Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Vstup Japonska mezi světové mocnosti – otázka síly, či rozumu

Vydáno dne 15. 03. 2009 (2998 přečtení)

Tereza Břendová (1986) studuje v bakalářském programu japonská studia na FF UK. K hlavním oblastem jejího zájmu patří japonská historie a společnost.

Posudky

Mgr. David Labus, Ph.D., Ústav Dálného východu FF UK - ZDE

Mgr. Anna Křivánková, Ústav Dálného východu FF UK - ZDE

 

Abstract

The article is meant to explain the situation of the 19th century Japan and the change this country underwent after being opened to the influence of the western civilization. The article’s aim is to illustrate that these changes did not concern only army, but also every aspect of cultural and intellectual life.
At first I concentrate on the opening itself and the succeeding change of regime and formation of modern institutions. Next I proceed to explain the cultural changes and intellectual movement that must have arosed in such turbulent times. Especially I would like to mention probably the most important thinker of the 19th century Japan - Fukuzawa Yukichi and his teachings.

Klíčová slova

Japonsko, restaurace Meidži, Meirokuša, Fukuzawa Jukiči, bunmeikaika

 

Obsah

1.        Úvod

2.        Tlak západu a otevření Japonska

3.        Nástup císařského dvora

4.        Nová vláda

5.        Modernizace a industrializace

6.        Ústava

6.1.     Reprezentativní instituce

6.2.     Ústava

7.        Transformace společnosti

7.1.     Náboženství

7.2.     Nové poznatky

7.3.     Vzdělávání

8.        Základy hnutí bunmeikaika

9.        Pojetí bunmeikaika

10.      Meirokuša

11.      Fukuzawa Jukiči (1835–1901)

11.1.   Keió Gidžuku

11.2.   Fukuzawovy myšlenky

1.1.1.  Vzdělávání

1.1.2.  Otázka císaře a náboženství

11.3.   Fukuzawův vztah k Meirokuše

12.      Problematika jazyka

13.      Čínské učení

14.      Civilizace a morální charakter

15.      Vstup mezi mocnosti

16.      Závěr

 

 

Vstup Japonska mezi světové mocnosti – otázka síly, či rozumu

 

1.     Úvod

Ve svém článku bych se ráda věnovala poměrům v Japonsku při jeho vstupu do západní civilizace a silám, které umožnily tento ohromující zvrat v japonské historii. V polovině 19. století zde skončilo několikasetleté období relativně izolované vlády šógunů a k moci se dostal opět císař, i když pouze symbolicky. Do faktického čela politiky se po vzoru západních zemí dostala vláda a později parlament. Západní vliv se uplatnil ve všech oblastech života a způsobil mohutné společenské tlaky a změny, které vyústily v prudkou westernizaci země, ale i v následný protichůdný nárůst nacionalismu a snahu najít své místo na výsluní mezi imperiálními mocnostmi západu, které vedly spolu s dalšími faktory k japonské účasti ve druhé světové válce.

Ráda bych ukázala, že vstup Japonska mezi západní mocnosti nebyl zdaleka jen otázkou vojenskou, ale také, ne-li přímo převážně, otázkou intelektuální. Také bych chtěla ilustrovat, že tato cesta nebyla vždy jednoduchá a Japonci na ní museli řešit mnohé problémy týkající se například národní identity.

 

2.     Tlak západu a otevření Japonska

Za vlády šógunů z rodu Tokugawa se Japonsko do značné míry uzavřelo vnějšímu světu. Své snahy vzdali i katoličtí misionáři. Křesťanství bylo v Japonsku restriktivně potlačováno. Jedinou výjimku v kontaktech se západní civilizací tvořili Holanďané, usazení na ostrůvku Dedžima v přístavu Nagasaki. Země byla Západem zapomenuta pro svou odlehlost a odmítavou politiku až do přelomu 18. a 19. století, kdy si západní země začaly podmaňovat blízkou Čínu. První kontakty se snažil navázat severní soused Japonska, Rusko. Jeho vyslanci se však vrátili zpět s nepořízenou. Další se o kontakty pokoušeli Britové a roku 1808 přistáli v Nagasaki. Rozhodující vliv však získaly až Spojené státy. Vedla je potřeba zřídit zásobovací stanice pro jejich lodě lovící v Tichém oceánu a lodě plavící se do Číny i touha po další expanzi. Roku 1846 přistál v Edském zálivu[1] komodor Biddle a o tři roky později v Nagasaki komodor Glynn. Ani jeden z nich ale ve svých požadavcích na otevření obchodního trhu a navázání diplomatických kontaktů neuspěl.

Šógunát se zarputile bránil narušení izolace. Zpočátku platil přísný příkaz zahánět veškerá cizí plavidla. Roku 1842 byla prosazena realističtější politika a plavidlům bylo povoleno nabrat nezbytné zásoby. Navázání styku s „barbary“ však bylo stále vnímáno jako pohanění národní cti. Roku 1825 Aizawa Seišisai hlásá ve svém díle Nové teze, že zahraniční obchod je pro Japonsko ekonomicky škodlivý, styky s cizinci by narušily veřejnou morálku a že správná cesta obrany před západem vede přes budování národní identity a uvážlivé využívání západních technologií, ale bez kontaktu s cizinci samotnými. Některým vzdělancům však bylo jasné, že v přímém střetu se západními mocnostmi nemůže Japonsko obstát. Již roku 1811 byl založen úřad pro překládání cizích knih a roku 1857 byl pak přejmenován na Úřad pro studium knih barbarů. Někteří jednotliví učenci se stavěli za otevření západu, ale za takovou smělost byl například Takano Čóei donucen k sebevraždě. Heslo vojenského odborníka Sakumy Šózana „Etika východu a vědy západu“ se však později stalo mottem pro modernizaci země.

Spojené státy se tedy rozhodly, že se do Japonska dostanou třeba i násilím. Roku 1853 přistál u jeho břehů komodor Perry a přinutil Japonce převzít dopis od prezidenta určený císaři. Zajímavostí je, že osoba, se kterou si Perry žádal jednat, nebyl císař, jak se domníval, ale pouze šógun. Šógunát pod dojmem z Perryho moderní doprovodné flotily a s pamětí britských vítězství v Číně začal přehodnocovat své stanovisko. Mezi vládnoucí vrstvou však neexistovala shoda a moc šógunátu začala upadat. Roku 1854 Japonci uzavřeli se Spojenými státy smlouvu o otevření dvou strategických přístavů a přijetí amerického konzula. Později byly uzavřeny podobné smlouvy i s Brity, Nizozemci a Rusy. Objevuje se také právo cizinců být souzeni vlastními soudy, ne japonskými, tzv. exteritorialita. Během dalších let byly smlouvy rozšiřovány a otevřené přístavy byly zaplavovány cizinci. Konflikty s nacionalistickými radikály, povětšinou samuraji, na sebe nenechaly dlouho čekat. Bylo zabito několik obchodníků i diplomatů.

Japonská politika se však začala ubírat zcela novým směrem. Ostrovní země reagovala zcela jinak než její obrovitý kontinentální soused. Měla několik výhod. Snáze přivykala vědomí existence dalších vyspělých národů, protože již od svých počátků žila ve stínu Číny a Japonci byli zvyklí čerpat z její kultury, zatímco Číňané byli až příliš zaslepeni vírou ve vlastní jedinečnost a nezranitelnost. Rozdrobenost japonských knížectví také skýtala podklad pro rozvoj různorodých myšlenek a řešení. Pro svou malou rozlohu také Japonsko mohlo reagovat rychleji a jednotněji.

