Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Mustafa Kemal Atatürk a Rezá Šáh Pahlaví

Vydáno dne 30. 06. 2009 (4867 přečtení)

Radka Mandoková (1985) studuje obory politologie a mezinárodní vztahy a mezinárodní teritoriální studia na Univerzitě Karlově v Praze (Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, Institut mezinárodních studií). K oblastem jejího zájmu patří Turecko, Blízký východ, mezinárodní vztahy a bezpečnost.

Posudky:

Doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc., Institut politologických studií FSV UK- ZDE

PhDr. Zuzana Kříhová, Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK -ZDE


Abstract

The article is concerned with modernization theory applied to the concrete examples. The theory of modernization, as had been perceived in developing countries in the early twentieth century, was based on the idea of progress and was closely associated with the program of westernization. Moreover, especially the Muslim countries were faced with the question of religion which eventuated in secularization policies. The aim of this study is to answer the question, why the Iranian modernization process failed as compared to the successful Turkish example. The general opinion refers to the different cultural and historical background in the more traditional Iranian society. Though I recognize relevance of this argumentation, in my opinion there were also other crucial reasons. Above all, there was significant difference between Turkish and Iranian political system regarding the level of authoritativeness and the way of implementation of the reforms.

Klíčová slova

Modernizace, Turecko, Írán, Mustafa Kemal Atatürk, Rezá Šáh Pahlaví, muslimské státy, islám, sekularizace, nacionalismus  


Obsah

Úvod

1. Teoretický koncept modernizace

1.1 Cíle modernizace v Turecku a Íránu

2. Nástup k moci a legitimita

2.1 Atatürk a nový stát

2.2 Státní převrat a cesta Rezy Chána k moci

3. Charakter režimů

3.1 Turecko

3.2 Írán

3.3 Ideologický systém kemalismu

3.3.1 Šest principů kemalismu

4. Nacionalismus

4.1 Turecký nacionalismus

4.1.1 Vztah k menšinám

4.1.2 Jazyková politika

4.2 Íránský nacionalismus

4.2.1 Ambivalentní postoj k zahraničí

4.2.2 Vztah k menšinám

5. Sekularizace

5.1 Sekularizace v Turecku

5.2 Sekularizace v Íránu

6. Role armády

6.1 Role armády v Turecku

6.2 Role armády v Íránu

7. Institucionalizace v Turecku

8. Pád Rezy Šáha Pahlavího

Závěr


Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Mustafa Kemal Atatürk a Rezá Šáh Pahlaví

Úvod

Problematika modernizace muslimských států představuje samostatné téma teorie modernizace. Specifická povaha modernizačních procesů v islámských zemích na počátku dvacátého století vyplývá zejména ze dvou skutečností. Zaprvé všechny tyto státy byly konfrontovány s otázkou postavení islámu v politickém systému vyplývající z historické tradice a zadruhé se v tomto prostoru současně jedná o období vzniku nacionalismu a národních států. Turecko a Írán spolu s Egyptem patřily mezi první státy v regionu, ve kterých byl zahájen modernizační proces a jejichž reformy se do jisté míry staly vzorem pro další země.[1] Ideologie modernizace je založena na osvícenské myšlence pokroku, který překonáváním tradičních norem vede k všestrannému rozvoji.[2] V rozvojových zemích třetího světa byl tento proces pojímán především jako snaha o „pozápadnění“ (westernizaci), což dobře ilustruje zejména příklad Turecka a Íránu.

Srovnání těchto dvou procesů jsem zvolila, protože se jedná o velmi zajímavý příklad modernizace probíhající ve stejném období a regionu, avšak s rozdílným výsledkem. Na první pohled se zdá, že reformy byly v obou státech zaváděny podle podobného vzorce a oba reformátoři sdíleli stejné cíle. Je tedy otázka, proč v prvním případě modernizace dopadla víceméně úspěšně a v druhém případě nikoliv.[3]

Obvykle se poukazuje na odlišnou společenskou situaci v obou státech, tedy na tradičnější šíitské prostředí v Iránu, které nebylo nakloněno radikálním modernizačním plánům Rezy Šáha. Ze srovnání s paralelním procesem v Turecku však vyplývá, že ačkoliv v obou státech probíhaly obdobné reformy, způsob jejich zavádění byl odlišný. Domnívám se tedy, že jedna z hlavních příčin neúspěchu Rezy Šáha vyplývala rovněž z povahy politického zřízení.

Cílem práce je na základě komparace objasnit důvody odlišných výstupů modernizačních politik Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Šáha Pahlavího. Protože počáteční společensko-politická situace je vzhledem k úspěchu reforem zásadní, nejprve budu srovnávat výchozí podmínky jako předpoklady k následné modernizaci. Za hlavní body srovnání jsem zvolila nacionalismus, sekularizaci a roli armády. Práce je časově vymezena obdobím vlády Mustafa Kemala Atatürka a Rezy Šáha Pahlavího, vzhledem k zmíněným souvislostem však bude přesahovat i do období předcházejícím oběma režimům. Zároveň bych chtěla podotknout, že mi vzhledem k omezenému prostoru nejde o úplný výčet všech reforem, nýbrž chci na základě historických fakt poskytnout srovnání obecného přístupu k modernizaci, a odpovědět tak na výše zmíněnou otázku.

Hlubší orientaci v problematice mi umožnila zejména znalost turečtiny a semestrální studijní pobyt na Fakultě politických věd (Mülkiye) na Ankara Üniversitesi v Turecku, kde jsem sbírala podklady pro práci a zároveň téma konzultovala s tureckými politology. Historická fakta čerpám zejména z prací Erika J. Zürchera, Andrewa Manga, Sina Akşina a Hakkıho Uyara. V případě Íránu vycházím zejména z monografií Homy Katouziana, Stephanie Cronin a dalších autorů. Při zkoumání íránské problematiky a zejména při transkripci perských slov mi velmi pomohla Mgr. Zuzana Kříhová z Ústavu Blízkého východu a Afriky na Filosofické fakultě UK. Teoretickou část práce dávám do souvislosti zejména s klasickou teorií modernizace autorů Samuela Huntingtona a Edwarda Shilse, kteří se ve svých dílech věnovali mimo jiné také turecké a íránské problematice. Dále jsem při studiu každého tématu použila případové studie týkající se jednotlivých problematik, nejčastěji z periodik International Journal of Middle East Studies nebo British Journal of Middle Eastern Studies.

Z jazykového hlediska používám odborné termíny platné pro islámské prostředí v arabské verzi, což se týká zejména slov ulamá a šarí´a. Při používání termínů platných pouze pro jednotlivé země ponechávám původní výraz, respektive jeho český přepis. Transkripci perštiny do češtiny jsem prováděla na základě konzultací s PhDr. Kříhovou a turecká slova, jakož i turecké přepisy z osmanštiny, ponechávám v původní podobě.

1. Teoretický koncept modernizace

Na základě Shilsovy klasifikace modernizačních režimů bývají Atatürkovo Turecko a Írán Rezy Šáha Pahlavího řazeny mezi modernizační oligarchie.[4] Ty se vyznačují silnou autoritativní vládou a jistými prvky pluralitního parlamentarismu, které jsou však jen formální.[5] Předpokladem modernizační oligarchie je existence silné elity, disponující účinným nástrojem k udržení stability, zejména vojenskými složkami, které jsou často součástí této elity. Je však třeba brát v potaz, že oligarchie byla v obou režimech naprosto podřízena autoritativnímu rozhodování Atatürka a Rezy Šáha, v jejichž rukou byla veškerá moc koncentrována. CHP (Cumhuriyet Halk Partisi, Republikánská lidová strana) za života Atatürka naprosto podléhala rozhodnutí svého zakladatele. Strana měla funkci byrokratického aparátu artikulujícího státní ideologii a byla nástrojem vůdce, nikoliv nezávislým tělesem. V Íránu za Rezy Šáha vznikla nová buržoazní elita a existence režimu závisela na armádě, i zde však hlavní (jediná) rozhodující pravomoc náležela šáhovi. Shilsova klasifikace dále předpokládá silnou centralizaci státu a mobilizaci obyvatelstva pro revoluční změny, ale i existenci opozice, byť jen formálně vymezené. Při mobilizaci obyvatelstva je zdůrazňována integrita, která ospravedlňuje boj proti reakci s autonomistickými požadavky. Shils je nicméně vůči modernizačním oligarchiím poněkud skeptický, zejména ve vztahu k industrializaci.[6]

Samuel Huntington ve svém klasickém díle Political Order in Changing Societies zmiňuje ústřední roli nacionalismu v modernizačních procesech. Tento prvek byl v tureckém a íránském reformismu charakteristickým požadavkem, jehož cílem byla homogenní národní entita. Z hlediska strategie nastolování změn Atatürk podle Huntigtona vhodně zkombinoval taktiku blitzkrieg (např. vznik republiky) s fabiánskou taktikou postupného zavádění společenských změn (například postupné odstraňování funkce chalífy): „Pořadí změn v Turecku, vědomě plánované Kemalem a vzorec jednota-autorita-rovnost je nejúčinnější pořadí pro modernizaci[7] Pro úspěch modernizace Huntington klade důraz na institucionalizaci v souvislosti s rozšiřováním politické participace v reformních režimech.[8] Celkově Huntington vyzdvihuje kemalistické Turecko jako jeden z mála úspěšných příkladů modernizace revolucí.

Podstatou modernizace v zemích třetího světa byla snaha o dosažení životního standardu západních států. S hospodářskou modernizací a industrializací přejímaly reformní režimy západní model společnosti, který považovaly za jeden z hlavních cílů modernizace. „Světová revoluce westernizace“, jak tento vývoj nazývá Theodore H. Von Laue[9], se z původního tlaku západních států na modernizaci kolonií stala ideálem neevropských elit. Vzhledem ke konzervativnímu charakteru muslimských společností byly tyto reformy prováděny restriktivními příkazy a zákony, jak tomu bylo právě v Turecku a Íránu. Westernizace společnosti představovala pro Atatürka i Rezu Šáha úhelný kámen celé modernizace, a byla proto vynucována ve všech oblastech života.

1.1 Cíle modernizace v Turecku a Íránu

Cíle reformních hnutí od devatenáctého století zahrnovaly požadavky na politickou modernizaci, většinou však v souladu islámskou tradicí. V dichotomii moderního a tradičního, kde tradiční je chápáno jako zaostalé a neperspektivní, se nepřátelství projevovalo zejména ve vztahu k islámským ancien regimes. Politické myšlení v muslimských společnostech je však úzce spjato s náboženskou obcí a islámem, který byl některými skupinami interpretován jednak jako zdroj suverenity lidu, jednak jako pramen a nedílná součást politické moci.[10] Po první světové válce se však začaly prosazovat ideje modernizace směrem k evropskému vzoru, které s sebou zároveň nesly požadavek laicizace státního zřízení. Průkopníky tohoto proudu se stali právě Kemal Atatürk a Rezá Šáh, jejichž úsilí se zaměřilo na sekularizaci státního zřízení. Na rozdíl od reformních hnutí z přelomu devatenáctého a dvacátého století se turecký i íránský režim stavěly odmítavě k jakémukoliv vlivu islámských duchovních v politické sféře. Prvním důvodem byla jistě snaha o maximalizaci moci a neochota dělit se o moc se společenstvím ulamá. Druhý důvod souvisí s westernizací a pohrdavým postojem západních států k islámu, který byl považován za důvod zaostalosti muslimských společností.

