Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Časopis SSSR na strojke jako pramen ke studiu témat sovětské meziválečné propagandy

Vydáno dne 15. 12. 2008 (9603 přečtení)

Mgr. Jan Lomíček (1978) je interním doktorandem Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Zabývá se studiem působení sovětské propagandy na meziválečnou československou veřejnost.

Posudky:

Prof. PhDr. Jiří Štaif, CSc., Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK - ZDE

Prof. PhDr. Drahomír Jančík, CSc., Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK - ZDE


Abstract 

This study uses a propagandistic monthly SSSR na strojke (USSR in Construction) as one of the possible useful research sources of Soviet propaganda and its topics. Soviet propaganda managed to create at the time between the two world wars an idealistic image of USSR as an avant-garde of social establishment. It used all possible means, be it either monitoring of foreigners on the USSR area or the work with text and images. It was mainly the visual propaganda where new techniques of Soviet art avant-garde were implemented and thanks to them it was possible to create an unreal image of Soviet reality, or at least to idealize the reality a bit. Mechanisms changing the reality as well as used photomontages played an important part when the foreign recipients created an image of USSR. Without a deeper knowledge of hidden aspects of reality, their positive perception of Soviet regime led in many cases to adoption of left-wing ideas, represented by USSR. The monthly SSSR na strojke presents a complex source of topics that Soviet propaganda offered (not only) to foreign public.  

Klíčová slova 

Obrazová propaganda, politická propaganda, Sovětský svaz, Československo, SSSR na strojke. 


Obsah

1. Úvod

1.1. Vliv sovětské propagandy na utváření pozitivního obrazu SSSR (nejen) v meziválečném Československu

1.2. Sovětská propaganda a její prostředky v období mezi světovými válkami

2. SSSR na strojke

2.1.Témata sovětské propagandy na stránkách měsíčníku SSSR na strojke

2.2. SSSR – ráj pracujících

2.3. Obrana před vnějším a vnitřním nepřítelem

2.4. Sovětská věda a technika

2.5. Emancipace, modernizace, civilizace

2.6. Rozvoj infrastruktury

2.7. Sovětská centra

2.8. Sport a volný čas

2.9. Koncept sovětského hrdiny

3. Závěr


Časopis SSSR na strojke jako pramen ke studiu témat sovětské meziválečné propagandy

 

znám zemi blízko pólu

znám divukrásnou zem

 a do té země spolu

a navždy ujedem

 

není to Amerika

zem zlatých miráží

kde otrok černoch vzlyká

na moři plantáží

ta zem je divukrásná

a plna lahody

ach tam bys byla šťastna

 je to zem svobody

 

tam najde člověk práci

tam nemá dělník hlad

tam můžem jako ptáci

žít zpívat milovat

pojď neplač již čas letí

ať zhyne starý svět

 v té zemi rostou děti

jež vedou lidstvo vpřed

 

dost slov a rajských tónů

pojď navštívit ten kraj

jen v zemi miliónů

je radost krása ráj.

(Vítězslav Nezval, Vyznání na cestu)[1] 

1. Úvod

Utváření pozitivně vnímaného obrazu Sovětského svazu v meziválečném Československu mělo do jisté míry vliv na pozdější poválečný příklon československé veřejnosti k levicovým idejím, které tento stát alespoň navenek symbolizoval. Tento konstrukt nenarušily výrazněji ani diskuze kolem stalinských procesů a čistek ve druhé polovině třicátých let, naopak jej částečně upevnila role Sovětského svazu jako jedné z vítězných mocností druhé světové války. 

Na procesu utváření idealizované představy SSSR měla vliv celá řada faktorů. Nejvýraznějším vnějším faktorem, který se na konstrukci tohoto obrazu podílel, byla sovětská propaganda, která k tomuto účelu využívala nejrůznějších prostředků. Studium témat, která tato propaganda potenciálním recipientům nabízela, by tudíž mělo pomoci objasnit jednak mechanizmy, kterými se podařilo tento částečně nereálný obraz SSSR jako určitého ideálního zřízení vytvořit, popřípadě zmapovat myšlenkový rámec klientů této propagandy. To by mělo v prvé řadě přispět k diskuzi týkající se příklonu československé veřejnosti k „sovětskému modelu“ státu po druhé světové válce, případně v obecné rovině popsat některé aspekty manipulace propagandy s veřejným míněním. 

Tato studie si klade za cíl představit sovětský propagandistický časopis SSSR na strojke (SSSR ve výstavbě) jako pramen ke studiu témat sovětské propagandy a zároveň i některá témata, která se v něm objevovala v meziválečném období a kterými se sovětská strana snažila zaujmout zahraniční čtenáře. Mnohá z těchto témat rezonovala v československých meziválečných rusikách, v tehdejších debatách na stránkách denního tisku atp. Časopis SSSR na strojke je tak z tohoto hlediska vhodným pramenem k rekonstrukci původního propagandistické konstrukce obrazu SSSR, který však měla zahraniční veřejnost vnímat jako skutečnost. 

1.1. Vliv sovětské propagandy na utváření pozitivního obrazu SSSR (nejen) v meziválečném Československu

Při utváření obrazu Sovětského svazu v meziválečném Československu, obdobně jako v případě konstrukce obrazu jakéhokoliv státu v zahraničí obecně, na sebe narážely dva prvky. Jednalo se o v mnoha směrech idealizovaný obraz, kterým se vládnoucí režim snažil prezentovat vůči domácí i zahraniční veřejnosti, a výslednou konstrukci obrazu u potenciální cílové skupiny společnosti či v cílové zemi, tedy v té, jejíž veřejností byla propaganda jistým způsobem recipována a přehodnocována. V rámci vlastní legitimizace má vládnoucí vrstva většinou snahu o to, aby její působení bylo vnímáno pozitivně jak doma, tak i v zahraničí, a to alespoň u určitých názorových skupin.[2] 

V případě předválečného SSSR bylo vytváření idealizovaného obrazu sovětského zřízení zjednodušeno tím, že sovětskému režimu takřka úplně chyběla konkurenceschopná politická opozice, která by operovala s dostatečným informačním kapitálem, a to nejen uvnitř SSSR, ale i za jeho hranicemi. Oproti tomu vládnoucí sovětská moc měla na své straně téměř všechny výhody – takřka neomezené prostředky na propagandu (ať již se jednalo o finanční nebo lidské zdroje), kontrolu tiskových, zvukových a obrazových médií – tedy takřka úplnou koncentraci informačního kapitálu.[3] Díky tomu mohla názorově ovlivňovat poměrně široký okruh jak sovětské, tak i evropské veřejnosti, kde se i přes četné diskuze o povaze bolševického režimu vždy našli jeho zastánci. 

Rámcově by se dalo působení sovětské propagandy na zahraniční recipienty rozdělit na dvě oblasti. Jednalo se jednak o přímý vliv na území Sovětského svazu na skupiny či jednotlivce, kteří SSSR přijeli navštívit, a vedle toho o propagandistickou činnost za hranicemi – zde se uplatňovaly zejména umělecké prostředky a rozvíjející se propaganda mediální. Do první oblasti spadá zejména kontrolovaný pohyb cizinců na území SSSR. Ten měly mimo jiné pod kontrolou dvě organizace – Všesvazová komise pro kulturní styky se zahraničím (VOKS) a později v širší míře s nárůstem masové turistiky také sovětská státní cestovní kancelář Inturist. Jejich péče o zahraniční návštěvníky měla zajistit, že případné svědectví (ústní, písemné) o sovětské realitě vyzní pozitivně. 

V případě VOKSu se jednalo zprvu o společensky či kulturně významné jedince, kteří více či méně se Sovětským svazem sympatizovali (partnerem v Československu byla Společnost pro kulturní a hospodářské styky s novým Ruskem pod patronací Zdeňka Nejedlého) a vytvářeli tak do jisté míry jakousi mezinárodní síť „přátel“ Sovětského svazu. Tomu také odpovídal přístup sovětské strany, který byl v tomto směru individuální. Průvodci, kteří měli pohyb těchto návštěvníků na starosti, se snažili pokud možno co nejpružněji reagovat na poptávku stran programu cesty.[4] 

Sovětská státní cestovní kancelář Inturist se oproti tomu zaměřovala na širší společenské vrstvy a byla schopná zajistit jednotlivcům, ale zejména skupinám z řad zahraničních návštěvníků v podstatě cokoliv – od běžného turistického poznávacího zájezdu malého rozsahu (Moskva, Leningrad) přes okružní jízdu evropskou částí Ruska po loveckou nebo horolezeckou výpravu či případný výlet ledoborcem. Možnost individuálního přizpůsobení cestovního plánu, případně i úroveň služeb se v tomto směru řídila finančními možnostmi daného návštěvníka SSSR. 

V rámci působení sovětské propagandy v diskurzu evropské veřejnosti je třeba zmínit též poměrně neprozkoumanou problematiku vlivových sítí. K těm vedle Kominterny a komunistických stran patřily i skupiny, které na veřejnosti často nepůsobily jako a priori politické, a díky tomu mohly mít v některých ohledech větší vliv na pozitivní vnímání obrazu sovětského Ruska, a tím i na legitimizaci bolševické moci. V Československu k těmto skupinám patřily například výše zmíněná Společnost pro kulturní a hospodářské styky s novým Ruskem (SKHS) a zpočátku i Spolek přátel SSSR (SP SSSR). Vedle toho však fungovala i četná další sdružení působící v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, ve kterých nacházela sovětská propaganda do jisté míry ohlas.[5]

1.2.Sovětská propaganda a její prostředky v období mezi světovými válkami

Částečně právě díky četným vlivovým sítím se sovětská propaganda (a její „exportní témata“) šířila za hranicemi. K tomu sovětský režim využíval veškeré dostupné prostředky. Vedle uměleckých prostředků – výtvarného umění, literatury, dramatu, filmu a částečně i hudby začala sovětská propagandy využívat i nových postupů při práci s médii. Pro meziválečné období je v tomto směru charakteristický zejména rozvoj práce s obrazovým materiálem (film, fotografie), který v této oblasti nabízel nové možnosti. Vedle obrazového materiálu poskytovalo nové možnosti též rozhlasové vysílání. Rozvoj těchto prostředků významně rozšiřoval okruh potenciálních recipientů. 

