Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie

Vydáno dne 30. 06. 2009 (2726 přečtení)

Petr Buchtyar (1979) absolvoval v roce 2008 obor dějiny a kultura islámských zemí na FFUK a v současnosti ukončuje studium etnologie taktéž na FFUK. Zajímá se především o problematiku Maghribských zemí.

Posudky:

prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc., Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK - ZDE

prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc., Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK -ZDE


Abstract

This article gives a synthesis on the region of Mauritania, specifically on current political and economical issues. It concentrates on the ethnic and tribal stratification of Mauritania and everyday problems that are linked with economy and politics of the country. To gain a deep first-hand insight I visited different regions of Mauritania, therefore a lot of information used in this work were gained on ground. This article focuses on current politics, especially security issues within the country described. As there are almost no serious in-depth analysis on the political and economical development in Arabic region of Mauritania in Czech language, this work deals with this issue as well. 

Klíčová slova

Maghrib, Mauritánie, bidan, otroctví, kmenové a etnické uspořádání


Obsah

Úvod a problematika transkripce

1. Historický vývoj oblasti

2. Kmenová a etnická problematika Mauritánie

3. Problematika otroctví v Mauritánii

4. Vývoj po roce 2000

5.Ekonomické ukazatele a perspektivy budoucího vývoje Mauritánie

Bibliografie


Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie

Úvod a problematika transkripce

Současné práce v češtině na téma aktuálního vývoje v arabském Maghribu se zabývají především odrazem a vlivem islámu na dění v zemi, méně nebo vůbec se ale věnují zkoumání ekonomické a politické problematiky dané oblasti. Za účelem získání poznatků a materiálů při sestavování této práce jsem proto v období dubna a května 2008 navštívil Mauritánii a důkladně ji procestoval. 

Vynikající práce Eduarda Gombára Kmeny a klany v arabském Maghribu, která vyšla v Čechách roku 2007, sice velice podrobně popisuje aktuální vývoj maghribských zemí, ale jelikož si příliš nevšímá současné politiky, pokusil jsem se vzniklou mezeru ve výzkumu zaplnit. V úvodu práce jsem stručně nastínil historické pozadí zkoumané oblasti, které je nutné pro pochopení vývoje současného dění. V dalších kapitolách jsem se zaměřil na problematiku kmenového a etnického uspořádání Mauritánie a pokusil jsem se analyzovat i problémy vyplývající z daného etnického rozložení. V kapitole zabývající se otroctvím v Mauritánii srovnávám oficiálně proklamovaná prohlášení vládních autorit se skutečnou situací a případným výhledem do budoucnosti. V poslední kapitole jsem shrnul stěžejní body vývoje Mauritánie po roce 2000, základní ekonomické ukazatele a perspektivy vývoje s ohledem na rozvíjející se turismus i bezpečnostní situaci v zemi.

Jazyková otázka

Oblast Mauritánie je jazykově značně pestrá, a proto zvláště v případě přepisu místních jmen způsobuje jazyková komplikovanost značné problémy. Po konzultacích s odborníky na arabský jazyk a na základě vlastního uvážení jsem se rozhodl, že většinu názvů budu přepisovat tak, jak se vyslovují v jednotlivých oblastech, a výslovnost budu uvádět tam, kde to není zjevné. Jednotlivá jména měst a osobní jména uváděná v práci doposud nemají v češtině ustálený přepis a domnívám se, že některé výrazy je vhodnější přepisovat podle místního francouzského standardu.

Region Maghribu je silně ovlivněn francouzštinou, značně odlišnou marockou arabštinou (dariža), berberštinou, hovorovou mauritánskou arabštinou (hassanija) s místními odlišnostmi a dále pak také různými africkými jazyky.

Jazyková situace v Mauritánii je poměrně komplikovaná a často nepřehledná. Vzdělaní lidé a černošské obyvatelstvo, které pochází ze zahraničí, mluví trochu francouzsky, ale většinou jen muži, a pouze někteří. U ostatního obyvatelstva záleží především na regionální příslušnosti jednotlivých mluvčích. Snad největší odlišností mauritánské arabštiny je použití hlásky „g“ a „v“. Vyskytuje-li se ve slově v případě spisovné arabštiny „qáf“, používá hassanija téměř vždy „tvrdé g“, podobně jako ve většině případů i jihomarocká arabština. Snad největším rozdílem je velmi časté používání „v“ namísto „f“.

Rovněž arabské spisovné „gh“ se většinou v hassanijské arabštině vyslovuje jako „qáf“ a naopak slova s „qáf“ jsou často vyslovována jako slova s „gh“ nebo s „tvrdým g“. Spisovné „dž“ se jako všude v Maghribu vyslovuje jako „ž“. Tohoto přepisu jsem se držel i při přepisu jmen a názvů.

Například arabsky se hlavní město Mauritánie píše نواكشوط , mělo by se tedy správně vyslovit Nawákšút. Mezinárodní přepis Nouakchott se vyslovuje Noakšut. Sami Mauritánci vyslovují své hlavní město Noakšot, ale dle mého mínění bude nejlepší psát název v mezinárodní formě Nouakchott a výslovnost přidat za jméno, včetně psané spisovné arabštiny.

1. Historický vývoj oblasti

Původní obyvatelstvo – Bafúrové – byli rybáři a lovci, kteří museli s klimatickými změnami a rozšiřující se pouští prchat za pastvinami na jih, kde je vytlačovali další berberské skupiny přesouvající se rovněž na jih. Bafúrové byli předky Soninke i obyvatel zvaných Imraguen, kteří přežívají již jen v malém počtu na pobřeží Atlantiku. Jednou z berberských sanhadžských skupin, které dominovaly již v 9. století adrárské oblasti a Hodhu, byly kmeny Lamtúna. Po užší spolupráci s kmeny Messufa a Džoddala utvořily kmeny sanhadžskou konfederaci a díky narůstajícímu významu velbloudů se jim podařilo ovládnout ze svého hlavního města Awdaghoust (založeného asi v 5. století) celou západní větev transsaharského obchodu (město bylo definitivně opuštěno v 17. století).

