Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy

Vydáno dne 15. 12. 2008 (4392 přečtení)

Mgr. Zuzana Marie Kostićová (1980); Středisko ibero-amerických studií FF UK, iberoamerikanistika, mezoamerická a zvláště mayská kultura a náboženství.

Posudky:

doc. Mgr. Markéta Křížová, Ph.D., Středisko ibero-amerických studií FF UK - ZDE

Mgr. Radek Chlup, Ph.D., Ústav filosofie a religionistiky FF UK - ZDE


Abstract:

The Relaciones histórico-geográficas offer an image of postclassic Maya religion in which the central protagonist is a god-priest Kukulcan-Quetzalcoatl, a mythical leader who arrived to the area bringing an “idolatry” with him. While the traditional theories explain this event as a real migration of a group of Tula Toltec led by a real person called Kukulcan and the “idolatry” is understood as a central Mexican influence on the Maya religion, this article offers an alternative explanation, interpreting Kukulcan’s arrival as a mythical event and the “idolatry” as a typical element of civilization which this cultural hero teaches to the Maya. At the same time, it is impossible to insert this arrival to a determinate period of time – I insist that this event is entirely mythological.

Klíčová slova:

Mexiko, Mayové poklasičtí, Chichén Itzá, Quetzalcoatl, Kukulcan, Relaciones histórico geográficas, mayské náboženství, mayské mýty, Mezoamerika předkolumbovská, Latinská Amerika předkolumbovská


Obsah:

Co jsou Relaciones

„Modloslužebnictví“ a lidské oběti

Původ „modloslužby“ a příchod Opeřeného hada

Opeřený had ve světle historických interpretací

Opeřený had a lidské oběti

Kukulcan na Yucatánu

Závěr

Literatura


Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy

Co jsou Relaciones

Relaciones histórico-geográficas, respektive „dějepisně zeměpisné zprávy“, jak by se dal tento název přeložit do češtiny, je soubor textů psaných ve španělštině z druhé poloviny šestnáctého století. Za jeho vznik vděčíme španělskému králi Filipovi II., jenž si velice dobře uvědomoval, že chce-li vytěžit ze svých nově dobytých kolonií maximální ekonomický prospěch, musí být dobře obeznámen se situací v každém jejich regionu. Tak spatřilo světlo světa několik sérií obsáhlých dotazníků, podle nichž měli vlastníci jednotlivých encomiendas zpracovat podrobnou zprávu pro svého krále.

Informace, které každé interrogatorio požadovalo, se nicméně neomezovaly pouze na popis přírodních podmínek, nerostného bohatství a hustoty osídlení, jak bychom očekávali u takto silně hospodářsky motivovaného dotazníku, ale zahrnovaly i otázky po předkolumbovské historii a starém náboženství původních obyvatel, průběhu evangelizace, stavu církve v tom kterém místě atd. Aby zajistil, že skutečně dostane pokud možno od všech důkladně zpracované zprávy, pověřil Filip II. kontrolou plnění svého nařízení inspektory, takzvané visitadores, kteří měli standardně za úkol provádět inspekci držitelů půdy a hodnotit jejich politiku a ekonomická opatření, jakož i dodržování královských zákonů na ochranu indiánů. Zejména visitador Juan de Ovando y Godoy se zasloužil o to, že většina encomenderos skutečně dotazníky s odpověďmi odevzdala, většina zpráv tudíž pochází z doby jeho působení, respektive z let 1568–1571.

Naneštěstí zprávy často nejsou úplné – případy, kdy latifundista skutečně odpověděl na všechny položky, které dotazník obsahoval, jsou velice řídké, až výjimečné. Držitelé půdy pak velmi málokdy přistupovali k sepisování odpovědí jednotlivě. Někteří z nich pověřili tímto úkolem své správce nebo jiné podřízené: často to pak byli sami indiáni, tedy osoby prakticky nejpovolanější, kdo zprávy vyplňoval. Jindy se encomendero sešel se svými kolegy z okolních regionů a vyplnili zprávy společně. Tak si sice Španělé ušetřili práci, ale hodnota jejich textů se tím významně snížila. U části otázek od sebe někteří encomenderos opisovali zcela doslovně, ti méně bystří dokonce někdy zapomněli změnit i jména svých měst, díky čemuž alespoň víme, která ze zpráv byla originál a které jsou kopie.

Většina informací, které zprávy podávají o náboženství, se nachází v dotazníku pod čísly 14 a 15, která míří k historii a náboženským představám. Naneštěstí právě tyto dvě otázky patří k těm, s jejichž odpověďmi se Španělé často vůbec nezatěžovali. Zároveň velká většina z těch, kteří je zodpověděli, zcela doslovně opisovala, takže ve skutečnosti máme z Relaciones jen velmi málo informací. O to jsou však zajímavější.  

