Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Giani Stuparich, svědek a moralista. Život mezi Terstem, Prahou a Florencií

Vydáno dne 15. 10. 2008 (3522 přečtení)

Mgr. Barbora Klípová (1981), vystudovala obor němčina – italština na FFUK, věnuje se autorům středoevropského prostoru.

Mgr. Jiří Špička, Ph.D., Katedra romanistiky FF UP Olomouc - ZDE

PhDr. Alice Flemrová, Ph.D., Ústav románských studií FF UK - ZDE


Abstract

This study is an attempt to present complex portrait of Trieste writer Giani Stuparich. The author focused on his life, ethnic origin, political orientation, attitudes towards the ethnic issue of the Austro-Hungarian empire and the aftermaths of war experience (isolation, moralization). Giani Stuparich is not only a representative of the whole generation of Trieste authors but also a person deeply interested in the Czech nation. (The author had an exceptional opportunity to study materials about his contacts with Prague in personal archive of Giovanna Criscione Stuparich.) Stuparich thus deserves attention especially of the Czech audience since he had been propagating positive image of struggling Czech nation through the medium of his works even before 1918. In this way he helped to restoration of then sluggish Italian-Czech cultural relations.

Klíčová slova: Giani Stuparich, národní, národ, Terst, Evropa, Trieste nei miei ricordi (autobiografie), Ricordi istriani (memoáry), La nazione cèca (studie), český, italský, terstský, Masaryk, Mazzini, válka, postoj, antifašistický, povídka, časopis

Obsah:

Úvod

1 Biografie

1.1 Terstské období (1891–1912)

1.2 Mezi Prahou a Florencií 

1.3 Válka a poválečný vývoj (1915–1920) 

1.4 Druhý pražský pobyt (1921–1922) 

1.5 Zrození vypravěče (1922–1940) 

1.6 Zrození antifašisty – důvody a důsledky (1940–1961) 

2 Spolupráce s časopisem La Voce 

2.1 Vociano, slavofilo socialista 

2.2 La nazione czeca a Gli Slovacchi 

Závěr


Giani Stuparich, svědek a moralista. Život mezi Terstem, Prahou a Florencií

Úvod

V této práci bychom chtěli podat celkový profil lehce upozaděného terstského autora Gianiho Stupariche (4. 4. 1891–7. 4. 1961). Válečný hrdina a morální autorita doby v sobě skrývají i pozorného spisovatele a sympatizanta s utlačovanými národy. Giani Stuparich stojí nenápadně v kruhu osobností, které na přelomu a v první půli 20. století daly vzniknout pojmu „letteratura triestina“[1]. Již svým židovsko-istrijským původem zapadá Stuparich do terstského hraničního prostředí. Nezůstává však uzavřen v terstské perspektivě a hranice svého města překračuje směrem k Florencii a k Praze. Zastává hodnoty hlásané florentským časopisem La Voce, jako je moralismus, humanita a odkaz „risorgimenta“ v národnostní otázce. Je jedním z terstských spolupracovníků časopisu La Voce, generace, která do terstské skrovné kulturní tradice importuje vociánské myšlenky a skrze časopis zase šíří téma terstského iredentismu. S Prahou ho naopak pojí pobyty z let 1912–13 a 1921–22.

Proč se Giani Stuparich zajímal o český národ, jeho kulturu a politiku před rozpadem rakousko-uherské monarchie, se pokusíme s pomocí Stuparichových historicko-politických spisů a článků osvětlit v průběhu našeho zkoumání. Cenným zdrojem pro pochopení mnoha souvislostí mezi Gianim Stuparichem a Prahou nám byly archivní materiály poskytnuté z Říma Giovannou Criscione Stuparichovou a dobový tisk z archivu Národní knihovny. Domníváme se, že tím tato práce může přispět k osvětlení počátků pražské italianistiky a představuje českému publiku jednoho z největších propagátorů české kultury v Itálii první poloviny 20. století.  

Válka, jak ji prožíval Giani Stuparich, byla ústředním momentem jeho života a její důsledky ovlivnily jak Stuparichův osobní, společenský, tak i umělecký život. Právě válečná zkušenost ho učinila kritickým pozorovatelem a moralistou. Ve svém morálně podbarveném díle i ve svých politických aktivitách je Giani Stuparich neúnavným zastáncem ideálů italského „risorgimenta“ a nese odkaz Giuseppa Mazziniho.

1. Biografie

Na úvod bychom chtěli představit život a názorovou formaci Gianiho Stupariche. Vedle dvou monografií[2] a Stuparichových novinových příspěvků nám byly bohatým zdrojem materiály z archivu Giovanny Criscione Stuparichové a memoárové spisy Ricordi istriani (1961)[3] a Trieste nei miei ricordi (1948)[4]. Tyto vzpomínky se nepřekrývají, nýbrž se vážou ke dvěma ve Stuparichově životě ostře odděleným životním etapám. Oním předělem byla první světová válka, jejíž bezprostřední zkušenost byla pro našeho autora natolik zásadní, že můžeme mluvit o životě před a po roce 1915. „Dvě epochy, dva světy s jejich atmosférou, s jejich jedinečnými a rozdílnými stránkami. Na jedné straně se rozkládají jasné dny, od dětství do raného mládí, kdy radosti střídaly bolesti v harmonickém rytmu. Z druhé strany se valí bouřlivé a neklidné časy plné námahy a štěstí, provázené všudypřítomnou úzkostí“ (Ricordi istriani, 203)[5]. Ricordi istriani se vztahují k dětství a ranému mládí, čistému a radostnému času strávenému na Istrii – vyprávěné přece jen s lehkou trpkostí a nostalgií po ztracené zemí. Oplakávání „zlatého času“, který vždy patří nenávratně minulosti, bychom mohli označit za literární topos nebo za lidskou přirozenost spojenou s perspektivou stáří (rok vydání 1961). Trieste nei miei ricordi pak pojednávají o Terstu v letech 1918–1948, jeho kulturním a politickém zázemí. Jsou to vzpomínky na přátele, cesty, ale i komentáře k vlastní literární tvorbě, bohaté na sebekritiku a introspekci.

1.1 Terstské období (1891–1912)

„Zemřel Giani Stuparich,“ oznamuje Josef Bukáček na stranách Časopisu pro moderní filologii v Praze a pokračuje in memoriam vzpomínkou na svého přítele, který tři dny po svých 70. narozeninách, 7. dubna 1961, umírá v Římě po operaci na chirurgické klinice profesora Valdoniho. Pohřben byl do rodinné hrobky v rodném Terstu. Stuparichovou rodnou zemí, doslova otčinou, ke které ho od dětství poutaly ještě silnější emoce než k terstskému přístavu a kterou vnímal od Terstu jasně odděleně, však byla Istrie, „moje rodná země (...) V sugestivní svatozáři, která obklopovala mého otce a jeho rodinu, uzrávala má láska k Istrii“ (Ricordi istriani, 35).  

Otec, Marco Stuparich, se narodil 3. ledna roku 1867 na ostrově Lussinpiccolo (Mali Lošinj). Rodina Stuparovich (později zkráceno na Stuparich) přišla na ostrovy Lussinpiccolo (Mali Lošinj) a Lussingrande (Veli Lošinj) z dalmatského pobřeží během 17. století. V rodině Stuparichových se střídalo povolání kněží a námořníků, z nichž vzešli často bravurní mořeplavci, jako například otec Marca Stupariche, „lošinský dědeček. Dědeček byl veselý a jiskrný jako jeho ostrov, jasný a otevřený jako moře, které ostrov obklopuje“ (Ricordi istriani, 49). Již z této charakteristiky lze vyčíst silnou náklonnost k otcově části rodiny, ostrovům a moři, které bylo pro Stupariche symbolem otce. Tento divoký živel si zamiloval, ale dokonale ho neovládl a nakonec dal přednost horám. Rodina babičky přišla v 18. století z Vídně a z rodu Kaschmann vzešel slavný operní pěvec, bratr babičky Eufrasie, Giuseppe Kaschmann neboli „zio Bepi“. Roku 1878 „zio Bepi“ dezertoval ve válce proti Bosně a Hercegovině z rakousko-uherského vojska a utekl za hranice do Itálie. Zpátky do Rakouska, tedy i do Terstu, mu byl vstup zakázán. Po třiceti letech to byl papež Pius X., který světoznámému pěvci umožnil cestu zpět do Terstu, ale „zio Bepi“ zůstal do konce života v hloubi duše iredentistou a pro Gianiho velkým dětským vzorem. Babička Eufrasie bydlela na ostrově Cres, ke kterému se Giani rovněž vrací ve svých istrijských vzpomínkách. „Tenkrát jsem na Terst zapomněl. A když otec po patnácti dnech přišel, aby mě odvezl zpět, zoufale jsem brečel a nechtěl jsem se pustit Cresu ani babičky“ (Ricordi istriani, 98).  

Otec Marco Stuparich studoval v Capodistrii (dnešní Koper), posléze se usadil v Terstu, kde našel méně dobrodružnou práci obchodníka – nešel tak ve šlépějích svého otce námořníka – a oženil se s Židovkou ze středostavovské terstské rodiny Gisellou Gentili. Gisella Gentili, povoláním porodní asistentka, přejala křesťanskou víru a v ní byli vychováváni i její tři děti Giani, Carlo a Bianca. Otec i matka vystupují ve Stuparichových dílech a byli inspirací jeho nejvýraznějších literárních postav, jako je otec z povídek Il ritorno del padre, L’isola a postava matky v románu Ritorneranno a v povídce Un anno di scuola. Obraz celé rodiny vtiskl částečnou podobu i povídce Famiglia, silně autobiografická je také povídka Il cuore adolescente, v původní verzi Sequenze per Trieste. Četbu Stuparichova díla musíme však pokaždé podrobit kritickému zkoumání, neboť se nikdy nejedná o spolehlivou autobiografii, ale fikce tu splývá s vlastním životem v jeden často nerozdělitelný celek. Jak píše Stuparichova dcera Giovanna Criscione Stuparichová v předmluvě k vydání Cuore adolescente. Trieste nei miei ricordi: „Stuparich je spisovatel, který víc než kdo jiný vyprávěl v díle svůj život.“[6] 

Ke katolickému sňatku Marca a Giselly došlo dvacet dva dní po narození prvního syna Giovanniho Domenica (Gianiho), tedy 26. dubna 1891. Giani Stuparich, jak sám popisuje, byl citlivým a zasněným dítětem s odchýleným vnímáním skutečnosti, vlastním uměleckému duchu. „Říkají mi, že jsem se jako dítě nebál lidí a dokázal jsem být i hlučný, ale že jsem se často zamyšlený a nemluvný schovával do koutů, kde mě nebylo lehké najít. Zřejmě jsem už jako dítě nikdy neuměl stát nohama pevně na zemi: a jakmile jsem byl jen trochu zakotven, moje představivost mě odvedla pryč a vztah mezi mnou a světem se stával abnormálním. Když ve mně tedy uzrála fantazie umělce, našla ihned podporu v mé vrozené představivosti. V mém případě (chci říct, že tak je to se všemi umělci) se život nikdy netočil kolem své centrální osy, ale kolem osy vychýlené, nebo dokonce (jestli to tak lze pochopit) byl posazen zcela mimo svou osu” (Trieste nei miei ricordi, 128). „Babička nám často říkala, že když byl Giani malý, tak se mu říkalo mlčoch“ (Cuore adolescente, 7), popisuje povahu svého otce Giovanna Criscione Stuparich. Rané dětství tráví Giani z velké části na Istrii a přilehlých ostrovech, kde žije otcova část rodiny. V červenci 1902 je přijat na osmileté klasické gymnázium, „které bylo, dá se říct, intelektuální a morální kolébkou generací Venezie-Giulie. Své původní jméno mohlo znova mít až po osvobození Terstu: Gymnázium Dante Alighieriho“ (Ricordi istriani, 147). O tři roky mladší bratr Carlo Gianiho následuje a toto společné období je radostným časem poznávání a začínající politické orientace. Důkazem vedení studentů k patriotismu bylo téměř 400 dobrovolníků, kteří se roku 1915 rekrutovali na obranu Itálie z řad gymnazistů. Na gymnáziu se rodí Gianiho velká záliba v historii a sportu, který je pro něj neoddělitelně spjat s duševní rovnováhou. „Chodec, alpinista, horolezec, lyžař, veslař, šermíř, myslím, že byl jeden z nejsportovněji založených italských spisovatelů své generace.“[7] Mohli bychom však říct, že sportovní vášeň je příznačná pro Tersťany jako takové. Možná díky bezprostřední blízkosti hor a vlivu středoevropské kultury se v tomto ohledu liší od ostatních Italů.  

Nezapomenutelná jarní a podzimní odpoledne, pod ochranou starých hradeb s otevřeným výhledem na moře a město, na nebi vlaštovky, které s námi soupeřily v křiku, zcela mimo lidský shon, svobodně povzneseni nad světem: běhali jsme, skákali, házeli diskem, oštěpem, medicinbalem, zaplétali se do řeckořímského zápasu. (…) Z těchto dnů v nás, v našem způsobu bytí a vnímání, zůstalo něco nesmazatelného“ (Trieste nei miei ricordi, 24). Takový přístup k pohybu zůstane Stuparichovi po celý život, což dokládají jeho oblíbené a velmi časté výlety do hor (jeden z nich mu bude roku 1938 osudným), konkrétně pohoří Krasu, jež se zvedá přímo zpoza Terstu dál do vnitrozemí.  

„Je to právě tato krasová země, kterou máme za zády, která nám vlila do krve poezii a lásku k horám. Poznáváme Kras od chlapeckých let a postupně s věkem prohlubujeme tento vztah: a i když jsme ho časem opustili pro vzdálenější cíle, vracíme se k němu s duší stále připravenou znovu ho milovat. (Mluvím v přítomnosti, ale měl bych použít minulost: Kras, náš Kras jsme ztratili: nechali nám z něj jen nepatrný proužek, abychom o to víc cítili jeho ztrátu.)“ (Trieste nei miei ricordi, 26). Giani se neudrží, aby ke vzpomínkám na zamilovaná místa nepřipsal hořkou poznámku zachycující stav z roku 1947.  

Nyní se podívejme na vývoj Stuparichových politických postojů. Nesporně se u něj již od dětství projevovaly dvě jasné tendence, které byly personifikovány členy rodiny a podmíněny rodinnou tradicí. První tendencí byl silný antiněmecký postoj, který měl Giani spojen se starým strýcem z matčiny strany Francescem Giuseppem. „(...) už jako kluk jsem nemohl vystát prorakušáky a celá má duše se vzpouzela jejich způsobu myšlení“ (Ricordi istriani, 52). Z otcovy strany byl naopak ovlivněn bojovným postojem v otázce území Istrie a Terstu, která do roku 1918 patřila k Rakousku, ale byla tradičně vnímána jako italská. U prastrýce Giuseppa Kaschmanna se sice nejednalo o vědomě artikulovaný iredentismus, ale kvůli svému protirakouskému postoji se musel celý život potýkat s nepřijetím ve vlastní istrijské zemi.

Zásadní vliv na Stuparichův politický cit měl otec. Nejenže byl svou povahou blízko lidem a měl sociální cítění, ale byl také přítelem Ragosy, jenž patřil ke skupině Guglielma Oberdana[8] a kterého u sebe několikrát schovával. Sám byl za účast na iredentistických manifestacích krátce vězněn. Stuparich líčí otcovu živelně revoltující povahu na příkladu jedné návštěvy otcových sestřenic na Istrii. „V kanceláři, jako na všech vládních rakouských úřadech, visel na zdi portrét Františka Josefa. „Takže – zakřičel můj otec s rukou namířenou na obraz – kdy ho konečně shodíme a spálíme?“ (Ricordi istriani, 119). Stuparich utvrzuje svou přirozenou sympatii k socialismu slovy: „Můj přirozený vývoj, kdy ve mně uzrávalo studium a životní zkušenost, byl směrem k socialismu. Tvrdá léta mého dětství a mého dospívání (usilovná snaha mých rodičů zlepšit naše finanční podmínky, boj proti bídě…) mě naučila solidaritě s chudými (...)“ (Trieste nei miei ricordi, 53).

Ale ještě před tzv. „rozumovým příklonem k socialismu“ (Trieste nei miei ricordi, 53), ke kterému došlo za studií na pražské univerzitě, prožívá několik situací určujících pro pozdější vývoj. „(...) pamatuju si na čas velké stávky a pak na vítězství socialistů a získání všeobecného hlasovacího práva v Rakousku, uvnitř mé duše jsem zažíval velmi silné emoce. V těch slavných dnech roku 1902 jsme bydleli na Korzu a já se díval z okna po celou dobu, jak jen to bylo možné. Demonstrace, ozbrojený dav, tašky házené ze střech, postupující a střílející šik vojáků, hrůza, mrtví a zranění a pak stav obležení, strážné hlídky, jejichž krok temně duněl opuštěnými ulicemi, to vše se odehrálo před mými zraky a před mou rozvášněnou duší“ (Trieste nei miei ricordi, 53).

