době uvěznění, předkládaných šest příběhů naznačuje, že jejich „protistátní činnost“, ať už skutečná, či vykonstruovaná, a zejména přísnost soudních verdiktů jsou charakteristickým průvodním jevem československé trestní politiky 50. let. Ta mladý věk příliš nezohledňovala, a pokud ano, tak zcela účelově (to byl případ Z. Kovaříka a A. Bubníka coby narušitelů vývoje mládeže a československého sportu). Vyprávění a rozhovory potvrzují, že při rozhodování o výši  trestů nebyly brány v potaz polehčující okolnosti, jako je bezesporu věk, ale na propagandistické využití každého případu pro prosazení vůle vládnoucí strany či její elity. Řečeno slovy narátorů, „bylo to tak zkrátka běžné“. To, že k tomu dospěli samotní narátoři, je samo o sobě zásadní zjištění. Být uvězněn za politické názory, činnost, či dokonce za neuskutečněné, smyšlené přečiny z dnešního pohledu není vůbec běžné. Přesto nás narátoři ujišťují, že to běžné a možné bylo. Historické okolnosti jejich zadržení a pozdějšího věznění je utvrdily v tom, že takový postup je (nebo spíše byl) obvyklý. Jako političtí vězni přece nemohli nic jiného očekávat.

Domníváme se, že toto zjištění je zásadní charakteristikou, která spojuje všech šest životních příběhů, a jedinečně tak přibližuje jejich absurdní utrpení tím, že dává posluchači nahlédnout onen lidský prožitek událostí provázených někdy více, jindy méně rafinovanou politickou perzekucí.

Po interpretaci shromážděných nahrávek můžeme shrnout, že rodinný, rasový ani etnický původ nebyly určujícím předpokladem k uvěznění našich respondentů, stejně jako jejich náboženské přesvědčení nebo příslušnost k vyšší, majetné třídě. Byla to spíše politická orientace, a ještě spíše atmosféra doby, co umožnilo nesmyslné masové zatýkání, včetně zatčení těchto šesti mladých lidí. Jejich ústní svědectví to jedinečně interpretuje. Domníváme se, že projekt naplnil svůj záměr tím, že nabídl názorný příklad uvažování šesti konkrétních politicky perzekvovaných osob ve vymezené historické době. Nešlo nám přitom jen o vlastní sběr materiálu, ale i o jeho analýzu a interpretaci. Obojí sestávalo z důkladné indexace textu a rozvržení hlavních tematických okruhů. Pro potřeby této statě jsme pak stanovili jeden okruh, kterému jsme se blíže věnovali, nicméně rádi bychom poukázali na další témata, která také považujeme za nosná (viz výše uvedený výčet).

Termínem lidský aspekt individuálních dějin máme na mysli osobní výpovědi očitých svědků konkrétních událostí, kterým ve svých vyprávěních přikládají vlastní důležitost. Jde o ústně podané dějiny „malého člověka“. Není přitom hlavní, čemu narátoři přikládají největší důraz, ale jak a proč tak činí? Tím se z popisované události stává lidsky zabarvený prožitek, který je mj. schopen snáze tlumočit své sdělení potenciálnímu posluchači. Na rozdíl od písemného zdroje je vyprávěný příběh politického vězně atraktivním edukačním nástrojem, který dovede daleko lépe motivovat k dalšímu studiu nedávné minulosti. Je důležité poznamenat, že předložené příběhy, třebaže jich je pouze šest, mají mnoho rovin a lze je sledovat z mnoha úhlů pohledu. Fenomén mladého věku „muklů“, na který jsme se zaměřili, nás dovedl k následující hypotéze. Orální historie těchto a jim podobných životních příběhů je vhodné předkládat právě mladé generaci, pro kterou by mohly být srozumitelnější než na pohled „odcizená“ a stále ještě těžko uchopitelná psaná historie socialistického Československa. Máme za to, že mladý posluchač se dovede s příběhem mladého vězně lépe ztotožnit, vžít se do jeho situace a pochopit atmosféru doby, ve které se příběh odehrál.

