Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Historie a současnost Bidúnů v Kuvajtu : Právně-politické aspekty otázky lidí bez národnosti v Kuvajtu

Vydáno dne 30. 06. 2009 (3512 přečtení)

Klára Dvořáková (1984) je absolventkou bakalářského studia oboru politologie a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti studuje obor arabistika a dějiny a kultura islámských zemí na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se islámskou klasickou i moderní filosofií a sociopolitikou zálivových států.

Posudky:

prof. PhDr. Rudolf Veselý, CSc., Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK - ZDE

PhDr. Viktor Bielický, Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK - ZDE


Abstract 

This paper focuses on the phenomenon of Stateless People in the State of Kuwait. It aims to analyze from the political-legal point of view the history and challenges of the people who were excluded from political and civic life of the country where they live. The roots of this problem go back to the origin of sovereign Kuwait. In that time it happened that huge amount of people were not obtained with the citizenship. This led to the continual setting apart and forming of this specific community. Beside the fact that stateless people do not dispose with any civic rights, there are many other urgent problems Kuwait is facing now. In the young democracy dwells a mass of people who do not have anything to lose. They are poor, without social securing, without any prospects of future lives. This situation is very easy to misuse by some political or other group who can easily manipulate them towards their particular interests under the price of any kind of promise for better position of stateless people.  

Klíčová slova 

bidún, beduín, bezpečnostní průkaz, občanství původem, občanství naturalizací, případ 17


Obsah 

Úvod

1. Kdo je Bidún?

2. Identifikace Bidúnů dnes

3. Počet Bidúnů v Kuvajtu

4. Jak se v Kuvajtu Bidúni objevili?

5. Bidúni v arabských státech

6. Organizace a instituce, které se věnují problematice Bidúnů v Kuvajtu

7. Mezinárodní smlouvy dotýkající se problematiky Bidúnů

8. Periodizace vývoje problematiky Bidúnů v Kuvajtu

9. Bidúni a počátky kuvajtské státnosti

10. Osmdesátá léta

11. Bidúni a irácká invaze, válka v Zálivu a doba po ní

12. Politika posledních let

Závěr


Historie a současnost Bidúnů v Kuvajtu : Právně-politické aspekty otázky lidí bez národnosti v Kuvajtu

Úvod

V dubnu roku 2008 proběhly volby do Národního shromáždění státu Kuvajt. Počet obyvatel, kteří byli oprávněni volit, se pohyboval kolem 361 685. Toto číslo představuje méně než 14 % z celkového počtu obyvatel Kuvajtu (2,6 mil.). To znamená, že 86 % obyvatel Kuvajtu je vyloučeno z jeho politického dění. Ne všichni z těchto 86 % jsou lidé jiné státní příslušnosti. Tyto reference se navíc týkají pouze aktivního volebního práva. Pasivním volebním právem disponuje v Kuvajtu skupina ještě daleko užší. S předvolební kampaní a především s ustanovením nové vlády se staly aktuálními ony otázky, které jsou staré tak jako sám Kuvajt a které s předchozími čísly úzce souvisí.  

V červnu téhož roku vypracoval Občanský (lidový) výbor pro záležitosti „Bidúnů“[1] návrh zákona, který by vymezil postavení „Bidúnů“ v Kuvajtu. Tento zákon měl být předložen Národnímu shromáždění a projednáván v říjnu roku 2008. Znovu se tak otevřela otázka, jejíž kořeny sahají do data vzniku státu Kuvajtu, resp. do roku 1959 (a do roku 1948, kdy Kuvajt pod britským mandátem poprvé řešil otázku, kdo je „Kuvajťanem“), kdy byl vypracován Zákon o občanství v Kuvajtu. Přes nečinnost vlády a malý zájem ze strany mezinárodních organizací se otázka „bidúnů“ v Kuvajtu stává stále naléhavější, a to jak z hlediska politického, tak společenského i ekonomického.  

Tato práce si klade za cíl popsat a vysvětlit kořeny a vývoj problematiky „Bidúnů“ – lidí bez národnosti, státní příslušnosti, občanství – v Kuvajtu. Zaměří se především na aspekty právně-politické, které se týkají změn v zákonech – co za těmito změnami stálo, jaké mezinárodní i domácí souvislosti, a jaké měly reálné dopady na politickou, ekonomickou a společenskou situaci v Kuvajtu. 

1. Kdo je Bidún? 

Slovo „Bidún“ je zkrácením arabského termínu „bidoon jinsyia“, jež znamená bez národnosti, státního občanství.[2] Přestože je dnes – od roku 1985 – tento termín neoficiálním označením, můžeme se s ním setkat ve většině materiálů zahrnujících tuto otázku. Oficiálně mluvíme o obyvatelích bez vymezené či určené národnosti nebo, jak tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech, jednoduše o ne-Kuvajťanech (Non-Kuwaiti), ilegálních rezidentech.[3] Ve vládních, parlamentních dokumentech se můžeme setkat s arabským termínem „`aadem jinsíyia,“ `aadem doslova znamená nejsoucí – ten, kdo není – občanem. Anglicky bývá přepisováno slovo Bidún více způsoby, z těch nejčastějších jmenujme bidoon, bedoon, bedun, bidun. V anglických dokumentech se nachází i souhrnné označení stateless people. V tisku občas dochází k záměně s pojmem beduín, který označuje kočovné Araby, nomády žijící v poušti.[4] Anglickým ekvivalentem je bedouin (plurál badawa, bidwaan – z arabštiny), jenž se slovu bedoon velice podobá. Jedná se však o naprosto odlišné termíny. Mnoho z Bidúnů pochází z beduínských kořenů, avšak mnoho beduínů naopak disponuje plnoprávním kuvajtským občanstvím, a jejich beduínský původ tak v jejich osobních dokumentech není nikde zaznamenán.  