Od dětství také se zanícením prožívá svou italskou identitu, i když jeho pozice nebude nikdy čistě iredentistická. „Od malička mě fascinovala každá politická manifestace italského elementu a v devíti letech, když se ve městě rychlostí blesku roznesla zpráva o smrti krále Umberta, zrovna bylo horké červencové odpoledne, jsem se vrhl na postel a štkavě jsem plakal” (Trieste nei miei ricordi, 52). Na gymnáziu se pak vymezuje proti liberálně-národní straně, hlásající radikální nacionalismus. S ní sympatizuje většina studentů a Stuparich se naopak spřátelí se socialisty a republikány. Republikáni byli stejně jako liberálové vášniví iredentisté, ale jejich programem bylo „ze všeho nejdřív i v Terstu Mazziniovu Itálii a teprv pak svornost mezi národy” (Trieste nei miei ricordi, 52). Jistý čas čte republikánský deník Emancipazione a navštěvuje kavárnu Edera. Ale neuspokojí ho republikáni, místní socialisté ani vyhraněný iredentismus liberálně-národní strany, který nabírá podoby až xenofobního nacionalismu, a spíše než u Karla Marxe hledá inspiraci u Giuseppa Mazziniho. Mazziniovská vize sjednocené Evropy navzájem si rovných obrozených národů, zájem o mladé slovanské národy, antiněmectví a umírněný socialismus jsou pro mladého, eticky smýšlejícího Stupariche výchozí pozicí. Plody této orientace budou spolupráce s časopisem La Voce, dále pražský pobyt, kterým vyvrcholí zájem o český národ, a následující první Stuparichova publikace La nazione czeca.  

Překlenutí zdánlivého rozporu mezi silným italským národním cítěním a soucitem s utlačovaným národem (až v druhé řadě slovanským) – vlastním socialismu – Stuparich vysvětluje: „Tento smysl pro upřímnou spoluúčast na požadavcích národa, který rozbíjel vlastní okovy, byl ve mně stejně živý jako nacionální cítění a zdálo se mi, že tyto dva city se ve mně neslučují nikde jinde tak dobře jako před symbolickou postavou Garibaldiho v červené košili“ (Trieste nei miei ricordi, 54). Svůj postoj a vypjatou atmosféru v předválečném Terstu popisuje Stuparich na stránkách deníku Il Ponte: „V té době byl Terst pod nadvládou Rakouska. Tenkrát být v Terstu Italy a nebýt iredentisty, jak jsme byli my, znamenalo stavět se do těžké pozice a vystavovat se nebezpečí, že vás budou pokládat za austrofily a slavofily. (...) Důslední iredentisté museli chtít válku; takže proto jsme my iredentisty nebyli: my jsme válku nechtěli ani pro ni samotnou, ani jsme si nepřáli, aby Itálie z vlastní iniciativy riskovala válku kvůli Terstu.“[9]

Po ukončení studia na gymnáziu se díky získanému stipendiu roku 1910 spolu s přáteli Guidem Devescovim a Ginem Venutim zapíše na pražskou německou univerzitu. Na jaře 1911 podnikne sám cestu střední Evropou (Rakouskem, Německem, Belgií, Švýcarskem a Francií), aby si rozšířil horizont a mohl lépe porozumět mazziniovskému modelu mladé spojené Evropy. Z poválečné perspektivy Stuparich hodnotí tento čas jako dobu, kdy se Evropa tomuto modelu blížila nejvíce. „Před válkou, tedy před rokem 1914, byla Evropa jednou zemí, ve které se mluvilo různými jazyky, a přesto si lidé rozuměli. Existovala zde společná touha po kultuře, a ačkoli zde byly hranice mezi státy, s trochou dobré vůle na straně všech se mohly v budoucnu pomalu smazávat. Dřív byla Evropa opravdu blizoučko spojené Evropě, která jakožto dobrá strážkyně spravovala své ohromné tisícileté kulturní dědictví. Zatímco pak se Evropa rozpadla, zapletla do nekultivovaností a vrávorala nad propastí“ (Piccolo cabotaggio, 92). „Myslím, že nikdy jako v těchto letech, která předcházela první světové válce, jsme nebyli tak blízko vzájemnému porozumění mezi evropskými národy, spojenými národy Evropy“ (Trieste nei miei ricordi, 55). Vize spojené Evropy ho neopustí ani po druhé světové válce, kdy se nad ní zamýšlí ve svých rozhlasových příspěvcích, vydaných 1955 pod titulem Piccolo cabotaggio. „Evropa nebyla ještě dost zralá na to, aby pochopila, že její záchrana tkví ve sjednocení; bylo zapotřebí jít až k jádru národního hnutí, vyprovokovat ho, nechat ho přerůst v nacionalismus a imperialismus. Bylo zapotřebí konfliktu, aby Evropané zvedli svou zkrvavenou tvář z prachu trosek, podívali se navzájem do očí a uvědomili si, že jsou (...) bratři“ (Piccolo cabotaggio, 127).  

Jen se studentskou průkazkou v kapse přechází roku 1911 jako chudý student všechny zmíněné hranice a za celou dobu není jedinkrát tázán či kontrolován. Teprve po vypuknutí války roku 1914 překračuje v prosinci pod cizím jménem italskou hranici a poznává, co je to cestovní pas. Zimu 1911–1912 tráví Stuparich ve Florencii, kde pronikne díky příteli a velkému vzoru Scipiu Slataperovi do kruhů kolem florentského časopisu La Voce a jako jeden z prvních čte manuskript Slataperova Il mio Carso, který na něj a na jeho bratra Carla udělá hluboký dojem. Scipio Slataper žije ve Florencii tehdy již třetím rokem a je aktivním spolupracovníkem La Voce, kde se věnuje žhavému tématu italského iredentismu.

1.2 Mezi Prahou a Florencií 

Na podzim 1912 Stuparich obnoví studia na pražské německé univerzitě a tráví v Praze akademický rok 1912–1913, aniž by však přerušil kontakty s Itálií. Osa Praha–Terst–Florencie bude pro jeho nadnárodní evropské ideje ideálním prostředím. (...) V roce 1912 jsem si vždycky večer sedl v Terstu do vlaku, nikým nerušen jsem se pořádně prospal a druhý den ráno jsem vystupoval v Praze“ (Piccolo cabotaggio, 94). Giani Stuparich bydlí v Nitranské ulici č. 11 na Královských Vinohradech a dochází na přednášky do Klementina. Jak vnímá pražskou architekturu, dokládá jeho vzpomínka z roku 1959, napsaná pro terstské noviny Il tempo del lunedì. Cestou na univerzitu se každodenně vydává Václavským náměstím, které je díky své délce unikátní: rozlehlý sešikmený obdélník. (...) A jsme konečně před univerzitou. (...) Masivní a majestátní dech 17. století! Avšak aula filozofické fakulty, do které vstupujeme, je tmavá nízká místnost v přízemí: prach z omšelé a ošlapané podlahy vniká do nosu a klenby nízkého stropu tíží nad hlavou.“[10] Plurál používá kvůli svému druhovi, „amico friulano“, Ginovi Venutimu, který díky své bodré povaze, zpěvu a domácímu proviantu Stuparichovi připomíná „la nostra patria“ a pomáhá mu překonat nostalgii po rodné zemi. Jsou však i chvíle, kdy se Stuparich nechá unést krásou Prahy. „Před univerzitou se otvírá pohled na jeden z nejvzdušnějších a nejkřehčích hradů světa. Má pro mě tak neodolatelně silnou přitažlivost, že hlavně za jasných slunečných dnů se zapomínám vrátit do Klementina (...) A užívám si Vltavy (...) kontrastu, který vytváří tmavá patina tohoto mostu s růžovo-zelenou barvou protějšího kopce a s jasným kamenem hradu výše v pozadí. Tady, opojen pohledem, už nejsem v cizím městě, ale cítím se být v té univerzální vlasti, kterou je vlast krásy“ („Praga 1910“).

Pražský pobyt byl pro Stupariche zásadní pro jeho přilnutí k socialismu („avvicinamento razionale al socialismo“) a jeho formaci k evropanství v mazziniovském duchu. Praha mu otevřela novou perspektivu, jak se dívat na národnostní otázku a krizi rakousko-uherské monarchie nejen z uzavřeného terstského zálivu. „Bylo to poprvé, co jsem vykročil za hranice mého města a uvědomil jsem si mnoho věcí, které buď do mého města nepronikaly nebo se tam dostávaly již pokřivené. (...) Z Prahy, jak by pro mě z Terstu nebylo nikdy možné, jsem si uvědomil, že Rakousko, ve vážné krizi transformace, kterou na ně kladla doba, mohlo být opravdu nasměrováno k tomu, stát se větším Švýcarskem, a kdyby smířilo ve svém lůně svobodné existence různých národů, mohlo tak vytvořit základ pro budoucí federaci všech evropských národů“ (Trieste nei miei ricordi, 56).

Tento sen vytvořit z monarchie druhé Švýcarsko však nebyl zcela nový. Před začátkem války sdílel tuto vizi například i Tomáš G. Masaryk, před ním ještě Fr. Palacký. Stuparichovy zájmy a názory se v Praze setkaly s realitou mladého národa usilujícího o rovnoprávnost a se stále větším národním sebevědomím. Po dualistickém rozdělení roku 1867 se Češi nesmířili s provinciální menšinovou pozicí v centralistickém systému Rakouska a snažili se o získání více národních práv a upozorňovali na sebe čilou aktivitou v oblasti kultury a ekonomie. Stuparich se inspiruje knihou O. Bauera Die Nazionalitätenfrage und die Sozialdemokratie, kde je rozvoj kultury, urbanismu a z toho vyplývající národní sebevědomí menších národů dualistické monarchie determinován ekonomickým vzestupem. Stuparichovým přínosem je navíc teorie tzv. kulturního iredentismu[11], neboť kultura je z jeho perspektivy ještě zásadnějším motivem.

Pro Stupariche je novou dimenzí také zdánlivě přátelské soužití dvou národů a kultur, české a německé (nepočítáme-li silnou, avšak z většiny germanizovanou menšinu židovskou, ke které se Stuparich nijak nevyjadřuje). V tomto prostředí dotváří Stuparich teorie o federativní Evropě a i přes tvrdou kritiku Terstu – „spolupracovník časopisu La Voce, socialista, slovanofil: taková označení stačila k tomu, aby mi byla znepříjemněna existence v mém městě“ (Trieste nei miei ricordi, 57) se se zájmem a obdivem věnuje studiu Čechů, poslušen upomenutí Giuseppa Mazziniho z roku 1857: „Máme povinnost, přátelé či nepřátelé, poznat důvěrně Slovany.“[12]

Prvním plodem Stuparichova zájmu o českou otázku je článek I tedeschi dell’Austria, který zřejmě na Slataperův popud z prosince 1912 zasílá Prezzolinimu do Florencie a který 9. ledna 1913 vychází v časopise La Voce. „Byl jsem jeden z prvních v Itálii, kdo začal mluvit o moderním českém národě“ (Trieste nei miei ricordi, 56). Úspěšná spolupráce pokračuje 17. dubna článkem Gli czechi a stať La Boemia czeca vychází ve dvou vydáních 26. června a 3. července téhož roku. Následují čtyři recenze knih s národnostní tematikou Rakouska-Uherska a tím Stuparichova spolupráce s florentským časopisem končí, neboť jeho postoje a styl se již radikálně rozcházejí s tehdejším profilem La Voce. Kromě studia českých politicko-historických souvislostí se Stuparich věnuje i přípravě diplomové práce o Machiavellim, kvůli které tráví tři měsíce na podzim roku 1913 (od října do prosince) v Berlíně v Královské knihovně.

Poté se Stuparich přesouvá do Florencie, kde nalézá ukotvení a orientaci své italské identity (neboli „italianità“). Florencie byla zejména pro Tersťany symbolem západní latinské kultury, od které se cítili být odstrčeni. Stuparich tak poznává substanci dříve jen vysněné a zidealizované vlasti. Pobyt navíc sdílí se svým bratrem Carlem, který se zapsal na florentskou univerzitu v říjnu 1913 a žil ve Florencii až do vypuknutí války. Carlo se v té době velmi intenzivně věnuje psaní básní a podrobuje upřímné kritice Gianiho první literární pokus. Po nevyzrálé sentimentální povídce se Giani vrací k literární tvorbě až po 10 letech, již bez možnosti Carlova kritického pohledu a s hlubokou válečnou zkušeností. Spolu se Scipiem Slataperem v té době plánují vydávat časopis, jenž by se věnoval evropským národům a kulturám. Slataper měl mít na starosti německou kulturu a kulturu severských zemí. Carlo se měl věnovat Anglii, Francii a Španělsku a Giani měl pojmout východoevropské slovanské národy.

1.3 Válka a poválečný vývoj (1915–1920)

Vyústění radikálního srbského nacionalismu v atentát na Františka Ferdinanda d’Este 28. června 1914 učinilo přítrž všem snahám o pacifistické řešení problému Rakouska-Uherska, neboli transformaci monarchie na federativní stát, a tím i vznik nové Evropy. Obsazení Belgie vilémovským Německem a jeho útok na Francii vzbudily v Itálii vlnu intervencionismu, vedenou mimo jiné Stuparichovým vzorem Salveminim a nasměrovanou v první řadě proti Německu. Italský intervencionismus však měl zástupce jak mezi radikálními nacionalisty či nacionalisty vitalistického ražení (Corradini, Prezzolini), tak mezi umírněnými, opatrnějšími demokraty, kam se řadil Stuparich se svými terstskými přáteli. Stuparich na rozdíl od Slatapera, zklamaného vypuknutím války, přijímá válečný stav nakonec jako nezbytnou obranu Terstu před pangermánským nebezpečím, nazývá ji však tragickou nutností. „Měli jsme dojem, že budoucí jednota Evropy byla zahozena na kdovíjak dlouhou dobu. Nezbývalo nic než válka, aby byla rakouskému či snad i pruskému impériu sebrána tato naše území, která patřila Itálii na základě přirozených podmínek stvrzených staletou kulturou“ (Trieste nei miei ricordi, 61).  

Jak bylo řečeno, Stuparichovo stanovisko nebylo čistě iredentistické. Nepožadoval válku pro ni samotnou ani válku riskovanou jen kvůli navrácení Terstu, nicméně chápal ji jako šanci pomoci Itálii. Vývoj svého postoje k první světové válce a terstské otázce vzhledem k Rakousku popisuje z perspektivy roku 1954, kde velmi jasně artikuluje problém rakousko-uherské ekonomické základny a terstské „italianity“:  

„Jestliže Rakousko – jak bylo vlastně možné a jak ho podněcovaly jisté osvícené socialistické proudy – směřovalo ke konfederaci, budoucímu základu pro širší evropskou konfederaci, Terst, pokud by zůstal v dunajském státu, mohl velmi dobře smířit svou ekonomickou budoucnost se svou historicko-národní funkcí, aniž by ztratil cokoliv ze své italskosti. (…) Ale když si Rakousko zvolilo opačnou cestu, připojilo se k pangermánskému táboru a vyprovokovalo válku, když budoucnost Evropy vzala historicky úplně jiný směr než ten, v který jsme doufali my, tak nám bylo jasné nebezpečí, které Terst podstupoval. Už se nejednalo o smíření ekonomického blahobytu s italskostí, ale o záchranu vlastní existence a obranu před pangermánstvím.“[13]

Nešlo ani o rozpor s dřívějším požadavkem zachování Rakouska, neboť tento postoj podléhal podmínce transformovaného Rakouska. „Austria rigida, dell’Imperatore“ naproti tomu legitimovala boj o získání uzurpovaných území Terstu a Trenta. Vzhledem k literárním dílům vzniklým z bezprostřední válečné zkušenosti lze tvrdit, že se Stuparich s válkou nesmířil a stále se s ní jako s nevyřešeným problémem konfrontoval.

„Když pomyslíme, že Tersťan Stuparich – vezmeme-li v úvahu díla jako „Guerra del’15“ a „Colloqui con mio fratello“, zrozená přímo z válečné zkušenosti – socialista, nadnárodní duch a slovanofil (ale ne panslavista) se ještě snaží orientovat a kriticky zvažovat válku na základě svých politických a sociálních přesvědčení. (...) A jen neúspěch, katastrofální a definitivní odklad federalistického a evropského řešení ho dovede k přijetí začínajícího válečného konfliktu.[14]

Léto 1914 je posledním létem, které Stuparich tráví s celou rodinou na obvyklém místě – v istrijském městečku Umago (Umag). Giani se věnuje diplomové práci a na podzim 1914 vyučuje jako suplent italskou literaturu na námořnické škole v Terstu. V prosinci získává falešný pas a v lednu 1915 překračuje hranice v Cervignanu pod jménem Teofilo Marini. Ve Florencii opět sdílí s bratrem byt v ulici La Farina, píše úvod ke Carlem přeložené korespondenci Heinricha Kleista, spolu se věnují poezii a vojenskému výcviku. Pro Stupariche byly tyto tři společně strávené měsíce „náš čas, můj a mého bratra Carla. Musím říct, že to bylo nejkrásnější a nejplnější období mého mládí“ (Trieste nei miei ricordi, 115). 31. března 1915 odevzdává diplomovou práci Machiavelli in Germania, která se dočká zveřejnění s předmluvou dcery Giovanny Criscione Stuparichové roku 1985. V červenci roku 1915, když už je Stuparich na frontě, vychází v Catanii u vydavatele Francesca Battiata jeho první kniha La nazione czeca, jež vyplynula z předchozích studií pro časopis La Voce. Jedná se o třetí publikaci v plánované řadě La Giovane Europa po slavné monografii Gaetana Salveminiho Mazzini a L’Albania che nasce od spisovatele Eugenia Vainy. Stupariche k oběma autorům poutal silný cit přátelství a obdivu a být s nimi zahrnut do jednoho celku mu bylo důvodem k hrdosti.

