Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Několik poznámek ke třem variantám návrhu reformy volebního systému do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z roku 2008

Vydáno dne 15. 03. 2009 (4409 přečtení)

Jakub Charvát (nar. 1985) je absolventem bakalářského studia politologie na Ústavu politologie FF UK, bakalářskou práci na téma Volební systém do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky obhájil v červnu roku 2008. V současnosti je studentem navazujícího magisterského studia na Ústavu politologie FF UK, obor Politické teorie a soudobé dějiny. Předmětem jeho zájmu jsou volební systémy, dále pak politické systémy zemí střední a východní Evropy a soudobá česká historie.

Posudky:

PhDr. Radek Buben, Ústav politologie FF UK - ZDE

Michel Perottino, Ph.D., CEFRES - ZDE


Abstract

The aim of this article is to analyze three proposals of bill of electoral reform for electoral system to the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic and to show its weaknesses. The main problem of these proposals is, according to the author of this article, the bonus for the winner of electoral competition. By using the analysis of current electoral system the author tries to prove that the more important in the Czech political reality is the proportionality of electoral outcomes than the bonus for winning political party. In the end, the author presents his project to reform the current electoral system. These changes are likely to have minimal effect on the electoral behavior of both, voters and political parties. This proposal modifies the number of electoral districts from current fourteen to nine (by means of combination of current small electoral districts), it also modifies the mechanism of preferential voting (four preferential votes for each voter and variable threshold for being elected by means of preferential voting from four to five per cent, depending on electoral district magnitude) and aborts additive legal threshold for electoral coalitions. Application of this project may produce more proportional outcomes than the current electoral system, what should make the political system capable to establish strong governmental majority and relatively strong cabinet as a coalition of one large and two small political parties. Use of the D’Hondt divisor also offers slight bonus for winning party, what has been one of the aims of electoral reform for current Czech cabinet. As an useful proposal, which should be considered, the author also suggests modification of the number of deputies from two hundred to one hundred seventy-five.

Klíčová slova 

volební systém, volební reforma, volební obvod, volební bonus, vládní koalice


Obsah

Úvod

Skotská varianta

Holandská varianta

Řecká varianta

Model devíti volebních krajů

Případné další vhodné úpravy volebního zákona

Závěr


Několik poznámek ke třem variantám návrhu reformy volebního systému do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z roku 2008

Úvod

Po sněmovních volbách v České republice v roce 2006 se – podobně jako po většině předchozích sněmovních voleb v České republice – na pořad dne vrátila otázka volebního systému a možnosti jeho reformy. Premiér České republiky a předseda ODS Mirek Topolánek dokonce pověřil (zřejmě někdy ve druhé polovině roku 2007) ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila zpracováním návrhu reformy volebního systému do Poslanecké sněmovny. Ministr spravedlnosti předložil vládě k projednání šest variant a několik subvariant návrhu volební reformy. Vláda z nich pak na svém jednání 27. srpna 2008 vybrala tři varianty, přičemž každá měla další dvě subvarianty. Ty byly postoupeny speciální komisi najmenované stranami vládní koalice.

Je to právě volební systém, který je označován za většinu příčin stávajících politických problémů. Taková argumentace ovšem není pravdivá, ačkoli je nutné přiznat, že nevhodně zvolený volební systém může existující problémy prohlubovat a zvýrazňovat. Naproti tomu vhodně zvolený volební systém může mnohé problémy zmírňovat. Je rovněž třeba si uvědomit, že případná změna volebního systému nemusí být účinným lékem na nemoci politického systému (pro příklad nemusíme chodit daleko, volební systém pro volby do PS PČR užívaný v devadesátých letech byl kritizován a následně reformován pro svou neschopnost ustavit dostatečně silné vlády, stávající volební systém, který měl tyto neduhy odstranit, je dnes ovšem kritizován z totožných příčin). Navíc platí, že změna volebního systému nejenže nemusí vést k předpokládaným a očekávaným výsledkům, naopak může způsobit ještě závažnější narušení rovnováhy politického systému, než tomu bylo za volebního systému starého.

Většina autorů se shoduje na tom, že představa ideálního volebního systému je utopií. V různém prostředí s různou politickou tradicí a různým politickým systémem uspokojivě fungují různé volební systémy. Ostatně již Aristotelés ve své čtvrté knize Politiky přišel se zajímavou myšlenkou, když říká, že ve skutečnosti nejde ani tak o to, hledat nejlepší vládu vůbec, ale spíše o to, nalézt takový politický režim, který nejlépe vyhovuje v daných podmínkách. Každý stát se snaží nalézt ten nejlepší politický systém pro svou tradici a politickou kulturu, protože se však jednotlivé státy výrazně liší, je důsledkem ona mnohost volebních technik. Rein Taagepera (1999) dokonce hovoří o tom, že každý volební systém představuje systém sui generis, protože případně i stejná volební pravidla jsou vkládána do různých historických a sociopolitických souvislostí.

Ačkoli by byla velmi zajímavá – a podle mého názoru i přínosná – diskuse na téma, zda je volební reforma nutná a přínosná, tento článek rezignuje (zejména vzhledem ke svému rozsahu) na zodpovězení této otázky a zaměří se na stručnou analýzu předložených tří variant reformy volebního systému. Protože se autor tohoto článku s žádnou z předkládaných variant neztotožnil, navrhne vlastní úpravu nastavení volebního systému. Jedná se o pouhé upravení stávajícího nastavení tak, aby to nemělo výraznější vliv na volební chování politických stran i voličů. Současně se tato úprava pokusí podržet vládního zadání na volební reformu (maximální možná míra proporcionality při současné bonifikaci vítěze volebního klání), jakožto i bude zachována technika poměrného zastoupení, která je vyžadována čl. 18, odst. 1 Ústavy České republiky.

Tento článek se tedy pokusí zamyslet nad předloženými návrhy reformy volebního systému do Poslanecké sněmovny a poukázat na jejich nedostatky. Pokusí se představit jednotlivé varianty a všechny jejich subvarianty, které vláda propustila k dalšímu projednání a doporučila k precizaci, aby z nich mohla později vybrat optimální volební systém pro Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. Následovat bude kritika jednotlivých návrhů, přičemž tato kritika bude vycházet zejména z hlediska následujících dvou aspektů: velikosti volebního obvodu a mechanismu volební prémie. Ačkoli otázka ústavnosti volební prémie by si jistě zasloužila širší diskusi, autor není ústavním právníkem, pročež se touto otázkou nebude podrobněji zabývat. Navíc, zatímco u mnoha dalších ustanovení volebního systému lze ústavnost těchto prvků odvozovat od předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, mechanismus volebního bonusu je v českém volebním systému novinkou. Proto lze jen stěží odhadovat, jak by se Ústavní soud k dané otázce postavil.

Autor se nicméně pokusí poukázat na některé politologické problémy mechanismu volební prémie, které by mohly nastat v případě, že by byl tento mechanismus v české volební praxi skutečně aplikován. Posléze se autor pokusí představit vlastní návrh volební reformy, který je podle jeho názoru přijatelný a funkční pro českou sněmovní legislativu.

Na závěr pak budou připomenuty některé další nedostatky stávajícího nastavení sněmovního volebního systému (mechanismus preferenčního hlasování a počet preferenčních hlasů pro jednoho voliče, existence aditivní klauzule, sudý počet poslanců) a bude navržena jejich případná úprava v rámci systému poměrného zastoupení.

Skotská varianta

Sedmadvacátého srpna 2008 projednala vláda České republiky předlohy reformy zákona pro sněmovní volby, předložené ministerstvem spravedlnosti, a vybrala z nich tři varianty, které mají být dále rozpracovány. Jedná se o tzv. skotskou variantu, řeckou variantu a holandskou variantu, přičemž každá z těchto variant nabízí dvě alternativy, jak může být daná varianta aplikována v české volební praxi.

Východiskem pro všechny varianty má být vládní zadání, které požaduje dva efekty volební reformy: jednak aby došlo k jakési bonifikaci vítězné strany; jednak zvýšení proporcionality alokace mandátů politickým stranám vzhledem k zisku hlasů, které ve volbách obdržely. Limitem předloh je pak znění čl. 18, odst. 1 Ústavy ČR, který kodifikuje volbu Poslanecké sněmovny pomocí systému poměrného zastoupení.

První možností je tzv. skotská varianta. Skotská varianta předpokládá zachování stávajících čtrnácti volebních krajů v I. skrutiniu, II. skrutinium se pak má odehrávat na celostátní úrovni. V I. skrutiniu se má rozdělovat sto sedmdesát pět mandátů pomocí dělitele Sainte-Laguë. Pro II. skrutinium tak zbývá dvacet pět mandátů, jež budou rozděleny rozdílnou volební formulí pro vítěze voleb (D’Hondtův dělitel) a ostatní strany, které do skrutinia postoupily (dvě varianty: dělitel Sainte-Laguë jako jedna subvarianta a dánský dělitel jako druhá subvarianta). Tímto mechanismem pak má být zajištěna ona bonifikace pro vítěze.