Kuvajtská společnost se dá dělit podle několika klíčů. Jedním z nich je rozdělení na badawu a hadar. Badawa je okruh obyvatel žijících dříve kočovným životem, jak bylo výše zmíněno, a živících se především chovem zvířat a lovem. Naopak hadar je okruh obyvatel, kteří žili v minulosti ve městech, vesnicích a živili se převážně rybolovem, perlolovem a obchodem. Z tohoto dělení vychází vymezení na základě příslušnosti ke kmenům. Kmenová příslušnost je zásadní pro veškeré politické a společenské dění v Kuvajtu a je třeba ji zohledňovat při jakékoli studii či analýze místního prostředí. Dalším klíčem, kterému bude věnován větší prostor v další kapitole, je rozdělení podle typu národnosti. Kuvajťané disponují dvěma základními typy národnosti, přičemž držitelé druhého typu národnosti nejsou oprávněni volit[5] a být voleni a snáze mohou o národnost přijít. Mezi příslušností ke kmenu a typem národnosti či bez-národnosti není žádná vazba, a nedá se proto spolehnout na rozpoznání Bidúnů na základě kmenové příslušnosti. Často se stává, že v jednom kmenu či klanu, či dokonce jedné rodině se nacházejí Kuvajťané prvního, druhého typu a zároveň i Bidúni. Obecně se dá říci, že většina Bidúnů patří ke dvěma velkým kmenovým svazům `Anezi a Shammar.  

2. Identifikace Bidúnů dnes 

V současnosti kuvajtští Bidúni nadále zůstávají nelegálními rezidenty Kuvajtu, tzn. nemají obvyklý identifikační průkaz. Jejich průkaz, vydávaný ministerstvem vnitra, má zelenou barvu a nazývá se bezpečnostní průkaz (bitaaqa al-amniiya). V řidičských průkazech, které jsou jim vydávány, jsou označeni jako ilegální rezidenti. Bidúnům nejsou vydávány rodné, oddací ani úmrtní listy. Stejně tak jim nejsou vydávány žádné cestovní pasy. Namísto toho mohou získat jednorázové, či dlouhodobější – záleží na rozhodnutí ministerstva vnitra – cestovní dokumenty. Ty mají na rozdíl od kuvajtských modrých cestovních pasů šedou barvu a je v nich udáno číslo „17“ (podle článku v zákonu o rezidenci – „případ 17“ – „maadda 17“). 

3. Počet Bidúnů v Kuvajtu 

V roce 2000 bylo registrováno u Komise pro záležitosti Bidúnů při ministerstvu vnitra

76 591 Bidúnů. V dokumentech organizací jako je HRW či UNHCR se udává počet Bidúnů kolem 120 000 žijících v Kuvajtu a více než 240 000 Bidúnů žijících mimo Kuvajt. Organizace se však nemohou opřít o přesná čísla, a to především kvůli nepřesnému vedení statistik Centrálního statistického úřadu ministerstva plánování. Až do roku 1988 udával jediný údaj týkající se počtu obyvatel, jenž v sobě zahrnoval jak „Kuvajťany“, tak Bidúny. Většina statistik se dnes opírá o základní číslo, jež představuje rozdíl v součtu obyvatel z roku 1988, jak byl zveřejňován a upravován v následujících letech. V publikacích z roku 1989 je celkový počet obyvatel 767 295. V publikacích z roku 1990–1991 je celkový počet obyvatel za stejný rok (1988) vyčíslen na 527 448. Rozdíl 238 847 (31,3%) představují Bidúni, kteří od tohoto roku začali být vyjímáni ze sčítání obyvatel. Toto číslo se následně násobí přirozeným přírůstkem obyvatel v Kuvajtu. Přirozený přírůstek Bidúnů je však vyšší než kuvajtský, a i proto jsou čísla nepřesná.[6]  

4. Jak se v Kuvajtu Bidúni objevili? 

Ke konci 50. let se Kuvajt začal připravovat na samostatnost. S tím přišla otázka, kdo bude disponovat kuvajtským občanstvím – kdo se stane Kuvajťanem a jaká bude podoba zákona o občanství vůbec. Byl vypracován zákon, na jehož základě vznikly dva základní typy občanství, již od počátku samostatných dějin Kuvajtu mluvíme o právem přesně hierarchizované společnosti. Aby mohli být potencionální Kuvajťané zařazeni do následné „distribuce“ občanství, museli se do určitého data zaregistrovat na příslušných úřadech. 

Pro jasnější představu je třeba přiblížit, jak vypadala struktura společnosti a každodenní život v Kuvajtu na sklonku 50. let. Obyvatelstvo se dělilo, jak bylo zmíněno v úvodu, na městské obyvatelstvo koncentrované ve výběžku, kde se dnes nachází Kuwait City, a na beduínské do jisté míry stále kočující obyvatelstvo žijící v poušti. Tito lidé často kočovali na území, které dnes přetnuly hranice s Irákem, Saudskou Arábií, Sýrií, Íránem. V době registrace obyvatel bylo mnoho příslušníků především této druhé skupiny negramotných, neobeznámených s posledními událostmi, a to včetně těch, kteří žili na území Kuvajtu po dlouhá léta. Mnoho beduínů se rovněž obávalo ztráty možnosti vést svůj obvyklý život poté, co budou označeni za Kuvajťany, resp. mnoho z nich naprosto nechápalo, co znamená státní občanství, státní hranice, stát.  

Tak došlo k tomu, že poté, co byla vyhlášena nezávislost Kuvajtu a přijaty první zákony, stala se přibližně třetina obyvatel „prvotřídními“ (první typ občanství) Kuvajťany, přibližně třetina „druhotřídními“ Kuvajťany a přibližně 200 000 obyvatel zůstalo bez státního občanství. Bez státního občanství nezůstali pouze ti, kteří se nestihli zaregistrovat, ale rovněž někteří, jež přes včasnou registraci nebyli shledáni oprávněnými pro udělení kuvajtského občanství. Na začátku šedesátých let vláda však věřila, a tak to také i prezentovala, že tento stav je pouze dočasný, že v krátké době Bidúni občanství získají, a začlení se tak do společnosti i de iure. De facto vedli v této době Bidúni stejný život jako Kuvajťané druhé kategorie. Byly jim poskytovány veškeré výhody, jako bezplatné školství, bezplatné lékařské ošetření atd. Jedinou výjimku představovalo volební právo. Tak tomu bylo až do poloviny osmdesátých let. 