„Modloslužebnictví“ a lidské oběti

Většina těch, kdo ve svých zprávách reflektovali předkolumbovskou historii a náboženství, se zmiňuje jak o „modloslužebnictví“, tak o krvavých obětech. Můžeme se nicméně dozvědět i další věci, například náznaky druhotné legitimace španělské conquisty, jsou zde zmínky o „proroku“ Chilamu Balamovi atd.

 Relación de Mérida, která je ze všech nejobsáhlejší, jelikož se snaží zodpovědět všechny otázky, mluví o lidských obětech a uctívání starých bohů takto:

 „…a tito kněží konali za všechen lid veřejně obecné oběti ptačích a zvířecích srdcí a krve a při velkých svátcích obětovali srdce mužů, dětí i žen, ačkoli takové oběti prováděli málokdy, a hlavní modly, kterým obětovali, byly sochy lidí stejných jako oni, kteří bývali významnými a důležitými osobnostmi a které vzývali s ďábelskou vynalézavostí, aby jim byli přízniví ve válkách a darovali jim dobrou sezonu a prodloužili jim život, protože chápali, že mají duši a že po smrti půjdou do pekla a tam budou muset snášet větší či menší mučení vzhledem k dobrému či špatnému životu, který vedli; stejně tak měli zprávy o tom, že kdysi žili bez model, poté však kvůli úpadku zvyků a příchodu cizinců začali uctívat idoly.“[1]

Dozvídáme se zde množství velice zajímavých informací o autochtonní interpretaci obětí. Je samozřejmé, že celý tento úryvek je silně ovlivněn pisatelovou křesťanskou vírou a jeho ostrým odsudkem zavrženíhodných pohanských praktik starých Mayů. Na druhou stranu některé motivy, jak uvidíme, se opakují i v jiných zprávách poměrně často, takže zkreslení je o něco méně pravděpodobné.

Za prvé je zde patrný euhémeristický přístup k mayským božstvům, která autor prohlašuje za pouhé zbožštělé lidské bytosti. Tento přístup pravděpodobně není jen produktem pisatelovy relativizace předkolumbovského náboženství – je třeba mít na paměti, že obrovsky významnou součást mayského náboženského života tvořil kult předků a že bohové byli často uctíváni i jako zakladatelé rodových linií, nebo dokonce první prapředkové člověka vůbec. Ostatně sama otázka „modloslužebnictví“ Mayů je velice zajímavá. Je dnes poměrně těžké posoudit, nakolik byl pro ně fyzický obraz božstva zároveň božstvem samým, respektive jestli pojímali idol jako věc, v níž se zobrazuje a zjevuje božská přítomnost, tedy vlastně jen jako jakýsi komunikační portál mezi božstvem a jeho uctívači, nebo zda sochu považovali přímo fyzicky za božstvo. Pro srovnání můžeme zmínit, jak tento koncept řešili Aztékové. Obrazy a zpodobení božstev (ixiptla) byly pro ně vysoce posvátné. Taková socha byla považována v podstatě za živou, byla oblékána, umývána, krmena a zahrnována dary. Právě z toho důvodu jsou aztécké skulptury jednoduché a hladké – důležitější než socha sama bylo totiž její odění a ozdoby, někdy i paruka. Sochy musely působit živým dojmem. Jak jsem zmiňovala, při oběti se do jejich úst mohla vkládat vytržená srdce nebo byla božstvu předkládána v obětní misce cuauhxicalli spolu s krví nebo případně dalšími pokrmy a nápoji. Zároveň si ale Aztékové až palčivě uvědomovali, že jejich božstvo nedlí ve svém obraze absolutně, ale sídlí v nebi nebo zásvětí, a může být dokonce prakticky absolutně transcendentní, přesažné až nedostupné.[2]

V Popol Vuhu je velmi zajímavá pasáž, která může napovědět něco o tom, jak tentýž problém vnímali Mayové. V třetí knize se líčí, jak před prvním východem slunce Tohil, Avilix a Hacavitz chodí, mluví a projevují se podobně jako lidé. Nicméně v okamžiku, kdy poprvé vyjde slunce, změní se kmenová božstva Quichéjů v sochy a od té doby je musí představitelé kmene nosit a komunikace s nimi je obtížnější. Získáváme tak zajímavý obrázek, v němž hraje hlavní roli onen podivný illud tempus před východem slunce, kdy bohové ještě stále utvářeli nehotový svět vlastníma rukama a čas dosud neběžel – nebo běžel zcela jinak a podle zcela jiných zákonitostí.

Citovaný úryvek pak letmo zmiňuje představy o duši a nastiňuje jakousi tanatologii, která je dosti zdeformovaná křesťanským vlivem. Stručně řečeno – na rozdíl od Starého světa, kde pro posmrtný osud člověka bylo obvykle primárně určující jeho chování zaživa, v Novém světě rozhodoval způsob smrti, jelikož naznačoval, jaký bůh si člověka vyvolil. Nejlepší posmrtný osud pak u Aztéků měli válečníci padlí v bitvě a ti, kteří zemřeli na obětním kameni (opět si povšimněme úzké paralely mezi válkou a lidskou obětí). U Mayů máme mnohem méně informací, ale lze se domnívat, že systém fungoval obdobně.

