Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Souvislosti a aspekty vztahu informační a kognitivní vědy

Vydáno dne 15. 12. 2007 (13059 přečtení)

Mgr. Věra Pilecká (1977) je absolventkou oboru Informační studia a knihovnictví na UK FF v Praze a v současnosti interní doktorandkou Ústavu informačních studií a knihovnictví UK FF. Zaměřuje se na vztah informační vědy a systému kognitivních věd, kognitivní aspekty informační vědy, vyhledávání informací a problematiku komunikace člověk–počítač.

Recenzenti:

PhDr. Richard Papík, PhD., Ústav informačních studií a knihovnictví UK FF - ZDE

prof. Ing. Josef Basl, CSc., Ústav informačních studií a knihovnictví UK FF a VŠE - ZDE


Abstract:

The paper deals with the status of information science in view of cognitive sciences. The cognitive paradigm in information science is presented and cognitive science is defined. Further the relationship between both disciplines is characterized and the practical applications of cognitive approaches in information science are described. 

Klíčová slova:

Informační věda, kognitivní věda, kognitivní paradigma informační vědy, informační chování, modely uživatele.


Obsah:

1. Úvod

2. Informační věda

2.1. Pojem informace v informační vědě

2.2. Kognitivní paradigma v informační vědě

2.2.1. Vývoj kognitivního paradigmatu

2.2.2. Kritika kognitivního hlediska

3. Kognitivní věda

3.1. Kognitivní věda, nebo kognitivní vědy?

3.2. Vývoj KV

3.3. Metody KV

4. Vzájemný vztah IV a KV

4.1. Modely vztahu IV a KV

4.2. Vědní obory se vztahem k IV a KV

4.2.1. Umělá inteligence

4.2.2. Expertní systémy

4.2.3. Neuronové sítě

4.2.4. Human-computer interaction

4.2.5. Kognitivní psychologie

4.2.6. Neurodisciplíny

4.2.7. Filozofie

4.2.8. Lingvistika

4.2.9. Kognitivní antropologie

4.2.10. Bioinformatika

5. Praktické aplikace kognitivních přístupů v IV

5.1. Modely informačního chování při vyhledávání

5.2. Modely kognitivního vyhledávání informací, interakční přístup

5.3. Kognitivní aspekty vyhledávání informací

5.4. Modely uživatele

5.4.1. Mentální modely uživatele

5.4.2. Informační modely uživatele

5.5. Design informačních systémů

6. Závěr

Použité zdroje

Seznam obrázků

Seznam použitých zkratek


Souvislosti a aspekty vztahu informační a kognitivní vědy

1. Úvod

Pro informační vědu, stejně jako pro jiné obory, jsou důležité podněty z ostatních oblastí vědy. Jednou z disciplín, ze kterých může informační věda čerpat inspiraci, je kognitivní věda. Cílem této práce je osvětlit souvislosti a styčné body mezi oběma vědami, a to formou srozumitelnou i pro zájemce z ostatních oborů.

Přestože problematice vztahu informační vědy a kognitivních věd, resp. kognitivním aspektům informační vědy se věnují mnozí autoři ve světě[1], u nás je toto téma zatím spíše okrajové. Kromě některých prací slovenských kolegů se může český zájemce o vztah obou disciplín inspirovat zejména na mezioborových seminářích a konferencích zaměřených na kognitivní vědu (např. semináře Kognice a umělý život nebo konference Kognice).

Struktura předkládané práce je následující: ve druhé a třetí kapitole jsou stručně definovány informační a kognitivní věda, ve čtvrté kapitole se soustředím na vzájemný vztah obou disciplín. Poslední kapitola je věnována praktickým aplikacím kognitivních přístupů v informační vědě, zejména ve vztahu k vyhledávání informací. Na některých místech v textu používám pro označení informační vědy zkratku IV a pro označení kognitivní vědy zkratku KV.

2. Informační věda

Co je informační věda? Jedná se o vědu, která se (obecně řečeno) orientuje na lidské aspekty zpracování informací. V nejširším slova smyslu se zaměřuje na přenos informací ve společnosti. Jedná se o vědu interdisciplinární, která zasahuje do různých oborů a oblastí lidské činnosti, a z těchto různých úhlů je také možné na ni pohlížet. Dotýká se filozofie, sociologie, antropologie, etnologie, psychologie, lingvistiky, sociální komunikace, ale i umělé inteligence, neurofyziologie, biologie atd. [GREŠKOVÁ, 2006].

Pro úplnost je možné uvést definici pojmu „informační věda“, kterou uvádí Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy. Tento zdroj shrnuje, že v nejširším pojetí je to obecná věda o informaci (fyzikální, biologické, kulturní); v užším významu se pak jedná o vědu interdisciplinárního charakteru zabývající se zákonitostmi procesů vzniku, zpracování, měření, kódování, ukládání, transformace, distribuce a recepce informací ve společnosti. Cílem informační vědy je zabezpečit a racionalizovat sociální informační a komunikační procesy [TDKIV, 2002].

Informační vědu bychom mohli označit za disciplínu poměrně mladou – její vznik sahá do poloviny 20. století. Poprvé byl termín informační věda formálně použit v roce 1958, kdy byl ve Velké Británii vytvořen Institute of Information Scientists (IIS)[2]. Vývoj informační vědy od jejího vzniku do současnosti, problémy s vymezením předmětu jejího zkoumání a její pozice mezi ostatními vědeckými disciplínami i různé názory, které se v průběhu tohoto vývoje objevily, shrnuje a hodnotí Ingwersen v první kapitole své knihy Information Retrieval Interaction [INGWERSEN, 1992].

Před více než třiceti lety začíná informační věda komunikovat s tzv. kognitivními vědami. Na základě této komunikace vznikají základy kognitivního paradigmatu, které je označováno jako „obrat“[3] v informační vědě [INGWERSEN, 1992]. Tento obrat spočívá v odklonu od systémového hlediska, vyznačujícího se exaktností, logickým kartezianismem, technologickým přístupem a přísnými kvantitativními hledisky. Do popředí naopak vystupuje člověk, který se nachází v interakci s informačním prostředím a svým chováním se přizpůsobuje okolí [GREŠKOVÁ, 2007].

2.1. Pojem informace v informační vědě

Základním pojmem, se kterým informační věda pracuje, je pojem informace. Na základě různých pohledů na tento zásadní pojem se vytvářejí odlišné definice informační vědy. A. M. Schrader[4] napočítal v informační vědě kolem 134 teorií informace. Tento autor si zároveň povšiml, že ačkoli je na jedné straně náplň tohoto oboru chápána jako upřesňování termínu informace, na druhé straně se téměř vůbec nehovoří o její záporné formě – dezinformaci. Capurro k tomuto problému poznamenává, že hlavním konceptem informační vědy není informace, ale naopak člověk [CAPURRO, 2003].

Velmi často se uvažuje o kvantitativních a kvalitativních aspektech informace. Někdy se také rozlišuje její sémantická, syntaktická a pragmatická stránka [GREŠKOVÁ, 2007]. Definice informace většinou odkazují na tři druhy fenoménů: informaci jako kognitivní proces; informaci jako sdělenou znalost; jako informace jsou běžně popisovány označované objekty (data, dokumenty apod.). Navíc je slovo informace běžně používáno tak metaforicky nebo abstraktně, že je jeho význam nejasný [BUCKLAND, 1998].

Za tradiční lze označit shannonovské[5] pojetí informace. Informace je podle něj statickou pravděpodobností určitého signálu/znaku na vstupu konkrétního systému. Čím nižší je pravděpodobnost určitého znaku, tím vyšší je jeho informační hodnota. Zpracováním signálu systémem se snižuje míra entropie a systém se dostává do stavu vyššího stupně uspořádanosti. Podle dalšího přístupu informace tvoří významy reality v různých proměnlivých podobách. Významy interpretovaných informací vedou k transformaci kognitivních struktur, tedy ke změně stavu poznání [GREŠKOVÁ, 2007].

Ingwersen tvrdí, že z hlediska informační vědy musí koncept informace vyhovovat dvěma požadavkům: na jedné straně je informace výsledkem změny znalostních struktur tvůrce, na druhé straně je něčím, co, jakmile je vnímáno, ovlivňuje a mění stav znalostí uživatele. Informace je chápána jako doplňková nebo komplementární ke koncepčnímu systému, který systému zpracování informací reprezentuje znalost jeho světa. Pokud je splněna pouze první podmínka, hovoříme o potenciální informaci, tj. datech nebo obdobných entitách, uložených ve vyhledávacím systému, které mají potenciální hodnotu pro příjemce (ať se jedná o lidské bytosti, nebo stroje) [INGWERSEN, 1992].

Pojem informace je často zaměňován s pojmem data, poznatek nebo znalost. Data jsou reprezentace informací (řetězce znaků) vhodně formalizované pro komunikaci lidmi a automaty. Teprve po jejich vnímání, interpretaci a zpracování se stávají informacemi (jedná se tedy o potenciální informace). Znalost transformuje data na informace, je to schopnost uchovávat, komunikovat a zpracovávat informace do systematicky a hierarchicky uspořádaných znalostních struktur. Je výsledkem aktivního učení se a porozumění informaci, je charakterizována schopností abstrakce a generalizace, je možné ji vysvětlit v kontextu jejího použití. Znalost je tvořena vzájemně propojenými strukturami poznatků, které se dynamicky mění. Poznatek je výsledkem procesu poznání skutečnosti a vytváří kognitivní strukturu, nad kterou probíhají kognitivní procesy. [TDKIV, 2002] [GREŠKOVÁ, 2007]

Z různých pohledů na pojem informace vyplývají rozdílné definice informační vědy. Za systémově orientovanou lze považovat definici ASIS[6] z roku 1975, která říká, že informační věda se zajímá o vytváření, sběr, organizaci, interpretaci, uchovávání, vyhledávání, rozložení, transformace a využívání informací s důrazem na aplikace moderních technologií v těchto oblastech. Hledá také způsoby tvorby a strukturování vědeckých, technologických a systémových poznatků souvisejících s přenosem informací. [GREŠKOVÁ, 2007]

Velmi široce pojal informační vědu Soergel – za její jádro považuje dvě skutečnosti: za prvé snahu o pochopení uživatelů při jejich hledání významů a řešení problémů a za druhé reprezentaci znalostních struktur, které podporují konstrukci významu a řešení problémů [SOERGEL, 1997].

Informační věda se zabývá vztahy mezi člověkem, informacemi a technologiemi v jejich společenském kontextu (viz obr. 1). Základní prvky na sebe vzájemně působí různorodými procesy, které probíhají současně a navzájem se doplňují a ovlivňují. Grešková vyjádřila tento vztah přehledným schématem [GREŠKOVÁ, 2007].

Obr. 1 Informační věda (IV): člověk, informace a technologie [GREŠKOVÁ, 2007, s. 192]

2.2. Kognitivní paradigma v informační vědě

Kognitivní paradigmata v IV jsou přístupy inspirované kognitivní psychologií a kognitivní vědou. Ke kognitivnímu posunu a vzniku kognitivního rámce došlo zhruba v polovině 80. let 20. století [INGWERSEN, 1992]. Stoupenci tohoto pohledu věří, že psychologické studium lidského zpracování informací může tvořit základ informačních studií [HJØRLAND, 2005]. V anglické terminologii se tyto směry v rámci informační vědy označují jako cognitive viewpoint, tedy kognitivní pohled nebo kognitivní hledisko.

Kognitivní paradigma se rozvíjí ve dvou hlavních liniích – uživatelské a technologické. Z hlediska uživatele se kognitivní paradigma nejvíce zaměřuje na problematiku informačního chování a vyhledávání informací, technologický směr se orientuje na výzkum a tvorbu praktických systémů pro reprezentaci, organizaci a vyhledávání informací (např. digitální knihovny a vyhledávací stroje). Oba dva směry se prolínají a za jejich průsečík můžeme považovat zejména oblast interaktivního vyhledávání informací[7] [GREŠKOVÁ, 2007].