Dnešní mladé generaci mohou životní příběhy věkově blízkých politických vězňů posloužit v roli určitého zúčastněného průvodce minulostí. Jakoby mimoděk ale orální historie mladých jáchymovských „muklů“ navíc upozorňuje na související historické, politické nebo kulturní souvislosti doby. Domníváme se proto, že ideální cílovou skupinou, které by mohly být předkládané výsledky projektu zvláště užitečné, je starší středoškolská mládež a vysokoškoláci, a to nejen v ČR, ale i v zahraničí. V případě překladu shromážděných rozhovorů a jejich analýzy do cizího jazyka a jejich vhodné distribuce potenciálním studentům historie, politologie, sociologie či jiných společenskovědních disciplín (např. prostřednictvím multimédií a internetu) může naše úsilí usnadnit pochopení historických souvislostí, a to i z pohledu zahraničního auditoria. Každého mladého zájemce či zájemkyni o středoevropskou historii 20. století předkládané životní příběhy snad i povzbudí v dalším bádání, a tedy lepším pochopení dějinných spojitostí. Budiž toto hlavním závěrem projektu „Perzekuce politických vězňů – orální historie jáchymovských muklů“, který bychom rádi pokládali za pilotní. V blízké budoucnosti bychom se stejnému tématu chtěli věnovat blíže a podrobněji.

 

Literatura:

BÍLEK, Jiří. Nástin vývoje vojenského vězeňství v letech 1945–1953. InVězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945–1955Opava : Slezské muzeum, 2001.

JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945–1955. Opava : Slezské muzeum, 2002. 253 s.

JUDT, Tony.Postwar. A History of Europe Since 1945. New York : Penguin Books, 2005. 933 s.

KAPLAN, Karel. Politická perzekuce za komunistického režimu v Československu. In GEBAUER, František et al. Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948–1989 (Statistický přehled). Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993. 236 s.

KAPLAN, Karel; PACL, Vladimír. Tajný prostor Jáchymov. Actys : České Budějovice, 1993. 191 s.

KUKAL, Karel. Deset křížů. 2. vydání, upravené a rozšířené. Rychnov nad Kněžnou : Ježek, 2003. 127 s.

KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945–1955. In Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945–1955. Opava : Slezské muzeum, 2001.

MACKŮ, Jiří. Zapřené generace – Obětovaní šampióni. Praha : Typo JP, 2004. 312 s.

OTÁHAL, Milan; VANĚK, Miroslav. Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu. Životopisná interview. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999, 859 s.

PETRÁŠOVÁ, Ludmila. Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech 1949–1961. Separát. Sborník archivních prací, 44, 1994, č. 2. 112 s.

PEŠEK, Jan. Nástroj represie a politickej kontroly. Štátna bezpečnosť na Slovensku 1953–1970. Bratislava, 2000. 248 s.

SOMMER, Barbara W.; QUINLAN, Mary K.. The Oral History Manual. Walnut Creek : AltaMira Press, 2002. 129 s.  

ŠEDIVÝ, František. Legie živých aneb Jáchymovské peklo. Praha : Nakladatelství Eva, Milan Nevole, 2003. 110 s.

ŠEDIVÝ, František. Pod věží smrti. Autobiografický příběh politického vězně. 3., doplněné vydání. Praha : Nakladatelství Eva, Milan Nevole, 2007. 142 s.

ŠKUTINA, Vladimír; BAKALÁŘ, Robert. Ztracená léta. Příběh hokejového zločinu. Pardubice : Helios, 1990. 176 s.

VANĚK, Miroslav; MÜCKE, Pavel; PELIKÁNOVÁ, Hana. Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 224 s.

VANĚK, Miroslav. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2004. 175 s.

 


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] V roce 2007 se uskutečnil studentský výzkumný projekt s názvem „Perzekuce politických vězňů – orální historie jáchymovských ´muklů´“, který podpořila Filozofická fakulta UK ze zdrojů specifického výzkumu pod číslem 224127. Tento projekt se pod vedením hlavního řešitele, Mgr. Tomáše Boušky z Ústavu politologie FF UK, zabýval životními příběhy vybraných českých a slovenských politických vězňů perzekvovaných v 50. letech 20. století v jáchymovských pracovních táborech a uranových dolech. Roli odborného konzultanta projektu zastal doc. PaedDr. Miroslav Vaněk, Ph.D., vedoucí Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. Tato stejnojmenná studie shrnuje výsledky, které projekt přinesl, a nabízí úryvky autentických rozhovorů s bývalými jáchymovskými politickými vězni. Řešitelský tým: Hlavní řešitel: Mgr. Tomáš Bouška, interní doktorand ÚPOL FF UK. Na projektu se dále podíleli: Bc. Vojtěch Krasnický, Marcela Kubíčková, Johana Špirková a Ing. Jana Zámečníková.