Po vstupu Itálie do války 24. května 1915 byli bratři Stuparichové a Scipio Slataper jedni z prvních, kteří se přihlásili jako terstští dobrovolníci do prvního regimentu sardských granátníků v Římě. Jsou nasazeni na severovýchodní frontu podél řeky Isonzo (Soč) pouhých 25 km od Terstu. Během roku 1915 a 1916 na této linii vytrvale vzdorovala italská vojska rakouským útokům. Tam také Carlo a Giani zažívají zákopovou válku, o které podává svědectví deník La guerra del’15. Scipio Slataper je smrtelně zraněn v boji u Podgory v prosinci 1915. V bitvě u Monte Cengia, 30. května 1916, se Carlo Stuparich tváří v tvář zajetí rozhodne ukončit sám svůj život. Giani je 31. května 1916 zraněn a zajat. O smrti svého bratra se dovídá až v maďarském zajetí. Celkem dva roky stráví v rakouských (Sigmundsherberg, Spratzern, Mauthausen, Marchtrenk) a maďarských (Ostffyasszonyfa) zajateckých táborech. Jako dezertér a terstský iredentista se skrývá pod jménem Giani Sartori, a celé zajetí tak prožívá v úzkosti z odhalení. Jak vnímal předělovou válečnou zkušenost života v zajetí a kam ho tato zkušenost následně dovedla, popisuje roku 1948 takto:

„Bylo to řízení Prozřetelnosti, že jsem se zřítil z vrcholku života chápaného  jako akce, z války, do sevření v zajetí, totiž z běsu akčního života k nucené pasivitě, do stagnace, kde je každá akce vyloučena. V té dlouhé, pomalé, mučivé době jsem měl prostor zvyknout si na dvě opačné věci: na každodenní myšlenku na smrt, kterou už nebyla svobodná smrt ve válce, ale smrt podstoupená na popravišti (dva roky jsem slyšel každou noc, v tichu nenadálých probuzení, zvučet ostrý krok rakouské stráže, která přicházela, aby mě odvedla na šibenici), a na kontemplaci života, který už nebyl žitým životem, ale touhou a pamětí, ne už plynoucí substancí, ale reflektovaným citem, bytostnou představou“ (Trieste nei miei ricordi, 110).

A v okamžicích největší prázdnoty a vyprahlosti dospívá k závěru, že se nemůže osvobodit jinak než uměním. Z této zkušenosti – zrozené z války – vznikají Stuparichova první nehistorická a nepolitická díla, a sice dvě velmi odlišně pojaté prózy (deníkové zápisky Guerra del’15 a Colloqui con mio fratello). Z věrnosti k padlému bratrovi a příteli Scipiovi – „moji dva nejmilejší druhové“ (Trieste nei miei ricordi, 116)a z úcty k jejich životnímu postoji se Stuparich ujímá dvou jinak k zapomnění odsouzených pozůstalostí, „jediných statků, které vlastnili: jejich spisů“ (Trieste nei miei ricordi, 116). Carlovy poezie, deníky a dopisy vycházejí již roku 1919 pod titulem Cose e ombre di uno, o tři roky později píše Stuparich monografii o Scipiu Slataperovi a v průběhu dalších let vydává postupně jeho rozsáhlou pozůstalost.

V prosinci 1918 se Stuparich vrací do Terstu a civilního života naplněn radostí ze sounáležitosti s italskou vlastí, zároveň však díky své citlivosti rozpoznává nešťastný vývoj událostí: „Vracel jsem se tenkrát, po téměř čtyřech letech odloučení, do svého města a mohl jsem ho zakoušet jako opravdu moje tak, jako nikdy předtím, a plně se radovat z jeho štěstí z uskutečněného navrácení Itálii a snášet utrpení, které ho již začínalo z jeho radosti rušit“ (Trieste nei miei ricordi, 33).

V únoru 1919 se ožení s Židovkou Elody Oblathová, jednou ze tří terstských přítelkyň Scipia Slatapera. Roku 1919 se narodí první ze tří dětí, Giovanna. Roku 1921 se narodí dcera Giordana a roku 1925 přichází na svět syn Giancarlo, jehož jméno je památkou na zemřelého bratra Carla. Bezprostředně po válce Stuparich píše pro socialistický deník Lavoratore. Po zrušení deníku prvními fašistickými squadrami se Stuparich stává prostřednictvím Prezzoliniho korespondentem benátských novin Azione. „Trvalo to několik měsíců: pěkně rychle jsem si uvědomil, že to nebylo nic pro mě“ (Trieste nei miei ricordi, 50). Takto končí Stuparichovo žurnalistické období. Od podzimu 1919 přijímá práci učitele italštiny, latiny a filozofie na Gymnáziu Dante-Alighieri, kde vyučuje s roční pauzou (druhý pražský pobyt 1921–1922) až do roku 1942. Na tomto gymnáziu studovala později Stuparichova dcera Giovanna, která téměř nekriticky hodnotí Stuparichovu učitelskou roli v předmluvě ke Cuore adolescente: „Moje zkušenost Stuparichovy žačky byla krásná. Respekt, který jsme k němu chovali, byl jiný než ten, jejž jsme museli mít k ostatním profesorům“ (Cuore adolescente, 15). Poválečná doba v Itálii přináší rychle se prohlubující ekonomické a sociální problémy. Nacionalisty a fašisty hlásaný mýtus o „zmrzačeném vítězství“, otázka italské identity Dalmácie a Rijeky, imperialistické tlaky Mussoliniho, složitá situace socialistické strany a konzervatismus liberálů byly hlavní destabilizační faktory poválečné situace, „ té temné a elektrizující atmosféra, ze které se mělo zrodit naše dvacetileté vnitřní otroctví“ (Trieste nei miei ricordi, 62). Politická situace v Terstu odpovídá vývoji celé Itálie. Terst se ještě navíc díky své hraniční pozici, resentimentům vůči slovanským sousedům a silnému nacionalistickému křídlu stává úrodnou půdou pro fašistickou propagandu. Úspěšné zakořenění fašismu se v první řadě projevovalo národní nesnášenlivostí, ačkoli bylo zároveň skutečností, „že se italští dělníci přátelili se Slovany a oceňovali i jejich kvality a že se Slovani přizpůsobovali, jazykem i zvyky, tradičně italské povaze města“ (Trieste nei miei ricordi, 64). Avšak živená nenávist k slovanské populaci se brzy rozšířila po celé Itálii a v Terstu kulminovala zapálením hotelu Balkan, který sloužil jako kulturní a společenský dům terstského slovanského obyvatelstva a ve kterém sídlila organizace Narodni dom. Stuparich, který je svědkem požáru, má  nad tímto pohledem dojem, „jako kdyby něco mnohem běsnějšího než nedávná válka ohrožovalo základy naší civilizace (...)“ (Trieste nei miei ricordi, 67). Ve volbách roku 1921 a 1924 se netradičně odklání od socialistů, kteří se radikalizují a nejsou již pro Stupariche důvěryhodní, a hlasuje pro republikány, „kde byli ještě idealisté a prostí lidé“ (Trieste nei miei ricordi, 62).

Do tohoto napjatého období spadají dva protiválečné projevy, tzv. „discorsi anticombattentistici“, z nichž první[15] Stuparich jakožto držitel zlaté medaile z první světové války pronáší při setkání přátel, „già volontari di guerra“, a druhý[16] v červnu 1923 na půdě gymnázia Dante-Alighieri, když jsou přenášeny pozůstatky padlých Tersťanů na hřbitov svaté Anny. Dvacet dva let muselo uběhnout, aby text Stuparichova druhého, ve své době odvážně antifašistického projevu mohl být otištěn a publikován[17]. Jeho protest – opírající se stále silněji o křesťanskou morálku – spočíval v nenápadném apelu nezapomínat na základní lidské hodnoty. Jakákoliv politika moci a násilí mu byla podezřelá, proti jeho přirozenosti a životní zkušenosti.   

„Po svém návratu do světa jsem se snažil, ano, s jistou nadějí, dát se do pořádku, pomáhat sobě v ostatních a ostatním ve mně, vytěžit z bolestné zkušenosti války a žít sociálně lépe, s potlačením alespoň těch nejnižších egoismů a ve vzájemné toleranci: rozumný výsledek mnohých obětí a velké bolesti. Ale svět a společnost se ubíraly k opačnému vrcholku, k bezuzdným vášním, záštím, egoistické vůli k moci a zahnala mě do mé samoty“ (Trieste nei miei ricordi, 111).

Návratem z války tak pro Stupariche začíná téměř třicetileté období života v ústraní, odcizení v terstské společnosti a více či méně tichého antifašistického odporu. 

1.4 Druhý pražský pobyt (1921–1922)

Vytržením ze stereotypní práce učitele na terstském gymnáziu Dante-Alighieri byla pro Stupariche nabídka italského ministerstva zahraničí strávit akademický rok 1921–1922 na pražské univerzitě a přednášet o Giuseppu Mazzinim a italské literatuře. Za touto nabídkou, která byla Stuparichovi sdělena 18. července 1921, stál Amadeo Giannini, potažmo Giuseppe Prezzolini, který se snažil povzbuzovat Stupariche v akademické dráze na historicko-politickém poli. Koncem 20. let si však Stuparich definitivně uvědomí svůj příklon k umění, vlastní literární tvorbě a opustí pozici pasivního pozorovatele-teoretika. Jednou z posledních aktivit s kulturně-politickým zaměřením je tedy jeho tzv. druhý pražský pobyt v akademickém roce 1921–1922. Nabídku přijímá pod podmínkou, že mu bude nadále i v zahraničí městem Terst zajištěn plat gymnaziálního profesora a zároveň bude dostávat od ministerstva zahraničí 1000 lir měsíčně jako odškodné. Tyto podmínky jsou akceptovány a Stuparich čeká na souhlasnou reakci Akademické rady Univerzity Karlovy. Kvůli několikaměsíčnímu zdržení výnosu Akademické rady je Stuparich nucen v říjnu obnovit výuku na terstském gymnáziu, ačkoli byl již zaměstnán přípravou pražských přednášek. Práce na gymnáziu je na vlastní žádost zproštěn koncem října a dále se věnuje přípravě pražských kurzů. 14. listopadu je Stuparichovi sděleno, že vzhledem k jeho aprobaci mu nemůže být svěřena katedra italského jazyka a literatury, ale může zde působit pouze jako lektor.

Stuparich, trochu překvapen, s omezením souhlasí a odpovídá, že jeho jediným záměrem je přispět co možná nejlépe ke vztahům mezi italskou a českou kulturou a moci otevřít dva veřejné cykly přednášek[18]. 4. prosince 1921 přijíždí Giani Stuparich do Prahy, kde je přijat italskou ambasádou, rektorem univerzity a děkanem filozofické fakulty. Jeho příjezd je ohlášen v Národních listech již 6. prosince[19]. Do Vánoc ještě stačí vyhlásit své kurzy, jejichž začátek plánuje po 9. lednu 1922. Tématem prvního kurzu byl Giuseppe Mazzini. L’uomo e il pensatore attraverso i suoi scritti. Druhý kurz byl zaměřen na literaturu, a sice Interpretazione estetica dell’Inferno della Divina Commedia di Dante Alighieri. Oba se měly konat dvakrát týdně v Krakovské ulici č. 6. Kurzům předcházela úvodní přednáška nazvaná L’attualità di G. Mazzini. K výběru témat svých přednášek poznamenává, že pro vytvoření atmosféry plné vzájemné sympatie mezi posluchači, československými intelektuály a italskou kulturou „nic by se k tomuto záměru nehodilo tolik jako kurz přednášek o Mazzinim. Mazzini, kromě toho, že byl prvním a největším Italem, který reflektoval hnutí slovanských národů a téměř předpověděl ve všech detailech jejich vzestup, je i největší moderní duch, v kterém se může zhlédnout Evropan dneška, ať už je jakékoli národnosti“ (Promemoria, 3).

Stejně tak je význam Mazziniho pro slovanské národy reflektován v Národních listech z 14. března 1922, kde se komentuje Stuparichova přednáška na počest Mazziniho výročí zorganizovaná Československým spolkem pro pěstování styků s Itálií: „Byl prvním z politiků evropských, který postřehl velký význam živlu slovanského v budoucnosti Evropy.“[20] V rámci druhého cyklu přednášek si Stuparich předsevzal, že podrobí již tolikrát interpretované Dantovo dílo interpretaci výlučně estetické, a nikoli filologické, historické či pseudovědecké. Podle Stupariche totiž jako jediná může vést k opravdovému poznání Dantova ducha a stále živého odkazu jeho díla.

Stuparich si ve zprávě, kterou sepsal pro pražskou univerzitu koncem roku 1922, stěžuje na nejasnou koncepci vedení univerzity, nebo lépe řečeno Akademické rady Filozofické fakulty ohledně založení katedry italianistiky. Špatná komunikace mezi italskou vládou, ambasádou a univerzitou je prý příčinou děkanovy nerozhodnosti, zda má být Stuparichova návštěva chápána jako pokus o reálné založení katedry, pouze dočasné a provizorní působení italského docenta (v tomto příp. lektora organizujícího vlastní kurzy), nebo jednoduše jako experiment propagovat italskou kulturu bez jasně dané formy. Stuparich uvádí příklad katedry francouzského jazyka a kultury ustanovené francouzskou vládou, kde univerzita ani na moment nezaváhala odsouhlasit vznik katedry a uznat její vyučující[21]. Rivalita v šíření francouzské a italské kultury často zaznívá ve Stuparichových článcích týkajících se jeho druhého pražského pobytu.

Stuparich popisuje českou kulturní krajinu jako příhodné pole působnosti, neboť od německé kultury, ačkoliv je její vliv v Čechách i po válce stále ještě velký, se mají Češi tendenci spíše osvobozovat. Jelikož jsou však Češi mladým národem, nemají ještě pevnou fyziognomii, jsou otevřené různým vlivům a určení k následování silnějších kulturních vzorů. Podle Stupariche je zřejmé, že se zde musí uplatnit vliv latinské kultury – ať už prostřednictvím italského nebo francouzského elementu. Na rozdíl od Francie je Itálie geograficky Čechám blíž. Francouzi mají ale naopak výhodnější pozici díky silné intelektuální tradici mezi oběma státy a možnosti sympatizovat s určitými panslavistickými směry, čímž si získávají spojence v intelektuálních řadách[22]. Kromě toho disponují Francouzi také většími finančními prostředky, poskytovanými francouzským ministerstvem zahraničí. Souboj Italů s Francouzi o prvenství v šíření kultury nazírá Stuparich jako velkou šanci.

Itálie už od dob „risorgimenta“ kulturně expanduje směrem na východ a po pádu rakousko-uherské monarchie to Stuparich považuje dokonce za její nezbytný úkol. Úkolem Itálie v Praze je jak založení katedry italianistiky s jasnou koncepcí, tak zřízení italského kulturního institutu. Stuparich zmiňuje, že myšlenkou italského kulturního institutu se už italská ambasáda, potažmo signor Riccoboni, začali zabývat. Poslední věc, kterou Stuparich ve své zprávě kritizuje, je naprostý nedostatek studijních materiálů. V univerzitní knihovně například zcela chybí spisy od Mazziniho. 

Ve svých pamětech z roku 1948 však na pražská léta vzpomíná shovívavěji: „Atmosféra pro přátelský vztah mezi námi a novým nezávislým národem Československa byla tenkrát dost příznivá“ (Trieste nei miei ricordi, 79). Oceňuje nasazení československých legionářů v italské armádě, jejichž počet byl přes 30 tisíc. Přátelství a oporu nachází u italského velvyslance Antonia Bordanora di Belmonte. S ním – opět – spřádá plány na šíření italské kultury mezi československou veřejností a zabývá se myšlenkou italského kulturního institutu. „(…) spřádali jsme plány, jak nejlépe šířit v zemi, která nás hostila, znalost italské kultury. Tak se mezi námi zrodil plán založit italský kulturní institut“ (Trieste nei miei ricordi, 80). Stejně tak se stýká s Masarykem a Macharem a o jeho přednášky o Mazzinim a Dantovi je mezi studenty obrovský zájem. „Přednáška Stuparichova předmětu znamenitě vyčerpávající a instruktivní přijata byla s hlučnou pochvalou četným posluchačstvem, v němž byl i italský ministr baron Chiaramonte-Bordanoro.[23]

České deníky otiskují v překladech Stuparichovy články o Mazzinim, Silviu Pellicovi a italské literatuře. Přes tyto četné úspěchy a přijetí v pražských kruzích neuspokojí tento stav Stuparichova ducha. Čtyřleté odloučení od rodného města během války stále pociťuje jako nesplacený deficit a silná touha po domově ho navzdory nabídkám přivede po roce zpátky z akademické půdy do skromného gymnaziálního prostředí. V Čechách je však právem považován za velkého spřízněnce a znalce české kultury a historie.