Tab. 1 Model skotské varianty aplikovaný na výsledky voleb 2002 a 2006

 

 

ODS

ČSSD

KSČM

KDU-ČSL

SZ

Koalice

Vládní koalice

Volby výsledek 2002

58

70

41

-

-

31

101

Proporčně 2002

56

69

42

-

-

33

102

Skotská I. – 2002

53

74

41

-

-

32

106

Skotská II. – 2002

52

76

40

-

-

32

108

Volby výsledek 2006

81

74

26

13

6

-

100

Proporčně 2006

75

69

27

15

14

-

104

Skotská I. – 2006

80

67

26

14

13

-

107

Skotská II. – 2006

83

65

25

14

13

-

110

Jak již bylo řečeno, z hlediska volebních obvodů přebírá skotská varianta stávající nastavení, a tím i hlavní nedostatek stávajícího volebního systému – rozdílnou velikost volebních obvodů. [1] Velikostí volebního obvodu se rozumí množství mandátů rozdělovaných v konkrétním volebním obvodu. Nejmenší volební obvod, ve kterém lze proporčně rozdělovat mandáty, je obvod dvoumandátový.[2] Alokace mandátů ve dvoumandátovém volebním obvodu ovšem proběhne značně disproporčně, protože si tyto dva mandáty rozdělí dvě nejsilnější strany, popřípadě oba získá jediná politická strana[3] – to v případě, že získá výrazně větší podporu voličů než druhá strana v pořadí. [4]

Politologická literatura rozlišuje tři typy volebních obvodů: malé, v nichž dochází ke značné deformaci proporcionality volebního výsledku; střední, kde by mělo docházet k nižší deformaci proporcionality volebních výsledků; a velké, kde by míra deformace proporcionality měla být minimální.[5]Obecně tedy platí jednoduchá úměra – čím větší je volební obvod (čím více mandátů se v něm rozděluje), tím více politických stran má prostor se ve volebním obvodě prosadit, a tím poměrněji budou mandáty alokovány. Zatímco Taagepera se Shugartem (1989, s. 123) označují pětimandátové volební obvody za nejmenší středně velké obvody, podle Nohlena (1990, s. 65) by tyto obvody patřily ještě mezi volební obvody malé. Nohlen stanovuje spodní hranici středních obvodů na šest mandátů. To ale připouští i Taagepera se Shugartem v případě většího počtu politických stran a pro takový případ posouvají tuto hranici na šest mandátů[6]. Na základě těchto poznatků by bylo v případě České republiky možné rozlišit volební obvody podle jejich velikosti následovně: malé volební obvody do pěti mandátů; střední jako šestimandátové až desetimandátové volební obvody; a velké volební obvody, v nichž se rozděluje více než deset mandátů[7].

V České republice se tak v současném volebním systému setkáváme se všemi třemi typy volebních obvodů z hlediska jejich velikosti, což vzbuzuje nevoli zejména u kandidátů a voličů menších politických stran ve středních a malých volebních obvodech (příkladem budiž soudní stížnost na neplatnost voleb kandidáta a lídra kandidátní listiny Strany zelených v Libereckém kraji Petra Pávka). Přesto nezpochybnitelnou výhodou stávajícího vymezení volebních obvodů je fakt, že jejich hranice jsou vymezeny nestranně a odpovídají geografickému, nikoli politickému dělení země[8]. I proto by bylo vhodné při vytváření nové podoby volebních obvodů vycházet ze stávajícího nastavení a nové volební obvody od současných krajů odvozovat.

Z hlediska volebního bonusu bych rád upozornil na jisté problémy, které s sebou přináší podoba druhého skrutinia. Budeme-li aplikovat kombinaci dělitelů D’Hondtova a Sainte-Laguë, pak může nastat paradoxní situace, že získá-li vítězná strana o jediný hlas navíc a pokud rovněž získá poslední (pětadvacátý) mandát v celostátním obvodu, pak tato strana za rozdíl jednoho hlasu získá o dva mandáty více než druhá strana v pořadí (jen připomínám, že ve volbách v roce 2002 zvítězila ČSSD se ziskem 1 440 279 hlasů, ODS v roce 2006 pak dokonce dosáhla na 1 892 475 odevzdaných platných hlasů). Ještě tvrdší dopad může mít kombinace dělitelů D’Hondtova a dánského, kdy za téže situace získá vítězná strana přes náskok jediného hlasu dokonce o tři mandáty více než druhá strana v pořadí. Druhé skrutinium u skotské varianty pak představuje pro běžného voliče i poměrně složitý mechanismus, kdy si volič jen stěží dokáže představit, co se s jeho hlasem děje. Současně si je třeba uvědomit, že druhé skrutinium výrazně posiluje pravomoc vedení politické strany rozhodnout, kdo zasedne do sněmovní lavice.

Stávající modely předkládané veřejnosti vládou spolu s jednotlivými variantami volební reformy počítají s pěti politickými stranami na půdě Poslanecké sněmovny. Před sněmovními volbami 2006 nicméně nebylo jisté, zda se do sněmovny dostanou čtyři nebo pět politických stran. Podobné úvahy je možné znovu oprášit vzhledem k výsledkům krajských voleb v roce 2008, kdy se Strana zelených neprobojovala do ani jedné krajské rady. Právě model se čtyřmi politickými stranami na půdě sněmovny, který vychází z výsledků sněmovních voleb 2006, nám umožní poukázat na další problém volebního bonusu. Výchozím předpokladem modelu je, že se Strana zelených do Poslanecké sněmovny v roce 2006 nedostala a ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL získaly takové množství hlasů, které ve skutečnosti opravdu získaly. Do Poslanecké sněmovny nám tak vstupují čtyři politické strany. Jejich hlasy jsou převedeny na mandáty podle skotské varianty (za užití dělitele Sainte-Laguë), což znamená následující alokaci mandátů v I. skrutiniu: ODS 71, ČSSD 65, KSČM 26 a KDU-ČSL 13. Ve II. skrutiniu při aplikaci první skotské subvarianty (D’Hondtův dělitel pro vítěze voleb a dělitel Sainte-Laguë pro zbylé strany postoupivší do II. skrutinia) získává ODS dalších 14 mandátů, ČSSD 5, KSČM 2 a KDU-ČSL 1 (vlastní výpočty autora). Mechanismus alokace mandátů ve II. skrutiniu tak bonifikoval ODS jako vítěznou stranu, případná vládní koalice s KDU-ČSL by získala pouze 99 mandátů. Volební bonus tak de facto oslabuje případnou vládní koalici ČSSD a KSČM, která by při proporční alokaci mandátů disponovala mnohem silnější sněmovní většinou (103 mandátů). Volební bonus tak evidentně nemusí splnit svůj úkol a naopak může vést ještě ke ztížení ustavování vládních většin.

Skotská varianta tedy neodstraňuje stávající nedostatky volebního systému (rozdílná velikost volebních obvodů a z toho plynoucí disproporcionalita volebních výsledků), navíc je pro voliče složitější na pochopení ohledně toho, co se s jejich hlasy děje ve II. skrutiniu, které nemusí přinést požadovaný efekt. Současně posiluje neúměrně vliv stranických sekretariátů na výběr konkrétních budoucích poslanců. Za těchto podmínek by tak asi bylo vhodnější setrvat u stávajícího nastavení volebního systému nežli se vydávat „skotskou“ cestou.

Holandská varianta

Další možností je tzv. holandská varianta. Podstatou této varianty je skutečnost, že se mandáty rozdělují v jediném volebním obvodu – na celostátní úrovni, přičemž je zachována pětiprocentní klauzule pro postup do skrutinia (sčítání a přerozdělování hlasů). Ona bonifikace je pak v předloze řešena v rámci jakéhosi druhého skrutinia, a to dvojím možným způsobem. První možností je přidělení tvrdého bonusu volební straně (např. v I. skrutiniu by se rozdělovalo sto devadesát mandátů a vítězná strana by pak inkasovala bonus deseti mandátů ve skrutiniu druhém[9]). Druhou možností je zavedení degresivního bonusu pro vítěznou stranu. Ten předpokládá, že s růstem odstupu volebního výsledku vítěze od dalších stran klesá velikost jeho bonifikace. Pokud by vítězná strana získala nadpoloviční většinu mandátů, pak by se samozřejmě degresivní bonus neaplikoval.

Tab. 2 Model holandské varianty aplikovaný na výsledky voleb 2002 a 2006

 

 

ODS

ČSSD

KSČM

KDU-ČSL

SZ

Koalice

Vládní koalice

Volby výsledek 2002

58

70

41

-

-

31

101

Proporčně 2002

56

69

42

-

-

33

102

Holandská I. – 2002

53

76

40

-

-

31

107

Holandská II.  2002

54

74

41

-

-

31

105

Volby výsledek 2006

81

74

26

13

6

-

100

Proporčně 2006

75

69

27

15

14

-

104

Holandská I. – 2006

82

66

26

14

12

-

108

Holandská II.  2006

79

67

26

15

13

-

107

Jediný volební obvod na celostátní úrovni představuje možnost, jak co nejproporčněji alokovat mandáty politickým stranám, a z hlediska proporcionality se spolu s metodou kompenzačních mandátů[10] jeví jako nejspravedlivější. Problémem takové úpravy je ovšem skutečnost, že jediným možným nástrojem bonifikace nejsilnější strany je volební bonus, který je z mého pohledu do značné míry problematický (viz níže), a tedy také nevhodný v případě volební reformy v České republice.

Mechanismus volební prémie by měl své opodstatnění zřejmě v takovém uspořádání stranického systému, kdy jsou politické strany již před volbami schopny dát najevo, jak bude vypadat koaliční vláda v případě jejich vítězství, a do volební soutěže tak vstupují dva silné volební bloky. Pak by možná bylo opodstatněné uvažovat o tom, posílit vítězný blok tím, že nejsilnější strana ve volbách získá bonusové mandáty. Ve stávající české situaci to ale, podle mého názoru, není vhodné řešení. Jednak se jednání o podobě koaliční vlády vedou až po volbách, jednak by taková úprava při stávající podobě stranického systému mohla způsobit i množství problémů. Pokud by totiž vítězná strana, která by dostala bonusové mandáty, nebyla schopna ustavit většinu ve sněmovně, pak by se zřejmě – při nulovém koaličním potenciálu KSČM – nepodařilo nalézt sněmovní většinu ani druhé nejsilnější straně a situace by se zablokovala. Problém by ale představovala i situace, pokud by druhá nejsilnější strana byla schopna ustavit většinovou vládu. Opozice by totiž byla posílena o ony bonusové mandáty, což zcela evidentně směřuje proti logice jejich zavedení.