[2] Toto pojmenování syntetizuje na mnoha místech definované přínosy metody oral history; např. „Orální historie přináší bezprostředně daný obsah vědomí a schopnost zkoumat subjektivní nuance v přístupu k minulosti. Pokud je tato metoda správně aplikována, je cenným nástrojem pro historiky. Dovoluje výzkumníkům proniknout pod povrch písemným záznamům, což umožňuje nejen objevit, co se stalo, ale jak a kdy, vysvětlit anomálie, nalézt přesvědčivé důkazy či vodítka, která umožňují minulost pochopit v čase a místě.“ Viz SOMMER, B. W.; QUINLAN M. K., The Oral History Manual, s. 5.

[3] VANĚK, M.; MÜCKE, P.; PELIKÁNOVÁ, H., Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie, s. 18.

[4] PETRÁŠOVÁ, L., Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech 1949–1961, s. 337.

[5] JUDT, T.: PostWar, s. 118. [podle K. Kaplana se jednalo o smlouvu podepsanou až v listopadu 1945. Srovnej:

KAPLAN, K.; PACL, V., Tajný prostor Jáchymov, s. 7–17.]

[6] KAPLAN, K., Politická perzekuce za komunistického režimu v Československu, s. 6–52.

[7] JANÁK, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945–1955, s. 25.

[8] Tamtéž.

[9] PEŠEK, J.: Nástroj represie a politickej kontroly. Štátna bezpečnosť na Slovensku 1953–1970, s. 16.

[10] JANÁK, D., Kapitoly o československém…, s. 25.

[11] K českému názvosloví metody viz VANĚK, M., Orální historie ve výzkumu soudobých dějin, s. 19–26.

[12] VANĚK, M.; MÜCKE, P.; PELIKÁNOVÁ, H., Naslouchat…, s. 11.

[13] Viz web České asociace orální historie, rubrika „Orální historie“, http://www.oralhistory.cz/ .

[14] VANĚK, M., Orální historie ve výzkumu…, s. 60.

[15] Jednalo se zejména o tyto tituly: KUKAL, K., Deset křížů. MACKŮ, J., Zapřené generace – Obětovaní šampióni. ŠEDIVÝ, F., Legie živých aneb Jáchymovské peklo.  ŠEDIVÝ, F., Pod věží smrti. Autobiografický příběh politického vězně. ŠKUTINA, V.; BAKALÁŘ, R., Ztracená léta. Příběh hokejového zločinu.

[16] OTÁHAL, M.; VANĚK, M., Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu. Životopisná interview, s. 36.

[17] Stav k 15. 5. 1950.

Zdroj: KÝR, A., Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945–1955, s. 31.

[18] „Specifickou vazební věznicí pro vojáky se stal tzv. Domeček v Kapucínské ulici v Praze-Hradčanech, který byl zařízením 5. oddělení hlavního štábu neboli smutně proslulého obranného zpravodajství (OBZ). Byli sem převáženi především zadržení vojáci z povolání a krutými metodami výslechu, na nichž se podíleli i příslušníci StB, nuceni vypovídat tak, jak bylo určeno předem.“ Zdroj: BÍLEK, J., Nástin vývoje vojenského vězeňství v letech 1945–1953, s. 127

[19] Rozhovor vedený 23. 8. 2007 s A. Bubníkem.

[20] Rozhovor vedený 26. 11. 2007 s J. Kyckou.

[21] Rozhovor vedený 5. 12. 2007 se Z. Kovaříkem.

[22] KÝR, A., Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945–1955, s. 26.

[23] Rozhovor vedený 8. 12. 2007 s J. Kyckou.