Výrazný vliv zprvu měla v současné době často opomíjená vysoká intelektuální a umělecká úroveň ztvárnění sovětské propagandy, na které se podílela již od jejích počátků celá řada (nejen) sovětských spisovatelů,[6] výtvarných umělců, divadelníků, filmařů, ale i vědců, často na světové úrovni.[7] Pomocí těchto intelektuálních elit byly prezentovány oblasti a témata, ve kterých se sovětský režim snažil v očích světové veřejnosti vyniknout. Zároveň díky nim docházelo k navazování často přerušených kontaktů mezi zahraničními odbornými skupinami a intelektuálními vrstvami. Angažovanost sovětských intelektuálních elit však byla postupem času komplikovaná vzhledem k ideologickému vývoji sovětského režimu, a to nejen v oblasti umění.[8] 

Sovětská umělecká avantgarda našla odezvu v širších vrstvách evropské umělecké veřejnosti a bylo na ni pohlíženo jako na jeden z projevů moderní, nově uspořádané společnosti. Pozitivně bylo vnímáno sovětské výtvarné umění, divadlo, film a literatura. Avantgardní umělecké postupy nalezly uplatnění i při ztvárňování politických témat spojených s vítězstvím bolševického režimu jako určitým završením dějinného vývoje lidstva. Umělecký kredit sovětské propagandy v očích evropské veřejnosti však postupem času klesal. To bylo způsobeno zejména tzv. kampaní proti kosmopolitizmu a formalizmu. Jednalo se o potlačení avantgardních směrů v sovětském umění vůbec, ať již se jednalo o výtvarné umění, divadlo či film, a jejich nahrazení oficiálním stylem socialistického realizmu. Tento proces ostatně vyvolal i mezi československou veřejností v průběhu druhé poloviny třicátých let celou řadu diskuzí o směru, kterým se sovětské umění ubíralo.[9] 

Sovětská propaganda nebyla v první řadě zaměřená na zahraniční recipienty, ale pomáhala vytvářet legitimitu sovětské vlády zejména v rámci vnitřních poměrů a šířit její ideologii mezi široké masy obyvatelstva. Její mechanizmy se od uchopení moci bolševiky v roce 1917 vyvíjely. Vedle běžné agitace slovem byly do propagandy zahrnuty i další nástroje – výtvarné umění, fotografie, film, dramatické umění aj. Ukázkový vzor komplexního prostředku sovětské propagandy a zároveň její určitý zjednodušený model, byť v tomto případě zaměřený výhradně na domácí prostředí, představovaly bezprostředně po říjnové revoluci v roce 1917 propagační vlaky, které měly za úkol šířit myšlenky bolševizmu na ruském venkově.[10] 

Ve zhuštěné podobě tyto vlaky symbolizovaly obraz idejí sovětského režimu exportovaný z revolučních center na periferii. Zvenčí byly vyzdobeny propagandistickými nápisy a obrazy. Zprvu avantgardní výzdobu nahradily později na žádost samotných agitátorů tradičnější lidové motivy. Součástí vlaku byla lékařská ordinace poskytující zdravotnickou osvětu a lékařskou péči, knihovna spojená s knihkupectvím, kinosál, ve kterém byly promítány propagandistické filmy doprovázené živou hudbou. Dále zde byla tiskárna, kde byla možnost vytvořit propagační letáky či noviny reagující na aktuální témata v navštívené oblasti. Soupravy byly též vybaveny radiotelegrafem kvůli příjmu nejnovějších zpráv z centra. Vedle toho měly vlaky i vlastní vozový park, který umožňoval agitaci pomocí automobilů i v lokalitách mimo hlavní trať. Vlakem cestovali političtí instruktoři jednotlivých státních komisariátů, případně i veřejně známá osobnost, například spisovatel. Kromě psaného slova a obrazu byly používány též zvukové materiály – gramofonové záznamy politických projevů, revolučních písní a pochodů. Někdy vlakem cestovala i skupina divadelníků či orchestr.[11] 

Ve třicátých letech, kdy začala být k propagandistickým účelům využívána i letecká doprava, patřilo k podobně komplexním agitačním prostředkům obří osmimotorové dopravní letadlo Maxim Gorkij, poprvé použité v roce 1934. Na palubě neslo též tiskárnu a fotolaboratoř, které umožňovaly posádce vytvářet ve velkém objemu aktuální agitační tiskoviny, z letadla bylo zároveň možné vysílat na různých vlnových délkách, pomocí zesilovačů bylo možné oslovit přímo i diváky na zemi.[12] 

Tyto komplexní nástroje agitpropu (agitace a propagandy) tak představovaly určitý model, ve kterém byly zastoupeny prostředky, které sovětská moc ke své legitimizaci skrze propagandu využívala. Na prvním místě bylo psané slovo. Sovětská literatura v tomto směru svoji funkci plnila dokonale. Vybraní sovětští spisovatelé působili jak při svých zahraničních cestách, tak při četných besedách a sjezdech přímo v Sovětském svazu. U některých byla výhodou jejich světová proslulost a propojení s avantgardou (Vladimir Majakovskij), popřípadě předchozí nesouhlas se sovětským režimem a následné přehodnocení osobního postoje (Maxim Gorkij, Alexej Tolstoj).[13] Další skupinu tvořili autoři, kteří se dali považovat za přímý produkt nové sovětské literatury. U mnohých z nich byla nespornou výhodou možnost zpětné vazby, kterou získávali od západních intelektuálů při vzájemných kontaktech. Tato reflexe se zpětně do jisté míry zřejmě při tvorbě témat agitpropu projevovala (Michail Kolcov, Ilja Erenburg).[14] 

Vedle psaného slova se v případě sovětského agitpropu setkáváme ve větší míře s promyšlenou prací s obrazem. Na vývoj obrazového ztvárnění propagandy měly nemalý vliv mobilizační kampaně první světové války, které jako jeden z prostředků používaly právě propagandistický plakát. Některé postupy a vzory byly přebírány takřka beze změn právě z tohoto období. Slavný plakát s rudoarmějcem ukazujícím na diváka a s textem „Ty zapisalsja dobrovolcem?“ z roku 1920[15] tak má svůj předobraz v podobně koncipovaném plakátu s lordem Kitchenerem vyzývajícím ke vstupu do britské armády, který pochází z roku 1914.

Obr. 1 Náborový plakát Rudé armády, D. S. Moor (1920)[i]        Obr. 2  Náborový plakát britské armády s H. Kitchenerem, Alfred Leete (1914)[ii]

Obr. 3 Klinom krasnym bej belych (Klínem rudým bij bílé), El Lisickij (1919)[iii]

V sovětské propagandistické práci s obrazem se však výrazně uplatnily i nové přístupy, které do ní vnesli představitelé sovětské umělecké avantgardy. Výrazně se v tomto směru zapsali například žáci Kazimira Maleviče, konstruktivisté Alexander Rodčenko a El Lisickij. Ti se v průběhu druhé poloviny 20. a ve 30. letech věnovali vedle jiné výtvarné činnosti i práci s fotografickým materiálem – ideologické fotografii a zejména fotomontáži.[16] Díky fotomontáži – spojení dvou a více fotografií v jednotný a obsahově nový celek – se sovětské obrazové propagandě otevřela celá řada dříve netušených možností (viz obr. 4, 5, 6, 7). Vedle fotomontáží však byla využívána například i širokoúhlá panoramatická fotografie a jiné postupy (viz obr. 8).[17]

Obr. 4  Avtoportret, El Lisickij, 1924[iv]                                                                                   Obr. 5 Konstruktor (avtoportret), El Lisickij, fotomontáž, 1925[v]

Obr. 6 Převzato z Moynahan, B. Rusko 20. století. Praha 1995, s. 148                                            Obr. 7 Fotomontáž S. Fridljand, SSSR na strojke, 6/1935

Obr. 8 „Tok vključon!“, El Lisickij, SSSR na strojke, 10/1932

Technika montáže se začala ostatně poprvé používat v sovětském Rusku i u jiného prostředku, který agitprop záhy využil – u filmu. Jako jeden z prvních ji použil režisér Lev Kulešov. Řazením záběrů se autoři snažili touto metodou docílit kontrastů či nových asociací, a ovlivnit tak filmového diváka. Tuto metodu od Kulešova převzali i další sovětští režiséři jako např. V. Pudovkin, S. Ejzenštejn, B. Barnet, D. Vertov.[18] Sovětský film měl v meziválečném období značný vliv. Filmy sice často procházely cenzurou, každá zahraniční premiéra však byla sledována s velkým zájmem. K těm nejzmiňovanějším v meziválečném Československu patří snímky Křižník Potěmkin, Říjen – Deset dnů, které otřásly světem, Generální linie (režie S. M. Ejzenštejn), Čapajev (bratři Vasiljevovi), Arzenál (O. Dovženko), Matka, Bouře nad Asií – Potomek Džingischánův (V. Pudovkin), Muž s kinoaparátem (D. Vertov), My z Kronštadtu (J. Dzigan).[19] V meziválečném období existoval v Čechách ostatně i Spolek přátel sovětského filmu, jehož archivní materiály se však bohužel nedochovaly. Večery sovětského filmu však pořádal například i Spolek přátel SSSR. 

Pro úplnost je třeba zmínit, že se sovětská propaganda nesoustředila pouze na text a obraz, ale snažila se také využít možností rádiového vysílání. Například do Československa vysílal od února roku 1932 sovětský rozhlas v češtině každou středu a pátek. Skupinový poslech v „radiokroužcích“ organizoval například SP SSSR.[20] Rádiové vysílání opačným směrem organizoval v letech 1932–1934 na popud Jaroslava Papouška historik Jan Slavík v pravidelných rozhlasových komentářích. Vysílání bylo ukončeno v souvislosti s uznáním SSSR de iure v roce 1934.[21]

2. SSSR na strojke

Komplexním pramenem, který nám umožňuje srovnání oficiálních témat sovětské propagandy s těmi, která rezonovala v četných československých meziválečných rusikách, je propagandistický časopis SSSR na strojke vycházející mezi světovými válkami v letech 1930–1941. Vydavatelem tohoto periodika bylo zprvu Státní nakladatelství SSSR (Gosudarstvennoje izdaťelstvo – GIZ, později Sdružení státních nakladatelství RSFSR – Objediněnije gosudarsvennych izdateľstv RSFSR – OGIZ), později nakladatelství Iskusstvo. Jednalo se o velkoformátový fotografický měsíčník, který byl zaměřen na aktuální témata a problémy Sovětského svazu třicátých let. V první řadě tedy na témata, která byla jako aktuální prezentována ideologickou složkou mocenského aparátu sovětského státu zvláště směrem za hranice SSSR. Cílovou skupinou tohoto periodika měli být zejména (ale nikoliv pouze) zahraniční čtenáři, kterým se tímto způsobem snažil sovětský režim prezentovat výsledky své vlády.[22] 

Časopis proto vycházel v několika jazykových mutacích – kromě ruštiny i v angličtině (USSR in Construction), v němčině (UdSSR im Bau), ve francouzštině (URSS en construction) a posléze na sklonku třicátých let i ve španělské verzi. Z obsahového srovnání několika jazykových verzí stejného ročníku časopisu vyplývá, že se jednotlivé varianty od sebe lišily pouze v délce některých vysloveně ideologických pasáží a větší či menší přítomností propagandistických hesel. Více ideologicky podbarveného obsahu nacházíme ve variantě ruské. Jinak co do obsahové stránky byly jednotlivé jazykové verze převážně shodné. 