Již od samého počátku se ve společnosti projevovala značná sociální stratifikace, rozdělující obyvatelstvo na dvě odlišné skupiny. Berberská větev udržovala své tradiční náboženství a nomádský život a druhou skupinu tvořila vzdělaná arabsko-berberská vrstva, jež řídila karavanní obchod. Západní větev karavanního obchodu, kontrolovaná sanhadžskými Berbery na jihu, začínala v ghanském hlavním městě Kumbi Sáleh. Později začínala trasa v Timbuktu a pokračovala až do důležitého centra Sidžilmása na alžírsko-marockých hranicích.

Z Ghany vedla cesta důležitými zastávkami, jako byla starobylá Oualata (ولاته , Walata), Tichit (تيشيت , Tišit), Chinguetti ( شنقيط , Čingeti) a Ouadane ( وادان‎ , Wadan), které byly všechny i kulturními centry celé západní oblasti saharské pouště, ale prosperovat začaly až později. Tento status si města podržela až do konce 16. století, kdy se obchod přesunul na Evropany ovládanou senegambijskou oblast. Říše obchodovala se severní Afrikou a Evropou ještě před příchodem muslimů díky velbloudím karavanám obchodujícím se zlatem, solí a slonovinou.

Původní náboženství vzývalo kult vládce a mytického vodního hada Bidaa. Sami obyvatelé Soninke (tvořící součást širšího etnika Mandé) říši nazývali Wagadou. V 11. století mělo město Kumbi Sáleh (v dnešní jižní Mauritánii) asi 30 000 obyvatel a bylo rozděleno na dvě části 10kilometrovou silnicí, přičemž v severní části žili muslimové a bylo zde vystavěno několik mešit. Jižní část el Ghaba byla místem, kde sídlil ghanský král, a nacházela se zde i stromová svatyně a pro diplomatické návštěvy jedna mešita. Město bylo opevněno kamennou zdí a sloužilo jako centrum obchodu. Mnoho kožených výrobků nalezených později v Maroku pochází z této oblasti.

Roku 1076 dobyl almorávidský velitel Abú Bakr říši Ghanu. Almorávidé se po podmanění Džuddálů zasloužili o jisté sjednocení sanhadžské konfederace pod záštitou islámu. Oblast dnešní jižní Mauritánie a celá širší oblast bývalé říše Ghany se stala součástí říše Mali a oblast jménem Ghana byla jednou z jejích 14 provincií, respektive podřízených království. Především Oualata prosperovala jako centrum kultury a vzdělání i jako obchodní překladiště soli dovážené do maliského hlavního města Niani.

Azalai je maurské jméno pro solné karavany, které dosahovaly tisícového počtu velbloudů a podle historika z 18. století Sidi Abdullaha al Hadž Brahima měla jedna karavana odcházející z Chinguetti až 32 000 velbloudů.[1] Začlenění Mauritánie do klasických středověkých říší západní Afriky by nemělo být podceňováno. Badatelé přicházejí teprve nyní na kulturní i etnické spojitosti s touto oblastí, která byla a je vnímána jako kulturní a etnický most mezi arabskou a černošskou Afrikou. Právě v tomto období totiž jih Mauritánie představoval významnou kulturní i obchodní křižovatku rozsáhlého saharského obchodu. Především města Oualata, Tichit a později také Chinguetti (založená před více než 800 lety) tvořila centra bohaté obchodní výměny. Jedno z nejstarších měst Afriky Oualata je více než tisíc let staré město ležící na samém jihovýchodě Mauritánie a dodnes je poměrně obtížně dostupné. Všechna zmiňovaná města disponují tisícovkami rukopisů, uloženými většinou v rozsáhlých rodinných knihovnách. Největší a nejstarší rukopisy, pocházející již z 11. století, se nacházejí v městečku Chinguetti.

Ještě dnes také fungují po celé zemi pouštní školy zvané mahadra, které zajišťují často jedinou formu vzdělání na rozsáhlém území. Soustředí se především na výuku arabštiny a četbu Koránu. Dříve tyto školy poskytovaly rozsáhlý vzdělávací systém, kterého se účastnili odborníci z mnoha oborů. Přepisovali rukopisy, vytvářeli komentáře, nakupovali knihy a přispívali tak výrazně ke vzdělání obyvatel i odlehlých oblastí.[2] Největší a nejdůležitější knihovnou v Chinguetti je knihovna rodiny Habott, založená v 19. století. Nejstarší rukopis pochází z 11. století, většinu listin pak představují traktáty o teologii, právu, jazyku, gramatice, literatuře a jen pět procent je věnováno „prestižním“ odvětvím matematiky, historie, astronomie, filozofie a medicíny.[3] V Tichitu se nachází také obrovská knihovna šerífa Dade Uld Jdda s více než pěti tisíci rukopisy významných traktátů o historii, medicíně a přírodních vědách.

Roku 1445 založil portugalský princ Henrique, zvaný Mořeplavec, obchodní stanici na ostrově Arguin, aby tak mohl Portugalsku dodávat arabskou gumu a ročně téměř 1000 otroků. Svého obchodního agenta mělo Portugalsko také ve městě Ouadan. Měl dohlížet na přeorientování karavanních zlatých cest na atlantické pobřeží.[4] O 200 let později se strategického ostrovu zmocnili Holanďané, kteří se o ostrov přetahovali s Francouzi. Holanďané byli v polovině 17. století v obchodu s arabskou gumou nejúspěšnější. V druhé polovině 17. století se Francouzům podařilo Holanďany vyhnat tak, že vytvořili v dnešním Senegalu strategický bod Saint Louis a tím se zmocnili obchodu v oblasti, kde již několik let úspěšně operovala obchodní společnost Compagnie Française du Sénégal.