V případě Atatürkova a Rezova režimu byla nástrojem i cílem modernizačního procesu westernizace, tedy „pozápadnění“ společnosti. Demokracie však explicitním cílem nebyla. Zcela jistě ne pro Rezu Šáha, který nakonec upustil i od snahy zavést republikánské zřízení a zachoval monarchii, konstituční jen formálně. Atatürk oproti tomu demokracii pokládal za jakýsi potenciální výhledový cíl, avšak nepovažoval ji za žádoucí v tehdejší době a podmínkách.[11] Mimo jiné, pokud vezmeme v úvahu úroveň demokracie v meziválečné Evropě, je otázkou, zda se westernizace v muslimských státech mohly inspirovat demokratickou praxí v období, kdy v mnoha evropských státech vládly autoritativní režimy.

 Za krátkodobý politický cíl je v obou státech možné určit zavedení stability, řádu, funkční centrální vlády a vytvoření národního státu v teritoriálních hranicích. Pokud v Turecku a Íránu požadavky modernizace nezahrnovaly demokratizaci v evropském slova smyslu, není nutné chápat demokracii za conditio sine qua non úspěšné modernizace nebo za její cíl. Z hlediska dlouhodobých cílů usilovali političtí aktéři o vytvoření moderního národního státu, založeného na sekulárních principech.

Oba sledované procesy modernizace se tedy odehrávaly v trojúhelníku nacionalismus-sekularizace-westernizace a změny se odehrávaly v revolučním duchu úplné, radikální přestavby společnosti.

2. Nástup k moci a legitimita

2.1 Atatürk a nový stát

Dlouhé devatenácté století skončilo pro Osmanskou říši fatálně. Orientace mladoturecké vlády na Německo a následný vstup do války na straně centrálních mocností vedl ke konci „nemocného muže na Bosporu“. Konec východní otázky byl předznamenán již v průběhu první světové války v Sykes-Picotově a Paleologue-Sazanově dohodách, podle kterých z osmanského impéria měla zbýt jen malá část vlastní Anatólie. Důsledkem války byly nejen teritoriální ztráty na Balkáně a Blízkém východě, ale zejména katastrofální stav obyvatelstva v Malé Asii, kde si válečné boje vyžádaly okolo 2,5 milionu obětí mezi muslimským obyvatelstvem. Špatná hospodářská situace byla umocněna rozsáhlými migracemi, zvýšením mortality, výměnou obyvatelstva a úpadkem obchodu, který byl až do té doby doménou nemuslimských skupin. Sèvreská mírová smlouva, okupace Anatólie dohodovými vojsky, vznik Arménie a neschopnost vlády a sultána dostát základním povinnostem byly následovány válkou za nezávislost. Tato válka nebyla jen bojem proti okupantům, ale i prvním střetem odboje s vládou a sultanátem, kteří potupné mírové podmínky přijali. Vedoucí role osmanského důstojníka Mustafy Kemala v hnutí odporu byla patrná již od roku 1919. Hrdina gallipolského vítězství měl nespornou autoritu uvnitř Spolku na ochranu práv Anatólie a Rumélie (Anadolu Rumeli Müddafa-i Hukuk-u Milliye Cemiyeti) i mezi tureckým obyvatelstvem. Jako osmanský důstojník bojoval Mustafa Kemal za impérium, ale jako jeden z mála nebyl zdiskreditovaný kontakty s vládou mladotureckého triumvirátu Envera, Cemala a Talâta Paşi.

Na kongresu Tureckého národního hnutí v Sivasu se sice ještě nehovořilo o zrušení sultanátu, avšak Mustafa Kemal již v této době variantu republiky plánoval.[12] V roce 1920 se konalo první zasedání Velkého národního shromáždění (Büyük Millet Meclisi, BBM) v Ankaře, na kterém byl Mustafa Kemal zvolen jeho předsedou. Shromáždění odsoudilo vládu v Istanbulu, ale prozatím nevystupovalo pro sesazení sultanátu, ačkoliv zákon o státním zřízení (Teşkilât-i Esasye Kanunu) již proklamoval suverenitu lidu: Suverenita náleží bezpodmínečně a nezcizitelně lidu.[13] Sultán Mehmet VI. byl svržen v roce 1922, po zahájení revize sèvreské mírové smlouvy. Právě anulace první poválečné smlouvy, navazující na vítěznou válku za nezávislost, byla zdrojem Atatürkovy obrovské popularity. Prosazení nového dokumentu z Lausanne, který mimo ztrátu Mosulu a Alexandretty znamenal územní zisky, bylo nejen fenomenálním diplomatickým úspěchem, ale i potvrzením tureckého práva na sebeurčení, a tím i zdroj legitimity režimu. Od tohoto okamžiku byla nová ankarská vláda uznána i mezinárodním společenstvím.

V roce 1923 následovalo vyhlášení republiky, jejímž prvním prezidentem se stal Mustafa Kemal a premiérem Ismet Inönü. Působnost chalífátu byla striktně vykázána z politické sféry a omezena výlučně na náboženské otázky, funkce chalífy však zatím zůstávala v platnosti. Přes vedoucí roli Mustafy Kemala v BMM nebylo shromáždění na počátku zcela homogenní[14]. Proti kemalistické Skupině obrany práv (Müdafaa-i Hukuk Gurubu) se zorganizovala tzv. Druhá skupina (Ikinci Gurup). V prvních parlamentních volbách však úplně propadla v konfrontaci s Kemalovou stranou, přejmenovanou na Halk Fırkası (Lidová strana). Je evidentní, že Atatürkova autorita byla od počátku přirozená a nový režim se těšil značné podpoře obyvatel, což mu umožnilo vcelku nenásilné převzetí moci. Do funkcí vysokých státních úředníků a ministrů (rada vekilů) byli národním shromážděním voleni zejména důstojníci z války za nezávislost.[15] Neméně důležitou oporou režimu se stala naprosto loajální armáda.

2.2 Státní převrat a cesta Rezy Chána k moci

Také v Persii byla po první světové válce přítomná cizí vojska: území většiny státu fakticky okupovala britská armáda, na severu vznikla v roce 1914 povstalecká bolševická republika Gilán, a v Baku bylo rozmístěno 30 000 sovětských vojáků[16]. Mimo to byly vlády neustále konfrontovány s rebeliemi v mnoha provinciích, zejména v Tabrízu, Raštu, Mašhadu, Mázandaránu a Ázerbájdžánu. Kmenoví vůdci (např. kmene Bachtijárů), nerespektující autoritu Teheránu, představovali stálý problém Persie, s nímž se slabé vlády konstitučního hnutí nedokázaly vypořádat. Kvůli sporům v madžlesu a multipolárnímu štěpení názorových frakcí se často střídaly vlády, které nebyly schopné efektivně vykonávat svou funkci.[17] Vzhledem k slabé pozici šáha Ahmada scházel sjednocující prvek politického boje. Veřejná nespokojenost se situací byla patrná napříč všemi společenskými vrstvami, stejně jako touha po stabilitě.

Na rozdíl od Atatürka, Rezá Chán nestál v čele převratu od samého počátku. V roce 1921 sice patřil mezi vůdčí osobnosti puče, ale jeho role spočívala hlavně v zajištění loajality vojska. Stejně jako Atatürk, i Rezá Chán vzešel z armády, kde působil jako důstojník perských kozáků v severních provinciích. Právě vojenské jednotky vedené perskými kozáky byly hlavní silou vojenského převratu v únoru roku 1921, po kterém byla nastolena vláda v čele se Sajjedem Zijáuddínem. V nové vládě Rezá Chán zaujal klíčové postavení s titulem

sardár-e sepáh (vrchní velitel armády) a funkcí ministra války. Přestože si pučisté zpočátku pohrávali s myšlenkou zavést republiku, byla nakonec zachována ústava z roku 1906 a šáh Ahmad byl nucen mocenskou změnu akceptovat.

Léta 1921 až 1925 byla transitním obdobím, ve kterém Rezá Chán postupně uzurpoval moc, aby se v roce 1925 nechal prohlásit novým monarchou. Stabilizace vnitřní i vnější situace armádou přinesla Rezu Chánovi rozsáhlou podporu veřejnosti, která mu umožnila sesadit Sajjeda Zijáuddína, stát se v roce 1923 premiérem a následně v roce 1925 odstranit i qadžárskou dynastii. Původně Rezá Chán též uvažoval o republice, ale odpor značné části veřejnosti ho od tohoto záměru odradil. Zejména odpor duchovních, bázáru[18] a následné protirepublikánské protesty v roce 1924 přiměly Rezu Chána k odvolání republikánských názorů, zachování monarchie a respektu k šíitské tradici.[19]

Hlavním důvodem Rezovy veřejné podpory a rozsáhlé podpory uvnitř madžlesu bylo zavedení řádu a stability:

Pochybuji, že se najde někdo, kdo si neuvědomuje, co všechno vykonal [Rezá Chán] pro tuto zemi. Jak všichni víme, situace v této zemi byla taková, že chtěl-li někdo cestovat, nebyl v bezpečí, byl-li někdo vlastníkem půdy, nebyl v bezpečí, a měl-li někdo usedlost, musel zaměstnávat několik ozbrojenců, aby ochránil svou úrodu. Pro ochranu mého domu, mé rodiny a mého lidu si přirozeně přeji, aby se muž jménem Rezá Chán stal předsedou vlády. Přeji si totiž stabilitu a bezpečnost. A pravdou je, že díky tomuto muži jsme je v posledních letech měli a zároveň jsme mohli budovat stát a sloužit zájmu společnosti.[20]

Tuto zásluhu uznávala i opozice, která se jinak obávala diktátorských sklonů Rezy Chána.[21] Madžles se dělil na několik frakcí, z nichž na počátku dvacátých let několik vystupovalo proti autoritativní vládě, avšak většina poslanců tvořená reformátory, sekularisty a liberálními poslanci podporovala Rezu Chána. Jednu z mála opozičních uskupení tvořila Reformistická strana (Hezb-e esláhtalab) ájatolláha Modarrese, integrující zejména zájmy obchodníků bázáru[22]. To ovšem neznamená, že ulamá stáli proti Rezovi Chánovi. I přes nejednotnost mezi náboženskými představiteli je uznávanou tezí, že Rezá Chán se dostal k moci v roce 1921 rovněž díky podpoře ulamá, kteří očekávala vládu založenou na uznání šarí´y.[23] Například přátelství a podpora ájatolláha Nainího a ájatolláha Isfaháního přispěly k obnovení popularity Rezy Chána v roce 1924, v období protestů proti vytvoření republiky[24].

3. Charakter režimů

3.1 Turecko

Legislativním orgánem bylo v Turecku ustanoveno jednokomorové Velké národní shromáždění (Türk Büyük Millet Meclisi, TBMM), které volilo nejen prezidenta a předsedu vlády, ale také jednotlivé ministry. Výkonná moc byla reprezentována vládou, za Atatürka však reálnou nejvyšší moc držel v rukou prezident. Do roku 1950 hrála klíčovou úlohu Atatürkova Lidová strana (Halk Fırkası, která v roce 1925 změnila název na Halk Partisi a ve stejném roce na Cumhurriyet Halk Partisi, Republikánská strana lidová), založená v přímé návaznosti na revoluční skupinu Výbor pro obranu práv v Anatólii a Rumelii.[25] Tajemníkem strany se stal Ismet Inönü, straně však předsedal Atatürk.[26] Postavení CHP v meclisu se postupně stávalo monopolním: po kurdské rebelii v roce 1925 byla na základě zákona o ochraně veřejného pořádku zrušena opoziční Pokroková republikánská strana (Tarakkiperver Cumhuriyet Fırkası, TCF), pět let poté byla zrušena částečně opoziční Svobodná strana (Serbest partisi) a následně oznámen zákaz vytváření politických stran, čímž se CHP oficiálně stala jedinou stranou ve státě.