Profesionální úroveň časopisu byla na svoji dobu velmi vysoká, ať již se jednalo o fotografie samotné, montáže nebo rozvržení jednotlivých tématických reportáží či celků. Autory obrazového materiálu byli vesměs fotografové a výtvarní umělci ve svých počátcích ovlivnění ruskou a posléze i sovětskou avantgardou. Z fotografů je třeba zmínit za všechny alespoň Maxe Alperta, Arkadije Schaicheta, Borise Ignatoviče, Dimitrije Debabova, Georgije Zelmu, mezi autory fotomontáží patřily tehdejší sovětské umělecké špičky Alexandr Rodčenko, jeho manželka Varvara Stěpanová a El Lisickij (se kterým na některých dílech spolupracovala taktéž jeho manželka Sofie Lisická-Küppersová), kteří našli pod křídly časopisu své pole působnosti po Stalinově kampani proti konstruktivizmu jako buržoaznímu uměleckému směru.[23] Tvůrcem celkové podoby mnoha čísel prvních pěti ročníků byl Nikolaj Trošin. Autory příspěvků byli mimo jiné i sovětští spisovatelé Nikolaj Fadějev, Isaak Babel a Sergej Treťjakov. V redakční radě tohoto periodika zasedali spisovatelé Maxim Gorkij, Michail Kolcov a vedle nich pak i politická elita (za všechny např. Grigorij Pjatakov, G. Griňko, J. Jenukidze, M. Kalmanovič, S. Urickij).[24] 

Časopis SSSR na strojke měl prezentovat sovětskou skutečnost jak v zahraničí, tak i mezi občany SSSR. Jednotlivé zpracované tematické okruhy měly nasytit potenciální zájem zahraniční čtenářské obce o sovětskou skutečnost a vedle toho měly být pro vnitřní publikum spolu s celou řadou podobně zaměřených dílčích periodik důkazem úspěchu sovětského režimu a sovětského lidu. Tuto skutečnost dokládá jednak ruská verze časopisu, ale zároveň i to, že pro vnitřní centrum sovětské říše tento časopis žádné ideologické nebezpečí nepředstavoval, ba právě naopak. Nebyl jediným svého druhu a sovětský režim si nemohl nechat ujít příležitost prezentovat úspěchy svého snažení zpracované na takto vysoké profesionální úrovni i sovětskému obyvatelstvu. 

I v současné době působí vedle uměleckého provedení koláží, fotomontáží i samostatných fotografií impozantním dojmem i formát celého časopisu.[25] Do některých čísel byly zakomponovány složené dvoj-, někdy dokonce i čtyřstrany, kde bylo zamýšleného efektu často dosaženo použitím panoramatické fotografie nebo velkoformátových fotomontáží.[26] Snímky byly vesměs černobílé nebo tónované, což jim ovšem na působivosti neubíralo. U těch výraznějších zaujímala čtenáře jak zobrazovaná skutečnost sama, tak i její pojetí ze strany autorů (letecké snímky výsadku parašutistů,[27] tankového útoku RA[28] – viz obr. 21, aj.). Jednotlivé snímky, montáže, popřípadě koláže často doplňovalo jejich celkové rozvržení na stránce včetně zakomponování popisek či souvislejšího textu. U pozdějších ročníků však docházelo u některých čísel k jisté schematizaci.

2.1. Témata sovětské propagandy na stránkách měsíčníku SSSR na strojke 

Odhlédneme-li od uměleckých a profesionálních kvalit provedení vybraných čísel časopisu, představuje toto periodikum důležitý pramen zachycující témata, o kterých se sovětské vedení domnívalo, že mohou sloužit k propagaci SSSR v očích (nejen) evropské veřejnosti. SSSR na strojke byl v první řadě časopis propagandistický a tomu také odpovídá jeho celková forma. Jednotlivá čísla, popřípadě dvojčísla, byla v mnoha případech zaměřena na jedno dílčí zpracovávané téma (významný obor lidské činnosti, stavba, předmět, národnost, atd.). Okruhy těchto témat vycházely jednak z probíhajících sovětských pětiletek, vedle toho také z potřeby sebeprezentace SSSR jako nastupující dynamické industriální, zemědělské, vojenské, vědecké a sportovní velmoci ve 30. letech 20. století. 

Mimo to byla též patrná snaha představit sovětský režim jako nositele pokroku z centra do periferie k zaostalým národům SSSR, dobyvatele polárních pustin, podmořských hlubin a nadmořských výšek. V tomto směru se projevoval určitý koncept vnitřní sovětské kolonizace. V neposlední řadě bylo v časopisu také z estetického hlediska využito krás přírodních a kulturních památek na celém tehdejším území Sovětského svazu. V některých ohledech reagoval časopis i na probíhající světovou hospodářskou krizi, popřípadě nástup nacismu v Německu, a propagandisticky je využíval. Zde bylo uchopení tématu poměrně jednoduché – u nás dynamický hospodářský a společenský rozvoj, jinde krize, stagnace či nesvoboda. Na mnoha místech byl též od prvních ročníků patrný stále se utužující kult osobnosti, zpočátku zejména v textové části.[29] 

To, že sovětská propaganda svůj vliv měla, vyplývá z reportážních prací evropských i mimoevropských návštěvníků sovětského Ruska ve dvacátých a třicátých letech. Shoda tematických okruhů popisovaných v jejich dílech a těch zobrazovaných ve sledovaném periodiku je v některých případech zarážející. Je vysoce pravděpodobné, že sovětská strana byla schopná poměrně hbitě reagovat, co se týče poptávky, neboť v redakční radě SSSR na strojke byly přítomny i sovětské intelektuální elity vázané určitým způsobem na výše zmíněné organizace zabývající se pohybem cizinců na území SSSR. Tito lidé (jednalo se zejména o spisovatele M. Kolcova a M. Gorkého) se v prostředí zahraničních návštěvníků pohybovali poměrně často, a byli tudíž schopni rozlišit, jaká témata se jeví jako aktuální z pohledu zahraničních návštěvníků Sovětského svazu.[30] Z tohoto hlediska se měsíčník SSSR na strojke jeví jako vhodný pramen tematických okruhů, které sovětský režim v rámci své propagandy nabízel. Těchto okruhů bylo několik. 

2.2. SSSR – ráj pracujících 

Prvním tematickým okruhem bylo představení SSSR jako rostoucí průmyslové a zemědělské velmoci. Sem patřilo zobrazení výstavby a chodu celé řady průmyslových odvětví (těžební, hutní, strojírenský, chemický, petrochemický průmysl). Tak jako na dalších místech u mnoha jiných témat i zde docházelo po čase k určitému schematizmu. Jednotlivá odvětví byla popisována vesměs od suroviny k finálnímu výrobku, často byl zakomponován i motiv výstavby a vývoje jednotlivých podniků či odvětví. Nechyběl zde často pohled do výzkumných center a zmínění perspektivních výhledů toho kterého oboru v rámci rostoucí sovětské výroby. Dále byly zobrazovány úspěchy sovětské výstavby, zejména gigantické stavební projekty jako Selmašstroj,[31] Dněprostroj[32] (a později Dněprokombinat),[33] Bělomorkanal,[34] stalingradský Traktorzavod,[35] čeljabinská továrna na traktory ČTZ Staliněc,[36] Uralmašstroj[37] a jiné. Oproti tomu bylo téma zemědělství postaveno v této době vesměs na kontrastu souboje starého a nového. Staré symbolizoval zejména pluh a ruční setba, popřípadě sklizeň, u sovětského zemědělství nastupovala technika a kolektivizace jako cesta k vyšším výnosům a zefektivnění zemědělské produkce.[38] 

S těmito tématy byl poměrně úzce spojen okruh, který by se dal zjednodušeně nazvat jako SSSR ráj pracujících. U každého ze zobrazovaných oborů – a bylo vcelku jedno, zda se jednalo o těžký průmysl nebo zemědělství –, bylo až příliš často popisováno zázemí dělnictva či rolnictva. Jednalo se většinou o místa společného stravování, zázemí jednotlivých podniků, jako byly jesle a výchovné instituce pro děti pracujících, vedle toho pak kulturní zařízení, sem patřil velmi často dělnický klub a čítárna. Dále byly zobrazovány i nemocnice a ozdravovny pro pracující. Důraz byl u některých institucí kladen i na podnikovou rekreaci, ať již na horách nebo u moře. Vedle obecného sociálního zázemí byla na mnoha místech popisována vcelku vysoká materiální úroveň jednotlivých pracujících (často ve srovnání s jejich původním životním stylem).[39] 

Do tohoto okruhu patřil také na svou dobu unikátní fotografický cyklus Maxe Alperta týkající se Magnitostroje (výstavby hutního centra Magnitogorsku). Jednalo se o soubor, který zachycoval výstavbu z pohledu jednoho z jejích účastníků. Hlavním hrdinou tohoto cyklu byl negramotný vesnický mladík Viktor Kalmykov přijíždějící na místo výstavby průmyslového komplexu. Reportáž sledovala jeho vzestup po stránce pracovní, materiální i intelektuální. Kalmykov přichází z vesnice na místo stavby ve vesnickém oděvu, v láptích, pouze se svým kufrem. Sledujeme jeho vzestup z nekvalifikovaného dělníka na dělníka-specialistu (viz obr. 9 a, b). Z negramotného vesničana se stává gramotný úderník a člen strany (viz obr. 10 a, b; 15). Roste jeho materiální úroveň – ze stanu (a ještě předtím předpokládané vesnické roubenky) se Kalmykov dopracovává k vlastnímu bytu, zakládá rodinu, kromě práce si nachází čas i na zábavu (viz obr. 12 a, b; 16 a, b). Spolu s všestranným růstem Viktora Kalmykova roste i Magnitogorsk (viz obr. 11 a, b; 13; 14). Důležitým aspektem celého cyklu bylo, že jeho hrdina měl jméno, umožňoval tedy čtenáři určitou identifikaci na rozdíl od většinou bezejmenných mas ostatních budovatelů socialismu.[40] To byl ostatně propagandistický mechanizmus, se kterým bylo možné se setkat i v rámci obecně koncipovaného obrazu hrdiny.

Obr. 9 a, b Viktor Kalmykov přijíždí na Magnitostroj, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

Obr. 10 a, b Viktor Kalmykov – počátek růstu sovětského člověka, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

Obr. 11 a, b Magnitostroj – počátek růstu sovětského průmyslového gigantu, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

Obr. 12 a, b Zlepšování životních podmínek pracujících (V. Kalmykova) na Magnitostroji, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

Obr. 13 Stavba roste, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

Obr. 14 Úderníci, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

                                                                          Obr. 15 V. Kalmykov se dále kvalifikuje, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

Obr. 16 a, b V. Kalmykov – růst životní úrovně – sňatek, domov, volný čas, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

Obr. 17 Viktor Kalmykov je jedním z desetitisíců budovatelů Magnitostroje, Max Alpert – cyklus Gigant i strojitěľ, SSSR na strojke, 1/1932 (výběr)

To, že byl časopis SSSR na strojke orientován i na zahraniční čtenáře, je patrné také ze skutečnosti, že na mnohých místech jsou zobrazováni zahraniční pracující, ať již se jedná o odborníky na vedoucích místech či ve výrobě. Vedle jednotlivců (varšavský úderník V. Žídek)[41] jde velmi často i o kolektivy (norští dřevorubci, komuna amerických dělníků v automobilce AMO aj.).[42] 