Ačkoli berberské kmeny dlouze odolávaly arabizaci, začaly se v 17. století prosazovat silné arabské jemenské manilské kmeny, které ničily západosaharský obchod. Prosperující města se vylidňovala a obchod se začal odklánět více na východ. V letech 1644 až 1674 probíhaly šarbubské války (mauritánské třicetileté války), vedené lamtunským sanhadžským berberským imámem Nasr ad Dínem proti maqilským arabským kmenům, především pak proti kmenu Beni Hassan. Poražení Berbeři pak platili daně (tzv. horma) a museli se podřídit marabutským kmenům nebo kmenu Zawija[5] či Znaga. Důsledkem této podřízenosti byly zárodky dodnes trvající etnicko-sociální stratifikace mauritánské společnosti, jíž dokázali francouzští kolonisté skvěle využít.

Již od poloviny 18. století se emirát Trarza podílel na zprostředkování obchodu s arabskou gumou, navazoval kontakty s Francouzi a zároveň zasahoval do vývoje oblasti podél řeky Senegal, kde se snažil výpady narušovat tamější ekonomicko-politické struktury. Roku 1825 došlo k francouzsko-trarzské válce, ve které Francouzi zvítězili a začali pronikat hlouběji do mauritánského území.

Roku 1855 Francouzi porazili spojené síly království Waalo, emirát Trarza a Brakna, a mohli tak dále stavět opevněné posty na řece Senegal a přebírat kontrolu nad obchodem s arabskou gumou. Roku 1901 začal francouzský koloniální administrátor Xavier Coppolani (narozený korsickým rodičům v Alžírsku) pomalu uskutečňovat plán mírového pronikání do Mauritánie. Snažil se o utvoření protektorátu nad zawijskými (Francouzi nazývanými marabutskými) kmeny, které tak získaly garantovanou bezpečnost před konfederací Hassane.

Na jihozápadě měl největší autoritu marabut šajch Sidja Baba, na jihovýchodě šajch Saad Bu a v Adráru a částečně i na území dnešní Západní Sahary šajch Ma al Ajnajn.

Proti postupující moci Francouzů a jižních zawijských šajchů se postavil šajch Al Ajnajn, který měl podporu i marockého krále a na oplátku mohl marocký král uplatňovat nároky na svrchovanost nad určitými územími Mauritánie. Coppolani byl roku 1905 zastřelen v Tidjikje příslušníkem militantní gudfijjské odnože qádiríje šajcha al Ajna. Do roku 1912 byly však celý Adrár i jižní Mauritánie zpacifikovány plukovníkem Gouraudem a navíc byla zajištěna politika francouzské podpory zawijských kmenů proti válečnickým kmenům Hassane.

Na konci roku 1920 se Mauritánie stala součástí širší oblasti Francouzské západní Afriky. S výjimkou Alžírska nebyla Francouzská západní Afrika nikdy usídlenou kolonií, neboť z celkového množství lidí, čítajících asi 15 000 000, bylo v oblasti usazeno jen 26 000 Francouzů. Až kolem roku 1920 se Francouzům podařilo zpacifikovat neklidné nomádské bojovné kmeny. Boje probíhaly ve velmi obtížných podmínkách a vojenské a policejní akce trvaly až do 30. let 20. století. Jeden z posledních nepokojných kmenů – kmen Reguibat – se podařilo zlikvidovat do roku 1934. Guvernéři jednotlivých provincií Francouzské západní Afriky byli každé dva nebo tři roky měněni, aby tak nemohli dosáhnout politické moci nebo nezávislosti na francouzském kabinetu, který v podstatě právně kolonii řídil.

Pacte Coloniale de facto znamenal, že všechna důležitá politická i finanční rozhodnutí byla činěna v Paříži a sloužila jen francouzským zájmům. Koloniální ekonomika tak sloužila francouzskému trhu i francouzským obchodníkům, a nikdy ne místnímu obyvatelstvu. Není tajemstvím, že skupina obchodníků známých jako Ces Messieurs Afrique ovlivňuje již od 50. let 20. století v podstatě do dneška významnou měrou rozhodování v nejužších kruzích kolem francouzských prezidentů.[6] Francouzskou správou byli vybíráni i prominentní členové emírských rodin emirátů Trarza, Brakna a Adrár. Prestižní Škola islámských studií v Boutilimitu byla Francouzi svěřena do rukou šajcha Sidija z trarzské oblasti.

Nová francouzská ústava z roku 1946 považovala zemi za francouzské zámořské teritorium a Mauritánie rovněž přestala být administrativně součástí Senegalu. Roku 1957 byla malá rybářská vesnice Nouakchott zvolena za hlavní město první mauritánské vlády. O tři roky později se Mauritánii podařilo dosáhnout nezávislosti a 28. listopadu 1960 získala země i prvního prezidenta Moktara Ould Daddah ( مختار ولد داده , Mochtar Uld Dada), který pocházel z významné zawíjské rodiny z Boutilimitu a byl prvním Mauritáncem s vysokoškolským titulem a zároveň i prvním mauritánským právníkem. Považoval se za schopného vyjednavače mezi černými, bílými Maury a černými Afričany, tedy třemi nejdůležitějšími etnickými skupinami v zemi. Roku 1964 předložil novou ústavu a také návrh vlády jedné strany, neboť podle jeho vlastních slov země ještě nebyla na západní demokratický režim připravena.

Už před získáním nezávislosti byl Ould Daddah velkým advokátem anexe území Západní Sahary, ale vzhledem k tomu, že Maurové a Sahrawijci jsou si etnicky i jazykově velmi blízko, idea se nesetkala s přílišným ohlasem a tisícovky Mauritánců se připojily k Frontě Polisario v oblasti Tindoufu. Po Madridské dohodě z listopadu 1975 Mauritánie získala jižní část Západní Sahary, nyní zvanou Tris al Gharbija, ale slabá mauritánská armáda nedokázala odolat guerillové taktice Polisaria, které roku 1976 dokonce napadlo Nouakchott. Vojenský převrat roku 1978 ukončil Daddahovu vládu a k moci se na rok dostal plukovník Mustafa Ould Salek المصطفى ولد محمد السالك. Ould Daddah zemřel roku 2003 v exilu v Paříži.

