Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Československo, Jugoslávie a chorvatská ustašovská emigrace v první polovině sedmdesátých let

Vydáno dne 15. 03. 2009 (4145 přečtení)

Ondřej Vojtěchovský (1977) dokončuje doktorské studium na Ústavu světových dějin FF UK. Zabývá se moderními dějinami jihoslovanského prostoru a česko-jihoslovanských vztahů. Věnuje se také dějinám komunistického hnutí.

Posudky:

Mgr. Tomáš Chrobák, Ph.D, FHS UK - ZDE

Mgr. Petr Cajthaml, Ústav dějin a Archiv UK - ZDE


Abstract

In the beginning of the seventies Yugoslavia faced a growing activity of the Croatian extremely nationalist exile. The so-called Ustashas led the wide anti-Yugoslav campaign including terrorist attacks on the targets in the country as well as abroad. Simultaneously, a national reform movement led by local communist political elite proceeded in Croatia. Some Ustasha exile exponents sympathised with this initiative. These events in homeland and a long-term stagnating international situation led them to reassess their standpoints and tactics. Speculations emerged that Ustashas allegedly negotiated with the Soviets, whose relations with Tito´s Yugoslavia rapidly worsened after the intervention to Czechoslovakia in 1968. Based on the research in the archives of the former Czechoslovak State security, this paper deals with the attitude of Czechoslovakia, a devoted Soviet ally at that time, towards the phenomenon of the Croatian Ustasha exile and the anti-Yugoslav terrorism.  

Klíčová slova

Československo, Jugoslávie, ustašovci, politická emigrace, terorismus, nacionalistické hnutí, Státní bezpečnost, tajné služby


Československo, Jugoslávie a chorvatská ustašovská emigrace v první polovině sedmdesátých let[1]

 

Terorismus se v jihovýchodní Evropě stal součástí politické tradice na konci 19. století. Pod vlivem soudobého anarchismu, ruského národnictví i paralel z vlastní, romantismem opředené historie jej uplatňovaly povstalecké skupiny jako jednu z forem politického boje a prostředek masové mobilizace. K teroristickým akcím se uchylovali nacionalisté a radikální levice i po první světové válce. Kromě makedonské VMRO na sebe upozorňovala zejména chorvatská radikálně nacionalistická organizace Ustaša (Povstalec), vedená Antem Pavelićem. Tyto dvě ostře protijugoslávsky a protisrbsky zaměřené formace společně stály v roce 1934 za atentátem na jugoslávského krále Aleksandra. Na rozdíl od jiných nacionalistických skupin neměli ustašovci nikdy blízko k levicovému programu, naopak se od počátku orientovali na tehdejší fašistické a autoritativní režimy. Romantický povstalecký étos ovšem čerpali především z tzv. frankovské linie chorvatského nacionalismu na přelomu 19. a 20. století. Rozbití Jugoslávie a její okupace silami Osy vynesly v dubnu 1941 tuto radikálně nacionalistickou organizaci k moci. Pavelićem vyhlášený tzv. Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska, NDH) proslul jedním z nesurovějších a neobludnějších režimů celého válečného období. Genocida spáchaná na srbském obyvatelstvu poznamenala dlouhodobě chorvatsko-srbské vztahy nepřátelstvím a nedůvěrou. V roce 1945 se podařilo většině ustašovských předáků, obviněných z válečných zločinů, uprchnout do zahraničí, kde záhy rozvinuli exilovou protikomunistickou a protijugoslávskou činnost. Útočištěm se jim zprvu stalo frankistické Španělsko a některé latinskoamerické země, jako Argentina nebo Chile. Předáky následovala do exilu početná vlna nových emigrantů, kteří byli protikomunistického a nacionalistického smýšlení a často měli k útěku kvůli své činnosti v NDH osobní důvody. Tím se do značné míry proměnil charakter chorvatské diaspory zaměřené doposud spíše levicově a jihoslovansky.

Konec války v Jugoslávii i první poválečná léta byly spojeny s nemilosrdným zúčtováním s poraženými nepřáteli. Titova Jugoslávie přenesla boj i za své hranice a exilové aktivity se snažila všemožně eliminovat. Její tajná služba proti chorvatským ustašovcům, srbské tzv. četnické emigraci a dalším protivníkům užívala i dosti nevybíravých prostředků, včetně únosů a vražd. V prvních letech po válce se nepřátelé nového režimu pokoušeli zejména o diverze a podnícení ozbrojeného odporu ve vlasti. K otevřeně teroristickým metodám sáhli ustašovci prvně v roce 1962. Ustašovským útokům pak Jugoslávie čelila po celá šedesátá léta, kdy terorismus jako nástroj povstaleckého (národněosvobozeneckého) hnutí prožíval svou renesanci i v jiných částech Evropy. Různé ustašovské organizace o sobě dávaly vědět nejen diverzními akcemi, ale i bombovými útoky, atentáty a přepadáváním zastupitelských úřadů v zahraničí.

Počátkem sedmdesátých let ovšem chorvatští radikální nacionalisté v exilu rozpoutali proti Jugoslávii boj v rozsahu, který neměl od konce druhé světové války obdoby. Asi největší pozornost na sebe upoutali v dubnu 1971 atentátem na velvyslance SFRJ ve Švédsku Vladimira Roloviće a v červnu 1972 proniknutím ozbrojené skupiny do jugoslávského vnitrozemí, která se v bosenských horách pokoušela rozpoutat gerilové hnutí. Kromě terorismu však podnikali představitelé ustašovské emigrace v západní Evropě a zámořských zemích i legální akce, protesty a demonstrace. Politicky byl v této době mezi několika uskupeními nejvíce aktivní Chorvatský národní výbor se sídlem v Západním Berlíně, jehož předsedou byl Branko Jelić.

Tradičně krajně pravicové hnutí nacházelo dosud podporu v zásadě pouze mezi podobně orientovanými politickými kruhy a režimy, jako bylo např. Francovo Španělsko. Navzdory protestům SFRJ je však tolerovaly i mnohé demokratické země, které v nich předně viděly bojovníky proti komunismu. Základnami k legální (politicko-propagandistické) i teroristické (povstalecké) činnosti ustašovců se tak v Evropě staly například Švédsko, Západní Německo, Rakousko či Francie. Aktivizaci v zemích západní Evropy usnadňoval od šedesátých let také příchod tzv. gastarbeitrů. Početné chorvatské komunity byly vhodnou půdou pro získávání nových sympatizantů, aktivistů i teroristů. Ustašovské aktivity ovšem nadále kvetly i v zámořských zemích s tradiční chorvatskou diasporou. Tolerance využívaly nejen v latinskoamerických diktaturách, ale také v USA, Kanadě a Austrálii.[2]

Zcela negativní postoj vůči chorvatskému ustašovskému exilu naopak zaujímaly státy sovětského bloku. Jejich vztahy k Titově Jugoslávii přitom procházely různými peripetiemi a od velké roztržky v letech 1948–1954 nedošlo vlastně nikdy k jejich úplné normalizaci: Jugoslávie si natrvalo vybudovala nezávislé postavení a na mezinárodní scéně se úspěšně pohybovala mezi oběma mocenskými bloky. Od počátku padesátých let se také částečně zřekla sovětského typu socialismu a proklamovala budování specifického politického systému. Sovětská intervence v Československu roku 1968 sovětsko-jugoslávské vztahy opět rapidně ochladila. Užití doktríny omezené suverenity bylo precedentem, který opět zpochybnil postavení Jugoslávie jako socialistického státu mimo mocenský blok v čele se SSSR. Přestože na diplomatické úrovni se vztahy poměrně rychle opět urovnaly, znamenala zvláště v první polovině sedmdesátých let sovětská hrozba ve vnitřním politickém životě Jugoslávie významného činitele. Nedůvěra některých složek titoistického režimu a jugoslávské veřejnosti vůči východnímu bloku se tak vzepjala ve stejné době, kdy byla SFRJ ve zvýšené míře konfrontována i s ofenzivou chorvatského radikálně nacionalistického exilu.