Stuparichův zájem o českou kulturu, potažmo její prolínání a kontakty s kulturou italskou dokládá článek o překladatelské činnosti Jaroslava Vrchlického, který vychází 15. září 1921 v římských novinách L’Europa Orientale při institutu pro východní Evropu, vedeném Ettorem Lo Gattem[24]. Stuparich každý projev pronikání italské literatury k českému publiku velmi vítá.

Že jistým způsobem přispěl k založení italského institutu v Praze (zal. 2. března 1923), se dovídáme jak z memoárů – vzpomíná na večery s italským velvyslancem –, z univerzitní zprávy z roku 1922, tak z publikace italského institutu[25]. Bohužel nemáme k dispozici žádný dokument zachycující konkrétní iniciativu. Dalším textem, ve kterém se Stuparich zabývá nezbytností šířit italskou kulturu v rivalitě s francouzským kulturním centrem, a kde tudíž opět dochází k nutnosti založení italského institutu, je Stuparichův článek Praga, nodo colturale[26] z 27. ledna 1922, který vyšel v terstském deníku Piccolo. Proč zrovna Praha kulturním uzlem? Stuparich vysvětluje, že role prostředníka mezi západní a východní kulturou měla být záležitostí Vídně, avšak ta kvůli přílišnému politickému zatížení nenechala kultuře příliš místa. Tato úloha se ukázala životaschopnou právě v Praze, kde se setkávají jak Slované mezi sebou – viz velký počet ruských uprchlých studentů, kteří přispěli mimo jiné k založení Pražského lingvistického kroužku, bulharští, chorvatští a srbští studenti –, tak zde také dochází k pronikání rozšířené a zakořeněné německé kultury a importu kultury románsko-anglosaské. Praha tak díky své geografické pozici a historii tvoří funkci prostředníka mezi východní a západní kulturou. V této úloze Stuparich spatřuje slibnou budoucnost celého Československa. Dobrým předpokladem je ve Stuparichových očích pozitivní postoj Čechů k cizincům a podle jeho názoru i česká vlastnost přikládat cizímu elementu obecně větší hodnotu. Svým způsobem k tomuto faktu přispěli i českoslovenští legionáři. „Legionáři tam rozšířili zcela neobvyklý cit pro cizí element. Přijetí cizince se v Praze velmi dobře pěstuje“ („Praga nodo culturale“, 3).

Ještě roku 1935 Stuparichův přítel Bukáček píše medailon do časopisu Pestrý týden, který dokládá záměr upevnit povědomí o Stuparichovi u českého čtenářstva.

„Giani Stuparich, dávný přítel českého národa, známý spisem La nazione czeca a četnými články o českém národě uveřejňovanými od roku 1912 v časopisech florentských, římských a terstských, v nichž vychází vesměs z Masarykovy duchovní orientace. Narodil se v Terstu 1861, studoval na univerzitách v Praze a v Hamburku, r. 1922 se stal profesorem italské řeči a literatury na Karlově univerzitě, kde přednášel o Dantovi a Mazzinim.“[27]

1.5 Zrození vypravěče (1922–1940)

Po období politické angažovanosti a čilého zájmu o etnopolitické problémy se po zkušenosti první (a posléze i druhé) světové války přiklání k apolitickému přístupu k životu. Nikdy si však ve svých povídkách a románech nepřestává klást otázku po morální zodpovědnosti. Druhým vydáním La nazione ceca a Slataperovou monografií se roku 1922 uzavírá Stuparichovo období esejistických a historicko-politických spisů a začíná se rodit Stuparich-vypravěč. V obou dílech z roku 1922 se Stuparich literárněkriticky vymezuje a stanovuje si vlastní poetiku, svůj osobitý esteticko-etický program. K jeho uměleckému zformování přispívá morální zápal, tzv. „passione morale“ (viz Colloqui con mio fratello), neustálé tázání se po etických hodnotách, zvnitřnění a pohroužení se do sebe, které jsou určující pro díla vzniklá z válečného utrpení Guerra del’15, Colloqui con mio fratello a Ritorneranno. Sám svou poetiku nazývá „arte-religio“.

„Měl jsem (a s prohloubením a zaostřením své zkušenosti a reflexe jsem si zachoval dodnes) koncept tzv. náboženského umění. Nemám v úmyslu mluvit o filozofických teoriích umění, o různých estetikách, které v dějinách lidského poznání pozvolna vyjasnily abstrakcí hranice a funkce umění: mám na mysli umění v akci, umění člověka-umělce. Již od mládí jsem vnímal určité vyjádření sebe sama, které mě zavazovalo (náboženství) k mystickému základu, kde, setkávaje se právě s nejryzejší povahou, jsem překračoval všechny limity mé osoby: musel jsem v hloubi svého nitra kutat, abych znova nalezl nebe, v kterém bych se beze zbytku rozpustil“ (Trieste nei miei ricordi, 105)

Toto přidržení se člověka, tento pojem náboženského umění chápaný jako souzvuk lidských, morálních a sociálních povinností umělce, nebo lépe člověka-umělce“ (Bertacchini, 100) přivádí Stupariche-vypravěče ke kontaktu a názorové blízkosti s prostředím a programem umělecké skupiny kolem časopisu Solaria. Časopis Solaria vzniká v lednu roku 1926 ve Florencii a je programově zaměřen na „umění obzvlášť dramatické a lidské“ (Damiani, 81). Stuparich se vzdaluje staré skupině přátel kolem časopisů La Voce a Lacerba (Papini, Prezzolini, Soffici) a nachází záchytný bod, podporu a společně sdílenou atmosféru právě v osobních kontaktech se „solariány“. Navzdory soudobé nabubřelé fašistické kulturní propagandě se na stránkách Solarie otevřeně hlásá, „že současná italská literatura není nic jiného než provincie obsáhlejší evropské literatury, a to ani ne její nejzářivější provincie (...)“. Má odvahu uznat, že „ty nejoriginálnější výplody moderní literatury vykvetly jinde a jmenují se Proust či Joyce, Kafka či Mansfieldová“ (Bertacchini, 83). Ačkoliv Stupariche pro jeho odpor k jakékoli formě dekadence a existencialismu spojují se skupinou Solaria spíše kontakty na osobní rovině (A. Carocci, A. Bonsanti, A. Loria, E. Montale, E. Vittorini), i přesto vznikají povídky ovlivněné touto spoluprácí, jako Disarmonie (1926), Scirocco (1926), Una mattina di marzo a Miramare (1929), La via del Purgatorio (1930), La casa tranquilla (1932)[28]. Úplně první Stuparichova povídka La vedova vzniká však již v roce 1925, zatímco spolupráce se Solarií se vztahuje na období 1926–1932. Roku 1929 vychází v Turíně první povídková sbírka Racconti, která se objeví v rozšířené podobě s povídkou Notte sul porto a pod stejnojmenným titulem ještě roku 1942. Následují sbírky Stagioni alla fontana a Pietà del sole. Stuparich sahá po inspiraci k velkým vypravěčům 19. století (G. Keller, A. Čechov, G. Verga).  

Kritikou i samotným Stuparichem za nejzdařilejší je pokládána povídka L’isola „byla možná nejzdařilejší věc, co jsem napsal“ (Trieste nei miei ricordi, 202) –, ve které se odehrává drama mezi synem a umírajícím otcem na pozadí istrijského ostrova a která patří svým obsahem ke Stuparichovým nejsugestivnějším autobiografickým textům.

Bertacchini shrnuje Stupariche-vypravěče slovy „antidekadentní, svobodný solarián, milovník 19. století, vypravěč poháněn ‚morálním zápalem‘ (…) přemýšlivý pozorovatel, člověk-umělec, který je obzvlášť pozorný a citlivý na záležitosti svědomí, na pravidla svého chování i jemu podobných, na etický osud současného světa lidí“ (Bertacchini, 89).

Jako již známý vypravěč navazuje spolupráci s deníkem La Stampa, kde v letech 1934–1943 a 1945–1955 publikuje na stovky článků, skic a povídek.

1.6 Zrození antifašisty – důvody a důsledky (1940–1961)

Stuparichův život se během fašismu omezí na práci na gymnáziu, setkávání se s pár věrnými přáteli v Caffé Garibaldi (Saba, Giotti, Romanellis, Rovan, Pittoni, Quarantotti a další) a spolupráci s deníkem La Stampa formou dvou příspěvků za měsíc. Jeho válečná zkušenost, imunita vůči jakékoli podobě nacionalismu a pojetí umění jako „arte-religio“, spojené s již zmíněnou morální vášní, určují jak Stuparichovu tvorbu, tak i jeho občanský život. Z pasivního antifašistického postoje – který je determinován pozicí „nechtít být fašistou“ – dospívá k vědomé polemice s fašismem. Rozhodným antifašistou byl jednak kvůli svému židovskému původu a jednak proto, že mu byl od mládí vlastní zájem o politiku, práva utlačovaných (zejména národů) a smysl pro spravedlnost. Polemika s fašismem – tak bychom mohli popsat pozadí jeho hlavních děl vzniklých za druhé světové války. Ať už jde o válečný antifašistický román Ritorneranno, povídkovou sbírku Stagioni alla fontana, povídku L’isola nebo esejistické sbírky Giocchi di fisionomie a Pietà del sole, je tu patrný společný morální akcent v souladu s autorovým konceptem „arte-religio“. Více než jen moralisticky pojatými prózami jsou explicitně protirežimní eseje Sentire, Ragionare a Amare[29], „neboť bylo lehce pochopitelné, v jakém vztahu byly s dobovými nařízeními, hlásanými shora: věřit, poslouchat, bojovat“ (Trieste nei miei ricordi, 190).

Publikací románu Ritorneranno (1941) se Stuparichova situace v rodném městě stále více komplikuje. Přes velký čtenářský úspěch, i když soudobá modernistická literární kritika ho shledává příliš jednoduchým – „Ale aby mi vyvážila komplikovaný vkus těchto několika málo rafinovaných intelektuálů, přicházela mi ze všech stran početná svědectví útěšného účinku, který měl můj román na lidská nitra.“ (Trieste nei miei ricordi, 196) –, však narazí na odpor v řadách samotných „Volontari Giuliani e Dalmati“, vyjádřený v jejich fašizujícím časopise Porta Orientale. Román je označen za „protiitalské dílo rozkládající pevné hodnoty, sabotérské, poraženecké, nasáklé nihilismem“ (Trieste nei miei ricordi, 197). Z Říma se šíří neúspěšné snahy dostat román z oběhu. „Snažili se ho udusit a ránou do zad jeho autorovi mu zabránit, aby škodil“ (Trieste nei miei ricordi, 197). Konkrétní výtky se týkaly používání „Vy namísto Ty, oslavy vychytralých, kteří kašlou na přídělové lístky, epikurejců, kteří k hanbě požitkářským dispozicím režimu nepřestávají pít kávu, očernění válečných hodnot, židovské matky, která se neostýchá urážet funkcionáře, překroucení duševního stavu dobrovolně nasazených atd.“ (Trieste nei miei ricordi, 199).

Celá šikana je potvrzena a umocněna zveřejněním židovského původu Gianiho Stupariche a jeho ženy. Tím se vše – Stuparichovy myšlenky, povýšený individualismus, poraženectví a rozvratné dílo – z perspektivy bujícího rasismu hned lépe vysvětlovalo. V Terstu dostává zákaz dál publikovat a psát články pod svým jménem. Dcera Giovanna vzpomíná na Stuparichovu cestu do Říma, kterou byl z rasových důvodů nucen podniknout. „Vrátil se domů po rozhovoru s Giovannim Gentilem a nevím kým ještě. Ačkoli se za něj Gentile postavil, kdosi mu řekl, že míšencům už nic nezbývalo, protože strůjce a zapálený podporovatel rasové kampaně bude neobměkčitelný“ (Cuore adolescente, 9).

Stuparich je kvůli rasovým zákonům nucen podstoupit s Elody Oblath ještě jednou manželský sňatek podle katolického ritu (21. 4. 1939). Elody roku 1940 konvertuje ke katolictví. Roku 1942 je odvolán z místa gymnaziálního profesora a na vlastní žádost přeřazen na památkový úřad. Sám Stuparich přiznává, že kdyby v Itálii nedošlo k pádu fašismu v červenci 1943, brzy by se byl pod tímto tlakem zhroutil. Po dobu 45 dnů, kdy se ujímá italské vlády generál Badoglio a situace se po pádu Mussoliniho uvolňuje, je Stuparich v plné akci a ve svém domě přijímá mnoho přátel, kteří byli vyhoštěni nebo žili v izolaci. „(…) jako otevření mračen plných bouře, které na okamžik dalo zahlédnout ztracený svět svobody a pak se uzavřelo a nechalo ve tmě tu krátkou Badogliovu periodu (…)“ (Trieste nei miei ricordi, 206). Ráno 8. září 1943 je v paměti Tersťanů tragické a tiché. Města se zmocňují německé jednotky. Jakmile se město zaplnilo německými tanky, „olověný plášť se rozestřel nad městem“ (Trieste nei miei ricordi, 209). Oproti italské republice Salò (od severní hranice po Řím byla Itálie obsazena Němci) je region Venezie Giulie a Venezie Tridentine nacisty automaticky považován za německé území neboli „Adriatisches Küstenland“. Vzpomínky na bývalou rakouskou nadvládu v paměti Tersťanů v porovnání s nacistickou okupací záhy blednou.

Stuparich se v čase nacistické okupace aktivně zapojuje do odboje, udržuje kontakty s Gabrielem Foschiattim, Ercolem Mianim, Guidem Devescovim a dochází na podzemní kulturní setkání organizovaná Anittou Pittonim. Na podnět Ercola Mianiho, jednoho z nejdůležitějších protagonistů terstského odboje, píše v létě 1944 příspěvky pro ilegální časopis Partito d’Azione: „Říkal mi: ‚Je třeba připomenout Garibaldiho‘, ‚Němci sundávají památník Nazaria Saura v Capodistrii (Koperu). Napiš o tom něco.‘ A já jsem mu dodal článek, poznámky pro jeho tajný časopis; pro ty letáky, které držely při životě ducha svobody především mezi řemeslníky a dělníky“ (Trieste nei miei ricordi, 222). Tyto „foglietti volanti“[30] dokumentují soudržnost Stuparichova antifašistického a antinacionalistického postoje.

Situace za nacistické okupace kulminuje 25. srpna 1944, kdy je Stuparich spolu se svou matkou a ženou Elody transportován – pod záminkou vyřídit pouze pár „formalit“ – do koncentračního tábora v San Saba. Prý ani v této situaci se Stuparich neoprostil od svého idealismu a s důvěrou se svěřil do rukou komandanta SS. Dcera Giovanna popisuje svého otce při vzpomínce na tuto událost: „Důvěřivost a naivita, přes jeho velkou inteligenci, ho často přivedly do pěkné šlamastyky“ (Cuore adolescente, 18). Stuparich ve své podstatě nevěřil – a tímto faktem byl zdeprimován během druhé světové války nejvíce –, že by se Italové byli kdy schopni chovat jako Němci.

Po sedmi dnech jsou díky intervenci prostřednictvím terstského biskupa Santina a Guida Slatapera a pravděpodobně i z obavy z rozhořčení veřejnosti všichni tři propuštěni. Ve svých memoárech ani v jakémkoli jiném spise se o této události více nerozepisuje, „je to kapitola, která stojí mimo dosah těchto mých vzpomínek a kterou možná jednoho dne pro sebe sepíšu“ (Trieste nei miei ricordi, 200), k čemuž už ale nikdy nedošlo. Po osvobození Terstu od nacistů je celé území rozděleno na dvě zóny a namísto kýžené svobody nastává devítileté období jugoslávské okupace. „Místo aby nám spojenci přinesli svobodu, jak nás sužovalo podezření, uvrhli nás do nové tragédie“ (Trieste nei miei ricordi, 232). Až roku 1954 připadne Terst Itálii a terstskému iredentismu je učiněno zadost. Ani pak však zahořklost ze statu quo nemizí, neboť z Terstu se stává provinční, uzavřené město na „periferii Itálie“ a Istrie, která připadne Jugoslávii, je zemí definitivně ztracenou.

V létě 1946 Stuparich definitivně opouští svou ženu Elody a stěhuje se zpět do ulice Via Trento. Od té doby ho pojí intenzivní vztah s malířkou a básnířkou Anitou Pittoniovou.