Vojenské vlády s menšími úspěchy ovládaly zemi až do roku 1984. Od roku 1984 do roku 2005 byl prezidentem Mauritánie Maaouya Ould Sid Ahmed Taya ( معاوية ولد سيد أحمد الطايع , Maauja Uld Sid Ahmed Tája), narozený v Ataru. Předtím působil jako náčelník štábu a ministerský předseda a roku 1984 se za nepřítomnosti vojenské hlavy státu Ould Hajdala chopil moci. Pokračoval v politice svých předchůdců a dával přednost bílým Maurům. Roku 1991 se začal pomalu přiklánět k civilní vládě s větším množstvím politických stran a rok poté byl zvolen (jako kandidát nově zformované strany Parti Républicain Démocratique et Social – nyní et Renouvellement) prezidentem v prvních vícestranných prezidentských volbách. V prezidentských volbách vyhrál i roku 1997. Jeho vláda se vyznačovala tvrdým postupem proti islamistické opozici. Postupně také ochladl Hajdalův vstřícný postoj k iráckému diktátorovi Saddámovi Husajnovi a ke konci 90. let se začal zaměřovat na zlepšování vztahů se Západem a především pak s USA. Roku 1999 se také Mauritánie jako třetí arabská země rozhodla navázat plné diplomatické vztahy s Izraelem.

2. Kmenová a etnická problematika Mauritánie

Část dnešního obyvatelstva Mauritánie, tedy Soninkové a Imraguen, jsou potomky původních bafúrských zemědělců, kteří se postupným rozšiřováním Sahary přesouvali čím dál více na jih, kde byla výnosnější půda. Dnes žije na Sahaře celkem asi milion Soninke, obývajících jih Mauritánie. Soninke přijali jako první velké etnikum a zakladatelé říše Ghana islám a stavěli a dekorovali především ve Oualatě domy bidanů, jež jsou dnes na seznamu UNESCO.

Etnikum Imraguen (berbersky značící „rybáři“) obývá pobřeží Atlantského oceánu. Je jich pouze několik tisíc a žijí v rybářských vesnicích v oblasti dnešního Banc d’Arguin. Imraguen jsou vlastně sanhadžští Berbeři promísení s černošskou populací. Hovoří jazykem hassanija, ale starší generace používá i původní jazyk. Imraguen byli často považováni za „znaga“, tedy nejnižší kastu v sahrawijsko-maurské společnosti, sloužící vyšším kastám, jimž platili daň ve formě horma (dobytek, zboží nebo služby různého charakteru) v podstatě za ochranu, protože jim nebylo dovoleno nosit zbraně. Jakožto potomci sanhadžských Berberů tvořili Imraguen početné etnikum ještě před příchodem dominantních arabských maqilských kmenů ve 12. století.

Maqilská kmenová konfederace byla původem z Jemenu, odkud putovala přes Egypt na západ. Jejich potomci v Maghribu se pak zasloužili o arabizaci a islamizaci celé oblasti severozápadní Afriky. Jedním z nejdůležitějších kmenů maqilské konfederace byl kmen Beni Hassan, který v podstatě vytvořil na území dnešní Mauritánie a Západní Sahary válečnickou vládnoucí elitu a převzal kontrolu nad sanhadžskými Berbery po třicetiletých šarbubských válkách. Benihassanský dialekt arabštiny je vlastně předchůdcem dnešní hassanije.

Další kmeny:

Kmen Oulad Delim – أولأد دليم – jeden ze sahrawijských podkmenů Beni Hassan. Dominuje oblasti kolem města Dakhla s rozsáhlými kmenovými vztahy se severomauritánskými kmeny.

Sanhadža – byla v minulosti jedna z největších kmenových konfederací na Sahaře. Sanhadžové kontrolovali rozsáhlá území Maroka a Alžírska až do 12. století.

Banu Hilal – بنو هلال – kmenová konfederace, která v 11. století přesídlila do Maghribu z Arabského poloostrova. Zasloužila se o arabizaci a nomadizaci podmaněných území.

Igawen – hassanijský název pro grioty – potulné vypravěče, básníky a tradenty historie.

Zawíja – střední kasta vzdělanců pocházejících často ze sanhadžských Berberů.

Kunta – významná arabsko-berberská sahrawijská skupina žijící v severním Mali a jižní Mauritánii. Tato městská elita usazená ve významných vědeckých centrech, jako Oualata nebo Tombouctou (Timbuktu), pochází zřejmě ze zenátských Berberů, kteří se do severní Afriky dostali v 8. století. V Mauritánii získávali větší vliv od 11. století. Na konci 15. století založil ve Oualatě šajch Sidi Ahmed al Bakkai qádiríjskou zawíji (súfijský řád), jejíž příslušníci postupně obsazovali významná centra obchodu a vzdělání na Sahaře. Na přelomu 18. a 19. století sjednotil Sidi al Muchtar al Kunti rozhádané frakce a kuntské skupiny dosáhly na obrovském území velkého vlivu v obchodě a vzdělání.

Po šarbubských válkách se na jihu Mauritánie ustavily emiráty Trarza, Brakna a Tagant a na severu i Adrar. Války zanechaly společnost rozdělenou na kasty a skupiny podle etnické příslušnosti. Na vrcholu společnosti stály válečnické maursko-sahrawijské aristokratické klany Hassane, které pocházely z jemenských „čistých“ maqilských kmenů. Pod ně spadaly marabutsko-zawijské kmeny, jež byly chráněny klany Hassane výměnou za náboženské služby a Zawije dodávaly dobytek a potraviny jakožto daň horma.

Na nejnižším žebříčku stály znaga, mezi něž patřili rybáři Imraguen, kováři Mallemin a grioti Igauwen. Všechny výše zmiňované skupiny se řadí mezi „bidan“ neboli „bílé“.

