Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy "Malé dějiny československé (1867-1939)" (Z. Kárník)

Vydáno dne 15. 02. 2009 (2864 přečtení)

KÁRNÍK Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). 1. vydání. Praha 2008 : Dokořán. 502 s. ISBN 978-80-7363-146-8.

Autor recenzované knihy, Zdeněk Kárník, je již řadu let považován za jednoho z největších odborníků na politické, sociální a hospodářské dějiny konce 19. a první poloviny 20. století. Tuto svoji pozici potvrdil počátkem nového tisíciletí téměř nepřekonatelnou trilogií shrnující problematiku prvorepublikových dějin a obecně nazvanou České země v éře první republiky (1918-1938).[1] Zatímco rozsáhlý, třísvazkový, více než patnáctisetstránkový přehled, osvětlující dějiny prvního českého moderního národního státu v dějinách, byl vydán jako odborná syntéza, která měla plnit i funkci encyklopedie, je na čtyři sta třiceti pěti stránkách recenzovaného textu a v příslušejícím doplňujícím přehledu, nastíněn příběh, který by měl pomoci při studiu vysokoškolským studentům nebo vážným zájemcům o historii, a který „poněkud stručně (v některých partiích však dokonce zcela nově a bohatěji) reprodukuje odborné poslání trilogie“ (str. 12). Ostatně takovouto knihu zamýšlel již při osobním hodnocení výše citovaného díla.[2]

Dílo je rozděleno do čtyř základních, v chronologickém sledu seřazených hlav, jež jsou vždy ještě členěny do kapitol podle věcných kritérií, a které zhruba pokrývají nejvýznamnější fenomény času, jemuž jsou jednotlivé hlavy vymezeny. Tak nám první hlava nabídne spletitou cestu k založení republiky včetně vykreslení všech méně či více alternativních pokusů o nové zformování rozpadajícího se celku habsburského soustátí. Druhá a nejobsáhlejší poukáže na úspěšnou výstavbu a fungování masarykovského státního útvaru ve dvacátých letech, aby nám v té třetí s akcentem na hospodářskou krizi jako zlomový okamžik nastínil její prohlubující se dopady na oblast sociální, národněpolitickou i státní, a kterou zakončuje mnichovskou tragédií roku 1938. Hlavu čtvrtou poté věnuje dějinám tzv. Druhé republiky let 1938-1939, času, kterým se v předešlé trilogii nezaobírá, a uzavírá ji zamyšlením nad smyslem a odkazy, které doba svébytného meziválečného československého společenství oběma primárním národům státu přinesla. Pomůckami, které autor uvádí jako nutné, jsou stručně komentovaný jmenný rejstřík, tabulky a kompletní soupisy všech členů vlád. Novem oproti odborné trilogii je i velké množství komentovaných obrázků, které by neměly být chápány jako „jakýsi dozvuk dětství“, nýbrž být základem „pochopení, že obraz dokresluje a někdy přímo vysvětluje to, co nelze vyjádřit psaným slovem“ (str. 13).

Co se týče obsahu, odlišuje se kniha od předcházející i svým myšleným časovým záběrem. Jak si lze vysvětlit, že ji autor považuje za určité zobecnění předešlých rozsáhlých dějin, a v názvu ji přitom rozšířil o období delší více než padesáti let První republice předcházejících? Kárník totiž „malé dějiny“ začíná tam, kde vidí ústavní kořeny potenciálního nového státu, roku 1867. V době, „kdy se zrychleně formovaly ve střední Evropě moderní národya kdo nemohl tento okamžik podchytit, měl z toho vážné problémy“ (str. 16). V prosincové ústavě téhož roku byla totiž v Rakousko-Uhersku uznána rovnoprávnost všech jeho národů a od té doby museli všichni státníci i politici s českým národem jako celkem a politickou jednotkou počítat. Zde se počíná příběh, který vrcholí logickým vyústěním ve vznik Československa, jako nejlepší možné a válečnou politikou centrálních mocností, tzv. německé Mitteleuropy, vynucené alternativy. V knize je tak prvních padesát let předcházejících První republice uchopeno jako teoretický základ, který slouží k pochopení činů, jež vedly k ustavení takového státního útvaru, který by z víru válečných revolucí vyšel jako vítězný. Kárník Československo nikterak nemytizuje, nicméně chápe onu myšlenku dvou slovanských větví jednoho národa a jeho jednoty v novém státě jako nejlogičtější východisko z mnohých, která situace roku 1918 přinesla a jaký odpovídal i výsledkům Velké války. Jednalo se o revoluci, jejímiž pákami za pomoci vítězných mocností hýbali Češi, a právě to také mělo přinést do budoucna mnoho problémů. V této revoluci muselo být užito zbraní, politického nátlaku a jako každá revoluce i ona musela přejít v proces budování, který měl prověřit její smysluplnost a životaschopnost.