„Zemřel mu bratr ve válce, otec na rakovinu, sestra na rakovinu (1944) a pak matka (1945), nenahraditelná, jeho poslední útočiště a útěcha (…).“[31] Jak líčí Guido Devescovi, Stuparichův život provází řada tragických úmrtí jeho nejbližších a smrt matky se velmi hluboce projeví na jeho celkovém zdravotním stavu. Stuparichův fyzický stav se začne rapidně zhoršovat již roku 1938 po – přes jeho hlubokou lásku k horám – pádu z horské stěny ve Val Rosandra.

Roku 1944 vychází druhá edice Nuovi racconti a L’altra riva. Roku 1946 vychází antologie Scrittori garibaldiani opatřená Prefazione, ve které Stuparich pojednává o odkazu Garibaldiho a kontinuální spřízněnosti partyzánů a lidí v terstském odboji s jeho myšlenkami. Garibaldiovští spisovatelé symbolizují zdraví minulosti v kontrastu s fašistickou nemocí současnosti. Poválečný vývoj je pro Stupariche definitivním předělem celé jedné epochy a místo chabých vyhlídek na osvobození se nostalgicky obrací k minulosti. Další charakteristikou Stuparichova poválečného postoje je silný protijugoslávský postoj (antititoismo), přičemž perzekuce Italů na Istrii, v Rijece a Dalmácii je dalším velkým Stuparichovým traumatem (po smrti bratra, válečném zajetí a internaci v koncentračním táboře). V 50. letech píše mnoho článků zabývajících se tematikou Terstu, jeho poválečnou krizí a pronikáním slovanského živlu. A lze říct, že se Stuparichovy názory na soužití Italů s germánským a slovanským živlem stále radikalizují.

„Já osobně, díky výchově a směřování svého celého života a myšlení, nemohu než toužit a přát si srdečné přátelství mezi italským lidem a lidem jugoslávským, ale takové přátelství, které by bylo čisté a upřímné, bez postranních úmyslů, a ne masku přátelství, za kterou se skrývá touha nás pokořit a zneužít náš vrozený smysl kulturní snášenlivosti...“[32]

Touha po svobodě a tíže z důsledků války provází vzpomínky Trieste nei miei ricordi, vzniklé v letech 1947–8, sbírku Poesie, jejiž hlavní motivací však byl cit k Anitě Pittoniové, a dvě sbírky silně autobiograficky zabarvených povídek Ginestre a L’erba nocca. Návrat do vlasti, a tím i do života tvoří symboliku povídek Il giudizio di Paride a Calipso. Poslední tvůrčí texty, v nichž se neustále konfrontuje s morálními problémy, které s sebou nese stále se komplikující poválečná situace Evropy a světa (viz „studená válka“), vznikají na sklonku padesátých let. V letech 1948 až 1950 je v terstském rozhlase odvysílána série zamyšlení, která vychází roku 1955 pod alegorickým názvem Piccolo cabotaggio. Tyto meditace, opět iniciovány morální vášní, se vztahují k aktuálním problémům doby a anticipují látku druhého Stuparichova ideového a esejistického románu Simone. Navzájem se tato dvě díla doplňují a objasňují pacifistické koncepty budoucího světa provázené vírou v lidskost člověka. Na sklonku života se Stuparich vrací ve vzpomínkách tradičně ke svému dětství a ztracené zemi Istrii. S lehkostí vypráví o tomto ztraceném istrijském čase v knize Ricordi istriani a v autobiografické próze Sequenze per Trieste. Jeho poslední kreativní texty jsou tedy memoárové povahy. Na sklonku života popisuje zvrat ve vlastním pojetí politiky a života. „Život není politika; není to fašismus ani antifašismus, ale něco mnohem podstatnějšího, co stojí mimo jakoukoli ideologii a politickou praxi. A tudíž je potřeba umět se pozorně podívat pod masku“ (Ricordi istriani, 233). Stejného roku, 1961, vychází na popud Quarantottiho Gambiniho a terstských přátel antologický svazek povídek Il ritorno del padre, který je 4. dubna předán Stuparichovi na počest jeho sedmdesátých narozenin.

„Se Stuparichem jako by zanikla, v melancholickém loučení plném důstojnosti, obrozenecká duše Terstu.“[33]

2 Spolupráce s La Voce

2.1 „Vociano, slavofilo, socialista[34]

Výrazným aspektem italské kulturní scény před první světovou válkou byla čilá aktivita a bujení rozmanitých časopisů, deníků a periodik. Byly to časopisy, které vstupovaly do polemiky s tradiční kulturou a snažily se zbavit italskou literaturu provinčnosti. Jedním z takových časopisů byl i florentský La Voce, který založil Giuseppe Prezzolini roku 1908; až do roku 1911 vytvářel širokou platformu pro italské intelektuály a byl ovlivněn filozofií Benedetta Croceho. La Voce vycházel každých čtrnáct dnů a obsahoval příspěvky nejen z kultury, ale i sociální a politická témata (např. vyhraněné – podpůrné – postoje k válce v Libyi, což mělo za následek odštěpení Gaetana Salveminiho a založení nového levicově a demokraticky orientovaného časopisu L’Unità). Přispěvovatelé netvořili žádnou homogenní skupinu, ale dá se říct, že jejich společnými rysy – to znamená typickými  pozicemi florentského časopisu – byly moralismus, autobiografismus a fragmentárnost. Dokumentární a experimentální struktura umožňovala zabývat se konkrétními problémy. Základní tezí bylo věnovat se malým otázkám a malým problémům. Jak píše Prezzolini v článku Al lettore:  

„Pojednávat o všech praktických otázkách, které se odrážejí v intelektuálním, náboženském a uměleckém světě; reagovat na rétoriku Italů a nutit je dívat se zblízka na jejich sociální realitu; vést k řešení malých otázek a malých problémů, abychom byli připravenější na den, kdy přijdou ty velké; zlepšovat terén, kde má žít a vzkvétat duševní život.“[35] 

Vociáni se vymezovali proti dannunziovské poetice estetismu a Giolittiho transformismu a jejich styl se vyznačoval živým a bohatým jazykem a porušováním jazykových pravidel.[36] Tak bychom mohli charakterizovat první období časopisu v letech 1908 až 1911.

Časopis La Voce měl ve svém programu zabývat se žhavými otázkami současné společnosti. Mezi jinými byl tehdy aktuální problém menších, utlačovaných národů v rakousko-uherské monarchii, protože ačkoli s částí Italů dokonce sdílely stejný osud rakousko-uherské nadvlády, chyběly o těchto národech informace v italském povědomí. V letech 1911 až 1913 tedy vznikla idea publikovat příspěvky ze slovanského světa, přesněji řečeno referovat o ekonomickém, kulturním a národnostním dění jihovýchodních národů rakousko-uherské monarchie.[37] Ne náhodou se tohoto úkolu chopili především spolupracovníci z regionu Venezie-Giulie, kteří měli se slovanskými národy díky těsnému soužití největší zkušenosti. Články této řady charakterizuje jednoduchý, dokumentární a přesný styl, tolik typický pro La Voce prezzoliniovské éry.

Původ myšlenky zabývat se národy žijícími za severní a východní hranicí Itálie, které sdílejí stejný osud jako Italové v Rakousku a platí za menšinový národ v multinacionálním a multietnickém impériu, vycházel zřejmě ze sílící diskuse o iredentismu. Otcem této myšlenky byl podle všeho Stuparichův přítel Scipio Slataper[38]. Soužití Italů – Tersťanů – se slovanskými národy bylo plné ambivalencí a napětí a stále víc bylo jasné, jak komplexní a protichůdná je iredentistická politika, která se vedla již od konce 19. století. Ekonomické zájmy okupovaných území, „terre irredente orientali“, kde spolu s Italy žili Slovinci, Chorvati, Němci a další menšinové národy, stály často v rozporu s národní hrdostí. Na tuto provokativní strunu neváhal hrát Slataper ve svých Lettere triestine publikovaných v La Voce roku 1909, kde tvrdí, jak si protiřečí touha Tersťanů sjednotit se s vlastí s jejich obchodními zájmy, které je poutají k podunajské základně, „Hinterland danubiano“.[39]

Důvodem, proč se redakce La Voce začala vůbec zabývat menšími, pro Italy spíše neznámými národy, které se však nacházely v analogické situaci jako italští obyvatelé Trenta a Venezie-Giulie, byla možnost diskutovat o problému „terre italiane irrendente“ z širší perspektivy a zároveň méně emotivně. Jde tedy o jistou sympatii k národům, které se vzmáhají silou kultury, vzdělanosti a nadějí na svobodu, a empatii pro národy v podobných podmínkách, neboť mají v Rakousku společného utlačovatele. Slataper dokonce ve svých článcích o iredentismu tvrdí, že v případě války proti Rakousku by Itálie stála po boku Ruska, balkánských států a slovanských národů monarchie, jelikož by je všechny spojoval společný nepřítel.[40]

Diskuse o iredentismu byla v té době v Terstu více než živá a hlavně Slataperovy články z roku 1910 vzbudily bouřlivé reakce. Z celého spektra reakcí byly nejradikálnější Angelo Vivante s názorem, že případná anexe Terstu by znamenala jeho ekonomickou záhubu, a Ruggero Timeus, který byl zastáncem anexionismu za jakoukoli cenu.[41] V rámci iredentistické diskuse se profilovaly postoje republikánské, zednářské a imperialistické a mezi nimi zely nepřekonatelné propasti. Slataper definoval svůj postoj jako „irredentismo culturale“ upozorňuje na rozpory v prohlášeních o absolutní italskosti regionu Venezia-Giulia.

Plánovaná série článků o utlačovaných národech neměla po Stuparichovi žádné pokračování, což naznačuje oprávněnost hypotézy, že tento zájem vyšel z řad terstských přispěvatelů a s jejich odchodem opět ustal. Příznačná je také silná vazba jazykově nadprůměrně vybavených Tersťanů k Florencii, která pro ně představovala bránu k latinské a západoevropské kultuře. Jejich kulturní otevřenost a vlastní národní problém jim byly základem pro studie jiných utlačovaných národů, a vytvořili tak na stránkách La Voce v letech 1911 až 1914 mýtus „terstskosti“[42], čímž podstatně obohatili italské publikum.

Problematikou italo-slovanských vztahů a iredentismem, jak už jsme nastínili v první kapitole, se zabýval i Giani Stuparich. K uchopení problému rakouské monarchie mu bylo seznámení se se situací českého národa důležitým krokem. Ačkoliv se jednalo o slovanský živel, Stuparich v něm viděl, jak bude zřejmé z jeho vociánských příspěvků i následné publikace La nazione czeca, analogii se situací italského národa.

Stuparichovo první setkání s Giuseppem Prezzolinim lze vysledovat už před rokem 1910, neboť 9. srpna 1910 píše Prezzolini Stuparichovi dopis, ve kterém vzpomíná na jejich dřívější setkání a apeluje na Stuparichův slib stát se pražským zpravodajem pro italské publikum.  

„Dej se do toho s úsilím a s onou svobodou ducha a hledáním pravdy, které zkrášlují a vzpřimují vše v mladých lidech v Praze, úžasném to místě na pozorování. (…) Každý měsíc, každé dva měsíce bys nám měl poslat nějaký seriózní článek o sociálních a literárních hnutích v Rakousku, usuď sám, jaká by se měla dříve prezentovat italskému publiku.“[43]

Tímto je stanovena spolupráce, které Stuparich dostojí a v průběhu svých pražských studií napíše pro La Voce tři stěžejní články, které se vztahují k českému národu a na jejichž bázi sepíše své první dílo La nazione czeca.

Je však třeba upřesnit, že Stuparichova spolupráce s La Voce spadá do let 1913 až 1914, tudíž do tzv. třetího (po Papiniho vedení v roce 1912 opět pod Prezzolinim) období existence časopisu. Mezitím se v La Voce mění nasměrování od Croceho ke Gentileho aktualismu, kritický dokument je vystřídán ideologizujícím nadšením, dogmatismem a místo historických fakt se čím dál víc dává přednost iracionálnímu patosu. Jedná se tedy o celkový příklon k antipozitivismu. Národnostní problémy dostávají stále silnější nacionalistický ráz a příznačný je podtitul „rivista d’idealismo militante“, který se objeví od prvního čísla roku 1914 do čísla z 13. listopadu 1914. Pak je vedení svěřeno mladému De Robertisovi. Nacionalistické nasměrování časopisu se s De Robertisem uvolňuje. Je tedy paradoxní, že mladý Stuparich vystupuje jakožto jeden z posledních „obyčejných malých dělníků“ (Bertacchini, 21) éry Salveminiho a Slatapera se svou „malou problematikou“ českého národa do již zcela změněného klimatu florentského časopisu.

Tedy roku 1913, kdy Scipio Slataper ukončuje spolupráci s La Voce a přesidluje do Hamburku vyučovat italštinu na Kolonial-Institut, vychází první článek Gianiho Stupariche, I tedeschi d’Austria[44], který stojí na začátku řady studií o Češích a české otázce. Ještě v listopadu 1912 píše Prezzolini Stuparichovi do Prahy, že „by bylo teď pro Itálii velmi zajímavé vědět, co si myslí Češi o slovansko-turecké válce. Prosím o jasný a pěkně strukturovaný článek.“[45] Dalším impulzem k těmto studiím bylo Slataperovo vybídnutí: „Nemohli bychom ty, já a případně ještě někdo další sepsat sérii článků o aktuálním stavu Rakouska? Ty bys například určitě za jeden či dva měsíce mohl napsat něco o Češích. V této chvíli by Itálii velmi zajímalo seznámit se s rakouskými poměry.“[46] Stuparichovým záměrem bylo nejen podnítit diskusi o budoucnosti okupovaných území, ale i přispět ke kulturnímu a intelektuálnímu rozvoji svého města. Ubohá kulturní tradice Terstu byla totiž jak pro Stupariche tak pro Slatapera důvodem rozhořčených kritik a smutných konstatování. Statě pro časopis La Voce měly být také předznamenáním společného časopisu bratrů Stuparichů a Scipia Slatapera, kteří si plánovali rozdělit sféru působení mezi národy střední, východní a západní Evropy.

Stuparich chtěl také svými články mimo jiné obnovit po několik století sporadické vztahy mezi Čechy a Italy a studium na pražské německé univerzitě, kam se zapsal již roku 1910, mu bylo tím nejlepším prostředím. Pražský pobyt, ačkoliv byl zanedlouho přerušen přesunem do Florencie, ho velmi silně ovlivnil a inspiroval ve studiích české historie, hlavně pak národního obrození, a v obdivu k T. G. Masarykovi. Stuparichovi se tak naskytla možnost pohlédnout na problém rakousko-uherské monarchie z širší perspektivy a bez citového zatížení, které by v případě vlastního města bylo nevyhnutelné.

Východiskem pro článek I tedeschi dell’Austria byla ohrožená stabilita Rakouska zaviněná národními menšinami usilujícími o nezávislost. Stuparich zde problematizuje rakousko-maďarský centralismus a řešení vidí v mírové koexistenci různých národů uvnitř jednoho moderního státu. Zdánlivě proti sobě stojí panslavismus a pangermánské plány rakouských Němců (i když v revoluci 1848 zvítězila maloněmecká koncepce). To však Stuparich odmítá: „Jedná se o něco jiného než pangermánství proti panslavismu: je to potvrzení, které se stalo negací, které se zbytečně vzpírá pohlcení v ještě úplnějším potvrzení“ („I tedeschi dell’Austria“). Odstředivé pohyby stály proti představě o aktivním a mírovém soužití všech národů v jednom reformovaném a federativně organizovaném státě. Avšak Češi byli podle Stupariche proti každému odstředivému pohybu a šlo jim o zlepšení podmínek v celé monarchii, takže takovýto národ v zásadě velmi prospíval státu, jehož byl součástí.  

„Češi byli vždy národem, který měl v patrnosti problém celé monarchie. Jakou funkci politické obnovy a sociálního zlepšení na sebe vzal tento národ, z neznámých národů první, který povstal a doplnil celkový vývoj a postavil se na obranu všech ostatních účastníků svého osudu, o tom se mlčelo v Rakousku i venku, ale dál už by se to nemělo ignorovat“ („I tedeschi dell’Austria“).    

Stuparich si zároveň uvědomoval sílu mladého vzmáhajícího se národa a fatální důsledky pro Rakousko, pokud by tyto procesy ignorovalo. Rakouské Němce kritizuje Stuparich za nadřazené postavení v rámci monarchie, ačkoli je podle Stupariche bez diskuse, že to byli právě Němci, kdo zasel mezi Slovany sémě kultury.

„Dobyvatel vedle sebe nesnáší civilizátora; a ti chtěli spojit nemožné. Misionáři kultury jsou jako misionáři náboženství. Poté, co vzplála jiskra, musí čekat, než zažehne celé pole, a pak se stáhnout, aby si užili toho způsobeného tepla. Nenosit v srdci panovačné touhy a udusat plameny, jakmile vzplanou moc vysoko, ze strachu, aby se jejich vlastní víra neztratila v kouři“ („I tedeschi dell’Austria“).