 

3.     Nástup císařského dvora

V druhé polovině období vlády rodu Tokugawa začal stoupat zájem o japonskou historii i starověké politické zřízení. Císařský dvůr se začal probouzet z dlouhé letargie a získával politický význam. Postupně se bez jeho souhlasu neobešlo žádné důležité rozhodnutí šógunátu. Tokugawové cítili svou slábnoucí moc a pokoušeli se obnovit ji všemi možnými způsoby. Nebyli však příliš úspěšní. Císařský dvůr, sídlící v Kjótu, se stal jak silným oponentem Eda (sídlo šógunátu) v otázce zahraniční politiky, tak jádrem snah o reformu vlády i společnosti. Kolem něj se soustředili nacionalističtí radikálové, kteří se snažili o vypuzení cizinců a obnovení moci císaře. Feudální vazalská společnost se začala rozpadat, kvůli odporu poddanských knížectví proti Edu a nezávislým akcím jednotlivých samurajů. Začaly se objevovat politické atentáty. Takto byl zavražděn například autokratický Naosuke Ii, který stál v čele vlády při podpisu smluv se Spojenými státy.

Šógunové se dostali do nevyřešitelného tlaku zahraničí na otevření země a protichůdného tlaku dvora. K moci se zatím dostala dvě knížectví, Čóšú[2] a Sacuma[3]. Čóšú navrhlo sjednotit dvůr a šógunát pod společnou politikou zahraniční expanze. Přestože obě instituce se k návrhu stavěly vstřícně, žádné dohody dosaženo nebylo. Poté se Čóšú obrátilo na silně procísařskou politiku a bylo dvorem přizváno i k sestavování nové vlády v Kjótu. V 60. letech 19. století následně došlo k několika střetům šógunátu s knížectvím Čóšú. Nakonec se ale Čóšú podařilo získat opět největší moc a definitivní pád šógunátu se nezadržitelně blížil. Nově nastoupivší šógun Keiki se snažil zreformovat administrativu i armádu a postavit se odbojným knížectvím. Bylo však již příliš pozdě, roku 1867 byl přinucen předat moc do rukou císaře a rezignovat, aby předešel další radikalizaci protišógunátního hnutí. Mezitím se nyní spojené koalici Čóšú a Sacumy podařilo od císaře získat edikt vyzývající ke zničení šógunátu. Jejich vojska obsadila roku 1868 císařské Kjóto a vyhlásila restauraci císařské moci. Některá radikální prošógunátní knížectví se sice postavila na odpor, ale během následujícího roku byl rozprášen poslední odboj proti nové moci.                                       

 

4.     Nová vláda

Od roku 1986 začíná éra Meidži. V tomto období byl císařem Mucuhito, posmrtně nazývaný shodně s obdobím jeho vlády, císař Meidži. V nové císařské vládě zasedli mladí revoluční samurajové, většinou nižšího původu. Ve starém rodově založeném režimu by tedy tyto osobnosti neměly šanci zastávat významnější správní funkce. Zaštiťovaly se jmény svých knížat a také císaře a dvořanů, aby dostály konzervativní tradici. Sídlo vlády bylo stanoveno v bývalém šógunátním Edu, přejmenovaném na Tókjó (=východní hlavní město).

Nová vláda pochopila, že není možné cizince vyhnat. Pro dosažení rovnoprávnosti ve vztazích se západem bylo nutné posílit armádu, průmysl i prestiž. Z popudu nové vlády byla vydána Císařská přísaha o pěti článcích, která slibovala přístup k úřadům všem sociálním vrstvám, zakládání poradních shromáždění, kterých se bude účastnit celá vládnoucí vrstva, a nakonec také posílení císařské moci. Bylo by ovšem mylné tento dokument vnímat v dnešslova smyslu. Jednalo se spíše o ujištění o zachování podílu na moci určené bývalé vládnoucí třídě . Území bývalého šógunátu bylo nově rozděleno do 72 prefektur a 3 městských jednotek (Kjóto, Tókjó, Ósaka). Byla také zrušena mýta mezi jednotlivými částmi říše, aby se uvolnil obchodní trh. Pro obranu země byla roku 1871 založena císařská armáda s 10 000 muži. O rok později byl pro podporu armády vydán branný zákon, který přikazoval všem mužům tříletou aktivní vojenskou službu. Nabírání vojáků nesamurajského původu bylo v Japonsku zlomovým bodem, protože do této doby bylo naopak běžným obyvatelům zakázáno nosit zbraň. Umění meče bylo privilegiem samurajské vrstvy.

Nová vláda však měla vážné finanční potíže. Způsobily to výdaje na získání moci, přejímání dluhů bývalých knížectví, které vláda převzala, vyplácení důchodů samurajům, a naopak minimální příjmy a nízké clo na dovážené zboží. Bylo nutné provést reformu měny, daní i bankovnictví. Za těmito reformami stáli zejména Ókuma Šigenobu a Itó Hirobumi. Roku 1871 byla zavedena desítková měnová soustava s jednotkou jen. Byla také stanovena pevná daň ze zemědělské půdy stanovená podle její ceny, nikoli podle kolísavých výnosů.

Spoření financí se projevilo také v samurajských důchodech. Byly postupně snižovány tak, že samurajům nestačily již ani na živoření. Vláda se snažila jejich situaci vylepšit expanzivní politikou. Bylo definitivně připojeno souostroví Rjúkjú a docíleno otevření dvou nových přístavů v Koreji. Tažení však většině samurajů vůbec nepomohla. V rámci likvidace feudálního systému byl nakonec jejich stav rozpuštěn a roku 1876 byl vydán zákaz nošení mečů (symbol samurajské moci). Proti těžké ekonomické situaci a ztrátě prestiže se začali někteří samurajové bouřit. Nejvážnější konflikt vypukl v Sacumě. Vůdcem povstání o 40 tisících mužích byl dřívější člen vlády Saigó Takamori. Vláda povstání potlačila a Saigó po samurajském způsobu spáchal sebevraždu. Stal se tak pro mnohé oblíbeným hrdinou restaurace Meidži. Odpůrci vlády však byli tímto definitivně poraženi. 

 

5.     Modernizace a industrializace

Nová vláda měla jako hlavní cíl vybudovat bohatou zemi se silnou armádou, schopnou měřit se se západními mocnostmi. A tento úkol se jí opravdu obdivuhodně dařil. Přestože v 70. letech západní svět s Japonskem ještě vůbec nepočítal, na sklonku století se tato původně chudá a zaostalá země vyšvihla mezi světové velmoci. Bylo toho dosaženo hlavně typickou japonskou houževnatostí a pílí. Vláda zřídila nové bankovní instituce, zavedla přiměřený daňový systém a stabilní měnu, zaručila osobní i obchodní svobody a sama podporovala i zakládala nové průmyslové podniky. Rozvíjela se tzv. zaibacu, rodinná obchodní impéria, firmy s širokým polem působnosti, které se oproti západním zvyklostem často věnovaly mnoha různorodým oborům. Některé tyto firmy nalezneme, ač v pozměněné formě, i dnes, například Mitsubishi. Ta byla založena Jataróem Iwasakim, samurajem z knížectví Tosa[4] a původně se zabývala námořní dopravou.

Z dnešního pohledu byla však problematickým bodem přílišná orientace na vojenskou sílu, armádě byl přikládán prvořadý význam a rozvoj v tomto směru byl pokládán za prioritní. Vojenský průmysl založený na přejímání západních technologií se začal rozvíjet již za šógunátu. Hlavně námořnictvo získalo moderní lodě a loděnice. Roku 1860 se uskutečnila první zámořská výprava s lodí Kanrin maru. Nová vláda pak roku 1870 založila ministerstvo průmyslu, jehož úkolem bylo poskytovat technickou pomoc a zprostředkovat úvěry novým podnikatelům. Vzhledem k špatnému stavu komunikací musela vláda investovat značné finance i do jejich modernizace a do stavby železnice. Roku 1872 byla otevřena první trať z Jokohamy do Tokia a o dva roky později z Kóbe do Ósaky. Rozvíjelo se jak zemědělství (do konce století se produkce zdvojnásobila), tak tradiční obory (textilní a potravinářský průmysl) a moderní odvětví (těžba, doprava, stavební průmysl). Textilní průmysl si dlouho udržel vedoucí postavení. Objevily se první mechanizované motárny hedvábí a hedvábné produkty tvořily v 70. letech až 40 % vývozu. Nově se do Japonska dostala vlna.