Po zrušení TCP se CHP postupně stávala státostranou ve smyslu Sartoriho definice, kde je strana duplikací státu.[27] Volby do madžlisu probíhaly na základě kandidátek CHP a byrokratický aparát podléhal straně. Tento vývoj se završil v roce 1931, kdy CHP byla oficiálně prohlášena za státní stranu, od tohoto roku dochází této k faktické identifikaci pojmů CHP a stát.[28] Atatürk prostřednictvím strany vykonával politickou moc, což je podstatné v porovnání s Íránem, kde Rezá Pahlaví vládl z titulu šáha bez širšího zázemí v podobě stranického aparátu.

3.2 Írán

Absence ideologie a strany, která by poskytovala íránskému režimu nejen personální zázemí, ale i ideologický rámec, je nejvýraznějším rozdílem mezi sledovanými zeměmi. Protože se Rezá Chán se inspiroval Atatürkovými reformami a tureckým systémem, z počátku se pokoušel o vytvoření strany po vzoru CHP.[29] Podobně jako v případě pokusu o zavedení republiky však i tento experiment skončil kvůli odporu náboženské opozice. V srpnu roku 1927 oznámil jeden ze šáhových nejbližších spolupracovníků, ministr spravedlnosti Abdolhosejn Tejmúrtáš, založení parlamentní strany Nový Írán (Írán-e Nou), blízké šáhovi a propagující myšlenky modernizace.[30] Vzhledem k tomu, že nově vznikající strana měla pověst antiklerikálního uskupení s fašistickými tendencemi, proti jejímu ustanovení se zvedla vlna nevole zejména ze strany mulláhů, která byla opět následována demonstracemi.[31] Šáh byl nucen od tohoto záměru upustit a strana byla rozpuštěna pouhé tři měsíce po svém vzniku. Podpora režimu byla v madžlesu vykonávána prostřednictvím parlamentní frakce Pokrok (Taraki), která vznikla namísto oficiální politické strany.[32] Jejími hlavními členy byly tytéž osoby jako v zaniklé straně, zejména Abdolhosejn Tejmúrtáš, Alí Akbar Dávar nebo ministr financí Fírúz Farmáfarmáján, funkci politické strany jako artikulačního kanálu však frakce nemohla plnit.

Vláda Rezy Šáha tak zůstala autoritativním režimem jednoho muže, který se později vyvinul v diktaturu. V období od roku 1926 do roku 1931 ztratil madžles funkci svobodně rozhodujícího orgánu, jeho nezávislost definitivně skončila volbami v roce 1927, které byly zmanipulovány ve všech volebních obvodech kromě Teheránu.[33] V tomto období šáh dbal alespoň na formální dodržování ústavy, což se však změnilo na počátku třicátých let, kdy začalo pronásledování skutečných i domnělých oponentů režimů (viz kapitola Výsledek reforem). Ideologii režimu zde představovala modernizace sama o sobě, nejednalo se však o konzistentní ideologii jako v Turecku, a popularita režimu tak závisela přímo na popularitě šáha.

3.3 Ideologický systém kemalismu

Ačkoliv se ve sledovaných případech jedná o modernizaci seshora, na rozdíl od autoritativních vlád, jejichž raison d´être je moc sama o sobě, úspěch modernizačních režimů je podmíněn lidovou podporou. V obou procesech scházelo transitní období, přestože vůdčí představitelé těchto změn měli za cíl reformaci několika společenských segmentů zároveň: politického, společenského i hospodářského. Pokud však většina obyvatelstva dlouhodobě odmítá změny reformního procesu, modernizace může být sotva úspěšná. Ideologie je tak součástí strategie a zároveň jejím nástrojem.

Zatímco Atatürk vybudoval ideologický systém, odpovídající na všechny zásadní otázky politického a společenského života, Rezá Šáh žádný koherentní ideologický koncept nevytvořil. Domnívám se, že nedostatečná ideologická mobilizace společně s absencí strany byla jednou z příčin pádu šáhovy vlády a kemalismus naopak důvodem zachování politického systému přetrvávajícího až do dnešní doby. Je nesporné, že šíitská íránská společnost byla ve srovnání s tureckou mnohem tradičnější, to však zároveň implikuje nutnost odpovídající strategie směrem k obyvatelstvu, zejména dostatečnou artikulaci cílů. Pouhá autoritativní implementace nových norem se ukázala jako nedostatečná.

3.3.1 Šest principů kemalismu

Kemalismus odpovídá nejen na otázky politického zřízení, ale dotýká se i veřejného života a organizace společnosti. Základem státní ideologie je koncept turectví (türkçülük), vytvořený již v letech války za nezávislost Společností na obranu práv (Müdafaa-i Hukuk Cemiyeti), který nacionalistickou rétorikou sjednocuje společnost a ukládá každému jejímu členovi mravní povinnost vlastenectví (viz kapitola Nacionalismus). Kemalistická ideologie je tvořena šesti doktrínami: republikánství (Çumhuriyetçilik), vlastenectví (Milliyetçilik), lidovost (Halkçılık), reformismus (Inkılâpçılık)[34], sekularismus (Layiklik) a etatismus (Devletçilik). Tyto principy byly zpočátku oficiální ideologií Lidové republikánské strany (Cumhuriyet Halk Partisi), na jejímž logu se v roce 1931 objevily v podobě šesti paprsků na červeném podkladě.[35] V roce 1937 se tyto principy dokonce staly dodatkem turecké ústavy [36].

Turecká ideologie je založena na sekulárně-racionalistické tradici positivismu, je inspirována zejména osvícenstvím devatenáctého století a často odkazuje na ideály francouzské revoluce.[37] Přes svou revolučnost, odmítání osmanského dědictví a sekularismus klade kemalismus rovněž jistý důraz i na tradiční hodnoty turecko-muslimské společnosti, jako rodina a společenská solidarita.[38] Přestože nositelem změny byla stejně jako v Íránu městská elita, mobilizace obyvatelstva byla úspěšná právě díky propagaci ideologie, která apelovala na každého občana bez ohledu na společenské postavení. Kemalismus odmítal levicové ideologie, ale měl výrazně sociální charakter, vyjádřený v principu lidovosti (halkçılık). Heslo čelem k lidu (halka karşı) je vyjádřením vzájemné solidarity v rámci národa.[39] Navzdory ekonomicky liberální rétorice byla v rámci etatismu propagována jistá míra protekcionismu a silného sociálního státu, na druhou stranu se ale kemalismus jednoznačně vymezuje proti komunismu.

Podstatné je, že ideologií se stal de facto Atatürk sám, což ostatně vyplývá i z názvu kemalismus, který byl poprvé použit ještě za života svého tvůrce.[40] Postava neomylného, téměř zbožštěného otce Turků (Atatürk) zaujímá ve státní ideologii stejně významné místo jako politické principy. To dokazuje i preambule ústavy Turecké republiky, kde je v první větě vyjádřena oddanost odkazu „nesmrtelného vůdce a nedostižného hrdiny“ Atatürka.[41]

4. Nacionalismus

4.1 Turecký nacionalismus

Jednou z tureckých národních legend je mýtus o šedém vlku (Bozkurt), který vyvedl turecký národ z neúrodné pustiny Střední Asie, prapůvodního domova Turků (Ergenekon) do Anatólie. Tato legenda dobře vykresluje mytologii užívanou tvůrci tureckého nacionalismu od počátku dvacátého století. S menším zpožděním za obdobím vzniku evropských nacionalismů i muslimské společnosti začaly hledat svou identitu v národních idejích. Jako ostatní národní hnutí, také kemalistický nacionalismus čerpal z pradávných legend a zacházel do dávné historie, aby zpřetrhal svazky s kosmopolitní osmanskou historií.

Kemalismus důsledně popírá návaznost na osmanský stát, a naopak ostře kritizuje jeho multietnicitu, imperialismus a politický systém. Osmanská dynastie, stejně jako qadžárská dynastie v Íránu, byla v souvislosti s westernizací pojímána jako důvod zaostalosti a zpátečnictví. Ancien regime, jeho tradice a sepětí s náboženstvím byly v rozporu s republikánskými hodnotami. Minulé období bylo proto vykreslováno značně negativně. K tomu přispívala i situace na mezinárodním poli, protože revizí sèvreské smlouvy se Turci distancovali od osmanského státu.

Turecká historiografie vykládá osmanskou historii jako dějiny v područí uzurpátora, kde nebyl rozdíl mezi ostatními podmaněnými etniky a Turky. O osmanské vládnoucí elitě se reformní režim vyjadřoval s důrazem na rozdíl „oni“ a „my“:

Přehlížením národní svébytnosti [v Osmanské říši] bylo ublíženo zejména našemu národu. Osmanské multietnické impérium všeobjímajícím způsobem podporovalo všechny ostatní národy v jejich svébytnosti. Že jsme se pro ně my stali cizím národem, jsme si uvědomili v okamžiku, kdy nás hnali ranami holí. Poté, co jsme zeslábli, dívali se na nás s opovržením a přehlíželi nás. A my jsme se dopustili největšího poklesku, když jsme zapomněli sebe samé. Pokud chceme, aby nás svět respektoval, nejprve musíme respektovat sebe: prokažme nadšením, myšlenkou a činy plnou sílu našeho hnutí. Vězme, že národ, který nenajde vlastní svébytnost, se stane obětí jiného národa. (Atatürk, 1922)[42]

Válka za nezávislost je v perspektivě tureckého nacionalismu bojem o přežití národa, který byl v Osmanské říši potlačován a po pádu impéria „probuzen“ národním obrozením.

Základy těmto myšlenkám byly položeny již mladotureckými intelektuály, kteří v konfrontaci s rozvíjejícími se národními hnutími v impériu požadovali ustanovení vlastní otčiny (türk yurdu). Jakkoliv to nacionalisté popírali, turecký nacionalismus navazoval na mladoturecké snahy o vytvoření svébytné národní ideologie a myšlenky prvních národních obrozenců. Myslitelé mladotureckého období jako Ahmet Aĝaoĝlu, Yusuf Akçura a zejména Zia Gökalp, sdružení okolo periodika Türk Yurdu, měli vliv i v kemalistickém období. Na rozdíl od mladotureckého období však kemalismus zřetelně upustil od panislamických a panturkických ambicí.

Otázkou ovšem je, zda je kemalistický nacionalismus vymezen rasově, což je mu někdy připisováno. Zmíněný Zia Gökalp, vlivný myslitel předválečného období, byl jedním z těch, co dříve prosazovali panturkický koncept vývoje osmanského impéria, který je spojen s rasovými teoriemi o podobnosti turkických etnik. Gökalp sám však tento koncept ve dvacátých letech označil za mylný, stejně jako zavrhl jakékoliv vymezování národa na základě rasových nebo etnických charakteristik.[43] Turecká státní ideologie je silně spojena s tureckým nacionalismem a od počátku neuznávala existenci jiných národů v hranicích Turecka. Národnost v tomto pojetí však není dána rasově, na základě fyziognomických a etnických rysů, ale spočívá v přijetí společných hodnot.[44] Atatürkův nacionalismus (milliyetçilik) odkazoval na pojetí francouzství z období francouzské revoluce, jež spočívalo v akceptování určitých ideálů. Nikdo by neměl být z národa vylučován na základě původu, i když stát požaduje od jednotlivce oddanost národu (například heslo önce vatan, vlast má přednost) a proklamaci turectví. Na druhou stranu však zdůrazňovaná národnostní homogenita upírala práva jiným národnostním skupinám.