5. Bidúni v arabských státech 

Většina států Zálivu (vyjímaje Omán) a stejně tak např. Sýrie čelí problematice Bidúnů. V posledních letech přijímají jednotlivé vlády opatření, která se tuto problematiku snaží řešit. Království Saúdské Arábie (KSA) vydalo v roce 2004 dodatek k naturalizačnímu zákonu, jenž umožňuje Bidúnům získat občanství. Podobně Spojené arabské emiráty (SAE); na základě výzvy prezidenta SAE z října 2006 se usnesla Nejvyšší federální rada SAE na udělení prvních 1 294 občanství pro Bidúny. Tím by měl začít proces, který poskytne občanství všem cca 10 000 Bidúnům žijícím v SAE.[7] 

6. Organizace a instituce, které se věnují problematice Bidúnů v Kuvajtu 

Vládní kuvajtské instituce: 

·                    Centrální výbor pro záležitosti Bidúnů ministerstva vnitra

·                    Výbor pro pasové a národnostní záležitosti ministerstva vnitra

·                    Výbor pro záležitosti Bidúnů Národního shromáždění

Nevládní kuvajtské organizace: 

·                    Lidový (občanský) výbor pro záležitosti Bidúnů (Lagna shaabiiya li qadayia al-bidun)

·                    Kuwait Human Rights Society (KHRS)

·                    Kuwaiti Society for Fundamental Human Rights (KSFHR)

Mezinárodní organizace: 

·                    Human Rights Watch

·                    United Nations High Commissioner for Refugees

·                    Red Cross

·                    Amnesty International 

7. Mezinárodní smlouvy dotýkající se problematiky Bidúnů 

podepsané Kuvajtem 

·                    17. 7. 1980 (účinná od 3. 9. 1981) Convention on the Elimination of all Form of Discrimination Against Woman (CEDAW), 2. 9. 1994 podepsáno Kuvajtem

·                    20. 11. 1989 (účinná od 2.9.1990) United Nation Convention on the Rights of the Child, přijatá v rámci OSN  

nepodepsané Kuvajtem 

·                    28. 9. 1954 (účinná od 6. 6. 1960) Convention relating to the Status of Stateless Persons

·                    30. 8. 1961 (účinná od 30. 12. 1975) Convention on the Reduction of Statelessness

·                    31. 1. 1967 (účinný od 4. 10. 1967) Protocol relating to the Status of Refugees 

8. Periodizace vývoje problematiky Bidúnů v Kuvajtu:

Doba od vydání Zákona o občanství (15/1959) a o trvalém pobytu (17/1959) do roku 1985, kdy byli Bidúni na základě zákona zbaveni možnosti získat v budoucnosti státní občanství.  

Doba od roku 1985 do osvobození Kuvajtu po válce v Zálivu v únoru 1991. Tuto etapu charakterizuje vydávání dalších zákonů ztěžujících životní situaci Bidúnů. 

Doba od osvobození Kuvajtu (únor 1991) po první léta nového století. V této etapě byli Bidúni postaveni mimo zákon (1993), a stali se tak de iure ilegálními obyvateli Kuvajtu. 

Od počátků nového století dochází ke smírným krokům vůči Bidúnům ze strany vlády. Pro současnost je charakteristické zakládání výborů – vládních, parlamentních i nevládních, vycházejících z občanských iniciativ – zabývajících se danou problematikou hledajíce řešení.  

9. Bidúni a počátky kuvajtské státnosti 

Kuvajtský Zákon o občanství (15/1959) vymezuje dvě základní kategorie občanství. První článek zavádí občanství původem (jinsiiyatu ta`assis). Občanem původem se stává ten, kdo je schopen doložit nepřetržitý pobyt svých předků na území Kuvajtu sahající do doby před rokem 1920. Občané původem disponují všemi politickými právy, tzn. aktivním i pasivním volebním právem, dále těží z bohatství státu, mají zaručeno bezplatné vzdělání, lékařskou péči, sociální dávky. Článek druhý zavádí občanství naturalizací (jinsiiyatu tajnees). Do druhé kategorie spadají všichni ti, kteří dokládají svůj pobyt v Kuvajtu do doby po roce 1920, dále ti, jejichž otcem je Kuvajťan a narodili se na území Kuvajtu nebo mimo něj. Tito občané disponují podobnými právy jako občané první kategorie. Není jim však umožněno volit a být voleni. Aktivní volební právo získávají až po patnácti, resp. dvaceti letech.[8]  

Když vznikl stát Kuvajt a bylo určeno, kdo získává to které občanství, zůstala bezmála třetina populace bez jakéhokoli občanství. Počítalo se však s tím, že tento stav je pouze dočasný. Byly ustanoveny komise pro prošetření udělení občanství Bidúnům na základě jejich žádostí. Mnoho z těchto žádostí dokládaly nepřetržitý pobyt předků žadatele v Kuvajtu ještě před rokem 1920, tzn. mělo  jim  být uděleno občanství první kategorie.[9]  

Ve skutečnosti k žádnému přešetřování nedošlo, a tak jediná cesta, jak by Bidúni mohli získat občanství, vedla přes proces naturalizace, jehož podmínkami se zabývá čtvrtý a pátý článek Zákona o občanství. Tyto dva články jsou klíčové pro vývoj osudů Bidúnů, a pokud budeme sledovat jeho hojné změny a dodatky, vyjde napovrch kurs vládní politiky v otázce Bidúnů. Podle článku 4 získá občanství každý, kdo nabyl dospělosti a splňuje následující podmínky: je legálním rezidentem v Kuvajtu po dobu patnácti let, pokud pochází z arabských zemí, či po dobu dvaceti let pro ostatní, vykonává v Kuvajtu legální zaměstnání, je bezúhonným, přínosným pro zemi, ovládá arabský jazyk a je muslimem minimálně pět let před zažádáním o občanství.  