Nejpočetnější skupinou mauritánské společnosti jsou haratinci – předpokládá se, že jejich potomci dnes tvoří asi 40 % celkové mauritánské populace. Haratinci jsou černošským obyvatelstvem, které bylo v minulosti využíváno bělochy (bidany) k práci, a je možné, že tyto praktiky přetrvávají dodnes (viz kapitola věnovaná otroctví v Mauritánii). Dělení obyvatelstva na černé a bílé (haratince a bidany) je však velmi nepřesné a nebezpečné a dnes je takovéto rasové a etnické členění vlastně nemožné.

Sociální rozdělení mauritánské společnosti

Základem maurské společnosti byla a zůstává rodina; pokrevně spříznění členové utvářejí kmeny, které poskytují určitou kulturní a sociální identitu jednotlivým členům. Marabuti a válečníci stojí na vrcholu sociální hierarchie a dominují všem ostatním skupinám. Mezi další významné kasty se řadí umělci včetně kovářů a zpracovatelů kůže a grioti (vypravěči a básníci). Haratinci jsou z otroctví již osvobození obyvatelé, k nimž se ještě před zrušením otroctví řadili také otroci – abid. Příslušníci nižší kasty znaga musí platit poplatky a nesmí nosit žádné zbraně. Jsou to individuální osoby nebo skupiny, jež byly v bitvách poraženy jinou, dominantnější skupinou. Přestože se tito pastevci dobytka mohou volně pohybovat, vždy byli společností vnímáni jako ta nejpodřadnější skupina lidí.

K černým Mauritáncům nezotročeným bidany patří různá etnika roztroušená po celém jihu země. Patří k nim především Soninke, Wolof, Fulbové a Bambara. Nejpočetnější jsou Fulbové a Soninke. Politická síla se soustředí na většinové bidany, případně na bidany a haratince, tvořící většinu politických uskupení. V současnosti se ale zdá, že černí Mauritánci začínají nad bidany převažovat. Průzkumy z 60. let sice označují za většinové bidany, ale například v 70. letech nebylo uveřejněno obdobné sčítání patrně právě proto, že černošská komunita postupně převážila – a to se pro zachování prestiže vládnoucí elity nehodilo.

3. Problematika otroctví v Mauritánii

Specifickým problémem Mauritánie zůstává nedořešená otázka otroctví tzv. černých Maurů – haratinců – sloužících tzv. bílým Maurům – bidanům. Ačkoli oficiálně bylo v zemi otroctví zrušeno roku 1981 a vláda je popírá, předpokládá se, že v zemi působí stovky tisíc otroků, kteří jsou místními obyvateli vnímáni zcela jinak, než je tomu v západních zemích. Některé mauritánské organizace proti otroctví vyvíjejí nepříliš úspěšnou iniciativu. Vláda Mauritánie zatím odmítá dialog s organizací Amnesty International a zamítá jejím pracovníkům vstup na mauritánské území.

Francouzský zákon z roku 1848 zakázal otroctví ve všech francouzských koloniích a zákon z roku 1905 rozšířil nařízení taktéž na území, jež se stalo později Mauritánií. Právě v Mauritánii ale dodržovali Francouzi zákon nejméně, jelikož usilovali o to, aby si bidani udrželi politickou moc v zemi, a nenarušovali tak tradiční uspořádání. Roku 1981 bylo otroctví v zemi zrušeno za vlády prezidenta Chouna Ould Hajdala poté, co mezi lidmi vypukly nepokoje související s veřejným prodejem ženy Mbarka na trhu ve městě Atar. Několik let poté navštívil zemi expert pracující pro OSN, který konstatoval, že otroctví bylo v zemi opravdu zrušeno, ale je pochopitelné, že v rozsáhlých pouštních oblastech, které vlastně tvoří celou zemi, může přetrvávat, což nebylo nikdy mauritánskými úřady vyvráceno. Podle údajů amerických úřadů je vysoce pravděpodobné, že velké množství bývalých otroků v odlehlých oblastech země pracuje za jídlo, léky, bydlení, a otroctví tím tak do určité míry přetrvává.

Vládní úředník v roce 2000 informoval OSN, že otroctví v zemi kdysi existovalo, ale nemělo žádný rasový kontext. Faktem je, že se někteří Mauritánci cítí být otroky, i když nejsou nikým vlastněni, protože jejich předci byli někým vlastněni a oni se tak cítí i po následující generace. Novější výzkumy naznačují, že jistý druh kontaktů mezi bývalými majiteli a otroky trvá i nadále, a přestože bývalý otrok žije ve vlastním domě mimo své bývalé působiště, na obou stranách často přetrvává vztah otrok–pán. Bývalí otroci jsou také často vnímáni jako součást rodiny ve vztahu otec–syn.[7] Rozlišovat proto pojmy otrok a osvobozený otrok je velmi těžké.

Zpráva z roku 2001 informuje, že se na místní úřad v jihomauritánském Kaedi přihlásil Mbareck Ould Bilal Ould Braikat, který v dubnu téhož roku údajně utekl z otroctví. Případ se již dál neřešil, ale v zemi byli opakovaně zatýkáni aktivisté pracující pro neziskové organizace a brojící proti otroctví. Roku 1997 prezident Ould Taya prohlásil, že lidé zainteresovaní v případu se snažili pošpinit dobré jméno Mauritánie a zároveň byli údajně členy skupiny, jež usilovala o svržení režimu.

Z roku 2001 je znám případ uprchlého otroka z oblasti města Kaedi na jihu země, který sloužil společně se svými příbuznými rodině kmene Kunta větve Zahora. Utekl, aby se vyhnul případnému trestu, protože se mu ztratila jedna ovce. Případ byl předán místní policii – gendarme, která jej nechala být, a zachovala tak status quo. Dotyčný se nicméně musí schovávat při všech návštěvách, nesmí se stýkat s haratinci, kteří se starají o velbloudy a krávy, a bývá často slovně napadán. 