Kromě rozkolísané mezinárodní situace čelil bělehradský režim na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let ovšem i vnitrostátnímu neklidu. Jedním z jeho zdrojů se stala národnostní otázka. Prvně od konce druhé světové války se také prodraly na povrch jen zdánlivě překonané národnostní rozpory mezi dvěma hlavními jugoslávskými národy – Chorvaty a Srby. Uvolněnější atmosféra šedesátých let umožnila v Chorvatsku na konci tohoto desetiletí nejen vyjádřit nespokojenost s politickou a hospodářskou situací, ale předně rehabilitovat nacionální témata. Vedle kulturních požadavků, jako bylo zrušení srbsko-chorvatské jazykové dohody, se objevily protesty proti údajně neúměrným odvodům Chorvatska do federálního rozpočtu a doplácení na ekonomicky zaostalé republiky. Tendence obecně směřovala k posílení politické nezávislosti Chorvatska, a to i na mezinárodní úrovni. Ze spodních vrstev pak zaznívaly i hlasy nepokrytě šovinistické povahy. Tzv. chorvatské jaro zasáhlo všechny složky chorvatské populace, včetně republikového Svazu komunistů. Do čela nacionalisticko-reformního hnutí, tzv. maspoku (masovni pokret – masové hnutí) se přitom zařadili i vedoucí chorvatští komunističtí funkcionáři Miko Tripalo a Savka Dabčević-Kučarová.[3]

Nacionalistické probuzení v Chorvatsku nenechalo samozřejmě chorvatský protijugoslávský exil bez reakce. Domácí hnutí vedené národními komunisty přimělo některé exilové představitele k přehodnocení svého zásadně antikomunistického postoje. Podporu záhřebskému stranickému vedení v jeho politice vyjadřoval zejména předseda mezi emigrací vlivného Chorvatského národního výboru Branko Jelić, který rovněž naznačil, že je s Tripalem a Dabčević-Kučarovou v kontaktu. Z pohledu Jugoslávie však byla ještě více alarmující Jelićova prohlášení, že navázal taktéž spojení s Moskvou. Chorvatská emigrace se podle Jeliće přesvědčila, že od Západu, který stabilně podporuje Titův režim, již nemůže skutečnou pomoc očekávat. V momentě zhoršených sovětsko-jugoslávských vztahů je pro ni proto reálnější spojit své naděje se Sovětským svazem. Jak mnozí pozorovatelé tehdy uvažovali, nebylo vyloučeno, že by v případě otevřeného vnitřního konfliktu Moskva v Jugoslávii vojensky intervenovala. Jak Jelićova prohlášení naznačovala, nešlo vyloučit ani variantu, podle níž by Sovětský svaz přitom zasáhl ve prospěch chorvatských nacionalistických požadavků. V chorvatské emigraci nebyl Jelić se sázkou na Moskvu osamocen. Vedle tradičně profašistické a ultrapravicové většiny se v jejím rámci objevily nově kromě této pragmatické linie dokonce i nacionálně levicové tendence.[4]

Věrohodnost Jelićových výroků podpořily informace v jugoslávském tisku odvolávající se na zdroje ze zpravodajské služby. Možné konexe chorvatských funkcionářů s ustašovskou emigrací a SSSR za cílem vytvoření nezávislého, prosovětsky orientovaného Chorvatska, o nichž se tehdy psalo, by byly útokem na samou podstatu jugoslávské federace a jejího na Moskvě nezávislého postavení. K těmto spekulacím přispívaly i občasné výzvy představitelů chorvatského veřejného života k „národnímu smíření“ mezi někdejšími partyzány a stoupenci Pavelićova válečného režimu.

Chorvatské stranické vedení pochopitelně jakékoliv spojení s ustašovskou emigrací odmítalo a indicie tohoto druhu označilo za provokaci tajné služby, jejímž účelem je diskreditovat Záhřeb a oprávněné nároky chorvatského národa v Jugoslávii. Za původce údajně vykonstruovaných tvrzení označili záhřebští předáci svazové ministerstvo zahraničí v čele s Mirkem Tepavcem, který patřil do okruhu liberálně orientované stranické skupiny v Srbsku kolem Koči Popoviće a Marka Nikeziće. Srbští straničtí liberálové tehdy nacionalistické vlně vycházející ze Záhřebu nepodlehli. V Bělehradu vládlo přesvědčení, že za podobnými akcemi stojí Tito, který jediný měl tajnou službu po pádu Aleksandra Rankoviće pod kontrolou. Vyhrocováním vnitropolitické situace a zanášením nedůvěry mezi největší národy a strachu z vnějšího ohrožení tak údajně chtěl posilovat své vlastní diktátorské postavení. Nebylo ovšem vyloučeno, že tajné služby již nekontroluje ani Tito a jednají zcela samostatně podle těžko odhadnutelné logiky. K tehdejší zjitřené atmosféře v Jugoslávii tedy patřil strach ze sovětské intervence a dohady, že tímto strachem některé síly mohou účelově manipulovat.[5]

Archivy někdejších jugoslávských zpravodajských služeb, které se nacházejí v Bělehradě, nebyly dosud zpřístupněny. Historici mohou pouze nahlédnout do materiálů bývalých republikových ministerstev vnitra v Záhřebu a Lublani. Ty však na zásadní otázky, řešené tehdy v centru jugoslávské federace, odpovědi poskytnout nemohou. Ověření či vyvrácení shora uvedených domněnek však nenabízejí ani bělehradský archiv ministerstva zahraničí nebo bývalý tzv. Titův archiv.[6] Dokumenty zpravodajského charakteru byly z Titovy kanceláře neprodleně vraceny tajným službám. Hádankou proto stále zůstává, dopouštěla-li se jugoslávská rozvědka dezinformací a provokací, například pomocí svých agentů působících v řadách ustašovské emigrace. Ještě menší šance na brzké otevření bezpečnostních archivů než v Srbsku panuje v Rusku. Jen těžko ověří badatelé v blízké budoucnosti přímo v sovětských pramenech, zdali došlo k nějakým kontaktům mezi Moskvou a chorvatským exilem, jak tvrdil Branko Jelić a jak sovětská místa vehementně popírala.[7] Stejně jako další dosud neznámé či neosvětlené aspekty sovětsko-jugoslávských vztahů v sedmdesátých letech to prozatím zůstane zahaleno tajemstvím.