2.3. Obrana před vnějším a vnitřním nepřítelem 

Další okruh publikovaných témat by se dal nazvat nástroje sovětské moci – obrana před vnějším i vnitřním nepřítelem. Rudá armáda byla reflektována na více místech, bylo jí ale také věnováno celé jedno zvláštní číslo časopisu. Armáda se hlásila k tradici ozbrojeného boje za sovětské Rusko od revoluce přes občanskou válku až do třicátých let (viz inscenovaný cyklus Georgije Zelmy). Jinak byl čtenáři prezentován výcvik vojáka jak teoretický, tak praktický, bojový i politický. Zobrazeny byly různé druhy jednotek i vojenských cvičení, včetně jednotek paradesantních, vojenské přehlídky i tehdejší ikony Rudé armády jako maršálové Tuchačevskij, Buďonnyj, Vorošilov, Gamarnik a jiní. Cílem měl být doklad o tom, že je sovětská armáda plně připravena bránit výdobytky své vlasti (viz obr. 18, 19).[43] Kromě tohoto speciálního vydání se tématu věnovala i další čísla, popisující například bojové jednotky vytvořené z ostatních národů SSSR,[44] nebo armádní úspěchy při dobývání sovětských velehor (viz obr. 20). Téma bojové připravenosti se opakovaně objevovalo ve více či méně skryté formě i ke konci 30. let v návaznosti na rostoucí napětí ve světě (obr. 21).[45]

Obr. 18  RA chrání sovětskou vlast, SSSR na strojke, 2/1933

                                                                                                                                                          Obr. 19 Přehlídka na Rudém náměstí, SSSR na strojke, 2/1933

Obr. 20 Kirgizové při obraně vlasti, UdSSR im Bau, 3/1938

                                                                                                                                                             Obr. 21 Obránci východní hranice, SSSR na strojke, 5–6/1938

Boji s vnitřním nepřítelem sloužily podle podání tohoto periodika hlavně pracovní komuny a pracovní tábory. Pracovní komuny OGPU sloužily k disciplinaci a převýchově zejména bezprizorných dětí a mladistvých kriminálníků. Reportážní cyklus zachycoval postup bezprizorných dětí od záchytných zařízení přes disciplinaci v pracovních komunách (výuka, hygiena, práce) až po jejich možné budoucí začlenění do společnosti. Vedle dětských pracovních komun existovaly i výrobní komuny mládežnické. Zde byl více kladen důraz na výrobu jako samotný zdroj disciplinace, posléze i na případné založení rodiny a zapojení převychovaného jedince do sovětské společnosti.[46] 

Vedle pracovních komun se tématem disciplinace nepřizpůsobivých jedinců zabývalo i číslo věnované výstavbě Bělomořsko-baltického průplavu (Belomorkanal). V tomto případě se také jednalo o převýchovu prací. Stavba průplavu byla sice zobrazována jako náročný budovatelský úkol, ale zároveň jako skutečnost nově formující charaktery delikventů (viz obr. 22, 23 a, 24). To měly dokládat jak jejich pracovní výkony překračující o x % stanovený plán, tak jejich osobní výpovědi zachycené na stránkách denního tisku. Ty vesměs popisovaly nenásilné názorové obrácení delikventů a jejich zapojení do kolektivní práce. Nutno na tomto místě podotknout, že se jednalo výlučně o delikventy odsouzené za činy kriminálního, nikoliv politického charakteru, což je skutečnost známá i z jiných pramenů či studií o sovětském trestním systému. V tomto směru je poměrně zajímavá i skutečnost, že vedle úderníků z řad vězňů byla vyzdvižena zejména činnost špiček OGPU, na prvním místě tehdejšího zástupce velitele a jejího pozdějšího šéfa Genricha Genrichoviče Jagody (viz obr. 23 b). Mimo práce však zbýval delikventům stejně tak jako pracovníkům na civilních stavbách i volný čas, tedy možnost kulturního vyžití (kulturní kluby) a sebevzdělávání se (čítárny). Zde časopis nabízel poměrně zajímavý kontrast – idealizovaný obraz typu sovětského „chuligána“ před vstupem do nápravného zařízení a následné fotografie veselící se již převychované mládeže (viz obr. 25 a, b).[47]

Obr. 22 a, b  Vlevo – bylo odstraněno 2,5 m3 skály, 4 mil. výbuchů vyčistily cestu kanálu, vpravo – armáda dřevorubců zhotovila 2, 8 mil. břeven na  stavbu, SSSR na strojke, 12/1933[vi]

Obr. 23 a, b Vlevo – stavba pokračuje, vpravo – nositelé Řádu V. I. Lenina za výstavbu Bělomořsko-baltického průplavu: G. G. Jagoda, místopředseda OGPU SSSR, L. I. Kogan, velitel Bělomorstroje, M. D. Berman, velitel Hlavní správy nápravně-pracovních táborů (GULAG) OGPU aj., SSSR na strojke, 12/1933[vii]

Obr. 24 Bělomořsko-baltický průplav, zkrácení trasy Leningrad – Archangelsk, je hotov, SSSR na strojke, 12/1933[viiii]

Obr. 25 a, b Vlevo – Lidé ze dna, vpravo – „Kanaloarmějci“, SSSR na strojke, 12/1933[ix]

2.4. Sovětská věda a technika 

Téma sovětské vědy a techniky bylo za hranicemi Sovětského svazu reflektováno poměrně významně. Jednalo se zejména o ty vědecké obory, které sovětský režim sám zdůrazňoval a jejichž některé představitele pak povýšil téměř na úroveň pravoslavných ikon. V přírodních a technických vědách se jednalo zejména o jadernou fyziku (A. F. Joffe), energetiku (A. A. Černyšev), letecké inženýrství (S. A. Čaplygin, A. N. Tupolev). Z lékařských věd pak o fyziologii s předrevoluční ruskou (posléze i sovětskou) legendou I. P. Pavlovem, neurologii (A. D. Speranskij). Z oblasti přírodních věd o tehdy ještě povolenou rostlinnou genetiku (N. I. Vavilov) a zejména šlechtitelství průmyslových plodin (odkaz V. I. Mičurina). Nicméně již v polovině třicátých let se v této oblasti objevil také T. D. Lysenko, nekompromisní průkopník teorie dědičnosti získaných vloh, tedy určitého druhu neo-lamarckismu a jedna z nejtemnějších postav sovětské vědy vůbec.[48] 

Vedle teoretické vědy zobrazoval SSSR na strojke i vědu praktickou, cosi, co by se dalo nazvat „vědou v akci“. K tomuto tématu je možné zařadit okruh zabývající se výzkumem polárních oblastí. Sem patřily snahy o průzkum jak nejsevernějších oblastí pevninského SSSR, tak oblastí věčného sněhu a ledu, hledání možných cest Severním ledovým oceánem, geografický a meteorologický výzkum. Časopis zobrazoval jak činnost jednotlivých expedic, tak život na sovětských polárních stanicích, ale i záchranné akce – například Nobileho výpravy ze ztroskotané vzducholodi Italia, či sovětské expedice z výzkumné lodi Čeljuskin. Jako hrdinové tohoto oboru jsou uváděni zejména O. J. Šmidt, R. L. Samojlovič a další.[49] Kromě toho by se do této oblasti „akční vědy“ dalo zařadit i hledání nových zemědělských plodin na všech kontinentech, alespoň tedy díky formě, kterou tyto expedice sovětský režim prezentoval. Šlo zejména o alternativní plodiny využitelné v nejrůznějších oblastech Sovětského svazu.[50] 

2.5. Emancipace, modernizace, civilizace

S emancipací sovětské společnosti bylo úzce spojeno téma emancipace sovětské ženy. Ačkoliv emancipační hnutí vzniklo na Západě, sovětská propaganda si toto téma doslova přivlastnila. Ve zjednodušené podobě jej tedy představovala dualizmem západní žena – život v bídě, sovětská žena – život v materiálním i duševním blahobytu (viz obr. 26, 27)[51] Vedle občanských práv (právo na ochranu zájmů ženy a dítěte, mateřskou dovolenou aj.), která byla šířena a zdůrazňována zvláště mezi neruskými národy Sovětského svazu, kladl časopis důraz na rovnoprávnost muže a ženy, zejména co se týká profesního života či zájmů. Sovětská žena byla tedy často zobrazována v poněkud netradičních rolích a oslavovány byly zejména průkopnice ženské angažovanosti v určitých oborech lidské činnosti. Vedle rekordmanky v průmyslové výrobě či v orbě (viz obr 28) tak časopis představoval například i pilotky (viz obr. 29) nebo sovětské parašutistky.[52]

Obr. 26 V kapitalistické zemi (fotomontáž J. Heartfield), SSSR na strojke, 6/1935

                                                                                                                                                                               Obr. 27 V Sovětském svazu, SSSR na strojke, 6/1935

Obr. 28 Traktoristka Paša Angelina učí sestru Naďu řídit stroj, SSSR na strojke, 6/1937

                                                                                                                        Obr. 29 Polina Osipenko, světová letecká rekordmanka, SSSR na strojke, 9–12/1937

Přehlédneme-li výše zmíněnou disciplinaci bezprizorných dětí (a u nich do jisté míry také) byly děti jako takové zobrazovány jako budoucí naděje sovětského zřízení, tedy jako skupina, na kterou byla kladena veškerá dostupná péče bez ohledu na jejich původ či národnost. Jistou idealizovanou konstrukcí časopisu SSSR na strojke byl obraz poslušného a pilného dítěte-pionýra, jehož vzorem a cílem byli sovětští hrdinové (viz obr. 30) a který vyznával hodnoty sovětské společnosti a předával je i svému okolí, ať již se jednalo o rodinu nebo například o zahraniční vrstevníky.[53]

Obr. 30 SSSR na strojke, 6/1935

Velkým tématem časopisu byly národy SSSR, i když v mnoha aspektech mělo jeho zpracování tendence ke značnému schematizmu. Základním modelem těchto reportážních celků byl střet s tradičním, národním nebo etnickým způsobem života, nebo ještě častěji spíše jeho bezbolestné nahrazení novým sovětským. Významnou roli nehrálo to, zda cílová národnostní skupina sídlila ve stanu, jurtě nebo dřevěné chatrči, stejně tak bylo sekundární náboženství, popřípadě tradiční zvyky. Sovětská civilizace měla v těchto místech podobu likvidace tradičních hodnot v každodenním životě a jejich nahrazení hodnotami moderními. Do popředí se dostávala emancipace ženy (práce, zákonodárství) (viz obr. 32), technické inovace zejména v zemědělství (jakýmsi symbolem tohoto byl příslušník daného etnika na sovětském traktoru – viz obr. 33), šíření zdravotní péče, péče o dítě a osvěty, likvidace negramotnosti i u starších ročníků.[54] 

Znakem modernity bylo buď nahrazení tradičního oděvu oblečením evropského stylu (lépe stylu evropské části Ruska), v jiném případě alespoň zdůraznění vlivu pokroku na životní styl (knihy, noviny, gramofon aj.) (viz obr. 31). Nositeli pokroku se po průkopnících z řad sovětské moci stávaly vesměs místní prověřené kádry, popřípadě mladé elity, vychované již sovětskými institucemi. Následovalo zapojení etnika do celkového plánu sovětské výroby. Plán byl ostatně plněn i v odlehlých oblastech SSSR alespoň exploatací místních zdrojů (rybolov, lov kožešinových zvířat atp.).[55]

Obr. 31 V jurtě kolchoznice Kokonbajevové, SSSR na strojke, 3/1938

            Obr. 32 Vlevo – Nové a staré: Uzbečky se zapisují do družstva, vpravo – Nové vítězí: Uzbečky sportovkyně, SSSR na strojke, 7–8/ 1932, s. 46

                                                                                                                                      Obr. 33 Vývoj sovětského zemědělství – titul, SSSR na strojke, 10–11/1930

S popisem šíření civilizace mezi národy Sovětského svazu šel ruku v ruce i popis přírodního bohatství a krás těchto oblastí. Estetika přírody hrála v případě tohoto časopisu nezastupitelnou roli. Díky tomu se čtenáři mohli seznámit s odlehlými oblastmi SSSR, jako byly části Altaje a jiných velehor, Kamčatka[56], Karélie, středoasijské oblasti. Na mnoha místech je patrné, že sovětský režim do jisté míry počítal s možným turistickým využitím těchto oblastí. Vedle panenských oblastí byly nicméně zobrazovány oblasti již běžně navštěvované jako Černomoří a oblasti sovětských veletoků.[57]

2.6. Rozvoj infrastruktury

Dalším tématem byl rozvoj sovětské infrastruktury – zejména elektrifikace a dopravy. Rozvoj elektrifikace se nesl v duchu uskutečňování Leninova hesla „Komunismus – to je sovětská moc plus elektrifikace celé země“. Při zpracování tématu byla zdůrazňována zejména jedna z největších staveb Dněprostroj, tj. výstavba Dněprokombinátu – energeticko-průmyslového komplexu s jeho energetickým centrem Dněprogesem (hydroelektrárnou svázanou s přehradou na řece Dněpru).[58] Důraz na elektrifikaci však byl kladen i v mnoha dalších oblastech (průmysl, zemědělství, doprava, domácnosti). 

