ZÍDEK, Petr–SIEBER, Karel:
Československo a Blízký východ v letech 1948–1989. 1. vydání. Praha : Ústav
mezinárodních vztahů, 2009. 394 stran. ISBN: 978-80-86506-76-0.
Publikace „Československo a Blízký východ
v letech 1948–1989“ historika a redaktora Lidových novin Petra Zídka a historika
a archiváře zpravodajství České televize Karla Siebera zaplňuje výraznou mezeru
polistopadové knižní produkce věnující se problematice studené války a
československé roli v ní ve vztahu k blízkovýchodním režimům. Práce navazuje na
obdobnou studii „Československo a subsaharská Afrika v letech 1948–1989“, kterou
vydali autoři taktéž společným dílem roku 2007.
Přestože samotní autoři vymezují žánr
publikace na pomezí případové studie a encyklopedického hesla, obsah
jednotlivých kapitol je prokládán přepisy nejrůznějších diplomatických a
stranických zpráv i záznamů rozhovorů s pamětníky (diplomaty, funkcionáři), jež
oživují jinak koncizní výčet vývoje vzájemných vztahů mezi Československem a
muslimskými zeměmi Afriky a Blízkého a Středního východu.
Precizně podložená práce, co se týče
použitých pramenů, vychází především z archivních fondů Archivu ministerstva
zahraničních věcí, Archivu ÚV KSČ v Národním archivu a částečně i z Vojenského
ústředního archivu. Encyklopedického charakteru je abecední řazení 22 států,
jimiž se oba autoři zabývají: Petr Zídek se věnuje Alžírsku, Tunisku, Maroku,
Mauritánii, Ománu, Bahrajnu, Kataru, Spojeným arabským emirátům, Saúdské Arábii,
Iráku a Íránu, Karel Sieber pak Libyi, Súdánu, oběma jemenským státům, Egyptu,
Izraeli a Palestině.
V chronologicky řazeném výčtu událostí na
pozadí vývoje sovětsko-československých vztahů odhalují autoři unikátní roli,
kterou sehrávalo Československo v posilování sovětského vlivu na Blízkém
východě, podmíněném do značné míry exportem zbraní. Práce mapuje rovněž
směřování a přeorientovávání domácích ekonomických zájmů Československa na
moskevské vedení, přestože se v mnoha případech stávalo, že se československá
vláda snažila o poněkud samostatnější hospodářskou politiku, alespoň v rámci
daných mantinelů.
Kapitoly věnované jednotlivým zemím se
v závislosti na míře vzájemných vztahů člení na oddíly, uváděné klíčovými
údobími historického vývoje nebo zásadními událostmi (smlouvami či konkrétními
rozsáhlými dodávkami zbraní), aktivizací či naopak útlumem vztahů a několika
výsadními osobnostmi. Přestože se samozřejmě situace v každé zemi vyvíjela
odlišně, v zásadě je možno zobecnit celkovou politiku Československa vůči
konkrétním státům časově i „ideologicky“. Na míře absorpce socialistické
ideologie a postoji vůči Moskvě se pak diferencovala československá zahraniční
politika, od krajně vyhraněného postoje vůči Izraeli přes podporu arabských
nacionalistických režimů až po ambivalentní vztah k jasně prozápadním státům,
jako bylo Maroko, Jordánsko za krále Husajna či Írán před islámskou revolucí, s
nimiž se domácí propaganda musela vyrovnávat po svém: imperialistické,
kapitalistické směřování oněch zemí ustupovalo do pozadí za účelem naplňování
pragmatické hospodářské politiky.
Autoři si všímají rovněž stylistických
proměn archivních pramenů, které se v 50. i 60. letech vyznačovaly větší
stručností a informativností nežli v pozdějším období, kdy se tvůrci dokumentů
uchylovali k ideologické frázovitosti a stylistické rozvleklosti let
normalizačních. Pozoruhodná je rovněž šíře záběru, neomezující se pouze na
politicko-hospodářskou problematiku, nýbrž v některých případech i na kulturní
vztahy – například podrobný popis činnosti Art centra v Íránu za šáha Mohammada
Rezy Pahlavího. Kniha je významným počinem hned v několika oblastech
historického výzkumu; odkrývá řadu dosud méně známých souvislostí a ve vztahu
k tehdejším „spřáteleným“ zemím odhaluje povahu samotného československého
režimu.
Tento výstup vznikl za podpory Univerzity
Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok
2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.