V období hospodářského růstu začaly získávat na významu podnikatelské kruhy. Význační podnikatelé požívali stejnou prestiž jako čelní politici. Staré obchodní rody byly příliš upjatě vázány feudální tradicí a většina z nich přerod do nového systému nepřežila. Výjimku tvoří rod Micui, který založil řetězec obchodních domů Micukoši. Velkou část nových podnikatelů tvořili samurajové pro svou vzdělanost a zkušenosti ve vedoucí pozici a také proto, že se po zrušení knížectví a následném zrušení jejich stavu dostávali do tíživé finanční situace. Mezi takové patří například Iwasaki Jataró, zakladatel koncernu Mitsubishi.

Výdaje vlády na modernizaci země byly ale neúnosné. Státní deficit se zvyšoval a nastala vysoká inflace. Cena rýže stoupla na více než dvojnásobek a příjmy vlády naopak nadále klesaly. Byla tedy donucena nastoupit politiku omezování výdajů. Roku 1880 ministr financí Macukata Masajoši rozhodl rozprodat státem spravované podniky, které byly z většiny nevýnosné. Byly zavedeny také nové daně a snížena úroková sazba. Macukatova úsporná opatření vyrovnala státní příjmy s výdaji. Ochromená ekonomika se brzy vzpamatovala a zaznamenala ještě větší růst.

 

6.     Ústava

 

6.1.   Reprezentativní instituce

Japonská vláda se rozhodla po počátečním upevnění moci pro trvaleji zakotvit. Po vzoru vyspělých mocností se vydala cestou reprezentativních institucí. Věřila, že pokud všechny západní země mají ústavy a volitelné zastupitele, nutně to souvisí i s ekonomickým pokrokem. Navíc by Japonsko vytvořením vládního systému po jejich vzoru u mocností jistě získalo větší prestiž. Další důležitou okolností bylo, že velká část bývalých samurajů se hlásila o svůj podíl na moci a volala po slibovaných poradních shromážděních. Zlomovým bodem v otázce reprezentativních institucí byl roku 1873 odchod Itagaki Taisukeho z vlády. Itagaki po svém odchodu založil první japonskou politickou stranu, Veřejnou stranu pořádku. Stal se také hlavním představitelem Hnutí za svobodu a občanská práva, které prosazovalo nejen základní lidské svobody a práva, ale také parlamentarismus a ústavu.

Vzhledem k absenci demokratických tradic a svobody projevu nebyla obyvatelům vždy zcela jasná hranice mezi agitací a povstáním. Někteří samozvaní vůdci se uchylovali k atentátům. Roku 1878 byla nejvlivnější vládní postava, Ókubo, zavražděna politickými extremisty. Vláda byla těmito projevy násilí velmi znepokojena a roku 1875 vydala zákon o nactiutrhání, jehož cílem bylo zabránit útokům tisku proti vládě. Roku 1880 pak následoval zákon o veřejném shromažďování, který zakazoval konání veřejných shromáždění bez souhlasu policie.

I samotná vláda byla nejednotná. Přeli se v ní stoupenci rychlého přijetí patřičných opatření k tvorbě zákonodárného shromáždění se stoupenci postupných kroků. Většina členů vlády se k vytvoření parlamentu stavěla nepříliš ochotně . Jednak přivykli absolutní moci a nabyli pocitu, že sami dokáží nejlépe rozhodnout o osudu země, v čemž je utvrzovali jejich velké úspěchy. A také demokracie neměla v této zemi žádnou tradici. S překvapivým návrhem na okamžité zřízení parlamentu vystoupil až roku 1881 Ókuma Šigenobu. Proti němu stál Itó Hirobumi jako stoupenec pomalejších změn. Ókuma byl nakonec vypuzen z vlády a Itó se stal jejím nejvlivnějším členem. Na druhou stranu byl ale jako ústupek opozici vydán císařský edikt slibující do roku 1890 vytvoření zákonodárného voleného shromáždění.

Ókuma se však nevzdal politické kariéry a založil Konstituční pokrokovou stranu vyznávající britský parlamentarismus. Jeho stoupencem byl například později zmiňovaný Fukuzawa. Novou politickou stranu také opět zorganizoval Itagaki, jmenovala se Liberální strana a vycházela z francouzských ideálů svobody jako přirozeného práva. Obě strany pak podporovaly trůn jako symbol politické jednoty země. Jejich členská základna i přes jejich oblibu nebyla příliš široká, protože v lidech ještě tkvěly zažité feudální tradice a nebyli zvyklí se politicky angažovat. Vláda na sílící vliv stran reagovala zpřísněním zákona o veřejném shromažďování a roku 1887 pak zákonem na ochranu veřejného pořádku. Ten umožňoval vládě kohokoli vyhostit  z Tokia, což se také mnoha důležitým opozičním osobnostem stalo.

Itó mezitím dále pracoval na znění nové japonské ústavy, která měla být kombinací západních a tradičních prvků, aby obstála jak v očích západu, tak u domácího obyvatelstva. Bylo však nutné provést také reorganizaci vlády, než bude ustanoven parlament. Státní rada byla přetransformována do kabinetu evropského typu v čele s premiérem, jímž se stal Itó. Ten se všemožně snažil o zvýšení prestiže dvora, jelikož právě císařem a restaurací jeho moci se zaštiťovali. Byla zřízena Tajná rada, nejvyšší orgán tlumočící vůli císaře. Rada se sestávala z hlavních vůdců a soustředila se hlavně na tvorbu ústavy. Itó se snažil podporovat také japonskou tradici a pečlivě dohlížel nad názory na nejstarší mýty, které se vztahovaly také právě k původu císaře. Vytvářela se tak oficiální státní doktrína, která později vyústila až v neštěstí druhé světové války.

 

6.2.   Ústava

Samotná ústava byla vyhlášena 11. února 1889 jako Císařská ústava velkého Japonska neboli Ústava Meidži. Byl ustanoven dvoukomorový parlament, mezi jehož pravomoci patřilo hlavně rozhodování o rozpočtu a s tím související zákony. Dále ústava zaručovala svobodu slova, vydávání a sdružování a spravedlivé soudnictví. I když svobody byly oklestěny formulemi jako „pokud to nebude na újmu pořádku“. Nejvyšší státní mocí je císař jako nedotknutelný potomek dynastie vládnoucí po věky. V jeho rukou spočívá zprostředkovaně zákonodárná a výkonná moc a je také vrchním velitelem armády a námořnictva. Ve skutečnosti byla však rozhodovací pravomoc císaře zcela minimální. Vláda si také nechala jeden trumf. A to, že pokud parlament odmítne schválit rozpočet, platí automaticky rozpočet předešlý. Kvůli inflaci ale toto opatření vládě příliš nepomohlo a odmítnutí rozpočtu se později stalo účinnou, ale také jedinou zbraní jinak slabého parlamentu. Nová ústava byla kompromisem mezi demokratickými snahami a autoritativním režimem. Ve své době byla však asi nejdemokratičtější ústavou, jaká vůbec mohla v Japonsku fungovat.

První volby do nového zákonodárného orgánu se pak konaly 1. července 1890. Itó byl rozčarován ze směru, jakým se jeho systém začal ubírat. Straničtí politici získali za dobu působení v místních zastupitelstvech řadu zkušeností a silnou popularitu. Voliči tak vytrvale dávali přednost stranickým kandidátům před vládními. Strany se snažily získat kontrolu parlamentu nad vládou, což samozřejmě kabinet odmítl připustit. V následujících letech se tedy mladá japonská politika ubírala cestou neustálých kompromisů, které často neuspokojovaly ani jednu stranu, i ostrých konfliktů jednotlivých složek.