Takto podnícené národy však začínají žít svým vlastním životem a jejich soudržnost již nezávisí na německém živlu, ale na recipročních zájmech v rámci zachování vitality. Stuparich byl přesvědčen, že multietnické impérium již nemá zapotřebí umělého tmelení.

„Dnešní stát opravdu nemá potřebu umělého tmelení. (...) Historické, kulturní a přírodní důvody učinily z Němců tvůrce, kteří jakmile mají v ruce poddajný materiál, využijí situace a zformují ho ke svému obrazu. Ale začleněn do organismu bohatého na odstředivé a autonomní energie už se nepřizpůsobí vynucenému a nepřiměřenému tvaru a forma se tvaruje vlastní silou“ („I tedeschi dell’Austria“).

Ojediněle – ze všech vociánských příspěvků – zde zaznívá lehce ironická kritika na stranu Italů rakousko-uherského impéria, která má Italy spíše povzbudit k přímé aktivitě:

„Italové se pak nepřestávají po dlouhou dobu pasivně podrobovat zákonům politického celku, ke kterému náleží, aniž by se starali o to, co by se s ním mohlo stát (a doufejme, že nebudou překvapeni, když se ostatní nebudou starat o to, co se může stát s nimi). (...) Chvíle, kdy zvítězí logika dějin nad všemi omyly a špatnými soudy, je nevyhnutelná. Tehdy budou zaznamenávány pouze ty statky, které si každý skutečně uměl získat námahou z poctivé činnosti. Možná i Italům tohoto Rakouska by neuškodilo na to někdy pomyslet“ („I tedeschi dell’Austria“). 

Druhý příspěvek vychází 17. dubna 1913 pod titulem Gli Czechi a znamená podstatný kvalitativní obrat. Prezzolini na něj reaguje v dopise Stuparichovi: „Tvůj článek je bezvadný a značí velký posun. Vydám ho v březnu (do té doby je všechno místo obsazeno!) a vyrovnám se s tebou, neboť si to ten článek opravdu zaslouží. Pokračuj tímto stylem a budu mít z tebe velkou radost.“[47] Z Prezzoliniho dopisů je zřejmý jeho zájem i sympatie, kterými Stupariche v práci dopisovatele s historicko-politickým zaměřením podporuje.

Ve druhém článku věnuje Stuparich svou pozornost již výhradně Čechům. Tento národ považuje za výjimečný, neboť se po třech stoletích úpadku během posledních padesáti let vzchopil a zesílil nejen politicky, ale i kulturně a ekonomicky. „Ve vztahu k Rakousku ignorovat český národ znamená přinejmenším zříci se pochopení jeho životodárné struktury.“[48] Přímým studiem české historie a politicko-kulturního vývoje si Stuparich ujasňuje způsoby a cesty, které vedou národ k uvědomění si vlastní identity, s vědomím, že podobný úkol čeká na Italy – Tersťany – žijící v rakouské monarchii. Češi mají však ještě daleko k prohlášení se samostatným a sebevědomým národem. Prvním důvodem bránícím Čechům v transformaci v silný národ – „mužný národ“ („Gli Czechi“) – je podle Stupariche obklíčení německým elementem, který je jako tlustá, neprostupná zeď obklopuje. Druhým faktem je osud ohroženého národa, jenž veškerou energii věnuje na záchranu vlastní existence. Stuparich zde poprvé používá metaforu národa jako stromu. S tímto připodobněním popisuje vzestup a obrodu Čechů.

„Mluví se, a ne bezdůvodně, o národním obrození Čechů. A jistě ta neuvěřitelná rychlost, bujný rozvoj, během kterého za krátkou dobu dosáhli dnešního rozkvětu, se vysvětluje faktem, že jejich kořeny nezačaly růst až tehdy, kdy národ rostl, ale že byly v zemi zakořeněné již po staletí: jenže všichni, poté, co se pokácel starý kmen, ho považovali za smrtelně zraněný, zatímco on se naopak vzedmul novou mízou, aby mohl o to silněji na slunci ve výhoncích vypučet“ („Gli Czechi“).

Probírá se ve zkratce českou historií a jejími osobnostmi od Husa po Kollára, jenž dal vzniknout novému panslavistickému náboženství. Panslavismus chápaný jako sbratření všech Slovanů je podle Stupariche mlhavým a klamným ideálem, jak ukázal slovanský sněm 1848. Celé dění kolem roku 1848 nebylo než politickým potvrzením Čechů jakožto sebe si stále více vědomého národa. Na sněmu byl pronesen požadavek rovnoprávnosti v rámci monarchie. Tak se zrodila nová ideologie, a sice panslavismus jako unie rakouských Slovanů. Stuparich jmenuje dva myšlenkové otce obrození českého národa. Byli jimi František Palacký a Karel Havlíček. Palacký zformuloval politický princip boje za občanskou svobodu, a sice jako úplnou národní autonomii v rámci federalizovaného Rakouska. V jeho pojetí měla monarchie pozitivní funkci, neboť by garantovala Čechům a jiným národům svobodnou konkurenci. Navrhl dvě ústavy, přičemž ve druhém návrhu dochází k historickému federalismu, tzn. federalizaci autonomních historických provincií. Nelze zamlčet, že toto byl jistý druh kompromisu, ke kterému Palacký dospěl, aby zachránil Rakousko od vyhroceného dualismu. Havlíček pak Palackého myšlenky propagoval a popřel utopii panslavismu. „Palacký je tudíž slunce obrození. Ale oproti Havlíčkovi, nevím, označil bych ho za světlo, které potřebuje být odraženo, aby vyjádřilo celou svou sílu; zatímco Havlíček je světlo bezprostřední a vnitřní“ („Gli Czechi“).  

Ve svém třetím článku La Boemia czeca, který vyšel nadvakrát 26. června a 3. července 1913, se Stuparich zabývá již konkrétní politickou situací v Čechách. Začíná hnutím staročechů po roce 1860, po kterém následovalo hnutí mladočechů, a pokračuje popisem politického spektra až do roku 1900. Za dalšího rozhodujícího politického činitele a svůj vzor pokládá T. G. Masaryka a obšírně se věnuje také popisu české kulturní krajiny (včetně statistických tabulek v pozitivistickém duchu La Voce prvního období). Ve srovnání s italským obrozením Stuparich dospívá ke stanovisku, že české obrození nebylo fenoménem buržoazie, ale vycházelo z velkých duchů Palackého, Havlíčka, Masaryka a zasáhlo celý národ. „Politika do té doby nezasáhla jen oficiální kruhy, politiky z profese, ale všechny a všechno: pronikla jako strůjce praktické činnosti, jako ukazatel v každodenním životě do rodin, do obchodu, do škol a byla jí prodchnuta celá literatura.“[49] Politika se stala dokonce národním náboženstvím, ze všech náboženství však tím nejpomíjivějším. Spojuje se v něm totiž rigidní forma s neustále se měnícím obsahem „a její předvídatelný, jistý a brzký konec je to, že zůstane prázdná a náplň jí mezerou unikne“ („La Boemia czeca“). Je třeba zmínit také dva děje, které se v českém národě odehrávají a mají pro jeho budoucí vývoj podstatný význam. První je kritická revize celkové národní aktivity, upřímná introspekce – podle autora – do formujícího se ducha národa. Druhým faktorem je rozrůznění politického spektra, které spočívalo v jediné straně, a nyní se objevují další odlišné programy a cíle. Významnou úlohu v sebeurčení českého národa měla podle Stupariche kultura. Vypočítává známky živé české kultury, jako je vlastní divadlo, knihařský průmysl, překladatelská činnost a množství deníků a časopisů vycházejících ve velkých nákladech. V souladu se socialismem by to měl být spíše ekonomický faktor, ale Stuparich se tentokrát, ačkoli se z Tersťanů považuje za nejbližšího rakouským socialistům, blíží mazziniovskému pojetí, když říká, že ekonomický, průmyslový a zemědělský rozvoj je pouhý důsledek „obnovení národního života“ („La Boemia czeca“). Úspěch Čechů vysvětluje nástupem mladočechů, kteří přišli s aktivní politikou, účastnili se parlamentárního zasedání a dosáhli naplnění požadavků v oblastech jazyka, školní docházky, infrastruktury atd. Politický dialog se odehrával převážně mezi vzdělanci na úrovni kultury, což bylo něco záviděníhodného pro Itala pocházejícího z města, o kterém Slataper v La Voce prohlásil, že si svou kulturu udusilo.

Úspěšné rozšíření národní obrody a svižný kulturní a ekonomický vývoj byly pro Stupariche důvody k obdivu a jistě ho nutily i ke stálému srovnávání s italskou realitou. Ke konci druhého dílu La Boemia czeca se opět vrací k metafoře stromu a hájí českou kulturu, když říká, že v monarchii nevládne jen kultura německá. „Češi (...) mají navíc civilizační základ naprosto odlišný od německého a jejich kořen je zarostlý do vlastní země, takže mladá česká lípa stojí proti starému germánskému dubu“ („La Boemia czeca“).

Ze všech tří článků je zřejmá Stuparichova vize budoucnosti Rakouska, kterou sdílel s Masarykem a Palackým, že se má monarchie transformovat v demokratický a federativní stát, kde má být nastolena rovnost všech národů. Garantovaná existenční jistota ze strany nového – neabsolutistického a necentralizovaného – Rakouska je také podmínka pro svobodný rozvoj mladého národa. Je zajímavé, že v té době – až do roku 1915 – ještě nikdo veřejně nespekuloval o možném definitivním rozpadu monarchie. Federalistické řešení by umožnilo jak Čechům, tak Italům – Tersťanům – nezříci se ekonomických výhod monarchie (viz Slataperovy názory o ambivalenci iredentismu). Jak vyplývá, Stuparichovy názory by se v této době mohly nazvat tak leda demokratickým iredentismem[50].

Styl Stuparichových článků navazuje na první prezzoliniovskou éru ve šlépějích Slatapera, Salveminiho a Amendoly, ale ve své době tento styl v časopisu, který se přetvářel na „rivista dell’attualismo militante“ a hlásal Gentiliho aktualismus, již působí kontrastně. Stuparichovi šlo o objektivní a konkrétní kritiku bez jakýchkoli nacionalistických dogmat. 

Po třech článcích pro La Voce s českou tematikou psal Stuparich během roku 1914 recenze knih, které spojovala rakouská problematika, konkrétně otázka menšinových národů monarchie, požadavky národních práv za naprostého odmítnutí nacionalismu a odmítnutí jakékoli transformace, která by v monarchii privilegovala jen určitý počet národů (Italové byli radikálně proti jakýmkoli pankroatistickým tendencím a trialistickému řešení). Dalšími tématy byly politika Habsburků, vztahy Ruska a Evropy, ruský panslavismus a rovnováha středoevropského prostoru.

V recenzi knihy novináře V. Gaydy La crisi di un impero, pagine sull’Austria contemporanea mluví Stuparich o Rakousku jako o „anacronistico stato feudale“ nebo „kotli, ve kterém se vaří osm národů“[51]. Tehdy třiadvacetiletý Stuparich již velmi přesně rozlišuje mezi národním potvrzením a nacionalismem:  

„V podstatě je národnostní problém, jako všechny velké problémy v dějinách, přísně logický a epicky jednoduchý: a oblékat ho do tragicky teatrálního hávu ho přišel až nacionalismus, fenomén, který přijde a odejde, zatímco problém transformace zůstává. Potvrzení českého národa je vítězstvím nad Němci: je nezbytným důsledkem vnitřního autonomního vývoje, který by uběhl svoji trasu i bez německých útlaků, bez společnosti na obranu menšin, bez ran holí, i bez vlajek; tak jako německé nebezpečí to není ohrožení zvnějšku, ale vnitřní slabost“ („Gayda, La crisi di un impero“).  

Roku 1914 vyšla Stuparichova recenze knihy R. Charmatze Österreichs innere Geschichte von 1848 bis 1907, ve které uznává neuchopitelnost tak komplexního tématu, jako je vnitřní politika Rakouska-Uherska. Další recenzovanou knihou bylo dílo diplomata Setona-Watsona Die südslawische Frage im Habsburger Reiche, která se zabývá další utiskovanou národností v monarchii. Srbochorvatská otázka a její trialistické řešení bylo především Tersťanům trnem v oku a otázkou zůstává, do jaké míry by byla Stuparichova sympatie k Čechům ovlivněna bezprostředním sousedstvím, jak tomu bylo u Slovinců a Chorvatů.

„Jaké zvláštní zásluhy mají Srbové a Chorvati, aby jim byla udělena větší autonomie než Čechům nebo jiným národnostem? Pankroatistický ideál, tedy království Drávy spojené pouze osobou císaře se zbytkem monarchie, je absurdní; neboť znevýhodňuje Němce, kteří by byli odříznuti od moře, a i Čechy, kteří by zůstali menšinou v zaalpském parlamentu. Je také proti Italům, kteří zde právem vidí svou smrt. Znevýhodňuje prostě všechny národnosti.“[52] 

Posledním příspěvkem do florentského časopisu byl komentář z 20. září 1914 ke knize T. G. Masaryka Russland und Europa – zur russischen Geschichts- und Religionsphilosophie, která kriticky pohlíží na Evropu a Rusko z pohledu sociálního, náboženského, filozofického a politického.

2.2 La nazione czeca a Gli Slovacchi

Dílo La nazione czeca vyšlo poprvé v Catanii roku 1915 jako třetí v řadě cyklu „La Giovane Europa“, který zahrnoval spisy o morálních a politicko-ekonomických podmínkách utlačovaných, avšak pomalu se vzmáhajících národů. Druhé – přepracované a rozšířené – vydání, které Stuparich dopsal před druhým pražským pobytem roku 1921, vyšlo s pozměněným pravopisem La nazione cèca v Neapoli roku 1922[53].

První a druhé vydání se liší nejen rozsahem, ale i stylem a nuancemi v ideologickém plánu[54]. Vývoj situace v Evropě po roce 1915 staví celé dílo a rakousko-uherskou otázku do nového světla a Stuparich k tomu zaujímá postoj již v předmluvě prvního vydání:

„Dokončil jsem tuto knihu několik týdnů předtím, než poslalo Rakousko ultimátum Srbsku. Narodila a zformovala se v době, kdy předvídat dnešní konflikt bylo úkolem diplomatů a připravovat ho bylo úkolem vojáků. Takže ani politická kritika, ani historický soud se nehodil, aby počítal s katastrofální možností: navíc, pro jasnou vizi podmínek lidu a Rakouska obzvlášť se požadovala stabilní báze pravidelného procesu, který by v sobě měl všechny předpoklady svého vývoje“ (La nazione czeca, 7).

V předmluvě jak prvního, tak i druhého vydání Stuparich s velkým nasazením vysvětluje postoj Čechů k válečnému konfliktu[55], který jako by odrážel jeho vlastní názor (viz kap. 1.3). „Je jisté, že Češi válku nechtěli, naopak více než jakýkoli jiný rakouský národ, kdyby bylo po jejich, by jí zabránili“ (La nazione czeca, 7). Argumentuje, že pouze mírová situace Rakouska mohla Čechům zaručit integritu a rozvoj. Válka naopak hrozila nebezpečím, že se stanou obětí Německa či Ruska. Stuparich zastává názor o pacifistickém postoji Čechů, i když během válečného konfliktu Češi vyvinuli čistě protirakouskou aktivitu. Tuto ambivalenci Stuparich shrnuje slovy:  

„Komplikovaná a dramatická byla pozice, ve které se Češi nacházeli před vypuknutím evropského konfliktu, který nechtěli ani neusnadňovali. (...) Tedy pokud byla akce Čechů před válkou vedena k zachování Rakouska a jeho transformaci a jejich aktivita za války byla namířena na zničení Rakouska – žádný protiklad. Jedná se o dvě různá Rakouska: první bylo obnovitelné, Rakousko národů, to druhé bylo strnulé Rakousko císařovo: to první by dovolilo vývoj Čechů ve spolupráci nebo volné konkurenci s ostatními národy, to druhé prodlužovalo jejich poddanost se stále většími výhrůžkami: pro první Rakousko mohli Češi pracovat, to druhé mohli jedině zničit“ (La nazione cèca, 8–9).

