Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze na knihu "Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace" (U. Beck)

Vydáno dne 01. 08. 2007 (3471 přečtení)

Ulrich Beck: Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. Přeložil Břetislav Horyna. Praha : SLON, 2006. 273 s. ISBN 978-80-86429-64-9

V současné sociální teorii převládá, zejména pod vlivem Niklase Luhmanna, velmi skeptický pohled na budoucnost moderní společnosti. Ta se diferencuje do velkého množství autonomních subsystémů řízených jejich vlastními binárními kódy, což vede k tomu, že je obtížné mluvit o vůbec nějaké integraci takto funkcionálně diferencované společnosti. Politickým důsledkem tohoto teoretického závěru je, že moderní společnost není možné řídit, neboť se vyvíjí de facto samospádem. Dalším zdrojem skepse k modernitě jsou teorie postmodernismu, které vidí modernitu jako překonanou epochu lidských dějin.

Obě dvě tyto pesimistické koncepce Ulrich Beck rozhodně odmítá a ve své práci Vynalézání politiky, která vyšla v závěru loňského roku v českém překladu, proti nim znovu staví svoji koncepci reflexivní modernizace, jež, jak již název knihy napovídá, je modernizací politickou (Vynalézání politiky vyšlo v německém originále v roce 1993 a navazuje na Rizikovou společnost z roku 1986). Proti staré industriální moderně klade takzvanou druhou modernu, která je podle něj první skutečnou modernou. Beckovy úvahy je třeba zasadit do kontextu úvah Bruna Latoura, že jsme nikdy nebyli moderní, koncepcí postindustriální společnosti a Ingelhartovy představy o postmateriální společnosti. Neméně zajímavá je ale i inspirace teorií takzvané poloviční moderny, která analyzovala různá fundamentalistická a totalitární hnutí, přičemž konstatovala, že tato hnutí využívala moderní technologie a manažerské postupy k prosazování protimoderního politického programu. V podobném duchu se nesou i Habermasovy úvahy o nedokončeném projektu osvícenství. Ulrich Beck pak teorie poloviční moderny generalizuje a konstatuje, že naše společnosti nikdy nebyly moderní v politickém slova smyslu. Druhá neboli reflexivní modernizace je mu pak pokusem o dokončení politické modernizace společnosti.

Nejprve je popsána stará industriální moderna. Jejím teoretickým vyjádřením jsou marxismus a funkcionalismus. Tyto teorie pracovaly s představou lineárního stupňování racionalizace. Byl to ale právě tento akcent na technokratický racionalismus, který vedl k tomu, že první moderna zůstala pouze poloviční modernou. Nekritická víra v technokratické expertní postupy bránila modernizaci politické sféry. Expertní racionalita byla v politické oblasti doprovázena zcela antimoderním skupinovým egoismem, který na sebe bral podobu nacionalismu. Tento skupinový egoismus vedl k tomu, že společnosti industriální moderny byly především společnostmi vojenskými, kde technologie sloužily k obraně před vnějším ohrožením. Industriální modernita pracovala s instinkty nenávisti, strachu, lásky, úzkosti… Jejím principem byla binární logika vyjádřená spojkou buď – anebo. Veškerá psychologická nejistota byla vytěsňována a uměle se vytvářela nepochybnost, například pomocí ideologií nebo koncepcí nacionalismu. Sociálním vyjádřením této rigidity byla vnitropoliticky třídní struktura společnosti, mezinárodněpoliticky pak systém soupeřících národních států. Modernita pak byla ztotožňována s westernizací.

Moderní racionalita se také zastavila před prahy domů, za kterými vládl patriarchát. Soukromí bylo vyňato z demokratizačních tendencí. Sexualita byla reglementována pravidly měšťácké společnosti a byla romanticky idealizována. Ženě bylo určeno místo v domácnosti, což bylo ideologicky legitimizováno koncepcí přirozené ženské role. To vše vytvořilo představu první modernity jako hotové společnosti, která je funkcionálně dokonalá nebo lineárně směřuje k budoucí dokonalosti (pokrok). Konflikty první moderny spočívaly v konfliktech o distribuci zdrojů, jejich politickým vyjádřením bylo štěpení na levici a pravici. Politické strany měly rigidní strukturu, ideologický charakter a stálé, třídně rekrutované voličstvo.