 

7.     Transformace společnosti

Japonci od západu přejímali nejen nové technologie, ale i jiné zvyklosti a manýry. Zpočátku nedokázali ani dobře rozeznat, co neodmyslitelně patří k vyspělé společnosti a co je pouhým západním zvykem. Navíc si uvědomovali, že přizpůsobení se dominantní evropsko-americké civilizaci jim přiblíží přijetí mezi vyspělé země. Byly tedy například zavedeny západní hygienické návyky a to s typickou japonskou vervou. Brzy se Japonci stali nadšenými uživateli zubních kartáčků a konzumenty léků. Byl také přejat gregoriánský kalendář a mezinárodní metrický systém. Západní vliv se silně projevil i v módě. Začaly se nosit západní účesy a muži si nechávali narůst plnovous. Již roku 1872 byla namísto kimon předepsána jako oděv pro státní i dvorní slavnosti saka. Stejně tak byla ovlivněna i architektura. V Tokiu byl vybudován honosný společenský dům Rokumeikan, kde se pořádaly taneční zábavy. Roku 1887 se však stal osudným zde pořádaný maškarní ples. Pohár trpělivosti konzervativní části veřejnosti přetekl a vypukla vlna odporu proti bezmyšlenkovitému a zbytečnému přejímání západních manýr a byly zdůrazňovány tradiční japonské hodnoty. Taneční zábavy i jiné západní zbytečnosti byly zavrhnuty a technologické nezbytnosti byly konečně odděleny od nepotřebných západních novot.

 

7.1.   Náboženství

V otázce náboženství však byli Japonci od počátku naprosto nekompromisní. Za Tokugawů bylo křesťanství zakázané a předsudky vůči němu byly hluboce zakořeněny. Proto byl nejprve zákaz tohoto náboženství zachován. Roku 1868 byla dokonce rozprášena tajná křesťanská komunita u Nagasaki. Později ale ostrované pochopili, jak si na svém náboženství Západ zakládá a zákaz byl roku 1873 zrušen. V 80. letech nastoupilo Japonsko cestu náboženské tolerance. Mezi nejvýznamnější misionáře období Meidži patří bezpochyby dr. James C. Hepburn, který sestavil první japonsko-anglický slovník. Brzy se objevili i japonští šiřitelé křesťanství jako třeba Niišima Džó, který studoval ve Spojených státech. Přes výrazný vliv na vzdělané vrstvy nezískalo ale křesťanství příliš mnoho stoupenců. Hlásilo se k němu necelé jedno procento populace. Vládně podporovaný byl naopak šintoismus jako původní japonská víra. Jelikož císařská linie je mýticky odvozována od šintoistické bohyně Slunce Amaterasu, stal se populárním spolu s obnovou císařské moci. Jako opora císařské moci se stal státním náboženstvím a do jisté míry i oporou pozdější japonské expanzivní politiky. Pro svou jednoduchost však neměl starověký šintoismus příliš mnoho, co by moderním lidem nabídnul. Nejvíce proto prospívaly nové lidové šintoistické sekty vedené charismatickými vůdci. Tyto sekty mají významné postavení dodnes, patří mezi ně například sekta Tenrikjó. V této době byl také podporovaný šintoismus ostře oddělen od buddhismu, který byl naopak jistou dobu dokonce vymycován.

 

7.2.   Nové poznatky

Hlavním mottem myšlení Japonců, a hlavně pak jejich vlády byl pragmatismus. Vláda byla ochotna prosazovat novoty stejně jako staré tradice, pokud je pokládala za užitečné. Oslovoval ji hlavně utilitarismus Jeremyho Benthama a Johna Stuarta Milla. Výhodou japonské vlády bylo vědomí kolektivní zodpovědnosti, které je v myslích Japonců pevně zakotvené a pramení ze zemědělského života závislého na pěstování rýže. To je pro svou náročnost nutno provádět společně v rámci větší skupiny. Nehrozilo tedy, že by se některá ze silných vůdčích osobností pokusila uchvátit moc pro sebe. Navíc bylo běžné, že politik, jenž zklamal,  nedržel své místo zuby nehty, jako jsme tomu zvyklí dnes, ale přenechal post novému člověku, který nabídl nový přístup nebo řešení.

Vláda také chápala potřebu získávání podrobných poznatků z celého světa. Měla několik cest, jak toho dosáhnout. Posílání nadaných studentů do ciziny bylo oblíbené již za šógunátu a vláda tedy navázala na jeho tradici. Studenti se po návratu uplatnili v politice, hospodářství či vzdělávání. Dalším způsobem bylo naopak najímání cizích odborníků převážně z oblasti průmyslu. Platy těchto odborníků tvořily přes polovinu rozpočtu ministerstva průmyslu, jelikož vyžadovali na místní poměry luxusní životní úroveň. Vysoké náklady však také tlačily Japonce, aby cizince co nejefektivněji využívali a brzy je nahradili vlastními vzdělanci, což bylo obojí k jejich prospěchu. Dalším neopomenutelným zdrojem informací byla tradičně literatura. Nejvýznamnějším literátem a vzdělancem této doby byl bezesporu Fukuzawa Jukiči, znalec holandštiny a angličtiny, který se proslavil hlavně svými pracemi Poměry na Západě a Výzva ke vzdělání.

 

7.3.   Vzdělávání

Vzdělávání bylo japonskou vládou pokládáno za důležitý prostředek k modernizaci společnosti. Roku 1871 bylo zřízeno ministerstvo školství, jehož úkolem bylo zavést organizovaný školský systém. Již dříve existovaly lenní školy pro samuraje a klášterní školy pro širokou veřejnost, a gramotnost ostrovanů byla relativně vysoká. Většina starých škol se ale nebyla schopna přizpůsobit novým potřebám a požadavkům. Ministerstvo školství tedy vybudovalo zcela nový systém státních škol. Byla zavedena povinná školní docházka nejprve na 16 měsíců. Roku 1880 byla prodloužena na tři roky a roku 1907 pak na šest let. Školy se však potýkaly s nedostatkem učitelů a financí, prosazovaly se tedy jen pomalu. V 80. letech je navštěvovalo jen 46 % dětí, ale na počátku 20. století poměr stoupl již přes 90 %. Rozvíjely se také soukromé školy, zakládané často křesťanskými misionáři. Ti se věnovali například i střednímu vzdělání pro dívky, které nebylo vládou příliš podporované. Z mnohých soukromých škol se později vyvinuly známé university jako Keió či Waseda. Z vládních vysokých škol byla nejvýznačnější Tokijská císařská universita. Vzdělání v Japonsku bylo brzy pokládáno za nejdosažitelnější a nejefektivnější klíč k úspěšné kariéře.

 

8.     Základy hnutí bunmeikaika

V atmosféře vstřebávání západních vlivů v období Meidži se vyvinulo hnutí bunmeikaika, propagující osvětu a modernizaci. To přineslo do Japonska myšlenky liberalismu, pozitivismu, materialismu a dalších filozofických směrů. Tyto nové myšlenky odporovaly japonským tradiciím a sociální organizaci a působily kulturní zmatení této doby.

Stoupenci modernizace zavrhovali vlastní kulturní dědictví, které pokládali za podřadné, a obraceli se zcela nekriticky k západu. I přes skeptický postoj k současnému stavu ale věřili, stejně jako jejich evropští současníci, ve skvělou budoucnost dosaženou obecným pokrokem. Domnívali se také, že existují univerzální pravidla rozvoje, čili že je jen jedna cesta, která vede k pokroku. Západ je na této cestě evidentně dále, a tak westernizace nebyla chápána jako opisování jiné kultury, ale následování přirozené a jediné cesty pokroku. Výrazný byl v tomto směru liberální ekonom Taguči Ukiči, který tvrdil, že v rozvinutých civilizacích nejenže všichni používají stejné stroje, ale že se také podobně chovají, jedí stejné jídlo, nosí stejné oblečení a zajímají se o stejné umění.

Dalším souvisejícím znakem hnutí bunmeikaika bylo zavrhování konfuciánského učení, jehož studium nepřináší praktický užitek. Stoupenci hnutí naopak propagovali studium vědy a praktických znalostí, jako je například správa majetku.  Propagovali také novou otevřenou a flexibilní společnost. Kritizovali tak model dědičného zařazení do společnosti a rodový systém, který potlačuje individualitu a vlastní iniciativu. Přes tyto názory nelze mluvit o demokratickém myšlení v dnešním slova smyslu. Stoupencům bunmeikaika šlo spíše o společnost, kde bude dědičná elita nahrazena elitou, která získala své postavení díky vlastním schopnostem.