Všechny tyto podmínky by Bidúni splňovali, s jedinou výjimkou: Bidúni nikdy nebyli legálními rezidenty de iure, tedy takovými, kteří by disponovali identifikačními dokumenty označující je za rezidenty. Tak se dostáváme k druhé straně ranných zákonů Kuvajtu. Zákon o rezidenci (trvalém pobytu) (17/1959) nepokrývá, či přímo vylučuje ze své působnosti Bidúny. 

Neméně podstatnou je skutečnost, že politika přidělování a zbavování občanství od začátku spadala výhradně do pravomocí vlády, resp. ministra vnitra. Proti jeho rozhodnutí nebylo a není možné se obrátit na soudy, které bez jiného důvodu případ ani nesmí otevřít. Veškerá politika vůči Bidúnům ležela a leží čistě v rukou ministerstva vnitra – vlády, která může využívat obecně vyjádřených principů, jako je bezpečnost státu, totiž deklarovat své postoje vůči Bidúnům jako jediné možné pro zachování bezpečnosti státu.  

Přes vyčlenění Bidúnů ze zákonných struktur jim byl umožněn normální život, včetně výhod vyhrazených pro Kuvajťany (bezplatné vzdělání, lékařská péče). Byly jim vydány speciální doklady „totožnosti“ s identifikací: Bidún. Statistiky Centrálního statistického úřadu ministerstva plánování počítaly Bidúny mezi ostatní Kuvajťany.[10] Bidúnům byly vydávány „pasy“ – cestovní dokumenty s administrativním číslem 17 na dobu pěti let, řidičské průkazy. Velké množství Bidúnů po vzniku Kuvajtu nastoupilo do služeb policie a armády. Udává se, že až do Války v Zálivu bylo přes 80 % policie a armády složeno z Bidúnů. Mnoho jich v armádě hledalo sociální jistoty, zbavení se mnoha administrativních povinností, které za ně řešil zaměstnavatel, či se jednoduše toto zaměstnání slučovalo s jejich beduínskými principy a způsobem života. Vláda Bidúny čile podněcovala k službě v bezpečnostních složkách. Odsouvala tak problematiku Bidúnů a její řešení do pozadí a zároveň disponovala spolehlivou silou, která byla právně vyčleněna z kuvajtské společnosti a jejíž osud závisel čistě na rozhodnutí ministerstva vnitra.  

V průběhu 60. a 70. let se situace Bidúnu nijak neměnila, resp. nebyla řešena. Články 4 a 5 Zákona o občanství byly několikrát revidovány.[11] Většina dodatků zpřísňovala kritéria pro zisk kuvajtského občanství do té míry, že získat občanství se stalo téměř nemožným. Vláda to ospravedlňovala nutností chránit se před těmi, kdo by chtěli využívat kuvajtského nerostného bohatství a štědrosti státu, aniž by se o ně nějak zasloužili.  

Základní změnou vstříc Bidúnům byl zákon z roku 1972, který do pátého článku přidával možnost udělení občanství těm, kteří vedle dalších podmínek studovali a dokončili v Kuvajtu střední vzdělání. Tuto podmínku Bidúni ve velké splňovali a zdálo se, že nyní se jim otevřely dveře do kuvajtské společnosti. Avšak navzdory tomuto zákonu bylo uděleno minimum občanství a zákon byl posléze zrušen v roce 1980 (100/1980). Zároveň byl v roce 1980 změněn třetí článek Zákona o občanství. Ten doposud přiznával občanství dítěti, jehož matka disponuje kuvajtským občanstvím, avšak otec je neznámý, či patří do kategorie Bidúnů. Na základě změny zákona z roku 1980 se dítě „bidúnského“ otce ocitlo rovněž bez občanství.[12]  

10. Osmdesátá léta 

Situace se vyhrotila v roce 1985, kdy vláda definitivně zrušila statut „Bidún“. Od této doby existovaly pouze dvě kategorie obyvatel Kuvajtu – Kuvajťané a Ne-Kuvajťané (ghair-Kuwaitee). Bidúni se stali cizinci bez rezidence. Byli nuceni odevzdat své dosavadní doklady (bidúnské) totožnosti. Bylo jim odejmuto právo užívat bezplatného školství, lékařské péče. V dubnu 1986 byla zpřísněna kritéria pro získání cestovních dokladů (laissez passers) pro Bidúny. Povolení vycestovat s nárokem na návrat do Kuvajtu se nyní omezovalo pouze na případy oficiálně sponzorovaného lékařského ošetření v zahraničí. Vycestovat bylo dále povoleno dlouhodobým členům policie a armády. Cestovní doklady byly určeny pouze pro jednu cestu.  

Paradoxně byl dříve roku 1986 vydán zákon, na jehož základě museli mít všichni zaměstnanci, včetně soukromých firem, cestovní pasy. To znamenalo první vlnu propouštění Bidúnů ze zaměstnání. Tak byli Bidúni odříznuti od jakýchkoli zdrojů a stali se závislými čistě na skromné podpoře nadací, charity. Zákon z roku 1987 dále zakazoval vydávání a obnovování řidičských průkazů pro obyvatele bez totožnosti a stejně tak i registraci aut na tyto osoby. Bidúni tak zůstali odříznuti od práce v odlehlých čtvrtích Kuvajtu jako Sulaibiiya, Jahra, Ahmadi, Jleeb al-Shuyuukh. Od roku 1988 bylo Bidúnům rovněž odepřeno studium na univerzitě. Jedinými, kdo byli ušetřeni těchto opatření, byli Bidúni v řadách obranných složek. Armáda a policie jim nadále zaručovala identifikační doklady včetně řidičského průkazu a cestovních dokladů.  