Pojmy, které souvisí s kognitivním paradigmatem v IV, analyzovala Grešková (viz obr. 2) a vyjádřila je pomocí konceptuálního grafu. Upozorňuje v něm na vztahy mezi jednotlivými typy pojmů (disciplína, všeobecná kategorie, proces, nástroj) a vyjadřuje propojení mezi kognitivní vědou, kognitivní psychologií, informační vědou a kognitivním paradigmatem [GREŠKOVÁ, 2007]. Do grafu bychom mohli zahrnout také disciplínu human-computer interaction (HCI), o které bude řeč dále a která má vztah k oběma oborům.

obr. 2 Kognitivní základy informační vědy – konceptuální graf [GREŠKOVÁ, 2007, s. 195]

Pojetí kognitivního hlediska v IV se u různých autorů liší, dalo by se tedy říci, že existuje více těchto „kognitivních hledisek“. Např. Ingwersen [INGWERSEN, 1992, s. 18] rozlišuje mezi kognitivismem na jedné straně a svým vlastním kognitivním pohledem na straně druhé. Autor tvrdí, že kritici kognitivního pohledu v informační vědě smíchali dohromady právě tyto dva názory. „Je to přesně v tomto bodě (zda počítače mají myšlenky a pocity), kde se kognitivismus (a silná umělá inteligence) a kognitivní hledisko liší o 180 stupňů.“ [INGWERSEN, 1992, s. 20]

Ingwersen [INGWERSEN, 1992, s. 16] vychází při vymezování základní myšlenky kognitivního hlediska z De Meyova poznatku, „že jakékoliv zpracování informací, ať perceptuální nebo symbolické, je zprostředkováno systémem kategorií nebo konceptů, které pro zařízení na zpracování informací jsou modelem jeho světa“[8]. V dalším textu Ingwersen uvádí, že kognitivní hledisko je epistemologický pohled, jehož hlavním bodem je tato teze: jakékoli zpracování informací (ať pojmové nebo symbolické) je zprostředkováno systémem kategorií nebo konceptů, které jsou pro zařízení na zpracování informací modelem jeho světa – a to ať se jedná o člověka, nebo o stroj. Podle tohoto hlediska „model světa“ sestává ze struktur znalostí (nebo kognitivních struktur), které jsou určeny jedincem a jeho sociální/společenskou zkušeností, výchovou atd. Kognitivní hledisko se podle autora zrodilo z výzkumu lidského myšlení / vnitřního chování. Na počítače (a jejich chování) je v rámci tohoto hlediska pohlíženo jako na nesémantické projevy nebo simulace určitých lidských myšlenkových procesů, ovšem ne všech [INGWERSEN, 1992, s. 16–19] [HJØRLAND, 2005].

Výše uvedená De Meyova definice kognitivního hlediska je ovšem velmi nespecifická. Mohla by být interpretována v souladu s mnoha epistemologickými stanovisky, včetně pohledu oborově analytického, podle kterého jsou uživatelé více či méně ovlivněni určitými epistemologiemi (teoriemi poznání). Oborově analytický pohled se domnívá, že uživatelovo zpracovávání informací se děje v souladu s nějakým kolektivním chápáním nebo paradigmatem [HJØRLAND, 2005].

Toto chápání ovšem není způsob, kterým vysvětluje kognitivní hledisko De Meyova citace. Kognitivní hledisko pracuje při modelování uživatele s individuálním uživatelem nebo s abstraktními modely platnými pro všechny uživatele. Sám De Mey[9] vyjádřil názor, že kognitivní vědci jsou povinni vidět kognitivní procesy jako určené spíše vnitřními faktory v organismu než externími faktory (tato poslední pozice byla chápána jako zrada kognitivních věd) [HJØRLAND, 2005].

2.2.1.   Vývoj kognitivního paradigmatu

Jak již bylo řečeno výše, IV začala kognitivní vědě věnovat pozornost koncem 80. let 20. století. Popis počátečních stadií vývoje kognitivního paradigmatu nabízí Ingwersen [INGWERSEN, 1992]. Podle tohoto autora byl mezi prvními, kteří využili poznatky KV v IV, De Mey. Ten představil kognitivní hledisko na multidisciplinárním semináři Workshop on Cognitive Viewpoint v Gentu v roce 1977. Dalšími autory, kteří ovlivnili následující vývoj a postupně obohatili předmět IV o poznání, porozumění a význam, byli B. C. Brooks, Belkin, Debons a Griffith.

Mezi další významné autory v oblasti kognitivního paradigmatu v IV patří např. P. Ingwersen, B. Dervinová, B. L. Allen, C. C. Kulthauová, T. Saracevic, A. Spinková [GREŠKOVÁ, 2007]. Na Slovensku se tomuto tématu dlouhodobě věnuje J. Steinerová (informační chování, informační modely uživatele, kognitivní přístupy IV) a v poslední době M. Grešková (kognitivní východiska IV).

Kognitivní přístupy v IV propojují systémově orientované přístupy a koncepce vyhledávání informací. Za základní východiska tohoto paradigmatu můžeme považovat Taylorův model vytváření informační potřeby. Posun od systémově orientovaných přístupů k uživateli znamenala koncepce ASK (Anomalous State of Knowledge, neobvyklý stav poznání) Belkina, Oddyho a Brookse. Dalším významným pojetím je Ingwersenův princip polyreprezentace.

K formování kognitivních základů IV velmi přispěl Allen (1991), který rozlišil kognitivní schopnosti, kognitivní procesy a kognitivní styly. Tyto jednotlivé kategorie podrobně analyzoval a vysvětlil konkrétní možnosti jejich aplikace [GREŠKOVÁ, 2007].

2.2.2.   Kritika kognitivního hlediska

Kognitivní hledisko v informační vědě má i své kritiky. Patří mezi ně např. Frohmann (1990, 1992), Hjørland (1991, 1993, 1994, 1997, s Albrechtsenem 1995), Palermitiová a Politiová (1995) a Taljaová (1997) [vše cit. dle HJØRLAND, 2005].

Podstatné kritické argumenty shrnuli zejména Hjørland[10] a Limbergová, kteří upozornili zvláště na značný individualismus, který nezahrnuje sociální kontext. Hjørland tvrdí, že sociologicky orientované přístupy (včetně bibliometrie) jsou ve srovnání s kognitivním pohledem mnohem plodnější. Svůj názor podepřel předložením alternativy, tzv. doménové analýzy. Navrhl také výzkum odpovídající tomu, čeho se později ujali Ingwersen a kol. jako součásti svého výzkumu polyreprezentace. P. Ingwersen byl po dlouhá léta mluvčím kognitivního pohledu a stále svoje hledisko hájí. V současnosti ho ovšem nazývá „holistické kognitivní hledisko“. Jak ale tvrdí B. Hjørland, většina empirického výzkumu prováděného dnes Ingwersenem a kol. je bibliometrií, a tudíž tento výzkum není ani psychologický, ani kognitivní. Kognitivní přístup v LIS[11] je v současnosti podle tohoto autora pravděpodobně lépe reprezentován např. Jörgensenem [HJØRLAND, 2005] [GREŠKOVÁ, 2007].

V kritice podpořil Hjørlanda Frohmann, který vyjádřil své námitky vůči mentalismu. Palermitiová, Politiová a Taljaová patří mezi zastánce diskurzivní analýzy. Taljaová svou kritiku shrnuje takto: „Je široce respektováno, že jak individuální informační potřeby, tak institucionální přístup k informacím jsou sociálně podmíněny. Nicméně vedení výzkumu hledání informací na makrosociologické úrovni se v rámci kognitivního hlediska ukázalo obtížné, protože je to v zásadě teorie, jak jedinci zpracovávají informace. Kognitivní hledisko neposkytuje žádné konkrétní a jasné řešení otázky, jak chápat (konceptualizovat) a studovat socio-kulturní kontext informačních procesů.“ [Talja, 1997, cit. dle HJØRLAND, 2005].

Další kritické hledisko reprezentuje Ellis, který upozorňuje na problematickou analogii člověka a stroje, tedy funkcionalismus, kritizovaný i na poli filozofie mysli. Podle jeho názoru nelze lidské rozhodování, řešení problémů nebo rozhodování omezit na následnost algoritmů a kód. Stroj nedisponuje komplikovanými, mnohorozměrnými kognitivními procesy tak jako člověk, a již vůbec ne procesy afektivními [GREŠKOVÁ, 2007].

Zkoumání kognitivních procesů je pro informační vědu velmi důležité. Způsob, kterým uživatelé konceptualizují své informační potřeby, a vzájemné ovlivňování mezi uživateli na jedné straně a terminologií a významy na straně druhé jsou hlavními problémy oboru. Ústřední otázkou však je, jaký druh kognitivní teorie má být použit a jaká je v této souvislosti role sociálních a kulturních faktorů [HJØRLAND, 2005].

Kritika kognitivní paradigma v IV samozřejmě ovlivnila, ale v žádném případě je nezničila – spíše se jí inspirovalo a posílilo. Syntézou kognitivního paradigmatu a kritických připomínek vznikl kognitivní pohled v sociálním rámci a novější „holistické kognitivní hledisko“ (Ingwersen, Järvelin). Došlo k posunu od individualismu k vnímání člověka v sociálním a kulturním kontextu a k holismu [GREŠKOVÁ, 2007].

3. Kognitivní věda

Výklad České terminologické databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy [TDKIV, 2002] uvádí, že se jedná o transdisciplinární vědu, která usiluje o pochopení procesu myšlení, učení a rozhodování. Kognitivní věda se opírá o výsledky výzkumů z oblasti neurofyziologie, biologie, psychologie, umělé inteligence, teorie informace, lingvistiky, antropologie a dalších vědních oblastí. Myšlení se snaží pochopit s využitím výpočetních procedur v pojmech tzv. reprezentujících struktur mysli, které na tyto struktury aplikují matematicko-statistické a jiné metody.

Výklad pojmu uvedený v TDKIV vychází z pojetí této disciplíny v knize P. Thagarda Úvod do kognitivní vědy [THAGARD, 2001]. Tento autor ve své knize také uvádí, že kořeny kognitivní vědy sahají do 50. let 20. století, kdy se vědci z několika oborů pustili do vývoje teorie myšlení, založené na komplexních reprezentacích a výpočetních procedurách. Podobu vědní disciplíny obor získal v polovině sedmdesátých let, kdy vznikla Společnost pro kognitivní vědu (Cognitive Science Society[12]) a byl založen časopis Cognitive Science[13]. Ve stejném desetiletí byl poprvé použit i termín kognitivní věda. Chrisopher Longuet-Higgins tento výraz použil v roce 1973 ve svém komentáři k Lighthillově zprávě, která se týkala tehdejšího stavu výzkumu v oblasti umělé inteligence.

Kognitivní věda se vztahuje k interdisciplinárnímu studiu získávání a používání znalostí. Zkoumá druhy znalostí, které tvoří základ poznávání (kognice[14]), detaily kognitivních procesů (kognitivního zpracovávání) a věnuje se počítačovému modelování těchto procesů [HUGHES, SPURGIN]. Za hlavní oblasti zájmu kognitivní vědy označují Hughes a Spurginová percepci, myšlení, učení, reprezentaci znalostí a jazyk. Tyto oblasti nelze zkoumat odděleně, ale jedině ve vzájemné souvislosti.

V českém prostředí se s definicemi kognitivní vědy můžeme setkat u dvojice autorů Jirků a Kelemena [JIRKŮ, KELEMEN, 1996] a u I. M. Havla [HAVEL, 2000].

Jirků a Kelemen [JIRKŮ, KELEMEN, 1996] vidí kognitivní vědu jako pokus nalézt odpovědi na otázky jako: Je lidský mozek jediným možným generátorem myšlení? Mohou stroje myslet? Co je to racionální myšlení? Myšlenkové procesy je možné nahlížet z rozdílných aspektů, od fyziologických, lingvistických, logických a matematicko-formálních až po psychologické a filozofické. Každý z těchto pohledů je sice jednostranný, ale naprosto oprávněný. Kognitivní věda je snahou o syntézu těchto aspektů. Ve své práci na s. 15 autoři definují kognitivní vědu takto: „Ve velice širokém smyslu je to oblast, která zkoumá znalosti a poznávání s důrazem na ty aspekty těchto jevů, o kterých předpokládáme, že se dají z hlediska našich potřeb efektivně aproximovat procesy manipulace se symboly.“

I. M. Havel [HAVEL, 2000] uvádí, že některé definice vidí kognitivní vědu jako studium všech forem lidského poznávání od vnímání až po řeč a myšlení. V širším pojetí se však tato věda zaměřuje nejen na člověka nebo na čistě poznávací a rozumovou komponentu jeho mysli, ale snaží se i o porovnání a zobecnění lidského, stejně jako umělého (počítačového), myšlení. Této disciplíně nejde pouze o kognitivní procesy[15] v užším slova smyslu (např. vnímání, učení), ale o výkony mysli v nejširším smyslu (racionální i neracionální jednání, paměť, komunikace, kreativní činnost, intencionalita, vědomí). Východiskem a zároveň i cílem kognitivní vědy je podle Havla vzájemná interakce a součinnost různých vědních oborů, které jsou si jinak i dosti vzdálené: psychologie, neurovědy, kybernetika, umělá inteligence, lingvistika, filozofie mysli. Pro lepší pochopení svého pojetí kognitivní vědy uvádí autor orientační schéma (viz obr. 3). K němu poznamenává, že existují tři obecné přístupy ke zkoumání přirozené mysli, které jsou metodologicky odlišné, a právě proto mohou být pro kognitivní vědu inspirativní. Prvním přístupem je cesta vnitřního prožívání, introspekce a fenomenologie (reprezentovaná částí psychologie a částí filozofie), druhá je cesta objektivních přírodních věd, které jsou založeny na pozorování, měření a laboratorních pokusech (biologie, neurovědy, část psychologie), třetí cesta je konstruktivní – vytváří umělé modely matematické, počítačové, fyzikální či fyzické (kybernetika, umělá inteligence).

obr. 3 Kognitivní věda a obory a podobory, které se na ní podílejí [HAVEL, 2000]

V jiné své práci si Havel všímá dvou zvláštností kognitivní vědy [HAVEL, 2004]. Za prvé je to obtížnost vymezit vlastní předmět zájmu kognitivní vědy (tzn. co kognitivní věda zkoumá), přestože máme k dispozici intuitivní pojmy jako např. „přirozené myšlení“. Druhým (ještě obtížnějším) problémem je otázka, jakými vědecky oprávněnými metodami postupovat, abychom se o tomto prchavém předmětu našeho zájmu něco dozvěděli.