Přestože je druhá hlava knihy vnímána jako zlatá léta republiky, počíná se vylíčením poválečného sociálního marastu. Autor oceňuje schopnosti (především) českých politiků v těchto časech zajistit ústavně parlamentní demokracii a (alespoň) dočasné vyrovnání se s odstředivými nacionalistickými (německá a maďarská menšina) i sociálními (komunisté) tendencemi, sic „kapky jedu v oné bečce medu obsaženy byly“ (str. 104), jak prozaicky pojmenovává střelný prach namíchaný v mnoha závazcích, ke kterým se ústřední a, přiznejme si, hlavně česká reprezentace, s ohledem k fungování státu zavázala. Právě s ohledem na stabilitu se široce zaobírá problémem Slovenska. Pronáší tezi o tamější „kulturní misi, kterou Češi nejen ve 20. století, nýbrž v dějinách vůbec museli podniknout a kterou zvládli“ (str. 119), poněvadž proces slovenského národního hnutí do té doby spíše skomíral, resp. se utápěl v tzv. maďarónství (Kárníkovo velice oblíbené slovo), který až vznik společného slovanského státu zcela zvrátil. Při líčení slovenských poměrů se drží teze, že proces slovenské emancipace v této době ještě nedozrál k založení vlastního státu, čehož byl tím nejsmutnějším výsledkem Slovenský štát – „hluboká národní tragédie, třeba byla provázena poměrným bohatstvím oněch biblických mís čočovice..., tragédií složitou, neboť až tento stát přinesl Slovákům státní samostatnost“ (str. 434). Druhá hlava rozebírá i československý hospodářský blahobyt 20. let, který se evidentně projevuje v mezinárodním srovnání. V rámci dějin každodennosti tu nalezneme i kapitolu o obyvatelstvu a jeho kultuře. Autor ji do knihy zařadil jako „kapitolku o duši národů“ (str. 194) a takovou se vzhledem k popisu politických, hospodářských a sociálních dějin opravdu jeví. Kultura tak zůstává asi poslední kapitolou, kterou dějepisci První republiky (Kárníka nevyjímaje) v její ucelené podobě čtenáři stále dluží.[3]

Třetí hlava nás chronologicky dovede až k pádu státu v důsledku mnichovského diktátu roku 1938. Autor kapitolu vypráví vycházeje z teorie o skupinách, které tahaly v různých odvětvích fungování celku za mocenské páky – státních elit. Ptá se, zda tato „frakce obyvatelstva, v níž se koncentruje moc, autorita a vliv“ (str. 251) obstála, nebo neobstála ve svém poslání hájit republiku, aniž by si explicitně odpověděl. Nicméně chválí obecný pozitivní dopad elit, když „pro národy a stát zhoubné osobnosti a skupiny dokázaly eliminovat na jejich nevýznamný okraj“ (str. 259). Přestože nachází množství důkazů o omezování demokratických praktik vzhledem k důsledkům krizového ekonomického vývoje, příčinu roztržení státu nalézá v politice appeasementu elit cizích, spojeneckých (Francie a především Velká Británie), které za pomoci Hitlerovy „páté kolony“ SdP boj o přežití proměnily „v marný zápas, vedený v podstatě proti všem“ (str. 338).