V neposledním také stoupenci bunmeikaika zastávali internacionalismus a rovnost mezi národy. Již zmiňovaný Taguči Ukiči se vyjadřuje o nacionalismu jako o hloupém a staromódním názoru, vyvolávajícím zbytečné spory. Říká, že Angličan bydlící v Tokiu je stejně tokijským občanem jako zde bydlící muž z Kagošimy.

Toto hnutí tedy vyjadřovalo názory osvíceneckých učenců své doby a bylo vlivným společenským fenoménem hlavně v 70. letech 19. století. V té době se ke sloganu bunmeikaika hlásila i vláda, která usilovala o ustavení moderního centralizovaného státu. Byly zavedeny západní uniformy a vládní úředníci byli podporováni v nošení západních oděvů. Byl také přijat gregoriánský kalendář (1873), budovány železnice a byly zrušeny feudální společenské vrstvy (1869). Později však došlo k úpadku tohoto směru, což samozřejmě neznamená jeho zánik, jako spíše odsunutí z oficiálně podporované oblasti.

 

9.     Pojetí bunmeikaika

Pojem bunmeikaika skrývá dva poněkud odlišné významy: univerzální civilizace, tedy hodnoty pro dosažení civilizovanosti platné pro všechny národy, a westernizace, přejímání západních prvků. Přestože dnes se tento slogan stal standardním názvem pro hnutí, politiku i celé období, ke kterému se vztahuje, ve své době měl mnoho synonym. Vyskytovalo se samostatně bunmei i kaika, složenina v opačném pořadí, a také kaikei a bunka. Všechny tyto termíny znamenaly shodně civilizaci.

Poprvé se objevují v díle Fukuzawy Jukičiho Poměry na západě. Fukuzawa pojímal bunmeikaika jako univerzální civilizaci. Podle něj bylo zcela náhodné, že byla civilizovanost prvně dosažena na Západě. A tak izoloval základní prvky univerzální civilizace, jako osobní morálka a inteligence, vzdělanost, duševní pokrok, sociální pořádek a pokrok, samostatnost, které slouží k dosažení civilizace pro jakýkoli národ. Fukuzawův pohled byl ale zastíněn názorem většiny jeho současníků, kteří se zaměřovali spíše na instituce a technologie.  Jejich náhled by se tedy dal označit spíše za westernizaci. Tento směr byl podpořen Iwakurovou misí[5] a dalšími návštěvami Západu a jejich zaměřením na zkoumání západních institucí, legislativy a výroby.

Tak byly vychvalovány pokroky v politické organizaci, zahraničních vztazích, právu, obchodě, technologiích, literatuře i náboženství. V běžném životě byla ale situace často vnímána jinak. Šířily se četné parodie nové situace. V roce 1873 vyšla Bunmeikaika od Kató Júičiho, kde tento kritik civilizace například vypráví o psovi, který vyjadřuje své obavy z toho, že se do jeho necivilizovaného sousedství stěhují civilizovaní psi. Tito nově příchozí imitují západní způsoby stravou, očistou i svobodomyslností. Ale Kató jasně ukazuje, že ať s buřinkou nebo bez, pořád je to psí život.

Opozice proti přejímaní západní civilizace se zdvihala i v intelektuálních kruzích. Probíhaly rozsáhlé debaty, do jaké míry přejímat západní prvky. Japonští myslitelé si uvědomovali západní sebestřednost, která byla viditelná obzvláště v otázkách mezinárodního práva, pod jehož záštitou probíhalo prosté využívání vojenské síly pro ovládnutí slabších. Smutnou připomínkou tohoto faktu byly i nerovnoprávné smlouvy, které bylo Japonsko donuceno uzavřít. Přesto se učenci jako Fukuzawa snažili pod tímto povrchem najít univerzální formu civilizace, kterou bylo třeba adoptovat.

V opozici k západní civilizaci vznikla v devadesátých letech koncepce bunka – kultura. Zatímco civilizace byla převážně založena na technologii a materiální podstatě, bunka označovala část intelektuální, náboženskou a uměleckou. Tak zatímco bunmeikaika byla univerzální civilizací, bunka reprezentovala produkty národního významu.

 

10.        Meirokuša

Jedním z hlavních projevů hnutí bunmeikaika byla společnost Meirokuša, která působila v 70. letech 19.stol. v Tokiu. Sdružovala osvícenecké intelektuály se znalostmi západních poměrů a zájmem o postavení Japonska v očích západu.

Jejím zakladatelem byl Mori Arinori, který se inspiroval spolky učenců, které byly běžné ve Spojených státech. Po svém návratu do vlasti v roce 1873 vyhledal Nišimuru Šigekiho, aby spolu takový spolek založili. Bylo podle něj třeba, aby se osamocení japonští učenci sdružili a společným bádáním a přednáškami prospívali společnosti. Dále je také třeba, aby právě tito učenci šli příkladem a pokusili se o zavedení nových etických norem v japonské společnosti, ve které vlivem kulturních zmatků upadala morálka. Nišimura přizval další vzdělance: Fukuzawu Jukičiho, Nakamuru Masanaa, Katóa Hirojukiho, Cudu Mamičiho, Nišiho Amane a Micukuriho Šúheie. Meirokuša pak byla formálně založena v únoru 1874.

Cílem skupiny bylo sdružení mužů zajímajících se o vyšší vzdělání v Japonsku a diskutovat jeho možnosti, rozšiřování znalostí a výměna zkušeností mezi jednotlivými členy. Dále také rozšiřování liberálních a utilitaristických myšlenek a morální vzdělávání veřejnosti.

Obecným cílem všech zúčastněných učenců bylo vytvoření silné a prosperující země, ale v otázce provedení se v Meirokuše vytvořily tři hlavní proudy. Skupina konfuciánských učenců, která se soustředila kolem Nakamury Masanaa, viděla podstatu západního úspěchu v jeho morální síle. Zdůrazňovala tedy potřebu změny japonského charakteru. Naopak skupina kolem Cudy Mamičiho a Nišiho Amane vzhlížela k západnímu institucionálnímu zřízení, a v něm viděla podstatu západního úspěchu. Prosazovali tedy zřízení jednotného školství či zavedení ústavy. Poslední skupinou byli pragmatici vedení Fukuzawou Jukičim. Ti chtěli přijmout některé západní hodnoty a instituce a spojit je s japonskými silnými stránkami. I přes rozpory v otázce, zda měnit spíše národ, nebo jeho instituce, se učenci shodovali, že dobrý systém vzdělávání je základem pro jakékoli změny.

Vzdělávání si vzala Meirokuša za úkol. Za tímto účelem překládali západní texty týkající se mezinárodního a občanského práva či ekonomické politiky. Dále tito učenci trvali na tom, že vláda musí uznat občanské svobody, které jsou všem lidem dány z nebes. Jenom tak je možno lidi zapojit do procesů, které rozšíří jejich znalosti a pochopení a umožní civilizační pokrok. V tomto se ovšem neshodovali se zastánci politických práv, kteří tvrdili, že pochopení a rozum lidu naopak přijdnou s jeho zapojením do politické činnosti.

Meirokuša pořádala dvakrát měsíčně diskuse v západní restauraci Seijóken. Tyto diskuse byly přístupné veřejnosti, která tak mohla poslouchat debaty o politice, umění a vědě založené i (nejen) na západních myšlenkách. Byly často navštěvovány různými učenci a úředníky. Mezi témata těchto diskusí patřila například pozice intelektuálů, pozice žen či problematika parlamentu. Problémem diskusí byl ale nedostatek porozumění vzhledem k vysoké homonymitě japonštiny a neexistujícím pravidlům pro proslovy. Diskuse tak byla často velmi omezená. Někteří učenci, například Mori Arinori, proto prosazovali používání angličtiny.