Ilustrujme si to na hypotetické situaci vycházející z logiky tzv. holandské varianty předlohy návrhu volební reformy: sto devadesát mandátů se obsazuje v jediném, celostátním volebním obvodu za užití D’Hondtova dělitele, deset mandátů pak představuje bonus pro vítěze voleb. K tomuto modelu užiji výsledky sněmovních voleb 2006. V naší hypotetické situaci se Strana zelených přihlásí k levicovému bloku a odmítne vytvořit vládní koalici s ODS. KDU-ČSL je ochotna stát se členem koaliční vlády spolu s ODS a v případě potřeby je připravena vyjednávat i s ČSSD. Ovšem obě malé strany odmítají jakoukoli spolupráci s komunisty, jakožto i podporu vlády komunistickými poslanci. Výsledky voleb 2006 přepočtené podle výše uvedeného modelu by vypadaly následovně: ODS 82 mandátů (72+10), ČSSD 66 mandátů, KDU-ČSL 14 mandátů, KSČM 26 mandátů, Strana zelených 12 mandátů (vlastní výpočty autora). Koalice ODS, KDU-ČSL tedy s 96 mandáty nedosáhne na většinu ve sněmovně, podobně koalice ČSSD, KDU-ČSL a SZ by měla jen 92 sněmovních mandátů a ani případná spolupráce ČSSD, KSČM by nevytvořila sněmovní většinu. Podobná situace by se ale opakovala i ve volbách 2002 přepočtených modelem s bonusovými hlasy a za situace, že vítězná strana nenajde koaličního partnera. Kdyby se Koalice přimkla k ODS a odmítla vstoupit do vlády s ČSSD a KSČM by měla nulový koaliční potenciál a nebyla přijatelným partnerem pro ČSSD, pak by se ani roku 2002 nepodařilo tímto systémem sestavit většinovou vládu. ČSSD by obdržela 76 mandátů, ODS 53 mandátů, Koalice 31 mandátů a KSČM 40 poslaneckých mandátů. Ani bonusové hlasy pro vítěze voleb nemusí v České republice vést k bezproblémovému ustavení vlády s většinovou podporu ve sněmovně.

Další problém by představovala situace, za které by bonusové mandáty obdržela nejsilnější strana ve volbách, která by ovšem nedokázala sestavit většinovou vládu, a většinovou vládu by tak sestavila druhá nejsilnější strana. To by nastalo například tehdy, byl-li by po volbách 2006 aplikován systém s bonusovými mandáty a došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem a Miroslavem Kalouskem na sestavení vlády, kterou by podpořila nebo doplnila KSČM. V takovém případě by byla opozice posílena o ony bonusové mandáty, aniž by bonusové mandáty přispěly k jednoduššímu ustavování vládní většiny. Taková situace směřuje, zcela evidentně, proti logice zavedení bonusových mandátů, a jeví se tedy jako kontraproduktivní, neboť ztěžuje šance druhé nejsilnější strany na ustavení vládní většiny. Model se čtyřmi politickými stranami na půdě sněmovny, který vychází z výsledků sněmovních voleb 2006, nám umožní ještě lépe ilustrovat případné problémy volebního bonusu.

Prvním výchozím předpokladem je, že se Strana zelených do Poslanecké sněmovny v roce 2006 nedostala a ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL získaly takové množství hlasů, které ve skutečnosti opravdu získaly. Do Poslanecké sněmovny nám tak vstupují čtyři politické strany. Jejich hlasy jsou převedeny na mandáty podle holandské varianty (za užití D’Hondtova dělitele), což znamená následující alokaci mandátů v I. skrutiniu: ODS 88, ČSSD 71, KSČM 28 a KDU-ČSL 13. Vítězná ODS pak ve II. skrutiniu získává bonus deseti mandátů, což jí umožňuje sestavit vládní koalici spolu s KDU-ČSL, která se opírá všeho všudy o sto jedna poslanců. Volební bonus tak umožnil ustavit vládní většinu, ale jen velmi těsnou. Další problém ovšem představuje skutečnost, že ODS a KDU-ČSL získaly za 2,279 milionu hlasů sto jedna poslaneckých mandátů, zatímco zbylé dvě strany za 2,414 milionu hlasů jen devětadevadesát mandátů (vlastní výpočty autora).

Druhým výchozím předpokladem je, že by se sto tisíc levicových voličů, kteří ve skutečnosti podpořili Stranu zelených, v důsledku předvolební atmosféry a nejistoty, zda Strana zelených překoná pětiprocentní klauzuli, nakonec rozhodlo raději odevzdat svůj hlas pro kandidátní listinu ČSSD. Strana zelených by tak přišla o sto tisíc hlasů, což by znamenalo neprolomení volební klauzule, a nevstoupení tak na půdu sněmovny, ČSSD by naopak obdržela o sto tisíc hlasů více. Mandáty budou alokovány opět pomocí tzv. holandské varianty (a D’Hondtova dělitele), a sice tak, že: ODS obdrží 76 mandátů, ČSSD 74, KSČM 27 a KDU-ČSL 13 mandátů. ODS má tak opět nárok na deset bonusových mandátů, ani to jí však nestačí k tomu, aby mohla sestavit spolu s KDU-ČSL koaliční vládu, opírající se o nadpoloviční většinu ve sněmovně. ODS a KDU-ČSL i s volebním bonusem získávají devadesát devět mandátů, zatímco ČSSD spolu s KSČM disponují sto jedna poslaneckými mandáty (vlastní výpočty autora). V tomto případě jde tedy aplikace bonusových mandátů pro vítěze voleb proti logice jejich zavedení a de facto tak oslabuje potenciální koalici ČSSD a KSČM, která by se při neexistenci bonusových mandátů pro vítěze voleb mohla opírat o výraznější většinu v Poslanecké sněmovně.

Navíc zde lze jednoznačně říct, že tvrdý bonus s deseti a více mandáty z hlediska mechanismu odporuje ústavnímu požadavku na poměrné zastoupení. Logika tvrdého bonusu pro vítěznou stranu totiž předpokládá aplikaci většinové techniky stranického blokového hlasování. Jedná se vlastně o jeden desetimandátový volební obvod, v němž strana, která získá nejvíce hlasů, získá všechny mandáty. Navíc právě deset mandátů představuje pět procent z celkového počtu mandátů přidělovaných v Poslanecké sněmovně. V teorii volebních systémů platí poučka, že rozděluje-li se ve volebním systému pomocí každé z formulí (nominálně[11] a proporčně) alespoň pět procent mandátů, pak se jedná o smíšený volební systém (Massicotte, Blais, 1999, s. 345, pozn. 5). V tomto případě je zjevné, že se jedná o smíšený systém, ve kterém není rozdělování mandátů v jeho jednotlivých složkách vzájemně závislé, jde tedy o systém nezávislé kombinace, konkrétně o paralelní typ[12]. Jen připomínám, že pro paralelní typ se užívá jako synonymum termín smíšený většinový systém (srv. Shugart, Wattenberg, 2003; Norris, 2004; Golder, 2005; Thames, Edwards, 2006)[13].

Varianta volebního bonusu, používaná v tzv. holandské variantě, tedy může být z hlediska mechanismu označena jako neslučitelná s principem poměrného zastoupení[14]. Navíc, jak se snažím ukázat na svých propočtech, je tato podoba volební prémie dosti problematická v podmínkách České republiky, a proto by nebylo vhodné ani přínosné takovou úpravu přijmout.

Řecká varianta

Konečně třetí variantu představuje varianta řecká. Řecká varianta předpokládá taktéž dvě skrutinia a zavádí Hagenbach-Bischoffovu metodu přepočtu hlasů na mandáty při zachování stávajícího nastavení volební klauzule. První skrutinium se má odehrávat na úrovni volebních krajů, jejichž hranice se překrývají s regiony NUTS II. To předpokládá, že se volby budou odehrávat v osmi volebních krajích, a sice: hlavní město Praha, Středočeský kraj, Severozápad (Ústecký kraj a Karlovarský kraj), Jihozápad (Jihočeský kraj a Plzeňský kraj), Severovýchod (Královéhradecký kraj, Pardubický kraj a Liberecký kraj), Jihovýchod (Jihomoravský kraj a kraj Vysočina), Moravskoslezsko (Moravskoslezský kraj), Střední Morava (Olomoucký kraj a Zlínský kraj).

Tab. 3 Model řecké varianty aplikovaný na výsledky voleb 2002 a 2006

 

 

ODS

ČSSD

KSČM

KDU-ČSL

SZ

Koalice

Vládní koalice

Volby výsledek 2002

58

70

41

-

-

31

101

Proporčně 2002

56

69

42

-

-

33

102

Řecká I. – 2002

55

75

40

-

-

30

105

Řecká II. – 2002

56

74

40

-

-

30

104

Volby výsledek 2006

81

74

26

13

6

-

100

Proporčně 2006

75

69

27

15

14

-

104

Řecká I. – 2006

85

67

25

12

11

-

108

Řecká II. – 2006

82

70

25

12

11

-

105

Je zřejmé, že jednotky NUTS II jsou volebními obvody, v nichž se nějakým způsobem spojují stávající kraje, a nejedná se tak o nějaký pokus o gerrymandering (tj. záměrné manipulování hranicemi volebních obvodů za cílem lepšího zisku pro určitý politický subjekt). Současně je ale třeba si uvědomit, že ani regiony NUTS II neumožňují vyřešit stávající slabinu volebních krajů, a sice rozdílnou velikost jednotlivých volebních obvodů, čemuž nasvědčuje i tabulka 1.

Tab. 4 Velikost volebních obvodů NUTS II při dvou stech poslancích

 

Počet odevzdaných platných hlasů

2002

2006

Praha

24

25

Středočeský kraj

23

23

Severozápad

19

19

Jihozápad

23

23

Severovýchod

30

29

Jihovýchod

34

33

Moravskoslezsko

23

23

Střední Morava

24

25

Celkem

200

200

Z tabulky je tedy zřejmé, že rozdíl mezi největším a nejmenším volebním obvodem je patnáct mandátů v roce 2002 (více než tři čtvrtiny velikosti nejmenšího kraje), v roce 2006 pak čtrnáct mandátů (téměř tři čtvrtiny velikosti nejmenšího kraje). Výhodou nicméně je, že se ve všech případech jedná o velké volební obvody, čímž je disproporcionalita alokace mandátů v rámci jednotlivých obvodů výrazně snížena. Stále to ovšem neřeší problém stávajících krajů, který jsem nastínil výše.