Důvody vládní politiky ve věci Bidúnů v osmdesátých letech 

Počet přistěhovalců (expatriots – expats) v Kuvajtu několikanásobně převyšuje počet Kuvajťanů. Jejich příchod se datuje do doby, kdy se výrazně zvýšil příjem Kuvajtu z těžby ropy. Země nabízela velké množství pracovních příležitostí, které nebylo kuvajtské obyvatelstvo schopno pokrýt. Do Kuvajtu přicházeli především Arabové z Egypta, Palestiny, Sýrie a nacházeli práci placenou tak, jak by doma nikdy nenašli. Přistěhovalci získávali kuvajtskou rezidenci na dobu jejich pracovní smlouvy.[13] Po skončení smlouvy byli nuceni neprodleně opustit Kuvajt. V průběhu íránsko-irácké války se výrazně zvýšil počet přistěhovalců z těchto zemí.[14] Především Iráčané prchající před válečnými útrapami hledali útočiště v sousedním státu, a podle vládních dokumentů mnoho z nich chtělo využít statutu Bidún, aby si zaručilo výhody jim náležící, tedy bezplatné vzdělání atd. Proto po překročení hranic zahodili své doklady totožnosti, cestovní pasy a začali se vydávat za Bidúny s cílem získat po čase kuvajtské občanství. Přestože se tyto informace zakládají na pravdě a bylo odhaleno mnoho takových případů, začala jich vláda využívat tak, že označila téměř všechny Bidúny za lháře, kteří se pouze snaží zneužívat kuvajtské štědrosti.[15]  

Kořeny obratu ve vládní politice můžeme hledat v souvislostech s íránsko-iráckou válkou i v jiné rovině. Během války Kuvajt, stejně jako USA podporoval Irák v čele se Saddámem Husajnem. Dostal se tak do sporu se svou silnou (cca 30%) šíitskou menšinou. Tento spor se projevil i na půdě parlamentu, když šíitští poslanci vystoupili proti podpoře Husajnova sunnitského režimu. Z bezpečnostních důvodů byl poté parlament na dobu čtyř, resp. šesti let rozpuštěn kuvajtským emírem.[16] V porevolučních letech (velká íránská islámská revoluce, 1979) se Írán soustředil na perspektivy vývozu revoluce do zahraničí. Státy, v nichž šíité představují silnou menšinu či upozaděnou většinu, patřily mezi hlavní cíle Chomejního teorie. Velké množství Bidúnů jsou šíité pocházející z velkých šíitských kmenových klanů. Pro vládu tak začali společensky vyčleňovaní Bidúni představovat nebezpečnou masu potencionálních občanů, kteří by se spojili s šíitskými Kuvajťany. Tento fenomén je velice aktuální dodnes a nadále představuje jeden ze zásadních hybatelů kroků vlády. 

Z ekonomického hlediska by naturalizace Bidúnů znamenala nemalou zátěž pro stát. S přirozeným přírůstkem obyvatel, oficiálně udávaným jako 3,5, neoficiálně spíše kolem 3,8, se počet Kuvajťanů zvyšuje. (Alert Series Kuwait Human Rights after February 28,1991 (ALKWT92.001)) Díky exkluzivitě kuvajtského občanství stát nabízí svým občanům četné výhody, mezi něž patří vedle peněžních odměn i právo na přidělení domu ženatým Kuvajťanům. Vzhledem k velikosti Kuvajtu je kapacita půdy a potažmo bydlení jasně omezena.[17] Kdyby Bidúni získali občanství, očekávalo by se, že jim budou nabídnuty stejné výhody jako ostatním občanům.  

V polovině osmdesátých let vláda tedy začala s politikou, jejímž cílem bylo vytlačení Bidúnů ze sociálního života v Kuvajtu. Mnoho Bidúnů hledalo východisko v získání státního občanství v cizích zemích. Jejich zaměstnavatelé jim často slibovali, že poté jim obnoví jejich pracovní smlouvy. Bidúni získávali občanství států jako Dominikánská republika, Eritrea, Somálsko, Jemen, a tak se nadobro vzdali možnosti stát se Kuvajťany. 

Další pohromou v krátkých dějinách Bidúnů v Kuvajtu se stala irácká invaze v srpnu 1990 a následná válka v Zálivu.  

11. Bidúni a irácká invaze, válka v Zálivu a doba po ní 

Když Irák obsadil během několika hodin Kuvajt a především po vypuknutí války 17. 1. 1991, většina Kuvajťanů začala opouštět zemi. Většina z nich utíkala do zálivových států a především do Království Saúdské Arábie.[18]Bidúnům byl útěk do těchto zemí zapovězen vzhledem k tomu, že se nemohli prokázat žádným cestovním pasem. Irák představoval jediný stát, kam se mohli uchýlit, a to proto, že Kuvajt se stal formálně iráckou 19. kolonií a pro vstup na jeho území pasy pochopitelně nebyly vyžadovány. V obsazeném Kuvajtu byli zatím všichni cizinci-nekuvajťané vyzvání ke vstupu do Lidové armády, milice vybudované iráckou vojenskou správou, pod hrozbou trestu smrti při neuposlechnutí. Část Bidúnů vskutku do Lidové armády vstoupila. V rozhovorech, které provádělo UNHCR s Bidúny, všichni ti, kdo do Lidové armády vstoupili, uváděli, že tak učinili ze strachu o svůj život a život svých rodin. Někteří však dále uvedli, že znají některé Bidúny, kteří tak učinili i vzhledem k tomu, jak s nimi Kuvajt v posledních letech zacházel…(Barbieri, 2007) 

Ve skutečnosti mnoho „bidúnských“ vojáků a policistů bojovalo a zemřelo při odporu proti invazi.[19] Mnoho jich bylo zajato.[20] Po osvobození Kuvajtu 26. února 1991 bylo vyhlášeno stanné právo,[21] zřízeny vojenské soudy, jejichž úkolem bylo soudit kolaboranty, vlastizrádce. Byly oprávněny zadržet kohokoli bez udání důvodu. Vzhledem k případům kolaborace z řad Bidúnů začal Kuvajt považovat všechny Bidúny za kolaboranty a nepřátele země. Těm, kteří utekli před válkou do Iráku[22], byl odepřen návrat do země. Na 5 000 Bidúnů, včetně starých lidí a dětí, bylo zadržováno v táboře v Abdali a pouze minimum z nich získalo možnost vrátit se do Kuvajtu. Tak se asi 2/3 celkové aglomerace kuvajtských Bidúnů ocitlo mimo Kuvajt.  