Určitou představu o postoji SSSR vůči Jugoslávii a jejím nepřátelům si však můžeme přesto učinit, a to pomocí pramenů provenience československé Státní bezpečnosti. Československo na počátku sedmdesátých let bylo opět pevnou součástí sovětského mocenského systému. Jeho zahraniční politika i zpravodajská činnost sledovala společné zájmy „socialistického tábora“ diktované Kremlem. Stranické a státní vedení instalované v roce 1969 sledovalo mezinárodní linii úzce svázanou s politikou Moskvy. Ta se navenek vůči Jugoslávii projevovala krajně pragmaticky a směřovala k obnovení korektních mezistátních vztahů. Na ideologické úrovni, v mezinárodním komunistickém hnutí, nicméně zazníval intenzivněji opět protijugoslávský tón. Mezi reálně politickou a ideologickou rovinou politiky SSSR a jeho satelitů tak panovaly ve vztahu k Jugoslávii rozpory. Vyskytovaly se pochopitelně i v rámci československého normalizačního aparátu. Rekonstruovat je se vší důslednosti by si vyžadovalo důkladný archivní výzkum. Tato studie je založena na dílčí sondě, kterou představují materiály II. správy federálního ministerstva vnitra, čili československé kontrarozvědky. Státní bezpečnost – a její kontrarozvědná součást zvláště – patřila k ideologicky rigidnějším složkám husákovského režimu, což se promítalo i do jejího odmítavého postoje vůči titoistické SFRJ. Jiné složky k tomuto státu a jeho politickému systému projevovaly, stejně jako Moskva, přístup flexibilnější. S tímto vědomím může tato sonda poskytnout určitý náhled na některé aspekty československo-jugoslávských vztahů a vztahů mezi Jugoslávií a východním blokem vůbec. Takovým aspektem jsou i československé (a sovětské) postoje k tzv. ustašovské emigraci.

V této studii využívám archivního výzkumu, který jsem podnikl v roce 2006 v Archivu ministerstva vnitra České republiky (AMV). Zmíněné archivní fondy společně se všemi fondy provenience Státní bezpečnosti (StB) spravuje od února 2007 Archiv bezpečnostních složek (ABS), podřízený dnes Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Dokumenty II. správy jsou vzhledem k významu této složky StB v tzv. boji proti ideologické diverzi pro zpracování tohoto tématu klíčové. Archiv československé rozvědky, I. správy SNB, nebyl v době výzkumu přístupný. Materiály I. správy, působící rovněž na území Jugoslávie, by pravděpodobně mohly nastínit některé aspekty pozadí jugoslávské zpravodajské činnosti. Diplomatickou úroveň československo-jugoslávských vztahů a jak se do nich promítala ustašovská karta, sleduji na dokumentech bývalého Svazového sekretariátu pro zahraniční věci SFRJ (ministerstva zahraničí), které jsou uloženy v tzv. Titově archivu (Arhiv Muzeja istorije Jugoslavije, AMIJ). V samotném bělehradském archivu ministerstva zahraničí bylo studium archiválií pocházejících ze sedmdesátých let v roce 2006 pro zahraničního badatele velmi znesnadněno. Titův archiv jej však může suplovat, protože se zde soustředily nejdůležitější dokumenty určené pro hlavu státu. Tato studie je první sondou do dosud neprobádané problematiky. Pro její další prohloubení je třeba využít nejen dnes již odtajněných materiálů I. správy SNB, ale též archivů zahraničních ministerstev v Praze a Bělehradu. Tyto prameny ovšem velmi pravděpodobně doplní jen některé detaily a nepovedou k revizi níže uvedených závěrů. Skutečně nový pohled tak může přinést teprve zpřístupnění bělehradského archivu ministerstva vnitra.

Podle zjištění československé StB působili ustašovci, i když pouze okrajově, také na území ČSSR. Z Československa rovněž prováděla akce proti chorvatským extremistům i jugoslávská rozvědka a vzhledem k nepříliš vřelým vztahům Jugoslávie k normalizačnímu režimu o souhlas domácích orgánů nežádala. Pro československé bezpečnostní složky toto působení Bělehradu představovalo jisté dilema. Mohly nechat cizí, v zásadě nepřátelskou zpravodajskou službu volně pracovat na území svého státu? Jaký postoj mělo Československo zaujmout vůči ustašovským aktivitám?

Ustašovské aktivity v ČSSR evidovala II. správa v rámci „akce JIH“, vedené proti Jugoslávii. Po období korektních až přátelských vztahů v letech 1963–1968 nastal po nástupu normalizačního vedení v Československu v poměru mezi ČSSR a SFRJ zásadní obrat. Krajně nepřátelský postoj vůči titoistické Jugoslávii se silně zakořenil zejména v ideologické a státně bezpečnostní složce režimu. Státní bezpečnost Jugoslávii považovala za nebezpečnou, rozvratnou sílu, která mezi státy socialistického tábora provádí „ideo-diverzní“ a rozvědnou činnost ve službách kapitalistického Západu. Zájem o tzv. jugoslávskou problematiku obnovila po čtyřech letech v roce 1969 a počátkem května 1970 zahájila po předchozím souhlasu ÚV KSČ akci JIH. Pod tímto krycím názvem II. správa sledovala jugoslávské představitele i běžné občany SFRJ a jejich kontakty s československými státními příslušníky, zvláště pak s osobnostmi pražského jara a disidenty. V rámci akce JIH prováděla StB také akci SADY (proti diplomatům) a akci SVAZ (proti zastoupení firem). Po stabilizaci československo-jugoslávských vztahů ztrácela od druhé poloviny sedmdesátých let „jugoslávská problematika“ na významu. Akce JIH byla přesto ukončena teprve v prosinci 1988.[8]

Rozbor politicko-hospodářské situace v Jugoslávii, který byl na II. správě vypracován počátkem roku 1971, se dotýkal i národnostní otázky a jako ostatní aspekty jugoslávského státu ji hodnotil kriticky. Při konstatování nacionálních rozporů se dotkl zejména snahy chorvatské společnosti včetně významných politických představitelů o větší nezávislost. Názor na toto hnutí však není jednoznačný. Analýza se zmiňuje, že hnutí „má značnou podporu v širokých lidových masách“. Charakteristika v marxisticko-leninské terminologii tak implicitně vyznívá pozitivně. Avšak formulace, že „tyto tendence jsou promyšleně inspirovány ze strany západu, specielně ze strany NSR“ a že „poslední návštěva prezidenta USA Nixona a jeho projev v Záhřebu přímo nahrával chorvatským separatistům“, svědčí zase spíše o negativním náhledu. Příslušný pramen, z něhož rozbor čerpal, adresoval nepřímo výtku i Sovětskému svazu a jeho spojencům. V Záhřebu byl totiž s určitou dávkou zklamání SSSR obviňován, že podporuje srbský nacionalismus a hegemonii Srbů ve federaci. Jeho politika končí v Bělehradě a o Chorvatsko, kde by vzhledem „k současné situaci mohl navázat širší politické, kulturní a vědecké kontakty“, se zajímá málo. Přitom, jak autor rozboru poznamenal, současná „vedoucí klika“ v Srbsku je „více prozápadní a méně prosocialistická a prosovětská než vládnoucí klika v Chorvatsku“.[9] Na základě jednoho dokumentu činit zobecňující závěry o postoji československého vedení vůči chorvatským národním požadavkům není samozřejmě možné. Nicméně tento rozbor ukazuje, že státobezpečnostní složky normalizačního režimu nepracovaly s fenoménem národnostních rozporů v Jugoslávii přímočaře. Jiný postoj zaujímaly ovšem k ustašovskému hnutí, a to především kvůli jeho ideovému základu a historickému původu ve fašistickém Pavelićově režimu. Mezi „ustašovci“ a domácími „chorvatskými nacionalisty“ tak činily patrný rozdíl.