Vztahy mezi jednotlivými disciplínami v rámci KV znázorňuje přehledně Gardner pomocí tzv. kognitivního hexagramu (viz obr. 4). Toto grafické vyjádření zahrnuje i sílu interdisciplinárních vazeb mezi jednotlivými obory. Podle mého názoru by ovšem vazby spojující filozofii s umělou inteligencí a s neurovědami měly být silnější, než je ve schématu vyznačeno – v obou těchto oblastech totiž hraje (resp. měla by hrát) důležitou roli etika. Při pokusech o simulování lidského myšlení pomocí prvků umělé inteligence narazíme např. na otázky vztahu mezi přirozeným a umělým myšlením, existence a povahy vědomí, otázku, co již lze považovat za projev myšlení samostatné, nezávislé bytosti atd.

obr. 4 Kognitivní hexagram, znázorňující sílu interdisciplinárních vztahů v KV [GREŠKOVÁ, 2007]

Co chápu pod pojmem kognitivní věda, shrnuji do vlastní definice (která samozřejmě vychází z výše uvedených faktů a názorů). Kognitivní věda je transdisciplinární obor, který se věnuje studiu procesů získávání a využívání znalostí, myšlení, učení a rozhodování nejen u lidí, ale i u uměle vytvořených systémů. K tomuto studiu využívá výsledky výzkumů i metody mnoha vědeckých oborů (např. filozofie, antropologie, lingvistiky, psychologie, informatiky, kybernetiky, biologie, neurověd, informační vědy). Cílem kognitivní vědy je tyto poznatky z jednotlivých oborů sjednotit a propojit a nahlížet na ně v širokém kontextu. Výsledkem zkoumání pak má být komplexní pohled na výše zmíněné procesy a lepší porozumění tomu, jak probíhají. Aplikací poznatků kognitivní vědy může být počítačové modelování jednotlivých kognitivních procesů či složitějších struktur simulujících lidské myšlení.

3.1.      Kognitivní věda, nebo kognitivní vědy?

V literatuře se setkáme s využíváním pojmů kognitivní věda i kognitivní vědy. Někteří autoři preferují první termín, jiní druhý, paradoxně často ze stejných důvodů – kvůli zdůraznění transdisciplinarity tohoto celkem nového oboru.

V českém prostředí se většinou setkáváme s termínem kognitivní věda (v singuláru). Například I. M. Havel v poznámce ke svému editorialu Věda o duši v časopise Vesmír [HAVEL, 2000] uvádí: „Někdy se užívá plurál kognitivní vědy – já dávám přednost singuláru pro zdůraznění sjednocujícího, transdisciplinárního trendu.“ Podle názoru tohoto autora je také kognitivní věda typickým příkladem pravé transdisciplinarity, která je v protikladu k prosté multidisciplinaritě.

Spojení kognitivní vědy (cognitive sciences) např. používá ve své práci Information Retrieval Interaction P. Ingwersen [INGWERSEN, 1992], objevuje se také přímo v názvu MIT Encyclopedia of Cognitive Sciences (MITECS). Tato publikace dělí kognitivní vědy a vědy o mozku do šesti oblastí: (1) výpočetní inteligence, (2) kultura/výchova, poznávací schopnosti (kognice) a evoluce, (3) lingvistika a jazyk, (4) neurovědy, (5) filozofie a (6) psychologie. Obecně se dá říci, že v angličtině se se spojením kognitivní vědy setkáme patrně častěji než s pojmem kognitivní věda.

Používání termínu kognitivní vědy (v plurálu) má tradici také ve slovenském prostředí[16] – používají ho autoři, kteří se kognitivní vědou dlouhodobě zabývají (např. Ĺ. Beňušková, V. Kvasnička, J. Pospíchal, E. Gál, J. Rybár).

Vhodným řešením této terminologické otázky se zdá být názor studenta Centra teoretických studií UK a AV ČR M. Hoffmanna [HOFFMANN, 2004]. Za kognitivní vědy se podle něj považují vědy zabývající se lidským myšlením, vnímáním, vědomím – ovšem každá z jiného úhlu. Tyto jednotlivé vědy (např. psychologie, neurofyziologie, filozofie, informatika, umělá inteligence, lingvistika) se zabývají poznáním lidského myšlení z vlastní perspektivy, vlastními metodami a relativně nezávisle na ostatních vědách. Naproti tomu kognitivní věda je transoborovou disciplínou, která se snaží tyto jednotlivé vědy integrovat a nahlížet na celou problematiku komplexně.

Někteří autoři užívají slovní spojení „systém kognitivních věd“ pro zdůraznění skutečnosti, že kognitivní věda využívá znalosti z mnoha různých oborů, které jsou spojeny společným zájmem o zkoumání problematiky lidského myšlení a zpracovávání informací.

V této práci preferuji pojem kognitivní věda. Jedním důvodů je tradiční užívání pojmu v této podobě v českém prostředí, druhým důvodem je, že se většinou vyjadřuji k obecným skutečnostem, které se týkají této disciplíny jako celku (vývoj, metody, vztah k informační vědě).

3.2. Vývoj KV

Vývoj této vědní disciplíny popisuje P. Thagard ve své knize Úvod do kognitivní vědy [THAGARD, 2001]. Stručné a výstižné shrnutí vývoje KV poskytuje také článek P. Gärdenforse Cognitive Science: from computers to anthills as models of human thought [GÄRDENFORS, 1999].

Jak již bylo zmíněno dříve, počátky kognitivní vědy sahají podle Thagarda do 50. let 20. století. Lidé se však o pochopení toho, co je lidská mysl a jak funguje, pokoušeli samozřejmě daleko dříve – již v době helénistické se těmito otázkami zabývali Platón, Aristotelés a další filozofové. Na Platónovy myšlenky navázala tradice racionalismu, který je přesvědčen, že k poznání lze dospět přemýšlením a usuzováním. V novověku se stali nejvýznamnějšími představiteli tohoto směru Descartes a Leibniz. Druhý přístup navazuje na Aristotela, který poznání odvozoval od pravidel získaných zkušeností. Novověkými představiteli tohoto směru – empirismu – jsou zejména Locke a Hume. O sjednocení racionalismu a empirismu se snažil v 18. století Kant. Ten se domníval, že lidské poznání je výsledkem smyslové zkušenosti i vrozených schopností mysli. Období, kdy zkoumání mysli příslušelo pouze filozofům, trvalo až do 19. století, kdy se objevila experimentální psychologie. Ta začala systematičtěji zkoumat mentální procesy. Po několika desetiletích začal experimentální psychologii ovládat behaviorismus, který ve své podstatě existenci myšlení popíral. Zakladatel tohoto směru J. B. Watson zastával názor, že psychologický výzkum se má omezit na zkoumání vztahu mezi pozorovatelnými stimuly a pozorovatelnými odpověďmi – chováním. O vědomí či mentálních reprezentacích se v období behaviorismu neslušelo mluvit. V psychologii (zvláště severoamerické) byl tento směr zastáván až do 50. let 20. století.

K zásadní změně atmosféry došlo kolem roku 1956. V tomto roce shrnul George Miller mnohé studie, které ukazovaly, že kapacita lidské mysli je omezena, např. krátkodobá paměť pojme zhruba sedm položek. Miller se domníval, že toto omezení paměti je v mysli vyřešeno pomocí mentálních reprezentací, které informace zaznamenávají po malých dávkách. K zakódování a dekódování informace jsou zapotřebí mentální procesy. Přestože první počítače byly v té době naprostou novinkou, inspiroval tento výzkum několik osobností k založení výzkumu umělé inteligence. Tyto osobnosti – George Miller, John McCarthy, Marvin Minsky, Allen Newell, Herbert Simon, Noam Chomsky – označuje Thagard za zakladatele kognitivní vědy.

Další vývoj KV směřoval k vytvoření různých teorií mentální reprezentace a byl ovlivněn právě zmíněnými osobnostmi. McCarthy se stal významným představitelem výzkumu umělé inteligence, založeného na formální logice. Důležitou roli pravidel pro vysvětlení lidské inteligence ukázali v 60. letech Newell a Simon. V 70. letech začal Minsky uvažovat o strukturách podobných pojmům jako o hlavních formách reprezentace znalostí, které další vědci z oblasti umělé inteligence a psychologie označují jako schémata nebo scénáře.Ve stejném období se objevuje zájem o mentální projekce i u psychologů. Od 80. let se rozvíjí zkoumání v oblasti myšlení využívajícího analogie, které je známé také pod názvem kazuistika. Na předpokladu, že existují neurální sítě v mozku, byly založeny konekcionistické teorie mentálních reprezentací a zpracování informace. Ty v období 80. let způsobily největší rozruch [THAGARD, 2001].

3.3. Metody KV

Hlavní hypotézu kognitivní vědy formuluje Thagard takto: „myšlení lze nejlépe pochopit v pojmosloví reprezentujících struktur mysli a v pojmosloví výpočetních procedur, které na těchto strukturách operují“ [THAGARD, 2001].

Tato ústřední hypotéza je dostatečně obecná a dává prostor všem současným proudům v kognitivní vědě, včetně konekcionistických teorií. Autor označuje přístupy založené na této hlavní hypotéze akronymem CRUM Computational-Representational Understanding of Mind, česky komputačně-reprezentativní uchopení mysli. CRUM hraje vůdčí roli mezi přístupy kognitivní vědy a je také nejúspěšnějším přístupem po experimentální i teoretické stránce, který byl v kognitivní vědě zatím vyvinut.

Přístup CRUM využívá užitečnou analogii odvozenou z vývoje počítačů – předpokládá, že v mysli existují mentální reprezentace, které jsou analogické datovým strukturám (souborům) v počítači a výpočetní procedury podobné algoritmům. Další analogií, kterou kognitivní věda používá, je struktura mozku. Konekcionisté vidí jiný obraz pro reprezentace a výpočetní struktury: neurony a jejich propojení hrají roli datových struktur a nervové vzruchy jsou analogií algoritmů. Koncepce CRUM je tedy složitou, trojnásobnou analogií, která propojuje myšlení, mozek a počítače, přičemž každá z oblastí se může stát inspirací pro obě ostatní.

Vysvětlovací schéma přístupu CRUM: cílem vysvětlení je zjistit, proč člověk projevuje inteligentní chování toho druhu, které pozorujeme; samotné vysvětlovací schéma je založeno na předpokladu, že člověk je schopen mentálních reprezentací a algoritmických procedur operujících na těchto reprezentacích. Procesy aplikované na reprezentace vyúsťují v chování člověka.

V současnosti existuje šest hlavních přístupů k modelování myšlení – logika, pravidla, pojmy, představy, analogie a konekcionistické sítě. Všechny uvedené přístupy Thagard ve své publikaci podrobně popisuje a hodnotí. K hodnocení využívá následujících kritérií [THAGARD, 2001, s. 30]:

· Reprezentační mohutnost

· Výpočetní mohutnost

o Řešení problémů (plánování, rozhodování, vysvětlení)

o Učení

o Jazyk

· Psychologická přijatelnost

· Neurologická přijatelnost

· Praktická použitelnost

o Výuka

o Navrhování

o Inteligentní systémy

4. Vzájemný vztah IV a KV

Teoretická východiska obou věd mají společné základy. Teorie IV byla vytvořena na základě takových teorií jako všeobecná teorie systémů L. Bertalanfyho, teorie informací C. Shannona, kybernetika N. Wienera, teorie syntaktických jazykových struktur N. Chomského, teorie zpracování informací A. Newella a H. Simona atd. [GREŠKOVÁ, 2007]. Tyto teorie jsou zároveň stavebními kameny jednotlivých oborů, které jsou součástí KV.