4.1.1 Vztah k menšinám

Autonomistické požadavky náboženských nebo etnických menšin byly naprosto odmítány jako útok na teritoriální integritu státu. Tato politika se stala zdrojem dlouhodobého latentního napětí mezi tureckým státem a zejména kurdskou menšinou. Od vyhlášení republiky byla v rámci politiky homogenního národa samotná existence kurdské menšiny striktně popírána. Zřetelně fyziognomicky odlišní Kurdi byli oficiálně označováni za „horské Turky“ z východní Anatólie.[45]

Počátkem kurdské otázky se stalo povstání Şeyka Saita v kurdských oblastech jihovýchodního Turecka. Na jaře roku 1925 se kurdské kmeny postavily na odpor ankarské vládě, jejíž centralizační politika se snažila zlikvidovat tradiční způsob života Kurdů. Situace byla umocněna příslušností lokální populace k řádu nakşbendí, odmítajícím striktní sekularistické zřízení. Podle Roberta W. Olsona neměly kurdské kmeny separatistické tendence, ale pouze požadovaly výjimku na zachování identity a tradiční kmenové společnosti.[46] Centralismus ankarské vlády zasahující do kmenové kurdské společnosti vyvolal rozsáhlé povstání s centrem v Diyarbakiru, které bylo záhy tvrdě potlačeno. V souvislosti s britskou okupací Mosulu na základě Lausannské mírové smlouvy, interpretoval Atatürk povstání jako pokus britských agentů o desintegraci východního Turecka. Pro toto tvrzení však neexistují žádné důkazy. V roce 1930 byla následně stejným způsobem potlačena další kurdská rebelie v Şemdinli.

Nebylo jen výsadou Turecka, že nový národní stát, obhajující své právo na sebeurčení založené na Wilsonově čtrnáctibodovém programu, odmítal tento princip přiznat dalším entitám, pokud se nacházely na jeho území. V případě Turecka však silná asimilační politika vůči menšinám odmítala byť jen připustit jejich existenci, přičemž tento přístup přetrval až do počátku devadesátých let. Například ve veškerém veřejném styku byla akceptována pouze turečtina, přestože v roce 1935 bylo z celkové populace třinácti a půl milionu obyvatel 1 840 000 Kurdů.[47]

4.1.2 Jazyková politika

Jazyková reforma je jedním z pilířů tureckého transformace. Protože v tureckém pojetí národa představuje jazyk jednou ze základních charakteristik národa, bylo vynaloženo velké úsilí k provedení „očistné“ reformy. Je však pravda, že tato potřeba zároveň vyplývala z objektivního nesouladu arabského písma a osmanské turečtiny, který byl diskutován již od dob tanzímátu. Až zavedením latinky v roce 1923 byla disharmonie definitivně vyřešena. V neposlední řadě zde hrál roli ideologický aspekt přijetí evropského písma, protože se tak Turecko přiblížilo západnímu světu. V návaznosti na mytologické pojetí starého národa byla jazyková reforma prezentována jako návrat k počátkům, obnovení starého jazyka, který byl vlivem šíření islámu dočasně zapomenut. Mluvilo se tedy ne o vytváření nového jazyka, nýbrž o jazykovém národním obrození. Na základě tehdejších poznatků několika evropských vědců o původu turečtiny byla oficiálně propagována tzv. Güneş-dil teorisi (teorie slunečního jazyka), která pokládala turečtinu za předchůdkyni všech jazyků.[48] V roce 1932 byl založen Ústav pro turecký jazyk (Türk Dili Tetkik Cemiyeti, později přejmenovaný na Türk Dil Kurumu, TDK), jež měl za úkol provést očištění turečtiny od vlivů ostatních jazyků (öz türkçe, čistá turečtina), zejména od arabštiny a perštiny.[49]

 „Turecký národ, jenž umí bránit nezávislost své země, se také musí umět osvobodit ze jha cizích jazyků“[50]

Na základě činnosti TDK v roce 1935 vyšel první osmansko-turecký slovník[51] a nedlouho po své kodifikaci byla turečtina v ústavě uvedena jako jediný státní jazyk. V souvislosti s reformou školství a zrušením madras, kde se vyučovalo arabsky, turečtina pomohla sjednotit školský systém, což mělo význam obzvláště v kurdských oblastech ve východním Turecku.

4.2 Íránský nacionalismus

Do nástupu Rezy Šáha k moci v Persii národnostní cítění prakticky neexistovalo, stejně jako jednotná definice íránského (perského) národa. Až do počátku dvacátého století většina obyvatel Persie žila kmenovým způsobem života a lidé se neidentifikovali jako příslušníci státního celku, ale podle kmenové a regionální příslušnosti. Teprve s konstituční revolucí se začaly objevovat první snahy o vytvoření národnostního programu. Tyto diskuze však byly ještě více než v Turecku omezeny výlučně na intelektuální prostředí teheránských elit a nepronikaly do širších společenských vrstev.

Tak jako turecký revoluční nacionalismus, i ten íránský se chtěl oprostit od tradice předchozích staletí a vymezoval se proti období vlády minulé dynastie a islámským dějinám. Ostatně i staroperské jméno Pahlaví, které šáh přijal jako zakladatel nové dynastie, zdůrazňovalo odlišnost od qadžárské dynastie, která byla turkického původu.[52] Šáhova nacionalistická ideologie navazovala především na oblíbenou teorii o árijském původu Íránců, která podporovala ideál pozápadnění. Árijská rasa zdůrazňovala nadřazenost Íránců nad ostatními etniky v regionu, zejména Araby.[53] Teorie byla mimochodem příznivě vnímána hitlerovským Německem, a přispěla tak k íránsko-německému spojenectví během druhé světové války.[54]

Rezá Chán se kvůli svému protináboženskému postoji na počátku dvacátých let pokoušel prosadit sekulární pojetí nacionalismu, to však narazilo na odpor náboženské obce, která v šíitství vždy spatřovali neoddělitelnou součást íránství (íránijat). V transitním období konsolidace moci se tedy Rezá Šáh na nějakou dobu vzdal laického pojetí národa, avšak po upevnění mocenské pozice začal tento koncept tvrdě prosazovat (viz kapitola Sekularizace). Ve školství byl kladen důraz na výuku předislámské historie a legendární mytologie, v umění propaganda vyzdvihovala autory čerpající z předislámských národních motivů, jako například básník Ferdousí.[55] Zaostalost a kulturní úpadek byly zdůvodňovány jako důsledek invaze arabských a pozdějších tureckých vlivů. Základem státní rétoriky se stala doposud nepříliš používaná slova vatan-mellat-mellí (vlast, národ, národní).

Období panování Rezy Šáha je pro íránský nacionalismus skutečně dalekosáhlé: lze konstatovat, že k masovému šíření nacionalismu poprvé došlo v období jeho vlády. Hlavním nositelem nacionalismu byla především městská movitější vrstva, obchodníci bázáru a vyšší střední třída, z níž se rekrutovala elita režimu.[56] V neposlední řadě ale byla s nacionalismem spojena též náboženská obec, která usilovala o duchovní rozměr nacionalismu.

4.2.1 Ambivalentní postoj k zahraničí

Po celé devatenácté století byla perská politika silně ovlivňována velmocenským bojem o sféry vlivu mezi Velkou Británií a Ruskem. Tento stav přetrval i během dvacátého století až do roku 1979, kdy spornou angažovanost velmocí definitivně ukončila islámská revoluce. Negativní íránská percepce těchto vlivů, jejímž odrazem byla například tabákové povstání v roce 1891 a odpor proti anglo-perské dohodě z roku 1907, vyvrcholila nacionalistickou politikou Rezy Šáha. V perské společnosti byly v této době patrné jisté xenofobní tendence namířené mimo jiné proti Evropanům a Američanům.

Šáh získal popularitu právě prosazováním národní suverenity, odmítající další vměšování zahraničí do íránských záležitostí. Na počátku vlády sliboval zejména ukončení ekonomického vlivu západu, který byl vnímán jako kolonialistické vykořisťování.[57] Na druhou stranu však modernizace spočívala v přijetí západního konceptu rozvinuté společnosti, na jehož zavádění se podíleli i zahraniční poradci.[58] Režim se tak díky přetrvávající přítomnosti vlivných západních poradců a diplomatů dostal do konfliktu s proklamovaným odporem k evropskému imperialismu (viz kapitola Hospodářská modernizace a industrializace).

V letech 1927 až 1928 Rezá Šáh skutečně jednostranně vypověděl kapitulace vůči západním státům, platné téměř od počátku panování qadžárské dynastie.[59] V roce 1933 došlo k revizi anglo-perské dohody o ropě, brzy se však ukázalo, že praktický význam změny byl anedbatelný. Protože Anglo-íránská ropná společnost získala právo na exploataci nejbohatších ropných polí, Írán z nové smlouvy neprofitoval o mnoho více než předtím.[60] Od druhé poloviny dvacátých let se sice šáh v souvislosti s nacionalistickou rétorikou začal zbavovat zahraničních poradců (např. ukončení mise amerického ekonomického poradce Millspaugha na ministerstvu financí), ale na industrializaci a budování se stále podílelo mnoho západních expertů. Ekonomický vliv Velké Británie nebyl příliš omezen, Írán byl navíc z části závislý na britských zahraničních půjčkách, kvůli potřebě financí pro rozvoj.[61] Právě šáhova neschopnost ukončit působení cizích států byla podle některých historiků jedním z hlavních důvodů propadu jeho popularity na konci třicátých let.[62]

4.2.2 Vztah k menšinám

Největší výzvou bylo pro Rezu Šáha zajištění stability a centralizace teritoriálně roztříštěného státu. Počet relativně autonomních etnických menšin a kmenových společenství byl však nesrovnatelně větší než v Turecku, jejich podíl byl odhadován okolo 30%.[63]

Režim se během své centralizační politiky musel potýkat s několika povstáními v různých částech Íránu. Rezá Chán získal respekt již v roce 1921, kdy se mu v čele kozácké brigády podařilo zlikvidovat separatistickou Sovětskou republiku Gílán, která představovala hrozbu šíření sovětského vlivu ze severu. Během let 1922 a 1923 se podařilo armádě potlačit povstání Ázerů, Lorů, Kurdů a kmenu Qašqájů i relativní nezávislost kmenu Bakchtijárů. Největší úskalí představovala téměř autonomní arabská oblast Khúzestán v jihozápadním Íránu. Oblast bohatá na ropné zdroje se těšila z podpory Britů a její faktický vládce šáh Chaz´al se dlouhodobě odmítal podřídit centrální autoritě státu.[64] V roce 1924 se armádě úspěšně podařilo téměř bez boje zlomit odpor místních autorit. Zároveň probíhaly snahy o asimilaci minorit, zejména tlak na usazení kočovných a horských kmenů, mezi lety 1933–1937 byl kmenový způsob života většiny kmenů díky brutálním donucovacím metodám takřka zničen.[65]

5. Sekularizace           

5.1 Sekularizace v Turecku  

Poté, co byla po funkci şeyhülislama zrušena i funkce chalífy, v kemalistickém Turecku došlo k naprostému oddělení státu a náboženství. Od této chvíle byla republika plně sekulární a na této normě je založeno kemalistické pojetí státu.[66]

Sekulární reformy probíhaly v Turecku velmi systematicky. Kompletně byl přestavěn právní systém, jehož nová podoba byla amalgámem švýcarského občanského práva, italského trestního a německého obchodního zákoníku.[67] Podle ústavy z roku 1924 byl islám sice stále státním náboženstvím, avšak tato skutečnost nijak nebránila v laicizaci státu.[68]

Až do konce sultanátu měli ulamá prakticky monopol na civilní vzdělání, a tím pádem i obrovský společenský vliv, proto mezi první reformy patřilo zrušení madras. Vzdělávací reforma prvního ministra školství Fuata Bulca nahradila tyto náboženské školy, které měly velký význam zejména na venkově, zřízením tzv. vesnických institutů (köy Enstitüleri).[69] Jejich cílem bylo zvýšení gramotnosti, která se po první světové válce v Anatólii pohybovala okolo 90%, přičemž venkovské obyvatelstvo tvořilo 81% populace.[70] Mimo těchto institucí se staly velmi rozšířené také tzv. lidové domy (halkevleri), spravované CHP, s podobným cílem vzdělávání obyvatelstva všech věkových kategorií, které zároveň propagovaly mezi lidmi novou státní ideologii.[71]

V otázkách lidských práv Atatürk věnoval zvláštní pozornost ženským právům. V rodinném právu byla ženám přiznána stejná práva jako mužům a ženy získaly na sklonku třicátých let volební právo [72]. Mezi další reformy patří přechod ke gregoriánskému kalendáři a greenwichskému střednímu časovému pásmu, v každodenním životě pak byla citelná obzvláště změna volného dne z pátku na neděli.[73] Nařízení z roku 1925 zrušilo dervíšské kláštery (tekke).[74]

Nicméně nelze říci, že by režim byl vyloženě antiklerikální. Atatürk si byl vědom role náboženství v tradiční společnosti, a tak nevystupoval přímo proti náboženství jako takovému, v Atatürkových projevech lze ostatně nalézt mnoho odkazů na morální a společenské hodnoty islámu.