Státní bezpečnost monitorovala pohyb údajných ustašovců od roku 1970 pomocí agenturní sítě mezi pražskou jugoslávskou komunitou. Zaznamenala tak jejich společenské kontakty, pokusy o získávání nových sympatizantů a aktivních následovníků.[10] Spolupracovníci StB rovněž přinášeli informace o nákupu zbraní, které jsou pak dopravovány na Západ, kde slouží teroristickým skupinám.[11] Pašování zbraní přímo do Jugoslávie ovšem nemuselo mít přímou souvislost s chorvatským terorismem, neboť v době národnostního napětí během chorvatského maspoku byl prý i mezi obyvatelstvem chorvatsko-srbských smíšených oblastí o zbraně velký zájem.[12] Na těchto lukrativních obchodech se podle StB podíleli i českoslovenští občané, zaměstnanci zbrojních podniků[13] či československých státních drah, jejichž pomocí se „zboží“ do Jugoslávie převáželo.[14] Zda se tyto poznatky prokázaly a byl-li někdo pro takovou činnost stíhán, se však již z materiálů československé kontrarozvědky nedozvíme.

V srpnu 1970 se podařilo jugoslávskému agentovi Tomislavu Copkovovi vylákat ze Západního Německa do ČSSR tři ustašovské emigranty. Na popud jugoslávského konzula Miroslava Bakiće, který sdělil ministerstvu vnitra, že jde o nebezpečné osoby, na nichž má SFRJ eminentní zájem, byli dva z nich zatčeni. Třetí „ustašovec“, Stjepan Kos, zřejmě také spolupracovník jugoslávské tajné služby, po varování konzula Bakiće ihned z Československa odjel a zatčení se tak vyhnul. Zatčení Lovre Popović a Zihat Balić byli po předání jugoslávské straně ihned eskortováni do Jugoslávie.[15] Hladký průběh této akce nelze zřejmě přičíst ochotě StB jako takové. Zvláště se o něj zasadil pracovník odboru pro mezinárodní styky sekretariátu ministerstva vnitra mjr. Nikolaj Spicner, který udržoval s jugoslávskými diplomaty „nadstandardní“ styky. Kontrarozvědka na něj proto v dalších letech zaměřila svou pozornost. Referent II. správy tento případ uváděl později pouze v negativním kontextu činnosti nepřátelské rozvědky: „Případ je klasickou ukázkou agenturní kombinace vylákání jugoslávských státních příslušníků do ČSSR za účelem zatčení a předání jugoslávským úřadům.“[16]

Až do konce roku 1971 se ustašovský terorismus týkal pouze Jugoslávie a vzdáleného zahraničí západního světa. Počátkem roku 1972 však jeho hrozbu Československo pocítilo přímo na svém území. 26. ledna se nedaleko Srbské Kamenice v severních Čechách zřítilo letadlo jugoslávské společnosti JAT. Příčinou byl výbuch bomby na jeho palubě.[17] V souvislosti s touto tragédií spolupracoval s jugoslávskou stranou odbor pro mezinárodní styky sekretariátu federálního ministerstva vnitra. Kontrarozvědka zjevně pracovníkům tohoto útvaru nedůvěřovala a mjr. Spicnera, který jednání s jugoslávskou stranou vedl, odposlouchávala. Spicner mimo jiné zajišťoval pobyt jugoslávského experta na výbušniny plk. Jovana Popoviće. Podle informací II. správy byli zřejmě Jugoslávci s pomocí československé strany spokojeni a s pracovníky odboru pro mezinárodní styky včetně jeho náčelníka Vlčka navázali vřelé vztahy. Konzul Miroslav Bakić uspořádal 17. března společně s plk. Popovićem pro pracovníky odboru neoficiální večeři. V srpnu následujícího roku pak několik z nich odcestovalo i s rodinami na pozvání jugoslávských přátel na rekreaci u Jaderského moře.[18] Je jisté, že kontakty tohoto typu, které kontrarozvědka v případě civilních úřadů a podniků považovala za vytváření „vlivové báze“ jugoslávskými revizionisty pomocí korupčních metod, museli její referenti pokládat v případě „orgánů“ ministerstva vnitra za vážné selhání. Odbor pro mezinárodní styky ovšem zcela jistě postupoval podle instrukcí vedení FMV. Nejméně jednou v souvislosti s leteckým neštěstím jednali zástupci jugoslávské ambasády přímo s náměstkem ministra vnitra Miroslavem Košnarem. Případ ovšem dosvědčuje, že obavy z ideové diverze nesdílely všechny složky ministerstva vnitra stejným dílem.[19]

Ustašovská přítomnost se v roce 1972 připomínala vícero způsoby. Na začátku roku zachytila StB dva letáky doručované poštou z adres v Západním Německu. Jeden byl podepsán „Chorvatští bojovníci“ a zakončen heslem „Smrt Jugoslávii – Ať žije Chorvatsko“, druhý podepsán „Sbor chorvatských důstojníků“. Obsah, který není blíže znám, charakterizovala příslušná informace jako „nacionalistický, šovinistický a fašistický“. Nicméně rozšiřovatele se nepodařilo nijak zjistit.[20] Přes rezervovanost vůči Bělehradu je tak hodnocení této extremistické opozice veskrze záporné.

V následujících měsících se objevily hrozivější indicie, které napovídaly, že by Československo nemuselo zůstat pouhou scénou pro cizí drama. V dubnu získala StB informaci, podle níž ustašovské organizace v Západním Německu plánují útok proti některé ambasádě SFRJ v Evropě. Nebylo přitom vyloučeno, že by se terčem mohlo stát velvyslanectví v Praze. Informátor z jugoslávského zastupitelského úřadu hovořil o obavě diplomatického personálu, aby teroristé nevyužili nadcházejícího mistrovství světa v ledním hokeji, případně blížící se turistické sezóny. Jelikož se budova velvyslanectví nacházela v Mostecké ulici, na frekventovaném a turisty vyhledávaném místě, atentát či výbuch by mohl mít velmi tragické následky.[21]

O měsíc později obdržela Kancelář prezidenta republiky dopis v srbochorvatštině, podepsaný J. Jelićem a s uvedenou berlínskou adresou odesílatele. Dopis poukazoval na „značný počet Jihoslovanů“ v československých věznicích, kde jsou vystaveni neslýchanému násilí. Bití obušky a jiné mučení má prý za následek jejich trvalou invaliditu. Vězněným rovněž nejsou dovolovány návštěvy příbuzných a o uvěznění či soudu nejsou uvědomeni ani jugoslávští konzulární představitelé. Autor nabádal, aby tito lidé – kteří se většinou dopustili jen drobných celních přestupků – byli propuštěni a vypovězeni a ve vězení ať zůstanou jen pachatelé těžkých zločinů. Ani ti však nesmí být fyzicky týráni a nesmí jim být znemožňován kontakt s rodinami. V případě, že by Československo této výzvy do tří týdnů neuposlechlo, vyhrožoval autor únosy a likvidacemi konzulárních představitelů a dalšími prostředky, které budou ČSSR škodit „na každém kroku“.[22] O dopisu byly informovány přední politické a stranické orgány a ministerstvu vnitra bylo uloženo jej podrobit rozboru. Za jeho autora byl všeobecně považován předseda berlínského Chorvatského národního výboru Branko Jelić, kterého ministerstvo zahraničí označilo za „vedoucího nejextrémnější teroristické organizace chorvatských nacionalistů v zahraničí“. Ministr vnitra Kaska uložil rozvědným a kontrarozvědným útvarům provést expertízu dopisu a získat poznatky k osobě Jeliće, aktivitám ustašovců na československém území a možným přípravám teroristického útoku. Opatření však byla zřejmě zastavena poté, co kontrarozvědka oznámila, že pravděpodobný autor dopisu Branko Jelić byl 30. května v Berlíně zavražděn.[23]