Závěrem je namístě poznámka ke krvavé oběti – autor textu zdůrazňuje, že nejobvyklejší obětí byla zvířata, k lidské oběti se přistupovalo jen výjimečně. Tuto informaci ovšem musíme brát za bernou minci pouze pro koloniální období a ve specifickém kontextu. Je nejspíš faktem, že toto pravidlo platilo pro venkovské a chudé komunity, ve městech, zvláště v těch významnějších, jako Chichén Itzá, Uxmal nebo Mayapán, se pravděpodobně obětovalo častěji. Je ale samozřejmě velice těžké nalézt pro takové tvrzení důkazy pro nebo proti. Obecně platí, že lidská oběť je jen těžko rozpoznatelná archeologicky, nejedná-li se o uzavřenou hrobku nebo jiný jednoznačný kontext. Hlavní potíž je s tím, že není zcela jasné, jak se nakládalo s těly obětovaných – s největší pravděpodobností však nebyla pohřbívána stejným způsobem jako „standardní zesnulí“, ale mohla být například incinerována nebo jen tak pohozena napospas divoké zvěři, takže by po těle nejspíš nezůstaly žádné archeologicky doložitelné stopy. Je to podobný problém jako s válkami – pokud nedochází k poboření, pálení nebo jiným víceméně rituálním zásahům do tváře města, je válka archeologicky prakticky nerozpoznatelná, stejně jako lidská oběť. A nejspolehlivější zdroj, totiž primární psané prameny, o počtu a pravidelnosti lidských obětí mlčí. Mayové prostě o lidské oběti příliš nemluvili, a pokud, tak často jen v náznacích nebo v těžko pochopitelných alegoriích. A to bohužel platí jak o klasických hieroglyfických nápisech, tak o koloniálních pramenech v latince. O přesných počtech obětovaných při té které příležitosti, které můžeme vyčíst z aztéckých kodexů, si může nechat mayista jenom zdát.  

Původ „modloslužby“ a příchod Opeřeného hada

Nejzajímavější jsou poslední řádky citátu. Autor zde zmiňuje, že kdysi Mayové své modly neuctívali, pak však upadli, zkazili se a pod vlivem příchodu cizích přistěhovalců začali se svými odsouzeníhodnými praktikami. Tato zmínka není rozhodně ojedinělá, jelikož v dalších zprávách najdeme podobné informace. Například Relación de Tali y Chunhuyub uvádí:

„…a oběť se skládala z krve zvířat a lidských srdcí, když to bylo možné, a předkládali kopál, což je místní kadidlo, a drahé peří a drahokamy, když je mohli sehnat, a nebude to ani tisíc let, co uctívají modly, protože pánové z Chichenizy [Chichén Itzá] a jejich vazalové chtějí říci, že nebyli modloslužebníci.“[3]

V tomto nejasném a mírně konfuzně napsaném úryvku referuje autor k obětní praxi a zmiňuje další důležitá fakta, například význam kopálového kadidla při provádění rituálu a také oběti cenností. Především tu však zaznívají táž slova jako v předchozím úryvku: Mayové se neklaněli vždycky hliněným bohům, kdysi totiž žádnou idolatrii nepraktikovali, ale pak došlo ke změně. Tuto změnu podrobně vysvětluje několik vzájemně okopírovaných Relaciónes, kde autoři někdy dokonce týmiž slovy popisují, jak došlo k nastolení kultu bohů. Relación de Tekanto y Tepakan například konstatuje:

„Říká se, že první obyvatelé Chichenyzy [Chichén Itzá] nebyli modláři, dokud do onoho kraje nepřišel Ku Kalcan [Kukulcan], mexický kapitán, jenž je naučil idolatrii, nebo nutnosti, jak říkají, naučil je uctívat modly.“[4]

V Relación de Motul se dozvíme:

„Co se týče uctívání, znali jediného Boha (…), pro nějž měli vystavěný chrám s kněžími, jimž přinášeli dary a almužny, aby ti je předložili Bohu, a uctívali tímto způsobem, dokud nepřišel z míst mimo tuto zem velký vládce se svým lidem zvaný Kukulcan, přičemž on i jeho lidé uctívali modly, a od té doby začali obyvatelé této země modloslužebničit.“[5]

Jméno Kukulcan v této pasáži se samozřejmě nevztahuje na „lid“, jak zdánlivě naznačuje špatně formulovaná věta tohoto španělského encomendera, ale na onoho „velkého vládce“ či „mexického kapitána“, jak o něm mluví předchozí citát. Další bližší informace můžeme získat například z Relación de Muxuppipp:

„Staří z této provincie říkají, že kdysi dávno, je tomu zhruba osm set let, se v této zemi neuctívaly modly, a poté, co do ní vstoupili Mexičané a přivlastnili si ji, jistý kapitán, který si říkal Quetzalquat [Quetzalcoatl] v mexickém jazyce, což v našem značí peří hada, a mezi sebou takto plaza nazývají, protože tvrdí, že má peří, a tenhle takto zvaný kapitán zavedl v této zemi idolatrii a užívání model místo bohů, které dával vyrábět ze dřeva a hlíny a kamene, a dával je uctívat a předkládali jim mnoho věcí jako úlovky, zboží a především krev ze svých nosů a uší a srdce některých, které v jejich službách obětovali, a vykuřovali je vykuřovadly s kopálem, což je místní kadidlo…“[6]

V několika zprávách se také setkáme se zmínkami o nutnosti, jak jsme už viděli v Relación de Mérida a jak udává rovněž Relación de Dzidzantun:

„Byli velmi jednoduší a neuctívali modly ani nedělali žádné oběti, dokud s postupem času nutnost, jak říkají, je nenaučila idolatrii.“[7]

Tyto citáty nám představují širokou škálu informací v různém stupni zkreslení, které encomenderos získali od svých podřízených nebo opsali od svých sousedů.

Mayové kdysi dávno neuctívali modly, ale pak přišli Mexičané a zkazili je. Tak by se dala shrnout hlavní linie, která se vine všemi citovanými texty (a dalšími pasážemi v Relaciones, které jsem necitovala – zprávy skutečně oplývají touto informací, opakovanou stále dokola, někdy v doslovném znění, stejném či téměř stejném jako to, které jsem citovala z Relación de Tekanto y Tepakan). Autor Relación de Motul přidal navíc krátkou urmonoteistickou pasáž, v níž mluví o dávném jednobožství obyvatel Yucatánu a o jejich znalosti křesťanského jediného Boha.

Chci podotknout, že takové interpretace či snaha nalézt dávné, pozapomenuté zbytky křesťanství v domorodých náboženstvích Ameriky nebyla vůbec výjimečnou věcí. Kristus v Novém zákoně explicitně posílá své apoštoly do celého světa – zejména pro teology tudíž nebylo možné, aby Amerika zůstala opomenuta. A jelikož nejdále došel apoštol sv. Tomáš, hledaly se důkazy o jeho působení v Novém světě (a také se často nacházely, minimálně v očích mnichů a kněží, kteří přišli do Nového světa hlásat evangelium). Náš encomendero nebyl rozhodně jediný, kdo autoritativně tvrdil, že kdysi dávno žili indiáni ve světle Kristově a teprve postupem času jim Ďábel zatemnil mysl a donutil je k pohanským praktikám, případně dokonce k lidským obětem.

Nicméně i zdrženlivější či prostě stručnější z encomenderů, které jsem citovala, zmiňují, že původně idolatrie na Yucatánu neexistovala, a jedním dechem vyslovují Kukulcanovo jméno. A že se nejedná nutně o opisování, dokazuje fakt, že jeden z autorů zpráv dokonce zmiňuje středomexickou verzi jména tohoto záhadného „mexického kapitána“, byť zkomoleně. Quetzalcoatl znamená totéž co Kukulcan, totiž Opeřený had.   

Opeřený had ve světle historických interpretací

Quetzalcoatl není historická bytost, byť existovaly a marginálně dosud existují teorie, které se ho snaží zařadit mezi významné vládce nebo kněze města Tuly de Allende, předpokládaného toltéckého Tollanu. Jedná se o božstvo, jehož uctívání máme doložené přinejmenším u Aztéků a poklasických Mayů a jež v sobě spojuje několik dalších božských postav a symbolů zemědělství, deště a plodnosti.

Podle poklasických aztéckých pramenů Quetzalcoatl tak miloval své poddané, že zakázal obětování lidí a místo něj nařídil předkládat bohům malá zvířata, hady, květiny, motýly atd. Sám se věnoval sebeobětním praktikám – sebeoběti krve, hladovění, sexuální abstinenci, odpírání si spánku atd., což byly výsostné povinnosti vládce po celé Mezoamerice. Quetzalcoatlův rival Tezcatlipoca nicméně lstí a úskoky způsobil, že Quetzalcoatl porušil svou rituální čistotu, a musel Tollan opustit: následně Tezcatlipoca opět zavedl lidské oběti. Mýtus o Tollanu je tudíž úzce spjat s touto rituální praxí, nicméně jeho interpretace je nesnadná. V každém případě vrhá světlo na lidskou oběť jako na něco ambivalentního, co je sice třeba vykonávat (protože mýtus končí jejím opětovným ustanovením), ale co je zároveň v jistém smyslu negativní, jelikož ideální vládce z lásky ke svému lidu oběť ruší.