Kostru prvního vydání tvoří články z La Voce. První kapitolu, nazvanou I Seminatori, tvoří článek Gli Czechi. Druhá kapitola La Messe je téměř identická s první částí La Boemia czeca. Druhá část článku La Boemia czeca tvoří základ třetí kapitoly, nazvané Rinnovamento della vita nazionale, kde se vedle T. G. Masaryka pojednává o politickém spektru, národní otázce a soužití s Němci. Vybaven bohatým aktuálním materiálem tak Stuparich předkládá ucelenou studii v mazziniovském duchu o geografických, etnických, historických, politických, ekonomických a kulturních podmínkách probouzejícího se českého národa (viz zčásti předchozí kapitola). V souladu s Mazzinim stojí na prvním místě zájmu kultura, která je hybnou silou národa. Další ideovou osou je mazziniovský ideál souladu mezi myšlenkou a akcí, což se uskutečňuje až s téměř romanticky líčenou postavou T. G. Masaryka: „Masaryk byl první, kdo udělal první rozhodný krok od myšlenky k činu. (…) bylo to pokračování jeho aktivní myšlenky a rozumové akce“ (La nazione cèca, 88). Z morálního portrétu je zřejmé, že v Stuparichových očích měl Masaryk mazziniovskou duši[56]. S tím ladí i základní idea prvního vydání, a sice zachování monarchie transformované v nové, federativní uspořádání. Vedle této mazziniovsko-salveminiovské linie však nelze přehlédnout pozitivistický přístup zejména v kapitole o průmyslu a ekonomice (přesné statistické dokumentace). Vzhledem k důrazu, se kterým Stuparich popisuje sílu českého kapitálu (např. terstským zázemím podmíněný akcent na Živnostenskou banku), vyvstává čtenáři na mysli paralelně druhá již výše zmíněná teorie národního obrození, jehož motorem není kultura, nýbrž ekonomický vzrůst. Tuto materialistickou teorii vzestupu národa na základě průmyslové produkce převzal Stuparich z díla O. Bauera Nazionalitätenfrage und Sozialdemokratie. Stuparich aplikuje na otázku českého národa i Engelsovu známou teorii o „nazioni senza storia“. Jedná se o nesebevědomé národy, kterým v jejich historických, geografických, politických a průmyslových podmínkách chybí nezávislost a vitální energie.[57] Engels měl v Evropě na mysli zejména jižní Slovany, kteří byli podřízeni rakouskému a maďarskému živlu:

„Národy, které neměly nikdy kontrolu nad vlastní historií, které se už v momentě prvního hrubého stupně civilizace nacházejí pod cizí nadvládou nebo se dostanou na tento první civilizační stupeň už pod cizím jhem, nemají životaschopnost a nedospějí nikdy k jakékoli formě nezávislosti.“[58]

Stuparich uvádí vzestup českého národa jako zářný příklad fenoménu rozšířeného ve střední Evropě druhé půlky 19. století (Rakousko-Uhersko vzhledem ke své multietnicitě bylo optimálním terénem), a sice zviditelnění „národů bez historie“ (La nazione cèca, 17). Podle Stupariche však pro Čechy toto označení neplatí bez výhrad, neboť mají ne tak zcela vzdálenou slavnou minulost, která tvoří hlavní oporu národního sebevědomí. Navzdory slavné tradici – Stuparich vidí vrchol české historie v postavě Jana Husa a husitství – však s touto teorií o „národech bez historie“ koresponduje sociální aspekt a masový rozměr národního obrození.[59] 

Druhé vydání je rozšířeno o kapitolu o Slovácích a celou druhou část, ve které Stuparich zachycuje zásadní body válečného dění až do vyhlášení nezávislosti Československa. „Nechal jsem beze změny tehdejší ústřední názor, změnil jsem pouze formu výkladu (…) zdály se mi správné, i po válce, závěry, ke kterým jsem došel ve svém stručném zkoumání obrody českého národa pod rakouskou monarchií“ (La nazione cèca, 7). Přidaná druhá část začíná Masarykovým portrétem, shrnuje českou diplomatickou aktivitou v exilu a vnitropolitický vývoj. Zvláštní částí, která si zaslouží více pozornosti, je jedenáctá kapitola, pojednávající o česko-italských vztazích za první světové války. V druhém vydání se také více pouští do hodnocení soudobé české literatury (viz kap. 3.2).  

Kapitole věnované Slovákům, kde čerpá zejména z díla Racial Problems in Hungary od R. S. Watsona, předcházela krátká monografie Gli Slovacchi[60], vydaná o rok dříve, kterou od kapitoly v La nazione cèca odlišuje pouze úvodní úsek, kde se Stuparich věnuje problému jejich jednoty s Čechy: „Tvoří Češi a Slováci jeden národ?“ (Gli Slovacchi, 3). Dílko Gli Slovacchi začíná definicí národa podle Mazziniho a ta zní, že národ tvoří „jednotný záměr a vůle k úkolu“ (Gli Slovacchi, 3). Z tohoto hlediska ještě nejsou podle Stupariche Češi a Slováci jedním národem. Během války do vyhlášení samostatnosti se vůle obou národů – jak v exilu, v legionářském protirakouském boji, tak i ve vnitřní politice – shodovala. Za statu quo po sjednocení však ideály z dob bojů za osamostatnění blednou a bez bezprostředního ohrožení není vůle k úplné národní jednotě tak silná. Stuparich to vysvětluje historickou podmíněností tím, že opět používá oblíbenou metaforu stromu: „Dvě větvě jednoho lidu, politicky po staletí rozdělené, se nesjednocují tak lehce ani rychle“ (Gli Slovacchi, 5).

Další otázkou pro Stupariche je, zda jsou čeština a slovenština založeny na stejné bázi, nebo je slovenština pouze dialektem češtiny či jen její starší vývojovou formou. Názory samotných slavistů se v této problematice liší. Mít jeden jazyk však není jediné kritérium národa. Stuparich tedy připouští existenci dvou jazyků, ale jedné kultury, literatury a jednoho etnika.

Jednotou Čechů a Slováků se zabývá i v předmluvě k druhému vydání La nazione cèca. Stuparich do budoucna předpokládá úplnou fúzi, kdy už se bude mluvit jen o československém národě, ačkoliv nyní se jedná o „stále diskutovanou otázku, která je pro Československo zejména dnes komplikována různými tendencemi zahraniční politiky“ (La nazione cèca, 10). V době před válkou tudíž dodržuje rozlišení Češi a Slováci, po sjednocení hovoří již jen o Čechoslovácích.  

Těžiště zájmu je historie Slováků, kdy byli uzurpováni střídavě Němci – „intedescamento“ – a Maďary – např. násilná výuka maďarštiny. Z dějin zajímá Stupariche nejvíce hnutí za samostatnost (Stuparich kladně hodnotí delší průběh husitství na Slovensku, ačkoli později převážil katolicismus) a formování jednotného jazyka a kultury. Zajímavé je hodnocení slovenské povahy vzhledem k české: „Slováci mají mnohem méně bojovný charakter než Češi“ (La nazione cèca, 75).

Ve druhém vydání dochází k ještě větší heroizaci a idealizaci postavy T. G. Masaryka. Každý národ má ve vrcholných chvílích své historie hrdiny, kteří ve své osobnosti koncentrují sílu daného okamžiku.[61] U Čechů je Masaryk tímto typem hrdiny a vůdčího politika – „úžasného vůdce“ (La nazione cèca, 11), který vede ve své době ještě utlačovaný národ k osvobození. Masaryk ve své prozíravosti jako první český politik prohlásil za nutnost vést válku proti Rakousku.[62] Zakončuje řadu velkých duchů české historie od Husa, přes Komenského, Palackého a Havlíčka. Stuparich zmiňuje jeho podporu dělnického hnutí, sympatie k socialismu a nasazení v antisemitských či kulturních kauzách (viz Rukopisy). Jeho postojem byla politika upřímnosti, prodchnutá vírou v humanitu a sílu myšlenky – „pokus o etickou politiku, o veřejný život, jehož silou by byl morální imperativ upřímnosti a jehož soudržnost by vycházela z racionálního chápání pravdy“ (La nazione cèca, 93). Jako filozof si předsevzal úkol – „missione“ v mazziniovském smyslu – „zkoumat historii svého národa, aby v ní nalezl skrytý smysl“ (La nazione cèca, 86). „Mistr s mazziniovskou duší“ (La nazione cèca, 80), s nímž Stupariche pojilo osobní přátelství, byl jeho velkým vzorem a nabízí se otázka, zda tu nedochází k identifikaci s ideálem politika a nakolik zde autor projektuje sám sebe.

V kapitole nazvané Italia e Cecoslovacchi a Il Patto di Roma explicitně navazuje na tradici česko-italských vztahů a tvrdí, že Itálie má vůči Čechám výsadní postavení. „Po Rusku, ze zjevných důvodů homogenity rasy a tradice, po Americe, kvůli velkému počtu emigrantů a finanční pomoci, nemohl žádný jiný stát než Itálie lépe pochopit a účinně podpořit nacionální snahy Čechoslováků“ (La nazione cèca, 109). Tato afinita je dána společným nepřítelem, kterého obsazené italské teritorium zakusilo na vlastní kůži, a skepsí ohledně očekávání Anglie a Francie, že by se Rakousko-Uhersko mohlo stát nepřítelem Německa. Osudovým se stal podle Stupariche neúspěch snahy T. G. Masaryka vést odboj z Říma. Roku 1915 odjel Masaryk do Paříže a tím byl dán mimo jiné základ pro pozdější těsné česko-francouzské vztahy. Ačkoliv nebýt předsudků založených na vzájemné ignoranci a nedorozumění ohledně trojího řešení (rakousko-maďarsko-italské), mělo podle Stupariche Československo všechny důvody pro to, cítit se mnohem blíž Itálii než Francii.[63] V tom částečně tkví i konkurence s Francií v kulturní oblasti, kterou – jak už bylo zmíněno – Stuparich nesl s nelibostí. Stuparich tvrdí – z poválečné perspektivy –, že Itálie neoficiálně alespoň ve veřejném mínění podporovala rozpad monarchie a tím budoucímu Československu v kritickém momentu pomohla nejvíce. Zmiňuje zájem o utlačované národy v časopise La Voce a Salveminiho kampaň za rozpad Rakouska-Uherska na stránkách časopisu L’Unità. Snahou sjednotit utlačované národy rakousko-maďarského impéria byl kongres konaný roku 1918 a zvaný Il Patto di Roma. Mluví potažmo o sobě a svém zájmu o menšiny, když jmenuje „skupinu intelektuálů, kteří se již před válkou vážně zabývali rakouským problémem a kteří v souladu s mazziniovskou tradicí vždy zkoumali aspirace a práva utlačovaných národů se sympatiemi a citem pro spravedlnost“ (La nazione cèca, 111). Hrdě vyslovuje zásluhy Itálie na vzniku Československa, přičemž ale zároveň nezamlčuje oficiální kurz italské politiky např. v postavě ministra zahraničí S. Sonnina. „Čechoslováci měli jednoho upřímného a silného spojence: Itálii. Ač se nejednalo právě o zcela oficiální postoj Itálie, byla to Itálie nejlepších Italů, těch, kteří přivedli zemi do války a podpořili ji ve strašném boji a kteří jí v podstatě připravovali nejlepší terén k definitivnímu vítězství“ (La nazione cèca, 199–220). Zde i v pasážích o československých legiích rezonuje Stuparichův osobní příběh.

Povahu českého národa charakterizuje na různých místech v průběhu celé studie a hodnotí ji veskrze kladně. Vrchol českého národa spatřuje v husitství, protože tam se projevil a realizoval cit Čechů pro pravdu a upřímnost. „Český národ vždy vyhrál jen díky své vysoké duchovní úrovni. Vítězství husitů není třeba hledat v běsu revoluce, ale ve svěžím entuziasmu duší. (…) Ideál, který svítil na cestu českému lidu, není národní imperialismus, ale humanita uvnitř národa“ (La nazione cèca, 87). V souvislosti s Masarykem jakožto ideálem politika a Macharem, podle Stupariche ideálem básníka, popisuje pomocí analogie formy a obsahu jasněji stránky českého charakteru.  

„Masaryk tváří v tvář marnosti a neupřímnosti politiky se snaží dát politice (morální) obsah, Machar tváří v tvář povrchnosti a falši v moderním umění se snaží dát obsah modernímu umění. Umění a politika potřebují být podpořeny pravdou a přesvědčením. V tomto postoji je cítit český duch, který vždy posouvá problém formy směrem k obsahu. Již Hus byl ničitelem formalismu“ (La nazione cèca, 66). „Čech má jednu velkou ctnost: opravdovost práce. (…) Jestli si český národ vydobyl místo v dějinách, tak za to vděčí klidné a jasné vytrvalosti své práce, vedle inteligence svých nejlepších mužů“ (La nazione cèca, 50). 

Když mluví o Macharovi a Nerudovi oslavuje jejich realismus, staví k nim do opozice Březinu jakožto protagonistu moderních směrů české literatury, které Stuparich hodnotí vždy s velkým despektem. Březina „představuje druhou stránku slovanské povahy: mlhavost, temný cit, mysticismus. Je to básník sociálního fantasticky rozporuplného mysticismu“ (La nazione cèca, 70).

Optimistický závěr se však nese v duchu konstruktivního vitalismu, tolik vlastním etickému založení Stupariche. „Ze států vzešlých z porážky rakousko-maďarské monarchie je Československo tím nejlépe uspořádaným“ (La nazione cèca, 11). 

„Po roce 1918, (...), se Češi samozřejmě nacházeli tváří v tvář těžkému úkolu uskutečnit ideu, pro kterou tolik nezapomenutelným způsobem bojovali. V této fázi realizace byli možná méně úspěšní než v období boje; ale nemůžeme ještě soudit. Byli bychom nespravedliví, kdybychom chtěli z pár zřejmě ve vážných podmínkách uspořádání centrální Evropy nevyhnutelných a lidských chyb – co se týče těžkého kroku od ideálu ke skutečnosti – vyvozovat, že tomuto úkolu Čechoslováci definitivně nedostáli“ (La nazione cèca, 10).  

Jediným potenciálním úskalím pro československý národ je prý latentní sklon k nacionalismu – opět narážíme na křehkou hranici mezi národním sebevědomím a nacionalismem. „Čechoslováci však přesto musí odolat vážnému nebezpečí, pokud budou chtít vytvořit opravdu pevný základ pro svůj stát: a sice nacionalistickému velikášství, které se skrývá v jejich charakteru“ (La nazione cèca, 11).

Stuparichův záměr pro napsání La nazione cèca byl především osvětový a kulturní. Chtěl podat a skutečně podal vyvážený geograficko-kulturně-politický obraz českého národa italskému publiku, a oživil tak kulturní výměnu mezi oběma národy založenou na vzájemné informovanosti a zájmu. Do jisté míry se však jedná o projekci vlastních eticko-politických názorů k upevnění Stuparichova tehdejšího nacionálního postoje v hávu obhajoby nároků na svobodu jednoho utlačovaného národa. Tváří v tvář nelehkému úkolu vytvořit kompletní portrét jednoho národa se tedy nemůžeme divit mírné tendenčnosti, jejíž dobová podmíněnost je zřejmá. 

Závěr 

Závěrem studie zde vyvstává všestranná osobnost nepříliš známého terstského autora (vedle Itala Sveva, Umberta Saby, Scipia Slatapera a Quarantottiho Gambiniho) s nečekaně velkým významem pro český národ nejen před první světovou válkou a po ní. Zájem o českou, příp. československou problematiku lze považovat za jistou projekci národnostního problému v rodném Terstu, kde se setkával italský, slovanský, německý a židovský element. Stuparich měl díky svému židovsko-istrijskému původu i socialistické politické orientaci pochopení pro utlačované národy. Umírněný iredentismus ho dovedl také k plodné spolupráci s florentským časopisem La Voce. Otázkou však zůstává, nakolik se Stuparich zajímal o Čechy z čiré sympatie a nakolik mu české prostředí sloužilo za tzv. politickou laboratoř a snažil se najít obdobná řešení pro terstskou problematiku. Pražský pobyt byl ale pro Stupariche v každém případě inspirativní, neboť mohl krizi rakousko-uherské monarchie nahlédnout bez citového zaujetí a z širší perspektivy. Trochu paradoxně přichází Stuparichův mazziniovský idealismus v duchu zrovnoprávnění utlačovaných národů v období právě se rodících nacionalismů a za své postoje, jak jsme doložili, byl také v rodném Terstu patřičně kritizován.

 

Pokusili jsme se nastínit životní zkušenost, myšlenkovou formaci a vztah k českému národu jednoho italského levicového intelektuála v období mezi válkami, tedy důležitém období pro česko-italské vztahy. Z tohoto hlediska je cenným přínosem i rodinný archiv dcery Giovanny Criscione Stuparichové, díky němuž se nám podařilo vysvětlit Stuparichovo působení na Univerzitě Karlově a jeho vztahy k italskému institutu. Meziválečné období je z hlediska česko-italských vztahů obdobím, které ještě čeká na svůj výzkum, a tato studie by k němu chtěla svým dílem přispět.

 


Bibliografie: 

ARA Angelo, MAGRIS Claudio: Trieste: un’identità di frontiera, Torino : Einaudi, 1987. 

BENCO, Silvio: Trieste tra ’800 e ’900, Bologna : M. Boni, 1988. 

BERTACCHINI, Renato: Giani Stuparich, Firenze : La nuova Italia, 1974. 

BUKÁČEK, Josef: „Poznámka o G. Stuparichovi“. In: Pestrý Týden, Praha, květen 1935. 

CABRALES, A. T.: „L’istituto Italiano di Cultura di Praga. Brevi cenni storici“. In: La congregazione italiana di Praga, Kutná Hora : Edizioni Tichá Byzanc, 2003. 