Jednání mezi kontrarozvědnými orgány ČSSR a Maďarska po linii akce JIH, které se uskutečnilo v říjnu 1972, rozhodně nenasvědčovalo, že by obě strany chovaly jakékoliv sympatie k chorvatskému nacionalistickému hnutí, natož k ustašovské emigraci. Maďarští přátelé informovali o „nebezpečné činnosti“ organizace chorvatské menšiny v Maďarsku – Matice chorvatské, kde se projevují nacionalistické tendence a kde působí i „ustašovci a fašisté“, jejichž styky sahají i za hranice Maďarska. Partneři konstatovali, že oba narážejí na problém jugoslávských občanů, kteří přijíždějí do jejich zemí ze západních států. Mezi nimi se totiž vyskytovali často různé kriminální živly, agenti západních rozvědek a neméně také členové „fašistické teroristické organizace Ustaša“. V tomto směru si přislíbili vzájemnou kooperaci a výměnu informací.[24]

Ustašovská emigrace byla tedy alespoň pro československý bezpečnostní aparát nepřátelským elementem a jakékoliv jiné úvahy, že jde o fašisty, teroristy a nebezpečné pravičácké živly, bychom v jejích materiálech těžko hledali. Případ, s nímž se československá bezpečnost konfrontovala v roce 1973, se však ukázal jako ne zcela jednoznačný.

V srpnu tohoto roku byl na ruzyňském letišti zatčen Petar Čabraja. Do Československa se vydal v doprovodu svého krajana Luky Vodanoviće s lákavou vidinou zásadní a přitom laciné opravy chrupu. Po příletu do Prahy však domnělý přítel upozornil pasovou kontrolu, že se Čabraja prokazuje falešným cestovním dokladem. Tentýž den pak na ministerstvu zahraničních věcí intervenoval velvyslanecký rada Sreten Babić, aby byl zadržený neprodleně vydán jugoslávským orgánům k trestnímu stíhání ve vlasti. Později doručilo velvyslanectví i oficiální nótu, v níž Čabraju označilo za nebezpečného zločince a teroristu, který byl již v Jugoslávii několikrát trestán předtím, než v roce 1961 ilegálně opustil její území. Od té doby žil jako „bezdomovec“, tj. bez státní příslušnosti, v Západním Německu, kde ve Frankfurtu působil jako vedoucí jedné z ustašovských organizací.[25]

Nařčení, které dokládaly jeho fotografie z demonstrací, na nichž byly zachyceny ustašovské symboly, se Čabraja vytrvale bránil. Hájil se tvrzením, že s „ustaši nemá nic společného, neboť tato organizace již zanikla“. Naopak prohlašoval, že je generálním tajemníkem Komunistické strany Chorvatska v exilu a byl v kontaktu se sovětským velvyslancem v SRN Carapkovem. Tato exilová strana se podle Čabraji hlásila k politice vedoucích SK Chorvatska z doby maspoku Mika Tripala a Savky Dabčević–Kučarové, s nimiž byl prý od roku 1970 ve styku a koordinoval činnost své organizace. Za cíl své politické činnosti Čabraja nepokrytě označil osamostatnění Chorvatska. Na důkaz, že jugoslávská obvinění proti němu jakožto ustašovci jsou vykonstruovaná, uvedl fakt, že v roce 1972 vyhrál soudní spor s bělehradským časopisem NIN, který o něm psal v tomto duchu. Pokud by jej chtěla československá strana vydat do Jugoslávie, upozorňoval, že není jejím občanem, a proto může být vydán pouze do státu, z něhož přijel. Proti eventualitě vydání mínil podniknout všechny kroky včetně stížnosti u mezinárodního soudu v Haagu.[26]

Referenti „jugoslávského“ oddělení hodnotili Čabrajovy výpovědi jako hodnověrné. To se nedalo říci o jeho proradném průvodci na cestě do ČSSR, Lukovi Vodanovićovi, který byl vlastně jediným svědkem v tomto případu. Odposlechy a sledováním StB zjistila, že Vodanović je značně neseriózní osobou, provádějící různé podvody. Peníze vylákal i na samotném Čabrajovi, a mohl tak mít důvod se jej zbavit. Následně ve stejně nekalé hře pokračoval i s jeho rodinou, která nebyla obeznámena s okolnostmi zatčení. Příbuzní Vodanovićovi poslali značnou sumu na advokáta, kterého však Vodanović nemínil vůbec angažovat.[27] Z tohoto důvodu a rezervovanosti velvyslanectví vůči Vodanovićově osobě přehodnotili „orgánové“ II. správy i původní domněnku, že Vodanović je jugoslávským agentem řízeným z pražského zastupitelského úřadu. Na základě těchto poznatků tak došli k závěru, že Čabraja není ustašovec, nýbrž „chorvatský nacionalista, nepřítel federace a nepřítel Tita“. Takové hodnocení ovšem znělo již dosti neutrálně. Pokud byl chorvatský nacionalista zároveň protititovským komunistou a neměl nic společného s fašistickými ustaši, necítila pak československá strana evidentně v takovém případě vůči Jugoslávii žádný závazek.[28] V souborné zprávě ze září 1973 charakterizoval referent mjr. Ježek kauzu jako případ „vylákání jugoslávského nacionalisty na naše území“ jugoslávskou rozvědkou, která svým aktivním působením v ČSSR „zneužívá současné situace a očekává od nás benevolenci“.[29]

Petar Čabraja byl odsouzen pro neoprávněné vniknutí na území republiky; trest v délce 18 měsíců si odpykával v pankrácké věznici. O jeho osudu se však rozhodlo teprve po několika měsících pobytu ve vězení, protože II. správa navrhovala pouze, aby trest každopádně dokončil.[30]

V říjnu 1974 s Čabrajou provedli pracovníci kontrarozvědky další pohovor. Čabraja je opět ubezpečoval, že je chorvatským komunistou. Pokoušel se z vězení kontaktovat sovětskou ambasádu, avšak na své dopisy nedostal odpověď (pravděpodobně nebyly odeslány). V tento moment se ale jeho případ dostal ještě do jiné souvislosti. V Jugoslávii totiž proběhla vlna zatýkání tzv. informbyrovců, tedy jugoslávských komunistů, kteří se odvolávali na sovětské odsouzení Tita z roku 1948. Pod vlivem československých událostí roku 1968 a sovětské intervence došlo opět k jejich aktivizaci v naději, že Moskva zaujme znovu stejně důsledný postoj vůči Bělehradu a bude usilovat o návrat Jugoslávie do jednotného „socialistického tábora“. V roce 1974 vyústily informbyrovské aktivity ve svolání ilegálního ustavujícího sjezdu „Nové“ Komunistické strany Jugoslávie do černohorského Baru. Barský sjezd byl ovšem odhalen a využit Bělehradem v ostré kampani proti Sovětskému svazu a jeho satelitům, které obvinil z podpory nepřátel jugoslávského režimu. J. B. Tito v projevu z 11. září 1974, v němž se vyjadřoval k zatčení informbyrovců, jmenoval řadu prosovětských elementů a mezi nimi také o Petra Čabraju, „generálního tajemníka KS Chorvatska, který byl zatčen v Československu“.