Dopravním prostředkům bylo věnováno několik samostatných čísel časopisu v různých jeho ročnících, ať již se jednalo o automobilismus, letectví nebo železniční dopravu. Byl zobrazován rozvoj jednotlivých odvětví, inovace v oboru. Na periferii (a nejen tam) začínala většina reportážních celků výstavbou nových komunikací. To není pouze rysem reportáží o jednotlivých druzích dopravy, ale také tematicky odlišně zaměřených čísel časopisu. Jednalo se tedy zřejmě o téma značně aktuální i v jiných oblastech sovětského života. Reportážní cykly z oblasti sovětské dopravy obsahovaly taktéž podobné schéma, co se týká jejich vnitřní výstavby, nicméně využívaly plně jednotlivých možností toho kterého tématu. Na prvním místě stál většinou postup výroby konkrétního dopravního prostředku, zdůrazňováno bylo zejména to, že jej sovětský průmysl již je schopen vyrobit. 

Sovětská strana se netajila, zejména v oblasti automobilového průmyslu, inspirací v zahraničí. V případě v té době největší sovětské automobilky AMO v Nižném Novgorodě (později Gorkij) jako předloha posloužily Fordovy závody v americkém Detroitu.[59] Propagandisticky byla využita též skupina amerických dělníků, která při stavbě sovětské automobilky spolupracovala. Vedle výroby byl kladen důraz i na vzdělávání nových automechaniků a řidičů, v tomto případě bylo také do jisté míry využito kontrastu mezi moderním a tradičním, zde se jednalo o automobil ve venkovském prostředí. Vedle vzdělávání budoucích uživatelů byl zobrazován také výzkum nových typů jak užitkových, tak osobních vozů. V jiném čísle byla propagandisticky využita expediční výprava sovětských automobilů po periferních oblastech Sovětského svazu.[60] 

V případě sovětského letectví existovalo několik oblastí, na které byl kladen zvláštní důraz. Letadlo užité při výzkumu polárních krajin, jako pomocník v zemědělství (hubení škůdců, osev), jako moderní dopravní prostředek, ať již se jednalo o poštovní zásilky, suroviny nebo zboží. I v leteckém průmyslu byl zdůrazňován vývoj nových typů tohoto dopravního prostředku. Pokrok v tomto oboru byl spojen se známými jmény sovětských leteckých konstruktérů – A. N. Tupolev, Jakovlev a další. Výzkum se zaměřoval zejména na všestranně využitelné letouny vhodné jak pro nákladní, tak i osobní dopravu. Vedle toho byl zobrazen praktický výzkum nových modelů v aerodynamických tunelech příslušných vědeckých institutů.[61] Tak jako v případě automobilového průmyslu byla část reportážního cyklu věnována výchově nových odborníků v oboru. Důraz byl kladen i na vzdělávání žen. Při zobrazení sovětské aeronautiky bylo využito i leteckých záběrů měst na hlavních dopravních trasách. Vedle civilního letectví byl kladen důraz i na rekordy v daném odvětví, sem patřily dálkové propagační lety do Ameriky, oblet Evropy, dálkové trasy po střední Asii nebo překonání světového výškového rekordu při cestě balonem do stratosféry.[62] 

V případě sovětských železnic byla struktura konstrukce obrazu oboru podobná jako v předchozích případech. Jednalo se o výstavbu nových tratí,[63] inovaci vozového parku, výchovu nových kádrů. Vedle toho byl však také vlak zobrazován jako nejmasovější dopravní prostředek, u kterého byl důraz kladen na zlepšení dopravních podmínek vzhledem k předchozímu období – zejména ve srovnání s obdobím po občanské válce. Jednalo se o zlepšení vybavení tratí, zvýšení objemu přepravy, výstavbu nového zázemí pro cestující. Velkým tématem byla elektrifikace hlavních železničních tahů, včetně tras vedoucích v poměrně náročném terénu.[64] 

Na utváření obrazu diktatury proletariátu směrem dovnitř se podílela i sovětská média – tisk a rádiové vysílání. V časopisu SSSR na strojke jim též byl věnován prostor. U sovětských novin byla zobrazena výroba periodik téměř od stromu v lese po koncový článek, tedy čtenáře. Vše začínalo výrobou papíru, pak tiskem, následoval popis distribuce čtenářům. Ta by se dala poněkud nadneseně popsat jako „noviny v letadle, automobilu, na koni, velbloudu, sobím a psím spřežení do celého SSSR“. Cílem bylo ukázat to, že sovětský tisk slouží jako prostředek komunikace a šíření ideologie i v málo přístupných okrajových oblastech sovětské země. Vedle toho byl zobrazován i tisk v jednotlivých národních jazycích – SSSR nebrání kulturní odlišnosti a zároveň se pomocí tisku podílí na utváření jazykově odlišných kultur, intelektuálních projevů v jednotlivých jazycích a s nimi spojené recepce ze strany čtenářů. Tisk byl také prezentován jako organizátor socialistické výstavby, jednalo se o nejrůznější tematicky zaměřená periodika z oblasti průmyslu a zemědělství. Mimo to byly prezentovány i hlavní tiskoviny – Pravda, Izvestija aj. Z hlediska propagandistické úlohy tisku je zajímavá skutečnost, že v zobrazení průběhu výroby tiskovin nebyla ani zmínka o tom, jak se připravovaly po obsahové stránce. Není jasné, zda šlo o záměr, či zda autoři na tuto skutečnost pozapomněli z hlediska určité uniformity jednotlivých periodik. Přestože se režim snažil o obraz co nejpestřejší nabídky odborně zaměřených periodik, jejich vnitřní informační jednota byla dána existencí jediné oficiální sovětské tiskové agentury.[65] 

Téma sovětského rádiového vysílání bylo pojato podobně jako v případě tištěných médií. Na prvním místě celého odvětví stála výroba. Jednalo se jak o domácí radiopřijímače, tak veřejný a komunální rozhlas, který zprvu hrál v životě sovětského občana nepochybně větší roli. Shodný byl také obraz modernizace, kterou přinášel rozhlas odlehlým krajinám Ruska, ale také i neruským národům na periferii sovětské říše. Rozhlas též šířil informace o úspěšném budování socialismu, výsledcích jeho vědy a techniky – sovětští polárníci v něm referovali o svých úspěších při dobývání severních oblastí. Kromě toho však opět určitý pohled do zázemí tvorby vysílání chybí.[66]  

2.7. Sovětská centra 

Vedle periferie Sovětského svazu byla objektem sovětské propagandy samozřejmě také jeho centra. Kromě staronového hlavního města Moskvy měl zvláštní postavení Leningrad jako bývalé hlavní město, centrum kultury a svým způsobem i pomník revoluce. Při zobrazování tradičních center byl kladen důraz na postupující novou výstavbu, která nahrazovala původní zástavbu a urbanizaci předměstí, nikoliv tedy na architektonické památky. V případě Moskvy byl snad jedinou výjimkou Kreml jako centrum sovětské říše a národů SSSR. U novostaveb byl kladen důraz na to, že se jednalo o objekty využitelné pracujícím sovětským lidem – dělnické kluby, vzdělávací a zdravotnické instituce, úřady, kulturní centra, kina, divadla, nádraží a v neposlední řadě i obytné domy. Nešetrné kupení architektonických stylů bylo z fotografií patrné zatím pouze minimálně. Nicméně náhrada starého novým byla patrná u všech zmíněných sovětských hlavních měst a je jedno, jestli se jedná o Moskvu, Charkov, Minsk, Tiflis (Tbilisi), Stalinabad, Ašchabad nebo Samarkand.[67] 

Leningradu bylo věnováno zvláštní číslo. V případě bývalého hlavního města, jak už bylo uvedeno výše, byla zdůrazněna jeho revoluční minulost. To byla ostatně pro čtenáře téměř jediná možnost, jak se seznámit s leningradskými kulturními památkami. Prim hrály samozřejmě ty, které byly nějakým způsobem svázány s historií bolševické revoluce. Mimo to byl však Leningrad představován jako průmyslové centrum s podniky, jako byla Putilovská zbrojovka – později závody Rudý Putilov vyrábějící sovětskou traktorovou techniku, závody přesného strojírenství a leningradské loděnice. V souvislosti s nimi byla zdůrazněna funkce Leningradu jako tradičního „okna do Evropy,“ a tedy i přístavu, přes který proudila do světa část sovětského exportu. Stejně jako u ostatních městských center byla zmiňována nová výstavba. Lenigrad vedle toho hrál stále značnou roli v oblasti sovětské vědy a kultury.[68]

2.8. Sport a volný čas

Sport a fyzická kultura sloužily z hlediska propagandy hned několika účelům. Na prvním místě byl rozvoj sovětského sportu prezentován jako znak pokroku a lepší životní úrovně pracujícího lidu, který měl v sovětském zřízení více plnohodnotně využitého volného času než v dobách carského Ruska. Vedle toho byl sport v sovětském režimu také prezentován jako přístupný všem bez rozdílu, a to nikoliv jen v případě masových sportů, ale také u sportů, které jevily do té doby jisté známky exkluzivity, jako například tenis nebo sporty motoristické. Další funkcí sportu z hlediska propagandy byl obraz sovětských občanů jako fyzicky připravených nejen ke sportovním výkonům, ale i k obraně SSSR v případě napadení země. Od roku 1931 byl položen základ organizovanému sovětskému sportu. Úspěchy na tomto poli byly spojeny s kampaní GTO (Gotov k trudu i oboroně vlasti – Připraven k práci i obraně vlasti).[69] 

