Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády – na příkladu jednoho z center oblasti, Ferganské doliny (V. Exnerová)

Vydáno dne 30. 06. 2009 (2144 přečtení)

EXNEROVÁ, Věra. Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády – na příkladu jednoho z center oblasti, Ferganské doliny. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. 195 stran. ISBN 978-80-246-1504-2.

V posledních letech se na našem knižním trhu objevilo několik titulů věnovaných Střední Asii[1], která do té doby stála jakoby mimo zájem českých odborníků. I přes tyto vlaštovky, ke kterým patří i recenzovaná kniha, je však tato zajímavá oblast zpracována dosud jen velmi zběžně a do nedostatečné hloubky. Ostatně situace v cizojazyčné literatuře se zdá být jen o trochu lepší. Zájem o politiku a kulturně-sociální prostředí Střední Asie ve světě zesílil po rozpadu Sovětského svazu v souvislosti se změnami geopolitické rovnováhy v regionu i s rostoucími obavami před zesilováním vlivu radikálních islamistických hnutí v některých částech oblasti.

Kniha Islám ve Střední Asii se tedy již na první pohled zabývá atraktivním a aktuálním tématem. Mezi pracemi vydanými u nás je pozoruhodnou proto, že se na oblast dívá spíše očima kulturního antropologa než historika. Z této pozice se snaží uchopit islám a popsat jeho fungování v místní společnosti. Oproti jiným pracím v ní není tolik zdůrazněn historicko-politický pohled, jak bývá zvykem. I když si autorka zvolila tuto obtížnou syntézu přístupů, podařilo se jí kvalitně zvládnout historiografické metody a udržet chronologický postup. 

Text je rozčleněn do čtyř tematických kapitol. První kapitola nesoucí název Politika vůči islámu, obsahuje jednak úvodní seznámení se situací před ovládnutím Ferganské doliny carským Ruskem, jednak podkapitoly věnované carské a sovětské politice vůči islámu v oblasti. Na závěr je pomocí případové studie zdařile poukázáno, jak důležitou byla při realizaci protináboženské politiky místní správa, která mnohdy plnila nařízení shora jen omezeně a v nejnutnější míře, čímž se brzdilo prosazování sovětských zájmů. Jak autorka uvádí, z počátku ruské vlády byl užíván „vůči muslimské společnosti princip nevměšování se do záležitostí islámu a přehlížení náboženských autorit, jako síly, která byla nebezpečná a cizí politickým zájmům ruského státu ve Střední Asii. K modernizaci a vymizení zaostalých přežitků včetně islámu mělo dojít přirozenou cestou pod vlivem nadřazenosti ruské civilizace.“ (s. 26) Ruská politika se však změnila po andižanském povstání, které proběhlo v roce 1898. V jeho čele stál súfijský duchovní vůdce, což vzbudilo obavy ruského politického vedení z vysokého vlivu náboženských představitelů. Následovalo zostření politiky vůči islámu v oblasti, zesílila hlavně kontrola nad islámskými soudci a dalšími osobnostmi náboženského života, i přesto se však dá konstatovat, že ruský postoj nebyl k islámu primárně nepřátelským.

Příchod sovětského režimu přinesl samozřejmě výrazný obrat. Bolševická ideologie vyžadovala vymícení náboženství jako takového a islám byl považován za „nejreakčnější náboženství ze všech.“ (s. 36)  