Velmi často se také stává, že osoba, která uvrhne někoho do otroctví, tvrdí před soudem, že je otcem dětí, které tak nemohou odporovat a musí dál sloužit svému pánu. Přestože bylo otroctví v Mauritánii zrušeno již před mnoha lety, není znám ani jediný případ, kdy by byla osoba zodpovědná za uvedení někoho do otroctví potrestána. Tato skutečnost představuje největší slabinu současné mauritánské politiky týkající se otroctví. Mohamed Lemine Ahmed, pozdější ministr spravedlnosti, popsal ještě jako student na počátku 80. let praktiky soudců – qádí, kteří často nejsou kvalifikováni v jiném než málikovském soudním právu (islámské právo dle málikovského mazhabu) a mnohdy sami vlastní otroky. Jejich nestrannost je tak lehce napadnutelná.

Jelikož otroctví v zemi oficiálně neexistuje, jsou případy otroctví vnímány jako domácí záležitosti a postupovány soudům nižší instance. U těchto soudů mají qádí výcvik pouze v islámském právu, které pochopitelně vnímá otázku otroctví jinak než evropské soudní právo. Korán otázku otroctví příliš nerozpracovává, jen se zmiňuje o tom, že by otrokům nemělo být ubližováno, ale morální problematice otroctví se nevěnuje. Prominentní imám nouakchottské mešity el Hassen Ould Benjamine nicméně prohlásil, že je otroctví plně v souladu s Koránem, a jakékoliv negativní zmínky o něm jsou tedy rouhačstvím.

Otroci také často museli za své propouštění zaplatit, aby tak kompenzovali svému pánu ztráty. Z konce 90. let 20. století je znám případ bývalého otroka, který zaplatil svému pánovi 10 datlových stromů, aby tím zlegalizoval svůj nový status a stvrdil, že již otrokem definitivně není. V polovině 90. let si pak jeden bývalý otrokář činil nárok na vlastnictví svého bývalého otroka, jenž byl propuštěn z otroctví, odjel do Senegalu, žil zde 30 let a po návratu zemřel v Mauritánii. Podobný případ je znám i z roku 2000, kdy si několik žen nárokovalo právo na vlastnictví bývalých otroků, kteří zemřeli a které podle svých vlastních slov ženy nikdy nepropustily z otroctví. Místní qádí (soudce) předal případ vládě, která rozhodla v neprospěch žalující strany, a majetek si rozdělili příbuzní otroka. Oficiální vládní komise pověřená vypracováním zprávy týkající se údajného otroctví tvrzení naprosto popírá.

Otroci se v minulosti nabírali z černošských etnik a status otroka se dědil po matce. Například komunita haratinců se sama dělí na 3 skupiny: chadharas (bývalí otroci osvobození před mnoha generacemi), haratinci (osvobození v nedávné době nebo v generaci otce) a abid, kteří zůstávají stále v otroctví. V komunitě etnika Fulbů se mezi nejdůležitější skupiny řadí toorobé (marabuti), sebbé (válečníci), džaawmbé (poradci) a subalbé (rybáři). Za nimi následují kasty griotů, kovářů a zpracovatelů kůže. Třetí kategorii tvoří maccubé (doslova ti, kteří ztratili svou cestu), což jsou potomci otroků.

Sociální struktura společnosti Soninke je stratifikována podobně: urození se nazývají hooro, umělci niaxamala, potomci otroků komo (ti dnes jako jediní mohou např. ve Francii připravovat jídlo).

4. Vývoj po roce 2000

V červnu roku 2003 přežil prezident Maauja Uld Sid Ahmed Tája pokus o atentát, kterému předcházely dva dny intenzivních bojů v hlavním městě Nouakchott. O necelý rok později byl dopaden vůdce povstání a roku 2005 odsouzen k doživotnímu trestu. V listopadu 2003 se ve městě konaly prezidentské volby, ve kterých Tája zvítězil, ale byl nařčen opozicí z podvodu. Prezident má v Mauritánii poměrně velké pravomoci, především pak v zahraniční politice, a to i přesto, že ústava převedla řadu kompetencí na premiéra a na parlament.

Roku 2003 se Mauritánie stala spolu s Nigerem, Čadem a Mali středem zájmu americké administrativy. Projekt „Pan Sahel Initiative“ se zaměřil na podporu a spolupráci lokálních vlád v boji proti terorismu, mapoval lokace pohybu lidí a snažil se navázat bližší spolupráci se zeměmi tohoto obrovského pouštního regionu. V roce 2003 pak asistovaly americké speciální jednotky (10th Special Forces Group) spolu s místními vojsky výcviku i vojenským operacím na Sahaře.

Roku 2004 zarazila mauritánská vláda další pokus o puč, ale zatímco se Tája na začátku srpna 2005 účastnil pohřbu saúdského krále Fahda, proběhl v Mauritánii úspěšný převrat. Skupina pod názvem Vojenská rada pro spravedlnost a demokracii المجلس العسكري للعدالة والديمقراطية provedla 3. srpna převrat, který přenášela také média. Nová vojenská vláda stanovila, že povede dočasně Mauritánii (maximálně po dobu dvou let), než dojde ke spravedlivým, demokratickým volbám. Tája při návratu z pohřbu přistál v Nigeru a prostřednictvím Gambie se rozhodl dočasně usadit v Kataru. Oznámil, že až se situace stabilizuje, vrátí se do země i do politického dění.

Hlavní vůdce převratu, plukovník Ely Ould Mohamed Vall إعلي ولد محمد فال (Ely Uld Muhammad Vál), byl velitelem policie a dlouholetým spojencem vlády Táji. Přestože vojenská junta plánovala demokratické volby na polovinu roku 2007, nebylo vůbec zřejmé, kam vlastně mauritánská politika směřuje. V referendu o ústavě z června roku 2006 rozhodla naprostá většina Mauritánců mimo jiné i o jasně daném období vlády budoucího prezidenta, aby se tak zamezilo dlouhému vládnutí jednotlivých režimů. Kontakty s Izraelem zůstaly zachovány, ale převrat vedl k vyřazení Mauritánie z Africké unie.