Mimo kampaně GTO by se obraz sovětského sportu dal spojit se dvěma jinými hesly – „Sportovní vybavení miliónům!“ a „Pokořit rekordy buržoazního sportu!“ V souvislosti s masovou sportovní kampaní začala v Sovětském svazu výstavba sportovišť, stadionů a sportovních drah. Sport začal pronikat do továren, škol, kasáren, ozdravoven i kolchozů. (Tedy alespoň podle zobrazovaného rozšíření sportu v časopise SSSR na strojke). V rámci akce GTO byl kladen důraz zejména na bojovou připravenost, tedy sporty využitelné i v případě nasazení do válečných akcí – běh, plavání, skok do výšky, šplhání, hod granátem na cíl, cyklistika, běh na lyžích, běh v plynové masce, střelba a gymnastika. Výsadní postavení měl již výše zmíněný parašutismus. Začínala se také prosazovat odvětví pro pozdější sovětský sport tradiční – sportovní gymnastika, lehká i těžká atletika, míčové hry, z nich zejména kopaná. Pozdější ikona sovětského sportu, tedy lední hokej, se zatím nacházel ve stadiu zrodu. Výkonným sportovcům byl určen titul Zasloužilý mistr sportu. Konkrétními tvářemi sportovních hvězd se začínala prezentovat zejména sovětská kopaná. K představení sportovních úspěchů sloužily tak jako v případě armády masové přehlídky sovětských sportovců.[70] 

Se sportem do jisté míry souviselo také téma využívání volného času vůbec. Jedním z hlavních míst, které bylo v SSSR spojeno s volným časem, byl park kultury a oddechu. Tato střediska byla místem, kde se realizoval odpočinek, ať již aktivní nebo pasivní. Návštěvník měl možnost sportovního vyžití – míčové hry, kolečkové brusle, plavání atp. Vedle toho byly parky místem různorodé kulturní produkce, hudební nebo divadelní. Speciální areály byly vyhrazeny dětem. V parcích bylo možné navštívit též nejrůznější atrakce – tradiční kolotoče, ruské kolo, ale také například i věž pro seskok padákem. Mimo tyto parky existovala též například vzdělávací centra jako tzv. Městečko vědy a techniky, pro mládež Palác pionýrů aj. Jinak byly ve volném čase využívány plovárny, další vodní sporty, sluneční lázně a restauranty. Večer pak následovaly cesty za kulturou – divadlem, kinem, tančírnami a sovětským cirkusem.[71]

2.9. Koncept sovětského hrdiny  

Závěrečným tematickým celkem časopisu SSSR na strojke, který se však prolínal napříč všemi tématy, byla určitá konstrukce sovětského člověka jako hrdiny. Vzorových typů zde bylo zobrazeno několik. Začneme-li od nejnižší úrovně, pak se jednalo o tvrdě pracující sovětské dělníky a rolníky. Jejich hrdinstvím bylo zejména několikanásobné a někdy – alespoň z pohledu sovětské propagandy – téměř nadlidské překročení výrobního plánu oceněné titulem úderník. Vrcholu tato kampaň dosáhla v roce 1935, kdy horník A. G. Stachanov překročil údajně stanovený plán o neuvěřitelných 1300 % – odtud pozdější název „stachanovské hnutí“. V tomto konceptu hrdiny hrálo významnou roli to, že se jednalo vesměs o řadové pracovníky, kteří byli zobrazováni při práci samotné. Jejich příběh tak dostával konkrétní tvář, a tím i lidský rozměr, což jistě mělo na účinek sovětské propagandy jak doma, tak v zahraničí, nemalý vliv. Zobrazování úderníků nebylo otázkou pouze jednotlivých odvětví průmyslu, ale i celých komplexních staveb, jako byl například Dněprostroj, Magnistostroj aj. Jak již bylo uvedeno, stavby Belomorkanalu a nápravné pracovní komuny v Bolševu byli představováni dokonce „napravení“ úderníci z řad vězňů a chovanců.[72] 

Dalším typem sovětského hrdiny byl vědec a průzkumník, zejména vědec překonávající na vlastní kůži nesnáze a nástrahy prostředí. Sem je nutné zařadit sovětské polárníky, kteří v extrémních podmínkách často nasazovali své životy. Jejich příběh obsahoval akci, měl určitý punc dobrodružství. Byli tak pro sovětskou propagandu daleko přitažlivější než „tradiční“ vědci uzavření v experimentálních centrech. Do stejné kategorie by se pak dali ještě zařadit lidé překonávající různé výškové, hloubkové či dálkové extrémy, ať již s cepínem v ruce, v podmořském skafandru, stratosférickém balonu, automobilu nebo letadle.[73] Šlo o jedince, kteří se v ohrožení života ocitali bezprostředně. To a obdiv k neustálému posouvání hranic lidských možností z nich učinilo hrdiny i za hranicemi SSSR, bez ohledu na jejich využívání v rámci sovětské propagandy. 

Dá-li se skupina sovětských hrdinských archetypů určitým způsobem hierarchizovat, pak by o pomyslný stupínek výš stáli příslušníci armády a vládnoucích struktur sovětského režimu. Sem by se dali zařadit tradiční váleční hrdinové a posléze maršálové Rudé armády, jako byli Buďonnyj, Tuchačevskij (do období čistek), Vorošilov. Vedle nich však vystupovaly i vedoucí kádry represivního aparátu (G. G. Jagoda). Na první místo v této kategorii by se dali zařadit členové vlády a špičky VKS(b) M. I. Kalinin, S. Ordžonikidze, S. Kirov, V. Molotov aj. Jedná se o jedince, kteří ještě nebo již nebyli kontroverzní, či patřili bezprostředně mezi Stalinovy oblíbence.[74] 

Se značným odstupem nad nimi pak jako největšího hrdinu SSSR a vůdce světového proletariátu zobrazoval časopis J. V. Stalina. V průběhu zpracovaných osmi ročníků bylo možné sledovat určitý vývoj kultu osobnosti. Stalin postupně zaujímal místo coby vedoucí osobnost Sovětského svazu a většina úspěchů byla prezentována přinejmenším jako jeho částečná zásluha. Při zdůrazňování vedoucí úlohy J. V. Stalina byly s úspěchem využívány koláže a fotomontáže. Dílo výtvarníka El Lisického otištěné v říjnovém čísle ročníku 1932, které zobrazuje Stalina s rukou na spouštěcí páce Dněprostroje (jedná se taktéž o koláž), působí ostatně impozantním dojmem i po letech (viz obr. 8). S likvidací opozice zaujímá Stalin místo i jako druhý muž bolševické revoluce 1917 po V. I. Leninovi. Tento legitimizační postup je však na sklonku třicátých let zatím méně patrný než v období po roce 1945.[75]

3. Závěr

Na závěr je tedy možné shrnout, že konstrukt sovětské reality, který představoval svět časopisu SSSR na strojke, se vyznačoval několika základními jevy. Problémy se v reportážních cyklech objevovaly pouze v okamžiku, kdy bylo třeba je překonat (a byly vzápětí také úspěšně překonány). Lidé působili na čtenáře vesměs šťastně a každé jejich snažení bylo korunováno úspěchem, zejména přinášelo-li to prospěch budování socialismu v SSSR. Důraz byl kladen na dynamický rozvoj a bylo vcelku jedno, o jakou oblast lidské činnosti se jednalo. Stagnace byla představována jako cosi patřící minulosti (carské Rusko) nebo jiným politickým systémům (hospodářská krize na Západě).

Distribuční síť tohoto časopisu byla poměrně široká a na exemplářích zachovaných v současných fondech Slovanské knihovny v Praze je možné doložit, že výtisky docházely do tehdejšího Československa většinou s jedno- až tříměsíčním zpožděním. Čtenář, který k časopisu přistupoval jako ke skutečné reflexi sovětské reality, mohl tedy jeho obsah považovat za více než aktuální. 

Z hlediska obsahu představuje tento časopis cenný pramen témat, která sovětská propaganda nabízela. Ta vykazují místy překvapivou shodu s tematickými okruhy, které skutečně rezonovaly v reportážních či cestopisných pracích československých občanů o SSSR v meziválečném období. Tyto práce díky své autentičnosti (osobní zkušenost autora) pomáhaly k legitimizaci tohoto konstruovaného obrazu SSSR v očích meziválečné československé veřejnosti. Při vzájemném porovnání těchto pramenů se tak dá do jisté míry rekonstruovat idealizovaný obraz sovětského státu, který se snažila jeho propaganda vytvořit. Tato rekonstrukce by měla pomoci objasnit, proč byl Sovětský svaz v mnoha směrech pro některé části meziválečné (i poválečné) československé veřejnosti tak přitažlivý. 

Vybrané okruhy časopisu SSSR na strojke představují určitý soubor témat, kterými se Sovětský svaz v průběhu třicátých let snažil prezentovat v očích zahraniční veřejnosti. Výsledkem měl být kompaktní obraz země, která i přes četné historické, společenské či zahraničně politické překážky jde za svým cílem – vytvořením nového zřízení na podkladě nových společensko-výrobních vztahů. K tomu měl přispět obraz rozvíjejícího se průmyslu, zemědělství a infrastruktury, emancipace dříve utlačovaných skupin, rostoucí obranyschopnosti proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. Ve zkratce obraz kontinuálně stoupajícího rozvoje. Případné neúspěchy sovětského hospodářství stejně jako jiné negativní aspekty stalinského režimu zmiňovány nebyly, i když v některých směrech (náprava vězňů a mladistvých delikventů prací – Belomorkanal, pracovní komuny OGPU) předcházela sovětská propaganda kontroverzím vytvořením konstrukce, která vycházela spíše z ideálního než reálného stavu. Časopis se tak zdánlivě snažil nevyhýbat žádné oblasti sovětského života, dokonce ani již v té době poněkud kontroverznímu tématu pracovních táborů a sovětského trestního systému. Tímto způsobem se snažil o určité předjímání možných sporů zobrazením alternativní reality, na kterou mohl recipient přistoupit. 

Díky obrazu neustále se rozvíjející země byla propaganda schopna zastínit nejvýraznější nedostatky a lapsy sovětského režimu. V tomto směru je postup v meziválečném období v mnoha směrech srovnatelný s postupem  po druhé světové válce.[76] Ve dvacátých a třicátých letech byly nedostatky připisovány na vrub zaostalosti země zděděné po předchozím režimu, na sklonku čtyřicátých let pak následkům válečného konfliktu, který probíhal na území SSSR. V obou obdobích tak i díky dalším dějinným událostem (světová krize, světová válka) představoval Sovětský svaz idealizovanou alternativu společnosti. I v případě Československa tento obraz začal dostávat závažnější trhliny teprve v okamžiku, kdy měla naše veřejnost možnost ověřit si postupy stalinského režimu takřka na vlastní kůži.


Bibliografie: 

 

Prameny – periodika 

SSSR na strojke, USSR im Bau, USSR under Contruction, URSS en construction. Moskva: GIZ, OGIZ, Iskusstvo, 1930–1938 (1949).

 

Prameny – československá meziválečná sovětika 

Fučík, Julius. V zemi, kde zítra již znamená včera. Praha: Karel Borecký, 1932.

Gide, André. Návrat ze Sovětského svazu. Praha: Družstevní práce, 1936.

Gide, André. Retuše k mému návratu ze Sovětského svazu. Praha: Julius Albert, 1937.

Hoffmeister, Adolf. Povrch pětiletky. Praha: Sfinx, 1931

CHÁB, Václav. Cesta Sovětským svazem. Praha: Svaz národního osvobození, 1935

Jabůrková, Jožka; Švábová, Marie. Nikde nelze radostněji žít. Ke 20. výročí SSSR. Praha: nákladem časopisu Rozsévačka, 1937.

