Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Recenze knihy „Ferdinand Peroutka, Johannes Urzidil, O české a německé kultuře“

Vydáno dne 15. 10. 2008 (2973 přečtení)

JISKROVÁ, Jaroslava; GROMAN, Martin (ed.). Ferdinand Peroutka, Johannes Urzidil, O české a německé kultuře. Praha: Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán, 2008, druhé vydání. 144 s. ISBN 978-80-7363-216-8 a 978-80-86643-27-4. 

Již druhé knižní vydání rozhovorů novináře Ferdinanda Peroutky (1895–1978) a jeho přítele a literáta Johannese Urzidila (1896–1970), nahraných na magnetofon v americkém exilu v 60. letech, svědčí o zájmu ze strany čtenářstva a zároveň úspěchu samotného počinu. Rozhovory se poprvé dostaly na veřejnost prostřednictvím vysílání Rádia Svobodná Evropa v roce 1968 a poté již v době demokracie v roce 1996 na vlnách Českého rozhlasu. Přepis nahrávky se poprvé objevil ve sborníku Humus (1995č. 3) a některé ukázky byly otištěny v časopisech Tvar (6/1995, č. 11), Svět literatury (11/1996) a v Literárních novinách (13/2002, č. 33). Po čtyřiceti letech dostáváme do rukou knihu jako kompletní záznam dosud aktuálních rozhovorů dvou starých přátel a kolegů, dvou intelektuálů s kořeny v meziválečném Československu a pražském kulturním, společenském a politickém životě. Navzdory dlouhému pobytu v exilu a nelehkým životním překážkám si oba pánové zachovali lásku k češství, k Praze a českému národu vůbec.

V přirozené konverzaci na vybraná témata odkrývají nejen všeobecného ducha doby, ale také vlastní soukromí a subjektivní názory a postoje obyčejného člověka, který v Praze 20. a 30. let žil, tvořil a aktivně se podílel na kulturně-společenském životě. F. Kafku, M. Broda, J. a K. Čapka, V. Špálu nebo J. Zrzavého aj. znali osobně jako lidi z masa a kostí, a ne pouze prostřednictvím jejich textů nebo obrazů. Zakládali literární a kulturně-společenské časopisy (Přítomnost), psali do novin a časopisů recenze a kritiky (Tribuna, Čas, Novina), eseje nebo romány. Byli součástí pražské bohémy a hlavně moderní Evropané. 

Ferdinand Peroutka ztělesňuje ve svých úvahách a myšlenkách nadčasovost v aktuálnosti. Je symbolem československého demokratického novináře první republiky. Dodnes je udělována Cena Ferdinanda Peroutky nejlepším českým novinářům. Během první světové války uprchl do Německa, aby nemusel narukovat a publikoval pod různými, těžko dohledatelnými pseudonymy. Po vzniku Československa se vrátil a pracoval jako odpovědný redaktor židovského deníku Tribuna (1919–1924), platformy nezávislé politiky. V roce 1924 založil vlastní časopis Přítomnost, na jehož vznik finančně přispěl i prezident T. G. Masaryk, s nímž se přátelil. Byl bystrým pozorovatelem a kritikem československé národní povahy (např. Jací jsme) a komentoval aktuální politické dění (např. Budování státu). Jako mimořádně silná osobnost odolal i příkořím utrpěným v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po skončení 2. světové války vedl Lidové noviny (tehdy Svobodné noviny) a opět vydával Přítomnost pod názvem Dnešek. Všemožně usiloval o demokratickou obnovu státu, ale marně. Po etablování komunismu v únoru 1948 byl nucen emigrovat do USA (přes Anglii), kde strávil zbytek života. Jako člen Rady svobodného Československa a šéf československého vysílání Rádia Svobodná Evropa však nikdy nepřestřihl pouta, která ho vázala k rodné zemi. (Zajímavý pořad týkající se osobnosti Ferdinanda Peroutky odvysílal v sekci Portréty 17. a 24. 2. 2008 Český rozhlas 6, viz http://www.rozhlas.cz/kultura/literatura/_zprava/429401.)
 