Hlavní vliv na společnost měl však časopis Meirokuzašši, který byl vydáván od roku 1874. Byl velmi populární a vydával se v nákladu 3 000 kusů na číslo. Celkem vyšlo 43 vydání, přestože jeho publikace byla ukončena již v listopadu roku 1875. Stalo se tak na základě tiskových zákonů z téhož roku, které zaváděly cenzuru projevu. V létě roku 1875 proběhly rozsáhlé debaty o budoucnosti časopisu. Vytvořily se dvě názorové skupiny. Fukuzawa stál v čele skupiny prosazující ukončení vydávání, jelikož dle zákona nebylo možno v něm svobodně pokračovat. Jeho oponenti naopak tvrdili, že zákon není ve skutečnosti zamýšlen tak striktně a vláda jeho plnění nebude násilně vynucovat. Nakonec byli Fukuzawovi oponenti nuceni uznat, že pro svou domněnku nemají žádné důkazy, a vydávání Meirokuzašši bylo ukončeno.

Přestože členové Meirokuši se scházeli až do konce 19. století, po této události její vliv výrazně upadá.

 

11.        Fukuzawa Jukiči (1835–1901)

Meirokuša měla celkem 33 členů. Její členstvo bylo věkově velmi různorodé, od 27 do 56 let. Stejně tak členové pocházeli z různých oblastí Japonska. Měli ale také mnoho společného. Všichni studovali nějaký západní jazyk (většinou angličtinu nebo holandštinu), většina z nich někdy pracovala jako učitelé a velká část jich pobývala v cizině.

Nejznámějším členem této skupiny byl Fukuzawa Jukiči. Doba, do které se narodil, velice poznamenala celý jeho život, který zasvětil propagaci západních studií a otevřenosti Japonska světu. Patřil mezi nejvlivnější postavy období Meidži mimo vládní kruhy.

Narodil se jako nejmladší syn nižšího kjúšúského samuraje. Jeho otec pobýval převážně v Ósace a spravoval finance svého pána. Ve velkoměstě s ním pobývala i jeho rodina. Když však byl Jukičimu rok a půl, jeho otec zemřel. Matka s pěti dětmi se přestěhovala zpět na Kjúšú. Jukiči a jeho sourozenci ale nikdy nepřivykli tamějšímu životu a nebavili se s místními dětmi. Vypěstovali si tak svou soběstačnost a sebejistotu, vlastnosti, které později Fukuzawa ve svých dílech hojně propaguje. V devatenácti letech se mladý Jukiči vypravil do Nagasaki studovat holandštinu. Bylo to právě po příjezdu komodora Perryho a Japonsko si začalo uvědomovat potřebu studia západních zbraní a navigace. Protože však existovaly pouze kusé informace v japonštině, bylo nutné se ke studiu západního vojenství naučit i holandštinu, tehdy jediný přístupný západní jazyk. Holandská studia byla tedy oficiálně podporována. V roce 1859 byla otevřena Jokohama jako mezinárodní přístav a mladý Fukuzawa se tam vypravil vyzkoušet své schopnosti a praktickou konverzaci. Čekalo jej však neuvěřitelné zklamání. Jeho holandštině nikdo nerozuměl. Zjistil, že jazykem západu není holandština, ale angličtina. Rozhodl se tedy pro její studium.

Roku 1860 se Fukuzawovi podařilo dostat na Kanrinmaru, šógunátní loď doprovázející poselstvo do Spojených států. Plavil se jako sluha kapitána. Ve Spojených státech získal Fukuzawa mnohé praktické znalosti a zdokonalil svou angličtinu, ale také se dostal svou účastí na této významné plavbě do pozornosti šógunátu. Tak se stal díky svým jazykovým schopnostem po svém návratu vládním překladatelem. Následujícího roku pak cestoval s poselstvem do Evropy, tentokrát již jako oficiální tlumočník. Navštívil Francii, Británii, Holandsko, Prusko a Rusko. Z Evropy i Ameriky přivezl Fukuzawa mnoho knih, naprostá většina z nich byla v Japonsku spatřena poprvé.

 

11.1.   Keió Gidžuku

Roku 1868 založil Fukuzawa školu Keió Gidžuku v Edu. Z ní vyrostla jedna z nejprestižnějších japonských univerzit Keió. V bojích mezi stoupenci šógunátu a císaře zůstával i se svou školou přísně neutrální. Podařilo se mu tak nepřerušeně vyučovat po celou dobu nepokojů. Nejprve se soustředil na střední vzdělávání, ale i přesto měla jeho škola nejlepší pověst hned po tokijské univerzitě (zpočátku jediné vysoké škole). Až roku 1890 byla přidána univerzitní část, kde vyučovalo i několik amerických profesorů. Výuka se soustřeďovala na západní vědy a studium západních jazyků. Učilo se hlavně četbou západní literatury. Cílem školy bylo také předávat nastudované znalosti veřejnosti, a to prostřednictvím překladů cizích děl.

 

11.2.   Fukuzawovy myšlenky

Mimo svou školu se Fukuzawa věnoval hlavně publikaci překladů západních děl a prezentaci vlastních myšlenek. Po ustálení nového císařského režimu, který se i přes počáteční prohlašování hesla „Ctěte císaře a vyžeňte cizince“, ukázal být nakloněn západu, začal psát jak knihy popisující západní země (např. Poměry na západě), tak díla podporující vzdělávání ( např. Výzva ke vzdělání) či zabývající se morálními otázkami nebo státní správou.

Jednou z Fukuzawových hlavních myšlenek byla rovnost všech lidí. Měl tím na mysli nejen společenské vrstvy, ale i rovnost jednotlivých národů či pohlaví. Díky jeho pokrokovosti v otázce ženských práv se na něj také odvolávala mnohá ženská hnutí. Zajímavý je jeho výklad Konfuciovy věty „Muž a žena by měli být odděleni“, kterou vysvětluje ne jako separaci pohlaví, ale jako oddělení jednotlivého páru. I když sám uznává, že tento výklad není příliš pravděpodobný. Rovností lidí má však na mysli nejen práva, ale také povinnosti. Všichni mají zajišťovat své potřeby, ať jsou jakékoli, ale nesmí přitom omezovat druhé. Kritizuje hlavně nepracující samuraje, kteří nic nedělají, a přitom žijí v luxusu. Podle Fukuzawy by tedy právě oni měli být na nejnižším místě ve společenském žebříčku. Je i společenskou povinností člověka neupadnout v lenivost a sobeckost, protože se pak takový člověk stane pokušením pro ostatní. A stejně jako lidé mohou upadnout v lenivost a nadutost i celé národy. Jako příklad uvádí Čínu, která ve svém sebevědomí neuvažovala vlastní omezení a možnosti, ignorovala sílu „barbarů“, a proto jimi byla podrobena.

 

11.2.1. Vzdělávání

Fukuzawa se dále věnoval podpoře vzdělání. Podle něj spočíval rozdíl mezi hlupákem a moudrým mužem právě ve vzdělání. I když je samozřejmě jistá inteligence dána geneticky, vzdělání pozvedne každého. Pravé učení není ale poezie, čtení starých klasiků a podobné znalosti, které nemají praktické využití, nýbrž užitečné vědomosti: abeceda, účetnictví, použití mír a vah a později dějiny, ekonomie, přírodní filozofie (tedy fyzika) a etika. Učení je ale také klíčem k osamostatnění. Opět však nikoli konfuciánské učení, které dělá lidi závislé a nesamostatně uvažující, ale učení západní. Poté, co byly zrovnoprávněny všechny společenské vrstvy, má každý právo se vydat svou vlastní cestou. K tomu však musí mít potřebné schopnosti a vzdělání. Studium západních věd je důležité nejen pro jednotlivce, ale i pro uhájení samostatnosti Japonska a jeho prosperitu. Nezávislá společnost totiž stojí na třech pilířích – vědě, obchodu a právu. Tyto disciplíny jsou však v Japonsku ještě nevyvinuté. Fukuzawa tak chtěl nejen samostatnost pro všechny lidi, ale i pro svou zemi dosaženou pomocí vědy a vědeckého myšlení. Nové poznatky měly také přinést morální vzrůst, protože Fukuzawa věřil v dobrou lidskou přirozenost, která bude pomocí osvěty odhalena a přinese lepší společnost.