V říjnu 1992 se sešel po dlouhé době parlament.[23] Začaly přípravy k novým volbám. Přes předvolební sliby, které se snažily zmírnit gradující tlak na Bidúny, např. slib udělení rezidence těm Bidúnům, kteří mají za ženu Kuvajťanku, nabral politický kurs po volbách opačný směr. Za předvolebními sliby stál fakt, který byl zmíněn v začátku studie. Mnoho Bidúnů má za příbuzné plnohodnotné Kuvajťany. Tito Kuvajťané mají zájem na osudu svých příbuzných a vzhledem k tomu, že např. v roce 1992 disponovalo volebním právem pouze  84 000 Kuvajťanů, mohl každý hlas značně změnit výsledky voleb.  

V roce 1993 byl přijat zákon, který definitivně postavil Bidúny mimo zákon. Bidúni byli označeni za ilegální rezidenty. Probíhala další masivní propouštění ze zaměstnání, kterým se nyní nevyhnuli ani příslušníci bezpečnostních složek. Těm bylo dovoleno zůstat, pouze pokud se za ně zaručí dva Kuvajťané s hodností major a výše. V následujících letech se podíl Bidúnů v kuvajtské armádě snížil z 85 % na méně než 25 %.  

Ministerstvo vnitra získalo právo vyhostit kohokoli z Bidúnů ze země, a to bez možnosti se proti rozhodnutí obrátit na soudy, či alespoň obhájce. Poté, co vyhoštěného Bidúna nepřijme žádný stát, dostane se většinou do Deportačního centra Talha, či do vězení, kde čeká. Červený kříž detekoval ještě v roce 2007 čtyři až patnáct Bidúnů zadržovaných ve vězení včetně sedmdesátipětiletého muže čekajícího ve vězení již patnáct let. (Kuwait, Country Reports on Human Rights Practices - 2007, Released by the Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor, March 11, 2008). Od roku 1995 vydalo ministerstvo vnitra přes 24 000 rozhodnutí o vyhoštění Bidúnů ze země.  

Možnost získat cestovní dokumenty téměř zmizela (i v případě nutnosti lékařského ošetření, v případě náboženské povinnosti vykonat pouť do Mekky, v případě studia v zahraničí – které znamenalo jedinou možnost, jak Bidún mohl studovat). Bidúnům nebyly vydávány řidičské průkazy, identifikační průkazy, rodné, úmrtní či oddací listy.[24] 

V devadesátých letech vláda pokračovala v rétorice, v níž jsou Bidúni pouze podvodníci, kteří se snaží zneužívat bohatství země. Důsledkem této politiky započaté v polovině osmdesátých let bylo vyhnání Bidúnů na okraj společnosti. Podle statistik Centrálního statistického úřadu Ministerstva plánování z roku 1990 je 3 024 Kuvajťanů oddáno s ženami bez určené národnosti a 4 036 Kuvajťanek oddáno s muži bez určené národnosti. Děti těchto Kuvajťanek nemají nárok na kuvajtské občanství. 85 % Bidúnů jsou děti do patnácti let. Mnoho Bidúnů je negramotných, 87 % z nich nedosáhlo středního vzdělání. Průměrný počet dětí na bidúnskou rodinu je 7, přičemž u kuvajtské rodiny je to 4,5. 12,5 % (27 470) Bidúnů patří k těm, kteří zahodili svou příslušnost k určité zemi a začali se vydávat za Bidúny. 

 Zákony přijaté po roce 1985 a činnost ustanovující Komise pro záležitosti Bidúnů dosáhly toho, že se 16 900 a později dalších 15 000 údajných Bidúnů přihlásilo ke své původní státní příslušnosti. Přestože je dodnes využíváno příkladu tohoto „typu“ Bidúnů, je jejich zastoupení v Kuvajtu marginální, a to důsledkem dalších tlaků po roce 1991 a dále po registracích Bidúnů v roce 2000.   

12. Politika posledních let 

Koncem 90. let si vláda začala uvědomovat nebezpečí, jaká skýtá opatření a jejich následky na bidúnské obyvatelstvo. Z většiny Bidúnů se stala nevzdělaná, nezaměstnaná vrstva obyvatel, jenž se shromažďuje ve čtvrtích pověstných obchodem s drogami a vysokou mírou zločinnosti. Druhá a třetí generace Bidúnů nemá nic a zároveň klesá její loajalita vládě, od níž se jí ničeho nedostává. Vyřešení bidúnské otázky se stalo hlavní prioritou ministerstva vnitra.  

Kuvajtský emír šejch Jaber Ahmed Jaber Al-Sabah vydal koncem roku 1999 dekret, podle něhož má být od nyní každý rok uděleno 2000 (maximálně) občanství Bidúnům. Byla ustanovena další komise (1999) – Ústřední komise pro záležitosti Bidúnů, jejímž úkolem bylo postupné, ale rychlé řešení situace. V roce 2000 proběhla na základě přijatého zákona nová registrace Bidúnů u výše zmíněné komise. Záznamy Bidúnů od té doby obsahují i jejich vzorky DNA.  

Od roku 2002 se částečně uvolnilo vydávání cestovních dokumentů pro Bidúny. Oficiálně jsou vydávány pouze za účelem lékařského ošetření či studia v zahraničí. Je však plně v pravomoci Ústřední komise pro záležitosti Bidúnů ministerstva vnitra rozhodnout o žádostech, jak uzná za vhodné, resp. na základě povinného bezpečnostního prošetření žadatele. Bidúnům mohou být vydány cestovní doklady jednorázové, či s delší dobou platnosti.  

Od ledna 2006 probíhaly debaty v parlamentu žádající na vládě řešení problematiky Bidúnů do půl roku. V červenci 2006 vznikl stálý parlamentní výbor pro záležitosti Bidúnů.  

 V roce 2007 mělo získat 2000 Bidúnů občanství, rovněž univerzita uvolnila 100 míst pro bidúnské studenty. V červnu prohlásil nový asistent náměstka ministra vnitra pro národnostní a pasové záležitosti, že do půl roku bude problém vyřešen. Úlevy se měly projevit především v poskytnutí lékařské péče a vzdělání, stejně tak jako umožnění Bidúnům najít si stálé zaměstnání bez administrativního omezování. 