Princip bonifikace je opět řešen v rámci druhého skrutinia. První podvarianta předpokládá, že ve II. skrutiniu budou přiděleny všechny zbytkové mandáty (rozuměj mandáty, které se nepodaří rozdělit v I. skrutiniu pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty) celkovému vítězi voleb. Jedná se tedy o jakousi modifikaci tvrdého („holandského“) bonusu, přičemž ona modifikace spočívá v tom, že není dopředu znám počet prémiových mandátů, které připadnou vítězi. Podle volebních modelů by šlo o zhruba osm až jedenáct mandátů, které by se přidělovaly ve druhém skrutiniu. Teoreticky by mohlo ale jít i o více zbytkových mandátů – záleží na rozložení hlasů mezi politické strany. Reálně tedy hrozí, že se bude rozdělovat deset a více mandátů, což by znamenalo smíšený (nikoli poměrný) volební systém. Druhou alternativou je, že bonusové mandáty se budou rozdělovat na úrovni volebních obvodů, a to tak, že se zbytkové mandáty z daného volebního obvodu z I. skrutinia přidělí ve II. skrutiniu té straně, která získala na úrovni volebního obvodu nejvíce hlasů. Problémem ovšem zůstává skutečnost, že by se tak de facto v české praxi zbytkové mandáty rozdělovaly mezi dvě největší strany, čímž je narušena logika bonifikace pro vítěze voleb. Navíc by se tím vlastně opakovala stávající situace, kdy jsou posilovány zisky dvou největších stran na úkor stran malých.

Dalším problémem tohoto typu bonifikace je deformace proporcionality volebního systému nikoli v důsledku neschopnosti volební formule akurátněji rozdělit mandáty, ale z rozhodnutí zákonodárců. Tím by byla de facto narušena vůle voličů jedné strany, jejichž hlasy by byly využity ve prospěch jiné strany. Jako příklad si připomeňme situaci z voleb z roku 2006, kdy Straně zelených chybělo k zisku mandátu v Královéhradeckém kraji sedmdesát pět hlasů. Pokud by se podobná situace opakovala i při řecké variantě volebního systému, nejenže by Strana zelených nezískala mandát, ale tento mandát by byl navíc převeden do II. skrutinia, aniž by se o něj Strana zelených mohla ucházet. Tento mandát by pak získala vítězná strana (ať na celostátní úrovni nebo na úrovni volebního obvodu), v horším případě by mohlo jít dokonce o stranu, se kterou Strana zelených není ochotna po volbách spolupracovat.

Podobně jako u ostatních variant se i u řecké varianty jako problematická jeví bonifikace modelovaná na výsledek voleb z roku 2006 za předpokladu, že do skrutinia postupují pouze čtyři politické strany. Výchozím předpokladem je opět situace, že se Strana zelených do Poslanecké sněmovny v roce 2006 nedostala a ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL získaly takové množství hlasů, které získaly. Jsou-li všechny zbytkové mandáty (konkrétně v tomto modelu jde o deset mandátů) přiděleny vítězi voleb, pak ODS získá 89 mandátů, ČSSD 72 mandátů, KSČM 26 mandátů a KDU-ČSL 13 mandátů. Vládní koalice ODS s KDU-ČSL by disponovala 102 mandáty, ačkoli tyto dvě strany v součtu získaly téměř o sto čtyřicet tisíc méně hlasů, než činil součet hlasů ČSSD s KSČM. Pokud by byly zbytkové mandáty přiděleny vítězné straně na úrovni volebního obvodu, pak by ODS získala 86 mandátů (z toho 7 jich je bonus ze zbytkových mandátů), ČSSD 75 mandátů (z čehož 3 představují bonus ze zbytkových mandátů), KSČM 26 mandátů a KDU-ČSL 13 mandátů. Ve výsledku by se tedy případná spolupráce ODS a KDU-ČSL opírala – navzdory volebnímu bonusu v podobě druhého skrutinia – pouze o 99 sněmovních křesel, zatímco případná koalice ČSSD a KSČM by disponovala 101 mandáty. V případě, že by nebyl mechanismus volebního bonusu aplikován, pak by se případná vládní koalice ČSSD a KSČM opírala o silnější většinu v Poslanecké sněmovně.

Je tedy zřejmé, že ani řecká varianta nenabízí uspokojivé řešení stávajících problémů, navíc do značné míry přebírá nedostatky obou předchozích variant. I zde model výsledku voleb 2006 se čtyřmi stranami na půdě sněmovny představuje možné problémy řecké varianty z hlediska požadavku na poměrný volební systém. Ani její aplikace by tak nebyla v podmínkách České republiky přínosná.

Model devíti volebních krajů

Jak již bylo řečeno výše, celostátní obvod vyžaduje k naplnění vládního zadání volební bonus, což nepovažuji za vhodné řešení. Stávající nastavení volebních obvodů je problematické, přičemž model osmi volebních krajů tento problém příliš neřeší. Proto je třeba, podle mého názoru, pokusit se nalézt ještě jinou podobu volebních obvodů za podmínek, které jsem již uvedl výše. To znamená tak, aby za prvé nějakým způsobem pracovaly s hranicemi stávajících volebních obvodů, které kopírují hranice vyšších územně samosprávných celků, jsou jedním z projevů decentralizace státní moci, a omezují tak možnosti gerrymanderingu; a za druhé, aby se velikosti jednotlivých volebních obvodů co nejvíce přiblížily. Toho je možné dosáhnout spojením dvou stávajících sousedních krajů v jediný volební obvod v případě malých a středních krajů a zachováním stávajících velkých volebních krajů (viz tabulka 2), přičemž některé takto vzniklé volební obvody se překrývají s hranicemi regionů NUTS II.

Vzniklo by tak devět volebních obvodů, které navíc mají tu výhodu, že srovnáme-li poměry hlasů odevzdaných konkrétním politickým stranám vždy ve dvou slučovaných krajích, vidíme, že tyto poměry jsou v případě sněmovních voleb konaných v roce 2002 i 2006 podobné (s výjimkou Olomouckého kraje s krajem Zlínským, které se ovšem kryjí s regionem NUTS II, a Pardubického kraje s krajem Vysočina – v obou těchto případech je větší rozptyl těchto poměrů).

Tab. 5  Model devíti volebních krajů při 200 poslancích a d´Hondtově děliteli na úrovni volebních krajů

 

Počet odevzdaných platných hlasů

2002

2006

Praha

25

25

Středočeský kraj

23

23

Severozápad (Karlovarský + Ústecký)

19

19

Jihozápad  (Jihočeský + Plzeňský)

23

23

Severovýchod (Liberecký + Královéhradecký)

19

19

Středovýchod (Pardubický + Vysočina)

21

21

Jihomoravský

23

23

Moravskoslezský

23

23

Střední Morava

24

24

Celkem

200

200

Důvodem mého rozhodnutí pro spojování sousedních malých krajů je skutečnost, že modelové situace ukazují, že ani posilování většinotvorných prvků nevede k utváření silné a stabilní vlády. Například pokud by byl výsledek sněmovních voleb 2006 přepočten podle „opozičně-smluvního“ volebního systému, mohla by vzniknout vláda ČSSD a KSČM se sto jedna mandáty. Bez zajímavosti jistě není, že by tak vznikla většinová koaliční vláda stran, které nezískaly ani prostou většinu hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny (celkem 45,13 procenta platných hlasů, zatímco stávající vládní koalice jich ve sněmovních volbách 2006 obdržela 48,89 procenta). Naopak byl-li by v roce 2006 aplikován volební systém z devadesátých let, pak by stávající vládní koalice získala sto tři poslaneckých mandátů – ODS by obdržela 77 mandátů, ČSSD 70 mandátů, KSČM 27 mandátů, KDU-ČSL 14 mandátů a Strana zelených 12 poslaneckých mandátů. Tentýž model aplikovaný na výsledky voleb 2002 vedl k většině sto dva sněmovních hlasů pro tehdejší vládní koalici – ODS by obdržela 56 mandátů, ČSSD 70 mandátů, KSČM 42 mandátů a Koalice 32 mandátů. Ostatně rovněž D’Hondtův dělitel užitý v osmi volebních krajích (totožných s volbami v roce 1998) by zajistil stávající vládě silnou sněmovní většinu čítající 108 mandátů – ODS by obdržela 80 mandátů, ČSSD 70 mandátů, KSČM 22 mandátů, KDU-ČSL 19 mandátů a Strana zelených 9 poslaneckých mandátů. Naproti tomu D’Hondtův dělitel v 8 volebních krajích (shodných s volebními kraji z voleb konaných v roce 1998) v modelaci výsledku voleb 2002 by vedl k patové situaci – ODS 58 mandátů, ČSSD 68, KSČM 42 a Koalice 32 poslaneckých mandátů (vlastní výpočty autora). Je tedy zřejmé, že stabilnější a především silnější vládu by bylo možné ustavit nikoli posilováním většinotvorných prvků, které ve svém důsledku posilují velké politické strany na úkor jejich potenciálních koaličních partnerů, a neposilují tak vládní koalici jako celek, nýbrž nepatrným posílením proporčnosti volebního systému snížením počtu krajů a narovnáním jejich velikosti sloučením sousedních menších krajů a zachováním čtyř stávajících největších volebních krajů[15].

Současně aplikace D’Hondtova dělitele nabízí i v případě modelu devíti velkých krajů jakousi bonifikaci pro vítěze ve srovnání s čistě proporční alokací mandátů – například pomocí kombinace Hagenbach-Bischoffovy kvóty a metody nejvyšších zbytků v jediném, celostátním volebním obvodu (srv. Benoit, 2000, s. 385, graf 1). Tím jsou ostatně splněny oba požadavky vládního zadání pro předlohy volební reformy.

Při aplikaci tohoto modelu na výsledky voleb 2006 by se stávající vládní koalice mohla těšit z většiny sto tří poslaneckých mandátů. ODS by totiž získala 80 mandátů, KDU-ČSL 13 a Strana zelených 10 mandátů, zatímco opoziční ČSSD by získala 72 mandátů a KSČM 25 mandátů. Jen pro zajímavost, čistě proporčně by alokace mandátů mezi politické strany vypadala následovně: ODS 76, ČSSD 69, KSČM 27, KDU-ČSL 15 a Strana zelených 13 mandátů, tedy sto čtyři mandátů pro stávající vládní koalici (vlastní výpočty autora). Výhodou takové úpravy je i skutečnost, že voliči si vlastně nemusí přivykat na nová volební pravidla a volební systém je pro ně poměrně srozumitelný (naopak u skotské varianty se dá pochybovat, že voliči si jsou schopni odvodit, co se s jejich hlasy děje, a některé z nich to tak může odradit od participace na volebním aktu) a poměrně spravedlivý. Ještě více by se výhody této úpravy projevily při snížení počtu poslanců na sto sedmdesát pět (viz níže).