Jak se situace změnila? Kromě řady sociálních změn se klíčovým zlomem stalo intenzivnější vnímání ekologických a jiných rizik moderních technologií, což lze ilustrovat na reakci na černobylskou havárii. Současná společnost není založena jenom na distribuci statků, ale také na distribuci rizik. Rizika moderních technologií překračují hranici pojistitelnosti. Společnost také získala intenzivní zkušenost s fenoménem nezamýšlených důsledků našeho jednání, což vedlo ke zhroucení důvěry v lineární plánování technokratů první moderny. Zatímco politickou reakcí na výše zmíněné je ekologické hnutí, feministické hnutí naopak představuje symptom hlubokých společenských změn, jako je individualizace, změny v postavení žen, zhroucení kulturních představ o přirozené roli obou pohlaví a podobně.

Beck ale nepodléhá „postmodernímu“ skepticismu ani konzervativnímu volání po návratu ztracených zlatých časů nemoderní společnosti. Naopak, upozorňuje na obrovský reflexivní a inovační potenciál modernity. Moderna má potenciál reflektovat a modernizovat sebe samu a touto radikalizací moderny vzniká moderna reflexivní.

Reflexivní moderna je především politickou modernou. Představuje „radikální“ demokratizaci a diskursivní racionalizaci společnosti. Prostřednictvím této demokratizace společnost reflektuje sebe sama. Politické modely industriální moderny ale tuto úlohu nemohou splnit, a to mimo jiné s ohledem na dramatické sociální změny, jako je zánik třídní struktury a rostoucí individualizace společnosti. Moderní společnost ztrácí schopnost řízení shora. Nově se objevuje fenomén takzvané subpolitiky.

Zatímco první moderna ztotožňovala politiku se státem nebo s politickým systémem společnosti, subpolitika je charakterizována působením aktérů mimo politický a korporativní systém. Představuje formu mimoparlamentní politiky a není vázána na třídy anebo strany. Je odrazem rostoucí schopnosti sebeorganizace společnosti. Tradiční politické strany dnes působí jako „dinosauři industriální epochy“ (s. 194), dochází k jejich vyprazdňování a zastarávání. Jsou to jakési zombie instituce. Stejně tak dochází k vyprazdňování tradičního dělení na pravici a levici. Namísto něj začínají klíčovou roli hrát jiné dichotomie, Beck uvádí následující: jistý – nejistý, vnitřní – vnější a politický – nepolitický. Cílem je znovuvytvoření politiky, která znovu získá schopnost projednávat společenské problémy a zájmy.

Beck hovoří o dvou typech politiky: politice vedené pravidly a politice měnící pravidla. Teprve ta druhá představuje formu reflexivní politiky schopné dostát výzvám doby. Beckův program radikální modernizace je tak především polemikou proti konzervativnímu myšlení, které chápe pravidla politiky jako jednou provždy daná. Pravá politika je neustále vynalézána, jak ostatně naznačuje titul knihy. Reflexivní politika stojí a padá s rolí veřejnosti a demokratizací kritiky.

Reflexivní politika je podle Becka také odpovědí na Luhmannovo pesimistické vidění možností integrace moderní společnosti. Beck kritizuje Luhmannovu teorii funkcionální diferenciace a vytýká jí, že se málo soustředí na souvislosti mezi systémy a jejich koordinaci. Svět se podle Becka nerozpadá do binárních kódů, což je argument blízký například názorům Richarda Müncha, který vytýká Luhmannovi, že jeho systémy a jim odpovídající binární kódy mají pouze analytický charakter a nevypovídají o reálném světě. Beck hovoří o potřebě syntéz jednotlivých binárních kódů, zmiňuje komunikativní kódy jakožto centra, kolem kterých vznikají sociální konstrukce skutečnosti.

Politickou implikací je nutnost budovat systémově zprostředkující instituce, kulaté stoly, fóra konsensuální spolupráce mezi průmyslem, vědou, politikou a občanskými hnutími. Cílem těchto institucí má být kooperativní stanovování hranic mezi subsystémy a jejich koordinace.

Beck také volá po reformě vědy a techniky. Především je třeba zreformovat samotnou racionalitu, která by měla více připouštět, a ne vytěsňovat pochybnosti. Filosofií radikalizované moderny je skepticismus, a to ne ve formě nihilismu, ale taková filosofie, která rozehrává pochybnosti proti sobě a využívá je k růstu našeho vědění. Beck volá po tom, aby se kromě „staré laboratorní vědy“ ustavila veřejná zkušenostní diskursivita, kde by se vedla interdisciplinární veřejná debata o dopadech vědeckého poznání. Cílem by byla demonopolizace věcného rozumu, který by již nebyl pouze záležitostí expertů.