CROCE, Benedetto: „In memoria di Tommaso G. Masaryk“. In: La nuova rivista di Praga, č. 2, 2000, č. 1, 2001. 

DAMIANI, Roberto: Giani Stuparich, Trieste : Italo Svevo, 1992. 

DEVESCOVI, Guido: „Gli anni universitari“. In: Umana, Trieste, aprile–giugno 1961. 

MAIER, Bruno: „L’opera di Giani Stuparich“. In: Saggi sulla letteratura triestina del Novecento, Trieste : Lint, 1968. 

Národní listy, 14. 3. 1922, č. 73, s. 3. 

„Přednášky o Mazzinim na Karlově univerzitě“. In: Národní listy, Praha, 6. 12. 1921. 

RUSSO, Fabio: „‚La nazione czeca‘ ovvero il mondo guardato da Praga“. In: Trieste oggi, Trieste, 4. 4. 1991. 

SALVEMINI, Gaetano: „Finis Austriae“. In: L’Unità, Roma, 12. 3. 1915. 

STORTI, Anna Abate: Stuparich, „La Voce“ e il mondo slavo, Udine, 2002. 

VETTER, Otto: „Prof. Giani Stuparich“. In: Národní listy, Praha, 3. 2. 1922.

 

Citovaná díla: 

STUPARICH, Giani: Cuore adolescente, Trieste nei miei riccordi, con un scritto di Giovanna Criscione Stuparich, Roma : Editori Riuniti, 1984. 

STUPARICH, Giani: „Gayda, V.: ‚La crisi di un impero‘“. In: Voce, Firenze, Nr. 36, 4. 11. 1913.

STUPARICH, Giani: „Gli Czechi“. In: Voce, Firenze, Nr. 16, 17. 4. 1913.

STUPARICH, Giani: „Italia e Cecoslovacchia“. In: Volontà, Roma, 30. 9. 1921.

STUPARICH, Giani: „I tedeschi dell’Austria“. In: Voce, Firenze, Nr. 2, 9. 1. 1913.

STUPARICH, Giani: „La Boemia Czeca I“. In: Voce, Firenze, Nr. 26, 26. 6. 1913.

STUPARICH, Giani: „La Boemia Czeca II“. In: Voce, Firenze, Nr. 27, 3. 7. 1913.

STUPARICH, Giani: „L’accordo per Trieste nell’opinione di personalità giuliane”. In: Trieste, ottobre 1954.

STUPARICH, Giani: „La condotta dei Cecoslovacchi durante la guerra“. In: Volontà, Roma, 15. 1. 1922. 

STUPARICH, Giani: La nazione czeca, Catania : Battiato, 1915. 

STUPARICH, Giani: La nazione cèca, Napoli : Riccardo Ricciardi, 1922 

STUPARICH, Giani: Piccolo cabotaggio, Torino : Edizioni Radio Italiana, 1955.

STUPARICH, Giani: „Praga, nodo colturale“. In: Piccolo della sera, Trieste, 27. 1. 1922.

STUPARICH, Giani: „Praga 1910“. In: Il tempo del lunedì, Nr. 283, Trieste, 12. 10. 1959. 

STUPARICH, Giani: Ricordi istriani. A cura di Anita Pittoni, Trieste : Zibaldone, 1964. 

STUPARICH, Giani: „Sentire, Ragionare, Amare“. In: La Stampa, 15. 11. 1935, 13. 2. 1936, 18. 4. 1936. 

STUPARICH, Giani: „Seton-Watson: ‚Die Südslawische Frage im Habsburger Reich“. In: Voce, Nr. 14, 18. 8. 1914. 

STUPARICH, Giani: Trieste nei miei ricordi, Milano : Garzanti, 1948.

 

Internetové zdroje: 

http://members.xoom.it/AlbertoPian, Letteratura, appunti e note sparse

http://isole.ecn.org/reds/formazione/questionenazionale/nazioni0104low.html


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] MAIER, Bruno: „Condizione della letteratura triestina del Novecento“. In: Saggi sulla letteratura triestina del Novecento, Trieste : Lint, 1968, s. 3–12. Charakteristiky terstské literatury – ovlivněné hnutím kolem časopisu La Voce – jsou podle Maiera introspekce (psaní jako poznávání sebe sama, život důležitější než literatura, jistá antiliterární tendence), autobiografismus a morální zápal (spolupracovníci časopisu La Voce používali výraz „esame di coscienza“).

[2] BERTACCHINI, Renato: Giani Stuparich, Firenze : La nuova Italia, 1974; DAMIANI, Roberto: Giani Stuparich, Trieste : Italo Svevo, 1992.

[3] STUPARICH, Giani: Ricordi istriani. A cura di Anita Pittoni, Trieste : Zibaldone, 1964.

[4] STUPARICH, Giani: Trieste nei miei ricordi, Milano : Garzanti, 1948.

[5] Citace italských textů přeložila autorka.

[6] CRISCIONE Stuparich, Giovanna: „Introduzione: Stuparich, mio padre“. In: STUPARICH, G.: Cuore adolescente. Trieste nei miei ricordi, Roma, 1984, s. 7.

[7] GAMBINI, Q. P. A., předmluva in: STUPARICH, G.: Ricordi istriani, Trieste : Edizioni dello Zibaldone, 1964, s. 17.

[8] Guglielmo Oberdan (1858–1882) v čele ostatních italských iredentistů zorganizoval v roce 1882 neúspěšný atentát na Františka Josefa, za který byl rakouskou policií uvězněn a popraven. Viz: http:/it.wikipedia.org/wiki/Guglielmo_Oberdan

[9] STUPARICH, G.: „La realtà di Trieste”, Il Ponte, aprile 1954, s. 549–556, cit. podle: DAMIANI, R.: Giani Stuparich, Trieste : Italo Svevo, 1992, s. 47.

[10] STUPARICH, G.: „Praga 1910“. In: Il tempo del lunedì, Lunedì 12 Ottobre, 1959.

[11] APIH, Elio: Il ritorno di Giani Stuparich, cit. podle: DAMIANI, R.: cit. d., s. 38.

[12] MAZZINI, Giuseppe: Lettere slave, 1857, cit. podle BERTACCHINI, R.: cit. d., s. 16.

[13] STUPARICH, G.: „La realtà di Trieste”, Il Ponte, aprile 1954, s. 549–556, cit. podle: DAMIANI, R.: Giani Stuparich, s. 47.

[14] BERTACCHINI, R.: Stuparich, s. 40.

[15] Trieste nei miei ricordi, s. 77 „(…) bylo to upřímné vyjádření toho, co jsem pociťoval k vysokému vojenskému ocenění, které jsem obdržel (…) co jsem se pak všemi svými silami snažil udržet, snažil jsem se skromně pracovat, jak to dělali ti nejubožejší vojáci ve válce, pro mír a pro znovunastolení lásky v srdcích lidí.“ 

[16] Tamtéž, s. 77–78: „Vlast je maják, jenž bezpečně vede skrze všechny bouře, ale jen pod podmínkou, že jeho světlo je jasné, ne potemnělé, ani výhružné, pod podmínkou, že ho řídí pulzující srdce v rytmu principu vyššího než všechny jiné vlády, principu lásky. To nás učí tito dobrovolníci smrti (…) Válka je otřesná: a podstupuje se jen jako velmi tvrdá zkouška, aby povznesla ducha. My již nejsme pohané: neboť bylo do brázd mučených lidskou historií vhozeno zrnko lásky, každý život je svatý a žádný civilizovaný národ si nemůže dát za cíl vychovávat se k národu bojovníků a po válce může toužit leda tak muž se špatným srdcem (…).“

[17] STUPARICH, G.: I caduti per la patria del Liceo Ginnasio „Dante Alighieri“, discorso commemorativo, Trieste : tip. R. Fortuna, 1959.

[18] STUPARICH, G.: Promemoria, Catedra italiana all’Universita di Praga, 12. dicembre, Praga, 1922, s. 3, poskytnuté Giovannou Stuparich Criscione: „(…) vyslovil jsem své překvapení a prohlásil jsem, že mě zajímá věc sama o sobě více než pouhé tituly, a přijal jsem nabídku jít tam i jako lektor, jen když mě nechají uspořádat univerzitní kurzy, bez jiných závazků (…).“

[19] Národní listy, 6. prosince 1921, č. 335, s. 2: „Přednášky o Mazzinim na Karlově univerzitě. V těchto dnech přijede do Prahy Dr. Giani Stuparich z Terstu, známý zejména kruhům našich italských legionářů (na italské frontě bojovalo přes 30.000 československých legionářů) knihou „La nazione ceca“, aby se zde ujal řízení stolice italského jazyka na Karlově univerzitě. Stuparich studoval na Karlově univerzitě před válkou, ze kteréžto doby se datuje jeho láska k našemu národu. Okolnost, že Stuparich zahájí své přednášky na Karlově univerzitě čtením velkého revolucionáře italského Mazziniho, přivádí jistě na jeho přednášky nejen studenty samotné, ale zejména také naše legionáře a přátele krásné, slunné Itálie.“

[20] Národní listy, 14. března 1922, číslo 73, s. 3.

[21] STUPARICH, G.: Promemoria, s. 4.

[22] Tamtéž, s. 5.

[23] Národní listy, 14. března 1922, číslo 73, s. 4.

[24] Ettore Lo Gatto měl také zájem o druhé vydání La nazione ceca z roku 1922.

[25] CABRALES, A. T.: „L’Istituto Italiano di Cultura di Praga. Brevi cenni storici“. In: La congregazione italiana di Praga, Kutná Hora : Edizioni Tichá Byzanc, 2003, s. 100: „Italský kulturní institut vděčí za svůj vznik mimo jiné také přispění terstského spisovatele Gianiho Stupariche během jeho pobytu v Praze.“

[26] STUPARICH, G.: „Praga, nodo colturale“. In: Piccolo della sera di Trieste, 27 gennaio 1922.

[27] BUKÁČEK, Josef: „Poznámka o G. Stuparichovi“. In: Pestrý Týden, Praha, květen 1935.

[28] vydaných ve sbírkách Donne nella vita di Stefano Premuda, Milano : Tumminelli, 1932, a Nuovi racconti, Milano : Treves, 1935.

[29] jednotlivě vytisknuté v La Stampa, 15. 11. 1935, 13. 2. 1936, 18. 4. 1936: „Nikdy jako v dobách, ve kterých vládne rutinní napětí, ve kterých tvrdá vůle řídí činy a rytmus života horečnatě kvapí, nezažívá člověk tak důvěrně radost a milost z citu. Když by se zdálo, že zde není místo na nic jiného než na krutý boj nebo na násilné ničení, lidský duch, který od pradávna nezměnil svou podstatu, znovunalézá svou nejhlubší schopnost, schopnost cítit. (...) Cítit: cítit, že naše srdce je ještě živé a že vedle našeho srdce jsou zde další, stejně tak živá (...) Cit je jako nadechnutí, chvilková milost; přemýšlet je jako umění, dobrovolná disciplína. Nic nám nezaručí větší a vznešenější jistotu sebe sama než přemýšlení. A přitom jsou hodna slitování individua, která to od sebe slepě odstrkují a přitom si představují ve svém pomatení, že mohou zvítězit v ničivých vírech díky svým instinktivním a impulzivním silám: a jsou hodny soucitu ty doby, ve kterých je rozum opuštěn a pokořen. (...) Člověk k životu potřebuje důvěru, víru v dobrotu a velkorysost bližního, potřebuje bližního milovat. Kdo na sebe pohlíží s jasným vědomím, pozná hamižnost, dychtění ctižádosti, egoistickou mazanost, která se skrývá v lidském těle, ale všimne si také schopnosti povznesení, harmonie, ušlechtilých rysů, které v něm spočívají. Pouze s touto poslední kvalitou člověk tvoří, skrze lásku; těmi ostatními ničí, i když se občas může nechat zmást opakem. (...)“

[30] STUPARICH, G.: „Garibaldi 2 giugno 1882 – 2 giugno 1944, Appello agli istriani“: „Chtějí, aby se Rakousko vrátilo: ale Rakousko s hákovým křížem, obsazené Prusy, nacistické, popravující. (…) Ale my víme, že trvalejší než bronz a kámen je myšlenka. Není zničena ani idea jiné války, jež byla válkou za spravedlnost, když se Italové a Slované setkali svorně proti společnému nepříteli. Pomník je zničen, ale utrpení Nazara Saura je živé jako nikdy předtím v srdcích Istrijců a září do dnů blízkých požadavků.“, cit. podle: BERTACCHINI, R., cit. d., s. 127–128.

[31] DEVESCOVI, G.: „Gli anni universitari“. In: Umana, Trieste, aprile–giugno 1961.

[32] STUPARICH, G.: „L’accordo per Trieste nell’opinione di personalità giuliane“. In: Trieste, ottobre 1954.

[33] ARA, Angelo, MAGRIS, Claudio: Trieste, Un’identità di frontiera, Torino : Einaudi, 1982, s. 87.

[34] BERTACCHINI, R., cit. d., s. 27.

[35] PREZZOLINI, Giuseppe: „Al lettore“, La Voce, 9, 11 febbraio 1909, cit. podle: BERTACCHINI, R., cit. d., s. 19.

[36] http://members.xoom.it/AlbertoPian, Letteratura, appunti e note sparse.

[37] STORTI ABATE, Anna: „Stuparich, ‚La Voce‘ e il mondo slavo“. In: Metodi e ricerche, rivista di studi regionali, n. 1 gennaio–giugno, Udine, 2002, s. 20.

[38] STORTI ABATE, A., cit. d., s. 21.

[39] STORTI ABATE, A., cit. d., s. 20.

[40] STORTI ABATE, A., cit. d., s. 22.

[41] STORTI ABATE, A., cit. d., s. 23.

[42] STORTI ABATE, A., cit. d., s. 30.

[43] Archiv G. S. Criscione.

[44] STUPARICH, G.: „I tedeschi dell’Austria“. In: La Voce, 9 gennaio 1913, Firenze.

[45] Archiv G. S. Criscione.

[46] SLATAPER, S.: Epistolario, Milano 1950, s. 156, citace podle: STORTI ABATE, A., cit. d., 43.

[47] Archiv G. S. Criscione.

[48] STUPARICH, G.: „Gli Czechi“. In: La Voce, 16, V, 17 aprile 1913, Firenze, s. 1055.

[49] STUPARICH, G.: „La Boemia czeca“, II. In: La Voce, 27, V, 3 luglio 1913, Firenze.

[50] APIH, E.: Il ritorno di Giani Stuparich, Firenze, Vallecchi, 1988, cit. podle: STORTI ABATE, A., cit. d., s. 30: „demokratický iredentismus neustále nakloněn (ještě před Oberdanem) artikulaci národního principu v balkánských národech, ale i vytrvale nedůvěřivý k sousednímu slovanství“.

[51] STUPARICH, G.: „Gayda, V.: ‚La crisi di un impero‘“. In: La Voce, 36, V, 4. 9. 1913, s. 1154.

[52] STUPARICH, G: „Seton-Watson (Scotus-Viator): ‚Die Südslavische Frage im Absburger Reich‘“. In: La Voce, 14, VI, 28. 8.1914, s. 39.

[53] STUPARICH, G.: La nazione czeca, Battiato, Catania, 1915; La nazione cèca, Riccardo Ricciardi, Napoli, 1922; La nazione cèca, Istituto per l’Europa orientale, Roma, 1922, postum: La nazione cèca, Longanesi, Milano, 1969.

[54] STUPARICH, G.: La nazione czeca, s. 22: „Socialistická premisa v prvním vydání, že historie je spravedlnost, je vystřídána větším idealismem, vírou v humanitu a pokrok. Historie už není nahlížena jako mechanický proces řízený nezměnitelnými sociálními zákony.“

[55] Stuparich obhajuje a očisťuje Čechoslováky před italským publikem i v příspěvcích vydaných v časopise Volontà – „Italia e Cecoslovacchia“ z 30. 9. 1921 a „La condotta dei Cecoslovacchi durante la guerra“ z 15. 1. 1922 – poté, co situaci rozvířil A. Tamaro tvrzením, že nově vzniklý stát je jen baštou slavismu a že údajně spolupracoval na snahách zabránit Itálii ve vítězství na Jadranu. Tamaro v časopise Politica říká, že Československo je založeno na národnostní menšině, zatímco ostatní nepřátelská etnika jsou jím utiskována a že se Itálie vystavuje přátelstvím a kontakty s tímto státem velkému nebezpečí. Jako jeden z hlavních protiargumentů Stuparich uvádí chování a vůbec nasazení československých legionářů.

[56] STUPARICH, G.: La nazione céca, s. 79–80.

[59] STUPARICH, G.: La nazione cèca, s. 18.

[60] STUPARICH, G.: Gli Slovacchi, Roma : Libreria di cultura, 1921.

[61] STUPARICH, G.: La nazione cèca, s. 83.

[62] STUPARICH, G.: La nazione cèca, s. 94.

[63] STUPARICH, G.: La nazione cèca, s. 110.


Celá studie | Autor: Mgr. Barbora Klípová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.