Čabraja pochopitelně na Titova slova ihned upozornil. Své věznitele si snažil naklonit projevy vděčnosti, že nebyl vydán do Jugoslávie, kde, jak tvrdil, by ho určitě neminul trest smrti. V tom ostatně nepřeháněl. V následných procesech s informbyrovci byly vyneseny na jugoslávské poměry nezvykle vysoké tresty včetně dvou rozsudků smrti, přestože byly nakonec zmírněny na mnohaletý žalář. Za prokázané dobrodiní se Čabraja nabízel ke službám, které by mohl po návratu do Západního Německa pro ČSSR plnit. Ochotu spolupracovat ostatně prokazoval i během výkonu trestu jako informátor mezi spoluvězni. A považován byl za informátora velmi schopného. Na podzim roku 1974 bylo již rozhodnuto, že po propuštění 4. února 1975 bude Čabraja vyhoštěn nikoliv do Jugoslávie, ale podle jeho přání zpět do SRN.[31]

Petar Čabraja nebyl Jugoslávcům vydán i z toho důvodu, že jej československá moc nepovažovala za ustašovce či jiný pravičácký a reakční živel. Jiné formy opozice vůči bělehradskému režimu, i kdyby se s jejich cíli ne zcela identifikovala, nezavrhla předem jako nelegitimní. Čabrajův případ navíc dozníval v odlišné konstelaci, kdy se pozornost Jugoslávie i světových médií sledujících dění v Jugoslávii přesunula od ustašovského teroru a národnostního napětí k „podvratné“ činnosti domácího a především emigračního informbyrovského hnutí.

Na rozdíl od sovětsko-jugoslávských rozhovorů[32] nebyli ustašovci při jednáních mezi Bělehradem a Prahou nikdy tématem. Československo se nemuselo ani ospravedlňovat a dementovat spekulace o jejich podpoře a jugoslávská strana takové domněnky nikdy neuváděla. Počátkem roku 1973 však jugoslávská diplomacie vystoupila s jiným, nicméně podobným problémem. V březnu 1973 se setkali ministři zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek a Miloš Minić. Jugoslávský šéf diplomacie sdělil československému kolegovi, že mají poznatky o aktivizaci informbyrovské emigrace v ČSSR. Záležitost měli následně podrobněji projednat vedoucí teritoriálních odborů Hes a Vukolić.[33] Jako první tuto otázku zmínil sám československý diplomat. Nepřesně a se značným nadsazením zásluh bezpečnostních orgánů Vukolićovi vylíčil rok starý případ s ustašovskými letáky: tvrdil, že byl zneškodněn pokus ustašovských skupin z NSR a Skandinávie rozšiřovat materiály „proti současnému vedení SFRJ a specielně proti Titovi“ mezi jugoslávské dělníky na Mladoboleslavsku, a pokud by jugoslávská strana měla jiné konkrétní poznatky, nechť se informuje přímo u ministerstva vnitra. Vukolić se však o tuto věc zjevně nezajímal. Poděkoval za informaci i za zásah československých orgánů. Jak dodal, jugoslávská strana získala informace o jiných letácích, které mezi dělníky v uvedeném okrese rozšiřovali příslušníci informbyrovské skupiny. Nato Hesovi podal dosti podrobný výklad o aktivizaci této emigrace v Československu, přičemž uvedl i řadu jmen. Jugoslávie si v obdobné záležitosti vyžádala vysvětlení od SSSR, Polska i Maďarska a ujištění, že takovou činnost nebudou na svém území dovolovat. Totéž přání přednesl nyní i Vukolić československé straně. Hes přislíbil přednést stížnost příslušným místům.[34]

V otázce ustašovské emigrace nepanovala mezi Československem a Jugoslávií za dané situace úplná shoda stanovisek ani velká ochota ke spolupráci. Přestože se tento problém Československa dotkl, nestal se předmětem, v němž by obě strany považovaly za nutné docílit nějaké dohody.[35] Ve chvíli, kdy však Bělehrad vystoupil s protestem proti informbyrovské činnosti v ČSSR, pokusila se Praha použít ustašovských aktivit jako zástupného problému. Reálným problémem však byla pro Jugoslávii v případě Československa jednoznačně informbyrovská emigrace, kterou k obnovení činnosti podnítily srpnové události roku 1968. V ČSSR žilo přibližně sto osob, většinou již od konce čtyřicátých let, které se v minulosti nějakým způsobem angažovaly v protititovské kampani. Někteří z nich pocítili opět na přelomu šedesátých a sedmdesátých let potřebu k politickému vystoupení. Podle svědectví pamětníka jako inspirace posloužila i ofenziva jejich nesmiřitelných ideových nepřátel – chorvatských ustašovců.[36]


Prameny a literatura

Archivní prameny

Archiv Ministerstva vnitra ČR, Praha (AMV, dnes Archiv bezpečnostních složek, ABS), objektové svazky č. 1166, 1167, osobní svazek č. 79367 MV

Arhiv Muzeja istorije Jugoslavije, Bělehrad (AMIJ), APR I-3-a. 

Internetové odkazy

Národní archiv ČR, Praha, NA, ÚCL, karton 84, sg. 2/1972, Souhrnná zpráva vydaná komisí Federálního ministerstva dopravy ČSSR dne 19. 6. 1972. [cit. 2009-02-05]. Dostupný z WWW: http://www.nacr.cz/C-fondy/znasichfondu_II.aspx.

Denní tisk

Borba, 1972

Politika, 1972

Literatura

DODER, Milenko: Jugoslavenska neprijateljska emigracija, Zagreb : Centar za informacije i publicitet, 1989.

GOLDSTEIN, Ivo: Hrvatska povijest, Zagreb : Novi liber, 2003.

PELIKÁN, Jan–TEJCHMAN, Miroslav: Dějiny Jugoslávie (1918–1991), Praha : Univerzita Karlova, 1994.

PEROVIĆ, Latinka: Zatvaranje kruga – ishod političkog rascepa u SKJ 1971/1972, Sarajevo : Svjetlost, 1991.

PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918–1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie, Praha : Argo, 2000.

RYCHLÍK, Jan: Dějiny Chorvatska, Praha : NLN, 2007.

TRIPALO, Miko: Hrvatsko proljeće, Zagreb : Globus, 1990.

VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Aktivizace jugoslávských informbyrovců v Československu v důsledku krize roku 1968, Slovanské historické studie 32, Praha, Brno 2007.


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] Článek vznikl v rámci výzkumného záměru MŠMT č. MSM 0021620827 České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes (III.C.3 České země a jihoslovanský prostor ve 20. století. Paralely – inspirace – mýty – interakce.).

[2] DODER, Milenko: Jugoslavenska neprijateljska emigracija, Zagreb : Centar za informacije i publicitet, 1989, s. 22–29, 96–131.

[3] PELIKÁN, Jan–TEJCHMAN, Miroslav: Dějiny Jugoslávie (1918–1991), Praha : Univerzita Karlova, 1994, s. 75–76.