5.2 Sekularizace v Íránu

I Rezá Šáh, poté co se stal monarchistickým panovníkem, provedl mnoho antiklerikálních reforem silně omezujících duchovenstvo. Po stabilizaci autoritativního režimu od roku 1925 šáhova vláda zahájila sekulární reformy, které neutralizovaly mocenský vliv ulamá. Paralelně s Tureckem, justiční reformátor Alí Akbar Dávar od roku 1925 do 1928 uskutečnil radikální reformu soudnictví, která významně sekularizovala soudní systém. Inspirací nového obchodního, trestního a občanského zákona byly opět evropské vzory (např. švýcarský občanský zákoník), na jejichž základě bylo požadováno odpovídající odborné vzdělání soudců, což téměř vyloučilo šíitské právníky ze soudních dvorů, a tím pádem omezilo i praktikování šarí´y. Stejně tak byla ve třicátých letech započata laicizace školství, v roce 1934 byl přijat zákon o vzdělávání učitelů, který reformoval koncept výuky teologie a sekularizoval školní výuku.[75] Autor školské reformy ministr Alí Akbar Sijásí zároveň stal rektorem nově založené Teheránské univerzity, která se stala centrem západního výukového systému a kulturním propagátorem myšlenek modernizace a nacionalismu.[76] Stejně jako v Turecku byla v Íránu zakázána dervíšská bratrstva a režim například silně odrazoval od náboženských poutí věřících do svatých měst Nadžafu a Karbalá.[77]

Přestože Rezá Šáh využil podpory duchovních v madžlesu při sesazení qadžárské dynastie, od druhé poloviny dvacátých let se vztah ulamá a režimu začal výrazně zhoršovat kvůli modernizačním reformám, které ulamá správně viděli jako ohrožení postavení islámu. V souvislosti s reformou školství byly v roce 1936 zavřeny všechny madrasy v Teheránu, Isfahánu a Qomu.[78] S růstem despotické moci se od třicátých let šáh začal zbavovat náboženské opozice a docházelo i k likvidacím jejích přestavitelů. Příkladem je stálý šáhův oponent v madžlesu, poslanec za Isfahán ájatolláh Modarres.[79] Ulamá byli po dobu šáhovy vlády vcelku úspěšně odstraněni od moci, vytlačeni z veřejného života a duchovní perzekvováni policií.[80] Je nutné zdůraznit, že na rozdíl od Turecka, kde sekulární zřízení bylo v souladu s ústavou, íránská ústava explicitně uznávala významné postavení šíitských duchovních.

6. Role armády

6.1 Role armády v Turecku

Přestože podstatná část politické garnitury převratu vzešla z vojenských struktur anatolského hnutí za nezávislost, kemalistický režim byl v zásadě civilního charakteru. V porovnání se státy s tradicí civilní vlády se může počet politických představitelů s vojenskými vazbami jevit jako vysoký, avšak pokud vezmeme v potaz osmanskou tradici vojenského státu, kde armáda výrazně ovlivňovala politické dění, nová vláda se ukáže naopak bezprecedentně civilní.[81] Také mocenský převrat nebyl vojenský, jakkoliv v něm armáda sehrála jistou úlohu.

Vzhledem k vojenské minulosti prakticky všech politických přestavitelů po roce 1923 samozřejmě existovalo sepětí reprezentantů režimu a armády, od počátku republiky však Atatürk prosazoval oddělení civilní vlády a vojenských struktur[82]. V roce 1924 byla funkce náčelníka generálního štábu vyňata z kabinetu vlády a stejně tak byla stanovena neslučitelnost poslanecké funkce s působením v armádě.[83] Mnoho poslanců TBMM muselo následně opustit armádu, tak jako v roce 1923 Atatürk, který silně apeloval na oddělení vojenské sféry od civilní. Negativním příkladem pro něj byl osmanský stát i mladoturecká vláda Envera Paşı a historické propojení politiky a politicky ambiciózní armády, která byla často zdrojem mocenských střetů.[84] V souvislosti s centralizací státu se Atatürk obával opakování přílišné autonomie armády a snažil se ji podřídit civilním strukturám. V rámci zcivilnění struktury byla jandarma (četnictvo)[85] vyňata z pravomoci ministerstva obrany a zařazena pod ministerstvo vnitra.[86] Pokles významu armády je patrný mimo jiné i z vývoje státního rozpočtu: v roce 1926 bylo na vojsko vyčleněno 40% rozpočtu, už v roce 1930 toto číslo kleslo na 28%. [87]

Nicméně vzhledem k tomu, že armáda byla jako osvoboditel národa neustále heroizována stejně jako většina politických představitelů, bývalých armádních důstojníků, těšila se armáda zvláštnímu postavení ve společnosti. Význam vojska vzrostl i v souvislosti s potlačením kurdských rebelií v roce 1925 a 1930, od této doby byla armáda i významným nástrojem udržení stability a teritoriální integrity. Mimo to do funkcí guvernérů v čele provincií (vilajetler) byli dosazováni výhradně armádní důstojníci.[88] Armáda byla sice vyloučena z účasti na politickém životě, nicméně zůstávala oporou režimu. Generalita v čele s náčelníkem generálního štábu Fevzi Çakmakem byla navíc k Atatürkovi vždy velmi loajální.[89]

Od války za nezávislost je tedy zřetelný posun od role armády jako hlavního hybatele změn k armádě podléhající politickému vedení, kde je kredit vojska a jeho prestiž stále vysoká, avšak jeho působení podřízeno civilním strukturám, v jejíchž rukou jsou koncentrovány rozhodovací pravomoci.[90] Politická role armády je tedy fenoménem až pozdější doby, konkrétně od vojenského převratu v roce 1960.

6.2 Role armády v Íránu

Jestliže se role armády v Turecku oproti předchozímu období významně snížila, pro Írán naopak platí, že postavení armády bylo za Rezy Šáha silnější než kdykoliv předtím. Rezá Chán se dostal k moci vojenským převratem vedeným brigádami perských kozáků, které se později staly páteří armády a hlavní oporou režimu. Ve svých modernizačních plánech šáh kladl velký důraz na modernizaci armády a armáda na druhou stranu sloužila jako hlavní nástroj modernizace. Od roku 1925 se z Íránu postupně stal autoritativní vojenský režim, většina autorů dokonce hovoří o vojenské diktatuře.[91]

Rezá Šáh se od vojenského převratu snažil podřídit armádu svému velení a prosazoval zejména vedoucí roli kozáckých jednotek uvnitř vojska. Kozáckým jednotkám po převratu konkurovaly jednotky četnictva v čele s plukovníkem Pasjánem, které byly známé jako hlavní opora konstituční monarchie.[92] Již na podzim v roce převratu Rezá Chán svého rivala plukovníka Pasjána zlikvidoval a následně nechal sloučit obě vojenské složky. Tento krok vyvolal nespokojenost v řadách bývalých důstojníků vojenské policie, která vyvrcholila opoziční rebelií ve východní divizi v čele s velitelem divize Džahánbandím, bývalým důstojníkem vojenské policie. Přes rychlý konec povstání tato událost signalizovala nejednost v armádě.

 Vzestup Rezy Chána mezi lety 1921 a 1925 byl neodmyslitelně spjat s armádou, protože jako ministr války spolu s funkcí sardár-e sepáh držel v rukou vojenskou moc, pomocí které ovlivňoval madžles, zastrašoval politické oponenty a potlačoval demonstrace.[93] Jinými slovy, bez souhlasu Rezy Chána nemohl žádný premiér učinit zásadnější rozhodnutí a Rezá Chán byl limitován jen prostředky z ministerstva financí v čele s doktorem Millspaughem, který byl k plánům modernizace armády vcelku vstřícný.[94] Po korunovaci Rezy Šáha se armáda stala jeho hlavní oporou, nejen při centralizaci státu během potlačování kmenových společenství, ale i jako páka režimu v provinciích, kde měli důstojníci větší faktickou moc než guvernéři.[95] Od převratu v roce 1921 také bylo nejen v Teheránu často vyhlašováno stanné právo.[96]

Již jako ministr obrany Rezá Chán považoval za hlavní cíl modernizaci armády a odstranění zahraničních poradců a důstojníků. Modernizační projekt pokračoval po roce 1925 ještě nákladněji, zvětšení armády se spolu s industrializací stalo prioritou režimu. Již v první polovině dvacátých let bylo na armádu vynakládáno 40% státního rozpočtu, investice plynuly zejména do přezbrojení a nákupu zbraní ze zahraničí: z Československa byly nakoupeny automatické pušky a tanky, Británie byla hlavním dodavatelem letectva.[97] V roce 1925 šáh zavedl povinnou vojenskou službu, čímž se vojenský kontingent zvýšil z cca 40 000 v roce 1926 na cca 105 000 v roce 1937. Tento krok se však ukázal poněkud kontraproduktivní z několika důvodů: za prvé se sice zvýšil počet jednotek, ale kvůli nedostatku financí na jejich vydržování kvalita armády poklesla. Mezi špatně vyzbrojenými a hladem strádajícími vojáky tak začala vznikat opozice vůči režimu.[98] Za druhé proti odvodům vzrostly z náboženských důvodů nepokoje mezi obyvatelstvem, podpořené všeobecnou nespokojeností s neefektivní vojenskou správou prorostlou korupcí.[99] I uvnitř armády byla s koncem třicátých let stále patrnější opozice vůči šáhovi, který sice učinil z armády hlavní nástroj své moci, avšak byly zde zřetelné rozdíly mezi dobře zaopatřeným důstojnictvem a nespokojenými branci. V roce 1939 byla odhalena tzv. Džahánsúzova skupina nižších důstojníků, kteří údajně plánovali atentát na šáha.[100]

Do armády bylo sice investováno obrovské množství prostředků, ale výsledek její modernizace byl slabý. Ukázalo se, že hlavní funkce armády byla zajistit vnitřní pořádek spíše než zefektivnit obranyschopnost státu. Je vypovídající, že v červnu roku 1941 se Spojenci při vpádu do Íránu setkali jen s minimálními překážkami.[101]

7. Institucionalizace v Turecku

Positivní výsledky reforem pocítila zejména střední vrstva městského obyvatelstva, která byla zároveň nositelem změny. Ochota, s níž tato společenská vrstva režim přijala, vyplývá zejména z předchozího reformního období mladoturků i osmanských reforem. V tomto období v podstatě vznikla městská společenská vrstva západního typu, charakterizována podnikateli, obchodníky, dělníky a státními úředníky.

