Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Vnímání bohatství, luxusu a blahobytu. Příklad českých národohospodářů F. L. Chleboráda a F. L. Riegera

Vydáno dne 25. 03. 2008 (6704 přečtení)

Jan Socha (1986) je studentem historie na FF UK. Zaměřuje se na české dějiny 19. a 20. století, především na jejich sociální a kulturní aspekty.

Posudky:

Prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., Ústav českých dějin UK FF - ZDE

PhDr. Jan Randák, PhD., Ústav českých dějin UK FF - ZDE


Abstract:

This study is a paper to the history of luxury and wealth in the Czech lands. These terms are not precisely defined; they encompass subjective aspects and are also formed by sociocultural milieu. The first part of the study is focused on their possible definitions and differences between approaches of social sciences and economics. The second part is an evolution outline of the Czech economic thinking between the end of the 18th century and the second half of the 19th century; it introduces its key representatives and points out to its possibilities, problems, limits. The third part is an analysis of the first Czech economists (F. L. Rieger, F. L. Chleborad) writings; it seeks to explain their interpretation of the aforesaid terms in the Czech milieu. They were strongly influenced by the intellectual stimuli of the economic liberalism and the idea of the nation society. Although working with different premises, the authors drew similar conclusions that the wealth becomes more prevalent.

 

Klíčová slova:

luxus, blahobyt, české ekonomické myšlení, F. L. Rieger, F. L. Chleborad.


Obsah:

Úvod

1. Pojem „luxus“ a pokus o jeho vymezení

1.1. Spor o luxus

1.2. Pojmy „luxus“ a „blahobyt“ v ekonomickém myšlení

1.3. Pojmy „luxus“ a „blahobyt“ v myšlení společenských věd

2. Počátky českého ekonomického myšlení

2.1. Dějiny ekonomického myšlení jako historický pramen

2.2. České ekonomické myšlení a jeho předchůdci

2.2.1. František Ladislav Rieger

2.2.2. František Ladislav Chleborad

3. Luxus a blahobyt v myšlení českých národohospodářů

3.1. Reflexe pojmů ve slovnících

3.2. Analýza pojmů ve spisech českých národohospodářů

3.2.1. Díla F. L. Riegera

3.2.2. Díla F. L. Chleborada

Závěr

Bibliografie


Vnímání bohatství, luxusu a blahobytu. Příklad českých národohospodářů F. L. Chleborada a F. L. Riegera

Úvod

 

O, reason not the need: our basest beggars
Are in the poorest thing superfluous:
Allow not nature more than nature needs,
Man's life's as cheap as beast's

 W. Shakespeare, King Lear

Inspirací pro sepsání předkládaného textu byla přednáška prof. Annie L. Cot (Paris I Pantheon-Sorbonne) přednesená v dubnu 2006 v rámci otevřeného doktorandského semináře obecných a komparativních dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Týkala se tzv. sporu o luxus (la querelle du luxe) a vzniku politické ekonomie ve Francii 18. století. Mým původním záměrem bylo napsat tematicky podobnou studii, pouze s geografickým rozdílem – chtěl jsem se zaměřit na české prostředí. Nicméně mnohé problémy, které se v dané době jevily ve Francii naléhavé a jsou reflektovány v nejrůznějších diskusích a knihách, v českém či habsburském intelektuálním diskurzu vůbec nevystupují. Samotný pojem „habsburský intelektuální diskurz“ můžeme v případě některých pramenů relativizovat v tom smyslu, že jejich tvůrci pocházeli z okruhu dvora, participovali na moci, a intencionalita textů tak ustupuje obecnému normativnímu, až skoro didaktickému charakteru. V jazykově ani geograficky českém prostředí se fenomén podobný francouzské la querelle du luxe nevyskytuje.

Otázky luxusu, blahobytu a bohatství jsem nechtěl opustit, a proto došlo ke změně tématu na rané české ekonomické myšlení. Jedním z důvodů byla dostupnost pramenů, jedinečnost a zajímavost určité zakladatelské role prvních českých národohospodářů pro pozdější ekonomické myšlení, přičemž onu zakladatelskou roli v rámci tohoto textu chápu ne tolik ve smyslu vzniku katedry národního hospodářství po rozdělení pražské univerzity, ale ve smyslu vytváření a vzniku nových pojmů. Myšleno s E. Cassirerem, definování nového pojmu konstituuje i novou „duchovní dimenzi“, což tedy znamená nejen sémantickou změnu, ale i performativní úkon.[1] V otázce společensko-politického myšlení se s tímto názorem na bázi společnosti ztotožňují autoři cambridgeské školy. Naopak R. Koselleck, reprezentant Begriffsgeschichte, předpokládá jistou dualitu pojmu a reality, kdy pojmosloví modeluje sociální strukturaci a struktura nepřímo ovlivňuje pojmosloví.[2]

Jako texty pramenné povahy jsem si zvolil ekonomická díla Františka Ladislava Chleborada – Boj o majetek, Soustava národního hospodářství politického – a Františka Ladislava Riegera – O statcích a pracích nehmotných, Průmysl a postup výroby jeho. Z výběru pramenů je vidět, že z diskurzu o luxusu a blahobytu si vybírám jen jednu rovinu. Do diskurzu o fenoménu blahobytu a luxusu patří jednak diskuse v akademickém prostředí, ale stejně tak deníky, časopisy, dopisy, veřejné myšlení, pamflety, programy politických stran apod. A je pro mne tudíž nemožné postihnout všechny tyto roviny. Přitom se ještě stále pohybujeme v diskurzu o luxusu. Budeme-li se inspirovat tezemi Michaela Foucaulta, pak je tu ještě „vědění“ o luxusu, které je předdiskurzivní, není samo sobě omezeno, a představuje tak sumu vědění o tomto tématu. V případě výše zmíněných pramenů je to věda, která transformuje „vědění“ do diskurzu, v němž fungují určitá pravidla, postupy a metody.[3]

Diskurz je nesmírně široký pojem, k němuž různí autoři přistupují různými způsoby, a proto považuji za důležité reflektovat, jakým způsobem je v textu tento pojem používán. Vypůjčím si k tomu citát filozofa Manfreda Franka, který vymezuje diskurz jako „každý systém výpovědí, který se objevuje v dějinách a který množinu výpovědí, jimž vládne, drží pohromadě konečným množstvím pravidel a takto brání, aby se rozplynula v nějakém jiném systému výpovědí“.[4] Zajisté se nejedná o nejširší ani jedinou možnou „definici“, ale vzhledem k zaměření textu na jednu konkrétní rovinu vnímání luxusu ji považuji za nejvhodnější.

V předkládané studii se jedná o sondu do výše zmíněných prací bez ambice zkoumat jednotlivé společenské vrstvy či celou společnost v delším časovém horizontu. Co se týče mého přístupu k pramennému materiálu, pokusím se jej zasadit do širšího kontextu s občasnými přesahy do diskurzivní analýzy, která je pro mne v širším rozsahu kvůli limitované znalosti předchozích i dobových ekonomických spisů obtížně proveditelná. Třebaže může být vztah k luxusu a blahobytu velmi subjektivní a intencionální, je ovlivňován sociokulturním milieu a v případě vybraných pramenů i jejich formou a cílem. Text se zabývá intelektuálními kruhy a intelektuálním diskurzem, jeho předmětem není recepce a rezonance ekonomických názorů ani vnímání luxusu a blahobytu ve společnosti.

Otázka, kterou pramenům kladu, zní, jak byl vnímán blahobyt a luxus v myšlení českých raných národohospodářů? Definováním určitého sémantického pole těchto pojmů a zkoumáním, v jakých souvislostech se tyto pojmy vyskytují, co k nim vede, čím jsou charakterizovány, čím se argumentuje v jejich prospěch nebo neprospěch, jak jsou popisovány, hodnoceny a jaké jsou jim přisouzeny „vlastnosti“, se pokouším nalézt odpověď. Neméně důležitá je pozornost vůči antonymům těchto pojmů, neboť ta o nich nejčastěji antiteticky vypovídají a z tohoto pohledu jsou rovnocenným zdrojem informací.

Analýza tohoto druhu pramenů ve výše popsaných souvislostech se stává možná lehce inovativní, ale rozhodně necílí na základě určité mikrosondy na postihnutí obecnějších trendů v české společnosti, byť je pravděpodobné, že k nim v této době v souvislosti s průmyslovou revolucí a nástupem ekonomického liberalismu docházelo jak na poli zákonů, tak na poli životního stylu.

Pro prameny, které jsem si vybral, je charakteristické určité přebírání názorů světového ekonomického myšlení. Děje se to však reflektovaně a autoři se mnohdy s tezemi svých světových kolegů snaží se vypořádat, případně je „vylepšit“ pro české prostředí. Zároveň tyto prameny cílí na širší publikum než jen na ekonomickou obec druhé poloviny 19. století, a to jednak argumentačními strategiemi, jednak odborností.

Luxus je často spojován s nadbytkem, přebytkem nebo marnotratností, čímž manifestuje, případně produkuje, společenskou nerovnost. Protiklad mezi nutným a nadbytečným, přechod mezi těmito kategoriemi a jejich definování představují jakousi červenou nit úvah o luxusu. Zatímco někteří navrhují velmi adaptibilní vymezení luxusu, případně vymezení závislé více na potřebách než na předmětech, jiní předpokládají jednoznačně klasifikovatelné a konstantní podoby luxusu. Mezi nejčastější vlastnosti, kterými je luxus vymezován, patří cena, množství, dříve posvátnost, od 19. století aura jména (značky). V každém případě v dnešní době spotřeba luxusních statků vykazuje vzestupný trend, a jedná se tak podle mého názoru o fenomén, který může stát za pozornost nejen průzkumníkům trhu, ale i vědcům a intelektuálům.

Text je rozčleněn do tří kapitol. Zatímco první a třetí kapitola jsou pojaty více analyticky a kladou důraz na rozbor zkoumaných jevů, druhá kapitola má spíše popisný a výkladový ráz a její text je inspirován převážně sekundární literaturou.

 

1. Pojem „luxus“ a pokus o jeho vymezení

„Co je to nakonec luxus? Je to slovo bez přesného významu, podobně jako když řekneme východní nebo západní podnebí: ve skutečnosti není ani východ, ani západ; neexistuje místo, kde země vstává, a jiné, kde se ukládá k spánku; nebo, chcete-li, každé místo je východ i západ. A stejné je to s luxusem; buď není nikde, nebo je všude.“

Voltaire, Observations sur le Commerce, le Luxe, les Monnaies et les Impôts

 

Přestože otázka luxusu je velmi diskutována v 18. století v souvislosti s tzv. sporem o luxus, v 19. a v první třetině 20. století v souvislosti se vznikem nových sociologických a ekonomických teorií, zdaleka není novinkou „moderního“ rozumu, nýbrž podnítila dlouhou tradici myšlení. V této souvislosti Gilles Lipovetsky píše: „Od Platona až k Polybiovi, od Epikura k Epitektovi, od svatého Augustina k Rousseauovi, od Luthera ke Kalvínovi, od Mandevilla k Voltairovi a od Veblena k Maussovi, po celých dvacet pět století nutil nadbytek, zdání a plýtvání bohatstvím myslitele k zamyšlení.“[5] Třebaže někteří, například Voltaire nebo francouzský liberální ekonom Jean-Gustave Courcelle-Seneuil, který ve svém díle poznamenává, že luxus je slovo, které „uniká všem pokusům o přesné a vědecké definice[6], považují otázku luxusu za téměř neuchopitelnou, většina autorů se pokouší nalézt vědecky uspokojivější závěry.