[4] Kromě extrémně pravicového proudu se pro nezávislost na Jugoslávii vyslovovaly v rámci chorvatské emigrace i některé organizace blízké politickému středu, které se namísto Pavelićovy NDH odvolávaly na předválečnou Chorvatskou selskou stranu (podle jejího předválečného i exilového předsedy Vladimira Mačka tzv. mačkovci). V návaznosti na činnost B. Jeliće vznikla v roce 1972 v Západním Německu Socialistická strana Chorvatska, která usilovala o „Nezávislou socialistickou republiku Chorvatsko“. O rok dříve došlo v SRN také k ustavení Komunistické strany Chorvatska – leninistů. Zvláště druhou z těchto formací představovala oficiální literatura v SFRJ jako účelový výtvor cizích zpravodajských služeb. Jejím zakladatelem byl totiž jistý Velimir Tomulić, který se předtím pohyboval v kruzích chorvatské extrémní pravice a exilového katolického kléru. Strana vyjadřovala sympatie maspoku a neúspěšně se prý pokoušela o navázání spojení s východoevropskými komunistickými stranami. DODER, c. d., s. 201–204.

[5] PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918–1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie, Praha : Argo, 2000, s. 341–353; TRIPALO, Miko: Hrvatsko proljeće, Zagreb : Globus, 1990, s. 143–156; PEROVIĆ, Latinka: Zatvaranje kruga – ishod političkog rascepa u SKJ 1971/1972, Sarajevo : Svjetlost, 1991, s. 206–219.

[6] Tento archiv dnes spravuje instituce pod názvem Muzeum dějin Jugoslávie (Muzej istorije Jugoslavije).

[7] Přes absenci takových důkazů se tvrzení o spojení ultrapravicové extremistické emigrace s Moskvou upevnilo v dnešní historiografii. Příkladem může být nejnovější chorvatská syntéza národních dějin: GOLDSTEIN, Ivo: Hrvatska povijest, Zagreb : Novi liber, 2003, s. 343–344.

[8] AMV, objektové svazky č. 1166, 1167.

[9] Archiv ministerstva vnitra (AMV), a. č. OBJ 1167/1, únor 1971, Informace o některých politicko-hospodářských aspektech v Jugoslávii.

[10] AMV, a. č. OBJ 1167/7, S StB Praha. 10. 2. 1971. Náčelníkovi I. odboru II. správy FS ZS RSDr. plk. Vladimíra Stárka. Přítomnost členů teroristické organizace Ustaša v Praze – zpráva. Zpracoval pplk. Třoska; Tamtéž, a. č. OBJ 1167/7, S StB Praha, I. odbor, 1. oddělení. 16. 4. 1971. Akce JIH – souhrnná zpráva.

[11] AMV, a. č. OBJ 1167/7, S StB Praha, I. odbor, 1. oddělení, 20. 5. 1971. Sdělení pro 1. odd. 2. odboru II. správy. Spolupracovník RADO – rozhovor s jug. st. příslušníkem v Praze.

[12] Tamtéž; srovnej PIRJEVEC, c. d., s. 348.                                                                                             

[13] Tamtéž, ke shora uvedené zprávě o poptávce po puškách a pistolích, za něž se v Jugoslávii platí i 3000 nových dinárů, si mjr. Antonína Albrecht 20. 5. 1971 poznamenal: „Poznatek potvrzuje situace na trhu zbraněmi v ČSSR v letech 1968–1970. Zaznamenáno nespočetné množství machinací se zbraněmi v n. p. Lověna, kterých se dopouštějí naši st. příslušníci výhradně v souvislosti s jug. st. příslušníky, kteří v ČSSR nakupovali zbraně ve všech krajích ČSSR.“

[14] AMV, a. č. OBJ 1167/7, S StB Praha, 2. odbor, 1. oddělení, 4. 1. 1972. Akce JIH – sdělení.

[15] Tamtéž, a. č. OBJ 1167/4, s. 176, Opis, II. S FMV, 1. odbor, 31. 8. 1973, Informační zpráva, Styk mez. odboru MV a JVV v Praze; Tamtéž, a. č. OBJ 1167/1, II. S FMV, 1. odbor, 3. oddělení, mjr. Jaroslav Ježek, 13. 9. 1973. Informační zpráva o činnosti JVV v Praze.

[16] Tamtéž.

[17] V lednu 2009 proběhla médii zpráva, že zřícení jugoslávského civilního letadla ve skutečnosti omylem způsobila československá protivzdušná obrana. Informací o teroristickém útoku tak ČSSR údajně maskovala svou vlastní odpovědnost. Bezprostředně po neštěstí se však takové podezření neobjevilo a k závěru o ustašovské vině dospěli, jak ukazují archivní prameny, shodně českoslovenští i jugoslávští členové společné vyšetřující komise. Téměř okamžitě byla vyloučena jiná příčina než výbuch trhaviny v předním zavazadlovém prostoru. S informací, že za neštěstím stojí ustašovští teroristé, přišla jako první švédská média, která se odvolávala na anonymní telefonát. S činem pak byla spojována skupina v čele s Mirem Barešićem působící v Malmö. Útok podobného druhu zapadal do arzenálu chorvatských extremistických organizací – kromě cílených atentátů na představitele SFRJ v zahraničí se nevyhýbaly ani civilním terčům. V září 1968 výbuch bomby způsobil zranění 13 lidí na bělehradském nádraží. Ve stejném měsíci, kdy došlo k letecké katastrofě nad československým územím, zranila časovaná bomba šest cestujících rychlíku na trase Vídeň–Záhřeb. V září 1972 unesli chorvatští teroristé letadlo švédské společnosti SAS atd. Přesto není vyloučeno, že na připsání nehody ustašovcům mohly mít za jistých okolností zájem jak československá (v případě sestřelu), tak jugoslávská (technická porucha, možnost diskreditace ustašovců v očích chorvatské veřejnosti atd.) strana. Shoda obou stran na podobné kamufláži v podmínkách pozornosti věnované případu mezinárodními institucemi a veřejností je však dosti nepravděpodobná. Zmíněná informace tak spíše patří ke druhu senzačních „odhalení“. K chronologii teroristických útoků protijugoslávské emigrace viz DODER, c. d., s. 263–274; Souhrnnou zprávu Státní letecké inspekce o šetření příčin letecké nehody viz na stránkách Národního archivu ČR: NA, ÚCL, karton 84, sg. 2/1972, Souhrnná zpráva vydaná komisí Federálního ministerstva dopravy ČSSR dne 19. 6. 1972. [cit. 2009-02-05]. Dostupný z WWW: http://www.nacr.cz/C-fondy/znasichfondu_II.aspx. Kauzu bedlivě sledoval dobový jugoslávský tisk: Borba, 27. 1. 1972, str. 1; 1. 2. 1972, str. 2; Politika, 27. 1. 1972, str. 1, 9; 28. 1. 1972, str. 2, 9; 29. 1. 1972, str. 5; 31. 1. 1972, str. 5; 2. 2. 1972, str. 7; 4. 2. 1972, str. 7.

[18] AMV, a. č. OBJ 1167/4, s. 176, Opis, II. S FMV, 1. odbor, 31. 8. 1973, Informační zpráva, Styk mez. odboru MV a JVV v Praze.