Tab. 6 Podoba nastavení volebního systému s devíti volebními kraji a 175 poslaneckými mandáty rozdělovanými d´Hondtovým dělitelem na úrovni volebních krajů na modelu výsledku sněmovních voleb 2002 a 2006

 

Volební kraj

Klauzule pref. hlas.

Volby do PS PČR 2002

Volby do PS PČR 2006

Hlasů

Man

Přirozený práh

Hlasů

Man

Přirozený práh

Praha

4, 00 %

586 459

22

21 712

3,70 %

656 496

21

25 493

4,51 %

Středočeský

4, 25 %

537 201

20

21 324

3,97 %

620 047

20

27 001

4,35 %

Jihozápad

4, 25 %

550 357

20

22 051

4,01 %

626 436

21

25 466

4,31 %

Severozápad

5, 00 %

455 802

17

22 115

4,85 %

511 493

17

25 651

5,01 %

Severovýchod

5, 00 %

456 782

17

20 790

4,55 %

511 411

17

25 398

4,97 %

Středovýchod

4, 75 %

500 143

18

21 963

4,39 %

549 918

18

26 834

4,88 %

Jihomoravský

4, 25 %

550 759

20

23 080

4,19 %

608 804

20

26 683

4,38 %

Moravskoslez.

4, 00 %

581 955

21

22 210

3,82 %

653 782

21

28 102

4,30 %

Střední Morava

4,25 %

548 547

20

22 025

4,02 %

610 200

20

26 528

4,35 %

Případné další vhodné úpravy volebního zákona

Již výše jsem naznačil, že by bylo vhodné zavést do volební legislativy několik opatření, která se vypořádají s kritikou stávajícího volebního systému. Prvním z nich je změna mechanismu preferenčního hlasování. Vycházejme z předpokladu mnou navržených devíti volebních krajů. Při zvýšení průměrného počtu mandátů rozdělovaných ve volebních krajích by bylo vhodné zvýšit počet preferenčních hlasů, které by mohl volič udělovat. Navrhuji vrátit se k úpravě z devadesátých let, kdy každý volič disponoval čtyřmi preferenčními hlasy. Současně ale navrhuji posílit vliv preferenčního hlasování na výslednou podobu listiny, z níž budou vysíláni kandidáti do sněmovny, a sice snížením hranice počtu obdržených přednostních hlasů pro kandidáta nutných k posunu vzhůru na kandidátní listině. Současně navrhuji zohlednit velikost volebních krajů a stanovit proměnlivou hranici od čtyř do pěti procent – pět procent pro kraje Severozápad a Severovýchod, čtyři procenta pak pro kraj Praha[16].

Dalším návrhem je zrušení aditivní (sčítací) klauzule pro volební koalice. Je to nástroj, se kterým se v konsolidovaných demokraciích nesetkáme a který ztěžuje volební spolupráci více politických stran. Do české volební legislativy se aditivní klauzule dostala v roce 2000 a protože ji Ústavní soud nezrušil, zůstává zde přítomna dodnes. Příčinu jejího vzniku je možné pochopit pouze dobovou optikou „opozičněsmluvních“ časů. V reakci na tzv. „opoziční smlouvu“ ODS a ČSSD vznikl 1. září 1998 projekt Čtyřkoalice, tj. volné spojení Unie svobody, KDU-ČSL, Demokratické unie a ODA, které byly připraveny jít do dalších voleb se společnou kandidátkou. Pokud by zůstalo zachováno původní nastavení uzavírací klauzule pro koalice, stačilo by takovému subjektu ve volbách překonat jedenáct procent hlasů, aby postoupil do skrutinia, což nepředstavovalo pro Čtyřkoalici problém. Z pohledu obou velkých („opozičněsmluvních“) stran však hrozilo, že by se toto uskupení mohlo stát nejsilnějším subjektem ve volbách. A tak byla navržena změna uzavírací klauzule pro volební koalice tak, že ona pětiprocentní hranice se násobí počtem stran, které koalici tvoří (horní hranice stanovena na dvacet procent). Za tohoto nastavení však již Čtyřkoalice neměla jistotu postupu do skrutinia. Následovalo vyloučení ODA ze Čtyřkoalice a sloučení Unie svobody s Demokratickou unií – Čtyřkoalice se přejmenovala na Koalici. Šlo tedy o účelovou úpravu, která měla oslabit a rozviklat projekt Čtyřkoalice, což se také nakonec povedlo[17].

Aplikací této klauzule je tedy de facto znemožněna možnost uzavírat předvolební koalice, ačkoli případnou motivaci menších stran k předvolební spolupráci považuji za pozitivní prvek. I proto se v konsolidovaných demokraciích s klauzulemi pro koalice víceméně nesetkáme. Předvolební koalice jsou v konsolidovaných demokraciích většinou zvýhodňovány na úkor samostatně kandidujících subjektů. Stávající nastavení uzavírací klauzule pro volební koalice tak není, podle mého názoru, nijak přínosné a bylo by vhodné ho odstranit, popřípadě zmírnit (například do podoby z devadesátých let). Argumentace, že se vlastně jedná o kandidaturu více stran, a tak je v pořádku, aby musela takováto koalice splnit jednoduchou uzavírací klauzuli (pět procent) tolikrát, kolik stran seskupuje, nemůže obstát. Jakýmsi případným kompromisem by mohl být návrat k úpravě uzavírací klauzule pro koalice z devadesátých let – tzn. sedmiprocentní klauzule pro volební koalici dvou politických stran, devítiprocentní klauzule pro trojkoalice a jedenáctiprocentní klauzule pro koalice čtyř a více stran. Ještě mírnější variantu představuje podoba stupňovité klauzule pro koalice na Slovensku – sedm procent pro volební koalice dvou nebo tří stran, deset procent pro koalice čtyř a více stran.

Posledním návrhem je změna počtu poslanců na lichý počet, čímž by bylo možné předejít patovým situacím. S lichým počtem poslanců se ostatně setkáme i v konsolidovaných demokraciích typu Spojeného království (659 poslanců), Spojených států (435 poslanců) a Francie (577 poslanců), lichý počet poslanců má ale například i Švédsko (349 zákonodárců), Rakousko (183 poslanců), Austrálie (147 poslanců), Kanada (301 mandátů) a mnoho dalších demokratických států. Současně je ovšem třeba přiznat, že většina evropských zemí má sudý počet poslanců.

Samozřejmě nejjednodušším řešením by byla změna počtu zákonodárců ve Sněmovně o jednoho poslance. Málokdo si ovšem uvědomuje, nakolik problematická taková změna může být. Na půdě sněmovny by bylo jistě mnohem snazší prosadit zvýšení počtu poslanců na dvě stě jedna. Jak se ale pokusím ukázat níže, tak jednoduché by to zřejmě nebylo. Naopak voliči by jistě preferovali snížení počtu poslanců, ať už o jeden mandát na sto devadesát devět, nebo ještě radikálněji ­– třeba v podobě, kterou navrhovala ODS při jednáních o reformě volebního systému v roce 1999, tedy snížení počtu poslanců na sto šedesát až sto sedmdesát pět[18].

Je zcela logické, že připravuje-li nějaká politická strana takto významnou úpravu legislativy, bude se přinejmenším snažit, aby sama sobě neuškodila. V tomto případě k určení dopadu případné úpravy počtu poslanců mohou posloužit výsledky voleb z roku 2002 a 2006, kdy se volilo stávajícím způsobem. Přepočteme-li skutečné výsledky voleb na situaci, v níž by se volilo sto devadesát devět nebo dvě stě jedna poslanců, zjistíme následující skutečnost. Pokud by se v roce 2002 snížil počet poslanců na sto devadesát devět, KSČM by ztratila jeden mandát (vládní koalice by tak měla sto jedna mandátů, zatímco na opozici by zbylo pouze devadesát osm mandátů). Při této variantě by se totiž o jeden mandát snížil počet křesel přidělovaných ve Středočeském kraji, kde poslední mandát získala právě KSČM. Při zvýšení počtu mandátů na dvě stě jedna by si jeden mandát navíc připsala ČSSD, neboť by se o mandát více rozdělovalo v Olomouckém kraji (poměr vlády a opozice by tak byl 102 : 99). Zajímavější výsledky by přinesla změna počtu poslanců v roce 2006 – při sto devadesáti devíti poslancích by jeden mandát – v Praze, kde by se rozdělovalo čtyřiadvacet namísto dvaceti pěti mandátů – ztratila ODS (stávající vládní koalice by tak měla devětadevadesát mandátů, zatímco ČSSD s KSČM by jich měly rovnou stovku), naproti tomu při změně na dvě stě jedna mandátů by jeden mandát navíc – v Olomouckém kraji – získala ODS. Vládní koalice by tak měla sto jedna mandátů, opoziční ČSSD s KSČM celkem sto mandátů (vlastní výpočty autora).

Jinými slovy, z výše uvedených modelů vyplývá, že v roce 2002 by změna počtu poslanců vedla k nepatrnému posílení pozice koaliční vlády. V případě posledních sněmovních voleb z roku 2006, ke kterým by se zcela jistě v případě snahy změnit počet poslanců upírala větší pozornost, by však změna počtu poslanců sehrála významnou roli v tom, jak bude vypadat vládní koalice. Protože každá politická strana bude mít snahu případnou úpravou počtu poslanců zlepšit své pozice, nebo alespoň nenahrávat hlavnímu soupeři, je zřejmé, že nalézt případný kompromis na změně počtu poslanců by bylo velmi složité.

Přepočteme-li výsledky sněmovních voleb z roku 2002 a 2006 pomocí volebního systému, kde se sto sedmdesát pět mandátů rozděluje v devíti volebních krajích pomocí D’Hondtova dělitele a upraveného mechanismu preferenčního hlasování, dostaneme následující výsledky (viz tabulka 3): v roce 2002 by ČSSD získala 63 mandátů, ODS 49 mandátů, KSČM 36 mandátů a Koalice 27 mandátů (vládní koalice by tak měla devadesát poslaneckých křesel, přičemž nadpoloviční většinu představuje osmaosmdesát a více mandátů); v roce 2006 by ODS obsazovala 70 mandátů, ČSSD 62, KSČM 22, KDU-ČSL 11 a Strana zelených 10 mandátů (vlastní výpočty autora).

