PhDr. Eduard Gombár, CSc., nar. 1952,
arabista, historik Blízkého východu a mezinárodních vztahů (PhDr. r. 1978, CSc.
r. 1981, docent obecných dějin r. 1988, profesor mezinárodních politických
vztahů r. 2008). Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednáší politické,
hospodářské a sociální dějiny islámských zemí, dějiny diplomacie a mezinárodních
vztahů, působí jako školitel doktorandů. Od roku 2004 působí ve funkci ředitele
Ústavu Blízkého východu a Afriky. Věnuje se také problematice česko-arabských a
česko-íránských vztahů. Navštívil řadu blízkovýchodních zemí, 1984–1985 pracoval
v Libyi, 1991–93 působil v diplomatických službách v Tripolisu a Damašku,
1993–97 poradcem ministerstva financí, 2002 poradcem ministerstva obchodu a
průmyslu, 1994–99 viceprezidentem Česko-arabské obchodní komory. Je rovněž
místopředsedou Společnosti česko-arabské a předsedou Sdružení přátel Sýrie,
členem předsednictva Česko-íránské společnosti.
Publikoval monografie Revolučně
demokratické strany na Blízkém východě (1986), Úvod do dějin islámských zemí
(1994), Moderní dějiny islámských zemí (1999), Dramatický půlměsíc (2001), Kmeny
a klany v arabské politice (2004), Kmeny a klany v arabském Maghribu (2007).
Vystudoval jste hned tři obory najednou.
Historie a filozofie k sobě mají blízko, čím vás ale nalákala arabistika?
Arabštinu jsem studoval již od svých 15 let,
v 16 letech jsem pak odjel na vlastní pěst do Sýrie na jeden a půl měsíce –
tehdy to šlo. Byl jsem rovněž v kontaktu s arabským prostředím v Brně, kde jsem
studoval na gymnáziu. Když jsem posléze na fakultě konzultoval s profesorem
Petráčkem mé další směřování, tak mi doporučil, abych studoval historii nebo
filozofii, protože arabistika se tenkrát neotevírala. Arabštinu jsem si později
přidal jako třetí obor.
Do funkce ředitele Ústavu Blízkého
východu a Afriky (ÚBVA) jste nastoupil roku 2004. Jak byste zhodnotil uplynulých
pět let? Co považujete za váš největší úspěch a čeho se vám naopak nepodařilo
dosáhnout?
Problémů, které existovaly v době, kdy jsem
přebíral vedení ústavu, bylo poměrně hodně. Vyplývaly většinou z objektivní
situace, tedy z obtíží souvisejících s kvalifikační a věkovou strukturou a
mimořádně nízkými mzdovými prostředky, které odrazovaly mladší generaci od
působení na ústavu. To rovněž negativně ovlivňovalo možnosti reakreditace našich
oborů, zejména bakalářských a magisterských. Mým dlouhodobým cílem bylo
stabilizovat personální situaci tak, aby byla posílena mladší generace, což
samozřejmě souvisí s postupnou generační výměnou umožňující vytvoření
předpokladů k oživení oborů, které jsou v současnosti poněkud v útlumu. Dalším
důležitým krokem bylo zajištění publikační činnosti a celkového
přesunu pedagogického důrazu na vědeckou práci; dále se pak jednalo o zajištění
financování, zejména grantů. Podstatnou byla také otázka zahraniční spolupráce,
kdy se nám podařilo oživit turkologii na bázi vládní dohody. Turecká vláda se
rozhodla financovat rozvoj turkologie. Tuto cestu se nám daří využívat i u
jiných oborů.
Jak se slučuje manažerská funkce ředitele
ÚBVA s vaším badatelským a lektorským zaneprázdněním? V současnosti pracujete na
několika publikačních výstupech, stíháte se věnovat taktéž byrokratickým
povinnostem, vyplývajícím z vaší pozice?