Zemědělského obyvatelstva se změna režimu nedotkla tak zásadním způsobem. Gramotnost na venkově se ani přes vzdělávací instituty nezvýšila a charakter anatolské vesnice zůstal stejný jako za osmanských časů.[102] Ideologická propaganda CHP byla nicméně rozsáhlá.

Pro úspěšnou modernizaci je zásadní institucionalizace, která v Turecku proběhla rychle a precizně, zejména díky dědictví částečně zreformovaného státní aparátu. Pilířem režimu se stal rozsáhlý byrokratický aparát a systém státostrany. Během několika měsíců po svém vzniku CHP vytvořila rozsáhlou síť poboček po celé zemi, čímž se zvýšila symetričnost mobilizační kampaně.[103] Postupný zánik opozice a nakonec její zákaz snížil polarizaci uvnitř meclisu na minimum. Tato autoritativní politika na jednu stranu stabilizovala politickou situaci, a otevřela tak cestu k reformám, na druhou stranu však po zákazu opozice v roce 1925 bylo přes 7 500 lidí uvězněno a 600 popraveno.[104] Lze ale konstatovat, že i přes autoritativnost režimu se oproti předchozímu období zvýšila politická participace. Od roku 1923 pravidelně probíhaly volby a v roce 1934 volební právo dostaly také ženy.[105]

8. Pád Rezy Šáha Pahlavího

Šáhův režim se stával postupem času stále více despotický. Na počátku vlády měl Rezá Šáh značnou veřejnou podporu napříč společenskými vrstvami. Oporou režimu se stala městská vrstva obchodníků bázáru, inteligence a byrokratického aparátu. Na rozdíl od Turecka se Írán stal vojenským režimem, kde armáda plnila nejen funkci donucovacího orgánu, ale zasahovala i do civilní správy (viz kapitola Role armády). Šáhova politika od třicátých let vykazovala znaky despotismu, což se promítlo zejména ve vztahu k opozici. Na přelomu dvacátých a třicátých let se šáh z neznámého důvodu na základě vykonstruovaných obvinění začal zbavovat i svého reformátorského tria. Ministr financí Fírúz Farmáfarmáján byl popraven v roce 1929, ministr spravedlnosti Tejmúrtáš zemřel v roce 1933 ve vězení a autor justiční reformy Dávar spáchal v roce 1937 ve vězení sebevraždu. Vzhledem k tomu, že Rezá Šáh za sebou neměl na rozdíl od Atatürka podporu strany, v druhé polovině třicátých let se dostal do mocenské izolace, kdy byl režim udržován armádou a tajnou policií. Narůstal počet politických vězňů, běžnou praxí režimu bylo mučení.[106] 

Díky pozemkové reformě stal šáh největším vlastníkem íránské půdy v historii Íránu a obohatil se také ze zisků od Anglo-íránské ropné společnosti.[107] Nepředvídatelnost režimu tak vedla ke ztrátě klíčové podpory obchodníků a pozemkových vlastníků.[108] Modernizace byla zaměřena především na tyto společenské vrstvy, venkovského obyvatelstva se reforma nedotkla v porovnání s Tureckem vůbec, šáh nikdy nezavedl vzdělávací programy na podporu šíření vzdělání a prostředky na školství byly vynakládány do akademické sféry, nikoliv do šíření gramotnosti.[109] Po dobu šáhovy vlády zůstal venkov k režimu víceméně indiferentní, Rezá Šáh ostatně o podporu těchto vrstev významnějším způsobem neusiloval.

Přestože na počátku vlády byl Rezá Šáh podporován téměř všemi mocenskými skupinami, na konci třicátých let vzhledem k despotickému charakteru režimu veškerou podporu ztratil. Spojenecká invaze v roce 1941 byla širokou veřejností vítána jako konec nepopulární vlády. „Jakmile přišli Spojenci, šáh měl samozřejmě sotva jinou možnost než abdikovat. Strach byl následně vystřídán úlevou, posměchem a touhou po pomstě. Bylo by velmi obtížné ho udržet na trůně, i v případě, že by si tak přáli Spojenci. Veřejný odpor proti němu byl velmi silný. […] Šáhova abdikace byla jediným zdrojem satisfakce, dokonce vděčnosti, ze spojenecké invaze.“ [110]

Závěr

Důvody neúspěchu Šáhovy vlády lze shrnout následovně: a) v Íránu existovaly rozdílné podmínky pro zahájení reforem v porovnání s Tureckem. Před nástupem Rezy Šáha prošla Persie jen krátkým obdobím tzv. konstitučního období, které ovšem skončilo chaosem a nepokoji. Šáhovy sekularizační reformy se tak setkaly s opozicí duchovních a tradičních kruhů; b) v Íránu byla zřetelná nepřítomnost politické strany, která by integrovala alespoň elitní skupinu jako oporu režimu; c) vzrůstající despocie šáhova režimu vedla ke ztrátě veřejné podpory. Šáh sice disponoval policejním aparátem a podporou armády, i tato podpora však zejména ke konci třicátých let přestala být bezvýhradná a invaze Spojenců odhalila její nedostatky. Podle definice moci Hannah Arendtové tak šáh přišel o moc dříve, než nastal pád jeho vlády, neboť „moc není nikdy vlastností jednotlivce; patří skupině a existuje pouze tak dlouho, pokud skupina zůstává pohromadě.[111]

Přes neslavný konec však vláda Rezy Šáha představuje významné období íránské historie. Došlo k masovému šíření nacionalismu a nacionalistická ideologie se stala základem moderního pojetí státu. Toto období je rovněž spojeno s modernizací měst, s rozvojem akademického vzdělání, rozšířením vrstvy městské buržoazie a urbanizací. Právě Rezá Šáh dal první pomět ke stěhování masy tradičně smýšlejícího obyvatelstva do měst, jejíž následné problémy s integrací vedly k sociálnímu napětí ve velkých městech.[112] I důsledky této vlády následně přispěly k událostem roku 1979.

Atatürkovi reformy hodnotím v zásadě positivně a spolu se Samuelem Huntingtonem a mnohými dalšími autory je považuji za jeden z mála případů úspěšné modernizace v islámském světě. Přestože Atatürk vycházel z příznivějších podmínek, vycházejících z modernizace v Osmanské říši, hlavní důvod jeho úspěchu vidím v založení strany a ve schopnosti nejen získat, ale zejména udržet veřejnou podporu. Je nesporné, že jeho vláda byla založena na velké osobní autoritě, která nevyrůstala „z hlavně pušky“, ale z moci veřejného souhlasu. Je nutné si uvědomit, že pro Turecko je vojenský stát charakteristický až po roce 1960. Neméně důležitou roli hrál i nacionalismus, díky kterému se podařilo sjednotit dříve neexistující stát. Pro celkové hodnocení odkazu Atatürkova reformismu je třeba podívat se, jak se Turecko vyvíjelo po smrti svého zakladatele; na počátku padesátých let bylo ukončeno monopolní postavení CHP a systém se otevřel další straně. Převrat o deset let později však zahájil období, ve kterém se armáda jako záruka sekulárního státu stala politickým činitelem. Atatürkovi následovníci se také obtížně vyrovnávali s odchodem stmelující síly jeho autority, kterou poněkud nešťastně nahradili kultem Atatürkovy osobnosti.

Z tohoto srovnání vyplývá, jak se ukázalo i v jiných případech, že v procesu modernizace nelze přenášet transformační vzorce z jedné země do druhé bez zřetele k místním podmínkám. Dle mého názoru se také ukázalo, že úspěšnou modernizaci nelze vynutit silou. S ohledem na historické okolnosti byla nutná určitá míra autoritativního rozhodování, avšak v případě diktatury Rezy Šáha byla tato míra překročena.

Rozdílné výsledky modernizačních politik v Turecku a Íránu vyplývají zejména ze dvou důvodů. První důvod spočívá v rozdílných společenských a kulturních podmínkách. Zatímco v osmanské říši probíhaly pokusy o modernizaci po více než jedno století, v Persii vzniklo podobné hnutí teprve na počátku dvacátého století s tzv. konstitučním převratem. Vzhledem k těmto okolnostem byla společenská situace v Íránu mnohem méně příznivá k zavádění modernizačních reforem než v Turecku. I přes rozdílné výchozí podmínky však Rezá Šáh zaváděl stejně revoluční reformy jako Mustafa Kemal Atatürk. S tím souvisí i druhý důvod, který spatřuji v charakteru íránského režimu. Na základě komparace politických systému jsem došla k závěru, že pro úspěch modernizace je zásadní rovněž způsob zavádění reforem. Přestože Atatürkova vláda byla autoritativní, režim umožňoval alespoň částečnou politickou participaci, mimo jiné i díky přítomnosti strany. Atatürkova strana CHP plnila zaprvé mobilizační funkci, když přispívala k šíření programu modernizace a zadruhé funkci integrační, která spočívala ve vytvoření prorežimní elity. V Íránu oproti tomu scházel obdobný sjednocující prvek a despotický způsob vlády Rezy Šáha se navíc ukázal pro modernizační záměry nepřijatelný.

Bez ohledu na úspěch či neúspěch reforem je však toto období vítězstvím nacionalismu. Mustafa Kemal Atatürk i Rezá Šáh Pahlaví významně přispěli k tomu, že se Turecko a Írán začaly vymezovat především jako národní státy.


Použitá literatura

Obecné zdroje

Millî Egemenlik ve TBMM. Ankara: TBMM Kültür, Sanat ve Yayın Kurulu Yayınları: 33, 1987. 271 s.

Püskülloĝlu, Ali. Ilköretim Türkçe Sözlük. Ankara: Arkadaş Yayınevi, 2005. 476 s. ISBN 975–509-266–8.

Türkçe-İngilizce Redhouse Sözlüğü. Istanbul: SEV Matbaacılık ve Yayıncılık Eğitim Ticaret A.Ş., 2005. 1002 s. ISBN 978–975-8176-41-0.

Říchová, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. 2. vyd. Praha: Portál, 2006. 303 s. ISBN 80–7367-177–8.

Monografie

Neperiodická literatura

A Handbook of Kemalist Thought, translated by Yeşilbursa, Ayşegül, A., Ankara: Atatürk Research Center, Başak Matbaacılık, 2001. 313 s. ISBN 975–16-1434–1.

Ahmad, Feroz. The making of modern Turkey. 1. st ed. New York: Routledge, 1993. 252 s. ISBN 0–415-07835–0.

Akşin, Sina. Ana Çizgiriyle, Türkiye´nin Yakın Tarihi 1789–1980. 6. baskı Ankara: Imaj Yayıncılık, 2006. 262 s. ISBN 975–7852-18X.

Alexander, C., Personal states: making connections between people and bureaucracy in Turkey.1 st ed. New York: Oxford University Press, 2002. 267 s. ISBN 0–19-925179–7.

Arendtová, Hannah.O násilí. Praha: OIKOYMENH, 1995. 78s. 80–7298-128-5 (brož.).

Bacque-Grammont, Jean-Louis. Mustafa Kemal Atatürk et la Turquie Nouvelle. 1ere ed. Paris: Maisonneuve et Larose, 1982. 62 s. ISBN 2-7068-0829-2.

Banani, Amin. The modernization of Iran, 1921-1941. Stanford, Kalifornia: Stanford University Press, 1961. 161 s.