Zaujalo mě, že v definici kognitivní vědy v anglické verzi otevřené encyklopedie Wikipedia je informační věda uvedena jako jedna z disciplín, které jsou součástí kognitivní vědy[17] [WIKIPEDIA]. Zdá se tedy, že povědomí o vztahu a spojitosti obou oborů je ve světovém měřítku velmi dobré. Naproti tomu v české verzi zmíněné encyklopedie nenajdeme ani jedno z hesel informační věda a kognitivní věda.

4.1. Modely vztahu IV a KV

Někteří autoři navrhli modely, které znázorňují informační vědu jako součást kognitivní vědy (kognitivních věd). Saracevic[18] ve svém modelu dává IV do přímého vztahu s informatikou, kognitivními vědami, komunikací a knihovnictvím. Jako součást kognitivních věd vidí IV Ingwersen[19].

Disciplíny, které mají vliv na IV, znázorňuje model na obr. 5, zpracovaný a doplněný podle Ingwersenova modelu a rozšíření Greškové. IV je v tomto modelu chápána jako součást KV, přičemž v průniku obou disciplín se nacházejí takové kategorie jako zpracování informací, reprezentace znalostí, mentální reprezentace, kognitivní procesy, kognice, poznatky, informace [GREŠKOVÁ, 2007].

obr. 5 Disciplíny ovlivňující IV (přepracované a doplněné podle [INGWERSEN, 1992])

4.2. Vědní obory se vztahem k IV a KV

V této části práce uvádím výběr z mnoha disciplín, které se vztahují k IV nebo KV. Výběr je samozřejmě subjektivní (jsou zařazeny disciplíny, které jsou podle mého názoru nejdůležitější) a neúplný (vždyť jenom ve výčtu oborů majících vztah k IV uvádí Hjørland [HJØRLAND, 2005] 23 různých souvisejících vědních disciplín a oblastí)[20].

4.2.1. Umělá inteligence

Jako umělou inteligenci můžeme označit vlastnost uměle vytvořených systémů, která vykazuje analogické rysy jako lidská inteligence. V druhém případě se pod tímto pojmem rozumí mezioborová vědní disciplína na pomezí kognitivních věd, kybernetiky a počítačové vědy. Tento obor zkoumá a modeluje inteligenci s cílem vyvinout software a hardware, který bude při řešení úloh používat postupy považované za projev lidské inteligence. Mezi základní oblasti zkoumání patří v umělé inteligenci obecné řešení problémů, plánování, rozpoznávání, reprezentace znalostí, adaptace a strojové učení. Jako aplikační oblasti se v současné době v umělé inteligenci rozvíjejí např. expertní systémy, zpracování přirozeného jazyka, počítačové vidění, robotika, neuronové sítě [TDKIV, 2002]. Druhý přístup dobře charakterizuje definice umělé inteligence, kterou vytvořil Marvin Minsky: „Věda, jejímž úkolem je naučit stroje, aby dělaly věci, které vyžadují inteligenci, jsou-li prováděny člověkem.“ [BERKA, 2004a]

V umělé inteligenci jsou patrné dva hlavní směry – psychologický a inženýrský. Psychologický směr se věnuje experimentování, zkoumá, jak funguje lidská inteligence, a jednotlivé procesy se pokouší simulovat. Inženýrský směr se naopak nezabývá simulací lidských postupů, hlavní je pro něj výsledek (např. šachové programy).

Vývoj umělé inteligence můžeme rozdělit do tří etap. První etapa (50.–60. léta 20. století) se vyznačovala hledáním univerzálního řešícího postupu (založeno na obecném řešení úloh, GPS = general problem solver), druhá etapa (70.–90. léta) se zaměřila na otázku reprezentace znalostí, třetí etapa (od 90. let) je charakteristická orientací na učení a adaptaci a otázku komunikace. Mezi oblasti, kterým se umělá inteligence věnuje, můžeme zahrnout hraní her, dokazování teorémů, obecné řešení úloh, percepci (řeč, vidění), porozumění přirozenému jazyku, tvorbu expertních systémů, strojové učení.

4.2.2. Expertní systémy

Expertní systém je počítačová aplikace nebo systém simulující poznávací a rozhodovací činnost experta při řešení složitých úloh. Jeho cílem je dosáhnout ve zvolené problémové oblasti kvality rozhodování na úrovni experta[21]. Základní součásti expertního systému tvoří báze znalostí, báze dat k řešeným případům a řídící mechanismus (inferenční neboli odvozovací stroj, rozhodovací jádro). Řídící mechanismus je program pro práci s těmito bázemi využívající technik umělé inteligence. Jako doplnění těchto základních součástí expertní systém většinou obsahuje ještě modul pro komunikaci s uživatelem a vysvětlovací modul. Obecně použitelný řídící mechanismus bez báze dat a báze znalostí se nazývá prázdný expertní systém (pouzdro, angl. shell[22]). Podle charakteru řešených úloh můžeme expertní systémy rozdělit na systémy diagnostické, plánovací a hybridní; z hlediska reprezentace znalostí se rozlišují systémy založené na pravidlech, na rámcích a na logickém programování [BERKA, 2004b].

4.2.3. Neuronové sítě

Pod pojmem neuronová síť si můžeme představit počítačovou aplikaci nebo systém využívající k řešení úloh model funkcí biologického neuronu. Tento model se nazývá procesor, výkonný prvek či perceptron. Typický procesor má více vstupů, které dokáže klasifikovat, a na jejich základě generuje výstup. Procesory jsou navzájem propojeny do sítí ohodnocenými vazbami. To umožňuje nealgoritmické a paralelní zpracování složitých úloh[23]. Sítě mohou mít různou topologii – asociativní, rekurentní, vrstvenou. Činnost sítě je založena na procesu učení, tedy adaptace na konkrétní úlohu za pomoci vnějšího činitele (síť s učitelem) nebo na základě stimulů (samoorganizující se síť). Mezi aplikační oblasti neuronových sítí patří například analýza dat a znalostní systémy, zpracování obrazu (umělé vidění), předpovědi počasí, řízení, marketing, optimalizace [TDKIV, 2002].

4.2.4. Human-computer interaction

Problematiku komunikace člověk–počítač (zkr. HCI) vysvětluje TDKIV jako druh komunikace, při níž dochází k přenosu informací mezi člověkem a počítačem a která spočívá v interakci programátora, operátora či uživatele s počítačem na základě přesně stanovených pravidel. Vstupní informace jsou počítači předávány např. pomocí klávesnice, hlasového vstupu apod.; výstupní informace může počítač člověku předávat pomocí monitoru, tiskárny, hlasového výstupu atd. Uživatelské rozhraní charakterizuje stejný zdroj jako „rozhraní mezi uživatelem a počítačovým programem, které mj. zahrnuje možnosti a postup ovládání programu, chybová hlášení programu, formu a obsah nápovědy apod.“ [TDKIV, 2002].

Poněkud širší definici uvádí ve své diplomové práci Součková: „HCI je společensko-technologická věda, která zkoumá problematiku interakce a komunikace mezi člověkem (jednotlivcem či skupinami) a počítačem (počítačovými systémy). HCI zkoumá lidské vnímání a poznávání a schopnost využívat počítač. Zkoumá, jakým způsobem jsou informace prezentovány, studuje, jak počítač ovlivňuje jednotlivce, organizace a společnost, a sleduje, jak lidé vytvářejí, implementují a využívají interaktivní počítačové systémy. HCI se zabývá také interakčními technologiemi a styly, navrhuje uživatelská rozhraní a prosazuje nutnost dodržování ergonomických zásad při práci s počítačem.“ [SOUČKOVÁ, 2003, s. 3]

Komunikace člověk–počítač tedy zahrnuje procesy relevantního vyhledávání informací, uživatelských rozhraní a jiných atributů informačních systémů či informačních technologií (IS/IT). Rozvoj HCI určuje zejména konkurenční prostředí. Podobně jako informační věda je také obor human-computer interaction průnikovým oborem. Jeho zkoumání z pohledu počítačové vědy jako pouze technologické záležitosti je nedostačující. Další obory, např. humanitní a sociální, naopak často zužují HCI na psychologické aspekty komunikace „lidského zdroje“ s počítačem. Také tento přístup je velmi zjednodušující a nepřesný [PAPÍK, 2001].

Vliv na obor HCI mají zejména tyto obory a oblasti [Faulkner, 1998, citováno dle PAPÍK, 2001]: počítačová věda, ergonomie, umění, design, psychologie, lingvistika, sociologie, filozofie, antropologie, fyziologie, umělá inteligence, inženýrské obory.

Papík označuje HCI za obor s vazbami k informační vědě a uvádí, že se touto problematikou v zahraničí zabývá řada periodik z oblasti informační vědy. Z autorů, kteří publikují své práce na rozhraní obou disciplín, výběrově zmiňuje B. Shneidermana, B. Shackela a G. Marchioniniho [PAPÍK, 2001].

Styčným bodem human-computer interaction a informační vědy je jejich zájem o koncového uživatele. HCI zkoumá koncového uživatele velmi podrobně, zejména v oblasti označované jako uživatelské rozhraní. I pro informační vědu je koncový uživatel, jeho okolí, chování a informační potřeby předmětem zkoumání. Informační věda také zaměřuje aplikačně na koncového uživatele informační služby, které dále zkoumá, a navrhuje jejich koncepci a optimalizaci. S pojmem koncový uživatel se setkáme i v oblasti návrhu a projektování informačních systémů, kterým se zabývá HCI. Informační věda se zajímá nejen o projekční část, ale také o zkoumání systémů a vyhodnocování jejich využití koncovým uživatelem.

Rozhraní informační vědy a human-computer interaction je velmi zřetelné právě v oblasti uživatelského rozhraní. Uživatelské rozhraní jako prostředník komunikace mezi počítačem (informačním systémem) a člověkem (uživatelem) ovlivnilo zájem o vyhledávání v informačních systémech a elektronických zdrojích typu bází dat. Rozvoj internetu tomuto trendu napomohl využitím nových vyhledávacích prostředků a rozhraní v komunikaci klient–server [PAPÍK, 2001].

4.2.5. Kognitivní psychologie

Kognitivní psychologie je teorie zaměřená na zpracování informací, získávání obecných poznatků a procesy chápání. Věnuje se studiu vnímání, učení, pamatování a přemýšlení o informacích. Psychologický výzkum kognitivních procesů patří mezi nejstarší témata kognitivní psychologie a potažmo i psychologie obecné. Pojetí kognice bylo ustanoveno již v antické psychologii, ale teprve v 18. a 19. století (kdy docházelo k osamostatnění jednotlivých vědních disciplín, které dříve byly součástí filozofie) se kognice začala experimentálně zkoumat. Od druhé poloviny 20. století došlo k intenzivnímu výzkumu poznávacích procesů v psychologických laboratořích, dílčímu studiu kognitivních procesů a zavedení jejich terénního výzkumu. Projevil se také vliv kybernetického přístupu, teorie informací a modelování psychických jevů; k výzkumu poznávacích procesů se začalo přistupovat interdisciplinárně [SEDLÁKOVÁ, 2004].

V současné době se kognitivní psychologové často věnují pouze teorii a počítačovému modelování, nicméně prvotní metodou, kterou tento obor používal, byly pokusy s lidskými subjekty. Pokusné osoby jsou zkoumány v laboratořích, neboť pouze tímto způsobem je možné zajistit studium různých druhů myšlení za kontrolovatelných podmínek. Testují se například tyto skutečnosti: omyly při deduktivním vyvozování, způsob vytváření a užívání pojmů, rychlost myšlení za použití mentálních obrazů, výkonnost při řešení problémů s analogiemi.

Teoretickým rámcem pro pokusy odpovědět na otázky o podstatě myšlení je předpoklad existence mentálních reprezentací a procedur. Vypracování a testování počítačových modelů, které slouží jako analogie mentálních operací, napomáhá psychologům k simulování lidských výkonů při deduktivním vyvozování, tvorbě pojmů, mentálních představách nebo řešení problémů pomocí analogií [THAGARD, 2001].