Spisovatel, kritik umění, novinář a člen Pražského kruhu Johannes Urzidil patří ke skupině pražských německy píšících autorů stejně jako známější F. Kafka, M. Brod, F. Werfel, E. E. Kisch, O. Baum, F. Weltsch a další. Skvěle ovládal jak němčinu, tak i češtinu. Od mládí psal básně, a zejména povídky, které ho proslavily. Vystudoval v Praze germanistiku, slavistiku a dějiny umění. Překládal (např. O. Březinu) a spolupracoval s novinami a časopisy (literární měsíčník Der Mensch, Prager Tagblatt, Bohemia, vídeňský Der Anbruch, berlínský Die Aktion). Rád a hodně cestoval (Itálie, Francie, Švýcarsko), zprvu poznával cizí kraje, později přednášel a četl ze svých děl. V letech 1922–1934 byl referentem pro tiskové záležitosti na německém velvyslanectví v Praze. Přátelil se nejen s literáty, ale také s výtvarníky a podílel se na přípravách výstav skupiny Tvrdošíjní (V. Špála, J. Zrzavý, J. Čapek, V. Hofman aj.). Osobně se znal i s prezidentem Masarykem. Ve 30. letech se živil jako novinář a pracoval pro německé ministerstvo zahraničí. Kromě Prahy miloval Šumavu, kam v těchto letech často jezdil a zval své německé kolegy (W. Haas, P. Kornfeld, E. Utitz aj.). Od roku 1939 žil v emigraci, nejprve v Anglii, od roku 1941 v USA. Pracoval jako scénárista německého vysílání rádia Voice of America (od 1951), nejvíce se však věnoval literatuře. Ve svém díle zpracovával idylické příběhy z Prahy a Šumavy (Da geht Kafka, 1965; autobiografie Väterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York, 1969; sbírka povídek Prager Triptychon, 1960), věnoval se bádání a dílu J. W. Goetha (monografie Goethe in Böhmen, 1932). Johannes Urzidil bývá označován jako „poslední německý spisovatel z Čech a Moravy a německy mluvící český vlastenec“[1]. Lásku k rodné zemi i zájem o její osud vtiskl nejen do svých uměleckých próz, ale všemožně živil udržováním přátelství s československými kolegy.[2]

Knížka rozhovorů intelektuálů Peroutky a Urzidila O české a německé kultuře je opatřena úvodem Jaromíra Loužila, v němž autor stručně představuje obě osobnosti pražského (zejména) prvorepublikového kulturního a společenského života, uvádí okolnosti vzniku nahrávky a předkládá tematické okruhy rozhovoru. Dále zdůvodňuje formální a stylistické nedostatky textu, který vznikl nikoliv jako předem připravená, ale zcela spontánní diskuse bez přítomnosti moderátora. Transkripce usiluje o maximální věrnost nahrávce. Rozhovor je rozdělen na pět kapitol a v závěru knihy jsou podrobné vysvětlivky. 

V první kapitole se hovor točí kolem pražské literární kavárny Arco a jejích štamgastech. Peroutka s Urzidilem polemizují o české a německé literární tradici, kontinuitě a velkých světových básnících (Goethe, Heine, Herder, Schiller, angličtí romanopisci 18. století a francouzští klasici). Tážou se, proč čeští a slovenští spisovatelé (Kollár, Němcová, Havlíček, Hašek atd.) nedokázali prorazit v cizině a nějak zásadně ovlivnit vývoj jiných světových literatur. Zamýšlí se nad tím, proč v Praze vynikla německá literární menšina 20. let 20. století nad českou a berou do hry židovský národ jako celek. Druhá kapitola se zaměřuje na Franze Kafku a Karla Čapka, jejich postavení ve světě a příčiny nepoměru slávy. Urzidil spatřuje rozdíl mezi českou a německou literaturou v ideologii, ne v kvalitě literatury. Kafkova ideologie a nejistota moderního člověka je všeobecná, nadnárodní a osloví širší spektrum čtenářů. Byl tvarován třemi kulturami, a díky tomu dosahuje v jednoduchosti hloubky mnoha vrstev a působí abstraktněji než Čapek (s. 28). Urzidil i Peroutka se v argumentaci shodují na tom, že Kafka, ač trpěl jako člověk, zažíval rozkoš jako spisovatel, jako tvůrce díla (s. 45).  