V březnu roku 2007 se uskutečnily prezidentské volby, ve kterých zvítězil Sidi Ould Cheikh Abdallahi ( سيدى محمد ولد الشيخ عبد الله , Sidi Muhammad Uld šejch Abdulahi). Narodil se v Alegu a vystudoval v Senegalu a ve Francii. V 80. letech pracoval v Kuvajtu jako poradce při Kuvajtské nadaci a stejnou pozici si udržel i v Nigeru, kde více než 10 let žil. Roku 2007 se setkal v New Yorku s představiteli delegace Sil pro africké osvobození v Mauritánii, které usiluje o zlepšení práv v zemi.

Dne 6. srpna 2008 proběhl v zemi zatím poslední coup d’état, ve kterém byl svržen dosavadní prezident Šajch Abdullahi vysoce postavenými důstojníky armády. Převrat proběhl v režii jednoho z bývalých nejbližších spolupracovníků – generála Muhammada Ould Abdulazíze. Generál osobně založil elitní prezidentskou ochranku zvanou BASEP (Bataillon de la Sécurité Présidentielle) a působil jako její nejvýše postavený člen. Abdallahi byl spolu s předsedou vlády a ministrem vnitra odvlečen do prezidentského paláce v Nouakchottu. Vláda poté přešla do rukou jedenáctičlenného týmu v čele s Abdulazízem. Abdulazíz je členem prominentního Šorfa (šarífského) kmene Oulad Bou Sbaa. Také byl velitelem jednotky, která se podílela na odchytu a likvidaci teroristů, již zabili v Alegu několik francouzských turistů. Na konci roku 2008 byl po více než čtyřech měsících domácího vězení propuštěn bývalý prezident Šajch Abdallahi. Francouzská i americká pomoc byla po převratu zmrazena a mezinárodní společnost volala po znovuobnovení pořádku.

5. Ekonomické ukazatele a perspektivy budoucího vývoje Mauritánie

Přestože zemi postihla v 70. a 80. letech obrovská sucha, zůstává naprostá většina obyvatel závislá na zemědělství a chovu dobytka. Zemědělství tvoří spolu s těžbou nerostů a rybolovem hlavní oporu mauritánské ekonomiky. Značně problematickým se jeví nevhodné a drsné pouštní klima, které opakovaně dezertifikuje půdu, způsobuje erozi a nedostatek vody v zemi. Sektor rybolovu je pak limitován konkurencí řady jihoevropských zemí, které mají zakoupená práva na rybolov a disponují mnohem kvalitnějším vybavením lodí, čímž snižují šance mauritánských rybářů na úspěch, přestože mauritánské pobřeží patří k nejbohatším na světě.

Těžba železné rudy představuje kolem 40 % celkového vývozu země; ročně dosahuje přes 10 milionů tun a tvoří 10 % celkové evropské spotřeby. Ačkoliv je místní železná ruda vysoce kvalitní, počítá mauritánská strana s jejím obohacováním, neboť těžba a export surové rudy jsou značně nerentabilní. Do budoucna se počítá s rozvojem těžebního hospodářství, dále pak s vodohospodářstvím a využitím solárních i větrných elektráren. Výnosná jsou taktéž naleziště fosfátů a zlata v zemi. Jedním z podstatných rysů současné ekonomiky je privatizace státních podniků.

Podle odhadů mezinárodních firem z roku 2005 se pohybují zásoby ropy v Mauritánii minimálně kolem jedné miliardy barelů s možným dalším nárůstem. Ropa se stala od roku 2006 hlavním motorem růstu HDP v zemi. Zhruba dvě třetiny ze 75 000 barelů vytěžené denní produkce vyváží země do zahraničí. Roku 2001 australská firma Woodside Petroleum oznámila objev rozsáhlého naleziště cca 800 metrů pod hladinou oceánu, asi 80 km na jihovýchod od Nouakchottu. Naleziště bylo pojmenováno Chinguetti oil field, podle významného kulturního a náboženského centra na severozápadě země.[8] Přestože předpokládané naleziště není co do rozsahu těžby a budoucího využití příliš velké, jedná se o významný krok při prozkoumávání možností těžby ropy na pobřeží Mauritánie. V oblasti byla objevena ještě tři další naleziště: Tevet, Banda a Tiof.

Roku 2004 se Woodside rozhodlo investovat 600 milionů amerických dolarů na rozvoj projektu Chinguetti, ale v únoru roku 2006 informovala Válova nová vláda o smluvních nedostatcích, které byly formulovány vládou Táji a mohly by prý každoročně připravit Mauritánii o 200 milionů dolarů. Firma, která do mauritánského projektu investovala jednu miliardu dolarů, byla obžalována z korupce, ale v květnu roku 2008 byla osvobozena.

K hlavním bodům spolupráce Mauritánie s Evropskou unií patří především součinnost při financování projektů přes evropské rozvojové fondy, přičemž v roce 2008 by měl vstoupit v platnost strategický dokument pro 10. kolo evropského rozvojového fondu, ve kterém se počítá s urychlením procesu probíhajících hospodářských a politických reforem a také s posílením konkurenceschopnosti mauritánského trhu po objevech ropných zásob při pobřeží. Španělsko a Francie se finančně podílejí na školení specializovaných týmů zaměřených na potírání nelegální migrace, pro kterou slouží Mauritánie jako tranzitní země, především pro migranty ze Senegalu.  

V souladu s programem Mezinárodního měnového fondu svádí Mauritánie od roku 1999 poměrně úspěšný boj s chudobou a v součinnosti s donátorskými zeměmi provádí řadu reforem k liberalizaci ekonomiky. Problematickým se ukazuje především nedostatek kvalifikované pracovní síly a především pak vysoké ceny elektřiny a vody. Přestože Mauritánie představovala před tisíci lety centrum vzdělanosti celé Sahary, přetrvává v současnosti celkově velmi nízká úroveň vzdělání.