[24] Rozhovor vedený 13. 10. 2007 s H. Procházkou.

[25] Rozhovor vedený 1. 8. 2007 s J. Málkem.

[26] Rozhovor vedený 21. 10. 2007 s H. Procházkou.

[27] KAPLAN, K., Politická perzekuce…, s. 6–52.

[28] Název dle Vyšetřovacího spisu státního soudu Praha č. V-2654; spis studován v Archivu bezp. složek MV ČR.

[29] Rozhovor vedený 23. 8. 2007 s A. Bubníkem.

[30] Rozhovor vedený 23. 8. 2007 s A. Bubníkem.

[31] Rozhovor vedený 2. 4. 2007 s F. Šedivým.

[32] Rozhovor vedený 1. 8. 2007 s J. Málkem.

[33] Rozhovor vedený 13. 10. 2007 s H. Procházkou.

[34] Rozhovor vedený 5. 12. 2007 se Z. Kovaříkem.

[35] Rozhovor vedený 23. 8. 2007 s A. Bubníkem.

[36] Rozhovor vedený 8. 12. 2007 s J. Kyckou.

[37] Rozhovor vedený 20. 10. 2007 s H. Procházkou.

[38] Rozhovor vedený 13. 10. 2007 s H. Procházkou.

[39] Rozhovor vedený 13. 10. 2007 s H. Procházkou.

[40] Rozhovor vedený 5. 12. 2007 se Z. Kovaříkem.

[41] Rozhovor vedený 20. 10. 2007 s H. Procházkou.

[42] Rozhovor vedený 2. 4. 2007 s F. Šedivým.

[43] Rozhovor vedený 1. 8. 2007 s J. Málkem.

[44] Rozhovor vedený 26. 11. 2007 s J. Kyckou.

[45] Rozhovor vedený 5. 12. 2007 se Z. Kovaříkem.

[46] Rozhovor vedený 23. 8. 2007 s A. Bubníkem.

[47] Rozhovor vedený 13. 10. 2007 s H. Procházkou.

[48] Rozhovor vedený 5. 12. 2007 se Z. Kovaříkem.

[49] Rozhovor vedený 13. 10. 2007 s H. Procházkou.

[50] Rozhovor vedený 1. 8. 2007 s J. Málkem.

[51] V roce 2007 se vůbec poprvé pokusili rekonstruovat životní podmínky a míru ozáření politických vězňů v granulační úpravně uranové rudy, v přilehlých táborech a v hlubině samotní vězni. V práci nazvané „OTK Vykmanov a NPT Vykmanov II – ´L´“ uvádějí RNDr. Hubert Procházka a Zdeněk Kovařík, jak sami připouštějí, svůj „odborný odhad“ tehdejšího porušení bezpečnostních a hygienických pravidel provozu. Tištěná podoba textu má 20 stran, je psána česky a německy a vydává ji v omezeném nákladu KPV ČR.

[52] Rozhovor vedený 20. 10. 2007 s H. Procházkou.

[53] Rozhovor vedený 13. 10. 2007 s H. Procházkou.

[54] Rozhovor vedený 23. 8. 2007 s A. Bubníkem.

[55] Jednalo se o plánovaný útěk více než tuctu politických vězňů. Uskutečnil se 14. 10. 1951 během odpolední směny ze šachty číslo 14, ke které slavkovský tábor číslo 12 příslušel. Útěk skončil nezdarem, několik vězňů bylo zastřeleno hned druhý den na útěku, zbytek byl odsouzen k trestu smrti nebo jejich tresty několikanásobně prodlouženy. Očité svědectví o této události publikoval např. přeživší účastník útěku Karel Kukal ve své knize „Deset křížů“.

[56] Rozhovor vedený 11. 6. 2007 s A. Bubníkem.

[57] Rozhovor vedený 5. 12. 2007 se Z. Kovaříkem

[58] Viz „Osobní vyšetřovací svazek proti Jiřímu Málkovi“ z 23. 3. 1962 s číslem V-4825 MV (Archiv bezp. složek MV ČR).

[59] Rozhovor vedený 1. 8. 2007 s J. Málkem.


Celý článek | Autor: Mgr. Tomáš Bouška | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.