Můžeme se ptát, kdo jsou autoři, kteří o luxusu přemýšlejí, a v jakých rovinách tak činí. Většina článků, esejů a knih o luxusu, které jsem měl k dispozici, byla napsána ekonomy a filozofy, případně moralisty nebo sociology. Obecněji jsem tedy pracoval s texty západních intelektuálů, kteří byli součástí vědeckého diskurzu a přijali jeho formy a metody. Pokud je tato charakteristika něčím, co texty spojuje, totéž se nedá říci o jejich východiscích. Zatímco ekonomie se v otázce společenského blahobytu a luxusu většinou neptá, zda je dobrý, nebo špatný, ale snaží se najít odpověď, jak k němu dospět, pro moralisty a autory kolem časopisu International Journal of Ethics je kritériem morálka. Odlišné předpoklady a východiska jednotlivých věd jsou komentovány těmito slovy: „Pokud je premisou [blahobytu a luxusu] správná morálka, bude trvat dlouho, než ekonomické a morální diskuse najdou společnou řeč. Jedna z věd potřebuje zásadní proměnu.“[7]

1.1. Spor o luxus

„Vystoupit na obranu luxusu? To už není třeba, neexistují totiž žádní skuteční protivníci. Nejlepšími obránci luxusu jsou reklamní agentury.“[8] Tato slova píše Gilles Lipovetsky v knize Věčný přepych, nicméně ve Francii 18. století bylo mnoho zarputilých obránců i vášnivých odpůrců luxusu a jejich díla, diskuse a korespondence daly název jedné etapě v „dějinách luxusu“. Slavný spor o luxus (la querelle du luxe) pro nás může být zajímavý zejména proto, že východiska, argumentační strategie, pojmy a pojmové protiklady, které se v něm rýsují, používají při přemýšlení o luxusu i autoři v budoucnu.

Ve Francii 18. století se debata o luxusu otvírá ve dvou aspektech – osobní a kolektivní luxus. Otázka tedy nemá jen morální a filozofický rozměr, ale získává i společenskou a ekonomickou dimenzi. Diskuse se týká zejména pěti „vlastností“ přisuzovaných luxusu a byla do Francie kolem roku 1735 „importována“ z Británie, kde se roku 1723 objevil Mandevillův spis Fable of the Bees, or, Private Vices, Publick Benefits – bajka o včelách, sloužící ke karikování anglického dvora.

Podíváme-li se na oněch pět „vlastností“, z pohledu odpůrců luxusu je luxus faktorem rozkladu státu a „přirozeného stavu“ (nature), čemuž však přívrženci luxusu oponují tím, že přirozený stav je stav nedostatku a chudoby, luxus tedy chápou jako následek lidského pokroku. Na argument, že luxus stojí proti vlastnostem ctnostného muže – např. střídmosti –, odpovídají, že střídmost s sebou nese malou cirkulaci bohatství a peněz, a je tak k velké škodě bohatství státu. Námitku matení postavení, stavu a sociálního pořádku odbudou přívrženci vysvětlením, že to označuje konec feudálního řádu a ustavuje společnost, ve které si jednotlivec bude moci užívat větší společenské svobody. Vnímání luxusu jako faktoru nerovnosti, jenž stojí proti egalitářské spravedlnosti, je pro přívržence znamením, že nerovnoměrností majetku se může bojovat s chudobou. Modelovým příkladem odpůrců luxusu je antická Sparta, založená na ctnosti a přísnosti, proti níž stojí, jako příklad úpadku, vilné a rozkošnické Athény. To však obránci luxusu odmítají a tvrdí, že není velkou pochvalou zříci se luxusu a bohatství, když je člověk chudý (Sparta), a poukazují na civilizační úroveň, umění a vědu starověkých Athén. Za mimořádně zajímavé považuji to, že obě skupiny pracují se stejnými argumenty, pouze v opačném smyslu.

V myšlení a textech 18. století je luxus vymezován jako nadbytečná potřeba a staví se tak do protikladu nezbytnosti (necessité). Rousseau tvrdí, že „vše, co je za hranicí fyzické nutnosti, je zdrojem zla“,[9] a i další autoři definují luxus nadbytkem, za který považují vše, co k zachování života není nezbytně nutné. Podobné chápání se objevuje i v Dictionnaire de l´Academie française. Tím se nám vymezuje první opozice – mezi tím, co je nezbytné, a tím, co je nadbytečné.

Ale jak definovat přechod mezi potřebným a nadbytečným? Pro některé autory je potřebné definováno „přirozeným stavem“, pro jiné je pojem „přirozený stav“ velmi neurčitý, vágní a zdůrazňují transgresivitu luxusu, podle níž to, co je pro ně běžné, bylo luxusem pro jejich otce a to, co je luxusem pro ně, nebude vnímáno jako luxus jejich vnuky. Tato transgresivita neplatí pouze temporálně, ale i sociálně. Vesničan shledává luxus u měšťana z blízkého města, ten zas u obyvatele hlavního města a ten ještě větší u šlechtice. Nadbytek a nezbytnost jsou definovány potřebami, ne předměty, a tak se mohou lišit podle zemí a epoch. Definovat ale luxus potřebami, respektive přirozenými potřebami, je neméně problematické, a dochází tak k rozlišení mezi dvěma druhy luxusu – přiměřený luxus (un luxe "modéré") a přehnaný luxus (un luxe "excessif").

Jednou z klíčových otázek morálního aspektu sporu o luxus byla otázka rovnosti. Rousseau do něj přispívá tezí, podle které luxus může být nezbytný proto, aby dal chléb chudým, ale kdyby nebyl stav luxusu, nebyl by stav chudoby. Voltaire proti tomu ukazuje, že bohatí k požívání luxusních statků zaměstnávají chudé a tím jim zajišťují práci, prostředky a obživu. Z pozice morálky se tak proti sobě staví střídmost a rozmařilost. Proti tomuto morálnímu soudu vystupuje politická ekonomie, která zdůrazňuje roli luxusu jako motoru poptávky. Luxus a touha, aby si mohl člověk užívat, se stávají novým motivem práce, což dodává luxusu společenskou užitečnost. Jean-François Melon – jeden z prvních teoretiků merkantilismu – se domnívá, že boháči, kteří si užívají své bohatství, je tím vrací do společnosti, a ptá se tedy, „proč protestovat proti těmto bláznivým výdajům? Peníze střežené v truhle by byly pro společnost ztracené.“[10] Poptávka po luxusu způsobuje nárůst produkce, a tak nárůst bohatství celé společnosti. Z fyziokratického pohledu ale všechna spotřeba není produktivní. Fyziokraté staví proti sobě investice do zemědělství a konzumaci luxusních statků, která odvrací produktivní funkci země.[11]

Hádka o luxus byla vedena jak na poli morálky a politické filozofie, tak z pozice francouzských ekonomů 18. století a přináší do hry celek témat, skrz něž se v letech 1730–1780 ustavuje politická ekonomie jako autonomní disciplína vědění. Konec této hádky značí Velká francouzská revoluce, po níž se politická ekonomie bude vyhýbat reflexím a teoretickým úvahám o nadbytku a zbytečné spotřebě a tato diskuse přestane být aktuální.

1.2. Pojmy „luxus“ a „blahobyt“ v ekonomickém myšlení

Přemýšlení o luxusu a blahobytu nachází v ekonomii vyjádření u autorů školy cambridgeské (John R. Hicks, A. C. Pigou) a lausannské (L. Warlas, V. Pareto), pro kterou byly ekonomická rovnováha a ekonomický blahobyt klíčové a jejíž nástroje a kritéria tvoří rámce myšlení, které soudobá ekonomie v těchto otázkách používá. V rámci ekonomické vědy představuje teorie blahobytu její normativní stránku a snaží se hledat odpověď na otázku, jestli trhy fungují správně a vedou ke společenskému blahobytu. V myšlení ekonomů se častěji než pojem luxus vyskytuje slovo „blahobyt“, který spíše než individuální pocit či charakteristiku statku konotuje společenský cíl – a možnosti a způsoby jeho dosažení se stávají jedním z předmětů myšlení výše zmíněných škol.

Jednu z prvních teorií blahobytu podal Vilfredo Pareto, profesor politické ekonomie na univerzitě v Lausanne. Způsob, kterým přistupuje k přemýšlení o blahobytu, vychází z jeho teorie hodnoty. Pareto odmítl teorii mezní užitečnosti a tvrdil, že spotřebitel je při posuzování kombinací statků schopen přiřadit jim pouze ordinální čísla, tj. pořadí, v němž jsou podle uspokojení seřazeny. Namísto „mezní užitečnosti“ tedy prosazuje pojem „ofelimita“, vyjadřující „chtěnost“, nikoli užitečnost zboží. Přestože Pareto nevěří v možnost interpersonálního porovnávání individuálních blahobytů, nabízí řešení nazvané Paretovo optimum. Toto optimum definoval jako situaci, kdy nelze zvýšit uspokojení jakéhokoli jedince společnosti, aniž by došlo ke snížení uspokojení někoho jiného. Nicméně nemožnost interpersonálního porovnávání uspokojení znamená, že nelze určit jen jedno optimum, a to je tedy závislé na výchozím rozdělení bohatství. Na Paretovu teorii hodnoty navazuje John R. Hicks, který do teorie blahobytu přispívá formulováním podmínek založených na Paretově kritériu optimality, přičemž je vymezuje především ve smyslu optimální alokace zdrojů.

Artur C. Pigou, představitel cambridgeské školy, popisuje blahobyt odlišně, což je dáno především rozdílnými předpoklady. Pigou vycházel z úvah svého profesora Alfreda Marshalla o spotřebitelově a výrobcově přebytku. Ekonomický, resp. společenský, blahobyt z daného statku pak představuje součet výrobcova a spotřebitelova přebytku, čímž však předpokládá možnost interpersonálního porovnávání uspokojení. V jeho teorii je inovativní odlišení soukromých a společenských nákladů, stejně jako soukromého a společenského užitku. Pro podrobnější výklad odkazuji na knihu Dějiny ekonomických teorií od Milana Sojky.[12] Z výše popsaného vyplývá, že teorie blahobytu dokážou řešit otázky optimální alokace zdrojů v podmínkách daného rozděleného bohatství, ale už neříkají, jaké má toto rozdělení být.