V druhé kapitole s názvem Vztahy v místní společnosti jsou popsány společenské vztahy a vazby, které se vyvíjely po staletí a byly pevně zakotveny v myšlení všech generací. Stálé a téměř neměnné postavení jednotlivce v rodině i místní komunitě – mahalle –  je důležité pochopit, abychom porozuměli zákonitostem fungování celé společnosti. První podkapitola nás uvádí do obecně platných vzorů chování v rodině, dozvídáme se, jaké postavení v rodině měl otec, jaké synové, dcery i matka. Bohužel zpočátku chybí časové vymezení, a tak není čtenáři z textu zcela patrné, na kterou dobu se tyto modely vztahují, zda na dobu ruské kolonizace, či sovětizace, protože je jasné, že v průběhu několika desetiletí muselo uvnitř rodiny zákonitě docházet k výrazným posunům. Podle poznámek pod čarou se může čtenář domnívat, že je popisován model rodiny typický pro období ruské vlády, což se potvrdí po několika stranách četby, kdy se začíná hovořit o novém režimu a zásadním sovětském úsilí změnit navyklé rodinné prostředí. V rozboru mi poněkud chybí srovnání fungování rodiny ve městě a na venkově, kdy se dá předpokládat, že se tyto od sebe výrazněji lišily, stejně tak jako modely rodin z různých společenských vrstev. Nejdůležitějším předpokladem modernizace společnosti podle sovětských ideologů bylo rozbití tradiční velké rodiny a zrovnoprávnění žen. Kampani za osvobození ženy je věnována druhá podkapitola. Velká rodina v oblasti čítala obvykle několik desítek členů, byla pevně organizována a podléhala jako celek rozhodnutím hlavy rodiny, kterou býval výhradně otec, nositel tradic. S takovouto jednotkou bylo obtížné manipulovat, proto bylo potřeba rodinu atomizovat a uvolnit pevné rodinné vazby. I když o to sovětský režim zřetelně usiloval, po staletí existující principy se mu oslabit příliš nedařilo. Jeho působení bylo však úspěšnější na vyšší úrovni společenských vztahů – v mahalle – a ještě širším lokálním společenství – tojlaši –, jejichž význam se postupně snižoval. Tento proces byl však spíše výsledkem celkových ekonomicko-sociálních změn, které popisuje poslední podkapitola, než primárně ideologického působení. Změnila se organizace práce, stoupl počet lidí zaměstnaných v průmyslových závodech, proběhla intenzifikace zemědělské výroby, a to s sebou přineslo i změny v organizaci času. Obyvatelé Ferganské doliny již neměli tolik prostoru, aby se zúčastňovali všech oslav a obvyklých setkání, působil tu též faktor strachu z postihu za účast na takovýchto akcích, které měly mnohdy povahu náboženských obřadů, a proto byla jejich legálnost problematická.

Role muslimských institucí ve Ferganské dolině je zkoumána ve třetí, stejnojmenné kapitole knihy. Především se tu hovoří o náboženských nadacích – waqfech –, roli mešity v životě místní komunity, postavení náboženských autorit a náboženském vzdělání. Waqfy byly důležitými pro chod náboženského života. Zajišťovaly prostředky pro fungování vyšších náboženských učilišť, nemocnic, na stavbu a opravy mešit, ale třeba i na budování mostů. V textu autorka užívá termínu waqf pouze v jednotném čísle, což je v případě, kdy se mluví o větším počtu náboženských nadací poněkud netradiční „po první divoké konfiskaci majetku waqfu byly sice počátkem dvacátých let pozemky, budovy, sady a pole dočasně vráceny mešitám a madrasám, ale to jen díky tomu, že z jejich příjmu byly financovány vzdělávací a soudní instituce…“(s. 95) Velice zajímavý je vhled do situace, která vznikla během sovětského období, kdy se islám ve Střední Asii rozdělil na „oficiální“, tj. tolerovaný a kontrolovaný Moskvou, i když jen do určité míry, protože tato kontrola probíhala skrze místní stranické kádry, a islám „neoficiální“ podzemní, který vycházel z původních náboženských struktur, jež byly z oficiálních míst potlačovány. I když se autorka tomuto dělení v předmluvě brání jako pozůstatku terminologie studené války, nedá se mu zcela vyhnout, je však nutné brát obě paralelně existující tváře islámu v oblasti jako neoddělitelné, vzájemně se mísící a ovlivňující. Existence těchto dvou podob islámu prostupuje celou třetí kapitolou.

Poslední, čtvrtá kapitola sleduje význam islámu v životě obyvatel Ferganské doliny. Je věnována důležitým součástem náboženského života, jako je půst v měsíci Ramadánu, oslavy náboženských svátků, vykonávání obřadů, pouť do Mekky, uctívání svatých a poutě k svatým místům – mazárům –, dále také roli súfismu v místní společnosti. Právě poslední dvě části věnující se lidovému islámu a súfismu si zaslouží ocenění. Uctívání svatých a poutě k jejich hrobkám i k dalším posvátným místům jsou jednou z nejvýraznějších podob lidové zbožnosti. Stejně tak mimo hlavní proud islámu stojící súfijské řády a hlavně jejich působení na celou společnost jsou tématem, které bývá pro svou nesnadnost obvykle opomíjeno, je tudíž chvályhodné, že se na stránkách recenzované knihy obě témata objevují, a to kvalitně zpracovaná v rámci badatelského záměru.