Historizující interpretace mýtu o Tollanu a fakt, že nejen v Relaciones se nalezlo tolik zmínek o tomto „mexickém[8] kapitánovi“ na Yucatánu, který je na východ od Tuly, vedly k teoriím, že Quetzalcoatl po (pravděpodobně) vojenské porážce odešel se svým lidem na východ, ustanovil se vládcem v dobytém městě Chichén Itzá a hluboce ovlivnil mayskou kulturu a především architekturu, umění a náboženství. Badatelé naklonění této teorii, především pak její autor Alfred Tozzer[9], upozorňují na zarážející podobnost některých staveb Tuly a Chichénu a tematizují posun v klasickém mayském náboženství směrem k militarismu, zvýšení počtu lidských obětí a výrazné „mexikanizaci“, kterou dokládají reliéfy z Chichén Itzá, na nichž zcela evidentně vystupují elitní vojenské řády orlů a jaguárů, prvek, který bývá spojován především s Aztéky. Celkově pak bylo těmito autory nahlíženo poklasické období jako období úpadku, silně kontrastující s mírumilovným a umělecky nesmírně zdobným obdobím klasickým.

Teorie o pacifismu klasických Mayů a o „civilizaci kněží a umělců“ vzaly nicméně brzy za své a epigrafie dnes vrší další a další důkazy o tom, že válka a prolévání krve (ať už vlastní nebo cizí) byly pro staré Maye od počátku naprosto klíčovými úkony. V posledních letech se zároveň epigrafové a ikonografové odklánějí i od ideje vlivu Tuly na Chichén a uvažuje se o tom, že obě města jsou ukázkami nového mezinárodního slohu, který se začal šířit v Mezoamerice po rozpadu mayských států klasického období a především po pádu středomexické supervelmoci Teotihuacanu; následovaly obrovské migrace obyvatel, navíc posílené příchodem nahuaských kmenů ze severu Mexika a jihu dnešních Spojených států.[10]

Mýtus o Quetzalcoatlovi a Tollanu se podle velké části autorů stal klíčovým motivem tohoto nového raně poklasického směru, který samozřejmě nezasáhl jen umění, ale i politickou a vojenskou organizaci, myšlení, náboženství, mýty, písmo atd.[11] Bez ohledu na to, zda mají pravdu ti badatelé, kteří drží historicitu Opeřeného hada jako stejnojmenného kněze tohoto boha, který mohl případně vést část Toltéků nebo Nonoalků migrujících na východ, je pravděpodobně nejpřesnější vidět tajemného Kukulcana jako boha a mytického kulturního hrdinu, který přináší civilizaci a který byl zároveň pro velkou část mezoamerických národů zdrojem legitimity královské moci.[12]

„Nutnost“, o níž mluví Relación de Dzidzantun, zde ovšem není chápána negativně, jak si ji možná vyložil Španěl, který zprávu psal, ale pozitivně. Náboženství, rituální praxe a tím vyjadřovaná vděčnost bohům za své stvoření byly nejen v Mezoamerice hlavním znakem civilizace. Mýtus o čtyřech antropogoniích z Popol Vuhu dokonce ukazuje, že správné dodržování náboženských předpisů a provádění rituálů je přímo nutnou součástí lidské podstaty – ateisté či nevděčníci jsou nepodaření lidé a musí být zničeni. Mluví-li pak příslušné Relaciones o „prvních obyvatelích Chichén Itzá, kteří nebyli modláři“, mají s největší pravděpodobností na mysli opět jakýsi illud tempus, čas, kdy se svět teprve tvořil, kdy bohové žili mezi lidmi a učili je, jak mají obdělávat půdu, pálit hlínu a uctívat své stvořitele. Čas, kdy byl člověk sotva víc než němá zvířata.   

Opeřený had a lidské oběti

Na druhou stranu tu najdeme explicitní spojení ideálního města a archetypálního božského vládce s lidskými oběťmi, zde se dokonce přímo říká, že je Quetzalcoatl či Kukulcan naučil „idolatrii“ a rituální praxi. V mýtu o Tollanu se nicméně setkáváme s přesně opačným přístupem tohoto boha – Quetzalcoatl zakazuje lidské oběti a namísto nich nechává obětovat hady a motýly a prolévá svou vlastní krev. Tento radikální rozpor je jedním z klíčových momentů mýtů quetzalcoatlovského cyklu – bůh je v textech zpodobován zároveň jako asketický kněz, který odmítá obětovat lidi a namísto nich klade na obětní kameny motýly, hady a květiny, na druhou stranu v jiných pramenech nebo v jiných pasážích týchž pramenů je zachycen jako krutý a nelítostný válečník a nemilosrdný šiřitel a propagátor lidských obětí.