Méně pozornosti ekonomická literatura věnuje pojmu „luxus“, neboť pro většinu autorů je tento pojem vázán více na jedince než na společnost. Rudolf Auspitz a Richard Lieben ale podávají v díle Untersuchungen ueber die Theorie des Preises (1889) vymezení luxusního zboží jako statků, u nichž růst ceny nezvýší celkovou sumu, která se za ně utratí, a naopak, pokud růst ceny zvýší celkovou tržbu za zboží, jedná se o nezbytný statek. Zajímavým příspěvkem k přemýšlení o luxusu je článek T. Besleyho, ve kterém se při užití funkcí kardinální užitečnosti snaží luxus kvantifikovat a dospět k jeho definici. Činí tak ve vztahu k nezbytnosti, přičemž předpokládá existenci určité meze, od které se zboží mění v luxusní nebo naopak v nezbytné.[13]

Text této podkapitoly vnímám jako přiblížení jednoho z možných přístupů k reflexi pojmů blahobyt a luxus. Ekonomové tyto pojmy chápou jako objektivně existující fenomény, jichž lze určitými způsoby a určitou cestou docílit. Metodologické nástroje užívané ekonomickou vědou potom předpokládají možnost tyto pojmy kvantifikovat. České ekonomické myšlení přistupuje k fenoménům luxusu a blahobytu odlišně, o čemž se podrobněji zmíním v poslední kapitole.

1.3. Pojmy „luxus“ a „blahobyt“ v myšlení společenských věd

Úvahy společenských věd o luxusu se ubírají zcela jiným směrem než úvahy ekonomické. Namísto zkoumání a chápání luxusu jako „objektivně“ existující skutečnosti se ptají po jeho vzniku, formování, charakteristikách či roli ve společnosti. Zatímco ekonomické teorie a přístupy jsou někdy ve svých výzkumech i závěrech omezeny výhradně na dobu, ve které vznikaly, kladou si společenské vědy otázku po vývoji luxusu, jeho transformaci v dějinách a antropologickém charakteru přepychu. Snaha pochopit středověké nebo renesanční vnímání luxusu pomocí současných ekonomických tezí se potýká s mnoha obtížemi. To však neznamená kritiku ekonomického přístupu, neboť si klade jiné cíle a vychází z odlišných perspektiv a mohl by stejně snadno kritizovat víru společenských věd, že historizací problému lze dospět k jeho poznání.

Je to však právě historický vývoj luxusu, který ukazuje na jeho proměnlivý charakter a brání tak, podle mého názoru, redukování do kvantifikovatelné podoby. Studium dějin luxusu nebo předmětů, které jsou za luxusní statky považovány, ukazuje na konstruktivistický charakter těchto pojmů.[14] V tomto smyslu si troufám luxus označit za kulturní konstrukt vytvořený těmi, kdo vlastní onu definiční moc, přičemž proměnlivost chápání je dána nejen časově, ale i geograficky a kulturně.

Dějiny luxusu načrtává v knize Věčný přepych filozof Gilles Lipovetsky.[15] Jeho cílem není empirická historie, ale „dějiny logiky přepychu“. Inspirován Braudelovým konceptem longue durée, pokouší se o panoramatický pohled na problematiku dějin luxusu, což s sebou nese všechny silné i slabé stránky tohoto přístupu. Zejména při pokusu o vymezení pojmu „luxus“ nám kniha moc nepomůže, neboť Lipovetsky s ním pracuje nejednoznačně a nepříliš reflektovaně. Ve velmi rozmáchlé perspektivě naznačuje několik mezníků důležitých pro dějiny luxusu.

Jeho počátky podle něj sahají do dob člověka žijícího v období před mladší dobou kamennou. Archaický přepych se nerodí z bohatství nebo technologického pokroku ve výrobě, ale je pro něj konstitutivní určitý způsob myšlení. Archaickou podobu marnotratnosti lze vysvětlit spíše náboženským pojetím než stavem výrobních sil.[16] Vystupuje tedy jako kulturní jev a teprve později se stává znakem materiální civilizace. Za jeden z hlavních zlomů autor považuje vznik státu a společnosti stratifikované do tříd. Právě přepych sloužil k manifestaci síly a nadřazenosti a kodex neproduktivních ostentativních výdajů je klíčový. To koresponduje např. s tezemi Norberta Eliase o aristokratických společnostech, v nichž přepych není něčím nadbytečným, ale naopak nezbytností reprezentace vyplývající ze společenského řádu.[17]

Po změnách v luxusu na konci středověku a v renesanci, které přinesou větší individualizaci a zesvětštění přepychu, analyzuje autor na příkladu haute couture trendy, jež do luxusu přineslo 19. století. Zatímco dřívější doby jsou charakterizovány vytvářením jedinečných kusů, vůdčí úlohou poptávky ze strany zákazníka a anonymním postavením „řemeslníka“, v 19. století se toto vše převrací. Právě haute couture zhotovuje modely nezávislé na konkrétní poptávce, a návrhář tak prosazuje klientele své názory. Část světa luxusu se začne pojit se jménem a individualitou, méně již s bohatostí materiálu. Přepych tvoří aura jména a luxus se současně stává „průmyslem“, byť nešlo o velké série.

Úvahám o luxusu se věnoval ve své knize spoluzakladatel Institutu mezinárodního práva Emile de Laveleye. Otázka, kterou si klade, zní: Je luxus užitečný? Třebaže jeho definice nejsou ani příliš přesné, ani příliš konzistentní, nahlíží na luxus jako na jakékoli drahé zboží, které je mimo dosah většiny. Sémantické analýze pojmu nevěnuje téměř žádnou pozornost, zato snaha o vymezení luxusu jako společenského fenoménu jej přivádí k široké škále definic od hodnotově neutrálních – „luxus je vše, co neodpovídá našim základním potřebám (primary needs) a co je kvůli množství práce tak drahé, že je v dosahu jen nemnoha lidí“[18] – až po definice obsahující odsouzení luxusu – „luxus sestává ze spotřeby toho, co stojí spoustu práce a úsilí, jen pro uspokojení našich falešných potřeb (spurious needs)“.[19] Při bližším pohledu lze velmi snadno ukázat limity protikladu „základní–falešný“ tím, že si všimneme statků a potřeb, které jsou drahé a nejsou považované za luxusní, stejně tak z opačné strany existují věci, jež nejsou považovány za luxusní a přesto mohou být nadbytečné.

V kontextu těchto úvah se autor ptá, zda je luxus ospravedlnitelný. V mnoha pasážích knihy jej odsuzuje jako škodlivý pro jedince a zhoubný pro společnost. Hlavním argumentem neospravedlnitelnosti je podle Emila de Laveleye názor, že luxus znamená utrácení a ztrácení sil, kapitálu, času a práce na tvorbu nadbytků, zatímco mnoho lidí žije v podmínkách, kdy jim chybí základní prostředky.

Jeho soudy a úvahy jsou velmi generalizující a nezohledňují individuální, společenské ani kulturní odlišnosti a samotná představa jednoho luxusu je dost neproblematizovaná. Oproti tomu francouzská tradice myšlení o luxusu od sporu o luxus do dvacátého století rozlišuje při přemýšlení o luxusu více stupňů (např. faste a luxe) a podobně i Henry Sidgwick diferencuje několik stupňů a tematizuje nové roviny.[20]

Pojem „luxus“ jako jakékoli utrácení, které není přímo či nepřímo produktivní, považuje za příliš široký a navrhuje rozlišování více kategorií výdajů. Do přechodu mezi luxusním zbožím (luxuries) a nezbytnostmi (necessaries) vkládá ještě comforts a decencies. Zkoumáním vztahů mezi těmito pojmy věří, že lze uchopit pojem „luxus“. Comforts jsou pro něj prostředky, kterými se člověk chrání proti nepříjemnostem, ale takovým, které se nedotýkají zdraví nebo pracovní výkonnosti. Pojem decencies je orientován na sociální hierarchii, veřejný prostor a jedincovu reputaci. Decencies používá v širokém smyslu jako vše za hranicí nezbytnosti, co používáme nebo čeho si dopřáváme proto, abychom se vyvarovali nikoli tělesného nepohodlí, ale špatné pověsti ve společnosti a nepříznivé reputace.

Sidgwick zdůrazňuje proměnlivost individuálního i společenského vnímání luxusu v důsledku odlišnosti pocitů, zvyků, výchovy a kultury. Hranice mezi comforts a luxuries je tudíž velmi proměnlivá a nejběžnější comforts mohou být v důsledku zvyku a kultury nahlíženy jako luxuries a naopak. Podobně jako je zvyky individuí proměnlivá hranice mezi comforts a luxuries, tak je zvyky a názory jednotlivých společenských vrstev proměnlivá hranice mezi luxuries a decencies.

Premisou pro etické posuzování je autorovi teze, že „co směřuje ke zvýšení všeobecného štěstí, je dobré, a ne špatné“.[21] Domnívá se však, že dlouhodobá nadbytečná spotřeba škodí zdraví a že luxus činí muže línými, změkčilými a neochotnými k práci. I zde se tedy objevuje moment přítomný již ve francouzském sporu o luxus, který jsem „pracovně“ nazval „paradox luxusu“. Ten spočívá v dvojakosti, že luxus činí muže línými, ale vyhlídka na luxus je vede k práci. Společnost, která by vyloučila luxus, bude tedy línější než společnost, která jej připustí. Společensky je proto žádoucí tolerance luxusu a etická otázka je namířena vůči jedinci, tzn. zda pro něj je luxus nepostradatelný.

Luxus vždy asociuje otázky nerovnoměrného rozdělení a i v tomto textu se objevuje kritika nákladného luxusu pro několik málo lidí a autor se staví za „malý přepych pro mnoho lidí“.[22] V důsledku toho vystupuje jako obhájce luxusu, přičemž důvodem je pozorování intelektuálního a estetického vývoje, který iniciován bohatými a lidmi žijícími v přepychu přináší postupně prospěch nejen jim, ale mnohým dalším lidem a stává se „trvalým vlastnictvím lidského rodu“.[23]

Nejméně zprostředkované informace o tom, co je v dané době považované za luxusní, přináší přepychové daně. Vymezení předmětů podléhajících přepychové dani však neprobíhá celospolečenským konsenzem, ale je vytvořeno shora a mnohem více než o společenském chápání luxusu je tak na místě mluvit o vymezení luxusu v očích politické, částečně intelektuální elity a lidí participujících na legislativní moci.

Přepychová daň byla spotřební daní ukládanou v dobách finančních krizí a zejména v době válek. Objevují se dvě kategorie zboží podléhajícího přepychové dani, a to jednak zboží, které patří do kategorie luxusního, a je tedy zdaněno v každém případě, a dále zboží, které patří do kategorie luxusního jen v případě, že jeho cena přesáhne určitou částku. Daň z luxusu je brána jako doplněk daně z příjmu a nejčastějším argumentem pro její zavedení bylo buď přesvědčení o škodlivosti samotného zboží (doutníky, tabák apod.) nebo to, že luxusní požitky absorbují produktivní síly, které by mohly být využity lépe. Není divu, že tato daň je tvrdě kritizována a objevuje se snaha ji obcházet. Argumentem odpůrců přepychové daně je skutečnost, že uvalení této daně v lecčems podkope utrácení, že zřízení kompetentních orgánů a samotný výběr bude velmi nákladný, a je kritizován i předpoklad, že se daň dotkne jen toho, jehož luxus je mírou a ukazatelem schopnosti snést další daňové zatížení. Rozbor anglické, francouzské a německé přepychové daně za první světové války Reginaldem Lennardem ukazuje na výrazné odlišnosti v jednotlivých zemích a odkazuje tak i k hlubším než geografickým odlišnostem.[24]

Přemýšlení jednotlivých autorů o fenoménu luxusu je formováno sociokulturním milieu, stejně jako obsahuje intencionální aspekty. Z tohoto pohledu je tedy obtížné hledat nějaké zastřešující či generalizující charakteristiky luxusu. V případě předkládaného textu (ne)dostupnost literatury a její výběr znamenají jen omezené a dílčí závěry, které tato kapitola může nabídnout.