4.2.6. Neurodisciplíny

Neurodisciplíny (nebo také neurovědy) jsou oblastí zkoumání, která pojednává o struktuře, funkci, vývoji, genetice, biochemii, fyziologii, farmakologii a patologii nervového systému. Částí neurověd je i zkoumání chování a učení. Zahrnuje tradičnější vědecké přístupy (např. anatomie, fyziologie, biochemie) společně s novějšími obory jako molekulární biologie a počítačová věda.

Jak upozorňuje Kulišťák, „neurověda(y) je v současnosti vymezována dosti rozdílně. Obecně se jí má na mysli vědecké studium nervového systému. Ovšem můžeme nalézt i diferencující vyjádření, oddělující zvláště kognitivní a výpočetní (komputační) neurovědu, které se však obě věnují tradičně lidským otázkám, jakými jsou vědomí, jednání, poznávání a normálnost“ [KULIŠŤÁK, 2003, s. 20].

Mezi neurovědy se vztahem ke kognitivní vědě můžeme zařadit například neurofyziologii a neuropsychologii (viz obr. 3). Neurofyziologie je jeden z oborů fyziologie, zabývající se stavbou a činností nervové soustavy. Tato větev neurověd se zabývá chováním nervové soustavy a jejích složek, zvláště tím jak, proč a kdy nervové buňky vysílají impulzy [CRICK, 1997]. Neuropsychologie je považována za obor psychologie, týkající se fyziologického základu psychických procesů [KULIŠŤÁK, 2003].

Podobně jako v kognitivní psychologii i v neurovědách jsou běžné kontrolované pokusy. Jejich cílem je zjistit podstatu fungování mozku. Při práci se zvířaty výzkumníci zavádějí do mozku elektrody a mohou zaznamenávat aktivitu jednotlivých neuronů. V posledních letech byly vyvinuty neinvazivní snímací aparatury (založené na magnetické nebo pozitronové rezonanci), které umožňují provádět podobné experimenty i s lidmi. Pokusná osoba řeší zadané mentální úkoly a současně je zaznamenávána činnost různých partií mozku. Pomocí této techniky se podařilo objevit části mozku aktivní, když je zapojena představivost a interpretace významu slov. Další možností je výzkum chování osob, které mají poškozenu definovatelnou část mozku. Vývoj teorie je v neuropsychologii doprovázen počítačovými modely chování skupin neuronů [THAGARD, 2001].

4.2.7. Filozofie

Také filozofie má velký význam pro kognitivní vědu, přestože neprovádí systematická pozorování ani se nezbývá počítačovým modelováním. Zabývá se však zásadními tématy, která stojí v pozadí empirického pozorování i komputačních modelů mysli. Další oblastí, ve které může filozofie kognitivní vědě přispět, jsou metodologické problémy (např. podstata toho, co kognitivní věda odhaluje). Vedle obecných otázek typu vztahu mysli a těla a popisných otázek (jak lidé myslí) zkoumá filozofie také to, jak by lidé myslet měli [THAGARD, 2001], tzn. že se zabývá otázkami etiky.

Z moderních filozofických směrů ovlivnil kognitivní vědu zejména behaviorismus (resp. spíše jeho opuštění v 50. letech 20. století) a funkcionalismus a jeho počítačová metafora [HAVEL, 2004]. Ze současné filozofie měly patrně největší vliv na informační vědu Popperova teorie tří světů a Kuhnovo zavedení pojmu paradigma v knize Struktura vědeckých revolucí.

4.2.8. Lingvistika

Lingvistika neboli jazykověda je věda o jazyce, jeho struktuře, vztahu k myšlení a skutečnosti. Zabývá se zkoumáním užívání jazyka, jeho vývojových zákonitostí, jeho vztahu k mimojazykové skutečnosti atd. [TDKIV, 2002]. Jazykověda se zabývá např. fonetikou, morfologií, syntaxí či sémantikou. Lingvisté někdy provádějí psychologické pokusy nebo staví modely, většinou však pokračují v tradici založené Chomským. Jejich hlavním teoretickým cílem je odhalit gramatická pravidla určující základní strukturu přirozených jazyků. Zjišťují také rozdíly mezi gramatickými a negramatickými výroky [THAGARD, 2001].

Součástí lingvistiky, která má přímý vztah k informační vědě, je výpočetní lingvistika. Jedná se o obor zabývající se kvantitativním popisem jazykových jevů s využitím výpočetní techniky. V knihovnictví i informační vědě se uplatňuje zejména při automatizaci informačních procesů a analýze textů (např. strojový překlad, automatické indexování, tvorba selekčního jazyka) [TDKIV, 2002]. Další zajímavou oblastí je kognitivní lingvistika, která zkoumá vztah mezi jazykem a lidskou myslí. V tomto oboru základem není představa jazyka jako struktury zvláštního rázu, ale jako sémiotického systému propojeného se systémem kognitivním (tzn. zdrojem významu jsou zážitky, které máme na základě našich smyslů). Na této disciplíně je podnětné, že ukazuje, k čemu může být užitečné zkoumání jazyka i pro nelingvisty (psychology, pedagogy, neurology, psychiatry). Pojmové struktury, ke kterým dospíváme na základě toho, „jak mluvíme“, totiž mohou poukazovat na to, „jak myslíme“ [VAŇKOVÁ, 2002].

Mezi lingvistické disciplíny, které se mohou uplatnit v informační vědě a kulturní antropologii, řadí Samek psycholingvistiku, sociolingvistiku (zahrnuje etnolingvistiku a antropolingvistiku), matematickou lingvistiku, textovou lingvistiku, synchronní lingvistiku a aplikovanou jazykovědu. V označování jednotlivých hraničních disciplín mezi dvěma obory samozřejmě vždy záleží na tom, očima které vědy se na danou disciplínu díváme. Obor označovaný jazykovědci jako informační lingvistika by se z našeho pohledu mohl nazývat lingvistická informační věda. Náplní této disciplíny je výzkum a vývoj informačních systémů typu člověk–stroj komunikujících na bázi přirozeného jazyka. Mezi úkoly lingvistické informační vědy patří:

§  textová analýza jazykových sdělení

§  výstavba a strukturování IS na bázi přirozeného jazyka [SAMEK, 2000].

4.2.9. Kognitivní antropologie

Tato oblast antropologie, kterou můžeme zařadit mezi kognitivní vědy, obohacuje zkoumání lidského myšlení o otázky vlivu kulturního kontextu jedince na jeho myšlení. Obor sleduje nejen myšlení lidí jedné jazykové skupiny, ale i rozdíly ve způsobech myšlení v různých kulturách. Hlavní metodou kognitivní antropologie je etnografie. Výzkumník, který žije ve studované kultuře a komunikuje s jejími příslušníky, poznává sociální a kognitivní strukturu této kultury [THAGARD, 2001].

4.2.10. Bioinformatika

Bioinformatika je široký termín popisující aplikace počítačové technologie a informační vědy, sloužící k organizování, interpretaci a předpovídání biologických struktur a funkcí. Jedná se o interdisciplinární oblast (průsečík biologie, počítačové a informační vědy), která je nezbytná k řízení, zpracování a pochopení velkých objemů dat, např. ze sekvencí lidského genomu nebo z rozsáhlých databází obsahujících informace o rostlinách a zvířatech a používaných k objevování a vývoji nových léků.

5. Praktické aplikace kognitivních přístupů v IV

Přínosem kognitivního přístupu je to, že v jeho rámci se uživatelé již nezkoumají jako skupina, nýbrž jako jednotlivci, a to v širších souvislostech – společně s okolím, které je ovlivňuje, tedy v kontextu.

Kontextem jsou všechny faktory, které ovlivňují chování uživatele při hledání informací: osobnostní, kognitivní, situační a systémové. Situačními faktory jsou např. podmínky okolí (dostupnost vyhledávacího systému a zdrojů, dostupné prostředky, náklady), systémovými faktory např. funkčnost systému, styly a možnosti interakce se systémem atd. Za nejdůležitější složku kontextu však můžeme považovat kognitivní stav uživatele, který v každém okamžiku odráží vnímání a myšlení jedince, což se projevuje v jeho chování. Na kognitivní stav jedince působí únava, soustředěnost, připravenost vnímat informace, motivace, emoční složka osobnosti atd. Momentální kognitivní stav vyplývá především z kognitivní struktury jedince (někdy se nazývá také znalostní struktura či poznatkový/znalostní fond jedince). Ta zahrnuje veškeré získané znalosti a nabyté zkušenosti a dovednosti [ŠKRNA, 2002].

Zlomovými okamžiky ve vývoji kognitivních přístupů IV jsou individualismus, později orientace na uživatele, dále kvalitativní aspekty přenosu a využívání informací a nakonec holismus. Přenos informací se měl zdokonalovat pomocí vytváření modelů poznání uživatelů, které měly odpovídat reprezentacím pojmů (konceptuálním reprezentacím) v informačních systémech. V současné době se zájem o procesuální aspekty utlumil a převládá holistická orientace. V holismu je jednotlivec pojímán v kontextu, neodděluje se od jeho okolí. Bylo upuštěno od myšlenky kompatibility, protože kognitivní rozdíly (mezi lidmi navzájem, lidmi a systémy, systémy navzájem) jsou pravděpodobně nepřekonatelné.

Kognitivní hlediska se projevují ve výzkumu informačního chování a interakčních přístupů a jsou aplikována na design informačních systémů [GREŠKOVÁ, 2007].

5.1. Modely informačního chování při vyhledávání

Modely vyhledávání informací vznikají syntézou empirických nebo pojmových analýz. Výzkumy informačního chování jsou charakterizovány rozmanitými přístupy; jako problematická se jeví subjektivita výzkumu, kterou ale lze překonat např. nástroji pro validaci. Příkladem aplikace výsledků těchto výzkumů je výzkum chování lidí při vyhledávání informací na internetu, který byl následně využit při tvorbě informačních systémů pro komunity, nebo zkoumání informačního chování při kolaborativním vyhledávání v pracovním kolektivu firmy, který byl použit při návrhu kolaborativních systémů [GREŠKOVÁ, 2007].

Vztahy mezi informačním chováním a vyhledáváním informací vymezil Wilson [WILSON, 2000]. Rozlišuje tři stupně lidských informačních aktivit: informační chování, chování při hledání informací a chování při vyhledávání informací.

Jako informační chování lze označit lidské chování ve vztahu ke zdrojům a kanálům informací. Zahrnuje jak aktivní, tak i pasivní hledání informací a jejich použití. Účelné hledání informací, které vzniká jako následek potřeby splnit určitý úkol, Wilson nazývá chováním při hledání informací. V průběhu hledání může jedinec vstupovat do interakce s manuálními informačními systémy (např. knihovna) nebo počítačovými systémy (vyhledávací systémy). Chování při vyhledávání informací je mikroúroveň chování zapojená uživatelem při interakci s informačními systémy všech druhů. Zahrnuje všechny interakce uživatele s informačním systémem – na úrovni interakce člověka s počítačem (např. použití myši a kliknutí na odkaz) nebo na intelektuální úrovni (např. osvojení booleovské vyhledávací strategie). To zahrnuje i mentální činnosti jako hodnocení relevance vyhledaných informací [ŠKRNA, 2002].

5.2. Modely kognitivního vyhledávání informací, interakční přístup

Obecně lze kognitivní modely (vyhledávacích aktivit nebo informačních systémů) definovat jako modely znázorňující vliv a vztahy znalostních (kognitivních) struktur, zúčastněných v přenosu informací a interakci při vyhledávání, nebo začleněné do vyhledávacích systémů nebo prostředků/zprostředkovatelů[24] [INGWERSEN, 1992].

Mezi kognitivní modely můžeme zařadit Ingwersenův teoretický model MEDIATOR (zprostředkovatel) [INGWERSEN, 1992, kap. 8] i další model zpracovaný Ingwersenem – souhrnný model interakcí při vyhledávání informací (nebo také model kognitivní komunikace) [INGWERSEN, 1996]. Ve svém příspěvku na workshopu SIGIR[25] 2004 v Sheffieldu Ingwersen a Järvelin [INGWERSEN, JÄRVELIN, 2004] představili návrh svého holistického koncepčního rámce, který má spojovat perspektivy a modely hledání a vyhledávání informací (IS&R).

Další modely informačního chování vytvořili Ellis, Kuhltauová a Wilson a Walsh. Ellis (1989) ve svém modelu pojmenoval tyto charakteristiky: začátek, řetězení, diferenciace, extrakce, ověřování a ukončení. Na obecnější úrovni rozlišuje prohlížení a monitorování. Jeho model obohatila Kuhltauová (1991) o afektivní a kognitivní aspekty přidáním vrstvy stadií (iniciace, vyhledávání a výběr, formulace, sběr, prezentace) a činností (rozpoznání, identifikace/formulace, shromáždění, doplnění).