Značný význam tohoto paradoxu uniká pozornosti badatelů především pro obrovskou tendenci k idealizaci Quetzalcoatla zejména v mexických badatelských kruzích, ale i jinde. V mnoha dílech se setkáme s argumentací, že Quetzalcoatl, ať už se jednalo o božstvo, nebo o historickou postavu, byl jakýsi posvátný vizionář, který do krvavého náboženství prosáklého lidskými oběťmi přinesl ozdravný vánek v podobě milosrdenství, laskavosti a umírněnosti ne nepodobný jakési obdobě křesťanské lásky k bližnímu,[13] humanistické orientace na člověka a jeho individuální důstojnost[14], nebo dokonce počínajícího subjektivismu a antropocentrismu, který má odpovídat weberovskému procesu vzniku kapitalismu z lůna protestantské etiky.[15] Tyto texty, byť jsou evidentně silně ovlivněny evropskými kosmologiemi a osobními náhledy svých autorů na svět , mohou být celkem užitečné – právě svou absurditou. Poukazují totiž na fakt, že právě bez akceptování paradoxu obapolné podoby boha jako Quetzalcoatla „laskavého“ a Quetzalcoatla „krutého“ se z mýtu stane zploštělé vyprávění, z nějž zcela vyvanula mezoamerická specifičnost a které se stalo pouhým nástrojem v nesmyslném vědomém i podvědomém ideologickém boji proti dávno zaniklým lidským obětem.

Nelze-li však protiklady smířit, jak je pak máme interpretovat? Z pohledu Popol Vuhu a celkového mezoamerického pohledu na lidské oběti existuje podle mého názoru jediný možný závěr – mýtus o pádu Tollanu je mezoamerickou variantou vyprávění o hybris, v níž člověk upřednostní své vlastní osobní zájmy před zájmy ostatních bohů. Lidská oběť, jak jednoznačně vysvítá z mayských pramenů,[16] nebyla v žádném případě chápána pouze pozitivně – existuje mnoho dokladů o tom, že se jednalo o obávaný rituál, u něhož se ani nejotrlejší místní pozorovatelé neubránili děsu. Nicméně, jak jsem zmiňovala v případě Popol Vuhu, zároveň šlo o nejvyšší a primární povinnost člověka vůči svým stvořitelům, jejíž neplnění bylo třeba po zásluze potrestat. Z tohoto hlediska je pád Quetzalcoatla oprávněným trestem za strašlivou pýchu, ne nepodobný trestu Prométheovu nebo Šalamounovu. Zároveň však i tak zůstává dál symbolem ideálního vládce, nositele civilizace a dokonalého kněze. V rámci jeho pozdějšího kultu pak vyvstávají lidské oběti jako inherentní součást mezoamerických náboženství, která se v pojetí Relaciones stávají stává dokonce jakýmsi leitmotivem šíření kultury a civilizace.

Kukulcan na Yucatánu

Zbývá stručně zmínit již tisíckrát položenou otázku, u níž neexistuje obecný konsenzus, totiž zda Kukulcan zavítal na Yucatán osobně coby historická osobnost, jako božstvo v podobě svého stejnojmenného velekněze anebo jen jako jakýsi vliv středomexických náboženství nesený skrz migrace obyvatelstva a po obchodních cestách. Považuji tuto problematiku za velmi přeceněnou a ve shodě s Charlesem Lincolnem[17] se především domnívám, že ve světle fakt můžeme označení Kukulcan prohlásit spíše za titul než za osobní jméno, a to ať už se jednalo o hodnost spíše náboženskou (jako tomu bylo u vysokých kněží quequetzalcoa u Aztéků) nebo spíše politickou (jak píše Lincoln). Za velmi atraktivní považuji zejména interpretaci zmiňovanou v Popol Vuhu, podle níž je opeřený had ve skutečnosti nahualem mocného vládce, tedy jakýmsi zvířecím protějškem, do něhož se dotyčný mohl dle své libosti převtělit. Čím mocnější pak takový muž byl, tím elitnější nahualy mohl mít – nejvýznamnější králové-válečníci se dokázali přeměnit třeba v orla, jaguára anebo právě v opeřeného hada.

Samotné vyprávění o příchodu Kukulcana můžeme pak směle prohlásit za ryze mytické či myticko-historické – kroniky poklasických Mayů jsou plné příchodu „cizinců“ vedených božstvem nebo elitním válečníkem, ať už se jedná o Quichéje a jejich boha Tohila, neznámé cizince (Itzy?) a jejich boha či vládce Kukulcana nebo Itzy a jejich boha Itzamnu, případně celé rody – Cocomy, Itzy, Xiuy atd. Nelze ani vyloučit, že tyto informace často pocházejí ze vzájemné etnické nevraživosti yucatánských rodů, u nichž vzájemné nadávání do „cizinců, kteří neumí pořádně yucatécky“, fungovalo jako pokus o diskreditaci nepřítele nebo politického konkurenta. Skvělým dokladem toho jsou knihy Chilama Balama.  