Je to dost velký problém. Manažer nemůže
dělat všechno sám, musí si vytyčit osobní úkoly a musí mít tým lidí, kteří
dělají dílčí práci na své vlastní úrovni. V našem případě se jedná o zástupce
ředitele ústavu, tajemníka ústavu a garanty jednotlivých oborů. Je ovšem pravda,
že manažerská práce předpokládá mnohdy takové časové nasazení, které já nemohu
vždy sám ovlivnit. Roku 2007 jsem vydal monografii a na základě grantu jsem
chystal další část, nicméně nyní pracuji na projektech Nakladatelství Lidových
novin: v současné době intenzivně pracuji na dějinách moderního Egypta a
v budoucnosti se chystám na historii Iráku.
Jakou pozici zaujímají blízkovýchodní
studia na FFUK v rámci České republiky a ve světě? Jak se daří našim absolventům
uplatnit se v zahraničí, případně na naší společensko-vědní scéně? Narážím mimo
jiné i na působení Jany Hybáškové, kandidátky do europarlamentu a vaší bývalé
studentky.
Blízkovýchodní studia mají u nás na
univerzitě nepřetržitou tradici od roku 1849. Obory měly na našem území velkou
prestiž a celé generace budovaly vědecký i knihovní potenciál. Pokud jde o
uplatnění absolventů, studenti neměli dosud vzhledem k vysoké úrovni výuky
problémy; uplatňují se v menší míře ve sféře vědecké a pedagogické, včetně
zahraničí (někteří absolventi se uplatnili v Princetonu, Harvardu, londýnském
SOASu), ale máme také řadu lidí, kteří se uplatnili v praxi, především v
diplomatických službách, i na postech velvyslaneckých. Já osobně doporučuji
studentům, aby nebyli pouze tlumočníky, ale pěstovali i nefilologické,
historické obory, a našli tak širší uplatnění třeba právě v diplomatických
službách. U nás se jedná především o obor dějiny a kultura islámských zemí. S
tím samozřejmě souvisí dnes i velká možnost uplatnění se v celé řadě
mezinárodních institucí, ať už na institucionální úrovni v Evropské unii, nebo
v různých organizacích, jako je například Amnesty International a Člověk
v tísni, které se nějakým způsobem věnují oblasti Blízkého a Středního východu.
Samozřejmě nelze opomenout ani bezpečnostní složky, zejména armádu. Někteří
absolventi už dosáhli velmi významných pozic, jako již zmiňovaná doktorka
Hybášková, která byla, pokud je mi známo, již dvakrát velvyslankyní a nedávno
europoslankyní. Dále například doktor Jiří Weigl, který je kancléřem prezidenta
republiky a je rovněž absolventem našich oborů, arabistiky.
Jaké obory by na ÚBVA potřebovaly
posílit? Hrozí u některých neprodloužení akreditace, a pokud ano, proč?
Posilovat obory je třeba průběžně a
systematicky. Není to nárazová záležitost. Řada lidí poté, co dosáhne
akademických či vědeckých hodností, z fakulty odchází, ať už z finančních
důvodů, či kvůli výhodnějším pracovním nabídkám. S nastupující generační výměnou
se u mladších kolegů naskýtají trochu problémy, jelikož od nich samozřejmě
nemůžeme vyžadovat tak široký odborný záběr, zejména v pedagogické oblasti, jako
u starších a zkušenějších pedagogů, kteří jsou často schopni zabezpečovat dva až
tři obory najednou. Například profesor Kropáček je zároveň arabista, afrikanista
i islamolog. Je velmi obtížné nahradit zkušené pedagogy jedním člověkem; často
se jedná o výsledek velmi intenzivní vědecké a pedagogické práce trvající mnohdy
desetiletí. Co se týče personálního obsazení, největší problémy máme
s afrikanistikou, dále íránistikou, naopak turkologii se podařilo akreditovat ve
strukturovaném studiu a nejlepší vyhlídky mají silné obory jako hebraistika, kde
si můžeme dovolit i jednooborové studium, a arabistika, kde se už personální
situace stabilizovala. Na oboru dějiny a kultura islámských zemí budeme muset
najít nadějného islamologa.