 

2. Počátky českého ekonomického myšlení

„Chcete-li studovat vědeckou disciplínu pro její vnitřní přitažlivost, bez ohledu na její důsledky, nevybírejte si ekonomii. Studujte raději matematiku nebo život ptáků.“

J. Robinsonová, Jak rozumět ekonomické analýze

2.1. Dějiny ekonomického myšlení jako historický pramen

Zárodky ekonomického myšlení nacházíme u antických myslitelů i středověkých scholastiků, v obou případech jako pevnou a organickou součást jejich filozofie a životních názorů. Někteří autoři v tomto kontextu chápou vývoj dějin ekonomického myšlení jako postupný proces emancipace ekonomie od filozofie.

Ve vývoji ekonomického myšlení můžeme sledovat dvě paralelní linie. Tou první je vznik a střetávání ekonomických doktrín, které se objevují jako odraz doby, v níž vznikly, a současně doby, na niž navazují, a mohou pro nás být podnětným pramenem. Ekonomické myšlení se formuje na základě dobových problémů a diskrepancí a ekonomická díla jako intelektuální reflexe problémů nás mohou přivést k myšlení a diskurzu doby i jejích aktérů. Druhá linie se týká vzniku a vývoje metod (spor o empiricko-induktivní a analyticko-deduktivní metodu), matematické formulace zákonů a axiomat a formalizování ekonomické vědy obecně.

Myšleno s T. S. Kuhnem, dějiny vědy a stejně tak i dějiny ekonomického myšlení ukazují, že jejich vývoj neprobíhal kontinuálně, jako lineární evoluce, ale prochází i zvraty a „revolucemi“. V dějinách ekonomického myšlení nám za příklad může sloužit tzv. marginalistická revoluce, která po částečném rozrušení paradigmatu klasické ekonomie německou historickou školou (odmítnutí ideje přirozených zákonů a přirozeného řádu) ukončí aplikací teorie mezní užitečnosti éru klasické politické ekonomie a etabluje nové ekonomické myšlení. Je to doba, v níž se formuje rané české ekonomické myšlení a názory prvních českých národohospodářů.

2.2. České ekonomické myšlení a jeho předchůdci

„České“ ekonomické myšlení nejčastěji „přebíralo myšlenky světových ekonomických proudů. Originální příspěvky ke světovému ekonomickému vědění jsou však ojedinělé.“[25] Od druhé třetiny devatenáctého století až do jeho konce dochází v mnoha směrech k reakci na klasické ekonomické myšlení, kritizované pro svůj dogmatismus. Mezi nejznámější směry patří – chronologicky vzato – utopické názory ekonomů či intelektuálů z Francie a Anglie (Henri de Saint-Simon, Robert Owen, Pierre Joseph Proudhon ad.), soustava názorů Karla Marxe, dále ekonomický historismus, marginalismus, cambridgeská škola a lausannská škola. Není tedy těžké si představit, že pro české ekonomické myšlení bylo obtížné orientovat se v měnících se směrech, vstoupit do těchto proudů s určitým vlastním vkladem, a prosazovalo se tak spíše v přístupech ke konkrétním situacím v hospodářské praxi než v uceleném teoretickém pohledu a v teoretických stanoviscích.

Při vymezování českého ekonomického myšlení a jeho předchůdců do poloviny 19. století je nezbytné počínat si obezřetně, neboť specificky národní prvky se téměř neakcentují. Vedle českého etnika sdílí geografický prostor českých zemí také německý etnický element, který nelze přehlížet tím spíše, že německý jazyk byl jazykem elit.

V tomto kontextu před námi vyvstává otázka etapizace „českého“ ekonomického myšlení. Původní geografický aspekt adjektiva „český“ se mění v 80. letech zejména v souvislosti s rozdělením univerzity na českou a německou větev v aspekt jazykový. Za vlastní počátek českého ekonomického myšlení je tedy považováno ustavení katedry národního hospodářství na české větvi rozdělené pražské univerzity, na níž se přednášelo v českém jazyce. To umožňovalo novou profilaci významných osobností české ekonomické vědy a otevřelo nové perspektivy v českém národohospodářství. Většina autorů dějin ekonomického myšlení tedy rozumí zakladatelskou generací až generaci píšící a působící od 80. let devatenáctého století do počátku první světové války, což zhruba odpovídá profesnímu působení Albína Bráfa (1851–1912), předního ekonoma této periody. Do této doby hovoří o předchůdcích českého ekonomického myšlení.

První známky ekonomického myšlení v Čechách se objevují koncem 18. století. Vývoj politické ekonomie jako vědy je úzce spjat s vývojem konkrétní ekonomické situace v zemi. Zájem o praktické i teoretické ekonomické otázky se oživuje jak při zlepšujícím se hospodářství určité země, tak při krizových výkyvech. Taková situace v Čechách na konci 18. a počátku 19. století ještě nebyla a pro vědecké bádání chybělo institucionální zázemí.

První systematičtější popisné hospodářské dílo, které výrazněji ovlivnilo vzdělávání na našem teritoriu, zanechal Joseph von Sonnenfels a jeho žák Joseph Ignác Butschek. Sonnenfels od roku 1763 přednášel na vídeňské univerzitě a z jeho pedagogické a vědecké činnosti vzešla i učebnice Grundsätze der Polizei-, Handlungs- und Finanzwissenschaft (1765), která se stala po řadu let hlavním materiálem národního finančního hospodářství pro univerzitní učitele a posluchače v Praze a spíše než teoretickým zamyšlením byla popisem stávající praxe. Tuto učebnici používal i první český profesor národního hospodářství, Joseph Ignác Butschek. Přednášel na právnické fakultě v letech 1784 až 1804 a v jeho hlavních pracích si můžeme všimnout vlivu fyziokratických myšlenek. Obsahové těžiště jeho díla spočívá ve výkladu a popisu stávajícího hospodářství země.

Mezi předchůdce českého ekonomického myšlení se řadí i některé další osobnosti mimo univerzitu, například jihočeský aristokrat Georg Friedrich August Buquoy, který člení národohospodářskou vědu na část technickou, kam zahrnuje výrobní technologie, a část politickou, která je bližší dnešnímu pojetí ekonomické teorie. Z metodologického pohledu kritizuje kvantitativní nejasnost tehdejších teorií a vyzývá k užití matematiky. Ekonomické teze obsahující, byť ne primárně ekonomický spis Vom besten Staate (1831) filozofa a matematika Bernarda Bolzana vzbudil v intelektuálních kruzích mimořádnou pozornost. Navrhuje v něm dvě peněžní soustavy, jednak metalickou pro mezinárodní hospodářský styk a jednak papírovou pro vnitřní hospodářský život.

Prvním česky publikujícím vědeckým ekonomem byl František Ladislav Rieger, o němž se zmíním podrobněji níže. Postupem času se stále častěji objevují dílčí práce a praktické ekonomické postřehy například Františka Augustina Braunera, Františka Šimáčka či Františka Cyrila Kampelíka. Některých ekonomických problémů se v převážně politické rovině již od 40. let dotýkali rovněž čeští radikální demokraté. První komplexnější a relativně ucelený výklad národního hospodářství v českém jazyce podal František Ladislav Chleborad, jemuž bude více pozornosti věnováno dále.

Ekonomické myšlení této doby splývá s politickou situací české společnosti, která prostřednictvím národního obrození usiluje nejprve o jazykovou, později o národní emancipaci. Sílící národní sebevědomí s sebou nese prosazování českého státního práva proti habsburským centralizačním snahám a koncipování hospodářství jako hospodářství českého v národním slova smyslu. Spolu s tím se objevuje pertinentní snaha o vytváření podmínek pro rozmach českého průmyslu v duchu hesla „svůj k svému“.

2.2.1. František Ladislav Rieger

Během revolučního roku 1848 se spolu s Františkem Palackým a Karlem Havlíčkem ocitl v popředí české politiky. Byl členem pražského národního výboru, poslancem říšského sněmu a jako skvělý řečník vynikl při jednáních sněmu v Kroměříži. Po potlačení revoluce odjel z obavy před Bachovými represemi na „studijní“ cestu do západní Evropy. V letech 1849 až 1850 se věnoval v Paříži a v Londýně studiu předních francouzských a anglických ekonomů a po návratu do Čech se pokusil o získání docentury na pražské univerzitě. Jako habilitační práci předložil spis O statcích a pracích nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství (1850). Měl také připraven podrobný plán přednášek o politické ekonomii, ale z politických důvodů byla žádost o habilitaci zamítnuta. Problémy s publikací provázely i jeho další dílo Průmysl a postup výroby jeho, které – „nekonečností jistých pánův, jimž tento posouzení rukopisu mého svěřil, protáhla se ta věc na leta, ano, konečně musil jsem se i rukopisu dosti pracně domáhati“[26] – bylo vydáno až v roce 1860, devět let po napsání.

Po návratu do vlasti se Rieger věnoval právní činnosti a pod jeho vedením byla v 50. letech připravena první česká encyklopedie, Riegerův slovník naučný. Když se však po obnovení ústavního života v Rakousku na počátku 60. let naskytla příležitost vstupu do politiky, Rieger neváhal a začal se angažovat ve prospěch českých národních zájmů.

Z národních buditelů a politiků poloviny 19. století měl Rieger pravděpodobně nejrozsáhlejší národohospodářské vzdělání, neboť během cesty po západní Evropě měl možnost prostudovat v Čechách nedostupnou literaturu. V době 50. let, kdy se nemohl účastnit politického života, orientoval svůj zájem právě na národohospodářství, rozepsal práce O základech státního hospodářství a Statistika Rakouska, přeložil populární dílo francouzského autora J. Droza, jež vyšlo roku 1853 pod názvem Politické hospodářství čili zásady o statcích, poté sepsal dva články, jež jsou variantou knihy Průmysl a postup výroby jeho, která vznikla ještě za jeho pobytu ve Francii. Vír událostí po pádu Bachova režimu strhl Riegera natrvalo do proudu politiky, ale hospodářské problémy zůstávaly nadále předmětem jeho různých aktivit, zejména v Jednotě k povzbuzení průmyslu v Čechách, jejímž členem byl od r. 1844. Rovněž nadále sledoval a shromažďoval národohospodářskou literaturu, kterou poté zdědil jeho zeť, národohospodář Albín Bráf.

