Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách (A. Catalano)

Vydáno dne 31. 07. 2009 (2755 přečtení)

Alessandro Catalano: Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, 637 s., ISBN: 978-80-7106-942-3.

Jedno moudré přísloví hovoří o tom, že dům nelze stavět od střechy, ale od základů. O tom, že tato věta platí nejen v architektuře, ale i v procesu poznávání naší minulosti, vypráví kniha italského bohemisty Alessandra Catalana. Ona totiž naše minulost není tolik národní, jak jsme zvyklí chápat prizmatem zakladatelů české historiografie: pro poznání některých aspektů dějin české kotliny a moravské brázdy je potřeba vystoupit z nám známé vody a pustit se dále za její břeh. A tak pokud studujeme politické dějiny habsburské monarchie 17. století, musí naše kroky nutně mířit do archivů vídeňských, pokud studujeme církevní historii, je třeba jít ještě dále: do Říma. Obtíže s tím spojené si dokáže každý badatel představit a dost často se jimi nechá odradit, a tak církevní dějiny 17. století čekaly a stále čekají na postavy, jako je Alessandro Catalano, které stojí doširoka rozkročeny mezi Prahou a Římem, mezi městy, která spolu s Vídní tvoří magický trojúhelník poznání českých dějin 17. a 18. století. Vytěžení římských archivních fondů totiž poskytuje onen základní stavební materiál pro budovu, o níž byla řeč v první větě mé recenze.

Mnohé o obsahu knihy, lépe řečeno o stylu, kterým je napsána, prozrazuje již samotný název. Jeho český překlad zní „Zápas o svědomí“, v originále „La Boemia e la riconquista delle coscienze“, tedy „Čechy a znovudobytí svědomí“. Bohužel se nedozvídáme od autora nic, co by tento záhadný název objasnilo, a tak nezbývá než se začíst do vlastního textu knihy, jenž mnohem spíše koresponduje s podtitulem, který obsahuje jméno prvního pobělohorského pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu a dále znovuoživený termín protireformace, který není v konkurenci jiných pojmenování procesu užší integrace českých zemí do struktury katolické Evropy jistě bezproblémový. V práci takového rozsahu a materiálního záběru postrádám širší teoretickou reflexi používaného pojmosloví, která by přece jen vyjasnila autorův názor na historiografické diskuse, jež vydání jeho práce předcházely v českém, německém a italském dějepisectví (upozornění na základní rozčlenění Huberta Jedina[1] či na koncept konfesionalizace Wolfganga Reinharda[2] v úvodu mi připadá nedostatečné). Nemusím přitom připomínat důležitost takového zastavení a terminologického zjasnění, nehledě k tomu, že jen málokterý historik se orientuje v metodologických konceptech přece jen trochu exotické země, jako je Itálie, ač právě v církevní historiografii jsou tyto naprosto stěžejní a i pro českou dějepiseckou krajinu inspirativní.

Absence hlubší teoretické reflexe, kterou považuji za největší minus recenzované knihy, vyvažuje velmi silné zacílení na pramennou základnu, jež ve své většině nebyla dosud v českých zemích reflektována. Především se jedná o neuvěřitelně hlubokou studnici Harrachových deníkových zápisků, které unikátním způsobem objímají raně novověkou společnost a na jejichž edici Alessandro Catalano již delší dobu pracuje. Pramenná základna je skutečně úctyhodná a zahrnuje nejen další spisy z rodinného archivu Harrachů, ale také rodinné archivy jiných rodů (Ditrichštejnové, Lobkovicové, Valdštejnové) a písemnosti centrálních institucí (diplomatické fondy vídeňského HHStA, Archiv pražského arcibiskupství, římský Archiv kongregace pro šíření víry či Tajný vatikánský archiv). Hojné využití pramenů je přitom na Catalanově práci patrné, jakmile ji čtenář otevře. Mezi řádky vlastního textu totiž autor používá dlouhé (často až příliš dlouhé) pasáže z pramenů. Zde nezbývá než smeknout před překladatelským dílem Petra Mati, který – ač historik, a nikoli lingvista – dokázal organicky včlenit výkřiky pramenů do původního Catalanova textu. Přesto by recenzovaná práce snesla ještě jedny korektury, aby potěšení z působivého historického čtení bylo umocněno také literárním zážitkem.[3] Je samozřejmě otázkou další diskuse, do jaké míry je takové množství citátů přínosem, v němž se zrcadlí historické osobnosti jako autentičtí vypravěči, a do jaké míry činí takto sestavené dějiny vlastně jen komentář ztrácející se ve změti monologických promluv aktérů raně novověké historie.

Není možné zastavovat se na stránkách velmi rozsáhlé knihy, z níž byly z pochopitelných redakčních důvodů vypuštěny oproti italskému vydání dlouhé pasáže v italštině, tedy originály pramenných citátů. Je proto třeba soustředit se jen na hlavní výkladové linie, které Catalano nabízí. Za prvé představuje dějiny české protireformace jako boj. Po roce 1620 už ne jako boj mezi protestanty a katolíky, ale jako konflikt uvnitř katolického tábora. Hlavní aktéři (vedle Harracha Valerián Magni, Vilém Lamormaine, císaři Ferdinand II. a Ferdinand III., papežští nunciové atd.) vytvářejí spojenectví a vyhlašují nepřátelství, konspirují a rozmýšlejí taktiku boje, intrikují. Z dosti obtížného textu knihy je často až po několikerém přečtení zřejmé, které útoky či naopak obranné strategie byly realizovány a které zůstaly jen předmětem úvah a skončily svou pouť realitou na stránkách dopisního papíru. Náplní těchto úvah jsou cyklicky se opakující otázky, z nichž mnohé nebyly za života kardinála Harracha vyřešeny a kterým vévodila problematika hmotného zajištění církve. Od jejího zdárného vyřešení se pak odvíjely další a další body, jež čas od času vyvstaly k novému projednávání (arcibiskupský seminář, boj o univerzitu, zřízení dalších biskupství v Čechách…).