Wilson a Walsh (1999) vycházejí při modelování informačního chování v procesu vyhledávání ze tří teorií: vyrovnávání se se stresem, sociálního učení a teorie rizika/užitku. Tyto teorie určují aktivační mechanismy, které jsou obsaženy v informačním chování člověka. Do procesu jako proměnné zasahují také některé charakteristiky prostředí. Proces zpětné vazby spojuje informační chování při vyhledávání s jedincem v kontextu a realizuje se při něm zpracování a využívání informací.

Nelineární model (založený na identifikaci procesů, kontextů, vzorců chování a jejich vztahů) vytvořil Foster (2005). Proces vyhledávání charakterizuje jako nelineární, dynamický, holistický a plynulý. Činnosti model seskupuje do tří základních kategorií: otvírání (posun od orientace k vyhledávání), orientace (identifikace existujícího stavu a určení směru vyhledávání) a konsolidace (ladění a rozpoznání momentu, kdy ukončit vyhledávání). Dále model vymezuje tři úrovně kontextuální interakce: vnitřní a vnější kontext a kognitivní přístup. Foster také identifikoval čtyři kognitivní přístupy: flexibilní a adaptabilní přístup (zdůrazňuje mentální agilnost a vůli adaptovat se na různé kultury), otevřený přístup bez předchozího rámce, nomadický přístup (v jeho rámci se aktivně hledají různé způsoby přístupu) a holistický přístup (zdůrazňuje spojování odlišných oblastí) [GREŠKOVÁ, 2007].

5.3. Kognitivní aspekty vyhledávání informací

Měření kognice může probíhat pomocí kvantitativních i kvalitativních přístupů. Kvantitativní kritéria se používají k měření kognitivních schopností, kognitivního stylu a kognitivního prostoru. Ke kvalitativnímu měření kognice se používají metody zobrazování představ, myšlení nahlas nebo slovních protokolů, metoda třídění karet a metoda volného seznamu ke zjištění toho, jak uživatelé provádějí kategorizace. Problematikou kognitivních aspektů se v informační vědě zabývají různí autoři. Teoretickému zkoumání této problematiky se věnuje Ingwersen, výzkumy provádějí např. Kim a Allen. Zhruba uprostřed mezi teorií a výzkumem se nacházejí práce R. Todda[26] [HUGHES, SPURGIN].

Existují také systémy zkoumající smyslové podněty. Úroveň poznání vzhledem k jednotlivým smyslovým analyzátorům, tak jak ji zkoumá informační věda a související obory (HCI, umělá inteligence, psychologie), je rozdílná a v jednotlivých oblastech proběhlo různé množství výzkumných aktivit. Nejvíce poznatků je pravděpodobně shromážděno k problematice percepce informací zrakem. Touto oblastí se zabývá informační vizualizace. Principem informační vizualizace je, že lidské oko (zrak) interpretuje zobrazená (vizualizovaná) fakta podstatně rychleji a mnohem efektivněji než text, a proto se v aplikacích, které jsou na těchto zásadách vybudovány, lépe orientuje. S vizuálním vnímáním souvisí také problematika čtení z obrazovky počítačů. Mnoho studií porovnává schopnost uživatelů přijímat informace z obrazovek terminálů a počítačů a efektivitu tohoto procesu.

Systémy, které se zabývají jinými smysly než zrakem, jsou rovněž zkoumány, jejich aplikace je však úměrná ekonomickému prostředí a zázemí pro výzkum. Dnes jsou již funkční například systémy rozpoznávání řeči. Technologie rozpoznávání řeči umožňuje počítačům, které jsou vybaveny zařízením pro hlasový vstup (jako je mikrofon), interpretovat lidskou řeč. Tyto technologie se používají např. pro přepis nebo jako alternativní metoda interakce s počítačem. Tato komunikace může mít význam např. pro uživatele se zbytky zraku a může být kompatibilní i s grafickými uživatelskými systémy [PAPÍK, 2001].

Mezi další kognitivní aspekty vyhledávání informací patří i problematika hypertextu. Hypertext představuje odlišný přístup k organizaci a zpracování informací než tradiční vyhledávací systémy. Na myšlence hypertextu[27] je zajímavé především nelineární strukturování informací, které více odpovídá přirozenosti lidského myšlení asociovat v průběhu práce s textem další myšlenky.

Další zkoumanou oblastí je jazyk jako kognitivní proces. Již poměrně dobře popsanou problematikou jsou rozdíly mezi přirozeným a umělým jazykem. Problematika přirozeného jazyka v souvislosti s vyhledáváním informací zahrnuje především zpracování textů pomocí automatického indexování. To probíhá v automatizovaných informačních systémech a musí se vyrovnat se zpracováním specifických jevů přirozeného jazyka. Dnes používané způsoby automatického indexování textů v přirozeném jazyce jsou založeny na výběru slov k indexování přímo z textu (na rozdíl od lidského indexátora, který po přečtení a posouzení textu je schopen zvolit k indexování i slova, která v textu obsažena nejsou, ale vhodně ho charakterizují). Pro vyloučení slov absolutně nevhodných pro indexování se používá tzv. negativní slovník (slovník stop-slov), dalšími důležitými faktory jsou také počet výskytů slova v daném textu, frekvence výskytu slova v textu vztažená k délce tohoto textu, poměr frekvence výskytu slova v daném textu a v ostatních textech, resp. v jazyce obecně, a konkrétní poloha výskytu slova v textu. Mezi jazykové problémy snižující přesnost (při vyhledávání) patří polysémie, resp. homonymie (slova s více významy), synonymie (tentýž koncept lze vyjádřit více slovy) a absence kontextu (u některých výrazů je jich konkrétní význam vždy dán právě kontextem). Pomoc v řešení těchto problémů mohou poskytnout vhodně využitá metadata [SKLENÁK a kol., 2001].

Zpracování přirozeného jazyka (angl. natural language processing, NLP) je součástí informační vědy, která pracuje s informacemi v přirozeném jazyce. Některé zdroje uvádějí, že se jedná o podobor umělé inteligence a lingvistiky, který studuje problémy obsažené ve zpracování přirozeného jazyka, zacházení s ním a jeho interpretace, věnovaný snaze přimět počítače „rozumět“ sdělením psaným v lidském jazyce. Tento termín se od 80. let používá také k definování třídy softwarových systémů, které zacházejí s textem inteligentně.

Zpracování přirozeného jazyka je teoreticky motivovaná řada výpočetních technik pro analyzování a reprezentování přirozeně se vyskytujících (volných) textů na jedné nebo více úrovních lingvistické analýzy (např. morfologické, syntaktické, sémantické, pragmatické) za účelem dosažení zpracování jazyka podobného jako u člověka pro řadu úloh nebo aplikací [LIDDY, 2003].

Nejčastější aplikace NLP:

§ vyhledávání informací

§ výběr (extrakce) informací

§ zodpovídání otázek

§ sumarizace

§ strojový překlad

§ dialogové systémy

V českém prostředí se problematikou zpracování přirozeného jazyka zabývá např. Laboratoř zpracování přirozeného jazyka na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřuje se na „získání teoretických i aplikovaných výsledků v oblasti syntézy a rozpoznávání mluvené řeči (češtiny), lexikálních databází, reprezentace znalostí, reprezentace významu výrazů přirozeného jazyka a využití metod strojového učení pro desambiguaci korpusových dat“ [LZPJ].

5.4. Modely uživatele

Modely uživatele si získaly velkou pozornost výzkumníků v dialogových systémech založených na umělé inteligenci. Teoretickým předpokladem těchto výzkumů bylo, že flexibilní odpovědi uživatelsky orientovaného dialogu jsou možné jedině tehdy, když systém obsahuje model uživatele. Takovýto model by měl obsahovat vědomosti ohledně základních znalostí uživatele a také jeho záměrech a plánech ve vztahu k úloze, kvůli které je systém dotazován. Příkladem takového modelu je model MONSTRAT (viz dále).

Možnosti mentálních modelů v informační vědě jsou však Sparck Jonesovou hodnoceny spíše negativně: „přímý závěr vyvozený z analýzy v kapitole je pesimistický: i když předpokládáme velmi mocné systémové zdroje, daleko za možnostmi současných systémů, jsou obecně bližší hranice pro modelování, které mohou být dosaženy“ [Sparck Jones, 1988, s. 341, cit. dle HJØRLAND, 2005].

Myšlenka takovéhoto modelování je podle Hjørlanda spojena s kognitivním hlediskem. Např. z hermeneutické perspektivy samotná idea modelování individuálního uživatele se zdá poměrně absurdní. Uživatelé jsou více nebo méně ovlivněni různými tradicemi nebo perspektivami (stejně jako návrháři systému). Z tohoto pohledu to, co by mělo být modelováno (nebo raději vyloženo), jsou epistemologická hlediska, která leží za uživatelovými způsoby interakce s literaturou a její reprezentací v databázích.

Je možné, že tento pohled začíná oblast knihovnictví a informační vědy ovlivňovat. Od roku 1992 se ale zatím neuskutečnilo mnoho výzkumů nebo aplikací, co se týká modelů jako MONSTRAT [HJØRLAND, 2005].

Kognitivní model jednotlivce je model samotného jednotlivce a jeho prostředí, představ, očekávání, emocí, intencionality (záměrů, úmyslů), zkušeností, představivosti, intuice a hodnot, stejně jako konceptuálních znalostí oblastí působnosti, včetně citových (afektivních), poznávání (kognice), percepce a pracovního prostoru, stavu znalostí, problémového prostoru a stavu nejistoty [INGWERSEN, 1992, s. 131–133].

5.4.1. Mentální modely uživatele

Mentální model skutečnosti je základem (kognitivního) učení a vychází z kódování skutečnosti v paměti. Jedná se o struktury poznatků, které si lidé vytvářejí za účelem pochopení a vysvětlení svých zkušeností. Mentální model je vnitřní reprezentace informací, která určitým způsobem souvisí s tím, co je reprezentováno. Může zahrnovat analogické i symbolické či propoziční (výrokové) formy reprezentace znalostí (mentální podoba toho, co jedinec ví o různých věcech, myšlenkách, událostech atd., které existují vně mysli) [NAKONEČNÝ, 2004] [STENBERG, 2002].

Různorodost individuálních kognitivních struktur v mysli každého lidského příjemce a původce potenciálních informací tvoří jeho model světa, zahrnující naděje (očekávání), intencionalitu, emoce, intuici a zkušenosti. Tyto struktury vzájemně jedna druhou ovlivňují během zpracování smyslových podnětů, potenciálních informací a znalostí a jsou zodpovědné za to, jak jedinec vnímá a chápe svět a sám sebe. Podle kognitivního hlediska je model nezbytným předpokladem pro další změny v osobních psychických stavech [INGWERSEN, 1992].

V kognitivní vědě probíhají diskuse o mentálních reprezentacích či mentálních modelech od 80. let. Mentální modely a jejich metody poznávání hrají důležitou úlohu při koncipování textových a obrazových bází dat a jejich vztahu k metodám vyhledávání [PAPÍK, 2000].

Například pro účely vizualizace informací na terminálech je nezbytná strukturace informací do struktur, které budou „podobné“ strukturám uživatelova myšlení. Poznání mentálních modelů uživatele je proto velmi podstatné. Existuje několik metod, jak tohoto poznání dosáhnout, nebo se alespoň co nejvíce přiblížit co nejobjektivnějšímu výsledku. Přehled a hodnocení mentálních a kognitivních modelů předkládá Daniels [Daniels, 1986, s. 272–304, cit. dle PAPÍK, 2001]. Jak tento autor zdůrazňuje, všichni účastníci komunikace musí kromě svého mentálního modelu situace (vyhledávání) znát také model protější strany, jinak dorozumění není možné. Doporučuje se model, který analyzuje spíše individuálního uživatele než tzv. typického. Tam, kde uživatel není schopen přesně specifikovat informační požadavky, jsou vhodné implicitní modely.

5.4.2. Informační modely uživatele

Steinerová ve své knize Teória informačného prieskumu [STEINEROVÁ, 1996] konstatuje, že informační modelování je praktickou aplikací systémové analýzy a datové analýzy, jejímž cílem je navrhnout určitý systém na zpracování údajů. Jde o vyjádření konceptuálních struktur, které mají být zobrazeny v novém informačním systému. Tento způsob modelování se často uplatňuje i v oblasti vyhledávání informací. Základním typem modelu v informačním modelování je model entita – vztah – entita. Informační model je strukturovaný soubor pojmů a pravidel, které jsou vyjádřeny v symbolech s vlastní sémantikou a syntaxí. Obyčejně se určí rozsah a kontext modelu, úhel pohledu, účel vytvářeného modelu. Jako příklad využití informačního modelování uvádí autorka model I3R a model MONSTRAT.