Problém vyřešen nebyl. V květnu 2008 se konaly v Kuvajtu předčasné volby. Novým ministrem vnitra se stal Sheikh Jaber Al-Khaled Al–Sabah, důstojník armády (generálmajor), který byl s Bidúny po dlouhou dobu v každodenním styku. Problematika Bidúnů zůstává prioritou vlády i parlamentu. V posledních týdnech parlament znovu apeloval na vládu, aby pokročila s vydáváním cestovních dokladů pro Bidúny, a to bez bezpečnostních prověrek.

V srpnu 2005 vznikl Lidový výbor pro záležitosti Bidúnů, občanská organizace, která se snaží pomáhat Bidúnům jak k získání práv, tak v každodenním životě. Výbor pořádá školení pro Bidúny, zaznamenává a snaží se řešit problémy, jimž Bidúni čelí. V květnu vypracoval výbor návrh zákona, který by částečně vyřešil tuto otázku. Návrh byl prostřednictvím skupiny poslanců předložen vládě a měl být projednáván v říjnu roku 2008. Podle návrhu by Bidúni získali trvalou rezidenci v Kuvajtu, cestovní pasy, rodné, úmrtní, oddací listy (právní rozvod), řidičské průkazy všech typů. Byly by jim poskytnuty sociální jistoty, jako je bezplatné vzdělání včetně vysokoškolského vzdělání a lékařská péče, nárok na důchod, prémie a bonusy, dále právo vybrat si zaměstnání v státním i soukromém sektoru, vlastnické právo, právo obrátit se k soudům, dědické právo. Nezískali by však občanství.[25]  

Závěr  

Problematika Bidúnů provází celé dějiny samostatného státu Kuvajt. Ze skutečnosti, která vyvstala z důvodu nepřipravenosti společnosti začlenit se a přizpůsobit se novému společenskému uspořádání, se necitlivostí státních institucí a jejich neochotou problematiku řešit vyvinul problém, jenž na sebe poutá otázky týkající se dalšího vývoje státu Kuvajt. Vláda byla zvyklá řešit otázku Bidúnů nárazově, aniž by se snažila hledět na problém v jeho dlouhodobém rozměru, aniž by si uvědomovala jeho následky. Často využívala Bidúnů pro své krátkodobé cíle. Ze strachu před přílivem velkého mnodbyla nucena poskytnout stejná sociální privilegia jako ostatním Kuvajťanům, si neuvědomovala vazby na další stránky politiky vyvíjející se demokracie. Strach před tlakem na sociální politiku státu stojícího na systému přímého obdarovávání občanů ze zdrojů nerostného, „přirozenného“ bohatství zastínil naléhavost řešení pro zaručení demokracie. V demokratickém státu existuje skupina obyvatel, jež nedisponuje žádnými právy, a přitom si tato práva nárokuje a jsou jí přiznávány i dalšími domácími a mezinárodními organizacemi. Tito lidé – Bidúni – nemají co ztratit. Čekají, kdo jim nabídne a uskuteční jejich představy. Jedna ze „stran“ polarizované politické scény, o jejíž nestabilitě svědčí neustálé parlamentní krize, tak velice snadno může využít Bidúnů, a získat tak na svou stranu mnoho příznivců, jejichž zájmy se omezují na získání občanství, a nehledí tak na jejich další program. Kuvajt je přitom stát, jenž se neustále potýká s nejednotností parlamentu v základních názorech na směřování státu, jímž se bude v budoucnosti ubírat, a to na poli politickém, ekonomickém i sociálním.  


Zdroje a použitá literatura

Internetové zdroje:

Národní Shromáždění státu Kuvajt. [online] [cit. 2008-07-02]. Dostupné z www: http://www.majlesalommah.net/default.asp 

Ministerstvo vnitra státu Kuvajt. [online] [cit. 2008-07-02]. Dostupné z www: http://www.moi.gov.kw/portal/varabic/ 

Lidový výbor pro záležitosti Bidúnů a sympatizující sdružení. [online]  [cit. 2008-06-28]. Dostupné z www: http://www.bedoonkw.org/

http://www.bedoon.net/vb/index.php

http://www.kuwaitibedoons.com/vb/archive/index.php?t-2580.html 

Mauqa` Muhammad `Enezi. [online]  [cit. 2008-07-02]. Dostupné z www: http://www.kuwbedmov.org/ 

Human Rights Watch. [online]  [cit. 2008-07-02]. Dostupné z www: http://www.hrw.org/doc?t=mideast&c=kuwait

http://www.hrw.org 

UN Refugee Agency. [online]  [cit. 2008-07-02]. Dostupné z www: www.unhcr.org/

Studie: 

Alert Series Kuwait Human Rights after February 28,1991 (ALKWT92.001). [online] [cit. 2008-06-22]. Dostupné z www: www.uscis.gov/files/nativedocuments/alkwt92-001.pdf

The Bedoons of Kuwait "Citizens without Citizenship", Human Rights Watch, srpen 1995. [online]  [cit. 2008-06-27]. Dostupné z www: http://www.hrw.org/reports/1995/Kuwait.htm

Civil and Political Rights Violations in Kuwait, Background Briefing, 1. července 2000. [online]  [cit. 2008-06-22]. Dostupné z www: http://www.hrw.org/backgrounder/mena/kuwait-iccpr.htm 

Kuwait Country Reports on Human Rights Practices  - 2006, Released by the Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor, March 6, 2007. [online]  [cit. 2008-07-02]. Dostupné z www: http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2006/78856.htm 

Kuwait, Country Reports on Human Rights Practices  - 2007, Released by the Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor, March 11, 2008. [online]  [cit. 2008-06-22]. Dostupné z www: http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2007/100599.htm 

Regional Operations Plan 2008 Saudi Arabia, Kuwait, UAE, Qatar, Bahrain, Oman UNHCR. [online]  [cit. 2008-06-22]. Dostupné z www: http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/refworld/rwmain?page=type&type=COP&skip=0&querysi=Kuwait&searchin=title&display=10&sort=date&x=3&y=10 