Za druhé: souboj koncepcí o provádění protireformace je vlastně soubojem o moc. Tak dané události interpretuje Catalano, podobným způsobem definuje konflikt mezi arcibiskupem Janem Bedřichem z Valdštejna a císařským aparátem konce 17. století ve své disertaci také Jiří Havlík.[4] Boj o moc mezi světským a duchovním, ale také paralelně v rámci duchovního sektoru a v rámci sektoru světského. Obojí prozrazuje, že ani církev, ani raně novověký stát nebyly monolitickými strukturami, ale mechanismy na hledání konsenzu. Neúspěch tohoto hledání potom vedl k pokusům o hegemonii jednoho nebo druhého konceptu a k nevyhnutelnému konfliktu. Tento boj však neprobíhá autonomně, ale v úzkém sepětí s dalšími velkými událostmi 17. století od stavovského povstání, potrestání stavovských vůdců přes zvraty třicetileté války (velkou pozornost věnuje autor zejména kariéře Albrechta z Valdštejna, který byl v přímé vazbě na Harrachy) až po velkou obnovu 50. let 17. století, které se v české historiografii z nepochopitelných důvodů dosud nedostalo patřičné pozornosti. Dalším – a pro samotného kardinála neméně významným – pozadím je potom zajištění vlastního rodu v rámci aristokratické společnosti barokních Čech. Zde vystupuje Arnošt Vojtěch z Harrachu jako hlava rozsáhlého klanu, na který je navázána početná klientela. Slouží pak ke cti autora, že neopomenul tuto významnou dimenzi kardinálova života, která výrazně zasahovala do jeho duchovní kariéry.

Za třetí: tématem Catalanovy práce je vytváření rozhodnutí, tedy jakési „decision making“, které se odehrává ve výše zmíněném trojúhelníku Praha–Vídeň–Řím. V centru pozornosti tak nestojí provádění protireformace (perzekuce nekatolíků, misijní působení, obnova farní sítě v jednotlivých regionech…), ale utváření „projektů katolické církve“ a diskuse, která s tím byla spojena. Možná by v tomto kontextu byl termín „katolická reforma“ trefnější, protože se zde jednalo o vytváření nového, a nikoli o boj s protestantismem. Čtenář Catalanovy práce tak dokáže sledovat genezi jednotlivých návrhů od jejich zrodu až po jejich oficiální přijetí. Kromě toho, že tento způsob výkladu historie umožňuje vystopovat autora příslušného rozhodnutí (je-li dostatek pramenů), poodhaluje také obecněji způsob rozhodování a mocenský mechanismus raně novověkého státu. V tomto ohledu je potom Catalanova práce přínosná také metodologicky, protože podobným způsobem jako on by měli postupovat historici politických nebo ekonomických dějin.

Definovat Catalanovu práci jednou větou není jednoduché. Ti, kteří ji otevřou s touhou po syntéze dějin české protireformace (či katolické reformace v Čechách), budou nepochybně zklamáni; najdou v ní mnohem spíše než velké dějinné procesy a jejich vysvětlení soubor jednotlivin a mozaiku dosti nepřehledných mezilidských vztahů. Ti, kteří se začtou do řádků této práce s přáním přečíst si moderní životopis Arnošta kardinála Harracha, se patrně rychle vrátí ke starému, ideologicky zatíženému, ale o to přehlednějšímu dílu Františka Krásla.[5] Budou totiž s největší pravděpodobností otráveni množstvím dějinných odboček, které s vlastním životem velkého kardinála souvisí jen okrajově. Důležitou stopou, kterou Catalanova práce zanechala v českých dějinách, je však zjištění, že dějiny nejsou přehledné, jednoduše uchopitelné, jednosměrné, skládající se z velkých, po sobě následujících formací, které jsou ale vnitřně homogenní a bezrozporné. A že tato složitost a nepřehlednost je nanejvýš přitažlivá, protože daleko více odpovídá lidské každodennosti.


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.


[1] Hubert JEDIN, Katholische Reformation oder Gegenreformation? Ein Versuch zur Klärung der Begriffe nebst einer Jubiläumsbetrachtung über das Trienter Konzil, Luzern 1946.

[2] Wolfgang REINHARD, Gegenreformation als Modernisierung? Prolegomena zu einer Theorie des konfessionellen Zeitalters, Archiv für Reformationsgeschichte 68, 1977, s. 226–252; Wolfgang REINHARD – Heinz SCHILLING (ed.), Die katholische Konfessionalisierung, Münster 1995.

[3] Např. formulační neobratnosti – s. 183: „někteří ze šlechticů se vracejí ke zvratkům“ – či vyšinutí z vazby, které mohlo být odstraněno dalšími korekturami, což je spíše výtka nakladatelství (jen na stranách 386–7 jsem napočítal tři taková vyšinutí).

[4] Jiří M. HAVLÍK, Jan Bedřich z Valdštejna a jeho spory o daně na turecké války (1682–1694), disertační práce PedF UK obhájená 2008 pod vedením doc. PhDr. Ivany Čornejové, CSc.

[5] Jediná biografie kardinála Harracha před Catalanovým dílem – František KRÁSL, Arnošt hrabě Harrach, Praha 1886.

 

Celá recenze | Autor: PhDr. Jiří Hrbek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.