Bayat, Mangol. Iran's First Revolution: Shi'ism and the Constitutional Revolution of 1905–1909. 1 st. ed. New York: Oxford University Press US, 1991. 336 s. ISBN 0–19-506822X.

Cronin, Stephanie (ed.).The army and the creation of the Pahlavi state in Iran, 1910–1926.

1st. ed. London: I.B.Tauris, 1997. 224 s. ISBN 1860641059.

Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. 279 s. ISBN: 0–415-30284–6.

Esposito, John, L.; Voll, John, O. Islam and democracy. 1st. ed. New York: Oxford University Press US, 1996. 240 s. ISBN 0195108167.

Avery, Peter; Hambly, C. R. G.; Melville, C. et. al. The Cambridge History of Iran, Vol. 7: From Nadir Shah to the Islamic Republic (Volume 7). 1 st ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. 1096 s. ISBN 0521200954.

Gellner, Ernest, A. Nacionalismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 s. ISBN 80–7325-023–3.

Gombár, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 1999. 427 s. ISBN 80–7184-599-X.

Gökalp, Ziya. The principless of Turkism. Leiden: E. J. Brill,1986. 141 s.

De Groot, Joanna. Religion, Culture and Politics in Iran: from Qajars to Khomeini. 1 st ed. London: I.B. Tauris, 2007. 305 s. ISBN 978 1 86064 571 6.

Huntington, Samuel. Political Order in Changing Societies. Foreword by Francis Fukuyama. New Haven, London: Yale University Press, 2006. 488 s. ISBN 978–0-300–11620-9.

Inglehart, Ronald; Welzel, Christian. Modernization, cultural change, and democracy: the human development sequence. New York: Cambridge University Press, 2005. 344 s. ISBN 0521609721.

Katouzian, Homa. State and Society in Iran: The Elipse of the Qajars and the Emergence of the Pahlavis. London: I.B. Tauris, 2006. 352 s. ISBN 978–1845112721.

Kautsky, John, H. The Political Consequences of Modernization. New York: Wiley, 1972. 267 s. ISBN 0471460958.

Landau, Jacob, M. Pan-Turkism: from irredentism to cooperation. 2 nd. Rev. Upd. ed. Indiana: Indiana University Press, 1995. ISBN 0253209609.

Lapidus, Ira, M. A history of Islamic Societies. 2 nd. ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. 1000 s. ISBN 0521779332.

Von Laue, Theodore, H. The World Revolution of Westernization: The Twentieth Century in Global Perspective. New York: Oxford University Press, 1987. 418 s. ISBN 0195049071.

Mohammad, Gholi, M. Resistance to the Shah: landowners and ulama in Iran. 1 st. ed. Gainesville, Florida: University Press of Florida, 2000. 432 s. ISBN 0813017319.

Mohammad, Gholi, M. Great Britain & Reza Shah: The Plunder of Iran, 1921–1941. 1 st. ed. Gainesville, Florida: University Press of Florida, 2001. 448 s. ISBN 0813021111.

Mango, Andrew. Atatürk. London: John Murray Publishers, 2004. 666 s. ISBN 0-7195-6592 8.

Özdağ, Ümit, Ordu-siyaset ilişkisi: Atatürk-İnönü dönemleri. Ankara: Gündoğan Yayınları, 1991. 187 s. ISBN 9755200290.

Saner, Nejat. Atatürk dönemi: 19 altın yılın öyküsü, 1919–1938. Istanbul: Milliyet Yayınları, 1975. 296 s.

Sartori, Giovanni. Strany a stranické systémy. Brno: CDK, 2005. 466 s. ISBN 80-7325-062-4.

Shils, Edward. Political Development in the New States: II. Comparative Studies in Society and History, Cambridge University Press, Vol. 2, No. 4 (Jul., 1960). 379–411 s.

Sonyel, Salahi, R. Atatürk-The Founder of Modern Turkey. Ankara: Turkish Historical Society Printing House, 1989. 241 s. ISBN 9751601746.

Tunçay, Mete. T.C.´nde Tek Parti Yönetimi´nin Kurulması (1923–1931). 3. baskı. Istanbul: Cem Yayınevi, 1992. 520 s.

Tural, Akif, M. Atatürk devrinde iktisâdi yapılaşma ve Celâl Bayar (1920–1938). Ankara: Kültür ve Turizm Bakanlığı, 1987. 210 s. ISBN 9759462931.

Turner, Bryan, S. Islam: Islam, state and politics. 1 st ed. London, New York: Routledge, 2003. ISBN 0–415-12347X.

Upton, Joseph M. The History of modern Iran an interpretation. Harward Middle East Monographs. Cambridge: Harvard University Press, 1961. 163 s.

Uyar, Hakkı, Tek parti dönemi ve Cumhuriyet Halk Partisi. Istanbul: Boyut Kitapları, 1998. 400 s. ISBN 9755211446.

Waldner, David. State building and late development. 1 st ed. New York: Cornell University Weber, Max. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Jan Škoda (ed.)1. české vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. 294 s. ISBN 80-204-0611-5.

Weiker, Walter, F. Political tutelage and democracy in Turkey: The free party and its aftermath. Leiden, Netherlands: E. J. Brill,1973. 317 s. ISBN 90 04 03818 3.

Zürcher, Erik, J. Turkey: A Modern History. Reprinted. London: I. B. Tauris, 2005. 418 s. 1 86064 9580.

Periodická literatura

Angrist, Michele, P. Party Systems and Regime Formation in the Modern Middle East: Explaining Turkish Exceptionalism. Comparative Politics. Vol. 36, No. 2 (Jan., 2004), s. 229–239.

Faghfoory, Mohammad, H. The Ulama-State Relation in Iran, 1921-1941. International Journal of Middle East Studies, Vol. 19., No. 4, (Nov., 1987), s. 413–432. ISSN 0020-7438.

Feyzioğlu, Turhan. Atatürk ve Milliyetçilik. Atatürk Araştırma Merkezi Dergisi. Sayı 2, Cilt: I, Mart 1985. Přístup také z: http://www.atam.gov.tr/indexphp?Page=DergiIcerik&IcerikNo=70 [citováno 20. 03. 2009, 11:00

Irem, Nazım. Turkish Conservative Modernism: Birth of a Nationalist Quest for Cultural Renewal, InternaVtional Journal od Middle East Studies, Vol. 34, No. 1 (Feb., 2002). 87–112 s.

Lerner, Daniel; Robinson, Richard D. Swords and Ploughshares: The Turkish Army as a Modernizing Force, World Politics, The Johns Hopkins University Press, Vol. 13, No. 1 (Oct., 1960). 19–44 s.

Holt, P., M. (ed.); Lambton, Anna, K., S. (ed.); Lewis, Bernard (ed.). The Cambridge history of Islam, Volume 1b. 1 st. ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1978.

242 s. ISBN 0521219477.

Mousavi, Seyed, Reza. La religion et le système politique en Iran: étude comparative des révolutions de 1906 et 1979. Canadian Journal of Political Science / Revue canadienne de science politique, Vol. 32, No. 2 (Jun., 1999). 347 -366 s.

Olson, Robert, W.; Tucker, William, F. The Sheikh Sait Rebellion in Turkey (1925): A Study in the Consolidation of a Developed Uninstitutionalized Nationalism and the Rise of Incipient (Kurdish) Nationalism. Die Welt des Islams, New Series, Vol. 18, Issue 3/4 (1978). 195–211 s.

Paine, Chris; Shoenberg, Erica. Iranian Nationalism and the Great Powers: 18721954. Merip Reports, Middle East Research and Information Project, No. 37 (May, 1975). 3–28 s.

Pallis, A.,A. The Population of Turkey in 1935. The Geographical Journal, Blackwell Publishing, Vol. 91, No. 5(May, 1938). 439–445 s.

Perry, John, R. Language Reform in Turkey and Iran. International Journal of Middle East Studies, Cambridge University Press, Vol. 17, No. 3 (Aug., 1985). 295–311 s.

Pfaff, Richard, H. Disengagement from Traditionalism in Turkey and Iran. The Western Political Quarterly, Vol. 16, No. 1 (Mar., 1963), 79–98 s.

Robins, Philip. The Overlord State: Turkish Policy and the Kurdish Issue. International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-), Vol. 69, No. 4 (Oct., 1993). 657–676 s.

Szyliowicz, Joseph, S. Political Participation and Modernization in Turkey. The Western Political Quarterly, Western Political Science Association, Vol. 19, No. 2 (Jun., 1966). 266–284 s.

Tanfer, Vehbi, V. Atatürk´ün Din ve Laiklik Anlayışı, Atatürk Araştırma Merkezi Dergisi, Sayı 43, Cilt: XV, Mart 1999.

Přístup také z: http://www.atam.gov.tr/index.php?Page=DergiIcerik&IcerikNo=349 [citováno 20. 03. 2009, 11:00]

Prameny a ostatní zdroje

Teşkilât-ı Esasiye Kanunu; Türk Anayasası. (Turecká ústava z r. 1924). Dostupné z: http://www.anayasa.gov.tr/general/icerikler.asp?contID=363&menuID=58&curID=98 [citováno 29. 03. 2009, 10:00].

Türkiye Cumhuriyeti Anayasası. (Ústava Turecké republiky z r. 1982). Dostupné z: http://www.tbmm.gov.tr/Anayasa.htm [citováno 23. 03. 2009, 10:00].


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.


[1] Turner, B., S.,  Islam: Islam, state and politics, Routledge, London, New York, 2003, str. 107

[2] Inglehart, Ronald; Welzel, Christian. Modernization, cultural change, and democracy: the human development sequence. New York: Cambridge University Press, 2005. str. 15–22

[3] Zde chtěla podotknout, že pád Pahlavího byl sice zapříčiněn invazí spojeneckých vojsk v roce 1941, avšak v této době byl již šáh natolik neoblíbený, že ztratil podporu všech společenských vrstev (viz kapitola Pád Pahlavího). Na rozdíl od Turecka, kde je kemalismus dodnes součástí státní ideologie, v Íránu modernizační reformy Pahlavího ani jeho syna Mohammada Rezy Pahlavího nepřesáhly dílčí úspěchy hospodářské modernizace.

[4] Říchová, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. 2. vyd. Praha: Portál, 2006. str. 267

[5] Shils, Edward. Political Development in the New States: II. Comparative Studies in Society and History, Cambridge University Press, Vol. 2, No. 4 (Jul., 1960). Str. 395

[6] Ibidem, str. 399

[7] Huntington, Samuel. Political Order in Changing Societies. Foreword by Francis Fukuyama. New Haven, London: Yale University Press, 2006. str. 348

[8] Ibidem, str. 276

[9] Von Laue, Theodore, H. The World Revolution of Westernization: The Twentieth Century in Global Perspective. New York: Oxford University Press, 1987. str. 4

[10] Lapidus, Ira, M. A history of Islamic Societies. 2 nd. ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2002 str. 460

[11] Sonyel, Salahi, R. Atatürk-The Founder of Modern Turkey. Ankara: Turkish Historical Society Printing House, 1989. str. 114

[12] Mango, Andrew. Atatürk. London: John Murray Publishers, 2004. str. 255

[13] Millî Egemenlik ve TBMM. Ankara: TBMM Kültür, Sanat ve Yayın Kurulu Yayınları: 33, 1987. str. 78

[14] Zürcher, Erik, J. Turkey: A Modern History. Reprinted. London: I.B. Tauris, 2005. str. 166

[15] Ibidem, str. 166

[16] Katouzian, H., State and society…, str. 215

[17] Ibidem, str. 57

[18] Obchodnická vrstva v íránské společnosti.

