Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy "Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin. Od založení do první světové války" (P. Ther)

Vydáno dne 15. 03. 2009 (2354 přečtení)

THER, Philipp; Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin. Od založení do první světové války, překlad: Jana Vymazalová, Praha, Dokořán, první vydání. 363 s. ISBN 978- 80-7363-211-3

Zatímco v německém originále disertační práce Phlippa Thera, vydaná jak v Mnichově, tak ve Vídni, nese titul In der Mitte der Gesellschaft – Operntheater in Zentraleuropa 1815-1914, s českým prostředím patrně nejvíce rezonuje jedna z částí celé knihy, která je zasvěcena našemu národnímu stánku. Proto tento oddíl dává název zároveň celému překladu, a ostatní kapitoly jsou tak předem prezentovány jako „kontext evropských operních dějin“. Nicméně pokud vezmeme knihu do rukou a podrobně si ji přečteme, pochopíme, že titul německého originálu je ve skutečnosti ten výstižnější. Phlipp Ther si nekladl ve své práci za cíl představit naše Národní divadlo v širších souvislostech, ale jeho záměrem bylo seznámit čtenáře s třemi různými typy divadelních scén 19. století, jejichž kmenovým repertoárem byla opera. Na operní tvorbu totiž autor nahlíží jako na hlavní předmět svého studia. A zasazením do kontextu jednotlivých jevišť usiluje o osvětlení její role a vazeb v různých sociálních prostředích. Která konkrétní divadla si tedy autor pro svoji komparativní práci zvolil a jak se mu jeho záměr zdařil realizovat?

Ther rozdělil svoji knihu do čtyř hlavních kapitol, přičemž v prvních třech sleduje vývoj jednotlivých operních scén – dvorského divadla v Drážďanech, šlechtického divadla ve Lvově a Národního divadla v Praze. Poslední část práce, nazvaná „Kulturní prostory,“ je věnovaná celkové analýze problematiky a hledání společenských významů operní tvorby.

Divadlo v Drážďanech autor představuje jako reprezentativní vzorek scény, která byla v první řadě určená pro pobavení dvora, v tomto případě náležícího saské dynastii Wettinů. Ther se však neomezil na sledování pouze této linie, tedy interakce mezi divadelní tvorbou drážďanské opery a vkusem a nároky urozeného dvorského publika. Pokusil se o hlubší vhled, který je velmi cenný, neboť upozorňuje na širší rozměr těchto děl. Poukázal na operu jako na politickou reprezentaci saského dvora, pomocí níž rod Wettinů podporoval svoji legitimitu u nižších společenských vrstev. Autor uvádí v tomto ohledu jako příkladnou situaci dynastie, v níž se ocitla po revoluci 1848. Tehdy se ještě neodvažuje vydat cestou liberálních reforem, nicméně je zřejmé, že ani návrat k předrevolučnímu stavu věcí už není možný. Monarchie se tudíž musí prezentovat jinak, aby byla v očích lidu otevřenější. K cíli mělo napomoci právě i divadlo a další slavnosti, při nichž se panovník chtěl přiblížit lidovým vrstvám. Např. v roce 1850 při příležitosti svatby princezny Marii Elisabety s princem ze savojské dynastie byla uspořádána v drážďanské opeře (Semperbau) slavnost otevřená veřejnosti, při které obě dynastie chtěly demonstrovat své sepětí s prostým lidem. K tomuto účelu bylo připraveno i zvláštní představení Götterwettstreit (Zápas bohů), které zinscenoval Julius Pabst. Jednalo se o citáty z děl německých a italských básníků, doprovázených hudbou C. M. von Webera a Richarda Wagnera. Celým představením se pak nesly různé umělecké alegorie symbolizující sepětí obou rodů a lidu.

Na sociální a politický přesah divadla se poté autor zaměřuje i v následující kapitole věnované šlechtickému divadlu, které definuje jako umělecký stánek vznikající při aristokratických sídlech a mající pak povětšinou podobné atributy jako divadla dvorská (dynastická). Ther však upozorňuje i na existenci scén, které se formovaly pod vlivem osvícenských ideálů. Ty byly zakládány aristokratickými mecenáši a sloužily jednak jako reprezentace zemské šlechty, která se takto kulturně vymezovala vůči panovnickému dvoru. Na druhé straně pod vlivem osvícenství měla tato divadla také poslání kultivovat obecenstvo širších společenských vrstev. Rozporuplný koncept těchto uměleckých stánků narážel na různá úskalí, vyznačující se především nejasným pojetím repertoárové skladby. Autor tato fakta dokládá na příkladu Polského divadla ve Lvově, přičemž se snaží o určitou komparaci s pražským Stavovským (původně Nostitzovým) divadlem. Tímto srovnáním autor nepřímo naráží na fakt, že divadlo ve Lvově mělo lepší předpoklady, aby se vyvinulo v měšťanské (občanské), neboť v rovině národnostní nepředstavovalo zásadní rozpor mezi polskou zemskou šlechtou a ostatním polským lidem (na rozdíl od divadla Stavovského). Nicméně ani zde společenská distinkce aristokracie chod divadla nepřestala ovlivňovat. A kromě toho, divadlo ve Lvově bylo původně, na sklonku 18. století, založeno místodržitelstvím, které mělo ve své podstatě reprezentovat oficiální cíle rakouského mocnářství. Obě tyto skutečnosti nakonec vyústily v založení nové měšťanské scény na samém konci 19. století. Autor však tato pnutí, která měla vícero rozměrů – sociální, národnostní, politický i ekonomický –, objasňuje jen do určité míry. Není tudíž pak vždy zcela zřetelné, jak se tyto rozpory promítly do programové skladby a jak se vztahovaly k sociální realitě.