Závěr

Nastavení volebního systému je velmi citlivá otázka, která může mít fatální důsledky pro celý politický systém. Mělo by reflektovat politické a kulturní dění i dědictví každé společnosti a současně by mělo zohlednit podobu stranického systému, pokud tento existuje a je konsolidovaný (srv. Colomer, 2005). V případě České republiky lze v současnosti hovořit o stabilním a poměrně konsolidovaném stranickém systému, a tak by česká sněmovní legislativa měla jeho podobu ve svých ustanoveních reflektovat. Nevhodně zvolený volební systém může vyostřit politické spory v zemi a paralyzovat celý politický systém. Extrémním příkladem je pak Severní Irsko, kde aplikace většinového volebního systému ve vnitřně rozdělené společnosti přivedla zemi až na pokraj občanské války. Tento extrémní případ ovšem České republice naštěstí nehrozí.

Přesto byla podoba stranického systému a mechanismus ustavování vládních koalic v českém parlamentu dlouhou dobu přehlížena, pročež většina návrhů na volební reformu si kladla za cíl posílení většinotvorných prvků volebního systému. To byl ostatně částečně i cíl volební reformy v roce 2002. Jak se ale ukázalo, posílením většinotvorných prvků si sice svou pozici vylepšily dvě největší politické strany, avšak na úkor malých politických stran, to jest svých potenciálních koaličních partnerů. Celkově se tak pravděpodobnost ustavení silné parlamentní většiny po této volební reformě ještě snížila ve srovnání s volebním systémem devadesátých let. De facto totiž každá z velkých stran tímto posílením získala méně mandátů, než kolik jich malé politické strany ztratily. Tato ztráta mandátů malých politických stran se totiž dělí mezi obě velké strany, tyto malé strany ovšem uzavírají vládní koalici pouze s jednou z nich.

V českém případě se tak ukazuje, že to není zisk mandátů velké politické strany, co rozhoduje o síle vládní koalice, ale naopak množství mandátů, které přinášejí malé politické strany svému koaličnímu partnerovi. Čím více jich tedy získají, tím silnější vládní koalice bude. Jinými slovy, na modelech volebních výsledků bylo možné sledovat, že s rostoucí proporcionalitou volebního výsledku rostla i síla parlamentní většiny vládní koalice. To si konečně uvědomila i současná vláda, když jedním ze dvou bodů vládního zadání pro volební reformu z léta roku 2007 byl požadavek co možná nejproporčnějšího rozdělení mandátů, zejména v případě malých stran (druhým bodem byl požadavek bonifikace vítěze).

Na konci srpna 2008 pak ministr spravedlnosti předložil několik variant, jak by mohl volební systém vypadat. Vláda z něj vybrala tři varianty, přičemž každá měla dvě subvarianty (celkem tedy šest možností), a doporučila je k dopracování a precizaci s tím, že později z nich zvolí finální verzi. Hlavní výhodou těchto předloh měl být fakt, že nabízejí bonifikaci vítězné strany ve volbách. To se za stávající situace jevilo jako logické východisko. Málokdo se ovšem zamyslel nad možnými negativními dopady této varianty v České republice. Volební bonifikace vítěze má své opodstatnění v situaci, kdy do voleb vstupují dva podobně silné volební bloky politických stran, které svým sdružením do těchto bloků dávají najevo ochotu uzavřít spolu vládní koalici a v případě volebního vítězství přijmout vládní odpovědnost. Taková situace ovšem v českém politickém systému neexistuje, navíc je ztížena existencí aditivní klauzule pro koalice. V českém prostředí se bonifikace vítězné strany může naopak ukázat jako kontraproduktivní.

Výrazně se to projeví v případě modelů se čtyřmi politickými stranami na půdě sněmovny. S takovou variantou ale volební modely, které jsou součástí vládní předlohy variant volební reformy, nepočítají. A to i přesto, že před sněmovními volbami 2006 nebylo dlouho jasné, zda se do sněmovny Strana zelených nakonec dostane, nebo nikoli. Úvahy o čtyřech stranách ve sněmovně navíc ožívají pod dojmem krajských a senátních voleb konaných v říjnu 2008. V nich Strana zelených neuspěla a nezískala jediný krajský ani senátní mandát. Nicméně mnou vypracované modely se čtyřmi politickými stranami na půdě sněmovny na základě výsledků sněmovních voleb z roku 2006 ilustrují možné nedostatky aplikace mechanismu prémie pro vítěze voleb.

Vyjdeme-li z předpokladu, že by se Strana zelených do Poslanecké sněmovny nakonec přece jen nedostala a že tato situace by neměla žádný vliv na zisky hlasů ostatních sněmovních stran, pak zjistíme, že mechanismus volebního bonusu je v takovémto modelu velmi problematický, a to ze dvou příčin. Buď totiž umožňuje jen těsnou sněmovní většinu pro koalici ODS s KDU-ČSL, a to navzdory skutečnosti, že tyto dvě strany získaly o téměř sto čtyřicet tisíc hlasů méně než ČSSD a KSČM dohromady. Vzniká tak odlišná sněmovní většina, než jaká vychází z poměru odevzdaných voličských hlasů, což je podle mého názoru neslučitelné s principem poměrného zastoupení. Nebo bonifikuje ODS jako vítěze voleb, ačkoli vzniká sněmovní většina případné koalice ČSSD a KSČM. Taková koalice je tak bonifikací vítězné strany zbytečně oslabena, zatímco volební prémie posiluje sněmovní opozici. Naopak při neexistenci volební prémie by se taková koalice opírala o silnější sněmovní většinu. Volební bonus tak evidentně neplní onu funkci, která mu je autory variant volební reformy přisouzena. Naopak se ukazuje, že čím výraznější ona bonifikace je, tím větší problém vyvstává.

Druhé skrutinium pak navíc posiluje vliv centrálních stranických sekretariátů na to, kdo skutečně ve sněmovně zasedne. Volební systém devadesátých let byl mimo jiné kritizován proto, že pro druhé skrutinium sestavují kandidátní listiny právě ústřední sekretariáty z kandidátů, kteří nebyli zvoleni do sněmovny v prvním skrutiniu. V praxi to mimo jiné znamená, že jestliže dají voliči přednost nějakému kandidátovi, kterého stranické vedení postavilo na nižší místo kandidátky, před kandidátem, kterého stranické vedení preferuje, protože druhého jmenovaného nepovažuje za osobnost hodnou úřadu poslance, pak má strana možnost tohoto voliči odmítnutého poslance prosadit do sněmovny skrze druhé skrutinium, navrhne-li jej na volitelné místo kandidátní listiny pro druhé skrutinium. Naopak stávající volební systém se dokázal, díky užívaní D’Hondtova dělitele, s tímto nešvarem vypořádat. Zavedením druhého skrutinia by se ovšem tento nedostatek vrátil do českého volebního systému, což nepovažuji za šťastné.

Zvýšení proporčnosti rozdělení mandátů mezi politické strany by bylo možné dosáhnout jen nepatrnou úpravou stávajícího nastavení sněmovního volebního systému, dokonce beze změny metody přepočtu hlasů na mandáty. Stačilo by zvětšit velikost stávajících malých a středních volebních obvodů tak, aby vznikly volební obvody o zhruba stejné velikosti. Pro vyloučení spekulací o manipulacích s vymezením volebních obvodů – za cílem většího zisku pro konkrétní politickou stranu – je vhodné nadále respektovat stávající správní členění a sloučit sousední menší volební obvody. Tak by vzniklo devět volebních obvodů. Současně aplikace D’Hondtova dělitele nabízí i v případě takto velkých krajů jakousi bonifikaci pro vítěze ve srovnání s čistě proporční alokací mandátů. Tím jsou ostatně splněny oba požadavky vládního zadání pro předlohy volební reformy.

Při aplikaci tohoto modelu na výsledky voleb 2006 by se stávající vládní koalice mohla těšit z většiny sto tří poslaneckých mandátů. Výhodou takové úpravy je i skutečnost, že voliči si vlastně nemusí přivykat na nová volební pravidla, volební systém je pro ně poměrně srozumitelný a poměrně spravedlivý. Ještě více by se výhody této úpravy projevily při snížení počtu poslanců na sto sedmdesát pět (viz níže).

Při zvýšení průměrného počtu mandátů rozdělovaných ve volebních krajích by bylo rovněž vhodné zvýšit počet preferenčních hlasů, které by mohl udělovat volič. Navrhuji vrátit se k úpravě z devadesátých let, kdy každý volič disponoval čtyřmi preferenčními hlasy. Současně ale navrhuji posílit vliv preferenčního hlasování na výslednou podobu listiny, z níž budou vysíláni kandidáti do sněmovny, a sice snížením hranice počtu obdržených přednostních hlasů pro kandidáta nutných k posunu vzhůru na kandidátní listině. Současně navrhuji zohlednit velikost volebních krajů a stanovit proměnlivou hranici od čtyř do pěti procent. Další vhodnou úpravou je zrušení aditivní klauzule pro volební koalice, jakýmsi případným kompromisem by mohl být návrat k úpravě uzavírací klauzule pro koalice z devadesátých let. Posledním návrhem na úpravu volební legislativy je změna počtu poslanců na lichý počet, čímž by bylo možné předejít patovým situacím. Na volebních modelech sněmovních voleb z roku 2002 i 2006 je možné dokumentovat, že mnou navržená úprava volební legislativy s devíti volebními obvody a snížení počtu poslanců na sto sedmdesát pět by v roce 2002 i v roce 2006 zajistily stávající i předchozí koaliční vládě sněmovní většinu, v obou případech by to navíc nebyla většina těsná o jediný hlas, ale v roce 2002 by se vládní koalice opírala o devadesát poslanců (proti opozičním osmdesáti pěti) a v roce 2006 dokonce o jednadevadesát poslanců (proti opozičním osmdesáti čtyřem).