Klátil, František. Na chvíli v SSSR. Praha: Mladé proudy, 1931.

Kopta, Josef. Cesta do Moskvy. Praha: Čin, 1928.

Kubka, F(rantišek). Menschen der Sowjetunion. Praha: Orbis Verlag, 1936.

Linka, Vojtěch. Český dělník v zemi pětiletky. Praha: Karel Borecký, 1931.

Mádle, Josef. Orientem Sovětů. Nový Bydžov: Katolické spolky, 1936.

Mathesius, Bohumil, a kol. SSSR, úvahy, kritiky, poznámky. Praha: Čin, 1926.

Nejedlý, Zdeněk; Procházka, Vladimír; Šmeral, Bohumír, (eds.). SSSR, monografie. Sovětský svaz – hospodářství. Praha: Pavel Prokop, 1935.

Nejedlý, Zdeněk; Procházka, Vladimír; Šmeral, Bohumír (eds.). SSSR, monografie. Sovětský svaz – organizace práce. Praha: Pavel Prokop, 1936.

Nejedlý, Zdeněk; Procházka, Vladimír; Šmeral, Bohumír (eds.). SSSR, monografie. Sovětský svaz – šestina světa. Praha: Pavel Prokop, 1938.

Nejedlý, Zdeněk; Procházka, Vladimír; Šmeral, Bohumír (eds.). SSSR, monografie. Sovětský svaz – umění. Praha: Pavel Prokop, 1935–1936.

Nezval, Vítězslav. Neviditelná Moskva. Praha: Fr. Borový, 1935.

Novák, V.Momentky z cesty po SSSR. Brno: nakl. Moravský legionář, 1937.

Olbracht, Ivan. Obrazy ze soudobého Ruska. Praha: Fr. Borový, 1920.

Pujmanová, Marie. Pohled do nové země. Praha: Levá fronta, 1932.

Šmeral, Bohumír. Pravda o sovětovém Rusku. Denní záznamy z cesty do proletářské říše. Praha: Ústřední dělnické nakladatelství, 1920.

ŠTERN, Evžen. Kam spěje SSSR? Praha: nákladem Svazu národního osvobození, 1935.

Tille, Václav. Moskva v listopadu. Praha: Aventinum, 1929.

Včelička, Géza. Dvě města na světě. Praha: Karel Borecký, 1935.

Weiskopf, Franz C. Do XXI. století přestoupit. Praha: Odeon, 1928.

 

Použitá literatura

APPLEBAUM, Anne. Gulag. Dějiny. Praha – Plzeň: Beta – Dobrovský, Ševčík, 2004.  

Bouček, Jaroslav. Jan Slavík – Příběh zakázaného historika. Praha: H&H, 2002.

Bourdieu, Pierre. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998.

Cabada, Ladislav. Intelektuálové a idea komunismu v českých zemích 1900–1939. Praha: Institut pro středoevropskou politiku a kulturu, Praha 2000.

Figes, Orlando. Natašin tanec. Kulturní historie Ruska. Praha – Plzeň: Beta–Dobrovský, Ševčík, 2004.

FITZPATRICK, Sheila. Everyday Stalinism. New York: Oxford University Press, 1999.

Glanc, Tomáš; Kleňhová, Jana. Lexikon ruských avantgard 20. století. Praha: Libri, 2005.

Gromov, Jevgenij. Stalin. Vlasť i iskusstvo. Moskva: Izdatělstvo Respublika, 1998.

Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1939). Díl 1., 2., 3., Praha: Libri, 2001, 2001, 2003.

Linhart, Lubomír. Malá abeceda filmu. Praha: Dobrá četba, sv. 66, 1930.

LITERA, Bohuslav, a kol. Formování stalinského mocenského systému. K problému tzv. sebedestrukce bolševiků 1928–1939. Praha: HÚ AV ČR, 2003.

Litera, Bohuslav; Voráček, Emil; Wanner, Jan. Armáda jako nástroj státní integrace SSSR (1923­­–1941). Praha: Historický ústav, 1997.

LOMÍČEK, Jan. Vnější faktory utváření obrazu Sovětského svazu v meziválečném Československu. (Diplomová práce) Praha: FF UK, 2008.

Lukeš, Igor. Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Praha: Prostor, 1999.

Malia, Martin. Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917–1991. Praha: Argo, 2004.

Moynahan, Brian. Rusko 20. století. Dějiny slovem i obrazem. Praha: Svoboda, 1995.

Olivová, Věra. Dějiny první republiky. Praha: Karolinum, 2000.

Pfaff, Ivan. Česká levice proti Moskvě 1936–1938. Praha: Naše vojsko, 1993.

Sedláček, Jiří; Vávra, Josef. Pro zemi milovanou – Z bojů o československo-sovětské přátelství. Praha: Svět sovětů, 1960.

Soyfer, Valery. Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Brno: Stilus, 2005.

Strnadel, Josef, a kol. Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků., díl 2., Praha: Lidové nakladatelství, 1969.

Strnadel, Josef, a kol. Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků., díl 3., Praha: Lidové nakladatelství, 1976.  

 

Studie 

BENKO, Juraj. Obraz sovietskeho Ruska jeho funkcia v slovenskom ľavicovom diskurze In Kárník, Zdeněk; Kopeček, Michal (eds.) Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, sv. V., Praha: ÚSD, Dokořán, 2005, s. 42–65.

Křesťan, Jiří. KSČ, Společnost pro hospodářské a kulturní styky se SSSR a obraz Sovětského svazu v prostředí české levicové inteligence (1925–1939). In Kárník, Zdeněk; Kopeček, Michal (eds.) Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, sv. II., Praha: ÚSD, Dokořán, 2004, s. 84–109.

Pfaff, Ivan. Ohlas stalinské kampaně proti „formalismu“ v české levicové kultuře 1936–1938. In Slovanský přehled, 3/2002, s. 387–414.

Stern, Ludmila. The All-Union Society for Cultural Relations with Foreign Countries and French Intellectuals, 1925–1929. In Australian Journal of Politics and History, Vol. 45, No. 1, 1999, pp. 99–109.

STERN, Ludmila. Moscow 1937: The Interpreters story. In Australian Slavonic & East European Studies., Vol. 21, No. 1–2, 2007, pp. 73–95.

 

Internetové odkazy 

www.plakaty.ru

www.schicklerart.com

www.sovietphotogpaphers.com


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.

 

[i] Zdroj – Wikipedia, The Free Encyclopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Lord_Kitchener_Wants_You, 10. 6. 2008.

[ii] Zdroj – http://www.plakaty.ru, 11.6. 2008.

[iii] Zdroj http://www.usc.edu/schools/annenberg/asc/projects/comm544/library/images/706.html, 11. 9. 2008, originál uložen v Stedelijk Van Abbe-Museum, Eindhoven, Nizozemí.

[v] Zdroj – http://en.wikipedia.org/wiki/El_Lissitzky, 15.6. 2008.

[vi] Montáž A. Rodčenko

[vii] Montáž A. Rodčenko

[viii] Montáž A. Rodčenko

[ix] Montáž A. Rodčenko


[1] Václavek, Bedřich (ed.). SSSR v československé poezii. Praha: Lidová kultura, 1936, s. 69–70.

[2] K legitimizaci (koncentraci symbolického kapitálu uznání) viz Bourdieu, Pierre. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998, s. 73–81.

[3] BOURDIEU, P., c.d., s. 79.

[4] Za zahraničních prací k tématu například Stern, Ludmila. The All-Union Society for Cultural Relations with Foreign Countries and French Intellectuals, 1925–1929. In Australian Journal of Politics and History, Vol. 45, No. 1, 1999, pp. 99–109 či STERN, Ludmila. Moscow 1937: The Interpreter’s story. In Australian Slavonic & East European Studies., Vol. 21, No. 1–2, 2007, pp. 73–95.

[5] Vedle Spolku přátel sovětského filmu sem lze zařadit i spolky s ateistickým zaměřením, ale třeba i dělnické tělocvičné spolky (Federace proletářské tělovýchovy). Tématu některých organizací zabývajících se SSSR se věnuje Jiří Křesťan, srov. Křesťan, Jiří. KSČ, Společnost pro hospodářské a kulturní styky se SSSR a obraz Sovětského svazu v prostředí české levicové inteligence (1925–1939). In Kárník, Zdeněk; Kopeček, Michal (eds.). Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, sv. II., Praha: ÚSD, Dokořán, 2004, s. 84–109. Starší práce Sedláček, Jiří; Vávra, Josef. Pro zemi milovanou – Z bojů o československo-sovětské přátelství. Praha: Svět sovětů, 1960 je využitelná alespoň po stránce informační.  

[6] Z těch nesovětských jmenujme na prvním místě alespoň amerického novináře Johna Reeda a jeho „Deset dní, které otřásly světem“.

[7] Někdy i bez ohledu na to, zda s režimem bezvýhradně vnitřně souhlasili, či nikoliv. Příkladem umělce, který se se sovětským režimem ideově rozešel poměrně záhy, je malíř Marc Chagall, autor obrazu „Mír chýším, válku palácům!“. Z vědců jmenujme za všechny alespoň I. P. Pavlova, jehož výzkumy i přes jeho nesouhlas s novým zřízením (komentovaný i ze strany zahraničních návštěvníků), byly prezentovány jako plody sovětské vědy. Na Pavlovově příkladě byla často demonstrována názorová svoboda v SSSR.

[8] Vedle problémů s řízením sovětské umělecké tvorby ze strany vládnoucích vrstev docházelo k nátlaku i v jiných oblastech, jako byly například přírodní vědy (genetika). Viz Soyfer, Valery. Rudá biologie. Brno: Stilus, 2005.

[9] Srov. Figes, Orlando. Natašin tanec. Praha – Plzeň: Beta–Dobrovský, Ševčík 2004, s. 372–440. K diskuzi v Československu viz například PFAFF, Ivan. Ohlas stalinské kampaně proti „formalismu“ v české levicové kultuře 1936–1938. In Slovanský přehled, 3/2002, s. 387–414. K tématu také Gromov, Jevgenij. Stalin. Vlasť i iskusstvo. Moskva: Izdatělstvo Respublika, 1998.

[10] Těch bylo podle Bohumíra Šmerala v roce 1919 pět (Lenin, Sverdlov, Říjnová revoluce, Rudý východ pro oblast Turkestánu a Sibiře, Rudý kozák zaměřený na Kubáň a Don) a spadaly pod Oddělení pro instrukční, propagační a agitační agendu Ústředního výkonného výboru strany. Šmeral, Bohumír. Pravda o sovětovém Rusku. Denní záznamy z cesty do proletářské říše. Praha: Ústřední dělnické nakladatelství, 1920, s. 31.

[11] Olbracht, Ivan. Obrazy ze soudobého Ruska III. Praha: Fr. Borový, 1920, s. 57–64, Šmeral, B. Pravda o sovětovém Rusku, s. 32–36. Šmeral také uvádí, že jedním z agitačních pracovníků vlaku Rudý kozák byl i gymnaziální profesor z Čech. Obrazový materiál k propagačním vlakům viz Moynahan, Brian. Rusko 20. století. Dějiny slovem i obrazem. Praha: Svoboda, 1995, s. 122–123. Autor na stejném místě též uvádí, že k propagandistickým účelům byly stejným způsobem využívány i parníky.