Existuje i možnost sloučení menších oborů
do jednoho zastřešujícího oboru blízkovýchodních studií, čímž by se vyřešila
problematika personálního zastoupení oborů? Má taková vize vůbec budoucnost?
Někteří ji uplatňují v rámci teritoriálních
studií, v našem případě by to bylo možné v rámci blízkovýchodních studií. Co se
týče filologických oborů, učinili jsme již pokus tohoto typu, ale narazili jsme
na odpor filologů, takže jsem v tomto ohledu skeptičtější. Jednalo se o podání
akreditace oboru jazyky a kultury Blízkého východu a Afriky, která byla
zamítnuta z důvodu, že se jedná o skryté obory, a bylo nám doporučeno, abychom
podávali samostatné akreditace u personálně zabezpečených oborů, jako je
například arabistika.
Nedávno došlo k opětovným úpravám
v hodnocení akademických pracovišť v závislosti na publikační činnosti a
přijímání studentů. Které publikační výstupy jsou hodnoceny nejvstřícněji?
Změnila se nějak zásadně vlivem těchto změn situace na našem ústavu?
Pokud jde o publikační činnost,
nejvstřícněji jsou hodnoceny studie s impactem, kterých je ovšem ve
společenských vědách našeho typu velmi obtížné dosáhnout. V zásadě je třeba se
soustředit na monografie a na články v recenzovaných časopisech, v našem případě
v Archivu orientálním, zařazeném do systému ERIH (European Research Index for
Humanities). Náš ústav se musel novému stavu přizpůsobit, nabíráme nyní více
studentů – jestliže jsme dříve nabírali pět šest studentů, teď jich nabíráme
dvacet. Co se týče publikační činnosti, klademe větší důraz na recenzované
časopisy.
Jaký je váš názor na slučitelnost oboru
dějiny a kultura islámských zemí s jinými obory FFUK? K tomuto
interdisciplinárnímu trendu směřoval před nedávnem i náš ústav, byl tento postup
úspěšný?
K těmto kombinacím dochází. Já beru jako
ideální kombinaci obor dějiny a kultura islámských zemí plus některá
z blízkovýchodních filologií: arabistika, íránistika, turkologie. Dějiny a
kultura islámských zemí neměly zatím příliš rozsáhlou jazykovou složku a bez
znalosti jazyka, například arabštiny, je velmi obtížné se danou problematikou
zabývat. Nadějné a produktivní jsou ovšem i kombinace historie, politologie s
dějinami a kulturou islámských zemí.
Rok od roku stoupají možnosti studentů
ÚBVA vyjíždět na zahraniční pobyty a jazykové kurzy v Sýrii, Egyptě, Tunisku a
mnoha dalších zemích. Někteří studenti vyjíždějí i několikrát za rok. Vnímáte
nějaký výrazný posun v porovnání se situací předchozích let a ovlivnil tento
stav kvalitu a stupeň znalostí studentů?
Dlouhodobé stáže u nás mají dlouhou tradici.
Naši studenti jezdili např. do Egypta na desetiměsíční stáže, běžně probíhaly
také stáže v Tunisku, takže s tím nemáme žádné obtíže. Někdy bývá chápáno jako
problém, že se prodlužuje doba mezi státnicí a odevzdáním diplomové práce, ale
já to za velký problém nepovažuji, naopak, tyto diplomové práce bývají mnohem
fundovanější.
Jaká země Blízkého a Středního východu či
Afriky je vaší největší srdeční záležitostí? Kam se nejraději vracíte?
Je to Sýrie, kde jsem byl poprvé sám.
Nevracím se tam však pouze z nostalgie; Syřané jsou velice vzdělaní,
kultivovaní, je to stát sekulární, s náboženskou tolerancí, byť je součástí
blízkovýchodního konfliktu.
Tento výstup vznikl za podpory Univerzity
Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok
2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.