Skutečná příčina stávající situace není ve volebním systému, nýbrž ve stranickém systému – v nulovém koaličním potenciálu KSČM[19]. Současně tkví příčina stávajících problémů v neschopnosti politické reprezentace nalézt potřebný kompromis. Přes všechny problémy, které do české politiky vnáší stranický systém, by bylo možné politické problémy řešit dohodami na úrovni politických elit. Taková dohoda se ještě povedla v roce 1996, kdy ČSSD tolerovala menšinovou koaliční vládu složenou z ODS, KDU-ČSL a ODA. Dohody bylo sice dosaženo i v roce 1998, kdy ODS byla ochotna tolerovat menšinový kabinet ČSSD. Tato dohoda, označovaná jako „opoziční smlouva“, měla nicméně charakter kartelové smlouvy[20], a nebyla tak zrovna ukázkou vyspělé politické kultury české politické reprezentace. Jejím cílem byla (krom dohody o rozdělení politické moci mezi dvě největší politické strany) mj. reforma volebního systému, která zaváděla výrazně většinotvorné prvky do sněmovního volebního systému a měla do budoucna zajistit výrazné zisky opozičněsmluvním stranám. Navíc vzniku opoziční smlouvy předcházela neschopnost ČSSD sestavit většinovou vládu s malými stranami KDU-ČSL a Unií svobody (taková vládní koalice by čítala sto třináct poslanců). Celá situace vyvrcholila v roce 2006, kdy se nabízela dohoda ODS a ČSSD buď na společné vládě dvou nejsilnějších stran[21], což představuje sice krajní, přesto stále legitimní řešení, nebo na podpoře ČSSD stávající koaliční vládě. Předpokládalo by to ale vůli k dohodě a množství ústupků na obou stranách. Nenávistná a agresivní předvolební atmosféra a její pokračování i v povolebním období tak jen prohloubily neschopnost politických špiček dohodnout se a nakonec bylo zvoleno řešení podpory vládní koalice dvěma (dnes již bývalými) členy sociálnědemokratického poslaneckého klubu, údajně výměnou za to, že s těmito dvěma poslanci budou předjednávány případné významné legislativní akty. Takové řešení ale budí mnoho pochybností a je zdrojem mnoha spekulací o korupci. Podobnou dohodu, jakou uzavřeli tito dva poslanci, však měla uzavřít s vládní koalicí ČSSD a mohlo jít o přijatelnější řešení. To by ovšem vyžadovalo schopnost velkých stran dohodnout se, avšak ta nebyla ani na jedné straně dostatečná, což vedlo k řešení se dvěma „přeběhlíky“.


Seznam pramenů a literatury

Balík, Stanislav. 2004. „KSČM a její vztah k vlastní minulosti“. Středoevropské politické studie, roč. 6, č. 2–3, on-line text (http://www.cespr.com/clanek.php?ID=200).

Benoit, Kenneth. 2000. „Which electoral formula is the most proportional? A new look with new evidence“. Political Analysis, roč. 8, č. 4, s. 381–388.

 

Benoit, Kenneth. 2004. „Models of electoral system change“. Electoral Studies, roč. 23, č. 3, s. 363–389.

 

Carey, John M.–Hix, Simon. 2008. The Electoral Sweet Spot: Low-Magnitude Proportional Electoral Systems, on-line text (http://personal.lse.ac.uk/hix/Working_Papers/Carey_Hix-Electoral_Sweet_Spot-13Oct08.pdf).

 

Colomer, Josep. 2005. „It´s parties that choose electoral systems (or, Duverger´s law upside down)“. Political Studies, roč. 53, č. 1, s. 1–21.

 

Elections and Electoral Systems around the World, on-line verze (http://www.psr.keele.ac.uk/election.htm).

 

Golder, Matt. 2005. „Democratic electoral systems around the world, 1946–2000“. Electoral Studies, roč. 24, č. 1, s. 103–121.

 

Havlík, Vlastimil–Šedo, Jakub–Čaloud, Dalibor. 2004. „Systémy poměrného zastoupení“. In Chytilek, Roman–Šedo, Jakub (eds.). Volební systémy. Brno : MPÚ MU, s. 101–142.

 

Horowitz, Donald L. 2003. „Electoral system: a primer for decision makers“. Journal of Democracy, roč. 14, č. 4, s. 115–127.

 

Huneeus, Carlos. 2005. „Chile: a system frozen by elite interests“. In REYNOLDS, Andrew−Reilly, Ben−Ellis, Andrew (et al.). 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook. Stockholm : International IDEA, s. 78–81.

 

Chytilek, Roman–Šedo, Jakub (eds.). 2004. Volební systémy. Brno : MPÚ MU.

 

Jelínek, Lukáš. 2008. „ČSSD: Zásahy do volebního zákona nás nelákají“. Cevrorevue, roč. 8, č. 6–7, s. 6.

 

Klíma, Michal. 2001. Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Praha : Radix.

 

Klokočka, Vladimír. 1991. Politická reprezentace a volby v demokratických systémech. Praha : Aleko.

 

Koudelka, Zdeněk. 2000a. Prezident a změna volebního systému. Příspěvek přednesený 5. 9. 2000 na semináři Centra pro ekonomiku a politiku „Novela volebního zákona – dobrá, nebo špatná volba?“, on-line verze (http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=154).

 

Koudelka, Zdeněk. 2000b. „Reforma voleb“. Parlamentní zpravodaj, roč. 6, č. 11, s. 42–44.

 

Kunštát, Daniel. 2008. „Antisytémová identita KSČM“. Socioweb, roč. 6, č. 4, on-line text (http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=326&lst=103).

 

Lebeda, Tomáš. 2001. „Hlavní proměnné proporčních volebních systémů“. Sociologický časopis roč. 37, č. 4, s. 425–448.

 

Lebeda, Tomáš. 2004. „Konečná podoba volebního systému pro Poslaneckou sněmovnu. Otazníky nad vynucenou úpravou z roku 2002“. In Novák, Miroslav–Lebeda, Tomáš (eds.). Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, s. 231–249.

 

Lebeda, Tomáš. 2006. „Proporcionalita volebních formulí poměrných systémů“. Sociologický časopis, roč. 42, č. 5, s. 883–912.

 

Lijphart, Arend. 1994. Electoral System and Party Systems: A Study of Twenty-Seven Democracies, 1945–1990. New York : Oxford University Press.

 

Lijphart, Arend. 2004. „Constitutional design for divided societies“. Journal of Democracy, roč. 15, č. 2, s. 96–108.

 

Mareš, Miroslav. 2002. „Pokusy o reformu komunistické strany a postkomunistické subjekty v České republice“. In Hloušek, Vít–Kopeček, Lubomír (eds..) Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran. Brno : MPÚ MU, s. 83–99.

 

Massicotte, Louis−Blais, André. 1999. „Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey“. Electoral Studies, roč. 18, č. 3, s. 341–366.

 

Návrh variant upravujících volební systém pro volby do PS PČR, on-line text (http://www.vlada.cz/assets/cs/tiskove/aktuality/ma_rack7hpc76ix.doc).

 

Nohlen, Dieter. 1990. Wahlrecht und Parteiensystem. Über die politischen Auswirkungen von Wahlsystemen. Opladen : Leske Verlag & Budrich GmbH.

 

Norris, Pippa. 1997. „Choosing electoral systems: proportional, majoritarian and mixed systems“. International Political Science Review, roč. 18, č. 3, s. 297–312.

 

Norris, Pippa. 2004. Electoral Engineering. Voting Rules and Political Behaviour. Cambridge : Cambridge University Press.

 

Novák, Miroslav–Lebeda, Tomáš (eds.). 2004. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda : Aleš Čeněk.

 

Novák, Miroslav. 2006. „Je konsensuální model demokracie pro Českou republiku fatalitou?“ In Dančák, Břetislav–Hloušek, Vít (eds.). Parlamentní volby 2006 a česká politika. Brno : Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, s. 69–87.

 

Reynolds, Andrew−Reilly, Ben−Ellis, Andrew (et al.). 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook. Stockholm : International IDEA.

 

Sartori, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha : SLON.

 

Svensk valmatematik – internetový průvodce výsledky švédských voleb, on-line verze (http://www.mai.liu.se/~laale/Val).

 

Šaradín, Pavel. 2002. „Předvolební situace“. In Šaradín, Pavel (ed.). Volby 2002. Analýza programů a výsledků ve volbách do Poslanecké sněmovny. Olomouc : Periplum, s. 15–25.

 

Taagepera, Rein. 1999. Designing Electoral Rules and Waiting for an Electoral System to Evolve. Příspěvek přednesený na konferenci Constitutional Design 2000 pořádané University of Notre Dame, konané ve dnech 9.–11. prosince 1999, on-line verze (http://kellog.nd.edu/events/pdfs/taagepera.pdf).

 

Taagepera, Rein. 2004. „Smysl principu proporcionality“. In Novák, M. –Lebeda, T. (eds.). Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, s. 449–451.

 

Taagepera, Rein. 2008. „Pro ČR doporučuji poměrný systém v malých volebních obvodech“. Cevrorevue, roč. 8, č. 6–7, s. 9.

 

Taagepera, Rein−Shugart, Matthew Soberg. 1989. Seats and Votes. The Effects and Determinants of Electoral Systems. New Haven and London : Yale University Press.

 

Table of Electoral Systems Worldwide, on-line verze (http://www.idea.int/esd/world.cfm).

 

Thames, Frank C.Edwards, Martin S. 2006. „Differentiating mixed-member electoral systems: mixed-member majoritarian and mixed-member proportional systems and government expenditures“. Comparative Political Studies, roč. 39, č. 7, s. 905–927.

 

Ústava České republiky.

 

Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky.

 

http://www.volby.cz

 


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.

 

[1] Například Dieter Nohlen (1990, s. 216) poukazuje (na příkladu Španělska), že různá velikost volebních obvodů je možnou příčinou disproporce volebních výsledků. To se ostatně v případě výsledků voleb do české Poslanecké sněmovny v roce 2006 do jistém míry potvrdilo.

[2] Například ústavní právník Vladimír Klokočka (1991, s. 86) píše, že proporcionalitu nelze vyjádřit v jednomandátových obvodech. Ještě dále jde jeden z autorů „opozičněsmluvní“ volební reformy z roku 2000 Zdeněk Koudelka, který je toho názoru, že zásada proporcionality se realizuje až ve třímandátovém (2000a), resp. čtyřmandátovém volebním obvodu (2000b, s. 43), ale nikoli v obvodu dvoumandátovém. V proporčních systémech se ovšem setkáme i se situací, kdy se rozdělují mandáty v jednomandátovém obvodu (např. Finsko, Švýcarsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko).