Beck také naléhavě volá po reformě techniky. Technika se doposud nachází ve svém premoderním stadiu, kdy nemá dostatek autonomie a slouží kapitalistickému hospodářství. To vede k nedostatečné kontrole rizikových moderních technologií. Beck navrhuje „zahnat techniku do univerzitních věží ze slonoviny“ (s. 163). Jeho cílem je uznání společensky akceptované pomalosti a obezřetnosti při zacházení s novými rizikovými technologiemi. Praktickým nástrojem by pak byla dělba moci mezi vývojem techniky a jejím uplatněním.

Závěrem je třeba konstatovat, že Beckova kniha představuje významný příspěvek do debaty o povaze současné společnosti, a to navzdory faktu, že její analytická hodnota je snižována nemístně sugestivním apologetickým jazykem, kterým Beck píše. Autor nedostatečně odlišuje konstatování faktů od hodnocení a vydává za fakta skutečnosti, které jsou spíše psychologicko-stereotypním hodnocením situace. Například zaujímá přehnaně kritická stanoviska k roli expertů, jako by odborné expertizy byly apriorně nedůvěryhodné. Na stylu argumentace je patrná německá národnost autora, což ho vystavuje důvodnému podezření, že nelegitimně zobecňuje specifickou německou situaci a z časové diagnózy současné německé společnosti dělá obecnou teorii modernizace.[1] Skutečnost, že autor tematizuje specifickou německou situaci a tu nelegitimně zobecňuje, je vidět na problematice nenávisti k cizincům, která byla aktuálním problémem německé politiky první poloviny 90. let. Jeho vnímání mezinárodní situace, rizik a nové protimoderny bylo též silně ovlivněno například válkou v Jugoslávii, tedy opět partikulární událostí, která byla nelegitimně zobecněna.

Problematická je také Beckova koncepce protimoderny. Autor se vystavuje podezření, že vytěsňuje z moderny vše, co se mu nehodí do jeho ideologické konstrukce, a nazývá to protimodernou. Co jiného je ale například takový nacionalismus než specificky moderní fenomén?

Také autorův argument rizikové společnosti je velmi kontroverzní. Z faktu, že v současné německé publicistice se diskutuje o rizicích moderny nesrovnatelně více než v minulosti, nevyplývá, že rizika druhé moderny jsou výrazně větší než rizika industriální moderny. Naopak se zde nabízí vysvětlení, že Beck nelegitimně zobecňuje německý žurnalistický diskurs, který je dán čistě německou historickou zkušeností.[2] Skutečně by Beck podepsal tvrzení, že rizika současné společnosti jsou větší než rizika z doby druhé světové nebo studené války?

Recenzovaná kniha ovšem obsahuje i řadu sympatických myšlenek. Ocenit je třeba zejména autorův důraz na potřebu integrace moderní společnosti, jeho kriticismus vůči Luhmannově skeptické teorii funkcionální diferenciace, jeho důraz na integraci pomocí syntetických komunikativních kódů. Podnětná je také jeho teorie subpolitiky, byť asi nelze sdílet autorovu skepsi k institucím tradičních politických stran. Připomeňme skutečnost, že na začátku 90. let, kdy kniha vyšla, byla i v české společnosti silná opozice vůči roli politických stran, která argumentovala podobně jako Beck, navzdory tomu si ale logika moci vynutila zavedení klasických politických stran do české společnosti. Vůbec myšlenka vynalézání politiky představuje snad největší přínos Beckova díla, i když je třeba zachovat určitou zdravou skepsi k myšlence politiky, která mění pravidla. Celkově je možno konstatovat, že pokud čtenář uplatní Beckův filosofický princip skepticismu na jeho knihu, nepodlehne sugestivnosti a zdánlivé samozřejmosti jeho „argumentace“, převypráví si knihu do svého, poněkud věcnějšího jazyka, může najít významný zdroj intelektuální inspirace. Knihu, zabývající se „vynalézáním politiky“ a reflexivní modernizací, lze doporučit především našim politickým stranám, které tak rády mluví o své modernizaci, avšak nejsou schopny nám vysvětlit, v čem konkrétně tato jejich modernizace vlastně spočívá. Beckova koncepce jim může pomoci jasně formulovat jejich představy a vyvrátit podezření, že jejich modernizace je pouhým marketingovým tahem.

 

[1] Tuto výtku vznesl vůči Ulrichu Beckovi například Richard Münch: Richard Münch: Soziologische Theorie, Band 3. Gesellschaftstheorie, Frankfurt am Main, Campus, 2004; str. 520–537

[2] Viz: Richard Münch, citované dílo; str. 527


Celá recenze | Autor: Mgr. Marek Německý | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.