Ve třetí kapitole knihy se Ther zaměřil na Národní divadlo v Praze, jehož zárodky nebo přesněji řečeno pokusy o jeho založení začíná sledovat ve 40. letech 19. století a zaobírá se tudíž prvotním úsilím pražské buržoazie vytvořit českou národní scénu, které vyústily zbudováním Prozatímního divadla. Dále se pokouší osvětlit financování celého počinu a rovněž podíl různých společenských vrstev na těchto aktivitách. Samotný vznik a existenci Národního divadla se pak autor snaží plně zasadit do společenského a kulturního kontextu konce 19. století. Řeší proto zásadní otázku, kterou si lámali hlavu i současníci, v jaké míře má divadlo sloužit všem, tj. i národnostně nevyhraněným divákům, a v jaké míře má dbát na stěžejní proklamovanou ideu národního uměleckého stánku. Tím se také dotýká ústředního tématu celé práce – operní tvorby a následně i jejího postavení ve „zlaté kapličce“. Do jaké výše byly na tomto poli podporovány české zájmy a do jaké zde zbyl prostor i pro poptávku po jiné (nadnárodní) tvorbě? Tento rozpor byl tíživý především ve směru k německému opernímu repertoáru a Therovi se obstojně daří poukázat na skutečnost, že nároky na uvádění světově proslulých novinek a standardních her mezinárodního repertoáru získávalo postupem času stále více zastánců, neboť vyhraněné národností cítění, které tolik ovládalo kulturní sféru 60. let, ke konci století sláblo a zanechávalo za sebou prostor pro „pouhé“ umělecké kvality. Vedle českých tvůrců jako např. Bedřicha Smetany tak záhy stanuli na národní scéně i autoři němečtí a rovněž ostatní (opředené mnoha polemikami, nicméně věhlasné, bylo především nastudování Wagnerova Lohengrina v r. 1885).

Čtvrtá kapitola „Kulturní prostory“ pak celou Therovu práci uzavírá. Tento oddíl je zasvěcen z valné části celkové komparaci jednotlivých výše uvedených scén. Autor takto analyzuje několik zásadních prvků – sociální a národností rovinu uvedených divadel, angažovanost operní tvorby a takzvané kulturní transfery probíhající v Evropě. Taková srovnání jsou cenná, nicméně v určitých místech by zasloužila širší rozpracování, např. podkapitola „Sociální dosah opery“ (což je vlastně i jedna z ústředních otázek celé práce) by si mohla vyžádat více pozornosti zamířené do řad samotné divácké obce (je jistě evidentní, že tyto rozbory nelze mnohdy uskutečnit na základě úzké pramenné základny, na což autor v některých místech upozorňuje, přesto ale pracoval s mnohými materiály tykajícími se výnosů z různých představení, předplatných a další látkou vztahující se k publiku). Naopak k velmi dobře zpracovaným částím této kapitoly náleží „Kulturní transfery a sítě kontaktů“. Je zřejmé, že tyto aspekty hrály v divadelním světě značnou roli a prozatím nemají v odborné literatuře dostatečné místo. Ther nejenže zohlednil a zasadil do patřičného kontextu některé variace repertoárové skladby na zkoumaných jevištích, ale rovněž naráží na důležitost jednotlivců (hlavně divadelních kritiků a znalců, působících zejména ve významných divadelních periodikách), kteří sehrávali velkou úlohu při tomto tzv. kulturním transferu. V této souvislosti autor také upozorňuje na celkový obraz operní tvorby v Evropě, zmiňuje nejdůležitější centra a cesty, kterými hudební repertoár putoval. Jako přední jmenuje trasu mezi Paříží a Vídní se zastavením v Miláně. Síť vztahů mezi těmito středisky ovlivňovaly nejen repertoár, ale rovněž cirkulaci samotných umělců. Také udávaly tón ostatním evropským operním metropolím.

V úplném závěru recenze se zbývá dotknout problému, jak se autor sumárně vyrovnal s komparativním přístupem, jehož pomocí si předsevzal své bádání uskutečnit. Je zřejmé, že Ther si vcelku promyšleně (na základě provázanosti a významu) zvolil jednotlivá místa, v nichž se zkoumané objekty nacházely. Nicméně je také evidentní, že divadla (byť mohla mít v celkovém kontextu operního repertoáru podobnou důležitost) nevycházela ze stejných kořenů – byla založena na různých ideách, které se pak rozdílným způsobem snažila naplňovat, ale i překonávat (což se projevovalo zejména v umělecké oblasti). A zůstává proto otázkou, zda nejsou tyto velké rozporuplnosti příliš rozsáhlou látkou, aby mohly být komplexně řešeny v jednom pojednání. Na druhé straně je nutné autorovi jako plus přičíst, že tyto mnohdy značné rozdíly neopomíjí sledovat v celém časovém úseku svého námětu, a to ve většině případů na základě původních pramenů a rovněž pomocí neotřelých dílčích metod (jako je např. mentální mapování nebo další, partikulární srovnání s podobně koncipovanými divadelními scénami).

Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


Celá recenze | Autor: Mgr. Hana Zimmerhaklová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.