[19] Martin, V., Muddraris, Republikanism and the Rise to Power of Riza Khan, Sardar-i Sipah, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 199

[20] Katouzian, H., Riza Shah´s Political Legitimacy and Social Base, 1921-1941, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003.  str. 18

[21] Katouzian, H, State and Society under Reza Shah, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order :  Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 25

[22] Martin, V., Muddraris…, str. 67

[23] Lapidus, I., M., A history of Islamic…, str. 477

[24] Faghfoory, M., H., The Ulama-State…, str. 419

[25] Název Halk Fırkası byl změněn na Halk Partisi  vzhledem k negativní konotaci slova fırka, které evokovalo spíše skupinu, frakci než stranu. Slovo parti bylo zřejmě přejato z toho důvodu, že znělo více státotvorně. Z podobného důvodu bylo do názvu strany přidáno slovo Cumhuriyet (republika), jako reakce na vznik opoziční strany Pokrokové republikánské strany (Tarakkiperver Cumhuriyet Fırkası).

Viz: Tunçay, Mete. T.C.´nde Tek Parti Yönetimi´nin Kurulması (1923-1931). 3. baskı. Istanbul: Cem Yayınevi, 1992. str. 49

[26] Uyar, Hakkı, Tek parti dönemi ve Cumhuriyet Halk Partisi. Istanbul: Boyut Kitapları, 1998. str. 65

[27] Sartori, Giovanni. Strany a stranické systémy. Brno: CDK, 2005. str. 56

[28] Uyar, H., Tek parti dönemi…, str. 78

[29] Elliot, M., New Iran and the Dissolution of Party Politics under Reza Shah, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order : Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 68

[30] Ibidem, str. 68

[31] Ibidem, str. 73

[32] Ibidem, str. 67

[33] Katouzian, H., State and Society…, str. 308

[34] Inkılâpçılık v doslovném překladu znamená nenásilné revolucionářství (Türkçe-İngilizce Redhouse Sözlüğü. Istanbul: SEV Matbaacılık ve Yayıncılık Eğitim Ticaret A. Ş., 2005.), z jazykové konotace (např. Püskülloĝlu, Ali. Ilköretim Türkçe Sözlük. Ankara: Arkadaş Yayınevi, 2005.)se však dá odvodit, že do češtiny je v těchto souvislostech vhodnější slovo přeložit jako reformismus.

[35] Mango, A., Atatürk., str. 479

[36] Základní zákon, 1921, (Teşkilâtı Esasiye Kanunu) Článek 2, dodatek z roku 1937; http://www.anayasa.gov.tr/general/icerikler.asp?contID=363&menuID=58&curID=98 [citováno 29. 03. 2009, 10:00]

[37]Viz Saner, Nejat. Atatürk dönemi: 19 altın yılın öyküsü, 1919–1938. Istanbul: Milliyet Yayınları, 1975. str. 52

[38] Feyzioğlu, Turhan. Atatürk ve Milliyetçilik. Atatürk Araştırma Merkezi Dergisi. Sayı 2, Cilt: I, Mart 1985. Přístup také z: http://www.atam.gov.tr/indexphp?Page=DergiIcerik&IcerikNo=70 [citováno 20. 03. 2009, 11:00]

[39] Akşin, Sina. Ana Çizgiriyle, Türkiye´nin Yakın Tarihi 1789–1980. 6. baskı Ankara:  Imaj Yayıncılık, 2006. str. 211

[40] Irem, Nazım. Turkish Conservative Modernism: Birth of a Nationalist Quest for Cultural Renewal, InternaVtional Journal od Middle East Studies, Vol. 34, No. 1 (Feb., 2002). str. 87

[41]Türkiye Cumhuriyeti Anayasası. (Ústava Turecké Republiky z r. 1982). Dostupné z: http://www.tbmm.gov.tr/Anayasa.htm [citováno 23. 03. 2009, 10:00].

[42] Citováno v: Feyzioğlu, T., Atatürk ve…

[43] Gökalp, Ziya. The principless of Turkism. Leiden: E. J. Brill,1986. str. 12

[44] Lerner, Daniel; Robinson, Richard D.  Swords and Ploughshares: The Turkish Army as a Modernizing Force, World Politics, The Johns Hopkins University Press, Vol. 13, No. 1 (Oct., 1960). str. 661

[45] Ibidem, str. 200

[46] Olson, Robert, W.; Tucker, William, F. The Sheikh Sait Rebellion in Turkey (1925): A Study in the Consolidation of a Developed Uninstitutionalized Nationalism and the Rise of Incipient (Kurdish) Nationalism. Die Welt des Islams, New Series, Vol. 18, Issue 3/4 (1978). str. 208

[47] Pallis, A.,A. The Population of Turkey in 1935. The Geographical Journal, Blackwell Publishing, Vol. 91, No. 5(May, 1938). str. 442

[48] Korkmaz, Z., The Place of Turkish Language in Kemalist Thought, IN: A Handbook of Kemalist Thought, translated by Yeşilbursa, Ayşegül, A., Ankara: Atatürk Research Center, Başak Matbaacılık, 2001. str. 210

[49] Perry, John, R. Language Reform in Turkey and Iran. International Journal of Middle East Studies, Cambridge University Press, Vol. 17, No. 3 (Aug., 1985). Str. 298

[50] Ibidem, str. 199

[51] Perry, J., R., Language Reform…, str. 299

[52] Katouzian, H., State and Society in…, str. 73

[53] Ibidem

[54] Holt, P., M. (ed.); Lambton, Anna, K., S. (ed.); Lewis, Bernard (ed.). The Cambridge history of Islam, Volume 1b. 1 st. ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1978. str. 624

[55] De De Groot, Joanna. Religion, Culture and Politics in Iran: from Qajars to Khomeini. 1 st ed. London: I. B. Tauris, 2007. str. 184

[56] De Groot, J., Religion…, str. 150

[57] Zirinsky, M., Riza Shah´s Abrogation of Capitulations, 1927–1928, IN: Cronin, S. (ed Cronin, Stephanie (ed.).The army and the creation of the Pahlavi state in Iran, . London: I. B.Tauris, 1997. str. 82

[58] Mohammad, Gholi, M.  Resistance to the Shah: landowners and ulama in Iran. 1 st. ed. Gainesville, Florida: University Press of Florida, 2000, str. 93

[59] Zirinsky, M., Riza Shah´s Abrogation of …, str. 82

[60] Paine, Chris; Shoenberg, Erica. Iranian Nationalism and the Great Powers: 1872-1954. Merip Reports, Middle East Research and Information Project, No. 37 (May, 1975). str. 13

[61] Ibidem, str. 15

[63] Bayat, K., Riza Shah and The Tribes: An Owerview, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 213

[64] Paine, C., Shoenberg, E., Iranian nationalism.., str. 8

[65] Bayat, K., Riza Shah…, str. 217

[66] Tanfer, Vehbi, V. Atatürk´ün Din ve Laiklik Anlayışı, Atatürk Araştırma Merkezi Dergisi, Sayı 43, Cilt: XV, Mart 1999. Přístup také z : http://www.atam.gov.tr/index.php?Page=DergiIcerik&IcerikNo=349 [citováno 20. 03. 2009, 11:00]

[67] Holt, P., M. (ed.); Lambton, Anna, K., S. (ed.); Lewis, Bernard (ed.). The Cambridge history of Islam…, str. 728

[68] Teşkilât-ı Esasiye Kanunu; Türk Anayasası. (Turecká ústava z r. 1924). Madde 2. Dostupné z: http://www.anayasa.gov.tr/general/icerikler.asp?contID=363&menuID=58&curID=98  [citováno 29. 03. 2009, 10:00]

[69] Sonyel, Salahi, R. Atatürk-The Founder of Modern Turkey. Ankara: Turkish Historical Society Printing House, 1989. str. 113  

[70] Akşin, Sina, Ana Çizgiriyle…, str. 219

[71] Szyliowicz, Joseph, S. Political Participation and Modernization in Turkey. The Western Political Quarterly, Western Political Science Association, Vol. 19, No. 2 (Jun., 1966). str. 273

[72] Mango, A., Atatürk…, str. 437

[73] Bacque-Grammont, Jean-Louis. Mustafa Kemal Atatürk et la Turquie Nouvelle. Paris: Maisonneuve et Larose, 1982. str. 59

[74] Zürcher, E., J., Turkey…, str. 173

[75] Marvin Lapidus, A history of Islamic…, str. 477

[76] Chehabi, H. Dress Codes for Men in Turkey and Iran. IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order :  Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 226

[77] Pfaff, Richard, H. Disengagement …, str. 88

[78] Faghfoory, M., H., The Ulama-State…, str. 427

[79] Martin, V., Mudarris, Republicanism and Riza Khan, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 74

[80] Faghfoory, M., H., The Ulama-State…, str. 428

[81] Rustow, A., D., The Army and the Founding of the Turkish Republic, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order :  Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 195

[82]  Özdağ, Ümit, Ordu-siyaset ilişkisi: Atatürk-İnönü dönemleri. Ankara: Gündoğan Yayınları, 1991. str. 175

[83] Rustow, A., D., The Army and…, str. 195

[84] Ibidem, str. 185

[85] Výraz četnictvo je doslovný překlad, jandarma má v Turecku širší pravomoci jako polovojenský policejní útvar dohlížející na vnitřní bezpečnost.

[86] Lerner, Daniel; Robinson, Richard D.  Swords and Ploughshares: The Turkish Army as a Modernizing Force, World Politics, The Johns Hopkins University Press, Vol. 13, No. 1 (Oct., 1960). str. 96

[87] Ibidem, str. 27

[88] Ibidem, str. 28

[89] Mango, A., Atatürk., str. 417

[90] Typicky v rukou prezidenta, který je vrchním velitelem vojsk.

[91] Cronin, Stephanie. Riza Shah and the Paradoxes of Military Modernization in Iran, 1921–1941, IN Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 132

[92]Cronin, Stephanie. (ed.).The army and the creation of the Pahlavi state in Iran, 1910–1926. London: I.B.Tauris, 1997str. 11

[93] Cronin, Stephanie. The Army, Civil Society and the State in Iran: 1921–26, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order :  Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 142

[94] Cronin, S., Riza Shah and the Paradoxes…, str. 40

[95] Ibidem, str. 149

[96] Cronin, S., The army and the creation…, str. 201

[97] Cronin, S., Riza Shah and the Paradoxes…, str. 45

[98] Ibidem, str. 45

[99] Cronin, S., The Army, Civil Society…, str. 152

[100] Cronin, S., Riza Shah and the Paradoxes…, str. 56

[101] Banani, Amin. The modernization of Iran, 1921–1941. Stanford, Kalifornia: Stanford University Press, 1961. str. 58

[102] Zürcher, E., J., Turkey…, str. 202

[103] Angrist, Michele, P. Party Systems and Regime Formation in the Modern Middle East: Explaining Turkish Exceptionalism. Comparative Politics. Vol. 36, No. 2 (Jan., 2004), str. 239

[104] Ibidem, str. 238

[105] Ibidem, str. 274

[106] Katouzian, H., State and Society…, str. 316

[107] Mohammad, Gholi, M.  Resistance to the Shah: landowners and ulama in Iran. 1 st. ed. Gainesville, Florida: University Press of Florida, 2000. str. 33

[108] Katouzian, H., Riza Shah´s Political…, str. 27

[109] Katouzian, H., State and Society…, str. 332

[110] Ibidem, str. 323

[111] Arendtová, Hanah. O násilí. Praha: OIKOYMENH, 1995. str. 34

[112] Turner, B., S.,  Islam…, str. 107


Celá studie | Autor: Radka Mandoková | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.