BARBIERI Patrick, LYNCH Maureen. State of exclusion, Refugees International Bulletin, 25 July 2007. [online] [cit. 2008-06-20]. Dostupné z www: http://www.refugeesinternational.org/ files/10123_file_kuw_stateless072507.pdf 

BARBIERI, Patrick. About Being without - BIDUN, Refugees International, říjen 2007. [cit. 2008-06-20]. Dostupné z www: http://www.refugeesinternational.org/ files/10243_file_Kuwait_statelessrpt.pdf 

LYNCH, M. Lives on Hold: The Human Cost of Statelessness, Refugees International, únor 2005. [online]  [cit. 2008-06-28]. Dostupné z www: http://www.refugeesinternational.org/ files/5051_file_stateless_paper.pdf  

AL-NAGAAR, Ghaanim, Diraasa daqiiqa `an il-bidoon fi-l-kuwait, 9. 3. 2008 

Periodický tisk: 

Kuwait Times. [online]  [cit. 15. 6. – 12. 7. 2008] http://www.kuwaittimes.net

Al-Watan. [online] [cit. 15. 6. – 12. 7. 2008] http://www.alwatan.com.kw/

Al-Qabas. [online] [cit. 15. 6. – 12. 7. 2008] http://www.alqabas.com.kw/

Al-Anbaa. [online] [cit. 15. 6. – 12. 7. 2008] http://www.alanba.com.kw/AxCMSwebLive/Home.alanbaa

Al-Rai` Al-`Aam. [online] [cit. 15. 6. – 12. 7. 2008] http://www.alraimedia.com/Templates/home.aspx 


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.


[1] Nevládní organizace vzniklá z občanské iniciativy.

[2] Občanem státu Kuvajt může být pouze Kuvajťan, tedy někdo, jehož národnost je kuvajtská. Zákon o nabytí kuvajtského občanství (naturalizace) je velice přísný, o čemž bude pojednáno níže. Dále je třeba brát v úvahu skutečnost, že arabské státy často manipulují s termínem „arabská“ národnost. I v Kuvajtu je snazší získat občanství z pozice příslušnosti k arabskému „národu“. Národnost a státní občanství, příslušnost v Kuvajtu splývá. V této práci bude používáno obou termínů podle toho, jak jsme výrazy zvyklí používat v Evropě. V souvislosti s identifikačními dokumenty bude používáno termínu státní občanství, příslušnost, ve společenských oblastech národnost.

[3] Tento termín byl používán především v době, kdy politika vůči Bidúnům náhle přitvrdila – od přijetí zákona v roce 1993.

[4] Jen minimální procento původních beduínů dnes v Kuvajtu stále vede kočovný život. Ten je znemožněn právě i státními hranicemi. Přesto je povědomí o původu jednotlivých kmenů v kuvajtské společnosti velice silné a s označením beduín se můžeme setkat velice často, a to jak v běžném rozhovoru, tak i v tisku.

[5] Přesněji – viz kapitola 7.1.

[6] Viz. kapitola 7.2.

[7] Regional Operations Plan 2008 Saudi Arabia, Kuwait, UAE, Qatar, Bahrain, Oman UNHCR.

[8] Zákon o státním občanství.

[9] V roce 1986 bylo na ministerstvu vnitra 25 522 žádostí o udělení první kategorie občanství a 37 689 žádostí o udělení druhé kategorie občanství.

[10] Tak tomu bylo až do roku 1988.

[11] čl. č.4: emírovým dekretem č. 2/1960, dodatkem zákona č. 70/1960, dod.zák. č.100/1980, dod.zák. č.1/1982.

čl. č. 5: emírovým dekretem č. 2/1962, dod.zák. č. 70/1966, dod. zák. č. 41/1972, dod.zák. č.100/1980, dod.zák. č.1/1982.

[12] To je v rozporu s mezinárodní smlouvou (OSN) o právech dítěte, jíž je Kuvajt signatářem.

[13] Narozdíl od nich v druhé etapě byli ti Bidúni, kteří setrvali v zaměstnání nadále zaměstnáni na dobu neurčitou, podobně jako kuvajtští občané. To se změnilo po roce 1993.

[14] Do války v Zálivu přicházeli do Kuvajtu pracovat především Arabové z Egypta, Palestiny, Sýrie. Dnes jsou to především Indové, Bangladéšané, Srílančané…

[16] Emír rozpustil parlament jako obranné opatření v roce 1986. Parlament byl formálně obnoven v saudském exilu v říjnu 1990.

[17] V současnosti Kuvajťané čekají na přidělení domu i přes deset let.

[18]  Uvádí se, že 570 000 Kuvajťanů uteklo do KSA a dalších států Zálivu. Do KSA přecházeli přes přechod Al-Khalfji, kde byl zároveň vybudován provizorní záchytný tábor, kam se Bidúni při snaze o azyl v KSA dostali. Minimum z nich bylo vpuštěno do KSA.  

[19] Uvádí se, že v odboji proti irácké invazi padlo 320 „Kuvajťanů“, z nich 82 bylo Bidúnů. Mnoho dalších bylo prohlášeno za nezvěstné.

[20] Podle svědectví Bidúnů byli zajatci tázáni, zda jsou Bidúni, a pokud ano, že mohou odejít. Oni však zůstali považujíce se za Kuvajťany jako ostatní (Barbieri, 2007).

[21] Stanné právo bylo odvoláno 26. 6. 1991.

[22] Většina Bidúnů, kteří uprchli, tak učinili teprve po vypuknutí války, tj. po 17. 1. 1991.

[23] Emír rozpustil parlament jako obranné opatření v roce 1986. Parlament byl formálně obnoven v saudském exilu v říjnu 1990.

[24] Bidúni se však směli a smí oddávat vzhledem k islámskému právu, které vyžaduje pouze dva svědky a oddávajícího – ochotného ma`thoun. Právně však sňatek není platný. Úplatky, které Bidúni za sňatky platí, dosahují 1000 KD.

[25] Návrh zákona předkládají poslanci Hasan Jauhar, Ahmad Larii a Jam`aan Al-Harbash, `Adnaan `Abdussamad a Muslim Al-Baraak.


Celá studie | Autor: Bc. Klára Dvořáková | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.