Problém vzdělávání viděl Fukuzawa v jeho závislosti na vládě. Národ je podle něj jako tělo – politika léčí jeho nemoci a učení jim předchází. Protože obě jmenované disciplíny mají zcela jiný princip, je nutné, aby byly striktně odděleny. Politika reaguje na momentální situaci a neustále jedná, je aktivní, ale školství by nemělo podléhat momentálním vlivům. Školy by tedy neměly být ovládány ministerstvem školství a ani učenec by neměl nikdy zastávat vládní funkci. Řešení vidí Fukuzawa v ustanovení soukromých škol, které by byly finančně podporované a zaštiťované císařem. Ministr školství by byl také zachován, ale dohlížel by na administrativní záležitosti či plnění povinné školní docházky. Odlivu učenců do lukrativních státních služeb pak chtěl zabránit systémem císařských stipendií pro zvlášť nadané učence. Ti by pak nemuseli pracovat pro svou obživu a věnovali by se méně výnosnému, ale pro pokrok státu důležitému bádání.

 

11.2.2. Otázka císaře a náboženství

Fukuzawa se věnoval i samotné instituci císaře. Ten podle něj stojí stranou politického světa. Císař je také symbolem národa. Celý lid jsou jeho děti, o které se stará a jako milující otec jim odpouští. Měl by podporovat vojáky, učení, umění i dobré mravy. Jeho samostatnost a aktivita v tomto směru by měly být podpořeny i vyšším přídělem peněz nebo předáním části vládní půdy. Měl by se také starat o zachování starého umění. Ministři nemají možnost o něpečovat, protože se zabývají praktickými dennodenními záležitostmi. Stará japonská umění je však potřeba zachovat, i když se v dané době mohou zdát bezcenná, protože jsou součástí národní kultury a její originality. Není třeba staré zvyky a učení odhodit, ale doplnit je o nové.

Na náboženské a existencionální otázky nahlížel Fukuzawa velmi vědecky. Ač se často zmiňuje o bohu-nebesích a podporuje náboženskou výchovu u menších dětí, jeho pojetí božství je na jeho dobu velmi racionální. Straní se náboženských úvah o podstatě boha nebo bohů, i když zastává názor, že stvořitel světa v nějaké formě existuje. Nebesy nazývá vše, co leží za hranicemi lidské představivosti a rozumu. Světu podle něj vládne nekončící a nezrušitelný zákon světa založený na fyzikálních jevech. Přírodní katastrofy nejsou tedy zlou vůlí nebes, ale přirozenou součástí přírody. Lidé se je musí pomocí vědy naučit předvídat a vyrovnat se s nimi. Nebeské úmysly jsou podle něj jen dobré. Pouze proto, že lidstvo je z hlediska historie světa ještě batoletem, neumí se správně chovat. Jako dítě je hamižné, svárlivé a hloupé. Časem ale naše civilizace dospěje a dostane se do stavu harmonie. Stejné je to s nemocemi. Všechny nemoci si způsobujeme sami, protože zanedbáváme hygienu, máme nedostatečnou prevenci a trpíme neznalostí. Jednou nám ale pokroky vzdělání a vědy umožní se nemocí zbavit.

Ač tedy Fukuzawa kritizoval mnohé soudobé nešvary a nesprávné postupy, optimisticky věřil, že v budoucnosti se lidstvu bude dařit lépe, k čemuž mu má pomoci právě věda, vzdělání a spolupráce mezi národy.

 

11.3.   Fukuzawův vztah k Meirokuše

Přestože se Fukuzawa s Meirokušou ideologicky shodoval a navštěvoval její schůze, jeho vztah k ní byl spíše rezervovaný. Jedním z důvodů byla jeho snaha o nezávislost. Vadilo mu, že někteří členové Meirokuši působí ve vládě, což pokládal pro učence za nevhodné. Sám se snažil kontaktům s vládou vyhýbat. Nelíbil se mu také uzavřený charakter společnosti a snažil se o větší otevřenost veřejnosti. Veřejné přenášky a debaty byly právě jeho návrhem, jehož prosazení ho stálo velké úsilí. Většina členů byla k tomuto návrhu skeptická a obávala se jazykových problémů. Fukuzawovi se je ale podařilo přesvědčit vlastním ukázkovým projevem. Fukuzawův chladný vztah k Meirokuše se projevil i pouhými třemi články, které pro ni napsal. Většinou publikoval ve vlastním časopise Minkanzašši.

Dalším bodem neshody s většinou členů Meirokuši byl Fukuzawův názor, že učenci by měli působit odděleně od vlády a neměli by se s ní jakkoli spojovat. Vztah vlády a lidu byl v období Meidži jeden z hlavních problémů. Silná autokratická vláda, snažící se o nastolení změn, se dostává do konfliktu s lidem, který žádá podíl na moci. Zde vzniká otázka, které se chopil Fukuzawa, tedy kam patří učenci. Tato otázka rozdělila stoupence bunmeikaika na dvě větve. Fukuzawa a jeho zastánci prosazovali termín bunmei, který měl znamenat univerzální civilizaci založenou na podpoře učenců a obchodnické vrstvy. Většina učenců ale prosazovala termín kaika, který znamenal civilizaci podporovanou vládou. Termín bunmei tak byl vnímán spíše jako neustálý civilizační pokrok lidstva, zatímco kaika znamenalo proces rozvoje se stanoveným cílem.

Fukuzawovo pojetí kritizovali mnozí jeho kolegové, kteří zastávali názor, že učenec si může sám vybrat oblast, ve které se uplatní. Kató Hirojuki připisuje vládě spíše roli vnitřního kultivátora a tvrdí, že v dané době je její role důležitější. Mori Arinori potom odmítá oddělení vlády a lidu zcela, protože lid podle něj zahrnuje všechny, i členy vlády. Mori se tak blíží západnímu pojetí reprezentativní vlády. Naopak názory Nišiho Amane byly spíše konzervativní. Domníval se, že je nutné pokračovat v autoritativní vládě, protože lid je „hloupý“ a problémový. I přes podobné názory se ale v období Meidži postupně vyvíjí nová koncepce pojetí společnosti, která zjemňuje tradiční rozdíly mezi lidem a vládou.

Přestože je tedy Fukuzawa s Meirokušou tradičně spojován, jeho angažovanost pro tuto skupinu je dosti sporná.

 

12.        Problematika jazyka

Mnoho učenců vidělo jako jeden z hlavních problémů vzdělávání lidu jazyk. Objevovaly se návrhy hlavně na zjednodušení psané formy. Niši Amane například kritizoval systém zápisu a navrhoval jeho nahrazení abecedou. Stěžoval si jak na příliš komplikované kombinování znaků a dvou abeced, tak na rozdíly ve psané a mluvené formě, i na to, že kana se často čte jinak, než píše (např. omoširoi se psalo omoširoši). Aby bylo možno japonštinu používat jako prostředek pro výuku mas, je nutné tyto zbytečně komplikované prvky odstranit.

Někteří učenci viděli nevýhodu a někdy dokonce méněcennost japonštiny také ve spojování souhlásek se samohláskami. To znesnadňovalo přejímání západních slov, které v období Meidži hojně probíhalo. S tímto problémem se učenci často vyrovnávali překladem cizích slov do znaků. Tak například vznikl i termín bunmeikaika.

Z této kritiky japonštiny vyvstaly dva proudy podporující radikální reformy. Jeden, vedený Nišim, se zaměřil, jak bylo již zmíněno, na zavedení zápisu pomocí latinky. Druhý směr chtěl naopak zavést zápis japonskou hiraganou. Oba tyto směry se ale potýkaly s problémem vysoké homonymity japonštiny. Jejich kritici také namítali, že takovéto změny by samy o sobě byly nedostačující, a tudíž by situaci spíše zkomplikovaly. Fukuzawa a další učenci se tak zaměřili spíše na omezení rozdílu mezi psanou a mluvenou formou. Prosazovali například omezení znaků a archaických forem v psaném projevu. Zcela opačný názor ale zastával Nišimura Šigeki, který oponoval uznávanému názoru, že pro odstranění „ignorance“ lidu je třeba reforma jazyka. Naopak tvrdil, že až se podaří lid zbavit jeho „ignorance“, bude teprve možné společnými silami provést reformu jazyka.