[19] Mjr. Antonín Albrecht si v této souvislosti postěžoval na nulovou „součinnost“ odboru pro mezinárodní styky s jeho útvarem: „Ke styku jugoslávského velvyslanectví s mezinárodním odborem MV je nutno konstatovat, že po celou dobu, od počátku rozpracovávání akce JIH a SADY, nebyla mez. odb. poskytnuta zdejšímu odboru žádná informace o osobách našeho zájmu legalizovaných na JVV. Taktéž nebyl předán ani jediný poznatek k charakteristice zaměstnanců JVV, kteří přicházejí s mez. odborem do styku. Jedná se zejména o jejich problémy, zvyky, sociální postavení, zájmy, styky apod. Podchycené styky a poznatky nejsou úplné vzhledem k omezeným možnostem zdejšího odboru. Poznatky pocházejí hlavně z technického úkonu TA-133 [telefonní odposlech] a v roce 1970 při přímém styku, kdy na popud Bakiće byli v ČSSR zatčeni dva jugoslávští příslušníci.“

[20] AMV, a. č. OBJ 1167/3, s. 199, Příloha, II. S FMV, 1. odbor, 15. 5. 1973. Zpráva; Tamtéž, č. sv. 797767 MV, D RADNIK r. č. 5861, s. 6, 15. 5. 1973, II. S FMV, 1. odbor, Zpráva.

[21] AMV, a. č. OBJ 1167/3, s. 138, 11. 4. 1972, II. S FMV, Odbor 12, pplk. Sidorják, kr. jm. OLIVA, č. sv. 829, Záznam č. 160. Připravované akce jugosl. ustašovců proti některému jugosl. ZÚ v zemích soc. tábora – poznatky.

[22] Tamtéž, a. č. OBJ 1167/7, 6. 6. 1972. Ministr zahraničních věcí B. Chňoupek ministru vnitra Radko Kaskovi. Výhrůžný dopis zaslaný kanceláři presidenta republiky. Překlad dopisu J. Jeliće z 9. května 1972.

[23] Tamtéž, s. 16, 16. 6. 1972, Analýza dopisu B. Jeliće. Pachateli pravděpodobně byli příslušníci jugoslávské zpravodajské služby, která v boji proti nepřátelské emigraci používala i nejzazších metod, jako vražd a únosů.

[24] Tamtéž, a. č. OBJ 1167/3, s. 177, Návrh na dohodu o spolupráci mezi odbory HS kontrarozvědky ČSSR a MV MLR v akci JIH; Tamtéž, s. 65, 16. 10. 1972, II.S FMV, 1. odbor, 5. odd., Záznam o jednání mezi orgány MV MLR a HSK ČSSR k akci JIH. Jednání, které proběhlo ve dnech 12. a 13. října 1972, se zúčastnili náčelník 1. odboru Hlavní správy kontrarozvědky ČSSR pplk. RSDr. Oldřich Pilát a náčelník 5. oddělení kpt. Miroslav Lagron a za maďarskou stranu náčelník příslušného kontrarozvědného odboru mjr. Sándor Gyulavári.

[25] AMV, a. č. 1167/4, s. 111–112, 29. 8. 1973, II. S, 1. odb. 3. odd. mjr. J. Ježek. Informační zpráva.

[26] Tamtéž, s. 125–128. II. správa FMV, 1. odbor. mjr. Albrecht, mjr. Ježek. Záznam o zpravodajském dotěžení zadrženého Petara Čabraje.

[27] Tamtéž, S StB Praha, Odbor 4, oddělení 2, por. Tecl, 11. 9. 1973. Záznam č. 1. Vodanović Luka – poznatky k jeho pobytu v ČSSR; Tamtéž, 18. 10.1973, Záznam č. 1. Vodanović Luka – poznatky.

[28] AMV, a. č. OBJ 1167/4, s. 125–128. II. správa FMV, 1. odbor. mjr. Albrecht, mjr. Ježek. Záznam o zpravodajském dotěžení zadrženého Petara Čabraje.

[29] Tamtéž, a. č. OBJ 1167/1, II. S FMV, 1. odbor, 3. oddělení, mjr. Jaroslav Ježek, 13. 9. 1973. Informační zpráva o činnosti JVV v Praze.

[30] Tamtéž, a. č. 1167/4, s. 129, 27. 2. 1974, Náčelník II. správy FMV genmjr. ing. J. Hrbáček I. náměstkovi ministra vnitra genmjr. ing. Jánu Hanuliakovi.

[31] Tamtéž, a. č. OBJ 1167/16–1, s. 28–29, X. S FMV, 2. odbor, 2. oddělení, mjr. Jaroslav Ježek. Záznam.

[32] Sovětská strana několikrát cítila potřebu rozhodně se ohradit proti „dezinformacím buržoazního tisku“, že SSSR podporuje různé nepřátelské ustašovské organizace. V červenci 1971 například sovětský chargé d’affaires Dmitrij Savjan přednesl Titovi na Brionech stanovisko ÚV KSSS. Podobné informace označil za „nejobyčejnější výmysly a provokace“. Zdůraznil závěry z XXIV. sjezdu KSSS, který vůči Jugoslávii stanovil zásady vztahů založených na základě rovnoprávnosti, vzájemného uznání a nevměšování. Jediným přáním SSSR je jednotná Jugoslávie. Tito reagoval na tento projev tím, že Jugoslávie nikdy takovému psaní západního tisku nepřikládala váhu: Arhiv Muzeja istorije Jugoslavije (AMIJ), APR I–3–a , karton 175, SSSR 1970–1972. 24. 7. 1971 Miloš Melovski: Záznam o přijetí chargé d’affaires ambasády SSSR Dmitrije Sevjana u Tita na Brionech 24. 7.

Nicméně při návštěvě Leonida Iljiče Brežněva v Jugoslávii v září téhož roku se rozhovory opět tohoto tématu dotkly. Tito při jednom jednání v Karadjordjevu učinil poukazem na ustašovské teroristy, které západní země trpí na svém území, narážku na problém informbyrovské emigrace v socialistických zemích: „Nechci to říkat, ale i u vás a v druhých socialistických zemích jsou takoví, kteří utekli z Jugoslávie, ale nestali se ještě teroristy. A čert by je znal, někteří odešli i na Západ a tam žijí. U nás hoří továrny, u nás hoří lesy po Dalmácii. Nevím, kdo je zapálil, jestli náhodně slunce, nebo ne. Ale tento rok máme ohromnou škodu, miliardy a miliardy. Nepřátelé na nás nasazují ze všech stran, a to právě v roce, kdy jsme se dali do náročné, veliké práce – dát do pořádku naše vnitřní, rodinné věci.“ AMIJ, APR I–3–a, karton 175, SSSR 1970–1972. Stenografické záznamy 24. 9. 1971 ve 21 hodin v Karadjordjevu.

[33] AMV, a. č. OBJ 1167/7, II. S FMV, I. odbor, 3. oddělení. 23. 5. 1973. Jugoslávští emigranti v ČSSR – poznatky o jejich aktivizaci.

[34] Tamtéž, a. č. OBJ 1167/3, s. 182, FMZV, Tajné, Záznam o jednání vedoucích ter. odborů s. Hesa a Vukoliće dne 6. 3. 1973.

[35] K takové dohodě došlo teprve v roce 1980, kdy československé ministerstvo vnitra přislíbilo informovat Jugoslávii o případném pohybu ustašovců v ČSSR a vyšetřit znovu podezření na nákup a přepravu zbraní. AMV, a. č. OBJ 1167/6, s. 80, 11. 11. 1980, náčelník II. S plk. Karel Vrba I. náměstkovi MV ČSSR genmjr. JUDr. Jánu Kováčovi.

[36] K tomu viz VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Aktivizace jugoslávských informbyrovců v Československu v důsledku krize roku 1968, Slovanské historické studie 32, Praha, Brno 2007, s. 149–165.

 


Celý článek | Autor: Mgr. Ondřej Vojtěchovský | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.