2.2.2. František Ladislav Chleborad

Po vystudování právnické fakulty působil jako vychovatel ve šlechtické rodině Desfours Walderode. Zájem o hospodářské otázky, zejména o postavení dělnictva, jej přivedl k úvahám, které vyústily v řadu organizátorských počinů. Angažoval se při zakládání dělnických spolků; například spolek Oul, kde působil jako předseda, fungoval jako spotřební družstvo pro dělníky. Stejně tak jeho dílem bylo i založení banky Slavie, jejímž posláním mělo být pojišťování dělníků pro stáří a nemoc. Avšak aktivity ve prospěch dělnického hnutí se neslučovaly s jeho postavením ve šlechtické rodině, na něž proto rezignoval.

Přestože jeho dílo nevynikalo myšlenkovou originálností a mělo převážně kompilační charakter, sehrálo velmi důležitou úlohu při tvorbě českého ekonomického pojmosloví a při popularizaci národohospodářské teorie v českém jazykovém prostředí. Slovy Františka Vencovského byl vlastencem, kterému šlo o hospodářské povznesení národa, hlavně dělnictva, a byl zároveň průkopníkem při uvádění ekonomických znalostí do širšího společenského povědomí. Lze říci, že na poli ekonomické osvěty byl národním buditelem, jako jiní byli buditeli na poli jazykovém a kulturním.“[27] Svými vlastními slovy to Chleborad vyjádřil v předmluvě k Soustavě národního hospodářství politického takto: „Věda, kteráž není národu v jazyku jeho podána, má pro něho cenu zlaté rudy v nedostižných země ložiskách uložené.“[28] Musel si hledat a tvořit české výrazy pro pojmy, které vysvětloval a interpretoval.

Vycházel z klasické politické ekonomie a jejích pokračovatelů (Ch. H. Carey), z myšlenek F. Lista a z německé historické školy. Zaměřil se především na sociální a na dělnickou otázku. Stavěl se velmi rezervovaně k liberalismu i abstraktně-deduktivnímu pojetí ekonomie a současně odmítal socialistické směry. Reformu společnosti spojoval s družstevnictvím, které považoval za způsob, jak harmonicky sladit soukromé vlastnictví a svobodu jednotlivce se společným zájmem celku. Chleborad si v určitém období získal sympatie českých dělníků, ale dostal se do sporu s nastupujícími sociálnědemokratickými myšlenkovými proudy, protože důsledně odmítal politické organizování dělnictva.

Chleborad vedle svého spisu Boj o majetek a hlavního díla Soustava národního hospodářství politického, jimž bude věnována pozornost v následující kapitole, napsal řadu publikací a drobných monografií na různá témata – Správa dělnictva českoslovanského, O důležitosti pojišťování pro případ smrti a úrazu, Proti kořalečnému moru a další. Z těchto děl zřetelně vysvítají Chleboradovy neskrývané sympatie k dělnickému družstevnictví a prodchnutí většiny děl myšlenkou o řešení dělnické otázky cestou združstevňování.

 

3. Luxus a blahobyt v myšlení českých národohospodářů

„Hlavně pak zabral jsem se do politického hospodářství, této vědy, kteráž se zdá povolána ustanoviti tvářnost budoucího společenstva a jejížto zákonové mají na příští rozhodnouti nad mocí států a blahem národů.“

F. L. Rieger, O statcích a pracích nehmotných

3.1. Reflexe pojmů ve slovnících

Dříve než přistoupím k vlastnímu rozboru děl prvních českých národohospodářů a způsobu, jakým o blahobytu a luxusu přemýšleli, zmíním se o společensky širším vnímání těchto pojmů. Za pramen mi budou sloužit dobové „encyklopedie“, respektive Riegerův a Ottův naučný slovník. Cílem těchto naučných slovníků bylo jednak popsat, ale současně i kodifikovat významy slov, a proto není od věci položit otázku, zda slovník spíše myšlení a pojmy normuje, nebo je naopak více odrazem jejich dobového chápání. O odlišných názorech na vztah pojmu a skutečnosti jsem se krátce zmínil již v úvodu a pro obecné promyšlení odkazuji k tam zmíněným autorům. Riegerův i Ottův naučný slovník patří mezi první česky psané slovníky svého druhu a z této perspektivy jim můžeme přisuzovat zvláštní význam. Mnoho pojmů bylo vymyšleno, méně již převzato, neboť např. Riegerův slovník inklinuje k téměř exkluzivně českému slovníku. Vymýšlení nových pojmenování tak tvořilo nedílnou součást vzniku slovníků. Riegerův naučný slovník je první, a proto se domnívám, že může mít silnější kodifikující funkci, jinak bych ale na vztah zavádění nových pojmů a dobové reality analogicky uplatnil teze o vztahu trestního práva a zločinů, tj. nový pojem / nový zákon(ík) spíše platnou dobovou praxi formalizuje než zhola nově konstituuje.

Ohledně výběru pojmů jsem se inspiroval těmi, které se objevují v souvislosti s luxusem a blahobytem v zahraniční literatuře, a doplnil jsem je o další, na něž tyto pojmy v samotném slovníku odkazovaly, až došlo k ukončení, případně zacyklení tohoto řetězu. Vzniklo tak sémantické pole kolem pojmů luxus a blahobyt. Komparace sémantického pole pojmů v českém prostředí a v zahraničí ukazuje, že se tato pole překrývají poměrně málo. Znamenají odlišné pojmové podmnožiny také odlišné chápání luxusu a blahobytu?

V českém prostředí 19. století nebyla otázka luxusu a blahobytu žhavým tématem intelektuálních ani celospolečenských diskusí, takže tyto pojmy a ani pojmy, kterými se v jiných diskusích o luxusu vymezují, nejsou příliš promýšlené. V Riegerově slovníku chybí slova „přebytek“ i „nadbytek“ – ten je ve slovníku zmíněn pouze v matematické souvislosti při výpočtu sférického nadbytku. Slovo „přepych“ autor hesla považuje za „zbytečnou nádheru“ a odkazuje v této souvislosti k pojmu „luxus“. Tomu jsou však přisouzeny pozitivnější vlastnosti, je označen za „vyšší blahožití“ a „ačkoliv l[uxus] v přílišnosti své záhubně působiti může, nicméně dává podnět k zvýšené činnosti průmyslové a rozšiřuje tak zámožnost v širších kruzích“.[29] Toto chápání jako by suplovalo chápání pojmu „blahobyt“ – který je nejčastěji vymezován v širších společenských dimenzích, jejž ale v Riegerově slovníku nenajdeme. Etymologicky nejbližší slovo je „blaho“, které „obsahuje v sobě souhrn všeho toho, co na nejvýš libého a lahodného, příjemného a rozkošného jest“[30] a slouží tak za základ blaženosti. Obecně je chápáno méně materiálně a více duchovně, je rozlišováno na osobní a všeobecné, přičemž obě jsou představena jako možný cíl a zásada jednání. Více chvály se však přiznává blahu všeobecnému, které v duchu věty „usiluj o blaho všeobecné a tím i o blaho své“[31] získává prospěch i pro aktéra. Můžeme se ptát, zda spíše „duchovní“ vymezení pojmu blaha je odrazem dobového vnímání, nebo zda spíše odpovídá názorům autora hesla, kterým byl farář Zikmund Václav. Překvapilo mě vymezení pojmu „bohatství“, u kterého jsem čekal širší společenskou dimenzi, ale ve slovníku je popsáno jako stav, při němž podíl jedince je vyšší než podíl, který by se mu dostal po paritním rozdělení bohatství mezi všechny obyvatele státu. Toto chápání je převážně individuální a domnívám se, že může nahrazovat  absenci slova „přebytek“.

Text Ottova slovníku u pojmů „luxus“ a „přepych“ je velmi stručný. Vymezuje je jen jako zbytečnou nádheru, nicméně novinkou je pojem „přepychová daň“, který se v Riegerově slovníku nevyskytuje a který definuje přepychové předměty jako předměty, „které neslouží nutné potřebě.“[32] Stejně tak pojem „blahobyt“ je v Ottově slovníku nový a míra diferencovanosti a konkrétního vymezení pojmu je ojedinělá. Obecně se jím vyjadřuje „určitý, a to příznivý poměr mezi potřebami a prostředky k jejich ukojení“.[33] V širším smyslu jsou do blahobytu zahrnuty veškeré stupně tohoto poměru, v užším smyslu je blahobyt jeden ze stupňů tohoto poměru, který se pohybuje po ose dostatek – blahobyt – bohatství – přebytečné bohatství. Blahobyt je stav, při kterém kromě zajištění fyzicky a společensky nutných potřeb zbývají ještě prostředky k „ukojení potřeb směřujících k dokonalejšímu rozvoji (potřeb kulturních) a požitku.“[34] Kde tyto podmínky splněny nejsou, hovoří slovník jen o „dostatku“ a pojmy „standard of life“ a „existenční minimum“ tuto diferencovanou představu dokreslují. Utrácení za kulturní potřeby a požitky není považováno za přepych. V rámci Ottova slovníku jsou investice do přepychu znakem až „vyššího“ stupně blahobytu, tj. bohatství, „kde jednotlivec může volného důchodu užívati k ukojeni potřeb přepychových nebo k značné kapitalisaci.“[35] Toto představuje objektivní rovinu vymezení blahobytu, který má ale i rovinu subjektivní – „jež způsobem býti může u jednotlivce měrou potřeb skrovnou naproti potřebám u lidi téhož společenského postaveni“[36] – v odlišné míře potřeb jedinců i v rámci stejné společenské vrstvy 

Takto pohlíží i na blahobyt národní, u kterého zdůrazňuje nejen průměrný poměr potřeb a prostředků – který by mohl vyjít příznivě i v případě, že by vedle vrstvy žijící ve velkém přepychu stála početná vrstva mající jen „dostatek“ nebo i méně –, ale především rozdělení důchodů, „při kterém co největší počet obyvatelstva má důchody vyhovující výše vytčené podmínce b[lahobyt]-u jednotlivcova.“[37] Na národní blahobyt mají tedy vliv nejen činnost a práce obyvatelstva, ale také hospodářská politika daného státu.

3.2. Analýza pojmů ve spisech českých národohospodářů

3.2.1. Díla F. L. Riegera

Pohledy na Františka Ladislava Riegera jakožto na národohospodáře se značně různí. Zajisté mu nelze upřít roli zakladatele české národohospodářské literatury a tvůrce českého ekonomického názvosloví. V otázce originality a původnosti jeho díla však taková shoda nepanuje. Zatímco ekonomové J. Gruber a C. Horáček nepovažují Riegerovy národohospodářské studie za kompilace ze zahraničních autorů, ale za „zralé“ analýzy a vědecké polemiky se Smithem a Engelsem, například Milan Sojka Riegerovu originalitu relativizuje, stejně jako jeho zájem o ekonomii, když píše, že „se Rieger věnuje ekonomii spíše okrajově, a to na pomezí právních a aplikovaných hospodářských věd“.[38]

Mým záměrem je zkoumání reflexe pojmů „luxus“ a „blahobyt“ v dílech O statcích i pracích nehmotných a Průmysl a postup výroby jeho. První zajímavostí je, že zatímco pojem „blahobyt“ je používán poměrně často a v širokém smyslu slova, pojem „luxus“ se v jeho díle vyskytne jen dvakrát. Na otázku, zda je tato disproporce dána tradicí ekonomického myšlení a ekonomickým myšlením své doby, které reflektují výhradně pojem „blahobyt“, intencionalitou autora, či něčím jiným, nejsem schopen odpovědět. Co se týče publicity, lze předpokládat, že Rieger tímto dílem usiloval o oslovení širší společnosti, nejen odborníků. Patrné je to zejména z argumentačních strategií. Příklady, z nichž mnohé jsou příklady à la these, jsou poměrně jednoduché, asi všeobecně známé, a mají vedle funkce ilustrativní i funkci didaktickou, snaží se tajně „mentorovat“. Společnost, které dílo adresuje, je společnost zaujatá růstem, pokrokem a optimismem.