Expertní systém I3R (Intelligent Interface for Information Retrieval) vytvořili Drift a Thompson (1987). Tento systém má flexibilní rozhraní a umožňuje uživateli využít rozmanité poznatky k získání informací z databáze o informatice (computer science). Obsahem systému je modelování uživatele ve formě stereotypů s cílem přizpůsobit interakci individuálním uživatelům a jejich zpětné vazbě [STEINEROVÁ, 1996].

Model MONSTRAT (MOdular functions based on Natural information processes for STRATegic problem treatment) je model funkcí zprostředkovatele, na jehož vývoji se podílel mj. N. J. Belkin. Tento model je založen na předpokladu, že je možné vytvořit inteligentní mechanismus, který je schopen porozumět informačním potřebám uživatelů a chovat se jako zprostředkovatel. Ingwersenův model MEDIATOR vychází právě z tohoto modelu. Oba modely jsou založeny na kognitivním hledisku, které předpokládá, že studium psychologických, mentálních a kognitivních struktur individuálních uživatelů může odhalit principy vyhledávání informací [HJØRLAND, 2005].

Ve své další práci vytvořila Steinerová [STEINEROVÁ, 2000] dva informační modely člověka, které modelují dva podstatné pohledy na určující úlohu člověka v informačním procesu. Jedná se o informační model člověka v individuálním průřezovém pohledu a informační model člověka v sociálním náhledu. Autorka rozlišuje tři základní úrovně člověka v informačním procesu – biogenní, psychogenní a sociogenní úroveň. Informační model člověka ve dvou úhlech pohledu odhaluje komplikovanost předmětu informační vědy, tj. komunikování informací ve společnosti v informačních procesech. Informační věda patří k syntetičtějším vědním oborům (jako např. filozofie), v kterých se integrují humanitní a sociálněvědné aspekty spolu s dalšími, matematickými, přírodními či technickými obory.

5.5. Design informačních systémů

Výzkumy orientované na aplikaci kognitivních aspektů v designu jsou reprezentovány nejnovějšími systémy. Progresivně se vyvíjejí oblasti digitálních knihoven, inteligentních informačních agentů, systémů na doporučování informací, adaptabilního vyhledávání informací nebo multimediálního vyhledávání. S aplikacemi těchto systémů jsou spojeny otázky relevance, sémantického webu, ontologií, zpracování přirozeného jazyka, kognitivního modelování, strojového učení atd.

Téměř třicetiletou tradici designu informačních systémů podporujících inteligentní vyhledávání reprezentují již zmíněné systémy MONSTRAT a I3R. v současnosti se výzkumy specializují na aplikací kognitivních věd (zejména umělé inteligence) ve vyhledávání informací[28]. Odborníci se snaží o syntézu výzkumů orientovaných na člověka a designu aplikací.

Johnstone a kol. upozorňují na metodologii „měkkých systémů“ (Soft System Methodology, SSM), která vznikla v 90. letech a bere v úvahu člověka i kontext. Vytvořili vývojový systémový model, který by měl vytvořit rámec pro aplikaci SSM a který zohledňuje informační chování jak na úrovni člověka, tak na úrovni informačních technologií.

Na tvorbu inteligentních systémů, které simulují lidské kognitivní procesy a podporují interakci s informacemi, se zaměřuje Rasmussenová a její myšlenka kognitivního systémového inženýrství.

Fidelová a Pejtersenová se domnívají, že design systému je podmíněn porozuměním práci lidí, jejich informačnímu chování, kontextu a příčinám jejich aktivit. Vycházejí přitom z koncepce kognitivní analýzy práce, kterou vytvořila Rasmussenová. Autorky vymezily tyto dimenze kognitivní analýzy práce: pracovní prostředí, pracovní doména, úlohy, organizace, rozhodnutí, strategie, zdroje a hodnoty uživatele [GREŠKOVÁ, 2007].

6. Závěr

Pro informační vědu je velmi důležité pochopení procesů lidského vnímání, zpracování a využívání informací během učení, myšlení, řešení problémů. Jen pokud tyto vnitřní procesy dostatečně pochopíme, bude pro nás jednodušší vytvářet informační systémy tak, aby poskytovaly uživatelům to, co od nich očekávají, a ponechávaly jim prostor (časovou i mentální kapacitu) pro skutečně důležité aktivity – osvojování znalostí, celoživotní vzdělávání, uplatnění kreativity při překonávání pracovních problémů atd.

Kterýkoliv z kognitivních procesů – ať je to vnímání, pozornost, učení, paměť, myšlení, řeč, tvořivost nebo sociální poznávání – je pro oblast informační vědy důležitý, a bylo by přínosné více prozkoumat jeho vztah k lidskému zacházení s informacemi.

Cílem informační vědy je nesnadná věc – zajistit, aby se ty informace, které jsou již někým vytvořeny a uloženy v nějakém informačním systému (chápaném v širokém smyslu – může se jednat jak o knihovnu, tak o komerční databázi), dostaly ke správnému uživateli, který je v danou chvíli potřebuje, a pro kterého bude jejich využití přínosné[29]. V této otázce hrají poznávací procesy člověka nezanedbatelnou roli.

Při porovnávání informační a kognitivní vědy jsou zjevné mnohé společné rysy:

1.   V obou případech se jedná o disciplíny poměrně mladé (v porovnání s jinými obory, jejichž vývoj trvá i několik stovek let – např. matematika, filozofie, knihovnictví; o informační a kognitivní vědě lze hovořit přibližně od poloviny 20. století), které stále ještě do jisté míry vymezují své pole působnosti (přestože existuje mnoho jejich definic) a hledají své vlastní metody práce.

2.   Jedná se o obory vysoce interdisciplinární, resp. transdisciplinární – kromě toho, že využívají znalostí z mnoha dalších oborů, snaží se je také určitým způsobem zastřešit a propojit.

3.   Vznik a rozvoj obou oborů byl také velmi ovlivněn a provázán s rozvojem informačních a komunikačních technologií. Technické prostředky (počítače, informační systémy, umělá inteligence) slouží jako základní stavební kameny obou věd. Přesto je jejich využití pouze nástrojem, nikoli smyslem a cílem. Informační i kognitivní věda musí hledat své hlubší kořeny a souvislosti v úvahách filozofických, etických, psychologických. Kdykoliv se zabýváme otázkami poznávání, a tedy lidského myšlení, nutně narazíme na otázky vědomí, emocí, individuálních rozdílů mezi jednotlivci, společenského kontextu.

4.   Za základní společné téma obou věd považuji otázku poznávání. V definicích informační vědy se sice mluví zejména o informaci a jejím přenosu, vzniku, zpracování, ukládání apod., osobně se však ztotožňuji s názorem, že informace se stává informací až při konfrontaci se znalostním fondem jedince – a zde se již dostáváme právě k procesu poznávání. Kognitivní věda se věnuje studiu získávání a používání znalostí a lidskému myšlení – tedy opět otázkám poznávání.

5.   Za další společný rys obou oborů lze považovat výčet disciplín, s nimiž každá z těchto věd spolupracuje, jejichž výsledky využívá a se kterými souvisí. Tyto dvě množiny se z velké části překrývají. Jak informační, tak i kognitivní věda využívají poznatky z oblasti lingvistiky, umělé inteligence, psychologie, počítačové vědy, antropologie, filozofie.

V budoucnosti podle mého názoru dojde k dalšímu postupnému sbližování informační vědy a kognitivní vědy. Obě vědy se budou více prolínat a mohou se vzájemně obohacovat.

 

Použité zdroje

BERKA, Petr. 2004a. Expertní systémy [online, ve formátu .pdf]. 2004 [cit. 2006-18-03]. Kap. 1, Umělá inteligence a svět expertních systémů: Historie a oblasti výzkumu v AI, zrod znalostního inženýrství. Dostupné z WWW: <<http://lisp.vse.cz/~berka/docs/es_sl_ai.pdf>>.

BERKA, Petr. 2004b. Expertní systémy [online, ve formátu .pdf]. 2004 [cit. 2006-18-03]. Kap. 2, Architektura expertních systémů: Problémové nezávislé expertní systémy a jejich složky, typy úloh. Dostupné z WWW: <<http://lisp.vse.cz/~berka/docs/es_sl_es.pdf>>.

BUCKLAND, Michael. 1998. The landscape of Information Science: the ASIS at 62. c1998. Dostupné z WWW: <<http://www.sims.berkeley.edu/~buckland/asis62.html>>.

CAPURRO, Rafael. 2003. Základy informační vědy : revize a perspektivy. Přeložil Michal Lorenz, Masarykova Univerzita v Brně. Národní knihovna. 2003, roč. 14, č. 3, s. 163–168. ISSN 1214-0678.

CRICK, Francis. 1997. Věda hledá duši : Překvapivá domněnka. Vyd. první. Praha : Mladá fronta, 1997. 309 s. Kolumbus, sv. 136. ISBN 80-204-0633-6.

GÄRDENFORS, Peter. 1999. Cognitive Science: from computers to anthills as models of human thought. Human IT [online]. 1999, č. 2 [cit. 2007-07-15]. Dostupné z WWW: <<http://www.hb.se/hbs/ith/2-99/pg.htm>>. ISSN 1402-151X.

GREŠKOVÁ, Mirka. 2006. Kognitívna paradigma informačnej vedy. In KELEMEN, Jozef, KVASNIČKA, Vladimír. Kognice a umělý život VI. Opava : Slezská univerzita v Opavě, 2006. s. 149–157. Dostupné z WWW: <<ftp://math.chtf.stuba.sk/pub/vlado/CogSci_AL_Trest/Greskova.pdf>>.

GREŠKOVÁ, Mirka. 2007. Kognitívne východiská informačnej vedy. In KVASNIČKA, V., et al. Myseľ, inteligencia a život. Bratislava : STU vydavateľstvo, 2007. s. 191–208. Dostupné z WWW: <<ftp://math.chtf.stuba.sk/pub/vlado/CogSci_AL_Smolenice_VII/download/Greskova.pdf>>.

HARTL, Pavel. 1994. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha : Budka, 1994. 297 s. Edice Slovník. ISBN 80-901549-0-5.

HAVEL, Ivan M. 2000. Věda o duši. Vesmír. 2000, roč. 79, č. 7, s. 363. ISSN 0042-4544.

HAVEL, Ivan M. 2004. Přirozené a umělé myšlení jako filozofický problém. Glosy.info [online]. 2004-12-03 [cit. 2006-01-25]. Dostupné z WWW: <<http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>>. ISSN 1214-8857.

HJØRLAND, Birger. 2005. Core Concepts in Library and Information Science (LIS) [online]. c2005 [cit. 2006-03-20]. Dostupné z WWW: <<http://www.db.dk/bh/Core%20Concepts%20in%20LIS/home.htm>>.

HOFFMANN, Matěj. 2004. Kognitivní věda z pohledu struktury vědeckých revolucí T. S. Kuhna [online]. 2004 [cit. 2006-02-15]. Dostupné z WWW: <<http://www.cts.cuni.cz/new/index.php?Loc=ste&m=16&file=club_works.html&Lng=1>>.

HUGHES, Antony; SPURGIN, Kristina. The Cognitive Perspective in Information Science Research [online prezentace ve formátu .ppt]. [cit.2006-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.infomuse.net/pres/301CogSci.ppt>.

INGWERSEN, Peter. 1992. Information Retrieval Interaction. London : Taylor Graham, 1992. x, 246 s. ISBN 0-947568-54-9. Dostupné také z WWW: <http://www.db.dk/pi/iri>.

INGWERSEN, Peter. 1996. Cognitive perspective of information retrieval interaction : elements of a cognitive IR theory. Journal of Documentation. 1996, vol. 52, no. 1, s. 3–50.

JIRKŮ, Petr; KELEMEN, Jozef. 1996. Kapitoly z kognitivní vědy : racionalita z hlediska chování, jazyka a logiky. Vyd. 1. Praha : Vysoká škola ekonomická, 1996. 104 s. ISBN 80-7079-787-8.

KULIŠŤÁK, Petr. 2003. Neuropsychologie. Vyd. 1. Praha : Portál, 2003. 327 s., xvi s. barev. obr. příl. ISBN 80-7178-554-7.

Laboratoř zpracování přirozeného jazyka [online]. Poslední revize 2006-03-07 [cit. 2006-03-20]. Dostupné z WWW: <<http://nlp.fi.muni.cz/nlp/aisa/NlpCz/LaboratorNLP.html>>.