Hlavními ekonomickými partnery Mauritánie zůstávají již řadu let Itálie, Francie, Belgie, Španělsko a Velká Británie. Do těchto zemí pak směřuje vývoz železné rudy ze zásob v okolí Zouératu ( الزويرات. , Zuerat). S ohledem na ekonomické vztahy s Českou republikou projevila Mauritánie zájem především o vodohospodářský průmysl, využití těžební techniky a instruktory odborného školení a vzdělávání v oblasti turistiky. Během roku 2008 by měla být otevřena zóna volného obchodu mezi členskými státy Společenství pro rozvoj jižní Afriky, jehož členem je i Mauritánie, a uvažuje se i o zavedení celní unie do roku 2010 a měnové unie před rokem 2016.

Počátkem 21. století se v Mauritánii vyskytla v mnoha směrech řada zajímavých příležitostí souvisejících s turismem. Mauritánské turistické možnosti lze rozdělit do tří oblastí: města Nouakchott a Nouadhibou, kde probíhají setkání na mezinárodní úrovni, neboť jinde to ani není technicky proveditelné, středověká centra vzdělanosti v poušti Oualata a Chinguetti, kde lze spatřit vzácné rukopisy i výjimečnou architekturu, a v neposlední řadě pak samotné mauritánské pobřeží, lákající svou odlehlostí i rozměry k široké škále sportovního užití.

Při prvních náznacích zkvalitnění infrastruktury lze počítat s mohutným rozvojem výstavby sítí hotelů i kongresových komplexů, kterých má země prozatím citelný nedostatek. Se stoupajícím počtem návštěvníků ze zahraničí souvisí také iniciativy volající po uchování kulturního dědictví starých center vzdělanosti. Atraktivní saharská turistika zahrnuje návštěvy kulturně-náboženských center středověkých měst, která patří na seznam památek UNESCO (především Chinguetti شنقيط , Ouadan وادان , Tichit تيشيت a Oualata ولاته ). Přetrvává ovšem problém nedostatečné turistické infrastruktury; v zemi například funguje pouze jediný automat pro mezinárodní platební karty (konkrétně pouze pro kartu Visa), který se nachází v hlavním městě Nouakchott.

Se vzrůstajícím turismem v zemi souvisí bohužel rovněž bezpečnostní rizika v Mauritánii a hrozba terorismu. Podle zprávy z července roku 2008 mělo být souzeno několik osob za teroristické činy. Někteří z nich byli obžalováni z přípravy vražd francouzských turistů v Alegu v prosinci roku 2007.


Bibliografie

Abu Talib, M.: A Basic Course in Moroccan Arabic, Washington D.C. 2003

Ade Ajayi, J. F.: General History of Africa, volume VI, Berkeley 1998

Adu Boahen, A.: General History of Africa, volume VII, Berkeley 1990

Ali Mazrui, A.: General History of Africa, volume VIII, Berkeley 1999

Beránek, O.: Mauritánie a problematika lidských práv, Mezinárodní politika 2003, č. 8

Beránek, O.: Západní Sahara – příběh nekonečného referenda, Mezinárodní politika 2004, č. 9

Bovile, E. W.: The Golden Trade of the Moors, Princeton 1999

Brett, M.: The Berbers, Oxford 2004

Chambar, B.: Sur la Route du Sel et du Savoir, Paris 2005

Gilber, A.: L’Atlas du Monde Diplomatique, Paris 2003

Gombár, E.: Kmeny a klany v arabském Maghribu, Praha 2007

Hanchey, S.: Peace Corps Handbook – Mauritanian Arabic, Brattleboro 1979

Hinnebush, R.: The Foreign Policies of Middle East States, London 2002

Hrbek, I.: General History of Africa, volume III, Berkeley 1992

Kamrava, M.: The Modern Middle East, Berkeley 2005

Keenan, J.: V srdci Sahary, Brno 2004

Ki-Zerbo, J..: General History of Africa, volume IV, Berkeley 1997

Kropáček, L.: Súfismus, dějiny islámské mystiky, Praha 2008

Lapidus, I. M.: A History of Islamic Societies, Cambridge 2002

McKissack, P.: The Royal Kingdoms of Ghana, Mali, and Songhay, New York 1994

Meredith, M.: The Fate of Africa, New York 2005

Ogot, B. A.: General History of Africa, volume V, Berkeley 1999

Shelley, T.: Endgame in the Western Sahara, London 2004

Ujsoná, M. B.: A History of Art in Africa, London 2001

Vidrovitch, C. C.: The History of African Cities South of the Sahara, Princeton 2005

Vine, V. T. L.: Politics in Francophone Africa, London 2004

Internetové zdroje

Afrol.com – vynikající čerstvé zprávy z celého afrického kontinentu, sídlí v Lesothu

Ami.mr – mauritánské stránky zaměřené na moderní politické události

Arso.org – stránky zaměřené na Západní Saharu ve francouzštině, španělštině a angličtině

Businessinfo.cz – český ekonomický portál pro podnikání a export

Cia.gov – sekce zemí vypracované americkou Ústřední zpravodajskou službou

Diplomatie.gouv.fr – francouzské všeobecné stránky

Ec.europa.eu – stránky Evropské komise v mnoha jazycích

En.wikipedia.org – všeobecná encyklopedie vhodná pro všeobecný přehled a odkazy, vynikající historické mapy

Fpif.org – americké stránky Foreign Policy in Focus

France-mauritanie.mr – zaměřeno na francouzsko-mauritánské vztahy především politického charakteru

Jamestown.org – americké publikace Terrorism Focus a Terrorism Monitor zpracovávané odborníky, většinou orientalisty

Jeuneafrique.com – africké francouzské stránky s širším politicko-ekonomickým zaměřením


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.

[1] Chambar, B.: Sur la Route du Sel et du Savoir, Paris 2005, str. 14.

[2] www.saudiaramcoworld.com/issue/200306/mauritania.s.manuscripts.htm

[3] Chambar, B.: Sur la Route du Sel et du Savoir, Paris 2005, str. 53.

[5] Zawíja - v hassanijské arabštině značí střední kastu vzdělanců pocházejících často ze sanhadžských berberů

[6] Vine, V. T. L.: Politics in Francophone Africa, London 2004, str. 272.

[7] Sám mohu potvrdit z praxe v jihomauritánské Oualatě.


Celá studie | Autor: Petr Buchtyar | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.