Dílo O statcích i pracích nehmotných je pojednáním o výrobě a práci „výrobné“ a „nevýrobné“ (kterou velmi obhajuje). Pojem „blahobyt“ je chápán jako „žádoucí souhlas mezi potřebami a žádostmi lidskými a prostředky k jejich zadostiučinění“[39] a jeho dosažení je podle Riegera možné jen „souměrným a současným postupem všech prací užitečných a rozmnožením jich výtvorů“.[40] Blahobyt je tedy vnímán v širokém společenském smyslu a jedním z prostředků jeho dosažení je výroba. Tu Rieger nechápe jako tvoření hmoty, ale její „zužitnění“ prací lidskou, přičemž cílem výroby mají být věci, které by „mohly sloužiti potřebám a žádostem našim“.[41] Právě „potřeba“ a „žádost“ jsou měřítky – nebo Riegerovými slovy „soudci“ – užitečnosti. Ta je pak vedle omezeného počtu základem ceny (cennosti) předmětu. V díle se několikrát objevují slova „dostatek“ a „chudoba“, která Rieger nechápe jako protiklad bohatství a blahobytu, ale jako určitý stupeň, z nějž se bohatství a blahobyt mohou vyvinout, což je ve srovnání se zahraniční literaturou jedinečné.

Otázku potřeby reflektuje při obraně nevýrobních prací slovy „velikáliž je naše potřeba? Chléb a voda pro potravu, čtvero holých zdí pro ochranu proti zlobě povětří, vlněný rubáš, aneb jen kůže nějaké k přikrytí těla, to stačí pro nutnou potřebu.“[42] To je však použito převážně jako argument proti kritikům „nevýrobných“ prací a rozhodně neznamená návrh na přiblížení se výše zmíněné citaci. Naopak, „nevýrobné“ práce podle něj obdařují člověka novými možnostmi k požívání a výroba a průmysl mají tvorbou statků splňovat tuto novou poptávku, vést k většímu pohodlí a možnosti materiálního zadostiučinění.

„[…] hojnost výroby jest hlavním základem všeho bohatství a blahobytu lidstva.“[43] Hmotné statky tak jsou základem pro dosažení potřeb a žádostí člověka. Podle Riegera zde funguje přímá úměra, že „čím více statků lid má, tím lépe se mu tělesně vede.“[44] Materiální blahobyt a uspokojení jsou podmínkami pro svobodu duše, kterou velmi vyzdvihuje. K jejich zajištění může přispět především průmysl a „rovné“ rozdělení statků, jež považuje za předpoklady všeobecného blahobytu. Společenský blahobyt je v jeho očích velmi pozitivní a úsilíhodný čin, zatímco na blahobyt římských patricijů, který požívali díky práci nesvobodné vrstvy a otroků, pohlíží s pohrdáním a odsuzuje jej. Příčinou „demokratizace“ a nivelizace blahobytu byla technologická změna a rozvoj průmyslu, o čemž Rieger píše: „Nedokonalost průmyslu a výroby bytnost otroctví takořka nevyhnutelnou činila.“[45] Ze slov, že „s osvětou, průmyslem a jeho výrobou kráčeli[y] též svoboda a blahobyt lidu“,[46] je patrná optimistická perspektiva a idea pokroku, která je artikulována „zlepšováním“ hmotné kultury. Indikátorem růstu blahobytu je tedy větší dostupnost výrobků – jako příklad uvádí, že co měl ve středověku jen král, je v tehdejší společnosti běžné – a celospolečensky vyšší životní standard. Dobové poměry však nechce přechválit, a kritizuje proto disproporci rozdělení statků mezi stavy, přestože tato nerovnost, jak říká, je „menší, než byla kdy předtím, a […] zámožnost a blahobyt sestupuje den ode dne k nižším třídám společenstva“.[47] Jako možnost zlepšení či urychlení vývoje nabízí asociace a spolky jako instance, které mohou stát proti případnému „tyranství kapitálu“.

Rieger načrtává, byť poměrně jednostranně, historický vývoj blahobytu. Od starověku, kde byl blahobyt vybrané společnosti zajišťován otroctvím a nesvobodou pracující vrstvy, přes středověk, kdy se podle autora zejména díky křesťanství, které zruší otroctví a nahradí je láskou k bližnímu, podaří zlepšit postavení pracujících a „nastartovat“ principy všeobecného blahobytu, byť malá schopnost výroby brání jeho dosažení. Čím více se výklad blíží své době, tím více vzrůstá jeho optimismus, takže „po uvážení všech výsledků novověkého průmyslu neváháme teda uznati sesílení výrobnosti lidské za nejmocnější podporu blahobytu a svobody velké většiny lidu, zvláště pak lidu pracujícího“.[48] Na cestě od dostatku k blahobytu má rozhodující roli obchod a průmysl, jehož růst „poskytuje vždy většímu množství lidí možnost hledati větší blahobyt, sprošťovati se více a více prací těžkých, pracích tělesných, a oddati se ušlechtilejším pracím věd a umění.“[49]

Blahobyt však není spojován jen s hmotnými statky, ale také se vzdělaností. Je to právě ona, která přináší nové vynálezy a současně otvírá lidem nové obzory. Učí citu pro krásu a umění, „zlahodnění“ citů, v důsledku čehož se objevují nové kulturní fenomény a nové formy sociability, jež, nahlíženy tehdejší představou o pokroku, jsou v „procesu civilizace“ posunem vpřed. Vzdělanost současně nabízí nové možnosti a potřeby, což má za následek, že „ačkoli má [dělník] více, předce [je] často méně spokojen, než býval prve, pokud měl méně, ale také méně žádal“.[50] Na příkladu kulturně a geograficky odlišných prostředí ukazuje odlišné konstituování potřeb, takže např. anglický dělník si v jídle i bydlení nárokuje takový standard, jakému se ve střední i západní Evropě netěší ani mistrové. Tento pohled odpovídá jednomu z názorů v la querelle du luxe, že luxus a dostatek jsou určovány potřebami, ne předměty.

Zatímco růst průmyslu a odtud i blahobytu je chválen pro zvyšování materiální kvality života, méně jednoznačná je otázka mravní – „výsledkové našeho pozorování jsou vcelku příznivější co do stránek týkajících se tělesných potřeb lidu nežli vzhledem na mravní stránku jeho života.“[51] Diskutuje se zejména otázka průmyslu, který na jedné straně přináší určitou disciplinaci a direktivní pokusy o zlepšení života dělníků (zákazy pijáctví apod.), ale na druhé straně smíchání pohlaví a věků v jedné dílně a uvolnění rodinného života jsou vnímány jako mravní pokles. Co platí o průmyslu jako klíčovém faktoru blahobytu, už neplatí o blahobytu samém, neboť ten umožňuje „civilizaci mravů“, vzdělanost, zálibu v duchovních věcech, a je tudíž popisován – vyjma přehnaného blahobytu jedinců na úkor většiny – vždy v příznivém světle.

3.2.2. Díla F. L. Chleborada

Podobně jako u F. L. Riegera se i v Chleboradově případě setkává jeho dílo s dvojím pohledem, který je dán časovou odlišností. Sám v předmluvě svého nejvýznamnějšího díla píše: „Podávám v knize této soustavu naskrze původní, tedy nižádnou z kompilací tisíceropoznámkových, vzrůstajících v sousedstvu našem jako houby po dešti.“[52] Autoři dějin ekonomického myšlení Milan Sojka a Robert Holman však zdůrazňují kompilační charakter díla. Častými odkazy na různé autory a školy sice Chleborad přiznává určité cizí vlivy, ale nepřebírá je nereflektovaně a právě kritický přístup k tehdy převládajícím názorům klasiků i socialistů a snaha opírat se o vlastní kritéria analýzy a o vlastní zobecňování hospodářských procesů“[53] tezi o pouhé kompilativní rovině díla podkopává.

Hlavním dílem nejen v rámci Chleboradovy vědecké činnosti, ale i v rámci českého ekonomického myšlení své doby byla Soustava národního hospodářství politického. Jednalo se o první komplexnější výklad ekonomického systému v českém jazyce. Těžiště díla je ve výkladu lidské práce, způsobu výroby, obchodu a fungování peněz a nemělo by nás překvapit, že kombinuje pohledy biologické, sociologické, politické a filozofické s čistě hospodářskými, což byla běžná praxe tehdejších ekonomů. Kniha je rozdělena do dvou základních částí. První má instruktivní, až didaktický charakter a Chleborad v ní podává „nástin dějepisný“ hospodářského vývoje od starověku po svou současnost. Nezůstává však jen u podrobného přehledu názorů jednotlivých hospodářských škol, ale současně je komentuje a kriticky promýšlí. Kategoricky odmítá jak manchesterskou školu, prosazující volné působení trhu, tak i jakýkoliv socialismus: „[…] varuji třídu nezámožnou, zvláště pak dělnictvo, před bezcestím nejenom socialismu a komunismu, nýbrž i falešného liberalismu a klamného kosmopolitismu.“[54]

V druhé části knihy proto přichází s návrhem vlastní hospodářské soustavy, v níž soukromé vlastnictví a svoboda jednotlivců jsou harmonicky spojeny se společným zájmem celku. Je to soustava, v níž je nejdůležitější silou „lidský duch“, ne přirozené hospodářské zákony a v níž nelze „zákony hospodářské odloučiti naskrze od zákonů morálních“.[55] Soustava je prodchnuta Chleboradovým entuziasmem, zanícením pro řešení dělnické otázky výrobním, obchodním i kapitálovým združstevňováním v duchu názoru, že „teprve společná snaha, společná práce, společná podpora k uskutečnění zájmů, byť i jedinečných, poskytuje lidstvu možnosť, aby dospělo k žádoucímu blahobytu“.[56] Za své předchůdce považoval amerického ekonoma Ch. H. Careye a německého ekonoma F. Lista, jejichž myšlenkami se prý inspiroval, ale autorství navrhované hospodářské soustavy přičítá výlučně sobě. Vyústěním této představy, respektive požadavku, je reforma hospodářského a politického systému. Tyto názory zasadil do tehdejších českých poměrů tak, že zápas národa o větší svobodu v habsburské monarchii musí být podle něj více hospodářský než politický. Tato tendence je patrná v pasážích, kde odborné teoretické úvahy ustupují Chleboradovu sociálnímu a mravnímu cítění pro hospodářský pokrok českého národa. Čeští ekonomové byli součástí národní elity podílející se na budování státu i národa, a proto nacionalizující prvky v jejich dílech nejsou ojedinělé.