V duchu chápání demokratické tradice elit se nese i poslední kapitola o šestiměsíční přechodové Druhé republice. Závěry svého výzkumu tohoto období zde autor prezentuje vůbec poprvé. Její režim nazval autoritativní demokracií, vládou „balancující nad pádem do totality“ (str. 402), se snahou „zachovat z prvorepublikové demokracie mikroskopické minimum“ (str. 419), a který v sousedství národa „v masách jásajícího nad svou vlastní zkázou“ (str. 409) musel být zbaven života. Závěrečné zamyšlení je především hledáním příčin, které prvorepublikový systém destabilizovaly a nakonec přivedly ke konci, jako jsou zcela rozdílné průmyslové úrovně obou zemských celků, mnohé chybné vládní kroky vůči německé menšině, jež vedly ke zradě demokratických hodnot (Kárník jej vidí ve strachu k nepřivedení župního zřízení k životu) a v neposlední řadě zmiňuje i vůbec prvotní otázku aktu vytvoření ČSR jako nouzového aktu v důsledku válečné politiky centrálních mocností, tzv. Mitteleuropy. Ovšem byl tento čin ve „stavu nouze“ chybou? Vždyť jednak přivedl k životu umírající slovanský národ z Horních Uher, jednak nabídl prvně možnost samostatné správy oběma doposud ne zcela svobodným a stále se ještě v procesu národního hnutí formujícím etnikům. Vlastně obě si musela, podobně jako každý jiný národ dříve nebo později, vytrpět svoji hlubokou národní tragédii, aby pak, poučena státní prvorepublikovou zkušeností, mohla společně spoluurčovat obnovu po roce 1945, podobně jako později mohli „Češi a Slováci v duševním zdraví přežít čtyřicet let komunistické totality a stejně tak se v roce 1992 i džentlmensky rozejít“ (str. 435).

Zhruba takto se odvíjí příběh a poselství ČSR v očích Zdeňka Kárníka. Sepsal jej velice čtivě, a kterak jsem se i několikráte na řádkách výše snažil poukázat, jazykem ne zcela akademicky suchým, jak jsme bohužel i v případě popularizačních historických publikací dodnes v české produkci zvyklí. To sice může do výkladu vnášet přespřílišnou míru subjektivity a vést někdy až k přemíře citově vypjatých hodnocení, nicméně v popularizační literatuře, jejímž základem srovnání je míra demokratičnosti společnosti, je tato tendence omluvitelná. Vedle „humánního duchu díla“, který knihou takto prolíná, se stává přístupnou i díky bohaté a kvalitní obrazové příloze. Vytčený cíl se v tomto směru autorovi plně zdařil. Jestliže jsem v úvodu recenze psal, že Kárníkova trilogie pro odborníky je dosud nepřekonaným dílem svého druhu, dovoluji si závěrem vyslovit podobné hodnocení i o jeho „poněkud stručnější“ monografii.


[1] Jedná se o trilogii skládající se ze svazků Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929) – díl I., 2000, Československo a české země v krizi a ohrožení (1930–1935) – díl II., 2002, a O přežití a o život (1936–1938), díl III., 2003, Libri, Praha.

[2]Konečně se přiznám k velkému nedostatku – vím, že na svět by měla být přivedena knížka o První republice, podobně koncipovaná jako tato, čítající ale jen asi 250–300 stran. Aby si ji mohl bez problémů přečíst desateronásobek těch, kteří sáhnou po tak objemné knize, kterou právě zavíráte. Na její sepsání mi však už síly nestačily.“ In: KÁRNÍK Zdeněk, České země v éře první republiky (1918–1938). Díl třetí: O přežití a o život (1936–1938), Libri, Praha 2003, str. 651.

[3] Poukazuji na nedostatečné zpracování kulturních dějin zejména v dalších dvou zobecňujících pracích týkajících se prvorepublikových dějin – viz OLIVOVÁ Věra, Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000, a KLIMEK Antonín, Velké dějiny zemí Koruny české XIII. (1918–1929), Paseka, Praha 2000, resp. KLIMEK Antonín, HOFMAN Petr, Velké dějiny zemí Koruny české XIV. (1929–1938), Paseka, Praha 2002.


Celá recenze | Autor: Mgr. Tomáš Kavka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.