K radikálním reformám jazyka tedy nedošlo, ale členové Meirokuši působili hojně ve vzdělávacích či redakčních institucích a jejich překlady západních děl byly velice populární. Tudíž se jejich poněkud zjednodušený a hovorovější styl stal běžným psaným stylem a tvoří základ národního jazyka.

 

13.        Čínské učení

Spolu se snahou o odstranění čínských znaků se objevily i snahy o odstranění celého čínského učení, které bylo shledáváno překážkou k pokroku. Jeho odpůrci tvrdili, že podporuje neupřímnost a podřízenost a naopak nedává prostor inteligenci. Opírali se také o neschopnost Číny, která se podrobila západním velmocím. Hlavním a jedním z prvních veřejných kritiků čínského učení byl Fukuzawa Jukiči. Proti němu se postavil Nakamura Keiu, který naopak vyzvedával historický význam Číny a věřil, že jednou předežene Západ.

Kritici čínského učení tvrdili, že kdysi sice Japonsko přejalo čínskou kulturu, ale dnes je tato kultura již nevhodná, ba dokonce škodlivá. Japonsko si vzalo za cíl přijmout západní civilizaci, čínské učení ale obsahuje prvky, které jsou s touto civilizací neslučitelné. Velkým problémem byla zejména nepřesnost čínské literatury, která znemožňovala vědecké použití. Ariga Nagao vidí příčinu v čínském zaměření na konkrétní jev a zanedbávání obecnosti. To podle něj pramení z její dlouhodobě dědičně autokratické politické struktury, která postrádala stanovená pravidla. Další příčinu vidí Ariga ve znacích, které používají konkrétní věci pro znázornění abstraktních (např. bezpečí = žena v domě). Čínské myšlení tak nemá schopnost popisovat abstraktní vztahy, což je závažnou překážkou pro vědecké použití.

Zastánci čínského myšlení se naopak opírali o zažitost znaků a čínských literárních forem. Dále vyzdvihovali, že čínské myšlení učí disciplíně a slouží jako dobrý základ pro studium dalších oborů. Navíc může studium čínštiny pomoci při studiu angličtiny, jelikož struktura těchto jazyků je podobná. Obhájci čínského myšlení se je i jinak snažili přiblížit západnímu. Tvrdili, že západní oddělené disciplíny vědy měly svou obdobu i v Číně, jako náboženství, umění, právo atd. Kawada dokonce zachází tak daleko, že západní vědecké obory pokládá za potomky dávných čínských oborů, které byly v Číně již zapomenuty. Tento názor se ale všeobecně neujal.

Zvláštní postavení zaujímá zmiňovaný Nakamura Keiu, který prosazuje za nejvýhodnější spojení obou přístupů. Polemizuje s předsudkem, kdy západní věda je spojována s pravdou a čínské myšlení s náboženstvím a iluzí. Říká, že pravda a iluze se prolínají; co je pro jednoho vědeckou pravdou, může být pro druhého vírou. Tudíž i západní a čínské myšlení lze spojit. Důležitá je morální podstata, a ta je všude stejná. Filozofové na západě i v Číně shodně nabádají lid k úctě k nebesům, lásce k bližnímu či splnění svých povinností. Podle Nakamury je tedy potřeba pouze, aby se učenci věnovali nejen tradičním oborům čínského myšlení, ale i novým, jako práva a povinnosti, konstituční vláda či svoboda.

 

14.        Civilizace a morální charakter

Problémem období Meidži se stal úpadek mravů. Tento stav byl připisován zavrhnutí konfucianismu a jeho hodnot, které však nebyly nahrazeny žádnými novými hodnotami. Proces přejímání ze západu se soustředil hlavně na technologie a etická oblast byla zanedbávána. Učenci si tohoto faktu byli dobře vědomi a začali pracovat na koncepcích etické výchovy či budování národního charakteru.

Cestou etické výchovy se vydali Nišimura Šigeki a Sakatani Široši. Přesto, že jako většina členů Meirokuši podporovali oddělení náboženství od státu, aby tak byla zaručena náboženská svoboda, chtěli ponechat státu možnost podporovat etickou výchovu. Shodli se také na tom, že základní etické principy by měly být odvozeny ze společných rysů západní, čínské i japonské filozofie. Nišimura pak tvrdí, že kritérii pro určení civilizovanosti národa jsou chování a zvyky lidu. Je tedy ve všeobecném, a tedy i státním zájmu podporovat etickou výchovu. Sakatani dále rozvíjí oddělení náboženství od etiky. Stejně jako je tomu na západě, je podle něj třeba oddělit náboženství od vlády, což se ale netýká etiky. Naopak je třeba, aby vláda podporovala etickou výchovu a dobré mravy, a hlavně se jimi také sama řídila, protože právě vyšší vrstva určuje standardy chování celého národa.

Niši Amane se pak spíše obrací k budování národního charakteru, který trpí pod autokratickou vládou, která vytváří závislé a nevzdělané obyvatelstvo. Charakter by podle něj měl být podpořen studiem zákonů, které dodá člověku samostatnost a umožní mu účast na konstituční vládě.

Sakatani a Nišimura pracovali společně na zavádění etické výchovy. Roku 1876 založili Tokijskou společnost učenců pro etickou výchovu, jejíž následovnice Japonská společnost pro rozšiřování morálky se zachovala dodnes. Nišimura pak vydával učebnice pro morální trénink, z nichž jeho Základní trénink v etice byl přijat jako učební text pro veřejné školy.

V 80. letech si získalo zpět jistý respekt čínské učení, a to právě díky jeho zapojení do morální výchovy. Fungovalo tak jako spojník mezi tradiční kulturou a nově přejímanou kulturou západní. Nenaplnily se také Fukuzawovy sny o učencích stojících mimo vládní kruhy. Většina jeho kolegů toto stanovisko odmítala. Přestože s ním souhlasili, že je třeba, aby národ byl co nejvíce vzdělán, a že tento úkol leží na nich. Ale v tak nestálé době, jako bylo období Meidži, považovali za nutné, aby tato výuka probíhala skrze vládu, která měla v zemi nejvlivnější pozici.

 

15.        Vstup mezi mocnosti

Národní vůdcové, zdá se, zdárně dosáhli svého cíle. Pomocí rozšíření vzdělání, rozvoje komunikací a moderní industrializace vytvořili vytouženou bohatou zemi se silnou armádou, a mohli se tak bránit západní expanzi. Japonsku byl uznán statut regionální mocnosti. Klíčovými body v získávání rovnoprávnosti s vyspělými zeměmi byla vítězství nad Čínou a Ruskem. Japonsko takto ale zároveň vstoupilo na cestu zahraniční expanze, která později skončila katastrofou.

 

16.        Závěr

Dle mého názoru však tento vojenský vzestup svou snadnou pozorovatelností překrývá intelektuální rovinu japonského vstupu mezi západní mocnosti. Japonsko muselo vybojovat hlavně bitvu samo se sebou, aby vytvořilo nový moderní stát, který může dnes stát mnohým západním zemím příkladem. Muselo od základů změnit společenskou strukturu, systém vzdělávání, finanční systém i některé morální hodnoty a přesvědčení. Na své cestě k moci udělalo Japonsko mnoho chyb, ale poučilo se a nakonec pochopilo, že mírovou cestou lze mnohdy dosáhnout více než válečnou.


Použitá literatura

HUISH, David. The Meirokusha: Some Grounds for Reassessment. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1972, roč. 32, s. 208-229

KIYOOKA, Eiichi. Fukuzawa Yukichi on Education. Tokyo: University of Tokyo Press,  1985

KIYOOKA, Eiichi. The Autobiography of Yukichi Fukuzawa. New York: Columbia University Press 1968

REISCHAUER, Edwin O.. Dějiny Japonska. Praha: Lidové Noviny 2000

JANSEN, Marius B..The Making of Modern Japan. Harvard University Press 2000

 
 
   

        [1]     dnešní Tokijský záliv

 
   

        [2]     západ Honšú  

 
   

        [3]    jih Kjúšú

 
   

        [4]     Šikoku

 
   

        [5]     1871- procestovali Spojené státy a západní Evropu

 


Celá studie | Autor: Tereza Břendová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.