[3] Rein Taagepera (2004, s. 450) píše, že aby oba mandáty byly přiděleny jediné straně, musela by tato strana získat dvakrát více hlasů než druhá strana v pořadí při použití D’Hondtova dělitele a až sedmdesát pět procent hlasů v případě jednoduché kvóty. Zde si dovolím doplnit tuto Taageperovu logiku o případ Hagenbach-Bischoffovy kvóty, jež se užívala v českém sněmovním volebním systému v devadesátých letech. Aby nejsilnější strana ve volbách získala oba mandáty ve dvoumandátovém volebním obvodě, musela by ve volbách obdržet až dvě třetiny všech hlasů v daném volebním obvodě.

[4] Jako příklad můžeme použít tzv. binomiální volební systém užívaný v Chile, kde se všechny mandáty rozdělují ve dvoumandátových volebních obvodech (více viz Huneeus, 2005, s. 78–80). To v praxi vede ke znemožnění přístupu malých stran k parlamentnímu zastoupení.

[5] Podle mého názoru je ovšem třeba nepodceňovat vliv volebních formulí, které se v poměrných systémech výrazně podílí na případné disproporcionalitě volebních výsledků – velmi podnětný v této problematice je příspěvek Kennetha Benoita (2000). Je to právě kombinace velikosti volebního obvodu a volební formule, co určuje výslednou míru disproporcionality, přičemž platí, že s klesající velikostí volebního obvodu se stále výrazněji projevují disproporční účinky volebních formulí, přičemž se jedná o vztah kvadratický, nikoli lineární. Ostatně podobně uvažuje ve svém slavném textu The Political Consequences of Electoral Laws (1967) i Douglas Rae (Sartori, 2001, s. 21, pozn. 6), který upozorňuje, že vztah mezi větší velikostí obvodu a větší proporcionalitou není lineární, ale kvadratický – tzn. opisuje křivku. Podobně Arend Lijphart je toho názoru, že klesne-li velikost volebního obvodu pod osm mandátů, pak progresivně narůstá disproporcionalita alokace mandátů. Tyto hodnoty však Lijphart měří pro D’Hondtovu formuli (viz Klíma, 2001, s. 113).

[6] Jiný přístup k této problematice představují např. Carey s Hixem (2008, s. 6), kteří rozlišují pouze malé a velké volební obvody, přičemž malé volební obvody jsou obvody do šesti mandátů, zatímco velké volební obvody rozdělují více než šest mandátů.

[7] Problém s obecnými charakteristikami dopadu velikosti volebních obvodů na proporcionalitu rozdělování mandátů nastává ve chvíli, kdy se část mandátů převádí do druhého skrutinia (Lijphart, 1994, s. 11). Pak je velmi složité určit, do jaké skupiny takové volební obvody patří a jak se budou chovat. Výše uvedené předpoklady chování alokace mandátů ve volebních obvodech rovněž závisí na poměru hlasů odevzdaných pro jednotlivé politické strany. Bude-li jedna strana výrazně dominovat, potom i ve středních volebních obvodech může nastat situace, že se objeví umělé většiny. Budou-li další strany výrazně zaostávat za dvěma nejsilnějšími stranami, pak se i v proporčních technikách může objevit efekt třetí strany, známý z většinových technik.

[8] Horowitz (2003, s. 126) upozorňuje, že je nejen důležité vybrat vhodný volební systém, ale rovněž se ujistit, že hranice vymezené vládním tělesem jsou nastaveny co nejvíce neutrálně a nezávisle.

[9] Ministr spravedlnosti Pospíšil v Duelu Českého rozhlasu 1 ­– Radiožurnál 29. srpna 2008 prohlásil, že volební bonus patnácti mandátů je ještě na hranici ústavnosti z pohledu ústavní podmínky proporčnosti volebního systému. K problematičnosti takového počtu bonusových křesel a jejich slučitelnosti s ústavním požadavkem na poměrný systém pro vítěze voleb v případě České republiky se dostanu za chvíli.

[10] Mechanismus kompenzačních mandátů podrobněji vysvětlen v (Lebeda, 2001, s. 444–445) nebo v (Havlík, Šedo, Čaloud 2004, s. 132).

[11] Souhlasím s Daliborem Čaloudem (2004, s. 144, pozn. 1), který píše, že z hlediska praxe smíšených systémů vystihuje termín nominální složka lépe její podstatu než většinová složka, a sice proto, že některé země užívají místo většinové volební techniky ve smíšeném systému techniku semiproporční.

[12] Kombinaci stranického blokového hlasování a listinného poměrného systému nalezneme ve třech zemích světa – Andoře, Senegalu a Tunisku (srv. Reynolds, Reilly, Ellis, 2005, s. 112, tab. 5).

[13] Jak již bylo řečeno, tato kritika je platná z hlediska mechanismu. Z hlediska účinku je možné argumentovat, že tento model aplikovaný na výsledek voleb konaných v roce 2006 poskytuje proporčnější výsledky, než jsou skutečné výsledky voleb. Pro takovéto srovnání můžeme použít třeba tzv. least square index, který představuje nástroj měření (dis)proporcionality volebních výsledků, přičemž výsledky se řadí od 0 (maximální proporcionality volebního výsledku) až do 100 (maximální míra disproporcionality). Zatímco pro skutečné výsledky voleb 2006 udává least square index hodnotu 5,45 (na půdě sněmovny), pro výsledky modelu voleb s holandskou variantou a tvrdým bonusem deseti mandátů udává hodnotu 4,01 (vlastní výpočty autora). Důvod je zřejmý – poměr a charakter proporční a nominální složky volebního systému. Proporční složka obsazuje 95 % mandátů, navíc jeden celostátní volební obvod produkuje značně proporční výsledky. Naproti tomu nominální složka obsazuje pouze 5 % mandátů, tedy velmi malé množství mandátů, pročež se není schopna nějak výrazněji projevit ve smyslu deformace proporcionality volebních výsledků.

[14] Na hranici ústavnosti by ještě stál smíšený volební systém, který pomocí proporční složky kompenzuje disproporcionalitu vzniklou v nominální složce volebního systému, tedy systém, jejž někteří autoři označují jako smíšený proporční volební systém.

[15] Jen pro zajímavost uvádím postoj ČSSD k této otázce. Podle Lukáše Jelínka (2008, s. 6) ČSSD upřednostňuje zvýšení počtu volebních obvodů, nikoli jeho snížení, přičemž by mělo jít o osmnáct volebních obvodů. Toho by zřejmě mělo být dosaženo rozdělením největších volebních obvodů na menší. Podle Jelínka by tak bylo učiněno zadost elementární spravedlnosti, současně by ovšem přežil jistý většinový prvek v proporčním volebním systému. Taková úprava však není, podle mého názoru, v podmínkách České republiky přínosná (viz níže v textu). Při takové úpravě ovšem zůstává zachován poměrně značný rozptyl ve velikosti volebních krajů – nejmenší by byl pětimandátový, největší pak čtrnáctimandátový. Další problém pak navíc představují volební modely osmnácti volebních obvodů při D’Hondtově děliteli aplikované na výsledky voleb v letech 2002 a 2006. V roce 2002 by takový model nijak neposílil tehdejší vládní koalici, která by získala opět sto jedna mandátů. Rok 2006 by pak znamenal výraznější podreprezentaci malých stran (aniž by to mělo výraznější dopad na středně velkou KSČM), což by ve svém důsledku znamenalo, že současná vládní koalice by získala méně než sto mandátů (konkrétně sedmadevadesát mandátů), ačkoli získala o dvě stě tisíc hlasů více než zbylé dvě strany (ČSSD a KSČM). Je zřejmé, že tento systém je v současnosti výhodný pro levici. To bude nicméně platit pouze po dobu, dokud si KSČM udrží pozici středně velké strany nebo dokud se ve sněmovně neobjeví středně velká strana, která bude ochotna spolupracovat s ODS.

[16] Úvahu zohlednění velikosti volebních obvodů při mechanismu preferenčního hlasování navrhuje i Tomáš Lebeda, např. v (2004, s. 244–245).

[17] Podrobněji se vývojem (Čtyř)koalice zabývá Pavel Šaradín (2002, s. 15–17).

[18] K variantě sto sedmdesáti pěti poslanců na půdě Poslanecké sněmovny PČR se ostatně přiklání i Miroslav Novák (2006, s. 84–85). Naopak Arend Lijphart (2004, s. 106) doporučuje, aby velikost zastupitelského sboru odpovídala třetí odmocnině počtu obyvatelstva státu, což by v případě České republiky znamenalo zhruba dvě stě patnáct až dvě stě dvacet poslanců, zatímco počet dvou set poslanců odpovídá spíše třetí odmocnině českých registrovaných voličů. Jiný z koryfejů volebních systémů, Rein Taagepera, pak v rozhovoru pro Cevrorevue (2008, s. 9) říká, že předpokládá, že Česká republika má kolem dvou set padesáti poslanců, což můžeme považovat za jím předpokládanou vhodnou velikost české Poslanecké sněmovny.

[19] Podrobněji se otázkou transformace KSČM a její nerealizací zabývá Miroslav Mareš (2002). Současný vztah KSČM k vlastní minulosti stručně popisuje např. Stanislav Balík (2004), otázkou antisystémovosti KSČM v současnosti se pak stručně zabývá např. Daniel Kunštát (2008).

[20] S označením kartelová pro „opoziční smlouvu“ přichází Michal Klíma, např. v (2001, s. 18). O kartelovém aranžmá „opoziční smlouvy“, pod vlivem Michala Klímy, píše také Kenneth Benoit (2004, s. 382).

[21] V médiích se pro takovou spolupráci vžil termín „velká koalice“. Takové označení je ovšem terminologicky nesprávné, protože v politické vědě, respektive v teorii koalic, se termín velká koalice používá pro označení situace, kdy je vládní koalice sestavena z vyššího počtu stran, než by bylo nezbytně nutné k ustavení parlamentní většiny, popřípadě jako koalice všech relevantních politických stran.


Celý článek | Autor: Jakub Charvát | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.