Podobně jako i u jiných ekonomů má u Chleborada pojem „blahobyt“ souvislost s interpretováním hodnoty. Tu chápe jako užitek dosažený s přihlédnutím k „nákladu“. Odmítá názory, které zdůrazňují jen užitek nebo jen „náklad“, a rozlišuje hodnotu z hlediska užitku pro jednotlivce a hodnotu, kterou si lidé „ustanovili“ a podle které porovnávají všechny ostatní. Nejčastějším „nákladem“ je práce a způsobilost k práci označuje termínem „nákladnosť“. Hospodářství v této souvislosti definuje jako „činnost směřující k docílení blahobytu hmotného pěstováním nákladnosti“,[57] takže práce, která je vynaložena na „tvoření hodnot“, má důležitý podíl na lidském blahobytu. Hned v úvodu promýšlí odlišnosti mezi pojmy „blahobyt“ a „blaho“. „Souhrn všeho, co komu je libo, příjemno a rozkošno, jest jeho blahem a stav libosti, přijemnosti a rozkoše blahobytem […]“[58] Blahobyt se tedy zakládá na uspokojení materiálním i uspokojení vůle, která nebaží jen po hmotných statcích, ale chce i „ideální a nadsmyslné statky“. Proto odlišuje blahobyt „hmotný“ a „nehmotný“, třebaže zdůrazňuje, že mezi nimi nelze vést všeobecně jasnou hranici, resp. tato hranice je individuální. Touhu po blahobytu považuje za antropologicky invariantní a jejímu splnění má pomoci právě hospodářská věda politická, tj. […] soustavná vědomosť zákonů, dle kterých hospodařiti máme, chceme-li dojíti hmotného blahobytu“.[59]

Za cenné svědectví o předpokladech a vlastnostech blahobytu v očích F. L. Chleborada považuji kapitolu „Nástin dějepisný“, ve které popisuje vývoj politického hospodářství od starověku do své současnosti. Na základě věty „z toho vidíme, jak daleko byl blahobytu skutečného starý věk“[60] usuzuji, že kritizované praktiky a pořádky nám mohou sloužit jako antitetický obraz hodnot a podmínek blahobytu. Ve starověku je terčem Chleboradova odsudku „všemoc státu“ a omezení individuality člověka, který tak získává smysl pouze ve státním celku. Hospodářskému rozvoji podle něj nepřispívají ani filozofické náhledy považující hmotné statky za lhostejné a množství předsudků – rozdělení společnosti na kasty, že práce je jen pro otroky, zatímco svobodní muži se mají věnovat občanským záležitostem, apod. Až pousmání budící jsou další příčiny bránící rozvoji blahobytu – nedostatečná výměna informací, konkrétně chybějící knihtisk a technologická nedokonalost, konkrétně absence železnice, parolodí, telegrafu, pojišťoven atd. Otázce legitimity těchto argumentů se asi není třeba věnovat. Překážky hospodářského vývoje a blahobytu ve středověku vidí zejména ve feudalismu, nevolnictví, systému privilegií a cechů, kvůli nimž se výroba potýká s nedostatečností. Kritika středověkého školství za neposkytování národního vzdělání připomíná kritiku starověkého hospodářství za neexistenci parolodě. Právě „rozdrobenost národů, neporozuměvších nutnosti pevné jednoty národní a ústřední moci státní“[61] neumožňuje ve středověku všeobecný blahobyt, k čemuž v případě Slovanů Chleborad připojuje povzdech, že „kdyby byli porozuměli záhy zákonu přirozenému sjednocenosti národní, mohli by nyní závoditi s velmocemi světa na stavbě blahobytu svého a nemuseli by vynakládati nejlepší síly své na boj za bytí a nebytí“.[62] Novověku vyčítá obnovení mimoevropského otroctví, „filutářství bankovní“, z čistě ekonomických, ne humanistických pozic kritizuje Británii za koloniální politiku a vměšování vlád do náboženských otázek – „kdyby byly vlády ponechaly náboženství svědomí jednoho každého, byl by blahobyt národů zajisté na vyšším stupni. Zvláště nám Čechům by bylo nyní lépe, aniž bychom s hrůzou pohlížeti museli na minulá staletí!“[63] Vedle toho se však objevuje stále více změn – nové vynálezy, rušení feudálních řádů po Velké francouzské revoluci, zakládání celních jednot apod. – majících pozitivní vliv na „blahobyt národní“. Tak pohlíží i na říjnový diplom Františka Josefa I., který odstraňuje „jednu z největších překážek vyvíjení blahobytu národního, totiž obmezení samosprávy národův“.[64] Historie má pro politické hospodářství význam studiem úpadku a růstu bohatství států, čímž „podává cizí zkušenost o prospěšnosti zásad hospodářských jedinců a národů“.[65]

Pojem „soustava“ v tehdejší literatuře znamená nejen formální strukturu díla, ale také systém vystavený kolem „základní“, lehce provokativně můžeme doplnit zvolené, pravdy. Pokud dojde k popření nebo vyvrácení „základní pravdy“, soustava je, řečeno s K. Popperem, falzifikována v největším možném rozsahu, což znamená ztrátu její platnosti. Pro Chleborada je onou „základní pravdou“ tvrzení, že „svoboda jest základem blahobytu“,[66] přičemž „svoboda jest matkou jedinečnosti; jedinečnost zdrojem obchodu […]; obchod otcem blahobytu; blahobyt semenem svobody“.[67] Tyto teze jsou základní osou, po níž se Chleboradovo uvažování o blahobytu pohybuje. Právě zdůrazňování „jedinečnosti“ jej vede k tomu, že blahobyt nechápe jako stav dosažitelný všemi jedinci i národy podle univerzálního „receptu“, ale akcentuje odlišný společensko-historický vývoj, který má při dosahování blahobytu klíčovou roli. Neméně důležitou podmínkou je i vzdělanost, která jednak umožňuje a podporuje svobodu a jednak slouží jako „všemocná pěstitelka nejdůležitější síly výrobné: ducha lidského“,[68] v němž spatřuje základ blahobytu. Blahobyt má tedy vedle materiální dimenze i rozměr duchovní, mravní a křesťanský: „blahobyt společenský […] zakládá se jedině na pravidlu křesťanském ‚miluj bližního jako sebe samého‘ a zákony hospodářství společenského v nižádném nejsou odporu se zákony všehomíra […]“[69]

Blahobyt bývá spojován s pojmem potřeba a nejinak je tomu u Chleborada, který dokonce potřeby klasifikuje podle šesti kritérií – základní povahy, stupně naléhavosti, stupně vzdělanosti, rozsáhlosti potřeb, frekvence potřeb a doby uspokojení. Na základě historických příkladů ukazuje velkou šíři pojmu „potřeba“, který tím sklouzává k neurčitosti a „jest to pojem k základce soustavy naprosto se nehodící“.[70] Potřeby jsou rozděleny na „subjektivní“, k nimž patří soubor potřeb, na nichž je závislý jedincův blahobyt, a „objektivní“, které znamenají soubor statků k uspokojení subjektivních potřeb. To je naprosto netradiční a jedinečné vymezení pojmu „potřeba“ a připomínka k vágnosti pojmu má svůj smysl.

Velmi důležitou roli má v Chleboradově chápání blahobytu příroda, jejíž vliv na blahobyt zeslabuje od pravěku do autorovy současnosti. „Kdyby závisel pokrok hospodářský toliko na působení nabídky a poptávky, byl by se již hospodář pravěký těšil blahobytu dokonalému […] stála v prahospodářství mezi nimi příroda vzpouzící se, vzdorující a překážky nahrnující.“[71] Dějinný vývoj mu slouží jako ukazatel růstu blahobytu, který je možný jen díky překonávání a využívání přírody (zemědělství, těžba nerostů). V tom člověku pomáhají stroje a technický vývoj, který by nebyl možný bez „vzdělanosti“ a věd, což potvrzuje jejich význam jako podmínek blahobytu. Stejně jako pokrokem hospodářství slábne odpor přírody, tak jím též roste blahobyt všech tříd, přičemž „[…] nikoli ruka, alebrž duch lidský jest příčinou pokroku lidského vůbec a hospodářství zvláště.“[72]

Klíčovou podmínkou blahobytu je svoboda, stejně jako mírou blahobytu je „nevýrobná spotřeba“. Nehovoří se však o svobodě v politickém smyslu nebo o svobodě jako o duševním vlastnictví, ale je jí míněna určitá možnost volnosti, možnost nestarat se jen o obživu a věnovat se „kultivaci ducha“, skutečnost, kterou bychom dnes asi nazvali „volným časem“. Neboť „pokud člověk vynakládati musí veškeré síly své na boj o sebezachování, pokud jest v pravém smyslu slova otrokem práce, pokud mu nezbývá prázdně potřebné k obírání se duchem: potud jest dalek pokroku duševního, vzdělanosti a blahobytu.“[73] Analogicky lze tuto tezi uplatnit na spotřebu, protože pokud musí být každá spotřeba doprovázena výrobou, pak se z člověka stává otrok výroby a nemůže spotřebovávat, aniž by vyráběl. V tomto smyslu můžeme chápat větu „[…] blahobyt nezakládá se toliko na hojnosti výrobků“.[74] Blahobyt si tedy nelze zajistit jen neustálou výrobou, a proto je mírou blahobytu „nevýrobná spotřeba“.

Velmi důležitým aspektem blahobytu je apel na pospolitost. „Pospolitost byla založena, aby členové její snadněji dosáhli účele svého. Tím účelem jest blahobyt.“[75] Nicméně ne všem „pospolitostem“ se daří dosahovat blahobytu, takže samotný vznik společnosti není rozhodující a do hry vstupují již zmiňované předpoklady blahobytu, jednak svoboda, kterou musí „pospolitost“ všem svým členům zaručit, a jednak dělba práce, která umožňuje specializaci a vyšší efektivitu. […] úplným věnováním jedněch jediné toliko části úlohy společné přibližují se všichni ku konečnému cíli pospolitosti, kteréhož by obmezeni jeden každý sám na sebe nemohli dodělati a kterýmž jest všeobecný blahobyt.[76]

Za povšimnutí stojí představa, podle které jednotlivé vrstvy společnosti odpovídají určitému stupni na škále nedostatek–nadbytek, například „středním stavem“ nazývá třídy účastné na blahobytu. Ty tak představují ideál, kterého by se ostatní měli třeba i s pomocí státu snažit dosáhnout. Kvůli tomu silně kritizuje A. Smitha, který „ač společenskou svobodu nade všechno na zřeteli měl, přece nepochopil, že stát jednotlivce osobního blahobytu se domáhajícího k cíli tomu podporovati má“.[77] Nedostatek a chudoba mají podle Chleborada za následek nákazu mravů, která se netýká jen jedince, ale celé společnosti a „blahobytu národního“. Cílem je tedy určitá nivelizace jednotlivých vrstev s pomocí „budoucích řádů hospodářských, v rámci spisu mého ovšem jen povrchně nakreslených, a opatření správních na ochranu, vývoj a stálý pokrok jejich podnikaných, bude zmáhati se střední stav počtem, silou i svobodou. Nebude Croesů; nebude proletářů. Blahobyt bude všeobecný; svoboda společným statkem všech.“[78]

 

Závěr

V dílech prvních českých národohospodářů je pojem „blahobyt“ používán poměrně často, zatímco pojem „luxus“ téměř vůbec. Tato disproporce jako by odpovídala disproporci ve slovnících. Povážíme-li, že pojem „blahobyt“ má převážně společenské konotace, zatímco „luxus“ je vnímán více individuálně, nelze se divit, že v rodící se národní společnosti, která byla zaujata myšlenkou „pospolitosti“, kolektivního prožívání a společné identity, je mu dána přednost, je více reflektován a především je více chtěný než luxus. Přestože díla byla sepsána v odlišné době, nedomnívám se, že by se v nich vyskytovaly diametrálně odlišné názory. Chleboradova díla jsou spíše evolucí než revolucí v chápání blahobytu, podrobněji blahobyt analyzují a přinášejí nové pojmy, které leccos dokážou lépe objasnit, někdy však artikulují nereflektované teze v Riegerově přístupu. Knihy, resp. autoři, se místy liší v předpokladech a podmínkách blahobytu, případně v jejich závažnosti, ale mají podobná východiska – blahobyt možný jen spojením sil –, podobné cíle – demokratizace a nivelizace blahobytu – a podobné závěry – blahobyt se zvyšuje.