[12] Letoun Maxim Gorkij zdaleka nebyl jediným využitím letectví v rámci sovětské propagandy, k tomu se dají zařadit i četné rekordní dálkové lety, jako byl například let letounu Křídla sovětů na trase Moskva–Berlín–Řím–Londýn–Varšava–Moskva v roce 1929. Viz Včelička, Géza. Dvě města na světě. Praha: Karel Borecký, 1935, s. 87–94 a tentýž, VČELIČKA, Géza. Dvě města na světě. Praha: Mír, 1950, s. 375, 380–382.

[13] Figes, O. Natašin tanec…, s. 399–403, 479–481.

[14] Viz Lejbeľman, Michail. 65 ljet nazad byl rasstreljan Michail Koľcov. In Cascade Russian Newspaper, 231, 232, 233/2005, Glanc, Tomáš. Lexikon ruských avantgard. Praha 2005, s. 84–88.

[15] Autorem byl sovětský malíř, grafik a karikaturista Dmitrij Stachievič Moor, vl. jm. Orlov.

[16] El Lisickij – vl. jménem Lazar Markovič Lisickij Eliezer. Viz Glanc, T. Lexikon ruských avantgard. Praha: Libri, 2005, s. 179–180, 237–238.

[17] Se sovětskou propagandistickou fotografií a fotomontáží se setkáváme v československých meziválečných rusikách velmi často – za všechny v dílech F. Klátila, F. Kubky, G. Včeličky. Panoramatické fotografie jsou použity například i v předválečném vydání Fučíkovy práce V zemi, kde zítra již znamená včera. Viz Fučík, Julius. V zemi, kde zítra již znamená včera. Praha: Karel Borecký, 1932, s. 48–49, 128–129, 160–161, 352–353.

[18] Glanc, T. Lexikon…, s. 164–165.

[19] K sovětskému meziválečnému filmu obecně FIGES, O. Natašin tanec…, s. 385–393, k jeho reflexi v meziválečném Československu viz Linhart, Lubomír. Sovětský film. In Nejedlý, Zdeněk, a kol. (eds.) Sovětský svaz – umění. Praha: Pavel Prokop, 1935–36, s. 197–236, nebo Linhart, Lubomír. Malá abeceda filmu. Praha: Dobrá četba, 1930.

[20] Témata byla např.: Jak se stravuje Moskva, Na sovět. parníku, Jak se změnila tvářnost naší země, Večer Rudé armády – viz Sedláček, J. Pro zemi milovanou…, s. 207 a násl.

[21] Srov. Bouček, Jaroslav. Jan Slavík – Příběh zakázaného historika. Praha: H&H, 2002, s. 56–60, k tématu též příspěvek M. Sokolova Ян Славик, русская эмиграция и радиовещание из Чехословакии на советскую Россию na konferenci Jan Slavík, život plný střetů pořádané Slovanskou knihovnou 29.–30. 4.2008.

[22] SSSR na strojke, USSR in Construction, UdSSR im Bau, URSS en construction, Moskva: GIZ, OGIZ, Iskusstvo, 1930–1938.

[23] Glanc, T. Lexikon…, s. 179–180, 237–238, 260. K fotografům viz stručné biografie na www.sovietphotographers.com a www.schicklerart.com, k časopisu například Kozloff, M. Looking backwards on the USSR in construction., tamtéž, 12. 3. 2007. Prací některých autorů fotografií se zabývá i publikace Moynahan, Brian. Rusko 20. století. Dějiny slovem i obrazem. Praha 1995.

[24] Uvádění angažovaných osob v tiráži se později ukázalo problematické zejména v období procesů a čistek, a tak ve druhé polovině 30. let tiráž postupně mizí. Z výše uvedených osob se kromě M. Gorkého všichni stali oběťmi stalinského teroru v rozmezí let 1937–1940.

[25] Stránka odpovídající současnému formátu A3.

[26] Za všechny SSSR na strojke, OGIZ, Moskva, 1932, č. 10, 1933, č. 2, 1934, č. 7–8.

[27] Tamtéž, 1935, č. 12.

[28] Tamtéž, 1938, č. 5–6.                                                                                          

[29] Za vrchol kultu osobnosti však lze považovat zejména poválečný ročník 1949, zejména č. 12, které je celé věnované J. V. Stalinovi a oslavě jeho 70. narozenin – obsahuje celou řadu zobrazení legitimizujících Stalina jako jednoho z předních vůdců revoluce již od jejích počátků v roce 1917.

[30] K tématu např. Cháb, Václav. Cesta Sovětským svazem. Praha: Svaz národního osvobození, 1935, s. 76–90, Včelička, Géza. Dvě města ve světě, s. 92–94, Nezval, Vítězslav. Neviditelná Moskva. Praha: Fr. Borový, 1935, s. 71 a násl., 120–123, Gide, A. Retuše k mému návratu ze Sovětského svazu. Praha: Julius Albert, 1937, s. 64. Michail Koľcov – od roku 1920 v tiskovém oddělení Lidového komisariátu zahraničních věcí, později též předseda zahraničního oddílu Svazu spisovatelů SSSR. Viz Lejbeľman, M. 65 ljet nazad byl rasstreljan Michail Koľcov. In Cascade Russian Newspaper, Baltimore, 231, 232, 233/2005, internet. příloha – www.kackad.com, 8. 6. 2008.

[31] SSSR na strojke, OGIZ, Moskva 1930, č. 1, s. 36–39.

[32]Tamtéž, 1930, č. 4, s. 1–32, 1932, č. 10 – jedná se o číslo věnované uvedení komplexu do provozu, které obsahuje i slavnou montáž El Lisického s portrétem Stalina a rukou na spouštěcí páce, 1934, č. 3.

[33] Tamtéž, 1934, č. 3.

[34] Tamtéž, 1933, č. 12.

[35] Tamtéž, 1930, č. 5–6, s. 24–25.

[36] Tamtéž, 1933, č. 8.

[37] Tamtéž, 1932, č. 7.

[38] Tamtéž, 1930, č. 1, s. 40–45., č. 5–6, s. 9–17, č. 10–11.

[39] Tamtéž, 1930, č. 4, s. 30–31, USSR im Bau, 1931, č. 3., s. 22–24, č. 6, s. 36–37, 1932, č. 2, 11, 12, 1934, č. 3., 1937, č. 6, 7, 1938, č. 7 a rekreaci věnované č. 1/1936.

[40] Tamtéž, 1932, č. 1, tématu samotného Magnitostroje, avšak bez Viktora Kalmykova, se týká i číslo 9, roč. 1930, s. 14–15.

[41] Tamtéž, 1932, č. 4.

[42] USSR im Bau, 1931, č. 6, s. 9, 36–37, 1933, č. 1.

[43] Tamtéž, 1933, č. 2, 1938, č. 5–6.

[44] Tamtéž, 1933, č. 11, s. 12–13, UdSSR im Bau, 1938, č. 3.

[45] UdSSR im Bau, 1938, č. 3., SSSR na strojke, 1938, 5–6.

[46] Tamtéž, 1934, č. 4, zde je mj. zobrazena i vzorová pracovní komuna OGPU v Bolševu, viz níže.

[47] Tamtéž, 1933, č. 12.

[48] Tamtéž, 1934, č. 6. K Lysenkovi a jeho úloze v sovětské vědě viz Soyfer, Valery. Rudá biologie. Brno 2005.

[49] Tamtéž, 1933, č. 9, 1934, č. 10 – speciální číslo věnující se expedici a následné záchranné akci posádky z Čeljuskina.

[50] Tamtéž, 1933, č. 5.

[51] Tamtéž, 1935, č. 6.

[52] Tamtéž, 1937, č. 9–12, 1935, č. 12.

[53] Tamtéž, 1935, č. 6, 1937, č. 8 – číslo věnované reportážnímu cyklu o pionýru Igoru Fominovi a jeho družbě s dětmi ze Španělska, zmítaného občanskou válkou, v pionýrském táboře Artěk.

[54] USSR im Bau, 1931, č. 10 – věnované Tadžikistánu, 1933, č. 10 věnované Turkmenistánu, 1933, č. 11 věnované Burjato-mongolské ASSR, 1936, č. 9 věnované Čuvašské ASSR, 1938, č. 3 věnované Kirgizské SSR.

[55] SSSR na strojke, 1932, č. 9, věnované Ojrotům, součástí je i reportáž s názvem „Kochajeva se vydává na cestu“ popisující opuštění tradičních hodnot u mladé ženy z této menšiny a její přerod v sovětského člověka (viz s. 24–31), dále číslo 11 z téhož ročníku věnované Jakutsku, r. 1934, č. 12 věnované menšinám na ostrově Sachalin.

[56] Tamtéž, 1933, č. 5.

[57] Tamtéž, 1933, č. 3, věnované oblasti Povolží.

[58] Tamtéž, 1932, č. 10, 1934, č. 3.

[59] Tamtéž, 1930, č. 9, s. 22–23.

[60] Tamtéž, 1933, č. 1, 1936, č. 11, automobilová expedice viz SSSR na strojke, r. 1934, č. 2.

[61] Zmiňován byl zejména CAGI (Centralnyj Aero-Gidrodynamičeskij Institut).

[62] Tamtéž, 1932, č. 6 věnované letectví a r. 1934, č. 2 věnované mimo jiné stratosférickým letům.

[63] Tamtéž, 1930, č. 4, s. 33 a následující – budování turkestansko-sibiřské dráhy (Turksib).

[64] Tamtéž, 1932, č. 8, 1938, č. 8.

[65] Tamtéž, 1931, č. 1–2, s. 16–30.

[66] Tamtéž, 1931, č. 1–2, s. 31–40.

[67] Tamtéž, 1930, č. 7–8, s. 1–48, USSR im Bau, 1931, č. 9.

[68] USSR im Bau, 1931, č. 11.

[69] SSSR na strojke, 1934, č. 7–8.

[70] Tamtéž, k sovětskému parašutismu viz specializované číslo 1935/12.

[71] Tamtéž, r. 1934, č. 9, 1937, č. 8.

[72] Mj. SSSR na strojke, r. 1937, 9–12. S připomínkami k nadhodnocenému objemu vykonané práce se můžeme setkat mj. u A. Gida. Viz Gide, André. Návrat ze Sovětského svazu. Praha: Družstevní práce, 1936, s. 23.

[73] SSSR na strojke, 1934, č. 2 s podtitulem Pověst o třech bolševických vítězstvích věnované úspěchům sovětského člověka pod vodou, na souši či ve vzduchu – jednalo se o tzv. Expedici podvodních prací zvláštního určení (EPRON), automobilovou expedici skrze poušť Kara-Kum, dobytí Stalinova štítu (pik Stalina, později pik Kommunizma, nyní pik Ismail Samani), nejvyššího vrcholu SSSR, a rekordní let stratosférickým balonem „SSSR“.

[74] Například SSSR na strojke, r. 1937, č. 9–12.

[75] SSSR na strojke, r. 1937, č. 9–12, 1938, č. 1, 2, 4, 1949, č. 12.

[76] SSSR na strojke, roč. 1949.


Celá studie | Autor: Mgr. Jan Lomíček | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.