Závěr

Relaciones se tudíž zmiňují o Kukulcanovi jako o vojevůdci a kulturním hrdinovi, který přinesl na Yucatán civilizaci, a to nejen v podobě řemesel a umění, jako na náhorní planině, ale především jako náboženství a uctívání bohů. Otázka po historických podrobnostech tohoto „příchodu“ je pak dle mého názoru stejně irelevantní, jako kdybychom se ptali, kdy že to přesně přinesl Prométheus starověkým Řekům oheň – jedná se prostě o univerzální mýtus o posvátném vládci/božstvu a původu kultury, který navíc není omezen pouze na mayskou oblast, ale s jeho obdobami se můžeme setkat i leckde jinde, a to nejen v Mezoamerice (proslulým srovnáním je třeba Wirakocha u Inků).

Součástí tohoto příchodu pak bylo nastolení „modloslužby“ a lidských obětí, které se nám v tomto světle jeví jako hlavní a nedílná součást mezoamerického pojetí lidství: onen jakýsi illud tempus před tím, než „Kukulcan a jeho lid“ dorazili na Yucatán, je možné v optice quetzalcoatlovských mýtů přirovnat k jakési rajské zahradě, v níž žije prvotní člověk svůj předkulturní život. Na základě středomexických srovnání (zejm. Historia tolteca-chichimeca) však není pravděpodobné, že by přechod od natura ke cultura byl chápán i v Mezoamerice stejně negativně jako například právě v Genesis – naopak, Aztékové často mluvili především o kmenech chichimeca jako o primitivních barbarech a v tomto ohledu je kladli do přímého protikladu s tolteca, obyvateli Tollanu, již byli naopak ztělesněním řemeslné dokonalosti, kulturnosti, kultivovanosti a civilizace obecně.

Konkrétní podoby, v nichž se potom odehrávalo uctívání Kukulcana na Yucatánu, jsou pak dodnes poměrně nejasné a málo studované; za tento stav může především velmi kusá a útržkovitá povaha informací, které o tomto božstvu máme. Jak jsem však zmiňovala, je pravděpodobné, že označení kukulcan bylo, podobně jako u Aztéků, především titulem mocného kněze nebo válečníka; zdá se pak (zejména podle Landových informací), že v poklasickém období existoval rovněž kult boha Kukulcana (nebo případně božstva s tímto titulem), kterému byl například možná zasvěcen pyramidální chrám v Chichén Itzá, zvaný dnes El Castillo; podrobnosti o tomto bohu však zůstávají zahaleny závojem spekulací.

 

Literatura

Carrasco, David. 1982. Quetzalcoatl and the Irony of Empire: Myths and Prophecies in the Aztec Tradition, Chicago, London : University of Chicago Press, 1982.

Garza Camino, Mercedes de la. 1983. Relaciones histórico-geográficas de la gobernación de Yucatán (Mérida, Valladolid y Tabasco), México : UNAM, 1983.

GONZALEZ M., Jose Luiz. 1991. „Quetzalcoatl: Racionalidad y desencantamiento del mundo: Notas sobre un proceso singular en el desarrollo cultural de Mesoamérica“, in: VV.AA., América: Religión y cosmos, Junta de Andalucía, Diputación Provincial de Granada, Sociedad de historiadores mexicanistas, 1991, pp. 123–135.

JONES, Lindsay. 1995. Twin City Tales: A Hermeneutical Reassessment of Tula and Chichén Itzá, Niwot : University Press of Colorado, 1995.

Kostićová, Zuzana M. 2006. „Lidská oběť a sebeoběť v Mezoamerice“ [online], Glosy.info, 20. červenec 2006 [cit. 22. srpna 2008]. Dostupné na WWW: http://glosy.info/texty/lidska-obet-a-sebeobet-v-mezoamerice/

Kostićová, Zuzana M. 2006. Špinavé a trapné rituály: Oběť a sebeoběť krve v latinkou psaných mayských pramenech, nepublikovaná diplomová práce, Ústav filosofie a religionistiky FF UK, Praha, 2006, s. 56–60.

León Portilla, Miguel. 2002. Aztécká filosofie: Myšlení Nahuů na základě původních pramenů, Praha : Argo, 2002.

LINCOLN, Charles E. 1994. „Structural and philological evidence for divine kingship at Chichén Itzá, Yucatán, Mexico“, in: Prem, Hanns J. (ed.), Hidden Among the Hills: Maya Archaeology of the Northwest Yucatan Peninsula, Acta Mesoamericana 7, Möckmühl : Verlag von Flemming, 1994, pp. 164–196.

LINCOLN, Charles E. 1990. Ethnicity and Social Organization at Chichen Itza, Yucatan, Mexico, unpublished Ph.D. dissertation, Department of Anthropology, Harvard University, Cambridge, 1990.

LÓPEZ AUSTIN, Alfredo; López Luján, Leonardo. 1999. Mito y realidad de Zuyuá: Serpiente emplumada y las transformaciones mesoamericanas del Clásico al Postclásico, México : El colegio de México, Fideicomiso Historia de las Américas, Fondo de cultura económica, 1999.