Fenomény spjaté s dějinami luxusu nepatří mezi hlavní témata a badatelské zaměření historické vědy, ale jsou spíše jejich občasným doplňkem (např. otázka reprezentace v aristokratické společnosti apod.). Gilles Lipovetsky, který zachycuje dějiny luxusu, tak činí ve velmi široké časové perspektivě. Díky makrohistorickému přístupu se nemůže vyhnout generalizacím, které snaha o konceptualizaci problému nese, a třebaže nemá příliš velký smysl jednotlivými sondami koncepty bourat, je možno je jimi zpřesňovat.

 

Bibliografie

Prameny:

V případě ekonomické literatury jsem pracoval s digitalizovanou podobou pramenů, která je přístupná na internetových stránkách www.econlib.cz/zlatyfond.

CHLEBORAD, František Ladislav. 1884. Boj o majetek, Brno : tiskem a nákladem benediktinů rajhradských.

CHLEBORAD, František Ladislav. 1869. Soustava národního hospodářství politického, Praha : nákladem vlastním.

RIEGER, František Ladislav. 1850. O statcích nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství, Praha : nákladem knihkupectví Fr. Řivnáče.

RIEGER, František Ladislav. 1860. Průmysl a postup výroby jeho v působení svém ke blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího, Litomyšl : tiskem a nákladem Antonína Augusty.

RIEGER, František Ladislav. Slovník naučný. 1885–90. V Praze : nákladem knihkupectví I. L. Kobera.

Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, [Praha] : Paseka ; [Polička] : Argo, 1996–, fotoreprint původního vydání.

Literatura:

BESLEY, Timothy. 1989. A Definition of Luxury and Necessity. In The Economic Journal. Vol. 99, No. 397, pp. 844–849.

CASSIRER, Ernst. 1996. Filosofie symbolických forem. 1, Jazyk. Praha: OIKOYMENH. 1. vyd. ISBN 80-86005-10-0.

COT, Annie L., La querelle du luxe et la constitution de l´économie politique en France au XVIII siècle, rukopis.

COURCELLE-SENEUIL, Jean-Gustave. 1862. Études sur la science sociale. Paris: A. Lacroix.

ELIAS, Norbert. 1983. The court society. Oxford: Blackwell. 1. vyd. ISBN 0-631-19670-6.

FOUCAULT, Michel. 2002. Archeologie vědění. V Praze: Hermann & synové. 1. vyd. ISBN 80-239-0124-9.

FRANK, Manfred. 2000. Co je neostrukturalismus? Praha: SOFIS: Pastelka. 1. vyd. ISBN 80-902785-1-5.

HOLMAN, Robert. 2001. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck. 2. vyd. ISBN 80-7179-631-X.

KUHN, Thomas S. 1997. Struktura vědeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH. 1. vyd. ISBN 80-86005-54-2.

DE LAVELEYE, Emile. 1890. Luxury. London: Swan Sonnenschein & Co.

LENNARD, Reginald. 1918. The Taxation of Luxury. The Economic Journal. Vol. 28, No. 111, pp. 287–299.

LIPOVETSKY, Gilles. 2005. Věčný přepych. Praha: Prostor. 1. vyd. ISBN 80-7260-144-X.

MAUSS, Marcel. 1999. Esej o daru. Praha: Sociologické nakladatelství. 1. vyd. ISBN 80-85850-77-X.

PATTEN, Simon N. 1891. Recenze in Political Science Quarterly, Vol. 6, No. 3, pp. 577–579.

SCHERVISH, Paul G. (ed.). 1994. Wealth in western thought: the case for and against riches. Westport: Praeger. 1. vyd., ISBN 0-275-94677-0.

SIDGWICK, Henry. 1894. Luxury. In International Journal of Ethics. Vol. 5, No. 1, pp. 1–16.

SOJKA, Milan a kol. 2000. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Karolinum. 1. vyd. ISBN 80-7184-991-X.

SOJKA, Milan. 2002. Kdo byl kdo – světoví a čeští ekonomové. Praha: Libri. 1. vyd. ISBN 80-7277-055-1.

VENCOVSKÝ František. 1997. Dějiny českého ekonomického myšlení: do roku 1948. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity. 1. vyd. ISBN 80-210-1624-8.


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] E. Cassirer, Filosofie symbolických forem,1. Jazyk, Praha 1996.

[2] R. Koselleck, The Practice of Conceptual History: Timing, History, Spacing Concepts. (Cultural Memory in the Present), Stanford 2002.

[3] M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2002.

[4] M. Frank, Co je neostrukturalismus?, Praha 2000, s. 167.

[5] G. Lipovetsky, Věčný přepych, Praha 2005, s. 7.

[6] J.-G. Courcelle-Seneuil, Études sur la science sociale, 1862, s. 26.

[7] Simon N. Patten, in: Political Science Quarterly, 6/ 3/1891, s. 579.

[8] G. Lipovetsky, c. d. , s. 17.

[9] Citováno podle Annie L. Cot, La querelle du luxe et la constitution de l´économie politique en France au XVIII siècle, rkp. s. 12.

[10] Tamtéž, s. 26.

[11] Gabriel Sénac de Meilhan uvádí v díle Considérations sur le luxe et les richesses následující příklad: „Bohatý vlastník odvede prameny a vody, které zavlažují prérie, a přivede si je za velké výdaje do vysokých hor, aby tam mohl mít fontánu. Tak tohle je luxus! (Voila le luxe!)“ Citováno podle Annie L. Cot, La querelle du luxe et la constitution de l´économie politique en France au XVIII siècle, rkp. s. 27–28.

[12] M. Sojka a kol., Dějiny ekonomických teorií, Praha 2000, s. 59–69 a 74–79.

[13] T. Besley, A Definition of Luxury and Necessity, in: The Economic Journal, 99/397/1989, s. 844–849.

[14] Změny ve vnímání zboží z luxusního v běžné a naopak popisuje převážně na době 18. století sborník Consumers and Luxury: Consumer Culture in Europe 1650–1850, vydaný péčí editorek Maxine Berg a Helen Clifford v roce 1999 nakladatelstvím Manchester UP.

[15] G. Lipovetsky, c. d..

[16] Více v dílech M. Mauss, Esej o daru, Praha 1999, a G. Bataille, Prokletá část / Teorie náboženství, Hermann & synové 1998.

[17] N. Elias, The Court Society, Oxford 1983.

[18] E. de Laveleye, Luxury, London 1890, s. 3.

[19] Tamtéž, s. 26.

[20] H. Sidgwick, Luxury, in: International Journal of Ethics, 5/1/1894.

[21] Tamtéž, s. 9.

[22] Tamtéž, s. 13.

[23] Tamtéž, s. 16.

[24] R. Lennard, The Taxation of Luxury, in: The Economic Journal, 28/111/1918, s. 287–299.

[25] R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, Praha 2001, s. 496.

[26] F. L. Rieger, Průmysl a postup výroby jeho, Praha 1860, s. 203.

[27] F. Vencovský, Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, Brno 1997, s. 38.

[28] F. L. Chleborad, Soustava národního hospodářství politického, Praha 1869, s. I.

[29] Slovník naučný, redaktor F. L. Rieger, díl čtvrtý, Praha 1865, s. 1453.

[30] Slovník naučný, redaktor F. L. Rieger, díl první, Praha 1860, s. 731.

[31] Tamtéž, s. 731.

[32] Ottův slovník naučný, díl dvacátý, Paseka/Argo 2000, fotoreprint původního vydání z r. 1903, s. 635.

[33] Ottův slovník naučný, díl čtvrtý, Paseka/Argo 1997, fotoreprint původního vydání z r. 1891, s. 125.

[34] Tamtéž, s. 125.

[35] Tamtéž, s. 248.

[36] Tamtéž, s. 125.

[37] Tamtéž, s. 126.

[38] M. Sojka a kol., Dějiny ekonomických teorií, Praha 2000, s. 282.

[39] F.L. Rieger, O statcích i pracích nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství, Praha 1850, s. 62.

[40] Tamtéž, s. 62–3.

[41] Tamtéž, s. 11.

[42] Tamtéž, s. 40.

[43] F. L. Rieger, Průmysl a postup výroby jeho v působení svém ke blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího, Praha 1860, s. 3.

[44] Tamtéž, s. 3.

[45] Tamtéž, s. 35.

[46] Tamtéž, s. 37.

[47] Tamtéž, s. 158.

[48] Tamtéž, s. 185.

[49] Tamtéž, s. 120.

[50] Tamtéž, s. 60.

[51] Tamtéž, s. 123.

[52] F. L. Chleborad, Soustava národního hospodářství politického, Praha 1869, s. II.

[53] F. Vencovský, Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, Brno 1997, s. 47.

[54] F. L. Chleborad, Soustava národního hospodářství politického, Praha 1869, s. III.

[55] Tamtéž, s. 171.

[56] Tamtéž, s. 4.

[57] Tamtéž, s. 2.

[58] Tamtéž, s. 1.

[59] Tamtéž, s. 3.

[60] Tamtéž, s. 41.

[61] Tamtéž, s. 48.

[62] Tamtéž, s. 49.

[63] Tamtéž, s. 63.

[64] Tamtéž, s. 68.

[65] Tamtéž, s. 21.

[66] Tamtéž, s. 170.

[67] Tamtéž, s. 170.

[68] Tamtéž, s. 171.

[69] Tamtéž, s. 172.

[70] Tamtéž, s. 180.

[71] Tamtéž, s. 182.

[72] Tamtéž, s. 218.

[73] Tamtéž, s. 225.

[74] Tamtéž, s. 249.

[75] Tamtéž, s. 274.

[76] Tamtéž, s. 275.

[77] F. L. Chleborad, Boj o majetek, Brno 1884, s. 121–2.

[78] Tamtéž, s. 146.

 


Celá studie | Autor: Jan Socha | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.