Ve třetí kapitole jsou tématem hovoru pražští němečtí překladatelé a jejich výhoda být součástí dění pražského kulturního života, nejen znalost českého jazyka. Hovor se dále rozvíjí směrem ke Goethovi a jeho zájmu o slovanskou tvorbu, zejména lidové písně. Jádrem této kapitoly jsou vzpomínky na spisovatelku, novinářku a překladatelku Milenu Jesenskou, ženu spojovanou s F. Kafkou. Byla nesmírně silnou osobností, v níž Kafka hledal oporu i inspiraci. Byla zřejmě jedinou ženou, kterou doopravdy miloval, ale vědom si své slabosti a nejistoty si Kafka netroufl na víc než na přátelskou korespondenci. F. Peroutka měl možnost M. Jesenskou blíže poznat nejen v kavárně Arco, ale i později, když mu dělala sekretářku v redakci Přítomnosti (1936–1937). Byla prý živel.  

Ve čtvrté kapitole vzpomíná Urzidil na kontakty se skupinou moderní české výtvarné scény, která si říkala Tvrdošíjní (1917–1924). K jeho nejbližším přátelům patřili V. Špála a J. Zrzavý. Zamýšlí se nad srovnáním Zrzavého, neintelektuálního lidového a naivního malíře, s intelektuály J. Čapkem a E. Filllou. Porovnává atmosféru Prahy a Vídně a staví proti sobě melancholii, nostalgii a smutnou laskavost českého prostředí známých z Babičky nebo Malostranských povídek, a na druhé straně veselost, radost a útulnost (Gemütlichkeit) rakouského hlavního města. Vyvíjí zajímavou polemiku o záměru Prodané nevěsty; je to národně patetický obraz nebo opera buffa? V závěru kapitoly se znovu vrací k údělu českých umělců ve světě a jejich vnímání cizí kulturou jako kuriozita nebo ozvláštnění, která potěší, avšak nikdy se nestane impulzem, který by způsobil převrat v daném uměleckém žánru. Čeští umělci vycházeli ze sebe sama, ne z francouzských nebo německých klasiků, na nichž by stavěli. Urzidil vidí českost v umění v přítomném pocitu, že chceme milovat a být milováni.  

Závěrečná pátá kapitola je věnována nacionalismu. Podle Peroutky jde o přirozený cit lidí spojených historií a společným zájmem. Pokud je však nacionalismus nacionalistický, dochází k politickému využívání národního citu, a ten mohl Peroutka zažít na vlastní kůži. Nacismus se však prý nemůže vrátit, protože je jiná doba, kdy ideály této totality i jejich představitele A. Hitlera působí v dnešní době již směšně. A jakmile je nějaká ideologie směšná, je odsouzená k zániku. Urzidil tvrdí, že soužití Němců a Čechů nejen v Praze, ale i jinde v Československu bylo ve 20. a 30. letech příliš krátké na to, aby zde mohlo vzniknout československé Švýcarsko. Nakonec řeší otázku viny odsunutých a těch, kdo odsouvali, přenášenou z otce na syna. Ještě dlouho před podepsáním Česko-německé deklarace (21. 1. 1997) vidí oba pánové řešení ve sjednocené Evropě. 

Transkripce mluveného jazyka působí velmi živě a lidsky. Přestože tato pečlivě připravená knížka přináší hluboké myšlenky a moderní názory, je velmi čtivá a dobře srozumitelná nejen historikům, politikům nebo literárním vědcům, ale i široké veřejnosti. Poskytuje možnost nahlédnout na tisíckrát suše popisované události a fakta zcela jiným způsobem – prostřednictvím dvou lidí, kteří stáli v centru dění nedávné historie. Především tento jiný pohled a přátelská atmosféra při vzniku rozhovorů jsou cenným doplňkem a přínosem do debat o kulturně-společensko-politických dějinách 20. století. Publikace vyšla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Nadace Český literární fond a Česko-německého fondu budoucnosti.


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.


[1] KOSATÍK, Pavel. Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001, s. 177. ISBN 80-85844-79-6.


Celá recenze | Autor: Mgr. Kateřina Bohadlová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.