MONTERO DÍAZ, Santiago. 1950. „El mito de Quetzalcóatl“, Cuadernos hispánicos, separatum no 15, Madrid: Ediciones mundo hispánico, 1950, pp. 441–456.

RINGLE, William M. 2004. „On the Political Organization of Chichen Itza“, Ancient Mesoamerica 15, 2004, pp. 167–218.

SÉJOURNÉ, Laurette. 1962. El universo de Quetzalcoatl, México, Buenos Aires : Fondo de cultura económica, 1962.

Tozzer, Alfred. 1922. „Toltec Architect of Chichen Itza“, in: Parsons, E. W. C. (ed.), American Indian Life, New York : B. W. Huebsch, 1922.


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] Garza Camino, Mercedes de la. Relaciones histórico-geográficas de la gobernación de Yucatán (Mérida, Valladolid y Tabasco), México : UNAM 1983, pp. 72–73.

[2] León Portilla, Miguel. Aztécká filosofie: Myšlení Nahuů na základě původních pramenů, Praha : Argo 2002, s. 132–136.

[3] de la Garza, Relaciones histórico-geográficas…, p. 164.

[4] de la Garza, Relaciones histórico-geográficas…, p. 216.

[5] de la Garza, Relaciones histórico-geográficas…, pp. 269–270.

[6] de la Garza, Relaciones histórico-geográficas…, p. 377.

[7] de la Garza, Relaciones histórico-geográficas…, p. 412.

[8] Toponymum „Mexiko“ pochází z nahuatlu, kde původně označovalo aztécké hlavní město Mexico-Tenochtitlan. Mluví-li se v koloniálních dokumentech o Mexicích (mexica) či Mexičanech (mexicano), míní se tím Aztékové, konkrétněji obyvatelé Tenochtitlanu a Tlaltelolka.

[9] Tozzer, Alfred. „Toltec Architect of Chichen Itza“, in: Parsons, E. W. C. (ed.). American Indian Life, New York : B. W. Huebsch 1922, pp. 265–271; Jones, Lindsay. Twin City Tales: A Hermeneutical Reassessment of Tula and Chichén Itzá, Niwot : University Press of Colorado 1995.

[10] JONES, Lindsay. „The Hermeneutics of Sacred Architecture: A Reassessment of the Similitude between Tula, Hidalgo and Chichen Itza, Yucatan“, Part II, History of Religions, roč. 32, č. 4, květen 1993, pp. 315–344.

[11] RINGLE, William M. „On the Political Organization of Chichen Itza“. Ancient Mesoamerica, roč. 15, r. 2004, pp. 167–218.; LINCOLN, Charles E. Ethnicity and Social Organization at Chichen Itza, Yucatan, Mexico, unpublished Ph.D. dissertation, Department of Anthropology, Harvard University, Cambridge, 1990.

[12] Carrasco, David. Quetzalcoatl and the Irony of Empire: Myths and Prophecies in the Aztec Tradition, Chicago, London : University of Chicago Press, 1982; López Austin, Alfredo; López Luján, Leonardo. Mito y realidad de Zuyuá: Serpiente emplumada y las transformaciones mesoamericanas del Clásico al Postclásico, México : El colegio de México, Fideicomiso Historia de las Américas, Fondo de cultura económica, 1999.

[13] Montero Díaz, Santiago. „El mito de Quetzalcóatl“, Cuadernos hispánicos, separatum no 15, Madrid: Ediciones mundo hispánico, 1950, pp. 441–456.

[14] SÉJOURNÉ, Laurette. El universo de Quetzalcoatl, México, Buenos Aires : Fondo de cultura económica 1962.

[15] GONZALEZ M., Jose Luiz. „Quetzalcoatl: Racionalidad y desencantamiento del mundo: Notas sobre un proceso singular en el desarrollo cultural de Mesoamérica“, in: VV.AA., América: Religión y cosmos, Junta de Andalucía, Diputación Provincial de Granada, Sociedad de historiadores mexicanistas, 1991, pp. 123–135.

[16] Kostićová, Zuzana M. Špinavé a trapné rituály: Oběť a sebeoběť krve v latinkou psaných mayských pramenech, nepublikovaná diplomová práce, Ústav filosofie a religionistiky FF UK, Praha, 2006, s. 56–60. Kostićová, Zuzana M. „Lidská oběť a sebeoběť v Mezoamerice“ [online], Glosy.info, 20. červenec 2006 [cit. 22. srpna 2008]. Dostupné na WWW: http://glosy.info/texty/lidska-obet-a-sebeobet-v-mezoamerice/

[17] LINCOLN, Charles E. „Structural and philological evidence for divine kingship at Chichén Itzá, Yucatán, Mexico“, in: Prem, Hanns J. (ed.). Hidden Among the Hills: Maya Archaeology of the Northwest Yucatan Peninsula, Acta Mesoamericana 7, Möckmühl : Verlag von Flemming, 1994, pp. 164–196.


Celý článek | Autor: Mgr. Zuzana M. Kostićová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.