LIDDY, Elizabeth D. 2003. Natural Language Processing. In Encyclopedia of Library and Information Science. Editors: Miriam Drake. London : Marcel Dekker, 2003. Přístup k elektronické verzi publikaci pro Karlovu univerzitu z WWW: <<http://www.dekker.com/sdek/issues~db=enc~content=t713172967>>.

NAKONEČNÝ, Milan. 2004. Psychologie téměř pro každého. Vyd. 1. Praha : Academia, 2004. 318 s. ISBN 80-200-1198-6.

PAPÍK, Richard. 2000. Dialogové vyhledávání a služby v kontextu člověk–počítač. Praha, 2000. 117 s. + 2 příl. Dizertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví 2000. Školitel Marie Königová, oponenti Vladimír Smetáček, Rudolf Vlasák.

PAPÍK, Richard. 2001. Vyhledávání informací II. Uživatelské rozhraní a vlivy oboru „human-computer interaction“. Národní knihovna. 2001, roč. 12, č. 2, s. 81–90. ISSN 1214-0678.

PILECKÁ, Věra. Kognitivní aspekty procesu vyhledávání informací [Cognitive aspects of information retrieval process]. Praha, 2006. 127 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví 2001. Vedoucí diplomové práce PhDr. Richard Papík.

PILECKÁ, Věra. Kognitivní aspekty procesu vyhledávání informací. Ikaros [online]. 2006, roč. 10, č. 9 [cit. 2007-07-30]. Dostupné z WWW: <<http://www.ikaros.cz/node/3592>>. URN-NBN:cz-ik3592. ISSN 1212-5075.

SAMEK, Tomáš. 2000. Dočkáme se „informační antropologie“? : O jednom interdisciplinárním rozměru informační vědy. In Acta bibliothecalia et informatica. Opava : Slezská univerzita, 2000. ISBN 80-7248-095-2. s. 5–19.

SARACEVIC, T. 1997. The stratified model of information retrieval interaction: Extension and applications. In: Schwartz, C., Rorvig, M. ASIS'97: Proceedings of the ASIS. vol. 34. Silver Spring (Maryland): ASIS, 1997, s. 313–327. [cit. 2007-07-18]. Dostupné z WWW: <<http://www.scils.rutgers.edu/~tefko/ProcASIS1997.doc>>.

SEDLÁKOVÁ, Miluše. 2004. Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Vyd. 1. Praha : Grada, 2004. s. 252. ISBN 80-247-0375-0.

SKLENÁK, Vilém a kol. 2001. Data, informace, znalosti a Internet. Vyd. 1. V Praze : C.H. Beck, 2001. xvii, 507 s. (C.H. Beck pro praxi). ISBN 80-7179-409-0.

SOERGEL, Dagobert. 1997. An Information Science Manifesto: American Society for Information Science Award of Merit Acceptance Speech. Washington, DC, November 5, 1997. [cit. 2007-07-31]. Dostupné z WWW: <<http://www.dsoergel.com/cv/B64.pdf>>.

SOUČKOVÁ, Martina. 2003. Aspekty vztahu člověk–počítač s důrazem na uživatelské rozhraní. Praha, 2003. iv, 89 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií 2003. Vedoucí diplomové práce Richard Papík.

STEINEROVÁ, Jela. 1996. Teória informačného prieskumu. 1. vyd. Bratislava : Slovenská technická knižnica – Centrum VTI SR, 1996. 262 s. ISBN 80-85165-58-9.

STEINEROVÁ, Jela. 2000. Základy filozofie člověka v knižničnej a informačnej vede. In Knižničná a informačná veda na prahu informačnej společnosti : filozofický, systémový a historický pohľad. Zprac. Štefan Kilmlička, Jela Steinerová, Gabriela Žibritová, Dušan Katuščák. 1. vyd. Bratislava : Stimul, 2000. s. 9–55.

STENBERG, Robert J. 2002. Kognitivní psychologie. Vyd. 1. Praha : Portál, 2002. 636 s. ISBN 80-7178-376-5.

ŠKRNA, Jindřich. 2002. Interaktivní vyhledávání informací. Národní knihovna, 2002, roč. 13, č. 1, s. 7–19. ISSN 1214-0678.

TDKIV – Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy (báze KTD) [online]. 2002. Praha : Národní knihovna České republiky, Odbor knihovnictví, c2002– [cit. 2005-11-06]. Dostupné z WWW: <<http://www.nkp.cz/o_knihovnach/Slovnik/index.htm>>.

THAGARD, Paul. 2001. Úvod do kognitivní vědy : mysl a myšlení. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001. 231 s. ISBN 80-7178-445-1.

VAŇKOVÁ, Irena. 2002. Lingvistika mysli a těla : Zkoumajíce svou řeč, neomylně sami vyzkoumáni budeme. Vesmír. 2002, roč. 81, s. 627–629. ISSN 0042-4544.

Wikipedia : The Free Encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida, USA) : Wikimedia Foundation, 2001– [cit. 2006-03-08]. Dostupné z WWW: <<http://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page>>.

WILSON, T. D. 2000. Human information behavior. Informing science, 2000, vol. 3, no. 2, s. 49–55. Special Issue on Information Science Research. Dostupné také z WWW: <http://inform.nu/Article/Vol3/v3n2p49-56.pdf <http://inform.nu/Articles/Vol3/v3n2p49-56.pdf>>. ISSN 1547-9684.

 

Seznam obrázků

obr. 1 Informační věda (IV): člověk, informace a technologie [GREŠKOVÁ, 2007, s. 192]

obr. 2 Kognitivní základy informační vědy – konceptuální graf [GREŠKOVÁ, 2007, s. 195]

obr. 3 Kognitivní věda a obory a podobory, které se na ní podílejí [HAVEL, 2000]

obr. 4 Kognitivní hexagram, znázorňující sílu interdisciplinárních vztahů v KV [GREŠKOVÁ, 2007]

obr. 5 Disciplíny ovlivňující IV (přepracované a doplněné podle [INGWERSEN, 1992])

 

Seznam použitých zkratek

HCI     human-computer interaction (komunikace člověk–počítač)

LIS      library and information science (knihovnictví a informační věda)

IV        informační věda

KV      kognitivní věda


 

[1] Mj. Ingwersen, Dervinová, Allen, Kulthauová, Saracevic, Spinková

[2] V roce 2002 vznikla spojením IIS a The Library Association (LA) profesní organizace sdružující knihovníky, informační specialisty a manažery znalostí s názvem The Chartered Institute of Library and Information Professionals (CILIP) se sídlem v Londýně, http://www.cilip.org.uk/default.cilip

[3] Tento obrat či posun (v anglické terminologii „cognitive turn“), inspiroval autory Ingwersena a Järvelina také k názvu knihy The Turn, která vyšla v roce 2005. [INGWERSEN, Peter; JÄRVELIN, Kalervo. The Turn : Integration of Information Seeking and Retrieval in Context. Kluwer Academic, 2005. XIV, 448 s. The Information Retrieval Series, Vol. 18. ISBN 1-4020-3850-X.]

[4] SCHRADER, A. M. The domain of information science : probleme in conceptualization and in consensus-building. Information Services and Use. 1986, vol. 6, s. 169-205. [citováno dle CAPURRO, 2003]

[5] Americký matematik Claude Elwood Shannon (30. dubna 1916 – 24. února 2001) je někdy nazýván "otcem teorie informace".

[6] American Society for Information Science, nyní American Society for Information Science & Technology (Americká společnost pro informační vědu a technologie), http://www.asis.org/index.html

[7] Přehled problematiky interaktivního vyhledávání informací poskytuje ve svém článku např. [ŠKRNA. 2002]

[8] De Mey, 1977, s. xvi-xvii a 1980, s. 48 cit. dle [INGWERSEN, 1992]

[9] De Mey, 2001, cit. dle [HJØRLAND, 2005]

[10] Např. [HJØRLAND, 2005]

[11] LIS (library a information science) – knihovnictví a informační věda

[12] Cognitive Science Society prezentuje svou činnost na webových stránkách <http://www.cognitivesciencesociety.org/>

[13] Multidisciplinární Cognitive Science je oficiálním časopisem Cognitive Science Society. Členství v této odborné společnosti zahrnuje i přístup k elektronické verzi časopisu. Více informací na <http://www.cognitivesciencesociety.org/about.html>

[14] Kognici autoři Hughes a Spurginová definují jako chápání, získávání a zpracování znalostí, nebo v užším významu jako myšlenkové procesy

[15] Poznávací (kognitivní) procesy jsou ty psychické procesy, jejichž prostřednictvím poznáváme, případně měníme skutečnost. Kognitivní psychologové je vymezují jako procesy zpracovávání informací. Patří mezi ně vnímání, myšlení, představivost, fantazie, paměť, učení, pozornost. [Hartl, 1994] [Sedláková, 2004]

[16] viz stránky kurzu Kognitívne vedy, pořádaného Katedrou matematiky CHTF Slovenské technické univerzity v Bratislave a Katedry humanistiky MFFI Univerzity Komenského v Bratislave <http://math.chtf.stuba.sk/kog_vedy.htm> nebo název knihy slovenských autorů Rybár, Ján; Beňušková, Ľubica; Kvasnička, Vladimír (eds.). Kognitívne vedy. Bratislava : Kalligram, 2002. 357 s. ISBN 80-7149-515-8.

[17] Společně s psychologií, fyzikou, neurovědami, filozofií, počítačovou vědou, antropologií a lingvistikou.

[18] [SARACEVIC, 1997]

[19] [INGWERSEN, 1992]

[20] Jsou to: umělá inteligence, studium komunikace, studium kompozice, počítačová věda, kybernetika, teorie rozhodování, fuzzy logika, informační psychologie, informační sociologie, informační ekonomie, lingvistické aspekty informace, lexikografie, logika, výzkum masové komunikace, metavěda, operační výzkum, filozofické problémy v LIS, scientometrie, sémantika, sémiotika, systémová analýza, systémová teorie, teorie poznání [HJØRLAND, 2005].

[21] Znalosti experta jsou ovšem takového charakteru, že je nelze získat pouze z dat, často vycházejí z jeho zkušeností, z toho, co v praxi „funguje“ a dají se pouze obtížně jazykově vyjádřit.

[22] Ze zahraničních prázdných expertních systémů je možné uvést např. EXSYS (výrobcem je stejnojmenná firma), Nexpert Object (firmy Neuron Data) či Clips (NASA), z českých systémů např. FEL-EXPERT (FEL ČVUT Praha), EQUANT (UI AV ČR), SAK a NEST (oba systémy VŠE Praha) [BERKA, 2004b]

[23] Paralelní zpracování úloh více odpovídá zpracování informací v mozku. Běžné počítače naproti tomu zpracovávají úlohy sériově.

[24] Ingwersen používá pojem intermediary – zprostředkovatel jak pro člověka, tak pro stroj. Jedná se o osobu nebo mechanizmus fyzicky umístěný mezi systémem vyhledávání informací a uživatelem s účelem transformovat interaktivně požadavek na informaci do formulace dotazu, která odpovídá vyhledávacím komponentám daného systému.

[25] SIGIR – ACM Special Interest Goup in Information Retrieval (viz <http://www.acm.org/sigir/index.html>) se zaměřuje na otázky sahající od teorie k požadavkům uživatelů v aplikacích počítačů při akvizici, organizaci, uchovávání, vyhledávání a distribuci informací.

[26] Např. tyto práce INGWERSEN, P.; WILLIAMS, M.E. Cognitive information retrieval. In Annual Review of Information Science and Technology (Vol. 34, 1999-2000). Meford (NJ) : Information Today, 2001. ISBN 1-57387-093-5., s. 3-52.; KIM, K.S.; ALLEN, B. Cognitive and task influences on Web searching behavior. Journal of the American Society for Information Science and Technology. Jan 2002, vol. 53, no. 2, s. 109-19. ISSN 1532-2882.; TODD, R. Back to our beginnings: Information utilization, Bertram Brookes and the Fundamental Equation of Information Science. Information Processing & Management. 1999, vol. 35, s. 851-870.

[27] Základní koncepci této myšlenky navrhl již v roce 1945 Vannevar Bush. Termín hypertext vytvořil v roce 1963 Ted Nelson.

[28] Např. v Centru pro inteligentní vyhledávání informací (CIIR, Center for Intelligent Information Retrieval), http://ciir.cs.umass.edu/

[29] Jak říká N. Wiener „Aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi“


Celá studie | Autor: Mgr. Věra Pilecká | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.