Celý text je vybaven velmi obsáhlým poznámkovým aparátem, který vypovídá o poctivé heuristické práci autorky, stejně jako precizně zpracovaný seznam literatury a pramenů. Všichni čtenáři jistě ocení i malý výkladový slovník základních pojmů, který vysvětluje nejzákladnější termíny používané v textu. Zde bych se přikláněla k jeho rozšíření, neboť část užívaných pojmů v něm není zahrnuta. Některé byly vysvětleny pouze jednou přímo v textu, jiné vysvětleny nebyly vůbec, jako příklad uvádím termín wahhábovci (s. 117), který by jistě za objasnění stál, nebo termín ra ͨka (s.141), mimochodem zde psán ra´ka. Výraz imám-chatíb, je vysvětlen v textu až na straně 103, ač se objevuje již na straně 67 a ve slovníčku rovněž chybí. Slov, která jsou při prvním použití v textu vysvětlena, avšak v přehledu cizích termínů chybí, je více a je obtížné je v textu zpětně vyhledávat, pokud si jejich význam potřebuje čtenář oživit.

V českém jazykovém prostředí bohužel stále chybí pevná pravidla pro přepisování slov z jazyků, které používají arabské písmo či mají jednotlivé znaky rozdílné od naší abecedy, to s sebou téměř pokaždé nese těžkosti, mají-li se slova z těchto jazyků přepisovat. Autorka uvádí že „v práci jsou používány standardizované české termíny pro odborné islámské názvy ve všech případech, kdy se shodují s obecně přijatým islámským názvoslovím. Pokud pro daný výraz takový ekvivalent neexistuje, termín je uveden v uzbečtině.“(s. 17) Standardizované“ české termíny, které užívá, přepisují též do češtiny těžko převoditelné hlasové rázy, hamzy. Přepis slov uzbeckých je na základě latinské abecedy, která se v současnosti v Uzbekistánu užívá. To znamená, že autorka sice převádí uzbecké sh v českém přepisu na š, ch na č atd., ale ponechává ve slovech uzbecké o´, což by někdy mohlo vést právě k záměně s arabskou hamzou. Domnívám se, že by bylo vhodné použitá pravidla transkripce uvést jmenovitě, aby se předešlo nejasnostem. Dále se například na s. 64 objevuje pojem ro´za-bairam, uzbecký ekvivalent pro ͨͨ íd al-fitr, kdy se však v uzbečtině píše namísto uvedeného i – y ve slově bayram - svátek . Je velmi obtížné uhlídat všechna přepisovaná slova, proto se i na s. 104 v poznámce pod čarou č. 332 objeví uzbecký azon, ačkoliv podle výše zmíněných pravidel by tam měla být obecně přijatá forma ázán, to samé platí pro svátky ašuri (ͨašúrá) a most Sirat (sirát), kde se zřejmě pod vlivem uzbecké výslovnosti ztratily délky. (s. 140).

Avšak všechny tyto připomínky jsou zanedbatelné vzhledem k nesporným odborným kvalitám recenzované monografie a jejímu přínosu na poli české literatury o islámu. Je zajímavá nejen pro odbornou veřejnost, ale také pro širší čtenářskou obec. Ocení ji všichni, kdo se budou chtít seznámit hlouběji s kulturním a sociálním prostředím Střední Asie. Doufejme, že autorka bude pokračovat ve své výzkumné práci a bude nás i nadále seznamovat se zajímavými aspekty života obyvatel Střední Asie. Přeji jí k tomu hodně sil a entusiazmu.                     


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.


[1] Horák, S.: Střední Asie mezi Východem a Západem (1995), Horák, S.: Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR (2008), Roux, J-P: Dějiny Střední Asie (2007)


Celá recenze | Autor: Mgr. Adriana Stříbrná | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.